Instrumentální metody biochemie a biofyziky • • • • • • • • •
Bezpečnost práce v laboratoři Strategie izolace, příprava vzorků Chromatografické metody Elektromigrační metody Imunochemické metody Centrifugační metody Spektroskopické metody Hmotnostní spektroskopie Zjišťování struktury látek
Bezpečnost práce v laboratoři Obecné doporučení a zásady práce v laboratoři: • Nošení ochranných pomůcek (laboratorní plášť, ochrana očí, kontaktní čočky) • V laboratoři je zakázáno jíst, pít a kouřit • Experimentátor se musí seznámit s vlastnostmi látek, které používá při své práci • Je zakázáno pipetování ústy • Během nebezpečných experimentů nepracujeme v laboratoři sami • Neprovádíme nedovolené experimenty • V laboratoři by se neměly bez dozoru pohybovat nepoučené osoby
Linec JKU 2010 Katedra organické chemie
Bezpečnost - Symboly, Autorizace, R (risk) a S (safety) věty
Bezpečnost - Symboly, Autorizace, R (risk) a S (safety) věty
Bezpečnost - Symboly, Autorizace, R (risk) a S (safety) věty
Autorizace není potřeba pokud množství manipulované látky nepřekročí 1 t za kalendářní rok (§18 čl.2, zákon 157/1998 Sb)
Bezpečnost - Symboly, Autorizace, R (risk) a S (safety) věty
Bezpečnost - Symboly, Autorizace, R (risk) a S (safety) věty
Bezpečnost - Symboly, Autorizace, R (risk) a S (safety) věty
Bezpečnost - Symboly, Autorizace, R (risk) a S (safety) věty
Bezpečnost - Symboly, Autorizace, R (risk) a S (safety) věty
Bezpečnostní list (§23 zákona 356/2003 Sb.)
Příloha k vyhlášce č. 231/2004 Sb. Podrobný obsah bezpečnostního listu Na první straně bezpečnostního listu se uvede datum jeho vydání.
1. Identifikace látky nebo přípravku a výrobce nebo dovozce 2. Informace o složení přípravku 3. Údaje o nebezpečnosti látky nebo přípravku 4. Pokyny pro první pomoc 5. Opatření pro hasební zásah 6. Opatření v případě náhodného úniku látky nebo přípravku 7. Pokyny pro zacházení s látkou nebo přípravkem a skladování látky nebo přípravku 8. Omezování expozice látkou nebo přípravkem a ochrana osob 9. Informace o fyzikálních a chemických vlastnostech látky nebo přípravku 10. Informace o stabilitě a reaktivitě látky nebo přípravku 11. Informace o toxikologických vlastnostech látky nebo přípravku 12. Ekologické informace o látce nebo přípravku 13. Pokyny pro odstraňování látky nebo přípravku 14. Informace pro přepravu látky nebo přípravku 15. Informace o právních předpisech vztahujících se k látce nebo přípravku 16. Další informace vztahující se k látce nebo přípravku
http://www.eurochem.cz/index/toxi/231_a1.htm
Strategie izolace (biologických) látek Strategie a plánování Předem nutné znát • k čemu bude izolovaná látka používána • co je jejím nejvhodnějším zdrojem k izolaci začít přípravu v knihovně nebo na internetu izolace a přečištění biologické látky většinou není konečným cílem práce • analytické účely - menšího množství látky • strukturní studie - množství větší látky výsledná cena produktu - faktor rychlosti x faktor ekonomický zdroj - látka stabilní, ve velkém množství, bez vedlejších produktů izolace látek z geneticky manipulovaných organizmů Znalosti základních chemických a fyzikálních vlastností Každá látka má svou jedinečnou kombinaci vlastností, kterou lze využít k její izolaci a charakterizaci
Postup izolací • desintegrace materiálu • extrakce • hrubá separace • jemná separace • zahuštění • skladování
Kritéria výběru izolačních a purifikačních metod
Kapacita množství vzorku, které lze zpracovat
Rozlišení schopnost rozdělení látek s velmi podobnými vlastnostmi
Výtěžek poměr množství izolované látky ve směsi před a po izolaci
Cena finanční náročnost
Extrakce Prvním krokem - příprava hrubého extraktu • Extrakt látek vylučovaných do mimobuněčného prostoru • K extrakci vnitrobuněčných látek - nutné buňky rozbít Volba vhodného extrakčního roztoku • pH (nejčastěji pH 7 – 8 s použitím pufrů jako je Tris nebo fosfátový pufr)
• iontová síla (přidání anorganických solí) • osmotický tlak (vyrovnání tlaku přidáním různých solí nebo cukrů o koncentraci 0,2 – 0,4 M)
Dále mohou extrakční pufry obsahovat jiné důležité látky: • antioxidanty • EDTA • inhibitory enzymů • enzymové substráty a kofaktory • polyvinilpyrrolidone (PVP), hovězí serumalbumin (BSA) • azid sodný
Desintegrace materiálu - homogenizace • Živočišné buňky - plasmatická membrána, cytoskelet - relativně křehké • Rostlinné buňky - buněčná stěna - dosti pevná, lze snadno narušit
• Gram pozitivní i Gram negativní baktérie - peptidoglykanová buněčná stěna stěna Gram negativních bakterií - lipopolysacharidová vrstva
Desintegrace materiálu - homogenizace • Mixování – mixéry, blendery • Tření s abrazivy – válec s pístem, bead beater • Rychlá dekomprese - French Press • Ultrazvuk (sonikace) • Opakované zmražení a rozmražení • Použití enzymů – lysozym u baktérií, chitinasa u hub
• Osmotický šok • Použití alkálií – látka je stabilní při vysokém pH
Desintegrace materiálu - mixéry
Desintegrace materiálu - dekomprese
Desintegrace materiálu - sonikátor
Srážení metoda, která se nejčastěji používá k hrubému přečištění a zahuštění biologických látek, hlavně proteinů.
Princip vysolování a hydratace bílkovin Srážení solemi - vysolování, vsolování (NH4)2SO4 Srážení organickými látkami, (aceton, PEG)
Ultrafiltrace Ultrafiltrace se může použít nejenom k zahušťování nebo filtraci vzorků, ale i k výměně pufrů nebo odstranění detergentů.
NMWC (nominal molecular weight cut-off) pro proteiny NCO (nucleotide cut-off) pro nukleové kyseliny hodnota NMWC/NCO - o 20% menší než je velikost požadovaného proteinu Membrány se musí skladovat ve roztoku, aby nedošlo k jejich vyschnutí a popraskání. Do skladovacího roztoku je vhodné přidat látky zabraňující růstu mikroorganismů jako např. 10% ethanol nebo 0,1% azid sodný.
OBRÁZKY ULTRAFILTRAČNÍ MEMBRÁNY A) Řez ultrafiltrační membránou. V horní části je tenká část ultrafiltrační membrány, ve spodní části je vysoce propustný podpůrný nosič. Elektonový mikroskop, zvětšení 650 x. B) Schematické částicemi.
znázornění
ultrafiltrační
membrány
s
filtrovanými
Ultrafiltrační zařízení pod tlakem inertního plynu nebo pomocí centrifugační síly Ultrafiltrace za pomoci stlačeného plynu.
Ultrafiltrace za pomoci odstředivé síly.
Dialýza roztok směsi - oddělen polopropustnou membránou od čistého pufru
Dialýza Velikost pórů je určena stejně jako u ultrafiltračních membrán hodnotou NMWC.
dialyzační membrány - tvar střívka
Použitím dialyzační membrány lze vzorky i zahušťovat – střívko se vzorkem se vloží do vysušeného práškového hydrofilního polymeru (např. vysokomolekulární polyethylen glykol, plyvinilpyrolidon nebo třeba Sephagex)
Detergenty povrchově aktivní organické sloučeniny skládají se z hydrofobní a hydrofilní části
Detergenty se mohou dělit podle i) náboje a charakteru části hydrofilní a ii) chemické podstaty části hydrofobní. Hydrofilní část • Aniontové - negativně nabité karboxylové, sulfátové nebo sulfonátové skupiny • Kationtové - pozitivně nabité části nejčastěji kvartérně vázaný dusík • Amfolitické (Zwitteriontové) - nesou jak negativní tak pozitivní náboj • Neiontové - nenesou žádný náboj, přítomnost hydroxylových skupin - cukry a polyoxyethyleny. Hydrofobní část • jednoduchý uhlovodíkový řetězec • rozvětvený uhlovodíkový řetězec • steroidní skupina
Fyzikálně-chemické vlastnosti detergentů • Kritická micelární koncentrace (CMC) - koncentrace, při které se začínají vytvářet micely detergentu • Agregační číslo N - počet molekul tvořících jednu micelu detergentu. • Kritická micelární teplota (CMT) přechod mezi krystalickou a micelární nebo monomerní fází • Kraftův bod - průsečíkem křivky CMC a CMT.
• Cloud point - teplota při které dochází k vytváření superagregátů detergentů (typická pro polyethoxylované neiontové detergenty, např. Triton)
Faktory ovlivňující účinek detergentů Nejvýznamnějšími faktory ovlivňující účinek detergentů jsou:
• teplota • pH
• iontová síla • koncentrace detergentu
• přítomnost bivalentních iontů • přítomnost nečistot
Použití detergentů v biochemickém výzkumu • izolace integrálních membránových proteinů • rekonstituce membránových proteinů • příprava liposonů • všude tam, kde se pracuje s membránovými proteiny
Mechanismus účinku detergentů 1. Při nízkých koncentracích detergentu 2. Zvyšující se poměr detergent : lipid 3. Vysoké koncentrace detergentu
Příklady odstranění nebo výměny detergentu • Precipitace proteinu acetonem, toluenem, polyethylen glykolem. • Precipitace detergentu výměnou iontů Na+ za K+ u dodecylsulfátu sodného, precipitace detergentů na bázi karboxylové skupiny bivalentními ionty. • Chromatografické metody • vazba detergentu nebo proteinu na kolonu za použití např. Bio-Beads. • Centrifugace v sacharozovém gradientu. • Dialýza u detergentů s vyšší hodnotou CMC a menší velikostí micel. Detergent může být také postupně odstraňován z dializačního pufru pomocí adsorpce na chromatografické nosiče. • Ultrafiltrace roztoků které jsou před ultrafiltrací zředěným pufrem tak, aby koncentrace detergentu byla nižší než je jeho CMC
Princip tvorby bublin detergentem
Měření pH Kyselost vodných roztoků je dána přítomností hydroxoniových iontů H3O+ a je úměrná koncentraci těchto iontů
H2O + H2O = H3O+ + OHSoučin koncentrací iontů (iontový součin vody) Kv = [H3O+] [OH-] v závislosti na teplotě je roven přibližně 1 . 10-14 koncentrace hydroxylových a hydroxonioných iontů je tedy rovna
[H3O+] = [OH-] = 1 . 10-7 pH je v praxi definováno jako pH = -log [H3O+]
pH vody je ~ 7 (Sorensen – Dánský biochemik)
Měření pH
pH se měří skleněnou elektrodou a referenční elektrodou, které jsou obvykle spojené v jeden kus skleněné nebo plastové pH elektrody pH elektroda je tvořena 1) tuhou skleněnou membránou o tloušťce přibližně 5 μm 2) vnitřním elektrolytem nejčastěji 0,1 M HCl 3) elektrolytem referenční elektrody nejčastěji nasycený roztok KCl 4) vnitřní argentchloriodovou Ag/AgCl nebo kalomelovou Hg/Hg2Cl2 elektrodou 5) nevodivým tělem elektrody 6) referenční elektrodou nejčastěji stejného typu jako je vnitřní elektroda 7) vodivým spojením mezi roztokem a referenční elektrodou
Měření pH
Měření pH volt metr
Na tenké skleněné stěně elektrody dochází k iontové výměně Na+ a Li+ iontů ze skla za H+ ionty z roztoku a vzniká tak elektrický potenciál na této skleněné membráně
2,303RT V Ekonst pH F
Měření pH
pH se v laboratoři měří pomocí pH metru jako rozdíl mezi napětím standardu a měřeného rozroku Standardy jsou většinou komerční pufry o známém pH při dané teplotě Může se jednat o: • i) primární standardní roztoky podle normy NIST DIN 19266 o hodnotě pH (25 oC) 4,005; 6,865; 7,413; 9,180 a 10,012 nebo o • ii) sekundární standardní roztoky u nichž je hodnota pH již upravena a zkalibrována vzhledem k primárním standardům
pH (?) pH S
E(? S ) F 2,303RT
pHS - je hodnota pH standardu u něhož je přesně známa hodnota pH při určité teplotě NIST – National Institute of Standards and Technology
Měření pH
Kalibrace • pH metr musí být zkalibrovaný – nutné znát typ pH metru a formy kalibrace • Kalibrační křivka 2 bodová – kalibruje se buď do kysela nebo do zásadita a je tedy nutné pH metr vždy překalibrovat • Kalibrační křivka vícebodová – není nutná nová kalibrace při přechodu z kyselé do zásadité oblasti
NIST – National Institute of Standards and Technology
Měření pH
Důležité vedlejší efekty, které mohou nastat při měření pH • Koncentrační efekt Ovlivnění okolními ionty
• Teplotní efekt závislost pH na teplotě
• Sodný efekt interference sodných iontů v roztoku se sodnými ionty skla
Měření pH
Kompatibilita, výběr vhodné elektrody • Vysoká telpota - Ag/AgCl elektrody • Vysoké pH – elektrody ze speciálního skla odolného vysokému pH • Měření emulzí – výběr správného vodivého spojení (junction)
• Interference chloridových iontů Ag/AgCl elektrod se vzorkem • Interference rtuťnatých iontů kalomelových elektrod se vzorkem • Vysoká koncentrace solí a iontová síla - výběr správného vodivého spojení (junction)
• Tris pufry, sulfidy, proteiny, Br-, I- mohou tvořit komplexní sloučeniny s Ag/AgCl elektrodami, které vedou k ucpání vodivého spojení V těchto případech je nutné používat elektrodu kalomelovou Nevýhody –
• kalomelové elektrody nemohou být použity při teplotách nad 80 oC • tyto elektrody obsahují rtuť, tyto ionty mohou interagovat s měřeným vzorkem a tak mohou nastat problémy s biokompatibilitou
Měření pH a pufry Co je pufr? Pufry jsou látky, které v roztoku tlumí změny pH po přidání kyseliny nebo zásady.
Kyselé a zásadité pufrující roztoky Nejčastěji se jedná o směsi slabých kyselin nebo zásad a jejich solí.
Silné kyseliny jsou plně disociované, potřebujeme takové prostředí, ve kterém je dostatek iontů ale i dostatek nedisociované kyseliny.
Měření pH a pufry
Kyselé a zásadité pufrující roztoky Nejčastěji se jedná o směsi slabých kyselin nebo zásad a jejich solí.
Jak pufry pracují? Kyselina octová je slabá kyselina a její rovnováha je tudíž ne levé straně reakce:
Přidáme-li sůl této kyseliny: • zvýší se koncentrace těchto iontů v roztoku a rovnováha se posune ještě dále do leva Roztok bude mít tyto vlastnosti: • více molekul nedisociované kyseliny • více iontů kyseliny
Měření pH a pufry
Přidáme-li k této směsi kyselinu H+ ionty H+ ionty budou reagovat s ionty kyseliny octové za vzniky nedisociované kyseliny
Z roztoku se odstraní přidane H+ ionty a pH se změní jen minimálně.
Přidáme-li k této směsi zásadu OH- ionty Ionty OH- budou reagovat s nedisociovanou kyselinou za vzniku vody a iontů kyseliny octové.
Z roztoku se odstraní nadbytečné OH- ionty. pH se změní pouze nepatrně.
Titrační křivka Pokud do roztoku pufru přidáváme postupně zásadu, stoupá pH podle závislosti, která se jmenuje titrační křivka. Tato křivka má vodorovnou část v okolí pKa kyseliny, kde má pufr největší pufrační kapacitu.
Titrační křivka pro acetátový pufr pKa 4.76
V případě vícesytné kyseliny, např. fosfátového pufru, dochází k pufrování roztoku kolem všech pKa.
Pufrační kapacita Množství přidané kyseliny nebo báze na jednotkovou změnu pH
β = ΔCb/ ΔpH Maximální pufrační kapacita je v oblasti, kde se pH rovná pKa
Příklady pufrační kapacity některých pufrů
Příklad některých nejpoužívanějších pufrů v biochemickém výzkumu
Měření pH a pufry
Tabulka nejběžněji používaných Goodsových pufrů (Zwitteriontové pufry)