ČÍMSKÉ LISTY 1 I 2016

ČÍMSKÉ LISTY

1 I 2016

Slovo na úvod

Vážení a milí spoluobčané a čtenáři, konečně se podařilo připravit první letošní číslo Čímských listů. Moc nás těší, že se rozšířily řady spoluautorů časopisu. Tentokrát ještě jednou zavzpomínáme na událost z konce druhé světové války, a to očima dalšího pamětníka události - pana Jaroslava Dvořáka. O tom, co vše je potřeba k tomu, aby se vrátila jedna malá sakrální stavbička v celé své kráse zpět na své místo v obci a komu za to můžeme poděkovat, se dočtete na straně 10. Díky článku paní Pavly Snopkové se vrátíme zpět v čase do prvních roků některých z Vás. Paní Zdenka Vršecká nás zase seznámí s tím, na co se těší ona a mnoho jejich kamarádek. Přejeme jim, ať si užívají co nejčastěji. Jako vždy se najde i něco málo pro děti a hádanka pro větší. A také se nám do časopisu vešly pozvánky na dvě akce plánované na červenec, tak si je nezapomeňte zapsat do kalendáře, ať se nás tam sejde hodně. Příjemné počtení Vám přeje kolektiv autorů

2

Z historie obce

STŘET SPOJENECKÝCH BOMBARDERŮ A NĚMECKÝCH STÍHAČEK NAD ČÍMÍ (vzpomínka dalšího pamětníka události - pana Jaroslava Dvořáka) Četl jsem vzpomínku na dobu a události, které se pojí s druhou světovou válkou a dotýkají se naší obce a jejího okolí. Myslím si, že událost, o které se zmiňuje článek v minulém vydání tohoto magazínu, si možná zaslouží některá doplnění. Ta událost se odehrála 19. dubna 1945 a sledoval jsem ji se skupinou několika dospělých a nás, tehdy ještě dětí. Shodou okolností jsme celou situaci souboje dvou německých stíhaček a svazu spojeneckých bombardovacích letounů pozorovali před obchodem mých rodičů na návsi. Pamatuji si, bylo mi 7 let a rovněž tak mému největšímu kamarádovi Miloslavovi Procházkovi, který se svými rodiči bydleli celou válku u nás v nájmu. Právě tak jako rodina Fabiánova. Vzpomínám si, že přítomni byli ještě můj otec a pan Antonín Petrák, otec nynější paní Jany Bartoňové, a tuším, že ještě pan Fafejta, tehdejší starosta obce a někdo od Fabiánů. Byla to strhující podívaná. Letěl tehdy svaz bombardérů řádně naložených bombami. To se dalo poznat podle zvuku motorů. Všichni to velmi dobře rozeznávali a komentovali většinou slovy: „Ty sou zase naložený“. Bývalo to 16 letounů ve zvláštním uskupení ( 4-2-4-2 4). Velmi rychle se u nich náhle objevily dvě německé stíhačky Me 262. Byly to již nové typy tohoto označení – s tryskovými motory a dosahující již velmi vysokých rychlostí. Byly nazvány Schwalbe (tedy vlaštovka) a byly dvoumotorové. S úžasem jsme tehdy pozorovali, jak rychle měnily směr letu a útočily na svaz čtyřmotorových bombardérů B-17 G (s desetičlennou posádkou) doslova jako vosy. Zprava, zleva nebo i shora a byla slyšet i vzájemná střelba. Jeden z bombardérů byl zasažen těžce a havaroval někde za Hradištkem. Celá jeho posádka, která na padácích stačila letoun opustit, byla prý po zajetí a krátkém výslechu příslušníky SS popravena. Druhému bombardéru se začalo kouřit z jednoho křídla a motoru. Zřejmě se to podařilo rychle uhasit a pokračoval již jen se třemi funkčními motory a po krátké době dokonce snad jen se dvěma. V tuto chvíli některý z bombardérů zasáhl perfektně jednu ze stíhaček, z té se začal valit černý dým a v zápětí nato bylo vidět plameny a hned také vyskočivší posádku s padáky. Letoun padal směrem k Chotilsku a spadl u rybníka Mích za Chotilskem, před Zábornou Lhotou. Čímské listy 1/2016

3

Z historie obce Byly slyšet mohutné detonace zřejmě paliva a munice. Druhá stíhačka rychle zmizela. Pilot si jistě uvědomil, že nemá šanci, neboť jeden svaz bombardérů čítal většinou 16 strojů. Poškozený bombardér pokračoval v letu směrem na Štěchovice a musel se zbavit nákladu všech pum a většina, ne-li skoro všechny spadly, na Hrdličce a v okolí. Těch zápalných které, byly relativně malé, tam bylo zapícháno v zemi na pozemku Neubergů, co je dnes Hotel Vltava, několik desítek kusů a když jsme tam přijeli s Mildou Procházkou na kolech hned po té události, řada z nich dosud hořela. Jednu, která nehořela, jsme si samozřejmě přivezli tajně domů. Bylo nám tehdy 7 let a byl to opravdu silný zážitek, který se zapomenout nedá. A ta radost, když ta hořící stíhačka, padala k zemi, byla obrovská. Hned druhý den jsme se na její trosky jeli také podívat. Přední část letounu byla pádem totálně roztrhána a jakoby zapíchnutý trup s velkým hákovým křížem na zadním kormidle (směrovce) znázorňoval symboliku konce tehdejší tak zvané „Velkoněmecké říše“. Pro nás, co jsme válku již tehdy dobře vnímali, to bylo velké, na vlastní oči zažité – zadostiučinění, které jsme na místě okomentovali slovy: „Ten to dostal“. Chvíli jsme „znalecky“ ještě detailně prohlíželi trosky letadla a ve vášnivé diskuzi jsme se vraceli domů. Pár týdnů po této události 2. světová válka v Evropě definitivně skončila porážkou Německa. Úplný konec znamenala teprve porážka Japonska. Do Německa jezdíme s manželkou poměrně často, máme tam i řadu osobních přátel, a je pro nás potěšitelné, že strach lidí z jakékoli války je, zvláště u těch starších, velmi silný.

Pro upřesnění představy seskupení bombardovacích svazů, připojuji ještě malý obrázek.

Stíhačky Me 262 vyráběla firma Messerschmitt. Bombandéry B 17 vyráběla firma Boeing a pro svou mohutnost byly nazvány „ Létající pevnost“. V Čími 19.dubna 2016

Jaroslav Dvořák

4

Nedávná historie obce

VÍTÁNÍ OBČÁNKŮ „Vítám tě na svět děťátko malé, tátova pýcho a mámino štěstí, kytičko rozkvetlá na rozcestí.“

Ano, bylo to vítání občánků. V roce 1977 na návrh paní Aleny Kasíkové a Zdeny Řídké rada místního národního výboru v Čími schválila ustanovení sboru pro občanské záležitosti v naší obci. Členy se dobrovolně stali: Zdena Řídká, Václav Hrdinka, Jaroslav Haman, Jaroslav Malčánek, Jiřina Dvořáková a Alena Kasíková. První vítání občánků se uskutečnilo 9. 11. 1974, kdy byli přivítáni předsedou MNV panem Václavem Hrdinkou tito noví občánci Čími: Gabriela Uriková, Roman Snopek, Petra Berchová, Zdeněk Chuman a Jiří Křivonoska. Přivítat je přišli také jejich budoucí kamarádi. Poznáte je?

Foto: Boža Vild (archiv obce)

Od roku 1975 vítala nové občánky paní Alena Kasíková, předsedkyně MNV. Tehdy přivítala: Miroslavu Bakosovou, Jitku Pospíšilovou, Jana Pazderníka a Jitku Vondrovou. Rok poté Václava Dragouna.

Foto: Jaroslav Dvořák (archiv obce) Čímské listy 1/2016

5

Nedávná historie obce Od roku 1977 vítal nové občánky pan Jaroslav Malčánek, nastoupivší předseda MNV.

Foto: Jaroslav Dvořák (archiv obce)

A Čímští občánci: Vladimír Vejvoda, Roman Potměšil a Jana Tůmová.


6

Nedávná historie obce V roce 1978: Jaroslav Havlíček, Martin Pařízek, Marcela Minaříková, Marie Szigetiová, Pavel Berka a Radek Caska. V roce 1979: Petra Chumanová, Eva Tůmová a Marcela Poláčková. Rok 1980: Milan Caska, Marie Pospíšilová, Filip Drahokoupil, Kateřina Dragounová, Pavel Minařík a Petr Havlíček.



Čímské listy 1/2016

7

Nedávná historie obce V roce 1981: Jiří Čulík, Jaroslav Rubeš a David Hrdinka. V roce 1982: Kateřina Hrdinková a Aleš Doubrava. V roce 1983: Petra Marková, Klára Kropáčková a Martin Micka. V roce 1984: Štěpán Vild, Veronika Vávrová, Alena Pařízková a Štěpánka Hertelová. V roce 1985: Jan Punčochář, Michaela Rubešová, Michaela Kaňková, Markéta Průchová, Lukáš Havránek a Kamil Vild. V roce 1986: přivítali Kateřinu Chotovou, Tomáše Vršeckého a Jaroslava Kropáčka. V roce 1987: Daniel Coňk, Lucie Kropáčková, Zdeněk Hrdinka, Jan Průcha, Jakub Haniš, Monika Vršecká, Michal Vild a František Vávra.


V roce 1988: Vladimír Chot, Markéta Kramatová, Patrik Haniš a Daniela Krátká. V roce 1989: Petra Říhová, Martin Kropáček a Simona Dědinová. Od svého počátku jsme přivítali bez mála sedm desítek dětí. SPOZ se nezabýval jen vítáním, ale uskutečňoval zlaté svatby, slavnostní předání občanských průkazů a různá významná životní jubilea. V roce 1989 Sametová revoluce přetrhla nit této tradici, a to vzhledem k závažnosti řešení mezilidských vztahů v naší společnosti. Myslíte si, že by se sbor pro občanské záležitosti při obecním úřadu měl obnovit? Pokud ano, pojďme tyto obřady uvést znovu v život.

Autor článku Pavla Snopková.

8

POZVÁNKA


9

Co všechno lidé dělali a dělají

PŘÍBĚH KŘÍŽE V OBCI ČÍM V roce 1960 si moji rodiče pronajali pozemek k výstavbě chaty v oblasti osady Hrdlička, ležící na břehu Slapského jezera a vlastně díky tomu jsem se začal seznamovat s tímto krásným povltavským krajem. Na okraji obce Čím, hned nedaleko silnice, stál záhadný kámen, otesaný do tvaru vzpřímeného hranolu a s časem ztrácel svoji hrdost ve stínu planých keřů. Jen náhodou, z vyprávění zdejšího rodáka a našeho přítele Jaroslava Dvořáka, jsem se dozvěděl, že v těch místech se říkávalo „U křížku“ a že právě na tom kameni křížek stával. Já, původně automechanik, jsem se tak trochu zhlédl ve vytváření předmětů, kde je třeba použití původních řemeslných technik a k nim přidané výtvarné cítění s fantazií. Studoval jsem kresbu a sochařství na umělecké škole ve Štítného ulici v Praze pod vedením Vratislava Plačka a později J. Řepky a kovářské řemeslo u významného uměleckého kováře Alfréda Habermanna. A tak se ten hrdý kámen bez křížku postupně stával palčivou výzvou. Nastalo spletité pátrání po podkladech, z kterých bych mohl vycházet při rekonstrukci. Přestože se křížek i s horním dílem kamenné kapličky ztratil v období poválečných let, což vlastně není tak dávno, nenašla se žádná fotografie, nákres, jiná stopa a nepomohla ani místní kronika. Když se situace zdála být bezvýchodnou, jako zázrakem se na mne obrátila paní Hamanová, bývalá učitelka základní školy, že prý několik fotografií doma má. Byl to naprosto fascinující příběh, kdy v nedělní den si svátečně oblečená děvčátka, snad desetiletá, hrají u křížku před vsí a kolemjdoucí fotograf, s jejich svolením, pořídí několik záběrů. Fotograf dodržel slovo a za odměnu dívkám poslal fotografie zpět. Díky tomu jsem se mohl pustit do díla. Ale ouha. Křížek na fotkách nebyl jen tak obyčejný. Pocházel evidentně z doby pozdně barokní ve stylu vesnického baroka, čemuž nasvědčoval slabě znatelný letopočet na kamenném torzu ,,1711‘‘. A to se mi rozklepala kolena. Byl nádherný, ale komplikovaný. Bylo jasné, že i technika zpracování musí být z období jeho původního zhotovení. Pustil jsem se do toho. 10

Co všechno lidé dělali a dělají V nedalekém lomu Nečín jsem nechal vylomit kámen o požadovaných rozměrech a opatřit ho středovým otvorem. Žula je opravdu obtížný materiál na obrobení a komplikovanost tvaru mi neumožnila práci na kameni dokončit dříve než za dva měsíce.

Kování kříže bylo nutno provést technikou klasického kování, tedy bez moderního svařování a místo vrtání použít ke zhotovení ozdobných otvorů v koncích ramen prorážení trnem. Pro vykování základních částí kříže z výchozího materiálu o rozměrech 50x50mm jsem požádal o spolupráci muzeum v Rokycanech, které má v patronaci vodní hamer v obci Dobřív, který pochází z 16. století, tedy z období vzniku našeho kříže a je plně funkční do dnešní doby. Všude, kde jsem požádal o pomoc při výrobě této repliky, vždy mi každý vyšel vstříc. Po dohodě byl stanoven termín provedení kovářské práce na velkém bucharu a v daný den jsme s manželkou Zitou dorazili na Dobřívský hamer. Vše tam bylo perfektně připraveno. Výheň vyčištěna a uhlí doplněno. Kovářské prostředí starého hameru navodilo atmosféru dílny dávných mistrů a řemeslníků.


11

Co všechno lidé dělali a dělají Moje manželka Zita statečně pomáhala, a tak jsme po hrubém vykování a jemném vyrovnání jednotlivých kusů práci před zraky četných návštěvníků po 4 hodinách ukončili. Díly kříže byly připraveny k ručnímu dokončení v mé dílně. Podle fotografie jsem rozkreslil jednotlivé díly na papír, dal jim rozměry. Vytvořil jsem jednoduchý dřevěný model, sestavil s opracovaným kamenem a zpětně vyzkoušel optickou shodu s fotografií. Nic jsem neponechal náhodě. Kovářsky nejobtížnější bylo vytvoření tří u sebe ležících otvorů v koncích ramen.

Při průrazech se rozžhavený materiál mezi otvory nestejnoměrně tvaroval do nesprávných rozměrů a otvory se deformovaly jeden do druhého. Abych tomuto čelil, musel jsem zhotovit trojhranný prorážecí trn a tím rozdělit okolní materiál. Po několika zkouškách se začalo dařit. Spojit ramena kříže ručně vyrobenými nýty, zhotovit ozdobné voluty, vše sestavit do celku, provést povrchové úpravy a dílo bylo připraveno k osazení do kamenné kapličky. Na veškerou práci jsem použil kovářské nástroje vlastní výroby, jako kleště, trny, zápustky, ba i kladiva. K ukotvení kovu do kamene se již od doby románské používá olovo. Výhodou tohoto spojení je naprostá těsnost vzniklá vlitím roztaveného olova do otvoru kotvení. Tato metoda se hojně používala i v době, ze které křížek pochází a v určitém směru se používá i dodnes. V kónusovém otvoru bylo nutno nastavit požadovanou vůli a prostor pod ním ucpat vatou, kterou unikající vzduch projde, ale tekoucí olovo nikoli. Mohlo se začít s vléváním roztaveného olova. 12

Co všechno lidé dělali a dělají Celá tato sestava byla osazena na stávající kamenný kvádr. V tento okamžik se však projevila zprvu nenápadná odchylka od kolmosti původního kamene, způsobená dlouhodobým sesouváním svahu k silnici a bylo jasné, že bude třeba vše srovnat pomocí těžké techniky traktorového nakladače. Práce přerušily mohutné deště, a tak až napodruhé se na straně k silnici pod velký plochý kámen skrytý v terénu podařilo postavit valenou podpěrnou zídku. Dne 14. 5. 2014 v 9:30 hodin byl křížek slavnostně vysvěcen farářem ThMgr. Pawłem Adamem Dębkem ze Štěchovic .

Pro mě byla práce velkým a dobrodružným zážitkem, kdy jsem se vydal na cestu proti času a při práci zažíval pocity kováře, který před třemi sty lety řešil stejný pracovní postup jako já právě nyní. Věřte nebo ne, cítil jsem, že při práci stál vedle mne. Jen málokterý kolemjdoucí si uvědomí, že tento křížek je replikou snad nejstaršího kříže v okolí, neboť ostatní jsou odlity z litiny a pocházejí z relativně nedávné doby. Závěrem chci poděkovat paní Hamanové za zapůjčení fotografií, vedení muzea v Rokycanech, provozovatelům vodního hameru Dobřív a všem, kdo pomohl dobré věci. Děkuji. David Lamberk


13

Dění v obci

Čímský „Babinec“ a kterak vznikl Většina z nás je členkami SPCCH v Novém Kníně. Tam se scházíme jen dvakrát do roka, a to se nám zdálo málo. Slovo dalo slovo a domluvily jsme se, paní Dubová, Tůmová, Kramatová, Hübschmannová, Snopková a Vršecká, že se budeme scházet každý první čtvrtek v měsíci u nás, v restauraci U Huberta.

Foto: Zdenka Vršecká Ten termín nemůže nikdo zapomenout, protože první středu v měsíci je zkouška sirén, a to už každá ví, že zítra jdeme. První setkání bylo v červenci 2015 a sešlo se nás 12 bab. Jsme všechny babičky a prababičky, a proto „Babinec“. Postupně jsme každá z nás pozvala sousedku, kamarádku a dnes už se nás sejde devatenáct až jednadvacet.

Foto: Zdenka Vršecká Chodí mezi nás tři paní z Křeničné, dvě paní ze Slap a jedna paní z Chotilska. Při posezení při kávě, vínečku i pivu je stále co povídat. Vaříme, pečeme, zahradničíme a předáváme si zkušenosti. Nezůstáváme jen u povídání. V říjnu loňského roku jsme navštívili s členy SPCCH statek pana Vydry na Malčanech a moc se nám to líbilo. Za Čímandy vyrazily paní Tůmová, Minaříková, Humlová, Kropáčková, Snopková a Vršecká. V cíli jsme jsme pořídily společné foto. 14

Dění v obci

Foto:

Zdenka Vršecká

Na Silvestra jsme s holemi vyšláply opět. Z návsi jsme šly kolem Havlíkovic Mlýna, nahoru k památné lípě. Tam jsme se vyfotily, abychom měly dokumentaci. Pak jsme pokračovaly do nové zástavby „u Křížku“. Tohoto výšlapu se zúčastnily: paní Minaříková, Šplíchalová, Tůmová, Drahná, Bartoňová, Doležalová, Dubová, Kramatová, Kropáčková, Potměšilová a Vršecká. A na jaro už máme další plány.

Foto: Zdenka Vršecká Doma sedět nebudeme - „Babinci zdar“


15

Rozhovor

Záhady kolem nás

Dobrý den, občas se mi podaří odchytit někoho zajímavého, z koho následně vymámím příběh a nebo cokoliv jiného pro náš časopis. Nikdy bych nevěřil, že udělat článek nebo rozhovor, neřku-li interview, je poměrně dost náročné. „Ale já na to nejsem připravený“ - tak začíná téměř každý rozhovor. Jak naši předkové říkali, železo se má kout, dokud je žhavé. A tak odchycené osobě říkám : „Utečete mi a pak už to dohromady nikdy nedáme“. A má smůlu. A třeba takhle to pak dopadne : MH - Dnes nás navštívil, dá se říct, náš už dobrý známý, Láďa Havel ze Slap, který je u všeho, co se v blízkém okolí děje. Je to takový náš regionální televizní magnát a vlastník webového portálu Regio TV. Takže: „Pane Havle, slyšel jsem, že jste nějakou dobu pobýval v zahraničí a pak jste se přestěhoval sem do naší lokality. Jistě proto, že se Vám zde líbí. Koupil jste si tu nemovitost, která je spojená se zvláštní příhodou. Je to tak?“ LH – Ano, to je pravda. Když jsem dům kupoval, tak jsem se dozvěděl, že na zahradě domu byli pochováni jedni z jeho původních majitelů. V urnách - samozřejmě. Poprosil jsem pána, který mi dům prodával, aby byl tak hodný a urny si odvezl, protože si myslím, že na zahradu nepatří a navíc v nich ani nejsou moji příbuzní. MH - Takže jste k nim logicky neměl kladný vztah. LH - No přesně. Pán si urny odvezl. Netuším, co s nimi udělal - jestli je někam dal nebo je vysypal, kdo ví? Každopádně v mnou zakoupeném domě se začaly dít určité události, které, dá se říct, vybočovaly z normálu. Občas se najednou otevřely dveře nebo byly slyšet kroky. A byly slyšet takové ani ne hlasy, spíše divné zvuky. Moc jsem se o to nezajímal. Neměl jsem strach, ale všechny návštěvy, které u nás kdy byly, tak po přespání říkaly: „Vy tu máte ducha !“ A já jsem vždycky odpovídal : „Ne, to jsou normální běžné zvuky“ a říkal jsem to i přesto, že se podivnosti vyskytovaly stále častěji. Poslední kapkou, která mě donutila vyhledat pomoc, byla následující příhoda. Měl jsem v dílně na ponku položenou rozbrusku, která byla samozřejmě vypnutá, byla teda v síti, ale byla vypnutá. Jak pánové jistě vědí, rozbrusky mají kvůli bezpečnosti celkem složitou spoušť. V klidu si doma sedím, když tu najednou slyším takový divný zvuk, jako nějaký motor nebo tak a ať koukám, jak koukám, kolem domu žádná motorka nejede a ani nikdo ze sousedů trávu neseká, zkrátka nikde nic. Jenom ten divný zvuk. Napadlo mě jít do dílny a co nevidím - rozbruska byla zapnutá a řezala do stolu. To už bylo i na mě moc. 16

Rozhovor MH – To vypadá, jako by Vám někdo naznačoval, že Vás v domě nechce nebo že se mu něco nelíbí. LH – Ano, měl jsem pocit, že mě tam nechtějí. A že se jim tam nelíbíme. Komu ? No to nevím, možná duším těch mrtvých z uren. Třeba se jim nelíbilo, že jsem je vyštval pryč z jejich domova. Zašel jsem si pro radu za naším knězem panem Debekem. Všechno jsem mu vysvětlil, obávaje se, že se bude smát, což neučinil. Říkal, že mi zkusí pomoci. Navrhl zádušní mši a poté pokropení domu svěcenou vodou a kdyby to nepomohlo, tak prý zavoláme exorcistu. Hned první neděli pan farář sloužil zádušní mši a ejhle, věřte nebo ne, od té doby je v domě klid. Možná, že opravdu něco mezi nebem a zemí existuje - začínám být o tom přesvědčený. MH – Já v Boha úplně nevěřím. Věřím ale v něco, ať už je to nějaká síla nebo cokoliv jiného, co je nad námi. Podobných případů, jako je ten Váš, je spousta a právě ty možná o existenci této „síly“ svědčí. Teď už Vaše návštěvy od Vás jistě odcházejí v pohodě. LH – Ano, odcházejí v klidu. Tato událost mě přivedla na myšlenku, že lidé z naší civilizace pravděpodobně používají pouze část svého mozku, a to tu racionální. Myslíme rozumně, umíme psát a umíme všechno možné, ale nedokážeme se už vcítit do toho, co se kolem nás někdy děje. Chybí nám jakýsi šestý smysl, který by nás upozornil na hrozící nebezpečí . Kupodivu, primitivní národy tento šestý smysl ještě mají. I když i mezi námi existují lidé, kteří mají schopnost vycítit to, co ostatní ne. Ale v celku jsme my, civilizovaní lidé, v tomto ohledu, dalo by se říct, vlastně degenerovaní. MH – Pravděpodobně to je asi tím, že primitivní národy jsou více spjaté s přírodou, nebo ne? LH – Ano, protože oni v přírodě žijí a nechodí tam pouze na návštěvu. Různé přírodní národy, ať už žijí třeba v Brazílii či jinde, musí svým smyslům pozorně naslouchat, jinak by nepřežili. My máme svoje tramvaje, auta, kamenné domy a doktory a jsme relativně v bezpečí. Ale je když uštkne had, tak je to špatné. A proto musí být stále ve střehu. No, každý máme to své a možná je to dobře. MH – Děkuji mnohokrát za rozhovor a přeji hodně zdraví. LH - Není zač, také děkuji.

MH Čímské listy 1/2016

17

Něco pro děti OMALOVÁNKY :

VYBARVI PODLE VÝSLEDKU PŘÍKLADŮ : 0-bílá 2 - světle modrá 3-zelená 5-černá 7-žlutá 9-šedá 10-červená

18

a taky pro dospělé HÁDANKA PRO VŠECHNY BYLO TO V ČÍMI A UŽ NENÍ. KDE TO BYLO?

Záchodky u bývalé hospody


19

Stránka užitečných informací Úřední hodiny na OÚ

:

Po a St

7.00 – 17.00 hodin

Obchod

:

Po, St, Pá 7.30 – 12.00 hodin 14.00 – 17.00 hodin Út, Čt

7.30 – 12.00 hodin

So

7.30 – 11.00 hodin

Ne

zavřeno

Otvírací doba obchodu o prázdninách a nejbližších svátcích : Stejná jako ve školním roce s výjimkou

Hostinec U Huberta

:

1. - 2.7. 2016

zavřeno

5. a 6.7. 2016

státní svátek 8.00 - 11.00 hodin

Po – Čt

11.00 – 22.00 hodin

Pá – So

11.00 – 24.00 hodin

Ne

11.00 – 22.00 hodin

Užitečná telefonní čísla: Záchranka :

Hasiči Čím :

155

Policie ČR : Společně :

608 547 000 (pan Kramata)

158 112

Hasiči :

150

775 344 489 (pan Haniš)

Obecní úřad Čím :

318 543 957, mobil 775 344 489

E_mail : [email protected]

Web : http://www.cim-obec.cz/

Čímské listy 1/2016 ● Vydává : OÚ Čím ● IČ : 00242063, Čím 16, 262 03 Nový Knín ● Redakce : Vladimíra Hondlíková, Miloslav Haniš ● Foto : Miloslav Haniš, archiv obce ●

ČÍMSKÉ LISTY 1 I 2016

Recommend Documents