Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra
Martin Janeček
Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra
Nakladatelství EPOCHA
Není vyloučeno, že lidstvo musí prožít své katastrofy, aby se vzpamatovalo, protože žijeme v první ateistické civilizaci a nejsme, abych tak řekl, patřičně metafyzicky zakotveni. Václav Havel
(Rozhovor s Richardem Medkem, uveřejněný ve Zpravodaji VOZP ČR pro rok 2011)
Martin Janeček: Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra © Martin Janeček, 2012 (2011) Published by Nakladatelství Epocha, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7425-817-6 (e-pub) ISBN 978-80-7425-818-3 (mobi)
PŘEDMLUVA Česká republika má zvláštní primát. Podle různých výzkumů je zřejmě nejateističtější zemí v Evropě. Pravděpodobně drží i jiný primát: Spolu se Slovenskem je patrně zemí s nejslabší muslimskou přítomností. Samozřejmě i v České republice se někteří muslimové usadili – je jich ovšem nesrovnatelně méně než ve všech zemích západní Evropy. A na rozdíl od Balkánu či Ruska muslimové nikdy nehráli v českých dějinách žádnou roli, a pokud ano, tak čistě vnější (např. ohrožení Vídně v letech 1529 či 1683 bylo nepřímo i ohrožením Království českého či Markrabství moravského). Naší zemi se doposud vyhýbaly všechny formy muslimského terorismu. Nejsou žádná svědectví o tom, že by v mešitách na území naší země (které lze spočítat na prstech jedné ruky) byli muslimové vyzýváni k džihádu proti Západu vůbec a proti naší zemi zvlášť. To však neznamená, že se nás islám netýká. Musíme počítat s tím, že rozdíl v porodnosti mezi muslimy a nemuslimy v západních státech povede k tomu, že během 21. století bude mít několik významných evropských zemí muslimskou většinu. Přitom můžeme pozorovat, že kdekoli se prosadí islámský fundamentalismus, je pohromou pro ekonomiku dané země. Hrozí tedy, že hospodářské rozdíly mezi muslimskými a nemuslimskými zeměmi se budou v tomto století prohlubovat. A těžko domyslet, kam povede vyčerpání ropných nalezišť, k němuž během tohoto století s největší pravděpodobností dojde. Všechny tyto skutečnosti budou mít na naši zemi nejprve nepřímý, později i přímý vliv. A to neuvažujeme o samotném fenoménu islámského terorismu, který může život Evropy radikálně proměnit. Náboženská indiferentnost českého národa vede mimo jiné k tomu, že toho o islámu jako náboženství a kultuře víme velmi málo. Před rozdělením Československa se mnozí Češi mylně domnívali, že Slováci jsou slovensky hovořící Češi. Zdá se, že mnozí Češi se dnes domnívají, že muslimové jsou něco jako křesťané, kteří říkají bohu Alláh a kteří mají poněkud zvláštní folklorní zvyky, nicméně jinak se od nás vlastně tolik neliší. Čas od času lze ještě dokonce zaslechnout tvrzení, že islám je „nejtolerantnější náboženství“, jakkoli jde o fenomenální lež. Poukazy na násilné chování muslimů jsou bagatelizovány zmínkami o tom, že přece i křesťané vedli své křížové výpravy a dopouštěli se násilí. Tématem knihy Martina Janečka není náboženská podstata islámu. Kniha se soustředí na mapování jednoho rysu islámu – jeho rozpínavosti. Přináší fakta o rozpínavosti islámu v jednotlivých částech světa. Dokládá, že tato rozpínavost není ničím nahodilým, a vede nás k zamyšlení, jak souvisí se samotnou podstatou islámu. Snad mnohé čtenáře přiměje k vážnému zamyšlení, na jakých hodnotách stojí naše civilizace – a na jakých by stát měla. Kéž by k takovému zamyšlení přiměla i naše politiky. Naše civilizace totiž není žádnou samozřejmostí, a pokud jí dáváme přednost před jinými, měli bychom jednak vědět, proč, jednak bychom měli být ochotni ji bránit. Autor knihy sleduje danou problematiku již desetiletí. Ač českého původu, prožil větší část svého života ve Francii, tedy zemi s nejvyšším podílem muslimů v Evropě. Je dobře obeznámen jak s tradicí křesťanství, tak judaismu, a přitom měl možnost sledovat vývoj soužití s muslimy v zemi, která má pro vztah Evropy k islámu klíčový význam. Nám, kteří podobné zkušenosti nemáme, má jistě hodně co říci. Dan Drápal
ÚVOD Česká veřejnost dlouho neznala svět islámu. Na rozdíl od západoevropských národů, jejichž koloniální říše zahrnovaly značnou část islámského světa, měl český národ málo zkušeností s muslimy. V 16. a 17. století dosahovala osmanská říše až na dnešní jižní Slovensko. Turci podnikali nájezdy i na Moravu. Ale to je zkušenost již poměrně stará a – dalo by se říci – zapomenutá. Zbývá nám z ní asi jen ta písnička „...už je moje milá od Turka zajatá.“ Ve dvacátém století Československo navázalo, počínaje padesátými léty, poměrně úzké vztahy s řadou islámských zemí. Byly to však vztahy dost povrchní. Češi nemuseli ani vést koloniální války, ani přijímat masově muslimy na své území jako přistěhovalce. Styky komunistického Československa s islámským světem byly samozřejmě podřízeny zájmům sovětského bloku. Byly to především obchodní výměny, které spočívaly hlavně ve vývozu československých zbraní a jiných průmyslových výrobků a poskytování služeb s tím spojených. Kulturní styky nebyly nijak intenzivní. Určitý počet studentů z islámských zemí studoval v Československu. Arabský jazyk a jiné orientální jazyky a kultury se vyučovaly na Karlově univerzitě. Ale literární, divadelní a filmová produkce islámských národů byly a stále jsou české veřejnosti poměrně neznámé. Po roce 1989 se vztahy mezi Československem (a pak Českou republikou) a islámskými zeměmi ještě oslabily. Český občan by dnes mohl celkem zapomenout na existenci islámského světa, kdyby mu sdělovací prostředky nepředkládaly neustále znepokojující zprávy o násilných akcích páchaných všude tam, kde se tento svět stýká s národy, jež k němu nepatří. To je fakt, který známý americký profesor Samuel Huntington popsal větou: „Svět islámu má krvavé hranice.“ Tyto hranice se neustále posunují směrem k nám, směrem k srdci Evropy. Samuel Huntington komentuje tento proces slovy: „Někteří představitelé Západu, jako prezident Bill Clinton, tvrdí, že Západ nemá problémy s islámem, nýbrž jenom s násilnými islamistickými extremisty. Čtrnáct století historie svědčí o opaku.“ Hlavním důvodem tohoto procesu není ani tak síla islámského světa, jako spíše slabost světa našeho. A není to ani tak slabost vojenská, jako slabost morální, psychologická a z ní vyplývající slabost demografická. V roce 2007 vyzvalo Ministerstvo vnitra České republiky k veřejné diskusi odbornou i širokou veřejnost na téma Národní akční plán boje proti terorismu. To svědčí o tom, že úřady zodpovědné za veřejnou bezpečnost si uvědomují závažnost hrozby, které jsou nyní vystaveny všechny evropské národy. Je samozřejmě možné reagovat na tuto výzvu různými způsoby. Boj proti terorismu má více dimenzí. Na prvním místě je samozřejmě úsilí bezpečnostních orgánů konkrétně zabránit teroristickým aktům. Avšak i řadoví občané mohou na tomto úsilí spolupracovat. Mohou informovat policii o všech podezřelých jevech. K tomu ovšem je třeba, aby překonali předsudek, že „slušný člověk nebude dělat fízla.“ To mohlo platit za totalitního režimu. Dnes by takové smýšlení mohlo způsobit nejenom materiální škody, ale i mnoho lidských obětí. Pak je ovšem třeba přijímat i určitá omezení, která z bezpečnostních opatření vyplývají. Například ve Francii byly odpadkové koše nahrazeny průsvitnými igelitovými vaky, zavěšenými na stojan, poté co Arabové použili několikrát předtím odpadkových košů k uložení bomb. Z francouzských nádraží z téhož důvodu zmizely úschovny zavazadel. Vedle všech těchto opatření ale existuje ještě další, zcela odlišná dimenze problému. K boji proti terorismu patří i pochopení cílů nepřítele, jeho mentality a tradic. Patří k němu také překonání strachu, překonání představy, že nejjistější je se do ničeho nemíchat. Ta asi souvisí s určitou historickou zkušeností, že ti, „kteří si chtěli hrát na hrdiny,“ jako třeba Poláci nebo Jugoslávci během druhé světové války, měli velké ztráty, kdežto my Češi jsme všechno přežili bez velkých škod. Je
pravda, že někdy skutečně je možné nechat jiné to „vybojovat za nás.“ Rozhodně to ale není možné vždycky. Boj je něčím zásadním, něčím co leží v samém principu života. Buďto je někdo schopen se bránit, a pak se též snad ubrání, nebo toho schopen není, a pak mu nezbývá nežli sloužit silnějším a odvážnějším. Tato myšlenka, kterou dlouho nikdo nezpochybňoval, byla diskreditována způsobem, jakým jí zneužíval nacismus a fašismus. Ten nehlásal pouhou nutnost sebeobrany, nýbrž systematicky vyzýval k zotročování jiných, ba k jejich vyvražďování. To ale se současnou situací nemá nic společného. Není pravda, že by dnešní západní svět, dnešní „západní imperialisté“ chtěli někoho zotročovat. Není ale důvod, proč by se měli nechávat zotročovat a vyvražďovat jinými. V dnešní západní Evropě je komplex viny za koloniální minulost hlavní veličinou, využívanou islamisty k propagování jejich myšlenek a obhajobě jejich zájmů. Bohužel, tento komplex je živen i určitým, asi špatně chápaným dědictvím křesťanství. Evropa vznikla na základě dvou velkých duchovních tradic: dědictví hebrejské Bible na jedné straně a dědictví řecké filozofie a latinské státoprávnosti na druhé. Přes obtížnost sladění těchto dvou proudů a přes všechny vnitřní konflikty byla veškerá evropská historie stále historií křesťanstva. Pak se ale objevil na scéně nacismus se svým brutálně rasistickým pohanstvím a potom komunismus, usilující o vymýcení křesťanského dědictví a vůbec všech duchovních hodnot. Oba tyto totalismy se zhroutily, nicméně zanechaly po sobě prázdnotu, kterou dnes vyplňuje především hrubý materialismus konzumní společnosti. Ten má mimo jiné za následek citelný pokles, ba zhroucení porodnosti prakticky u všech evropských národů. Jde o jev komplexní a není lehké jej analyzovat. Jeho hlavní příčinou je asi nejasný pocit, že život nemá vlastně žádný smysl, a proč ho tedy předávat dál. Tento pocit je jedním z následků oslabení náboženských tradic Evropy. K tomu je třeba přičíst vliv reklamy a celkového ducha konzumní společnosti, ve které je každému jaksi vnucována myšlenka, že auto mu přece samozřejmě přinese více radosti než dítě. Národy střední a východní Evropy jsou demografickým zhroucením ohroženy možná více než západoevropské národy. Je namístě přiznat, že princip „socialismus, naše životní jistota“ udržoval alespoň určitou porodnost, ta však po změně režimu prudce klesla. A jestliže nadto mají mladí lidé možnost v rámci Evropské unie pracovat a usazovat se v západoevropských zemích, kdo jiný než přistěhovalci z chudších zemí je bude moci nahradit? Je jasné, že společnosti usilující o co nejvyšší hmotnou úroveň musejí nutně udržovat určitou proporci mezi aktivními a neaktivními obyvateli. Nemohou se skládat z masy důchodců a z malého počtu aktivních osob. Nejjednodušším řešením v takovém případě je tedy importovat mladé pracovní síly. Nechybějí země, kde je jich přebytek. Pokud tito přistěhovalci budou muslimové, následky budou daleko větší, než si dnes průměrný český občan dovede představit. Především proto, že islám není jenom náboženstvím ve stejném smyslu jako křesťanství. Islám nezná zásadu, kterou Ježíš vyjádřil slovy: „Dejte Césarovi, co je Césarovo, a co je Božího, Bohu!“ (Mk 12,1). Nezná rozdíl mezi touhou přiblížit se první příčině našeho bytí a snahou co nejlépe organizovat život společnosti. Zakladatel islámu nikdy neřekl něco jako: „Moje království není z tohoto světa.“ (J18, 36). Islám jednoznačně chce kralovat tomuto světu. Islám je „totální, vše zahrnující způsob života, řídící každou osobu a její společenský a politický život.“ Není tedy správné pokládat negativní přístup k islámskému světu za formu rasismu, jak to prohlašuje mnoho představitelů levice v západní Evropě. Jde o dva jevy zcela odlišné. Rasismus je nepřátelství vůči těm, kdo jsou odlišní svým původem, ať už myslí a jednají jakkoli. Jeho variantou je přesvědčení, že lidé jsou do té míry geneticky určení, že ti, kdo mají určitý původ, nemohou jednak jinak, než jak je jejich původ předurčuje. Kritický přístup k civilizaci formované islámem je něčím zcela jiným. V žádném případě s sebou nenese systematické nepřátelství vůči každému, kdo z tohoto
světa vyšel. Americký znalec islámu J. L. Esposito, prohlašuje že „... jednadvacáté století bude ovládáno globálním střetnutím dvou největších a rychle se rozšiřujících náboženství – islámu a křesťanství – a silami globalizace, které přispívají k stoupajícímu napětí mezi Západem a ostatním světem.“ Jestliže tento profesor univerzity v Georgetownu mluví o křesťanství jako o rychle se rozšiřujícím náboženství, je to proto, že ho vidí očima Američana. Ve Spojených státech dochází skutečně k silnému probuzení křesťanství. Značná část americké společnosti (na prvním místě její bývalý prezident George W. Bush) jsou „znovuzrození“ křesťané. A toto hnutí se šíří dál, především v zemích Latinské Ameriky, Afriky a Asie. Evropské země jsou naopak poznamenány ateismem a celkovou skepsí. Jenže příroda – a nejen ta – nesnáší vzduchoprázdno. Každá společnost potřebuje systém mravních a duchovních hodnot, ospravedlňující její existenci, ideál, který mobilizuje její energie. Pokud evropské národy zůstanou dlouho bez takového systému, mohou se snadno stát obětí islámské rozpínavosti. Autor této publikace měl shodou okolností příležitost pobývat ve třech státech, jejichž celkový společenský vývoj se jednoznačně vzdaluje od laických principů, které stály u jejich založení: v Turecku, v Indii a v Izraeli. Je možno říci, že do určité míry jak návrat k hinduismu v Indii, tak návrat k judaismu v Izraeli byly posíleny pocitem ohrožení ze strany islámských sousedů. Můžeme očekávat podobný vývoj i v Evropě? V rozhovoru s dopisovatelem deníku Figaro, uveřejněném 30. září 1999, francouzský kardinál Poupard, prefekt Pontifikálního kulturního výboru, prohlásil: „Evropa si musí být vědoma, že ji islám chce dobýt.“ Dále řekl: „Islám představuje pro Západ hrozivou výzvu.“ Islámská rozpínavost byla silně povzbuzena úspěchy, kterých muslimové dosáhli od let rozpadu evropských koloniálních říší. Rychlý vzestup ceny ropy, rozpad Sovětského svazu a bloku zemí, které ovládal, zhroucení porodnosti evropských národů a jejich celková slabost a neochota se bránit, to vše utvrzuje muslimy v přesvědčení, že budoucnost patří jim. Rovněž nelze přehlédnout skutečnost, že tři čtvrtiny světových zásob ropy se nacházejí v muslimských zemích. Hospodářství vyspělých průmyslových zemí na nich zcela závisí. A dalším významným faktem je, že islám je náboženstvím, které se v dnešním světě šíří nejrychleji – jednak díky vysoké porodnosti muslimů, jednak díky konverzím k islámu, četným především v zemích černé Afriky, ale i v Evropě. Někteří se odvolávají i na čísla. Číslo sedm a jeho násobky jsou tradičně pokládány za symbolické. Sedmé století po Kr. zažilo první expanzi muslimů, pod vedením Arabů. Čtrnácté století bylo poznamenáno začátky Osmanské říše, která pak sahala od Jemenu po Budapešť, a od Alžírska po Irák. Jedenadvacáté století prý bude stoletím konečného dobytí Evropy islámem. Profesor Bernard Lewis, pokládaný za jednoho z nejlepších amerických znalců islámu, je přesvědčen, že za sto let budou v Evropě muslimové převažovat. Neboť Evropané nejsou schopni nahradit odcházející generace, zatímco muslimové prožívají naopak obrovskou demografickou explozi. Například Egypt měl před sto lety pět milionů obyvatel, dnes jich má přes osmdesát milionů. Přitom obyvatelnou plochu Egypta tvoří stále jen několik kilometrů na každé straně Nilu, zbytek je poušť. Až se všechny ty desítky milionů muslimů, pro které nebude obživa doma, přesunou do Evropy, jaký bude osud nemuslimských Evropanů? Je třeba uvědomit si, co všechno je ve hře. Obranný boj je nutný a nevyhnutelný. A je nutné znát nepřítele. Tam, kde nepřítel jedná bez jasně vyhraněných myšlenek, je snad možné ústupky dojít ke kompromisnímu řešení. Nic podobného není možné, jestliže nepřítel má jasný cíl. Islám má jasně stanovený cíl světovlády. Jakýkoli ústupek ze strany nevěřících jenom dokazuje jejich slabost, ukazuje, že Alláh se od nich odvrátil a že muslimové stojí před dalším vítězstvím. Tato perspektiva není tak vzdálená, jak se zdá těm, kdo si neumějí představit jiný svět než ten, na
který jsou zvyklí. Je proto třeba mít aspoň minimum znalostí o islámu, o jeho mravním a právním řádu, o jeho rodinných strukturách a o jeho historii, aby bylo jasné, co nás čeká. Někdo možná autorovi vytkne příliš jednostranný pohled na islámský svět. Ale princip spravedlnosti je, že každá strana má svého advokáta, který hledá všechny argumenty v její prospěch. A soudce, poté co slyšel a uvážil argumenty obou stran, rozhodne. V dnešní Evropě islamistům advokáti nechybějí. Ať je mi tedy dovoleno stát se příležitostným obhájcem té druhé strany. A veřejné mínění bude samozřejmě hrát roli soudce.
O SOUČASNÉ KRIZI ZÁPADNÍHO SVĚTA Jestliže uvažujeme o rozpínavosti islámského světa, musíme si především položit otázku, proč se ten náš, západní svět cítí tak zranitelný v konfrontaci s islámskými národy. Je poměr sil mezi nimi a námi skutečně tak špatný? Často se hovoří o krizi společnosti, o vážných problémech dneška. Současný svět je poznamenán na jedné straně stále se zrychlujícím pokrokem vědy a techniky, na druhé straně řadou jevů, které lze těžko označit jinak než jako mravní úpadek a psychický zmatek. Zlo samozřejmě nezačalo včera. Násilí existovalo ve všech dobách. Ale dvacáté století bylo poznamenáno genocidami, které minulost neznala. A od bombardování Hirošimy a Nagasaki atomovými bombami jsme konfrontováni – díky úspěchům moderní vědy – s možností úplného zániku lidstva, ne-li celé přírody. Tyto jevy se týkají všech národů. Ale jejich geneze je spjata především s vývojem a problematikou národů, jejichž civilizace byla určena křesťanstvím. Můžeme je tedy chápat, jen pokud dobře rozumíme problematice vycházející ze zrodu a vývoje tohoto náboženství. Křesťanství vzniklo v Izraeli, v době kdy Židé už ztratili národní nezávislost, byli podřízeni Římu a konfrontováni se silným kulturním vlivem řecko-římského polyteismu. Židovský národ jako celek se připravoval k národně-osvobozenecké válce proti římské říši. Křesťanství se zrodilo mezi Hebrejci, kteří chápali, že ti z jejich krajanů, již se připravovali na válku proti Římanům, se chystali ke kolektivní sebevraždĕ. Tak vznikla představa království, které není z tohoto svĕta. Díky ní mohly křesťanské národy postupnĕ dospět ke koncepci odloučení mezi svĕtskou a duchovní mocí a tím ke svobodĕ smýšlení. Židé byli národem pevně zakotveným ve své totožnosti. Křesťanství se zrodilo mezi těmi z nich, kteří byli nejméně národně uvědomělí, kteří snad v perspektivě fatálního střetnutí s římskou mocí chtěli zachránit alespoň něco z duchovních a mravních hodnot judaismu. Ti tedy učili „Milujte své nepřátele.“ V očích Židů, kteří rozpoutali povstání proti Římu, byli ovšem první křesťané něco jako vlastizrádci, odmítající se účastnit nutného a spravedlivého boje proti cizím, pohanským utlačovatelům. Tito tzv. zélóti byli však tvrdě poraženi Římany, zatímco křesťanství se šířilo dál, přes hranice národností. Po třech staletích se stalo oficiálním náboženstvím římského impéria, ve kterém se postupně totožnost skutečných Římanů ztrácela, obzvlášť když všichni svobodní obyvatelé říše obdrželi římské občanství. V tomto mnohonárodním a mnohokulturním světě se mohlo rozvinout katolické náboženství. Nezapomínejme, že slovo katolický (řecky kathólikos) znamená univerzalistický, univerzální. Židé naopak zůstali zcela přimknuti ke své národnosti, která se pro ně ztotožňovala s jejich náboženskou vírou. Křesťanství, které se zrodilo za těchto okolností, je možno vidět jako formu syntézy hebrejského a helénistického vnímání světa. Jak definovat tyto dvě hodnotové soustavy, které spolu bojovaly již v starozákonní době? Helénismus je souznění s přírodou, s její krásou, s její rozličností, ale též s její neúprosností. Řekové i ostatní polyteisté nehledali první příčinu všeho bytí, tj. Stvořitele, nebeského otce. Pro ně je každá dílčí skutečnost, každá konkrétní síla božstvem. A z těchto různých sil je nejvýznamnější ta, která se konkretizuje v člověku. Řecký hodnotový systém je tedy antropocentrický, zatímco hebrejský je teocentrický. Hebrejci poznali v Egyptě, že polyteismus neumožňuje uskutečnit představu lidského bratrství. Odchod Židů z Egypta je základním, výchozím bodem judaismu. Základní myšlenka hebrejského monoteismu je obsažena ve slovech: „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný
Bůh?“ (Malachiáš 2, 10) Teocentrismus a antropocentrismus, hebrejské a řecké vnímání světa, se tvrdě svářely uvnitř křesťanství od jeho počátků. A je možno říci, že civilizace vytvořená křesťanstvím se postupně (i když s určitými zpětnými pohyby) odvracela od teocentrického pojetí světa. Toto pojetí je možno charakterizovat jako úsilí o překonání naší přirozenosti, přírodního řádu světa. Podle něj Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, což neučinil s ostatními tvory. Člověk není úplně determinován přírodními zákony. Má svobodnou vůli, může si vybrat mezi dobrem a zlem. Nese morální odpovědnost za svou volbu. To je princip, který mnoho lidí nemůže přijmout. Tak Adolf Hitler nemohl Židům odpustit, že – jak on sám říkal – vytvořili morální svědomí. Francouzský katolický teolog Michel Remaud řekl, že nacisté chtěli vytvořit svoji tisíciletou říši na zásadě práva silnějšího. K tomu potřebovali zničit vše, co staletí židovsko-křesťanské kultury po sobě zanechala. A byli prý dostatečně inteligentní, aby chápali, že bojovat proti křesťanství by bylo jenom něco jako usekávat větve, kdežto zničit Izrael by znamenalo useknout kořen. Touto jasnou narážkou na Epištolu Římanům (Ř 11,17) otec Remaud ukazuje, jak scestná byla „substituční teologie“, tradiční nauka podle které židovský národ definitivně ztratil své vyvolení. Tato nauka vedla k holokaustu, i když její tvůrci snad neměli takový úmysl. Je ale třeba vidět i další aspekty vývoje, který vedl k moderním totalismům. Kardinál Jean-Marie Aaron Lustiger, bývalý pařížský arcibiskup (který byl židovského původu a jehož matka byla mezi oběťmi holokaustu) napsal, že jakobíni byli duchovními předchůdci jak komunistů, tak nacistů. Je nesporné, že osvícenství a Francouzská revoluce znamenaly významný posun od teocentrického k antropocentrickému vnímání světa. Namísto Boha, stvořitele a vládce světa, zaručujícího rovnováhu všech sil, se na první místo dostaly dílčí hodnoty: údajná společenská rovnost a nacionalismus, který není ničím jiným než výrazem kolektivního sebezbožňování. Nacismus byl jenom nacionalismem dovedeným do krajních důsledků. A co se týče marxismu, víme, že Karel Marx, jehož otec opustil judaismus kvůli kariéře, napsal, že antické Řecko bylo ,,šťastným dětstvím lidstva“. Je nutno uznat, že i když se Evropa zbavila obou totalismů dvacátého století, převládá antropocentrický princip stále nad teocentrickým. Když Alexandr Solženicyn přijel na Západ, vyjádřil se: „Vy tady stále mluvíte o lidských právech, nikdy ne ale o lidských povinnostech.“ A zajisté, nevěřící člověk žádné povinnosti nemá, a ani nemůže mít. Nemá přece komu skládat účty! Když křesťanská společnost dosáhne takového stupně úpadku, není pak divu, že mnozí Evropané hledají jiný hodnotový systém. V západní Evropě, kde žije stále větší počet muslimů, nyní mnoho Evropanů konvertuje k islámu. Víme, že islám hlásá džihád, svatou válku. Povinnost vést válku, až se všechny národy světa podřídí muslimům, je formulována už v Koránu. Je upřesněna v tzv. hadith, komentářích z počátečního období islámu. Často se namítá, že křesťané též vedli dobyvačné války, například křížové výpravy. To je pravda. Ale to nebylo pro ně povinností, vycházející z Písma. Evangelium je vyzývá: „Jděte učit všechny národy !“ Nevyžaduje od nich, aby svoji pravdu vnucovali ostatním násilím. To je rozdíl naprosto zásadní. A tento rozdíl je v současnosti stále zřetelnější. Papež Benedikt XVI. opakuje, že židé, křesťané a muslimové sdílejí mnohá společná přesvědčení a že je mnoho humanitárních a sociálních sfér, kde mohou spolupracovat. Nic podobného neslyšíme ze strany muslimů. Ti jenom využívají pocitu viny křesťanských národů, zejména těch, které kdysi stály v čele koloniálních říší. Snaží se využít křesťanské zásady, že máme nastavovat ještě i druhou tvář, poté co nás udeřili do první. Je třeba vědět, že od samého začátku muslimové využívali protikladů a slabostí křesťanského světa. I dnešní hrozivá síla islámských extremistů mohla nabýt takových rozměrů jenom díky tomu, že Sověti financovali a vycvičili Arafata, Násira a Saddáma Husajna a Američané Usámu bin Ládina. Posledních sto let bylo poznamenáno třemi velkými ničivými silami: nacismem, komunismem a
islamismem. Všechny tři se rozvinuly na půdě, kterou jim připravila krize křesťanského světa. Nacismus a komunismus byly jednoznačně systémy vyšlými z opozice proti teocentrickému chápání světa, jež křesťané už nedokázali dostatečně hájit. Islám se může jevit jako monoteismus, jako teocentrický hodnotový systém. Je faktem, že odmítá laxnost západního světa, že je schopen dát svým stoupencům často velkou morální sílu. Ale bůh svaté války není Bohem Bible! A bude jím ještě méně v blízké budoucnosti, až zbraně hromadného ničení poskytnou jejich vlastníkům možnost zničit lidstvo. Čínský komunistický diktátor Mao Ce-tung říkal, že dojde-li ke třetí světové válce, polovina lidstva zahyne, ale ti, co přežijí, budou žít v socialismu. Íránský prezident Ahmadínedžád obdobně pravil, že v příštím nukleárním konfliktu s Izraelem Írán ztratí třeba patnáct milionů obyvatel, že to je však cena, kterou stojí za to zaplatit, aby byl zničen židovský stát. Ani jeden z těchto fanatiků neměl v srdci skutečného Boha a rovněž tak ne člověka. Oba ovládala jenom šílená pýcha. Aby ideál, se kterým se ztotožňovali, mohl triumfovat, byli – či jsou – ochotni obětovat miliony lidských životů! Severní Korea, kde ideály Mao Ce-tunga přežívají houževnatěji než v Pekingu, dnes spolupracuje na nukleárním programu Íránu. Lhostejnost k životu druhých a sobectví snad do určité míry byly slučitelné s lidskou existencí v minulosti. S rychlým pokrokem vědy a techniky se lidstvo blíží ke chvíli, kdy buď bude schopno skutečné morální obnovy, nebo bude vystaveno riziku zániku. A není náhodou, že prvním národem, který by zanikl, je národ izraelský. Izrael vždy byl prvním plodem sklizně. Za druhé světové války byli Židé prvními, kdo měli být zničeni. Ale tato katastrofa by se neomezila na občany státu Izraele. Je třeba si připomenout slova otce Remauda: „Jestliže bude kořen – Izrael – useknut, křesťanské větve nutně zvadnou.“ Bernard Lewis, významný americký znalec arabského jazyka a kultury, uvádí že v Londýně vycházející arabský deník Al-Quds al-Arabi (Arabský Jeruzalém) uveřejnil „Prohlášení světové islámské fronty svaté války proti židům a křižákům.“ Toto prohlášení deník obdržel od Usámy bin Ládina a dalších vůdců muslimských extremistů z Egypta, Pákistánu a Bangladéše. Nejdůležitější částí tohoto prohlášení je tzv. fatva (výrok, rozsudek) upřesňující, že je „individuální povinností každého muslima zabít Američany a jejich spojence, jak vojáky, tak civilisty, v kterékoli zemi, kde to je možné, až mešita El-Aksa (v Jeruzalémě) a Haram (ve městě Mekka v Saúdské Arábii) budou osvobozeny z jejich spárů a až jejich vojska, poražená a rozprášená, opustí země islámu a nebudou moci muslimy ohrožovat.“ Američané a jejich spojenci, to jsme my všichni, neboť Česká republika je členem Severoatlantického paktu. Civilisté, to je každý z nás. Každý z nás je odsouzen těmito fanatiky k smrti. Je jejich povinností zabít každého z nás. Je zásadně důležité, abychom si toho byli vědomi.
