Instruktivní klavírní dílo Bohuslava Martinů

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra klávesových nástrojů Hra na klavír

Instruktivní klavírní dílo Bohuslava Martinů Diplomová práce

Autor práce: BcA. Jana Šmídová Vedoucí práce: Mgr. Josefa Hloušková Oponent práce: doc. Mgr. Daniela Velebová Brno 2013

Bibliografický záznam ŠMÍDOVÁ, Jana. Instruktivní klavírní dílo Bohuslava Martinů [Instructive piano work by Bohuslav Martinů]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra klávesových nástrojů, rok 2013, s. 105. Vedoucí diplomové práce Mgr. Josefa Hloušková.

Anotace Diplomová práce „Instruktivní klavírní dílo Bohuslava Martinů“ pojednává o vydaných autorových skladbách, které jsou vhodné pro žáky základních uměleckých škol I. a II. cyklu. Popisuje dobu a příčiny vzniku jednotlivých skladeb a všeobecnou charakteristiku díla. Kompozice jsou rozebírány po harmonické, formové i interpretační stránce. Jednotlivé kapitoly se zaměřují na raná díla, stěžejní klavírní cyklus Loutky a další klavírní skladby vzniklé v průběhu života Bohuslava Martinů. V závěru jsou shrnuty kompoziční rysy skladatele.

Klíčová slova Bohuslav Martinů, Česká hudba, Instruktivní klavírní tvorba, Klavír, Loutky

Annotation Diploma thesis „Instructive piano work by Bohuslav Martinů” deals with authors composition which are appropriate for pupils of music schools of I. and II. cycle. Work describes times and causes of formation for individual compositions and general characteristic of the pieces. Composition are analyzed by harmonic, form and interpretative aspects. Individual chapters are focused on early composition, main piano cycle Loutky and other piano pieces composed during the life of Bohuslav Martinů. At the end of the Thesis are summarized compositional characters of the composer.

Keywords Bohuslav Martinů, Czech music, Instructive piano work, Piano, Loutky

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 3. května 2013

BcA. Jana Šmídová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala své vedoucí práce Mgr. Josefě Hlouškové za odborné vedení mé práce a poskytnutí důležitých informací a podkladů pro vytvoření této práce. Dále bych poděkovala Robertu Koubkovi za výpomoc a trpělivost při shánění těžko dostupných notových materiálů. V neposlední řadě děkuji Muzeu české hudby v Praze za přístup k notovému archivu Bohuslava Martinů.

Obsah PŘEDMLUVA ……………………………………………………………………………………….. 6 ÚVOD ………………………………………………………………………………………………… 7 1. SKLADBY Z RANÉHO OBDOBÍ DO ROKU 1920 ………………………………………….. 10 1.1 PÍSEŇ BEZE SLOV …………………………………………………………………………….. 10 1.2 PRÉLUDE A DUR …………………………………………………………………………..…... 12 1.3 PRÉLUDE F MOLL ……………………………………………………………………….……. 15 1.4 PRŮVOD KOČEK V NOCI SLUNOVRATU ………………………………………………….. 17 1.5 FOXTROT NAROZENÝ NA RŮŽKU …………………………………………………………. 18 1.6 FOXTROT ………………………………………………………………………………………. 20 1.7 SLAVNOSTNÍ POCHOD „KYTARY“ ………………………………………………………… 21 1.8 JARO V ZAHRADĚ ………………………………………………………………………….…. 22 1.8.1 Co teď budeme hrát? Na honěnou? ………………………………………………………….... 22 1.8.2 Myslím, že už bych měl jít spát…………………………...…………………………………….. 24 1.8.3 Proč bychom si nezahráli na vojáky?.......................................................................................... 26 1.8.4 Není to snad nic zlého, utrhnu – li si několik květin .................................................................... 27 2. LOUTKY ……………………………………………………………………………………......... 29 2.1 LOUTKY III …………………………………………………………………………….............. 32 2.1.1 Pierrotovo zastaveníčko ……………………………………………………………….............. 32 2.1.2 Valčík sentimentální loutky ……………………………………………………………............. 34 2.1.3 Colombina ……………………………………………………………………………………... 35 2.1.4 Ples loutek ……………………………………………………………………………………... 37 2.2 LOUTKY II ……………………………………………………………………………................ 38 2.2.1 Loutkové divadlo ………………………………………………………………………............. 39 2.2.2 Harlekýn ……………………………………………………………………………….............. 40 2.2.3 Colombina vzpomíná ……………………………………………………………….................. 42 2.2.4 Nemocná loutka ……………………………………………………………………….............. 44 2.2.5 Colombina zpívá ………………………………………………………………………………. 46 2.3 LOUTKY I ………………………………………………………………………………............. 48 2.3.1 Colombina tančí …………………………………………………………………….................. 48 2.3.2 Nová loutka ……………………………………………………………………………………. 50 2.3.3 Ostýchavá panenka …………………………………………………………………................. 51 2.3.4 Pohádka ………………………………………………………………………………............... 53 2.3.5 Tanec loutek ……………………………………………………………………………............ 54 3. KLAVÍRNÍ DÍLO OD ROKU 1920 …………………………………………………................. 56 3.1 BAJKY ……………………………………………………………………………………........... 56 3.1.1 Na farmě ……………………………………………………………………………………….. 56 3.1.2 Chudák králíček ………………………………………………………………………............... 58 3.1.3 Opičky ………………………………………..………………………………………………… 59

3.1.4 Kuřátko ………………………………………………………………………………………… 60 3.1.5 Zlý medvěd ……………………………………………………………………………………... 62 3.2 INSTRUKTIVNÍ DUO PRO NERVÓZNÍ ……………………………………………………… 63 3.3 FILM EN MINIATURE …………………………………………………………………………. 65 3.3.1 Tango …………………………………………………………………………………………... 65 3.3.2 Scherzo ………………………………………………………………………………………… 67 3.3.3 Ukolébavka …………………………………………………………………………………..... 69 3.3.4 Valčík ………………………………………………………………………………...……...... 70 3.3.5 Chanson ………………………………………………………………………………………... 71 3.3.6 Carillon ………………………………………………………………………………………... 74 3.4 PRO TANEC …………………………………………………………………………………...... 76 3.5 BLACK – BOTTOM ……………………………………………………………………………. 77 3.6 VÁNOCE ………………………………………………………………………………………... 77 3.6.1 Allegro (Saně) ……………………………………..................................................................... 78 3.6.2 Andante (Dětská ukolébavka) ………………………………….………………………………. 79 3.6.3 Allegro (Vánoční koleda) ………………………........................................................................ 80 3.7 PAR T. S. F. /NA VLNÁCH ROZHLASU/ .................................................................................. 82 3.8 PRÉLUDE ………………………………..................................................................................... 84 3.9 LÍSTEK DO PAMÁTNÍKU …………………………………….................................................. 85 3.10 SKLADBA PRO MALÉ EVY ………………………………………………………………… 86 3.11 DUMKA č. 1 …………………………………………………………………………………… 87 3.12 DUMKA č. 2 …………………………………………………………………………………… 89 3.13 LES BOUQUINISTES DU QUAI MALAQUAIS ……………………………………………. 90 3.14 BAGATELLE ………………………………………………...................................................... 92 3.15 BARCAROLLE …………………………………………………............................................... 94 3.16 ADAGIO. VZPOMÍNKY ……………………………………………………………………… 95 4. KOMPOZIČNÍ ZNAKY BOHUSLAVA MARTINŮ ………………………………………… 97 4.1 VÝBĚR SKLADEB Z DALŠÍCH CYKLŮ PRO POUŽITÍ NA ZUŠ …..................................... 99 ZÁVĚR …………………………………………….......................................................................... 100 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ……………………………………………………………. 102 PŘÍLOHY …………………………………………………………………………………………. 105

Předmluva Bohuslav

Martinů

(1890

–

1959)

je

považován

za

jednoho

z nejvýznamnějších českých, ale i světových skladatelů. Beze sporu můžeme říci, že je nositelem smetanovské hudební tradice. Zasáhl pronikavým způsobem do vývoje české hudby. Spolu s Antonínem Dvořákem a Leošem Janáčkem se stali nejuznávanějšími a nejhranějšími českými skladateli ve světě. Skladatel se narodil v Poličce na Českomoravské Vysočině. Již od dětství prokazoval hudební nadání v kompozici a hře na housle. Odešel studovat na konzervatoř do Prahy, kterou nedokončil. Po složení státní zkoušky učil hudbě v Poličce. Působil jako houslista v České filharmonii, kde byl natolik uchvácen symfonií „Báseň lesa“ Alberta Roussela, že se rozhodl odjet roku 1923 do Paříže k Rousselovi studovat. Ve Francii zůstal po dobu sedmnácti let, oženil se zde a začínal svými skladbami dobývat nejen francouzská pódia. Kvůli válce byl nucen opustit Francii a odcestoval roku 1940 do USA. Po návratu z Ameriky působil ve Francii, Itálii a Švýcarsku. Do své vlasti se již nikdy nevrátil. Režim té doby zakazoval hrát jeho díla. I přes složitou dobu lidé milovali hudbu Bohuslava Martinů. Díky odvaze některých hudebních osobností se v tehdejším Československu stále propagovala skladatelova díla. Bohuslav Martinů zemřel ve švýcarském sanatoriu v Liestalu. Přestože je Bohuslav Martinů skladatel velkých kompozic, tak i jeho drobnější díla si zaslouží pozornost. Myslím si, že jeho instruktivní klavírní tvorba má vysokou uměleckou hodnotu, i když v dnešní době nejsou ještě všechna díla vydána a možná ani objevena. Téma diplomové práce jsem si vybrala proto, že na základních uměleckých školách se nejvíce využívají zejména skladby Jaro v zahradě a Loutky. Na spoustu krásných skladeb od Martinů vhodných pro děti je zapomínáno a přitom by mohly obohatit repertoár ZUŠ.

6

Úvod Ve své diplomové práci se budu zabývat instruktivní klavírní literaturou skladatele Bohuslava Martinů. Často se setkáváme s pojmem „Instruktivní literatura“ a je možno jej chápat různými způsoby. Shledáme se s vysvětlením, že jde o skladbičky určené dětem, na kterých se mají naučit různým stylovým či technickým dovednostem (např. „instruktivní etudy“). Instruktivní literatura se všeobecně chápe jako díla určená dětem nebo mládeži na úrovni I. a II. stupně ZUŠ. Jelikož žáci II. stupně se svým věkem i schopnostmi neliší od žáků konzervatoří prvních ročníků, je z pedagogického hlediska obtížné vymezit skladby, které ještě spadají do kategorie instruktivní literatury. V této diplomové práci se nebudu zabývat podrobným popisem skladatelova života, ale převážně popisem jeho klavírní literatury vhodné pro použití na základní umělecké škole. Tyto instruktivní skladby budou probírány v chronologickém pořadí podle roku vzniku. O Bohuslavu Martinů bylo napsáno nepřeberné množství literatury, kde se popisuje jeho život doma, ve Francii a USA. Hojně se autoři monografií zaměřují na vrcholná scénická, symfonická a koncertantní díla, ale drobnější skladby jsou opomíjeny. První monografie o Bohuslavu Martinů pochází z pera Miloše Šafránka1. Monografie byla vydána v anglickém jazyce v New Yorku, USA. Roku 1961 byla kniha přeložena do českého jazyka a nese název „Bohuslav Martinů. Život a dílo“. Líčí život od narození Martinů na věži v Poličce, studium, odchod do Paříže, odjezd do Ameriky během války a návrat zpět do Evropy až do jeho smrti. Avšak pro účel této diplomové práce nenacházíme zmínku o drobnějších klavírních skladbách kromě cyklu Loutky. Chybí zde cykly jako například Jaro v zahradě, Vánoce, Skici, Hry, Okno do zahrady a řada dalších skladeb menších. Cenná část této knihy je na úplném závěru, kde čtenář objeví katalog mladistvých skladeb a úplný systematický katalog děl Bohuslava Martinů. Zde je i chronologický výčet díla klavírního, popřípadě u skladeb uvedeno vydavatelství, dedikace či nahrávka. Roku 1968 vyšla v Zürichu publikace „Bohuslav Martinů. Werkverzeichnis, Dokumentation und Biographie od Harryho Halbreicha. Stručně se zabývá životem 1

Šafránek Miloš (1894 – 1982), působil na Československém vyslanectví v Paříži a USA. Přítel a propagátor Bohuslava Martinů. Sepsal o skladateli první monografii. Jeho žena byla slavná pianistka Germaine Leroux. V pozůstalosti věnoval Šafránek veškerý skladatelův notový materiál roku 1986 poličskému muzeu.

7

skladatele, avšak v dalších kapitolách se zaměřuje na skladatelskou osobnost Martinů, jeho inspirační zdroje, etické a estetické názory, stylizační vývoj, formu a strukturu. Na následujících 350 stranách čtenář nachází kompletní seznam díla, který člení do šesti kapitol. V kapitole pro klavír je kompletní seznam od raných skladeb až po poslední skladbu pro sólový nástroj Adagio. Dalo by se říci, že se shoduje se Šafránkem v jeho seznamu, avšak je detailnější v popisech skladeb. Připojuje například ještě duraty. Další krásná kniha pochází od manželky skladatele – Charlotty Martinů2 a má název „Můj život s Bohuslavem Martinů“. Vyšla roku 1971 v Supraphonu Praha. Jsou to osobní vzpomínky na život s Martinů. Paní Charlotte krásnými slovy vykresluje obraz svého manžela, v jakých podmínkách žili, co prožívali. Kniha neobsahuje žádné kompoziční analýzy. Pouze se dotýká některých skladeb, jak a kde byly komponovány a tyto informace začleňuje do vyprávění o společném životě. Další autor, Jaroslav Mihule3, svými dvěma publikacemi o Bohuslavu Martinů také obohatil muzikologický svět. První „Bohuslav Martinů. Profil života a díla“ z roku 1974 je založena na znalosti přímých pramenů a hlavně se snaží zabývat skladbami. Při bádání mu pomáhala mezi jinými i choť Martinů, kdy Mihulemu zpřístupnila písemné a notové materiály a také manželé Sacherovi4, kteří mu poskytli rukopisné partitury děl. Mihule se snaží psát o složitých věcech snadným jazykem, práce je vedena k vypravěčsky poutavému textu. Kniha popisuje jak skladatelův život, tak je do něj zároveň začleněna i hudba. Součástí knihy je přehled díla a diskografie a také časová tabulka, ve které čtenář pohodlně sleduje rok od roku hlavní události v životě i tvorbě Bohuslava Martinů. V tabulce jsou vypsány mezi ostatními díly i klavírní skladby od prvotin až po ucelené známé cykly. Další kniha téhož autora nese název „Martinů. Osud skladatele“ z roku 2002 a vyšla v nakladatelství Karolinum Univerzity Karlovy v Praze. Je to velice obsáhlé dílo přes 600 stran. Podrobněji se Mihule rozepisuje o životě skladatele a jeho skladbách. I na 2

Martinů Charlotte (za svobodna Quennehenová) (1894 – 1978), na vlastní přání byla pochována v hrobce rodiny Martinů u kostela sv. Michala v Poličce. Tam byly o rok později převezeny i ostatky jejího manžela z hrobu na švýcarském Schönenbergu. 3 Mihule Jaroslav (1930), muzikolog, skladatel, pedagog, diplomat. Studoval českou filologii na Filozofické fakultě a hudební výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Skladbu a dirigování studoval na pražské konzervatoři. Byl iniciátorem Společnosti Bohuslava Martinů, členem správní rady Fondation Martinů se sídlem v Basileji ve Švýcarsku a místopředsedou Nadace Bohuslava Martinů v Praze. 4 Sacher Paul (1906 – 1999), švýcarský dirigent. Propagátor děl Bohuslava Martinů. Založil Basilejský komorní orchestr. Manželé Sacherovi poskytli manželům Martinů po válce klidný domov na svém statku na Schönenbergu.

8

konci knihy rovněž nacházíme seznam díla a chronologickou tabulku, jak už to bylo u předešlé knihy. Avšak v obou těchto publikací se nedočteme blíže k více klavírním skladbám. Pouze se heslovitě nebo v krátké větě zmiňuje k některým skladbám (například Loutky, Motýli a rajky, Tři české tance, Etudy a polky, Vánoc a další). Důležitým pramenem k bližšímu pochopení života a tvorby Bohuslava Martinů je bezpochyby korespondence. A tak roku 1996 vyšla edice „Bohuslav Martinů: Dopisy domů. (Z korespondence do Poličky)“, kterou připravil Iša Popelka5. Tato kniha obsahuje 121 dopisů B. Martinů adresovaných převážně své rodině do Poličky – mamince, sestře Marii a bratrovi Františkovi či svým blízkým přátelům. První dopis je datován z roku 1910 a poslední uvádí rok 1959. Na konci knihy je připojena kapitolka Adresáti, kde autor seznamuje čtenáře s jednotlivými adresáty uvedených v korespondenci. Celkově kniha nepřináší k našemu tématu moc zajímavého, jde spíše o osobní dopisy Martinů své rodině, kde popisuje své zážitky, úspěchy či neúspěchy. Ale například v dopise z roku 1932 se dovídáme, že Martinů potřeboval prodat svůj klavír v Poličce kvůli rodinné finanční situaci. Martinů tak dopis píše Bohuslavu Šmídovi, který si klavír koupil pro své dvě malé děti – Božánka a Soničku. Dětem pak v témže roce Martinů zkomponoval malý klavírní cyklus „Božánkovi a Soničce“ jako rukopis na památku. Nejhodnotnější práce pro naše téma je diplomová práce Věry Zouharové6 „Skladby B. Martinů pro sólový klavír“, kterou sepsala na Filosofické fakultě UJEP (nyní MU) v Brně roku 1968. Diplomová práce obsahuje 339 stran a rozebírá téměř všechna klavírní sólová díla B. Martinů. Od raných rukopisů až po vyzrálé skladby. Z tohoto výčtu lze usoudit, že v dnešní době stále chybí odborná literatura zabývající se i drobnějšími klavírními kompozicemi Bohuslava Martinů. Cílem této práce bude představit čtenáři i málo známá klavírní díla. Budu je rozebírat chronologicky podle roku vzniku a zabývat se inspiračními zdroji skladatele. Jelikož je tato práce určena především pro pedagogy základních uměleckých škol, budu se snažit proniknout do hloubky jednotlivých skladeb díky harmonické a formové analýze. Vystihnout jejich charaktery, obsah a poskytnout interpretační a pedagogické rady. 5

Popelka Iša (František) narozen roku 1933. Je synem významného poličského rodáka Františka Popelky, který propagoval za svůj život skladatele Bohuslava Martinů. Iša Popelka se zasloužil o zpracování archivu Památníku Bohuslava Martinů. Napsal diplomovou práci „Česká léta Bohuslava Martinů“. Po skladatelově smrti vydal sborník „Skladby pro Poličku“. 6 Zouharová Věra (1928), klavíristka, žena Zdeňka Zouhara.

9

1. Skladby z raného období do roku 1920 Raná klavírní tvorba Bohuslava Martinů obsahuje velké množství skladeb. Do dnešní doby můžeme jen odhadovat přesný počet. Skladatel je komponoval během studií na konzervatoři jako zadaný úkol do předmětu kompozice. Nebo skladby vznikaly k různým příležitostem na požádání. Martinů také často své přátele obdarovával skladbičkami. Proto i v osobním vlastnictví přátel Bohuslava Martinů mohou být některá dílka zapomenuta, aniž by se dostala do hudebního podvědomí. Tyto „náhodné“ skladby ani neměl Martinů v úmyslu vydávat či je veřejně provozovat, jak napsal v dopise Zdeňku Zouharovi 24. ledna 1957: „Ty malé věci zapomenuté, anebo bych si aspoň přál zapomenuté, by bylo nutné dát do jedné skupiny a neplýtvat na ně místem. Jsou to většinou skladbičky příležitostné, dárky a tak dále, jichž jsem napsal daleko více, rozdal nalevo napravo a efektivně nemají význam…“7 Také v rukopise skladby „Pohádka o Zlatovlásce“ z roku 1910 je na konci první části připsáno skladatelovou rukou: „Zakazuji každému hráti tuto skladbu.“.8 Některá díla z tohoto období se poztrácela nebo i vlivem válek byla zničena. Rané skladby se dochovaly většinou jen v rukopisech a nebyly vydány. Jsou uloženy hlavně v Památníku Bohuslava Martinů v Poličce. Dále v Muzeu české hudby v Praze, v Hudebním informačním středisku ČHF Praha a i v některých městských hudebních muzeích. V této diplomové práci se budeme zabývat pouze skladbami vydanými.

1. 1 Píseň beze slov Vznikla 14. 2. 1912 v Praze. V témže roce vyšla v Hudební příloze časopisu Zlatá Praha, roč. 16, č. 8 v nakladatelství Otto Praha. Ve stejném roce byla ještě publikována v Praze v nakladatelství Chadím9 v Druhém klavírním albu Hudebního alba Zlaté Prahy. Autograf tohoto díla je uložen v Muzeu v Poličce v páru s Nocturnem pod společným názvem „Písně“. Avšak Nocturno společně s Písní beze slov vydáno nebylo. V autografu je na titulní straně připsáno cizí rukou: „Stačí čís. 1. 7

ZOUHAROVÁ, Věra: Bohuslava Martinů klavírní skladby známé i neznámé. In: Hudební rozhledy XXVII – 1974, s. 58 – 61. 8 MARTINŮ, Bohuslav: Pohádka o Zlatovlásce. Rkp. 7 s. Muzeum české hudby Praha. Sign. Tr B 214. 9 Chadím František (1878 – 1942), český hudební nakladatel. Od roku 1906 majitel nakladatelství v Praze. Převzal náklad hudebnin firem J. Otto a S. G. Porges.

10

Píseň beze slov“. Skladbu nahrál v Československém rozhlase Brno J. Posadovský 14. 11. 1968. Tato čtyřstránková skladba trvá celkem 5,80 minut. Bohuslav Martinů ji věnoval slečně Božce Pacoldové. Písněmi beze slov pro klavír proslul například romantický německý skladatel Felix Mendelssohn – Bartholdy. Jde tedy o přenesení zpěvu do klavírní partitury. Tato skladba je snad nejlyričtější klavírní dílo Bohuslava Martinů. Krásnou romantickou kantilénou s akordickým doprovodem jako by byla inspirována Nocturny Fréderica Chopina. Snad byl v té době Bohuslav Martinů tajně zamilován. Při pohledu na datum vzniku skladby, bychom v dnešní době mluvili o slavení sv. Valentina. Tento svátek Martinů samozřejmě neznal, jde pouze o náhodu. Ale pro lepší představivost můžeme žákovi říct „valentinovský“ podtext. Dílo ukrývá v sobě několik nálad. Od posmutnělého, zpěvného charakteru přes scherzando po dramatičnost. Skladba se dá rozdělit do dvou velkých dílů A a B, které se následně opakují s různou stylistikou doprovodu a v závěru se připojuje coda. Přestože Martinů nezapsal předznamenání, je jasně cítit, že skladba se pohybuje v tónině d moll. Je v 6/8 taktu v tempovém označení Moderato. Na první osmitaktové periodě se představí jednohlasé téma v pravé ruce s akordickým doprovodem v levé ruce v široké harmonii. Proto je nezbytné, aby pravá ruka převzala altové tóny prvním prstem.

Obr. 1

11

Z pedagogického či interpretačního hlediska je důležité upozornit žáka na plynulost melodie bez zbytečného vyrážení palců. Melodie prochází tóninami d moll (T), a moll (D), B dur (VI.st.), F dur (paralelní tónina). Dále přechází melodie do levé ruky v oktávách v es moll. Po čtyřech taktech se vracíme do d moll a melodie je nyní zdvojená v obou rukách ve středních hlasech a krajní hlasy doprovází. Díl A končí na B dur akordu. Od taktu 21 začíná díl B, kde se pracuje s hlavním tématem převážně v durových tóninách (B dur, F dur). Je předepsáno skladatelem scherzando. Melodie je většinou v dvojhmatech a doprovázená arpeggiovanými akordy. V předchozím díle A byla především slabší dynamika (pp, p, mf). Nyní v díle B postupně dochází jak k dynamické, tak tempové gradaci. Od taktu 29 je tempo Allegro. Melodie začíná se zahušťovat akordickými tóny a v levé ruce se objevují první tečkované rytmy s druhým hlasem v sopránu. Z tóniny D dur přecházíme v taktu 33 do Fis dur a i melodie pokračuje v levé ruce. Stále se stupňuje tempo, v taktu 37 Martinů píše Brillante v D dur. Pracuje s tečkovanými rytmy a přes tóniny A dur, fis moll, h moll, F dur a A dur se dostává k vrcholu celé skladby v dynamice ff. Po dramatické pauze opět začíná díl A´ zkrácený o dva takty. Stejně pracuje s melodií i harmonií, avšak s jinak stylizujícími doprovody. Od taktu 64 začíná opět díl B´, ale zkrácen na pouhých osm taktů. Po nich nastupuje coda v Dur (takt 72), která skladbu uklidňuje do slabší dynamiky a celá skladba končí na třech akordech b moll, E dur a d moll. Píseň beze slov je velmi dobře čitelná, po harmonické stránce nijak složitá. Vyžaduje již zralejšího studenta, který dokáže pochopit hloubku díla. Také po pianistické stránce je skladba náročná kvůli široké akordické a oktávové technice. Proto by se dala skladba Píseň beze slov zařadit do repertoáru od 6. ročníku ZUŠ.

1. 2 Prélude A dur Vznik skladby je datován ke dni 28. srpna 1913 v Poličce. Preludium vyšlo ve svazku Skladby pro Poličku v Supraphonu roku 1973. Další vydání se uskutečnilo díky Věře Zouharové, která seskupila některá klavírní díla Bohuslava Martinů a dala impulz k jejich vydání pod názvem „Drobné klavírní skladby“ ve vydavatelství Panton roku 1974 a 1979. Má celkové trvání 3,6 minut.

12

Bohuslav Martinů Preludium věnoval dětem Bergrovým: Božce, Lidce, Máně. Pro dívky byla Polička druhým domovem. Žily tady jejich tety a narodil se zde i jejich otec František Berger. „Jezdívaly jsme každý rok na prázdniny do Poličky už od dětství. Chodívaly jsme denně dopoledne Na vale, kde jsme vždycky sedávaly s knihou na určité lavičce. Bohuš přicházel pravidelně rovněž s knihou vždy první fortnou, takže jsme jej už vždy vyhlížely. Chodíval s námi do Lázní a na Šibeňák, jak se tehdy říkávalo. Když jsme šly někdy tančit do Jílkova hostince v Lázních, šel sice také, ale netančil, dělal nám pouze milého společníka.“10 Nejmladší z dívek Máňa se později stala tanečnicí jako Maritta Bergerová. V tanečním provedení poprvé uvedla toto Preludium na večeru náladových a rytmických tanců v Poličce 15. srpna roku 1918. Tehdy ji na klavír doprovázel sám Bohuslav Martinů. První provedení skladby se tedy uskutečnilo samotným skladatelem. Preludium (Allegro scherzando) má jasnou třídílnou symetrickou formu A B A coda. Nese v sobě dvě kontrastní myšlenky. První je spjata s českou hudební tradicí.

Obr. 2

Jde o začátek skladby na tónice v A dur. Tento díl A má veselý až skočný charakter. Využívá hojně tečkovaného rytmu a triol. Melodie postupuje základními harmonickými funkcemi a zakončuje se na VI. stupni ve Fis dur. Ve stejné tónině na taktu 14 navazuje díl B, tedy druhá myšlenka.

10

MARTINŮ, Bohuslav: Skladby pro Poličku. Praha: Supraphon, 1973, s. 4.

13

Obr. 3

Je kontrastní k předchozí. Má zpěvný až melancholický charakter, který podporuje houpavý pohyb rozložených tercií v levé ruce. Tato druhá myšlenka je jakousi variantou vstupního motivu Valčíku sentimentální loutky (vydáno jako Loutky III).

Obr. 4

Asi tento fakt nemůžeme brát jako náhodu vzhledem k tomu, že zmiňovaný sešit Loutek i toto Preludium byly komponovány ve stejné době. V melodii skladatel používá chromatických postupů, jak je to i v Loutkách. Po pravidelné osmitaktové periodě se přesouváme přes dominantu Es dur do tóniny as moll na taktu 22. Dále na taktu 30 se k melodii v E dur připojí akordický doprovod. V taktu 36 (Scherzando) opět nastoupí melodie prvního dílu A i ve stejné tónině A dur, avšak položené o oktávu výše. Přes modulující akordickou část se opět dostaneme k melodii z druhého dílu B střídající se na E dur a paralelní tónině fis moll. Pravidelný osmitaktový úsek moduluje přes dominantní septakord Es dur do As dur, který zmoduluje přes dominantní septakord As dur do Cis dur. Díl B završuje dominanta E dur a navrací se díl A. Skladbu zakončuje coda , kde naposledy zazní téma prvního dílu. 14

Preludium je dobře hratelné a je možné ho zařadit do repertoáru studentů ZUŠ od 5. ročníku.

1. 3 Prélude f moll Preludium bylo vydané roku 1979 nakladatelstvím Panton v edici „Drobné klavírní skladby“. O revizi se zasloužila Věra Zouharová. Věnování neobsahuje a celkové trvání jsou dvě minuty. Rok vzniku této skladby je sporný. Literatura Preludium sice uvádí do roku 1913 v Praze, ale nejsou k tomu podklady. Ani rukopis uložený v Městském muzeu v Poličce nemá uveden rok ani místo vzniku. Můžeme se domnívat, že Preludium mohlo vzniknout později až po roce 1913 a to ze dvou důvodů. Za prvé sám skladatel ve svém seznamu děl z roku 1914 toto dílo neuvádí. Za druhé kdyby bylo součástí šesti klavírních „Préludes“, které autor uvádí z let 1919-20, tak by se jednalo o pozdější zkomponování. Takže vročení se zde jeví v rozmezí let 1914 – 1919 a tudíž snad v Poličce. Skladba je zhruba z období druhého sešitu Loutek, avšak osobitost autora ještě nepřináší. Preludium f moll má romantický ráz. Celá skladba je založena na výrazné melodii doprovázenou rozloženými virtuózními akordy, jak bylo typické například pro Chopina či Liszta.

Obr. 5

Na rozdíl od předešlého Preludia A dur má více zádumčivý charakter. Tomu i napovídá tónina f moll. Je napsáno v 6/8 taktu v tempu Andante, připsáno v závorce e poco rubato. I když na první pohled vypadá notový zápis komplikovaně po 15

technické stránce, je toto preludium pianisticky vděčné. Postup basového doprovodu je neměnný, tudíž levá ruka při interpretaci se nemusí přesouvat. Stále hraje v jedné poloze. Ve více taktech lze poslední noty převzít do pravé ruky. Po dvoutaktové malé předehře začíná v pravé ruce téma v oktávové sazbě. Nad zápisem je dodáno la melodia cantabile. Melodie tvoří sedmitaktovou frázi pod jedním obloukem. Má stále sestupný pohyb bez velkých skoků. Postupuje po sekundách maximálně terciích. Z f moll modulujeme přes Ges dur do Des dur. Další šestitaktová fráze (od taktu 10) začíná v D dur a přes fis moll se vracíme do tóniky f moll. Od taktu 16 začíná jakoby znovu melodie v oktávách od tónu C s přírazem, avšak již nemá sestupný postup. Čtyřikrát po sobě vždy po dvou taktech se melodie vznese vzhůru, tím se i mění charakter. Tento úsek připomíná nějaké zvolání, žádost. Má evoluční tendenci, kdy skladatel připisuje accel. poco a poco a i dynamika graduje. Tato část vyústí do taktu 22 (Allegro, tempo rubato e accel.) do dynamiky ff v tónině Es dur. Přichází brilantní úsek, kdy obě ruce hrají unisono v šestnáctinových hodnotách. Zde jde již o opravdové preludování dvou hlasů. Je dobré si všimnout zápisu obloučků kvůli artikulaci. Mezi tyto preludované hlasy je vtěsnána melodie v akordické sazbě. Začne na taktu 22 v Es dur, dále pokračuje v polovině taktu 25 v es moll, kde je podpořeno chromatickým postupem oktáv levé ruky a následně zmoduluje do b moll. Přes preludování v b moll se melodie dostává v taktu 30 do E dur (Tempo moderato) v dynamice fff, kde je vrchol celého Preludia. Opět se vyzdvihává melodie, která je vedena v chromatických sestupech. Na prvních dvou taktech je i pozměněn doprovod levé ruky se změnou taktového označení (6/8 – C – 6/8). Postupně se tempo uklidňuje. V části Andante je sice na první pohled dominantní prvek chromatických sestupů v obou rukách, ale podstatné je v těchto dvou taktech vedení melodie na dlouhých tónech des – Des1, které připravují zkrácené uvedení hlavního tématu v f moll. Preludium f moll vyžaduje vyspělejšího žáka po pianistické stránce kvůli doprovodu levé ruky a zvládnutí akordické sazby v melodii. Proto bych ji zařadila do repertoáru ZUŠ na konec I. cyklu či na začátek II. cyklu.

16

1. 4 Průvod koček v noci slunovratu Tato foxtrotová skladba vznikla v prosinci roku 1919 v Praze. Byla vydána ve sborníku Klavírní skladby v pražském vydavatelství Panton roku 1970 a 1974. „Průvod koček“ je zvukomalebná, veselá klavírní drobotina. Přestože má jednoduchou nástrojovou stylizaci, obsahuje muzikantský vtip a zajímavou hudební charakteristiku.

Obr. 6 Ve skladbě slyšíme časté malé sekundy podtrhávající charakter „kočičího mňoukání“. Pravidelně postupující osminové hodnoty evokují pochodující kočky při slunovratu v chromatice. Skladba je napsána v celém taktu a tempu Allegretto. Martinů zde využívá základních harmonických funkcí, zachovává tonalitu a symetrické členění. Po formové stránce skladbičku můžeme rozdělit na čtyři části s codou. Její schéma by bylo následující: a-b-c-d-coda. Dílek a uvádí kompozici v e moll. Melodie se pohybuje ve staccatovaných notách v pravé ruce. Je často využíváno opakování stejných tónů v melodii. Doprovod v celém dílku a obstarává levá ruka ve staccatovaných lomených oktávách, které na první čtyřtaktové periodě zdvojují melodickou linku. Na dalším čtyřtaktí jsou již lomené oktávy harmonickým doplněním melodie. Od pátého taktu přibírá melodie druhý hlas v altu. Postupuje chromaticky dolů a společně se sopránovým hlasem vznikají na některých místech postupy v malých a velkých sekundách. Na taktu 9 po dvojčáře se mění předznamenání a začíná dílek b. Nyní jsme se přesunuli do tóniny d moll. Melodie v pravé ruce je stejná, ale obohacena o tříhlasou sazbu. Doprovod levé ruky je nyní v terciích využívající pětiprstovou polohu tóniny d moll. Tento způsob doprovodu trvá po dobu tří taktů a následně je změněn jak stylizačně do jednohlasu v lomeném akordu, tak i harmonicky do tóniny a moll. Od taktu 13 paralelně postupuje part levé ruky společně se sopránovým a altovým hlasem pravé ruky. O to víc se podtrhuje 17

„kočičí“ námět. Tento melodický úsek je odvozen z druhé periody dílku a (od taktu 5), ale pracuje s bohatší rytmizací. Přes střídající se tóniny E dur a A dur se dostáváme k taktu 17 a dílku c. Zde se přesouvá melodie do levé ruky v čtyřhlase a doprovází ji pravá ruka v terciích, obdobně jak tomu bylo již na taktu 9. Jsme opět v tónině d moll a následně melodie vrcholí do Des dur. Další dvojtaktí postupuje obdobně, avšak z a moll vyvrcholí do As dur. Na dalších čtyřech taktech (od taktu 21) postupuje v tečkovaném rytmu paralelně altový hlas pravé ruky a basový hlas levé ruky. Společně tvoří s dalšími hlasy zajímavé harmonie i disonance. Končí opět změnou předznamenání, které nasvědčuje původní e moll. Nastupuje dílek d. Z harmonického hlediska se tento dílek orientuje spíše na dominantu v e moll, tedy h moll. Opět zaznívá hlavní melodie v pravé ruce v intervalu kvinty a levá ruka doprovází lomenými oktávami. Na taktu 29 se po tři takty opakuje rytmický úsek směřující do h moll a vždy položen o oktávu níže než předchozí. Skladba je zakončena akordem ve fis moll, tedy mimotonální dominantě v e moll. Skladbička je po pianistické stránce dostupná středně pokročilému pianistovi. Vyžaduje větší rozpětí rukou pro zvládnutí široké sazby. Je možno ji zadat žákovi na ZUŠ od 5. ročníku.

1. 5 Foxtrot narozený Na růžku Tato taneční skladbička má velice zajímavý původ. Její vznik je datován do let 1919 – 1920 v Poličce. Do klavírní podoby ji upravil František (Iša) Popelka11 a byla vydána roku 1973 ve sborníku „Skladby pro Poličku“ nakladatelstvím Supraphon. Natočeno v úpravě pro dechový soubor za vedení E. Zámečníka12 v Československém rozhlase Brno 2. 7. 1987. Původní název skladby od Bohuslava Martinů byl pouze Foxtrott. Skladatel jej jako skicu načrtl při přátelského posezení na okraj novin v dnes již neexistujícím hostinci Na růžku. Místní kapelník Josef Vintr z této skici obratně vytvořil úpravu pro malý ansámbl v obsazení dvou houslí, klarinetu a kontrabasu. O několik let

11

Rod Popelků je pro Poličku velice významný. František Popelka (1908 - 1989), otec Iši Popelky se zasloužil v Poličce o přejmenování Třebízského náměstí na Náměstí Bohuslava Martinů, o rekonstrukci rodné světničky B. M., o zřízení Hudební školy Bohuslava Martinů, o archivní materiál B. M. v okresním muzeu a o čestné občanství B.M. v Poličce. Houslista Poličského kvarteta. Na housle zahrál při pohřbu Charlotte Martinů. 12 Zámečník Evžen (1939), skladatel, houslista a dirigent. Studoval na brněnské konzervatoři, houslista v Národním divadle Brno, Filharmonie Brno. Ředitel Konzervatoře Brno.

18

později udělal ještě úpravu pro dechové obsazení, když se stal kapelníkem poličské městské kapely. „Typický poličský zábavní večer, jaký pořádával už začátkem století nejen Sokol, ale i Měšťanská beseda, Řemeslnická beseda, Fajfka a další místní spolky, Martinů u klavíru jako osvědčený doprovazeč jako často předtím i potom. K tanečním rozkoším měl patřit i foxtrot, ale – nepatřil. Dovídáme se to z kresby Martinů „Jak byl zakázán fox-trott v sokolovně“. Dne 16. 5. 1920, která neodbytně připomíná klíčovou situaci z comics: muž na estrádě vpravo s césarsky vytrčeným ukazovákem volá „Vono se to nesmí hrát“, autor kresby vzhlíží zdola poněkud vyplašeně k pódiu. Některému činovníkovi asi připadlo, že foxtrot by otřásl mravností místní obce sokolské. Ovšem kdyby nebylo zákazu, nebylo by ani kresby… Protože Martinů zachycoval ve svém skicáři jen výjevy, jež se ho bezprostředně týkaly, je víc než pravděpodobné, že zakázán byl právě jeho foxtrot, nejspíš Foxtrot narozený Na růžku.“13 Miloš Šafránek ve svém seznamu skladeb Martinů uvádí Kočičí foxtrot jako klavírní skladbu instrumentovanou Josefem Vintrem. Proto není vyloučeno, že je tím myšlena stejná skladba. Podle pamětníků není žádná známka o existenci skladby Kočičí foxtrot. Skladbička respektuje zvyklosti raného ragtimem zabarveného foxtrotu. První část je psaná v G dur a střídá se s tóninou c moll. Faktura je založena převážně na hře v oktávách. Po dvoutaktové předehře nastupuje téma, jehož melodie má sestupnou tendenci. Osmitaktová perioda se téměř doslovně zopakuje o oktávu výše a ke konci v tříhlasé sazbě. Trio přináší novou melodickou myšlenku. V tomto díle skladatel bohatěji pracuje s harmoniemi. Začíná v C dur, která prostřídá d moll a G dur. Další čtyřtaktí začíná v F dur, další v G dur. Tato šestnáctitaktová melodie má na rozdíl od prvního dílu melodii stoupající. Zakončení je na g moll a následuje totožná šestnáctitaktová melodie posazená o oktávu výše a obohacena o tříhlas. Melodie je dovedena do závěrečného akordu v c moll. Skladba je posluchačsky zajímavá, ale bez větších kompozičních invencí. Pro interpretaci vyžaduje větší rozpětí pro zvládnutí třístránkové oktávové sazby v živějším tempu.

13

MARTINŮ, Bohuslav: Skladby pro Poličku. Praha: Supraphon, 1973, s. 24

19

1. 6 Foxtrot Skladba zkomponovaná o prázdninách v Poličce roku 1920. Vyšla roku 1973 v Supraphonu ve sborníku „Skladby pro Poličku“. Její minutáž jsou 3, 12 minut. Je připsáno věnování „Milému Jeníkovi Jílkovi“14. „Fox-trott“ (jak zní původní název díla) pochází z anglického slova liščí krok. Má dvoudílnou formu A, B, která by se dala ještě členit (a,b,a - c,c´). Skladba je v celém taktu bez tempového určení. Začíná čtyřtaktovou předehrou v G dur, po které začíná dílek a v C dur. Tóninu C dur můžeme pokládat pro tento Foxtrot za základní. Celá skladba je typická svým stereotypním doprovodem podobajícím se ragtimu - akcentované basové tóny s přiznávkou o oktávu výše ve dvou či tříhlase.

Obr. 7

Pro správné vyznění tanečnosti v této skladbě je pro interpretaci důležité střídání akcentovaných not s legatovými či staccatovými motivy a střídání charakterů jednotlivých částí. Jinak by skladba mohla vyznít stereotypně. Po harmonické stránce je Foxtrot velmi přehledný. Martinů využívá základních harmonií (C – G – F – A). Od taktu 21 přichází díl b v A dur ve vyšší dynamice f. Obsahuje část capriccioso se staccatovou melodií a se synkopicky vloženým akcentem. Na taktu 37 se navrací díl a v C dur v totožném znění. Na taktu 53 se nově objeví Trio v D dur (díl c). Je i změněno předznamení. Je sympatické, že se zde objevuje český prvek. Poslední

14

Jílek Jan Ladislav, poličský rodák, velkouzenář a zámožný generační vrstevník Bohuslava Martinů.

20

řádek (díl c´) tedy sekunda volta se navrací do původní tóniny C dur, kterou skladba začínala. Melodie je zde již zdvojována do oktáv a vrcholí v dynamice ff. Tato taneční skladba je posluchačsky vděčná a pro děti velmi atraktivní. Avšak je limitována technickými možnostmi hráče. Lze ji doporučit do repertoáru ZUŠ zhruba na úroveň 5. ročníku.

1. 7 Slavnostní pochod „Kytary“ Skladba složena 12. srpna 1920 v Poličce. Vydána roku 1973 v Supraphonu jako sborník Skladby pro Poličku. Připsána dedikace: „Složil a věnoval Kytaře15 její zasloužilý člen, hudební referent Bogun Martinů“ „Martinů uplatnil ve Slavnostním pochodu „Kytary“ svůj jemný humor – jako málokdy předtím a často potom. V sousedství či spíše ve spojení s pochodovými klišé zde totiž Martinů komponoval hudbu na způsob poválečných moderních tanců odvozených z ragtimu, a právě tato stylová „nečistota“ působí dodnes jako hudební vtip, jako lehká parodie na konvenční marš. Ostatně právě tak autor skladbičku mínil. Svědčí o tom přívlastek Slavnostní v titulu pochodu, na němž není pranic slavnostního,

dedikace,

jemně

parodující

zvyklosti

důstojného

spolkaření,

autoportrét Martinů pod titulem, svérázný výrazový pokyn na začátku skladby i sborové volání, jež se mělo ozývat na několika místech pochodu a jež situuje provozování skladby nejspíš do kruhu přátel v nejlepší zábavě. Pamětníci si dnes už nevzpomínají, zda Slavnostní pochod byl v Kytaře skutečně provozován.“16 Touto skladbou se přesouváme na pole hudební zábavy. Je symetricky členěna. Můžeme ji rozčlenit na dva velké díly, které obsahují čtyři menší části se svým vlastním melodickým prvkem. Harmonický plán je jasný, skladatel zachází se základními funkcemi a nikde tonálně nevybočuje. Skladbu uvádí šestitaktová předehra. Připomíná fanfáru nějakých žesťových nástrojů v Es dur. Nad první takt skladatel připsal: Vesele nebo smutně, jak si kdo přeje. A la „Kytara“. Na ni navazuje v D dur s A dur první díl v akordové stylizaci. Hned v prvních dvou taktech se má zvolat text: „Hip, hip, hu – rá!“, který se dále ještě dvakrát zopakuje. Od taktu 21 pokračuje v A dur druhý díl, po jeho skončení se tyto dva díly zopakují. Napojuje 15

Kytara byla neformální volná společnost mladých lidí, hlavně studentů a mladých učitelů. Spolek Kytara pořádala jak zábavní večírky, tak i divadelní a hudební produkce. Martinů jí vypomáhal v její hudební činnosti. 16 MARTINŮ, Bohuslav: Skladby pro Poličku. Praha: Supraphon, 1973, s. 22

21

se dále Trio v G dur. Nejdříve má dvoutaktovou předehru a pak začíná převážně akordická melodie. Zde se zvolává tento text: „Ať žije naše „Kytara“!“ V taktu 47 se objeví poslední čtvrtý melodický úsek střídající se převážně na D dur a G dur. Jde o humornou skladbu s tanečním charakterem, který je populární zejména u dětí. Je vhodné skladbu zařadit na konec I. cyklu.

1. 8 Jaro v zahradě Podle pramenů se můžeme domnívat, že tento klavírní cyklus vznikl ještě před dokončením 1. sešitu Loutek a je téměř na totožné pianistické úrovni. Cyklus byl komponován roku 1920 v Praze a vydán roku 1948 Zdeňkem Vlkem v revizi Viléma Kurze. Další vydání roku 1961 v SNKLHU bylo také revidováno prof. Vilémem Kurzem. Roku 1967 proběhlo vydání v nakladatelství Artia Praha a v témže roce se v Supraphonu Praha uskutečnilo dalších několik vydání. Klavírní cyklus kompletně nahrál J. Erml v Československém rozhlase Brno 14. 9. 1962. Celkové trvání 8,50 minut. Klavírní cyklus Jaro v zahradě obsahuje tyto čtyři části.

1. 8. 1 Co teď budeme hrát? Na honěnou? Již podle programního názvu je zřetelný hravý charakter, který umocňuje toccatový styl krajních dílů. Avšak vyskytuje se v názvu této části nepatrný rozpor a to ve větě „Na honěnou“. Těžko říct, jestli tento název připsal sám Martinů, ale v notách edice Supraphon je ke každé části cyklu připojen název v českém, francouzském a anglickém jazyce. Český a anglický jazyk (slovo „tag“) se shodují ve slově honěná, honička. Ale ve francouzštině slovo „cache – cache“ má význam schovávaná. To by více charakterově korespondovalo s touto skladbu. Skladba je v třídílné formě A (a,b,c) B A. Třetí díl je naprosto totožný s prvním. Díl A (D dur) je v tempovém označení Poco allegro a je celý v toccatovém staccatovém charakteru. Pro levou ruku je připsána značka m.s. sotto. To znamená, že by se part levé ruky měl hrát jemněji pro jasnější vyznění melodie pravé ruky.

22

Obr. 8

Z pedagogického hlediska pro lepší uchopení skladby, můžeme vyprávět žákovi jeden z možných vymyšlených příběhů. Co se odehrává během skladby. A díl připomíná běhání dětí sem tam, které honí slepá bába. Od taktu 41 je v notách napsáno tempo Allegro vivo. Zde již slepá bába dobíhá jedno z dětí a na posledním akordu tohoto dílu ho chytá. Díl B (B dur) je tempově klidnější - Moderato. Představuje pikání nové slepé báby. Pravidelné počítání je udáváno partem levé ruky, která neustále setrvává na rytmické figuře z osminových not a pomlk. Poslední čtyři takty levé ruky v díle B mi připomínají typická slova z dětské hry: „Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, jinak nebudu hrát.“ Na úplně posledním taktu této části je pomlka a zde se ozve: „Už jdu!“ a začíná třetí díl v původním tempu Poco allegro (D dur), kde opět slepá bába utíká za dětmi a snaží se někoho chytit. Z hlediska formy se dá díl A rozdělit na tři menší dílky. První dílek a je do taktu 17. Jsou to 2 osmitaktové periody. Je důležité správně určit, kde se nachází melodie. Objevuje se v pravé ruce na akcentovaných notách. Průběh pravé ruky je zpočátku v intervalech septimy, pak sexty, kvinty, kvarty a opět kvinty a kvarty. Levá ruka probíhá zrcadlově v oktávách, septimách, kvintách, kvartách, kvintách a oktávě. Od taktu 17 pokračuje dílek b. Jde o opakování první osmitaktové periody a v dalších osmi taktech do taktu 33 postupuje melodie pravé ruky v lomených kvintách. Třetí dílek c evokuje zrychlování hry „schovávaná“ a je již celý v D dur. Melodii zde spíše přebírá levá ruka a pravá drží ostinátní rytmus nejdříve v kvartách a následně v akordech. Tempo i dynamika gradují a na konci fráze se objevuje diminuendo a piano. Střední díl B má většinou melodii v terciích.

23

Obr. 9

Pod ní se vyskytuje stálá figurovaná prodleva, která se až po 11 taktech mění na melodickou linku ve středním hlase a opět přechází do prodlevy. Levá ruka ve své rytmice navazuje na předešlý díl A. Tento prvek je vlastně jednotící pro celou tuto skladbu a upřesňuje harmonii. Střední díl začíná v B dur a střídá se s dominantou F dur. V díle B je part levé zpočátku hrán na jednom tónu a postupně se začíná melodicky pohybovat. Od taktu 68 se mění na lomené oktávy vzhůru a pak dolů v c moll, Es dur, D dur, Es dur a zpět do B dur. Po harmonické stránce je tato skladba snadno čitelná. Skladatel používá zejména základních harmonických funkcí, pracuje se stejnojmennými a paralelními tóninami. Třetí díl A je, jak už jsme zmiňovali, totožný s prvním dílem a to po harmonické, rytmické i tempové stránce.

1. 8. 2 Myslím, že už bych měl jí spát Skladba je volnou větou klavírního cyklu. Již název tomu nasvědčuje. Má houpavý, vyprávěcí charakter. Proto můžeme mluvit o části jako o ukolébavce, kterou maminka zpívá svému dítěti na dobrou noc. Skladba je opět ve formě A (a,b) B(a,b) A s doslovným opakováním prvního dílu. Na rozdíl od předešlé skladby má střední díl v rychlejším tempu a v odlišné náladě. Díl A (Andante moderato) má se skládá z dílků a, b. Dílek a se odehrává v tónině C dur a jde o osmitaktovou periodu.

24

Obr. 10

Po čtyřtaktí zakončeném na dominantě přichází v taktu 7 sled sextakordů v široké sazbě a ukončuje periodu zpět na tónice v C dur. Od taktu 9 nastupuje dílek b. Skladatel zde používá stejnou motivickou práci jako v a dílku, ale nyní v tónině Es dur, ale jinak používá harmonii. Předvětí zakončuje na tónice Es dur a závětí na VI. stupni v c moll. Následují tři takty, které využívají rytmickou figuru z hlavního motivu a vzápětí její augmentaci končící na tónice C dur. Střední díl B (Allegretto) je variačně odvozen od krajní části a přináší s sebou nový charakter.

Obr. 11

Nastupuje v C dur a opět je možné střední díl rozdělit na menší dílky a b. Dílek a je pravidelná osmitaktová perioda. Je zajímavé, že na konci předvětí (takt 23) náhle Martinů zkracuje takt ze 4/4 na 2/4. Na konci závětí se dostává do dominantní tóniny 25

G dur, ale už takt ponechává v původním 4/4 taktu. Od taktu 28 přichází dílek b, kde je důležité si všimnout melodické linky ve vnitřních hlasech. První čtyři takty se následně opakují o oktávu níže. Na střední díl B navazuje shodný díl A.

1. 8. 3 Proč bychom si nezahráli na vojáky?

Obr. 12

Tato skladba je výrazně pochodová. Napovídá tomu jak název skladby, tak i tempové označení Allegro alla marcia. Je zajímavá otázka formy. Na první pohled by se dalo mluvit o třídílné formě, ale po bližším zkoumání zjistíme, že jde v podstatě o variační vystavění počáteční osmitaktové periody. Skoro působí dojmem ronda, kde se stále vrací pochodové téma v C dur. Nemá kontrastní střední díl, jak to již bylo v předchozích skladbách. Ve skladbě jsou často vypisovány akcenty na těžkých dobách pro podtrhnutí pochodování. Na konci první periody (takt 9) je z hlediska formy narušeno střídání těžkých a lehkých dob taktů, kdy zde Martinů vložil nadbytečný takt. Vytvořil nesymetrickou periodu o devíti taktech. Skladatel začíná v c moll, pokračuje na subdominantu g moll a náhle v dalším taktu využívá tónin As dur a Es dur. Na dalším řádku pracuje s D (f moll) a T (c moll) a dostává se přes mimotonální dominantu do g moll. Celá dvojperioda tvořená z 9+8 taktů končí na taktu 17 a je vystřídána osmitaktovou větou v unisonu. Zde se motivicky a rytmicky pracuje s předešlým hudebním materiálem. Tato unisonová věta možná měla připomínat tzv. „basfiguru“, která byla často používána před triem pochodů. 26

Dále od taktu 26 následuje trio již v tónině durové. Opět se zde pracuje s dvojperiodou z počátku skladby a basfigurou, ale nyní v dynamice forte. Od taktu 50 Martinů zase cituje dvojperiodu nyní v původní mollové tónině a dynamice piano. Skladbu uzavírá posledních osm taktů, ve kterých je citelně znát variační práce v pp.

1. 8. 4 Není to snad nic zlého, utrhnu-li si několik květin Poslední skladba cyklu má podobný hravý a veselý charakter jako první. Od předchozí skladby je zde jasná třídílná forma A (a,b) B (a,b,a) A, kdy opět třetí díl se shoduje s počátečním. Díl A je v tempovém označení Moderato a tónině G dur. Je zde slyšitelný nádech pentatoniky, který ještě podtrhává několik paralelních kvint.

Obr. 13

Pro bližší rozbor můžeme rozčlenit díl A na a b dílky. Dílek a tvoří osmitaktovou periodu do taktu 9. Martinů zde na prvních dvou taktech využívá paralelních kvint v osminových hodnotách a ve staccatu. Hlavní melodická linka se pohybuje v sopránu pravé ruky a levá ruka uplatňuje stejný melodický postup v tenorových hlasech. Pracuje s T (G dur), S (C dur) a D (D dur). V taktech 3 a 4 přechází melodie do altu a nad ním se v sopránu opakují tóny. Jde o střídání T a D a pak T a S. Takty 5 a 6 jsou shodné s prvními takty. Poslední dva takty dílku a jsou v tempovém označení Poco vivo a v dynamice crescendo. Zpracovávají část melodie. Následuje v H dur dvoutaktová mezihra. Rytmus levé ruky silně připomíná rytmus melodie středního dílu v taktech 28 a 29 skladby „Myslím, že bych už měl jít spát“. Od 11. taktu začíná dílek b (Poco meno). Je zde vidět v postupu melodie inspirace z taktů 3 a 4 v pravé ruce. V taktu 13 se vyskytuje oktávová imitace v G dur. 27

Střední díl B (Andante) přináší naprosto novou hudbu, až nečekanou oproti krajním dílům.

Obr. 14

Vyzařuje z ní čistota a pokora. Skoro jako by to byla nějaká duchovní píseň. Charakterem připomíná varhanní hru. Tento střední díl by se dal rozdělit na tři dílky jako a b a. Začínáme v Es dur a prochází se tóninami Es, B, c, f. Pravá ruka využívá paralelní sexty a společně s levou rukou vytváří většinou kvartsextakordy. Po osmitaktové periodě se dostáváme do paralelní tóniny c moll a dílku b. Skladatel zde uplatnil tóniny c, f, G. Po čtyřech taktech opět nastupuje dílek a v Es dur (takt 29) a imituje předvětí dílku a až na závěrečný takt celého středního dílu, kdy Martinů využívá pro větší napětí tónin as moll a pak Es dur. Po interpretační stránce je důležité si všimnout legatových obloučků v celém středním dílu. Spojují nám frázi přes dva takty. Ale poslední lehká doba je připojena k následující sedmitónové frázi. Neopomenout pedalizaci. Čistě vyměňovat pedál po harmoniích.

Dalo by se říci, že klavírní cyklus Jaro v zahradě je určitým pokračováním cyklu Loutky. Jak pianistickou dostupností, přehledností ve formě i harmonii. „Z pianistické stylizace zvláště úvodní skladby lze vyvodit případné překvapivé spojitosti s obdobnými skladbami V. Nováka, zejména s jeho Mládím op. 55, komponovaným po Šesti sonatinách op. 54 však téhož roku jako cyklus B. Martinů – 1920 a vydaný až v roce dalším – 1921.“17 Klavírní cyklus je vhodné zařadit do výuky na ZUŠ od 4. ročníku.

17

ZOUHAROVÁ, Věra: Skladby B. Martinů pro sólový klavír. Brno, 1993. Diplomová práce obor hra na klavír na Filosofické fakultě Masarykovy Univerzity, s. 69.

28

2. Loutky Cyklus Loutky je v rámci instrumentální hudby Bohuslava Martinů nejhranější klavírní skladbou vůbec. Jako celek tvoří třičtvrtěhodinové dílo o 14 skladbách. O Loutkách se i dočteme u tvůrců monografií o skladateli, kde zabírají sice nepatrnou, ale důležitou roli mezi ostatními veledíly Bohuslava Martinů. Miloš Šafránek ve své knize „Bohuslav Martinů – Život a dílo“ se o Loutkách zmiňuje na str. 62 – 64 a 93. „Mají periodicky stavěnou melodii, jejich struktura je jasná a muzikální, nikoli citová – tak je v rozhovoru se mnou rozlišoval skladatel od běžné dobové produkce a od toho, co se mu jako „francouzskému imitátoru“ předhazovalo. Dodal, že tento směr vyplývá z kraje, v němž prožil své mládí, z Vysočiny, kde „není mlha a je vidět do dálky“ a odůvodňoval jej tedy vlivem vizuálním. … „Skladatel hodnotil své Loutky v odstupu času stále výše. V roce 1935, mluvě o své epoše impresionismu, konstatoval, že to byla „spíše touha po zvuku než po impresi a že Loutky dlouho před tím impresionistické nejsou“.“18 Jaroslav Mihule v publikaci „Bohuslav Martinů – Profil života a díla“ o Loutkách velmi stručně píše na str. 16-17, kde cyklus vyzdvihuje jako vrchol skladatelova mladistvého komponování v oboru klavírního. Doba vzniku Loutek je velmi dlouhá. Je vymezena letopočty 1912 až 1925. Tedy Martinů začal skládat cyklus před První světovou válkou ve věku 22 let v Praze a dokončoval jej už v Paříži ve věku 35 let. Na jednom konci tohoto časového úseku leží jeho nezdařilé státní zkoušky na konzervatoři a na druhém konci pak provedení Half-Timu na Festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. Některé části z Loutek sám osobně Martinů veřejně provedl roku 1912 v malé společnosti zvané Kruh, kde se jeho členové scházeli v Národním domě na Smíchově. Miloš Šafránek po Druhé světové válce našel v Poličce jedenáct skic k Loutkám a některé z nich byly opatřené německým názvem „Melancholische Puppenlieder“ (Melancholické písně o loutkách). Patrně měly být určeny k nahlédnutí vídeňské Universální edici. Jak tedy vyplývá, cyklus vznikal ve velkém časovém rozmezí. Avšak skladatel k jednotlivým částem nepřipsal datum vzniku. Z toho vzešlo několik verzí o vzniku jednotlivých sešitů Loutek a nastolil se určitý chaos.

18

ŠAFRÁNEK, Miloš: Bohuslav Martinů. Život a dílo. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961, s. 63.

29

Je důležité si uvědomit, že tak jak známe v dnešní době vydání Loutek jako sešit I (Colombina tančí, Nová loutka, Ostýchavá panenka, Pohádka, Tanec loutek), sešit II (Loutkové divadlo, Harlekýn, Colomina vzpomíná, Nemocná loutka, Colombina zpívá) a sešit III (Pierrotovo zastaveníčko, Valčík sentimentální loutky, Colombina, Ples loutek), tak toto členění neodpovídá chronologickému řazení Martinů. Skladatel je komponoval přesně naopak v pořadí sešit III, II, I. Autoři publikací o Bohuslavu Martinů se zabývali i vznikem cyklu Loutky a docházelo k různému vročení jednotlivých částí. Například Miloš Šafránek uvádí ve svém katalogu (B. M. – Život a dílo str. 364) Loutky III 1912-1914, Loutky II 19141918 a Loutky I 1914-1924. Tyto údaje pak přebírá do svého katalogu Henry Halbreich. Zdeněk Zouhar19 a Iša Popelka ve svých pracích uvádějí Loutky III do roku 1916 a Loutky II, I do roku 1918. Tato problematika asi bude ještě na delší dobu „muzikologickým oříškem“ pro další badatele.

Nyní se budu zabývat hudební stránkou Loutek ve srovnání s dalšími instruktivními skladbami pro klavír napsané v průběhu vzniku tohoto cyklu. Klavírní cyklus „Jaro v zahradě“ z roku 1920, kde jeho druhá část (Myslím, že už bych měl jít spát) je svou melodikou vzdáleně podobná části Pohádka z Loutek I. Ve třetí části (Proč bychom si nezahráli na vojáky?) se hojně vyskytuje tečkovaný rytmus typický pro některé části z Loutek (Ostýchavá panenka I, Ples loutek III). V poslední části se objevuje pro Martinů oblíbená pentatonika, která se i nachází na malém úseku v části Meno (Ostýchavá panenka I). Další klavírní cyklus „Bajky“ z roku 1924 jsou již po výrazové stránce více progresívnější, uplatňují se v nich i neoklasicistní prvky, které ale v cyklu Loutky nenacházíme. O rok později roku 1925 vznikl cyklus „Film en miniature“. Do klavírní tvorby Martinů přináší nové prvky jako ostinato, které se vyskytuje ve všech částech. Dále narušuje pravidelný metrický tok vsunutými akordy a opět využívá neoklasicistních prvků (Carillon). Tyto jevy se v cyklu Loutky nenachází. Ale určitou podobnost shledáme v názvu Chanson (Film en miniature), který je typický pro Loutky. I název Valčík, který ovšem na rozdíl od Loutek zde má odlišný charakter. Část Tango můžeme připodobnit k Shimmy (Nová loutka I), kde je v levé ruce charakteristický rytmický doprovod. 19

Zouhar Zdeněk (1927 – 2011), český pedagog, muzikolog. Vedoucí hudebního oddělení Univerzitní knihovny, kde pořádal martinůovské koncerty. Dramaturg hudebního vysílání Československého rozhlasu. Významný organizátor hudebního života v naší zemi. Přítel Bohuslava Martinů a propagátor jeho díla i v době, kdy Martinů žil v emigraci a jeho jméno bylo v Československu zapovězeno.

30

Loutky Bohuslava Martinů jsou programní skladbičky, technicky dobře dostupné i pro mladší klavíristy na vyšším stupni ZUŠ. Jejich programovost je dána názvy (postavy), které vychází z okruhu divadla commedia dell´arte. Mezi hlavní postavičky patří spanilá Colombina, je prototypem krásné mladé dívky a líbí se jí Harlekýn. Harlekýn je velice sebevědomý. Naproti tomu zde vystupuje i ostýchavý Pierrot, který má rád Colombinu a touží po její přízni. Své neštěstí zakrývá klaunstvím. Je hodný a schopen hluboké lásky. Avšak před Harlekýnem nemá šanci. V Loutkách se objevuje ještě další postava ostýchavé dívky, která není tak půvabná jako Colombina. Byla by šťastná za přízeň Harlekýna. Martinů v letech 1935-36 využil tématiku komedie dell´arte, kterou ještě spojil s operou buffou a napsal scénické dílo „Divadlo za branou“. I zde vystupují postavy Colombina, Harlekýn, Pierrot. Martinů cyklem Loutky možná chtěl vyjádřit tématiku podobnou Robertu Schumannovi. Neboť v klavírních cyklech Motýli či Karneval, jde o hudební popis charakterů a postav. Jednotlivé skladby nejsou velkých rozměrů. Většinou převládá valčíkový charakter nebo jeho stylizace. Podobnost s cyklem Motýli R. Schumanna. Vyskytuje se převaha 9/8, ¾ a 6/8 taktů. Kromě valčíku je zde ještě zastoupen i jiný tanec – shimmy (Nová loutka I). Zbývající tři skladby cyklu jsou druhově chanson (Ostýchavá panenka I), charakterizačně těžko typizovatelná Pohádka (I) a Colombina zpívá (II), jež je chanson à la Grieg. Některé skladby valčíkové charakteru ze sešitu II Martinů označil podtituly – Harlekýn (Scherzo), Colombina vzpomíná (Intermezzo) a Nemocná loutka (Chanson triste). Z hlediska formy jsou skladby většinou ve velké trojdílné písňové formě. Jednotlivé

části

jsou

stavěny převážně

z dvoutaktí.

Například

Pierrotovo

zastaveníčko III je toho vzorným příkladem, kde celá skladba je založena na práci dvoutaktí. Proto jsou Loutky povětšinou periodicky vedené. Martinů rozšiřuje formu i uvnitř skladeb. Loutky jsou po stránce harmonické dobře srozumitelné a jasně určitelné. Martinů nikterak nevybočuje z tonality, nepoužívá složitých harmonických spojů. V určitých místech se nachází náznaky bitonality, kdy každá ruka hraje v jiné tónině. Dále skladatel využívá sled kvartsextakordů, chromatické a pentatonické postupy. Inspiračně vychází z impresionistického období.

31

Po rytmické stránce je cyklus velmi pestrý. Pozornost upoutají četné synkopy, taneční rytmy shimmy, birytmika. Z interpretačního hlediska je důležité upozornit na zápis pedalizace. Martinů v rukopisech nepíše pedalizaci. Vyskytuje se pouze ve vydáních, které revidoval Karel Šolc20 a kde je pedalizace částečně navržena. V závěru lze říci, že po hudební stránce je nejhodnotnější sešit I. Je to logické odůvodnění, když v době komponování tohoto sešitu Martinů vyzrává ve světového skladatele.

2. 1 Loutky III Sešit Loutek vznikal v letech 1912-1914 v Poličce. Poprvé byl vydán roku 1922 u Fr. Chadíma v Praze. Dále díl vyšel v letech 1953, 1957, 1959 v SNKLHU Praha a roku 1962 ve Státním hudebním vydavatelství. V Supraphonu v letech 1967, 1973 a 1982. Byl natočen F. Vránou 8. 2. 1964 v Československém rozhlase v Praze, A. Brejchou 13. 1. 1971 v Rozhlase v Plzni. E. Leichner 31. 1. 1978 natočil kompletně cyklus Loutky na LP desku v Praze. Durata tohoto sešitu se pohybuje do 9,80 minut.

2. 1. 1 Pierrotovo zastaveníčko V rukopise připsal Martinů pod název ještě „Divertissement“. Jde o taneční skladbičku ve třídobém taktu a tempu Scherzando (ma non troppo) v typické valčíkové náladě. Má třídílnou formu A B A a codu. Dá se říci, že celá skladba je složena z dvoutaktí, která vytváří pravidelné periody. Dvoutaktí se tak stává ústředním motivem celé skladby, které se postupně proplétá různými tóninami. Z hlediska melodiky je velmi podobná čtvrté části téhož sešitu (Ples loutek).

20

Šolc Karel (1893 – 1985), klavírista, blízký přítel Bohuslava Martinů. Rád hrál jeho díla a k nejedné skladbě Martinů vytvořil klavírní výtah. Jemu a Stanislavovi Novákovi Martinů věnoval Sonátu C dur pro housle a klavír.

32

Obr. 15

Obr. 16

Martinů

téměř

v každém

taktu

mění

harmonii.

Skladba

nemá

prioritní

předznamenání, ale začíná a končí v D dur, i když úplný závěrečný akord překvapí v d moll. Díl A se skládá ze dvou pravidelných osmitaktových period. První z nich začíná střídáním tónin D dur a F dur. Na 6. - 8. taktu Martinů jakoby již použil biakordiku. Pravá ruka hraje es moll a pod ní levá b moll, v dalších dvou taktech drží pravá ruka akordy v d moll, pod nimiž zaznívá F dur a E dur. Tuto techniku nacházíme u skladatele často zejména v pozdějším období. Zde po hudební stránce tak dochází k ozvláštnění. Od taktu devět pokračuje druhá perioda od A dur a zakončuje díl A na kvintsextakordu A dur. V obou těchto periodách měla melodie sestupný postup.

33

Od taktu 17 přichází díl B takřka k nerozeznání od dílu A. Stále se opakuje dvoutaktový motiv. Je tvořen 22 takty. Melodie má již pohyblivější postup. První osmitaktová perioda je více postavena na tónině D dur (na sekundakordu) střídající se se septakordy Es dur a C dur. Další osmitaktová perioda rozšířena o šest taktů je zase zaměřena do G dur opět se střídající s As dur, F dur. Šest přidaných taktů můžeme vnímat jako malou hudební vsuvku, která končí v A dur a připravuje třetí díl A (Tempo I.). Po něm nastupuje coda (Poco animato) inklinující již k tónině D dur. Melodie postupuje ze tříčárkované oktávy a silné dynamiky f až do malé oktávy a pp. Martinů na konci skladby překvapí nečekaným mollovým zakončením. Tato část není nikterak složitá jak po obsahové, tak i pianistické stránce. Tudíž by ji mohli zvládnout studenti nižších ročníků I. stupně ZUŠ.

2. 1. 2 Valčík sentimentální loutky V rukopise je připsáno nahoře v levém rohu „Melancholische Puppenlieder“ a německý název „Walzer einer sentimentaler Puppe“. Ve vydání SNKLHU Praha se liší tempová označení od rukopisu. Martinů píše na úvod skladby Andantino a nové vydání má Poco moderato. Další nesrovnalost nalezneme v taktu 90, kde nové vydání uvádí Grazioso, ale v rukopise tempové označení chybí úplně. Naposledy se liší v závěru na taktu 102, kdy v rukopise Martinů napsal Largo a nové vydání má Andante cantabile. Z hlediska formy je skladba jasně třídílná s codou, která má i své vnitřní členění A (a,b) B (a,b) A (a,b´) coda. Opět se pohybujeme v třídobém tanečním taktu melancholického charakteru.

Obr. 17

Melodie dílu A je doplňována rytmickým motivkem založeném vždy na lomených terciích v osminových hodnotách a určujícím harmonii. První díl A a zároveň malý

34

dílek a začíná v Des dur. Má 16 taktů zakončené chromatickým postupem tercií levé ruky. Od taktu 17 přichází dílek b o 14 taktech. Začíná stejně jako dílek a v Des dur, ale po šesti taktech melodie zmoduluje do D dur. Střední díl B (Tempo di Valse) je opět v Des dur a má převážně akordickou sazbu. Hlavní melodie se přesouvá do partu levé ruky. Po osmi taktech je modulace do c moll. Takt 43 přináší s sebou i dílek b, kde levá ruka má dlouhé melodické tóny doplněné akcentovanou druhou dobou pravé ruky. Hlasy postupují chromaticky. Od taktu 59 je díl A (Tempo I.) v Des dur. Dále nastupuje coda (Grazioso). Levá ruka má ostinátní doprovod v lomených oktávách. Nad ní po čtyři takty je melodie v pravé ruce v arpeggiovaných akordech v rozmanitých harmoniích. Na dalších šesti taktech dochází k opakování posazené o oktávu níže. Coda vyústí do taktů 100 a 101 (tranquillo) do septakordů v As dur, Es dur a překvapivě A dur, což je v tritónové vazbě. Na závěrečném řádku skladby (Andante cantabile) je poslední vzpomínka na téma v Des dur, které je zakončeno přes subdominantu Ges dur do tóniky Des dur. Tato skladba je pro svůj obsah a náročnost vhodná pro studenty ZUŠ I. cyklu.

2. 1. 3 Colombina Miloš Šafránek našel skicu k této části, podle které lze usoudit, že byla zkomponovaná před I. světovou válkou. V rukopise Martinů k názvu skladby ještě připisuje „Berceuse“ (Ukolébavka). Opět se zde vydání a rukopis liší jak v tempovém označení, ale i v zápisu not. Na 37. taktu Martinů napsal Andante, v novém vydání je Moderato. Na stejném místě dochází k jinému zápisu not. Jde o alterovaně zaměněné noty, na výsledek zvuku to nemá vliv. V taktu 38 je od Martinů první nota Gis1, ve vydání je As1. Pod tím je akord od Martinů CIS-cis-ais-E1 (ve vydání DES-des-hes-E1). Na dalším taktu má Martinů první notu v sopránu opět Gis1 ne As1 a levá ruka má akord H dur, ke kterému má ještě Martinů připsané spodní H. V následujícím taktu pouze chybí v pravé ruce mezi souzvukem tónů Des1-As1 tón F1. Další chybný přepis nastal při přechodu z B dílu do A (takt 46). V novém vydání je první ligaturovaná nota Hes1, pak H1 a v dalším taktu na první době opět Hes1. Zde si myslím, že opravdu tomu tak Martinů nechtěl, po hudební stránce to není logické. Martinů napsal v rukopise v taktu 46 všude H1 a teprve od další taktu začíná notou Hes1.

35

Skladba má houpavý charakter. Jde o líbezný zpěv Colombiny. Opět je v třídílné formě se svým vnitřním dalším členěním: A (a,b) B (a,b) A´ + coda. Hojně se vyskytují paralelní kvinty a kvintakordy. Martinů zde již napsal předznamenání a skladba je v tónině Es dur a tempu Andantino.

Obr. 18 Po dvou taktech předehry pravé ruky začíná malý díl a na dominantní tónině B dur. Teprve až v pátém taktu se dostáváme do tóniky Es dur. Zajímavý je doprovod levé ruky, kde nad prodlevou B postupuje sled tritónů v chromatickém postupu. Po osmitaktové periodě opět nastupuje melodie v B dur, která po čtyřech taktech zmoduluje do Ges dur (Poco vivo) do dílku b. V části Andante (takt 18) dochází ke změně rytmické pulsace. Z předchozího členění taktu na 3+3 zde dochází k 2+2+2. Přes tóniny Es dur, As dur a E dur se dostáváme ke střednímu dílu B a také malému dílku a. Zde se melodie přesouvá do levé ruky a pravá ruka ji doprovází v lomených oktávách, kvartách. Na taktu 37 (Moderato) přichází dílek b. Melodii má opět pravá ruka, která je doprovázená širokými akordy. Tato část je modulačního rázu, kdy harmonie se bohatě střídají na každém taktu. Přes durovou dominantu H dur se přesouváme k dílu A, který je zkrácen o dva takty. Jsou připojeny v úplném závěru skladby (Largo). Po dílu A je coda akordické sazby (Poco meno) převážně již v Es dur a es moll. Melodicky vychází z předchozího materiálu. V části Lento je poslední připomenutí hlavního zpěvu v B dur, ale o oktávu výše než v úvodu. Tento zpěv vyvrcholí do tóniny cis moll a B dur a končí na tónice Es dur. Skladba je pomalejšího tempa, vyžaduje smysl pro vyjádření hlubokého citu a pochopení. Pro širokou akordickou sazbu i větší ruce, proto bych ji řadila pro studenty ZUŠ II. cyklu. 36

2. 1. 4 Ples loutek Martinů na titulní stranu napsal „Melancholische Puppenlieder 5“, pak německý název „Puppenball“ a pod český název ještě připsal „Valse caprice“. Martinů nadepsal skladbu Capriccioso, ale ve vydání SNKLH je uvedeno Tempo di Valse. Je to veselá a optimistická skladba. Pro lepší uchopení je možno vysvětlit žákovi, že je uspořádán ples, kam jsou pozvány všechny loutky (Pierrot, Harlekýn, Colombina) a spolu všichni tančí a veselí se. Ples loutek je opět zapsán ve ¾ taktu valčíkového charakteru. Stavebně jde o třídílnou písňovou formu A B A s codou. Díl A je i podle předznamenání v A dur. Je založen na synkopickém akcentování v melodii a chromatickém tečkovaném rytmu. Po harmonické stránce dochází k častému střídání tónin. Skládá se z pravidelných osmitaktových period, které vždy zmodulují do nové tóniny. První perioda začíná v A dur a je opakována repeticí. K první notě je připojen příraz z vrchní oktávy, který dodává skladbě lesk a vtip. Perioda je zakončena na dominantě E dur a uvádí další v A dur. Následující dvě periody (takty 9-24) jsou založeny na opakování se dvoutaktí. První z nich je zakončena sekundakordem ve Fis dur a pokračuje tóninou h moll. Na taktu 25 se skladatel dostává do tóniny Cis dur a přes dvoutaktí v E dur se opět ukáže první melodická perioda z úvodu, avšak položená o oktávu výš. Od taktu 41 začíná hudební spojka po dobu 15 taktů. Její základ je v motivické práci s hlavou tématu. Jedná se o dodržení akcentu na lehkou dobu s chromatickou pasáží dolů. K tomu zní na prvních čtyřech taktech v base prodleva na kvintě, nad kterou se střídají tóniny A dur, d moll, H dur, d moll. Na dalších čtyřech taktech se tento úsek opakuje o oktávu níže. Na zbývajících taktech jde již o práci s motivem ve dvoutaktí, které přes protipohyb tečkovaného rytmu v chromatice vyústí do středního dílu B (Allegretto). Díl B je ve 2/4 taktu a ztrácí taneční charakter. Poprvé se v cyklu Loutky zde objevuje pentatonika.

Obr. 19 Snad se můžeme domnívat, že ji Martinů použil díky inspiraci svojí jinou kompozicí Nipponari, kterou složil roku 1912, tedy ve stejnou dobu vzniku tohoto sešitu 37

Loutek. Je to cyklus sedmi písní pro ženský hlas s průvodem malého orchestru na texty japonské poezie. Zejména druhá píseň Vzpomínka, ze které je cítit vůně orientu je bohatá na pentatonické postupy. V rukopise Martinů je zapsán jiný střední díl. Motivicky pracuje obdobně jako v krajních dílech, nedochází ke kontrastu. Proto jej skladatel nejspíš přepracoval do podoby, kterou známe z dnešních vydání. Střední díl je sice napsán s předznamenáním v D dur, ale na prvních osmi taktech je patrná pentatonika využívající tónů pentatonické stupnice od D (d-e-fis-a-h-d). Od 64. taktu Martinů už používá střídajících se tónin A dur a G dur, poté o tón výše v H dur a A dur. Melodie je ale v postupu kvart, tercií a sexty v pravé ruce a pod ní levá ruka má postup kvint. To dodává zvuku stále nádech orientu. Přes modulaci v A dur a H dur nastupuje další melodický úsek v e moll využívající ostinátního doprovodu levé ruky. V taktu 82 se mění stylizace na způsob toccaty. Po čtyři takty se střídá H dur a fis moll. Následující čtyři takty jsou posunuty o malou sekundu níž, tedy do B dur a f moll. Poslední dva takty středního dílu jsou již ve ¾ taktu a připravují nástup tanečního A dílu. I po stylizační stránce se již objevují opět tečkované rytmy. Martinů se tak přes B dur a E dur vrací do zkráceného dílu A´ v původní tónině A dur. Od části Andantino (takt 124) můžeme vnímat codu, která zpracovává motivický materiál z A dílu i stejně harmonicky podložen. Na posledních čtyřech taktech skladby (Lento) jde o tempové zlomení v codě. Nachází se zde dlouhé ligaturované akordy v tónině A dur, kterou vystřídá nepředvídatelný zmenšený akord d moll navozující větší napětí. Poté se navrací tónika A dur. Skladba vyžaduje správné uchopení rytmu a drobnější techniku pro zvládnutí středního dílu. Zařadila bych ji na konec I. stupně nebo začátkem II. stupně.

2. 2 Loutky II Druhý sešit vznikal v letech 1914 až 1918 v Poličce. Poprvé byl vydán v Praze u Mojmíra Urbánka21 roku 1925 a pak roku 1948. Další vydání se uskutečnilo v SNKLH Praha roku 1956, ve Státním hudebním nakladatelství Praha roku 1962. Několikrát sešit vyšel v pražském Supraphonu 1967, 1973, 1979, 1983. Byl natočen J. Ermlem 11. a 16. 9. 1959 v brněnském rozhlase. V pražském rozhlase 8. 2. 1964 F. Vránou a 31. 1. 1978 E. Leichnerem. Celkový čas se uvádí 14,50 – 16,50 minut. Martinů tento sešit věnoval Zdence Maxové. 21

Urbánek Mojmír (1873 – 1919), český hudební nakladatel, syn nakladatele Františka Aug. Urbánka. Založil vlastní nakladatelství v roce 1900 se značkou Edition M. U.

38

„V r. 1960 použila Libuše Palečková Loutky II. k loutkové hře s filmem Pierot a Kolombina. Současně provedla v divadle Loutka (studio AMU) loutkovou verzi baletu B. Martinů Kdo je na světě nejmocnější.“22

2. 2. 1 Loutkové divadlo Martinů pod název díla připsal ještě „Valse“. Skladba je ve 3/4 taktu a tempu Allegretto. Ukrývá v sobě dvě kontrastní nálady – zádumčivou a veselou. Lze si zde představit začátek divadelního představení, kde se jednotlivé loutky představují obecenstvu. Přestože skladbička plyne po celou dobu v třídobém taktu, nelze říci, že je již od začátku cítit valčíkový charakter. Ten je patrný až ve středním díle. Snad tomu přispívají pentatonické pasáže, využívání paralelních kvart a kvint zejména v krajních A dílech. Forma je třídílná A B (a,b) A´ s codou. Jak již bylo řečeno, tak v úvodu je slyšitelný nádech pentatoniky, přestože skladatel vypsal předznamenání pro tóninu D dur. Prvních šestnáct taktů je podloženo harmonickým základem pentatoniky od D, tedy z tónů (d-e-fis-a-h-d). Pentatonickou řadu však nelze pokládat za čistou, jelikož v sopránové lince je i tón G2, který do řady nepatří. Pentatonický úsek je zakončen akordem B dur, přes který se přehoupneme již k tonální části skladby (takt 13) započatý F dur a modulován do mollové tóniky d moll. Ale v taktu 18 se již skladba zakotvuje k tónice D dur a tím i ukončuje díl A. Střední díl B (Tempo di valse) má odlišný charakter. Zde se roztančí valčík.

Obr. 20 Ze stavebního hlediska lze střední díl rozdělit do dvou menších dílku. První z nich (a) je v B dur a zpočátku se střídá se subdominantou Es dur. Doprovod levé ruky je ve staccatových notách a na prvních deseti taktech je neměnný. V dalších taktech melodie moduluje do tónin d moll a c moll. Na taktu 40 se objevuje modulační spojka po dobu šesti taktů a vrací se melodie v B dur. Takt 50 otevírá nový dílek b v G dur. Taneční charakter se neztrácí a s melodií je obdobně zacházeno jako 22

ŠAFRÁNEK, Miloš: Bohuslav Martinů. Život a dílo. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961, s. 364

39

v předchozím dílku. Nyní je doprovod založen na postupu kvinty a kvarty. V taktu 54 dochází v levé ruce k chromatickému postupu paralelních kvint a v pravé ruce chromatických tercií. Tím je vytvořena zajímavá harmonická modulace, která vyústí opět do G dur. V pravé ruce je nyní chromatický postup paralelních kvart. Od taktu 63 společně s levou rukou vytváří paralelní chromatické kvinty. Po zvukové stránce tak Martinů připravuje přicházející díl A´ a s ním i pentatonickou pasáž. Díl A´ (Allegretto) je stejný jako první díl A, avšak o čtyři takty zkrácen. Na něj navazuje coda (Allegro vivo) virtuóznějšího charakteru. Jde o sled kvintakordů a sextakordů začínající v D dur, ke které se vrátí přes tóniny h moll, G dur a e moll. Ke konci skladatel zajímavě střídá tóniku se vzdáleným akordem B dur. Na taktu 99 (Meno) přichází náznak biakordiky, kdy pravá ruka hraje akord b moll a pod ní levá ruka Es dur. Poslední tři takty (Poco andante) jsou zakotveny v D dur a naposledy připomenou hlavu tématu. Skladba není po pianistické stránce ani obsahové tolik náročná, proto bych ji zařadila na úroveň žáků I. cyklu.

2. 2. 2 Harlekýn Martinů k názvu připsal „Scherzo“. Skladba je vtipná, veselá a odpovídá charakteru postavy Harlekýna. Ten je sebevědomý, svérázný, v dnešní době by se dal označit za „místního frajera“. Přestože skladba je v 6/8 a pak v 3/4 taktu, není typicky valčíková, jelikož tomu ani neodpovídá způsob stylizace doprovodu levé ruky. Forma je opět třídílná, ale vnitřně bohatě členitá: A (a,a´,b) B (a,b,c) A´ (a,a´) a coda. Díl A (Allegretto) začíná v 6/8 taktu. Na prvních třech řádcích je uvedena melodie, která charakterizuje postavu Harlekýna.

40

Obr. 21

Na začátku je připsáno výrazové označení con giusto – s chutí. Melodie je v terciích v Es dur a začíná vždy na synkopě, která by proto měla zaznít energicky. Po harmonické stránce se střídá tónika Es dur se subdominantou As dur, g moll a dominantou B dur. Malý dílek a končí v pátém taktu v Es dur, po kterém nastupuje dílek a´ melodicky totožný s předchozím, avšak o oktávu výše. Na 11. taktu začíná dílek b ve fis moll. Zde se mění charakter na fanfárový v dynamice forte. Liší se i taktové označení, nyní je předepsán 3/4 takt a zůstává po celou skladbu. Tónina fis moll se střídá s D dur a Cis dur a nakonec moduluje do F dur (takt 16), která je prokládána dominantou C dur. Po zaznění posledních fanfár nastupuje střední díl B opět s odlišným charakterem.

Obr. 22

Je připsáno výrazové označení Grazioso (půvabně). Celý střední díl je jemnějšího charakteru. Dalo by zde žákovi vysvětlit, že Harlekýn má rád loutku Colombinu a v této části si na ni myslí nebo se mu o Colombině zdá. Tedy od taktu 22 (dílek a) jakoby Harlekýn viděl ve snu Colombinu tančit, ale je pro něj velmi vzdálená. Určité 41

vzdálenosti a naléhavosti odpovídá i harmonie v této části, kde Martinů využívá nónové akordy ve Fis dur, kterou prostřídává s fis moll a H dur. Ale v taktech 23 a 27 je důležité si všimnout posuvek. Levá ruka hraje fis- A1-C1, ze zápisu lze usoudit zmenšený akord ve fis moll. Ale v pravé ruce se objevuje křížek u noty C2. Je zde tedy rozpor při určení tóniny z analytického hlediska. Ale po zvukové stránce je toto místo velice působivé a podtrhává charakter této části. Od taktu 32 lze vnímat dílek b. Zde má důležitou roli levá ruka, která má zpěv za doprovodu pravé ruky nejdříve v E dur a po té ve fis moll. Zpěv nese v sobě určitou naléhavost, která se posléze uvolňuje od taktu 42 v F dur, kde je cítit spíše rezignace. Dílek b zajímavý po rytmické stránce, dochází zde k birytmice. Pravá ruka je i díky obloučkům členěna po dvou, ale levá ruka po třech. Dílek b plynule přechází do dílku c (takt 48). Přináší s sebou opět novou náladu. Má impresionistický nádech. Vychází z tiché dynamiky, ze které postupně graduje. Levá ruka je založena na rozkladu septakordů ve Fis dur, poté C dur, F dur a končí na B dur. Pravá ruka postupuje melodicky v kvintách a kvartách se střídáním oktáv. Pro větší dramatičnost je v závěru připsána nad pauzou koruna. Dále nastupuje díl A´, který je po melodické i harmonické stránce totožný s prvním dílem, ale tempo je zde rychlejší než v úvodu (Allegro con brio) a melodie není už napsaná jen v terciích, ale je obohacena o akordickou sazbu. Na taktu 85 přechází díl A´ plynule do cody, která je harmonicky založena na střídání tónin H dur a Es dur. Postupně se zvyšuje tempo až do tempa Presto, kde přichází virtuózní úsek sestupujících oktáv, které jsou zakončeny akordy H dur a Es dur. Skladbu bych zařadila pro svou obtížnost na konec I. cyklu nebo začátek II. cyklu. Je potřeba, aby žák byl vyspělý po pianistické stránce a byl pohotový vyjádřit časté změny nálad ve skladbě.

2. 2. 3 Colombina vzpomíná Díky skladatelovým skicám dnes můžeme usuzovat, že skladba vznikla před První světovou válkou. Martinů pod titul ještě připsal „Intermezzo“. Skladba má v sobě skrytý příběh, který by se dal připodobnit k ději pohádky Popelka, avšak s charakteristickými postavami z divadla. Colombina je uvězněné doma bohatým kupcem Pantalonem. Je smutná, že nemůže jít na zámek na ples loutek. Představuje

42

si, jak tančí s Harlekýnem. Colombina se nakonec dostane na ples a splní se jí sen, že celý večer tančí s Harlekýnem.

Obr. 23 Skladba svou melodií i tóninou g moll připomíná skladbu Oskara Nedbala23 Valse triste z baletu – pantomimy „Pohádka o Honzovi“.24

Obr. 24 Skladba nese na první pohled náznak rondové formy, jelikož časté opakování mollové části je kombinováno odlišnými částmi. Ale po hlubší analýze nakonec dojdeme k třídílné formě, kde přechody mezi díly nejsou charakterově ani jinak odlišené. Forma je i dále vnitřně členěna: A (a,b,a) B (a,b) A (a,b,a) a coda. Díl A a zároveň dílek a začíná v 3/4 taktu v tempu Tranquillo (Poco andantino). Martinů nepředepsal předznamenání, ale dílek a je v g moll. Poprvé se v Loutkách vyskytuje melodie začínající z předtaktí. Po interpretační stránce je nutné vysvětlit žákovi, že melodie je zpívaná v sopránových notách a je pouze doplněna středními hlasy v terciích. V levé ruce se objevuje téměř stereotypní doprovod uplatňující opět interval kvinty. Dílek a představuje melodii jako šestnáctitaktovou periodu. Předvětí je zakončena na durové dominantě D dur a závětí překvapí koncem v G dur, do které vplouvá dílek b (Più animato). Nyní se melodie přesouvá do levé ruky. Hlavní melodický hlas postupuje v půlových notách a moduluje přes B dur do 23 24

Nedbal Oskar (1874 – 1930), český skladatel, dirigent a violista. NEDBAL, Oskar: Der Faule Hans. Paris: Bosworth, 1903, (klavírní výtah)

43

Es dur, kde přejímá melodii opět pravá ruka. Na taktu 33 přichází doslovný dílek a, který přechází v G dur v široké harmonii (Animato) do středního dílu B. Po třítaktové vsuvce vstupuje melodie tanečního charakteru do dílku a. První osmitaktová perioda v G dur nese melodii v pravé ruce a doprovází ji stereotypní doprovod v kvintakordech a sekundakordech. Závětí je ukončeno v a moll, po které přichází další perioda v h moll se stejnou melodickou linkou. Přes septakord D dur se dostáváme k tónině e moll (takt 68), kde tento úsek moduluje Es dur do g moll a zakončuje dílek a. Takt 73 uvádí dílek b střídající tóniny D dur a G dur. Prvních deset taktů je svou fakturou podobné skladbě Pohádka (Loutky I).

Obr. 25

Obr. 26

Na taktu 83 je zajímavá sekvence vzestupných sextakordů levé ruky a lomených kvart pravé ruky. Dalších osm taktů lze vnímat jako harmonickou spojku k dalšímu dílu A, který je naprosto shodný s úvodním. Na taktu 141 se připojuje coda střídající D dur a G dur. Využívá hlavní motiv dílku b středního dílu. Skladba končí v G dur. Dílko je po obsahové stránce náročné, proto bych jej volila do II. cyklu na ZUŠ.

2. 2. 4 Nemocná loutka Martinů pod název skladby připsal „Chanson triste“. Již podle názvu je zřejmý charakter. Jde o posmutnělou skladbu, která v sobě skrývá naději na uzdravení loutky. Ve středním díle roste touha po zázraku, ale i přesto se navrací 44

smutek, žal a zoufalství. Dochází k častému střídání dur a moll (naděje a smutek). Forma je třídílná A B A. Přestože je skladba v 3/4 taktu, neslyšíme taneční charakter typický pro předcházející skladby z cyklu. Díl A (Largo) začíná dominantou cis moll a poté tónikou fis moll, dále dochází ke střídání těchto tónin s využitím durové tóniky Fis dur a přechodu do durových tónin.

Obr. 27

Celý díl A je postaven ze čtyř osmitaktových period využívajících durové a mollové tóniny. Ve třetí frázi (od taktu 17) dochází k výrazovému vrcholu celého dílu. Jak po dynamické stránce, tak i melodie se vyhoupne do vyšší polohy doprovázenou hustou akordickou sazbou. Díl je ukončen na tónice fis moll. Střední díl B (Andante) vyvolává evoluční charakter. Má stále tendenci jít dopředu a nikde se nezastavovat. Melodie se přesunula do levé ruky a pravá ruka ji doprovází v krátkých notách. Po interpretační stránce bych doporučila nehrát doprovodné noty v příliš krátkém staccatu podle zápisu. Nehodilo by se to k danému charakteru. Na prvních osmi taktech je důležité si povšimnout autorových poznámek, kde jeden takt má být v zadaném tempu a následující takt zpomalen (rit.). Po harmonické stránce zde dochází k veliké modulační ploše, kde se využívá rozmanitých akordů zmenšených i zvětšených. Postupně se doprovod pravé ruky zahušťuje do akordů. Melodie levé ruky má charakter utěšujícího zpěvu či zpívané bolesti nad nemocí. V melodii se využívá tečkovaného rytmu i triol. Je zajímavé, jak Martinů zde zacházel s dynamikou. V taktu 45 vypisuje forte a následně značku pro crescendo a pak má překvapivě subito pp. Podtrhuje tím větší dramatičnost. Po delším modulačním úseku se dostáváme do tóniny As dur (takt 47). V části Largo se navrací melodie do pravé ruky, stále jsme v tónině As dur. Střední díl je ukončen 45

zvláštním akordem. Jakoby to byl septakord v B dur, avšak k tónu f je připsána posuvka bé. Dále se navrací shodný díl A. Skladba je náročná pro vyjádření obsahové hloubky a po pianistické stránce je nutné zvládnout širokou akordickou sazbu. Proto bych ji zařadila do repertoáru II. cyklu.

2. 2. 5 Colombina zpívá O této skladbě víme, že vznikla ještě před První světovou válkou díky objeveným skicám. I k poslední skladbě sešitu připsal Martinů pod název „Chanson à la Grieg“. Tak jako ve skladbě „Colombina vzpomíná“ zde jde o hluboký a vřelý zpěv, který díky chromatickým průchodným tónům dodává skladbě větší naléhavost. Skladba nese v sobě dva kontrastní charaktery. První z nich je zasněný, plný citu a druhý se objeví ve středním díle naprosto odlišně. Je hravý, veselý. Jako jediná skladba tohoto sešitu nemá třídobé označení. Je napsána ve 2/4 taktu. Po formové stránce je složena ze tří dílů: A (a,b,a´) B (a,a´) A. Začíná tempem Lento v tónině g moll, která rovněž uváděla i skladbu „Colombina vzpomíná“. Pravá ruka nese krásnou zpěvnou melodii, která je v závětí obohacena o triolu. Synkopická rytmizace doprovodu levé ruky je charakteristická pro celý díl A.

Obr. 28

V první osmitaktové periodě skladatel z tóniky g moll přechází přes paralelní tóninu B dur a durovou subdominantu C dur zpět do tóniky. Druhá perioda nese v závětí napětí a moduluje do tóniny As dur, ve které nastupuje dílek b na taktu 17. Nese v sobě evoluční charakter. Podtrhuje jej střídání tónin As dur a zmenšeného akordu b 46

moll. Graduje i po dynamické stránce a přes septakord Es dur se vrací do tóniky g moll k dílku a´(takt 29). Dílek a´ plyne stejně jako v úvodu, ale oktávu výše. Přes pětitaktovou hudební spojku se Martinů dostává ke střednímu dílu. Díl B je kontrastní k předchozímu dílu A a je v tónině G dur.

Obr. 29

Melodie pravé ruky jakoby měla připomínat nějakou lidovou písničku doprovázenou pouze doškálnými kvartsextakordy a sextakordy. Je důležité si všimnou artikulace melodie, přestože je pod jedním velkým obloukem. Ale ten by měl vyznačovat frázování. Dílek a středního dílu se skládá ze dvou osmitaktových period. Druhá z nich má durové předvětí a mollové závětí. Následuje dílek a´ (takt 58) je melodicky totožná s dílkem a, jen je o oktávu níže. Na něj v taktu 74 navazuje část, která by odpovídala codě. Ale vzhledem k tomu, že ještě není konec skladby, nazvala bych tuto část jako hudební mezivětu virtuóznějšího charakteru. Je v ní typické kadencování na tónice G dur a subdominantě C dur, která je obohacena o tón CIS pro větší napětí. Dále se připojuje shodující díl A. Skladbu bych pro svoji obtížnost zařadila na konec I. cyklu.

„Čtyři z Loutek I. a II. byly se souhlasem skladatelovým instrumentovány dirigentem Orchestrálního sdružení pražských učitelů Bohumilem Berkou25 a byly provedeny tímto sdružením v r. 1946 u příležitosti 100. výročí úmrtí Matěje Kopeckého26.“27

25

Berka Bohumil (1921 – 2004), dirigent Moravské filharmonie v Olomouci, umělecký ředitel Krušnohorského orchestru. 26 Kopecký Matěj (1775 – 1847), zakladatel loutkářské dynastie.

47

2. 3 Loutky I Tento sešit loutek vznikal v nejdelším časovém období. Martinů začal na jeho skladbách pracovat roku 1914 ještě v Poličce a dovršil jej roku 1924 již v Paříži. Ohledně roku dokončení je ještě stále otazník v muzikologickém světě. Šafránek sice uvádí rok 1924, ale v publikacích jiných autorů se dočteme i rok 1925. V rukopise Martinů uvádí rok 1925 a místo Polička, ale mohlo jít o datum definitivního dokončení sešitu před vydáním, mezitím mohly být jednotlivé skladby několikrát upravované. První vydání proběhlo také u Mojmíra Urbánka v Praze roku 1926 a poté roku 1948. Roku 1956 se uskutečnilo vydání v SNKLHU Praha a v letech 1962 a 1964 v pražském Státním hudebním vydavatelství. Supraphon vydal tento sešit Loutek v letech 1970, 1973, 1977, 1982, 1986. Natočil jej J. Erml 11. a 16. 9. 1959 v Brně. Dále F. Vrána 8. 2. 1964 v pražském rozhlase. V Plzni uskutečnil nahrávku A. Brejcha. E. Leichner sešit nahrál 31. 1. 1978. Martinů tento sešit věnoval Harrymu Faulovi. Celkové trvání má 10,70 – 13,35 minut.

2. 3. 1 Colombina tančí Martinů k této skladbě připsal název „Valse“. Jde o jednu z nejoblíbenějších skladeb celého cyklu Loutky u studentů ZUŠ. Je to půvabné a melodické dílo, založené na valčíkovém pohybu. Houpavý charakter v melodii podtrhují chromatické postupy, které hudebně vyjadřují rozmarnost Colombiny. Forma je třídílná A B (a,m,b) A, kde díly A jsou opakovány repeticí. Díl A začíná označením Tempo di Valse ve 3/4 taktu.

Obr. 30

27

ŠAFRÁNEK, Miloš: Bohuslav Martinů. Život a dílo. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961 s. 364. (V dnešní době značíme sešity jako Loutky III a II).

48

Od skladatele není vypsáno předznamenání, ale skladba inklinuje k A dur. Melodie postupuje často v tečkovaném rytmu a v levé ruce vidíme typickou valčíkovou stylizaci. Skladatel téměř v každém taktu mění harmonii. První osmitaktová perioda je započata na tónice A dur vystřídána spodní durovou dominantou D dur, poté i mollovou dominantou d moll. Závětí je zahájeno paralelní tóninou k d moll – F dur. Od taktu 9 probíhá druhá nepravidelná perioda od E dur střídaná dominantou H dur. Závětí této periody je prodlouženo o dva takty a končí na tónice A dur. Vzápětí se díl A celý doslovně opakuje. Střední díl B lze rozdělit na dva menší dílky uprostřed s mezivětou.

Obr. 31

Dílek a nastupuje od taktu 19 (Poco vivo) v dynamice forte. Má naléhavý a evoluční charakter. Melodie pravé ruky je primárně vedena chromaticky a po čtyřech taktech je posunuta o půltón nahoru. V doprovodu levé ruky se nachází sled doprovodných kvartsextakordů vedených chromaticky. Na následujících osmi taktech je napětí z předchozího dílku povoleno a dostáváme se k hudební mezivětě. Melodie má sestupnou tendenci a pracuje s paralelními kvartami. Opět je posouvána o půltón nyní dolů vždy po dvou taktech. Levá ruka na prvních čtyřech taktech mezivěty doprovází melodii „jazzovými akordy“. Jde o přidání sexty ke kvintakordu. Nejdříve F+6, pak g+6. Mezivěta vyústí do dílku b v taktu 35 do tóniny F dur. Opět je bohatě harmonicky podkládán a přes E dur se dostáváme k dílu A v A dur, který je shodný jako první uvedení dílu. Liší se pouze při opakování v sekunda voltě, kde dochází k malému kadencování na tónice A dur.

49

Tato skladba patří k jedněm z nejoblíbenějších částí cyklu Loutky. Ale nezadávala bych ji moc brzy. Kvůli komplikovanějšímu střednímu dílu bych ji zařadila do repertoáru od 5. ročníku ZUŠ.

2. 3. 2 Nová loutka Martinů opět pod název připsal „Shimmy“. Poprvé se tak v celém cyklu Loutky objevuje jiný druh tance nežli je valčík. Tanec Shimmy není nadskakovaný, proto z interpretačního hlediska by se staccatované noty neměly hrát moc ostře. Skladba je napsaná v celém taktu a převážně v silné dynamice. Pouze jednou se objeví zápis dynamiky piano. V celkové převaze třídobých skladeb, je Nová loutka, Colombína zpívá a ještě následující Ostýchavá panenka jediné v sudém taktu v celém klavírním cyklu. Charakter je spíše pochodový. Na svět se rodí nová loutka, která se těší do nového života. Vstupuje na svět plná energie. Forma je opět třídílná se svým vnitřním členěním: A (a,b) B (a,m) A´. V úvodním díle A (Moderato) má levá ruka téměř po celé trvání dílku a ostinátní doprovod.

Obr. 32

Po jednotaktové předehře začíná v pravé ruce melodie, ale ve středním hlase převážně v sekundovém sledu. V sopránu je rytmická prodleva na tónu D2. Můžeme si zde představit ťukání na bubínek či tamburínku. Melodie prochází tóninami d moll a B dur. Od taktu 6 začíná dílek b v D dur a terciovou sekvencí moduluje do g moll. Levá ruka má zde doprovod bohatý na akcenty, ve kterých je skrytý melodický hlas postupující chromaticky dolů. Dochází zde k přesouvání akcentů i na lehké doby. Další takt v D dur využívá sekvence v terciích v pravé ruce a levé ruka jde v sekundovém postupu v protipohybu do G dur následujícího taktu. Takt 11 přináší 50

synkopický rytmus, který je dále zpracováván v mezivětě středního dílu. Nyní jde o zahuštěnou tóninu Fis dur a e moll. Díl A končí v D dur. Střední díl B (Poco vivo) a zároveň i dílek a je na prvních třech taktech založen na zpracovávání hlavy tématu z A dílu. V každém taktu je tento motiv položen o tón níž. Je zde využíván postup intervalů kvinty a tercie, pod kterými zní v base prodleva. Na taktu 16 se Martinů dostává do H dur střídanou s A dur. Trioly v melodii tvoří fanfárový motivek. Poslední takt a dílku zaujme biakordikou. Obě dvě ruce postupují chromaticky vzhůru, ale každá v jiných harmoniích. Pravá ruka má akordy C dur, A dur, H dur a levá ruka sextakordy A dur, B dur, H dur. S taktem 18 přichází modulační mezivěta (Ancora poco più vivo). Primární je v této části synkopizace nejdříve na terciích a potom v sekundách. Na mezivětu navazuje díl A (Tempo I.) v d moll. Je shodný s prvním uvedením až na poslední takt, díky kterému skladba končí v tónině h moll. Nová loutka patří do II. cyklu ZUŠ. Je obtížná díky své faktuře a rytmizaci.

2. 3. 3 Ostýchavá panenka Třetí a zároveň poslední skladba v sudém taktu v cyklu Loutky. Martinů k ní připsal „Chanson“, tedy představoval si ji jako krásný zpěv. Dochází zde k častému střídání nálad a má v sobě ukrytý nějaký příběh. Skladba je třídílná s bohatým vnitřním členěním: A (a,b,c) B (a,a´,m) A. Myslím si, že Ostýchavá panenka má blízko ke klavírnímu cyklu Bajky. Jak svou členitou formou, tak i nepravidelnými periodami, ostinátním doprovodem, dominujícími a augmentujícími vsunutými takty, rozmanitostí melodických motivů a střídáním charakterů. Díl A (Andante moderato) je rozdělen na další tři dílky se svými charaktery.

Obr. 33

Dílek a začíná v tónině e moll posmutnělou či ostýchavou náladou. Je tvořen osmitaktovou pravidelnou periodou. Svým rytmem v melodii (tečkovaný rytmus a postup osminových not) připomíná až stylizaci smutečního pochodu. Předvětí 51

periody je zakončeno dominujícím taktem v 2/4 taktu na dominantě H dur a závětí je ukončeno na tónice e moll již celým taktem. Levá ruka má převážně ostinátní doprovod. Přes septakord D dur se skladatel dostává na taktu 9 k dílku b v G dur. Již durová tónina přináší optimističtější náladu. Tento dílek je tvořen už nepravidelnou periodou z devíti taktů. Předvětí se melodicky i harmonicky liší od závětí. Tedy předvětí má v melodii ukrytou písničku. Způsob doprovodu levé ruky je převzat z dílku a. V závětí se mění postup melodie do A dur. Je využíváno střídání sextakordů a kvintakordů s terciemi za doprovodu levé ruky v lomených sekundách a terciích. V závěru dílku b je vsunut opět 2/4 takt v A dur. Následně v celém taktu (Meno) nastupuje dílek c opět v melancholické náladě. Melodicky se podobá dílku a, ale nyní je v tónině d moll. Melodie je napsaná v akordické sazbě v paralelních mollových kvintakordech nad tónickou prodlevou v base. Střední díl B (Allegretto) obsahuje dva dílky a mezivětu.

Obr. 34

Přináší svěží a radostný charakter. Téměř celý je hrán v krátkých staccatových notách. Mění se zápis taktového označení na 2/4. Dílek a (takt 24) se skládá z šesti taktů a střídá tóniny d moll a A dur. První tři takty jakoby byly neměnné, až ve čtvrtém se změní tónina přes F dur a C dur do D dur. Na poslední taktu se objeví augmentující 5/8 takt, po kterém navazuje dílek a´ (takt 30) v 2/4 taktu. Ten je zpočátku na prvních čtyřech taktech totožný s předchozím dílkem, ale záhy zmoduluje do Es dur, na kterou se napojí krátká mezivěta (Poco meno). Pracuje v melodii motivicky s předchozím materiálem středního dílu. Po mezivětě přichází shodný díl A.

52

Skladba je náročná po pianistické i výrazové stránce, proto je vhodná na II. cyklus.

2. 3. 4 Pohádka Díky programnímu názvu je zde otevřené široké pole pro fantasii, jak nalákat žáka na tuto skladbu. Opět má v sobě taneční prvky, ale jako kdyby se ozývaly z dálky ne konkrétně. Mně tato skladba připomíná pohádku o vílách, které tančí při měsíčním svitu na mýtině v lese. Lehounce se nadnáší při tanci. Proto bych i zvolila jemnou interpretaci. Martinů zde využívá zejména v A dílech paralelních postupů v sextách. Jsou to konsonantní intervaly, proto vyznívá pohádkově. Jsme opět v třídílné formě A B (a,b) A a 3/4 taktu. Díl A (Moderato) je v D dur.

Obr. 35

Tak jak byla melodie první skladby tohoto sešitu Colombina tančí založena na chromatických postupech, zde je melodie založena na postupech v sextách. Od osmého taktu se melodie pohybuje sekvencovitě dolů. Přes harmonickou spojku (takt 13) se vrací hlavní melodický úsek v D dur, který se nenápadně přehoupne do tóniny Des dur (takt 23). Díl A je zakončen přes subdominantu Ges dur do Des dur. Střední díl B je značen jako TRIO (Poco vivo) ve fis moll.

Obr. 36

Díl B lze rozdělit na další dva dílky. Dílek a má neklidný charakter. Mění se i zápis faktury. Z hlediska rytmizace je pravá ruka na tři doby v duchu rytmu ragtime.

53

Patrně byl Martinů ovlivněn dobovými moderními proudy v Paříži. Levá ruka má frázování dvakrát po třech osminách díky obloučkům a akcentu. Z tóniny fis moll se melodie přesouvá do durové dominanty Cis dur a F dur do b moll. Na taktu 40 jsou obě ruce již frázované po třech a mění se artikulace levé ruky. Od tohoto místa zůstává doprovod neměnný do konce dílku a. Dílek b je vnímán od taktu 47. Melodicky se více podobá A dílu. Po harmonické stránce je založen na střídání Fis dur s H dur nebo h moll, ve které je střední díl ukončen. Dále nastupuje shodný díl A. Kvůli složitějšímu střednímu dílu je dobré zvolit tuto skladbu na konec I. cyklu.

2. 3. 5 Tanec loutek Skladba uzavírá celý klavírní cyklus Loutky. Svou rozměrností je jednou z nejdelších částí cyklu. Je opět ve valčíkové stylizaci. Můžeme si zde představit, že všechny loutky uspořádaly ples. Stavebně se podobá skladbě „Pierrotovo zastaveníčko“ (Loutky III), jelikož je postavena také na základě jednoho melodického tématu, který se neustále opakuje v průběhu celé skladby v různých tóninách. Dalším charakteristickým znakem v tématu je práce s hemiolou. Dochází k vsunutí dvoudobého metra do třídobé pulsace. Díky artikulačním obloučkům je melodie pravé ruky rozdělena po dvou částech na rozdíl od pravidelného členění na tři v levé ruce (takt 2).

Obr. 37

Forma je třídílná A B A´ Coda, kdy první díl A je opakován. Poprvé v cyklu Loutky Martinů přímo včleňuje závěrečnou část a nazývá ji Coda. Bohatě se zde využívá harmonických změn.

54

Díl A (Tempo di Valse) v 3/4 taktu je napsán v tónině As dur. Na prvních čtyřech taktech je uvedeno hlavní téma v As dur. Melodie v pravé ruce je obohacena chromatickými postupy. Téma je přes E dur opět vráceno do tóniky As dur. Na taktu 9 přichází téma v c moll, které i dynamicky vrcholí do E dur. Vzápětí se přes septakord B dur skladatel vrací do c moll, ze které opět dynamicky graduje do Es dur. Přes tóninu Des dur téma přechází do Ges dur (takt 17). Zde se využívá práce s hemioly, přes které se Martinů dostává k tónině B dur. Následuje sled tercií k modulační spojce (takt 23). Poté se vrací téma v B dur a přechází přes tóniny Ges dur, b moll a Es dur, kde končí díl A. Střední díl B (Poco vivo) nemá určené primární předznamenání. Díl B nepřichází s kontrastním charakterem, navazuje bez velkých změn na díl A. Začátek dílu je zahájen dvěma šestitaktovými úseky. První začíná v E dur a ve třetím taktu přichází sled střídajících se doškálných sextakordů a kvartsextakordů, které vyústí do dominanty H dur. Následující šestitaktový úsek je obdobný. Nastupuje však v Es dur a přes sled doškálných sextakordů a kvartsextakordů je zakončen dominantou B dur. Od taktu 44 přichází téma v D dur, které moduluje do es moll. Od taktu 52 je cítit evoluční charakter. Zde se začíná připravovat vrchol středního dílu. Nejdříve je téma v G dur, ale není melodicky stejné jako předcházející uvedení. G dur se střídá s Es dur. V následujících čtyřech taktech je práce s hlavou tématu v c moll, Es dur, Ges dur a přes D dur se Martinů dostává k vrcholu dílu B v G dur, po kterém se navrací díl A´. Díl A´ nezazní v plném rozsahu jako první. V průběhu je připojena Coda celá vystavěná v Es dur. Nejdříve se pasáží složenou z tercií dostane k toccatově laděné části na septakordu C dur. Na závěr (Allegro vivo) zazní bravurní část složená ze sextol a jedné septoly. Coda je završena akordem Es dur, tedy dominantou k hlavní tónině As dur. Konec nese v sobě napětí. Jakoby Martinů ještě měl v plánu časem dotvořit pokračování.

55

3. Klavírní dílo od roku 1920

3. 1 Bajky (Les Fables) Tento klavírní cyklus o pěti částech vznikl krátce po příjezdu do Paříže roku 1924. První vydání je z roku 1947 Mojmír Urbánek, Praha – nyní vydavatelství Bärenreiter Editio Supraphon Praha. Další bylo roku 1961 Praha, SHV. Následující vydání se uskutečnilo roku 1972 Moskva, Muzyka. V Supraphonu proběhlo ještě další vydání v letech 1974 a 1982. Cyklus nahrál v Československém rozhlase Brno Milan Klíčník 23. 6. 1955 a C. Klimeš 13. 3. 1968. Celkový čas cyklu se uvádí 8,70 minut. Bohuslav Martinů Bajky věnoval P. a J. Osuský28. Cyklus Bajky již podle názvu prozrazují, že půjde zejména o skladbičky pro děti. Jednotlivé části nejsou nijak rozsáhlé, vždy na dvě strany. Ze stavebního hlediska jsou snadno rozpoznatelné, většinou tvoří malou písňovou formu. Co se týče harmonických postupů, tak je zde již skladatel progresívnější. Bajky uvolňují skladatelovu fantazii v ohledu harmonie. Začleňuje do díla harmonické sekundy, paralelní septakordy. Postupně se v místech uvolňuje tonalita. Toto uvolnění je kompensováno neoklasickými prvky, které jsou obdivuhodně začleněny do struktury díla. Slohově jsou skladby opřeny o mnohem pevnější estetický názor. Snad i díky vlivu tehdy již nového učitele – Alberta Roussela nebo inspirací hudby Igora Stravinského, kterého v té době velmi obdivoval. Celý cyklus je po hudební stránce kompaktní, žádná skladba nevybočuje ze stylu. Cyklus Bajky jsou po interpretační stránce dostupné mládeži, i když obtížností jsou o něco složitější, než cyklus Jaro v zahradě. Jako jednotlivé skladby se dají hrát na úrovni I. cyklu, avšak kompletně je lepší hrát až v II. cyklu.

3. 1. 1 Na farmě Již samotný název napovídá charakter této části. Jde o zvukomalebnou skladbičku plnou optimismu a hravosti. Hudebně se znázorňuje radostný život veškerých zvířátek žijících na farmě. Z celého cyklu je tato část harmonicky nejprostší. Forma je malá písňová, všechny tři díly jsou harmonicky sjednoceny do G dur. Schéma této skladby by mohlo vypadat takto: A (a,m) B (a,b) A coda.

28

Pavla a Judita Osuských, dcery bývalého českého velvyslance v Paříži dr. Štefana Osuského.

56

První díl A (Poco moderato) ve 2/4 taktu uvádí první téma. Radost a veselost podtrhují paralelní postupy v kvartách. Pod melodií pravé ruky probíhá rytmizovaný doprovod na prodlevě. Tento postup je velmi typický i pro pozdějšího skladatele.

Obr. 38

Od 11. taktu se dá mluvit o jakési mezivětě utvořené z materiálu dílu A. Mezivěta je zakončena vysloveně kadencí s klasicistním rozloženým kvintakordem v base. Má to své opodstatnění, jelikož vzápětí začíná střední díl B v celém taktu s melodií, která by mohla být citací nějaké klasicistní skladby či písně z poloviny 19. století. Je to znát i v harmonii, která je prostá a klasicistně stylizovaná v doprovodu. I výstavba fráze je typická pro dřívější období - pravidelná perioda se zřetelným předvětím končícím na dominantě D dur a závětím do tóniky G dur. Z interpretačního hlediska je důležité si povšimnout a hudebně zvýraznit pohyb protihlasu v doprovodu. Na taktu 30 (Poco scherzando) začíná jakoby nový menší díl b. Melodie je v akordech v tóninách G-Es-As-Es a další motiv na Ges-B-F-G. Toto dvoutaktí se zopakuje a přichází trojtaktí s dvojhlasými přírazy v G dur. Po rytmické stránce jde o shodu s předchozím dvoutaktím, avšak jinak melodicky vedeno. Nejdříve vyústí z G dur do D dur a poté z G dur do C dur. Dále následuje úsek zajímavý pro svou nekonvenční rytmizaci, která má vlastně trojosminové metrum (takt 37).

Obr. 39 57

Od taktu 39 nastoupí pět taktů v G dur opět s typickou „písničkovou“ melodií ve 2/4 taktu. Od taktu 44 se vrací ve zkrácené formě díl A s malou codou od taktu 55 zakončující na tónice G dur.

3. 1. 2 Chudák králíček

Obr. 40

V této části jsou zajímavé hlavně harmonické sekundy. Ty společně s pravidelnými osminami v levé ruce, které jsou založeny na principu střídavých tónů a způsobují, že tonalita je zde jen naznačena labilně. Jeví se jako e moll nebo h moll. Je zajímavé, že v tak krátké skladbě se vystřídají jak části tóninově labilní s částmi tóninově určitými. Tento postup je snad i zvolen proto, aby podpořil obsah skladby po hudební stránce. Sekundové postupy většinou znamenají smutek či bolest, tak jak je v nadpise: „chudák“. Celá skladba je většinou poskládána z dvoutaktových motivů. Na taktu 13 začíná mezivěta harmonicky již identifikovatelná. Střídají se tóniny cis-Es-D-H, v dalším dvoutaktí fis-Des-C-B. Dále je prodleva v base na tóně cis a nad ní akordy As a B dur. Poslední dva takty před dílem B vyplňují v levé ruce chromaticky vedené oktávy. Střední díl B (Poco allegro) je opět klasicistní a dá se rozčlenit na dva dílky a b.

Obr. 41 58

Levá ruka pracuje na prvních čtyřech taktech s tóny z akordu e moll, avšak v pravé ruce se střídají harmonie G-C-G-e-C-a-G, tudíž jakoby inklinovala k G dur. Jde tedy o vztah paralelních tónin. Od 25. taktu je již více zřetelná G dur tónina. Na dílek a navazuje dílek b (Scherzando). Jde o stejnou melodii z dílku a, ale v toccatovém stylu, který po čtyřech taktech přechází do akordické části. Dílek b má také 12 taktů jako dílek a a zakončuje ho chromatický postup levé ruky, který přechází do úvodního dílu A (Tempo I.) na taktu 45. Jde o totožný díl i mezivětu, na kterou navazuje stručná coda (Andante). Vzpomínka na téma ze středního dílu. Schéma této části: A m B (a,b) A m coda.

3. 1. 3 Opičky Zvířátka opičky žijí většinou v exotických zemích. Houpají se na větvích a skáčou ze stromu na strom. Tomu odpovídá i charakter této skladbičky. Melodie tématu je naladěna do orientální hudby. Tato část je formově složitější. Její schéma můžeme zapsat takto: A B A´C coda. Začínáme v celém taktu (Moderato, poco allegro) v h moll. Hned na prvním tónu melodie tvoří pravá ruka s levou rukou interval sekundy. Tento postup se ještě objeví na začátku cody, kde skladatel také uplatňuje sekundové souzvuky.

Obr. 42

Téma je uvedeno na čtyřech taktech, které doprovází levá ruka většinou v rozložených kvartách. Prochází zmiňovanou h moll a přes Cis dur, A dur a G dur se dostaneme do dominantní tóniny fis moll střídající se s d moll. V dalších taktech pracuje levá ruka s šestnáctinovým rytmickým motivem z tématu v tónině fis moll a přecházíme do dílu B (Poco meno mosso) v F dur. Na těchto čtyřech taktech je zajímavá rytmizace. Můžeme zde mluvit o birytmice. Pravá ruka hraje v 2/4 taktu. Levá ruka díky vepsaným akcentům a posunutým na lehkou 59

dobu vytváří členění po třech. V 11. taktu (Moderato) přichází druhé téma začínající v B dur, s jehož rytmickým modelem skladatel pracuje po zbytek celé skladby. V taktu 12 nás zaujme opět klasicistní úsek, kde se střídají tóniny B dur (tónika), F dur (dominanta) a C dur (dominanta dominanty).

Obr. 43

Tento úsek zakončuje náhle vsunutý 1/4 takt v Des dur před ukončením celého dílu B, který tak narušuje pravidelnost rytmického toku. V taktu 16 navazujeme dílem A´ (Tempo I.). Zaznívá známé téma z prvního uvedení ve skladbě v tónině f moll a přechází přes tóniny h moll a Cis dur. Opět skladatel využívá kvartového doprovodu v levé ruce, avšak ve variační úpravě. Od taktu 19 (poco accelerando) nastupuje díl C s typickou rytmickou figurou z dílu B. Následuje sled harmonických paralelních septakordů směřujících do H dur. Pohyb pravé a levé ruky je zrcadlový. V taktu 28 (poco scherzando) nastupuje coda využívajících harmonických sekund. Skladbu zakončuje v tónině E dur, tedy spodní dominantou k počáteční h moll.

3. 1. 4 Kuřátko Skladba má radostný charakter. Staccatované osminové noty a přírazy znázorňují pípání či zobání kuřátka. Skládá se z běžné symetrické trojdílné formy A B A. Díl A (Tempo di minuetto) je napsán v F dur, avšak začíná střídáním subdominanty (B dur) a dominanty (C dur). Na prvních osmi taktech tvoří první téma symetrickou periodu. V druhém taktu je ještě cítit nepatrný náznak pentatoniky.

60

Obr. 44 Na taktu 9 se znova v pravé ruce objevuje téma s přírazy. Jde ale o rozložený dvojhlas z úvodního téma. Důležitou roli má nyní i levá ruka, která představuje druhé téma. Střídají se tóniny g moll a C dur a fráze vyústí do tóniky F dur. Následuje čtyřtaktový modulační úsek, který připomíná opět určité neoklasicistní prvky.

Obr. 45

Pravá ruka přináší lomené akordy a levá ruka ji doprovází v tečkovaném rytmu. Na dvou taktech se tak vystřídají tóniny B dur a g moll a na dalších dvou Des dur s B dur. Modulace vyústí do F dur (takt 17). Nastupuje motiv druhého tématu v pravé ruce s doprovodem osmin s přírazy. Celý díl A přes dominantní septakord zakotví na tónice v F dur. Střední díl B (Poco vivo) nám přináší nový melodický útvar, i když můžeme říci, že je motivicky odvozen od předešlých témat.

61

Obr. 46

Tedy melodie plyne v pravé ruce, pod níž levá ruka vede ostinátní doprovod střídajících se staccatových a legatových not. Stereotypně se i po dvojicích v doprovodu mění harmonie z d moll na A dur. Od taktu 28 je důležité si uvědomit postup hlavního melodického hlasu. Nejdříve na dvou taktech je melodie v pravé ruce v sopránových tónech nad prodlevou tónu F. Na následujících dvou taktech tato melodie zrcadlově přechází do levé ruky ve stejném rytmu, i když tak notový zápis na první pohled nevypadá. Od taktu 32 do konce středního dílu přichází výrazná rytmická část v H dur, C dur, E dur (Meno mosso) a e moll. Tento rytmus je nám již povědomý, jelikož se vyskytoval i v předešlé skladbě Opičky. Následuje opakování dílu A (Da Capo al Fine).

3. 1. 5 Zlý medvěd Skladba je dokonale zhudebněna a ztotožňuje se se svým názvem, podobně jako Opičky a Kuřátko. Jestliže předcházející skladba Kuřátko byla položena spíše do diskantové polohy, Zlý medvěd se pohybuje převážně v basové a střední poloze. Nejvyšší tón je Es2. Charakter této skladby je tajuplně zlověstný, strašidelný. Můžeme si představit zlého medvěda v černém doupěti, který je mrzutý, že ho někdo vzbudil ze zimního spánku. A tak plný vzteku vylézá pomalu z doupěte… Tomu napomáhá více zahuštěná harmonie, disonance, basové figurace. Skladba jako jediná z cyklu postrádá neoklasicismy. Její formové uspořádání je: A B C A´ coda. Díl A (Allegro moderato) začíná v b moll polyrytmickou figurou 2:3 a dále 2:5. 62

Obr. 47

Přes dominantní septakord v C dur se dostáváme k čtvrtému taktu v F dur a Ges dur. Tento takt je důležitý, neboť je z něj pak vybudován celý díl C v jednohlasné ploše. Od taktu 8 (Meno) následuje díl B. Je to modulační úsek s typickým rytmem a doprovod tvoří buď skupinky čtyř chromatických not, které následně Martinů zpracovává dál ve skladbě. Procházíme tóninami D dur, pak h moll E dur, Fis dur, G dur a přes Fis dur se dostaneme k části Poco meno (Andante). Zde se doprovod zahušťuje. Jde o průběh šestnáctin, kdy spodní noty tvoří chromatický protihlas k rytmizované melodii pravé ruky. Pohybujeme se nyní převážně v tónině G dur. Pravidelně se střídá takt celý a 3/4. Postupně graduje dynamika i tempo. Na taktu 16 v H dur se viditelně přejímá basová figura ze čtvrtého taktu, která je typická pro celý díl C (Allegro vivo). Melodie je opět v celém taktu unisono v obou rukách v oktávovém rozestupu. V taktu 24 přecházíme do Ges dur v 3/4 taktu. Pravá ruka má prodlevu na malém b, pod kterou probíhá stále basová figurace. V levé ruce se přibírá k tónu Ges spodní sekunda Fes, která harmonicky utváří septakord v Ges dur. Celý díl C se dynamicky i tempově uklidňuje a navazuje na něj díl A´ (Tempo I.). Skladbu završuje sedmitaktová coda od taktu 36, která pracuje s basovou figurovou toccatově v augmentaci (osminové hodnoty) nebo tradičně (šestnáctiny). Zakončuje skladbu in B.

3. 2 Instruktivní duo pro nervózní Tato miniatura vznikla v Paříži roku 1925. V době krátce po premiéře baletu „Kdo je na světě nejmocnější“ provedené v Brně. Poprvé byla vydána v příloze Lidových novin Brno 15. 3. 1925 a pak 1979 nakladatelstvím Panton Praha ve sborníku „Drobné klavírní skladby“ (revize Věra Zouharová). Nahrál J. Erml 21. 8. 1962. Trvá zhruba 42 sekund. „Instruktivní duo pro nervosní“ (jak zní původní název dílka) je jakýsi „rytmický hlavolam“ či žert, který si klade za cíl dát oba řádky dohromady. Název 63

„duo“ zřejmě vyplývá z osamocenosti obou rukou, tedy dueta rukou, které dát dohromady není vůbec snadné.

Obr. 48

Martinů jako tempové označení v rukopisu napsal „Tempo přiměřené“, ale ve vydání se nám objevuje „Tempo giusto“. Je zajímavé taktové označení, kde je znázorněna jen číslice osm. To znamená po celou skladbu dodržet ostinátní rytmus v osminových hodnotách. Skladba je psaná bez taktových čar. Chybí zde i označení tóniny, ale to jak jsme již poznali u jiných skladeb, není to nijak u Martinů překvapující. Setkáme se zde i s bitonálním úsekem (čtvrtý řádek), kdy pravá hraje ve Fis dur a levá v G dur.

Obr. 49

Je postřehnutelná inklinace ke G dur tónině, jelikož centrálním tónem skladby je G. Je to i patrné ze závěrečného akordu G dur v pravé ruce, před kterým zazní čtyřikrát cluster v rozpětí kvinty. Tento prvek u Martinů zaznamenáváme poprvé. V miniatuře si můžeme všimnout celkem čtyř melodických motivů, které se jakoby po dvoutaktích opakují více nebo méně věrně. Po interpretační stránce se nesmí opomenout hojné nepravidelné akcentování v obou rukách a velice kontrastních dynamických změn. Skladba vyžaduje dobré zvládnutí rytmu, na kterém je postavena celé dílko a drobnou techniku. Proto by se Instruktivní duo mohlo zařadit do repertoáru od 6. ročníku ZUŠ.

64

3. 3 Film en miniature Cyklus šesti klavírních skladeb vznikl v Paříži roku 1925. První vydání bylo roku 1929 v Hudební matici Umělecké besedy v Praze a poté ještě roku 1949. Další vydání se uskutečnilo v Supraphonu v Praze roku 1975. Poprvé byl tento cyklus natočen F. Vránou 15. 4. 1962 v Československém rozhlase Praha. Pár měsíců na to 3. 10. 1962 cyklus natočil J. Erml v Československém rozhlase Brno. Roku 1932 upravila Jarmila Kröschlová29 Film en miniature na baletní pantomimu. Celkové trvání je necelých 13 minut. Bohuslav Martinů skladbu věnoval Fině Tausikové30. „O této skladbě, kterou Martinů komponoval po orchestrálním Half – Time a po Concertinu pro violoncello, dřeva, klavír a bicí (obě díla z roku 1924), referoval v České hudbě František Bartoš. Zjišťuje slohovou rozkolísanost, podnícenou fantasií, dále eruptivní muzikálnost levě (!) orientovaného autora, který jedním dechem a s elánem vystihl mimo jiné ducha nástroje. Autora považuje u nás za jednoho z nejpohotovějších a nejlépe vyzbrojených.31“ Kompletně by se pro svoji obtížnost cyklus hodil zařadit na úroveň žáka II. cyklu, avšak jednotlivé skladby je možno zadat žákovi z konce I. cyklu.

3. 3. 1 Tango Dvoustránkové Tango má trojdílnou formu A B A, i když přechody mezi díly nejsou tak výrazné jako v jiných klavírních skladbách. Krajní části jsou v D dur a střední část v H dur. Skladba je napsána v 4/8 taktu a má označení Tempo di Tango. Těžištěm celé skladby je rytmická prodleva v levé ruce, která stmeluje celou skladbu. Rytmická figura s tečkovaným rytmem je charakteristická pro tanec tango.

29

Kröschlová Jarmila, tanečnice a choreografka, pedagožka AMU v Praze. Podle sdělení paní Charlotte Martinů žila Tausiková v Praze a jako židovka zahynula za Druhé světové války. Martinů se do ní kolem r. 1925 údajně zamiloval a pomýšlel s ní dokonce na sňatek. 31 ZOUHAROVÁ, Věra: Skladby B. Martinů pro sólový klavír. Brno, 1993. 339 s. Diplomová práce obor hra na klavír na Filosofické fakultě Masarykovy Univerzity, s. 79 30

65

Obr. 50

Díl A začíná rytmizovanou prodlevou v levé ruce v D dur. Nad ní se nese melodie rytmicky bohatá. Nelze vystopovat v melodii určitou pravidelnou periodičnost. Jde o jakési nabalování a variování jednoho motivku na druhý. Po interpretační stránce je velmi těžké tuto skladbu zahrát přesvědčivě. Levá ruka stereotypně drží pravidelný rytmus, kdežto pravá ruka se vlní, potřebuje určitou výrazovou volnost, exotičnost. Poprvé se zde u Martinů objevuje prvek dur-mollové polarity, který je pro skladatele typický zejména v pozdějších skladbách. Můžeme si jej všimnout hned v úvodu skladby. Levá ruka se drží tóniny D dur, ale v pravé se u tónu f občas objeví odrážka. V těchto místech jdou proti sobě dur a moll tóniny zároveň. V taktu 8 se poprvé dostáváme do g moll. Melodie je chromatisována. Martinů využívají zvětšené sekundy, které dodávají hudbě orientální charakter. V taktu 17 (Poco meno) je melodie obohacena o paralelní doškálné kvintakordy vzhledem k tónině d moll. Díl B (Tempo I.) je motivicky odvozen od krajních dílů, stylizačně odlišen není. Opět skladatel využívá bitonálních prvků. Levá ruka má rytmický model v H dur, pravá ruka D dur, Es dur, F dur, C dur atd. V taktu 35 dochází k postupu melodie v chromatických terciích nad H dur a h moll. Po třech taktech se melodie pohybuje pro změnu v chromatických sextách za doprovodu levé ruky v G dur. Přes H dur se v taktu 42 dostaneme do tóniny es moll, kde pracuje s melodií obdobně jak v předchozích taktech. Po čtyřtaktí vystřídá es moll tóninu D dur a v 52. taktu nenápadně vplouvá do A dílu. Co se týče práce s melodií, tak je shodná s prvou částí. Avšak za pozměněné harmonie v doprovodu levé ruky. Vystřídají se tóniny D dur, es moll, C dur. 66

3. 3. 2 Scherzo Bohuslav Martinů v té době velmi obdivoval skladatele Igora Stravinského. Nejvíce na něj zapůsobila především jeho předválečná a válečná tvorba, se kterou se setkal na samém začátku svého pobytu v Paříži. V roce 1924 vyslechl Petrušku, Svěcení jara, Historii vojáka a Svatbu. „Stravinskému věnoval Martinů v té době několik svých literárních úvah, byly to jeho první články, které z Paříže v r. 1924 do Prahy posílal.32“ „Život je pln krásy okolo něho“ – píše Martinů o Stravinském v Listech Hudební matice – „ne však krásy vymyšlené, přetvořené, mysteriózní, nýbrž prosté, přirozené krásy věcí samotných. Odtud vychází i jeho hudba, v níž cítíme téměř primitivní dotek, základní otázku zbavenou všech závojů. (…) Jeho hudba je komplikovaná, ale ne rafinovaná. Jeho popření subjektivismu je naprosté. Splývá se životem a přijímá všechny jeho složky se stejnou pozorností. Nevyhýbá se ničemu, v čem cítí projev života.33“ Podle Miloše Šafránka se Bohuslav Martinů o žádném jiném skladateli nerozepsal s takovým zaujetím a otevřeností. Martinů se spíše vyjadřoval umírněně a diskrétně. Když se vrátíme zpět k cyklu Film en miniature a skladbě Scherzo, tak zde se patrně poprvé objevil vliv právě Stravinského. Je to nejen v motoričnosti díla, ale i v rytmice, která používá vsunutých heterogenních meter. Docílí se tak vychýlení živelné akcentace nebo její přesmyknutí třeba jen o osminu. Oproti bohaté rytmice je melodie prostá. Vyznívá spíše jako nějaký popěvek písničky. I tento prostředek bychom mohli považovat za inspiraci od Stravinského.

Obr. 51

32

ŠAFRÁNEK, Miloš: Bohuslav Martinů. Život a dílo. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961, s. 118 33 ŠAFRÁNEK, Miloš: Bohuslav Martinů. Život a dílo. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961, s. 119

67

Scherzo se nachází mezi dvěma poetickými částmi (Tango a Ukolébavka). Je rozpustilé, veselé, zní velmi žertovně a spontánně od první noty do poslední. Skladatel často využívá změn taktů, objevují se časté akcenty, harmonické sekundy v hlasech, clustery, tonální i bitonální plochy. To vše přispívá k žertovnému charakteru skladby. Když bychom mluvili o formě, tak se dá Scherzo rozdělit na pět částí s codou. Tedy jde o malou písňovou formu A B A B A. Začínáme v tempovém označení Allegretto. Po třítaktové introdukci, kde se vystřídají takty 2/4 a 3/4, začíná od taktu 4 díl A in Fis. Melodie ve 2/4 taktu v pravé ruce je zdvojená v oktávách s obohacením sopránového tónu o sekundy. Pod ní po celou dobu hraje levá ruka rytmickou prodlevu. V 11. taktu se mění tónina na in Cis a melodie z oktáv přechází do paralelně chromaticky vedených kvintakordů či tercií. V taktu 19 začíná první díl B ve Fis dur. Po dvou taktech nastupuje v pravé ruce jakoby nová melodie v jednohlase, ale po detailnějším pohledu můžeme říci, že tématicky vychází z melodie předchozí. Zde pravidelnost periodicky vedené melodie rozbíjí skladatel připojením 3/8 taktu po předvětí a závětí. Stejný princip můžeme sledovat i v jiných dílech Martinů (Loutky, Jaro v zahradě). Přidáním těchto navíc taktů se mění i pulsace levé ruky. Nejdříve se akordy hrají po dobu šesti taktů na lehké doby a dále na těžké doby. Podobně se pokračuje v dalších taktech. Jak s vedením melodické linky, způsobem práce doprovodu i střídání taktů (2/4, 3/8, 2/4, 5/8, 2/4, 7/8, 5/8. Dostáváme se k taktu 40, kde po dvou taktech stejné rytmické předehry přichází opět díl A. Po dobu šesti taktů se díl A přesně opakuje jako na začátku. Pak ale od taktu 49 se dostáváme přes šestitaktovou mezihru k dílu B. Nyní melodii přebírá levá ruka a nad ní má pravá ruka akcentovanou rytmickou prodlevu vycházející z předchozí mezihry. Po doznění melodie v levé ruce opět přichází čtyřtaktová mezihra. Její rytmus vychází z rytmického modelu vstupní introdukce v levé ruce. V taktu 67 tak opět nastoupí melodie v levé ruce. Nyní se střídají již 4/4 takt s 7/8, 8/8 a ¾. Až se dostáváme opět k dílu A na taktu 73 v dynamice subito pp. Melodii má opět pravá ruka v oktávách se sekundou na sopránových tónech. Na taktu 83 začíná coda v tempu Poco vivo. Postupně dochází jak k tempové, ale i dynamické gradaci. Melodie nejdříve postupuje v kvintakordech se šestnáctinovým doprovodem v levé

68

ruce. Po dvou taktech levá ruka přechází na typický rytmus. Celou skladbu úsměvně uzavírá v dynamice ff fanfára v C dur.

3. 3. 3 Ukolébavka V rámci celého klavírního cyklu může být Ukolébavka vnímána jako volná věta. Svým názvem i houpavým pohybem čtvrťových či osminových not odpovídá svému charakteru.

Obr. 52

Opět je skladba založena na ostinatu v levé ruce, díky kterému se dá určit tonální příslušnost do g moll. Ukolébavku můžeme rozdělit do tří částí A A´B. Jednotlivé díly jsou vždy odděleny recitativem (quasi recitativo), který je na závěru skladby augmentován. Díl A začíná tedy v g moll ve čtvrťových hodnotách. Postup melodie v kvartách společně s ostinatem levé ruky vyznívá až tesklivě. Navíc levá ruka začíná prázdnou kvintou, namísto plného kvintakordu v g moll (g – hes – d), jak bychom čekali. Na taktu 16 zazní první recitativ v b moll. Na jeho tóny by se hodil text: Houpy, houpy, kočka snědla kroupy.

Obr. 53 Následuje tak další díl A´ opět v g moll, který zpracovává ve vícehlase díl A. Před dílem B je opět vložen recitativ, který přechází z b moll do B dur. Nyní je bohatěji zpracován. Celý díl je chorální práce melodie. Jako kdyby byla ukolébavka

69

hraná na varhany. Na závěr je citace prvního recitativu, avšak v augmentaci a skladba se zakončuje v As dur.

3. 3. 4 Valčík Valčík má tři jasně zřetelné části. Krajní díly A nenesou typický valčíkový charakter, snad jen 3/4 takt tomu nasvědčuje.

Obr. 54

Martinů zde zachází s rytmem i harmonií daleko volněji než ve valčících v cyklu Loutky. Avšak ve středním díle B je již jasněji zřetelný taneční charakter. A hlavně v triolových místech až nápadně připomíná první část cyklu Loutky I.“Kolombína tančí“.

Obr. 55 Díl A Poco allegro začíná v d moll a opět v levé ruce nacházíme ostinato. Nad ním postupuje melodie obohacena o sekundy, tečkované rytmy, trioly, chromatické postupy. Důležité je všimnout si doprovodu, kam skladatel zapsal akcent – na druhou dobu. Z tanečního hlediska má ale valčík těžkou první dobu a druhá doba s třetí jsou nadlehčené. Tak to již známe z různých hudebně zpracovaných valčíků. Celkově krajní díly mají charakter spíše šibalského tance, nežli půvabného. 70

Střední díl B Tempo di valse má houpavý charakter, jež podtrhuje půlová nota s houpnutím do dalšího taktu přes chromatickou triolu. Po prvních čtyřech taktech, kde se střídají tóniny F dur a As dur se zvyšuje tempo na Poco vivo. V průběhu dalších pěti taktů graduje jak dynamika, tak i tempo a přes tóninu A dur se dostáváme do tempa Più vivo a dynamiky forte. Zde na čtyřech taktech je sestupná sekvence. Pravá ruka hraje v terciích a levá ji doplňuje v sextakordech. V taktu 42 přichází tónina E dur a s ní opět podobný rytmus v akordech jako v již zmiňované skladbě Kolombína tančí. Od taktu 50 přichází čtyřtaktí rytmicky stejné jako na začátku středního dílu, nyní se střídáním tónin C dur a Fis dur. Přechází do tempa Tempo di valse v tónině B dur a dynamice ff marcato. Je již zde připsáno více akcentů i sfz. Na taktu 58 vrcholí skladba ve Fis dur. Pravá ruka hraje čtyřhlasé akordy v široké poloze v sekundovém odstupu. Levá ruka začíná triolovou chromatickou pasáž vzhůru, kterou přebírá posléze pravá ruka a zakončuje ji v akordech Cis dur. Od taktu 63 se skladba pomalu začíná zklidňovat (meno mosso et sempre ritard.). Nacházíme se v tónině b moll a levá ruka hraje opět ostinato. Melodie v pravé ruce je odvozená již z předchozích dílů. Přes tóninu Ges dur se dostáváme do d moll s houpavým chromatickým triolovým rytmem. Poslední tři takty B dílu v tónině b moll nás již připravují na díl A. Poslední díl A je po hudební stránce shodný s prvním uvedením, avšak o čtyři takty zkrácen a zakončen na tónice d moll.

3. 3. 5 Chanson Šanson, v originále chanson, má svůj původ ve Francii. Tato středověká francouzská píseň byla zpívána truvéry. Měla jednoduchou melodii, rytmus a text býval často humorný až satirický. Formou chansonu byly ballade, rondeau, virelai a kanzona. Mezi nejznámější komponisty chansonů té doby patřili například skladatelé Orlando di Lasso, Johannes Ockeghem nebo Josquine Desprez. V 19. století vznikla ve Francii v místních kabaretech moderní forma šansonu, která nalezla své uplatnění zejména v zábavním průmyslu. Posun nastal i v textu šansonů, který se od jednoduchých popěvků vyvinul v poeticky hodnotná básnická díla. Textaři šansonů nezřídka byli a jsou přední básníci. Mezi nejznámější interprety francouzského šansonu patří např. Édith Piaf, Lucienne Boyer, Charles Trenet,Yves Montand, Charles Aznavour, Jacques Brel nebo Gilbert Bécaud.

71

V Čechách lze rozvoj šansonu datovat od 30. let 20. století. Od kabaretních začátků, kde měl význačné postavení Karel Hašler, Červená sedma34 přes tvorbu Jaroslava Ježka, až po moderní šanson, jehož nejvýznamnější představitelkou je dodnes Hana Hegerová. Bohuslav Martinů se zřejmě nechal inspirovat tímto žánrem po příjezdu do Francie. Skladba Chanson není tak komplikovaná po harmonické a rytmické stránce jako byl předchozí Valčík. Je to krátká líbezná skladbička s houpavým charakterem. Chanson je složen z třídílné formy A A1 B A2. Začínáme v tempu Allegro moderato a 6/8 taktu, díky kterému a díly dostávají svůj kolébavý charakter. Hned v prvním taktu je důležité si všimnout třítónové fanfárky v D dur.

Obr. 56

Zaměříme na ni svoji pozornost, jelikož podobnou fanfárou začíná orchestrální skladba Half – Time, která vznikla o rok dříve (1924).

Obr. 57 Podobnost nalezneme i u skladatele I. Stravinského. V jeho skladbě Petrushka35 pro klavír v druhé části také shledáme fanfárový triolový motiv.

34 35

Bohuslav Martinů napsal „Tři písně pro Červenou sedmu“ roku 1921 v Praze. STRAVINSKIJ, Igor: Tři věty z baletu Petrushka. Moskva, 1963.

72

Obr. 58 Tato fanfára zazní ve skladbě Chanson celkem pětkrát. Jakoby to byl malý leitmotivek. První A díl je tvořen dvěma šestitaktovými periodami. Jak je již v tomto klavírním cyklu zvykem, levá ruka hraje ostinato. Melodie v pravé ruce je velice jednoduchá, využívá jen několik tónů tóniny D dur. Střídají se tóniny D dur (T) a G dur (S). Od 7. taktu nastupuje druhá perioda, kde levá ruka již nemá ostinato. Pravá a levá ruka si střídají mezi sebou rytmický motivek stále na tónice a subdominantě. Poslední dva takty prvního a dílu jsou v tóninách d moll, g moll, G dur a přes dominantu A dur vstupujeme do dílu A1. Ten je opět tvořen dvěma periodami. První je totožná jako v prvním a díle. Druhá perioda začínající na taktu 19 je bohatší na postup harmonií (B, d, As, C, g, a, B, C7) a v předposledním taktu tohoto dílu se dostáváme fanfárou v D dur do G dur. Na taktu 25 přichází B díl (Moderato) nyní v celém taktu. Tudíž se nám ztrácí onen houpavý charakter. Snad v této melodii měl na mysli Martinů onen chanson „popěvek“.

Obr. 59

Díl B je napsán v tónině G dur. Melodie je bohatě obalena harmoniemi většinou ve čtyřhlasých akordech, které postupují ve čtvrťových hodnotách obohaceny o

73

tečkovaný rytmus. Na prvních osmi taktech je zřetelná perioda, kdy předvětí končí na h moll a závětí začíná na VI. stupni v E dur a zakončuje periodu v B dur. Dále bychom předpokládali, že nastoupí další perioda, ale je zkrácená na tři takty v G dur a v taktu 35 slyšíme známou fanfárku, která uvádí poslední díl A2. Je zde slyšitelná stejná melodie, jak tomu bylo v předchozích a dílech, avšak v jiné pulsaci. Zůstáváme nyní v celém taktu. Tuto melodii zaznamenáváme po dobu dvou taktů. Na závěrečných čtyřech taktech je malá coda tvořená z triol z fanfárového motivu v G dur. V zápise je ještě připsáno poco a poco accelerando a gradace dynamiky do ff. V předposledním taktu ještě naposledy zazní motiv fanfáry podpořen akcenty a marcato.

3. 3. 6 Carillon Slovo Carillon znamená v českém překladu zvonkohra. Je to bicí hudební nástroj respektive

zvláštní hudební

stroj,

jehož

každý

tón

je

vytvářen

vlastním zvonem či zvoncem. Tyto zvonce jsou rozezvučeny buď pomocí kladívek, nebo důmyslným systémem provázků, které jsou vedeny od klaviatury ke zvonu, případně jsou napojeny na pneumatický, či elektrický rozvod. Nejznámější zvonkohry umístěné v kostele u nás jsou na pražské Loretě či ve Staré radnici v Ostravě. Těžko říci, jestli Bohuslav Martinů se nechal v Praze inspirovat zvonkohrou. Ale je jisté, že se v této části objevují již neoklasicistní prvky. Skladba má opět trojdílnou formu A B A. Je to veselá, hravá, optimistická skladba virtuóznějšího charakteru.

Obr. 60 74

Začíná pětitaktovou předehrou v G dur v celém taktu. V prvních dvou taktech jde o kánonickou práci, kdy levá jakoby opožděně zpracovává melodii pravé ruky. Po zkrácení taktu na 2/4 se hned vracíme do celého taktu a nastupuje téma. Melodie pravé ruky je tradičně doprovázená ostinatem v levé ruce složeným z tercií. Je nutné si všimnout, že skladatel vepsal akcenty v levé ruce po třech. Tudíž se nám nabourává čtyřdobá pulsace v pravé ruce. To je velmi obtížné po interpretační stránce. Na taktu 10 přechází téma do dominantní tóniny D dur. V pravé ruce se struktura melodie nemění, avšak ostinátní doprovod je zde obohacen o kvintakordy. Od taktu 14 je sestupná sekvence v terciích, která nás přivede do paralelní tóniny e moll. Melodie je nyní doprovázená na basové prodlevě zakončená v H dur. Na taktu 22 začíná B díl (Moderato) v E dur. Jde o hudební překvapení. Jelikož tato duchaplná melodie nemá nic společného s hudbou v krajních dílech. Má varhanní charakter. Jakoby Martinů zde citoval nějakou duchovní či hymnickou píseň. S podobným příkladem jsme se setkali v cyklu Jaro v zahradě v poslední části ve středním dílu. Střední díl B můžeme rozdělit na dvě nesymetrické periody o devíti taktech. V harmoniích se vyskytuje tónika E dur, dominanta H dur, paralelní cis moll, mimotonální akord fis moll. Doprovod levé ruky je shodný v obou periodách. V první periodě je důležité si všimnout akcentovaných tónů v melodii v altu. Tyto tóny jsou totiž v druhé periodě převedeny do sopránové polohy v melodii, zatímco melodie tématu zaznívá v altu. V taktu 40 (Tempo I.) je návrat zkráceného dílu A s melodií tématu v doznívající E dur. Od taktu 41 přichází virtuózní předehra v E dur, A dur a Dur. Od taktu 46 se objevuje téma Carillonu v G dur s pozměněným doprovodem levé ruky. Téma poté přechází do D dur s doprovodem lomených kvintakordů a zakončuje opět v G dur v brilantním stylu.

Cyklus Film en miniature je jakási hudební nesourodá koláž. Nalezneme v něm vliv baroka, rokoka, Stravinského, francouzského chansonu. Jsou zde virtuózní části, poetické, orientální i taneční. Snad proto Martinů zvolil tento název cyklu, jenž má připomínat různorodé filmové obrázky bez spojitosti mezi sebou. I přes tuto nesourodost je klavírní cyklus hodnotné umělecké dílo a stojí za to nastudovat ho. Je pianisticky dostupné pro studenty ZUŠ.

75

3. 4 Pro tanec Skladba byla zkomponována v únoru roku 1927 v Paříži. Poprvé byla vydána v příloze Lidových novin Brno 20. 2. 1927 a pak 1979 nakladatelstvím Panton Praha ve sborníku „Drobné klavírní skladby“. Nahrál ji J. Erml 21. 8. 1962 v Československém rozhlase Brno. Celkové trvání jedna minuta. Jde vlastně opět o Foxtrot, ale harmonicky bohatší než předešlé Foxtroty, zejména o průtažné a střídavé tóny. Má typický foxtrotový rytmus, avšak v pravé ruce o jednu osminu posunut oproti levé. Je zde zřetelná trojdílná forma A B A, kdy poslední díl A je ve formě Da Capo doslovně opakován. Struktura jednotlivých dílů se dá vnímat takto. Díl A je taktově složen: 3+1, 3+2 a 3. Díl B v původní verzi na začátku 1+4, ale v revizi Věry Zouharové je již chybějící takt pro symetričnost taneční skladby doplněn, tudíž můžeme členit: 2+4, 2+2+2. Skladba je napsaná v celém taktu, tempo Allegretto. Po interpretační stránce má houpavý charakter díky znázorněným obloučkům. Z harmonického hlediska začíná díl a v G dur s přidanými průtažnými chromatickými tóny. Přes dominantní septakord C dur na pátém taktu přecházíme do paralelní tóniny e moll. Přes tóninu A dur se opět zakotvíme do tóniky G dur po třítaktové lyričtější a klidné části. Střední díl B se i po interpretační stránce liší. Již nejsou vyznačený legatové obloučky v následujících čtyřech taktech. Od taktu 19 je zřetelná birytmika mezi pravou a levou rukou. V rámci dvoutaktí je pravá ruka členěna po třech. Soprán hraje čtvrťovou notu s tečkou přes taktovou čáru a pod ním postupují osminové noty spojené obloučkem vždy po trojicích. Vzhledem k dvoutaktí je zápis 3+3+3+3+4. Levá ruka je v sudém taktu, střídá akordy f moll a B dur v osminových hodnotách s pomlkou. Jde tedy o pulsaci na dvě.

Obr. 61

Toto schéma se objeví celkem třikrát pokaždé v různých tóninách. Skladba je vhodná pro studenty ZUŠ ke konci I. cyklu. 76

3. 5 Black - Bottom Taneční skladbička inspirovaná jazzem a určená k tanci vznikla v Poličce roku 1927. Byla vydána ve sborníku „Skladby pro Poličku“ nakladatelstvím Supraphon roku 1973. Martinů ji věnoval Janu Novotnému36. Poprvé veřejně byla skladba provedena poličskou dechovou hudbou v úpravě Vincence Dernera roku 1968. Black Bottom je moderní společenský tanec ve 4/4 taktu, který byl v sezóně 1926-1927 vystřídán známějším Charlestonem, ve své stylizaci vlastně napodoboval chůzi v bahně, odtud i převzatý název Black Bottom neboli "Černá půda" (zemina). Martinů tuto skladbičku zahrál při přátelském posezení v hostinci Na střelnici, která se hned v Poličce stala senzací. Skladba začíná v D dur a po dobu 16ti taktů uvádí první melodický vstup. Opět je celkově skladba založena na akordické a oktávové sazbě. Na tuto část navazuje další nyní v G dur, která vychází z části předchozí.

3. 6 Vánoce (Le Noël) Klavírní cyklus o třech částech vznikl v době Vánoc v Paříži toku 1927. Skladba byla poprvé vydána roku 1931 u Mojmíra Urbánka v Praze a další vydání se uskutečnilo v Supraphonu Praha roku 1971 v revizi Karla Šolce. V tomto vydání je nutno upozornit na špatné přiřazení názvů k jednotlivým částím. Ve druhé skladbě je připsán titul Vánoční koleda a ve třetí Dětská ukolébavka. Samozřejmě by to mělo být opačně. Co se týče těchto názvů, tak nejde o tituly od skladatele. Objevují se poprvé v knize M. Šafránka na str. 365. V autografu Martinů názvy neuvádí, pouze tempová označení. První veřejné provedení cyklu není známé. V Československém rozhlase Brno skladbu Vánoce nahrál J. Erml 6. 9. 1963 a na stejném místě i H. Pelikánová 22. 12. 1986. Cyklus trvá celkem 7,50 minut. Bohuslav Martinů jej věnoval Anně Špačkové37. Přestože cyklus nese název Vánoce, těžko bychom vánoční tématiku hledali.

36

Novotný Jan, přítel Martinů z rodné Poličky. Špačková Anna, žena Jaromíra Špačka – zaměstnance Československého vyslanectví v Paříži a přítele manželů Martinů. Byl jim za svědka na svatbě. Bohuslav Martinů v letech Anně Špačkové dedikoval klavírní skladby „Vánoce“ a sedm českých tanců „Borová“.

37

77

3. 6. 1 Allegro (Saně) Skladbička je napsána ve 2/4 taktu, který se po celý průběh nezmění. Má veselý charakter. Hravost podtrhují stálé staccatované noty. Budí dojem určité houpavosti. Zejména v sestupných intervalech hlavního melodického motivu. Snad i proto Miloš Šafránek k této části připojil název „Saně“. Jako kdyby vzdálenost sestupného intervalu znázorňovala kopeček dolů, po kterém sjíždí dětské saně.

Obr. 62 Při zaměření na formu skladby zjistíme, že je sestavená ze čtyřtaktového melodického motivu z úvodu skladby. Tento motiv se ve skladbě několikrát opakuje v různých tóninách. Hned zpočátku skladba začíná v A dur. Tóninu nám udává stupnicový běh v melodii v pravé ruce. Melodie je doprovázena levou rukou v doškálných kvintakordech (D, cis, h, cis) jdoucích po sekundách na druhé doby. Přes septakordy ve Fis dur a F dur se nám na taktu 20 dostává hlavní melodický motiv do c moll. Levá ruka má nyní ostinátní doprovod využívající střídání tónin F dur a c moll. Po osmi taktech melodie zmoduluje do tóniny B dur a po dalším osmitaktí do g moll, kdy melodie nakonec vyústí na taktu 44 do F dur. Na dalších taktech je zřetelné jakési malé provedení. Pracuje se s prvním taktem hlavní melodie v F dur, B dur, F dur a G dur. Po opakovaném akordickém střídání na F dur a G dur se dostaneme zpět do tóniky A dur. Na taktu 61 (Tempo I.) zazní doslovně melodie v A dur po dobu sedmi taktů. Od taktu 68 (Poco meno) můžeme tuto část vnímat již jako codu. Sice ještě na osmi taktech zazní známé melodické téma, ale dále je akordicky zpracována. Více se zde již skladba ukotvuje na tónice A dur. Objevují se ještě mimotonální akordy, paralelní (fis, cis). Po střídajících se mollových akordech se skladba v úplném závěru rozjasní do A dur. 78

3. 6. 2 Andante (Dětská ukolébavka) Jde o pomalou část v rámci cyklu. Opět je zde cítit houpavý charakter, nasvědčuje tomu i název skladby. Ale nyní má kolébavost hlubší hudební význam. Přestože se v úvodu zdá, že jde spíše o melancholičtější pojetí písně na dobrou noc v mollové tónině, záhy se přesvědčíme, že tato Ukolébavka je optimistická a ve středním díle až slavnostního charakteru. Jestliže není název od Martinů, je zde prostor pro fantasii, jaký titul přiřadit k tomuto dílu. Například „Vánoční ukolébavka“, „O Ježíškovi“. Skladba je napsána v celém taktu a až na dvě výjimky (2/4 takt) je ponechán po celou dobu. Má typickou třídílnou formu A B A. Na prvních osmi taktech se nám představí hlavní melodie skladby převážně v mollových tóninách se zakotvením v e moll. Pod ní ve čtvrťových hodnotách plyne doprovod podtrhující harmonii a opakující se prodlevě na tónu H. V dalších taktech se do melodie začínají dostávat i durové tóniny. Na taktu 14 je změněno taktové označení na 2/4 a hned se zase skladba vrátí do původního taktu. Takovéto vsuvky jsou pro skladatele typické. Od taktu 16 se melodie převážně již drží v durových tóninách. Díl A je zakončen opět 2/4 taktem v D dur a o oktávu výše. Tento barevný prvek je typický i pro klavírní party pozdějšího Martinů.

Obr. 63

Ve středním díle B (Moderato) se postupně zahušťuje doprovod do akordů. Stále se střídají harmonie po taktech. Melodie na prvních čtyřech taktech postupuje 79

v altu. V sopránu zazní krátce vždy nota D3 jako malý zvoneček. Na taktu 35 (Poco vivo) roste jak tempo, tak i dynamika do forte. Melodie postupuje ve stupnicovém sledu se zahuštěnou harmonií o sekundy a dostáváme se do D dur. Zde přichází akordická část. Melodie je doprovázena arpeggiovanými kvintakordy na D dur a E dur a po čtyřech taktech se změní harmonie na septakordy v h moll a cis moll. Tato část vyústí přes dominantní septakord v E dur do dynamicky exponované části středního dílu (pesante) a zároveň do vrcholu celé skladby. Melodie zní v širokých čtyřhlasých akordech s doprovodem čtyřhlasých akordů v levé ruce, pod nimiž zní basová prodleva na F a po dvou taktech na D. Dále přichází doznívání a uklidňování středního dílu, kdy levá ruka již doprovází melodii pouze v oktávách a melodie pravé ruky také přechází ze čtyřhlasu do tříhlasých akordů. Po střídání tónin H dur a cis moll se navrací první díl A ve zkrácené podobě a slabé dynamice piano. V závěrečných čtyřech taktech se přes harmonickou kadenci C dur, F dur, C dur a H dur dostaneme k akordu v E dur, který s předepsanou korunou nechává doznívat tuto skladbu.

3. 6. 3 Allegro (Vánoční koleda) Závěrečná skladba cyklu má opět veselý charakter plný optimismu. Ve středním díle se objeví i částečná citace české koledy „Nesem vám noviny“. Snad i proto M. Šafránek pojmenoval tuto část jako „Vánoční koleda“. Skladba má tradiční třídílnou formu A (a,b,c,a) B (a,b) A s Codou. Jednotlivé díly mají i své vlastní členění. Jestliže v prvních dvou skladbách cyklu Martinů většinou ponechával stejná taktová označení po celou dobu skladby, v této skladbě tomu tak není. Dochází k tomu hlavně v krajních dílech A, kdy velmi často střídá takty 2/4, 3/4 a C. Skladba začíná ostinátním harmonickým doprovodem v pravé ruce na septakordu d moll zahuštěn kvartou (d-g). Levá ruka přináší první melodickou myšlenku (a) této skladby. Vzdáleně může připomínat melodický motiv první skladby tohoto cyklu. Zde také melodie začíná rozloženým intervalem ale vzestupným a k tomu sekundový pohyb vzhůru.

80

Obr. 64

Harmonie se z d moll přemění na e moll a D dur a opět se dostáváme do d moll, kdy se celá část zopakuje se zakončením v G dur. Takt 24 přináší další melodickou myšlenku (b), avšak motivicky odvozenou od předešlé. Nyní melodie přechází do pravé ruky. Akordický doprovod levé ruky střídá harmonie G dur a a moll. Přes modulaci se dostaneme na taktu 35 k další melodické myšlence (c) využívající převážně sekundového postupu melodie z úvodních taktů. Po sedm taktů je ostinátní doprovod levé ruky na B dur a c moll a v dalších taktech se střídají harmonie D-h a D-a. Od taktu 48 nastupuje úvodní myšlenka (a) v přesném znění. Na taktu 60 (Poco meno) nastupuje střední díl B v G dur. Tento díl je taktově sjednocen (3/4 takt). Levá ruka doprovází melodii ostinátním rytmickým doprovodem. Na taktu 76 se objevuje již zmiňovaná citace české koledy.

Obr. 65

Tato čtyřtaktová citace melodie je harmonizována v e moll a C dur a doprovázena lomenými kvintami. Způsob doprovodu levé ruky je na dalších taktech zachován, avšak se střídáním E dur a fis moll. Na taktu 88 ještě jednou zazní citace koledy na E dur a a moll, po které nastupuje opět díl A. Na závěr je připojena Coda v G dur s toccatovými prvky. Skladba je ukončena tremolem a oktávou v C dur.

81

Jako celek jsou Vánoce cyklus s volnou střední větou a rychlými krajními. Můžeme říci, že v určitém směru navazují na klavírní cyklus Bajky. Věra Zouharová použila krásné přirovnání, že Bajky jsou perokresbou a Vánoce kresbou štětcem. V závěrečné části cyklu je znát i vliv I. Stravinského, díky proměnlivému metru i akcentaci, tak jako v části Scherzo cyklu Film en miniature. Cyklus Vánoce jsou přehledné jak po harmonické stránce, tak i formové. Martinů využívá tradičních harmonií, nikde nevybočuje z tonality. Všechny části mají i zřetelnou melodickou linku, tudíž jsou i dostupné po hudební stránce i mladým pianistům. Cyklus Vánoce lze zařadit do repertoáru dětí na ZUŠ do I. cyklu.

3. 7 Par T. S. F. (Na vlnách rozhlasu) Skladba byla pravděpodobně zkomponována kolem roku 1928 v Paříži. Je to zřejmé z papíru s plastickým záhlavím, kde je psáno: E. Ploix 8 rue Ste Placier Paris. Vydalo ji nakladatelství Panton Praha roku 1990. „Par T.S.F.“ – „Par telegraphie sans fils“ v překladu znamená „Bezdrátovou telegrafií“ nebo „Rozhlasem“. Bohuslav Martinů tak naráží na jev, který hudebníky té doby velice zajímal. Je zajímavé, jak byl Martinů vnímavý k bezdrátové technice dávno před rokem 1935, kdy dokončil své rozhlasové opery. Skladba byla dlouho nezvěstná. Až roku 1988 objevila rukopis Glenda Dawn Goss, která skladbu revidovala. Nalezla rukopis v Hargrettově knihovně vzácných tisků a rukopisů univerzity v Georgii (USA). Rukopis převzala knihovna v roce 1969 nebo 1970 (dodnes se přesný rok neví) jako součást sbírky Carol Robinsonové. Carol Robinsonová (1889 – 1979) byla významná americká klavíristka a učitelka v New Yorku. Za První světové války vyučovala morseovu abecedu. S Bohuslavem Martinů se pravděpodobně setkala ve dvacátých letech během svých častých návštěv Paříže. Poprvé skladbu uvedla na veřejnosti 18. dubna 1926 v Portlandu ve státě Oregon a téhož roku ještě ve Woodstocku. Díky této skladbě klavíristka představila českého skladatele americkému publiku. Dalo by se říci, že skladba Par T.S.F. nahrazuje v chronologickém přehledu orchestrální skladbu „La Bagarre“, která byla do té doby považována za první skladatelovu skladbu provedenou v Americe. C. Robinsonová na tuto skladbu upozornila známou tanečnici Elizabeth Delzovou známou také jako Gorham Munsonová. V roce 1933 Delzová tančila na hudbu „Par T.S.F.“ v New Yorku. Později zpracovala

82

choreograficky skupinové provedení tohoto díla. Ve vlastnoručním opise tanečnice nastala omylem chyba, kdy název špatně opsala jako „Par T.P.F.“. Pro lepší uchopení tanečního projevu připsala do notové předlohy řadu doprovodných akcentů. Glenda Dawn Goss do vydání zařadila opravu metra ve 20. taktu C. Robinsonovou a změny provedené skladatelem: v 19. taktu změnil dynamiku mf na p, ve 24. taktu přeškrtl druhou osminu a ponechal taky rytmicky i harmonicky správnou skupinu čtyř not. Editorka doplnila čísla taktů. Všechny ostatní záznamy se shodují s rukopisem Martinů, včetně způsobu psaní posuvek, které se vztahují pouze k notám, před které byly napsány a platí až do konce taktu. Par T.S.F. je typické svým suchým ostinatem, jenž má připomínat morseovu abecedu, kterou se dorozumíval tehdejší telegrafista a rozhlasový operátor. Po celou dobu skladby plyne toccatový charakter. Neustále skladatel střídá takty, téměř v každém novém taktu (3/4, 2/8, 5/8, 4/8, 3/8, 8/8). Charakter melodie v pravé ruce je skočný, jako by se nechal inspirovat nějakým českým tancem. Efektní je také využití dynamických možností. Skladba začíná a končí v dynamice p. Při zdvojování melodie a přechodu do diskantové polohy roste i dynamika až do ff. Využívá i subita p, které navozuje dramatičtější atmosféru. Po formové stránce můžeme skladbu rozdělit do tohoto schéma: p (předehra) A m (mezihra) A´ B m A´ coda. Začínáme

jednotaktovou

předehrou

v tempu

Allegretto

ostinátním

doprovodem rozděleným mezi obě ruce.

Obr. 66

Tato rytmická figura dále přechází jako doprovod levé ruky k melodii a prostupuje téměř celou skladbou. Můžeme říci, že podle postupu melodie pravé ruky Martinů psal skladbu v d moll. Často používal pro své skladby označení in d. Melodie v pravé ruce plyne v terciích. V sedmém taktu přecházíme do in B a dále přichází opět 83

jednotaktová mezihra uplatňující stále toccatovost, ale nyní je pravá ruka zdvojená do oktáv. Od taktu 9 vnímáme další díl A´. Využívá podobné melodiky jako v předchozím díle, ale obohacuje o další postupy. Ostinátní doprovod v levé ruce je položen o oktávu výše. Pravá ruka má terciovou melodii obohacenou o spodní oktávu. Z hlediska harmonie nám chybí tónorod, tudíž je těžké určit přesný harmonický postup. Opět můžeme mluvit o in d. Od 19. taktu přichází díl B. Na prvních dvou taktech se střídá septakord v B dur s alterovaným septakordem v cis moll. Na dalších dvou taktech jsou harmonie E dur s přidanou sextou a alterovaným akordem v B dur. Dále se objevuje motiv melodie na zmenšeném akordu d moll a dále jsou uplatňovány bitonální prvky, kdy pravá ruka má melodii v d moll a pod ní ji levá doprovází v Des dur. Celý díl B vyústí do dominanty in A. Od taktu 30 nastupuje díl A´, který z předešlého dílu A´využívá jen některé takty s melodií. Od taktu 34 se objevuje coda. Využívá akordy střídající se na subdominantě (G dur) a dominantě (A dur) a toniky D dur. Celá skladba se završuje opět v toccatovém stylu v pp jako na začátku. Pro svoji složitou rytmickou fakturu bych skladbu zvolila na úroveň II. cyklu.

3. 8 Prélude Skladba vznikla v Poličce roku 1929. Je vydána ve sborníku „Skladby pro Poličku“ nakladatelstvím Supraphonu roku 1973. Titulní strana tohoto Preludia nese dedikaci: „Slavnému Spolku divadelních ochotníků v Poličce v upomínce na slavnostní otevření Tylova domu ve dnech 14.-18. srpna 1929 věnuje B. Martinů“. Ze svědectví víme, že Martinů při slavnosti zahrál tři skladby, mezi nimiž bylo i toto Preludium. Po 27 letech (7. ledna 1956) se v Tylově domě38 na přání Martinů uskutečnila premiéra39 „Otvírání studánek“ za vedení Zdeňka Zouhara. Martinů měl velice rád divadlo a Polička mu poskytla první divadelní zkušenosti, které v pozdějších letech uplatnil při komponování svých scénických děl. Tímto Preludiem vzdává Poličce a jejímu divadlu hold. Preludium má slavnostní charakter. Ve vrcholových částech připomíná plný varhanní zvuk v kostele. 38 39

Roku 1979 se v Tylově domě uskutečnila smuteční tryzna za Bohuslava Martinů. Předpremiéra „Otvírání studánek“ byla provedena 7. prosince 1955 v Praze.

84

Obr. 67

Je v tempovém označení Maestoso. Používá hustou akordickou sazbou se střídmou melodikou. Hudební tok je spíše soustředěn do četných modulací a neustálých změn tonální příslušnosti hudebního proudu, tak jak je zvykem u Martinů. Pro velké rozpětí v akordické sazbě bych volila skladbu pro studenty na konci I. cyklu.

3. 9 Lístek do památníku Skladba

byla

zkomponována

v březnu

1935

v Praze.

Je

vydaná

nakladatelstvím Panton Praha roku 1979 ve sborníku „Drobné klavírní skladby“. Martinů

ji

věnoval

Jiřince

Černušákové40.

Skladbu

nahrál

J.

Erml

v Československém rozhlase Brno 21. 8. 1962. „Lístek“ trvá jednu minutu. Tato líbezná skladbička nese tempové označení Volně (Con lentezza e poco rubato) ve 2/4 taktu. Úvodních pět taktů svou melodikou připomíná českou písničku „Zelení hájové“.

Obr. 68

40

Černušáková Jiřinka, dcera hudebního kritika, dějepisce a lexikografa G. Černušáka. Skladbu ji Martinů věnoval krátce po světové premiéře své opery Hry o Marii konané v Brně.

85

A i v těchto taktech je doprovod levé ruky odlišně rytmicky zpracován. Postupuje v osminách s pomlkou a v následujících taktech až po konec povětšinou ve čtvrťových hodnotách. Celá skladbička by se dala rozdělit do čtyř nepravidelných frází (8+8+7+9). V první frázi je vzdálená citace české písničky. Z této motivicky vycházejí fráze následující. Tedy v taktu 9 začíná druhá fráze tóninou H dur. Martinů v celé skladbě velmi bohatě pracuje s harmonickými změnami podle postupu levé ruky. V této frázi (od taktu 12) je sestupný melodický sled ve dvojhmatech, kdy harmonie postupují v kvintovém rozestupu (d-A, E-H, B-F, C-g, f-C). Od taktu 17 přichází třetí fráze nyní začínající na F dur velice podobná předcházející. Nyní melodický

sled

sestupuje

v lomených

vzestupných

a

sestupných

terciích

v harmoniích v sekundovém rozestupu (d-e, A-h, D-cis- H-CIS). Poslední fráze této skladbičky nastupuje na taktu 24 ve Fis dur, do které se postupně zakotvuje a zároveň i končí. Lístek do památníku není složitý po technické stránce, ale po obsahové. Proto bych jej řadila do vyššího ročníku I. cyklu ZUŠ.

3. 10 Skladba pro malé Evy Klavírní drobnost napsaná v Paříži roku 1935 byla otištěna v témže roce v příloze časopisu Eva č. 9. Vydána byla roku 1969 v nakladatelství Panton Praha v edici „Nová česká a slovenská klavírní hudba“. Další vydání se uskutečnilo roku 1970 také v Pantonu Praha v edici „Klavírní skladby“. Natočil J. Erml 21. 8. 1962 v Československém rozhlase Brno. Skladbička trvá necelé dvě minuty a Martinů ji věnoval Svatavě Michalové41. Dvoustránková skladbička má motorický charakter. Snad i právě kvůli dané stereotypní motoričnosti zejména pravé ruky má v sobě skladba určitou rozpustilost a žertovnost.

41

Michalová Svatava, její otec je Vojtěch Michal - kreslíř módních návrhů.

86

Obr. 69

Nesetkáme se zde s velkým rozpětí ruky, proto je skladba vhodná pro menší děti. Když se podíváme do notového zápisu, můžeme si všimnout, že pravá ruka hraje téměř stále v šestnáctinových hodnotách. Ale Martinů v taktu je vypsal po dvojicích. Snad pro určité připodobnění dvou hlasů? V doprovodu levé ruky se často objevují chromatické postupy. Například hned na začátku, kdy levá ruka má chromatické sexty. Skladbička je tonální, inklinuje k G dur. Je to zřejmé i ze závěru skladby a poslední akordu. Od taktu 75 na chvíli ustává motorický pohyb rychlých not na akordu D dur. Přichází dvojperioda připomínající svojí melodikou nějakou písničku. Skladbička vyžaduje drobnou techniku, proto bych ji zařadila do repertoáru žáka ZUŠ od 6. ročníku.

3. 11 Dumka č. 1 Skladba vznikla v Paříži roku 1936. Před touto klavírní drobností Martinů zkomponoval dvě rozhlasové opery o jednom dějství: Hlas lesa (1935) a Veselohra na mostě (1935), dále balet Paridův soud a Scénickou hudbu k Oidipovi (1936). Je to doba, kdy Martinů píše svá vrcholná scénická díla a mezi nimi komponuje dvě klavírní Dumky. Mezi českými skladateli zaměřující se na tento žánr patří bezpochyby Antonín Dvořák. Dumka pochází

z ruského

či

ukrajinského

jazyka.

Její

význam

je

hlubokomyslná lidová píseň s vážným zamyšlením. Výraz dumka přejaly i další slovanské

jazyky.

Je

zdrobnělinou ukrajinského slova duma,

jež

označuje slovanskou, především ukrajinskou epickou baladu, která má obvykle melancholický ráz. Podle některých autorů může mít výraz původ v dobách gótského osídlení východní Evropy. Dumky skládali převážně slovanští skladatelé jako například zmiňovaný Antonín Dvořák, Petr Iljič Čajkovskij, Modest Petrovič 87

Musorgskij. Lidové dumky se zpívají také v severním Německu, na Ukrajině, v Rusku a dalších zemích. Dumka D dur vyšla v albu Hudební matice Umělecké besedy „Klavír 1937“. Dále roku 1974 a 1979 ve sborníku Drobné klavírní skladby v pražském Pantonu. Radoslav Kvapil skladbu natočil v Československém rozhlase Praha 26. 6. 1985. Skladba trvá 3,15 minut a je věnována Paní J. Roudnické. Dumka potvrzuje zralost projevu skladatele. Bohuslav Martinů se v době jejího skládání již umělecky zcela našel. Vstupní melodie zaujme svojí podobností s jinou skladbou Martinů. Se začátkem sóla anglického rohu z baletu Špalíček ve čtvrtém obraze druhého jednání „Kouzelná mošna“.

Obr. 70

Obr. 71

Dumka D dur je napsaná v 3/8 taktu v tempu Poco moderato. Je to krásně zpěvná a citově hluboká skladba. Velice zajímavá i po harmonické stránce, která je velmi bohatá. Skladbu můžeme rozčlenit na díly A B C A´. Na prvních osmi taktech se nám v sopránu představí hlavní melodie tedy téma celé Dumky, které se v průběhu skladby ještě několikrát objeví v různých obměnách či variacích. Úvodní znění melodie začíná v D dur, přechází přes spoustu krásných harmonií, které se bohatě 88

střídají i několikrát v taktu a končí v H dur. Dále zazní jen část melodie začínající v e moll a pak následuje práce s tématem. Na taktu 14 přichází krásně barevná část unisono na zmenšeném akordu cis moll. Po jejím doznění zde Martinů uplatňuje bitonální zacházení s harmonií, kdy v pravé ruce střídá akordy v e moll a h moll a v levé Fis dur a h moll. Na taktu 24 se znovu objeví téma v původní tónině D dur, ale nezakončí se v H dur, nýbrž zmoduluje melodie do E dur a následně des moll. Dále skladatel motivicky pracuje jako v předchozí části. Od taktu 45 je díl B, který má funkci malého provedení. V této části dochází k časté modulaci melodie, zvyšování tempa i celkové gradaci skladby. Začínáme tedy na dominantním septakordu B dur. Melodie je motivicky odvozena od melodie A dílu. Po modulaci zazní téma na dominantním septakordu C dur. Od taktu 61 se objevuje opět unisonová část na septakordu h moll, následně na C dur zmenšeném akordu cis moll. Postupně dochází k accelerandu, které vyústí v tempo Poco vivo a díl C na taktu 71. Jde o virtuózní část, kde pravá ruka hraje v šestnáctinových hodnotách, pod kterými levá ruka postupuje v osminkách. Tato část nemá stěžejní melodie, ale její základ je v harmonických modulacích. Na posledních deseti taktech zazní téma Dumky v D dur (Tempo I.) Dumka je náročná jak po technické stránce, ale i po výrazové. Tudíž potřebuje již vyspělejšího pianistu pro její správné pochopení. Je vhodná od 6. ročníku ZUŠ.

3. 12 Dumka č. 2 Skladba vznikla v témže roce jako předchozí Dumka č.1 roku 1936 v Paříži. Poprvé byla vydána v příloze časopisu Eva, č. 13 roku 1936 u Melantricha v Praze. Další vydání se uskutečnilo v letech 1970 a pak 1974 v pražském Pantonu. R. Kvapil ji společně s první Dumkou natočil 26. 6. 1985 v Československém rozhlase Praha. Skladba trvá 3,55 minut a je věnována Zdeňce Kubínové. Tato Dumka je technicky o něco prostší než první Dumka. Jak co do kompozice, tak co do pianistické stylizace. Skladba je opět v 3/8 taktu a tempu Poco moderato. Můžeme ji rozdělit na tři části A B A´.

89

Obr. 72

První část A uvádí od druhého taktu v pravé ruce hlavní téma, se kterým je pracováno po celou dobu skladby, jak tomu bylo již v předchozí Dumce. Musíme si uvědomit délku tématu. Začne na druhém taktu a končí notou B1 na pátém taktu a od šestého taktu začíná další citace čtyřtaktového tématu. Jelikož celá skladba začíná jednotaktovou předehrou levé ruky, tak tento takt musíme vnímat i v pátém taktu levé ruky jako mezihru k dalšímu uvedení tématu. Začíná na dominantním septakordu B dur a na 10. taktu téma zmoduluje do dominantního septakordu G dur. Od 16. taktu pracuje s hlavou tématu v C dur a přes H dur na 24. taktu znovu zaznívá téma na dominantním septakordu H dur. Od taktu 35 nastupuje díl B v C dur. Motivicky vychází z hlavního tématu. Martinů nyní používá paralelní septimy. Přes modulační pásmo se na taktu 61 vrací k hlavní melodii a dílu A´ v původní tónině B dur. V taktu 72 zazní šestitaktová kadence na D dur a G dur. V úplném závěru skladby je naposledy uvedeno téma na fis moll a zakončuje se akordem D dur s přidanou sextou. Jako předchozí Dumka je náročná hlavně po výrazové stránce, proto bych ji zařadila do repertoáru ZUŠ od 6. ročníku.

3. 13 Les bouquinistes du quai Malaquais V českém překladu Bukinisté z nábřeží Malaquais. Bukinisté byli antikváři na nábřeží řeky Seiny. Miloš Šafránek ve své knize označuje tuto skladbu „za malou vzpomínku na pařížské „nábřeží optimismu“ a antikváře“. Od května 1926 do listopadu 1927 zkomponoval Bohuslav Martinů neuvěřitelné množství děl scénických (opera Voják a tanečnice, tři jednoaktové 90

balety), komorních (Dechový kvintet, Duo pro housle a violoncello, Smyčcový kvintet) a také klavírních. V té době žil velmi skromně v malém bytě na Montparnasse. Od rána do večera se oddával pouze své práci – komponování. „Úderem druhé hodiny odchází na každodenní procházku na nábřeží k svým antikvářům – bukinistům, na něž si vzpomněl po dlouhých létech v New Yorku rozkošnou klavírní skladbičkou, lokalizovanou přesně na Quai Malaquais mezi Pont neuf a Pont des Arts, kam rád chodíval. Strávil tam dlouhé hodiny o samotě, probíraje se knihami a srovnávaje si v mysli svou kompoziční práci.42“ Martinů napsal: „Tam, v těch nouzových krámcích s knihami, u bukinistů najdete vše, co kdy zajímalo, těšilo i znepokojovalo lidskou mysl, od řecké filosofie, až po dadaistické verše, středověk, renesanci, naši současnou dobu, všechno smícháno dohromady, knihy vzácné i bezcenné, litografie, obrazy, noty.“43 Skladba byla zkomponována v květnu roku 1948 v New Yorku. První vydání se uskutečnilo v Paříži u Heugela roku 1954. První provedení nezjištěno. Tato třístránková skladba trvá zhruba dvě minuty. Je dedikována jeho ženě Charlotte. Je to veselá skladbička v tempu Allegro. Vyzařuje z ní optimismus, který bezpochyby Martinů cítil, když se procházel po nábřeží.

Obr. 73

Je zajímavé taktové označení, pouhou číslicí 2. Dílko zahajuje šestitaktová předehra spíše etudového rázu v triolách zpočátku unisono. Pak nastupuje zpěvné téma v d

42

ŠAFRÁNEK, Miloš: Bohuslav Martinů. Život a dílo. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961, s. 133 43 MARTINŮ, Charlotte: Můj život s Bohuslavem Martinů. Praha: Bärenreiter, 2003 (1. necenzurované vydání), s. 12

91

moll povětšinou v terciích, jehož začátek je posunut na lehkou dobu. Tudíž zní synkopicky. Pod melodií probíhá stereotypní doprovod, který je také jasně posunut na lehkou dobu. Udávají nám to zapsané obloučky. Opakují se dvojice osmin v intervalu sexty se sekundovým přírazem na vrchním tónu. Od taktu 12 se již melodie pravé ruky zahušťuje drobnějšími hodnotami. V dalších taktech je určitá motivická práce s tématem a oktávovými skoky v C dur a přes B dur přichází opět F dur. Od taktu 24 nastupuje jakási mezihra v šestnáctinových hodnotách střídající tóniny g moll (II. stupeň) a F dur (T). Přes dominantní septakord C dur se navracíme do F dur a s ní se znovu objevuje triolová fráze jako na začátku skladby. Po ní následuje opět téma, které se dále zpracovává. Doprovod levé ruky je téměř shodný s prvním uvedením, ale již zapsán od těžké doby. Namísto přírazu se hraje interval sexty s přidanou sekundou na vrchním tónu. Od taktu 48 je čtyřtaktový úsek in A. V levé ruce je chromatická sekvence kvintakordů. Dále skladba pokračuje na pěti taktech v obdobné rytmické figuře, jak to již bylo v taktech 17 – 23. Nyní ovšem obě ruce jdou paralelně. Třetí stranu zahajuje opět triolová pasáž nejdříve v F dur a poté B dur. Ke konci skladby se ještě jednou objevuje téma v pravé ruce začínající na první době. Jednotlivé melodické úseky jsou doplňovány šestnáctinovými hodnotami, které na závěr mají obě ruce dohromady. Na první pohled vypadají unisono, avšak v místech, kde se vyskytnou v pravé ruce tóny h – c, tak levá hraje o sekundu tóny výše c – d. Tak skladatel zde vyjádřil určitý hudební žert. Skladbička po pochopení rytmiky a pulsace není po pianistické stránce nikterak těžká. Tudíž se dá začlenit do repertoáru ZUŠ od 5. ročníku.

3. 14 Bagatelle Skladba vznikla roku 1949 pravděpodobně v New Yorku. První vydání se uskutečnilo v nakladatelství Editions Max Eschig Paris. Nemáme informace o prvním provedení. Trvá přibližně jednu minutu. Miloš Šafránek Bagatelle ve svém seznamu nemá a H. Halbreich ji uvádí pod názvem „Morceau facile /Bagatelle/“. Bohuslav Martinů ji věnoval Thèrese Casadesus44. Bagatela je drobná skladbička, nejčastěji komponovaná pro klavír. Z klavírní literatury tak známe například bagately Ludwiga van Beethovena, Antonína

44

Casasdesus Thèrese, dcera slavného francouzského pianisty Roberta Casadesuse, působícího také v USA, s Martinů se osobně znali.

92

Dvořáka, Bedřicha Smetany, Vítězslava Nováka nebo Josefa Suka. Odpovídá základnímu významu tohoto původně italského slova - maličkost, drobnost, titěrnost. Bagatelle je drobná skladba o dvou stranách a 33 taktech v tempovém označení Moderato.

Obr. 74 Není zde předepsána žádná dynamika. Charakter je veselý až lehce skočný. Má typickou třídílnou formu A B A s codou. Je zřejmé, že skladba je v tónině F dur, přestože Martinů na začátku nepředepsal předznamenání. Celá skladba probíhá v 2/4 taktu až na takt 17, kde Martinů pulzaci rozšiřuje na tři doby. Bagatelle je bohatá na tečkované rytmy a staccatové noty, jež podtrhují její celkový hravý charakter. V dílech A si můžeme všimnout v pravé ruce sekvencovitého chodu kvart v tečkovaném rytmu a proti tomu v zrcadlovém postupu jde levá ruka sekvencovitě v terciích. Díl B přichází v tónině C dur, tedy na subdominantě. Pravá ruka drží stále stejný rytmus. V levé ruce je zajímavá práce staccatových oktáv, někdy i přesahující tento interval v dvojhmatech. Třetí díl nastupuje na taktu 18 opět v tónině F dur a je naprosto shodný s prvním dílem. Závěrečná coda na 6 taktech nepřináší již novou myšlenku. Martinů pracuje ostinátně s motivem tečkovaného rytmu na tóninách C dur a d moll. V závěrečném taktu je zápis levé ruky na tónu F1 ligaturován z předešlého taktu. Ale pod tímto taktem je ještě připsán takt s basovou notou kontra F. To by znamenalo, že v předposledním taktu zahrajeme F1 a na poslední takt v levé zahrajeme navíc kontra F. Co se týče harmonické stránky, tak skladba je čistě tonální. „Že jde o skladbu pro dítě, vyplývá částečně i z vtipné poznámky autora k poslední notě skladby v basu, vzdálené od běžného rozsahu v celé skladbě: 93

„Surtout il faut toucher la note juste! Sinon c´est la fin de tout!“ (Note de l´Auteur) – „Obzvlášť je třeba zahrát tuto notu přesně! Jestliže ne, je konec všeho – jinak je po všem!“45 Skladbička Bagatelle není pianisticky nijak náročná. Je vhodná pro zařazení do repertoáru menších dětí na ZUŠ. Úroveň 4. ročníku I. stupně.

3. 15 Barcarolle Skladba vznikla v New Yorku 10. 12. 1949. První vydání bylo v Paříži roku 1965 u Maxe Eschiga. Radoslav Kvapil skladbu natočil v Československém rozhlase v Praze 26. 6. 1985. Dvoustránková skladba má trvání 2,80 minut. Bohuslav Martinů ji věnoval Marguerite Fournier46. Barkarola znamená v překladu lyrická píseň benátských gondoliérů, kteří se plavili na gondolách a převáželi cestující. Tento žánr psali i další skladatelé, například Fréderic Chopin, P. I. Čajkovskij. Skladba je typická svým houpavým rytmem, připomíná loďku na hladině vody. Barcarolle je napsaná v 3/4 taktu a tempu Moderato.

Obr. 75

Houpání zaznamenáváme nejenom v melodii, ale i v čtyřtaktí s šestnáctinovým doprovodem. Je možné Barcarolle zařadit od 5. ročníku ZUŠ.

45

ZOUHAROVÁ, Věra: Skladby B. Martinů pro sólový klavír. Brno, 1993. Diplomová práce obor hra na klavír na Filosofické fakultě Masarykovy Univerzity, s. 267 46 Fournier Marguerite, pravděpodobně žena francouzského violoncellisty P. Fourniera, přítele Bohuslava Martinů

94

3. 16 Adagio. Vzpomínky Adagio zkomponoval Bohuslav Martinů jako poslední klavírní sólovou skladbu 12. 3. 1957 v Římě. Byla vydána v nakladatelství Panton Praha roku 1970 a 1974 ve sborníku „Klavírní skladby“. První provedení Z. Duchoslavem v Brně roku 1960. Trvá necelé tři minuty. Mezi Martinů a rodinou Kaprálovou47 vznikl krásný přátelský vztah. Často u nich pobýval v létě ve Třech Studních na Českomoravské vrchovině. Ani po letech nezapomněl Martinů na své přátele. A tak k desátému výročí úmrtí Václava Kaprála poslal jeho vdově drobnou klavírní skladbu s nadpisem: „Věnováno vzpomínkám na Václava Kaprála a Vitulku48.“ (viz příloha č. 1) Adagio neboli Vzpomínky jsou skladbičkou hlubokého citového projevu. Celkově jsou zapsány ve volnějším tempu. Skladatel bohatě pracuje s harmoniemi. Ale můžeme říci, že skladbička inklinuje k tónině Es dur.

Obr. 76

Na úvodu je předepsán celý takt. První čtyři takty (Adagio) je možno vnímat jako předehru k prvnímu tématu. Jde o triolové fanfáry s lehce teskným charakterem i díky mollové tónině es moll, která je rozvedena v následujícím taktu do Es dur a po druhé rozvedena do dominantní tóniny B dur. Hlavní melodie se však vyskytuje v levé ruce na chromatickém postupu kvartsextakordů. Pátý takt můžeme označit jako začátek prvního tématu, které se po metrické stránce přemění do 3/4 taktu. Často se vyskytují tečkované rytmy podtrhávající určitou naléhavost. Po dynamické a stavební stránce Adagio přechází ve vystupňovaném oživení vzpomínky do tempa Agitato v široké akordické sazbě. Od 16. taktu se skladba opět uvolňuje (Tempo I.), 47

Paní Kaprálové věnoval Bohuslav Martinů píseň „Vím hájíček pěkný zelený“ s dedikací „Vitulčině mamince k narozeninám, 1939“. 48 Vítězslava Kaprálová (1915 – 1940), skladatelka a dirigentka. Po absolvování brněnské konzervatoře a mistrovské školy pražské konzervatoře odjela díky stipendiu studovat na École Normale de Musique v Paříži dirigování u Charlese Muncha skladbu. Soukromě zde navštěvovala hodiny skladby u Bohuslava Martinů, který ji měl za rovnocenného druha ve skladbě. S Martinů měli krásný přátelský vztah. Říkal Vítězslavě „Písnička“ a ona jemu „Špalíček“. Bohužel na následky nemoci v pouhých 25 letech zemřela na miliární tuberkulózu. U Martinů také studoval brněnský Jan Novák. Společně s Kaprálovou to byli jediní čeští žáci skladatele.

95

kde druhý takt je skladatelem krásně otevřen díky dominantnímu akordu C dur a následné koruny. Dále skladba pokračuje druhým lyrickým tématem v Des dur (Andante), zřejmě revokace zjevu Vitulčina.

Obr. 77

Toto klidné téma je po šesti taktech narušeno smutečními osminovými triolami a změnou taktového označení. Po dvou taktech téma pokračuje ve 3/4 taktu, avšak zmodulovalo do F dur. Opět zde skladatel zhudebňuje vzpomínku na Vitulku. Víc se využívá tečkovaného rytmu a kratších hodnot evokující hravost a něhu Vítězslavy. Od taktu 31 se graduje do dynamiky ff fanfárovými triolami v B dur do podobného rytmického motivu jak bylo v části Poco agitato. Na taktu 35 je velký dynamický zlom do p. Jde o návrat úvodní předehry s hlavní melodickou linkou v levé ruce v opět chromatických kvartsextakordech. Nyní jsou trioly v augmentaci se zachováním stejné harmonie a rozšířením o jeden takt kvůli zakončení do tónického akordu Es dur. Skladba vyžaduje díky svému hlubokému obsahu již vyspělého pianistu. Proto bych ji zařadila do posledních ročníků ZUŠ I. cyklu.

96

4. Kompoziční znaky Bohuslava Martinů „ Martinů nepatřil k výbojným hledačům krajností. … Byl mnohem více „modernistou“ než „avantgardistou“. Moderna ho vzrušovala a nové podněty, které se okolo něho vynořovaly, nenechával bez povšimnutí; nebyl však typem člověka, který by chtěl revoltovat a bořit – ani v sociální oblasti, ani na půdě kompoziční techniky. Neobvyklé životní cesty občas značně posilovaly v jeho tvorbě příklon k české domácí tradici, která prosvítá pod koloritem originální hudební řeči skladatelské individuality a stejně tak pod jeho výrazovými prostředky, blízkými těm, ke kterým se dopracovala evropská hudba po smrti Clauda Debussyho za sugestivního vlivu Igora Stravinského. Bohuslav Martinů je možno plným právem považovat za legitimního dědice české tradice a tato role mu byla mnohokrát v tisku přiznávána už od třicátých let dvacátého století.“49 V díle Bohuslava Martinů nacházíme osobité kompoziční znaky, které jsou typické skladatelově době a hlavně jemu samotnému. Jeho skladby se dají dobře identifikovat po prvním poslechu a těžko se v nich nedá najít osobnost skladatele. Martinů je mistrem velkých forem. Za svůj život zkomponoval řadu celovečerních děl scénických, baletních, operních, symfonických. Ale dokázal komponovat hodnotná díla menších rozměrů, zejména také v oboru instruktivní klavírní literatury. V předchozích analyzovaných skladbách shledáme jak pravidelné třídílné písňové formy (Loutky), tak i nepravidelně stavěná dílka z jednotlivých taktů či motivů (Duo pro nervózní). Jak se skladatel kompozičně vyvíjel, tak se i vyvíjely skladby po harmonické stránce. V rané tvorbě shledáme skladbičky tonální, kde používá základních harmonických funkcí bez velkých inovátorství. Vlivem uměleckého vývoje, studií a zkušeností v některých skladbách až vybočuje z tonality (Improvizace na jaře). Jinde používá biakordiky či bitonálních úseků, kde nad sebou zaznívají odlišné harmonie. Často uplatňuje chromatické postupy a pentatoniku. Využívá hojně paralelismů (zejména paralelních kvart, kvint, akordů). V cyklu Bajky často využívá neoklasicistních

prvků,

kdy

se

skladba

pohybuje

v určitém

„moderním“

harmonickém plánu (alterace, paralelní a stejnojmenné tóniny, dur-mollová tonalita) a náhle Martinů vkomponuje část s tradiční až klasicistní harmonickou kadencí (tónika, subdominanta, dominanta). 49

MIHULE, Jaroslav: Martinů. Osud skladatele. Univerzita Karlova v Praze: Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 9

97

U skladeb Martinů je výrazná rytmická stránka. Často využívá akcenty v melodii, kdy přesouvá akcenty z těžké doby na lehkou. Tudíž v některých skladbách se objevuje birytmika. V obou rukách tak dochází k jiné metrické pulsaci. Například pravá ruka je členěna po třech a levá ruka po dvou. Vyskytují se dílka, ve kterých skladatel stále mění taktová označení (2/4, 5/4, 3/8 atd.). Někdy v průběhu skladby vloží do symetrické periody takt navíc. Tím narušuje pravidelnost hudebního toku. Používá často prodlevy (například v basových liniích). V rámci dvoutaktí pomocí obloučků přefrázovává melodii, tak dochází k rytmickému posunutí vrstev. Některá díla i z instruktivní oblasti jsou technicky náročná. Vyžadují jemnější motoriku, perlivou hru. Schopnost vyjádřit různé odstíny charakterů. Po interpretační stránce je důležité si všimnout bohaté artikulace – staccatované noty, legatové oblouky, frázovací obloučky. U Martinů se moc často nevyskytuje zápis pedalizace, proto bychom pedál měli brát střízlivě. Kantyléna u skladatele není romantického charakteru jako například u jeho učitele Josefa Suka. Objevují se v ní prvky lidové písně i vliv francouzských chansonů. Cítíme v melodiích vzpomínku na rodný kraj v Poličce. Proto by se melodické části neměly interpretovat afektovaně, přeromantizovaně, ale velice přirozeně. Bohuslav Martinů jako malé dítě vyrůstal na věži v Poličce, kde vypomáhal Karel Stodola. Při práci si rád zpíval a svými lidovými písněmi velice ovlivnil malého Martinů. „Písně, říkadla a hry jimž se naučil od dědy Stodoly, utkvěly v paměti Bohuslavově a zůstaly v ní po celý život. Některé z nich přešly do jeho skladeb nebo se staly popudem k pozdějšímu zlidovění skladatelova slohu. „Dědeček“ má významnou úlohu hned v první zpívané scénické práci Bohuslava Martinů z konce první světové války, nazvané Koleda; zpívá v ní s osobitým a zábavným přízvukem lidovou píseň Šel jest pán bůh, šel do ráje, Adam za ním poklekaje – tak, jak ji zpíval malému Bohouškovi na věži děda Stodola.“50

50

ŠAFRÁNEK, Miloš: Bohuslav Martinů. Život a dílo. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961, s. 15

98

4. 1 Výběr skladeb z dalších cyklů pro použití na ZUŠ V této diplomové práci se hlavně zaměřuji na skladby či cykly Bohuslava Martinů, které jsou svojí obtížností přístupné žákům ZUŠ I. a II. cyklu. Avšak pro zpestření repertoáru lze použít výběr z některých dalších cyklů skladatele. Jako celek jsou však pro žáky ZUŠ pianisticky náročné a po obsahové stránce někdy i komplikované.

SCHERZO (1924) QUATRE MOUVEMENTS (ČTYŘI VĚTY) (1929) vyžadují zralejšího studenta s vyspělou technikou kvůli složitější klavírní faktuře. BOROVÁ (1929) – sedm českých tanců. Jako cyklus je určen spíše pro studenty konzervatoře. ESQUISSES (SKICI) (1931) o šesti skladbách. Lze použít části II (Poco allegro), III (Valse), IV (Poco andantino). JEUX (HRY) (1931) o šesti skladbách. Tento cyklus je od předchozího náročnější, avšak pro nadaného žáka lze vybrat například část II (Poco allegro) či VI (Poco allegro). LES RITOURNELLES (1932) o šesti částech. Skladby jsou již komplikované po rytmické stránce a student by již měl mít v repertoáru více skladeb 20. století pro správné uchopení smyslu skladby. ESQUISSES DE DANSES (TANEČNÍ ČRTY) (1932) o pěti částech. Hravé a rytmické skladby. Jako celek jsou vhodné spíše na úroveň konzervatoře. Nejtěžší je V. část z cyklu. OKNO DO ZAHRADY (1938) – čtyři části. Náročné po obsahové stránce, vystihnout správnou náladu. ETUDY A POLKY (1945) ve třech sešitech. Dá se na ZUŠ použít pouze výběr některých etud a polek.

99

Závěr Při vypracovávání své diplomové práce jsem se shledávala s nedostatkem odborné literatury k tomuto tématu. Přestože o skladateli Bohuslavu Martinů je sepsáno nepřeberné množství publikací zaměřující se na jeho stěžejní dílo, o klavírních sólových kompozicích drobnějších forem jsem nenacházela více podrobnějších informací. Z bibliografického katalogu o Bohuslavu Martinů jsem zjistila, že celkový počet skladeb pro sólový klavír je 97. Do tohoto výčtu se nezapočítávají klavírní koncerty či skladby na dva klavíry. Z toho se uvádí 38 rukopisů, tedy skladby nevydané. Avšak přesný počet se můžeme pouze domnívat, jelikož některé autografy mohou být stále v soukromém majetku přátel Martinů. Ve své práci využívám 28 klavírních kompozic, o kterých si myslím, že jsou vhodné pro žáky ZUŠ. Při hledání notových materiálů jsem zjistila, že byly vydané skladbičky (většinou v pařížských nakladatelstvích), které u nás v tištěné formě jsou nedostupné. Jsou k nahlédnutí pouze v muzeích většinou v podobě rukopisů. Zasloužily by si větší pozornost, hlubší analyzování a zařazení do repertoáru dětí na ZUŠ. Skladba „Tři skici (Trois esquisses)“51 z roku 1927. Byla vydána v nakladatelství Max Eschig v Paříži. Obsahuje části Blues – Tango – Charleston. Části jsou líbivé, tanečního charakteru se svěží martinůovskou melodikou. Na LP desku je natočil Z. Jílek a E. Leichner. Další zajímavou skladbičkou je „Na tři ruce (À trois mains avec un doight)“52 vydaná roku 1930 v Paříži v La Sirène musicale (Max Eschig). Jde o kratinkou skladbičku určenou pro dvě ruce učitele, jehož partem se prolíná typická skladatelova synkopická rytmika a pro jeden prst dítěte, který hraje melodii na opakovaném tónu a využívá rozsah melodie pěti tónů. Dílko se dá hrát s žákem elementární úrovně. Poslední zapomenutou skladbou z roku 1932 jsou „Dětské skladby – Božánkovi a Soničce Šmídových“. Jde o cyklus čtyř částí a Martinů je jako dárek věnoval dětem stavitel B. Šmída v Poličce. Rukopis je v soukromém vlastnictví Zdeňka Zouhara a roku 1992 byl vydán nakladatelstvím Tempo Praha. Cílem mé diplomové práce bylo přiblížit čtenáři instruktivní klavírní tvorbu Bohuslava Martinů, která by se dala využít k obohacení repertoáru na základních uměleckých školách na I. a II. stupni. Snažila jsem se při popisování skladeb postupovat chronologicky. Poukázat na kompoziční techniky skladatele a jeho 51 52

MARTINŮ, Bohuslav: Trois esquisses. Rkp. 16 s. Muzeum české hudby Praha. Tr B 588. MARTINŮ, Bohuslav: À trois mains. Rkp. 4 s. Muzeum české hudby Praha. Tr B 212.

100

využívání výrazových prostředků. Pro hlubší pochopení skladeb uvádím charaktery a inspirační zdroje. Skladby jsem se snažila analyzovat do větší hloubky a nastiňuji harmonické a formové myšlenky Bohuslava Martinů. Shrnuji v závěrečné kapitole všechny své hudební poznatky o skladatelově kompoziční práci. Uvádím interpretační a pedagogické postřehy pro případné budoucí zájemce o tuto klavírní literaturu. Téma by si zasloužilo do budoucna širší zpracování, kde by se zaměřilo na doposud skladby nevydané. Přestože si skladatel u některých kompozic nepřál, aby byly veřejně prováděny či byly vydány, myslím si, že po hudební stránce jsou to díla kvalitní a umělecky hodnotná a zasloužila by si pozornost hudebního světa.

101

Použité informační zdroje Literatura MIHULE, Jaroslav: Martinů. Profil života a díla. Praha: Editio Supraphon, 1974. 261 s.

MIHULE, Jaroslav: Martinů. Osud skladatele. Univerzita Karlova v Praze: Nakladatelství Karolinum, 2002. 626 s.

MARTINŮ, Charlotte: Můj život s Bohuslavem Martinů. Praha: Edition Supraphon, 1971. 144 s.

POPELKA, Iša: Bohuslav Martinů. Dopisy domů. Z korespondence do Poličky. Praha: Mladá fronta, 1996. 213 s.

ŠAFRÁNEK, Miloš: Bohuslav Martinů. Život a dílo. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961. 398 s.

UHER, Jindřich. Ona a Martinů. Sursum, 2002. 223 s.

ZOUHAROVÁ, Věra: Skladby B. Martinů pro sólový klavír. Brno, 1993. 339 s. Diplomová práce obor hra na klavír na Filosofické fakultě Masarykovy Univerzity.

VOJTÍŠKOVÁ, Lenka: Bohuslav Martinů svým přátelům. Klavírní skladba věnovaná vzpomínce Václava Kaprála a jeho dcery Vitulky. Hudební rozhledy X, 1957, č. 18, s. 773

ZOUHAROVÁ, Věra: Bohuslava Martinů klavírní skladby známé i neznámé. Hudební rozhledy XXVII, 1974, č. 2, s. 58 – 61

ČERVINKOVÁ, Blanka a kolektiv.: Bibliografický katalog Bohuslava Martinů. Praha: Panton, 1990. 206 s.

102

Prameny MARTINŮ, Bohuslav. Les bouquinistes du quai Malaquais. Paris: Heugel & Cie au Mènestrel, 1954. 4 s. MARTINŮ, Bohuslav. Drobné klavírní skladby. Praha: Panton, 1979. 21 s. MARTINŮ, Bohuslav. Par T. S. F. /Na vlnách rozhlasu/. Praha: Panton, 1990. 7 s. MARTINŮ, Bohuslav. Film en miniature. Praha: Editio Supraphon, 1975. 14 s. MARTINŮ, Bohuslav. Skladby pro Poličku. Praha: Editio Supraphon, 1973. 47 s. MARTINŮ, Bohuslav. Klavírní skladby. Praha: Panton, 1970. 21 s. MARTINŮ, Bohuslav. Bajky. Praha: Bärenreiter Editio Supraphon, 1947. 13 s. MARTINŮ, Bohuslav. Jaro v zahradě. Praha: Editio Supraphon, 1979. 15 s. MARTINŮ, Bohuslav. Vánoce. Praha: Editio Supraphon, 1971. 7 s. MARTINŮ, Bohuslav. Vánoce. Praha: Mojmír Urbánek – Mozarteum, 1931. 7 s. MARTINŮ, Bohuslav. Barcarolle. Paris: Max Eschig Editions, 1966. 2 s. MARTINŮ, Bohuslav. Bagatelle. Paris: Max Eschig Editions, 1966. 3 s. MARTINŮ, Bohuslav. Píseň beze slov. Praha: Chadím. Hudební alba Zlaté Prahy. Druhé klavírní album, 1912. 4 s. MARTINŮ, Bohuslav. Loutky I. Praha: Bärenreiter Editio Supraphon, 1955. 17 s. MARTINŮ, Bohuslav. Loutky II. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956. 19 s. MARTINŮ, Bohuslav. Loutky III. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959. 14 s. MARTINŮ, Bohuslav. Borová. Paris: Alphonse Leduc, 1931. 28 s. MARTINŮ, Bohuslav. Skici, Hry. Praha: Panton, 1979. 43 s. MARTINŮ, Bohuslav. Scherzo. Praha: Panton, 1976. 7 s. MARTINŮ, Bohuslav. Les Ritournelles. Paris: Editions Max Eschig, 1933. 14 s. MARTINŮ, Bohuslav. Quatre mouvements. Praha: Editio Supraphon, 1978. 14 s. MARTINŮ, Bohuslav. Okna do zahrady. Paris: Alphonse Leduc, 1957. 15 s. MARTINŮ, Bohuslav. Esquisses de Danses. Mainz: Schott´s a Söhne, 1933. 14 s. MARTINŮ, Bohuslav. Etudy a Polky I. New York: Boosey & Hawkes, 1946. 23 s. MARTINŮ, Bohuslav. Etudy a Polky II. New York: Boosey & Hawkes, 1946. 21 s. MARTINŮ, Bohuslav. Etudy a Polky III. New York: Boosey & Hawkes, 1946. 19 s.

103

MARTINŮ, Bohuslav. Pohádka o Zlatovlásce. Rkp. 7 s. Muzeum české hudby Praha. Sign. Tr B 214. MARTINŮ, Bohuslav. Trois esquisses. Rkp. 16 s. Muzeum české hudby Praha. Tr B 588. MARTINŮ, Bohuslav. À trois mains. Rkp. 4 s. Muzeum české hudby Praha. Tr B 212. MARTINŮ, Bohuslav. Half – Time. Praha: Panton, 1963 (kap. part.) 86 s. MARTINŮ, Bohuslav. Špalíček. 2. Orchestrální suita z baletu. Praha: Panton, 1963 (kap. part.) 136 s. STRAVINSKIJ, Igor. Tři věty z baletu Petrushka pro klavír. Moskva, 1963. 39 s. NEDBAL, Oskar: Pohádka o Honzovi. Paris: Bosworth, 1903. (klavírní výtah) 165 s.

104

Přílohy

Příloha č. 1 z knihy: Jindřich Uher. Ona a Martinů

105