ŘÍMSKÉ PROTOKOLY 1934

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV

ŘÍMSKÉ PROTOKOLY 1934 MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

BC. MARIE VICHROVÁ VEDOUCÍ PRÁCE DOC. PHDR. MARTA ROMPORTLOVÁ, CSC. BRNO 2007

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechny použité prameny a literaturu

V Brně, 29. srpna 2007

1

OBSAH OBSAH

2

ÚVOD

4

VÝBĚR TISKU

7

ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA TŘÍ HLAVNÍCH PERIODIK LIDOVÉ NOVINY VENKOV ZAHRANIČNÍ POLITIKA

7 7 8 9

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ZNAKY ZAHRANIČNÍCH POLITIK ITÁLIE, MAĎARSKA A RAKOUSKA PŘED UZAVŘENÍM ŘÍMSKÝCH PROTOKOLŮ

10

ITÁLIE ITALSKÝ FAŠISMUS

10 11

MAĎARSKO HORTHYOVSKÝ REŽIM

12 15

RAKOUSKO AUSTROFAŠISMUS A JEHO VZTAH K NACISTICKÉMU NĚMECKU

16 18

ŘÍMSKÉ PROTOKOLY

23

CESTA K PROTOKOLŮM OHROŽENÍ – GÖMBÖS JEDNÁ S HITLEREM RAKOUSKÝ PŘÍSTUP KE SPOLUPRÁCI POD ITALSKOU PATRONACÍ POSLEDNÍ DVOUSTRANNÁ JEDNÁNÍ

23 24 26 28

ŘÍMSKÉ PROTOKOLY NAPLŇOVÁNÍ PROTOKOLŮ

32 35

REAKCE SVĚTOVÉHO TISKU NA ŘÍMSKÉ PROTOKOLY

36

REAKCE ČESKÉHO TISKU NA ŘÍMSKÉ PROTOKOLY

38

NARUŠOVÁNÍ PROTOKOLŮ POKUS O NACISTICKÝ PUČ V RAKOUSKU SMĚŘOVÁNÍ MAĎARSKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY V DOBĚ ŘÍMSKÝCH PROTOKOLŮ PŘÍPAD HABEŠ ŠPANĚLSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA ČESKOSLOVENSKÝ TISK A NARUŠOVÁNÍ PROTOKOLŮ

ZÁNIK ŘÍMSKÝCH PROTOKOLŮ

43 43 46 48 50 51

53

NĚMECKO-RAKOUSKÁ ČERVENCOVÁ DOHODA

53

ITALSKO-NĚMECKÁ DOHODA A OSA BERLÍN-ŘÍM

55

VÍDEŇSKÁ SCHŮZKA STÁTŮ ŘÍMSKÝCH PROTOKOLŮ

58

ČESKOSLOVENSKÝ TISK O ZÁNIKU PROTOKOLŮ

60

2

ZÁVĚR PRAMENY A LITERATURA PUBLIKOVANÉ PRAMENY DOBOVÝ TISK LITERATURA INTERNETOVÉ ZDROJE

PŘÍLOHY TEXT TZV. ŘÍMSKÝCH PROTOKOLŮ Z 17. BŘEZNA 1934 DODATKOVÉ PROTOKOLY Z 23. BŘEZNA 1936 ÚZEMÍ PŘISLÍBENÁ SRBSKU A ITÁLII LONDÝNSKOU SMLOUVOU V ROCE 1915 ROZPAD RAKOUSKA-UHERSKA A VZNIK NÁSTUPNICKÝCH STÁTŮ PRO ROCE 1918

62 64 64 64 64 66

67 67 70 71 72

3

ÚVOD V Evropě na přelomu 19. a 20. století existovaly hluboké rozepře o rozdělení sfér vlivu – nové státy, které se sjednotily až v průběhu 19. století chtěly rozšířit a posílit svůj vliv ve světě, staré velmoci jim v tom chtěly zabránit a upevnit vliv svůj, a do této situace ještě vstupovaly národy, které prozatím neměly svoje vlastní státy a požadovaly jejich vytvoření. Napjatá situace v Evropě přerostla ve válečný konflikt, který se rozšířil i do dalších světadílů. Podpisem sérií pařížských mírových smluv, které uzavřely první světovou válku i celou jednu velkou historickou etapu, se však problémy nevyřešily. Státy vyčerpané dlouhou a krvavou válkou ve skutečnosti řešení zásadních problémů jen odložily. Toto odložení vedlo k dalšímu, mnohem zničujícímu konfliktu – druhé světové válce. Meziválečné období však není jen dobou, kdy evropské státy, především ty poražené, nabíraly dech a síly k nové válce. Je to také doba, kdy bylo představeno množství projektů na hospodářskou nebo i politickou spolupráci evropských zemí, čímž se mělo předejít případným konfliktům mezi nimi nebo se na jejich základě mělo dojít alespoň k mírovým řešením těchto konfliktů. Návrhy na mezinárodní spolupráci byly předkládány v průběhu 20. i 30. let, ale jejich boom nastal počátkem 30. let, kdy se evropská situace stávala díky celosvětové hospodářské krizi stále více kritickou. Není přitom náhodou, že valná většina návrhů se zaobírala regionem střední a jihovýchodní Evropy. To totiž bylo nejbolavější místo Evropy. Region se po rozpadu Rakousko-Uherska stal nesourodou formací nových, nekonsolidovaných států, které teprve hledaly svoji zahraničněpolitickou orientaci a se svým postavením v Evropě a ve světě nebyly spokojeny. Také své hospodářství tyto nástupnické státy musely teprve pracně budovat, a tak byl středoevropský region velmi nestabilní a potřeboval pomoc od zkušenějších západoevropských států, kterou tyto státy s radostí poskytovaly, protože si tím nové státy zavazovaly a zařazovaly do svých mocensko-politických struktur. Většina návrhů smluv na spolupráci však kvůli rozepřím mezi státy nebyla nikdy naplněna. Jedním z mála plánů, které se v oblasti střední Evropy uskutečnily, bylo vytvoření trojbloku států tzv. římských protokolů, kdy se Itálie, Maďarsko a Rakousko v roce 1934 dohodly na hospodářské i politické spolupráci, a tuto dohodu začaly posléze, i když s omezenými důsledky a relativně krátce, naplňovat. Protokoly jsou v diplomacii specifické dokumenty. Může jít buď o zápis z jednání, schůze apod., knihu se soustavnými úředními zápisy nebo o druh mezinárodní smlouvy nebo dodatek ke smlouvě podrobně upravující otázky související s hlavní smlouvou (např.

4

kulturní nebo obchodní dohody navazující na dohodu o spolupráci) nebo konečně diplomatický protokol řešící pravidla mezinárodního styku s diplomatickými zástupci.1 V této práci jsem si za svůj úkol stanovila blíže seznámit s touto mezinárodní dohodou tří států – na to, co jí bezprostředně předcházelo, na průběh jednání při uzavírání smlouvy, na její důsledky, i na události, které vedly k jejímu faktickému zániku, byť tyto tzv. římské protokoly nebyly formálně vypovězeny. Zaměřila jsem se také na to, čeho si v souvislosti s tzv. římskými protokoly všímaly československé noviny a periodika – konkrétně „nezávislé“ Lidové noviny, agrární Venkov a oficiální Zahraniční politika. Práce vznikla na základě studia dostupných pramenů a literatury. Pramenná základna k tomuto tématu je v České republice hůře dostupná. Je prakticky omezena na Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR, ve kterém jsou uloženy politickosituační zprávy velvyslanců z Říma, Budapešti, Vídně a dalších, pro problematiku římských protokolů důležitých, diplomatických misí. S těmito zprávami československých diplomatů o tom, co se dozvěděly z kuloárů, jsem však nakonec ani nemusela pracovat, protože existují prameny bližší samotným událostem. Nejde sice o archivy italských, maďarských a rakouských ministerstev zahraničních věcí, pro mne z časových, finančních i organizačních důvodů takřka nedostupné, navíc jak připomíná Gyula Juhász,2 některé z archivních fondů nejsou úplné či zcela chybí v důsledku historických událostí, ale naštěstí je dobrým zvykem většiny kulturních a historicky uvědomělých národů vydávat dokumenty ze svých důležitých historických období (občas nejde o historickou uvědomělost jako spíše ospravedlnit jednání svých tehdejších představitelů, ale to je zcela jiný problém). Z období 30. let 20. století je v souvislosti se středoevropským vývojem a italsko-maďarskorakouskými vztahy zásadní maďarská publikace Alianz Hitler – Horthy – Mussolini, která popisuje hlavně snahu Maďarska sblížit Německo a Itálii, a rakouská publikace Kampf um Österreich, zabývající se vnitropolitickým vývojem Rakouska od roku 1933 do zániku jeho samostatné existence v roce 1938. Výhodou publikace Alianz Hitler – Horthy – Mussolini je, že byla vydána i v němčině.3 Přínosným zdrojem jsou do angličtiny přeložené dokumenty vydané po druhé světové válce v Británii. Jde o archivní dokumenty z německého Ministerstva zahraničí: kromě běžných politickosituačních zpráv německých velvyslanců obsahují i instrukce ministerstva velvyslancům. 4 Některé zajímavé podrobnosti přinášejí 1

Podle: Žaloudek, Karel. Encyklopedie politiky. s. Juhász, Gyula. Hungarian Foreign Policy 1919 – 1945. s. 339. 3 To je ostatně jedním z typických znaků maďarské historiografie – prezentovat a zpřístupnit maďarské dějiny v zahraničí díky tomu, že podporuje vydávání děl ve světových jazycích. 4 Documents on German Foreign Policy. London, 1950.

2

5

vlastní životopisy, ke kterým je však nutné přistupovat obzvláště kriticky, protože v nich přeživší chtějí buď ospravedlnit své tehdejší počínání, nebo zveličit svou roli v dějinách.5 Jak se při postupu práce ukázalo, velice přínosným se ukázal být také český zdroj – československé noviny. Kromě dobového časopisu Zahraniční politika i bezpočet československých novin, které kromě vlastních komentářů a zpráv otiskovaly i zprávy ze zahraničních zpravodajských agentur a novin, na jejichž základě jsem mohla hlouběji proniknout do tehdejšího evropského vnímání dané situace ohledně římských protokolů. V době moderních informačních technologií jsou velice přínosné přepisy či faksimile dokumentů zveřejněných oficiálními organizacemi nebo i soukromými osobami na Internetu, stejně jako on-line encyklopedie. Jako příklad těchto důležitých zdrojů uvádím Wikipedia – The Free Encyklopedia. 6 Wikipedie je zcela specifický informační zdroj – odkazy a hesla mohou upravovat sami její uživatelé. To sice nezní příliš důvěryhodně, ale mnou projitá a pro práci použitá hesla v anglické a německé sekci mají dostatečný poznámkový aparát, odkazy na literaturu a další webové stránky a kritický přístup jejich zpracovatelů. Jako internetový vyhledavač jsem používala Yahoo.7 Literatura o politické situaci ve 30. letech 20. století ve střední Evropě je bohatá, včetně české. Kromě všeobecné evropské situace existují i odborné práce o jednotlivých státech římských protokolů ve 30. letech 20. století. Z dostupných zdrojů jsou nejucelenější práce o Maďarsku a Rakousku – práce Evy Irmanové o Maďarsku8 a Martina Jeřábka o Rakousku9 jsou psány z velké části na základě archivních pramenů a primární literatury. Dějiny Maďarska jsou dobře pokryty a zpracovány. Od víceméně stručných přehledů,10 po úžeji zaměřené odborné práce.11 Stejná situace je u literatury o dějinách Rakouska – od stručných prací po obsáhlé, několikadílné syntézy v němčině. Pro Rakousko je dobře popsán i vnitřní ideologický a stranický vývoj země.12 Pro dějiny Itálie není kvalitní česká literatura příliš dostupná a italská pro mne z jazykových důvodů není dostupná. Vybírala jsem proto jednotlivé informace a události z italských dějin ve všeobecných syntézách. Lepší je pak situace pro vývoj fašistického hnutí a jeho ideologie.13

5

Příkladem může být životopis maďarského regenta Miklóse Horthyho. Otevřená encyklopedie dostupná na www . 7 Internetový vyhledavač Yahoo dostupný na www 8 Irmanová, Eva. Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem, 2002. 9 Jeřábek, Martin. Konec demokracie v Rakousku. Praha, 2004. 10 Např. Fasora, Lukáš. Dějiny Maďarska 1918-1945. Brno, 2000. 11 Např. na hospodářství zaměřena práce Marty Romportlové ČSR a Maďarsko 1918-1938. 12 Např. Castern, Francis L. Fascist Movement in Austria. London, 1977. Salvemini, Gaetano. Under the Axe of Fascism. London, 1936. 13 Kapras, Jan. Fašismus. Praha, 1936. Schneider, H. W. Fašismus, jeho theorie a prakse v Itálii. Praha, 1931.

6

6

Výčet pramenů a literatury zabývající se římskými protokoly z roku 1934 by nebyl úplný, kdybych zde neuvedla jednu publikaci, která se daným tématem zabývá, ale kterou jsem bohužel nesehnala. Přesto ji zde musím zmínit. Jde o dílo maďarského historika Györgi Ránkiho Hungarian-Italian Relations in the Shadow of Hitler´s Germany 19331940, které by se mělo nejuceleněji a nejpodrobněji ze všech zmíněných publikací zabývat právě spoluprací Itálie a Maďarska v období římských protokolů a vztahem těchto dvou zemí k nacistickému Německu.14

VÝBĚR TISKU Při výběru tisku jsem se omezila na fondy Moravské zemské knihovny v Brně (MZK). Vybrala jsem Lidové noviny, rozšířený celostátní denník vydávaný v Brně, který vycházel dvakrát denně mimo neděle, kdy vycházelo jen jedno číslo. Ranní vydání bylo zaměřeno na celorepublikové a zahraniční dění, odpolední vydání je zaměřeno na Brněnsko a Jižní Moravu. V něm jsou zprávy ze zahraničí pouze pokud šlo o velice významné události, jinak v něm jsou zprávy poněkud lehčího charakteru. Na doporučení docentky Romportlové jsem jako druhé médium zvolila deník Venkov, který sice dával zahraničním událostem velký prostor, ale zprávy byly v naprosté většině přejímány ze zahraničních listů. Konečně třetím tiskem, se kterým jsem nejvíce pracovala byla oficiální Zahraniční politika, která informovala o dění v zahraničí a nejdůležitějších politických událostech doma. Zahraniční politika vycházela každý měsíc, v některých letech v letních měsících jako prázdninové dvojčíslo. Okrajově jsem pracovala např. i s listem Prager Abendblatt, novinami německé menšiny v Československu. V práci cituji i zahraniční periodika podle citací uveřejněných ve výše zmíněných československých novinách.

ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA TŘÍ HLAVNÍCH PERIODIK LIDOVÉ NOVINY Přestože původně Lidové noviny vznikly jako provinční noviny tlumočící názory Moravské lidové strany, postupem času se z nich za první republiky staly jedny z nejrozšířenějších novin, které patřily mezi tzv. bezbarvé noviny – nepatřily žádné 14

On-line recenze knihy: Martin, Benjamin G. Review of György Réti, Hungarian-Italian Relations in the Shadow of Hitler´s Germany, 1933 – 1940. H-German, H-Net Revise, March 2005. URL: http://www.hnet.msu.edu/reviews/shawrev.cgi?path=191711118257698.

7

politické straně, oficiálně netlumočily žádný politický názor, i když měly blízko k levému křídlu národních demokratů, po roce 1928 k národním socialistům. Výjimku tvořilo období let 1925 až 1928, kde byly noviny prohlášeny za orgán Národní strany práce.15 I v tomto „stranickém“ období noviny přinášely levicové i pravicové názory a komentáře. Díky profesionální, na přelomu 20. let 20. století v československých poměrech opravdu novátorské, práci jejich šéfredaktora Arnošta Heinricha se Lidové noviny staly vyhledávané pro svoji důvěryhodnost, vytříbený literárně-novinářský styl a literární rubriky, do kterých přispívali nejpřednější čeští i slovenští literáti (Eduard Bass, Viktor Dyk, S. K. Neumann, Karel Toman, Josef a Karel Čapkovi, Antonín Sova, Fráňa Šrámek a mnoho dalších). Novinkou, kterou Heinrich zavedl, také bylo, že každý článek musel vyjít podepsán, nebo alespoň signován. Také zpravodajské články musely být aktuální, většinou z předešlého dne nikoli starší. Do roku 1925 byla díky nasazení a péči šéfredaktora Heinricha a vydavatelů Lidových novin Adolfu a Jaroslavu Stránskému vybudována v hlavních městech evropského dění síť stálých dopisovatelů zaměstnaných na plný úvazek. Tito dopisovatelé přitom patřili mezi špičky svých oborů: z Vídně zprávy dodával Maďar Eugen Erdély, z Paříže básník Richard Weiner, z Berlína Egon Ervín Kisch, z Říma dr. Richard Steiner. Lidové noviny dále měly své zpravodajce v New Yorku, Varšavě, Budapešti, Bělehradu i Sofii. Tito dopisovatelé odváděli dobrou práci – občas tak přinášeli důvěrné informace, které nepřinesly žádné jiné zahraniční zpravodajské agentury a které je z Lidových novin přebíraly. Stalo se tak např. v roce 1934, kdy v Rakousku proběhl pokus o nacistický puč a čerstvé zprávy z Lidových novin přebíraly četné světové zpravodajské agentury. Původně brněnské Lidové noviny byly i po jejich rozšíření na celostátní působnost vydávány v Brně (jejich zakladatelem byl moravský patriot JUDr. Adolf Stránský), hlavní redakce totiž byla v Brně, od roku 1920 pak souběžně také v Praze. Zde, blíž hlavnímu politickému dění vznikaly zasvěcené redakční úvodníky-komentáře Arnošta Heinricha, K. Z. Klímy, Ferdinanda Peroutky, Huberta Ripky, Karla Čapka, Zdeňka Smetáčka, Rudolfa Procházky a dalších.

VENKOV Denník Venkov rozhodně nepatřil mezi tzv. bezbarvá periodika – byl ústředním listem Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (agrární strany). Agrární strana 15

Národní strana práce bylo politické uskupení inteligence. Založil ji majitel Lidových novin Jaroslav Stránský, který se s ní snažil ve volbách roku 1928 proniknout do parlamentu, což se mu však nepodařilo.

8

patřila v meziválečném Československu mezi dvě nejsilnější parlamentní strany a její představitel Antonín Švehla patřil mezi nejpřednější československé politiky. Vliv strany byl nejsilnější na venkově, především mezi velkými a středními zemědělci. List Venkov byl velmi rozšířen, protože ve stanovách Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu byl pro členy strany odběr stranických novin povinný. 16 Noviny vydávané v Praze měly celorepublikový charakter, zaměřeny byly samozřejmě na otázky zemědělství a vnitropolitické záležitosti pojaté v duchu stranické politiky. Přesto informace o zahraničních událsotech byly rozsáhlé a na dobré úrovni – zprávy byly vesměs přebírány ze zahraničního tisku a zpravodajských agentur. Ve třicátých letech 20. století, kdy byl šéfredaktorem Josef Vraný, byly noviny na dobré grafické úrovní, protože se snažily dosáhnout úrovně Lidových novin, které byly po grafické stránce vzorem pro všechny ostatní noviny, ale převážní většina uveřejňovaných článků nebyla podepsána, ani signována. Pokud se týče redakčních úvodníků, ty se jen málokdy věnovaly zahraničním otázkám, pokud ovšem nešlo o bezprostřední zájmy Československa.

ZAHRANIČNÍ POLITIKA Zahraniční politika – Sborník pro studium mezinárodních otázek politických, právních, hospodářských a sociálních, byl oficiální měsíčník ministerstva zahraničích věcí Československé republiky, a tak časopis tlumočil oficiální názory československé vlády. Na jeho vydávání se podílelo nejen samotné ministerstvo, ale také československé zastupitelské úřady v zahraničí. Obsahem Zahraniční politiky byly komentáře a analýzy politických událostí, kronika zahraničních diplomatických událostí, ale uveřejňovaly se i přepisy mezinárodních smluv aj. I když nejvíce prostoru se samozřejmě věnovalo středoevropským a evropským záležitostem, stranou nezůstávaly ani vzdálenější oblasti světa – dění na Dálném východě či v Africe bylo také sledováno a popisováno s velkým zájmem. Dlouholetým šéfredaktorem byl Alois Hajn a mezi přispěvatele patřili i přední politici a národohospodáři, mj. ministr Eduard Beneš, Hubert Ripka, Kamil Krofta či Josef Macek.

16

Kubíček, Jaromír. Noviny České republiky 1919 – 1945. s. 21.

9

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ZNAKY ZAHRANIČNÍCH POLITIK ITÁLIE, MAĎARSKA A RAKOUSKA PŘED UZAVŘENÍM ŘÍMSKÝCH PROTOKOLŮ

ITÁLIE Itálie prodělávala po skončení první světové války hlubokou hospodářskou a především společenskou krizi. Italská vláda si se situací, kdy se italský národ cítil světovými velmocemi zrazen a odstrčen, nedokázala poradit. Italové cítili strašlivé rozhořčení nad tím, že jim, vítězům války, nebyla na pařížské mírové konferenci připsána území, která jim byla přislíbena v roce 1915 v tzv. londýnské smlouvě. V té jim totiž, za příslib vstupu do války na straně Dohody namísto centrálních mocností, se kterými měla Itálie spojenecké smlouvy, byly přislíbeny území jižních Tyrol až po Brenner, Terst, Gorice, Trent, Istrie ovšem bez Rijeky, Zara, Dodekanenské ostrovy, Vlöre, část Dalmácie a protektorát nad Albánií a podíl na německých kolonií v Asii a Africe. Ve smlouvě byly oblasti na Balkáně připsány také Srbsku a Černé Hoře, ačkoli se jednání neúčastnily. Na pařížské mírové konferenci však velké části přislíbeného území byly dány především na zásah slavjanofila Woodrow Wilsona Srbsku a Černé hoře. Itálii tak „zůstalo“ jen Jižní Tyrolsko a Terst, rozdělování německých zámořských kolonií se pak nezúčastnila vůbec. Nedodržení londýnské smlouvy se stalo hlavním důvodem, proč se Itálie distancovala od ostatních vítězných států a proč se později přidala do tábora nespokojených států požadujících revizi mírových smluv. Italský národ byl zklamán neschopností italské liberální vlády prosadit své nároky, přestože italský zástupce Vittorio Orlando patřil spolu s americkým prezidentem Wilsonem, francouzským premiérem Clemenceauem a britským zástupcem Lloyd Georgem do tzv. Velké čtyřky, která rozhodovala o nejdůležitějších záležitostech. Opoziční strany nedokázaly využít této sociální nespokojenosti k rozšíření své voličské základny a změně vlády. Objevilo se však zcela nové politické hnutí, které dokázalo využít nespokojenosti lidí k posílení svých mocenských pozic a během několika málo let převzít v Itálii veškerou moc, protože jim nabídla to, co tolik chtěli: silný autoritativní režim. Bývalý sociální demokrat Benito Mussolini a jeho fašisté předložili nespokojeným Italům eklektickou nauku na základě nacionálních i socialistických myšlenek.

10

ITALSKÝ FAŠISMUS Italský fašismus byl postaven na filosofických základech eklektické nauky, která velmi volně a výběrově vycházela z nacionalismu, socialistmu, Platóna, Tomáše Akvitánského i Niccoly Machiavelliho. Tuto názorovou roztříštěnost a výběrovost mu vytýkali již jeho současníci. Proto se Benito Mussolini pokusil sepsat ucelenou filosofii italského fašismu, pod názvem Doktrína fašismu.17 Že tím evropskou veřejnost nepřesvědčil o selektivnosti filosofických základů fašismu dosvědčuje např. Jan Kapras ve svém spise Fašismus18 z roku 1936, kde uvádí, že fašismus vznikl prvotně jako čistě politické hnutí bez vlastních filosofických a národohospodářských názorů. Benito Mussolini založil organizaci založenou na výběrové filosofii a názorech nazvanou Fasci di Combattimento v Miláně 23. března 1919. Bylo to v době, kdy válečné hospodářství kolabovalo, stejně jako tradiční zemědělství (Itálie po válce dovážela nejenom ropu a uhlí, ale také obilí). Vysoká inflace, která zvyšovala bohatství bohatých průmyslníků a naopak snižovala životní úroveň dělníků, nejasné zprávy o lidové revoluci v Rusku – to vše zvyšovalo sociální napětí v zemi a fašisté nabídli řešení: vytvoření nové stavovské společnosti se silnou autoritativní vládou. Fašisté nejenže vytvořili novou italskou společnost, ale také se jim podařilo stabilizovat italskou ekonomiku, i když tak učinili způsobem, který byl z dlouhodobého hlediska neudržitelný. V zahraniční politice se pak soustředili na získání takové pozice ve světě, která by odpovídala jejich představě o důležité, když ne vedoucí, roli italského národa. S tím však měla fašistická vláda problémy: Itálie, i když vítěz první světové války, se dostala do pozice druhořadé velmoci – svět a Evropu ovládly Británie a Francie. A ty se rozhodně nechtěly dělit o vůdčí pozice ve světe, v Evropě pak své mocenské postavení prosazovala především Francie. Prvním úkolem v zahraniční politice proto bylo najít ve světe takový region, kde by Itálie mohla uplatnit svůj vliv. Takovým regionem se stalo Podunají, kde nové nástupnické státy byly rozhádané a přimykaly se k nejrůznějším světovým velmocem, podle toho, jaké největší výhody jim kdo nabídl. A i zde byl výběr „podřízeného“ státu omezen: Československo se po válce přimykalo k Francii stejně jako Rumunsko a Jugoslávie (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), Polsko bylo příliš daleko na prosazení případného

17

Mussolini, Benito. The Doctrine of Fascism. [cit. 2007-05-14] Dostupné z URL 18 Kapras, Jan. Fašismus. Praha 1936.

11

italského vlivu, navíc prosazovalo zcela svébytnou mezinárodní politiku, zbývalo tak jen Rakousko a Maďarsko. A právě v těchto zemích našla fašistická Itálie prostor, kde mohla uplatňovat svůj vliv. Maďarsku pomáhalo uklidňovat vztahy s jinými státy při jeho padělatelských aférách19 a Rakousko podporovalo v jeho odmítání spojení s Německem. 20 Za dobrým poměrem k těmto dvěma zemím ve 30. letech jistě nemalou roli sehrával i fakt, že Itálie s nimi jako první země po skončení války uzavřela obchodní smlouvy, a to ještě před podpisem mírových smluv. Od té doby se Itálii soustavně dařilo posilovat svůj vliv v Podunají. Na přelomu 20. a 30. let pak spolu Itálie, Rakousko a Maďarsko uzavřely prozatím dvoustranné smlouvy o spolupráci a přátelství, které se později staly podkladem pro jednání o užší trojstranné spolupráci těchto států. Jako první byla už v roce 1927 uzavřena italskomaďarská smlouva o přátelství, první maďarská smlouva tohoto typu. Následně byla v roce 1930 dodatkem rozšířena rakousko-maďarská arbitrážní smlouva z roku 1923 na smlouvu o přátelství. V tajném dodatku se státy dohodly, že v politických záležitostech týkajících se jejich sousedů spolu budou udržovat blízké styky přes své vyslance. V témže roce byla uzavřena ještě obdobná italsko-rakouská přátelská smlouva. Tyto tři dvoustranné smlouvy se staly základem dalšího jednání o vytvoření římského trojbloku.

MAĎARSKO Celá maďarská zahraniční, ale i vnitřní, politika by se dala vyjádřit jediným programem, cílem a požadavkem: REVIZE TRIANONU. Mírová smlouva podepsaná 4. června 1920 v paláci Velký Trianon ve Versailles byla, a v nacionálních maďarských kruzích stále je, chápána jako největší nespravedlnost a křivda, která kdy mohla být na Maďarech spáchána. Největší nespravedlností se stalo vytyčení nových státních hranic, a tedy ztráta rozsáhlého území, značného počtu obyvatel a hospodářského zázemí pro průmysl.

19

Maďarsko v meziválečné éře mělo několik padělatelských afér, kdy se přišlo na to, že nejvyšší vládní kruhy se podílí na falšování zahraničních měn – nejznámější aférou je ta, při níž byly náhodou v zavazadlech maďarského diplomata v Nizozemí nalezeny falešné francouzské franky. Stopy vyšetřování vedly do státního kartografického úřadu v Budapešti a do nejvyšších vládních kruhů. Na zásah Itálie a Británie byly vztahy mezi Maďarskem a pobouřenou Francií uklidněny. 20 Pro Itálii byla rakouská nezávislost důležitá především kvůli jihotyrolské otázce. Mírovými smlouvami totiž získala území s většinovou německy mluvící populací. V případě spojení Rakouska s Německem se obávala, že velké a silné Německo by prosadilo nároky na území s německým obyvatelstvem snáze, než malé a mnohem slabší Rakousko.

12

Hranice, které byly vymezeny již 12. června 1919 usnesením Nejvyšší rady spojenců bez účasti zástupců maďarské delegace, oproti bývalým hranicím Uherského království nezahrnovaly Sedmihradsko a bývalé východní Uhry, které byly dány do správy Rumunska, Chorvatsko-Slavonsko, Vojvodinu, Bosnu a Hercegovinu a menší území Medimurje a Prekmurje připojených k novému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, 21 Slovensko – bývalé Horní Uhry a Podkarpatskou Ukrajinu připojených k Československu,22 Burgenland přiřknutý Rakousku23 a přístav Rijeku. Zemí, která ještě získala část území bývalých Uher bylo Polsko, které získalo menší území v oblasti Oravy. Nové Maďarsko se navíc muselo vzdát všech budoucích územních nároků.24 Maďarsko ve smlouvě dále uznalo úplnou nezávislost nástupnických států, zavázalo se v rámci splácení válečných reparací uhradit prozatím nespecifikovanou sumu, svoji armádu muselo zredukovat na 35.000 mužů, zcela zrušit námořní a letecké jednotky a navíc velení armády podrobit kontrole spojenecké komise. Armáda také mohla být využita pouze pro udržení vnitřního pořádku a ochranu hranic. Pro Maďarsko zůstalo přes všechna další omezení nejbolestivějším místem smlouvy ztráta území: z původních 325.270 km2 se totiž jeho rozloha zmenšila na pouhých 92.923 km2. Ztráta území samozřejmě znamenala i ztrátu obyvatel: z více než 20 milionů obyvatel starých Uher zůstalo v novém Maďarsku něco málo přes 7,5 milionů obyvatel. Ztráta maďarského – myslím tím etnického maďarského – obyvatelstva nebyla tak drastická, jak by to na první pohled vypadalo a jak tvrdila oficiální propaganda Budapeště. Maďarští politici na mírové konferenci operovali s takovým počtem, jako ztrátou třetiny etnického maďarského obyvatelstva. Toto tvrzení bylo značně nadsazené. Politici vycházeli z poslední předválečné statistiky z roku 1910, kde národnost byla určována podle „mateřského“ jazyka, který ovšem nebyl definován jako jazyk matky a rodinného prostředí, ale jako jazyk, kterým člověk hovoří nejčastěji a nejraději. Při vrcholné maďarizaci to byl značně nestandardní způsob určení národnosti. Nemaďarské menšiny se tak stávaly Maďary jenom proto, že v jejich okolí převládala úřady preferovaná maďarština. Po válce si tak maďarští politici mohli dovolit operovalo s tím, že v novém Československu je třetina obyvatelstva maďarské národnosti – etničtí Slováci totiž byli podle metodiky určování 21

Města Pécs, Mohács, Baja a Szigetvár byla pod správou Království od bělehradské dohody o příměří z 13. listopadu 1918 až do podpisu Trianonské smlouvy, kterou byly vráceny Maďarsku. 22 Maďarské delegace vedená hrabětem Apponyim žádala vytvoření společných maďarsko-polských hranic, což by prakticky znamenalo připojení východních Slovenska a Podkarpatské Rusi k Maďarsku. 23 V Burgenlandu žily tři čtvrtiny obyvatel německé národnosti, 15 % Chorvatů a jen 8,5 % Maďarů. 24 Maďarská vláda se ztrátou území samozřejmě nesouhlasila a požadovala provedení plebiscitu na všech odtrhávaných územích. Byla však úspěšná pouze s požadavkem plebiscitu v Šoproni, kde se obyvatelstvo skutečně vyslovilo pro setrvání v Maďarsku.

13

národnosti z roku 1910 Maďary, ostatně jako většina slovanského obyvatelstva v ostatních částech bývalých Uher. Nutno ovšem říci, že za hranicemi nového Maďarska skutečně zůstalo kolem 3 milionů etnických Maďarů, z nichž na 400.000 se během jednoho roku po válce vrátilo do Maďarska jako uprchlíci.25 V Maďarsku na druhou stranu zůstal necelý milion příslušníků národnostních menšin 26 , kteří se postupem času násilně nebo i přirozenou cestou maďarizovali.27 Ztráta rozsáhlého území se zásobami surovin i jeho obyvatelstvem coby pracovní silou logicky vedlo ke kolapsu hospodářství, už tak poznamenaného válkou. Kolaps byl o to rychlejší a hlubší, protože v novém Maďarsku zůstal převážně zpracovatelský průmysl a v zemědělství převažoval zaostalý typ feudálního velkostatku. Krizi hospodářství prohloubila i existence Maďarské republiky rad, které svými zásahy – kolektivní vlastnictví, hodinová mzda místo úkolové aj. přivedla zemi do ještě větší krize, maďarská ekonomika se dostala zhruba na 60 – 70 % hospodářské výroby předrevolučního stavu, už tak poznamenané válkou. A žádná z pravicových vlád, které nastoupily po republice rad, se s danými problémy nedokázala vyrovnat a všechny problémy, ve všech odvětvích, sváděla na Trianon. A díky tomu, že tu vlády měly vždy viníka všech problémů v hospodářství – Trianon – ani se nesnažily problémy řešit a efektivně využívat finanční pomoc, kterou dostávaly ze zahraničí. Velké částky šly na propagační kampaně v zahraničí, reprezentaci státu, placení pobytu zahraničních návštěv v Maďarsku a „samozřejmě“ část půjček zmizela mezi rozsáhlým byrokratickým státním aparátem. Na rozvoj průmyslu, na který byly půjčky určeny, tak šel jen nepatrný zlomek půjček a dotací. To, spolu s neochotou konstruktivně spolupracovat s okolními nástupnickými státy kvůli maďarským územním požadavkům

25

Příliv těchto navrátilců jen zhoršoval situaci v Maďarsku, protože šlo většinou o státní úředníky, kteří jen těžko nacházeli v krizovém Maďarsku uplatnění. 26 Bylo to přibližně půl milionu Němců, 140 tisíc Slováků, dále Rusíni, Rumuni, Chorvati a Srbové. Jde však jen o přibližné počty, protože oficiální statistiky čísla podhodnocují. 27 Maďarizace slovanských i ostatních národnostních menšin probíhala již od konce 18. století, kdy se v Uhrách začala rozvíjet snaha o vytvoření jednotného politického národa. Jako jednotící prvek v multietnickém obyvatelstvu byl zvolen maďarský jazyk, který se však stal nástrojem násilné maďarizace. V průběhu 19. století byla přijata série školských zákonů, které ustanovily maďarštinu jako povinnou na všech typech školách, včetně národnostněmenšinových. Etničtí Maďaři byli navíc neustálou propagandou přesvědčováni, že v Uhrách existuje opravdu pouze jeden národ, a to jsou oni. Pro samotné příslušníky nemaďarských menšin v Uhrách byla nepříjemná i skutečnost, že ve druhé polovině 19. století se šovinistickými staly i strany, které dříve byly liberální a národnostních menšin se zastávaly. Změnu jejich názoru asi nejlépe vyjádřil Kálmán Tizsa v roce 1875: „Uvnitř Uher může být jenom jeden životaschopný národ: tímto politickým národem je národ maďarský. Uhry nikdy nemohou být Švýcarskem východu – to by pak přestaly existovat.“ (citováno podle: Lendvai. Tisíc let maďarského národa, s. 241). Když Uhry skutečně přestaly existovat a vzniklo několik nových států, etničtí Maďaři se s tím nikdy nesmířili.

14

dostávalo Maďarsko do stále hlubší krize. Obrat v krizovém hospodářství nastal v roce 1924, kdy země získala další rozsáhlé zahraniční půjčky a zavedla novou měnu (pöngö). Jak jsem se snažila naznačit, společenská i hospodářská krize měla podle Maďarů společného viníka – nespravedlivou mírovou smlouvu, kterou bylo potřeba změnit. K tomu však bylo nutné najít spojence, který by měl společné zájmy a byl dostatečně silný, aby Maďarsku pomohl prosadit jeho zájmy. Jako jediné dva státy přitom v této složité úloze vycházely Německo a Itálie. Okolní státy nepřicházely v úvahu, protože to byly právě oni, kdo dostaly „maďarské“ území. Francie se postupně soustředila na malodohodové státy a Británie se víceméně z Evropy stáhla. Německo však mělo vlastní problémy, navíc jako poražená velmoc, které byla připsána hlavní vina za válku ani neměla příliš možností, jak prosadit změny v mírových smlouvách. Zbyla proto jediná Itálie, která se těsně po válce a v průběhu 20. let mohla zasadit o revizi mírových smluv.

HORTHYOVSKÝ REŽIM Jestliže italský fašismus ideově vycházel, nebo se o to alespoň pokoušel, z Doktríny fašismu a austrofašismus rozvíjel Spaanovo učení a encykliku Quadragessimo anno, pak maďarský fašismu nic takového neměl. V Maďarsku existovalo již ve 20. letech několik skupin, které měly fašizující prvky, jednotná strana, která by měla skutečné fašistické prvky s masovou podporou obyvatelstva však v zemi neexistovala až do poloviny 30. let. Jestli skupiny měly něco společného, z něčeho vycházely, pak to byla představa obnovení Velkých Uher svatého Štěpána a revize versailleských mírových smluv. Společným prvkem fašizujících skupin byl také antisemitismus. Nešlo však o antisemitismus na rasovém základě, ale o antisemitismus sociální: gentry, střední a nižší společenské vrstvy nenáviděly židovské podnikatele, kteří ovládali většinu maďarského průmyslu a kapitálu. V zemi byl také již ve 20. letech poprvé uplatněn numerus clausus pro studenty vysokých škol z židovských rodin. Kvůli roztříštěnosti fašistického hnutí do mnoha malých skupin, i když se společnými zájmy, nelze hovořit o meziválečné Maďarsku do poloviny 30. let jako o zemi s fašistickým režimem. Je lépe hovořit o Horthyovském režimu než o Horthyovském fašismu. V zemi totiž panoval pravicově zaměřený režim, který se však navenek snažil tvářit demokraticky, ve kterém měl velký vliv regent Horthy, který nepodporoval všechny kroky fašistických skupin. Bývalý rakousko-uherský admirál Miklós Horthy se vlády v zemi ujal jako regent po krátké vládě prosovětské Maďarské republiky rad. Tento bývalý stoupenec Habsburků

15

byl velice rozporuplná osobnost na maďarské politické scéně. Byl probritského zaměření, protože Británii uznával jako silnou námořní velmoc, která dokáže prosadit své zájmy ve světě, byl také zaměřen proti Německu, což mu však nezabránilo podporovat vazby na krajně pravicové německé kruhy zejména v Bavorsku. 28 Díky svému velkému vlivu a pravomocem měl regent v zemi silné postavení. Když například v roce 1931 poněkud nečekaně přijal demisi dlouholetého premiéra Istvána Bethlena, 29 jmenoval, po krátké a neúspěšné vládě Gyuly Károlyiho, do funkce premiéra svého osobního přítele Gyulu Gömböse, do kterého vkládal velké naděje na posílení maďarského postavení ve světě. Gömbös ve svých veřejných i soukromých prohlášeních požadoval znovuvytvoření Velkých Uher, a to i za pomoci vojenské síly, a tak nepřekvapí, že v zahraniční politice se orientoval na autoritativní pravicové režimy, do kterých vkládal naději na změnu a prosazení „spravedlivých“ územních požadavků Maďarů. Zaměřil se proto na Itálii, se kterou měla země dlouhodobě dobré vztahy a na Německo, kde se k moci dostával Hitler, který byl Gömbösovy názorově blízký. Podle Gömbösových představ by jako spojenec stačil jeden z těchto států, musel by však být dostatečně silný k prosazení revize. Lepší by proto bylo vytvořit blok čtyř států – Maďarsko, Rakousko, Itálii a Německo, který by svou silou a významem překonal odpor Francie a Malé dohody. A kdyby nevyšlo vytvoření čtyřbloku, mohlo by se Maďarsko pokusit stát se jakýmsi mostem mezi Itálií a Německem, které by se staly nejsilnější evropskou silou, a za odměnu získat svá bývalá území.

RAKOUSKO Určujícím pro směřování meziválečné politiky Rakouska, vnitřní i zahraniční, byl jeho poměr k Německu. Ještě před skončením války, 21. října 1918, německy mluvící poslanci rakousko-uherského parlamentu vyhlásili nový stát – Německé Rakousko (Deutsch Österreich). Tímto názvem jasně deklarovaly svoje přání o připojení Rakouska k Německu.

28

Např. v roce 1923 byla uzavřena předběžní dohoda mezi Maďarskem a pravicovým Bavorskem. Viz. Štefan, E. B. Od Horthyho k Szálasimu. S. 126 – 129. 29 Bethlén se stal premiérem po prvním pokusu Karla Habsburského o návrat na uherský trůn. Jako první premiér začal budovat dobré vztahy se sousedy – podle něj mohlo Maďarsko prosadit své územní nároky jen mírovou cestou. Vylepšil vztahy své země s Británií i Francií, protože zavedl alespoň zdání parlamentního systému, i když plnoprávný systém se mu kvůli specifickému postavení regenta Horthyho vybudovat nepodařilo. V září 1922 dovel zemi do Společnosti národů, kde se však brzy maďarské působení zúžilo na prosazování nároků na ochranu maďarských menšin v zahraničí a útočení na nástupnické státy. Po nějaké době se Bethlenovy představy o prosazení revize mírovou cestou ukázalo jako neúčinné, a tak i on začal prosazovat revizi mnohem razantněji. S problémy ve vnitřní politice se také nedokázal příliš úspěšně vyrovnat, každou větší krizi řešil podáním demise, kterou ovšem regent nepřijal, a po níž mu zvětšil jeho pravomoci. Po volbách v roce 1931 však regent nečekaně jednu takovou demonstrativní demisi přijal.

16

Následně se v ústavě nového státu z 12. listopadu 1918 přímo říkalo, že republika Německé Rakousko je součástí Německé republiky. Tato touha po spojení s Německem byla důsledkem nejen osobních sympatií k Němcům, které ovšem nebyly nijak veliké, ale především zcela pragmatickou úvahou – Rakousko bylo v rámci rakousko-uherské monarchie především jejím administrativním a finančním centrem, ostatní státy byly jeho zemědělským, surovinovým a průmyslovým zázemím, o které při rozpadu monarchie a vzniku nezávislých států přišlo, a tak přišla na řadu úvaha o životaschopnosti nového státu. Když proto následně přišel krach válečného hospodářství a Rakousko v zimě 1918/ 1919 mrzlo a hladovělo, ve spojení s hospodářsky silnějším a stabilnějším Německem byla spatřována jedna z mála reálných možností na záchranu země. Přání o spojení s Německem však muselo Rakousko opustit: světové velmoci si spojení těchto dvou zemí nepřály – příliš se bály posílení Německa, a tak klausule o zachování rakouské nezávislosti byly včleněny do mírové smlouvy uzavřené mezi nimi s Rakouskem i Německem. Za to, že se Rakousko myšlenky na anšlus vzdalo, mu byly poskytnuty mezinárodní půjčky a další výhody. Zákaz anšlusu byl následně zakotven do další mezinárodní smlouvy, tzv. ženevských protokolů, které také obsahovaly rakouské zřeknutí se myšlenky na spojení s Německem za příslib další finanční podpory evropských států včetně Československa. To se tak fakticky stalo jedním z garantů rakouské nezávislosti. Rakousko se myšlenky na anšlus zřeklo překvapivě snadno: jeho průmyslové kruhy se totiž zalekly spojení s hospodářsky silnějším Německem, úřednictvo bývalé monarchie se nevzdalo myšlenky na vytvoření federace s novými nástupnickými státy. Svoji roli také sehrávala domněnka, že v případě připojení by si Československo u velmocí vybojovalo posunutí hranic směrem na jih, což bylo pro Rakousko nepřípustné – už tak rozpadem monarchie ztratilo své hospodářské zázemí, přišlo o jižní Tyrolsko, přístup k moři a některá menší území – další území si už rakouská vláda a země nemohla dovolit ztratit. I když jednání o spojení Rakouska s Německem nakonec ztroskotalo, v obou zemích myšlenka anšlusu nikdy nezanikla. To se ukázalo např. roce 1931, kdy se obě země pokusily obejít zákaz spojení obou zemí, a 19. března rakouský místokancléř Schober a německý ministr zahraničí Curtius podepisují podmínky vzniku německo-rakouské celní unie. Už zde se ukázalo, že velmoci v tzv. rakouské otázce nejsou ani trochu jednotné a ani si příliš nevědí rady, jak v ní postupovat. Francie a Československo se postavily kategoricky proti, protože se obávaly posílení Německa, některé státy, např. Jugoslávie a Rumunsko, ve společném německo-rakouském trhu viděly možnost udat své zemědělské a 17

průmyslové produkty a plán celní unie podporovaly. Francie a Československo se však obrátily na mezinárodní soudní dvůr v Haagu, a ten svým nálezem z 5. září 1931 celní unii zakázal, protože podle něj porušoval ustanovení plynoucí z mírových smluv a ženevského protokolu 1922. Snaha o vytvoření německo-rakouské celní unie byl poslední vážný pokus o spojení těchto dvou zemí, se kterým by vlády obou zemí souhlasily. V obou ze brzy poté dostaly k moci dvě skupiny lidí, jejichž spolupráce i přes ideologickou blízkost nebyla možná, alespoň se tak několik let zdálo. V Německu nacisté Adolfa Hitlera, kteří si vstup Rakouska do Říše velmi přáli, a v Rakousku austrofašisté Engelberta Dollfusse, kteří spojení s Německem kategoricky odmítali.

AUSTROFAŠISMUS A JEHO VZTAH K NACISTICKÉMU NĚMECKU Termínem austrofašismus se běžně označuje pravicový autoritativní režim v Rakousku, který v něm panoval v letech 1933 až 1938, a ve kterém měl hlavní roli Engelbert Dollfuss a po jeho smrti Kurt von Schuschnigg. Toto hnutí nacházelo své příznivce především v nižších a středních vrstvách rakouského obyvatelstva, které bylo nespokojeno s demokratickým režimem nového státu a požadovalo návrat vlády silné autority. Dollfuss nabídl novou koncepci stavovského státu, kde má každý své předem dané místo, který má blízký vztah s katolickou církví.30 Jedním z hlavních rysů austrofašismu za Dollfussova vedení byla jeho inklinace k Itálii a averze k Německu. Mocensky se austrofašismus opíral o polovojenské domobranecké hnutí Heimwehr, které však kolísalo mezi sympatiemi k Dollfussovi a Hitlerovým nacismem. Kancléř Dollfuss se rozhodl tvrdě potlačit opozici sociální demokracie, což vedlo v únoru 1934 ke krátké krvavé občanské válce, ale zasahoval i proti sílícímu nacistickému hnutí v Rakousku. A měl k tomu rozhodně plné právo: rakouští nacisté, materiálně, finančně i morálně podporovaní od svých německých soukmenovců, útočili na pozice rakouské vlády pomocí atentátů na dopravní uzly, na úřady vlády i představitele státní moci. Měli přitom jediné přání a požadavek: pád Dollfussovy vlády a připojení Rakouska k Německu.

30

Austrofašismus názorově a filosoficky vycházel jednak z učení Otomara Spaana o stavovské státě (Spaan své názory shrnul v díle Der Wahre Staat), jednak z papežské encykliky Quadragessimo anno o budování státu se svobodnými odborovými a stavovskými korporacemi v souladu s křesťanským učením. Obojí však bylo přejato volně a značně výběrově.

18

V Německu pro svůj požadavek nacházeli více než pochopení. Když se novým německým kancléřem stal rakouský rodák Adolf Hitler, možnost připojení Rakouska byla ze strany Německa oživena v nebývalé míře. Hitler se svým názorem, že spojení obou německých států je nezbytné, nijak netajil. Ve svém ideologickém manifestu Mein Kampf si jeho stoupenci mohli přečíst i tento výrok o přínosu Rakouska a jeho obyvatel k velkému německému národu: „Lidé nechápali, že nemít Němci v Rakousku skutečně nejlepší krev, nikdy by nebyli mohli mít sílu, vtisknout svou pečeť 52 milionovému státu natolik, že právě v Německu vzniklo mylné mínění, že Rakousko je stát německý. Nesmysl s nejtěžšími důsledky, ale přece jen skvělé vysvědčení pro deset milionů Němců ve Východní Marce. O věčném a neúprosném boji o německý jazyk, o německou školu a o německou podstatu mělo potuchu jen zcela málo Němců z říše. Teprve dnes, kdy tato smutná bída je vnucována milionům našeho národa v říši, kteří pod cizím panstvím sní o společné vlasti a touží po ní, pokoušejí se udržet svaté právo na mateřský jazyk, teprve dnes je chápáno v širším smyslu, poznamená nutnost bojovat za svoji národní podstatu. Nyní snad dokáže někdo změřit velikost němectví ze staré Východní Marky říše, které, odkázáno sama na sebe, po staletí bránilo říši nejprve na východě aby konečně udrželo německou jazykovou hranici v rozdrobené malé válce v době, kdy se říše snad zajímala o kolonie, ale ne o vlastní maso a krev před svými dveřmi.“31 Který Němec by si pak nepřál přivítat ve všeněmecké říši své bratry s tou nejlepší krví! Hitlerovou snahou vůči Rakousku bylo jeho sloučení s Německem – spojení dvou částí jednoho a téhož národa bylo logickým řešením, po němž by spojený silný německý národ mohl expandovat dále na východ, kde Hitler viděl jeho oprávněný životní prostor. Expanze Německa tedy měla začít anšlusem Rakouska. Díky mezinárodnímu postavení Rakouska se tento úkol nezdál nesplnitelný. Rakousko totiž nepatřilo ani do francouzského spojeneckého tábora, ani do jiného silnějšího spojeneckého bloku. Rakousko uzavíralo většinou smlouvy obchodní, nikoli smlouvy alianční. Kdyby se proto podařilo v Rakousku posílit sympatie s myšlenkou anšlusu, po přestálé celosvětové hospodářské krizi by se nenašlo příliš silných odpůrců, kteří by byli schopni zabránit spojení obou německých zemí. Tomuto poměrně jednoduchému plánu však stáli v cestě dva muži a dva národy. Jedním byl Benito Mussolini a jeho Italové, kteří v Podunají viděli svoji vlastní zájmovou sféru, a tím druhým mužem byl sám rakouský kancléř Dollfuss s rakouským národem.

31

Hitler, Adolf. Mein Kampf očima dneška. s. 41.

19

Když Hitler pochopil, že kancléř Dollfuss nepřipustí ani vyhlášení předčasných voleb v Rakousku, ve kterých by nejspíše zvítězili rakouští přívrženci nacismu,32 zaujala německá vláda k Dollfussově vládě a režimu vyloženě nepřátelský postoj. V říšských novinách i rozhlase se rozpoutala štvavá kampaň proti rakouskému režimu. Rakouská vláda odpověděla přiměřeným protiopatřením a zavedla trestní postihy proti štvavé kampani na území Rakouska. Hitlerova vláda za to zavedla 27. května 1933 kauci 1.000 marek pro každého Němce cestujícího do Rakouska, čímž došlo nejenom takřka zrušení německé turistiky v Rakousku, ale také vážnému narušení příhraničí spolupráce. Rakouští nacisté sdružení v NSDAP, se souhlasem a podporou Berlína, zašli ještě dál a v červnu zahájili teroristické akce – bombové útoky na dráze, na kanceláře státních i stranických orgánů, atentáty na představitele vlády i heimwehru byly na denním programu. Na rakouské protesty, které prokazovaly, že násilné akce rakouských nacistů jsou podporovány Německem – ať již šlo o dodávky zbraní a výbušnin nebo výcvik tzv. Rakouské legie v nacistických výcvikových táborech na území Bavorska, Berlín reagoval jen nerad33 a Hitler se svojí vládou odmítali jakékoli nařčení z vměšování se do vnitřního vývoje Rakouska a dění v Rakousku označovali za svobodnou vůli rakouského lidu. V jednom z projevů v parlamentu začátkem roku 1934 Hitler ohledně vztahu k Rakousku prohlásil: „Tvrzení, že německá říše chce znásilnit rakouský stát, nemůže být ničím dokázáno. Je však samozřejmé, že hnutí, které zachvátilo celý německý národ, se nezastaví před hranicemi země, která nejen je německá svým lidem, ale také svými dějinami. Jestliže nynější rakouská vláda považuje za nutné

potlačovat toto hnutí, musí osobně převzít

odpovědnost z důsledků své vlastní politiky. Říšská vláda teprve tehdy vyvodila důsledky z postupu rakouské vlády proti nacionálnímu socialismu, když tím byli dotčeni němečtí říšští příslušníci. Tvrzení rakouské vlády, že se strany německé říše byl podniknut nebo jen zamýšlen nějaký útok proti rakouskému státu, musím odmítnout co nejostřeji. Útoky namířené proti dnešní rakouské vládě vybyly rázem zmařeny, kdyby tato vláda se odhodlala rovněž požádat německý lid v Rakousku, aby před celým světem konstatoval, že jeho vůle se shoduje s vůli rakouské vlády. Já, který s hrdou radostí se hlásím k rakouské bratrské zemi 32

Na jaře 1933 se Rakousko ocitlo v krizi, kterou vláda označovala jako krizi parlamentní. Ve zkratce lze říci že kvůli „banálnímu“ jednání o stávce na železnici neprozřetelně odstoupili všichni tři prezidenti Národní rady, takže zahájenou parlamentní schůzi neměl kdo řádně ukončit, ani se parlament nemohl rozpustit. Vypsání předčasných voleb si pak nepřála ani sociální demokracie, ani křesťanští socialisté. V době, kdy nacisté v Rakousku posilovali, navíc pod vlivem vítězství jejich soukmenovců v říšských volbách v Německu 5. března, by to pro ně byl vskutku sebezničující krok. 33 Například na rakouskou nótu ze 16. ledna 1934 protestující proti podpoře rakouských nacistů Německem, Berlín odpověděl až 2. února, a to v tom smyslu, že odmítá odpovědnost za každý nacionálně-socialistický útok v Rakousku (viz níže).

20

jako ke své domovině, musím protestovat proti názoru, jako by německé smýšlení rakouského lidu vůbec potřebovalo nějakého podněcování z německé říše.“34 „Já, který se s hrdou radostí hlásím k rakouské bratrské zemi jako k své domovině, musím protestovati proti názoru, jako by německé smýšlení rakouského lidu potřebovalo nějakého podněcování se strany německé říše. Jsem si jist, že ještě dnes tak dobře znám svou domovinu a její lid, abych věděl, že to, co ovládá dnes srdce 66 milionů Němců v Německé říši, ovládá i srdce i myšlenky rakouského lidu. Německá vláda je, při plném respektování svobodné vůle rakouského němectví, vždy ochotna podat ruku k opravdovému dorozumění.“35 Rakouská vláda na veškeré zásahy do vnitřního vývoje mohla reagovat pouze tím, že zakázala dovoz německých novin a časopisů do země. Nic víc dělat nemohla, pokud nechtěla vyvolat otevřené střetnutí s nacistickým Německem. Dollfuss se pro uklidnění situace v zemi v polovině května pokusil vyjednat s nacisty příměří, ale kvůli jejich velikášským požadavkům jednání ztroskotala. 36 Po pokusu o smír rakouská vláda proti nacistům tvrdě zakročila: nacistický generální inspektor pro Rakousko Theo Habicht byl zatčen a vyhoštěn ze země a 19. července byla v Rakousku zakázána NSDAP. Nacisté však s útoky nepřestali, jejich vedení se jen přesunulo do Mnichova. Další možností, jak se bránit nacistickým útokům a zásahům do vnitropolitického vývoje bylo uzavřít spojenectví s některou silnou evropskou mocností, která by se svoji vahou postavila na rakouskou stranu. Kancléř se obrátil do Paříže, Londýna a Říma, kde tamním vládám nabídl, aby se staly protektorem rakouské nezávislosti a zabránily tak německým útokům. Kladné odezvy se dočkal jen z Říma. Orientace na Itálii v Rakousku ostatně nalézala již dlouhodoběji pochopení a sympatie. Důvodem byl podobný vládní systém, který chtěl Dollfuss nastolit i v Rakousku. To se ostatně ukázalo 1. května 1933, kdy byla vyhlášena nová rakouská ústava, která se očividně inspirovala ústavou Itálie. 37 Dollfuss se také v Itálii inspiroval v hromadění vedení více ministerstev v rukou jedné osoby – vůdce země, tedy jeho. V září 1933 vedl hlavní 34

Drill v říšském sněmu. Lidové noviny, středa 31. leden 1934 odpoledne, roč. 42, č. 55, s. 1. Kancléř Hitler o zahraničních otázkách. Venkov, středa 31. ledna 1934,roč. XXIX, č. 25, s. 3. 36 Dollfuss přišel s nabídkou dvou křesel ve vládě, nacisté však požadovali vypsání předčasných voleb, což pro kancléře bylo nepřijatelné. 37 V nové, korporativní rakouské ústavě byl ve jménu Boha vyhlášen stavovský stát, ve kterém byla společnost rozdělena do sedmi stavovských korporací – zemědělství a lesnictví, průmysl včetně dolů, živnosti, obchod a doprava bez spolkových drah, peněžnictví a úvěrnictví včetně pojišťovacích společností, volná povolání a sedmým stavem veřejná správní služba. Nově byl Spolkový sněm složen ze zástupců těchto korporací a spolkových zemí a měl 59 členů. Sněm přišel o právo zákonodárné iniciativy, dokonce neměl ani možnost diskuse o návrzích vlády. Návrhy mohl pouze schválit, nebo zamítnout. Právo zákonodárné iniciativy neměly ani nové korporace, pouze vláda mohla předkládat zákony, ke kterým korporace mohly předkládat jakási doporučení, která však nebyla závazná. Tím došlo k omezení dosavadního demokratického systému v Rakousku. 35

21

ministerstva: obrany, vnitra, zahraničí i zemědělství. Rakousko se stále více vnitřně přimykalo k Itálii, ale kromě formální smlouvy o přátelství z roku 1930 nemělo vztahy s Itálií, coby hlavního zahraničněpolitického partnera, nijak upraveny.

22

ŘÍMSKÉ PROTOKOLY CESTA K PROTOKOLŮM Státem, který inicioval vytvoření politického a hospodářského sdružení Itálie, Maďarska a Rakouska, byla z výše zmíněných důvodů Itálie. Změnou vnitropolitických poměrů především v Rakousku v roce 1929 k tomu měla ideální příležitost. Dřívější opravdu blízké spolupráci mezi Itálií, Maďarskem a Rakouskem bránila koncem 20. let „levicovost“ rakouských vlád. V Římě a Budapešti se obávali strašidla v podobě „rudé Vídně“. To se změnilo v roce 1929, kdy se vlády ujal pravicový politik Johannes Schober. Díky jeho pravicovému zaměření mohla být v roce 1930 dohodnuta a podepsána rakousko-maďarská smlouva o přátelství. 38 V tajném dodatku se oba státy dohodly, že v politických záležitostech týkajících se jejich sousedů spolu budou udržovat blízké styky přes své vyslance. Smlouva o přátelství mezi Rakouskem a Maďarskem doplnila italsko-rakouskou smlouvu z roku 1930 a italsko-maďarskou smlouvu z roku 1927, šlo však jen o smlouvy dvoustranné. Bylo nutné uzavřít trojstrannou smlouvu, aby došlo k posílení spolupráce tří států a vytvoření skutečného bloku spolupracujících států, který by získal v Evropě vliv. První konkrétnější italský návrh, jak k sobě připoutat Rakousko a Maďarsko, vznikl v březnu 1932. Toto připoutání mělo proběhnout přes hospodářskou spolupráci všech zemí a podrobnosti byly obsaženy v tzv. Broncchiho plánu. Jeho naplnění však nebylo nijak jednoduché. Sice se rozeběhla dvoustranná jednání mezi hlavními představiteli tří států, ta však byla ještě ovlivněna světovou hospodářskou krizí, s jejímiž následky se všechny země musely vyrovnat. Začátkem 30. let, kdy se státům přeci jenom podařilo alespoň částečně stabilizovat své ekonomiky, se státy odvážily rozvinou i širší mezinárodní ekonomickou spolupráci, která by jim mohla výrazně pomoci a na kterou dříve neměly pomyšlení. Ze tří států mělo největší problémy, kvůli svému agrárnímu zaměření, Maďarsko. Možnost uzavřít hospodářskou smlouvu, která by zlepšila jeho krizové hospodářství, pro něj byla velice lákavá, ne-li nutná. Snažilo se však vytěžit co nejvíc,39 a tak pro něj nástup Hitlera a jeho extrémní pravice v Německu k moci znamenal možnost získat ještě větší výhody, než mu nabízel dosud jediný spřátelený stát, Itálie. Italský plán hospodářsko-politické spolupráce v Podunají byl tak vážně ohrožen. 38

Šlo vlastně o dodatek k arbitrážní smlouvě z roku 1923. Co nejvíce pro Maďarsko znamenalo nejen hospodářské výhody, ale především podporu revizionistických a nacionálních snah. 39

23

OHROŽENÍ – GÖMBÖS JEDNÁ S HITLEREM Po nástupu Hitlera, který byl Gömbösovi svým krajně pravicovým zaměřením blízký i osobně, do funkce německého kancléře se maďarský premiér začal zajímat o to, jaké výhody by jeho zemi plynuly z případné úzké hospodářské spolupráce s Německem – pokusil se proto navázat spolupráci s Hitlerem a jeho novou vládou. Případná orientace na Německo byla logickým vývodem předešlého maďarského politického a hospodářského vývoje země. Mezi Maďarskem a Československem, které vzhledem ke svému průmyslovému zaměření mělo nejlepší předpoklady ze všech zemí v regionu s Maďarskem hospodářsky spolupracovat, zuřila od začátku 30. let nevyhlášená celní válka, další okolní státy za světové hospodářské krize zavedly v hospodářství autarkii – navíc byly podobně jako Maďarsko orientovány agrárně, takže vyhlídky na rozsáhlejší hospodářskou spolupráci s nimi byly takřka nulové. Maďarsko se muselo pokusit najít odbytiště pro své agrární přebytky, a naopak suroviny a výrobky pro průmysl, v některé rozvinutější zemi západní Evropy. Za hospodářské krize se novým, jak se ukázalo vpravdě strategickým, obchodním partnerem stalo právě Německo, které hospodářskou krizi přestálo vcelku dobře – obrat jeho

zahraničního

obchodu

mezi

ním

a

Maďarskem

vzrůstal,

zatímco

se

sousedními malodohodovými státy klesal.40 Gömbös jako první čelní zahraniční státník v červnu 1933 navštívil nového německého kancléře Adolfa Hitlera. V dnech 17. a 18. spolu jednali v Erfurtu a Berlíně o možnostech rozšíření německo-maďarských obchodních vztahů, především však o možnostech politické spolupráce při prosazování revizionistických požadavků. Výsledkem obchodních jednání byl příslib exportních úlev pro Maďarsko. Co se týče podpory revize, Německo mohlo Maďarsku vyjádřit pouze morální podporu. Hlavním důvodem bylo to, že si Hitler byl vědom důležitosti Rumunska a Jugoslávie, proti kterým měla být maďarská revize také namířena, pro německý válečný průmysl. Nešlo o nic menšího než o bohatá naleziště rumunské ropy a jugoslávskou zemědělskou produkci. Hitler proto navrhl Gömbösovi, aby své revizionistické úsilí zaměřil proti Československu, což by ani v nejmenším Německu nevadilo – vždyť Československo bylo společným nepřítelem. 40

Místo pěti států v maďarském exportu a importu v %. (Podle: Romportlová, Marta. ČSR a Maďarsko 19181938. S. 151 a 152.) Export 1922-1925 Export 1934-1937 Import 1922-1925 Import 1934-1937 Rakousko 36,8 29,0 24,7 19,1 Československo 20,0 1,2 24,4 5,8 Německo 9,0 27,5 14,8 27,0 Rumunsko 6,4 4,8 8,2 11,4 Jugoslávie 7,5 2,4 3,3 4,9

24

Z obavy o zachování dobrých vztahů s Rumunskem a Jugoslávií byla také odmítnuta Gömbösem navrhovaná německo-maďarská smlouva. Také jím navrhovaná německoitalská spolupráce prozatím nedošla v Berlíně pochopení, především kvůli rozdílnému přístupu k Rakousku. V Itálii vyvolala berlínská schůzka obavy z možného sblížení svého perspektivního spojence s Německem. Aby Gömbös situaci uklidnil, navíc za situace, kdy se nedočkal jasné Hitlerovy podpory svých revizních a politických plánů, informoval Mussoliniho dopisem z 24. června o svém jednání. Tvrdil, že šlo pouze o rozšíření obchodních styků a získání osobních dojmů z nového německého režimu. Na to mu Mussolini 1. července odpověděl, že nejdříve se musí dohodnout užší spolupráce mezi nimi a Rakouskem, a poprvé Gömbösovi představil svůj plán na spolupráci. Navrhoval mu uzavřít nejdříve maďarsko-rakouskou dohodu, ve které by se Maďarsko postavilo za rakouskou nezávislost. K této dohodě by se následně připojila i Itálie. 41 Gömbös reagoval prohlášením, že spolupráce ano, ale že pro Maďarsko jsou důležité i přátelské styky s Německem, především s ohledem na své územní požadavky vůči Československu. I přes tento jasný vzkaz, že Maďarsko si přeje zachovat dobré styky s Itálií, zároveň však navázat spojenectví s Německem, přičemž otázka nezávislosti Rakouska pro něj nemusela být stěžejní – tzn. bylo by ochotno ji obětovat, začala prozatím dvoustranná jednání, která vyvrcholila v březnu 1934 v Římě podpisem římských protokolů. Pro Maďarsko na přelomu let 1933/1934 prozatím zůstávala fašistická Itálie jistějším spojencem než nacistické Německo, kde Hitler svoje mocenské pozice teprve upevňoval a země byla v podivné mezinárodní izolaci, kdy si svět nebyl jistý, jak s nacisty jednat a co od nich může očekávat. Proto se pro tuto chvíli Maďarsko ve své zahraniční politice přiklonilo k proitalské orientaci. A vzhledem k tomu, že pro Itálii a její středoevropskou zahraniční politiku bylo důležité Rakousko, které bylo Německem ohrožováno, muselo i Maďarsko přizpůsobit rétoriku ve svých oficiálních prohlášení – šlo o vyjadřování sympatií k Hitlerovu režimu a jím propagované ideologii, které muselo omezit.

41

Viz Alianz Hitler-Horthy-Mussolini. s. 112-4.

25

RAKOUSKÝ PŘÍSTUP KE SPOLUPRÁCI POD ITALSKOU PATRONACÍ Na rozdíl od Maďarska, které s případným italsko-maďarsko-rakouským spojenectvím váhalo a taktizovalo, byla situace v Rakousku jiná. Kancléř Dollfuss se při sílícím tlaku nacistů nemohl cítit příliš jistě, protože Rakousko i patnáct let po vzniku samostatného státu nemělo pevné mezinárodní záruky své samostatnosti. Společnost národů se s počátkem celosvětové hospodářské krize dostávala do hluboké krize a nedalo se příliš spoléhat na její záruky čehokoli, a spojenecká smlouva se silným spojencem, který by Rakousku poskytl patronát před sílícím tlakem z Německa, také neexistovala. Kancléř se navíc doma potýkal s vnitřní levicovou opozicí, proti které se prozatím neodvážil definitivně zasáhnout. Teprve po setkání s Mussolinim v srpnu 1933 v Riccione, kde oba státníci dospěli k osobnímu i politickému porozumění Dollfuss uvěřil, že mu jiný stát, Itálie, poskytne záruky další samostatné existence. V domněnce, že je dobré nespoléhat se na nejednotnou a tudíž slábnoucí Společnost národů, ale na spojenectví s Itálií, ho Mussolini utvrzoval ve svých projevech, kdy mnohokrát prohlašoval, že Společnost národů, pokud nedojde k její důkladné reformě, se zhroutí se. K záchraně Společnosti by reforma musela proběhnout v roce 1934, a jak to vypadá v tomto roce neproběhne, a tak by Itálie byla připravena jednat o znovuvytvoření starého modelu rovnováhy sil v Evropě. Protože však tento model poněkud zastaral, Itálie by byla raději pro spolupráci všech velmocí, která jediná zajistí klidný vývoj malých států jako je Rakousko. Prozatím je Itálie připravena plnit role protektora rakouské nezávislosti. S příslibem italské protekce se Dollfuss odvážil odstranit sociálně demokratickou opozici a nastolit autoritativní režim pravicového zaměření, což jenom přispělo k dalšímu sbližování s Itálií. S Mussoliniho morální podporou se v únoru 1934 Heimwehr a Dollfuss odvážili vypořádat s vnitřní opozicí sociální demokracie. V následné krátké, ale krvavé občanské válce v Rakousku byla zcela vymýcena sociální demokracie, poslední silná opoziční strana. Únor 1934 je tak označován jako konec demokracie v Rakousku. Rakousko se zapojilo do dvoustranných jednání, v jejichž průběhu, takřka na úplný konec, 19. února 1934 vystoupil německý zemský inspektor pro Rakousko Habicht 42 s rozhlasovým projevem, který byl reakcí na společné francouzsko-italsko-britské prohlášení o nutnosti zachování rakouské nezávislosti ze 17. února 1934 a právě skončenou občanskou válku v Rakousku. V rozhlasovém projevu se Habicht ptal rakouské vlády, zda je po posledních domácích událostech a vzhledem k tragickým možnostem do budoucnosti 42

Titul komisaře pro Rakousko de facto označoval vůdce rakouských nacionálních socialistů.

26

ochotna i nadále setrvat na svém dosavadním kursu nespolupráce s nacistickým Německem, či zda je ochotna na záchranu německého národa v Rakousku hledat společně s nacionálněsocialistickým hnutím, tedy národem, cestu k lepší německé budoucnosti. Habicht se vyjádřil, že v případě spolupráce rakouské vlády s Německem „dohoda, která by z toho vyplývala, zaručuje vnitřní már v Rakousku a přináší Rakousku mír s Německou říší se všemi následky z toho vyplývající. Aby dokázalo svoji upřímnost a mírumilovnost, o níž byly vyslovovány pochyby, vydává vedení nac.-socialistického hnutí ještě dnes na veškeré složky své strany rozkaz, v němž se praví, že s okamžitou platností od úterka dne 20. února až do středy dne 28. února v poledne ve 12 hodin, t.j. po dobu osmi dnů, nastupuje příměří zbraní, v kteréžto době jest veškerým členům nac.-socialistické strany pod trestem okamžitého vyloučení ze strany zakázáno útočiti na rakouskou vládu anebo na její orgány, ať již slovem, nebo písmem, nebo jinými prostředky. … Kdyby se tak nestalo (rakouská vláda by neodpověděla – pozn.), anebo kdyby se tak stalo nedostatečným způsobem, bude boj po vypršení této lhůty – t. j. ve středu 28. února ve 12 hodin v poledne – znovu zahájen. … Nacionálně-socialistické hnutí doufá, že spolková vláda rakouská nyní také se své strany velkoryse a dostatečně svobodně smýšlí, aby mohla pochopiti toto gesto tak, jak bylo míněno, a aby v něm spatřovala most přes který jedině může vésti cesta Rakouska bez obětí k nové a šťastnější budoucnosti. Kéž krev mnohých, kteří v těchto posledních dnech padli, netekla nadarmo!“43 Takto formulované vyjádření znamenající jasnou výhružku nejen Dollfussově vládě, ale celému Rakousku, muselo ve Vídni vyvolat přinejmenším zděšení. Itálie toho příhodně využila, aby Rakousko opět utvrdilo v jeho proitalském směřování – italský tisk tvrdě odsoudil Habichtovu „provokaci“ a připomněl dlouhodobou snahu Itálie o ochranu rakouské nezávislosti: „Názor italské vlády o rakouské otázce jest známá. Je to myšlenka, která se projevuje pevným a rozhodným chováním.“44 Toto ubezpečování Itálie, že je schopna a hlavně ochotna zajistit Rakousku jeho nezávislost a hospodářský rozvoj – navíc potvrzené , a především obava z útoků nacistů na rakouskou

samostatnost

v konečném

důsledku

znamenající

pohlcení

nacistickým

Německem, dovedly rakouskou vládu bezpečně do italského zájmového tábora.

43 44

Haknkrajclerské ultimatum rakouské vládě. Venkov, středa 21. února 1934, roč. XXIX, č. 43, s. 3. Italie je připravena na všechny eventuality. Venkov, sobota 24. února 1934, roč. XXIX, č. 46, s. 3.

27

POSLEDNÍ DVOUSTRANNÁ JEDNÁNÍ Poslední dvoustranná jednání na vládní úrovni před podpisem protokolů proběhla ještě začátkem roku 1934. Výraz dvoustranná, je ale v těchto případech poněkud nepřesný. Na většině jednání se jako pozorovatel, nebo přímý účastník, podílel zástupce třetího státu. Většinou šlo o vyslance v dané zemi. Stejně tak tomu bylo 18. ledna, kdy italský státní podsekretář pro zahraniční záležitosti Flavio Suvich jednal za přítomnosti maďarského vyslance s Dollfussem ve Vídni. Zde byl poprvé veřejně představen plán na politické a hospodářské spojenectví Rakouska s Maďarskem. Podle plánu jak ho představily provládní noviny Neuigkeitsweitblatt, měl být vytvořen rakousko-maďarský dvojblok jako hospodářská protiváha Malé dohody. Později by se oba hospodářské bloky spolu s Itálií a také Německem mohly sejít a vytvořit nový koncept střední Evropy. Problémem v politickém a hospodářském sbližování by se podle listu mohla stát otázka bezpečnosti a rovnoprávnost ve zbrojení. 45 Tato schůzka byla posledním utvrzením pro Dollfusse, že sbližování se s Itálií je jediným možným východiskem z rakouské každodenní situace, kdy útoky ozbrojených rakouských nacistů neustávaly a země jim bez vnější pomoci nedokázala zabránit. Dollfuss upustil od snahy dohodnout se s Německem sám a očekával, že v případě potřeby by velmoci, samozřejmě v čele s Itálií, mohly v Berlíně intervenovat ve prospěch Rakouska.46 Stalo se tak díky Suvichovu prohlášení, že nezávislost a klid v Rakousku jsou záležitostí velmocí, a zvláště Itálie ze všech velmocí má na této nezávislosti největší zájem.47 Dollfuss pod vlivem rozvíjejících se jednání s Itálií a Maďarskem nakonec upustil i od oficiální stížnosti proti německému zasahování u Společnosti národů. Po odjezdu Suviche z Vídně odjel brzy Dollfuss do Maďarska. Maďarský tisk tuto návštěvu podal jako reakci na italské rozčarování nad pomalým naplňování jeho instrukcí

45

Co přinesl Suvich Rakousku. Lidové noviny, pátek 19. ledna 1934 ráno, roč. 42, č. 32, s. 2. Samo Rakousko podalo v Berlíně oficiální protest proti německé podpoře rakouských nacistů-teroristů – tedy německému vměšování se do rakouských vnitřních záležitostí 17. a následně ještě 23. ledna 1934, ale odpověď přišla až 2. února. Německá vláda v ní odmítala odpovědnost za každý národně socialistický útok v Rakousku, což v Rakousku a Itálii vyvolalo hluboké pobouření. Německý Angriff na rakouské stanovisko německé odpovědi reagoval velice výhružně: „Veškerý německý lid, nejen uvnitř říšských hranic, ale všude tam, kde je slyšet Otčenáš v německém jazyku, pokládá jednomyslně rozhodnutí Dollfussovy a Fétovy vlády jako zradu, spáchanou na celém Německu. Proto zůstane 2. únor černým listem v knize dějin německého lidu. Vídeňská vláda odmítla Hitlerovu ruku, podávanou jí ke skutečnému dorozumění, a je to vlastně dobře, neboť nemá práva mluvit jménem rakouského bratrského národa. Její žaloba u Společnosti národů, k níž se, jak se zdá, odhodlala, aniž jmenovala tuto ženevskou instituci, odhalí druhou velkou lež a ukáže, že revoluční myšlenky působily až dosud vždy i za hranicemi jednotlivých zemí. Kancléř Dollfuss a jeho vláda se před Němectvím celého světa dopustily nejtěžšího provinění na německé myšlence, Stará habsburská monarchie, která se roku 1918 dopustila zrady na císaři Karlovi, musila ji zaplatiti pádem říše. Novou zradu zaplatí Rakousko rovněž svým pádem.“ Rakouská pohrůžka Ženevou. Lidové noviny, sobota 3. února 1934 ráno, roč. 42, č. 60, s. 1. 47 Rakousko v italském táboře. Lidové noviny, středa 24. ledna 1934 ráno, roč. 42, č. 41, s. 1. 46

28

Rakouskem – to mělo podle maďarských komentářů rychleji provést revizi své ústavy v korporativním duchu a rychleji se sblížit a spřátelit s Maďarskem.48 Oficiálně v Budapešti rakouský kancléř od 7. do 8. února jednal s maďarskými představiteli o prodloužení maďarsko-rakouské obchodní smlouvy a samozřejmě italském plánu spolupráce podunajských států. Nejdůležitějším bodem celé Dollfussovy návštěvy v Pešti však byla zřejmě jeho soukromá schůzka s Gömbösem a italským vyslancem Collonou. V úředním komuniké o jednáních se mluvilo o pokračování v dosavadní politice politické a hospodářské spolupráce.49 Dollfuss se pak pro vídeňskou tiskovou agenturu vyjádřil, že „… tyto porady znovu ukázaly, že naše zájmy (rakouské a maďarské – pozn.) běží paralelně.“50 Kromě takovýchto vzletných prohlášení však rakousko-maďarské jednání nepřineslo žádný konkrétní výsledek. Po Dollfussovi přijel 21. února na návštěvu do Budapešti italský diplomat Suvich. Hned na úvod si získal Gömbösovy sympatie prohlášením, že by raději vstupoval do Maďarska velkého než zkomoleného: „Přicházím s radostí do Maďarska za bratrským národem, ale má radost by byla ještě větší, kdybych mohl vstoupiti nikoliv na půdu okleštěného, nýbrž velkého

Maďarska.“ 51 Jednání měla stejně jako předešlá jednání

Suviche ve Vídní a Dollfusse v Budapešti obchodně-politický ráz, na rozdíl od nich přinesla konkrétní návrhy pro úpravu dalších vzájemných vztahů. Konkrétně se jednalo o podrobnostech vytvoření italsko-maďarsko-rakouského spolku a chystané trojstranné schůzce v Římě. Obchodní stránka jednání zahrnovala možnosti rozšíření obchodních styků mezi Itálií, Maďarskem a Rakouskem – ten se měl platebními a daňovými výhodami a trojstrannými výměnami posílit. Např. za častější používání přístavu v Terstu mělo dojít k většímu importu rakouského a maďarského zboží do Itálie. 52 Sám Suvich svoji budapešťskou schůzku označil jako pouhou osobní výměnu názorů.53 Francouzské noviny Petit Parisien jako účel Suvichovy cesty v Budapešti označily přípravu osobní schůzky Dollfusse, Gömböse a Mussoliniho, ale také sjednání základů pro novou hospodářskou unii pod patronací Itálie. Noviny však varovaly, že stávající trojstranné jednání podporují Maďarsko v jeho revizionistických požadavcích, což může být 48

Proč jede Dollfuss do Pešti? Lidové noviny, úterý 6. února 1934 ráno, roč. 42, č. 65, s. 3. Úřední zpráva o budapešťské schůzce. Venkov, pátek 9. února 1934, roč. XXIX, č. 33, s. 3. 50 Rakouské a maďarské zájmy běží paralelně. Venkov, sobota 10. února 1934, roč. XXIX, č. 34, s. 3. 51 Suvichovo poslání v Pešti. Lidové noviny, čtvrtek 22. února 1934 ráno, roč. 42, č. 95, s. 1. 52 Zřízením svobodného rakouského a maďarského pásma v terstském přístavu podle některých pozorovatelů chtěla Itálie přenést větší část nákladů spojené s provozem přístavu na tyto země. Smlouva by tak zatěžovala Rakousko a Maďarsko, zatímco Itálii by dost ulevila. Viz Rakousko v italském táboře. Lidové noviny, středa 24. ledna 1934 ráno, roč. 42, č. 41, s. 1. 53 Suvich o své návštěvě v Budapešti. Venkov, sobota 24. února 1934, roč. XXIX, č. 46, s. 3. 49

29

nebezpečné. Lepší, než vytváření malých hospodářsko-politických uskupení, které svými zájmy stojí proti sobě ( Malá dohoda, chystané uskupení států římských protokolů, Balkánský pakt atd.) by bylo vytvoření velké skupiny hospodářské spolupráce států střední Evropy a Balkánu, která povede ke spolupráci nezávislé na velmocích, ale schvalované jimi.54 To by však znamenalo, že spolupracující státy by podléhaly jakési kontrole velmocí – potřebovaly by pro své konání jejich souhlas. Francouzská narážka o nebezpečnosti podpory maďarských revizních nároků vycházela z reakcí maďarského tisku na Suvichovu návštěvu a předešlá rakousko-maďarské jednání. Budapešť se stále nevzdávala naděje, že dojde k revizi trianonské mírové smlouvy a maďarské noviny probíhající jednání vydávaly za předzvěst revize a ustanovující se hospodářsko-politický trojblok jako protiváhu Malé dohody, které se měl stát konkurencí. Maďarské revizionistické nadšení však mírnila sama Itálie – upozornila, že není v jejím zájmu vyvolávat spory s Malou dohodou, a tím oslabit své zdejší pozice vůči Německu. Italský tisk dával Maďarsku jen částečnou naději: „Italie není proti revisi mírových smluv, naopak přeje si jí, ale revise i pro Italii neznamená, že může dělati každý, co chce. Revise pro Italii znamená společnou a dobře uváženou obnovu politických států a území v dohodě se zásadou spravedlnosti. Italie naprosto neodmítá povinnosti a odpovědnost, které jí ukládá její velmocenské postavení.“55 Německá oficiální místa dosavadní jednání mezi třemi státy značně znepokojila. Přestože 21. února byla v Budapešti maďarským ministrem obchodu Fabinym a vedoucím německé delegace podepsána nová obchodní smlouva, která posilovala německé ekonomické pozice v Maďarsku, 56 obávala se německá vláda nepříjemné obchodní konkurence a ohrožení svých mocenských zájmů. Odrazem německých obav byla zpráva oficiální berlínské zpravodajské agentury, že Suvich jednal v Budapešti o organizačním statutu italsko-rakousko-maďarského spolku podle vzoru Malé dohody. To oficiální místa v Budapešti okamžitě dementovala. Jednání mezi Suvichem a Gömbösem však i přes německé „poplašné“ zprávy dopadla celkem uspokojivě, jak o tom Suvich informoval Dollfusse, kterého navštívil při cestě zpět do Říma. Prý nebylo plně dosaženo očekávaných cílů, a tak se bude v jednáních mezi Itálií 54

Pařížský názor na účelnost italské návštěvy v Budapešti. Venkov, pátek 23. únor 1934, roč. XXIX, č. 45, s.

3. 55

O novou organisaci „dunajského prostoru“. Venkov, úterý 27. únor 1934, roč. XXIX, č. 49, s. 3. Šlo o druhou obchodní dohodu, která rozšiřovala obchodní smlouvu z roku 1931, která zvyšovala odběr maďarských zemědělských produktů za zvýhodněných podmínek. Německo platilo Maďarsku 22 milionů pöngö ročně na úhradu exportních prémií, Maďarsko na druhou stranu poskytovalo celní úlevy německým průmyslovým výrobkům. 56

30

a Maďarskem pokračovat ještě minimálně příští rok. Mezi Maďarskem a Rakouskem ovšem jednání musí pokračovat ihned. Největší úspěch byl dosažen při italsko-rakouských jednáních, mezi Maďarskem a Rakouskem by ještě mohlo dojít k rozšíření a prohloubení spolupráce. Celkový výsledek trojstranných jednání ovšem závisí na dohodě Itálie s Maďarskem o cenách maďarského zboží, hlavně obilí, a proto budou smlouvy doplněny dohodami mezi výrobci některých druhů zboží. První reakce na předpokládané pokračování jednání přišly ze sousedních států – např. Jugoslávie oznámila, že jestliže dojde k naplnění oznámených předběžných cílů, bude požadovat navýšení preferencí pro svoji pšenici dováženou do Rakouska, aby nedošlo k poškození jeho ekonomiky závislé na vývozu zemědělských přebytků. Maďarský vládní tisk Függetlensey interpretoval rozvíjející se hospodářské vztahy Itálie, Rakouska a Maďarska jako základ mnohem širší hospodářské spolupráce – po té, co Itálie poskytne druhým dvou státům celní preference, by se měl Řím zasadit o to, aby stejné celní úlevy poskytly i Francie a Německo. Díky tomu, že prozatím trojstranný spolek bude postaven na celních preferencích, bude otevřen i ostatním státům – státy Malé dohody nevyjímaje. Chystaná římská jednání se podle listu budou zabývat konkretizací hospodářské spolupráce, o politické spolupráci se nemluvilo. Italský list Messaggero, jako většina italského tisku, naopak informoval, že v Římě bude jednáno o hrubých rysech uspořádání v Podunají a hospodářské spolupráci, žádná konečná dohoda prozatím neměla být uzavřena. Výjimku tvoři list Giornale ďItalia, který římským rozhovorům předpovídal důležitý průlom do situace v Podunají.57 Dosavadní jednání shrnoval, upřesňoval a světovou veřejnost uklidňoval rakouský Neuigkeitsweltblatt 8. března 1934: „Bylo už dostatečně objasněno, oč jde při italském středoevropském plánu. Nejde o blok proti Malé dohodě, to prohlásil sám Mussolini, nejde o celní unii mezi Rakouskem, Maďarskem a Italií, to prohlásili šéfové rakouské a maďarské vlády, jde pouze o těsnou hospodářskou spolupráci těchto tří států, a to s plným zřetelem k jejich vývozním zájmům. Státy Malé dohody mohou na podkladě dvoustranných smluv vždy se připojit k tomuto projektu středoevropské spolupráce. K uskutečnění oněch doporučení, která byla usnesena ve Strese, chyběla by pak už jenom spolupráce Německa.“58

57 58

Italský plán středoevropský. Venkov, úterý 6. března 1934, roč. XXIX, č. 56, s. 3. Oč půjde v Římě? Venkov, pátek 9. března 1934, roč. XXIX, č. 59, s. 3.

31

ŘÍMSKÉ PROTOKOLY Začátkem druhé dekády měsíce března se sjeli představitelé Rakouska a Maďarska kancléř Dollfuss a premiér Gömbös do Říma na jednání s Mussolinim. Po dvoustranných jednáních tedy přišla na řadu jednání trojstranná, která začala 15. března v Římě. O průběhu italsko-rakousko-maďarských jednání francouzský list Matin informoval, že probíhají nad očekávání dobře. Zatímco původně se mělo jednat především o již dříve ohlášených hospodářských dohodách v duchu stréské konference, začalo se v průběhu rokování uvažovat o rozšíření dohody o politické záležitosti. Byly prý již i vytyčeny dva hlavní politické cíle: 1. zachování nezávislosti Rakouska a 2. zajistit všemi prostředky životaschopnost a volný rozvoj všech nástupnických států. Druhý bod měl umožnit přistoupení států Malé dohody k chystanému hospodářsko-politickému uskupení. List také připomněl, že se tím pádem rozumí samo sebou, že územní status quo bude zachováno a jakákoli útočná forma revize bude vyloučena. Další francouzský denník Le Tour ohlašoval, že bude vyhlášena trojaliance a podepsaná dohoda se bude týkat společné zahraniční politiky všech tří států.59 Římská jednání byla světovým tiskem většinou přijímána kladně a s velkým očekáváním, především v souvislosti se zachováním rakouské nezávislosti. Francouzský ĽIrdere: „Sledujeme se zájmem to, co bude vykonána v Římě pro nezávislost Rakouska. Francie nemůže než se souhlasem sledovati veškeré snahy, aby bylo zabráněno pohlcení Rakouska Německem a aby bylo docíleno blahobytu ve všech státech podunajských, jakož i dobré dohody mezi všemi zeměmi střední Evropy.“60 Stranou nezůstával ani fakt, že pro opravdu mírový hospodářský rozvoj Podunají je důležitá spolupráce s Malou dohodou. Např. Journal des Dévats Malou dohodu označoval za důležitou složku míru a pořádku ve střední Evropě, se kterou je nutné počítat. S tím podle listu souhlasí i Itálie, která v tomto regionu nebude provádět politiku rozdělující zdejší národy, ale přistoupí k politice, která je bude slučovat. Širokou hospodářskou organizaci ve střední Evropě předpokládal i Temps, který také připomínal důležitost Malé dohody pro zdejší region, což úplně vylučuje jakoukoli územní revizi, kterou požaduje Maďarsko.61 Trojstranná jednání v Římě se z pochopitelných důvodů nelíbila Německu, což se odrazilo i na komentářích tamního tisku. Berliner Allgemeine Zeitung římským jednáním neprorokoval mnoho úspěchu a dlouhodobé výsledky, ale tvářil se, že Německo nechávají 59

Tripelallianz mit gemeinsamer Außenpolitik? Prager Abendblatt, 68. Jahrg., Samstag, den 17. März 1934, Nr. 63, S. 1. 60 Vše závisí od stanoviska Italie k revisionusmu. Venkov, čtvrtek 15. března 1934,roč. XXIX, č. 65, s. 1. 61 Římský pakt podepsán. Venkov, sobota 17. března 1934, roč. XXIX, č. 67, s. 2.

32

klidným: „Die aus Rom und aus Wien vorliegenden Fühler, die Deutschland den späteren Anschluss an ein Abkommen „gestatten“ wollen, sind nich sehr ernst zu nehmen. Höchstens als Bestätigung der bekannten Tatsache, dass das Dreieck Rom-Wien-Budapest wirtschaftlich nicht existiert. Es ist möglich und in den letzten Tagen sogar wahrscheinlich geworden, dass die Konferenz von Rom mit der Verkündung der Freihafenzone in Triest enden wird. Dass mit einer solchen Zone noch keine Wirtschafsbeziehungen geschaffen werden, hat die Handelgeschichte bereits erwiesen. Als eine Geste wäre eine solche Zone natürlich von politischer Verdeutung. So sehen wir die Konferenz von Rom ohne Alarm. Auch Italienisch-französische Annäherung macht ja an der Frage Nordafrika halt. Wenn die Politik sich wieder beruhigt, wird sich auch im Südosten wieder eine Möglichkeit aufrichtiger deutsch-italienischer Zusammenarbeit ergeben. Mussolini hat zunächst mit seiner Politik im östlichen Mittelmeer, dann bei seiner Balkanpolitik Rückschläge erlitten, die er bei seiner Donaupolitik zu vermeiden bestrebt sein wird.“62 Jednání mezi Itálií, Rakouskem a Maďarskem o vzájemné hospodářské a politické spolupráci, která probíhala již několik měsíců a nakonec skončila vzájemnou dohodou 16. března v podvečer, vyvrcholila 17. března 1934 v šest hodin odpoledne, kdy Mussolini, Dollfuss a Gömbös podepsali tří samostatné hospodářsko-politické protokoly. Obsahem prvního, úvodního protokolu bylo ujednání o budování trojstranných přátelských vztahů. V tomto politickém protokolu byla na základě společných zájmů tří zemí dohodnuta

možnost konání trojstranné schůzky, kdykoli o ni některý ze

zainteresovaných států projeví zájem. Druhý protokol byl o rozvíjení a prohlubování hospodářské spolupráce. Neobsahoval však příliš konkrétních detailů (což ostatně ani není úkolem protokolů): do 15. května měly být uzavřeny konkrétní smlouvy, které však měly být pouze dvoustranné. Pro Maďarsko byla v tomto protokolu důležitá dohoda o přijetí opatření k potření důsledků poklesu světových cen obilí, který se maďarského hospodářství silně negativně dotkl. Pro Rakousko byl zase důležitý třetí protokol, který byl uzavřen pouze mezi Rakouskem a Itálií – Maďarsko se k protokolu nepřipojilo. Jeho obsahem je dohoda o rozšíření hospodářské spolupráce mezi oběma státy. Do 15. května 1934 měla být podepsána nová hospodářská smlouva, ve které by byl zohledněn nový preferenční systém dovozu rakouského zboří do Itálie. Se sjednanými dohodami byl spokojený především Dollfuss, který si dobře uvědomoval důležitost hospodářské spolupráce pro spolupráci politickou. Pro rakouský

62

Deutschlands Isolierung. Prager Abendblatt, 68. Jahrg., Mittwoch, den 14. März 1934, Nr. 60, S. 1.

33

Neuigkeitsweltblatt řekl: „Vyjednávání, které jsme právě vedli za předsednictví velikého italského státníka, bude podle mého přesvědčení mezníkem pro dějiny jak Rakouska, tak i celého Podunají, a to mezníkem obzvláště v hospodářských dějinách. Ve třech podnikli jsme k zájmové pospolitosti více hospodářské, která přinese užitek všem stavům naší vlasti. Obchodní styk, vybudovaný na preferencích a kontingentech, bude spojovati státy stále těsněji, takže z tohoto příkladu vyvine se samo sebou díky oživující síle úspěchu spolupráce sousedů.“63 Prozatímní tečku za podpisem protokolů učinil Mussolini 18. března, kdy na fašistické slavnosti konané v Královské opeře v Římě připomněl mj. dlouhodobé přátelské vztahy mezi signatáři protokolů: „V těchto dnech byly hosty italské vlády ministerský předseda maďarský a rakouský kancléř. Bylo zaneseno do protokolů to, o čem jsem společně jednali. Je zbytečno vykládati to. Mezi Itálií, Rakouskem a Maďarskem, jsou vztahy přátelské, které po válce nalezly největšího ospravedlnění a zdůvodnění. Maďarsko je isolováno a oloupeno o země, které jsou naprosto maďarské. Maďarsko nalezlo v Italii pochopení a solidaritu, které se nedatují ze včerejšího dne a které byly vyjádřeny jasně ve velkém počtu projevů naší zahraniční politiky. Maďarsko si přeje spravedlnosti a zachování slibů, které byly slavnostně učiněny v době jednání o mírové smlouvy. Italie podepřela a podpírá dále tyto požadavky.“64 Pro Maďarsko, kterému Mussolini sliboval podporu v revizní kampani, však muselo být zklamáním, že případné „navrácené“ území mělo být územím čistě maďarským. Pro Itálii a Rakousko muselo být zase rozčarováním, že Gömbös, ještě před podpisem protokolů, dlouze jednal s německým velvyslancem v Římě Hassellem. To rozhodně nebyl standardní krok, když jeden státník jednal s třetí stranou, která podle všeho neměla radost z chystané dohody a která měla přímo nepřátelské vztahy s jedním z členů chystaného spolku.

63 64

Co říká Dollfuss o dohodě. Venkov, sobota 17. března 1934, roč. XXIX, č. 67, s. 2. Velká řeč Mussoliniho v Římě. Národní republika, 23. března 1934, roč. XIII, č. 12, s. 5.

34

NAPLŇOVÁNÍ PROTOKOLŮ Přestože ve třetím protokolu se hovořilo o 5. dubnu jako o datu, kdy se začne jednat o nových obchodních smlouvách mezi Itálií a Rakouskem, obsah protokolů začal být naplňován již 25. března, kdy byla zahájena dvoustranná rakousko-maďarská hospodářskopolitická jednání o zvýšení odběru maďarské pšenice Rakouskem. Podle protokolů měla být jednání o hospodářské spolupráci dokončena nejdéle 15. května 1934, což se skutečně stalo. Jednání skončila 14. května podpisem dvoustranných hospodářskopolitických dohod v Římě. Obsah sjednaných dohod byl uveřejněn pouze částečně: na rozdíl od tzv. otevřených preferencí ustanovení o úvěrových úlevách zůstala tajná. V italsko-rakouské obchodní smlouvě byly dojednány preference pro rakouské průmyslové výrobky, které však byly vybrány tak, aby nedošlo k nežádoucí konkurenci s domácí italskou výrobou. Itálii byly potvrzeny klausule o nejvyšších výhodách pro některé její zboží. Italsko-maďarská dohoda obsahovala italský závazek umožňující společnosti

Safni

nákup

jednoho

milionu

metrických

centů

obilí

z Maďarska

prostřednictvím organizace, kterou určí maďarský premiér Gömbös. Obilí mělo být uhrazeno za cenu, kterou by byly valorizovány maďarské výrobky. Společnosti Safni by Maďarsko poskytlo i právo na nákup dalšího obilí. Pokud by tohoto svého práva společnost nevyužila, musela by zaplatit jeho znehodnocení. Při dalších jednáních se měly upravit ještě maďarské celní tarify pro italské zboží, které dosud nepodléhalo celním úlevám, a také se mělo jednat o odstranění omezení dovozu zboží do Maďarska. Mezi Rakouskem a Maďarskem byly uzavřeny dohody o „zhodnocení“, tedy odkupu, 2,2 milionech metrických centů maďarského obilí v obchodním roce 1934/1935 a naopak otevření maďarského trhu pro rakouský průmysl.65 Všechny ostatní dvoustranné obchodní smlouvy mezi třemi zeměmi měly být vylepšovány. Ohledně diskutovaného používání terstského přístavu, byla podepsána italskorakouská dohoda o volném transitním koridoru Rakouska v přístavu. Maďarsko s Itálií podepsalo dohodu, kterou se podobný koridor, jako již mělo v Terstu, zřizovala v Rijece. I když hospodářská jednání byla rozsáhlá,

dopad uzavřených smluv byl značně

omezen. Smlouvy vzbuzovaly nejistotu a obavy zemědělců a výrobců ve všech zemích. Mohl za to fakt, že nebylo zveřejněno mnoho konkrétních čísel ohledně objemu dodávek, jichž se týkaly celní úlevy, a vůbec samotný objem a skladba dovážených a vyvážených 65

Římské hospodářské smlouvy. Lidové noviny, úterý 15. květen 1934 odpoledne, roč. 42, č. 42, s. 1.

35

výrobků a surovin, a tak se domácí producenti báli o svoje pozice na domácím trhu. Ostatně i slibně vypadající zveřejněná čísla ohledně objemu vyváženého maďarského obilí byla pouhou iluzí, což si maďarští zemědělci uvědomovali – Rakousko se smlouvou nezavazovalo k nákupu většího množství obilí než nakoupilo bez uzavřené smlouvy v roce 1933/1934.66 Význam uzavřených protokolů byl pro každý ze zúčastněných států rozdílný: Rakousko si kromě hospodářských výhod slibovalo i zajištěný své nezávislosti a posílení svých pozic vůči Německu, Maďarsko hospodářské posílení a nástroj nátlaku na Německo, aby od něj případně získalo lepší hospodářskou smlouvu a podporu svých revizních požadavků. Ze způsobu Gömbösova jednání s Německem navíc muselo být jasné, že Maďarsko by bylo za ochotno obětovat svého nového spojence a partnera Rakousko, pokud by zachování jeho samostatná existence bránila sblížení Německa s Itálií, kteréžto spojenectví by pro Maďarsko bylo výhodnější, než spojenectví plynoucí z římských protokolů. Pro Itálii protokoly znamenaly mocenský prostředek svého vstupu do prostoru střední Evropy, který mu zaručoval jistou výhodu nad Německem.

REAKCE SVĚTOVÉHO TISKU NA ŘÍMSKÉ PROTOKOLY Kvůli důsledkům, které podepsané protokoly z Říma, mohly pro evropský a zejména středoevropské poměry přinést, světový tisk jim věnoval přiměřenou pozornost. Zpravodaj britských The Times upozorňoval, že přestože jsou protokoly oficiálně otevřeny i ostatním státům, nikomu se zřejmě nedostane přímého pozvání, a nikdo nejspíš ani nebude mít zájem. Za stávající evropské situace navíc takto navrhnutý de facto pouze konzultativní pakt nemůže nic podstatného změnit, jen připoutá Dollfusse a jeho Rakousko k fašistické Itálii. The Daily Telegraph upozorňoval, že se Mussolini ve znění protokolů vyhnulo jakýmkoli formulacím, které by mohly poškodit vztahy Itálie se sousedy Rakouska a Maďarska. Přesto si list ve svém komentáři nebyl zcela jist, jestli role Itálie coby „velkého bratra“ zbylých dvou signatářů protokolů přeci nezneklidní Berlín i Malou dohodu.67 Francouzský tisk římské dohody přivítal, protože dohoda na nikoho neútočila a nikoho neomezovala. Toto příznivé hodnocení však narušil sám Mussolini ve své výše zmíněné řeči v Královské opeře 18. března. Temps: „Politický protokol stvrzuje vůli k udržení míru a hospodářských států a ponechává otevřené dveře k užitečným jednáním 66 67

E. Hubené výsledky římských úmluv. Lidové noviny, 16. května 1934 ráno, roč. č. 42, s. 1. Londýn a římská dohoda. Venkov, neděle 18. března 1934, roč. XXIX, č. 64, s. 3.

36

s Malou dohodou. Mussolini však ve své řeči se stává hlučným advokátem maďarského revisionismu.“68 Ľ Oeuve si všímal i finanční zátěže plynoucí pro Itálii z hospodářských ustanovení: „Dnes se zdá, že ministerský předseda Mussolini musí shromažďovati na provedení programu značný obnos peněz, aby vytvořil „zázračnou“ pokladnu na zvýšení cen plodin a zemědělských výrobků rakousko-maďarských na světovou úroveň. Kompensační pokladna má nyní hráti prvořadou úlohu v hospodářském povznesení střední Evropy Jest velmi pravděpodobné, že před řečí ministerského předsedy Mussoliniho byly všechny dobré vůle připraveny a každý evropský národ byl ochoten zúšastniti se poměrně podle svých možností na této pokladně. Praha by jistě na prvním místě k ní přispěla. Dnes se to však zdá více než pochybné a italské pokusy o upevnění jejího svazku se dvěma státy budou přijaty v Praze i jinde jen se stanoviska vyčkávacího.“69 Zatímco světový tisk, ovšem ještě před Mussoliniho řečí v opeře, vítal římské protokoly jako možné východisko pro zlepšení středoevropské situace, německý tisk protokoly zcela zavrhl již v počátku: Berliner Tageblatt: „S bolestí a obavou může Německo jen sledovat, jak nepřirozené zjednostranění rakouské politiky směrem k Itálii otevírá vyhlídku, že se nyní Rakousko octne v úloze, kterou říše Abdula Hamida hrála v předválečné evropské politice.“ A Deutsche Taheszeitung upozorňoval na velikost sousta, kterou si Itálii hospodářskou částí dohody ukousla: „Itálie má, posuzováno čistě mocensky, toho času převahu, tím však také velké závazky. Nezbývá než vyčkávati, zda bude moci tyto závazky po hospodářské stránce provedením protokolů čís. 2 a 3 splniti, třebas jen přibližně. Pochybujeme o tom.“70 Zajímavá byla reakce italského a maďarského tisku. Italský tisk v protokolech viděl začátek aktivní spolupráce, který uvítá především Malá dohoda – Resto del Carlino: římská ujednání „vychází velice vstříc přáním Malé dohody, protože úplně vylučuje anšlus“. 71 Maďarské noviny sice v pondělí informovaly o mírovém, nebojovém charakteru dohod, které povedou ke konsolidaci poměrů v regionu, ale zároveň si neodpustily narážky proti Malé dohodě. List Az Est na základě zpráv z informovaných míst předpovídal, že zahraniční politika všech tří států bude probíhat na společné linii a v hospodářství bude odstraněna autarkie, ke které se mnohé státy v době světové hospodářské krize utekly. Gömbösovo prohlášení, že přistoupení ostatních států bude otevřeno, pokud pro to jsou dány věcné 68

Francouzský tisk píše o rozporech. Venkov, úterý 20. března 1934, roč. XXIX, č. 66, s. 2. Mussolini by potřeboval neprovedení svého plánu „zázračnou“ pokladnu. Venkov, středa 21. března 1934, roč. XXIX, č. 67, s. 3. 70 Citace z obou německých listů viz Německý tisk píše o zhoršeni poměru s Italií. Venkov, úterý 20. března 1934, roč. XXIX, č. 66, s. 2. 71 Pakt vylučuje „anšlus“. Venkov, úterý 20. března 1934, roč. XXIX, č. 66, s. 1. 69

37

předpoklady,

se

pak

interpretovalo

tak,

že

vůči

Německu

se

tyto

„věcné

předpoklady“ nebudou zdůrazňovat, ale jednání s Malou dohodou bude Maďarsko podmiňovat vyřešením řady sporných otázek.72

REAKCE ČESKÉHO TISKU NA ŘÍMSKÉ PROTOKOLY Pro Československo byly římské protokoly více než důležité – týkaly se přeci středoevropského prostoru a zahraničněpolitické směřování dvou jeho sousedů, z nichž jeden měl k němu velmi negativní vztah. Malodohodové Československo by se případné spolupráci s Rakouskem ani v nejmenším nebránilo – ve římských protokolech vidělo další překážku německého anšlusu Rakouska, což bylo jedním z jeho předních cílů. Spolupráce s Maďarskem by však byla problematičtější. Vztahy s ním komplikovala nevyhlášená celní válka mezi oběma státy a především revizionistické požadavky Maďarska. A jak ukázal především projev Mussoliniho v římské opeře, Maďarsko se revize ani v nejmenším nechtělo vzdát. Vztahy k Itálii byly v této době prazvláštní: přestože římské protokoly ukázaly, kam chce Itálie směřovat, tehdejší ministr zahraničí Beneš nevěřil, že Itálie – protektor versailleských mírových smluv a těsně po válce blízký přítel nově vzniklého Československa, země, která Československu po válce pomohla vojensky zajistit jeho hranici, a to i ty s Maďarskem – by byla ochotna podporovat narušování mírových smluv.73 Protokolům proto byl v československém tisku věnován velký prostor: už od dvoustranných schůzek začátkem roku, o samotné schůzce v Římě a nejvíce jejich komentářům v zahraničním tisku, tak i komentářů vlastním, které rozebíraly mj. faktické dopady protokolů. Pro oficiální Zahraniční politiku napsal rozbor římských protokolů Jaroslav Koudelka pod názvem Punctum saliens střední Evropy. 74 Tento komentář vyjadřuje i oficiální stanovisko československé vlády, protože je v něm podrobně popsán postoj ministra zahraničí Eduarda Beneše. Podle Koudelky jsou protokoly dalším pokusným řešením pro vyřešení středoevropské situace, které však nemá kvůli své jednostrannosti naději na úspěch. Nesoustřeďuje se totiž na celou střední Evropu, ale pouze na oblast Podunají a Alp. Pro 72

Maďarské věcné předpoklady. Venkov, středa 21. března 1934, roč. XXIX, č. 67, s. 3. Ministr Beneš v zahraničním výboru senátu vznesl pochybnosti, že Mussoliniho projev v římské opeře je skutečně autentický vzhledem k italskému podílu na uzavření versailleských mírových smluv a vytvoření středoevropských státních hranic po první světové válce. Podle Benešova vyjádření je v zájmu Malé dohody spolupracovat na obnově regionu, ale pouze pokud se Maďarsko vzdá revizionistických požadavků a Rakousku bude zachována skutečná nezávislost. 74 Koudelka, Jaroslav. Punctum saliens střední Evropy. Zahraniční politika 1936, s. 165 – 170. 73

38

malodohodové státy však protokoly budou přínosné, protože se alespoň ukáže, že bez nich je účelné řešení středoevropské situace nemožné. Samotné protokoly podle komentáře budí dojem omezeného a jednostranného řešení středoevropského hospodářství i obchodu, které je založeno na obchodních preferencí otevřených pouze třem vybraným státům, a to i přes deklarovanou otevřenost pro všechny. Fakticky je jen rozšířena oblast autarkie z jednoho státu na tři sousední. Koudelka si také všímá, že Itálie slíbila při římských jednáních svým novým spojencům dvě protichůdné věci: Rakousku záruku nezávislosti a Maďarsku revizi. K zabránění anšlusu totiž Řím musí trvat na zachování mírových smluv, pro prosazení revize je naopak musí zrušit. Itálie si tak bude muset vybrat, který její spojenec pro ni bude v budoucnu důležitější. A tento její výběr bude důležitý i pro její další vztahy s Malou dohodou – ta totiž nemůže připustit revizi mírových smluv. Římské protokoly, s vůdčí rolí Itálie, porušily zásadu prosazovanou Malou dohodou a konkrétně formulovanou v Tardieuově plánu: střední Evropa nezávislá na jednostranných zásazích velmocí, ponechanou státům střední Evropy na jejich vzájemné dohodě. Naštěstí se brzy ukáže, že ani politické, ani hospodářské ustanovení protokolů nemohou být naplněny, protože na ně Itálie nemá ani mocenské, ani ekonomické podmínky, a tak nefunkčnost protokolů bude demonstrovat nutnost nestranného řešení středoevropského problému, včetně záruk rakouské nezávislosti. K prosazení skutečné a trvalé nezávislosti Rakouska je třeba dohody Říma, Berlína, Paříže a samozřejmě také Malé dohody. K tomu by podle ministra Beneše bylo nejlépe rozšířit stávající ženevské protokoly z roku 1922 na další státy zainteresované v Podunají. Po vyřešení politické stránky věci by se snadno vyřešily i problémy hospodářského charakteru – v klidném prostředí by nikdo nemusel být vylučován z hospodářské spolupráce, čímž se snáze nalézal kompromis k vyřešení i dalších středoevropských problémů. Podle tohoto komentáře v oficiální Zahraniční politice tak Československo vznik protokolů vítá, protože jejich fungování, či přesněji řečeno nefungování, jasně ukáže nutnost mírové spolupráce s Malou dohodou, zároveň však komentář očekává další vývoj. „Malá dohoda ukazuje se činitelem, bez něhož nemůže být žádné skutečné a reální politiky středoevropské. Římské protokoly mohly mínit hlavně nebo jedině Malou dohodu, když formulovaly své pozvání k součinnosti k veřejnosti ostatní. … Uvidíme záhy, sejde-li se Řím s Malou dohodou na cestě, udané ministrem Benešem, nebo bude-li snad sledovati scestí revisionistické a blokové politiky.“75

75

Koudelka, Jaroslav. Punctum saliens střední Evropy. Zahraniční politika 1936, s. 169.

39

Agrární Venkov se ve svém výkladu římských protokolů z 20. března 1934 pustil hlouběji do historie a připomněl, že Rakousko se v letech 1918 až 1931 snažilo o sblížení s Německem, nyní však, po nedočkavém útoku Berlina na jeho samostatnost, zcela obrátilo a navázalo velice důvěrné styky s Itálií, která právě nemá nejlepší vztahy s Německem. Jako možné cíle při jednáních Mussoliniho, Dollfusse a Gömböse pak v nesignovaném komentáři jeho autor označil: za prvé hospodářskou dohodu a prohloubení obchodních styků – do jaké míry se ale Itálii podaří vyhovět požadavkům Rakouska a Maďarska na podporu jejich průmyslu a zemědělství, když sama Itálie bude muset brát ohled na své domácí producenty a další zahraniční obchodní partnery, si list raději nedovolí přesně odhadovat. Za druhé politické cíle – všechny zúčastněné státy sledovaly vlastní zájmy, které byly v konečném důsledku v protikladu „obranné“ Malé dohody. Podle Venkova se tu tedy ustavoval nový trojspolek. List neopomněl ani třetí důležitou část mezinárodních vztahů, která souvisela se středoevropským regionem – otázku Habsburků. Legitimisté v Rakousku a Maďarsku usilují o návrat Habsburků na trůn, což podle komentáře není pouhou vnitropolitickou záležitostí dotyčných zemí, ale problémem celoevropským. Jejich restaurace, stejně jako německo-rakouská celní unie a revise mírových smluv by přitom vyvolala otevřený konflikt. Všechny tři státy by měly hledat splnění svých žádostí a tužeb cestou vzájemného vyrovnání a dohody, jako to udělaly malodohodové státy. Stav ve střední Evropě není podle rozboru listu momentálně vůbec dobrý a komentář opět končí opatrnou větou ohledně dalšího vývoje: „Důsledky římských porad, doufáme, nepřinesou taková překvapení, aby na místě zlepšení vedly k dalšímu zhoršení situace na Dunaji.“76 V dalších dnech přinesl Venkov kromě Benešova výkladu o řešení rakouské otázky v zahraničních výborech obou sněmoven 77 jen další převzaté zprávy mj. o maďarském rozčarování nad výsledky dohod a reakce evropských zemí na protokoly. Lidové noviny uveřejnily komentář o římských protokolech od Huberta Ripky již v neděli 18. března 1934. 78 Přestože Ripka ještě neměl všechny informace o průběhu jednání, které se objevily později a ještě ani nemohl znát projev Mussoliniho v opeře, jeho úvodník protokoly hodnotí také velmi opatrně. Podle Ripky je prozatím jisté jen jedno: že se Itálie vynasnaží zaručit Rakousku jeho nezávislost, která je prý jednou z podmínek hospodářské spolupráce v Podunají. Pokud pak jde o hospodářskou pomoc Rakousku, té se 76

Řím-Vídeň-Budapešť. Venkov, středa 21. března1934, roč. XXIX, č. 67, s. 1. Řešení rakouské otázky na podkladě jeho samostatnosti a integrity, garantované Evropou. Venkov, čtvrtek 22. března 1934, roč. XXIX, č. 68, s. 1. 78 Ripka, Hubert. Římské úmluvy. Lidové noviny, neděle 18. března 1934 ráno, roč. 42, č. 140, s.1.

77

40

Československo nikdy nebránilo a bránit ani nebude, pokud bude zachována rakouská samostatnost a požadavky nebudou přemrštěné. Pokud jde o Maďarsko v rámci římských protokolů, Ripka připomíná, že hlavními faktory pro maďarské počínání jsou: neznepřátelit si Německo, se kterým se začíná úspěšně rozvíjet hospodářská spolupráce, ale také obava, že se Itálie příliš sblíží s Malou dohodou a odvrhne tak revizionistické nároky Maďarska. Tím se země dostává na rozcestí – buď bude i nadále prosazovat revizi, nebo v duchu římských protokolů začne spolupracovat i s dalšími středoevropskými, tj. malodohodovými, státy. Kvůli tomu, že ještě neznal Mussoliniho projev v opeře, Ripka velmi kladně hodnotí počínání Itálie, která římskými protokoly učinila jeden z prvních kroků k hospodářské spolupráci celé stření Evropy, včetně Německa. Zároveň připomíná, co má Československo společné s hlavními hráči v středoevropské hře o Rakousko: s Itálií odmítání anšlusu, s Německem odpor proti restauraci Habsburků a podřízení Rakouska italské hegemonii. „Snahy jednotlivých účastníků se vzájemně potírají, síly jedněch drží v šachu síly druhých. Ani jedna jednostranná koncepce, určená zájmem jen jednoho bez ohledu na ostatní, není s to, aby vítězně prorazila. Řešení je možné jen v rámci evropském. A k takovému řešení spěla vždy právě naše politika.“79 Ripkův komentář rozhodně nebyl jediný, který Lidové noviny věnovaly římským protokolů, případně zabránění expanze Hitlerova vlivu, což se zdálo být synonymem protokolů. V pondělním komentáři Ferdinand Peroutka připomíná, že v současné době Československo a jeho zahraniční politika prochází těžkou zkouško. Sympatie jsou rozděleny mezi utlačovanými rakouskými socialisty a Dollfussovým režimem, který socialisty utlačuje, ale jako jediný je schopný zabránit anšlusu. A právě kvůli tomu, že zabránění anšlusu je jedním z hlavních cílů československé zahraniční politiky, bude potřeba se smířit s Dollfussem i Mussolinim, i když jejich dlouhodobé cíle nejsou zcela v souladu se zájmy Československa.80 Po podpisu protokolů přinášení české noviny především zprávy o maďarském rozčarování nad očekávaným malým dopadem, které protokoly zřejmě přinesou. 81 A to nejen v hospodářství, ale především v revizních maďarských plánech – samy protokoly revizi neslibují a Mussolini ve svém projevu v opeře hovořil o čistě maďarských územích. Prohloubení tohoto maďarského rozčarování si všímají zpráv i po podpisu samotných smluv

79

Tamtéž. Peroutka, Ferdinand. Po neděli. Lidové noviny, pondělí 19. března 1934 ráno, roč. 42, č. 141, s. 1. 81 vd. Zklamání v Pešti. Lidové noviny středa 21. března 1934 ráno , roč. 42, č. 145, s. 1. 80

41

v květnu. Navíc se znovu připomíná možnost, že Itálie není natolik ekonomicky silná, aby dodřela všechny své závazky vůči svým partnerům. Lidové noviny ve svých komentářích stejně jako Zahraniční politika a Venkov hovoří o nutnosti celoevropské spolupráce, do které se zapojí všechny státy, nikoli jen vybrané země sdružené do bloků s protichůdnými zájmy. A opět se objevuje názor, že důležité je zachování nezávislosti Rakouska, aby mohla probíhat rovnocenná spolupráce všech zemí. V Peroutkově komentáři je navíc zajímavý poznatek, že k prosazení hlavního zájmu československé zahraniční politiky – zabránění germanizace Evropy – je občas nutné spojit se s menším zlem, v tomto případě s fašistickou Itálií, když mají hlavní cíl společný, zabránění vzrůstu Hitlerovy moci.

42

NARUŠOVÁNÍ PROTOKOLŮ Životaschopnost protokolů závisela na ochotě všech zúčastněných zemí dodržovat ujednání a závazky z nich a následných smluv vyplývajících. Tato ochota však byla oslabována jak zevnitř států, kde hlavní roli hrál přístup k zachování rakouské samostatnosti a otázce anšlusu, tak i vnějšími zásahy nacistického Německa, které chtělo převzít vedoucí úlohu ve střední a jihovýchodní Evropě a jakýkoli hospodářský a politický spolek mu v tom bránil. K narušování spolupráce mezi státy docházelo i přes optimistická prohlášení čelních představitelů zúčastněných zemí. A stejně jako byl význam protokolů chápán různě, i jejich narušování být chápáno a přijímáno zúčastněnými zeměmi různě, podle toho, co pro ně protokoly znamenaly a co od nich očekávaly. Pro Rakousko narušování protokolů znamenalo přímé ohrožení jeho nezávislosti. Maďarsko se narušování protokolů ani příliš nebránilo, pokud přicházelo ze strany Německa. Nejproblematičtější postoj k oslabování významu římských protokolů měla bezesporu Itálie. Její postoj byl negativní, protože možná německá hegemonie v Podunají, ke které by rozpad spolupráce vyplývající z římských dohod vedl, byla v rozporu se vším, o co počátkem třicátých let ve své zahraniční politice usilovala. Když však v polovině třicátých let došlo ke sblížení Německa s Itálií a k dohodě o rozdělení sfér vlivu ve střední Evropě a ve Středomoří mezi oběma státy, problém vlivu v Podunají a nezávislost Rakouska již pro Itálii nebyly natolik podstatné.

POKUS O NACISTICKÝ PUČ V RAKOUSKU Prvním vážným narušením protokolů a samostatností Rakouska byl červencových pokus nacistický puč v Rakousku uskutečněný sice rakouskými nacisty, vyvolán a podporován však byl jejich soukmenovci z Německa. 25. července 1934 se rakouští nacisté, vycvičení a vyzbrojení v Bavorsku, pokusili převzít moc v Rakousku násilím. Díky rychlému a efektivnímu zásahu rakouské policie a armády skončil puč neúspěšně. Pučistům se podařilo obsadit jen jednu opravdu důležitou budovu, bohužel s tím nejdůležitějším člověkem ve státě uvnitř: kancléřem Dollfussem. Němečtí nacisté již několik měsíců poté, co se dostali k vládě, začali vyvíjet aktivitu k tomu, aby se v Rakousku obnovilo prvotní poválečné přání připojení se k Německu. Jako cestu k dosažení cíle si zvolili teroristické akce – kromě relativně neškodných letákových akcí a útočení na rakouský vládní systém v německém tisku a rozhlase se neštítili ani atentátů a sabotáží na rakouském území. Chtěli tím oslabit pozice rakouské vlády a takto

43

násilně přesvědčit rakouské občany, že pokud by bylo Rakousko v lůně Německé říše, bylo by mu lépe. Rakouští nacisté, kteří byli organizováni a cvičeni v Rakouské legii v Bavorsku, se snažili proniknout i na klíčová místa ve vládě a státní správě. Narůstající aktivita rakouských nacistů skutečně ohrozila pozice rakouské vlády, a vše vyvrcholilo 25. července 1934 v jednu hodinu odpoledně pokusem o puč, který ohrozil samotnou existenci vlády. Po tajných, ale jak se ukázalo málo důkladných přípravách se rakouští nacisté pokusili obsadit úřady vlády, ministerstev i dalších strategicky důležitých institucí. Po obsazení rozhlasové stanice Rawag, centrální rozhlasové stanice, bylo povstalci vyhlášeno odstoupení Dollfussovy vlády a nastoupení vlády Rintelena, dosavadního vyslance v Římě. Zásah rakouské armády a policie byl rázný a rychlý a povstání bylo zadušeno v samém zárodku – zůstalo omezeno na Vídeň, částečně Štýrsko a Korutany. Pučistům se ale podařilo obsadit kancléřský úřad, v němž byl právě kancléř Dollfuss s některými svými ministry. V nastalém zmatku nervózní pučisté kancléře Dollfusse v jedné z kanceláří postřelili a ten na následky zranění za pár hodin zemřel. Atentátníci, kterým byl původně při vyjednávání o propuštění rukojmích přislíben volný průchod na německé hranice, byli zatčeni a postaveni před mimořádný soud. Rakouská vláda zrušení volného průchodu na hranice zdůvodnila tím, že podmínkou bylo osvobození všech rukojmích a zastřelením kancléře byla tato podmínka porušena. I kdyby se pučisté do Německa dostali, neměli by svobodu zajištěnou. Německá vláda, pod vlivem mezinárodního rozhořčení nad Dollfussovou vraždou, oznámila, že atentátníci by byli na německém území zatčeni a jakýkoli slib rakouské vlády by pro ni nebyl závazný. Německá vláda nadto nechala již v den pokusu o puč v 16. hodin uzavřít německo-rakouské hranice pro říšské občany i rakouské uprchlíky, stoupence nacismu. Tím se Německo distancovalo od rakouských událostí a pučistů. Jedinou německou „obětí“ v důsledku rakouských událostí se stal německý velvyslanec ve Vídni Rieth, který spoluvyjednával volný průchod pučistů do Německa a byl oficiálně odvolán pro překročení svých pravomocí.82 Říšský kancléř Adolf Hitler se k rakouským událostem z 25. července vyjádřil v otevřeném dopise novému zvláštnímu německému vyslanci ve Vídni von Papenovi, který měl za úkol zlepšit vztahy s Rakouskem. V dopise vysvětlil i oficiální důvody odvolání Rietha: „Pro události ve Vídni byl jsem nucen navrhnouti, aby německý vyslanec ve Vídni dr. Rieth byl sesazen ze svého místa, poněvadž na vyzvání rakouských spolkových ministrů,

82

Nutno dodat, že takto německá vláda reagovala v době, kdy už byli pučisté ve vězení. Světová veřejnost měla jasné mínění o podílu viny Německa na událostech v Rakouskou. Bylo to dáno i reakcí a interpretací německého tisku na rakouský pokus o nacionálněsocialistický puč.

44

případně rakouských povstalců, projevil ochotu dát svůj souhlas k úmluvě, ujednané mezi oběma stranami o volném odchodu do Německa, aniž se dotázal říšské vlády. Atentát na rakouského spolkového kancléře, který německá říšská vláda co nejostřeji odsuzuje a lituje, že bez naší viny ještě dále přiostřil politickou situace v Evropě, samu o sobě už labilní.“83 Na rozdíl od ostatního zahraničního tisku, který puč a atentát na Dollfusse přičítal rakouským nacionálním socialistům podporovaným z Německa, německý tisk události v Rakousku popisoval jako povstání rakouského lidu proti Dollfussově tyranii. Např. Völkischer Beobachter: „Šlo o povstání národa, který byl vydán bezpříkladným terorem Dollfussova režimu neslýchanému duševnímu, politickému i hospodářskému útisku. Smrt spolkového kancléře Dollfusse je výstražným znamením pro všechny, kdož věří, že lze šlapat po právu národa, aby sám rozhodoval o svém osudu. Z čistě lidského hlediska litujeme i my, že dr. Dollfusse se musil stát tímto neočekávaným způsobem obětí své vlastní pochybné a katastrofální politiky. Jediným východiskem ze zmatených poměrů rakouských jsou nové volby. Německá říše neměla s událostmi z 25. července nic společného. Brzy se jasně ukáže, že této revoluce se zúčastnili toliko rakouští státní občané. “ 84 Z útoku proti vládě byli obviňováni nespokojení členové domobrany i marxisté. Nikde se v německých novinách a rozhlase neobjevila možnost, že se o puč pokusili rakouští nacionální socialisté, o jejich spojení s německými soukmenovci nebo zbraních a výbušninách německého původu. Veškeré akce měly být dílem nespokojených Rakušanů a Německo neprávem obviňováno ze zasahování do rakouského vývoje. Proti takovéto interpretaci Rakousko protestovalo. Maďarsko a Itálie na zprávy o nepokojích v Rakousku zareagovaly okamžitě, rozhodné stanovisko zaujala především Itálie. Mussolini oznámil, že k brennerskému průsmyku vysílá vojenské jednotky a letectvo, které jsou v případě nutnosti schopny zasáhnout na rakouském území. 85 Podle zpravodaje francouzského listu Paris Soir byl Mussolini pevně rozhodnut ponechat tato vojska na hranicích a v případě jakýchkoli nepokojů v Rakousku je vyslat do Insbrucku a do Vídně.86 Byl to jasný vzkaz pro Hitlera, že v případě pokračujících německých zásahů do vnitřního vývoje Rakouska je zde stát, který je ochoten se Rakouska zastat. Když rakouská vláda ovládla situaci, došlo k částečnému uklidnění i v Itálii. Nálada vůči Německu ale zůstala v Itálii i nadále 83

Papen se zvláštním posláním do Vídně. Lidové noviny, pátek 27. července 1934 odpoledně, č. 373, s. 1. Goebbels vydává vídeňské události za lidové povstání. Lidové noviny, sobota 28. července 1934 ráno, č. 375, s. 3. 85 Italský vojenský kontingent u hranic čítal na 40.000 mužů. Ti měli na italsko-rakouských hranicích zůstat, dokud se situace v Rakousku neuklidní. Ve střední a severní Itálii bylo připraveno dalších 100.000 vojáků, kteří se právě připravovali na výroční manévry. 86 Mussolini opustil Německo docela. Lidové noviny, pondělí 30. července 1934 ráno, č. 377, s. 1. 84

45

nepřátelská. Italský tisk odmítal tvrzení německých sdělovacích prostředků, že šlo o lidové povstání, a italská vláda začala jednat s Británií a Francií, kteří v únoru podepsali prohlášení o zachování nezávislosti Rakouska, o možnosti zakročení v Berlíně proti jeho vměšování se do rakouských vnitřních záležitostí. Pokus o nacistický puč v Rakousku měl na vztahy mezi Rakouskem a Německem logicky negativní vliv – vztahy zůstaly napjaté, německá opatření zamezující turistice v Rakousku zůstala v platnosti, oboustranné útoky ve sdělovacích prostředcích také neustaly. Situace zašla dokonce tak daleko, že když se v roce 1936 měly konat olympijské hry v Mnichově, muselo Rakousko zrušit zákaz zakazují svým sportovcům mezistátní utkání s německými sportovci. Vnitřní vývoj Rakouska byl také ovlivněn. Kancléřova smrt a pokus o převrat byly pro celou zemi jakoby varováním. Dollfussův nástupce, dosavadní ministr školství Kurt von Schuschnigg, byl mnohem rozvážnější a ostražitější při jednání s Německem i domácími stoupenci nacistické ideologie. Ve světě, kromě šoku z kancléřovy smrti, události v Rakousku evokovaly události z července 1914, které vedly k celosvětové válce. Aby se zabránilo případnému válečnému konfliktu, začalo se jednat o možnosti zajištění rakouské nezávislosti a uklidnění středoevropské situace – o novém Locarnu.

SMĚŘOVÁNÍ MAĎARSKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY V DOBĚ ŘÍMSKÝCH PROTOKOLŮ Druhým rušivým elementem pro spolupráci zemí římských protokolů byla zahraniční politika Maďarska, která chtěla vždy dosáhnout jediného cíle – revize trianonské smlouvy – za jakoukoli cenu. To se po roce 1934 odrazilo i na maďarském postoji vážně spolupracovat a dodržovat ustanovení plynoucí mu ze smlouvy – uzavřené hospodářské smlouvy pro něj nebyly až tak výhodné jak si představovalo, a tak Maďarsko hledalo další možnosti k prosazení svých zájmů a cílů. Přestože Gömbös chtěl uzavřít s Itálií smlouvu, která by při svém důsledném dodržení znamenala jasnou orientaci na Itálii, neztrácel ze zřetele svůj hlavní záměr, tj. zajištění německo-italské spolupráce za maďarského zprostředkování. Tento jeho plán byl však od 30. let narušován vzájemným soupeřením obou zemí o vliv v Rakousku, v případě Německa přímo jeho naprosté ovládnutí. Svoji pozornost musel proto mnohem více zaměřit na Rakousko a jeho postavení v rámci střední Evropy. Prvním velkým Gömbösovým úkolem proto bylo zabránit jakékoli rakouské spolupráci s malodohodovými státy, potažmo s Francií. K tomu bylo nejlepší nabídnout Rakousku ekonomické zajištění – hospodářskou smlouvu, která ho přimkne k Itálii a Maďarsku, což se uzavřením římských protokolů stalo. Dále bylo nutné usmířit Dollfussovy 46

křesťanské socialisty s vnitřní nacistickou opozicí. Maďarsko proto nacistickému Berlínu navrhovalo, aby přestal na Dollfusse vyvíjet tlak a naopak s ním hledal společné zájmy, jako byla likvidace rakouské levice. Kvůli přílišné nacistické agresi však tento plán nevyšel a likvidaci rakouské levice nakonec provedl Dollfuss sám. K obratu Gömbösovy „zprostředkovatelské“ politiky, kdy maďarský premiér počítal s tím, že Itálie s Německem bude spolupracovat při zachování samostatnosti Rakouska, došlo při schůzce Gömböse s Hitlerem v červnu 1933. Na ní Gömbös již nepokrytě naznačil, že nezávislost Rakouska by bylo možno „obětovat“ v zájmu vyššího, tj. maďarského, blaha. Kromě německé podpory revize by však Maďarsko přihlíželo i k hospodářským vztahům obou zemí a ke spolupráci Berlína s Římem. Toto jednání s Hitlerem však nepřineslo Maďarsku očekávané výsledky a Hitler spolupráci s Itálií prozatím odmítl. Toto odmítnutí přivedlo Gömböse zpět k Mussolinimu a podpisu římských protokolů. Přesto se Gömbös i po podpisu římských protokolů a následných smluv nevzal myšlenky na roli prostředníka mezi Itálií a Německem. Revize a německo-italská spolupráce i nadále hrála prim v jeho politice. Toho si byl vědomi i jeho spojenec Mussolini, který se snažil pojistit si Gömböse na své straně. U příležitosti prvního výročí podpisu protokolů mu v telegramu napsal, že spatřuje „v římské úmluvě účinný prostředek k hájení spravedlivého zájmu Maďarska a k mírumilovnému znovuvybudování dunajské kotliny“.87 Po uzavření protokolů se začátkem roku 1935 pro Maďarsko otevřela nečekaná možnost k prosazení revize. Začátkem tohoto roku totiž došlo k jednání mezi Mussolinim a zástupce Francie Lavalem v Římě (viz níže). Gyula Gömbös 24. 1. 1935 význam tohoto jednání ohodnotil a požadavky v zahraniční politice nastínil takto: „Římská dohoda italskorakousko-maďarská se osvědčuje a znamená určitou stabilitu v souboru složitých otázek středoevropských. … K naší veliké radosti byla v Římě sjednána také druhá dohoda. Náš veliký přítel Itálie a veliký přítel Malé dohody Francie sešly se v Římě, aby společně jednaly o nevyřízených otázkách a vytyčily možnost nového pořádku v karpatské pánvi. Nebudeme se tomu stavět do cesty, chceme mír, ale na základě spravedlnosti a rovnoprávnosti. … Je omylem, že jsem se vzdali svých snah o revizi. Udržujeme otázku územní revise na denním pořádku a doufáme, že klidný vývoj přivodí tento výsledek mírovými prostředky. Žádáme, aby nástupnické státy uznaly maďarské menšiny za rovnoprávné jak na kulturním, tak i na hospodářském poli a aby jim umožnily svobodný rozvoj prastaré kultury. Žádáme rovnoprávnost ve věci odzbrojení a vyzbrojení.“88 87 88

Zahraniční politika 1935. s. 211. Zahraniční politika 1935. s. 127.

47

Z tohoto prohlášení, které následovalo po setkání Mussoliniho s Lavalem, bylo zřejmé, že Maďarsko čeká na každou příležitost, která by mu umožnila prosazení jeho revizních požadavků a obnovení moci Velkých Uher. Těmi příležitostmi byla jak možnost italskofrancouzského sblížení, hlavně však možnost sblížení italsko-německého, které se pozvolna začalo skutečně naplňovat.

PŘÍPAD HABEŠ Italský komplex z nedostatku výhodných kolonií 89 převedl v roce 1935 Itálii do mezinárodní izolace, která však paradoxně vedla k prvnímu sblížení s Německem – což bylo začátkem konce římských protokolů. V zájmu rozšíření svého koloniálního panství se Itálie rozhodla expandovat na úkor posledního nezávislého afrického státu, který se navíc již jednou, v osmdesátých letech 19. století, pokusila neúspěšně ovládnout90 – Habešského císařství. V roce 1925 došlo k dohodě mezi Itálií a Velkou Británií, v níž byla Itálii ponechána volná ruka při prosazování svého vlivu v Habeši, což de facto znamenalo britský souhlas s italským prosazováním vlivu v nezávislé Habeši. Na nátlak Společnosti národů, jíž byla Habeš také členem, však musela být smlouva odvolána. Kvůli problémům při vytyčování hranic mezi územím Habeše, Britského Somálska a italských kolonií, které byly často vyvolávány především Italy zcela záměrně, se situace v regionu zhoršovala a vyvrcholila válečným konfliktem. V listopadu 1934 zaútočily italské vojenské jednotky hluboko na habešském území na nepřipravené habešské pohraniční hlídky. Jediným výsledkem habešského protestu u Společnosti národů proti tomuto bezprecedentnímu útoku člena

89

Itálie „trpěla“ nedostatkem hospodářsky využitelných a strategicky výhodných kolonií. Byl to důsledek pozdního sjednocení země v době, kdy si již staré evropské státy rozdělily svět do sfér vlivu a o tento svůj vliv a své výnosné kolonie se rozhodně nehodlaly s někým dělit. Na Itálii koncem 19. století zbývala jen území v Africe, která byla slabě rozvinutí a jejich potenciál k rozvoje byl také značně omezen. Itálie v 80. letech 19. století obsadila se souhlasem Británie zaostalé Eritreu a Somálsko, které se nedaly dobře využít ani pro pěstování zemědělských plodin. Na přelomu století se pak Itálie snažila expandovat na úkor skomírajícího Turecka na severu Afriky. Chtěla jednak rozšířit své ekonomické zázemí, především však řešila vnitřní neutěšenou situaci, kdy chtěla odvést pozornost od vnitropolitických problémů. Po válce s Tureckem v letech 1911-12 byly vytvořeny dvě samostatné kolonie Tripolsko a Kyrenaika, které dohromady tvořily tzv. Italskou Libyi. Mezi lety 1913 a 1915 obsadila italská vojska ještě území Fezzánu. Tyto severoafrické kolonie Itálie byly sice územně rozsáhlé (kolem dvou milionů kilometrů čtverečních), jednalo se však převážně o pouštní a polopouštní oblasti, které byly hospodářsky jen obtížně využitelné. 90 V roce 1889 uzavřela Itálie s Habeší smlouvu, v níž Habeš uznala italský protektorát nad již dříve obsazenými oblastmi (zhruba území dnešní Eritreje), etiopský císař Minilik mohl na druhou stranu využívat eritrejské přístavy. Díky rozdílnému znění v jednom článku smlouvy, kdy v amharském (habešském) znění bylo, že Habeš může využívat služeb italské diplomacie, ale v italském znění bylo, že těchto služeb využívat bude, vyhlásila zanedlouho Itálie nad Habeší protektorát. Když Minilik smlouvu vypověděl, Itálie na Habeš v květnu 1895 zaútočila. V bitvě u Aduwy však byli Italové 1. března 1896 nečekaně poraženi a v následné mírové smlouvě museli uznat nezávislost Habeše.

48

Společnosti na jiného člena bylo zavedení zbrojního embarga nejen na agresora – Itálii, ale i na jeho oběť – Habeš, čímž tato rozvojová země byla velice poškozena. Mussolini, ačkoli prováděl zcela samostatnou zahraniční politiku, konzultoval přeci jenom celou záležitost – možnost italského panství nad Habeší začátkem roku 1935 s francouzským ministrem Lavalem. Francie se totiž do té doby stavěla do pozice ochránce Habeše.91 Výsledkem jednání v Římě bylo ustoupení Francie z pozice habešského ochránce a ponechání napadené země vlastnímu osudu. Císař Haile Sellasie se různými ústupky snažil zabránit otevřenému vojenskému střetnutí, ale Itálii již nezastavil – 3. října 1935 vtrhla italská vojska do Habeše. Útokem na člena Společnosti národů porušila Itálie veškeré principy této organizace. Společnost Itálii neoznačila za agresora, pouze proti ní zavedla kromě dřívějších vojenských i hospodářské sankce. Mussolini reagoval takto: „Itálie na ně (sankce – pozn.) odpoví sebekázní, šetrností a obětí“. 92 K sankcím se připojili všichni členové, až na tři výjimky. Rakousko a Maďarsko se nepřipojily kvůli svým závazkům vyplývajícím římských protokolů. Třetím, poněkud překvapivým, odpůrcem sankcí bylo Německo, které dosud nemělo kvůli rakouské otázce s Itálií nejlepší vztahy. Bohužel pro Habeš, sankce nebyly důsledně dodržovány ani od těch, kteří se k nim připojili , a dřívější zbrojní embargo na oba státy poškodilo pouze Habeš.93 Po poslední velké bitvě v březnu 1936 byla velká část Habeše obsazena italskými vojsky a italský král Viktor Emanuel byl následně prohlášen za habešského císaře.94 Po skončení hlavních válečných akcí na území Habeše boj o její svobodu ani v nejmenším neskončil. Přesunul se na půdu Společnosti národů v Ženevě, kde byl boj neméně ostrý a tvrdý. Šlo především o přijetí stanoviska k napadení člena Společnosti, což bylo reprezentováno jako nutnost přijetí statutu pro Itálií dobytého habešského území – žádná velmoc neměla snahu bránit samostatnost Habešského císařství – a vyřešení otázky sankcí vůči Itálii – buď jejich přitvrzení nebo úplné zrušení, což se zdálo mnohem pravděpodobnější. Do hry totiž vstupoval fakt, že se znovu začalo jednat o zajištění hranic 91

Francie se postavila proti italsko-britské smlouvě v roce 1925 a zásluhou jí a jejích spojenců se Habeš stala členem Společnosti národů. Dělala to především ve snaze omezit vliv Británie a Itálie v tomto prostoru. 92 Churchill, W. S. Druhá světová válka. S. 161. 93 Západoevropské státy si byly vědomy, že hospodářskými sankcemi poškodí především svojí ekonomiku ve prospěch nějaké vzdálené africké země. Sankce proto brzy opustily, ale už předem je některé z nich příliš nedodržovaly. O nedůslednosti, neřkuli přímo ignorování, hospodářského embarga svědčí například to, že do Itálie byl sice omezen dovoz železných polotovarů, nikoli však ocelových ingotů, které byl italský průmysl zvyklý zpracovávat. Dovoz ropy do Itálie pak ani nebyl sankcemi nebyl omezen. 94 Z dobyté Habeše a kolonií Italské Somálsko a Eritreia byla v roce 1936 vytvořena nová kolonie Italská východní Afrika. Tato kolonie měla rozlohu asi 1.725.000 km2 a v roce 1937 měla přibližně 7,6 milionu obyvatel.

49

ve střední a jihovýchodní Evropě, a k tomuto jednání by bylo lepší mít podporu Itálie.95 V červnu 1936 přijel do Ženevy císař Haile Selassie jako nejvyšší představitel Habeše – předložil doklady, že italská vojska obsadila méně než polovinu území státu a jeho prozatímní vláda v Gore vykonává svoje povinnosti. Situace byla velmi nepřehledná. Po ovládnutí Habeše Itálií se změnil nejenom vztah Itálie s Německem, ale došlo k posunu i v rakouské zahraniční politice. Německé nezúčastnění se sankcí vedlo k výraznému vylepšení italsko-německých vztahů. Díky tomu sblížení se rakouská nezávislost ocitla v reálném ohrožení, protože v případě italsko-německém sblížení a jejich dohody, by Rakousko mohlo přijít o hlavního garanta své nezávislosti. Pokusilo se tomuto nebezpečí předejít a samo začalo s pokusy o navázání regulérních a přátelských diplomatických vztahů s Německem, v čemž ho podporovala i Itálie.

ŠPANĚLSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA Jestliže německé nepřipojení se k hospodářským a vojenským sankcím vůči Itálii vyhlášených Společností národů za její útok vůči Habeši začalo sbližovat Itálii a Německo, pak španělská občanská válka tuto započatou práci dokonala. Po španělských volbách v roce 1936 se dostala k moci levicová Lidová fronta, v jejímž programu bylo přerozdělení bohatství a majetku, včetně pozemkové reformy a omezení práv katolické církve. Když Lidová fronta poslala armádu, ve které převládaly pravicové názory, na dovolenou, vypuklo v pravicovém táboře povstání. Toto povstání záhy přerostlo v násilnou krvavou občanskou válku. Velká část obyvatelstva se s věrnými vládními jednotkami postavila pravicovým povstalcům na tuhý odpor, a tak celé pravicové povstání záviselo na tom, zda se pučistům podaří přepravit jim věrné armádní jednotky z Maroka. Vzhledem k tomu, že republikánské jednotky ovládaly vojenské námořnictvo i letectvo, neměly vzbouřenci jinou možnost, než se obrátit o pomoc do ciziny a výběr zahraničního spojence byl značně omezen. Pro vůdce pučistů generála Francisca Franca y Bahamonde připadaly v úvahu jen země s pravicovou vládou – tedy jen Itálie a Německo. S žádostí o dodání bombardérů a dopravních letadel se na Itálii obrátil 19. července a na Německo 22. července.

95

Státy zastoupené ve Společnosti národů byly v létě 1936 rozděleny podle způsobu řešení habešské otázky – část chtěla splnit svoji povinnost chránit člena Společnosti národů pouhým prohlášením o nutnosti respektovat územní nedotknutelnost a politickou nezávislost členských států, část chtěla celou situaci vyřešit až na podzimním zasedání Společnosti a jen menší část chtěla zvláštní rezolucí zamezit uznání nového statutu quo v Habeši. Habešský císař přijat s poctami v Ženevě.“ Lidové noviny, sobota 27. června 1936 ráno, č. 321, s. 1.

50

Mussolini a Hitler, kteří v poskytnutí pomoci Francovi viděli možnost, jak proniknout na Pyrenejský poloostrov a zároveň podpořit spřízněný pravicový režim, žádosti vyhověli. Německá armáda v poskytnutí pomoci viděla ještě jeden obrovský přínos – smlouva z Versailles zakazovala Německu aktivity v oblasti zbrojení – armáda tak potřebovala vyzkoušet nové technologické postupy a nové typy zbraní, ve Španělsku navíc za bojových podmínek. 96 Zprávy o přítomnosti německých letadel na povstaleckých letištích přinesl např. dopisovatel listu New York Times.97 Německá a italská armáda působila ve Španělsku přesto, že i tyto dvě země se připojily k tzv. neintervenčnímu výboru, čímž se oficiálně zavázaly nepodporovat žádnou z bojujících stran. Vytvoření výboru bylo reakcí na slabost a neochotu Francie a Británie podpořit oficiální levicovou vládu. Zúčastněné evropské státy se navíc distancovaly i od zjevného porušení nevměšování se do španělských vnitřních záležitostí, čímž si Itálie a Německo potvrdily nedotknutelnost svých zahraničních akcí, a také se otevřel prostor pro další sbližování obou států.

ČESKOSLOVENSKÝ TISK A NARUŠOVÁNÍ PROTOKOLŮ Československý tisk si všech událostí – pokusu o puč v Rakousku, habešské i španělské války všímal velmi podrobně. Samozřejmě to nebylo v souvislosti s římskými protokoly – šlo o veliké světové události. O souvislosti s římskými protokoly se hovořilo s rakouskými událostmi a společné italsko-německém vojenské podpoře frankistů ve Španělsku. Pokus o nacistický tisk měl v československém tisku obrovskou odezvu – vycházela zvláštní čísla novin a vzhledem k blízkosti Vídně a dobrým kontaktům v ní byli českoslovenští novináři velmi dobře informováni o tamních událostech, a jak jsem se již zmínila, zprávy z Lidových novin přebíraly i zahraniční zpravodajské agentury. Lidové noviny díky svému zpravodaji ve Vídni popisovaly události hodinu po hodině s velkou přesností a mnoha detaily.98 Zprávy z Vídně plnily přední strany novin několik dní a všechny měly vesměs stejný charakter: zděšení nad zavražděním kancléře Dollfusse, obava z dalšího směřování Rakouska, obava z možného válečného nebezpečí v Rakousku a 96

Kromě vojenské techniky obě země poskytly také vojenské kontingenty: Německo asi 10.000 vojáků včetně experimentální tankové jednotky a neblaze proslulé letecké Legie Kondor, Itálie 40-60.000 vojáků. Kromě těchto jednotek ve Španělsku na straně frankistů působili i Portugalci a Irové, v menším počtu pak i příslušníci dalších národů. Podle: Šiška, Miroslav. Nejhroznější občanská válka století. Právo, sobota 15. července 2006. s. 19. 97 Němci organisují povstalcům letectvo. Lidové noviny, čtvrtek 17. září 1936 ráno, roč. 44, č. 467. 98 Lidové noviny, 25. července 1934, druhé zvláštní vydání.

51

odsouzení pokusu o puč i postoje nacistického Německa k rakouským událostem, kdy odmítalo jakoukoli spojitost mezi pučisty a ním. Hubert Ripka však měl jasno: „Tentokrát rakouští národní socialisté prováděli jen přání národních socialistů říšskoněmeckých. Od počátku Hitlerovy vlády usilují národní socialisté o dobytí Rakouska všemi prostředky: agitací, propagandou, vedenou čelnými funkcionáři vládní strany německé, intrikami, rozvracejícími vládní tábor rakouský, terorem, pro nějž z Německa dodávají zbraně, střelivu, výbušniny a konečně pučem, v němž intervenuje vyslanec Hitlerovy vlády, ujímající se vrahů Dollfusových. Rychle si Berlín opatřil alibi odvoláním tohoto vyslance a prohlášením, že jeho úmluvy s pučisty nijak nezavazují německé úřady.“99 Československý tisk, stejně jako oficiální místa a veřejnost, jednoznačně odsoudil pokus o puč a viníka, který stál v pozadí celé rakouské tragédie, viděl v hitlerovském Německu. Pokud jde o italský útok na Habeš a občanskou válku ve Španělsku postoj tisku už nebyl tak jednoznačný. Zprávy o těchto událostech plnily stránky novin dlouho – lidé byli podrobně informováni o krvavých útocích italských agresorů na špatně ozbrojené Habešany, pravidelně také o dění ve Společnosti národů, která tak dlouho nevěděla, jaké stanovisko vůči napadení jejího jednoho člena druhým členem zaujmout, až bylo příliš pozdě na jakýkoli zásah, stejně jako o krvavé válce na Iberském poloostrově. A jakkoli mohly být sympatie československého lidu a novinářů na straně habešského lidu či prohrávající španělské levice, kvůli nebezpečí expanze Hitlerova Německa a přímému ohrožení Československa se vždy našlo ospravedlnění pro liknavý postup Společnosti národů i samotných velmocí Francie a Británie. Dovolím si to ilustrovat na příkladu komentáře Ferdinanda Peroutky k zrušení sankcí Velkou Británií vůči Itálii za napadení Habeše. „Opravdu nezáleží dnes na tom, jakému dogmatu odporuje zrušení sankcí, nýbrž jedině na tom záleží, je-li to čin rozumný nebo nerozumný. Ať se každý sám podívá na současnou evropskou situaci a odpoví si. Nepochybujeme o tom, jak odpověď musí dopadnout. Ústupem od sankcí dokazuje anglická vláda, že pochopila, který problém je třeba považovat za hlavní. Je to problém německého útoku. Kdyby to nechápala, jistě by sankci nezrušovala. Mají snad ti, kdo jí ústup od sankcí vytýkají, úmysl jí dokazovat, že se zmýlila a že nikoli Německo, nýbrž Habeš je hlavní a nejnebezpečnější světové téma?“100

99

Ripka, Hubert. Tragická lekce. Lidové noviny pátek 27. července 1934 ráno, roč. 42, č. 372, s. 1. Peroutka, Ferdinand. Po neděli. Lidové noviny, pondělí 22. června 1936 ráno, roč. 44, č. 311, s. 1.

100

52

ZÁNIK ŘÍMSKÝCH PROTOKOLŮ Přestože římské protokoly nebyly formálně vypovězeny, dokonce byly v březnu 1936 podepsány dodatkové protokoly, které rozšiřovaly spolupráci zúčastněných zemí, došlo v témže roce k jejich faktickému zániku – Německo se s Itálií oficiálně dohodlo o spolupráci a rozdělení sfér vlivu v Evropě a Středomoří. Navíc, jestliže pro Rakousko byly římské protokoly zárukou nezávislosti a ochranou před Německem, pak uzavření německorakouské červencové smlouvy na doporučení Itálie znamenalo anulování protokolů docela.

NĚMECKO-RAKOUSKÁ ČERVENCOVÁ DOHODA V Rakousku vyvolalo sbližování Německa, které se snažilo zničit rakouskou nezávislost, s Itálií, které ji naopak garantovalo, silné obavy. Obavy byly tím větší, čím více bylo zřejmé, že Itálie by raději viděla Rakousko s Německem spolupracovat, než s ním mít napjaté vztahy a bránit se mu – Mussolini radil Schuschniggovi, aby s Hitlerem uzavřel přátelskou smlouvu. Rakouský kancléř se sice pokoušel zajistit nezávislost země pomocí smluv s jinými státy, to se mu však nedařilo díky zásahům zbylých dvou států římských protokolů (příkladem jsou započatá jednání s Československem v roce 1936, která musela být na nátlak Itálie a Maďarska ukončena). Schuschnigg, s vědomím toho, jak se rakouští nacisté vypořádali s jeho předchůdcem, jak světové velmoci nezasáhly proti německému znovuvyzbrojování a remilitarizaci Porýní, jak se rakouští stoupenci Hitlera v posledních měsících znovu aktivizují, jak Společnost národů nedokázala zajistit nezávislost a svobodu svého afrického člena a samozřejmě s vidinou uznání rakouské nezávislosti Německem, začal s Berlínem skutečně jednat. Rakousko-německé jednání, které začalo koncem dubna, vyvrcholilo podpisem smlouvy „už“ 11. července 1936. O probíhajících jednání kolovalo mnoho nepotvrzených zpráv – samotný termín podpisu budoucí smlouvy byl ohlašován až na podzim, nejdříve pak před zahájením mnichovských olympijských her. O samotném jednání například britská agentura Reuter 7. července informovala, že mezi Schuschniggem a von Papenem nedošlo k dohodě a jednání ztroskotala. Důvodem mělo být to, že Rakousko prý nechtělo nacistům povolit volně vyjadřovat jejich ideologii a že se Němci postavili proti restauraci Habsburků. 101 Skutečné podmínky budoucí smlouvy, alespoň ty veřejné, byly oznámeny Rakouskem společně s Maďarskem. Maďarská přítomnost při zveřejňování podrobností německo-rakouské 101

smlouvy

byla

zdůvodněna

povinností

spolupráce

Schuschnigg s Papenem se nedohodli. Lidové noviny, středa 8. července 1936 ráno, č. 337, s. 3.

53

v zahraničněpolitických záležitostech Rakouska, Maďarska a Itálie vyplývající z římských protokolů.102 Samotná smlouva se stala vítězstvím německé diplomacie nad důvěřivostí Rakouska. Ve smlouvě se totiž Rakousko zavazovalo ke všemu a Německo mu za to neslibovalo v podstatě nic. Kancléř Schuschnigg si od smlouvy sliboval především uklidnění domácí situace, proti případnému ohrožení rakouské nezávislosti se chtěl chránit s Mussoliniho pomocí – chtěl po něm ujištění o případné vojenské pomoci při porušení rakouských hranic. Obsah smlouvy byl veřejnosti oznámen rozhlasem. Německo podle prohlášení bylo ochotno respektovat nezávislost Rakouska, rozpustit Rakouskou legii, zastavit nacistickou propagandu na rakouském území, zrušit tisícimarkový poplatek při cestě Němců do Rakouska.103 Rakouská vláda se zavázala připustit stoupence nacismu do vlastenecké fronty, mimo ní i nadále neměli mít právo na politickou činnost, 104 byly zrušeny omezení pro cestování do Německa, emigranti se mohli vrátit do Rakouska a občanům Říše bylo dovoleno vyvěšovat haknkrajclerský prapor – pro rakouské občany to zůstávalo i nadále trestným činem. Jedním z nejdůležitějších bodů dohody bylo přizvání dvou německých nacistů, členů německého klubu ve Vídni, do vlády.105 Dále smlouva obsahovala takové záležitostí, jako bylo povolení dovozu konkrétních německých říšských novin do Rakouska a provedení obecné amnestie politických vězňů. Skutečně nejdůležitější bod byl ten, v němž se Rakousko zavázalo k provádění své zahraniční politiky zcela ve smyslu toho, že je německým státem. Fakticky tak souhlasilo s tím, že nebude provádět žádné kroky v rozporu se zájmy Německa. Za to se mu nedostalo žádných faktických záruk jeho nezávislosti. Ve smlouvě byly výslovně zmíněny i římské protokoly. Novou německo-rakouskou smlouvou neměl být jejich význam nijak dotčen .106 Další vývoj v Rakousku ale ukazoval, že důsledky německo-rakouské smlouvy jsou závažnější, než se zdálo. Například nezůstalo jen u výměny dvou ministrů vlády za příznivce nacismu. Do 4. listopadu, přes všechna dementi že se tak nestane, byli vyměněni

102

Rakousko se dohodlo s Německem. Lidové noviny, čtvrtek 9. července 1936, roč. 44, č. 339, s. 1. Zrušení kauce pro Rakousko neznamenalo zlepšení turistického ruchu a tím zlepšení jeho ekonomiky, protože Říšští Němci mohli ze země vyvézt pouze 10 marek za čtvrt roku. 104 V Rakousku byla povolena pouze Vlastenecká fronta, jiná politická strana nebyla povolena. Ani nacistické straně neměla být dána výjimka a při její ilegální činnosti proti ní mělo být standardně zakročeno. Německo ji mělo přestat podporovat. 105 Generál Glaise-Horstenau, ředitel válečného archivu, se stal ministrem bez portefeuille a Quido Schmidt, dosud místoředitel kabinetní kanceláře spolkového prezidenta Miklase, se stal státním tajemníkem pro zahraniční záležitosti. 106 Hitler se dohodl se Schuschniggem. Lidové noviny, neděle 12. července 1936, roč. 44, č. 345, s. 1. Dva hakenkrajcleři do rakouské vlády. Lidové noviny, neděle 12. července 1936, roč. 44, č. 345, s. 3. 103

54

ve vládě všichni případní odpůrci nacismu za „loajální“ lidi a dosavadní ministr bez portefeuille Glaise-Horstenau, stoupenec Hitlera, obsadil důležitý post ministra vnitra.107

ITALSKO-NĚMECKÁ DOHODA A OSA BERLÍN-ŘÍM Nezávislé Rakousko v italských plánech hrálo roli vstupní brány do Podunají, kde chtěla Itálie uplatnit svůj vliv. Pro Itálii, která v průběhu trvání římských protokolů poznala, že její omezené zdroje nemohou být tříštěny v mnoha oblastech, bylo z geografických důvodů mnohem zajímavější Středomoří a Balkán než zaalpské Podunají. A proto se stala rakouská nezávislost pro Itálii důležitou jen do té doby, dokud by nedošlo k dohodě mezi Itálií a Německem, případně dalšími mocnostmi, o rozdělení sfér vlivu v Evropě. Rozdělení vlivu v Evropě načrtl Mussolini už v říjnu 1932 v projevu v Turíně, kde prohlásil, že z rozhodování o dalším osudu Evropy by měly být vyloučeny malé státy a rozhodovat by měly jen velmoci. Střední a východní Evropu, které by se vzdala Francie, by si rozdělilo Německo a Itálie. Německo by mohlo expandovat přes Československo dále na východ do Sovětského svazu a Itálie přes Podunají na Balkán a dále na Blízký východ. Když s tímto plánem narazil, 108 přišel Mussolini s tzv. paktem čtyř, který konkretizoval myšlenku vytvoření evropského direktoria, která se ale také neuskutečnila. Po několika letech, kdy vztahy mezi Itálií a Německem byly napjaté kvůli otázce rakouské nezávislosti, došlo v jejich vztazích k pozvolnému obratu. Když však došlo k občanské válce ve Španělsku, kde se ukázalo, že oba státy přeci jen mají společné zájmy, a když se Německo nepřipojilo k formálním sankcím Společnosti národů v souvislosti s válkou o Habeš, našly obě země společnou řeč. Německo chtělo vymanévrovat Itálii ze střední Evropy – sice bylo zřejmé, že Itálie nemůže hrát dlouhodobě roli rozhodující velmoci ve střední Evropě, ale svoji přítomností přeci jen mohla Německu zkomplikovat jeho mocenskou expanzi. Itálie, když viděla svoji slabost, kdy se nemohla tříštit svoje omezené síly na několika místech zároveň, si přála uznání a potvrzení svých zájmů a pozic alespoň ve Středomoří a Podunají byla ochotna opustit. Pozvolné sbližování a vyjednávání, které trvalo několik měsíců, vyvrcholilo návštěvou italského ministra zahraničí hraběte Ciana od 20. října 1936 v Berlíně a Berchtesgadenu. Podle římského zpravodaje rakouského listu Reichspost neměl Ciano

107

E. Náhlé změny v Schuschniggově vládě. Lidové noviny středa 4. listopadu 1936 odpoledne, roč. 44, č. 553, s. 1. 108 Francie si totiž nemohla dovolit přijít o své středoevropské spojence a vliv a Německo chtělo ovládnout i Balkán a samo expandovat dále na Blízký východ, kde chtělo tamní zásoby ropy.

55

jednat o konkrétních smlouvě, ale pouze o všeobecné evropské situaci.109 Zpravodaj Paris Soiru rozšířil program berlínského jednání ještě o možnosti nového Locarna, italskorakousko-maďarské konferenci států římských protokolů, především se mělo jednat o komunismu a antikomunismu v Evropě. Skutečný význam cesty však měl spočívat v „okázalém stvrzení“ italsko-německé spolupráce, která bez určité úmluvy a spojenecké smlouvy probíhala – to ale Itálie popírala. Itálie od Cianovy cesty očekávala uznání svého habešského panství.110 Německý tisk vítal návštěvu z Říma jako potvrzení uvolnění italsko-německých vztahů především dosvědčení navázaného přátelství obou zemí. Völkischer Beobachter: „Jsme si jisti, že se vrátí (Ciano – pozn.) k Mussolinimu s přesvědčením, že jeho ucházení se o přátelství v Berlíně se setkalo se vzájemnou láskou, která odpovídá vědomí, že v Německu a v Itálii zvítězilo něco společného, s čím se Evropa musí smířit k svému vlastnímu prospěchu.“111 O vlastním jednání mezi Cianem a jeho německým protějškem von Neurathem neexistovalo příliš potvrzených zpráv, noviny informovaly většinou jen o společenských událostech spojených s jednáním. Až zprávy v listu Popolo di Roma z 23. října informovaly o něčem konkrétnějším a hlásily, že dokumenty, které mají být po vzájemné dohodě podepsány, nejsou ani smlouvou, ani dohodou, ale jsou písemně vymezenou shodou názorů, která se projevuje ve všech oborech. Tyto „dokumenty“ měly podle zpráv listu vymezovat styky se společností národů, ve které Itálie a Německo v budoucnu měly zaujmout negativní frontu, v Podunají, zejména v Rakousku, se mělo zabránit jakýmkoli akcím, které by směřovaly k potlačení vlivu Říma i Berlína. Dohoda také měla reflektovat situaci ve Španělsku – oba státy se postavily proti vytvoření nezávislé komunistické katalánské republiky. Mělo také dojít k dohodě v postupu proti komunismu. Podle berlínského zpravodaje francouzské agentury Havas se mělo jednat o uznání španělské pravicové vlády, podpoře německé žádosti o uzavření francouzsko-německé úmluvy Itálií, vzájemném postupu obou států ve Společnosti národů, o podpoře německé žádosti o vyloučení sovětského Ruska z příštího locarnského jednání, o společném postupu při hospodářském pronikání do Podunají a uznání italského habešského císařství. Nemělo se však jednat o žádném vojenském spojenectví ani o jiné smlouvě podobného druhu.112

109

Ciano k Hitlerovi. Lidové noviny, úterý 13. října 1936 ráno, č. 513, s. 3. Co sjedná Řím s Berlínem? Lidové noviny, úterý 20. října 1926 k poledni, č. 527, s. 1. 111 Mussolini vyhlásí 28. října italské císařství. Lidové noviny, středa 21. října 1936 ráno, č. 528, s. 3. 112 Ani smlouva ani dohoda – jen dokumenty. Lidové noviny, sobota 24. října 1936 ráno, č. 534, s. 1. 110

56

Výsledky jednání byly alespoň částečně odkryty při tiskové konferenci u příležitosti odjezdu Ciana z Německa: Itálie „odměnila“ Německo za jeho postoj při svém habešském tažení a za to, že jako první uznalo italské císařství v Habeší, umožněním hospodářské expanze na tomto území. Dále se Německo rozhodlo nepřipojit se k římským protokolům, ale spolu s Itálií se shodly na součinnosti s Malou dohodou při hospodářské reorganizaci střední Evropy. Podle italských představitelů to byl právě poměr k Malé dohodě, nezávislosti Rakouska a společná vůle obou států přátelsky spolupracovat při řešení středoevropských otázek, které byly směrodatné při jejich společné politice v tomto regionu. Völkischer Beobachter o výsledcích jednání napsal, že vyjasnily postoje obou zemí k evropským otázkám a přitom nebyl vytvořen žádný politický blok: „Za černých rozhovorů bylo možno s uklidněním zjistit, že ve světě plném rozporů mají Německo a Italie pevný úmysl zasadit se zvýšenou měrou společně ve prospěch velikého celku. Dnes je nemožno zahrávat si v Evropě s nějakými rozpory jako kdyby šlo o nějaké zboží, neboť za nimi stojí ve skutečnosti osudy národů a lidí. Toto přesvědčení pronikalo na posledních německo-italských

rozhovorech,

které

vyjasnily

zásadní

vzájemné

stanovisko

k nejdůležitějším evropským otázkám: Nikoli aby proti starým bloků byl postaven blok nový, nebo aby se novou koalicí čelilo jiným koalicím, nýbrž aby byly vyrovnány vzájemné zájmy a odstraněny možnosti nedorozumění.“113 Italsko-německá jednání v Berlíně a v Brechtesgadenu měla celoevropský ohlas. Bylo jasné, že jde o jednání, která budou mít klíčový význam na další evropské dění. Dohoda dvou totalitních režimů, které jednoznačně chtěly změnit stávající rozložení moci v Evropě, mohla být pro některé státy opravdu nebezpečná. Po uzavření dohody vzrostlo především Mussolinimu sebevědomí: ve svém veřejném prohlášení o zahraniční politice fašistické Itálie 1. listopadu mj. prohlásil, že Společnost národů je neschopná prosadit svoji nosnou myšlenku o absolutní rovnoprávnosti všech národů a proto je pro Itálii mrtvou organizací a Maďarsko že musí dojít spravedlnosti. Tyto již několikrát naznačené a opakované myšlenky však byly překonány prohlášením, že na nově vybudované ose Berlín-Řím mohou spolupracovat všechny evropské státy, které mají dobrou vůli k míru.114 Tento projev, který zesměšňoval roli Společnosti národů ve světe se setkal ve světě s velkou nevolí. Také spojenec z římských protokolů Rakousko bylo Mussoliniho projevem překvapeno. Vídeňský dopisovatel Lidových novin informoval o tom, že ve Vídni jsou přesvědčeni o tom, že mezi Itálií a Německem došlo v poslední době 113 114

Výsledky Cianovy cesty. Lidové noviny, úterý 27. říjen 1936 ráno, roč. 44, č. 539, s. 3. Mussolini nepodal smírčí ruku Evropě. Lidové noviny, pondělí 2. listopadu 1936 ráno, roč. 44, č. 548, s. 3.

57

k dohodě o Rakousko, jejíž obsah však této zemi není znám, a diktátorův projev ji v tom jen utvrzuje. Přesto vládní činitelé doufají, že Itálie přes překvapivý projev nenechá Německu v Podunají volnou ruku – důkaz ostatně nacházejí v Mussoliniho řeči: věděl-li o ujednání německo-rakouské dohody z 11. července již při zájezdu Schusnigga do Itálie, tedy o pět týdnů dříve, znamená to, že Itálie nikterak neponechává Rakousko zcela německému vlivu.115 Jak se však ukázalo později, byly tyto rakouské naděje plané a Itálie ponechala Rakousko zcela svému osudu.

VÍDEŇSKÁ SCHŮZKA STÁTŮ ŘÍMSKÝCH PROTOKOLŮ Po podpisu německo-rakouské červencové smlouvy a italsko-německé dohodě o spolupráci se první schůzka států římských protokolů konala ve Vídni od 9. listopadu 1936. Podle zasvěcených zpráv z Budapešti se mělo jednat o hospodářské spolupráci mezi třemi státy a Německem, přičemž zásadní dohody mezi Itálií a Německem již mělo být dosaženo: Itálie si nepřeje hospodářské pronikání Německa do Jugoslávie, Rumunska i Maďarska, ale souhlasí s tím, aby obchodně-politickým jednání mezi Německem a Rakouskem, které má začít 15. listopadu, byka vedena v duchu podstatnějšího oživení vzájemných styků mezi oběma státy. Účelem vídeňských porad má být také příprava pro možné sblížení s Malou dohodou. 116 Tato zpráva z Maďarska, že státy římských protokolů chtějí jednat s Malou dohodou byla velmi překvapivá. Dosavadní výroky maďarských politiků totiž ničemu takovému nenaznačovaly – museli si být totiž dobře vědomi, že Malá dohoda nebude jednat se státem, který trvá na revizi mírových smluv, které zaručují jejich existenci. Maďaři především očekávali, že na konferenci její účastníci již konečně zaujmou oficiální stanovisko k maďarským revizionistickým požadavkům. Zprávy o programu vídeňských jednáních podle Budapešti však byly vyvráceny již 9. listopadu, kdy italský ministra zahraničí Ciano začal ve Vídni jednat s rakouskými zástupci – oficiální program jednání nepřipouštěl možnost, aby Maďaři nadhodili téma revize. Jednat se mělo o součinnosti se Společností národů a také hospodářské spolupráci se sousedními státy – Československem, Jugoslávií a hlavně s Německem. Rakousko od konference očekávalo, že na ní dojde k jasnému vyjádření jeho budoucího postavení mezi Itálií a Německem a ve střední Evropě. Podle oficiálních

115

Ozvěna v Rakousku a v Maďarsku. Lidové noviny, úterý 3. listopadu 1936 ráno, roč. 44, č. 550, s. 3. vd. Vídeň připraví sblížení s Malou dohodou. Lidové noviny, sobota 7. listopadu 1936 ráno, roč. 44, č. 558, s. 1. 116

58

rakouských vyjádření si Rakousko chtělo zachovat roli prostředníka mezi západem (Berlínem), jihem (Římem) a dunajskou pánví (tj. Malou dohodou a Maďarskem) – nechtělo se stát pouhým objektem německo-italské spolupráce.117 Jednání, kde se Maďaři snažili prosadit jednání o revizi, Rakušané svoji nezávislost a Italové nepopudit svého nového spojence v Berlíně, skončilo rozpačitě. Jako po každém jednání států římských protokolů byla deklarována naprostá shoda všech tří vlád, prozkoumány vzájemné hospodářské styky, a to vše vedlo k posílení dosavadní součinnosti. Dále byla potvrzena ochota k hospodářským stykům s jinými státy, ale to na základě dvoustranných smluv. Zástupci Itálie a Maďarska vzali na vědomí zprávu o vývoji německo-rakouských vztahů po uzavření červencové smlouvy, stejně tak italský ministr zahraničí Ciano informoval o své schůzce s Hitlerem. Rakousko a Maďarsko oznámily, že formálně uznají italské panství nad Habeší, za což jim Ciano vyslovil dík a přislíbil jim, že i oni se budou podílet na hospodářském využití Habeše. Na vídeňské schůzce byly také dojednány další smlouvy a výhody o hospodářské spolupráci, které však nebyly uveřejněny, protože měly tajný charakter.118 Jak je patrné, jediný, komu se podařilo prosadit svůj hlavní zájem – nepopudit Německo – byla Itálie. Rakousku se nedostalo žádného potvrzení své nezávislosti, o maďarských revizních požadavcích se také oficiálně nejednalo. Když po skončení vídeňské schůzky, 18. listopadu 1936, odjel rakouský ministr zahraničí dr. Guido Schmidt na svoji první zahraniční cestu do Berlína od podpisu červencové smlouvy, opustila Itálie roli protektora rakouské nezávislosti. Schmidt měl sjednat obchodní smlouvy o výměně rakouských zemědělských přebytků za německé uhlí a válečné zboží, které však pro Rakousko nebyly výhodné a země se dostala do přímého ekonomického područí Německa, jako mnoho států jihovýchodní Evropy.119 Vídeňská schůzka byla poslední schůzí států římských protokolů, která měla alespoň nějaké výsledky (tajné hospodářské smlouvy). Tuto schůzku si proto dovolím označit jako

117

E. Mussoliniho směrnice pro Vídeň. Lidové noviny, úterý 10. listopadu 1936 ráno, roč. 44, č. 563, s. 3. E. Vídeň skončila bez překvapení. Lidové noviny, pátek 13. listopadu 1936 ráno, roč. 44. č. 569, s. 1. 119 V uzavřené smlouvě šlo o to, že Rakousko za své zemědělské přebytky dostane vojenské zboží, které se stane majetkem státu. Musí však samo zaplatit svým zemědělcům za jejich produkty. Tím se země při odběru velkého objemu „zboží“ z Německa dostane do finanční krize. Německo ostatně rádo předávalo své dluhy ostatním státům – po uzavření clearingových smluv dostávalo z agrárních zemí podhodnocené průmyslové zboří a zemědělské produkty za své často neupotřebitelné a předražené průmyslové zboří, které agrární země nemohla ani prodat třetí zemi. Rozdíly v hodnotách zboží pak často zamrzly v německých bankách, navíc Německo samo prodávalo produkty z clearingových obchodů v třetích zemích za dotované ceny, čímž své obchodní partnery poškozovalo ještě více. 118

59

poslední schůzi států římských protokolů, které tak skončily, aniž byly formálně vypovězeny, protože trvání mezinárodních smluv je účelné, jen pokud jsou naplňovány.

ČESKOSLOVENSKÝ TISK O ZÁNIKU PROTOKOLŮ Stejně, jako si československý tisk podrobně všímal událostí, které narušovaly hladký chod spolupráce římských protokolů, všímal si i událostí, které znamenaly jejich zánik. Zájem byl o to větší, že nyní bylo Československo přímo ohroženo, protože dvě uzavřené smlouvy

posilovaly

pozice

nacistického

Německa,

které

rozhodně

nemělo

s Československem mírové plány. Při uzavření německo-rakouské smlouvy to ještě nebylo příliš patrné, ale po dohodě Hitlera s Mussolinim a Mussoliniho projevu o zahraniční politice se situace zcela změnila. Tisk se proto věnoval především německo-rakouské a německo-italské spolupráce a následky těchto smluv na římské protokoly upozaďoval. Československý tisk byl především překvapen, s jako rychlostí byla uzavřena německo-rakouská dohoda, když to několik let vypadalo, že tyto země nikdy nenajdou společnou řeč. Opět nejkvalitnější komentář, díky svému stálému zpravodaji ve Vídni, přinášejí Lidové noviny. Jejich komentátor hodnotí praktický dopad zveřejněných úmluv na běžný život v Rakousku a nepředpokládá, že bude nějak závažný – rakouští tiskaři sami nepřipustí vážnější konkurenci německých novin, tisícimarková kauce se beztak nejspíš nedodržovala atd. Přesto je zde podle tohoto komentáře reálné nebezpečí, že německorakouská červencová smlouva předznamenává budoucí anšlus. „Větší nebezpečí pro vnitřní klid Rakouska znamená spíše amnestie pro mnoho tisíc nacistů. Vězení nevychovává něžné anděle a malí mučedníci mohou být na svobodě opravdu nebezpeční. … Zahraničněpolitická stránky úmluvy jest mnohem významnější než vnitropolitická. Byla a je vždycky katastrofa, kdykoliv se mohl Papen pochlubit úspěchem. Protlačil Hitlera zadními dveřmi do úřadu říšského kancléře. Byla by katastrofa, kdyby měli mít pravdu ti, kteří jsou přesvědčeni, že Papen dne 11. července 1936 propašoval do evropské politiky zadními dveřmi skutečný anšlus.“120 Jestliže červencová smlouva znamenal ohrožení nezávislosti Rakouska, pak italskoněmecká spolupráce podpořená Mussoliniho projevem znamenala nebezpečí pro středoevropský region mnohem větší. Komentář Lidových novin si takto všímal možných důsledků spolupráce Mussoliniho a Hitlera: „Mussolini nám pověděl – nám všem, kteří máme zájem na zachování stavu věci, Malé i Balkánské dohodě, Francii, Anglii – jak na

120

E. Míš mezi Berlínem a Římem. Lidové noviny. Úterý 14. července 1936 ráno, roč. 44, č. 348, s. 1.

60

tom jsme. Pověděl nám, že se dohodl s Hitlerem o spolupráci a jakého druhu ta spolupráce bude. Řekl nám to svým známým způsobem, připomínajícím hodně jeho, rovněž mírové, projevy na různých náměstích krásných starých měst severoitalských okolo roku 1930. Jenže tenkrát v tom bylo ještě mnoho bojovného lyrismu, kdežto dnes už je to doslovně mír podávaný na hrotech „osmi milionů bodáků“. Bylo by neužitečné vyhledávat slabiny dnešní italské posice ve spolku s Německem a utěšovat se, že toto přátelství nemůže být upřímné a trvalé. Půjdou-li Mussolini a Hitler spolu jen kus cesty, mohou to i tak přivést velmi daleko. Třeba až tam, odkud již nepůjde zpět.“121 V dalším vývoji se nejen československý tisk, ale i Evropa a svět přesvědčil, že Rudolf Procházka správně předpovídal zhoubnost společné cesty Hitlera a Mussoliniho. Jejich vzájemná spolupráce posilovala a ujišťovala oba diktátory o správnosti jejich cesty: Hitler se díky nečinnosti světové veřejnosti odvážil obsadit v roce 1938 osamocené Rakousko a 1. září 1939 napadnout Polsko, čímž rozpoutal druhou světovou válku, a Mussolini podporoval válečné napětí, když se snažil prosadit italský vliv ve Středomoří a Africe.

121

Procházka, Rudolf. Na čem jsme. Lidové noviny, sobota 7. listopadu 1936 ráno, roč. 44, č. 558, s. 1.

61

ZÁVĚR Římské protokoly z roku 1934, ve kterých se Itálie, Rakousko a Maďarsko dohodly na své politické a především hospodářské spolupráci, byly jedním z mála projektů na středoevropskou spolupráci, která se skutečně realizovala. Realizace spolupráce však nebyla příliš dlouhá, ani účinná. Protokoly se podle přání jejich tvůrců měly stát protiváhou Malé dohodě, která v daném regionu již dlouho prosazovala své hospodářské a politické cíle. I přes deklarovanou možnost spolupráce s ní, ke kooperaci těchto dvou uskupení nikdy nedošlo a členové římských protokolů sami zabraňovali spolupráci jednoho člena z jejich tábora s jiným státem z malodohodového tábora (konkrétně Rakouska s Československem v roce 1936). Nejzásadnějším problémem států římských protokolů bylo, že každý člen od uzavřených smluv očekával něco naprosto jiného: Rakousko poskytnutí záruk své nezávislosti vůči Německu, Maďarsko poté, co se mu do protokolů nepodařilo prosadit svůj nárok na revizi trianonské mírové smlouvy, protokoly pojalo jako nástroj nátlaku na Německo pro prosazení svých politických a hospodářských požadavků, Itálie pak přes Rakousko a Maďarsko chtěla proniknout do střední Evropy, kde chtěla posílit své mocenské pozice vůči Německu. Jestliže toto byly hlavní cíle římských protokolů pro jednotlivé státy, pak byla smlouva uzavřena příliš pozdě. Při zpětném pohledu se totiž zdá, že aby protokoly splnily přání alespoň dvěma svým signatářům – Rakousku a Itálii, musely by být uzavřeny ještě před nástupem Hitlera do funkce říšského kancléře. Hitler totiž pro Rakousko a jeho samotnost představoval velmi silnou hrozbu, stejně jako pro mocenské pozice Itálie ve střední Evropě. Maďarsko pak bylo kapitolo samo pro sebe: ve svém nejvroucnějším přání revizi versailleských mírových smluv, bylo ochotno jít do spolku s každým, který by mu toto přání slíbil uskutečnit. Když pak fašistická Itálie se po počátečním odmítání nacistického Německa pochopila marnost svého boje zvítězit nad touto zemí, smířila a začala s ní spolupracovat – došlo k rozdělení sfér vlivu v Evropě a ve světě: Německu zůstane Podunají, Itálii Středomoří. Dokonce přesvědčila svého chráněnce Rakousko, aby se smířilo se svým německým bratrem a opustilo tak svojí dosavadní orientaci na Itálii. Dvě dohody o spolupráci z roku 1936 – německo-rakouská červencová smlouvy a říjnová německo-italská dohoda – znamenaly faktický zánik římských protokolů, protože dva ze signatářů protokolů opustily, případně Rakousko bylo nuceno opustit, hlavní aspekt, který je vedl k uzavření protokolů.

62

Maďarsko se se zánikem římských protokolů smířilo lehce, protože v roce 1936 již bylo Německo jeho hlavním obchodním a politickým partnerem. Itálie přijala zánik také dobře, protože jí byla Německem přislíbena volná ruka ve Středomoří, které přeci jen bylo Itálii blíž, než oblast za Alpami. Formálně pak Itálie uzavřela svoje působení v Podunají smlouvou o přesídlení obyvatel mezi ní a Německem z 21. října 1939. V ní byly vyřešeny podmínky přesídlení německých obyvatel italských jižních Tyrol. Byl tak vyřešen jeden ze základních důvodů, proč Itálie nechtěla dovolit spojení slabého Rakouska se silným Německem, proč podporovala nezávislost Rakouska a proč vlastně iniciovala vznik římských protokolů.

63

PRAMENY A LITERATURA PUBLIKOVANÉ PRAMENY Documents on German Foreign Policy 1918-1945. Series D. Volume II. Germany and Czecho-Slovakia 1937-8. London: His Majesty´s Stationery Office, 1950. 1070 s. KEREKES, Lajos (ed.). Allianz Hitler-Horthy-Mussolini. Dokumente zur ungarischen Aussenpolitik. 1933-1944. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1966. 409 s. REICHHOLD, Ludwig (ed.). Kapmf um Österreich: die Vaterländische Fromt udn ihr Wiedenstand gegen den Anschluss 1933-1938, eine Dokumentation. Wien: Österreich. Bundesverlag, 1984. 424 s. Viscount ROTHERMERE. My Campaign for Hungary. London: Eyre and Spottiswoode, 1939. HORTHY, Miklós. Memoirs. [cit. 2007-03-01] Dostupné z URL . MUSSOLINI, Benito. The Doctrine of Fascism. [cit. 2007-05-14] Dostupné z URL . PIUS XI. Qudragesimo Anno. [cit. 2007-05-14] Dostupné z URL < http://www.papalencyclicals.net/Pius11/P11QUADR.HTM >.

DOBOVÝ TISK Die Prager Abendblatt. 68 – 70 Jahrg. 1934 – 1936. Lidové noviny. Roč. 42 – 44, 1934 – 1936. Národní republika. List národního tábora československého. Roč. XIII, 1934. Venkov. Ústřední list Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. Roč. XXIX – XXX, 1934 – 1936. Zahraniční politika. Sborník pro studium mezinárodních otázek politických, právních, hospodářských a sociálních. Roč. VI – XV, 1927 – 1936.

LITERATURA CASTERN, Francis L. Fascist Movement in Austria. London, 1977. DEÁK, Ladislav. Trianon. Ilúzie a skutočnosť. Bratislava: Kubko-Goral, 1995. 32 s. DEÁK, Ladislav. Zápas o strednú Európu 1933-1938. Politicko-diplomatické vzťahy. Bratislava: Slovenská akadémia vied, 1986. 292 s. FASORA, Lukáš. Dějiny Itálie 1918-1945. Brno: CERM, 2000. 16 s. FASORA, Lukáš. Dějiny Maďarska 1918-1945. Brno: CERM, 2000. 16 s. GAJANOVÁ, Alena. ČSR a středoevropská politika velmocí (1918-1938). Praha: Academia, 1967. 386 s. GILBERT, Felix, LARGE, David Clay. Konec evropské éry. Dějiny Evropy 1890-1990. Praha: Mladá fronta, 2003. 656 s.

64

HEER, Friedrich. Der Kampf um die österrichische Identität. Weimar: H. Böhlaus, 1981. 562 s. HERMAN, Karel & kol. Vznik a dějinná úloha německého imperialismu. Od 70. let 19. století do současnosti. Praha: Academia, 1987. 272 s. CHURCHILL, Winston S. Druhá světová válka. I. díl. Blížící se bouře. Praha: Lidové noviny, 1992. 618 s. IRMANOVÁ, Eva. Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis International, 2002. 410 s. JEŘÁBEK, Martin. Konec demokracie v Rakousku. Politické, hospodářské a ideologické příčiny pádu demokracie. Praha: Dokořán, 2004. 256 s. JUHÁSZ, Gyula. Hungarian Foreign Policy 1919-1945. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1979. 356 s. KAPRAS, Jan. Fašismus. Praha: Mazáč, 1936. 305 s. KOVÁČ, Dušan. Od dvojspolku k politike Anšlusu. Bratislava: Veda, 1979. 298 s. KUBÍČEK, Jaromír. Český politický tisk na Moravě a ve Slezsku v letech 1918 – 1938. Brno: Blok, 1982. 315 s. KUČERA, Ondřej. Adolf Hitler – produkt doby nebo hybatel událostí? [online]. Dostupné na www: [200702-06] LENDVAI, Paul. Tisíc let maďarského národa. Tisíc let vítězství v porážkách. Praha: Academia, 2002. 460 s. MARTIN, Benjamin G. Review of György Réti, Hungarian-Italian Relations in the Shadow of Hitler´s Germany, 1933 – 1940. H-German, H-Net Revise, March 2005. URL: http://www.h-net.msu.edu/reviews/shawrev.cgi?path=191711118257698 MESSNER, Johannes. Dollfuss. Innsbruck, 1935. MILLER, David (ed.). Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno: Jota, 1995. 581s. MOJDL, Lubor. Etiopie. Praha: Nakladatelství Libri, 2005. 144 s. NOLTE, Ernst. Fašismus ve své epoše. Praha: Argo, 1999. 695 s. PRAŽÁK, Richard a kol. Dějiny Maďarska. Brno: Masarykova univerzita, 1993. 300 s. RÁNKI, György. Hungarian History – World History. Budapest: Akademiai Kiadó, 1984. 315 s. RÁNKI, György. Príspevky k dejinám fašizmu v Československu a Maďarsku. Bratislava: Slovenská akadémia vied, 1969. 322 s. REČKOVÁ, Eva. Maďarská zahraničná politika a Rímske protokoly. In. Slovanský přehled, roč. 57, 1971, č. 4. ROMPORTLOVÁ, Marta. ČSR a Maďarsko 1918-1938. Bezprostřední vývojová báze a průběh obchodně politických styků. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1986. 160 s. ROMPORTLOVÁ, Marta. Charakteristika a kořeny fašistických rysů meziválečného režimu v Maďarsku. In. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. C 27, 1980. Brno: UJEP, 1980. S. 225-234.

65

ROMPORTLOVÁ, Marta. Maďarsko 1918-1948. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1972. 97 s. ROSENDORFSKÝ, Jaroslav. Úvod do politických a kulturních dějin Itálie. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1995. 227 s. SALVEMINI, Gaetano. Under the Axe of Fascism. 2nd impression. London: Victor Gollancz, 1936. 445 s. SCHNEIDER, Herbert Wallace. Fašismus, jeho theorie a prakse v Itálii. Praha: Orbis, 1931. 373 s. STEININGER, Rolf, GEHLER, Michael (Hrsg.). Österreich im 20. Jahrhundert. Ein Studienbuch in zwei Binder. Band 1. Von der Monarchie bis zum Zweiten Weltkrieg. Wien: Böhlau Verlag, 1997. 594 s. ŠIŠKA, Miroslav. Nejhroznější občanská válka století. In. Právo, sobota 15. července 2006, roč. 16, 2006. s. 19. ŠTEFAN, Emil Bohdan. Od Horthyho k Szálasimu. Bratislava: Pravda, 1947. 166 s. URL: http://www.h-net.msu.edu/reviews/showrev.cgi?path=191711118257698. VEBER, Václav, HLAVAČKA, Milan, VOREL, Petr, POLÍVKA, Miloslav, WIHODA, Martin, MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. Dějiny Rakouska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 728 s. WOLFRAM, Herwig (Hrsg.). Österreichische Geschichte 1890-1990. Der lange Schatten des Staates; österreichische Gesellschaftsgeschichte im 20. Jahrhundert. Wien: Ueberreuter, 1994. 600 s. ZÖLLNER, Erich. Geschichte Österreichs. Von den Aufängen bis zur Gegenwart. 8. Auflage. Wien: Verlag für Geschichte und Politik, 1990. 728 s. ŽALOUDEK, Karel. Encyklopedie politiky. 2. přepracované a aktualizované vydání. Praha: Libri, 1999. 559 s.

INTERNETOVÉ ZDROJE Wikipedia, the Free Encyklopedia. Dostupné z URL Yahoo, internetový vyhledavač. Dostupné z URL

66

PŘÍLOHY TEXT TZV. ŘÍMSKÝCH PROTOKOLŮ Z 17. BŘEZNA 1934 UJEDNÁNÍ O UŽŠÍ SPOLUPRÁCI ITALSKO-RAKOUSKO-MAĎARSKÉ podepsaná v Římě 17. března 1934 (Podle textu v italských listech ze 20. III.)122 Úřední zpráva. V sobotu, 17. března 1934 byly podepsány v paláci Venezia šífem italské vlády, spolkovým kancléřem rakouské republiky a ministerským předsedou královské maďarské vlády tři protokoly. Prvním z těchto protokolů šéfové tří vlád, chtějíce přispěti k udržení míru a k hospodářské obrodě v Evropě na základě respektování nezávislosti a práv každého státu, se zavazují, že se dohodnou o všech problémech, které je zvláště zajímají, i o problémech rázu všeobecného za tím účelem, aby v duchu přátelských smluv, mezi nimi existujících, prováděli souhlasnou politiku, směřující k účinné spolupráci mezi evropskými státy a zejména mezi Itálií, Rakouskem a Maďarskem, jsou přesvědčení, že tímto způsobem je možno stanoviti skutečné předpoklady pro širší součinnost a ostatními státy. Ostatní dva protokoly týkají se rozvoje hospodářských styků mezi Italií, Rakouskem a Maďarskem na základě kritérií stanovených na konferenci ve Strese a v podunajském memorandu, předloženém Italií v září m. r. Tyto protokoly stanoví: 1. rozšíření obchodních konvencí, existujících mezi Italií a Rakouskem, Italií a Maďarskem, Rakouskem a Maďarskem za účelem usnadnění vzájemného vývozu, při čemž bude rozvíjen doplňující se ráz příslušných národních hospodářství; 2. povolení preferenčních cel průmyslovým výrobkům rakouským a sjednání dohod mezi průmyslem rakouským a italským; 3. přijetí opatření, nutných k překonání obtíží, vznikajících Maďarsku z poklesu ceny obilí; 4. rozvoj transitního provozu přes jaderské přístavy. Tři šéfové vlád mimo to rozhodli, aby příslušné úřady činně pokračovaly v pracích, aby zástupci správ italských, rakouských a maďarských mohli vymezit dohody, stanovené těmito protokoly. Za tím účelem řečení zástupci se sejdou v Římě 5. dubna. Nové dohody mají býti vyhotoveny do 15. května. PROTOKOL I. Šéf vlády Jeho Veličenstva Krále italského; spolkový kancléř republiky rakouské; předseda Královské ministerské rady maďarské; jsouce prodchnuti úmyslem přispěti k udržení míru a k hospodářské obrodě Evropy na základě respektování nezávislosti a práv každého státu; přesvědčeni, že spolupráce mezi třemi vládami v tomto smyslu může stanovit skutečné předpoklady pro širší součinnost s ostatními státy; zavazují se dohodou o všech problémech, které obzvláště je zajímají, i o problémech rázu všeobecného za tím účelem, aby v duchu existujících přátelských smluv italsko-rakouské, italsko-maďarské a rakousko-maďarské, spočívajících na uznání existence četných společných zájmů, prováděli souhlasnou politiku, směřující k zavedení účinné spolupráce mezi evropskými státy a zejména mezi Itálií, Rakouskem a Maďarskem. 122

Zahraniční politika. Roč. XIII. (XIV.), březen 1934, sešit 3, s. 254. Některé zdroje hovoří o tajných dodatcích, které však nebyly publikovány.

67

Za tímto účelem tyto tři vlády se sejdou ke společným poradám pokaždé, kdy aspoň jedna z nich to bude považovati za vhodno. Čemuž na svědomí podpisují přítomný protokol, redigovaný ve třech originálech resp. jazyku italském, v jazyku německém a v jazyku maďarském. Kdyby se vyskytly rozpory, bude směrodatný text italský.

PROTOKOL II. mezi Itálií, Rakouskem a Maďarskem pro rozvoj styků hospodářských. Vlády italská, rakouská a maďarská, prodchnuty jsouce přáním rozvinouti hospodářské styky mezi Itálií a Rakouskem, mezi Itálií a Maďarskem a mezi Rakouskem a Maďarskem tím, že dají nový popud k výměně jejich výrobků a postaví se tak proti nezdravým tendencím hospodářské autarkie, a chtějíce podporovati konkrétními opatřeními dílo hospodářské rekonstrukce podunajských států v souladu s duchem rozhodnutí stresské konference a se zásadami, obsaženými v podunajském memorandu, předloženému Itálií a datovaném 29. září 1933, dohodly se o tomto: Čl. 1. Vlády italská, rakouská a maďarská se zavazují rozšířiti dosah nyní platných dohod zvětšením výhod pro vzájemný vývoz, těžíce tímto způsobem stále více z doplňování se příslušných národních hospodářství. Za tím účelem budou sjednány nové dvoustranné dohody před 15. květnem 1934. Čl. 2. Vlády italská, rakouská a maďarská stanoví, že přijmou opatření nutná k překonání potíží, vznikajících Maďarsku ze snížení cen obilí. Příslušné dohody budou sjednány co nejdříve a v každém případě před 15. květnem 1934. Čl. 3. Tři vlády se zavazují usnadniti a rozvinouti co nejdříve transit v jaderských přístavech. Za tímto účelem budou co nejdříve sjednány dvoustranné dohody. Čl. 4. Tři vlády zřídí stálou komisi tří znalců, pověřených sledovati chod hospodářských styků mezi třemi státy a formulovati vhodné konkrétní návrhy k dosažení většího rozvoje těchto styků v duchu tohoto protokolu. Tento protokol je redigován ve třech exemplářích, resp. v jazyku italském, německém a maďarském. Kdyby se vyskytly rozpory, bude směrodatný text italský. Čemuž na svědomí šéfové vlády italské, rakouské a maďarské podpisují tuto dohodu. Dáno v Římě 17. března 1934.

68

PROTOKOL III. mezi Itálií a Rakouskem, doplňující protokol mezi Itálií, Rakouskem a Maďarskem, podepsaný v Římě 17. března pro rozvoj hospodářských styků. Královská vláda italská a vláda spolkové republiky rakouské, opírajíce se o dosavadní zkušenostmi jež dokázaly, že jejich národní hospodářství se rozsáhlou měrou doplňují, rozhodly se učinit krok kupředu za účelem rozvinutí a většího zesílení hospodářských styku mezi oběma státy. K tomu cíli se dohodly takto: Čl. 1. Jednání mezi oběma vládami budou zahájena 5. dubna 1934 za účelem sjednání nové dohody, která má rozšířit a přizpůsobit k nynějším poměrům hospodářské dohody existující mezi oběma státy. Nová dohoda bude sjednána v nejkratší lhůtě a v každém případě před 15. květnem 1934. Čl. 2. Pro dohodu, o níž mluví předešlý článek, bylo stanoveno toto: povolení preferenčního režimu ve prospěch co možná největšího počtu původních a z Rakouska pocházejících výrobků pro dovozu do Itálie; vzhledem k předcházející klausuli obě smluvní stany budou dbáti nutnosti udržovati koncese v rozumných mezích. Podle zásady stanovení při písmeně c) článku 11. podunajského memoranda, předloženého Itálií a datovaného 29. září 1933, přikročí se před 15. květnem 1934 k sestavení dvou seznamů, z nichž jeden bude obsahovati výrobky, pro něž povolení celních výhod bude moci býti usnadněno předběžným sjednáním dohod mezi interesovanými výrobci onou zemí, a druhá bude obsahovati výrobky, pro něž bude lze poskytnouti výhody nezávisle na jakékoli dohodě mezi samými výrobci; pokud jde o výrobky, jež budou zahrnuty v prvním seznamu, obě vlády se zavazují, že učiní nutná opatření, aby urychlily a usnadnily sjednání průmyslových dohod. Tento protokol je sepsán ve dvou exemplářích, resp. v jazyku italském a německém, Kdyby se vyskytly rozpory, bude směrodatný italský text. Čemuž na svědomí šéfové obou vlád podepsali tento protokol Dáno v Římě 17. března 1934.

69

DODATKOVÉ PROTOKOLY Z 23. BŘEZNA 1936 Úřední zpráva o italsko-rakousko-maďarské konferenci v Římě z 23. III. 1936123 (Temps z 25. III.) Při zakončení italsko-rakousko-maďarských rozprav, konaných v posledních dnech v ovzduší velké srdečnosti a vzájemného porozumění, předseda italské vlády, rakouský spolkový kancléř a předseda maďarské ministerské rady podepsali dnes v Benátském paláci dodatkové protokoly k římským protokolům ze dne 17. března 1934. Tyto protokoly budou uveřejněny zítra. Text dodatkových protokolů: Dodatkový protokol č. 1 Předseda italské vlády, spolkový kancléř rakouský a předseda maďarské ministerské rady, kteří se sešli v Římě dne 23. března 1936, konstatují s uspokojením příznivé výsledky, k nimž dospěla stálá spolupráce tří vlád pro udržení míru a pro hospodářskou reorganizaci Evropy. Zdůrazňují znova slavnostně svou vůli, že zůstanou věrni politickým, hospodářským a kulturním zásadám římských protokolů ze 17. března 1934. Uznávají, že je v zájmu tří států, aby jejich akce stále více byla ve všech oborech uváděna v soulad s dalším vývojem, k němuž evropská situace povede a usnesli se ustaviti se ve skupinu a zříditi k tomu cíli stálý orgán pro vzájemnou konsultaci. Dodatkový protokol č. 2 Opírajíce se o návrhy, i nichž je zmínka v dodatkovém protokolu č. 1, tři vlády potvrzují znova své rozhodnutí, že nezahájí žádného důležitého politického jednání o dunajské otázce s vládou třetího státu, aniž dříve vstoupily ve styk s oběma druhými vládami, s nimiž byly podepsány římské protokoly ze 17. března 1934. Ačkoli tři vlády jsou úplně zajedno v tom, že je užitečno rozvíjeti hospodářské styky s jinými dunajskými státy, uznávají, že v této době lze takové zesílení styků uskutečňovati pouze pomocí bilaterálních dohod. Dodatkový protokol č. 3 Stálý orgán pro vzájemnou konsultaci, zmíněný v dodatkovém protokolu č. 1, budou tvořiti ministři zahraničních věcí tří signatárních států. Tento orgán bude se pravidelně scházeti a kromě toho tehdy, když to tři vlády budou považovati za vhodné. Na důkaz toho podepsaly tři vlády tyto protokoly, vyhotovené v italském, německém a maďarském jazyku. V případě rozporů rozhoduje text italský.

123

Podle Zahraničí politika, roč. 1936, s. 301-302.

70

ÚZEMÍ PŘISLÍBENÁ SRBSKU A ITÁLII LONDÝNSKOU SMLOUVOU V ROCE 1915

Zdroj: On-line encyklopedie Wikipedia. Dostupné na URL

71

ROZPAD RAKOUSKA-UHERSKA A VZNIK NÁSTUPNICKÝCH STÁTŮ PRO ROCE 1918

Zdroj: On-line encyklopedie Wikipedia. Dostupné na URL

72