roèník XXXI
hlumecké listy
èasopis chlumeckého regionu
10
2001
Z OBSAHU ÈÍSLA: KRYTY A MASKY - ANO ÈI NE ?
Oslavy 130 let provozu na trati Chlumec n. C. - Trutnov
Opodìný interview s Otou Pavlem
Chlumec nad Cidlinou dne 25.10.2001
Slovo starosty Vážení spoluobčané, dnešní desáté číslo měsíčníku Chlumecké listy obsahuje v jednom příspěvku polemiku o eventuelní ochraně jednotlivce před působením nebezpečných látek při napadení našeho státu například teroristickým útokem. Článek napsal pan Ing. Čeněk Kodejška, tajemník městského úřadu, konzultovali jsme ho spolu a nelze mu nic vytknout. Pan tajemník je totiž shodou okolností inženýrem chemie jako já, a jeho polemika je naprosto fundovaná. Smutné je spíše to, že za totalitního režimu byly sice také zpracovány postupy pro případné krizové situace, většině obyvatel byly k dispozici protiplynové masky, buM ve školách nebo na pracovištích, bylo stanoveno devadesát úkrytů a vybudován jeden vybavený kryt s krátkodobou kapacitou do 150 osob v areálu ČSAD, ale v dnešní době je situace podstatně horší. Nechci raději přemýšlet o tom, kterých 150 vyvolených měl protiatomový kryt prioritně chránit, myslím si však své. Také těch 90 úkrytů bylo stanoveno tak, že většina z nich byla určena v dnešních soukromých rodinných domcích a nechtěl bych si představovat, jak „ochotně“ v krizových situacích poskytuje majitel domku úkryt okolním rodinám, to ještě za předpokladu, že někdo zasype hlínou suterénní okna hromadami hlíny, aby v jeho sklepě byl rychle vydýchán kyslík. Bohužel, ministerstvo vnitra odebralo obcím a městům v letech 1998
a 1999 plynové masky a filtry k údajné kontrole do centrálního pracoviště v Olomouci, kde jsou snad dodnes. Taková maska s filtrem stojí dnes téměř 4.000 korun a její ochranný účinek před některými látkami je přinejmenším sporný. Město Chlumec nad Cidlinou má však zpracovány postupy, jak se zachovat v krizových situacích. Vyplývá to z platných zákonů, kdy musí být sestaven krizový štáb v čele se starostou. Ten se stává v případě ohrožení právoplatným velitelem ochranného městského systému se zvláštními pravomocemi, ale především povinnostmi. Členové krizového štábu jsou vybráni z řad úřadu města, hasičů, policie, lékařů a dalších občanů. V době, než vyjde tento časopis, budete již mít k dispozici v každé rodině Městem distribuované podrobné pokyny, jak se zachovat v nenadálých krizových situacích. Prosím, abyste tyto pokyny měli v dnešní nebezpečně rozjitřené době uloženy na viditelném místě ve Vašem bytě. Tyto pokyny jsme se snažili zpracovat co nejpřehledněji. Stát opět pouze slibuje, že něco podobného vydá, ale kdy to bude, nikdo přesně neví. Já si stejně tak jako Vy přeji, abychom se těmi zmiňovanými pokyny nemuseli nikdy řídit a aby se situace ve světě co nejrychleji uklidnila. Také nyní často přemýšlím, kde jsou v lidstvu zasety kořeny zla. Principů, které od nepaměti uvolňují zlo spojené s násilím, je samozřejmě ně-
kolik. Jedním z nich jsou jistě i fanatická náboženství, která jsou spojena s „vymýváním mozků“. Víra je u člověka velmi kladná vlastnost, když však přeroste do fanatické podoby, stává se takový postižený jedinec hříčkou v rukou jiných, sledujících jeho ovládání jako poslušného stroje. Bylo tomu tak i v minulosti, když byla náboženství zneužívána k vyvolávání ohromných válek, spojených s neskutečným počtem obětí. Ještě jsem neslyšel a ani nečetl žádnou polemiku o tom, kolik populace bylo takto násilně vyvražděno od doby existence člověka. Jistě by to bylo astronomické číslo. A již vůbec žádný analytik nedovede odhadnout, kolikrát více by nás na planetě Země nebýt válek v současnosti dnes žilo. Když se někdy takto ponořím do meditování, dostávám se spíše do psychologické deprese a raději přemýšlím nad něčím pozitivním. Jsem však schopen věřit tomu, že si odpovědní lidé na naší matičce Zemi uvědomí nesmyslnost zla a nasadí všechny páky k tomu, aby na světě bylo bezpečněji. To bude ale vykoupeno nesmírným úsilím světových politiků a nesmiřitelnou snahou tvrdě vymýtit kořeny zla, jako zárodku potenciální války. Naše republika by se měla snažit, aby stála vždy na té správné straně. Její obyvatelé by si k tomuto účelu měli zvolit ty nejlepší ze svého středu. Ing. Miroslav Uchytil starosta města
Informace z radnice Od zářijového čísla Chlumeckých listů proběhlo jedno zasedání zastupitelstva a tři zasedání rady.
Městské finance ! Na zářijovém zasedání zastupitelstva byly bez připomínek schváleny předložené výsledky hospodaření města za I. pololetí 2001 a rovněž rozbor hospodaření základní školy za totéž období. Poté byl schvá-
2
len i návrh druhé úpravy rozpočtu města na letošní rok.
Bytová výstavba ! Rada na svém 68. zasedání rozhodla, že dodavatelem akce „Výstavba 26 nájemních bytů v ulici Zámecká, Chlumec nad Cidlinou“ bude firma GEOSAN GROUP a.s. Velim. ! Byly schváleny návrhy Smluv o sdružení investorů, které budou uzavře-
ny mezi Městem Chlumec nad Cidlinou a CZ stavební holding a.s. Pardubice. Smluvní strany se sdružily za účelem výstavby bytových domů „C“ a „D“. ! V pondělí 8. 10. 2001 obdržel starosta dopis ze Státního fondu rozvoje bydlení, kterým bylo sděleno, že Město Chlumec nad Cidlinou bylo vybráno pro dotaci na výstavbu výše zmíněných domů.
Vzhled města ! Na závěr svého jednání zastupitelstvo souhlasilo s tím, aby rada zadala na základě výběrového řízení úpravu zpevněné plochy na náměstí u budoucího Penny Marketu v případě zajištění finančního krytí této akce, neboh v současné době se teprve zpracovává projekt, takže není znám nutný objem finančních prostředků.
Různé ! Zastupitelé schválili pana Ladislava Brunclíka (bytem Pražská 712/IV, Chlumec n. C.) přísedícím Krajského soudu Hradec Králové z řad občanů města na další čtyřleté období.
! Zastupitelstvo schválilo záměr bezúplatného převodu pozemků nutných pro výstavbu víceúčelové sportovní haly pod sokolovnou z majetku České obce sokolské do majetku Města Chlumec nad Cidlinou. Tento převod se musí uskutečnit před vydáním stavebního povolení. Zároveň zastupitelstvo uložilo radě připravit návrh smlouvy o budoucí smlouvě s Českou obcí sokolskou o bezúplatném převodu pozemků pro výstavbu víceúčelové sportovní haly a předložit ho prosincovému zastupitelstvu ke schválení. ! Rada schválila zvýšení ceny Chlumeckých listů od 1. ledna 2002 na 14,- Kč/1 ks pro konečného spotře-
bitele. Zároveň schválila ke stejnému datu i novou úpravu měsíčníku (barevné provedení obálky, kvalita papíru) podle návrhu předloženého redakční radou. Současně bylo schváleno i navržené zvýšení cen inzerce uvnitř listu. Ceny inzerátů na poslední straně (obálce) musí redakční rada ještě upřesnit. ! Vzhledem k tomu, že je již téměř polovina října a na základě doporučení ředitele a.s. OSEVA, bude nově vybudovaný areál hřišh v základní škole oset až na jaře příštího roku, neboh nyní by mohlo dojít k tomu, že tráva nebude mít dostatečný kořenový bal a přes zimu z větší části vymrzne.
KRYTY A MASKY - ANO ČI NE ? Pokus o úvahu na ožehavé aktuální téma Protože řadový občan v dnešní rozjitřené době hledá odpověM na otázky, jak se zachovat a co dělat v mimořádných situacích, které mohou nastat v důsledku celosvětové vlny boje proti terorismu, zkusme si zrekapitulovat možná ohrožení a možnosti občana. Podotýkám, že se jedná spíš o úvahu s využitím selského rozumu, než o strategickou studii nebo návod pro přežití.
ku 1.
2.
3. 4.
Jaká je naše výchozí pozice? Možné ohrožení může přijít po útoteroristů ze čtyř směrů: radiační ohrožení v důsledku použití atomové zbraně nebo havárie jaderné elektrárny chemické ohrožení v důsledku použití bojové chemické látky, jiných dostupných jedovatých chemikálií, nebo po útoku na chemický závod bakteriologické ohrožení v důsledku použití bakteriologických zbraní ohrožení dalšími fyzikálními účinky (např. tlakovou vlnou a světelným zářením při použití atomové zbraně; střepinami a úlomky při výbuchu teroristických náloží a bomb; padajícím materiálem při zhroucení zasažených budov)
Co máme k dispozici na území města? a) jeden podzemní kryt, původně vybavený i filtroventilačním zařízením,
který by po jistou dobu zajistil přežití asi 150 lidem b) asi 90 vytypovaných objektů, ve kterých sklepní prostory po zpevnění měly sloužit jako ochrana proti tlakové vlně a záření při použití atomových zbraní c) zhruba 1000 ochranných masek Zkusme se nyní zamyslet nad pravděpodobností jednotlivých způsobů ohrožení. Podle informací z tisku, rozhlasu a televize se v současné době nepředpokládá, že by teroristé vlastnili jaderné zbraně. Ostraha a ochrana jaderných elektráren byla výrazně posílena, takže s poměrně vysokou pravděpodobností ani odtud nebezpečí nehrozí. Riziko radiačního ohrožení tedy můžeme považovat za minimální. Problém je v tom, že právě proti tomuto riziku byly budovány v minulosti kryty a úkryty, které však neposkytují dostatečnou ochranu proti chemickému a zejména bakteriologickému ohrožení. Navíc radioaktivita v ovzduší je pravidelně měřena, takže jakékoli podezřelé zvýšení by bylo okamžitě detekováno a bylo by možné relativně včas přijmout potřebná opatření. Chemické zbraně teroristé jistě mají, nebo si je dovedou vyrobit, jak o tom svědčí případ z tokijského metra. Aby jejich použití přineslo předpokládaný likvidační i psychologický účinek, mu-
sí být použity v místech velké koncentrace lidí a spíše v uzavřených prostorách. Plně vybavené kryty s filtroventilačním zařízením chrání jen po dobu do vyčerpání filtru; sklepní úkryty v tomto případě poskytují stejnou, ne-li nižší ochranu než normální obytné prostory. Použití ochranné masky zvyšuje naději na přežití. Problém je v tom, že každý filtr v masce se také po jisté době vyčerpá a vhodný okamžik pro nasazení masky je obtížné určit. Pokud by šlo o použití skutečných bojových chemických látek, které jsou sice detekovatelné s použitím speciálních zařízení, ale současně jsou účinné již v nepatrných koncentracích, lze očekávat, že budou zjištěny příliš pozdě a varování nepřijde včas. Relativně včasné varování může přijít při napadení chemického závodu, tedy v podstatě po chemické havárii, kdy se ví, co do ovzduší uniklo a kam to vítr zanáší. O bakteriologických zbraních (mluví se zejména o sněti slezinné a botulismu) se předpokládá, že mohou být rovněž použity k teroristickému útoku. Proti takovému útoku v podstatě neexistuje obrana. Údajně nejsou žádné zkušenosti s jejich masovým použitím a jejich dalším šířením. S ohledem na inkubační dobu onemocnění lze předpokládat, že varování přijde pozdě, až v době, kdy již nemoc propukla a by-
3
la u prvních nemocných prokázána. Použití ochranných masek a krytů je podobně iluzorní, jako v případě chřipkové epidemie. Ohrožení dalšími fyzikálními účinky, které souvisejí s použitím atomových zbraní, jsme v prvním odstavci klasifikovali jako minimální riziko. Rovněž za minimální riziko můžeme v našich podmínkách považovat možnost pádu letadla - není tu vhodný celosvětově známý objekt, který by sloužil takovému útoku za cíl - a po 11. září 2001 zpřísněná bezpečnostní opatření opakovanou možnost takového útoku zmenšují na minimum. Reálným nebezpečím zůstává individuální teroristický útok nastraženou náloží; k tomu se ale občan může nachomýtnout ne-
šhastnou náhodou i při vyřizování účtů mezi podnikateli nebo mafiemi. Chlumec nad Cidlinou je malé město, které nemá natolik významné a důležité objekty a zařízení, ani vysokou koncentraci obyvatel, aby mohl stát teroristům za cíl útoku. V tomto ohledu se cítím bezpečněji, než bych se cítil ve větších městech, nebo v Praze. Nechci žádná rizika zlehčovat, ale v situaci, že stát ani obec nemá pro všechny své občany ochrannou masku a místo v krytu pro každého, jsem si sám pro sebe učinil tyto závěry: "útok teroristů je nepředvídatelný, ale v prostředí Chlumce n. C. málo pravděpodobný "není možné zbytek života strávit v protiplynové masce
"nemá smysl cpát se do krytu, ve kterém bude natěsnanými lidmi vzduch vydýchán podstatně rychleji, než když zůstanu doma v pohodlí vlastního bytu "budu ušetřen davových scén a hysterie, která v takových situacích a v takových prostředích často propuká "v pohodlí vlastního bytu, zásoben informacemi z televize nebo rádia, mám relativně lepší naději na přežití takového teroristického útoku, neboh budu včas varován a mohu v mezích možností učinit opatření k ochraně své i svých blízkých "pokud není nařízena evakuace, je to nejlepší, co mohu udělat.
Ze služební knihy Městské policie # S žádostí o pomoc přišla na slu-
žebnu městské policie žena, která trávila se svojí rodinou v Chlumci nad Cidlinou dovolenou a při vyjížMce na jízdních kolech nešhastnou náhodou spadlo jízdní kolo její dcery, které mělo hodnotu asi pět tisíc korun, do rozvodněné řeky Bystřice. Byli kontaktováni místní hasiči, kteří kolo z řeky vylovili a následně předali majitelce. # Občany města bylo hlídce MP ozná-
meno poškození chodníku na křižovatce ulic Zámecká - SNP, a to nákladním automobilem. Bylo zjištěno, že se jednalo o vozidlo, které naváželo stavební materiál na stavbu bytových domů v ul. Družstevní. Podařilo se zjistit řidiče vozidla, který byl odpovědný za způsobenou škodu, kterou městu uhradil. # Občané integrované obce Lučice
se obrátili na hlídku MP ve věci rušení nočního klidu v obci jedním ze svých sousedů. Ten byl pro shora uvedené jednání řešen v blokovém řízení a současně vyzván, aby se podobná situace již neopakovala. # Na hlídku MP se obrátil s žádostí
o pomoc občan, který uváděl, že mu byl neznámým pachatelem odcizen automobil, který měl zaparkovaný v jedné z ulic města. Tato situace byla neprodleně oznámena též PČR. Na místě bylo společnou hlídkou MP
4
a PČR zjištěno, že oznamovatelovo vozidlo se nachází o několik metrů dál, než bylo uváděno. Jak bylo později zjištěno, vozidlo se na místo dostalo tak, že jej jeho řidič nedostatečně zajistil proti samovolnému pohybu. Záležitost byla řešena PČR jako zanedbání důležitých povinností řidiče, neboh samovolně se pohybující vozidlo mohlo vážně ohrozit život, zdraví nebo majetek jiných občanů, k čemuž v tomto případě naštěstí nedošlo. # Hlídkou MP zjištěn hluboký výmol
v kolejišti železničního přejezdu v ul. Kozelkově. Tato situace mohla ohrozit bezpečnost silničního provozu. Bylo okamžitě jednáno jak s majiteli pozemku, tak i s provozovatelem konkrétní žel. tratě o napravení stavu, ke kterému došlo neprodleně po jednání. # Hlídkou byl zjištěn řidič, který bez
dokladů totožnosti a bez toho, aniž by vlastnil řidičské oprávnění, řídil motorové vozidlo, které bylo navíc ve velmi špatném technickém stavu. Vzhledem k tomu, že bylo podezření, že vozidlo mělo odcizené SPZ, což se později i potvrdilo, a řidič nevlastnil řidičské oprávnění, byla záležitost předána OO PČR. # Žena, která byla hrubě napadána
svým manželem a v ranních hodinách dokonce i ohrožována kuchyňským nožem, se obrátila na strážníka
městské policie s žádostí o pomoc. Vznikla zde důvodná obava z trestného činu vyhrožování, a proto byla strážníkem dovedena na OO PČR Chlumec n. C., kde proběhlo další šetření a muži bylo později sděleno obvinění. Miloslava Venclová
Ztratil se vám mobilní telefon? V případě, že ztratíte, nebo Vám někdo odcizí Váš mobilní telefon, můžete proti tomu něco udělat. Vytočíte-li na Vašem mobilním telefonu * # 0 6 #, zobrazí se na displeji 15 místné výrobní číslo Vašeho přístroje. Někam si ho poznačte a v případě ztráty nebo odcizení Vašeho telefonu, nahlaste toto výrobní číslo Vašemu operátorovi. Ten bude schopen Váš přístroj zablokovat a i po výměně SIM karty bude přístroj nepoužitelný. Pravděpodobně už svůj telefon neuvidíte, alespoň si můžete být jisti, že kdokoli Váš telefon má, nemůže ho použít ani dále prodat. Udělá-li to takto každý majitel mobilního telefonu, nebude důvodu, proč telefony dále krást.
Cesta do Evropy vede přes Německo Na nedostatek práce si starosta města Chlumec nad dopomohl k zaslouženému oddechu. Všechna vystoupeCidlinou, ing. Uchytil, v současné době stěžovat nemůže. ní se totiž konsekutivně překládala a jen ten, kdo to nikdy Jedna akce stíhá druhou, někdy se dokonce sejdou dvě nezkusil, ani netuší, jaké to je vypětí. Po projevu chlumeczávažné věci v jeden den. Tak tomu bylo i zcela nedávno, kého starosty se krátce představili i přítomní chlumečtí 12. září. Pan starosta stál před otázkou: zúčastnit se ote- podnikatelé. Dr. Brendler seznámil účastníky podrobněji s úkoly svévření dětského hřiště, jehož zřizování mu velmi leželo na srdci a na které je i dost hrdý, nebo jet se zástupci chlumec- ho střediska a poté otevřel tak zvanou „burzu“. Podnikakých podnikatelů na německo-české podnikatelské setká- telé z obou stran hranice, kteří mají zájem na spolupráci ní do Gründungs-, Entwicklungs- und Beratungszentrum se zahraničním partnerem, měli možnost představit své v saském Ebersbachu. Rozhodnutí jistě těžké, už proto, podniky a formulovat své představy o kooperaci. Při náže akce jako je inaugurace dětského hřiště má pro každé- sledujícím občerstvení si pak mohli vzájemně ujasnit své ho starostu značnou přitažlivost - účastníci slavnostních pozice. Odjížděli jsme spokojeni a náš dobrý dojem se poaktů jsou totiž v nemalém počtu i voliči. Pan starosta jed- tvrdil druhý den, kdy následovala první nabídka z německé strany. nal v zájmu budoucího rozvoje města, rozhodl se pro Po oficiální části jsem měla možnost podrobněji pohoEbersbach. Ve „velké“ politice by takovéto rozhodnutí určitě bylo předmětem spekulací o plánech jeho nositele. To- vořit s konzulem Nádvorníkem, kterého znám již několik let, a vím, že má bohaté zkušenosti v oblasti česko-nělik tedy úvodem. Na podnikatelském setkání v Ebersbachu šlo o to pre- meckých hospodářských vztahů, a zeptala jsem se ho, co zentovat Chlumec jako město, které je odhodláno aktivně o chlumecké iniciativě soudí. Řekl, že to byl výborný náutvářet svoji budoucnost, v tomto kontextu navázat kontak- pad, ocenil přístup chlumeckého starosty a pokračoval, ty s německými hospodářskými kruhy a získat perspektiv- že je třeba podnikatele obou zemí svést dohromady a dát ně pro Chlumec investory či partnery pro místní podniky. jim možnost spolu mluvit. Tak dojde ke kontaktům, které Chlumecká delegace ve složení starosta ing. Uchytil, ing. Kře- v první fázi nemusí nutně vést ke konkrétním výsledkům. pela, ing. Mrkvička, ing. Ornst a já se v časných ranních ho- Ty na sebe mohou nechat čekat i několik let. Také dr. Brendler byl s průběhem setkání velmi spokojen. Zejména dinách vydala do města Ebersbachu v Horní Lužici. Tam se k nám připojil ing. Pácal junior, syn nového majitele Desty. ocenil skutečnost, že v Chlumci zřejmě vedení města V Ebersbachu má již pět let sídlo dobře fungující GEB - a podnikatelská sféra eficientně spolupracují. O názor na Gründer-, Entwicklungs- und Beratungszentrum Oberlausitz zkušenosti s dosavadními německo-českými hospodářskýGmbH (Zakladatelské, vývojové a poradní centrum Horní Lu- mi kontakty jsem požádala i starosty Varnsdorfu a Seifžice). Ředitel tohoto centra, dr. Brendler, navštívil v červnu hennersdorfu. Oba pánové se nezávisle na sobě vyjádřili letošního roku Chlumec, kde vedl první jednání o možnos- velmi pozitivně. Zvláště starosta Varnsdorfu byl nadmíru spokojen. To dává naději i nám. tech spolupráce. Rozhovory na něho učinily příznivý dojem Pokud jde o další vývoj, na jaro 2002 dr. Brendler pláa navrhl, aby se chlumečtí podnikatelé zúčastnili setkání německých a českých podnikatelů, které 12. září pořádá nuje cestu do Chlumce se zainteresovanými německými podnikateli a kromě toho hodlá uskutečnit další, v pořadí ve svém středisku. již třetí, setkání německých a českých podnikatelů, což by Oficiálním zástupcem České republiky na setkání v Ebersbachu byl konzul pan Nádvorník ze zastupi- znamenalo novou šanci pro Chlumec. Hana Tomsová telského úřadu v DrážManech, akce se dále zúčastnili starostové měst Varnsdorfu a Seifhennersdorfu, pánové Tomášek a Lommatsch, a pan Mánek z Obchodní komory v Děčíně. Kromě toho se přihlásilo asi 50 podnikatelů z Německa a České republiky, mezi nimi i podnikatelé z Chlumce n. Cidl. Po přivítání dr. Brendlerem, po přednášce konzula Nádvorníka „O hospodářské situaci v České republice a o stavu německo-české hospodářské spolupráce“ starostové měst Varnsdorfu a Seifhennersdorfu informovali nejen o kladech přeshraniční spolupráce, ale i o obtížích a těžkostech, které musí překonávat. Poté vystoupil ing. Uchytil, svůj pro- Zleva: ing. Miroslav Uchytil, starosta Chlumce nad Cidlinou; autorka příspěvku; konjev určený německým účast- zul Antonín Nádvorník; dr. Gerhard Brendler, vedoucí GEB Oberlausitz; ing. Antonín níkům přednesl německy, Mrkvička, majitel firmy TEROM; ing. Jiří Ornst, obchodní ředitel Správy hospodářství čímž ušetřil čas a tlumočnici Dr. Pio Kinský dal Borgo; ing. Václav Křepela, ředitel Kovoplastu a.s.
5
Městská knihovna společně s klubem důchodců zve všechny zájemce na besedu s cestovatelem panem Janem Tomšíčkem, který na kole projel celou Afriku. Jeho cestopisy patří mezi nejčtenější knihy v naší knihovně. Beseda se uskuteční
ve středu 21. listopadu 2001 v 17 hodin v klubu důchodců.
Informační středisko VÝZNAMNÉ DNY ROKU 2001 LISTOPAD 9. 11. 11. 11. 13. 11. 15. 11. 17. 11. 19. 11. 21. 11. 25. 11.
Světový den jakosti Světový den veteránů Mezinárodní den nevidomých Den vězněných spisovatelů Významný den ČR - Den boje studentů za svobodu a demokracii (1989) Mezinárodní nekuřácký den Světový den pozdravů Světový den proti násilí na ženách
Občanské sdružení „Město v zahradách“ zve všechny občany našeho města i okolních obcí na
Živote...
zahájení adventu
,
které se bude konat
v neděli 2. prosince 2001 navečer na Klicperově náměstí. Krajina duchů mě hýčká a ochraňuje Krajina duchů, kde bolest je matkou lásky Bezvládné tělo se loučí s duší Bezvládné tělo, už nepozná stáří a vrásky. Krajina stínů mě halí do soumraku Krajina stínů, kde nemusím se zpovídat Plamen svíčky pálí mě do dlaní Plamen svíčky, ten, který naučil mě umírat. Soňa Chloupková
Bližší podrobnosti se dozvíte v příštím čísle Chlumeckých listů.
Životní moudra Alkoholik je člověk, který pije víc, než jeho lékař Barachovo pravidlo
I analfabet má přednosti - nikdy totiž neudělá pravopisnou chybu NN
Být ženou, to je něco tak těžkého a komplikovaného, že to dokáže jenom žena NN
Šachy jsou dobré ve dne a dáma v noci
Některé ženy říkají svým přítelkyním důvěrné věci, aby je pak uslyšely ve značně zajímavější podobě NN
6
Ryby se chytají na udice, lidé na slova
Vlasta Burián České přísloví LV
KDO JE KDO v Chlumci n. C.? V této rubrice našim milým čtenářům obvykle představujeme jednotlivé pozoruhodné osobnosti. Dnes přivádíme na pomyslné pódium všeobecné pozornosti rovnou sto dvacet pět našich spoluobčanů, kteří zaslouží mohutný potlesk a uznalou vděčnost veřejnosti. Jde o členy chlumeckého sboru dobrovolných hasičů, muže, ženy i mládež v čele se starostou sboru panem Martinem Müllerem a velitelem zásahové jednotky Pavlem Macháčkem. HASIČSKÝ SBOR již drahně let patří neodlučně k životu města. Požáry byly bohužel odjakživa neštěstím, které čas od času z božího dopuštění těžce doléhalo na obyvatele, zvlášh za starých časů, kdy domy mívaly většinou doškové nebo šindelové střechy a svítilo se loučemi a svíčkami. Stačila malá neopatrnost a půl města stálo v plamenech. Proto hlásný na věži kostela i ponocní při obchůzkách města ostražitě propátrávali tmu, aby mohli trubkou a voláním zalarmovat spící sousedy, kdyby někde vyskočil červený kohout. Lidé pak vybíhali z domu a utvořili řetěz k nejbližší studni nebo až k Cidlině, nabírali v horečném spěchu vodu do džberů a kbelíků či hrnců, které si podávali z ruky do ruky až k ohni, kde je ti nejsrdnatější ze žebříků většinou s nevelkým účinkem vyprazdňovali do plamenů a posílali stejnou cestou zpátky k vodnímu zdroji. Tak se v Chlumci, stejně jako jinde, hasily požáry ještě v sedmdesátých letech minulého století. Později radnice zakoupila velké dřevěné kádě na kolech, které se předem plnily vodou a v případě požáru mohly být koňským spřežením rychle dopraveny k ohni. Technika hašení se však dlouho omezovala na zoufalou a převážně marnou snahu udusit oheň vodou z ručně vylévaných nádob. Konečně se dostavil pokrok v podobě ruční stříkačky tažené koňmi. Obsluhovalo ji osm lidí. Střídavým stlačováním a zvedáním postranních vahadel se zajišhovalo plynulé čerpání vody a zároveň její vytlačování do hadice. Obsluha se ovšem musela náležitě činit, aby proud vody byl dostatečně silný a nepřerušovaný. Tato hasičská stařenka, která už leccos zažila, se dočkala našich časů. Chlumečtí hasiči jí vyhradili čestné místo v jednom zákoutí své prostorné zbrojnice a sta-
rostlivě ji ošetřují a udržují v použitelném stavu, i když dnes už protipožární výzbroj a technika boje s ohněm pokročily tak daleko, jak se v časech jejího mládí nikomu ani nezdálo.
do chodu pumpa. To už by nezřídka ani nestálo za to vyjíždět ze zbrojnice. Stříkačka tohoto typu byla také dost těžká, takže s její dopravou k vodě by měli i pivovarští koně co dělat. Laurinku, která stála 145 000 Kčs, ještě pamatuju jako kluk. Bylo to velké červené nákladní auto s tupým, buldočím čenichem bez přední zastřešené kabiny. Vpředu bylo jen sedadlo, na kte-
Populární „Laurinka“ sloužila ještě při požáru zámku v roce 1943 Velkou vymožeností byla již motorová automobilová stříkačka značky Laurin a Klement, zakoupená z prostředků města v roce 1924. Radní tehdy váhali, jestli by nestačila stříkačka parní, která byla lacinější, ale nakonec rozhodli moudře. U parní stříkačky by se muselo dvacet minut topit pod kotlem, než by se dala uvést
rém vpravo dřepěl řidič za velkým volantem, u nohy mu trčela metrová řadicí páka. Vedle něho zaujímal místo velitel, který se od ostatních hasičů lišil zlatou přilbou s plechovým hřebenem, podobnou parádním přilbám rakouských dragounů. Jinak hasiči měli přilby téhož tvaru, ale černé s velkým hasičským znakem a stříbrným pod-
Hasiči patřili vždy mezi elitu chlumeckých korporací. Vykračovali ve slavnostním stejnokroji v čele průvodů a většinou nechyběla ani ukázka hasičského zásahu
7
bradníkem. Všichni byli oblečeni buM v režných nebo modrých plátěných stejnokrojích a měli široké popruhové opasky s karabinkami a zavěše-
a byli vždycky na své vozidlo, stejně jako na své stejnokroje a příslušnost k hasičskému sboru, náležitě hrdi. S vědomím, že jsou elitou městských kor-
Tato „hasičská stařenka“, ruční stříkačka tažená koňmi, se dochovala dodnes a díky péči chlumeckých hasičů je stále v použitelném stavu nou sekyrkou. Seděli vzadu na stříkačce na dvou podélných lavicích, zády k sobě. Nad hlavami měli upevněné dřevěné lezecké žebříky opatřené zahnutými háky. Vlastní čerpadlo tvořila pístová pumpa poháněná hřídelí od motoru. Byla samozřejmě opatřena tak zvanou Heronovou bání k vyrovnávání tlaku vody, aby výstřik z hubice byl plynulý. Celá stříkačka a zvláště tyto báně, pokud se pamatuju, bývaly vždycky nablýskané, radost pohledět. Hasiči si totiž také potrpěli na parádu
porací (jíž ani dnes nepřestali být), vykračovali v čele slavnostních průvodů, které se kdysi pořádaly při každé sebemenší příležitosti. Obvykle při slavnostech nechyběla ani stříkačka, eventuálně ukázky hasičského zásahu. Když hasiči vyjížděli k ohni, vytruboval trubač na polnici signál „Ho-řííí“. Jako kluci jsme je často pozorovali při cvičení s hadicemi u Cidliny a už tenkrát byli předmětem našeho obdivu. (Byli mezi nimi i naše fotbalové idoly, jako pan Václav Zůra.) Proslulé bý-
Takto již chlumeckou zásahovou jednotku asi neuvidíte
8
valy i velkolepé hasičské plesy v sokolovně. (Dnes je s plesy potíž, nájem sálu i hudba stojí fůru peněz, takže se ani nevyplatí je pořádat.) Stříkačka, kterou továrna vyrobila v tomto provedení jen ve dvou kusech, sloužila hasičskému sboru spolehlivě ještě v roce 1943 při neblaze pamětihodném požáru chlumeckého zámku. V revolučních dnech roku 1945 chlumecký hasičský sbor zrekvíroval hasičské auto Mercedes patřící místní německé vojenské posádce. (Škoda, že se laurinka nezachovala jako cenná muzejní památka.) Mercedes byl ovšem moderně vybaven a plně vyhovoval zvýšeným nárokům poválečné doby. Kromě hadic a všeho, co je k hašení třeba, měl sbor k dispozici i ruční motorovou stříkačku (PS-8) o výkonu 800 litrů za minutu. Později se ve výzbroji chlumeckých hasičů objevily ještě další typy vozů a stříkaček. V roce 1956 to byl vůz značky Dodge, který pamatoval boje v Africe. Po něm získal sbor vozidlo Praga RND vpředu s čerpadlem o výkonu 1600 l/min. Nevýhodou těchto vozů však bylo, že se muselo s nimi zajíždět k řece nebo jinému vodnímu zdroji a odtud čerpat a dotlačovat vodu na místo požáru, někdy do značné vzdálenosti. To bylo zdlouhavé a technicky složité. Vývojový zlom nastal v roce 1963, když sbor obdržel od tehdejší Civilní obrany cisternovou automobilovou stříkačku (CAS) o výkonu 1 600 litrů za minutu, s nádrží o obsahu 3,5 m3 vody a 200 l pěnidla umožňujícího zasahovat i proti hořícímu oleji, který se hasí pěnou. Poté sbor získal vůz Avia používaný pro dopravu protipožární výbavy a posádky. V roce 1970 přibyla do výzbroje cisternová automobilová stříkačka CAS 25 o výkonu 2 500 l/min a kapacitě 3,5 m3 vody. Roku 1986 dostali chlumečtí hasiči novou CAS 25 a o sedm let později, v roce 1993 Tatru T 148 CAS 32 s nádrží, která pojme 6 m3 vody a 500 l pěnidla. Je to nejvýkonnější vozidlo v chlumecké hasičské zbrojnici. V roce 1996 přibyla do výzbroje cisternová stříkačka CAS-K 25, která má dvě čerpadla a chrlí vodu pod tlakem až 20 atmosfér. Hubice hadic jsou schopny vytvářet před ústím vodní vějíř chránící hasiče před žárem plamenů. Nesmíme zapomenout ani na nejnovější plovoucí čerpadla, jedno o výkonu 800 l/min., druhé 1200 l/min. S rozmachem silniční dopravy a rostoucím počtem nehod a havárií vozidel se působnost hasičů postupně rozšířila o záchranářské akce na silnicích v těsné spolupráci s lékařskou
záchrannou službou a policií. Pro tuto činnost, která dnes zabírá zhruba osmdesát procent aktivity zásahové jednotky, je chlumecký hasičský sbor vybaven speciálním vozem s potřebnou vyprošhovací technikou, například nůžkami, které snadno rozstřihnou karoserii havarovaného auta, nástrojem, kterým se dá roztáhnout zdeformovaná karosérie tlakem až 650 atm. K vyvinutí tak mohutného tlaku slouží generátor umístěný na tomto voze. K obsluze moderní vyprošhovací techniky zn. Lukas je zapotřebí speciálních znalostí, dovedností a návyků. Proto dnešní hasiči - záchranáři procházejí častým školením, instruktážemi a výcvikem jak v zacházení s hasící technikou, tak i v záchranářských praktikách a vyprošhování osob z havarovaných aut. Pavel Macháček a jeho spolupracovníci, a jak vidno i kamarádi, mi ukazovali i další předměty moderní a nejmodernější hasičské výzbroje: speciální laminátové přilby s různými vložkami a filtry pro ochranu očí, speciální obuv, ohnivzdorný, zaručeně nehořlavý oděv, který krátkodobě snese žár až 600 °C... Upřímně žasnu. Chlumečtí hasiči - záchranáři jsou skvěle vybaveni. Svou moderní zbrojnici plánují v budoucnu ještě rozšířit a dobudovat. Řeknu vám, jsou to všechno obdivuhodní nadšenci, entuziasté v pravém slova smyslu. Dělají s nevšedním
zanícením mnohem víc, než by se od nich čekalo. Jeden přes druhého mi napovídá do pera: zajišhujeme sběr železného šrotu, natíráme lampy pro město, myjeme a čistíme koupaliště, Václav Zborník se obětavě věnuje výcviku dětí, pořádáme besedy pro školy, pěstujeme kulturně zájmovou činnost, cvičíme v tělocvičně i na hřišti a provozujeme závodně požární sport, naše družstva patří k nejlepším v okrese i v kraji (ukazují mi skříňku s poháry a trofejemi)... Všichni se navzájem sblížili a tvoří báječnou partu. Z návštěvy zbrojnice jsem si odnesl dojem, že chlumečtí hasiči jsou zcela bez nadsázky největší, nejužitečnější, nejaktivnější a také nejstmelenější sdružení v Chlumci. Je toho hodně, nač bych se chtěl ještě ptát. Rozhodně si přijdu s těmi chlapáckými sympaháky popovídat o požárním sportování, a hlavně o jejich zážitcích ze zásahových akcí, které - jak si umím představit - bývají asi vzrušující a leckdy i pěkně nebezpečné. Otázka na závěr: „Pane Macháčku, dnes je zvykem všechno měřit penězi. Vy všichni odvádíte spoustu práce a máte plno povinností. Neustálá pohotovost. Na zapípání vyrozumívacího přístroje, paegeru, který musíte nosit při sobě, abyste byli neustále ve spojení s hradeckou centrálou 150, všeho nechat a dostavit se co nejrychleji k výjezdu kterýkoli den a v kteroukoli
denní i noční dobu... Účastnit se výcviku, kurzů, všemožných akcí, vynaložit námahu a podstoupit i riziko úrazu při zásahu... Povězte mi upřímně... máte za to něco?“ Velitel zásahové jednotky Pavel Macháček se usmívá. „Ale jo, členové zásahové jednotky, kteří drží pohotovostní službu, dostávají kolem sedmi stovek. A jinak? Víte, my to děláme dobrovolně,“ říká. „A rádi. Nás to prostě baví.“ Vytanul mi rozhovor s Jaroslavem Liškou, který hasičství věnoval nejlepší léta svého života v přesvědčení, že v činnosti hasičů je obsaženo všechno, co podle něj patří k hodnotně prožívanému životu: péče o vlastní zdraví a tělesnou zdatnost, získávání speciálních vědomostí a nejrozličnějších technických a jiných dovedností, vlastenectví spočívající v ochraně společenských hodnot, odhodlanost pomáhat lidem v nouzi a neštěstí, při záchraně majetku a životů i s nasazením vlastního života a zdraví. Hasičství pro něj představuje zajímavou, morálně i fyzicky vysoce náročnou a přitom všeobecně užitečnou zálibu a zároveň dobrovolně přijatou povinnost, která člověka naplňuje vědomím, že slouží dobru. Návštěva chlumecké hasičské zbrojnice a setkání s hasiči-záchranáři mě utvrdilo v přesvědčení, že tomu tak opravdu je. Karel Richter
Historie a současnost TJ Sokol Chlumec n. C. Vážení spoluobčané, dovolte mi k příležitosti 73. výročí otevření Sokolovny v Chlumci nad Cidlinou pár slov k historii a současnosti TJ SOKOL Chlumec n. C. Se stavbou naší sokolovny bylo započato v dubnu 1928 a po sedmi měsících byla k 10. výročí trvání československé samostatnosti dne 28. 10. 1928 slavnostně otevřena. I s odstupem mnoha let můžeme říci, že šlo o stavbu velice pěknou a nanejvýš účelnou, kterou si místní sokolové postavili téměř svépomocí po 45 letech své existence. TJ SOKOL v Chlumci byla založena 28. 10. 1883 a v den svého vzniku měla 35 členů. V současnosti sdružuje naše jednota 12 oddílů tj. 350 členů. Jedná se o jednu z největších jednot v Hradeckém kraji. Bohužel musím konstatovat, že dnešním požadavkům na provozování výkonnostního i rekreačního sportu už sokolovna zdaleka nevyhovuje. S ohledem na tuto skutečnost i vzhledem k naplněné kapacitě stávající tělocvičny základní školy a tím i omezené možnosti provozování jednotlivých sportů v zimním období navrhla TJ zastupitelstvu města výstavbu nové víceúčelové haly na pozemku TJ SOKOL. Vybudováním tohoto sportovního stánku by vzniklo kvalit-
ní zázemí pro činnost oddílu volejbalu, košíkové, tenisu, florbalu, malé kopané a v neposlední řadě se zásadně zlepší podmínky i pro aerobní cvičení chlumeckých žen. Při předběžných jednáních se starostou a místostarostou města se představitelé naší TJ SOKOL zavázali, že v případě uskutečnění tohoto záměru budou mít chlumečtí občané stejné podmínky při využívání této haly včetně finančních. Jde nám hlavně o rozšíření možností celoročního sportování pro občany města a přesunutí sportovních aktivit mimo sokolovnu. Ta by se mohla po nutných úpravách (hlavně sociálního zařízení) stát kulturním centrem využívaným pro pořádání kurzů tance, tanečních zábav, plesů atd. Jedním z dalších mnoha problémů, které nám sokolovna svou dlouhověkostí připravila, je havarijní stav jevištní technologie. Z tohoto důvodu podporujeme myšlenku přestavby budovy kina na kulturní středisko s možností pořádání divadelního festivalu Klicperův Chlumec. Realizací obou těchto záměrů se umožní přestěhování DDM do prostor Říhova domu, čímž by se vyřešil vleklý problém, který současný stav areálu DDM představuje. S pozdravem Miroslav Déduch starosta TJ SOKOL Chlumec n. C.
9
Chlumecká škola se hlásí
Opavia otevírá nová sportoviště při základních školách, které zvítězily v programu Opavia - LU dětem. Pouhé dva měsíce školních prázdnin trvala výstavba šesti sportovišh ve školách z celé České republiky, které si vybojovaly první místo v této soutěži. Jedno ze sportovišh převzaly dne 12. září 2001 děti chlumecké školy díky bývalé třídě 4.B, která v této soutěži zvítězila. V průběhu měsíce září byla slavnostně otevřena sportoviště také ve školách v Luhačovicích, Osečné (u Liberce), Netvořicích, Písku a Rokycanech. V rámci oficiálního předání sportoviště připravila Opavia pro děti spor-
tovní odpoledne plné soutěží, krásných cen a zábavy, které moderoval Slávek Boura. V soutěžích si mohly děti ověřit svou zdatnost na zbrusu novém vybavení hřiště - např. na horolezecké stěně či opičí dráze. Než si děti samy vyzkouší nový skatepark, bylo pro ně připraveno i vystoupení profesionálů v exibici na skateboardech a kolách. To se však, díky špatnému deštivému počasí, nemohlo uskutečnit. Oficiální předání sportoviště v našem městě stvrdili svými podpisy na předávací listinu zástupce firmy Opavia Zbyněk Bureš, ředitelka školy Mgr. Jana Bernartová a místostarosta města Eduard Haspra. Sportoviště Opavia - LU dětem byla vybudována ve spolupráci se základními školami. Při výstavbě byl vždy brán zřetel na odlišnosti jednotlivých lokalit. Cílem programu zůstává poskytnout sportovní vyžití dětem všech věkových kategorií, a to nejenom těm, které danou školu navštěvují. Jednou z hlavních podmínek účasti v soutěži
o sportoviště Opavia - LU dětem bylo jeho zpřístupnění veřejnosti. Všechna sportoviště jsou vybavena sestavou šplhadel, prolézaček a skákadel pro nejmladší děti; pro starší byl vybudován skatepark, horolezecká stěna, individuálně - podle přání školy věnovala Opavia - LU dětem také stoly na stolní tenis a příslušenství pro míčové hry - streetball, házenou, floorball nebo volejbal. Všechna zařízení jsou vybudována se zřetelem na účelnost využití a zejména na bezpečnost při provozování v rámci školní výuky i mimo ni. Zbyněk Bureš, manažer projektu Opavia - LU dětem, o tomto programu říká: „Jsem velice rád, že se program Opavia - LU dětem setkává s tak velikým ohlasem u veřejnosti a především u dětí, kterým je určen. Domnívám se, program obnovy a budování dětských hřišh přibližuje naši společnost ještě více k spotřebitelům našich výrobků.“ Mgr. Milena Komárková
foto Ant. Fibigr
10
Jak to vidíme my - aneb Chlumečáci mají nové hřiště Pod heslem „Opavia - LU dětem“ se uskutečnila v loňském školním roce výtvarná soutěž o dětské sportovní hřiště. V jistě nelehkém boji se mezi několika vítězi objevila i loňská třída 4.B. A tak se ve středu dne 12. září odpoledne konala velká sláva. Za přítomnosti zástupců firmy Opavia, města Chlumec n. C. a základní školy bylo hřiště otevřeno. Asi největší atrakcí pro všechny byl známý moderátor Slávek Boura, který nás celým odpolednem provázel. A šlo mu to dobře! I mraky se nám na jeho popud podařilo aspoň na chvilku rozfoukat, i když stále lilo a lilo a hřiště místy připomínalo spíše rybník. Pro všechny žáky byly připraveny zajímavé soutěže. Nejmenší děti z 1. - 3. tříd mohly zkusit svoji zručnost a rychlost na opičí dráze, žáci 4. - 6.
tříd soutěžili na horolezecké stěně a nejstarší 7. - 9. ročníky házely na koš. Pro všechny vítěze v jednotlivých disciplínách byly připraveny hodnotné ceny - koloběžka, skateboard, trička, sladkosti a další pozornosti. Náš spolužák Jára Kopřiva patří mezi šhastlivce, kterým se podařilo získat skateboard. I ti, kteří nevyhráli, mohli obdržet plno sladkostí, které z plných košů rozdávali pracovníci firmy Opavia. Na všechny by se bylo určitě dostalo, škoda jen, že to ne všichni žáci pochopili. Někteří se tlačili a strkali, mnozí se chovali bezohledně k mladším spolužákům. To bylo úplně zbytečné. Škoda, že tak nepěkné chování některých žáků udělalo černou tečku za jinak pěkným odpolednem. Potom ještě „ulovit“ autogram Slávka Boury (jeden jsme sehnali i pro Vás)
ZÁTOPKOVY ŠTAFETY
škola. Tyto běžecké závody se u nás uskutečnily 27. září 2001 ve sportovním areálu Pod Sokolovnou (1. stupeň) a v zámeckém parku (2. stupeň). Naši nejmladší běželi na trati 5 km. Štafetu za každý ročník tvořilo 25 žáků, z toho 10 děvčat. Každý běžel 200 metrů. Po nadšeném úsilí a skvělých výko-
Emil Zátopek - pojem, legenda atletických oválů. Na počest tohoto běžce se každý rok konají na základních a středních školách v celé republice Zátopkovy štafety. Letošního desátého ročníku se opět zúčastnila i naše
a už se těšíme na vystoupení „profíků“ na U rampě. Ale jsme zklamáni. Kvůli novému přívalu vody - už zase prší - se nic nekoná. Snad příště... Ale i tak to bylo prima odpoledne.
Doufáme, že nám hřiště dlouho vydrží, a zveme na něj každého, kdo chce zahnat nudu a kdo zná a chce dodržovat zásady slušného chování. Žáci třídy 7.A (Zpracoval kabinet českého jazyka - Km)
nech závodníků bylo dosaženo těchto výsledků: 2. ročník 18:36 min. 3. ročník 17:15 min. 4. ročník 15:48 min. 5. ročník 15:23 min. Těšíme se na příští ročník tohoto závodu. žáci a vyučující 1. stupně ZŠ
11
ZÁTOPKŮV BĚH NA NAŠÍ ŠKOLE Ve čtvrtek dne 27. září 2001 proběhl v zámeckém parku 2. ročník „Zátopkova maratónu“. Celkem 84 žáků druhého stupně bylo připraveno zdolat trah dlouhou 1 km. Dvě štafety A a B po 42 žácích zaběhly celý maratón -
V hodině slohu dostala devátá třída úkol napsat práci o tom, co by o nich vypravovala jejich oblíbená věc. Posu_te, jak se jim to podařilo.
Co by o mně vyprávělo moje kolo Dovolte mi, abych se nejprve představilo: jsem dosud zánovní trekingové kolo a ještě nedávno jsem s úzkostí ve své dušičce stálo v obchodě s jinými koly a čekalo, kdo si mě koupí. Mými spolutrpiteli byla mnohá jiná kola, většinou levnější a méně hezká. Lidi chodili, okukovali nás, zkoušeli naši váhu a pružnost, až se konečně dostavil velký okamžik. Přišel dlouhý kluk s paní a hned si mě všiml. Asi to nebyl žádný nešika, věděl, kam má sáhnout a na co se dívat. Netrvalo
12
každá celkem 42 km a 196 m. Posledních 196 metrů běžela za štafetu A ředitelka školy Mgr. Jana Bernartová a za štafetu B zástupce druhého stupně PaedDr. Stanislav Novotný. Vzhledem k tomu, že během měsíce září bylo špatné počasí a žáci nemohli tolik trénovat, nepřekonali jsme loňské časy. Štafeta A byla horší pouze o 1 minutu a 5 sekund.
Přesto rádi uspořádáme další ročníky za účasti co největšího počtu žáků. vyučující Tv
dlouho a již si mě odnášel domů. Kde asi budu stát? Venku v zimě, či někde ve sklepě nebo snad mě můj nový pán pohodí někam do trávy a do mokra? Budu se přátelit po nocích s potkany, brouky, pavouky nebo budu mít svou postýlku někde na lepším místě? Nechtělo jsem věřit svým řídítkům, představte si, že jsem dostalo místo hned vedle velkého piana v obývací místnosti, dokonce na koberci! Ovšemže můj dlouhý pán mi napřed láskyplně otřel kola, ačkoliv sám se ani nepřezul a šlapal své mamince po umyté podlaze zablácenými botami! Nastaly pro mne dny blaženosti. Všechna místečka, která se točí, mi Vítek (tak se totiž jmenuje ten čahoun) namazal nejdražšími vazelínami, vyměnil mi některé součástky, jež prý si nezasloužím, za lepší, dražší. Denně mně otíral rámy, ozdobil mě stříbrnými nálepkami, vy-
bavil všelijakými blikátky, které si umí sám vyrobit. Chrání si mě jako oko v hlavě, vždyh jsem jeho pýcha! Zato mu předvádím své nejlepší umění, sloužím jeho sportovnímu ježdění velmi svědomitě! Protože se mohu ze svého místa na koberci dívat i na televizi, dovídám se, že by mě mohl někdo i ukrást. Jen to ne! Takové teplé hnízdečko bych už asi nedostalo! A kdoví, jestli by mě ti noví majitelé nerozprodali na součástky! Zatím to vypadá, že mě má tento pán moc rád a stará se o mne lépe než o pohozenou školní aktovku s vykukujícíma špinavýma oslíma ušima na knížkách... Musím mu trochu domluvit, aby mě kvůli tomu nepověsili někde na půdě... Vítek Horyna, 9.B
Emil Zátopek (Helsinky 1952) - 2:23:03,2 světový rekord - 2:05:42 Žáci naší školy: štafeta A - 3:05:06 štafeta B - 3:22:06
(Zpracoval kabinet českého jazyka - Ho)
Návštěva sokolníků Dne 9. 10. 2001 jsme ve školní družině měli zvláštní návštěvu. Přijeli za námi sokolníci z obory Žleby, aby nás seznámili s chovem dravců. Protože bylo krásné počasí, sešli jsme se na novém hřišti. Naši hosté s sebou přivezli 5 ochočených dravců a 1 sovu. Prozradili nám jejich způsob života a jak se o ně starají v zajetí. Předvedli nám i ukázky výcviku. Některé děti měly možnost si samy vyzkoušet odchytit káně nebo sovu na rukavici. Příjemné odpoledne nám rychle uteklo a děti poznaly nejen řadu nových dravců, které u nás pomalu v přírodě nepotkají, ale mnozí z nich si odnesou i zážitek z toho, jak jim puštík Půša nebo výr Kuba kroužili těsně nad hlavou. P. Řehounková, vychovatelka ŠD
Dyslexie - jen dočasná! Pojem dyslexie označuje jednu ze specifických poruch učení, která znemožňuje dítěti správně číst. Způsobuje ji nezralost jednotlivých elementárních funkcí. Teoreticky lze pravidelným posilováním ne zcela vyvinutých funkcí nastolit rovnováhu obou polovin mozku. Nechtěla bych zde teoreticky objasňovat problematiku dyslexie, ale pokusit se pomoci dětem, ah už mlad-
ším nebo starším, kterých se dyslexie týká. Následující desatero je určeno právě jim: 1. Potvrzení dyslexie z pedagogickopsychologické poradny Tě zavazuje ke každodennímu cvičení. 2. Rychlé tempo není důležitější než kvalita Tvého čtení. 3. Měj u sebe diktafon a nahrávej si ve škole výslovnost slov v cizím jazyce.
Toník Kralovič, 4. tř.
4. Kup si občas časopis a přečti si ho. 5. Zajdi si do knihovny a vyber si knížku, která Tě bude zajímat. 6. Do každé školní knihy si pořiM barevné čtecí okénko nebo záložku. 7. Při diktátu si podupáváním pomáhej najít rytmus slov. 8. Piš kvalitním, lehce píšícím perem. 9. Využívej kvalitní počítačové programy. 10. Bojuj, čas a tvrdá práce umí dělat zázraky. Bohdana Voříšková
Dům dětí a mládeže, Chlumec nad Cidlinou, 9. května NABÍDKA AKCÍ NA MĚSÍC ŘÍJEN 2001 28. 10. 2001 (NEDĚLE) Místo: Čas: Vstupné:
VÝSTAVA ŽELEZNIČNÍCH MODELŮ A KOLEJIŠŤ - modely a stavby vyrobené členy kroužku areál DDM u koupaliště od 12.00 -17.00 hodin dospělí 10,- Kč, děti 5,- Kč. Vstupenky jsou slosovatelné!!
Podzimní prázdniny:
Čas: Místo:
DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ Můžete navštívit areál u koupaliště a zahrát si stolní tenis, šipky, dále nabízíme střelbu ze vzduchovky nebo video. 8.30 -12.00 hodin areál DDM u koupaliště. S sebou: přezůvky!!
Místo:
SURFOVANÍ PO INTERNETU + POČÍTAČOVÉ HRY - určeno všem dětem od 5ti do 15ti let areál DDM u zahradnictví
29. 10. 2001 (PONDĚLÍ)
Čas: S sebou:
od 14.30 -16.30 hodin 25,- Kč na vstupné, přezůvky
VLASTNÍTE: KOLEČKOVÉ BRUSLE, KOLOBĚŽKU ČI SKATE?? POKUD ANO, PŘIJĎTE SI ZASOUTĚŽIT!! Program: 1) sportovní soutěže dle přineseného náčiní 2) SKATE EXHIBITION - UKÁZKY SKUPINY FROPLE Z HRADCE KRÁLOVÉ Místo: nový sportovní areál u ZŠ Začátek: 14.00 hodin Startovné: 30,- Kč Vítězové všech kategorií obdrží diplomy a odměnu!!!
30. 10. 2001 (ÚTERÝ)
Informace na $ 0448/595 357 nebo každou středu v přízemí budovy ZŠ od 9.30 - 10.00 hod. Mirka Khorelová
13
PS TÁBORNÍK CHLUMEC NAD CIDLINOU
TÁBORY VE SLUNEČNÍ ZÁTOCE Ve svém kolektivu Táborník hodnotil tábory roku 2000, a proto opět hodnotíme letní sezónu roku 2001. Klademe si otázku JAKÉ NAŠE TÁBORY BYLY? Odpovědi se sice v jednotlivostech lišily, ale v podstatném jsme se shodovali - byly SENZAČNÍ. Nemohly být jiné, protože léto, ten čas plný dálek, touhy poznat a zažít něco nového, neopakovatelného, je sám osobě nádherný. Romantický a krás-
ný. Ten čas rychle uplyne, snad až příliš rychle. Pryč jsou táboráky, noční výpravy, dřina při přípravě tábora, osvěžení v chladivé vodě, noci s úplňkem a hvězdnou oblohou. Jak tedy hodnotíme letošní tábory? PS Táborník Chlumec n. C. uskutečnil v letošním roce celkem 2 běhy táborů a 1 běh měli opět hasiči z Chlumce n. C. Na letní táborové základně v Chocnějovicích se tedy vystřídalo celkem 120 dětí a 30 dospělých. Každý běh tábora měl svůj program, to je celotáborovou hru, hasiči pak absolvovali svoje soutěže a výcvik. Počasí
14
nám sice moc nepřálo, ale přesto jsme měli dost sluníčka alespoň na to, abychom mezi deštěm uschli. Na letošním 2. běhu tábora děti hrály celotáborovou hru nazvanou „MANITOUOVOU STEZKOU“. Děti se měly naučit různé táborové dovednosti (šplh, uzly, pochodové znaky, přechod po lávce přes řeku) vše v praxi pro přežití jednotlivce i celého kolektivu v přírodě.
Děti žily v oddílech - indiánských kmenech a vymyslely si jména svých kmenů. Zhotovily si indiánské čelenky, různé ozdoby, vytvářely modely lodí a lodiček, které indiáni v té době měli k přepravě pro svůj kmen. V průběhu tábora mimo hru se děti koupaly v říčce Mohelce, hrály se různé sportovní soutěže a hry. Vydali jsme se na výlet do Mnichova Hradiště a na koupaliště v Bukovině. Ve večerním zaměstnání se děti učily písničky k táborákům a psaly dopisy. Byl uskutečněn celotáborový karneval, kde si každý člen kmene připravil z přírod-
ního materiálu masku, kterou pak před porotou v přehlídce předvedl. Snaha o nejlepší masku byla oceněna diplomem a sladkou odměnou.
Během celého tábora měl každý oddíl službu v kuchyni na přípravu teplé vody, na škrabání brambor a zeleniny, mytí nádobí a ešusů a přípravu dřeva pro kuchyň. Uskutečnilo se i několik táboráků, a to jak celotáborových tak i oddílových. Každý oddíl si musel připravit dřevo na různé druhy táborových ohňů. Na tyto táboráky si děti připravily různé scénky a výstupy jednotlivců i kolektivů, ale nezapomnělo se ani na písničky. Tábor skončil, léto odešlo, doufáme, že účastníci našich táborů byli spokojeni. Těšíme se na rok 2002 a jeho tábory. Všichni pracovníci našich táborů práci pro děti konají bezplatně a většinou o svých dovolených. Jim patří dík nejen náš, ale především naší veřejnosti, neboh takových pracovníků je dnes málo. TAKŽE? ahoj léto! B. Holas
„TAK CO?“ NA LOUTKÁŘSKÉ CHRUDIMI II. ... všichni: „Do roka a do dne...“ ... tak končil náš loňský článek, ve kterém jsme my ze souboru „Tak co?“ při ZUŠ v Chlumci n. C. psali o našem pobytu na 49. Loutkářské Chrudimi. Co bychom to byli za loutkáře, kdybychom svůj slib nesplnili. Letos se nám podařilo více, než loni. Byli jsme vybráni mezi 18 nejlepších soborů z České republiky, které měly tu čest hrát ve dnech 1. až 6. července 2001 na 50. národní loutkářské přehlídce. Do Chrudimi se sjeli nejen účastníci, ale také gratulanti. S přáním přispěchali například i Spejbl, Hurvínek a taky Mánička. Naše představení „Jan za chrta dán“ bylo doporučeno porotou přehlídky východočeského regionu a dne 2. července zahajovalo soutěžní část. V našem vystoupení jsme zpracovali známou pověst z Chlumecka. Scénář k příběhu napsala Alena Popelková a kolektiv, loutky, své první marionety, vyrobil Honza Nevrlý a kolektiv (my, holky, jsme je oblékly, protože Honza nám odmítl šít šatičky). Do Chrudimi jsme nejeli jenom hrát a pobavit se, ale také se něčemu přiučit. A proto jsme se rozdělili do práce v několika seminářích. Péha Hlubučková a Dáša Bienová byly v dětském semináři a po celý týden pracovaly s příběhy z knížky Haló, Jácíčku! Alena Popelková, Kačka Nevrlá a Šárka Pilařová pracovaly v semináři pod
názvem „Od stvoření k vytvoření“. Zabývaly se v něm dramatizací příběhu o stvoření světa a výrobou loutek z novinového papíru. Honza Nevrlý se zdokonaloval v technologii výroby loutek hlavně maňásků a marionet. Práce v seminářích se nám moc líbila a získali jsme spoustu nových kamarádů z celé republiky. Mimo dopolední práce v seminářích a třech našich vystoupení pro porotu, seminaristy a veřejnost, jsme zhlédli ještě 21 dalších loutkových představení, a to soutěžních
Alena, Kačka, Šárka, Péja, Dáša a Honza ze souboru „Tak co?“ Literárně dramatický obor ZUŠ v Chlumci n. C.
Úder pod pás Městečko se pomalu ukládá ke spánku. Pouliční světla rozhazují do široka zář, která se se vzdáleností tlumí. V ospalých oknech probleskují obrazovky a ticho pozdního večera přeruší jen opozdilý chodec, či projíždějící auto. Klidnou atmosféru večera přeruší rána a praskot skla. To sklo se už sype a zvoní! A druhá rána, silnější, zlostnější. Adrenalin stoupl vysoko, vysoko. Už je slyšet praskot dřeva. Byl to okenní rám...? Také střecha dostává dávku cihlou. „Je to scéna z filmu, nebo se venku něco děje?“ říká si zvědavý soused nahlas a nakukuje z okna do šera. „Nikam nechoM,“ varuje jeho žena, „nebo to schytáš také!“ Okno se pomalu, potichoučku a opatrně zavírá, obrazovka zhasne a jen za záclonou
i inspirativních, veřejné diskuse s porotou, doprovodné programy, koncerty a výstavy. A samozřejmě jsme se stihli i občerstvovat v naší oblíbené cukrárně a v místní čajovně. V tomto příjemném prostředí jsme společně s naší paní učitelkou Romanou Hlubučkovou diskutovali o představeních, loutkách a všem, co je pro nás velmi inspirativní. A protože se nám v Chrudimi líbilo jako v loni, říkáme si a přejeme si: „Do roka a do dne a možná i...“
tušíš dva páry zvědavých očí. „Nemusíš být svědek...“ Pomsta je dokonána, zlostník rychle mizí, napětí v jeho duši už povolilo. Kolem postiženého domu, který dlouho čekal na opravu a toužil sloužit lidem, stejně jako jeho nový majitel, už pobíhá, několik rozrušených postav. Kapesními svítilnami ohledávají rány, odhalují škodu a zabezpečují osleplá okna před dalším vpádem. Ten dům chtěl povýšit do stavu penzionu, chtěl sloužit turistům a návštěvníkům našeho města Chlumce nad Cidlinou. Čekal na ně. Přijdou přece turisté podívat se na slavnou sochu Rebela, připomenout si selské bouře, o kterých se učili ve škole. Přijdou a procházkou navštíví hřebčín na Ostrově, pak prohlédnou zámek Karlova Koruna, vstoupí i do jeho muzea. Zase
přijdou hosté na tradiční slavnost Otvírání jara a v příštím roce se zúčastní slávy znovuvzkříšení Lorety, kde radní našeho města chystají vybudovat muzeum. Přijdou turisté, určitě přijdou a jistě jim přijde vhod nabídka milého odpočinku a pohoštění. Proč tedy ta zloba k domu, k jeho majiteli? Je to závist? Proč člověk, kterému se něco nelíbí, nedokáže v sobě najít tolik síly, aby si své nedorozumění vysvětlil přímo s druhým člověkem a ne s jeho domem? Je to zbabělost namíchaná se závistí, nebo neschopnost dokázat čestně podnikat, poučit se a zkusit to také ve svém oboru? Událost, o které jsem se ostatním chlumeckým občanům rozhodl napsat, se stala 18. září ve 22 hodin večer v Kozelkově ulici číslo 261. „Autora“ (pachatele) činu policie dosud nezjistila. Peter Schmidt Penzion Orion
15
HLEDÁME DOBROVOLNÍKY PRO PRÁCI SE SENIORY - občany Chlumecka, maminky na mateřské dovolené, dobré lidi v invalidním i starobním důchodu, kteří chtějí pomoci - pro vycházky s klienty domova - pro naslouchání - pro pomoc při organizování společenských akcí
HLEDÁME DOBROVOLNÍKY PRO VEDENÍ KLUBŮ: 1. Klub „KŘÍŽOVKA“ - luštění oblíbených křížovek 2. Klub „DÉČKO“ - povídání se všemi a o všem, zajímavosti, zprávy z domova i ze světa Kontakt: Daniela Lusková, sociální pracovnice domova Říhova 365/IV, Chlumec n. C., 503 51 telefon: 0448/595 104 mobil: 0604 240 344
nabízíme:
PROGRAM PÉČE O DOBROVOLNÍKY SPONZOREM PROGRAMU PAN JOSEF DIVIŠEK 1. MOŽNOST VYUŽÍT SLUŽEB DOMOVA - pedikúra + kadeřnictví - rehabilitace - stravování v den práce za cenu - 31,- Kč/oběd 2. PRAVIDELNÉ PORADY - asi jednou za 2 měsíce
3. MOŽNOST VÝLETU SPOLEČNĚ S KLIENTY - jako doprovod nebo host 4. VÝLET PRO DOBROVOLNÍKY - 1x ročně 5. ÚČAST NA AKCÍCH POŘÁDANÝCH DOMOVEM - nejen jako pomoc, ale též jako host
6. ÚČAST NA AKCÍCH POŘÁDANÝCH PERSONÁLEM - např. Dětský den 7. SPOLEČENSKÉ SETKÁNÍ DOBROVOLNÍKŮ - 2x ročně - s občerstvením 8. PODĚKOVÁNÍ ZA PRÁCI DOBROVOLNÍKA - formou drobného dárku - ku příležitosti narozenin dobrovol- níka kytičkou 9. MOŽNOST ZÍSKÁNÍ CELOSTÁTNÍHO OCENĚNÍ DOBROVOLNÍKŮ „KŘESADLO“
ROK 2001 - MEZINÁRODNÍM ROKEM DOBROVOLNÍKŮ „Obyčejní lidé, kteří dělají neobyčejné věci“ Dobrovolnictví je svobodně zvolená činnost konaná ve prospěch druhých bez nároku na odměnu. Dobrovolník obětuje část svého času pro vyplnění volného času druhých. Někdy se jedná o pár hodin týdně či měsíčně, najdou se ale i notoričtí dobrovolníci. V minulosti byl hřejivý pocit z vykonaného dobra jedinou odměnou, dnes je situace trochu jiná. Každý dobrovolník něco za svou pomoc očekává. Často jsou to zkušenosti v oblastech jinak nedostupných, později využitelné ve studiu nebo v zaměstnání. Dobrovolná činnost je také přitažlivá pro svou různorodost a operativnost. Nově získaní přátelé zaručují nové zážitky, nová řešení problémů, nový pohled na svět a samozřejmě také zábavu. V neposlední řadě je pro dobrovolníky velkým přínosem získaná či posílená sebedůvěra. Nezaměstnaným pomáhá získat zkušenosti, které v budoucnu využijí při práci. Zdravotně postižení se díky dobrovolným aktivitám zapojují do společnosti, která je potom lépe chápe jako svou samozřejmou součást. Dobrovolník je člověk s vyvinutým citem pro potřeby okolí, člověk, který si dostatečně věří v tom, že může sám změnit věci. Je to člověk, který se odhodlá udělat ten jednoduchý, ale důležitý krok k tomu, aby se sám zapojil do činnosti, která je třeba nedostatečně zajišhována institucemi. V domově V Podzámčí se podařilo vytvořit malý tým dobrovolníků, jehož členy jsou výhradně ženy. Ty zabezpečují procházky s obyvateli, povídání, čtení, pomáhají v knihovně, šijí nejrůznější hygienické potřeby pro obyvatele nebo pletou ponožky a teplé přehozy na vozíčky.
16
V širším smyslu dobrovolníci zabezpečují domovu „lidovou reklamu“, poskytují zajímavé řešení otázek péče o naše seniory, přinášejí širokou škálu zkušeností, zručností a znalostí. V neposlední řadě svým přístupem k seniorům pomáhají vychovávat mladou generaci. Nyní hledáme ochotné chlumecké občany nejrůznějšího věku pro vedení několika klubů, které chceme zavést na stávajícím domově nebo na domově, který bude otevřen v příštím roce. Pro KLUB „KŘÍŽOVKA“ by byl vhodný dobrovolník se zájmem o luštění křížovek, s trpělivostí a smyslem pro humor. Kdo se zájmem sleduje politickou, společenskou i sportovní situaci ve světě i doma, čte nejrůznější časopisy a zajímavosti a rád by se o ně podělil, může se uplatnit ve vedení KLUBU „DÉČKO“. Všechny zájemce vítáme. DĚKUJEME: firmě RESI - za sponzorování Sportovních her seniorů Základní škole - za knihy do knihovny domova pí Junkové - za fíkus „benjamínek“ do zimní zahrady pí Čáslavské - za rostliny do zimní zahrady všem stávajícím dobrovolníkům - za obětavou práci MŠ Poděbradova - za roční spolupráci formou „Baby studia“ Daniela Lusková sociální pracovnice DD k článku byly použity některé informace z www.dobrovolnik.cz
Co nového na knižních pultech Určitě nebudeme přehánět, když vám, milí čtenáři Chlumeckých listů, připomeneme, že Vánoce jsou již za dveřmi, a proto vám přinášíme nabídku tzv. trháků, kterými pod stromečkem určitě potěšíte své známé, příbuzné, blízké, ale v mnohém případě i sami sebe. A začneme Borisem Starlingem a jeho BOUŘÍ. Autor úspěšného Mesiáše opět přivádí na scénu detektivní inspektorku Kate Beauchampovou, která se po skvělém, ale pro ni osobně tragickém dopadení masového vraha Mesiáše stěhuje do Skotska, aby začala nový život. Ani zde však není ušetřena těžkých zkoušek. Stává se jedním z mála pasažérů, kteří přežijí katastrofu potopení trajektu. V hluboké depresi začíná pátrat po tajemném vrahovi, jenž brutálně zmasakroval dvě ženy. Ale jak pátrání dopadne, si již musíte přečíst sami. Nakladatelství Motto připravilo na současný trh tituly dvou autorek, jedněch z nejlepších ve svém oboru. První, zabývající se psaním detektivních románů, není třeba čtenářům příliš představovat - P. D. Jamesová a její SMRT KRIMINALISTY. Inspektor Dalgliesh, kterého jistě znáte i z televizních zpracování děl P. D. Jamesové, řeší případ
uškrcené mladé dívky. Během vyšetřování byl však zavražděn jeden z doktorů proslulé laboratoře. Než inspektor případ vyřeší, dostane na tucet podob doktorovi osobnosti, podob přenášených jako otisky z mysli druhých lidí. Mistrné vyprávění autorky a schopnost vytvořit napínavé situace vás jistě vtáhne do děje. A dále druhá výborná autorka psychothrillerů Ruth Rendellová a román NĚCO SE STALO. Krátce o obsahu. V poklidném městečku dochází v poslední době k překvapivým událostem. Zmizí tři dívky a inspektor Wexford musí najít odpovědi na otázku, jedná-li se o jediného pachatele nebo zda jde o tři na sobě nezávislé činy. Mimo jiné musí také vyřešit rozpor mezi svou povinností kriminalisty a vlastním svědomím. A pokud dílo této autorky neznáte a máte rádi žánr psychothrillerů, je vám blízký, opravdu vřele doporučujeme. A z trošku jiného soudku: Wilbur Smith a ŘEKA BOHŮ III - ČARODĚJ. Nejlepšími autorovými knihami jsou beze sporu první dva díly Řeky bohů. Nyní se tedy jeho čtenářům dostává do ruky třetí díl a my věříme, že opět nebudou zklamáni. Mistrný vypravěč
se vrací v tomto románu do Egypta. Taita, skrytý v poušti Afriky, se po smrti milované královny Lostris věnuje modlitbám a studiu. Stává se z něho čaroděj. Odpoví na výzvu ze záhrobí a vrací se do světa lidí. Zde se brzy ocitá v těžkém konfliktu se zlem, které hrozí svrhnout trůn egyptského království a zničit mladého prince Nefera, vnuka královny Lostris. Pro příznivce televizních seriálů připomínáme, že nakladatelství Iris vydává knižní podobu jednoho z nich, a to seriál scénáristy Jana Míky ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA. Aby se na nás nezlobili ti čtenáři, kteří neradi znají konec předem, nebudeme zde děj knihy rozebírat. A ten, kdo se již nemůže dočkat, ah neváhá a přečte si knihu. A ještě dva filmové tituly vydávané knižně, tentokrát z nakladatelství BB ART. Jedním je zpracování zfilmované počítačové hry LARA CROFT: TOMB RIDER a druhým PLANETA OPIC od Williama T. Quicka. Ale protože do Vánoc přece jenom ještě nějaký čas chybí, slibujeme vám na příště nabídku titulů pro naše nejmenší ale samozřejmě i pro dospěláky. Máme na mysli velké cenné dárkové knihy, ale vůbec všechno to zajímavé, co pro nás čtenáře připravují jednotlivá nakladatelství pod vánoční stromeček. K. Miffková
Český rozhlas Hradec Králové nově Východočeský rozhlasový éter se připravuje na změny. Český rozhlas Hradec Králové změní od 15. října svoji vysílací frekvenci pro Královéhradecký kraj. Stávající kmitočet 101,9 MHz, je v severní části východních Čech šířen z vysílače na Černé hoře v Krkonoších výkonem 10 kW. Od uvedeného data bude možno regionální stanici Českého rozhlasu nově naladit na frekvenci 90,5 MHz, také z Černé hory. Vyzářený výkon bude navíc zdvojnásoben, což se na podstatné části území Královéhradeckého kraje projeví zkvalitněním příjmu. Ve skutečnosti je výměna frekvencí mezi Českým rozhlasem 3 - Vltava a Českým rozhlasem Hradec Králové s navýšením výkonu regionálního vysílání na území Královéhradeckého kraje přípravným krokem k zajištění budoucího samostatného vysílání Českého rozhlasu na území sousedního Pardubického kraje. Ještě později do-
jde v části východních Čech v rámci přijatého koncepčního řešení i ke zlep-
šení příjmu programu Českého rozhlasu 2 - stanice Praha.
Aktuální říjnové změny uvádí přehledná tabulka: Stanice
Vysílač
Současný stav Situace po 15. říjnu
Český rozhlas Hradec Králové Královéhradecký kraj Trutnov / Černá hora 101,9 MHz / 10 kW Pardubický kraj
Pardubice / Krásné
90,5 MHz / 20 kW
100,1 MHz / 90 kW
100,1 MHz / 90 kW
90,5 MHz / 10 kW
101,9 MHz / 10 kW
102,7 MHz / 90 kW
102,7 MHz / 90 kW
Český rozhlas 3 - Vltava Královéhradecký kraj Trutnov / Černá hora Pardubický kraj
Pardubice / Krásné
Své regionální vysílání Českého rozhlasu tedy najdete i po 15. říjnu 2001 v nezměněné podobě, jen bude třeba přeladit rozhlasový přijímač na novou frekvenci. Totéž platí i pro posluchače Českého rozhlasu 3 - Vltava. Český rozhlas se omlouvá za komplikace, které Vám tak případně vzniknou. Odpovědi na Vaše otázky a případné rady Vám poskytnou i telefonicky na čísle konkrétní stanice Českého rozhlasu nebo na lince posluchačů 02 / 21 55 13 13. Ostatních stanic Českého rozhlasu se ve východních Čechách říjnové změny kmitočtů nijak nedotknou. Jaroslav Zvára
17
Oslavy 130 let provozu na trati Chlumec n. C. - Trutnov Dne 8. září 2001 proběhly oslavy 130. výročí zprovoznění železniční trati z Chlumce nad Cidlinou přes Starou Paku do Trutnova. Tento den po půl osmé ráno vyjela na svou mimořádnou jízdu se zvláštním osobním vlakem historická parní lokomotiva, stejně jako jezdila na této trati pravidelně ještě před několika desítkami let. Jedná se o lokomotivu přezdívanou „Bulík“, která byla vyrobena v ČKD Praha v roce 1935. Plně vyzbrojená lokomotiva váží 114 tun, má výkon 1650 koní a maximální povolenou rychlost 90 km/h. Jako zajímavost lze uvést, že hrála ve filmu „Tmavomodrý svět“. Byla zrušena v roce 1979 a opět zprovozněna v roce 1992. V současné době je využívána k historickým jízdám při oslavách výročí trati, případně k filmovým účelům. Jízda se, i přes nepřízeň počasí, setkala s velkým zájmem veřejnosti. Byly úseky trati, kdy ve vlaku nebylo místo k sezení a mnoho zájemců o svezení muselo stát. Ve všech stanicích a zastávkách, ale i podél trati, čekalo na tento vlak množství lidí, ah už jen na podívání, nebo aby zachytili na film to, co v provozu už není normálně vidět.
18
V Chlumci měli zájemci možnost vidět, kromě parního vlaku, i modelové kolejiště s výstavkou zajímavostí o železnici, dále si mohli prohlédnout pracoviště výpravčích a signalisty. Bylo mnoho těch, kteří možnosti využili. I ve vlaku však bylo o zábavu postaráno - eskorta s vězněm rozesmála hodně lidí. V Šárovcově Lhotě čekal na „železného oře“ starosta s fiakrem, lidé v krojích a trakař s koláči. V Lázních Bělohradě byl opět starosta, který vítal vlak, na nástupišti vyhrávala hudba a cestující měli možnost zakoupit si občerstvení. V Nové Pace se konaly vodnické slavnosti, na které přijel vodník z Lázní Bělohradu vlakem. Na nástupišti ho čekalo plno jeho kolegů. Na každé zastávce byla lokomotiva středem zájmu všech lidí, ale především dětí. Ty také nejvíce uvítaly možnost prohlédnout si lokomotivu nejen zvenku, ale i zevnitř, vidět všechny přístroje, ovladače, topeniště a vyzkoušet si její parní píšhalu. Zpátky do Chlumce se vlak z Trutnova vrátil po půl páté odpoledne, ukončil zde svou jízdu a tím i oslavy k výročí trati. Uvedenou akci by se nepodařilo zorganizovat bez podpory obecních úřadů a dalších firem sídlících v lokalitách podél trati. Proto bych chtěl závěrem poděkovat všem, kteří tuto akci nějakým způsobem podpořili. V obvodu železniční stanice Chlumec nad Cidlinou to byly: Building plast s.r.o. Správa hospodářství Dr. Pio Kinský OÚ Skřivany OÚ Smidary OÚ Ohnišhany.
Škoda jen, že MěÚ dvou největších měst v našem obvodu - Chlumce n. C. a Nového Bydžova nenašly ve svých rozpočtech alespoň symbolickou částku, aby na akci přispěly. O to víc těší příspěvky menších obcí, které akci podpořily a přispěly tak ke spokojenosti všech zúčastněných. Protože na nádraží již nemáme zařízení pro doplňování parních lokomotiv vodou, patří závěrečné poděkování SDH z Chlumce n. C., kteří ochotně vodu doplnili, a loko-
motiva tak po provedeném výkonu mohla odjet do domovského depa. Ing. Vratislav Bernart přednosta železniční stanice Chlumec nad Cidlinou Pozn. redakce: Škoda, že pořadatelé nepozvali naše spoluobčany na tuto slavnost prostřednictvím Chlumeckých listů.
Šipkařská sezóna 2000 - 2001, ZIPPO TEAMY Chlumec n. C. Měsícem květnem skončila ligová soutěž mužstev. Pro chlumecké týmy šipkařů byla tato sezóna velmi úspěšná. Náš Zippo team se v první lize neztratil a vybojoval si pěkné čtvrté a zároveň postupové místo na MČR. Nováček v nejnižší soutěži, náš nový Zippo team B, se umístil na druhém místě se shodným počtem bodů. A pro vstup do nové sezóny si zajistil účast v divizi. A team: Fiala Miloš, Špinka Martin, Šubrt Jiří, Šhastný Jiří, Komorová Dagmar, Komora Martin B team: Chour Martin, Vondruška Jan, Bachová Romana, Novák Pavel, Sýkora František, Pokorný Radek, Goga Juraj Každé sportovní odvětví má svoji vrcholnou část na konci každé sezóny, kdy se bojuje o mistrovské tituly. Takovým vyvrcholením v šipkařské sezóně je Mistrovství České republiky ČAKS a AŠA. Po čtyřech letech námahy a odříkání se podařilo celému týmu nominovat se na MČR.
Dne 13. 6. 2001 proběhlo v Městském domě v Sokolově rozlosování nejlepších 48 teamů do základních skupin. Ráno 14. 6. ve čtvrtek začala první utkání. Další den v pátek začaly soutěže dvojic žen a mužů, v sobotu bojovali jednotlivci muži a ženy a odpoledne smíšené dvojice. V neděli ráno se konaly dohrávky a od 11.00 hod. proběhlo finále všech soutěží. Popisovat průběh všech soutěží by bylo zdlouhavé a pro mnoho čtenářů nezajímavé. Ti, kteří však mají zájem o podrobnější informace, najdou je na níže uvedených našich internetových stránkách. Zippo team obsadil 9. místo, v ženách obsadila Komorová 2. místo a stala se celkovou vítězkou celostátního žebříčku, ve smíšených dvojicích Komorová, Fiala získali také 2. místo a zároveň byli druzí v celostátním žebříčku. Celkem jsme přivezli úctyhodných devět pohárů. Měli jsme zastoupení ve všech soutěžích. Každá účast je podmíněna přihláškou a startovným. Jeli jsme do Sokolova 260 km a byli jsme tam čtyři dny ubytováni. Je zřejmé, že účast ce-
lého týmu na takovémto podniku je finančně velmi náročná. Reprezentovat mužstvo a Chlumec nad Cidlinou na MČR je pro nás velkým úspěchem, kterým se každý pochlubit nemůže. A proto bychom chtěli tímto článkem hlavně poděkovat a vyzdvihnout jména všech, kteří nám pomohli a bez kterých bychom jen těžko mohli dosáhnout našich úspěchů: Z Chlumce nad Cidlinou - Městský úřad, p. Kučera Přemysl - Koloniál, p. Chour Martin, p. Komora Martin, p. JUDr. Pavlík Jiří, p. Vilgoš Martin prodejna Večerka, p. Beer - vodoinstalatérství, p. Bereščák Michal - Rekostav, p. Jedlička Miloš - velkoobchod. Z Hořic v Podkrkonoší - COSTA dřevozpracující podnik Šubrt & syn, p. Koukol - lékárna, p. Kořínek Roman - živnostník, p. Němeček Marcel - Renaissance. Za všechny naše šipkaře ještě jednou děkuji. Martin Komora předseda klubů
Nářez Brouků na palouku popáté ?? Mladí motorkáři mají radost ze zdařilé akce. Povedla se jim a jistě s ní měli hodně starostí. Organizačně zvládnout tak veliký podnik není jednoduché a oni to dokázali na výbornou. Nemáme nic proti sportovním akcím ve městě pořádaným. Jak ale zabránit tomu, aby neukáznění účastníci tohoto setkání bezúčelně projížděli na svých rychlých a velmi hlučných strojích nejen po tři dny, ale i po tři noci ulicemi našeho města bez ohledu na chodce
i ostatní účastníky silničního provozu a zbytečně zamořovali ovzduší výfukovými plyny? Což nebojují představitelé našeho města za vyřešení dostavby dálnice D 11? Vždyh průjezdnost hlavními ulicemi města je skutečně neúnosná. Mohou tedy do budoucna dávat s čistým svědomím povolení k akci, která rok od roku dosahuje větších rozměrů a tento stav ještě zhoršuje? Dalším záporným jevem bylo pro-
dávání tvrdého alkoholu přímo na seřadišti motorkářů. Kolik „Brouků“ odjíždělo domů v podnapilém stavu, to vědí nejlépe příslušníci dopravní policie, kteří je při odjezdu kontrolovali, a to jich ještě část ujela polními cestami opačným směrem. Jak tedy vyřešit tento problém do budoucna ke spokojenosti pořadatelů i obyvatel města? OdpověM by rádi znali mnozí chlumečtí občané. Z.P.
19
Opožděný interview s Otou Pavlem Ota Pavel, jak se zjistilo po jeho smrti (což je u nás dosti obvyklý způsob oceňování zásluh), je velký český moderní spisovatel. V poslední době se o něm často mluví a píše v souvislosti s jeho nedávnými nedožitými jedenasedmdesátými narozeninami (2. 7.). Seznámil jsem se s ním deset let před jeho smrtí, když ještě působil v redakci Československého vojáka. Náhodou jsem se nachomýtl k tomu, když se na parašutistickém mistrovství spřátelených armád v Brně v roce 1963 snažil vyzpovídat parašutisty z tehdejší NDR a němčina mu dělala trochu potíže. Ochotně jsem mu vypomohl jako tlumočník. Pak jsme se řadu let neviděli, až vydal knihu Dukla mezi mrakodrapy a šéfredaktor Vojáka mi řekl: „Napiš pro nás rozhovor s Otou Pavlem o té jeho poslední knížce.“ Slíbil jsem, že to udělám. Ota už tenkráte v redakci nepracoval a povážlivě postonával. Smluvili jsme si schůzku a já jsem si pak načrtl obsah rozhovoru. Koncept jsem uložil do desek a v návalu práce jsem na něj zapomněl. Později už se mi nezdálo aktuální ho vytahovat na světlo. Úplně jsem ho pustil z hlavy. Až teprve letos, po jednatřiceti letech jsem ho objevil. Máte-li zájem, přečtěte si, o čem hovořil Ota Pavel tři roky předtím, než odešel do literárního nebe. „Co si dáte, pánové?“ otázal se nás melodicky pan vrchní v kavárně Slávia. Já požádal o pivo, můj společník si dal džus a sodovku. Když jsme se předtím sešli na chodníku, představil se, ale vzápětí jsme se domluvili, že se vlastně dávno známe, jen jsme se dlouho neviděli. Ota Pavel. Novinář, spisovatel. Autor knihy Dukla mezi mrakodrapy. Už je to šest roků, co vyšla. Byl to trhák, odpushte mi to slovo, nechtělo se mi říct bestseler. Na žádnou knihu se u nás od konce války nestály tak dlouhé fronty před knihkupectvím. To je fakt. Mám před sebou fotku: v pasáži Alfa se klikatí hrozitánský had, který má hlavu u prodejny knih a ocas až na Václaváku. Měřil půl kilometru. Za pár dní byly regály prázdné. Na černém trhu se za ni nabízela až stovka. Kdo se jen trochu znal s autorem a naznačil mu zájem, dostal ji od něho darem. Ota Pavel má měkké srdce a prosbám, byh i nevysloveným, neumí odolat. Investoval do těchto knižních darů nejméně pět tisícovek, ale on těch peněz neželí, protože knížka udělala
20
radost čtenářům a pozvedla naše národní sebevědomí, které se někdy zbytečně krčí při zemi. A to má cenu. TeM se zrovna v Mladé frontě chystají vydat tu slavnou reportáž podruhé. „Já jsem chtěl, aby to byla tentokrát taková malá knížka do kapsy,“ říká autor, „žádný přepych, za osm korun, rozumíte. Pro kluky.“ Moment. Ještě jsem neřekl, proč tu s Otou Pavlem vlastně sedím. Svým perem před lety pozastavil čas zrovna v okamžiku, kdy Dukla byla na vrcholu slávy a národní mužstvo s Novákem, Pluskalem, Masopustem a Jelínkem zrálo k tomu, aby v Chile předvedlo, že dokáže být v Evropě první a ve světě druhé. Souhlasím, že teM je právě nejvhodnější doba vydat Duklu mezi mrakodrapy znovu. Ah se jen fotbalovému dnešku nastaví zrcadlo včerejška. To může jenom prospět. Ota Pavel, když psal svou knížku, prožil rok mezi hráči Dukly a popsal dva tisíce stran poznámkami, takže ví o Dukle i o fotbale ještě daleko víc, než se mu vešlo do knihy. Něco z toho bych rád z něho dostal. Pro sebe i pro vás. Proto se ptám: „Jak jste vůbec přišel na nápad napsat knihu o Dukle? To jste musel být velký fanda.“ „Dukly? Ani ne. A ten nápad jsem vůbec nedostal sám od sebe. Nakladatelství mě požádalo a já jsem zpočátku odmítl. Že k mužstvu nemám vztah, že jsem vlastně spíš sparhan, pokud vůbec něco jsem. Oni mi ale řekli, abych se neukvapoval. Nabídli mi, ah jedu s Duklou na čtrnáct dní do Špindlu. To bylo v roce 1961. Trenér Vejvoda mě dal na pokoj s Rudlou Kučerou. Můj zájem začal v té chvíli, když Kučera myslel, že spím - a teM si začal obouvat fungl nové kopačky, které dostal zdarma od nějakého belgického výrobce. Úplně se s nimi mazlil, víte. Bral je do ruky, jednu, druhou, stavěl je před sebe, díval se na ně hrozně dlouho, div je nehladil jako pejska. Já viděl: To je hráč, kterej má fotbal rád, klukovsky rád. Tak sem si jich začal všímat. Všech. Poznal jsem, že to nejsou žádní fušeráci. Ti kluci dřeli a dělali to s láskou. Že jsou fajn parta, dobří kluci. Vyrostli většinou za války, kdy nebyl ničeho žádný nadbytek, všeho si uměli vážit. To chybí těm mladým dneska, proto se tak těžko dává dobré mužstvo dohromady. Mě to tenkrát úplně fascinovalo. Na-
jednou jsem viděl malou sportovní továrnu, kde se poctivě pracuje v době, kdy se část českého národa fláká... Já tedy to nazývám prací. Pak jsem přijel do Prahy a rozhodl se napsat o té partě, která takhle maká.“ „Jak jste si při tom počínal, myslím jakou jste zvolil metodu?“ „Denně jsem byl s hráči. Občas jsem s nimi trénoval, abych poznal, co musí všecko dělat. Střílel jsem na Pavlise desítky, hrál jsem na sněhu, běhal jsem s nimi v Central Parku v New Yorku v těch pravých amerických vedrech, běžel jsem v Krkonoších osmikilometrovou štreku, kdy jsem úplně odpadl a přišel až za hodinu po nich dočista hotovej, běhal jsem v Šárce... Vyzpovídal jsem asi tak sto lidí kolem Dukly, jezdil s hráči na zájezdy, abych viděl, co musí všechno obětovat a co zakusí. Fandové nám hrozili pěstmi do autobusu a plivali na sklo. No, pak jsem si vymyslel kostru a začal psát.“ „Co hráči? Jak vás mezi sebou snášeli? Byl jste přece jenom v jejich partě cizorodé těleso. Nebo ne?“ „Spřátelil jsem se s nimi. Když vyšla kniha, stali jsme se velkými kamarády. Říkali, že je to hezky udělaná věc. Víte, tyhle lidi nejsou zvyklí chválit. Sami odvádějí perfektní výkony, tak to brali jako samozřejmost i u jiných. Ale těšilo mě, že někteří si koupili desítky těch knížek, třeba Masopust, Kučera...“ „A co bylo dál? Něco už vím. Kniha vyšla v počtu 150 000 výtisků a všechny se prodaly. A jak znám českou náturu, vsadím se, že tu a tam někdo jízlivě poznamenal: Ten si musel nahrabat, nebo se dokonce přímo zeptal: Kolik ti to hodilo?“ „To jste uhádl. U nás je opravdu spousta lidí, kteří kdekomu počítají peníze, ale ta práce je nezajímá. Řeknou: Ten se má, byl s Duklou v Americe. Já jsem tam dřel jako mezek. Psal jsem články do novin, záznamy pro knížku, z telefonní budky jsem vysílal reportáže do rozhlasu, částečně jsem dělal výpravě tlumočníka. Spal jsem dvě hodiny denně, a když jsme letěli domů, doktor Topinka - to byl báječnej chlap - víte, o něm teM píšu povídku - povídá přede všemi, že se z toho nutně zblázním.“ „Žertoval přirozeně.“ „Vůbec ne. Měl pravdu. Za necelý rok mě odvezli do blázince a pobyl jsem si tam pět let. To klidně napiš-
te. To není marná životní zkušenost. Já jsem tam leccos pochopil. Napíšu o tom knihu.“ „Plánů máte dost, jak vidím.“ „TeM jsem napsal sbírku povídek, jmenuje se to Smrt krásných srnců. Je to o mém tatínkovi, bude se to filmovat a má to vyjít v řadě zemí. To jsem si chtěl vyzkoušet, jestli zvládnu jiné téma než sport. Momentálně píšu zase sportovní věc, povídky o dvanácti lidech, bude to o Borovičkovi (Syn celerového krále), o Kučerovi (americký střelec), o tom Topinkovi a ještě o jiných. A pak snad napíšu Duklu mezi mantinely, o jihlavských hokejistech ve spolupráci s Polešovským, Kopřivou a Behenským.“ „Mluvme te_ chvíli ještě o kopané. Co podle vás znamenala Dukla pro toto sportovní odvětví v Československu?“ „To je nad slunce jasné. Udělala firmu ve světě. Má velký podíl na úspěchu v Chile. A doma? Dukla se podle mě podílela na prosazení myšlenky, že fotbal se nedá hrát amatérsky, že - za druhé - velkých výsledků lze dosáhnout jen velikou, poctivou dřinou a konečně že peníze znamenají mnoho, ale nejsou všecko. To se ukazuje dneska, kdy všechny ligové kluby mají podmínky, o jakých se tenkrát Dukle ani nesnilo a peněz víc, než na kolik si přijdou hráči v Dukle, a výsledky? Nevím, nevím. Hráčům Dukly se nadávalo, že jsou lampasáci, že nic nedělají a berou prachy. Nebyla to pravda a kromě toho za to, co dostali, odvedli práci. Dneska v žádném klubu hráči kromě fotbalu nedělají nic jiného a kde dokázali to co tehdy v Dukle?“ „Tak vy jste přece jenom fanda Dukly.“ „Nejsem. Nikdy jsem žádným fandou nebyl. Já nemám rád fangle, nevraživost, odznaky, povyk. Mně nezáleží na tom, jaké dresy vidím na hřišti. Já chci vidět správnou partu, která něco s tím míčem umí a má smysl pro fair play. Jdu si tam pro požitek. A ne abych poslouchal nějaké uvozhřené křiklouny a výtržníky. Na Duklu jsem chodil s gustem, protože tam byli, a ještě naštěstí jsou, lidi, kterých si vážím pro jejich moudrost, chytrost, dovednost a zápal pro věc. Víte, člověk by měl chodit na různá hřiště - ale já to nikomu nevnucuju - jako chodí do restaurací, podle toho, na co má chuh. Tamhle dělají výborný řízky, tak půjdu na řízek, ale biftek zase nejlíp umějí támhle, tak když si na něm budu chtít pochutnat, půjdu tam. Já jsem chodil
na tu Duklu, že tam uvidím, co jsem nemohl vidět jinde. Mezi slušné lidi a sportovce, kteří něco umějí. A mohl jsem se spolehnout, že si přijdu na své.“ „Souhlasím. Když už jednou Dukla vznikla jako sportovní sdružení, které má být po všech stránkách vzorem a které má dělat sport pro vyšší zájmy než jenom pro to, aby se urvaly body, naplnila kasa a aby se uspokojil dav hulákajících hulvátů s pěnou u pusy, má své poslání, dokud bude právě taková a ne jiná. Neměla by se proto snažit přizpůsobovat tomu, co je obvyklé jinde. Zůstat svá.“ „Určitě. Tím spíš, že Dukla v posledních letech a zřejmě i v budoucnu těžko může čelit finančním podmínkám, jako má třeba Sparta. Dukla by měla stát na jiných hodnotách, které byly vždycky její předností. Že se tam lidi naučí kopat, což v celkovém systému, který teM v kopané panuje, není všude zaručeno. Hráči mají někdy přemíru peněz za málo, občas i skoro za nic. Jsou přitom obletováni jako operní subrety. A když se nedá pozor na jejich morální výchovu, vyrostou z nich nafoukané primadony.“ Nadšeně s Otou Pavlem souhlasím. „Nic není nebezpečnějšího, než když v člověku vzniká pocit, že je dobrej a už nemůže být lepší a nikdo není nad něj. A ten vzniká podvědomě, ten se mu vštěpuje těmi lehko vydělanými penězi a tím obletováním. To je pak s hráčem v podstatě konec. To se ostatně netýká jen hráčů. To platí nejen ve sportu, ale všude.“ „Máte pravdu. Kdybych měl jmenovat všechny mladé talenty, které na tohle zvadly anebo vadnou, byla by to smutná přehlídka a někdo by mi možná taky vytřískal v kvartýru okna.“
vynikající hráče úplně zkazit a zahrabat. Já nefandím nikomu. Já fandím všem, kteří něco dovedou. Dneska i v umění se musí šíleně tvrdě pracovat, a když se lidem do toho nechce a nikdo je k tomu ani nedonutí, tak ty výsledky nejsou a ani nemohou být. Proto jsem uvítal příchod Vejvody. Ten může vytvořit zase velké mužstvo. Ale nebude to hned a nebude to lehké.“ „K tomu potřebuje taky hráče a ti mohou dnes dělat drahoty. Jinde se jim třeba nabídne víc.“ „To mohou, ale já bych těm mladým radil, aby překonali v sobě určitý druh naivity a někdy i hlouposti. Není vždycky největší životní výhra jít tam, kde ti nabídnou nejvíc peněz. Dukla jim může zajistit to, co je pro fotbal a vůbec pro život to nejdůležitější. Naučí je kopat a nerozmazlí je. HeleMte, já jsem byl teM s nimi ve Vonoklasech. Pepík Masopust tam prostíral, nosil příbory a ptal se kluků: Kolik chcete zelí? Držitel Zlatého míče, evropský formát, ne-li přímo světový. To dokáže jenom skromnej českej kluk. A velkej člověk.“ Tak to je ten opožděný interview s Otou Pavlem. My jsme se pak spřátelili, byli jsme ostatně stejně staří, a zašli jsme občas do Slávie na kus řeči. Na Vánoce 1971 mi poslal knížku, která mu zrovna vyšla. Byl to taky skromnej českej kluk a velkej člověk. Karel Richter
„A co s tím? Jak na to?“ „Ten moment sestupu se dá překonat, když hráč udělá obrovskou práci sám na sobě, ale někdo mu to musí říct a musí ho k tomu dovést anebo třeba i dokopat. V jeho vlastním zájmu. A to v Dukle dělal trenér Kolský a dělal to po něm Vejvoda. Tvrdou, důslednou několikaletou systematickou prací. V Dukle uměli hráče vypiplat. Já jsem se vždycky do krve hádal, když někdo vykřikoval, že si Dukla nabrala ty nejlepší hráče. Podle mě Pluskal ani Novák, když přišli do Dukly, ještě nic zvláštního neznamenali. Až tam z nich trenéři něco udělali. Mohl bych naopak jmenovat příklady, jak jinde dokázali
21
Kapitolky z českých dějin s výhledem na Chlumecko Po smrti Samuela z Hrádku, koncem ledna 1488, převzal vládu nad Chlumcem na nějaký čas Jan z Landštejna, vlastnící i tvrz Tuchoraz. Patřil k významnému staročeskému rodu Vítkoviců, z něhož se vyvinul bohatý a mocný rod pánů z Rožmberka. Příbuzenství všech vítkovických rodových větví vyjadřovala pětilistá růže na jejich erbech odlišující se pouze barvou. Landštejnové se pyšnili erbem se stříbrnou růží na rudém pozadí pod mohutnou rytířskou přilbou symbolizující zásluhy získané na bitevních polích. Janovým nástupcem v držení Chlumce se poměrně záhy stal Vilém Zub, který se podepisoval z Landštejna a na Chlumci. Z roku 1492 je dochována listina datovaná 10. června, kterou pan Vilém Zub věnoval městu Chlumci pastviny na Turovsku jako náhradu za pozemky zatopené při zřízení blíže neurčeného panského rybníka. Současně Chlumeckým dovolil, aby na pastviny směli svá stáda hnát skrze jeho lesy. Mimo to jim v zájmu rozkvětu města postoupil i právo obchodu se solí. Poskytl také městu možnost zřídit svou rychtu, k níž patřilo pět čtvrtí polí a zmíněná pastvina na Turovsku spolu s výsadou, že rychtář měl dostávat příděl dříví z panského lesa, byl osvobozen od královské berně a vojenské služby a měl právo čepovat a vařit pivo a vybírat rozličné poplatky. Chlumec byl již od časů Oty z Bergova městem žijícím ve znamení kalicha a v době vlády pánů z Landštejna se tu rozšířila církev Českobratrská vyznávající učení náboženského myslitele Petra Chelčického.V Chlumci měla svůj vlastní sbor a 23. května 1496 sem svolala bratrský synod, jehož posláním bylo sjednotit názorově rozrůzněné proudy církve. Došlo k vášnivým diskusím, ale účastníci synodu se nakonec rozešli, aniž bylo dosaženo shody. Chlumečtí ovšem zůstávali věrni kališnické víře, k níž vlivem událostí i přičiněním svého panstva přilnuli. V zemi tehdy vládl stále ještě král Vladislav II. Jagellonský, který byl v červnu 1490, po smrti uherského krále Matyáše Korvína, korunován na uherského krále, čímž došlo znovu ke spojení Čech s Moravou, které se Korvín dočasně zmocnil. Vladislav se však nyní převážně zdržoval v Uhrách a jeho vláda v českých zemích se mu vymykala z rukou a měnila se v bezvládí. Na jaře roku 1516 zemřel. Na trůn po něm nastoupil jeho syn Ludvík, kte-
22
rý se vlivem své habsburské manželky Marie, vnučky císaře Maxmiliána a sestry římského krále Karla, ocitl ve vleku habsburské politiky. I on se zdržoval převážně v Uhrách a 29. srpna 1526 v konfliktu s Turky našel smrt na bojišti u Moháče, kde utonul v bažině. Tím skončila vláda jagellonské dynastie v království uherském i českém. Sotva zpráva o smrti mladého, teprve dvacetiletého krále Ludvíka Jagellonského proletěla Evropou, jeho švagr Ferdinand Habsburský, který si dával na čas, když bylo zapotřebí poslat mu včas na pomoc proti Turkům vojsko, nyní spěchal uplatnit svůj nárok na uprázdněný uherský a český trůn. Rody Habsburků a Jagellonců totiž již od roku 1506 spojovala přízeň daná svatebními úmluvami, uzavřenými mezi Vladislavem Jagellonským a římským císařem Maxmiliánem. Podle nich si Maxmiliánův vnuk Ferdinand měl vzít Vladislavovu dceru Annu, zatímco Vladislavův očekávaný syn byl předem zaslíben Maxmiliánově vnučce Marii. V roce 1515 Vladislav dokonce při potvrzení těchto úmluv dosáhl toho, že císař jeho syna Ludvíka adoptoval a ustanovil ho římským generálním vikářem. Zároveň přislíbil, že se Ludvík stane jeho nástupcem na trůně císaře římského. Ze slibů po Vladislavově smrti sešlo. Římským králem a císařem se stal Ferdinandův bratr Karel V. Ferdinand se nyní jako manžel Anny Jagellonské dovolával nástupnického práva v českých zemích, stejně jako v Uhrách. Byl přitom odhodlán dosáhnout svého stůj co stůj. 23. října 1526 se čtyřiadvacet volených zástupců všech tří českých stavů hned ráno uzavřelo ve Svatováclavské kapli pražského chrámu svatého Víta a až do večera se radili a dohadovali, koho zvolit za českého krále. Museli brát v úvahu, že vedlejší země Koruny České uznají dědické nároky Ferdinandovy manželky Anny. Ferdinand se přitom jevil jako vládce dosti mocný i energický, aby mohl vzít české země pod ochranu proti různým tlakům a úkladům katolické církve a zároveň ve spojeném úsilí rakousko -česko-uherském učinit přítrž turecké rozpínavosti. Když si nakonec naklonil i mocného nejvyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu, nemohla volba dopadnout jinak než v jeho prospěch. K volbě, která se konala 23. října 1526, však nebyli přizváni zástupci
vedlejších zemí Koruny České, což se jich dotklo do té míry, že na protest proti svévolnému rozhodování českých stavů přijali sice Ferdinanda za krále, ale nikoli z titulu dobrovolné volby, nýbrž z titulu dědičného následnictví jakožto švagra krále Ludvíka. Tím byla na samém počátku Ferdinandovy vlády oslabena jednota šlechty v českých zemích snažící se tak jako doposud dělit se o moc s králem. Když byl Ferdinand I. 16. prosince téhož roku zvolen částí šlechty za krále i v Uhrách, vzniklo mohutné, trojdílné habsburské soustátí zapojené do dynastických plánů světového habsburského impéria. Představovalo hráz proti sílící hrozbě tureckých vpádů do Evropy. V českých zemích však Ferdinandova vláda vytvářela nebezpečí omezování náboženské svobody a současně i stavovských pravomocí, a tím i samostatnosti českého státu, nemluvě o rostoucí daňové zátěži pro české země. V Chlumci mezitím došlo k závažné změně. Na hradě se usídlilo nové panstvo, Kostkové z Postupic. Původně vladycký rod, který se význačnými činy svých představitelů domohl příslušnosti k panskému stavu. Jejich znakem byly zlaté hrábě na černém a později modrém pozadí. Jako první svého rodu je mezi majiteli Chlumce zapsán Zdeněk Kostka z Postupic, ale již zanedlouho, roku 1517 převzal majetnictví chlumeckého panství jeho syn Vilém Kostka z Postupic, který je však po čtyřech letech, 2. listopadu 1521, prodal za 20 000 kop groše Vojtěchovi z Pernštejna. Pernštejnové byli starý moravský rod, který se hrdě hlásil k svému domácímu neurozenému původu. Jejich praotcem byl uhlíř Vanha z uhlířské osady Ujčov ležící nedaleko dnešního hradu Pernštejna. Tradice zachovala pověst objasňující, proč měli v erbu zubří hlavu s kruhem v chřípí. Stalo se prý, že někdy v roce 564 dlel moravský markrabě Jošt Vilibald Brandenburg na hradě Zubštejně (smyšlená postava odvozená z historické postavy markraběte Jošta Lucemburského, který vládl na Moravě až na přelomu 14. a 15. století). Po lesích v okolí hradu se prý potuloval divoký zubr, který škodil lidem a mnoho jich usmrtil. Markrabě vyhlásil, že bohatě odmění toho, kdo kraj tohoto zubra zbaví. Se zubrem se v lese již několikrát potkal i uhlíř Vaněk příjmím Vanha. I on by byl přišel nejspíš o život,
kdyby včas na útěku před ním nevyšplhal na strom. Jednoho dne, když na divoké zvíře znovu narazil, ukryl se před ním do své lesní boudy. Zubr na ni však počal dorážet. Uhlíř v bezradnosti napíchl na prut kus chleba a podal jej rozběsněnému zvířeti. To zopakoval několikrát. Zubr se uklidnil. A nejenom to. Kdykoli se s ním Vaněk v budoucnu potkal v lese, vždycky došlo na krmní. Zubr k Vaňkovi přilnul a ten, když viděl, že zvíře je ochočené, provlékl mu nozdrami houžev upletenou z mladého proutí a přivedl je na hrad Zubštejn k markraběti. Vládce uhlíře pochválil, že zubra nezabil, ale přivedl ho živého, a bohatě ho obdaroval pozemky v takové rozloze, aby je stačil obejít od slunka východu do slunka západu. Na paměh své chytrosti, s jejíž pomocí ovládl divoké zvíře, dostal uhlíř i jeho potomci právo užívat jako rodový erb zubří hlavu s houžví v nozdrách. Houžev symbolizovala chytrost a rozvahu, která překonává hrubou sílu.
Vojtěch byl nejmladší ze tří dětí bohatého a mocného magnáta Viléma z Pernštejna. Narodil se roku 1490 a již jako sedmiletý chlapec byl spolu se svým bratrem Janem pasován na rytíře králem Vladislavem II., který se roku 1497 cestou do Uher zastavil v pardubické rezidenci Pernštejnů. Oba své syny otec Vilém z majetkových důvodů oženil roku 1507 s dvěma dcerami pana Kostky z Postupic. Sedmnáctiletému Vojtěchovi byla přiřčena Markéta, která mu po roce porodila synka pojmenovaného po mladém králi Ludvík. Dítě se však nedožilo dospělosti. Také matka Markéta odešla roku 1515 na pravdu boží a Vojtěch se rok po její smrti oženil podruhé s Johankou z Vartmberka. Svůj obrovský majetek rozdělil chřadnoucí otec Vilém mezi své syny tak, že Janovi připadla moravská panství a Vojtěchovi državy v Čechách. Nezapomněl bohatým věnem ani na dceru Bohunku. Zatímco starý pán si vyhradil pro sebe zámeckou rezidenci v Pardubicích, Vojtěch sídlil nejprve na zámku v Lanškrouně, odkud se se svou druhou ženou přestěhoval na zámek Hluboká. Jeho majetek se v roce 1529 podle dochova-
ných berních dokumentů odhadoval na čtvrt milionu kop českých grošů, čímž trojnásobně převyšoval majetek pána z Rožmberka. Otec Vilém mu jakožto dědičný nejvyšší hofmistr Království českého zařídil, že tento výnosný úřad převezme po něm. Svého dědictví se Vojtěch v plném rozsahu ujal teprve po otcově smrti roku 1521. Tehdy také přesídlil do reprezentativního pardubického sídla a v rámci rozmnožování svého majetku zakoupil i chlumecké panství, kterým tak propojil panství bydžovské s pardubickým. Energicky přikročil k zvelebování městečka, které se tak jeho zásluhou stávalo městem. Dal tu vybudovat nový zámecký areál obehnaný mohutnými zemními valy s kruhovými rondely, jak je zobrazuje stará rytina ze 17. století. Chlumecký zámek se měl stát patrně manželčiným věnným sídlem anebo vedlejším sídlem pro syna. Po tragické smrti krále Ludvíka Jagellonského byl Vojtěch z Pernštejna jedním ze čtyř domácích kandidátů na královský trůn. Sám se však přiklonil k volbě Ferdinanda I., který v něm spatřoval svého příznivce a povolal ho znovu do úřadu nejvyššího hofmistra, z něhož jej Ludvík za tučné odstupné odvolal ve prospěch slezského knížete Karla z Minsterbergu. Chlumeckým Vojtěch z Pernštejna potvrdil privilegium udělené Vilémem Zubem z Landštejna a sám obdaroval měšhany výsadami, které přispívaly k zvýšení hospodářského rozmachu města i kraje. Po předčasné smrti svého syna odkázal pozemkový majetek svému staršímu bratru Janovi. Svým dvěma dcerám zajistil bohaté věno. O starší Bohunku se ucházel saský kníže Mořic, ale nakonec se s ní oženil rakouský šlechtic Ondřej Ungnad ze Sonnecku. Svatebního obřadu se však
Svrchní mramorová deska tumby Vojtěcha z Pernštejna (! 1534) v kostele sv. Bartoloměje v Pardubicích otec Vojtěch nedožil. 17. března 1534 za pobytu v Praze nenadále zemřel. Kolovaly zvěsti, že byl svými nepřáteli otráven. Podle jiných dohadů byla jeho smrt důsledkem prokletí, kterým ho stihla vražednice Kateřina z Komárova, již jako předseda komorního soudu krátce před svou smrtí vydal katu. Chlumecké panství podle závěti připadlo Janu z Pernštejna, který se ovšem rovněž usídlil v Pardubicích, zatímco vdova Johanka po dva roky, o něž přežila svého muže, pobývala v Novém Městě nad Metují. Karel Richter
Chlumecký zámek a okolí v polovině 17. století. Rytina Matouše Meriana
23
Jan Těšík: Paměti mého života na Rusi Ten den k večeru jsme viděli v dáli ohromné báně (věže). To byl ten starý Kyjev. Avšak ještě to bylo hodně daleko a my dorazili pouze do Svatošína, což jest do Kyjeva ještě půl druhé hodiny cesty. Tam jsme poprvé zase po dlouhé době uviděli tramvaj. Obyvatelé také svým oblekem nám dali tušit, že se nacházíme poblíže lepšího města. Zavedli nás do jakési dači (vily), kde jsme po skrovné večeři ulehli na holé podlahy komnat a s nadějí na konečný náš cíl jsme usnuli. Následujícího dne časně ráno jsme vyšli do konečného našeho cíle - do Darnice. Ve Svatošíně všude u tramvajových zastávek stáli lidé vesměs už pěkně po městsku oblečení, čekajíce na elektriku. Na nás to činilo lepší dojem a veselá nálada zavládla naší skupinou. Že o vtipy týkající se procházejících hezkých ženštin nebyla nouze, netřeba podotýkat. Také musím podotknouti, jak se jeden náš kamarád spálil. Asi v polovici Svatošína stála mezi zvědavci nás si prohlížejícími jedna hezká mladá panička, plných, kyprých tvarů, celá oděná v bílý kostým. Kamarád, o němž se zmiňuji, jménem Sochůrek, jak ji spatřil, pravil dosti hlasitě, takže ona to dobře slyšela: koukejte, hoši, ta jest jak anděl, kdyby mě p. Bůh jen jednou atd. Měl zato, že jest Ruska, že tomu nerozumí, však nastojte. Ona bezpochyby poznala, že to platí jí, ryzí pražskou češtinou odpověděla: Kdybyste raději dal pozor, abyste neupadl, beztoho sotva nohami pletete. Přitom se srdečně smála. Sochůrek zůstal jak opatřen, hlavu sklopil, neboh mu byla hanba. I my, kteří jsme za to nemohli, styděli jsme se, dávajíc mu výstrahu, aby pro podruhé držel zobák. Zatím jsme se blížili víc a více k městu. Pohled na Kyjev byl úchvatný. Pozlacené báně pevnosti, potom mnoho cerkví, třpytily se proti vycházejícímu slunci přímo úchvatně. Sám Kyjev stojí na mírném svahu, sklánějícím se k západu, jehož domy taktéž v onu stranu jsou rozloženy. Těsně za městem na východ protéká řeka Dněpr. Pevnost stojí nejvýše a tam pod ní protéká Dněpr, jehož vlny narážejí na strmou skálu pevnosti. Plni radostného vzrušení jsme se těšili na město uvnitř. Však naši průvodci nechtějíce patrně měšhanům dát příležitost vidět naši bídu, vedli nás severní stranou, krajem města, špinavými židovskými uličkami, skrze část měs-
24
ta, takzvanou Podol. Po poledni asi ve 2 hodiny jsme dorazili k Dněpru. Tam jsme měli odpočinek, načež jsme vstoupili na most vedoucí přes řeku. Most ten jest železný, po kterém jezdí také tramvaj až do vesnice Sobotky za řekou ležící. Vesnice ta jest rozložena u samého Dněpru a trpí skoro každý rok na jaře povodní. Tam jsme s mým Vinckem prodali poslední věc, kterou jsme mohli postrádat, totiž polní lahev. Jednu jsme si nechali dohromady. Obnos za ni (10 kopějek) ihned putoval k babě za jednu bulku. Zde již bylo všecko lacinější, neboh to bylo daleko v týlu. Asi ve 4 hodiny jsme dorazili do Dárnice. To byl tedy náš konečný cíl. Oh, jak jsme se těšili, že po tak dlouhém vysilujícím pochodu si jak náleží odpočineme. Kolik plánů, kolik nadějí probíhalo hlavou, že snad nyní bude o nás lépe postaráno, že nás přece nenechají chodit v tak rozbitých botách. A potom zde snad přece my Češi budeme mít lepší život. Co nás však zarazilo, bylo to, že nás přišli před vrata počítat samí pěkně odění maMarští a němečtí poddůstojníci. S nedůvěrou jsme vstoupili dovnitř.
Darnice Darnice bylo pojmenování onoho pověstného zajateckého tábora, kde sta, ba tisíce našich lidí vzaly za své. Nejbolestnějším bylo to, že celou takřka administraci měli v rukou naši hlavní nepřátelé - MaMaři a Němci. Byli tam samozřejmě vrchní velitelé ruští důstojníci, však samý germanofilé - Židé. Ti se také o nic nestarali a platilo to, co nařizovali a chtěli MaMaři. Bylo to v r. 1915 v měsíci listopadu, ještě místo - totiž tábor nedostavěný, obsahující asi 1 km2 ohrazený pouze vysokým dřevěným plotem. Uvnitř se sice pracovalo na stavbě dřevěných baráků, však práce šla velmi pomalu, a jestli dokončili jednu boudu, již na ni čekalo velké množství těžce nemocných, kteří ubožáci byli již v posledním tažení. Ostatní obyvatelé, k nimž počítali jsme se i my, byli nuceni spáti pod širým nebem a při mrazech, které ten rok již v listopadu načaly, nebylo žádným zvláštním zjevem, našli-li ráno někde pod stromem zmrzlé dva nebo tři Austriáky. Bohudík my s Vinckem prodělali takovou noc pouze jednu. A sice následovně: druhý den po našem příchodu chodil mezi námi jakýsi desátník, Čech v bílém nemocničním plášti, jménem
Vlček Václav, ptaje se, jestli mezi námi nejsou hudebníci. Já vytušil, že by z toho mohl býti pěkný „odmazunk“, pročež jsem se ihned jako flétist přihlásil. Vincek necítil se dosti silným čelistou, nechtěl se přihlásit, však na moji domluvu, aby se nebál, dal se zapsat také. Na to nám Vlček objasnil, že ruští důstojníci chtějí dát dohromady v táboře pro sebe orchestr, jehož zformování dali na starost jakémusi zajatému říšskému Němci, šikovateli, byvšímu kapelníkovi studentského kroužku v Berlíně. S námi se přihlásil také houslista Rubeš Václav z Dobrovice u Mladé Boleslavi. Na to nás dovedl do jednoho vagonu (byla totiž dráha provedena až do tábora), kde jsme našli již několik hudebníků umístěných. Vlček byl saniterákem a mimo toho výtečným trubačem na křídlovku. Proto také pomáhal našemu budoucímu kapelníkovi, jehož jméno bylo, tuším, Weisberger, sháněl hudebníky. Mimo Vlčka jsme poznali také jakéhosi Havlíčka, také houslistu, zaměstnaného v kanceláři jako písaře, který nás první den pro nedostatek paliva ve vagoně vzal s sebou do boudy, kde spali písaři. Tam byli vesměs, až na Havlíčka a ještě asi dva Čechy, samí MaMaři. Kavalce byly všechny obsazeny, a proto jsme si s Vinckem zalezli pod postele jako psi. A přece jsme byli rádi, že se máme lepší, než tam ti venku na mrazu. Kavalec, pod kterým jsem ležel, byl ještě prázdný. Jeho pán, maMarský asi 18letý kluk, dělal „dinsčeka“ u jednoho ruského důstojníka - Žida, posud se nevrátil. Já, ačkoliv jsem nosil hodnost rakouského desátníka, neosmělil jsem se, pokud on nepřijde, lehnout si na jeho místo, nýbrž zalezl jsem ihned pod postel. Třebaže vši nedaly pokoje, usnul jsem tvrdě. Zdálo se mi zase o domově, o tom doškovém baráčku v Klamoši, kde jsem prožil sice krátké, však šhastné chvíle. Bylo to jako v létě. Seděl jsem s mojí milovanou ženuškou u rybníka před „našima“. Staré vrby nad námi skláněly k sobě svoje rozcuchané koruny a my držíce se za ruce vyprávěli jsme si o svojí lásce, o svém štěstí. „ViM, Jeníčku,“ praví ona, „již mě neopustíš, pohleM, máme tři dítky, co já bych si bez tebe počala, kdyby tě zabili.“ Přitom mě prudce chytila okolo krku. Bylo to již v podvečer, sluníčko bylo již zašlé, jen červená zář na západě matně osvětlovala krajinu. Žáby
jako by si o nás mezi sebou vyprávěly, z různých konců rybníka se ozývaly svým „kuňk kuňk“. V tom jsem se vzbudil a cítím, že mě někdo tahá za nohu. Přitom slyším maMarské: basam a ešten. To můj spolunájemník, majitel vrchního poschodí se vrátil od oficíra a začal nadávat, kdo se opovážil okupovat jeho přízemí. Byl jsem nucen vylézt ven a nejraději bych mu byl vlepil pořádnou facku, však uvědomil jsem si maMarské obyvatelstvo, které by mě bylo ještě vyhnalo ven, kamž se mi arcih nechtělo, byl jsem zticha a usednuv na lavičku, již jsem nespal, ale oddal jsem se rozjímání krásného snu. Vincek spal o něco déle, však také ne do rána. Jeho zase vzbudily ty potvůrky. Ráno, sotva se rozednilo, přiběhl Vlček, že kapelník jede ten den s ním do Kyjeva kupovat nástroje a nějaké noty. Musím také podotknout, že tam jezdil také z Kyjeva americký konsul, který sestavování orchestru všemožně podporoval. Také na nástroje jakési peníze přidal, mnoholi, nevím. Když jsem si Vlčkovi stěžoval na noční scénu, pokrčil rameny a pravil: „Víš, ten kluk má u toho Žida (ofic.) velkou protekci, ale buM bez starostí, dnes budete spát již ve vagonu, já se o všecko postarám.“ A také se postaral. Nesmím také zapomenouti, že jsme byli přiděleni jako hudebníci na „fasování“ k písařům. Však bylo to velmi skrovné. Dvě kostky cukru na den a špetku čaje. Jednou denně menáž, taková možná ještě horší, než jsme měli na cestě. Jest čaj v Rusku nezbytným nápojem, asi tak jako u nás kafe. Já jsem doma píval čaj vždycky s rumem, však zde v Rusku lid pije jenom tak oslazenou vodu a jen někde
v zámožnější rodině pijí čaj s mlékem. Však my bychom byli tehdy pili aspoň tu oslazenou vodu, však cos mohl osladit s dvěma kostkami cukru? Potom jsme fasovali font černého chleba na den, v němž však bylo polovička celých zrn a plev. To bylo všechno. Ten samý den k večeru se vrátili kapelník s Vlčkem z Kyjeva s nástroji. Ihned jsem začal prohlížet flétnu. Byla dosti pěkná a já ji rád uviděl, neboh jsem již potřeboval na něco upoutat myšlenky. A abych nezapomněl, večer jsme s Vinckem psali domů první lístky, které však, jak jsem se později dozvěděl, nedošly. Druhý den ráno jsme šli poprvé do zkoušky zkusit, jak nám to půjde. Byli jsme posazeni následovně: kapelník, Rubeš primhousle, Havlíček a jeden říšský Němec druhé housle, jeden taktéž Němec z Hamburku violu, Vincek čelo, jeden náš Čech, jehož jméno jsem zapomněl, basu, já flétnu, říšský Němec klarinet, Vlček první trombu, Němec druhou trombu, jeden Čech trombon. Hornysty jsme neměli, tambora také ne. První na programu přišla owertura Verdiho: Nabuchodonozor. Že nám to napoprvé moc pěkně nešlo, nemusím podotýkat. Však odpoledne již to bylo lepší. Také zampu owerturu vytáhl kapelník na program a více věcí, jemuž na tom záleželo, co nejdříve nacvičit program, abychom mohli vystoupit. Mezitím ve volném čase jsme se s Vinckem starali o naše žaludky, jimž daleko strava, kterou jsme dostávali, nedostačovala. Proto vždycky, když přišel nový transport zajatců, vmísili jsme se mezi ně a šli s nimi polučah (fasovat) menáž a chleba ještě jednou. Chleba jsme zase přibyvším zajatcům
prodávali a za stržené peníze kupovali bulky, aby aspoň něco ten žaludek měl lepšího. Jednoho dne jsme se na dvoře setkali s Milošem, který hned při našem příchodu do tábora byl dán jako jednoroční dobrovolník do boudy, kde byli umístěni důstojníci, a který nám sdělil, že jest zapsán do dobrovolnické srbské armády a že po Novém roce asi odjede do Francie. Jeník Malů se rozstonal na úplavici a ležel v jedné boudě, kamž mě, když jsem ho chtěl navštívit, nepustili, a jehož jsem potom již více neuzřel. Mě také začal nápadně znepokojovat průjem, že 8krát i vícekrát jsem byl nucen v noci běhati na stranu. Vida, že takto dlouho to člověk dělat nemůže, celý den hrát při takové mizerné stravě, svěřil jsem se Vlčkovi, který se stal mým upřímným přítelem a který mi často nějakou kopějkou vypomohl, že bych raději upláchl někam na obstojnou práci, což on při uvážení poměrů mi plně schválil, přičemž podotkl, že sám by také rád „vypadl“. Pravil: „Počkej, zde v Kyjevě jest několik českých továren, oni majitelé sem chodí sami aneb jejich ředitelé pro kovodělníky, mám s nimi známost, možná, že to půjde.“ Zatím jsme cvičili dál a program byl již jakžtakž hotov, což kapelník také pánům „Židům“ sdělil. Načež nám bylo oznámeno, že v neděli hrajeme v kasině. Těšili jsme se, že tam nám přece něco kápne na zub, neboh my měli stále jedno a totéž: teplou vodu (což mělo být polévkou), ždibec masa, takový, že by ho vrabec lehce unesl na ocase, a pohankovou kaši, anebo obráceně. A nebylo také divu. Kde se to také mělo vzít, když v Rusku, kdo jen mohl, tak kradl.
Trocha humoru „Pane doktore, můj manžel mluví každou noc celé hodiny ze spaní. Co s tím mám dělat?“ „Tak ho nechte, aby mohl mluvit ve dne.“ „Je mi to moc líto, drahoušku,“ říká novomanželka, „ale večeře je dnes trochu připálená.“ „Ale ale,“ diví se manžel. „Že by vedle v restauraci hořelo?“ „Já ti vyprávím zbrusu nový vtip a ty se ani neusměješ.“
„Když jsem ho slyšel poprvé, tak jsem se smíchy skoro udusil. Matka mě totiž zrovna kojila.“
„To jsem nevěděl, že umíš vařit.“ „Já ne, ale maminka bude u nás bydlet.“
Baví se dvě přítelkyně: „Ptala jsem se odborníka na plastické operace, co by levně vylepšilo můj vzhled.“ Druhá pohotově odpovídá: „A on ti doporučil pětadvacetiwatovou žárovku, co?“
Baví se spolu dvě dámy o svých dcerách: „Tak vaše Renátka studuje malířství... A to přitom maluje i akty?“ „Samozřejmě!“ „Mužské akty?“ „No ovšem!“ „Snad ne podle živých modelů?“ „Bůh ji chraň, to bych nikdy nedovolila, jedině zpaměti!“ LV
Povídá Iveta svému snoubenci: „Až se vezmeme, budeme mít doma vynikající kuchařku.“
25
Marie Adamcová
Klamošské vzpomínky Tulácké oběžnice V čase mého dětství nebyla samozřejmě televize a ani rozhlas. I když rozhlasové vysílání již existovalo, bylo ještě v plenkách a radiové přijímače měl nanejvýš pan řídící, později si jej koupil pan starosta Havlín - Kopecký, můj otec, Chárovi v hospodě - ale stále ještě to byla velká vzácnost. Dnes se můžeme jen podivovat, čím si krátili čas večer, co dělali, když měli chvilku volného času. Většinou dělali něco pro ně odpočinkového, ale užitečného. Kolovraty a vřetánka už byly na půdě, ale hodně se ještě vyšívalo, opravovalo, zašívalo, při tom se přemlely všechny události ze vsi, které se zaslechly u kupce, v hospodě nebo jen u plotu nebo cestou na pole. Hodně se zpívalo. Takový nejběžnější repertoár byly písně Teče voda proti vodě, Černé oči jděte spát, Teče voda, teče, Letěla husička a nezbytný Ten chlumecký zámek je za lesem. Bylo jich mnoho. Někdy, hlavně v neděli odpoledne, vyndala maminka citeru a dokonce na ni něco zahrála. Mužští večer hráli v hospodě karty, v létě v neděli kuželník u Chárů a samozřejmě se tancovalo. Když ne v Klamoši, určitě byla muzika v Újezdě nebo v Chýšti, také ve Štítě u Hlaváčků nebo u Křížů. Pak bylo zase co povídat a rozebírat. Hoši se obvykle poprali čím blíže k půlnoci, ale nepsalo se o tom v tisku ani nepřijeli policajti. Vyřídilo se to tak - do ztracena. Bože, o čem by se zase vykládalo. Jediný vzruch a chodící zpravodajové byli tuláci, dnes by se řeklo bezdomovci. Jakési planetky oběžnice, které měly svůj okruh rozvržený na rok od brzkého jara do pozdního podzimu ode vsi ke vsi, tam od domu k domu, kde zadrmolili svou krátkou průpovídku o štěstí v domě s prosbou o něco k snědku. Někde dostali oběd, někde drobné a někde buchtu či chleba někde nic. Měli svá stálá místa, kde přespali ve stodole, někdy ve chlévě, někde i v peřinách, to podle důvěryhodnosti. Někteří spali zásadně ve stozích. A tak se dělili na stohaře, potulné zpravodaje, krajánky a toulavé řemeslníky. Je těžké říci, jací byli a proč tak žili. Snad je těšila ta nezávislost, stá-
26
le nové příběhy na cestách, jistě byli i svým způsobem podivíni, trochu tiší blázni, ale nelze jim upřít, že to byly podivínské, originální bytosti. Planetky putující od vsi ke vsi, přinášející zprávy z blízkého i vzdáleného okolí. Čekalo se na ně, tuláci měli svůj časový pravidelný okruh, večer v hospodě utratili, pokud něco měli, za co by nakoupili, nebo jim objednali místní příznivci, kumpáni a pokud byli spolehlivá osoba, tak i místní hospodáři. A tak se dozvídali, jaká je kde úroda, kde uhodilo, kdo kde umřel, kde byly svatby a jak veliké, co se u toho semlelo, kdo staví dům nebo je nemocný. A každý měl svoji interpretaci, a tak se ty zprávy jevily pokaždé v jiném podání s jiným názorovým úhlem pohledu. Pěkně plasticky se samorostlou úvahou potulných i bláznivých samotářů, jak je na svých cestách promyslili a probrali ze všech stran. Mezi ty nejstarší patřil Frančlík, nebo taky Štefanik. Frančlík patřil mezi stohaře, byl nejstarší a asi nejpodivínštější. Svou garderobu si opravoval sám, a tak jeho původně hubertus se měnil v pestrobarevnou hazuku s množstvím kapes a záplat, obšitých velikými stehy. Dokonce se vykládalo, že kdysi si spíchl volný letní šat ze stuh hřbitovních věnců na způsob popského odění, a tak popsán Posledním s Bohem a Bolestným rozloučením putoval jak legendární bytost krajem. Asi mu děti a hlavně výrostci řádně opepřili jeho podivínství, ale jeho psychika byla jistě dosti mimo, aby si to příliš připouštěl. Pak se jeden rok neobjevil. „Co je s tím Frančlíkem?“ Starali se ve vsích. Časem přišla zpráva, že uhořel v nějakém stohu. Asi si více upil, zapálil si proti dobrému mravu stohařů fajfku a asi usnul. Měl tak veliký pohřeb. Kdykoliv vidím v polích stoh, vidím tam i Frančlíka s tváří vyšisovanou dohněda, rozbrázděnou jak rozpraskaná země v suchých dnech s šedivými štětičkami vlasů vyběhlých zpod vojenské čepice celé promaštěné, s mošničkou přes rameno a s holí v ruce i nezbytnou fajfkou v kapse. Snad jen pro pobavení výrostků a průvodu dětí přicházel Véna Vňuk z Labetína, jak se obvykle představoval. Byl slabomyslný, prostoduchý.
Dnes by s největší pravděpodobností pobýval v nějakém státním zařízení. Pozornost, kterou vyvolával, mu nedělala potíže, snad jej i těšila. A tak každoročně opsal krajem kruh, na tak postiženého obdivuhodný. Véna spíše škemral a co mu nechutnalo, to mrzutě odhodil. Škodolibí mladíci, hlavně vyhlášená firma Franta Chárů a Jarda, později přizdobený přezdívkou Nebožtík Kvasňa, si jej dobírali, že nedostane koláč, dokud nenaštípe dříví. A do Vény, jako když střelí. Zastavil se až v další vsi. I takoví přicházeli, zčeřili hladinu každodennosti a byli vítaní. Do kategorie potulných řemeslníků patříval švec pan Svoboda. Když přicházel jeho čas, začaly se shledávat boty a všelijaké škrpále, kterých se v zemědělské práci unosilo vždy velmi mnoho. Pracovalo se za rosy od brzkého rána i za dešhů v blátě, pracovalo se s hnojem. Těch bot bývalo. A bylo většinou na dětech se o ně postarat. Pěkně je oškrabat, očistit a natřít krémem hodně silně a vyleštit. A seřadit u dveří jak vojáky. Byly šité obvykle u pana Trkala, celé z kůže, řádně bytelné. Baha teprve začínal a lidé stejně více věřili svým ševcům. Pan Trkal připravil papír, na ten dal zákazník bosou nohu, kterou on objel tužkou. Pak ještě řádně přeměřil zdéli i na šířku a vyrobil boty, co byly jak ulité. No a teM, unošené a rozčochtané se tu vršily na hromadu, jen ah má pan Svoboda co dělat. S přesností vlaků přibyl drobný a čiperný a bral své tradiční štace. Nejdéle setrval u Havlínů Doleních, kde také přespával. Měl přezdívku Červený šáteček. Nevím, co se vázalo na ten název či na ten popěvek, ale jakmile jej pan Svoboda uslyšel, hrozně se rozkatil, vyletěl od práce a začala honička za opovážlivcem. Jednou nás, haldu dětí od sedmi do asi dvanácti let, nainstruovali - no kdo by jiný než vyhlášená dvojka Franta a Jarda - a rozdělili do skupinek. Určili nám, kde máme stát a popěvovat tu nešhastnou písničku. Děti dokáží být kruté a nás ta zábava, kdy rozkacený švec běhal za nezbedama, láteřil a mával potěhem, opravdu bavila. Bylo to u Havlínů, jejich statek byl rozlehlý s členitým terénem do kopce a z kopce. Dodneška se stydím. Byli jsme všichni uřícení a rozradovaní a pan švec asi na infarkt. Bože, bože. A jinak to byl rozvážný pán, který mával svým kladívkem a rozumoval o všem, co na svých cestách zažil a o tom, co se všechno sběhlo za jeho letošní okružní cesty. Pauzy v řeči měl jen tehdy, kdy flokoval. To si do zásoby nastrkal více floků
mezi zuby a pak, když šídlem příklepem kladívka, vypíchal kolem podešve dvojitý pás vpichů do silné kožené podrážky, aby ji spojil se slepenou základní částí, sázel jeden flok za druhým. Floky byly něco jako hřebíčky, ale nejspíše dřevěné a vytvářely jakousi obžurku na podešvi. A měla-li bota hodně vydržet - byly to ponejvíce vysoké boty pod kolena nebo půllitry do půl lýtek, musil je podbít podkůvkami. Ty se nosily hlavně při polní práci s koňmi při orbě - prostě vždy, kdy bylo vlhko a slota. A ty zimní se neobešly bez cvoků - to aby to tak neklouzalo. Pracoval rychle, hromada tála a on se už zas cítil na cestách. A pak si zavázal pod bradou svůj šáteček - tak vida a máme to tady - červený s bílými puntíky, sroloval koženou zástěru, přehodil si vercajk přes záda i s verpánkem a hajdy zase dál. Měl ty toulavé boty a neměl sicflajš, soudili místní lidé. Vždyh mnozí z nich, a byly to převážně ženy, nevěděli, jak svět vypadá už za vápenským kopcem nebo za štítskými lesy. Mužští měli za sebou mnohdy daleká putování po válečných polích, také po vandrech v tovaryšském období. Chlapi byli vždycky dobrodružnější a světáčtější. Kdo kdy viděl krajánka v ženských sukních! Nejzajímavější ze všech každoročních návštěvníků byl bezesporu potulný hodinář. Spíše všeuměl. Dovedl bys-
tře rozvádět hovor téměř na jakékoliv téma, když viděl na stěně pověšené housle, naladil je a zahrál, pospravil hodiny, prošel s hospodářem stáje, celé hospodářství, poradil, co kde viděl a co je pro hospodářství výhodnější. A to tak, aby neurazil. Přicházel pravidelně, spíše v polovině listopadu, a dosti spěchal. Chtěl být na Vánoce doma. Pocházel odněkud z Paky, a tak to měl ještě dost daleko. Rozsah jeho putování je mi záhadou. Byl jako blízký příbuzný, kterého jsme vítali jako mimořádné vytržení v běhu dní. Naposledy u nás pobyl v roce 56. Přišel už za tmy. Pamatuji to proto, že nás rozesmál konstatováním, když viděl mého, ani ne měsíčního, syna: „Mám taky kluka. Je mu osumapadesát.“ Tehdy se mi to zdálo být silně absurdní, dnes to plně chápu. Byh osumapadesátiletý, byl to stále jeho kluk. Co mě však dnes více překvapuje a co mě zase tehdy neudivilo, je to, že tomu inteligentnímu, činorodému potulnému krajánkovi je zřejmě minimálně o dvacet let více. Že mu bylo už kolem osmdesáti let. Ten rok byl u nás naposledy. Komunisté pak podobné aktivity zakázali. Stíhali všechno, co se vymykalo jejich evidenci. Kdepak svobodné potulky, byh přestárlých krajánků. Šup s nimi do útulku pro staré, pro cvoky, postižené a choré. A tak se na
pokoji sešli: sedlák raněný mrtvicí při předávání svých milovaných koní do družstva, tichý blázen, který místo mluvení štěkal a náš příbuzný, který se začal učit francouzsky, aby nezešílel. Humanita má různé podoby. I představa o dobru má ošidné výsledky. Je to asi dva dny, kdy jsem viděla poprvé film Tmavomodrý svět. Šli jsme na něj s jistou dávkou nedůvěry a skepse. Ne všechno je dobré, co se u nás chválí. Sedli jsme si do víc jak poloprázdného sálu. A promítání začalo. Dějinná epopej zaplnila širokoúhlé plátno. Když se rozsvítila světla, seděli jsme všichni jako přibití. Hrdla stažená potlačovaným pláčem. Neviděla jsem lépe udělaný film v naší produkci, tak pravdivý i v tom, co je tak silně bolavé v naší minulosti, vykreslený na osudu několika mladých, kteří milovali svou vlast víc jak sebe. Nikdo se nezvedl do posledního titulku na plátně. Vrátil se i polozasutý děs padesátých let plných nenávisti a bezuzdného běsnění. Tehdy se nerozorávaly jen meze - v tom mlýně rozemleli i tradiční způsob soužití lidí na vsích i ve městech. Rodinné vztahy i sousedské - jako bychom byli do dneška oddáleni jeden od druhého. Kdyby dnes nějaký krajánek zaklepal na naše vrata - nikdo by určitě ani neotevřel. Marie Adamcová
A. LAUTERBACH: DRAMA ZA BÍLÉHO DNE Strážmistr Vitouš spolu se strážníkem Pištorou propátrali okolí cukrovaru, ale bezvýsledně. Na nikoho nepadli. Ze své bohaté policejní zkušenosti však věděli, kam se obyčejně takovíto výtečnici stahují. Na nádraží. V tomto logicky opřeném předpokladu se rozhodli patrolovat železniční stanici. Strážník Pištora že půjde po silnici městem a strážmistr Vitouš po trati. Cesta, kterou se ubíral Vitouš, byla mnohem kratší, takže se k železničním závorám dostal dřív. Z návěstního domku vyběhl výhybkář Josef Drahokoupil ze Zadražan, neboh oknem spatřil přicházejícího strážmistra. „Jdete jako na zavolanou, pane strážmistře,“ uspěchaně spustil, „před hodinou přišli po trati od Bydžova dva chlapi, vůbec se mi nelíbili, vypadali jako vagabundi. Chtěl jsem je zarazit, to víte, po trati je zakázáno chodit, ale při pohledu na ně jsem dostal strach, co kdyby.“ „Můžete mi je blíž popsat?“ „Jeden byl o něco větší, měl na sobě dlouhý tmavý, hodně špinavý hubertus a čepici, ten druhý naopak ne příliš dlouhý světlý zmačkaný svrchník a byl vlasatý. Možná, že budou v čekárně.“
„Podívám se,“ ukončil Vitouš rozhovor a dal se kolejištěm na nádraží. „A já vás zatím vohlásím na stanici,“ zavolal za ním závorář a zaběhl do návěstního domku k telefonu. V tato místa, to jest k Liverpoolu, dorazil konečně i strážník Pištora. Na rozcestí u závor uviděl ponocného Noříže, kterak opravuje nesvítící lucernu, a zastavil se u něho na kus řeči. „To je svízel s tím pouličním osvětlením, že jo, pane Noříž.“ „Svatá prauda, pane Pištora, už aby tu byla elektrika,“ opáčil Noříž, který řemeslo ponocného převzal po Ferdinandovi Hruškovi, kterého město před rokem za velké účasti pochovalo. „Zmáčkneš knoflík a už to svítí. Ale tady?“ „Taky to jednou bude. A my dva se toho dočkáme, uvidíte, pane Noříž.“ Ale pak náhle odbočil od tématu a optal se: „Jste tu dlouho?“ „Asi tak půl hodiny.“ „Neviděl jste náhodou tudy projít strážmistra Vitouše?“ „Viděl. Před chvíli tu mluvil s Drahokoupilem. Někoho honíte?“ optal se zvědavě Noříž. Odpovědi se však nedočkal, neboh pojednou se ozvala střelná rána a vzápětí za ní druhá a třetí.
27
„Proboha, pane Pištora,“ vzrušeně vyhrkl ponocný Noříž. „Vono se tady na ulici střílí.“ „Taky slyším,“ zpozorněl strážník Pištora a bezděky si sáhl na opasek, kde měl pistoli. Co se vlastně stalo? Když strážmistr Vitouš dorazil na nádraží, na perónu ho již očekával dopravní úředník Řezníček, který mu podal přesnou informaci o pobytu podezřelých. Oba pak nato vstoupili do čekárny druhé třídy. Zde spatřili čtyři muže a jednu ženu. Stačil jediný rychlý pohled strážmistra, aby určil oba popisované. Přistoupil k nim a vyzval je stroze: „Legitimujte se prosím!“ Muž v hubertusu, s čepicí na hlavě, zcela pomalu, ba ležérně sahal do náprsní kapsy, v mžiku však velmi prudce ruku vytrhl, třímaje v ní místo legitimace ostře nabitý browning a namířil jím na strážmistra. Ten duchapřítomně mu nečekaně prudkou ranou srazil ruku, že mu i zbraň z dlaně vypadla. Když se potom pro ni strážmistr shýbal, tohoto okamžiku využil podezřelý a z čekárny vyběhl na perón. Dal se nádražím na útěk a kolem železničních kasáren zaměstnaneckou brankou vedle vodárny prchal silnicí směrem ke Stutzově pletárně. Strážmistr Vitouš, který ještě v běhu za prchajícím stačil křiknout na zkoprnělého Řezníčka „hlídejte toho druhého,“ vyběhl s ukořistěnou pistolí za neznámým, na něhož pak na silnici silným hlasem zakřičel: „Stůj nebo střelím!“ Prchající, jemuž se podařilo během útěku ozbrojit se novou zbraní, výzvy nedbal, naopak se zastavil a na strážmistra dvakrát vystřelil. Na to pak i strážmistr právem po něm práskl ze získaného browningu. A to byly tedy ony tři rány, které zaslechli strážník Pištora a ponocný Noříž. Poté se začaly rozvíjet nejdramatičtější okamžiky celého příběhu. Šlo tu opravdu o život. Prostor před Stutzo-
vou pletárnou se stal jevištěm dramatu odvěkého zápasu zločinu se zákonem. Rozhodovaly zde zlomky vteřiny. Po střelbě strážník Pištora uviděl od nádraží směrem k sobě prchajícího muže a zaslechl i volání strážmistra Vitouše: „Pozor, má v ruce zbraň!“ Vykročil neohroženě vstříc pronásledovanému a na vzdálenost asi 40 kroků se zastavil a míře pistolí na muže, ostrým hlasem zvolal: „Stůj, odhoM zbraň a vzdej se!“ V okamžiku, když neznámý doběhl k vratům uhelného skladiště se zbraní namířenou na strážníka, vyrazil ze vrátek návěstního domku výhybkář Drahokoupil, neb také uslyšel střelbu, a chtěl prchajícího zadržet. Vida však, že naň míří revolverem, stáhl se zpátky. Toho využil strážník Pištora a asi z 15 kroků namířil na jeho napřaženou ruku a stiskl. Rána, která měla ochromit paži, bohužel zasáhla jeho prsa, protože se on těsně před výstřelem bleskurychle otočil, aby se vypořádal s ozbrojeným strážníkem. A tak hrou osudu byl však sám smrtelně zasažen. Ještě poslední tři jeho automatické kroky proti strážníkovi a pak konec. Skácel se mrtev k zemi. Pištorou přivedený zadržený druhý muž při pohledu na mrtvolu svého kamaráda projevil pohnutí, které vyjádřil slovy: „To máš z toho, ty zbrkloune.“ Jeho výslechem bylo zjištěno, že se jmenuje Jan Stejskal, povoláním zámečník, a jeho kamarád Otakar Šebela, krabičkář. Dále přiznal, že se vloupali v Novém Bydžově do budovy okresu a v kanceláři komisaře Jizby ze zásuvky uzmuli dva nabité browningy, jimiž se ozbrojil Šebela. Mrtvola zastřeleného byla po soudní pitvě v márnici za účasti otce, bratra a mnoha zvědavců pohřbena na místním hřbitově. Po celém Chlumci nikdo nikde nezaslechl, ani v místním tisku se nedočetl, že by strážmistr Vitouš a strážník Josef Pištora za tento hrdinský čin dostali zlaté hodinky.
Jak se v Chlumci n. C. narodila republika Otvíráme velkou, v kůži vázanou knihu, do které v říjnu 1937 začal z pověření městské rady krasopisně psát tehdejší ředitel chlapeckých škol Josef Bryscejn. Z dochovaných dokumentů sestavil zápisy o zrodu samostatného československého státu, jak jej prožívali obyvatelé našeho města. Začneme svědectvím obchodníka Jiřího Olivy, který byl úřadujícím náměstkem starosty města: „28. října 1918 jsem nakládal na chlumeckém nádraží obilí do vagonů. Před odjezdem vlaku přišlo mnoho žen s potravinami nakoupenými v okolí města. Ale na nádraží se objevily revisní orgány a ženy před nimi utíkaly. Nabídl jsem jim, aby se schovaly ve vagoně, který byl připraven k nakládání obilí pro Obilní ústav v Praze. Když se tam ženy ukryly, zavřel jsem vagon a odešel na nástupiště pro nějaké informace. Před přednostovou kancelá-
28
ří jsem potkal inspektora Oberzollnera, Němce. Byl zřejmě rozčilen a na můj dotaz po příčině odpověděl, že máme nového ministra železnic, J. Zahradníka. Hned jsem spěchal k vagonu a ukryté ženy pustil. Nato jsem spěchal do města; cestou jsem potkal strážníka Zahrádku a na zdi domu č. 63. I. jsem napsal: „Rakousko kapitulovalo, jsme svobodni, ozdobte domy prapory!“ Pak jsem spěchal na děkanství a žádal děkana K. Khuna, aby dal vyzvánět kostelními zvony. Chtěl jsem tak vzrušiti město, zejména proto, že lidé na zprávu o kapitulaci Rakouska a o tom, že jsme svobodni, nijak zvlášh nereagovali. Když mi děkan namítl: „Jiříčku, vždyh vlastně ještě nevíte, co se děje,“ řekl jsem mu, že se tedy bude zvonit, ale on že tedy o tom nebude vědět. Poslal jsem pro zvoníka Beneše a on pak zvonil na můj rozkaz. Li-
dé však ani teM nereagovali, poněvadž jsem se musel přiznati, že nic určitého sám vlastně nevím. Advokát Dr. Jan Říha a Ing. T. Lehovec se přišli ke mně do obchodu informovat, co se děje, a při odchodu mě přátelsky upozornili, že přece jen budu zavřen. Od 14. října, když už jsme urazili na náměstí s domu č.p. 62.I. orla, který hlídal c.k. střelný prach, a nic se nestalo, zůstal tu jistý pesimismus. První oslava radostné skutečnosti byla provedena hloučkem mladých studentů, který večer 28. října prošel městem s lampiony. Ale život se nerozproudil, nad městem ležela strašná válečná únava. Čekal jsem do noci s poslancem Netolickým na zprávy z Prahy. Večer v 6 hodin dali jsme na poště přepojiti telefonní linku do domu č.p. 63. I. a konečně jsme po půlnoci uslyšeli, že utopie se stala skutečností, že máme sa-
mostatný československý stát, dosavadní zákony že zůstávají v platnosti. Vlastní oslava památné události konala se v Chlumci n. C. 29. října, když jsem svolal schůzi obecního zastupitelstva a vyzval členy Sokoly, aby se dostavili v krojích. Schůzi, která byla plně obeslána, zahájil jsem slovy: „Svobodní občané ve svobodné republice,“ ač státní forma ještě nebyla určena. Vyžádal jsem si souhlas obecního zastupitelstva, aby poslanci Netolickému, který byl okresním hejtmanstvím pro velezradu zbaven členství obecního zastupitelstva i městské rady, byly tyto funkce zase vráceny. Po jednomyslném souhlasu zastupitelstva jsem mu jako bývalému náměstku starosty předal řízení schůze. Schůze byla navštívena obecenstvem a galerie byla přeplněna. Teprve 29. října si občané plně uvědomili dosah krásného daru svobody a radost na všech stranách neznala mezí. Obchody zůstaly ten den zavřeny. Před schůzí obecního zastupitelstva připjaly si pí Olivová a pí Dobiášová trikolory, ale u vrat byly zastaveny hloučkem mužů a žen a musely se s nimi o trikoloru rozděliti. Sehnaly jich tedy větší množství a lidi podělovaly. Jaké se tehdy zmocnilo lidu nadšení, je patrno z toho, že stačil výkřik: „Za trikoloru přispějte na národní účely,“ a peníze se jen hrnuly. Večer 29. října byl na náměstí tábor lidu, řečníkem byl poslanec Jos. Netolický. - Byl to krásný čas, kdy srdce lidská byla si tak blízko a kdy volnost, rovnost a bratrství slavily triumfy. 30. října nastal opět obvyklý běh života. Avšak chuh ku práci a veliké nadšení pro nový život byly veliké. Byl utvořen místní Národní výbor. V několika dnech bylo v Chlumci n. C. upsáno na národní půjčku 2 000 000 korun. Na nádraží se konala strážní služba, zabaveno na vagon vojenské výzbroje a také pokladna 70 cm x 30 cm plná - tuším italských bankovek. Majitel, nějaký důstojník, marně se domáhal vrácení, vše bylo odvedeno Národnímu výboru v Praze.“ Jan Polák, tehdy učitel měšhanské chlapecké školy, vypravuje: „Že se musí něco velkého státi, bylo už jaksi ve vzduchu, čekalo se na to. Ant. Šetlík, sklenář a náčelník Sokola, měl po prošlé dovolené znovu narukovat. Protože byl v Sokole předním funkcionářem, měl styky s předáky České obce sokolské v Praze. Ti ho upozornili, aby nenastupoval, že bude konec války a že se v zákulisí jedná o provolání české samo-
statnosti. Vrchní četnický strážmistr ho třikrát vyzýval, aby narukoval, ale on odjezd stále odkládal a konečně slíbil odjeti 28. října. Ale zůstal už vůbec doma. V pondělí 28. října se šuškalo, že se v Praze něco děje, ale nikdo nevěděl něco určitého. Až člen Národního výboru v Praze Jos. Zahradník oznámil přednostovi zdejší stanice, že přejímá jménem Národního výboru všechny dráhy. A tak jsme se konečně dozvěděli, co se v Praze děje. Občané vybíhali na ulici a křičeli radostně: „Převrat, převrat!“ Na všech bylo vidět radost a vzrušení. Pobíhali radostně sem a tam a sdělovali si své dojmy. Bylo to právě o posvícenském pondělí. Strážník Zahrádka bubnoval velikou zvěst po ulicích, hostince se plnily jako nikdy za války, ale nebylo co píti, nalévalo se jen trochu špatného vína. Přinesly se žebříky a sundávali „orli“. Nejprve z berního úřadu. O humor a zábavu bylo při tom postaráno. Pan notář Jos. Rádl, vážený a milý pán, si právě zdříml. Pak vyšel před dům, aby se podíval, co se děje. Když spatřil, že mu právě nějaký občan sundává orla, velmi se zlobil a hrozil, že to udá na hejtmanství. Knihtiskař V. Klemens vydal hned v pondělí oznámení o konci války: Stiženi velkou ranou oznamujeme, že dnešním dnem CHCÍPLA VÁLKA. Hluboce zarmoucení KEŤASOVÉ. Hned se také utvořil místní Národní výbor, ve kterém zasedali Jos. Netolický jako předseda, Jiří Oliva, Ant. Šetlík, V. Klemens, Em. Líbal, cukrář, Jos. Malina, hostinský. Jos. Malina byl Národním výborem pověřen, aby konal službu na nádraží, kde s hlídkami odebíral přijíždějícím vojákům výzbroj, které naše budoucí armáda potřebovala. Vše bylo pak skládáno na radnici a posíláno do Prahy. Ant. Šetlík spisoval vojáky a jejich seznamy posílal doplňovacímu velitelství v Ml. Boleslavi. Také se vypravil s obchodníkem Rudolfem Kolišem do dvora p. Dregra v N. Městě, odzbrojili tam vojáky, kteří pomáhali při polních pracích, samé MaMary, a poslali je do MaMarska...“ Takto tedy, podle dnes již historických záznamů, prožíval Chlumec pád Rakousko-Uherska a zrod Československé republiky jako vyvrcholení národně osvobozeneckého boje českého a slovenského lidu.
Idea samostatného československého státu byla příliš dlouhým poddanstvím českých zemí natolik narušena, že ještě dnes, s odstupem řady generací, se v některých českých hlavách líhnou názory zpochybňující naše právo zřídit si v jednotě se Slováky na svém historickém území po staletích poroby svůj samostatný stát vykoupený desetiletími emancipačního zápasu s Němci a MaMary, dovršeného hrdinným bojem našich legií po boku spojeneckých dohodových armád na frontách l. světové války. Například Zbyněk M. Duda, autor životopisné knihy o gen. Vichorkovi Agonie svědomí (z roku 1997), se odvažuje znectít odbojové dílo T. G. Masaryka i E. Beneše. V roce 1918/19 dopřává právo na sebeurčení kdekomu, kromě českého národa. Dokonce i menšinám, které svůj stát již měly mimo naše území. A Slováky zahrnuje přitom mezi menšiny, které uzurpátorští Češi ujařmili. Jeho tvrzení v kontextu dalších flagelantských výtek udělovaných vedoucím českým politikům i národu jako celku jsou projevem nihilistického vztahu k československé a zřejmě i k české státnosti. „Československá republika,“ píše Z. M. Duda, „byla hned po svém vzniku nucena dokazovat světu, že není jenom dítětem dohodových mocností z Versailles, nýbrž je státem, kde armáda jako faktor síly bude řešit i ty problémy, které jí nepřísluší (!) a kde dokonce byly vědomě pošlapány práva na sebeurčení Němců, Slováků a MaMarů (!). „Tato poněkud toporná formulace kromě zarážejících faktografických nepřesností a omylů, logických zkratů i jazykových pochybení udivuje nepochopením smyslu českých dějin a životních národních zájmů. Jejich základem je oživlé rakouské vlastenectví v jednoznačné výrazové podobě: „Znovu se potvrzoval názor, že rozbití velkého středoevropského soustátí byl nesmysl...“ Názory tohoto druhu, znevažující československý a český odboj, vyvěrají z ideologie ustrašeného, malodušného a poklonkujícího čecháčkovství, které se vždycky ozývá pilnou snahou znehodnotit velké okamžiky českých dějin v krizových nebo jakkoli nelehkých údobích života národa. Pro hrdé české vlastenectví jsou naprosto nepřijatelné. Ani moderní evropanství přece neznamená zříkat se příslušnosti k svému národu, odvracet se od jeho dějin, nedbat jeho zájmů a ztrácet národní hrdost a city vlastenectví. K. Richter
29
141 Alois Boček Některé přírodní úkazy jsou svou podstatou natolik záhadné, že pro ně neexistuje reálné vysvětlení. Jako onehdy v sobotu počátkem července. kdy se k večeru konečně zatáhla obloha. „Jde to od Mračňovky,“ pochvalovali si zdejší, „bude pršet.“ Avšak déšh nepřišel a Chlumečtí se opět probudili do nádherného, již od časných ranních hodin parného dne. Nebe bez mráčku, sluneční paprsky se opíraly do prachu liduprázdných ulic. Lidé se probouzeli horkem; ledva se odpotáceli k oknům, aby se podívali, jak je venku, hned se zase káceli zpět do lůžek. Bylo tam sice také horko, ale o něco pohodlněji, než vsedě nebo dokonce vestoje. Ovzduší těžklo, dusno se rozlézalo, na zmožené městečko se pomalu snášel neviditelný a citelný příkrov nudy nedělního dopoledne prosyceného vůní prvních smažících se řízků a bramborového salátu, neboh vězte, že uvařit se musí! Řízky a salát musely být, kdyby čert na koze jezdil. Jinak ale vůkol parno a mrtvo, jenom mouchy bzučely. Městečko pod Františkem poněkud ožilo teprve ke čtvrté odpoledne. V ulicích se objevily první mátožné postavy, zničené popolední výhní a nedělní tabulí. Korzo, jindy po obědě plné života, dnes osiřelo. Kdo nemusel ven, zůstal doma, a ven nemusel ten, kdo měl doma pivo. Běda tomu, kdo tuto zdravotnickou zásadu zanedbal a teM byl nucen se ploužit se džbánkem k nejbližší hospodě. Rychle tři, čtyři do džbánku, jedno, dvě od cesty, a pak zase hajdy domů do chládku a na otoman. Pan stavitel Blerád právě namáhavě vylezl z pelechu. Ospale vyhlédl z okna, stíněného lipovým stromořadím, a přemítal, co je za den, jak se jmenuje a kde se vlastně nalézá. Chudák, už nevěděl, jak by si lehl; proto vylezl z pelechu a stal se svědkem nadpřirozeného jevu. Od hôtelu Liverpool si lipovým stromořadím svižně vykračoval mladý muž s kufříkem. Vedro na něj nepůsobilo; vůbec je nedbal, šel svižně, čiperně, zvesela, dokonce si pohvizdoval. Ten nebude zdejší, pomyslel si stavitel. Přízrak kráčel dál; vlastně ne, on nekráčel! Přízrak tančil, chůzí objímal snad celý svět; zářil pohodou, vedro mu dodávalo nových sil a do žil vlé-
30
valo elixír mládí a optimismu a chuti si toto městečko podmanit. Nejraději by malé ospalé Zvonokosy nad Cidlinou zulíbal. Pan stavitel Blerád se otřásl hrůzou a už byl zase v kanafasu. Vzpomínka na budoucnost zatím dospěla na roh k cukrárně a slastně spočinula na dvou schůdcích. Škoda, teM už tam nejsou, měl jsem k nim osobní, takřka intimní vztah. Moje teta tak dvakrát, třikrát v roce na nich zakopla, svalila se dolů, vyválela v kremrolích či v jiných kvalitních cukrovinkách a s pomlácenými a zakrvavenými klouby čiperně vyskočila a jala se rychle pátrat po okolí, kdo ji zase při její pravidelné exhibici uviděl. Dnes ji nespatřil nikdo; tedy nikdo zdejší. Dänikenův posel z Plejád se však snad na důkaz, že je sám o sobě zázrakem, objevil právě včas, aby zahlédl vlající fald a tetinu fungl novou trvalou v punčových řezech. „Hopla!“ pravil cizinec nezúčastněně a sestoupil, aby pomohl nešhastné tetce na nohy. Vyprostil ji ze žloutkových věnečků a kývl bradou naproti k Sokolovně. Teta se zapýřila, zamyslela a pak kývla úkosem směrem k Okresáku. Mladík se galantně uklonil a odtančil. Teta si myslela, že se posunkem ptal na nejbližší privátní, tedy „OO“ komůrku; mladík si kývnutí vyložil, že naproti ne, tam je zavřeno, nejblíže se lze občerstvit támhle; takže si vlastně hned porozuměli. A tak dospěl ke křižovatce. Zastavil se a očima polaskal okolí. „Kde jsou všichni?“ pomyslel si, „je tu jako po vymření…“ Pohledem zavadil o Bílého beránka a pak se jeho pohled zastavil na monumentální věži Okresního domu. Vydal se ke vchodu a po chvilce vplul do lokálu v přízemí. Zklamaně se rozhlédl. Sál zel prázdnotou, nikde nikdo, tady si i mouchy na zaprášeném okně dávaly dvacet. Za výčepem podřimoval sklepník, v samém rohu prázdné místnosti klímal jediný host a netečně hleděl do nedopitého půllitru. Muž pohladil smutně očima pípu a otočil se k odchodu. Položil váhavě ruku na kliku, chvilku uvažoval a náhle se rozhodl jednat. Uhladil napodobeninu knírku pod nosem a zamířil směle do rohu místnosti. „Dovolíte, vašnosti?“, otázal se zdvořile a již se chápal židle. Z klimbání vyrušený host ho neuznal hodna pohledu ani odpovědi. „Tedy, račte odpustit, vašnosti, máte tu volno?“ nenechal se odradit vesmírný návštěvník. Pospávající domorodec konečně vzhlédl a ve výrazu jeho tváře šlo přečíst odpověM, že ano, dnes je tu tak plno, že se tedy, světe div se, musíte
raději optat, abyste snad, propánaboha, nikomu nesedli do klína. Narušitel klidu hbitě šifru rozluštil a přispěchal s vysvětlením: „Myslím, že jako když tu máte tak plno, že áno né…“ Domorodec nepohnul ani brvou a pak vydal těžký povzdech; „každej sme ňákej…,“ pomyslel si v duchu a přivřel oči. Narušiteli zmrzl profesionálně nacvičený úsměv na rtech a pouze vyhrkl: „Pardon!“. Chvilku přešlapoval a přemýšlel co dál, když ho spasil sklepník. Vedro ho tak zmohlo, že z lehkého podřimování přešel do hlubokého spánku, hlava mu poklesla a ztěžka udeřila o škopek na mytí sklenic. Postižený se překvapivě vztyčil a prudce uhodil hlavou do skříně za sebou, ucukl, ztratil rovnováhu a zřítil se za strašného rachotu na zem. Vyskočil a pravil: „Pivečko, pánové?“ Ledy jsou prolomeny, domorodec vlídně kývne na příchozího, který s mnohým ukláněním usedá, kuje přitom železo, dokud je žhavé. „Tak jaképak tu máte pivo, vašnosti?“ zaútočí. „Dobré,“ dí místní znalec. „Myslím,“ na to cizinec, „jaké značky, jaký pivovar, vašnosti, jako, tedy, víte?“ „Hm, vokuste ho, uvidíte…“ Cizinec netrpělivě poposedá. Chvíli se vrtí na židli, uvolňuje si škrtící límeček košile, poklepává rukou na stůl. Souseda však ne a ne přimět k hovoru. Asi se trochu zlobí, že jsem se mu ještě nepředstavil. Povstává a v hlubším úkolu činí, co Dr. Jiří Stanislav Guth -Jarkovský ve Společenském katechismu předepisuje již na počátek konverzace: „Dovolíte, vašnosti, doktor Řehoř Štulrajter, jméno mé.“ „Randáček“, odvětí domorodec a v artikulaci jakoby zaznělo „a nekecat!“ „Těší mne, vašnosti, opravdu mne těší…“ „Mně taky.“ „Ó děkuji.“ „Plzeň,“ prohodí najednou Randáček. „Co prosím?“ nechápe Štulrajter. „Pivo,“ vysvětluje Randáček, „plzeňskou dvanáctku tu dnes maj’, ptal ste se“. „Pravou Plzeň!“ zvolá překvapeně Štulrajter; „a tady, vašnosti, no ne, kdo by se nadál! Tak to si dozajista jedno dám! Pane vrchní!“ „K službám, pánové, račte si přát? Jedno pivečko, prosím, zajisté, už se to nese, a co vy, pane rado, také jedno?“ Při oslovení „pane rado“ Štulrajter zpozorněl, zatímco Randáček učinil směrem k výčepnímu odmítavé gesto:
„A ani snad né, dnes mi ňák nejede. Nemám vůbec žízeň, dopiju a pudu…“ „Ale, vašnosti,“ vpadl do řeči Štulrajter, „přece byste mne tu nenechal samotného! Cizince neznalého poměrů; to já, pane rado, když laskavě dovolíte, dobře vychlazeného plzeňského zvládnu - no, i pět, šest…“ „Což vo to,“ ožil Randáček, „to já jich po dobrým vobědě udělám i deset. Dneska ale holt ne.“ „Řeknu vám, vašnosti pane rado,“ zasnil se pokušitel, jako kdyby byl od toho placen, „že jsem byl asi před rokem přímo v Plzni, v pivovaře, a víte, kolik jsem jich tam měl?“ Randáček pokrčil rameny. „Čtrnáct!“ vykřikl pyšně Štulrajter a zatvářil se, jako kdyby právě přebíral státní vyznamenání. „Předloni na Silvestra,“ nezůstával Randáček pozadu, „sem jich udělal rovný dva tucty, a to bylo zima. Kdyby byl hic jak dnes, tak, milej pane, nevim, nevim…“ Hostinský se přišoural s pivem. „Opravdu si nedáte?“ dorážel Štulrajter, ale pan rada zavrtěl odmítavě hlavou. Štulrajter se důstojně napil, vzdal hold tomuto po ohni největšímu objevu lidstva, spokojeně se usadil a pochybovačně spolustolovníka šhouchl: „Neračte mi to mít za zlé, vašnosti pane rado, ale takové parno, že, a ani jste nedopil…“ „To už je pátý,“ nedal se Randáček, kterého nepříjemná poznámka pošimrala na stavovské cti. „Každej den to ale nejde, marná věc. Dyk vy možné ani těch mejch pět neurazíte.“ „Ale prosím vás,“ mávl rukou mladík a dorážel. „Můžeme to zkusit!“ „Nic se prubovat nebude!“ rozhodl Randáček, ale Štulrajter se již pevně do své oběti zakousl a nechtěl ji pustit. „PojMme, vsadíme se. Vždyh tu nikdo není, jen my dva, že…“ „A vo co se chcete se mnou vsadit,“ nechápal Randáček. „Kdo víc vypije, ano? A kdo prohraje, zaplatí vše,“ upřesnil Štulrajter, dopil pivo, odložil sklenici a naklonil se k Randáčkovi: „A dá, řekněme, padesát piv k tomu!“ Randáček se usmál: „To nepude, drahej pane, to né. Padesát je moc a pak… ne, nezlobte se, já už rači pudu.“ „No tak vidíte,“ kvikl mužík, „vy se nakonec račte bát!“ „Ale děte,“ pohlédl Randáček na rozohněného souseda, „a pročpak bych se já, tady doma, měl bát?“ „Já si myslím,“ trval na svém Štulrajter, „že se asi bojíte!“ „Ale nebojím…“
„Tak o víc…“ „Ne!“ „Tak se bojíte, nebo ne?“ „Řek sem, že ne…“ „Tak o šedesát!“ napřáhl ruku Štulrajter k Randáčkovi. „Necháme toho,“ zachmuřil se Randáček a namáhavě povstal. „Už budu muset jít, pane Zedníček, platím!“ Doktor obojího práva Řehoř Štulrajter rázem posmutněl. Poprvé v terénu a hned tak blízko k soutěži v disciplíně, již tak bravurně a bezpečně ovládá, v níž dosáhl nejednoho znamenitého výsledku a mnoha veřejných uznání a kterou s oblibou pěstuje. Už se zdálo, že nebude mít daleko k proslulosti v téhle díře a od proslulosti je jen krůček k navázání dobrých vztahů a od nich je už skok k záměru, se kterým do Chlumce přicestoval. A pak - čekal plnou hospodu, tedy jaksepatří cvrkot, doufal v četná seznámení, že začne jednat, bude se hned něco dít… Místo toho narazí na jednoho zapomenutého pobudu, který ani pivo nepije. Tak ah jde, pomyslí si, jenže hned mu na mysli vytane nabádavé poučení pana sekčního šéfa, který ho před cestou varoval: První klient vám unikne a už to s vámi jde, milý doktore, s kopce, to mi věřte! „Tak tedy promiňte,“ prohodí otráveně a dodá tichounce „dědku plesnivý!“ „To nic, mladej pane, to nic,“ chlácholí ho Randáček a má se k odchodu. „A až zase půjdete na Silvestra,“ rýpne důkladně Štulrajter do pana rady, „tak si dávejte pozor na tácek!“ „Na jakej, a proč,“ nechápe Randáček. „Na váš,“ upřesňuje vlastní odvahou vzrušený mladík, „aby vás neošidili.“
Netuše do jaké hloubky se řítí, dodává: „Toho vašeho Silvestra už tady nikdo asi nepamatuje, že?“ V tu chvíli se v lokále zlověstně zatmělo. Vzduch ztěžkl, hostinský upustil rozčílením tácek, zakryl tvář a roztrhl roucho své, hodiny se zastavily na stěně a místní filosof a plachý básník Narcis Bejček Cidlinský, který vstoupiv právě do lokálu a uslyšev to hrozné obvinění, odvrátil se a hořce zaplakal. Pan rada Josef Randáček (1886 - 1935), domovským právem příslušný do Nového Města, se zahleděl do dáli a vyslovil zničující ortel: „VO STO!“ Hostinský hbitě skočil k pípě a pilně ji roztočil. Poslední kamínek, který ještě stačil vzdorovat ničivé lavině, se uvolnil, další vývoj se nedal zastavit. Pan rada Josef Randáček zapomněl, že chtěl odejít a pan doktor Řehoř Štulrajter už jen pozoroval, jak se to na něj vše řítí. Pohlédl na úctyhodné rozměry soupeřova pasu a poměrně přesně odhadl, k čemu se vlastně odhodlal. Uvědomil si svou opovážlivost, rysy v obličeji mu ztuhly, z tváře se vytratila barva a jas. Ustoupit již ale nemohl a ani nechtěl. Přece si tu nepokazí pověst hned na začátku. „Platí,“ polkl na sucho a překotně dodal: „Ale těch vašich pět nepočítáme!“ „Jo, jo,“ pravil Randáček, „pět piv, prosím vás, ty já snídám! Tak to teda vobjednejte, já sem za chvilku zpátky.“ Štulrajter osaměl. Rychle zhodnotil situaci, zvážil pro a proti a kývl na hostinského: „Rychle, pane vrchní, rychle, prosím vás …“ Po chvilce se pan rada vrátil ke stolu. Spatřil na něm půllitr s vysokou pěnou, sousedova sklenice již zela prázdnotou a hostinský spěchal s dal-
Okresní dům
Archiv autora
31
ší dvojicí půllitrů do souboje a s limonádou pro místního filosofa a plachého básníka Narcise Bejčka Cidlinského, který se stal bezděky svědkem památného duelu, o jehož kráse se později vyzpíval v jednom poetickém sešitku. „Konečně se to snad dnes hne,“ mumlal spokojeně hostinský a spěchal pro další várku. Randáček naráz vyprázdnil půllitr a teprve pak se posadil. Přiložil ke rtům další a vsedě zopakoval skvělý nátisk. O totéž se snažil vyzývatel. OdteMka to bylo „tělo na tělo“. Tu a tam se střídavě soupeři decentně vzdalovali, jinak duel harmonicky spěl vpřed: jednu sklenici panu, jednu pan doktor. Kyvadlová doprava mezi rohovým stolem a výčepem pracovala přesně, hladce, bez zpoždění. Asi po hodině tempo nepatrně zvolnilo. Randáček už nepomlaskával, Štulrajter se silně potil a namáhavě funěl, Bejček Cidlinský ani nedutal, neboh se mu po třetí limonádě slepily rty. Na cestě byl další párek orosených plzeňských - Randáčkovo čtrnácté a Štulrajterovo patnácté pivo. Mladík se pokusil o úskok: „Což takhle svačinku, pane rado, nedal byste si? Páreček, gulášek nebo něco na vlastním grilu… dovolil bych si vás pozvat, co říkáte?“ „Děkuji pěkně,“ odmítá Randášek pokušení, „nejdřív skončíme todle, ne?“ „Nebudou už zavírat?“ stará se Štulrajter. „Ale nebudou, nebudou,“ mísí se do klání pan hostinský a dodává: „A i kdyby, vás bych tu nechal. Od
práce se nemá odcházet, že jo, pane rado?“ Mladý muž přitahuje zklamaně sklenici, namáhavě dýchá (čímž inspiruje básníka, který svůj poetický sešitek později nazval Dují vichrové z hor), rukou svírá srdce. Randáček soupeře shovívavě pozoruje a uznale povzbuzuje: „Ale držíte se, všechna čest, mladej pane…“ „A jdi do…,“ pomyslí si Štulrajter a s největším sebezapřením dopijí. Propánakrále, vždyh ten pivní žok už snad musí prasknout… S námahou povstává. Žok však jeví pramalé známky únavy. Objednává další pivo, v tváři se mu rozlévá spokojenost, v duši se dávno rozhostil vnitřní mír. Štulrajter by raději duši z těla vypustil, než by připustil prohru. Vestoje, trochu zavrávorav, pozvedl sklenici a upil jako vrabec. Randáček počkal, až soupeř vrátí sklenici na stůl, kopl do sebe půllitr a rozhodl se milosrdně celé to nešhastné trápení ukončit. Otočil se k hostinskému a zvolal: „Pane Zedníček, metr!“ Hostinský jako kdyby to tušil. Osm orosených sklenic i s přílohou decky rumu na dobré zažití stálo v mžiku před Randáčkem. Štulrajter na vyrovnanou řadu zpitoměle pohlédl, zbledl, začal se dávit a s rukou na ústech rychle, tedy jak jen to šlo, odvrávoral ven. Randáček se ve chvilce s nastoupenou řadou sklenic rychle a bez zjevných potíží vypořádal, utřel hřbetem ruky ústa a povstal. „Jak to ten chlap dělá, že se mu ohryzek na krku ani
Kniha knih o lásce III. Láska je shovívavá a dobrotivá, láska nezávidí, nechlubí se a nevyvyšuje se, nečiní, co se nesluší, nehledá svůj prospěch, neroztrpčuje se, nepřemýšlí o zlém, neraduje se z bezpráví, nýbrž se raduje s pravdou; všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno přetrpí. Láska nikdy nepomíjí. Tato slova z Písma sv. uzavírá verš: A tak zůstává víra, naděje a láska. Jsou to slova, která by měla pomáhat i mladému páru, který se vydává na společnou cestu, neboh jsou nejspolehlivějšími základy společného soužití. Víra - to jsou kořeny vašeho života. Víra vám bude dávat pocit bezpečí a jistoty. Víra bude dávat vědomí odpovědnosti vám za vlastní život. Není lhostejno, jak budete žít. Bude se na vás vždycky a všude dívat Hospodin. A konečně - víra bude dávat vašemu životu smysl. Naděje - je tím dalším, čeho budete pro svůj společný život potřebovat. Život je řadou dnů a ne všechny jsou plné
32
nepohne“ divil se v duchu hostinský. Chlap to zkrátka zvládla naráz. Oprášil si kalhoty, sáhl na věšák pro klobouk a pokynul hostinskému a básníku Bejčkovi Cidlinskému, který si ze samého nadšení poručil vermut. Ve dveřích se vítěz se srazil s dokonale zničeným soupeřem. „Á, tak tady ste, pane doktor, tam vám teda pěkně děkuju za společnost, bylo to pravdu dobrý, držel ste se, všechna čest! A esli se neurazíte, tak těch sto až zejtra, jo? Já už vopravdu musím běžet a dneska ňák stejně nemám žízeň…“ O dva dny později obdržela pojišhovna Čtyřlístek v Praze II, Na příkopě 10, spěšný telegram: „IHNED PO PRIJEZDU SVOLANA SCHUZE K ZALOZENI PODPURNEHO POJISTOVACIHO SPOLKU SOUSEDSKA SVEPOMOC STOP PRITOMNA 141 OSOBA STOP OBECENSTVO V CHLUMCI NAD CIDLINOU JEST VŠAK ZNACNE ZATVRZELE A USLECHTILE MYSLENCE VZAJEMNE PODPORY V NOUZI NAPROSTO NEPRISTUPNE STOP KROME PIVA NEJEVI O NIC JINEHO ZAJEM STOP KLADNEHO VYSLEDKU TU DOHLEDNE DOSICI NELZE STOP VYDAJE NA POHOSTENI UCTUJI K TIZI MIMORADNYCH VYLOH STOP DR. STULRAJTER STOP“
slunečního svitu. Přijdou i chvíle, kdy nad vámi nebe zatemní mraky. Pak bude potřeba naděje. Křeshanská naděje vidí i za tmavým obzorem nové svítání. Vyvádí z úzkosti strachu a pomáhá dostat se z bolesti zklamání. Pohledem naděje uvidíte, že se s tím druhým dá žít, i když to nebude takové, jak jste si původně ve svých snech představovali. Láska - je ovšem tím největším a nejdůležitějším! Láska jednoho k druhému a láska k Hospodinu. Boží láska je naprosto věrná, o ni nemusíme mít obav. Ta s vámi půjde životem. Vaši lásku vzájemnou i lásku k Hospodinu musíte však pěstovat a chránit ji před opotřebováním a to i manželským dialogem, vzájemným nasloucháním - což je těžší, společnou modlitbou, laskavým slovem a drobnými pozornostmi, což uchovává vzájemné lásce pravý lesk. Věřím, že s tím trojím, tedy s vírou, nadějí a láskou, dopluje váš společný vor pevně spojen až do konce vašeho života. Pokoj vám. J. Tesař farář CČSH
„Rozmarná móda“ Oblečení politiků Móda v české politice se zaměřuje převážně na muže, neboh žen je na naší politické scéně jako šafránu. Oproti jiným zemím je u nás věnováno oblečení politiků více pozornosti, než si mnohdy zaslouží. Je však pravda, že mnoho polistopadových politiků rychle přešlo od svetrů k oblečení, které více odpovídá jejich funkci a postavení ve společnosti. Oblečení politika by mělo být co nejkvalitnější, nikoli nejnápadnější nebo snad nejmodernější. Určitá skupina voličů hodnotí politika ne podle jeho schopností, ale podle toho, jak se obléká. Ale nejenom politici, ale i střední a vyšší vrstvy společnosti si potrpí na kvalitní oblečení. Většinou se soustředí na tři prvky: vkus, módnost a finanční stránku. Přestože se politici ve všech evropských parlamentech dělí na pravicové nebo levicové, přinejmenším v jednom tématu jsou zajedno, a to je názor na oblékání. Také zvyky politiků, co se týče oblečení, jsou všude jiné. V Británii nebo USA je nemožné, aby se politik objevil na politickém či jiném jednání v tričku nebo ve svetru. Pouze americké prezidenty je občas možné ve chvílích soukromí zahlédnout ve sportovním nebo rančerském oděvu. V případě, že se chystá jednání, které má mít neformální atmosféru, je povoleno i odpovídající oblečení jako jsou jednobarevné košile, jiné než bílé, pánové nemusí mít kravaty a dámy si mohou obléknout i kalhotové kostýmy. Tyto detaily se předem velmi pečlivě připravují a jejich cílem je odlehčení v často složitých vyjednáváních, ja-
ké jsou právě ty týkající se mezinárodní politické situace a jsou nejvíce sledovány veřejností a médii. Většina politiků, bankéřů nebo podnikatelů si potrpí na to, že si může dovolit dát své oblečení šít přímo na míru. Při postavách některých politiků se není ani čemu divit. Většinou jen stěží obléknou běžné konfekční velikosti. Jen výjimečně se najdou politici, kteří se oblékají výstředně. Dávají tím najevo, že je nezajímá, co si o nich řekne okolí. Je však velmi důležité, aby lidé více vnímali to, co říkají a konají, než to co nosí na sobě. Jejich oblečení by tak mělo hrát podřadnou úlohu. Jak by měl tedy být politik či politička nebo špičkový bankéř a podnikatel oblečen? Hlavně tak, aby to nebudilo pohoršení, aby jejich oděv nebyl nápadný a vždy alespoň trochu elegantní. I podle oblečení je dost lidí bude ve volbách volit. Ale bylo by jistě ideální, kdyby se o nich hovořilo v souvislostech s jejich slovy a činy a ne v souvislosti s exesy nebo vadami na jejich oblečení. (pokračování) M. Zmítko
Díkůvzdání za úrodu V měsíci říjnu vzdáváme díky Pánu všech dobrých darů za úrodu polí, zahrad a vinic. Chléb není jen výsledkem lidské práce, ale v prvé řadě Božího požehnání. Urodilo se. Však ne všechno v hojnosti, ale jistě tolik, abychom nemuseli trpět hladem. Bůh dává člověku dar chleba, protože když mu dal život, chce si ho zachovat pro sebe, pro službu sobě i bližním. Věrné sytí, aby o něm vydávali svědectví, nevěrné proto, aby jim dal příležitost k obrácení. A tak moji milí, děkujme vroucně Hospodinu za úrodu země. BuMme opravdově hluboce vděčni. Avšak musíme si být vědomi toho, že chléb není jen to, co vidíme svýma očima a to co trávíme svým žaludkem. Že nežijeme jen proto, abychom jedli, ale abychom vyznávali a také plnili vyznání vyjádřené slovy: „Můj pokrm je činit vůli toho, který mě poslal.“ Ano, plnit vůli Boží.
Vzpomínka na všechny zemřelé V neděli 4. listopadu 2001 od 9.00 hodin při bohoslužebném shromáždění v Husově sboru CČSH, vzpomeneme světlé památky našich drahých, které si Pán života povolal k sobě v náplň života. S kytičkou vzpomínek a kytičkou modliteb u stolu Páně, budeme vyprošovat pro své drahé lehké odpočinutí a věčné světlo u Pána Boha v našem pravém domově, který nám připravil náš Pán a Spasitel. Věčná jim paměh. J. Tesař farář CČSH
33
KINO Panorama Chlumec nad Cidlinou Riegrova 236
tel. č. 0448 / 595 129
LISTOPAD 2001 3. listopadu sobota 17.30 hod. 20.00 hod.
80 minut
PORNOGRAFICKÝ VZTAH Filmový příběh - výrobce Francie, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko - širokoúhlý film. Muž... Žena... Sexuální fantazie. Režie: Frédéric Fonteyne Hrají: Nathalie Baye, Sergi López, ad.
Vstupné: 51,- a 54,- Kč
7. listopadu středa 17.30 hod. 20.00 hod.
93 minut
ZAČALO TO JEDNÉ ŽHAVÉ NOCI Americká komedie. Někdo to rád v horku! Režie: Harald Zwart Hrají: Liv Tyler, Matt Oyllon, Michael Douglas, Paul Reiser ad.
Vstupné: 45,- a 48,- Kč
10. listopadu sobota 17.30 hod. 20.00 hod.
106 minut
17.30 hod. 20.00 hod.
97 minut
Film ČR a SR ve slovenské verzi o krajince, která se ztratila z mapy. Režie: Martin Šulík Hrají: Ivan Gontko, Marian Labuda, Věra Galatíková, Dorotka Novotová, Vilma Cibulková, ad. Mládeži od 12-ti let přístupný
Holandský filmový příběh. Štěstí je vzdálená krajina, ale pivo je pivo. Celovečerní debut holandského režiséra Eika de Bruina. Hrají: Freek Brom, Melek Karasu, Angelique de Bruine ad.
Vstupné: 51,- a 54,- Kč
21. listopadu středa 17.30 hod. 20.00 hod.
100 minut
Mládeži od 15-ti let přístupný
ŠÍLENÁ/KRÁSNÝ Americký romantický film. On je krásný - ona bláznivá. Jsou ideální pár. Režie: John Stockwell Hrají: Kirsten Dunst, Jay Hermandez, Bruce Davidson, Lucinda Jenney ad.
Vstupné: 50,- a 53,- Kč
24. listopadu sobota 17.30 hod. 20.00 hod.
103 minut
Mládeži přístupný
JAKO PAVOUK Americký širokoúhlý psychologický thriller. Hra ještě zdaleka neskončila. Režie: Lee Tamahori Hrají: Morgan Freeman, Monica Potterová, Michael Wincott ad.
Vstupné: 45,- a 48,- Kč
28. listopadu středa
ANIMÁLNÍ PŘITAŽLIVOST
17.30 hod. 20.00 hod.
Americká komedie. Chlapci jsou zkrátka divný zvířata. „O zakladatelce vídeňského Institutu výzkumu náhlé erekce“. Režie: Anthony Goldwyn Hrají: Ashley Jud, Hugh Jackman, Marisa Tomci, Laura Regan ad.
91 minut
Vstupné: 45- a 48,- Kč Mládeži od 15-ti let přístupný
34
115 minut
DIVOKÉ MUŠLE
Mládeži od 15-ti let přístupný
KRAJINKA
Vstupné: 51,- a 54,- Kč
14. listopadu středa
Mládeži od 15-ti let přístupný
17. listopadu sobota 17.30 hod. 20.00 hod.
Mládeži od 12-ti let přístupný
KROKODÝL DANDEE v Los Angeles Krokodýl Dandee se vrací!!! Australský film, dobrodružná komedie. Režie: Simon Wincer Hrají: Paul Hogan, Linda Kozlowski, Serge Cockhurn, Paul Rodriguez ad.
Vstupné: 52,- a 55,- Kč
Mládeži přístupný
Z evidence obyvatel Městského úřadu v Chlumci n. C.
Narozené děti s trvalým bydlištěm v Chlumci nad Cidlinou: Markéta Kautská Petr Koubek
nar. 31. 7. 2001 nar. 4. 9. 2001
Pavel Němec
nar. 5. 9. 2001
Z našich řad odešli: Marie Divišková Olga Lišková Josef Vogner Anna Jiroutková Josef Vítek Františka Benešová
* * * * * *
✝ ✝ ✝ ✝ ✝ ✝
1918 1923 1920 1915 1928 1916
19. 20. 25. 29. 2. 4.
8. 8. 8. 8. 9. 9.
2001 2001 2001 2001 2001 2001
Marie Entlichová Milada Lukánková
✝ 19. 9. 2001 ✝ 1. 10. 2001
* 1911 * 1907
Ivona Uchytilová evidence obyvatel
Z matriky Městského úřadu v Chlumci n. C.
Sňatky uzavřené na zámku Karlova Koruna: 29. 9. 2001
Martin Svoboda Darina Pavliščová
Hradec Králové Hradec Králové
Radoslav Kvaček Michaela Vernerová
Hradec Králové Libochovice
Bohuslav Hála Lucie Louková
Chlumec nad Cidlinou Libice nad Cidlinou
Libor Dašek Veronika Etrychová
Kosice Zdechovice
Miloš Ornst Jana Zimová
Kosice Barchov
Pavel Tichý Ladislava Kvasničková
Nové Město Převýšov
Luboš Novotný Alexandra Pacáková
Kobylice Hradec Králové
Stanislav Kubeš Kamila Vaňková
Pátek Chlumec nad Cidlinou
6. 10. 2001
Sňatky uzavřené v obřadní síni MěÚ Chlumec n. C.: 22. 9. 2001 Martin Šedivý Lucie Vondrušková
Přelouč Žáravice
Ivana Fölklová matrikářka MěÚ
Výročí narození - listopad 2001: 90 let
92 let
Paní Marie Koutová nar. 24. 11. 1911 Tylova 547/IV, Chlumec nad Cidlinou nyní DD Černožice nad Labem
Pan Václav Koubek nar. 8. 11. 1909 Kladruby 63, Chlumec nad Cidlinou
Jubilantům srdečně blahopřejeme!
Mgr. Zdena Valentová sociální oddělení MěÚ
35
CENTRUM KULTURY - ŘÍHŮV DŮM LISTOPAD 2001 10. 11.
A. R. Gurney - SYLVIE - romantická komedie - od 19 hodin Divadelní soubor „Havlíček“ z Neratovic
DIVADELNÍ PLES - slavnostní vyhodnocení divácké soutěže Centrum kultury - Říhův dům - od 21 hodin K tanci a poslechu hraje RESONANCE
12. 11.
ANDRES - prodej výrobků ze zlata
6. 11.
ETCIMEX - prodej levného textilu
17. 11.
Kurz tance a společenské výchovy - od 12.30 hodin
7. 11.
VESELÉ LADOVY POHÁDKY - představení pro děti - od 9.15 hodin
24. 11.
MIKULÁŠSKÁ PRODLOUŽENÁ - od 20 hodin - sokolovna
Kurz tance a společenské výchovy - od 12.30 hodin
Připravujeme:
J. B. Moliér - LAKOMEC - od 18.30 hodin Divadelní soubor z Rychnova nad Kněžnou
SILVESTR 2001 se skupinou RESONANCE PAVEL DOBEŠ - koncert folkového zpěváka - únor 2002 JIŘÍ SCHMITZER - recitál herce a písničkáře Ypsilonky
3. 11.
Kurz tance a společenské výchovy - od 12.30 hodin
3. 11.
10. 11.
10. 11.
Předprodej vstupenek nebo permanentek v prodejně Textil - Klicperovo nám. nebo na tel: 0604-915 583
Již druhým rokem se kurz tance a společenské výchovy, pořádaný Centrem kultury - Říhův dům, koná v prostorách chlumecké sokolovny a „taneční“ se tak opět stávají velkou společenskou událostí našeho města. Fotografie z loňského roku je pozvánkou pro vás čtenáře Chlumeckých listů již na druhou Prodlouženou, která se uskuteční v sobotu 27. října od 15 hodin. V podtitulu nese název „klobouková“. Na programu bude kromě jiného také volba MISS SYMPATIE pro chlapce i dívky. Výherci z obou táborů obdrží kromě malých dárků i šerpy sympatie.
Zpráva pro zájemce o literaturu faktu V 5. čísle revue literatury faktu, které vyšlo koncem září, najdete: Jak zemřel Napoleon /D. Uhlíř/, Tajemství zazděné jeptišky /J. Bílek/, Vilém Žurovec a jeho bratři /o českých vynálezcích vrtulníku - Vl. Polák/, Na množství nehleděli /o hrdinství italských legionářů - J. Marek/, Policejní letectvo /M. Dlouhý/, Případ domnělé vraždy /A. Jirotka/, Naši v bitvě o Francii /K. Richter/, Zpráva o smrti mého
36
otce /J. Švermová/, Případ zavražděné baletky z Národního /M. Kučera/, Osudy gen. Kordy /R. Cílek/, Atomový deštník nad Československem /A. Benčík/, Zpolitizovaný koncert /R. Schuster/ K doptání v novinových stáncích (v Zimově ul., na nádraží, v prodejně Globus i jinde). -ri-
Děkujeme všem přátelům a známým za projevy soustrasti, květinové dary a účast na posledním rozloučení s paní
Františkou BENEŠOVOU
.
Poděkování patří panu Netíkovi za vzorné vypravení pohřbu a též panu Vosáhlovi za důstojné rozloučení. syn a sestra s rodinou
Víte, že...? % Již byla dokončena rekonstrukce Riegrovy ulice. % První mladou ženou ve vedoucí funkci se v letošním roce v našem městě stala paní Miroslava Hlaváčková, a to již od 1. dubna 2001, kdy byla jmenována vedoucí pošty. % 27. a 28. 10. 2001 se bude v Chlumci n. C. konat tradiční posvícení v areálu u koupaliště. % Po dlouhých letech ilegality, a to v den svého svátku, se do města vrátil opět sv. Václav. Jeho socha stojící u mostu byla totiž tak dokonale zarostlá bujným křovím, že ani „Chlumečáci“ o její existenci nevěděli. A stačilo tak málo, vysekat křoviny a socha je opět na očích kolemjdoucích.
foto Ant. Fibigr
Řádková inzerce PROVÁDÍM MALÍŘSKÉ A NATĚRAČSKÉ PRÁCE Informace po 18. hodině 0324/613 711 0737 976 863
HLEDÁM SPOLUPRACOVNÍKY PRO OBCHODNÍ ČINNOST Volejte po 18. hodině 0324/613 711 0737 976 863 Obec: Chlumec nad Cidlinou Prodáme novostavbu rodinného domu v klidné a tiché lokalitě nové zástavby Chlumce nad Cidlinou s výhledem na zámek. Vnitřní dispozici domu tvoří 6 místností, kuchyň, 2x nadstandardní sociální zařízení (rohová vana), západní terasa 35 m2, dům je částečně podsklepen a je možné jej využívat i jako dvougenerační. Součástí nemovitosti garáž a pozemek 514 m2. Tel. 0728/129434.
KOUPÍME:
skleníky, komody, rùzný starý nábytek, židle, stoly, psací stoly, truhly, obrazy, šperky, sklenice hrníèky, porcelánové figurky, staré fajfky, hodiny, hodinové stroje, hodinky, øetízky ke kapesním hodinkám, staré hraèky, hrací stroje, gramofony, stará radia, staré døevoøezby, lustry, lampy a svícny, loutkové divadlo, betlém, mìdìné bábovky, døevìné formy na máslo a perník, kameninové nádoby, džbány, staré váhy, staré mince, staré pohledy a vánoèní ozdoby.
Staré zbranì, vojenské výstrojní a výzbrojní souèásti: pušky, revolvery, pistole, šavle, kordy (pouzdra a pochvy), bajonety, odznaky, pøezky, vyznamenání, èepice, pøilby, patrontašky, prachovnice, vojenské, hasièské, lovecké trubky a tesáky, hasièské a nìmecké pøílby, staré výstrojní pøedpisy. Hasièské pøílbové odznaky. Kopí, halapartny, èásti brnìní. Vojenské uniformy: rakousko-uherské, nìmecké i jiné. Tyto vojenské vìci mohou být nekompletní i poškozené.
JAN TALAVAŠEK
Smetanova 1467 504 01 NOVÝ BYDŽOV ( 0448/521 583 Privat 0448/522 375 Eurotel 0602 412 393
PØIJEDEME, ZAPLATÍME, ODVEZEME 37
