Číslo 5 Leden Ročník Prachatický. sv. Jan. vikariátní. regionu sv. jana neumanna. Cena 25 Kč. Svatá Magdaléna

J P

Číslo 5  • Leden   Ročník 2012–2013

sv. a n rachatický

vikariátní měsíčník regionu sv. jana neumanna

Cena 25 Kč

Svatá Magdaléna

Z  myšlenek P. Josefa Doubravy KNIHA MOZAIKA ŽIVOTA (pokračování) Odpuštění není jen smazání dluhu, ale i oživení vztahu. ++++++++++ Všechno nosné je skryté. Kosti i ctnosti. ++++++++++ Při důsledné bezbožnosti může člověk narazit na hranice pekla. ++++++++++ Maminka se těší na miminko a neví o něm žádné podrobnosti. Jen ví, že to bude nový člověk. „Bude to naše dítě.“ Věřící člověk někdy pochybuje o nebi, protože nezná žádné podrobnosti. Ví jediné: že to bude nový život. „Bude to náš život.“

Sv. Jan Prachatický, měsíčník prachatického vikariátu Za obsah odpovídá: P. Josef Sláčík; fotografie: Josef Hora, Zdeněk Přibyl, Josef Pecka Redakce: Jaroslav Pulkrábek, tel. 607  516  025, e-mail: [email protected] Sazba a tisk: Jan Viener, [email protected] Registrace: MKČR E 16235; ISSN 1801-4380 2 © Římskokatolická farnost Prachatice, Děkanská 31, 383 01 Prachatice http://casopis.farnostprachatice.cz

Úvodník

Obsah Úvodník

3

Rok biskupa Hloucha

4

Rok víry

5

Z liturgického kalendáře

6

Boromejky

8

Homilie

10

Blahořejeme

11

Dopis z Čadu

12

Zlatá stezka

13

Kostely vikariátu

14

Představujeme

23

Pouť do Svaté země

24

Na návštěvě u

26

Malý slovníček

28

Stojí za přečtení

29

Poutní místa

30

Slovo ministrantům

32

Life update

33

Čtení na pokračování

34

Z dějin kléru Prachaticka

36

Vypravili jsme se

38

Stalo se

39

Měl jsem tuhle sen. S něja-

kou výpravou jsem se ocitl pod vysokou horou a postupně, jeden po druhém, jsme vyráželi pokořit vrchol. Šlo o výstup velice náročný a  namáhavý, plný sebezapření a odříkání. A také s nejistým koncem. Nikdo přesně nevěděl, co nás tam nahoře vlastně čeká. Bylo nás tam v základním táboře mnoho a postupně jsme mířili vzhůru. V  táboře bylo fajn. Spousta přátel, pohodlí, jídlo. Vcelku příjemný a  lenošivý pobyt. A  té krásy kolem. Povzbuzovali jsme vycházející, pozorovali dalekohledy jejich výkon a sdíleli radost s těmi, co se po úspěšném pokusu vrátili. Já jsem v tom snu však nikdy vzhůru nezamířil. Chystal jsem se. Cítil jsem, že je správné, abych šel. Dokonce že musím jít. Ale zítra. Ještě si odpočinout, užít si klidu a pohodlí, večer posedět s  přáteli u  ohně. Kdo ví, jak bude potom. Čas ubíhal. Někteří, stejně jako já, měli výstup ještě před sebou. Jiní již cestu vzdali a spokojili se s přebýváním dole. Však i tady je krásně. Táhlo mě to nahoru. Avšak uvědomoval jsem si, že to bude tuze namáhavá záležitost. Pak už jsem věděl, že asi nepůjdu. Pořád jsem toužil být nahoře, ale i když jsem všem tvrdil, že zítra, či pozítří, cítil jsem, že ne. Že se nedokážu odtrhnout od té jistoty v základním táboře. Když jsem nakonec otevřeně přiznal, že zůstanu dole, ulevilo se mi a  sebe i  ostatní jsem přesvědčoval, že to vůbec nevadí. Lhal jsem. Každý máme svoji horu. Kopec, o kterém víme, že ho musíme slézt, jestli má náš život dojít naplnění. Avšak je těžké vzdát se svých jistot a smířit se s tím, že nás čeká dlouhá trnitá cesta. Po dosažení cíle už nikdy nic nebude jako dříve. Avšak až tam se nakonec dozvíme, zda to vůbec stálo za to. Začal nový rok. Vítejte v základním táboře. Expedice právě začala. J. Pulkrábek 3

Rok biskupa Hloucha Od 25. března 2012 do 9. června 2013 si českobudějovická diecéze připomíná vzácného člověka, kterého starší generace chová v srdci s posvátnou úctou: otce biskupa ThDr. Josefa Hloucha. Během této doby proběhne celá řada vzpomínkových akcí a projektů. Naším příspěvkem je pak rubrika nazvaná Rok biskupa Hloucha, jejímž prostřednictvím vás chceme seznámit s průběhem oslav, přiblížit osobní vzpomínky našich čtenářů či zveřejnit dosud vesměs nepublikované fotografie z osobních archívů.

Viděla jsem otce biskupa Hloucha poprvé, když se směl vrátit do diecéze. Byla jsem tehdy studentkou a on byl prvním biskupem, kterého jsem bezprostředně poznala. Z kazatelny tehdy řekl nezapomenutelná slova: „Já jsem Josef, váš otec“. S uvolněním režimu začaly v Č. Budějovicích biblické hodiny, na které jsme chodili do Růženeckého kostela, kde sekretář otce biskupa, nynější kardinál M. Vlk, zaváděl liturgii podle II. vatikánského koncilu. P. Vlk se stal i naším zpovědníkem. Zpovídal na biskupství, a tak se jednou stalo, že v čekárně, ze které jedny dveře vedly k otci biskupovi a druhé k jeho sekretáři, nás čekalo na svátost smíření několik. Najednou vstoupil otec biskup, mile se na nás podíval a zeptal se, zda čekáme na něho. Řekli jsme, že na pana sekretáře. Mne potom mrzelo, že jsme nevyužili příležitosti hovořit přímo s ním. V r. 1968 jsem si 22. 8. udělala schönstattské zasvěcení P. Marii, které mi zprostředkovaly schönstattské Mariiny sestry. Dozvěděla jsem se od nich, že otec biskup Hlouch má stejné zasvěcení. Mariiny sestry pro něho pracovaly v Třeboni. Odtud musely v r. 1950 odejít. Dostaly od komunistů na vybranou, buď odejít do internace, nebo svléknout řeholní šaty. Protože Mariiny sestry jsou institut, nikoli přímo řehole, mohly se šatů vzdát a odešly působit do Prahy a Královehradecké diecéze, kde je přijal otec biskup Otčenášek. Vyřizovala jsem od nich vzkazy, protože tři sestry působily i v Písku, kde jsem bydlela s rodiči. Na znovuotevření katedrály jsme od něho dostaly vstupenky a pohoštění na biskupství. Tehdy bylo možné jít k němu po ohlášení na audienci kdykoliv. Při první audienci mi řekl: “Buď světlem, které svítí, ohněm, který zapaluje, kvasem, který prokvasí.“ Poslední moje setkání s ním bylo při mši svaté v kostele Srdce Páně, kde míval na první pátky adoraci a mši svatou. Také tam zpovídal. Další den jsem měla od něho přijmout svátost biřmování v Písku, ale po návštěvě církevního tajemníka jeho utrpení skončilo odvoláním na věčnost. Na jeho hrobě jsou slova z  jeho závěti: „Všechny vás v srdci na věčnost nesu.“ Jsem přesvědčena, že byl světec. Ing. Bc. Marie Hovorková, Písek 4

Rok víry Jednou v noci vypukl v domě požár. Mezi šlehajícími plameny vybíhají rodiče a děti z  domu. Vyděšeně přihlížejí ohnivému divadlu. Najednou zjistí, že chybí nejmladší, pětiletý chlapec, který se ve chvíli útěku bál kouře a plamenů a vlezl do horního poschodí. Jeden se dívá na druhého. Není možno odvážit se dovnitř do toho, co stále více připomíná rozžhavenou pec. Tu se nahoře otevře okno. Dítě volá o pomoc. Otec je uvidí a zavolá na ně: „Skoč!“ Dítě vidí jen kouř a plameny. Slyší ale hlas svého otce a odpovídá: „Táto, já tě nevidím!“ Otec na ně volá: „Ale já tě vidím a to stačí, skoč!“ Dítě skočilo a octlo se živo a zdrávo v náručí svého otce, který je chytil. Tento příběh jsem před časem četl v knize Williho Hoffsümmera. Mám za to, že nám může pomoci k tomu, abychom si uvědomili jeden z podstatných aspektů víry. Co přivedlo dítě k tomu, že skočilo do dusivého, dech beroucího kouře, oslepujícího žáru a děsivého tance plamenů? Bylo to časté vyprávění jeho matky o tom, že jej otec miluje? Nebo to, že jej o tom ubezpečovali jeho sourozenci? Stěží! Spíše to bylo mnohokrát v průběhu každého dne zakoušení otcovy lásky. Každým dnem se dítě mohlo přesvědčovat o tom, že otec je má rád, že se na něj může spolehnout, že pro něj chce to nejlepší, že ho neopustí v nouzi, že mu poradí, povzbudí, pomůže. Právě tato jistota o otci mu dala sílu ke skoku. Ujišťování o otcově lásce ze strany matky, stejně jako ubezpečování ze strany sourozenců byly důležité, ale nemohly nahradit osobní zkušenost s otcovou láskou. Podobně je to s  růstem víry každého z  nás. Je dobré a  nutné, aby nás matka církev ubezpečovala o Otcově lásce. Aby nám znovu a znovu nechávala zaznívat slova: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna …“ Potřebujeme ubezpečování a svědectví svých sourozenců ve víře o tom, jak se Bůh o člověka stará, vede jej, chrání, opatruje… Ale nic nemůže nahradit naši osobní zkušenost s Otcovou láskou. Je na nás, abychom se každý den znovu a znovu otevírali této lásce, žili z ní. Skutečně živá víra není jen uznání dogmat (byť jsou to důležité, ale pouze počáteční kroky na cestě živé víry), ale život z těchto pravd. Láskyplné sdílení každodenních nadějí i strachů, radostí i smutků, bolestí, starostí i radostí s Otcem. S Otcem, který je Láskou. Který jde věrně s námi životem. Uvěřit v tuto Otcovu lásku k nám, cvičit se v pozornosti k ní, opírat se o ni, a tak upevňovat pouto víry. Každý jsme ve svém životě vystaveni tomu, že nás tento hlas vede ke skoku do „plamenů“, aby nás uchránil horšího. Vede nás k životním postojům, které někdy připadají předpotopní, nerozumné, pošetilé. Nechodit k věštcům, čarodějům, zaklínačům, vykladačům karet, léčitelům, kteří pracují s energiemi, kyvadélky, proutky apod. Nemstít se druhému a odpouštět těm, kdo nám ublížili. Nestavět jen na finančním a materiálním zabezpečení. Milovat nepřátele a žehnat jim. Svoji sexualitu brát jako velký dar pro druhého – čistý život před manželstvím, věrnost v manželství; odmítat pornografii, zvrácené projevy sexuality jako např. orální nebo anální. Nepodvádět, nekrást, nelhat… Ale právě zkušenosti tohoto každodenního zakoušení Otcovy pravdy, lásky a věrnosti nás vedou k tomu, že budeme jednou připraveni udělat s důvěrou ten poslední skok do temnoty smrti, za kterou pak pro nás bude zaznívat ten známý, ověřený hlas: „Neboj se! I když procházíš temnotou stínu smrti, jsem s tebou. A to stačí!“ P. Josef Sláčík, vikář 5

Z liturgického kalendáře Svatí Cyril a Metoděj: obhajoba v Benátkách V první polovině ledna dobíhají ještě vánoční svátky. Letos je vánoční doba nejdelší, co může být, končí až v neděli 13. svátkem Křtu Páně. Pak začne první část liturgického mezidobí. Potrvá přesně měsíc, Popeleční středa bude 13. února. Svátků a  památek svatých není mnoho. Hned 2. 1. oslavíme svaté biskupy a  učitele církve Basila Velikého a Řehoře Naziánského. Svatý Řehoř byl velkým vzorem sv. Cyrila – ten jeho díla miloval, pečlivě studoval a zpřístupňoval svým posluchačům. Na to nechceme v roce 1150. výročí příchodu svatých věrozvěstů na Moravu zapomenout. 17. 1. je památka sv. Antonína Velikého, poustevníka, opata, otce křesťanského mnišství. 21. 1. si připomeneme sv. Anežku Římskou, pannu a mučednici. V den její památky budou v Římě posvěceni dva beránci, z jejichž vlny se pak zhotoví palia pro arcibiskupy. 24. 1. se slaví památka sv. Františka Saleského, biskupa, učitele církve, patrona katolického tisku a spisovatelů, 26. 1. památka sv. Timoteje a Tita, biskupů, duchovních synů a průvodců sv. Pavla, 28. 1. památka sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve, a 31. 1. památka sv. Jana Boska, kněze, uznávaného vychovatele mládeže, zakladatele kongregace saleziánů. Důležitou událostí měsíce ledna je každý rok Týden modliteb za jednotu křesťanů. Začíná o památce Panny Marie, Matky jednoty křesťanů (18. 1.), a končí ve svátek Obrácení sv. Pavla, apoštola (25. 1.). Letos ho prožijeme v atmosféře 50. výročí konání 2. vatikánského koncilu. Tímto koncilem začaly nové vztahy mezi katolíky a ostatními křesťany, vztahy bratrství, vzájemného respektu a spolupráce v mnoha oblastech, a to i přes přetrvávající rozdíly, které vyrostly během staletí a není snadné je překonat. Nezbytným předpokladem je modlitba za jednotu. Jednota je totiž darem Ducha svatého, nikoli pouhým výsledkem lidského snažení. Je třeba o ni vytrvale prosit. Náměty k  zamyšlení tentokrát vznikly v  Indii. Pomohou nám lépe poznat křesťany této velké země, kteří mají mnoho problémů (pronásledování ze strany fanatiků, kastovní systém, extrémní chudobu) a  přesto jsou životaschopní. V nábožensky lhostejné a na duchovní povolání chudé Evropě působí stále více kněží, řeholníků a  řeholnic z  Indie. Vydávají radostné svědectví o své víře a pomáhají nám znovu objevit krásu života obráceného k Bohu. Ústřední myšlenka byla vybrána z knihy proroka Micheáše: „Co od nás Hospodin žádá?“ (srv. Mich 6, 8). Co od nás Hospodin skutečně žádá: abychom mu pouze přinášeli oběti, nebo spíše abychom s ním chodili ve spravedlnosti Verrocchio - Kristův křest 6

a pokoji? Úkolem křesťanského učedníka je kráčet po stezkách spravedlnosti, milosrdenství a pokory. Za sjednocující téma osmi dní modlitebního oktávu bylo zvoleno přirovnání k chůzi. Jako aktivní a úmyslné jednání, které vyžaduje vytrvalost, je totiž chůze vhodným obrazem pro popis dynamismu, jenž má charakterizovat život křesťanského učedníka. *** Cestou z Akvileje do Říma se Konstantin s Metodějem zastavili v Benátkách, přístavním městě, které vždy udržovalo čilé obchodní styky s Byzancí. Snad se chtěli alespoň nakrátko vrátit do vlasti? Požádat o vysvěcení žáků patriarchu Fotia? Nebo jen prahli po zprávách, které z domova přiváželi byzantští námořníci? Nevíme. Jedna zpráva jim navždy změnila život: v Konstantinopoli znovu došlo k palácovému převratu. Bardas byl úkladně zavražděn, císař Michael III. také, Fotios byl sesazen a  poslán do vyhnanství. Císařem se stal Makedonec Basileios I., na stolec patriarchy se vrátil Ignatios. A oni byli příliš těsně spjati se svrženým režimem. Začínali tušit, že se už nikdy nevrátí. Než pokračovali v cestě do Říma, podstoupili ještě jednu zkoušku ohněm. Staroslověnská legenda o tom vypráví: „V Benátkách proti němu (Konstantinovi) povstali biskupové, kněží a mniši jako havrani proti sokolu a vytasili se s trojjazyčným bludem, když řekli: ,Člověče, pověz nám, jak to, že tys nyní Slovanům sestavil písmo a pořídil knihy a učíš jim, předtím však nikdo jiný jich nevynalezl, ani apoštolové, ani římský papež, ani Řehoř Theolog, ani Jeroným, ani Augustin? My známe jen tři jazyky, kterými lze Boha v knihách slavit: hebrejský, řecký a latinský‘.“ Konstantinova odpověď čerpala nejprve z dějinné skutečnosti: „Což nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Nebo slunce nesvítí na všechny? Nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Jak to tedy, že se nestydíte připomínat jen tři jazyky a chtít, aby všechny ostatní národy byly němé a hluché? My známe mnoho národů, které mají své knihy a vzdávají Bohu chválu každý svým jazykem: Arméni, Peršané, Abasgové, Ibeři, Sugdové, Góti, Avaři, Tursové, Chazaři, Egypťané, Arabové, Syřané a mnozí jiní.“ Pak přešel k důkazům z Písma svatého: „David volá: ,Zpívejte Hospodinu všecky země, zpívejte Hospodinu píseň novou.‘  A opět: ,Chvalte Boha všechny národy, vychvalujte ho všichni lidé, všechno, co dýchá, ať chválí Hospodina.‘ “ Citoval úryvky evangelií o rozeslání apoštolů ke všem národům a listy sv. Pavla, především 1Kor 14,5-40. Nechal zaznít celé škále příkladů vyjadřujících povinnost tvorstva chválit Stvořitele bez rozdílu rasy, jazyka a národnosti. Byly psychologicky účinné, teologicky vzdělanému publiku srozumitelné. Dosvědčují jeho skvělou připravenost a  dialektickou pohotovost. Ale debata nabyla na ostrosti: Konstantin nazval své odpůrce „pilátníky“ (v narážce na Pilátův nápis na Kristově kříži, který byl také jen ve třech jazycích), oni se bránili poněkud nevybíravými výrazy, v ústech duchovních nepřiměřenými, omluvitelnými snad jen vášnivým zaujetím pro věc. Zpráva končí konstatováním: „Těmito a jinými hojnějšími řečmi je zahanbil, nechal je tak a odešel.“ Neohrožené vystoupení v zájmu celého slovanského světa na mezinárodním fóru takřka před branami Říma a vášnivé zaujetí pro spravedlivou věc slovanské rasy slyšet ve vlastním jazyce slovo Boží dělá z Konstantina právem patrona všech Slovanů. Vždyť právě tehdy a jeho zásluhou vstoupili do celosvětové rodiny kulturních národů. P. Pavel Liška 7

Boromejky 21. ledna 2013 uplyne 25 let od blažené smrti naší Matky Vojtěchy Dopisy Matky Vojtěchy z pardubické věznice (pokračování) Říjen 1953: „Moji nejdražší, doufám, že jste obdrželi zprávu o mém působišti v Pardubicích. Těším se na Vaše řádky, každý den je čekám. Vím, že máte hodně práce, ale Emilka (rodná sestra Emílie) si jistě chvíli najde. Můžete dopis posílat jen na povolenku, a to jen sourozenci. Už jste asi dostali zprávu s povolením na teplé prádlo. Moc si s tím starost nedělejte, prostě pošlete něco teplého. Mám už právo na návštěvy (vždy za 6 týdnů), to jen nejbližší příbuzní, sourozenci. Je to moc daleko a s tím i velký náklad, proto nežádám, abyste za mnou jezdili. Musím si o návštěvu žádat písemně a napsat, kdo přijede a kdy chcete přijet. Mohou přijet jen dvě osoby, a to na povolenku, kterou dostanete poštou. Nic s sebou nevozte, balíčky se nepřijímají, jen na zvláštní dovolení se doručují poštou. Byla bych skoro raději, kdybyste nejezdili, přesto, že Vás tak ráda vidím, stojí to moc peněz a Vy je nemáte… Mám o Vás často starost a obavy, denně Vás vkládám do náruče Boží a vyprošuji pro Vás i pro sebe Boží požehnání… Jak je dobře, že mám tolik sourozenců, kteří mě mají rádi a ani teď na mě nezapomínají…“ Prosinec 1953: „… plnost radosti v Pánu a pokoje k vánocům. Moje řádky přijdou až po svátcích, ale Vy víte, že vzpomínám denně, a to způsobem, který znáte. Vždyť jste mi všichni tak blízko… Děkuji za poslední dopis. Na návštěvu ráda vzpomínám, bylo těch 20 minut tak hezkých! Jen se nermuťte, že ta písecká návštěva nebyla pro Vás uspokojivá, že jste málo mluvili… Jak jste mohli vyprávět, když jsem stále mluvila já. Byla jsem tak šťastná a rozradostněná, že Vás vidím, že jste zdraví, že jste u mě… Těším se i na ostatní, jen prosím, nejezděte za 6 týdnů, aby Vás to finančně nezatěžovalo, bojím se, že Vás finančně vyčerpávám. Nikdy si nebudu myslet, že mě máte méně rádi, když vynecháte některé období. Dostala jsem povolení na zdravotní balíček, poslala jsem ho Emilce (sestra Emílie), vím, že byste mi jej také rádi poslali. Psát budu až za 6 týdnů, tak se o mě nebojte. Ujišťuji svojí láskou všechny, všechny… děkuji za pozdrav od paní Neumannové (sestry z Prachatic), také zdravím P. Praxla a všechny…“ Duben 1954: „Moji drazí, nejdražší, pokoj a láska Boží Vám! Mnoho radostí od vzkříšeného Spasitele. Duchem jsem byla s Vámi. Modlím se za Vás denně. Vojtěchu, Emilko, děkuji za návštěvu. Jak to bylo krátké, že? Nikdy nestačím říci vše, všem poděkovat za všechno a v dopise je tak málo místa. Těším se jen myšlenkou, že Vy všichni, kteří mi píšete, vzkazujete, vzpomínáte 8

a modlíte se, jste přesvědčeni o mém vděku a víte, že nezapomínám. Balíček přišel a byl bohatý obsahem a láskou, která z něj dýchala. Přála bych Vám, abyste nás viděli a poznali byste ovoce duchovního a tělesného milosrdenství. Vzpomínám na všechny kolem dokola a těším Vás tím, že jsem zdráva, v hmotném nic nepostrádám a jsem nejen vyrovnaná, ale i spokojena. Připadám si jako ptáče v síti Boží lásky, a proto se o mne nebojte. Vždyť ani já se o sebe nebojím, ovšem, modlete se, abych nikdy nepromarnila čas, který Bůh ve své lásce dává svým… Vždyť lidská slabost dovede poskvrnit všechno. Odpusťte písmo, podložka je bídná, ale i tímto škrabopisem Vás chci potěšit, ujistit vzpomínkami a prohloubením sebe. Dopis na Velký pátek tolik potěšil, že ani nemohu vypsat!!! Kolik je v něm lásky, díky každému…“ Listopad 1954: „A zase teprve nyní velkou vděčnost za milou návštěvu, drahý dopis. V obojím je tolik útěchy, pomoci, povzbuzení a síly, že člověk přímo cítí péči lásky, jež nás pojí, ba obklopuje. Je to vždy osvěžení, nabrání nového dechu k dalšímu chodu, velký svátek a zároveň únik všednosti, které se musíme bránit všichni. Každý den našeho života je velkým darem Božím a bylo by škoda, abychom jej nechali naprázdno. A zde – v silně zjednodušeném životě hlavně v duchovním ohledu – tím větší nebezpečí. Konečně, všude aby se člověk s Hálkem modlil: Jen zevšednět mi nedej, Bože! Abychom k  těm pokladům, jimiž jsme z  Boží lásky zasypáni, nebyli vlažní, abychom nezklamali očekávání nebe i země! Jsem šťastna Vaším ujištěním pevnosti, jsem zase uklidněna, že jste zdrávi. Jsem s Vámi a vím, že Vy se mnou. Však denně dávám Pánu své dlaně plné vděku za Vás i za vše, co uděluje mně. I Vy buďte klidni o mne: jsem zdravá, v hmotném nemám nedostatku. Spíše zde cítím, jak milujícím Boha vše napomáhá k dobrému. Jsem nejen spokojena, ale šťastna a připadám si v této síti Boží lásky jako ten, kdo se učí plavat v chladnějších proudech. A člověk poznává, kolik neumí, kolik se ještě musí učit, jak je třeba dát do služby všechny smysly, aby ovoce bylo plné a ryzí – a že toto ještě neumím. – Řádků ubývá a já mám ještě v srdci tolik přání…“ Květen 1955: „Nejkrásnější měsíc roku ať Vám přinese plnost nejvyšších hodnot. Jsem duchem s Vámi, nebojte se, nezalétám mezi Vás se smutkem, i když odloučení od Vás je a zůstane vždy živé, přece jistota vzájemné lásky nejen sílí, ale usnadňuje, takže i náš život je plný krás a radosti v Pánu. Toužívám často, abyste nás viděli a denně slyšeli upřímný zpěv Sluneční písně sv. Františka, delší o jednu sloku. Vždyť i vězení, stejně jako svoboda, nese chválu Boží. Ujišťuji, že nám není zle a budoucnost je v rukou Božích. Více se bojím o Vás, ke všem starostem, pracím a bolestem máte ještě mne navíc. Pán Vám to všechno odplať.“ Pokračování příště 9

Homilie Nepřehlédněte! Pokud se nás snaží současná společnost oslovit, už se zdá, že nestačí označení typu „důležité“. Reklama i další obory používají výrazy začínající „nej“ nebo jinak prezentující nepostradatelnost toho, o čem mluví. Čím více je však věcí nepostradatelných, tím méně se nám daří tvořit si stupnici důležitosti hodnot. Slavnost Zjevení Páně nás především upozorňuje na to, že Bůh se nám zjevuje, ukazuje, dává se nám vidět, můžeme jej slyšet, pozorovat jeho jednání – a to především v tom, který se stal Tělem, v Kristu. Jedná se o slavnost, která vytváří vedle Slavnosti Narození Páně druhé, stejně důležité, ohnisko Vánoc. Boží hod vánoční připomíná především skutečnost Ježíšova příchodu na svět a toho, jak jej poznali pastýři, tedy reprezentanti židovství. Při této slavnosti se radujeme ze skutečnosti, že všichni lidé (tedy i já!) mohou poznat Boha v Ježíši Kristu. Je škoda, že se v současné liturgii dochovalo jen málo zmínek z  původního obsahu zahrnujícího kromě klanění mudrců také zázrak v Káni a Ježíšův křest – události, v nichž lidé poznávali Boží blízkost a jednání v Kristu, ba co víc, jeho božský původ. Lidová tradice přenesla radost z Božího obdarování do koledy („sbírky“), kterou můžeme i dnes zakusit, když organizujeme nebo přispíváme koledníkům převlečeným za krále. Ano, štědrost obdarovaného, solidarita s těmi, kteří potřebují pomoci – to jistě patří k projevům toho, že jsme dobře pochopili, jak štědrý je Bůh, co pro nás všechno dělá a jak se mu mohu přiblížit, když projevuji milosrdenství. Na druhou stranu si musíme dávat pozor, aby se nám zvykovostí nevytratil obsah. S tím je třeba každoročně bojovat. Jak snadno mluvíme o třech králích, přičemž Písmo mluví o mudrcích (čili to asi nebyli králové – Mt 2,1) a počet tři není v Bibli zmíněn (odvozujeme jej podle výčtu přinesených darů – Mt 2,11). To ale nesnižuje hodnotu události samotné!!! Naopak, burcuje nás to, abychom pochopili, co bylo pro evangelistu důležitější než počty samotné! Klanění mudrců se velmi často objevuje při výzdobě katakomb z prvních křesťanských staletí. Ačkoli se liší počet klanějících se (nejčastěji 3, ale někdy 2, někdy 4), vždy autor jednotlivé postavy vymaloval jinou barvou, aby zvýraznil základní poselství – všichni, každý člověk může přijít a poklonit se Kristu, uznat v něm Boha a najít záchranu pro život v pravdě, pro život věčný! Zdá se nám, že společnost se ráda pohybuje v šeru, v temnotě všech možných podvodů, lží a lstí. Setkáváme se s lidmi, jejichž život je zachmuřen ztrátou práce, obavou o budoucnost, strachem, jak uhradím léky nebo uživím rodinu. Cestu nám nabízí nejen solidarita, ale také výzva dnešního prvního čtení: „Temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. K tvému světlu přijdou pronárody…“ Tedy nesetrvávejme v pesimismu – zde není řešení, řešení je u toho, který přinesl světlo. 10

Žijme nadějí Krista v každodenním životě a nesme tuto naději určenou každému člověku do svého okolí, které dosud Krista nepřijalo, a proto mu chybí kvalitní řešení. A co že nemáme přehlédnout? Velikou nabídku, která ale neužívá vtíravých reklamních sloganů, totiž že každý je dědicem! Věřící, nevěřící, žid, křesťan, pohan… Čeho? Přece všeho, co nám Bůh dal v Kristu – a to je především život věčný, milosrdenství, Boží království a jak jen toto bohatství opisujeme (srov. Ef 3,6). Je někdo bohatší než Bůh? Toto dědictví - bohatství je však třeba přijmout. Ano, chci ho. Co mám udělat? Nemusím k notáři. Na začátek stačí uvědomit si a uznat, kdo je Ježíš, následně se učit chodit po Božích cestách, i když to někdy budou jiné cesty, než doposud – i mudrci se vrátili domů jinou cestou (Mt 2,12). Nevěřím, že by někdo zaváhal, kdyby mu přišel do schránky dopis oznamující dědictví (malé či velké). Nepřehlédněme nabídku, kterou pochopili mudrci – mohu být dědicem života. A touto nabídkou mohu přinášet naději i dalším: „I ty můžeš být dědicem!“ P. Roman Dvořák, ředitel DCM

Blahopřejeme Řád TGM pro Mons. Karla Fořta

V neděli 28. října 2012 propůjčil prezident republiky Václav Klaus Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva někdejšímu vimperskému kaplanovi Mons. Karlu Fořtovi.

11

Dopis z Čadu Jak to se zdravím a zdravotnictvím v Čadu vypadá… Před pár dny odletěla do Polska dvojice lékařů, o kterých jsem psal posílaje poslední fotky. Zůstala ještě Kasia, nejmladší z party, ale jak vidíte, nejodvážnější – bude tady do konce roku a Vánoce stráví spolu s námi v Bologo a uvaří nám něco polského (máme velikánskou naději – že bude a že uvaří). Ti, kteří odletěli – Monika (anestezioložka) a Matěj (gynekolog) – strávili tady měsíc. Když někdo řekne, že nic moc, takového zvu do Čadu! Kdyby tak každý lékař zasvětil těm nejchudším aspoň měsíc svého života, věřte mi, že tento svět by vypadal úplně jinak… Za tu dobu udělali 41 operací, celou fůru konsultací a vyšetření a Matěj s Katkou poznali, co je to malárie („lékaři, uzdrav sebe sama…“). Pracovali v naší diecézní nemocnici v Donamanga, daleko od světa, 80 km od Lai, sídla našeho biskupa (to sídlo, nemyslete si, to je také jen taková větší vesnice). Tu nemocnici postavili Španělé (náš biskup je Španěl, kdyby někdo zapomněl) před 8 lety a oni ji také vybavili. Je to asi jedna z lepších nemocnic v Čadu: je tu Rtg, usg, mikroskop pro operace očí i stroj, který dělá brýle na místě, chirurgický nůž elektrický a Monika našla také pumpu, která podává léky do žíly (polsky se to jmenuje infuzyjni pumpa (promiňte, lékaři! – já nejsem žádný znalec těchto věcí)). Jsou to tři budovy (jen přízemní) pro nemocné a operační sál, vlastně dva operační sály s klimatizací. Poměrně čisto, i když k ideálu je daleko (v tom našem pojetí)… Radši odhoďte daleko od sebe obrázky z našich nemocnic – ledaže by si někdo ještě pamatoval polní nemocnici z doby války… Jednoduché postele s matrací bez prostěradel – ta si má každý přinést sám; v oknech síťky na hmyz (ve většině nemocnic děravé, tady ještě docela dobré); pokoje plné nemocných a jejich rodin – tady se o nemocné stará rodina, umývá je, krmí atd. V pooperačním sále usmrkané děti a dospělí, kteří kašlou a kašlou… Na konci budovy záchody – stejně ale většina lidí chodí do křoví za potřebou, a že křoví nic moc, prostě do přírody… Jasně že není stálý proud z města, ale generátor a sluneční baterie… Všechno je, dalo by se říci! Až na personál… A to je hlavní problém zdejších nemocnic. V Donamanga je jeden lékař Čadan, ale ten nemůže dělat operace. Druhý dojíždí, také Čadan. Dělají, co můžou, jak umí, jenže když to viděl náš Matěj, málem umřel na infarkt! Tady nejsou obory, tak když už někdo je lékař, je ode všeho. Sám pro sebe je anesteziologem, gynekologem, chirurgem a  kdoví kým ještě… Ti, kteří studovali v  zahraničí, buď si založili soukromé nemocnice pro bohaté anebo zůstali v zahraničí. V takové nemocnici jako Donamanga je neuvidíš ani náhodou… Co bylo těžké pochopit pro naše lékaře, to je fakt, že zdejší lékaři se nechtěli od nich něco naučit – zvláště od ženy. Příliš sebevědomí… Vlastně první housle tady hrají zdravotní bratří nebo sestry (asi většina je bratrů) – je jich docela hodně, ale jejich kvalifikace jsou nic moc; je třeba ale říci, že je jich hodně šikovných, mají dar, charisma. Většinou oni přijímají porod, třeba i ten komplikovaný, dělají malé zákroky, podávají léky, vyšetřují nemocné – jak jinak, když není lékař… Hodně lidí jim říká „doktor“ a oni se na to vůbec nezlobí… Bohužel neumí obsluhovat ty všechny přístroje (a odkud by to měli vědět???) – proto třeba tento nález Moniky: někdo to sem přivezl, ale nikdo neví, co je to, k čemu je to, a obsluhovat to, to už je opravdu černá magie… Matěj jako gynekolog operoval hlavně ženy a dělal císařské řezy. Dělal ale také i jiné 12

věci: operoval zaječí ret, zašíval játra probodlá kravským rohem (zachránil klukovi život, když zdravotní bratr mu ošetřil jen zraněnou kůži a chtěl ho poslat domů), amputoval prs s rakovinou. Měl také malého epileptika s upálenými prsty u ruky (při záchvatu malý spadl do ohně) – sám ho ošetřil a dohlížel na něj během pobytu v nemocnici; nemohl mu amputovat ty prsty – musel by přeštípat kůži, a to už bylo moc na gynekologa… Moniku, která dělala anestezii a po operaci podávala léky přes páteř, měli tady za šamanku – říkala, že když poprvé píchala jehlu do páteře staré babičky, myslela, že se pletla a vbíjí ji do nějakého prkna, tak tvrdou kůži a svaly mají… Kasia, novopečená lékařka, všemu asistovala a učila se rychle (tolik a za tak krátkou dobu by to u nás ani náhodou nezvládla – praxe je praxe!). Teď zůstala sama a trošku se bojí – sama operovat nesmí, a když vidí to moře bolesti, bezradností se může člověk opravdu polámat. A zkuste jim vysvětlit, že ona nesmí ty operace dělat, když oni viděli, že operace dělala, a školu skončila… Nejhorší ale je to s věděním, s vědomím těch lidí. Často přichází do nemocnice na poslední chvíli – předtím byli u léčitele, anebo se léčili sami… Špatně se živí, chybí jim bílkoviny – po operacích se často rány nechtějí zahojit. Je fakt, že jejich jídelníček je velmi ubohý, ale… Krávy a kozy tu jsou, tedy je mléko – jenže tady se mléko nepije; jsou slepice, jenže tady se vejce nejí. Proč? Vždycky za tím stojí nějaká pověra: když budeš pít mléko bez cukru (a ten je vzácnost), budeš mít průjem, že ano… Žena sní vejce – bude mít hloupé děti… A oni tomu svatě věří!!!… Kolik se Matěj nazlobil, aby vysvětlil, že po porodu je třeba nechat dítě matce, na prsou – každý ví, jak to funguje. Jenže tady dítě přebírá hned po porodu babička – taková tradice a není žádná diskuse. Dítě samozřejmě brečí na plný pecky a oni říkají, že je posedlé… Dívky 14 – 15 let přichází a stěžují si, že dva roky nemůžou otěhotnět (mají už muže)! Jenže ona neměla ještě ani krvácení… No a aids. Všeobecně. Je toho hodně a těžko jim vysvětlit, jak je to těžká nemoc. Tady je sexuální život hrozně bohatý – jak si to všechno odříct? Léky jsou, ale stejně ti, kteří je berou, neberou je pravidelně – a to zase působí mutace viru a ještě větší ohrožení pro všechny lidi… Někdo může říci: kapka v moři je ta vaše pomoc. Je to pravda, ale jestli to moře není veliké množství kapek? Kdyby tak bylo více takových Matějů, Monik a Kateřin… Zítra přijíždí na 2 týdny do Donamanga 4 Španělé – budou operovat oči (tady hodně lidí trpí nemocemi očí). Vidíte, další kapka! Jste zváni!!! Začínáme advent. Ať také tento dopis přispěje k zamyšlení, k horlivější modlitbě, k ještě většímu úsilí „připravit cesty Pánu“… Držte se nebe. Také já se doporučuji vašim modlitbám a za všechno ještě jednou děkuji. S Bohem. Váš Jarek † PS: Zapomněl jsem napsat, že sám jsem zbohatnul tou návštěvou – dozvěděl jsem se hodně zajímavých věcí (třeba o in vitro – to byla vřelá debata…) a … asistoval jsem při operaci a neomdlel… A všem moc a moc děkuji za přízeň, modlitby, balíčky, dopisy, maily… fajn, že pamatujete. Já také, nemyslete si. Pomalu se to blíží ke konci, tak tím více vás prosím o modlitbu – ať mne moc srdce nebolí, jednoduché to nebude… Ale jsem si skoro jistý, že tak to má být („skoro“, protože jistotu 100% asi nikdy tady mít nebudem, co se týče naší cesty životem, že jo; a když někdo ví 100pro, gratuluji…). Pošlete mi, kdo můžete, nějaký spoj na Patera Fořta – právě jsem dostal zprávu, že dostal „Masaryka“! Rád bych mu i já popřál. Držte se nebe. Jarek† 13

Kostely vikariátu Kostel svaté Magdalény Duchovní správa Do roku 1891 patřil poutní kostel do farnosti Volary. Ve stejném roce vznikla farnost Zbytiny a sem jako filiální kostel náleží dodnes. Do zbytinské farnosti patří také blízké Blažejovice, Koryto, Spálenec, Skříněřov a další. Kostel Obec Svatá Magdalena stejně jako další osady v okolí náležely klášteru Zlatá Koruna. Ten byl založen roku 1263 samotným Přemyslem Otakarem II. jako klášter královský na hranici mezi rožmberským a královským územím. Mniši kláštera, který náležel cisterciácké řeholi, obsazovali území na klášterním panství a zakládali nové osady. Tak patrně vznikly obce Zbytiny, Svatá Magdaléna a další. V roce 1420 byl husity přepaden a vypálen zlatokorunský klášter a stejný osud postihl i řadu vesnic na jeho panství. Období zmatků a bojů využil tehdejší pán z Rožmberka Oldřich a v roce 1437 se konečně stal majitelem původně klášterního panství. Po bitvě na Bílé hoře daroval císař Ferdinand II. v roce 1622 panství Český Krumlov a Prachatice rodu Eggenberků. Ti spravovali panství až do roku 1719. Poslední eggenberskou majitelkou byla kněžna Marie Arnoštka.

14

Po její smrti získal panství Adam František ze Schwarzenberka. Tento bohatě rozvětvený rod se tak stává na dlouhou dobu panstvem nad velkou částí jižních Čech. Počátkem října 1938 byly obce   jako Svatá Magdaléna, Zbytiny, stejně jako rozsáhlá pohraniční území, obsazeny německou armádou a připojeny k  Německé říši. V  roce 1945 bylo území osvobozené americkou armádou navráceno Československé republice. Na místě pozdějšího kostela stávala Stegarova sklárna, jedna z mnoha na území Šumavy. V její blízkosti rostla prastará lípa a na ní byl umístěn obraz svaté Maří Magdalény. Místo bylo vítaným zastavením poutníků na solné Zlaté stezce, která tudy vedla z Pasova do Prachatic. Stávala zde také poustevna. Ta byla nahrazena kaplí, postavenou v 16. století. Kaple však časem chátrala a na popud Josefa Adama knížete ze Schwarzenberka byla plánována její přestavba. V letech 1752 – 1754 byla kaple stržena a přestavěna podle plánů stavitele Martinelliho. Tuto podobu s výjimkou úpravy střechy věže si kostel zachoval až do doby odchodu německého obyvatelstva v roce 1945 – 1946. Kostel začal pustnout a byl odsouzen k úplné likvidaci odstřelením. Lidská paměť dokonce uchovala tak kruté příběhy, kdy „pokroková“ mládež vyrabovala zařízení kostela a zapálila z něj táborák. Páter František Honsa, farář ve Volarech, se zasadil o zachování poutního kostelíku, takže se tento silně poškozený dočkal roku 1989. V tomto roce zbyly z něho pouze trosky. V letech 1994 – 1995 byl kostel obnoven zásluhou rodáků a zejména zásluhou spolku Adalberta Stiftera z Augsburgu. Dlužno připomenout jméno pana Otty Langa, rodáka z Dolní Sněžné u Zbytin, předsedy spolku svaté Magdalény, který zorganizoval sbírku mezi svými krajany na záchranu poutního kostela. Navázal spolupráci s děkanem P. Honsou, a tak se v letech 1994 – 1995 podařilo barokní památku opravit. Dnes je kostel i jeho okolí s rybníčkem milým zastavením na cestě půvabnou šumavskou krajinou. Barokní architektura nemá v našem kraji příliš silnou tradici. Většina nebo větší část kostelů, kostelíků či kaplí je románského nebo gotického původu a baroko se jich dotklo jen v podobě přestaveb nebo úprav kostelů poničených obvykle během třicetileté války. Jako příklad nám slouží kostel Nanebevzetí Panny Marie v Netolicích, barokizovaný kostel ve Vlachově Březí, Volarech, nebo Chrobolech. Jen málo je jich založených opravdu na „zeleném drnu“. Architektem svatomagdalénského kostela byl rakouský císařský stavitel italského původu Anton Erhard Martinelli. Jeho otcem byl Francesco Martinelli, pocházející z italské Luccy, který se usadil i se svou početnou rodinou ve Vídni, po německu již zvaný Franz. 15

Antonio se narodil v jeho rodině v roce 1684 a stejně tak jako jeho bratr Johann Baptist zdědil po otci nadání pro architekturu. A. E. Martinelli byl opravdu významným architektem. Pro habsburský trůn pracoval na takových stavbách, jako byl kostel sv. Karla Boromejského ve Vídni nebo vídeňský palác rodiny Schwarzenberků. Svou prací poznamenal stavbu zámku Hluboká, jejíž barokní podoba se nezachovala a byla v 19. století přestavěna do stylu tudorské novogotiky, kterou známe dnes. Jeho dílem však byl také kostel ve Lštění. Martinelli na objednávku Schwarzenberků vytvořil jen projekt kostela svaté Magdalény. Samotnou stavbu provedl krumlovský stavitel Franz Fortin již po smrti vídeňského architekta v letech 1752 - 1754. Kamenické práce byly provedeny pod vedením krumlovského kamenického mistra M. Plánského. Na svátek svaté Magdalény 22. července roku 1754 byla svatyně vysvěcena volarským farářem. Půdorys kostela je jednoduchý, tvoří jej čtyřúhelníková hlavní loď spojená s  presbytářem, který je půlkruhově uzavřen. Na severní straně je k presbytáři připojena nezaklenutá plochostropá sakristie. Nad průčelím je umístěna věž, která původně měla barokní hruškovitou střechu. Její konstrukce se však počala koncem 18. století bortit, a proto byla v roce 1797 snesena a nahrazena jednodušší střechou jehlancovou. Do prostoru kostela se vstupuje malou předsíňkou ze západního průčelí. Loď kostela je na západní straně opatřena patrovou kruchtou podepřenou nosnými pilíři a podklenutou klenbou členěnou klenebními pasy. Do lodi je tento prostor otevřen třemi oblouky. Stěny presbytáře jsou členěny pilastry a lizénami, prostor je uzavřen jednoduchou klenbou s výsečemi a půlkruhový závěr je zaklenut konchou. Oltáře Roku 1648 byl dvorní eggenberský malíř Jan Otto pověřen úkolem vymalovat obraz sv. Magdalény pro oltář. Roku 1716 sem byl umístěn nový obraz s  vyobrazením světice. Vytvoření oltáře bylo zadáno krumlovskému řezbáři a truhláři Antonínu Leyerovi. Ten pak vytvořil také kazatelnu. V interiéru je umístěn též nenápadný obraz Piety. Jeho autorem je Johann Schraml z Volar a je datován rokem 1852. Připoměňme si jiného malíře z  rodu Schramlů, Ignáce, autora původního obrazu Stožecké Madony. Zvony Ve věži byly v době její přestavby dva zvony. Starší z  nich pocházel ze zvonařské dílny Sylvia Kreuze, dělolijce a zvonaře v Linci. Plášť zvonu byl jen skromně zdoben reliéfními křížky a  hvězdičkami. Předpokládaná doba jeho vzniku je v první třetině 18. století. Větší zvon 16

o průměru 0,48 m byl poměrně bohatě zdoben reliéfy Krista na kříži s Pannou Marií, postavami sv. Víta a svatých Tří králů. Jeho autorem byl Petr Antonio Iacomini a  byl ulit v jeho klatovské zvonařské dílně v roce 1763. Nápis vinoucí se po okraji označuje autora: Ao 1763 P.  A. JAKOMINY C FUDID. Ani jeden ze dvou zvonů se nedočkal obnovení kostela v devadesátých letech minulého století. Nešťastné události válečné i  poválečné rozhodly o  jejich osudu. Byly buď rekvírovány, nebo ukradeny. Stejně jako nebyl znám osud dvou původních zvonů, je též nejasný původ současného zvonu. Dnes zde nalezneme zvon, který byl v polovině devadesátých let přestěhován z některého, možná zrušeného či zbořeného kostela. Vznikl v polovině 19. století v dílně českobudějovického mistra zvonařského Antonína Pernera. Plášť zvonu je zdoben reliéfem Madony s Ježíškem, obklopené paprsky svatozáře. Jezulátko se důvěrným gestem dotýká ručkou brady své matky a zároveň se mírně odvrací od její tváře. Reliéf je možná citací některého gotického deskového mariánského obrazu, snad Madony roudnické, vyšebrodské nebo svatohorské. Na vrchní části je umístěn korunovaný helm s přikryvadly po stranách a pod ním v pásce dvouřádkový nápis: PERNER IN BUDWEIS. Na protější straně je pak ve štítku umístěn znak cechu zvonařského – zvon ležící na dvou zkřížených dělových hlavních. Zvon je zavěšen na dřevěném závěsu a k rozeznění jeho hlasu je zapotřebí lidské ruky. Sv. Sebastian     před opravou a po opravě 

17

Pověst K místu kostela se váže pověst, která praví, že na místě kostela již v 16. století stála lípa s obrazem svaté Maří Magdaleny. Lidé obraz odnesli na bezpečnější místo do Zbytin, ale obraz se vždy znovu vrátil na své místo na lípě. Obrazu byla přičítána zázračná moc a vznik první, nedochované kaple se datuje do 16. století. Kaple i její pozdější barokní podoba patřila jako filiální do Volar. K místu se pojí pověsti o řadě zázračných uzdravení. Kostel svaté Maří Magdalény byl vždy kostelem filiálním a poutním. Náležel střídavě farnosti volarské a zbytinské a s nimi též sdílel duchovní péči tamních farářů. Mirka Fridrichová Kunešová Použitá literatura Mareš, F., Sedláček, J.: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém Poche, E.: Umělecké památky Čech, sv. III Starý, V. PhDr.: Z dějin obce Zbytiny Černý, M.: Poutní místa jižních Čech Blažíček, Oldřich J.:Umění baroku v Čechách Katalog diecéze českobudějovické L. P. 1981 Lunga, R.: Dokumentace zvonů v kostele sv. Magdalény

18

20

22

Představujeme Farní vycházky Letos jsme se rozhodli obnovit farní vycházky do blízkého okolí Prachatic o nedělním odpoledni přibližně jednou za měsíc mimo prázdnin a zimních měsíců. V květnu jsme se vydali pěšky ze Strunkovic nad Blanicí do Blanice, jednoho z  nejstarších kostelů v  této oblasti a cestou jsme navštívili také kapli sv Gertrudy. V červnu jsme navštívili kostel ve Vitějovicích a odtud se vydali na blízkou zříceninu hradu Osule. V září jsme poctili svou návštěvou obec Dub, kde jsme absolvovali zcela nevšední prohlídku zámku se současnými majiteli, jejichž energii a chuť do rekonstrukce této značně zdevastované stavby můžeme jen závidět. V Dubu jsme shlédli také kostel a také poněkud odlehlý židovský hřbitov. Výpravu do husineckého kostela, kolem řeky k přehradě a zakončenou originálním venkovním modelem jezdících vláčků u p. Friedbergera, jsme uskutečnili v říjnu. Za poslední letošní vycházkou jsme se vypravili do obce Zábrdí, kde jsme po krátké procházce kolem řeky shlédli sbírku betlémů u paní Svatavy Vizínové. Na této vycházce se nás v Zábrdí sešlo 26, z toho skoro polovina dětí. Poté jsme navštívili zdejší kapli, kde jsme se společně pomodlili za tuto obec a za všechny zúčastněné a následovala procházka po této vsi. I přes nevlídné počasí jsme byli rádi, že jsme mohli takto společně strávit toto listopadové nedělní odpoledne. Doufáme, že v příštím roce najdeme opět spoustu zajímavých míst v našem okolí, která navštívíme. Podlešákovi, Strunkovice nad Blanicí

23

Pouť do Svaté země Akko Z Haify jedeme podél pobřeží dál na sever. Asi po patnácti kilometrech přijíždíme do města, o kterém je na stránkách Písma svatého jen několik málo zmínek, a to ještě pod jinými jmény: v knize Soudců (Sd 1,31) se konstatuje, že „Ašer nebyl s to podrobit si obyvatele Aka“, a autor Skutků apoštolů (Sk 21,7) ve zprávě o Pavlově návratu z třetí apoštolské cesty sděluje: „Poslední úsek naší plavby byl od Tyru do Ptolemaidy. Tam jsme pozdravili bratry a zůstali u nich jeden den.“ Přesto nás velmi zajímá. V době křižáckých válek bylo hlavním opěrným bodem křesťanů ve Svaté zemi, baštou, která jako poslední odolávala přesile ctitelů Alláha. Padla jim do rukou až v roce 1291. Dnes se jmenuje Akko. Leží na výběžku uzavírajícím Haifský záliv ze severu a  patří k  nejstarším městům na světě. Lidé se tu usadili už ve starší době kamenné. Byl to Homo sapiens neanderthalensis a po něm několik dalších pravěkých kultur. Velkého rozmachu se dočkalo v  období egyptské Střední říše (2040-1650 př. Kr.). Tehdy bylo jazýčkem na vahách mocenských zájmů v  regionu. Postupně se stalo kořistí faraonů Thutmose III., Sethiho I. a  Ramesse II. Velikého, ale nárok na ně si činily i jiné velmoci. David a Šalomoun ho začlenili do Izraelského království. Pak ho ovládli Asyřané, po nich Peršané, ve 2. století před Kristem Řekové (tehdy se jmenovalo Ptolemais) a nakonec Římané. Vespasián si v něm vybudoval základnu pro potlačení první židovské války. V roce 636 se ho zmocnili Arabové a říkali mu Akka. Jeruzalémský křižácký král Balduin I. ho v roce 1104 dobyl a přejmenoval na St. Jean d´Acre (odtud název Akra, který se i dnes používá). Teprve když ho v roce 1291 mamlúci srovnali se zemí (z obavy, aby ho křižáci znovu neovládli), začalo upadat. Nového rozkvětu se dočkalo ve druhé polovině 18. století. Emír Táhir al-Umar a po něm Ahmed paša Džazzár (neboli „Řezník“) ho nechali zcela přestavět a znovu opevnit. Z té doby pocházejí jeho nejkrásnější stavby: Bílá mešita v tureckém rokokovém slohu a lázně Hammám al-Bášá. V současnosti musí čelit následkům staletí trvajícího blahobytu a  strategického významu: postupně zastarávající přístav, poznamenaný mnoha bitvami, jejichž následky dosud leží na dně, už není schopen přijímat obrovské moderní zaoceánské lodě a z jeho pozice jej vytlačil zmodernizovaný přístav v Haifě. Na druhou stranu: po odkrytí zbytků křižáckých staveb (honosných gotických rytířských sálů, tajemných úzkých chodeb a rozlehlého refektáře s obřími sloupy) se opět stává cílem poutníků a oprašuje zašlou slávu. Nechme znovu vyprávět našeho dávného předchůdce, někdejšího husineckého faráře P. Václava Macka. Když si zvykneme na 120 let starý způsob vyjadřování, dozvíme se mnoho zajímavého: „Dne 25. července (1888) sloužili jsme časně mši svatou, po níž vydali jsme se za 24

chladu ještě do Haify, chtíce odtud podniknouti výlet do města Akky (St. Jean d‘Acre) tři hodiny vzdáleného. Co nás do Akky táhlo, nebylo tak nynější město samo, které se svými úzkými a  špinavými uličkami a polosbořenými domy ani by za tu cestu nestálo. Ale byly to hlavně slavná minulosť a dějepisné upomínky, které poutají se k tomuto památnému místu. Město toto obleháno a dobýváno bylo tak často, jako málo které jiné na světě. Zde bojovalo mnoho křesťanských knížat a dokonalo tisíce křesťanských vojínů životy své pro víru a Svatou Zemi. Město Akka leží v rovině, na výběžku do moře. Jest opevněné a má jedinou toliko bránu. Obyvatelů čítá asi 10 000 (dnes je to okolo 40 000), skoro výhradně mohamedánů. Jest to město velmi starobylé. V písmě sv. děje se o něm zmínka již za doby soudců. Ve starověku slulo Akko a  povzneslo se hlavně obchodem Feničanů. Bylo pod vládou Feničanů, Assyrských, Alexandra Macedonského. Po něm dědili je egyptští Ptolemeovci a opevnili je proti Seleucidům Antiošským. Z této doby pochází druhé jméno jeho Ptolemais. Pak pány tu byli Římané, od r. 638. Arabové, kteří vrátili mu původní jméno. R. 1104. dobyli Akky křižáci pod Balduinem I. Odtud stala se Akka nejdůležitější oporou křesťanů v Palestině. Zde také soustředil se evropský obchod. R. 1187. upadlo město do rukou Saladina. Již r. 1189. podniknuto nové křižácké tažení, na němž zahynul starý německý císař Bedřich Rudovous (Fridrich I. Barbarossa), utonuv v řece Kalikadnu (nyní Salef v Malé Asii), kterou na koni přebroditi chtěl. Mezi oblehateli Akky byl tenkráte mimo syna Bedřichova vévody Bedřicha Švábského, též Anglický král Richard Lví srdce, Filip II. August, král francouzský a  vévoda Rakouský Leopold VI. Teprve po dvou letech byla pevnosť dobyta. Po celých 100 let byla opět v moci křižáků a sídlem králů Jerusalemských, jakož i rytířských řádů. V té době povstaly tu skvostné paláce, jichž zbytky dosud patrny jsou. Po řádu Johanitů dostala pevnosť v Evropě jméno St. Jean d´Acre. Když r. 1291. dobyli jí opět mohamedané, odehrála se tu poslední nad míru krvavá scena křižáckých válek. Přes 25 000 křesťanů bylo v dobytém městě povražděno a moc křesťanů ve Svaté Zemi zlomena navždy. Na lodi s prchajícími křesťany, která se potopila, zahynul také patriarcha Jerusalémský a od té doby zůstal stolec jeho po 556 let prázdný. To všecko tanulo nám na mysli a rozjímali jsme o tom, když blížili jsme se k městu a procházeli se ulicemi jeho.“ Role našeho průvodce se nyní ujímá řidič autobusu. Vede nás úzkými klikatými uličkami napříč několika orientálními tržišti do „zaručeně nejlepší a nejlevnější“ restaurace ve městě. Majitelem je pochopitelně jeho dobrý známý. Je zklamán, že jen málokdo z nás se nechá nalákat. Jsme tu pořád ještě první den a zásoby z domova zdaleka nejsou vyčerpány. Využíváme času k prohlídce Bílé mešity (překvapuje nás velký elektronický displej s červenými čísly súr na čelní stěně uprostřed rokokových ornamentů). Pak vstupujeme do podzemí a procházíme úzkými chodbami i rozlehlými sály křižáckého opevnění, které se táhne pod celým starým městem až k pobřeží. Na denní světlo vystupujeme zase až na hradbách. Slunce už zapadá a  rychle se stmívá. Do Tiberiady na břehu Genezaretského jezera přijíždíme za hluboké tmy. Není ještě tak pozdě, ale po náročném dnu jsme velmi unaveni. Mizíme v hotelu a za oknem v dálce jen tušíme hladinu, po které náš Pán kráčel suchou nohou. P. Pavel Liška 25

Na návštěvě u MUDr. Petra Koptíka, lékaře Pokračování z minulého čísla Jak vzpomínáš na hospicové začátky? Velmi hezky na to vzpomínám, protože to pro mě byla, když to pojmenuju názvem jedné knihy, „Škola Ducha svatého“. V té době jsem byl v Prachaticích velmi krátce, naprosto nic jsem neznamenal, mladý doktor, o kterém nikdo nic nevěděl, Vašek byl možná tady trochu známý, Šárka vůbec. Měli jsme nápad, nějakým způsobem nás to všechny oslovilo, mě trochu mrzelo, že jsem oslovoval různé lidi a oni na to nereagovali, ta myšlenka je nechytila, což nevadí, to je v pořádku, ale já jsem si říkal, proč mi to v té hlavě pořád vrtá? Až jsme se takhle dali dohromady my tři a vyrazili jsme za tehdejším starostou, panem ing. Bojanovským, zase jenom s tím, že jsme si mysleli, že by v Prachaticích mohl být hospic. Šel jsem tam sám a měl jsem tehdy pocity, jako kdybych šel na ministerstvo. Tak jsem mu tam blekotal o svých nápadech a on mě poslouchal, mě to hrozně překvapilo (od té doby ho mám moc rád jako takového člověka umírněného a přemýšlivého). Pamatuju si jedinou jeho větu, kterou řekl, když jsme se pak loučili: „Pane doktore, kdyby na chodníky nemělo být, tak na hospic se nějaké peníze najít musí.“ Já jsem od něj odcházel zase s tak zvláštním pocitem, říkal jsem si, vždyť já za to nemůžu, ani vlastně nevím, proč jsem tam šel. Trouba mladej, nějakej doktůrek, absolutní nic a jde za starostou, za kterým chodili lidi s projekty, milionovými investicemi a tak dál, a do toho já, který neměl žádnou konkrétní představu nebo cokoli na papíře. V té době jsme se potýkali s takovými zvláštními vzestupy a pády, a proto se vracím k tomu Duchu svatému, byla to obrovská škola pokory. Museli jsme se svým způsobem trošku mírnit, když jsme sdělovali své nadšení a touhu postavit hospic. Chviličku nás někdo podpořil, posunulo nás to dál a pak přišlo několik takových ran, jako by to vůbec nešlo. A když jsme byli takhle udusaní, řekli jsme si vždycky, dobře, Bože, jestli je v tom něco z nás, končíme, a jestli to má být, tak ještě zkusíme tohle a uvidíme. Zkusili jsme to a ono se to zas posunulo dopředu a takhle to šlo pořád dál, nahoru dolu. Pak nastal velký posun na Diecézní charitě v Českých Budějovicích u paní Mgr. Čermákové, kde bylo setkání několika lidí, které si tam cíleně pozvala, s nimi i mě, a tam jsem teprve zjistil, že to setkání se má týkat toho, komu má charita dát svůj hlas v Jihočeském kraji, aby ten konkrétní projekt byl pak podporován charitou, biskupstvím a podobně. Byl tam úžasný projekt z Milevska, o který lidé z farnosti spolu s knězem žádali několik let, pak tam byl ještě nějaký jiný projekt a taky projekt z Budějovic, o kterém paní Mgr. Čermáková věděla, ale který nechtěla podporovat, protože si možná myslela, že tam jsou lidé, kteří tomu nedají srdce. Proto pozvala všechny lidi z Jihočeského kraje s podobnými projekty, z tohoto jednání udělala zápis, ve kterém stálo, že nejpropracovanější projekt a dotažený do konce je projekt Milevska, ale nejlepší projekt že by byl v Prachaticích. To bylo velmi zvláštní a my jsme se pak o to začali starat dál, s Vaškem jsme hledali místo, uvažovali jsme i o bývalém dětském domově u Husince. Nakonec jsme rádi, že to tam nevzniklo, ale to taky bylo zvláštní Boží řízení. 26

Pak když jsme do toho zaangažovali Sebastianu, padl ten návrh na úrodnou půdu, protože ona řekla: „Nám budou v restitucích vracet dům…“ a najednou to do sebe všechno úžasně zapadalo, Vašek dal na papír jakousi představu, ale ještě mezitím, než bylo něco na papíře, se členstvo rozrostlo, měli jsme také občanské sdružení a psali jsme úplně první stanovy. V tu dobu také proběhlo jednání v Českých Budějovicích, kam byli pozvaní lidé, kteří se ucházeli o podporu od kraje v  rámci projektu hospice v  Jihočeském kraji. Vystoupili tam mimo jiné Bernotovi, potom také pan ing. Milunič, architekt Roztančeného domu v Praze, a já s Pepou Ludačkou. Milunič tam představil na stole svůj nádherný projekt vyvedený v balze, myslím, že to mělo tvar letícího anděla. Všichni tam takovýmhle způsobem představovali své projekty a my jsme neměli nic, jen jsme vystoupili, ústně bez obrázků jsme něco odprezentovali a odešli. A z tohoto jednání pak vyšla neuvěřitelná zpráva, že podporu dostane prachatický hospic. Jeden ze zázraků při vzniku prachatického hospice? Určitě. Takových zázraků, pro mě osobně, které nejsou vidět nebo které už skoro upadly v zapomnění, těch bylo mnoho. Bylo to tak neuvěřitelně intenzivní, protože jsme prožívali deprese, že něco není uskutečnitelné a že vůbec není v lidských silách toho dosáhnout, večer jsme s tím usínali a ráno se budili s myšlenkou na hospic, takže potom, když to dopadalo pro hospic dobře, byla to opravdu nesmírná radost a vědomí Božího zázraku. Vzpomeneš si na nějaké další zázraky spojené s hospicem? Těch bylo! Velký problém například nastal, když jsme žádali o  pomoc na biskupství. Pan biskup Liška nám slíbil pomoc, ale pak nastoupil otec biskup Jiří. Dvakrát jsem s ním jednal, pokaždé to bylo velmi náročné a pokaždé jsem odtud odcházel jako spráskaný pes, ale nakonec se to vyvinulo, určitě díky Bohu, pozitivně a tu podporu jsme také získali. Nebo třeba shánění peněz. V podstatě lidi, kteří nic neznamenali ve společnosti, bez peněz nebo politického postavení, sehnali do poslední koruny 65 milionů. To je zázrak! V souvislosti se vznikem hospice je potřeba vzpomenout taky na Janu Holou, protože bez ní bychom to určitě nezvládli. Ona je velmi šikovný administrativní pracovník. Dokázala pregnantně naplánovat žádosti, v jednáních byla jako doma, měla excelentní vystupování, projev, zkušenosti, pořádek v papírech. Díky ní jsme to dotáhli do podoby, kdy to převzal pan ředitel Huneš, který pak rozjel v plném rozsahu fundraising a spolu s Patrikem to přivedli k dokonalosti. Ještě jedna otázka. Ty teď po takových letech z téhle srdeční záležitosti odcházíš? Nevím, jestli odcházím, ale když hospic vznikal, necítil jsem, že bych stavěl hospic 27

„pro sebe“, abych tam mohl dělat doktora nebo dokonce primáře, stejně jako mnozí další to nedělali pro sebe. Vlastně jen proto, že jsem jezdil na přednášky a vzdělával jsem se v oboru paliativní medicíny, jsem cítil potřebu pomáhat ještě chvilku, než seženeme toho doktora. To, že teď odcházím, se netýká toho, že bych nechtěl působit v hospici, ale toho, že jako svoje hlavní působení jsem cítil povolání praktického lékaře, které jsem do jisté míry dostal jako závazek. Paní doktorka přede mnou něco vytvořila a já jsem to přijal jako povolání i jako povinnost, že ji nechci zradit. Pro mě by bylo velmi jednoduché nechat se zaměstnat v hospici, dělat tam primáře a jednou dvakrát za měsíc si odsloužit službu na záchrance. Ale tohle jsem cítil jako něco, co bych měl a chtěl dělat. A ve chvíli, kdy jsem musel na sebe vzít ten primariát, bylo to do jisté míry vynucené, protože pan doktor Sádlo musel skončit a nebyl nikdo, kdo by to dělal. Takže teď nechci, aby to vypadalo, že chci hospic zradit, ale primář má vést, kontrolovat všechny pacienty, chodit na vizity, což jsem nedokázal. A proto si myslím, že než abych něco dělal špatně, je lepší to nedělat. Takže budu tam rád mít službu a pomůžu, ale nechci tam mít závazek a cítím, že by to ani nebylo správné. Připravila Magdaléna Adéeová

Malý slovníček církevních pojmů Antifona Z řec. antiphoné, „hlas proti hlasu“. Od 4. stol. označuje provedení dvouchórového zpěvu způsobem, kdy jeden sbor odpovídá druhému. Toto provedení je rozdílné od staršího liturgického zpěvu, ve kterém jednomu sólistovi odpovídá všechen lid antifonou, vyslovenou předtím v  žalmu. Podle svědectví Jana Zlatoústého „lid nezná celý žalm, a  proto zpívá vhodný verš, který obsahuje nějakou základní pravdu“. Apoštol Z řec. apostellein, „poslat“, je odvozeno podstatné jméno apostolos. Je to titul dvanácti Ježíšových spolupracovníků, které si sám vybral a poslal je, aby hlásali jeho evangelium. Jsou to: Petr, Ondřej, Jakub (Starší), Jan, Filip, Bartoloměj, Matouš, Tomáš, Jakub (Mladší), Šimon (Horlivec), Juda Tadeáš a Jidáš Iškariotský, na jehož místo byl později vybrán Matěj. Apoštolové jsou tedy „svědci“ toho, co viděli a slyšeli o zvláštním způsobu Ježíšova zmrtvýchvstání. V širším významu je apoštolem ten, kdo se zcela věnuje šíření křesťanské víry. Ave Maria (Zdrávas Maria) Zvané také „Pozdravení andělské“ – nejrozšířenější mariánská modlitba. Má dvě oddělené části. První částí jsou slova archanděla Gabriela: „Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou“. Dále modlitba pokračuje slovy Alžběty: „Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš.“. Druhá část je přímluvnou modlitbou církve k Matce Boží: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší.“ Modlitba se utvářela postupně mezi14. a 15. stoletím. Její nynější podobu stanovil roku 1568 papež Pius V. 28

Stojí za přečtení Alessandro Pronzato PROVOKUJÍCÍ EVANGELIA Nebo také „NEPOHODLNÁ“ evangelia, jak zněl původní název knihy, kterou Vám chci nyní doporučit. Kniha vyšla v Itálii již třicetkrát a byla přeložena do více než dvaceti světových jazyků. Určitě stojí za Vaši pozornost, i když bude možná i  trochu náročná. Hned v  úvodu si totiž mnohý čtenář jistě uvědomí, jak nepohodlná, strmá a kamenitá je Ježíšova „úzká cesta“. Autor v ní do hloubky rozebírá padesát evangelijních úryvků takovým způsobem, že jistě nenechá žádného čtenáře v naprosté pohodě. Přestože kniha poprvé vyšla již před třiceti lety, zní jako by byla napsána včera nebo dnes. Současný jazyk, který je mnohdy velmi burcující, kritický a ostrý (i do vlastních řad věřících) přitom nevyvolává ani agresi nebo skepsi, ale naopak probouzí k větší touze po poznání a víře. Zároveň častokrát připomíná, že Kristus nepřišel na svět kvůli zázrakům, ale kvůli tomu, aby lidi spasil. Nepřišel na svět, aby někoho uspal, ale naopak probudil. Svým slovem provokoval všechny své současníky všude, kam přišel. Nikoho nenechal lhostejným. Někdo žasl a jiný se cítil dotčen a možná i uražen. Proto se autor s podivem ptá: jak je možné, že pro mnohé z nás Slovo Boží zevšednělo, nebo že naše srdce mnohdy zůstává lhostejné při přímé konfrontaci se Slovem Božím či nedělní mší svatou? Jak říká Gianfranco Ravasi ve své předmluvě: „Někdy jeho slova slyšíme, a přesto neslyšíme; čteme a nudíme se. Nerozumíme a vymýšlíme si, co tím Pán chtěl říci.“ Kniha, kterou Vám dnes nabízím, určitě otevírá nový obzor a ukáže další, nové pohledy na evangelium, ale i na svět kolem nás. Snad nám všem prozradí i něco o nás samotných a pomůže nám na cestě za NÍM. „Nestačí, když budeme na své pouti líčit pouze zázraky Ježíšovy. I my je máme dělat, protože skrze Krista je možné dělat vše! Jsme Jeho!“ Petr Juhaňák

Časopis Jan Prachatický rovněž na: http://casopis.farnostprachatice.cz/

facebooku Jan Prachatický

29

Poutní místa Strašín Na našem putování za tradičními poutními místy v našem bližším i vzdálenějším okolí pojďme navštívit jedno z nejslavnějších. Obec Strašín leží v šumavském podhůří v blízkosti Kašperských Hor. Náleží do vikariátu sušického, ale je ještě součástí českobudějovické diecéze. Vydáte-li se z obce západním směrem ke kostelu Narození Panny Marie, překvapí Vás patrně poloha celého poutního areálu na návrší uprostřed rozlehlé kotliny. Jak vzniklo jméno obce, jejíž součástí je kostel Narození Panny Marie? Nabízí se vysvětlení v lidové mluvě. Strašeň nazývali svoji obec její někdejší obyvatelé. Locus horribilis, jak bylo uvedeno v dnes již neexistujícím latinském spisu. Možná však byl dávným pánem nějaký Strach, možná vysvětlí původ jména nepatrná hlásková změna na stráž. Vedla tudy přece obchodní stezka z Pasova. Poutní místo však získalo na oblibě a přitažlivosti hlavně díky své mariánské tradici. Vraťme se zpět do historie kraje, který počínaje mladší dobou železnou, byl domovem keltských kmenů. Kelty pak vystřídali Slované, kteří přicházeli z východu v druhé polovině 1. tisíciletí. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1254, kdy se bratr řádu johanitů ze Strakonic Mikuláš zavazuje, že jako plebán ve Strašíně nezcizí nic z kostelního majetku. Románský kostel zde tedy již stál a jeho stáří můžeme odhadovat na 1. polovinu 13. století, kdy vznikaly kostely i v jiných místech. Jaké by to však bylo poutní místo, kdyby nebylo opředeno legendami a dávnými příběhy? Podle jedné z nich žil na návrší poustevník – šiřitel křesťanské víry. Toužil jen jednou spatřit Královnu nebes a  mít důkaz své víry. Vroucně se za své přání modlil a  vskutku jednoho rána, když vyšel ze své chýše, spatřil Pannu Marii, jak sedí na kameni se svým synáčkem v náručí. Zanechala v kameni malý otisk své nohy a v důlku se brzy objevila

30

voda, která nikdy nevysychala a měla zázračnou léčivou moc. Tento příběh se opakoval ještě v několika proměnách. Se stavbou kostela je spojena pověst, která vysvětluje, proč se jeho stavba nachází právě zde. Lidé začali stavět kostel na protějším vrchu Vůsí. Stavba však byla vždy nepodařená, kameny rozmetané. Jednou zahalila celé údolí mlha a nebe se otevřelo. Všichni v jeho jasu uviděli Pannu Marii, jak sama přenáší kvádry na místo pozdějšího kostela. Stavebníci poslechli této výzvy a začali stavět na určeném návrší. Památkou na románskou minulost stavby je především půdorys, kdy věž, jejíž pozůstatky jsou stále přítomny, byla umístěna nad západním průčelím. Kostel byl patrně již tehdy významný, protože v  době, kdy vznikaly většinou jednolodní stavby, byl tento založen jako bazilikální trojlodí. V době husitských válek byl patrně poničen a v roce 1433 goticky upraven. Setkáváme se zde s první významnou osobností, panem Půtou Švihovským z Rýznberku, pánem na nedalekém hradu Rabí. Nejenže se postaral o obnovu kostela, ale vybavil jej také sochou Panny Marie, jednou z oněch vzácných soch z období krásných Madon. Panně Marii strašínské byly přisuzovány zázraky uzdravení, pomoci v nouzi i ochrany na cestách do ciziny. Ochraňovala své věrné v okolí i ty, kteří se při cestách za prací ocitli v daleké cizině. Vraťme se však ke starým příběhům. V době počátku 15. století měli v kraji silný vliv husité a ti nepřáli mariánskému kultu. Z nedalekých Nezamyslic se v den svátku Narození Panny Marie vypravilo procesí do Strašína. Kališník, který spravoval kostel, jej záměrně uzavřel a věřící museli zůstat před zamčeným kostelem. To je neodradilo od modlitby k Panně Marii a tu se dveře kostela samy otevřely a poutníci mohli vejít do jeho nitra, kde hořely svíce a vše bylo připraveno k bohoslužbě. Mnoha legendami byla opředena osobnost kněze Martina Rezka Strakonického, nazývaného Apoštolem Šumavy, také Prorokem nebo Tuláčkem Božím. Strašínskou farnost spravoval od roku 1550 celých dvaatřicet let, tedy do roku 1582. Žil příkladným asketickým životem. Vzdal se všech požitků a pohodlného života. Na své faře ubytoval nemajetnou rodinu, která se mu postarala jen o skrovnou stravu, a sám bydlel v dřevěné chýši, spal na prknech, pod hlavou svůj klobouk vyložený kamenem. Po kraji jezdil na bílém koníku. Lidé si o něm vyprávěli mnoho příběhů a jeden z nich byl podobný prastaré pověsti o mariánském zjevení. Zachytil ji Martinův životopisec Albrecht Chanovský. Podle jeho vyprávění si kněz při jedné z modliteb přál spatřit Matku Boží. Opravdu ji uviděl sedící na kameni s Jezulátkem na rukou. Prstem vytlačila v kameni důlek, ze kterého „vyprejštila voda“. Stavbu tedy neminuly gotické úpravy a 17. století pak získala svoji konečnou barokní podobu. Barokní přestavba proběhla za faráře Tomáše Vaňka v  letech 1736 – 1739. Ke kostelu tedy přicházíme z východní strany k pravoúhlému, v rozích zaoblenému chóru, ke kterému je připojena malá kaple. Nad ní ve výklenku uzavřeném mušlí nás vítá socha Panny Marie. U kostela býval hřbitov a ten i s kostelem byl obehnán zdí se dvěma, původně patrně čtyřmi kaplemi. Malou brankou ve zdi směrem západním projdeme ke kapli pod návrším, která je památkou na zázračné zjevení Panny Marie. Tradice poutí je prastará. V roce 1678 se vypravilo ze Sušice procesí s prosbou o záchranu před morem. Hlavní pouť se zde koná vždy ve svátek Narození Panny Marie 8. září nebo v neděli po tomto svátku. Mirka Fridrichová Kunešová 31

Slovo ministrantům Rozdělení v církvi Už v Bibli se používá slovo církev v množném čísle: církve. Tím se mělo na mysli každé společenství křesťanů, v jejichž čele stál episkopos (česky: dohlížitel). Ze slova episkopos vzniklo české slovo biskup. Kolem svého biskupa se shromažďovali věřící, aby slavili bohoslužbu, aby si povídali o své víře, aby se starali o chudé. Už v Novém Zákoně se však popisuje, jak mezi prvními křesťany vznikala nedorozumění. Apoštol Pavel píše: Dozvěděl jsem se, že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Docházelo k tomu, že určitá skupina křesťanů měla svého oblíbeného biskupa či církevního představeného a jen toho brali vážně. Je to něco podobného, jako kdybychom se dnes řídili radami svého faráře a ostatními kněžími pohrdali, neposlouchali je. Během prvních staletí se v  církvi křesťané rozdělili kvůli rozdílu v používání jazyka při mši. Byli horliví zastánci řečtiny a jiní, kteří dávali přednost latině. Velká nedorozumění vznikla dále kvůli rozdílu v otázce, jaký je vlastně Bůh: byli křesťané, kteří tvrdili, že víra v  Boží Trojici je nesmysl. Je prý pouze jeden Bůh, který si během dějin nasazuje různé masky, masku Syna a masku Ducha, takže to působí dojmem většího počtu osob. Nebo že Ježíš není skutečný Syn Boží, že je pouhým andělem. Bolestivá odluka některých od církve nastala kvůli špatnému chování představitelů církve. Někteří kněží a biskupové shromažďovali majetek, dávali najevo svou moc a vyžadovali od druhých přehnanou úctu. Za peníze se dalo koupit odpuštění hříchů. Čím horší hřích, tím více se muselo zaplatit. Problematické také bylo, když se v církvi chtěly mnohé věci prosadit násilím: děti se křtily bez souhlasu rodičů, lidé byli zavíráni do vězení kvůli nedokonalé víře, dokonce probíhaly v minulosti náboženské války, války mezi lidmi s různými názory ve víře. V lednových dnech se modlíme za opětovné nalezení jednoty mezi věřícími. Uvědomujeme si, že rozmanitost v prožívání víry není na škodu. A prosíme, abychom dokázali navazovat přátelství a vytvářet společenství, která nás povedou ke společné oslavě Boha. PH 32

Life update Správné rozhodnutí V poslední době hodně přemýšlím, jak těžké musí být dokázat se správně rozhodnout, dokázat se ozvat, když se mi něco nelíbí, když mi někdo ubližuje. Řekl bych, že největší problém je náš vlastní strach. Strach je emoce, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí. Pokud se tedy rozhodneme řešit náš problém, například když nám někdo ubližuje nebo nás psychicky i fyzicky týrá – šikanuje, budeme mít asi největší strach o tom někomu říct. Přesto je to ale velice důležité. Není dobré být na náš problém sami, měli bychom se někomu svěřit. Nejlepší je informovat dobrého, spíše nejlepšího kamaráda. U něho máte jistotu, že vás nebude nikde zesměšňovat a nemusíte se před ním stydět. U učitelů je to už horší, ale pokud vám někdo ubližuje ve škole, stejně se tomu nevyhnete. Nejdůležitější je, když jdete za učitelem (ale i za kýmkoli jiným) říkat stoprocentní pravdu. Pokud si nejste něčím jistí, neříkejte radši nic, protože se to může velice lehce otočit proti vám. Když s učitelem řešíte váš problém, většinou si po nějaké době pozve agresora (člověka, který vám ublížil). A to je ta nejhorší varianta. Bohužel si to ale většina pedagogů neuvědomuje. Na tuto možnost je třeba se psychicky připravit. Velmi důležité je, abyste zůstali v klidu. Pokud se začnete rozčilovat, budete vypadat nevěrohodně. Pokud zůstanete v klidu, nemáte se vůbec čeho bát. Vztah, který se vytvoří mezi agresorem a obětí, může být až překvapivě silný. Příčinu je možné hledat v absenci citových vztahů agresora. V druhém případě vznikne u šikanujícího „návyk“, který musí uspokojovat stále většími dávkami. U oběti naproti tomu může pod tlakem šikany dojít k identifikaci s agresorem. V souvislosti s tím můžeme mluvit o vzniku „pseudosvědomí“, které šikanovaného kárá za negativní myšlenky o šikanujícím. To jsou jedny z důvodů, proč je velmi nevhodné konfrontovat oběť s agresorem či je jen společně vyslýchat. Oběť se při pohledu na svůj „vzor“ může agresora zastávat, nechce ho podrazit, často odvolává svá předchozí svědectví a případ před agresorem zlehčuje. Nejlepší variantou jak vyřešit tyto problémy je, se agresorovi postavit tváří tvář. Pokud to dokážete, získáte zaprvé respekt a zadruhé vám už nikdy nebude více ubližovat. I  kdybyste se měli poprat a  prohrát, udělejte to, protože pokud utečete, ukážete strach a agresora se nezbavíte. Tato možnost je nejlepší, ale pokud je agresor dvakrát větší než vy, radši se s ním neperte. Na druhou stranu když se mu nepostavíte vůbec, stejně ve svém jednání nepřestane. V případě, že si tedy na svého protivníka troufnout nemůžete nebo se nechcete prát, je jednou z  možností oslovit silnějšího kamaráda, aby se vás zastával (můžete mu za odměnu pomoci s domácím úkolem). Pokud nikoho takového nemáte, nebo jste vyloženě na svého protivníka sami, měli byste se se svým problémem obrátit na rodiče. Ti by pak měli šikanu svého dítěte vzít do vlastních rukou a řešit ji nejlépe osobně s rodiči agresora. Někdy je vhodné do toho zapojit i učitele, někdy je lepší do toho školu netahat. To už záleží na důvěře ke schopnostem konkrétních učitelů něco se šikanou dělat. Já osobně se řídím touto větou: Ať se ocitneme v jakékoli situaci, ať v nás zuří jakýkoli boj, vždycky máme na výběr. To co jsme, z nás dělají naše rozhodnutí a my si vždycky můžeme vybrat to správné… Martin Vanáč 33

Čtení na pokračování Hana Pinknerová DVĚ MINUTY TICHA Fejeton o svátečních kalhotách „Musím si brát něco jiného?“ ptal se mě manžel za deset minut půl jedné na Nový rok. Měl na sobě pohodlné tepláky, které nosí pouze v soukromí domova. „Mám si brát nějaké svátečnější kalhoty?“ tázal se tónem, který dával tušit, že k tomu nemá nejmenší chuti. Uvažovala jsem, jestli je skutečně potřebné nutit manžela, aby se převlékal ke svátečnímu novoročnímu obědu. Proč se vlastně namáhat? Vždyť je to den jako každý jiný! Včera večer jsme šli spát pozdě, ráno jsme si přispali a po krátké dopolední procházce na mrazivém vzduchu je nám doma v teple zase dobře. Proč si dělat násilí? „Proč se vůbec tak dřeš v kuchyni? Nestačila by nám polívka a nějaké zbytky od včerejška?“ jako by sledoval mé myšlenky můj manžel. Ale nedalo se to už změnit, bylo uvařeno, napečeno, nachystáno. Stůl jsem prostřela svátečním bílým servisem na bílém damaškovém ubruse a ke každému talíři jsem složila látkový zlatobílý ubrousek. Na přípitek jsem vyleštila sklenice na vysokých nožkách a do skleněných svícnů nasadila nové svíčky. Musela jsem to dělat? Bylo to skutečně nutné? Jenže já jsem chtěla, aby dnešní oběd byl sváteční, mimořádný. Vždyť je Nový rok! První den nového roku je snad zvláštní, ne? Něco nového začíná. Nový letopočet dává možnost oddělit se od starých věcí, které už v  životě nechceme. Poskytuje také optickou hranici rozhodnutím pro něco lepšího. Při přípitku si můžeme navzájem něco hezkého popřát nebo si vzájemně požehnat. Život bez slavností je jako poušť bez oáz. Novoroční oběd může být trapnou zastaralou tradicí bez obsahu, ale to by byl jedině náš problém. Není to vada toho zvyku! Jen na nás záleží, jaký obsah budou mít naše zvyky, do jaké míry si budeme uvědomovat, proč to děláme. Bude to hezké, začít nový rok společným slavnostním obědem. Budeme si ho dlouho vychutnávat, budeme si povídat a smát se a přát si to nejlepší. V běhu všedních dnů nebývá čas ani na damaškový ubrus, naleštěné sklenky nebo slavnostní přípitky. V trysku všedních hodin jsme rádi, když se vůbec všichni k jídlu sejdeme u jednoho stolu! „Ano, vem si nějaké jiné kalhoty, bude to lepší,“ usmála jsem se na manžela a sama jsem si šla sundat zástěru a přičísnout si vlasy. Vždyť máme novoroční oběd! Fejeton o tříkrálové sbírce Zazvonil zvonek u domovních dveří. Kdo to může být? Čtvrtek večer, venku už byla úplná tma. „Nikoho přece nečekáme,“ ujišťovala jsem sama sebe, když jsem tápala temnou předsíní k vypínači světla. Byla jsem docela unavená z práce, těšila jsem se na klid ný večer, že si s dcerami uvaříme horkou čokoládu a budeme si povídat nebo číst nebo něco takového, podobně poklidně domáckého. Na žádnou návštěvu jsem skutečně neměla náladu. 34

Zmáčkla jsem automaticky bzučák u domovních dveří a zvonícího návštěvníka vpustila do chodby domu. Otevřela jsem dveře bytu a  vyčkávala, kdo vystoupá těch pár schodů z ulice k nám do přízemí. Ozvalo se cupitání, nějaký šum a před mýma užaslýma očima se objevila trojice malých chlapečků v bílých hábitech s velkými černými kříži a s papírovými korunkami na hlavě. Tři králové! Hoši se postavili do řady vedle sebe, mrkli po sobě, ten prostřední, o pár pohlavků vyšší než ostatní, a tedy asi nejstarší z nich, kývl. Spustili písničku o třech králích, co přicházejí zdaleka a vinšují všechno dobré. Zpívali krásně čistě. Byla jsem potěšená. Opřela jsem se o dveře a se zalíbením jsem si vyslechla písničku do konce. Když dozpívali, ten nejvyšší z králů mi ještě přednesl naučenou gratulaci do nového roku. Pak se všichni tři uklonili. Usmívala jsem se a pochválila je. Oni na mě hleděli a čekali. Trochu jsem zrozpačitěla. Co mám udělat? Aha, chtělo by to odměnu, napadlo mne. Z kabelky jsem vyštrachala peněženku a vysypala jsem si drobné do dlaně. Mohlo to být tak třicet korun. Dala jsem jim je všechny. Zdvořile poděkovali a odešli. Koukala jsem se za nimi, jak vycházeli z domu, a měla jsem dojem, že na ně venku někdo dospělý čeká. „To je dobře, že nejdou sami,“ napadlo mě. Zavřela jsem dveře od bytu, v kuchyni jsem si postavila na čaj a přemítala jsem o kráse lidových tradic, které lze, jak vidno, uchovávat i ve městě. Uvařila jsem čaj a odnesla jsem si konvici s šálkem do pokoje. Ještě než jsem se stačila napít, zazvonil zvonek u domovních dveří. Za nimi stáli další tři kluci v bílém s korunkami na hlavách. Taky se postavili, taky po sobě mrkli a taky spustili písničku o třech králích, co jdou zdaleka. Zpívali krásně, čistě a navíc ještě trojhlasně! Dostali papírovou padesátikorunu. Než jsem čaj dopila, zvonili ještě dvakrát. Pokaždé malí tmaví chlapečci, kteří zazpívali písničku, popřáli do nového roku a pak čekali odměnu. Pokaždé na ně venku někdo dospělý čekal. Těm posledním jsem řekla, že už tu byli před nimi třikrát. „No, to byl určitě strýc Géza s klukama, paní. A ten nejmenší byl můj brácha, my jsme mu ho půjčili,“ bezelstně vykládal jeden z chlapečků. „A vy děláte nějakou tu tříkrálovou sbírku?“ zeptala jsem se, protože jsem si vzpomněla na jakýsi článek v novinách. „Ne, paní. My sbíráme na sebe,“ ujistil mě chlapeček a rozloučil se. „Táta na nás venku čeká, víte?“ a odhopkali po schodech na ulici. A stejně, ti druzí zpívali nejlíp.

Most mezi křesťany Ekumenická bohoslužba Husinec: Sbor Církve bratrské, 16. ledna od 18 hodin Prachatice: kostel sv. Jakuba, 23. ledna od 18 hodin

35

Z dějin kléru Šumavy Předlouhý je seznam kléru vikariátu svatého Jana Prachatického, a přestože světce

vydal tento kraj prozatím pouze jednoho, je zde dlouhá řada těch, kteří pro víru Kristovu učinili mnohé. Ať již svým příkladným životem, pílí či břemenem, jež na jejich bedra naložil běh dějin. Chceme vám tedy postupně představit několik kněžských osobností, které se v našem vikariátě narodily nebo zde po část svého života působily a během let zapadly více či méně v zapomnění.

Strašín: Merthova volba z donucení Čtenáři se mohou ve svých preferencích fatálně mýlit. Podobně jako literární kritika a média. Dobrou literaturu prý neomylně rozpozná jen čas. Doufejme, že tomu tak skutečně je. Zdá se totiž, že kvalitu díla Františka Daniela Mertha zatím ani ten čas neodhaluje… A to si letos připomínáme patnáct let od úmrtí a v těchto dnech devadesát let od narození tohoto výjimečného kněze a básníka. František Daniel Merth se narodil 18. října 1915 v Jindřichově Hradci. Vychodil zde gymnázium a odešel studovat češtinu a francouzštinu na filozofickou fakultu do  Brna. Posléze přešel do českobudějovického semináře a  v  roce 1942 přijal kněžské svěcení. Dva roky byl kaplanem v  Pelhřimově a  na konci války se vrátil jako kněz do českobudějovického kostela sv. Prokopa. Zde byl v neblahém roce 1948 zatčen a poslán na pět let za mříže. Dobýval uhlí v Dolním Jiřetíně a uran v Horním Slavkově. I po propuštění musel pracovat výhradně manuálně: nejprve dva roky znovu na uranu – tentokrát v Příbrami, poté až do roku 1967 v jindřichohradecké továrně na brýle. Při pracovním úrazu přišel o  kus prstu, a  tak mohl závěr šedesátých let strávit jako vychovatel mentálně postižených chlapců v Černovicích u Tábora. V roce 1970 úřady Merthovi daly tzv. státní souhlas a on se mohl vrátit ke kněžskému působení. V Českých Budějovicích pobyl ale jen několik měsíců, než byl odklizen do zapadlé farnosti v Pošumaví. Ve Strašíně strávil celých pětadvacet let, než zde 11. dubna 1995 zemřel.  Jako by stál na ostrově a s pevninou ho 36

spojovala jen úzká šíje. Takovou dispozici má strašínský poutní kostel Narození Panny Marie. Kolem srázů však nehučí mořské vlny, nýbrž šumavské lesy. Všude kolem je jen zeleň. Ačkoli je kostel poutním místem a jeho věže jsou vidět z daleka, není od něho samotného vidět jediné stavení. Vzrostlým stromořadím je to cestou kolem hřbitova k nejbližším strašínským domům nějakých 300 metrů. Jen tak náhodou neprojde kolem nikdo, každý musí k baroknímu kostelu a rozlehlé faře za nějakým účelem přijít. Je tu ticho, klid; někdy ho může být až moc. V takovém prostředí žil P. Merth čtvrt století. Toto místo je zváno Hůrka. Právě fakt, že Strašín je poutním místem, přispěl k tomu, že se tady P. Merth v roce 1970 ocitl. Podle farnice Marie Robové měl kněz po vypovězení z Českých Budějovic najít své působiště buď v Nezamyslicích, nebo ještě na jednom místě, které si už přesně nepamatuje, anebo ve Strašíně. Z velkého města musel kněz pryč, ale nějakou volbu přece jen měl. „Říkal mi, že si Strašín vybral právě proto, že je to poutní místo,“ vzpomíná Marie Robová. Tak našli zdejší věřící svého kněze a  básník místo hluboké koncentrace a  usebrání. Merthovo jméno mělo být z literatury v podstatě vymazáno. Už ve třicátých letech přispíval do různých kulturních časopisů, psal do nich i v letech šedesátých. Mnoho jeho sbírek vyšlo v samizdatových edicích a jako bibliofilie. Oficiálně mohl vydat jen jednu knihu před únorem 1948, druhou na konci šedesátých let a další tři nedlouho před svou smrtí v devadesátých letech. K Merthovým nejznámějším sbírkám patří Orančina píseň a Ne krví býků. O popularizaci strašínského básníka se zasazovali zejména jeho přátelé Jaroslav Med, Věroslav Mertl a Ivan Slavík. Katolický týdeník č 41/ 2010, Aleš palán 37

Vypravili jsme se Ustavičná adorace ve Vlachově Březí Před 3 lety vznikla v naší farnosti Kaple ustavičné adorace, jako první v republice. Chtěli bychom se s Vámi podělit o zkušenosti, inspirovat Vás a povzbudit, abyste s důvěrou v Boží pomoc budovali i Vy další kaple, kde se budou moci věřící ve dne v noci klanět Pánu Ježíši v Nejsvětější Svátosti. Pokud ve Vaší farnosti praktikujete živou eucharistickou úctu, máte kněze a věřící, kteří tráví rádi čas s Pánem i mimo mši svatou, rádi setrvávají před svatostánkem nebo před vystavenou Nejsvětější Svátostí v adoraci, pak můžete začít uvažovat o ustavičné adoraci. Začínali jsme s pravidelnou animovanou hodinovou adorací každou neděli večer – se společnou modlitbou a zpěvy. Asi po 3 letech vznikly tříhodinové noční smírné adorace, které se těšily velkému zájmu věřících. V dalším roce se konaly několikahodinové adorace o Velikonocích, Seslání Ducha svatého, o Vánocích. Tyto adorace již byly tiché, s předem zajištěnou adorační stráží (tj. osoby, která se na danou hodinu napíše závazně do adoračního rozpisu a která odchází až tehdy, když ji vystřídá další osoba z rozpisu), aby tak bylo zajištěno, že Pán Ježíš nezůstane nikdy sám, že vždy s Ním bude někdo, kdo se Mu klaní. V  létě 2009 se zahájením kněžského roku jsme začali s  pravidelnými 24hodinovými adoracemi za kněze. Po vzoru Jana N. Neumanna jsme konali i  40hodinové adorace. 22. 11. 2009 o Slavnosti Krista Krále v 15:00 jsme zahájili zkušebně na jeden týden adoraci, při které jsme chtěli zkusit, zda bychom byli schopni obsadit týdenní rozpis ustavičné adorace… Protože po týdnu touha věřících po adoraci ještě vzrostla, tak jsme pokračovali dále… Poznali jsme, že Pán zde něco „vykonal“ a že jistě má s tímto místem svůj plán. Proto místní kněz předložil tuto skutečnost o. biskupovi a ten po návštěvě farnosti dovolil pokračovat v adoraci nadále a dal své požehnání – a tak ustavičná adorace trvá dosud. Takže celý vývoj trval asi 4 roky. Impulsem pro zřízení Kaple ustavičné adorace byla návštěva misionáře Nejsvětější Svátosti P. Vincenta Martina z Ameriky, který se Božím řízením ocitl v naší farnosti. On byl pověřen Svatým Otcem Janem Pavlem II., aby po celém světě šířil myšlenku ustavičné adorace. Podle přání Jana Pavla II. by v každé farnosti měla být kaple, kde je po 24 hodin denně vystavena Nejsvětější Svátost, aby věřící měli kdykoliv možnost přijít se svými díky, prosbami, modlitbami a zůstat v tichu s Ježíšem tak dlouho, jak budou chtít. Naše malá farnost je důkazem toho, že toto přání je splnitelné. V amerických instrukcích se doporučuje najít 168 osob, tak, aby každý přicházel na 1 hodinu týdně. V našich poměrech je toto číslo velmi nadsazené. V naší farnosti, kde v neděli přijde do kostela asi 80 lidí, funguje nepřetržitá adorace asi s 50 stálými pravidelnými adorátory a dalšími, kteří chodí nepravidelně nebo nárazově. Asi polovinu stálých členů adorační stráže tvoří lidé z jiných farností, blízkých i vzdálených třeba hodinu cesty autem. Jejich láska k Eucharistii, touha po Kristu a ochota k oběti je obdivuhodná. Kaple je pro veřejnost volně přístupná každý den od 6:00 do 20:00 (v nočních hodinách pouze pro stálou adorační stráž). Každý, kdo chce strávit chvíli před Nejsvětější Svátostí, je zde vítán. Iva Bendová (kráceno) 38

Stalo se Víkend na Ktiši s tématem „S bratry na cestě“ Na Ktiši zažijete to, co chcete - dobrodružství, hry, zábavu, lásku = Ktiš. Ktiš doporučuji i nevěřícím! Mně se tam doopravdy líbilo, dobře vaří, nejlepší mše, pěkný kostel, milí vedoucí. No prostě nejlepší je Ktiš. Honza Zámečníků, 4.třída Rorátní dětská mše a setkání s Mikulášem Pravidelná dětská bohoslužba v  Prachaticích byla na první neděli adventní obohacena průvodem s  lampičkami, baletním vstupem a návštěvou Mikuláše. Děti měly opravdu radost! Díky vám všem, štědrým dárcům, kteří katechezi, akce s dětmi a dětské bohoslužby podporujete - svou účastí, modlitbou, finančně i “přiložením ruky” ke společnému dílu. katechetka Lenka Oslava sv. Cecílie Patronku hudebníků oslavila v  prachatické farnosti skupina Elaion a  dětská schola přímo v den jejího svátku 22. listopadu, a to u kaple jí zasvěcené na zahradě pí. Kroupové v ulici Na Stráni. Setkání to bylo radostné! Chrámový sbor slavil den poté při večerní mši svaté a společným posezením ve farním sále. Díky vám všem, nejen v  Prachaticích, kteří se věnujete liturgickému zpěvu, vám všem, kdo zpíváte a  hrajete druhým pro radost i k Boží chvále. Děkujeme také hostitelce paní Kroupové a blahopřejeme jí ke krásnému životnímu jubileu. JP 39

40

Ustavičná adorace ve Vlachově Březí text na str. 37