Aus dem Leben gerissen In memoriam Martin „Flocki“ Loicht, 11. 7. 1962 – 10. 6. 2010
Závody Braunsberg 1989 – na Kawa Z500 s hrubým dezénem Ikona rakouské a mezinárodní motocyklové scény už není: Martin Loicht, také nazývaný „Flocki“, se už nevrátí z Isle of Man. Měl pád v druhém závodě Supersportu Tourist Trophy. Už mu nebylo pomoci. Přitom to vůbec nebyl jeho hlavní závod. Jen trénink pro závod TTX-GP, na který se klasifikoval s motocyklem vlastní konstrukce. „Motor: Vídeňák zahynul na Isle of Man.“ Tak zněl nadpis krátké zprávy ve sportovní části deníku „Kurier“ v sobotu 11. června 2010. Dobrá polovina smutného článku zaujímala úvod, obvyklé blable, á la „už zase mrtvý při Tourist Trophy“. Zbytek nám alespoň říká, že se jedná o Martina Loichta. Jediným slovem nebylo zmíněno, že byl na národní a mezinárodní motocyklové závodní scéně, zvláště v České republice (účastnil se tam ve velkém měřítku znovuobnovení českých přírodních okruhů) pojmem, ikonou, legendou.
Vídeňák zemřel na Isle of Man
Více prostoru a respektu poskytl „Flockimu“ Imre Paulovits – novinář, závodník, dlouholetý blízký přítel – v MSA (Motor Sport Aktuell). Výtah:“Martin Loicht byl jeden z nejzkušenějších silničních závodníků Rakouska. 47-letý inženýr nasbíral četná vítězství při silničních závodech v Česku, Rakousku a Maďarsku, a silniční závody byly ve středu zájmu jeho života. Po desetiletí abstinence od Insel si se vznikem nové třídy elektromotocyklů znovu splnil sen o startu na Isle of Man. Na závody třídy Supersport 600 pohlížel jako na trénik na TTXGP, kde chtěl jít na start se svou vlastní konstrukcí. Ale osud byl tvrdý. V třetím kole, krátce po zastávce pro natankování havaroval v sekci Quarry Bends a podlehl svému zranění. O Martinu Loichtovi, také nazývanému „Flocki“ se musí vlastně napsat kniha. Byl to muž nekonečně mnoha stránek. Na některé si mohou všichni vzpomenout. Např. : Při svých závodech byl zpravidla poslední na předstartu.
Martin Loicht, v průběhu života
Přesto byl často první v cíli. Zaprvé, protože obvykle do poslední vteřiny montoval a optimalizoval, často přes celou noc, pro sebe a většinou také pro druhé. Zadruhé, protože navíc měl ke své schopnosti,bleskově analyzovat, prostě cit pro správnou dobu pro brždění, pro přidání plynu, pro trať. Je jedno, jestli to byla trať motokrosová, městská, přírodní okruh, letištní nebo zřídka také motodrom. Motodromy neměl příliš v oblibě, obvykle se mu líbila atmosféra otevřeného depa více než ohrazené betonové uličky. „Flocki“ odjel daleko více než tisíc závodů. Zvítězil více než 150 krát. Startoval v Rakousku – dřívějším Österreichringu, Salzburgringu, ve Schwanenstadtu, také v Erzbergu -, v České republice, na Slovensku, v Maďarsku, v původním NDR, v Polsku, v Anglii a Irsku. Startoval na rozličných strojích různých výrobců. Norton (mezi jinými SS 650 Featherbed, Domi Racer, ), Yamaha (mezi jinými RD 350, TZ 250), BSA, Kawasaki (mezi jinými Z500), Honda (mezi jinými 750 Egli, CBR600), závodil hned ve více třídách. Většinou byl jeho závodním náčiním to, co zbylo po ostatních. Vždy ostatní předčil pokud šlo o nastavení motocyklu a jejich vylepšení, o hledání technických řešení, a ve vynalézavosti.
Na motorce jezdil VŽDY. I v zimě. Legendární byly novoroční jízdy – k Dopplerově chatě. Byl velmi výřečný. A on mluvil velmi rád. Dlouho. Podrobně. Člověk se ho mohl na všechno zeptat, sotva nějaké téma nemohlo být prodiskutováno, žádná otázka nebyla příliš hloupá. Byl bojovný. Za studentských časů byl nejenom jako předseda vysokoškolské studentské rady i jako bojovník za vzdělávací systém. Jako takový se setkával s Heinzem Fischerem, dnes spolkovým prezidentem, tehdy ministrem pro vědu, právě tak jako s jeho následníkem Erhardem Buskem.
Byl přímý, upřímný. Nikdy nemluvil zbytečně. Pro všechny přísný a otevřený: rodina, přátelé, ale fanoušci ho ve vteřině proměnili na toho nejveselejšího člověka.
Měl drsnou slupku. Jeho projev byl nezaměnitelný. Jeho způsob vyjadřování byl silný. Jeho výroky byly ostré jako břitva a přesné. Měl vlastní smysl pro estetiku.Povrchnosti jako nátěr, lak a outfit mu byly jedno: „Hlavní věc je, že to funguje!“ Jeho ruce nemohly nikdy zapřít častou dovednost v oleji a šmíru.
. Měl vlastní představu o pořádku. Byla pochopitelná jen pro něho. „Hlavní věc, že najdu všechno.“ To také našel. Vždy. Vyhozeno nebylo právě tak nic, všechno bylo posouzeno z hlediska využitelnosti a putovalo do skladu/archívu.
Měl vlastní přístup k organizaci času. Vždy měl naspěch. A vždy měl čas. Na povídání. Na pomoc. Kdykoliv.
Byl rodinný typ. Jeho žena a jeho tři dcery byly na závodech tak často, jak to jen bylo možné, pokud to šlo z hlediska času a vzdálenosti. Také i když byl neustále na cestách – byl v myšlenkách neustále se svou rodinou.. A on byl hrdý na svá děvčata, která už v nejútlejším věku dokázala rozlišit očkový klíč od plochého. Byl velkorysý a pohostinný. Ať už v závodním depu nebo ve svém domově. Káva a koláč, klobása s chlebem a minerálka, alespoň to bylo vždy.
Er war grundsätzlich freundlich. Sein Lachen war ansteckend. Seinem Charme konnte man sich einfach nicht entziehen. Byl ze zásady přátelský. Jeho smích byl nakažlivý. Jeho šarmu nemohl člověk prostě odolat.
Prof. Dipl. Ing. Loicht. Nikdy si na tituly nepotrpěl.
O Martinovi toho bylo víc, mnohem víc. Daleko více než to, co se dá obsáhle popsat. Byl také učitel, nesmírně nadšený a pomáhající, právě tak jako vedoucí oboru strojírenství na Vyšší odborné škole TGM ve Vídni. Jako poddůstojník milice byl členem expertního týmu na štábu rakouského spolkového vojska.Jako vynálezce a projektant se podílel na nesčetných vývojových projektech pro firmy (mezi jiným nové motorové technologie nebo také průzkumný vrtulník bez lidské posádky). A to zdaleka není všechno. Pan Prof. Dipl.-Ing. Martin Loicht. se nesnažil těžit ze svých titulů. Jako profesor nebyl nikdy zmiňován, jako Dipl.-Ing. svůj titul nikdy nevystavoval na obdiv. Dokázal si i tak získat respekt. Protože respekt on měl: před jinými lidmi, před jinými názory, před jinými kulturami, před přírodou a životním prostředím. Ani jednou nezahodil lhostejně papír, depo a kempinkové tábořiště zanechal vždy čistější než bylo předtím a předpokládal, že je to samozřejmostí i pro ostatní.
Flocki byl geniální. Byl obdařený analytickým myšlením.Mohl z hlavy, v krátkém čase, spočítat výfuk nebo jiné dimenzování stroje s odchylkou jen mála procent, včetně integrálů, výpočtů se závorkami a goniometrických funkcí.Vysvětloval jednoduchými, jasnými slovy, na co se jiní technici, a opravdu ne nenadaní, museli podívat do počítače.
Martin v akci. Jel více než tisíc závodů na různých strojích.
Martin, vítěz – více než 150krát stál na bedně,na nejvyšším stupni
Rozhodující měrou se podílel na vývoji elektromotocyklů už od poloviny 1990 let. První projekty „týmu TGM“ byly experimentální modely „Taurus“, v principu kolo s elektromotorem a výkonem rovnajícím se 50 ccm – mopedu, a závodnímu motocyklu „Hermes“, s trvalým výkonem 10 kW na zadním kole. V roce 1999 s ním zajel světový rychlostní rekord na dlouhé trati – deset kilometrů – v Langenlebarnu. Nejvyšší rychlost: 142 km/h, průměrná rychlost: 98,56 km/h. S dalším motocyklem vlastní konstrukce, se kterým měl startovat na TTXGP - Time Trials Extreme Grand Prix – na Isle of Man, se jednalo o školní projekt, pro což vlastně byl založen HTBLuVA TGM-Racing Team.
To byl Martin, Loicht, „Flocki“, jak mu často říkali. Byl to prostě on. A jako takový zůstane v našich vzpomínkách. Tak moc po něm všichni truchlíme – a my jsme jedna velká, velmi velká mezinárodní motocyklová rodina. Nikdo nemůže nikdy posoudit, co znamená jeho předčasná smrt pro jeho rodinu, rodiče a sourozence, pro jeho ženu Nikolu a jeho dcery Johannu, Marlene a Antonii.
Světový rekord na dlouhé trati v Langelebarnu, NÖ, s „Hermesem“, Martinův projekt elektromotocyklu týmu TGM
