IKS-SPORTY TĚLESNĚ POSTIŽENÝCH 1. Kapitola Ikona1 Cíl: Cílem první kapitoly je uvést studenty do problematiky osob s tělesným postižením, seznámit je se základní speciálně pedagogickou terminologií a klasifikací pohybových vad. Studenti se seznámí s vybraným typem postižení a konkrétními specifickými potřebami těchto osob.
1 Okruh osob s tělesným postižením Pojem tělesné postižení je v odborné literatuře vymezen mnoha různými definicemi. Podle Vítkové (2004) je hlavním znakem osob s tělesným postižením celkové či částečné omezení hybnosti a to buď prvotní, což je způsobeno přímým postižením vlastního hybného ústrojí a postižením centrální či periferní nervové soustavy, nebo druhotné, kde je hybnost omezena i za předpokladu, že centrální a periferní nervová soustava a vlastní hybné ústrojí jsou bez patologických změn.
1.1 Klasifikace pohybových vad v kontextu pohybových aktivit. Společným znakem osob s tělesným postižením je omezení jejich pohybu. Toto omezení však může mít různou podobu. V současnosti existuje mnoho různých klasifikací osob s tělesným postižením. Je nutné zmínit jak všeobecnou klasifikace a poté sportovně specifickou, které se podrobněji budeme věnovat v kapitole 4.
1.2 Ochrnutí po poranění míchy Nastává vlivem různých onemocnění, ale nejčastější příčinou je úraz páteře s následným poraněním míchy. Celkový stav postiženého jedince je závislý na míře (částečné či úplné) a na místě poškození míchy. Čím je mícha zasažena blíž ke krční míše, tím je stav závažnější (Pipeková, 1998). Nejčastější příčiny úrazů páteře jsou dle Wendscheho (2000) auto moto havárie (36%), pád z výšky (36%), chodci (16%), skoky do vody (6%), sportovní úrazy (3%) aj.
Poranění míchy s sebou přináší četné komplikace, které do značné míry ovlivňují kvalitu života jedince, jeho celkovou prognózu při rehabilitaci, včetně jeho působení ve sportovních aktivitách: spasticita - v ochrnutých částech těla začínají objevovat záškuby, chvění a křeče, nejčastěji vyvolané změnou polohy těla nebo dotykem. Spazmy je možno pozorovat v místě pod poraněním míchy, kde nedošlo k poškození inervace – je proto schopná převádět vzruchy z těla do míchy, ale protože tam je poškození, tyto vzruchy se již nedostanou do mozku. Mícha na podnět odpoví posláním informace stejnou cestou zpět do svalu a to způsobí svalový záškub. kontraktury - vznikají v důsledku imobility ochrnutých částí těla. Nejčastěji postihují tyto svaly: m. trapezius, m. pectoralis, mm. scaleni, m. biceps, m. quadriceps, m. triceps surae. dekubity / kožní defekty - Vznikají v důsledku imobility, nevhodného sedu na vozíku, ale i nevhodné úpravy lůžka. Mají několik stádií a mohou vézt až k úplné nekróze postižené tkáně. Dá se jim předcházet používáním speciálních kompenzačních pomůcek, které je třeba používat od první fáze poranění míchy tzn. spinálního šoku až po období, kdy je pacient plně stabilizován a odchází do domácího léčení. Dekubity se řeší konzervativně – režimovými opatřeními, pravidelným odlehčováním nejvíce namáhaných částí těla, používáním antidekubitních pomůcek nebo operačně – snesením sedacích hrbolů, plastikou opakovaně postiženého místa.
uroinfekce - nejčastější komplikací u lidí s poškozením míchy. Jedinci po úraze ztrácí pocit nucení na močení. Musí si proto osvojit jiný způsob, jak se vyprázdnit. Tito
pacienti jsou tedy často odkázáni na doživotní používání nejrůznějších inkontinenčních pomůcek. Pro mnohé z nich je přijatelnější pravidelné vyprazdňování močového měchýře pomocí katetrizace. Tento úkon je náročnější na zručnost pacienta a samozřejmě i na hygienické požadavky. Osteoporóza - kostní choroba, která se projevuje řídnutím kostní tkáně. Obezita Obrna dýchacích svalů - Poranění míchy v oblasti horní krční páteře, konkrétně segmentu C3/, které vede k postižení bránice (jeden z hlavních expiračních svalů). Termoregulace - Celkový stav poranění míchy může komplikovat porucha regulace tělesné teploty. Teplota těla může být při vysokých lézích závislá na teplotě okolí.
Podněty pro praxi Nadměrně nepřetěžovat horní končetiny. Nedělat rychlé opakované pohyby, které zvyšují spasticitu. Při strečinku je ideální poloha v leže, kdy se méně objevují svalové patologie. Je třeba brát ohled na vyšší unavitelnost jedince - léky (Baclofen). Vhodné pohybové aktivity pro osoby po poranění míchy atletika handbiky plavání lukostřelba vozíčkářský basketbal vozíčkářské rugby tanec na vozíku vozíčkářský tenis lyžování na monoski sledge hokej.
1.3 Dětská mozková obrna/infekční (Poliomyletis) Patří mezi centrální postižení, které vzniká před narozením dítěte, při porodu nebo brzy po něm. Typická je tělesná neobratnost, zejména v jemné motorice, nerovnoměrný vývoj, zvýšená pohyblivost a neklid, nesoustředěnost, těkavost, nedokonalost vnímání a nedostatečná představivost, impulzivní reakce, střídání nálad, opožděný vývoj řeči a vady řeči (Pipeková, 1998). Šlapal (2007) uvádí, že nárůst nových případů DMO se zvyšuje především vlivem negativního dopadu udržování vysoce rizikových těhotenství, zlepšením porodní a novorozenecké péče, při které je možné zachránit i ty děti, které dříve neměly naději na přežití. Výskyt případů DMO se pak ve vyspělých zemích odhaduje zhruba na 0,1 – 0,2% populace. Jednotlivé druhy DMO se od sebe liší rozsahem a stupněm závažnosti a dělí se na parézy (částečné ochrnutí - diparéza, hemiparéza, kvadruparéza) a plegie (úplné ochrnutí - diplegie, hemiplegie, kvadruplegie)“, uvádí Vítková (Pipeková, 1998).
I u jedinců s DMO se může individuálně objevovat celá řada problémů znesnadňující jeho začlenění do pohybových aktivit: spasticita – abnormální ztuhlostí a kontrakcí svalových skupin, atetóza – nervová porucha hybnosti spočívající v neschopnosti udržet svaly v jedné pozici. Projevuje se mimovolními, pomalými nepřetržitými pohyby „červovitými“, ataxie – porucha hybnosti způsobená onemocněním nervového systému, např. mozečku. Projevuje se nesouměrností pohybů a jejich špatnou koordinací. nedobrovolné rytmické pohyby, hypotonie – snížený svalový tonus, dysfunkce svalů hlavy a trupu – může způsobit nepřirozenou posturu, vyšší a časnější únavnost, komunikace – v případě přítomnosti porucha řeči a mentálního postižení. Podněty pro praxi V oblasti rozvoje pohybových schopností se u jedinců s DMO doporučuje: Rozvíjet vytrvalost, kardiovaskulární (aerobní) kapacitu, sílu i flexibilitu. U vozíčkářů se doporučuje se 6-15 minutová jízda 2x týdně. U ambulantních osob se doporučuje chůze o stejné délce a frekvenci. Klást důraz na rozvoj flexibility pomocí strečinku před i po cvičení (Kudláček, 2008). Doplňovat PA o zdravotní cvičení - protahování, relaxace musí být nedílnou součástí PA. Pracovat na svalové dysbalanci - zejm. svalovém tonu. Úspěšnější budou spíše pohyby velkých svalových skupin (hrubá motorika). Vhodné pohybové aktivity osob s DMO boccia atletika fotbal kuželky
plavání zimní sporty
Klasifikační profily sportovců s DMO Sportovce s DMO můžeme rozdělovat v kontextu PA rozdělovat dle funkčně sportovní klasifikace (třídy CP-ISRA resp. Spastik Handicapu od nejtěžších forem CP 1 až po nejlehčí formy CP 8). 1) FUNKČNÍ PROFIL – CP 1
Kvadruparetik: Těžké postižení s prvky atetózy nebo chabým funkčním rozsahem pohybu a chabou funkční silou ve všech končetinách a trupu. Při pohybu využívá elektrický vozík nebo pomoc asistenta. Není schopen samostatného pohybu na vozíku. 2) FUNKČNÍ PROFIL – CP 2
Kvadruparetik: Těžké až střední postižení. Chabá funkční síla všech končetin a trupu. Oproti CP 1 je sportovec schopen pohánět vozík. 3) FUNKČNÍ PROFIL – CP 3
Kvadruparetik (těžký hemiparetik): Střední (asymetrická nebo symetrická) kvadruplegie nebo těžká hemiplegie, jedinec používá ortopedický vozík. Sportovec má téměř úplnou funkční sílu v dominantní horní končetině a je také schopen vozík samostatně pohánět. 4) FUNKČNÍ PROFIL – CP 4
Diparetik: střední až těžké postižení. Dobrá funkční síla s velmi lehkým omezením nebo problémy v kontrole je patrná u horních končetin a trupu. 5) FUNKČNÍ PROFIL – CP 5
Diparetik: střední postižení. Tento jedinec potřebuje k chůzi kompenzační pomůcky, ale ne nezbytně je potřebuje pro stoj nebo odhod. Dynamický posun těžiště může vést ke ztrátě rovnováhy. 6) FUNKČNÍ PROFIL – CP 6
Sportovec s atetózou nebo ataxií – střední postižení: sportovec je schopen bipedální lokomoce bez kompenzačních pomůcek. Atetóza je faktor, který převládá nejvíce, i když do této třídy mohou být zařazeni i někteří chodící kvadruparetici s křečovitostí (tj. s větším postižením paží než u chodících diparetiků). Při sportovní činnosti jeví obvykle všechny čtyři končetiny funkční postižení. Sportovci třídy 6 mají obyčejně větší potíže s ovládáním horních končetin než sportovci třídy 5, avšak mají obvykle lepší funkci dolních končetin, zejména při běhu. 7) FUNKČNÍ PROFIL – CP 7 Hemiparetik: Tato třída je určena pro (ambulantní) chodící sportovce hemiparetiky. Sportovec třídy 7 trpí stupněm křečovitosti 3 až 2 v jedné polovině těla. Chodí bez pomocných prostředků, ale častým jevem je kulhání v důsledku křečovitosti v dolní části končetiny. Dobrá funkční schopnost dominantní poloviny těla. 8) FUNKČNÍ PROFIL – CP 8 (velmi lehké postižení)
Do této třídy patří diparetici, hemiparetici a monoparetici s velmi lehkým postižením. Sportovec musí mít zřetelně zhoršenou určitou funkci, která je v průběhu klasifikace evidentní. To znamená, že musí vykazovat zřetelné známky spasticity (křečovitosti), bezděčné pohyby a/nebo ataxie.
1.4 Amputace končetin Amputaci lze definovat jako umělé odnětí končetiny od trupu. Příčinou jsou nejčastěji úrazy (autonehody, poranění elektrickým proudem, výbušninou), cévní onemocnění (např. Burgerova- Winiwarterova choroba, kdy vzniká akutní zánět žil a tepen, při kterém dochází k postupující trombóze) zhoubné nádory na končetinách a infekce (Pipeková, 1998). Pohyb po amputaci, provedené v různých místech, znamená pro jedince zvýšenou energetickou náročnost. Smutný (2009) uvádí zvýšení spotřeby energie u částečné amputace chodidla o 1020%, u podkolenní amputace o 40-50%, jedná-li se však o bilaterální amputaci, zvýšení je o 60-100% a u stehenní amputace se jedná o 90-100% větší energetickou náročnost. Podněty pro praxi Velký vliv na zařazení jedince s amputací do pohybových aktivit je péče o pahýl. Jedinec by měl formovat pahýl bandážováním, otužováním, koupelemi či fyzikální terapií. Při realizaci pohybových aktivit se mohou objevovat následující komplikace: Nežádoucí kontraktury (prevencí je správné polohování pahýlu a správná rehabilitace). Fantomovy bolesti, které vznikají někdy nesprávným ošetřením nervového pahýlu. Při jejich výskytu je třeba pokusit se řešit problém spoluprací s psychologem, s centrem bolesti, pokud obtíže trvají, je nutná operační revize. Zlomeniny, které se mohou objevovat i v oblasti pahýlu. Léčení je dle typu a lokalizace. Výrazné problémy s udržením rovnováhy. Infekce, jež jsou řešeny intenzivní ATB terapií, operační revizí se zavedením proplachové laváže nebo reamputací podle příčiny mikrobiálního nálezu a celkového stavu pacienta. Vhodné pohybové aktivity osob s amputacemi Plavání Sledge hokej Volejbal v sedě Cyklistika Basketbal Zimní sporty aj. Klasifikační profily sportovců s amputacemi 1. A1 Oboustranná nadkolenní (2AK) 2. A2 Jednostranná nadkolenní (1AK) 3. A3 Oboustranná podkolenní (2BK) 4. A4 Jednostranná podkolenní (1BK)
5. A5 Oboustranná nadloketní (2AE) 6. A6 Jednostranná nadloketní (1AE) 7. A7 Oboustranná podloketní (2BE) 8. A8 Jednostranná podloketní (1BE) 9. A9 Kombinace amputací HK a DK.
1.5 Rozštěpy páteře Rozštěp páteře (Spina bifida) je jedna z nejrozšířenějších vrozených vad neurální trubice (NTB). Sherrill (2004) ji označuje za druhou nejčastější formu tělesného postižení. U nejtěžších případů je páteř poškozena po celé její délce, mícha i pleny vyhřezávají ven a jedinci s tímto defektem nejsou schopni života (Renotiérová & Ludíková, 2004). Jsou známy tři základní druhy rozštěpů páteře a to: a) meningokéle, při které dojde pouze k výhřezu míšních plen; b) meningomyelokéle, při níž dojde k výhřezu míšních plen a míchy; a c) spina bifida occulta. Osoby s rozštěpy páteře jsou vhodnými adepty pro sport na vozíku. Proto bychom se měli věnovat rozvoji svalstva horních končetin, které zůstávají většinou nepoškozené. Sherrill (2004) doporučuje plavání, aktivity na skútru (prkénko na kolečkách) a sporty na vozíku. Je vhodné snažit se o zapojení těchto osob do sportovních organizací pro vozíčkáře. Tyto organizace by měly s dětmi rozvíjet pohybové dovednosti na vozíku, které potom mohou uplatnit při pohybové rekreaci i v TV. Tyto osoby se mohou účastnit převážné části sportů na vozíku, příp. lyžování či sledge hokeje (Kudláček & Ješina, 2008).
1.6 Progresivní svalová dystrofie Svalová dystrofie a spinální svalová atrofie patří do široké skupiny nervosvalových onemocnění. Tyto skupiny onemocnění mají podobný klinický průběh, avšak rozdílnou příčinu. Obě tato onemocnění se projevují postupným úbytkem svalové síly, první projevy se většinou objevují již v raném dětství, často je nejprve postiženo kořenové svalstvo a postupně dochází k úplné imobilitě (Komárek, 2000). Rozlišujeme tyto typy svalových dystrofií:
Duchennova progresivní svalová dystrofie - Příčinou je chybný gen pro svalovou bílkovinu dystrofin, který je zjednodušeně řečeno nutný pro život svalových buněk. U nemocného s Duchennovou nemocí dystrofin zcela chybí. Děti s tímto typem svalové dystrofie se rodí bez jakýchkoliv příznaků a vyvíjí se naprosto normálně. Během několika let (často mezi 2. a 6. rokem) odumírají svalové vlákna a jsou nahrazovány vazivem. Závažnou komplikací nemoci je postižení dýchacího systému. Postihuje pouze muže. Beckerova svalová dystrofie - příčinou je mutace genu na pohlavním chromozomu X (proto postihuje i muže i ženy), která vede k tvorbě vadné bílkoviny (dystrofin) ve svalových vláknech. Dá se říci, že jsou projevy Duchenneovy a Beckerovy svalové dystrofie podobné. Beckerova svalová dystrofie je mírnější formou s pomalejším průběhem a delším přežitím pacientů.
Autorka Sherrill (2004) zdůrazňuje nutnost, aby byli žáci s tímto typem tělesného postižení zapojeni do hodin tělesné výchovy v co možná největší míře. Žáci by se pokud možno měli seznámit s aktivitami, kterým se mohou věnovat i v pozdějších stádiích onemocnění ( lukostřelba, házení šipek, rybaření, kuželky, boccia aj.). Nedílnou součástí pohybového
programu u osob s dystrofií by měl být plavecký výcvik a cvičení ve vodě (hydroterapie), které pomáhají udržet svaly pružné bez působení přímého tlaku. Vznášení těla ve vodě pomáhá předcházet svalovému napětí a možnému zranění. Fyzioterapeuté také zmiňují nutnost pravidelného protahování, které může prodloužit schopnost chůze.Vzhledem k tomu, že je nejvíce přetěžována achillova šlacha, je nutné ji denně protahovat. Kontrolní otázky: Ikona6a
Jmenujte základní známé příčiny a projevy ochrnutí po poranění míchy, DMO a amputace končetin. Vyberte si jeden konkrétní funkční profil sportovce s CP a určete vhodné pohybové aktivity pro danou cílovou skupinu. Stručně popište dvě nejčastější formy svalové dystrofie.
2. Kapitola Ikona1 Cíl: Cílem kapitoly je seznámit studenta s principy klasifikace ve sportech osob s tělesným postižením, objasnit význam sportu v životě osob s tělesným postižením a představit základní dělení sportovně kompenzačních pomůcek.
2 Systém sportovní klasifikace Klasifikace slouží k rozdělení sportovců do tříd, které jim umožní optimální úspěch a fair play (výsledek nebude ovlivněn mírou a charakterem postižení, ale tím, jak sportovec natrénoval či jak je talentovaný). Cílem klasifikace je poskytnout spravedlivý výchozí bod pro trénink a soutěže a minimalizovat vliv zdravotního postižení na výsledek.
2.1 Typy klasifikačních přístupů a) Medicínská – Dnes se medicínská klasifikace víceméně používá už jen k určení stupně ztráty zraku či určení minimálního handicapu u sportovců s MP (kde je jediná kategorie, daná jasnými kritérii, nezohledňující další případná tělesná postižení). Hlavním aspektem je typ a velikost zdrav. postižení. b) Funkční - je založená na anatomických principech, svalovém testování apod. je založena na pozorování, kde expertní klasifikátoři analyzují funkční schopnosti ve specifických sportovních dovednostech nebo hrách a rozdělují sportovce do tříd, jež jsou standardizovány určitým předem definovaným profilem závodníka (např. třídy pro sportovce s DMO, plavecké třídy...).
2.2 Klasifikační kodex (Classification Code) Představuje soubor pravidel pro klasifikaci vydaný Mezinárodním Paralympijským Výborem (IPC), který má koordinovat vývoj klasifikace tak, aby se co nejvíce přiblížila přesnému a důvěryhodnému systému, který bude sportovně orientován. Stanovuje jednotný postup a
pravidla tak, aby zastřešující organizace jednaly v určitém souladu. Popisuje například postupy získání třídy a statutu závodníka, problematiku protestů, minimálních handicapů atd.
2.3 Průběh klasifikace Je specifická pro každý sport, na nějž dohlíží certifikovaní klasifikátoři. Klasifikace probíhá s využitím celé řady protokolů, mezi které patří: hodnocení fyzických funkcí, hodnocení techniky provedení a pozorování při tréninku i soutěžích. Mezi postupy využívané v procesu klasifikace patří např.: hodnocení lékařské dokumentace, testování svalového tonu, rozsah kloubní pohyblivosti (např. rovnováhy), pozorování specifických sportovních dovedností, pozorování při tréninku a závodech. Klasifikace je dlouhodobý proces. V průběhu závodní kariéry je sportovec průběžně testován, a pokud dojde ke změně jeho zdravotního stavu, může být překlasifikován do jiné třídy.
2.4 Minimální handicap Je vstupním kritériem do soutěží, přičemž pro každý sport bývá minimální postižení odlišné. Příkladem ve sportu může být například volejbal, kde minimálním postižením je amputace skrz nebo nad talokrurálním nebo zápěstním kloubem. Ve sledge hokeji je minimální postižení definované amputací či ankylózou v kotníku, extenzí kolene nebo ankylózou kolene, spasticitou či dyskoordinací odpovídající třídě CP7, či zkrácením jedné DK o 7 cm. U těchto dvou sportu již další dělení do tříd. Ve sportu osob neslyšících je to ztráta dB na lepším uchu.
2.5 Klasifikační třída U většiny sportů tvořena kombinací písmene a čísla (např. F36, S3, BC1…) nebo bodovou hodnotou (1.0 bod, 2.0 body…). Status závodníka (resp. jeho sportovní třídy) definuje aktuální stav této kategorie, dává informaci o tom, zda se sportovec po příjezdu na závody musí podrobit klasifikačnímu hodnocení. N (new) - sportovec dosud neklasifikovaný mezinárodním týmem. Sportovec musí bát před závody otestován běžnými klasifikačními postupy a nadále je sledován v průběhu soutěže jak klasifikátory, tak svými konkurenty. Jeho kategorie se může měnit. R (under review) - sportovec s proměnlivou klasifikací (s progresivním postižením). C (P) (confirmed, permanent) - sportovec s potvrzenou „permanentní“ klasifikací.
2.6 Klasifikátor Je profesionál s příslušným osvědčením, který je oprávněn sportovce hodnotit. Většinou jsou to lidé s medicínským vzděláním (= lékařští klasifikátoři) a nebo se sportovním vzděláním (= techničtí klasifikátoři). Jsou jmenováni mezinárodní organizací handicapovaných sportovců, která zároveň zajišťuje jejich vyškolení a bývají zapsáni do každoročně obnovovaného registru kvalifikovaných klasifikátorů daného sportu. Existují tři statusy klasifikátora (od nejnižšího po nejvyšší): žadatel,
národní klasifikátor, mezinárodní klasifikátor. V rámci mezinárodního klasifikátora se dále rozlišují: učeň, klasifikátor 1. stupně, klasifikátor 2. stupně, a hlavní klasifikátor (Daďová, 2008).
2.7 Slučování kategorií Dle Machové (in Kudláček, 2008) je důvodem ke slučování kategorií větší počet závodníků, vyšší konkurence a atraktivita. V některých případech to v minulosti bylo kvůli malému počtu závodníků prakticky nutností. Každoročně se koeficienty pro jednotlivé třídy aktualizují. Koeficient slouží k vynásobení skutečného času / vzdálenosti a tím zisku přepočtených hodnot, z nichž se určuje pořadí ve sloučené kategorii. A tak nemusí být sportovec s nejlepším časem první, ale ve své třídě může překonat světový rekord. V atletice se koeficienty většinou vypočítávají ze světového rekordu, posledního mistra světa, 1. a 2. místo na posledních PH. Veškeré údaje se zprůměrují a vydělí se hodnotou 1000.
3 Význam sportu v životě osob s tělesným postižením Zásadní a výchozí význam v komprehenzivní rehabilitaci osob s tělesným postižením (TP) má léčebná rehabilitace, která bohatě využívá prostředků tělesné výchovy a sportu. Je nesporné, že vozíčkáři potřebují pěstovat tělesnou výchovu a sport stejně nutně jako zdravá populace, k udržování optimální fyzické a psychické kondice. Ke zlepšení, respektive udržení fyzické kondice využívají vozíčkáři všech dostupných forem a prostředků tělesné výchovy a sportu modifikovaných s ohledem na pohyb na vozíku (Kábele, 1992). Sportovní aktivity tedy posilují společenskou soudržnost a pomáhají vytvářet integrovanější společnost. Po zdravotní stránce je sport pro osoby s tělesným postižením velmi přínosný. Zvyšuje jejich kloubní rozsah a silovou úroveň, vyrovnává svalovou dysbalanci, snižuje svalové kontrakce a kompenzuje jednostrannou zátěž organismu. Z psychologického hlediska může být u osob s tělesným postižením sport jednou z náhradních a kompenzačních činností, kde se mohou realizovat a kde dochází ke zvyšování jejich sebedůvěry, k získávání samostatnosti a soběstačnosti. Sport může také napomoci se vyrovnat s následky úrazu, pomáhá ovládat emoce a kompenzovat pocity méněcennosti. Důležitou roli zastávají pohybové aktivity také v sociální oblasti – překonávání sociálních bariér, navazování nových sociálních kontaktů a přátelství (Kábele, 1992).
4. Sportovně kompenzační pomůcky pro sportovce s TP Nejčastěji užívanou pomůckou při sportování osob s TP je sportovní vozík. Rozlišujeme vozíky elektrické a mechanické (Jonášková, 2004). Uživateli elektrických vozíků jsou především osoby s těžším postižením (kvadruplegie, progresivní svalové onemocnění ap.). Mechanické vozíky mohou být pasivní, každodenní aktivní, sportovní a vozíky pro jízdy (tzv. formulky). Pasivní modely slouží k přepravě s pomocí jiných osob. Aktivní modely vozíků jsou konstruovány tak, aby jejich majitelům umožnily zapojit se do společnosti. Jsou charakteristické svou nízkou hmotností (kolem 13–15 kg), lehkou ovladatelností, atraktivním vzhledem a možností jejich složení (rozložení) pro přepravu autem (Kudláček & Ješina, 2008). Sportovní vozíky jsou konstruovány tak, aby vyhovovaly jednotlivým sportům. Většinou se jedná o lehké, dobře ovladatelné (na úkor stability) a velmi drahé vozíky. Na jejich konstrukci se podílejí samotní sportovci. Jsou vyráběny z ultralehkých materiálů při využití
biomechanických zákonů. Pro každý sport existuje specifický vozík umožňující sportovcovi snadnou manipulaci.
Tenisový vozík
Basketbalový vozík
Vozík na rugby
Florbalový vozík
Handbike (cyklistika)
Formule (atletika – jízdy)
Kontrolní otázky: Ikona6a
K jakému účelu slouží klasifikace sportovců s TP? V čem podle Vás spočívají pozitiva a negativa klasifikování sportovců?. Vysvětlete pojem minimální handicap Specifikujte konstrukční specifika sportovních vozíků?
3. Kapitola Ikona1 Cíl: Cílem této kapitoly je představit studentům stručnou historii paralympijského hnutí a charakterizovat jednotlivé letní sporty, které se v současné době na paralympijských hrách objevují.
5. Paralympijské hry Historie sportu osob na vozíku můžeme sledovat již od roku 1948, kdy se uskutečnily první slavné Stoke Mandevillské hry ve Velké Británii. S těmito hrami je spojeno jméno zakladatele a propagátora sportu osob na vozíku ředitele rehabilitačního centra pro veterány sira Ludwiga Guttmanna, který se snažil rozvíjet a prosazovat sport osob s tělesným postižením na všech úrovních. Jeho myšlenka zorganizovat hry, které by měly paralelu olympijských her byla zrealizována v roce 1960 v Římě. Přehled PH
Letní paralympijské hry
1952
Stoke Mandeville, Velká Británie
1960
Řím, Itálie
1964
Tokio, Japonsko
1968
Tel Aviv, Izrael
1972
Heidelberg, Německo
1976
Toronto, Kanada
1980
Arnheim, Nizozemsko
Geilo, Norsko
1984
Stoke Mandeville, Velká Británie
Innsbruck, Rakousko
1988
Soul, Korea
Innsbruck, Rakousko
1992
Barcelona, Španělsko
Tignes - Albertville, Francie
1994 1996
Atlanta, USA Nagano, Japonsko Sydney, Austrálie
2002 2004
Salt Lake City, USA Atény, Řecko Turín, Itálie
2006 2008
Peking, Čína
2010 2012 2014
Örnsköldsvik, Švédsko
Lillerhammer, Norsko
1998 2000
Zimní paralympijské hry
Vancouver, Kanada Londýn, Velká Británie Rusko, Soča
Termín Paralympic (Paralympijské) původně vycházel z termínu paraplegik a olympijské, ale po zařazení sportovců s jinými postiženími a úzkou spoluprácí s olympijským hnutím se
význam přeměnil na paralelní (řecká předložka para) a olympijské pro zdůraznění společné koexistence obou hnutí (Kudláček a kol. 2008). Paralympijské hry jsou vrcholnou sportovní událostí pro sportovce ze čtyřech skupin různých typů postižení: 10. sportovci s tělesným postižením, které mají 3 podskupiny (amputace, DMO, poranění míchy), 11. sportovci se zrakovým postižením, 12. sportovci s mentálním postižením (na PH do roku 2000, kde došlo ke skandálu, po kterém byli sportovci s mentálním postižením vyřazeni z PH. Po zpřísnění klasifikačních kriterií mohli sportovci s MP opět startovat na PH v Londýně), 13. skupina Les Autres, které nespadá do žádné z kategorií (např. nanismus, roztroušená skleróza, vrozené deformace končetin). Počet sportovců startujících na PH každým rokem roste. Na počátku (PH 1960 v Říme) byl počet sportovců cca 400, v současné době se PH účastní až na 4000 sportovců. Paralympijské hry se konají vždy ve stejném roce ( do 3 týdnů po ukončení) jako hry olympijské.
5.1 Letní paralympijské sporty Jedinci se zdravotním postižením se mohou zapojovat do obvyklých i speciálně orientovaných sportovních organizacích. S určitými podpůrnými prostředky a za pomocí využití různých sportovně kompenzačních pomůcek se mohou zapojit takřka do všech sportovních odvětví. Následující kapitola se bude věnovat vrcholovým sportovním disciplínám, tj. těm, které se konají v rámci letních a zimních PH. Celkový počet sportů PH je 23, přičemž 23 z nich vychází ze sportů osob bez postižení a dva sporty jsou specifické pouze pro osoby se zdravotním postižením: boccia a goalball. Pro sportovce s TP je určeno celkem 20 sportů, které jsou uvedeny níže. Ke každému sportu lze rovněž shlédnout video z posledních paralympijských her v Londýně (2012) a Vancouveru (2010).
5.1.1 Atletika !!!Video 1!!! Atletika již byla na programu prvních Letních paralympijských her v roce 1960 a v současnosti v ní soutěží muži a ženy různých kategorií. Stejně jako na olympijských hrách i na paralympijských je atletika nejpopulárnějším sportem a soutěží v ní největší počet paralympioniků. Někteří sportovci soutěží na vozících, jiní s protézami. Sportovci soutěží ve třídách rozdělených v disciplínách na základě funkční klasifikace, která se průběžně upravuje, tak aby umožnila co největší zapojení sportovců. Atletika je pod IPC zastoupena jako samostatný sport IPC athletics. IPC athletics zahrnuje 5 specifických skupin postižení: zrakové, mentální, cerebral palsy (dětská mozková obrna – DMO), osoby s amputací nebo vrozenými deformacemi končetin a vozíčkáře (vrozené nebo získané poškození míchy, oboustranná amputace dolních končetin nebo jiný handicap vyžadující k pohybu vozík). V atletice se jednotlivé skupiny dále dělí do soutěžních kategorií, které se díky bodovému systému mohou slučovat. Toto rozdělení a bodové slučování zajišťuje rovné šance na vítězství v rámci jednotlivých kategorií. 1) Jízdy
Jízdy jsou vozíčkářskou obdobou běhů. Jezdí se na speciálních vozících (formulích), které musí být vyrobeny na míru. Závodní strategie na deląích tratích je obdobná jako při cyklistických či automobilových závodech. Často vídáme taktické vyčkávání, samostatné úniky či hromadné závěrečné spurty. Nezřídka dochází ke srážkám či pádům. Soutěžní kategorie jsou následující: kvadruplegici - sk. T 51, T52, T53, paraplegici - sk. T54, T55. Jízdy mohou probíhat buď na stadionu ve vzdálenostech: 100 m, 200 m, 400 m, 800 m, 1.500 m, 5.000 m, 10.000 m a nebo na silnici: 10.000 m, půlmaratón, maratón. 2) Vrhy a hody Soutěží se ze speciálních vrhačských rámů-židlí (tzv. koz), nebo z klasických vozíků. Vrhací rámy nejsou standardizovány. Každý sportovec si jej může přizpůsobit svým potřebám a postižení. Jediné pravidlo je maximální výška sedačky 75 cm od země. Kategorizace sportovců do tříd jsou: kvadruplegici - sk. F51 - F53, paraplegici - sk. F54 - F58. Soutěží se ve 4 disciplínách přičemž první z nich je vrh koulí 2 kg – sk. F52 muži a ženy, 3 kg - sk. F53 muži a sk. F53 - F56 ženy, kg – sk. F54 - F57 muži a sk. F57 a F58 ženy, 5 kg – sk. F58 muži. Druhou disciplínou je hod oštěpem, který má hmotnost 600g – sk. F52 - F58 muži a ženy. Disciplínou určenou výhradně pro kvadru je hod kuželkou -397 g - sk. F51 muži a ženy (Hod libovolným způsobem. ). Další disciplínou je hod 1 kg diskem, sk. F51- F58. 3) Pětiboj Vozíčkářský víceboj v sobě kombinuje dvě jízdy a všechny vrhačské disciplíny. Pořadí se stanovuje pro kategorie kvadru a para podle tabulek diferencovaných pro každý stupeň postižení. Kategorie sportovců jsou kvadruplegici – soutěží v disciplínách koule, oštěp (sk. F51 kuželka), 100 m, disk, 800 m Paraplegici- koule, oštěp, 200 m, disk,1.500 m.
5.1.2 Basketbal na vozíku !!!Video 2!!! Basketbal na vozíku vznikl po druhé světové válce v rehabilitačním ústavu ve Stoke Mandeville pod vedením Dr. Ludwiga Gutmanna, který jej využíval k rehabilitaci válečných veteránů. Sport se rychle rozvíjel a stal se oučástí Prvních paralympijských her v roce 1960 v Římě.
Basketbal, který je jedním z nejpopulárnějších paralympijských sportů, je určen osobám s tělesným postižením, které nemohou běhat, skákat či pilotovat. Basketbal na vozíku hrají muži i ženy. Tým je sestaven z pěti hráčů, kteří mají přiděleny body (od 0,5 do 4,5) na základě jejich funkčního potenciálu (míry postižení). Počet hráčských bodů na hřišti nesmí překročit 14,5 bodu. Rozměry hřiště a košů jsou stejné jako u tradičního basketbalu. Basketbal se hraje dle pravidel schválené IWBF ve spolupráci s basketbalovou federací sportovců bez postižení FIBA. Rozdíly mezi basketbalem vozíčkářů a basketbalem intaktních
jsou minimální. Při rozskoku se hráč nesmí zdvihnout ze sedačky a po celou dobu hry není dovoleno se nadzdvihnout z vozíku ve vztahu zachytit přihrávku nebo blokovat. Hráč se smí pohybovat pomocí driblingu, přičemž míč má volně položený na klíně, v tomto případě může kolo (kola) svého vozíku popohnat (zabrat) pouze dvakrát. Historie basketbalu v ČR spadají do rehabilitačních centrech v Hrabyni a Kladrubech a v roce 1984 se začalo se systematickou přípravou sportovců ve vybraných týmech ČR. Od roku 1992 probíhá Národní liga basketbalu vozíčkářů. V současnosti jsou registrována družstva: SK HOBIT Brno, SKV Frýdek-Místek a USK Meta Praha.
5.1.3 Boccia !!!Video 3!!! Boccia je sportovní disciplína patřící mezi cílové sporty. Boccia je určena pro sportovce s poruchou hybnosti, především sportovce s dětskou mozkovou obrnou, která je na závodní úrovni v ČR provozována pod hlavičkou České federace Spastic Handicap, o. s. (Kudláček et al., 2007). Pravidla boccii jsou podobná francouzské hře petanque, ke hře se však používají modré a červené míčky z měkké kůže. Pro osoby, které mají vážné funkční omezení a je téměř nemožné je do provádění většiny sportovních disciplin zahrnout, může boccia otevřít cestu ke sportu, a to na všech úrovních. Od provádění pro zábavu a rekreaci přes závodní provozování na různých výkonnostních úrovních. Hru hrají jednotlivci i družstva a existuje celkem sedm hracích divizí. Boccia po hráčích požaduje společně fyzickou zdatnost, dovednostní a taktické prvky.
Existuje celkem sedm herních divizí. Všechny divize mohou být hrány soutěžícími obojího pohlaví. Tyto divize jsou: BC1: Hráči, kteří mají spastické ruce a ke hře potřebují asistenta. BC2: Hráči, kteří mají spastické ruce a ke hře asistenta nepotřebují. BC3: Hráči, kteří nedokážou ohodit míč, proto potřebují speciální rampu, kterou štelují s dopomocí asistenta. Ten stojí zády do kurtu tak, aby nemohl ovlivnit zápas. BC4: Hráči, kteří nemají spastické ruce a tím i nepotřebují ke hře asistenta. Ke hře je potřeba šest červených, šest modrých a jeden bílý míč, tzv. „jack“. Cílem hry je umístit míčky své barvy co nejblíže bílému míči. Míče můžeme k cílovému míčku hodit přímo, nebo k němu přiťuknout míček jiným míčkem, nebo přiťuknout cílový míček do blízkosti svých míčků či odrazit soupeřův míček dále od cílového. Po skončení směny (vyházení všech obdržených míčů oběma stranami) se sčítají všechny míčky, které jsou blíže cílovému míčku než nejbližší míček soupeře. Za každý takový míč je jeden bod. Pokud jsou dva nejbližší míčky ve stejné vzdálenosti od cílového míče, dostávají obě soupeřící strany po bodu.
V soutěžích jednotlivců a družstev dvojic-párů se hrají vždy čtyři směny. V soutěži trojictýmů se hraje vždy šest směn. Hráči se střídají ve vhazování cílového míčku („jack“) na hrací plochu v každé směně; hru začíná strana s červenými míčky (o tom, kdo bude mít červené míčky, rozhodne los). V průběhu hry hází míčky ta strana, která má svůj nejbližší míč dále od cílového míče než soupeř. Pokud je po odehrání zápasu stav nerozhodný, hraje se rozhodující směna (tie-break). Rozměry hracího pole jsou 12,5 m × 6 m, povrch musí být rovný a hladký, jako například dlážděná nebo dřevěná či umělá podlaha v tělocvičně. Odhodové území je rozděleno do šesti odhodových boxů. Čára ve tvaru písmene „V” označuje území, kde je v případě dopadu „jacku“ hod neplatný. Středové „X” označuje polohu, kde je umístěn „jack“ po vyražení ven z hracího pole.
5.1.4 Cyklistika !!!Video 4!!! Rychlost a vzrušení cyklistických disciplín je pro sportovce s postižením relativně novou zkušenosti. Cyklistiku začali jako první provozovat nevidomý sportovci na tandemových kolech, kteří se poprvé účastnili Paralympijských her v Soulu v roce 1988. V současnosti se cyklistice věnují mimo nevidomých také sportovci s DMO, amputacemi či jinými tělesnými postiženími v kategoriích dle funkční klasifikace. Podle funkčních možností sportovci používají kola, speciální tříkolky, tandemy nebo handbiky (kola poháněná ručně). Osoby s amputacemi (úplnou a nebo částečnou) alespoň jedné končetiny, přičemž chybí alespoň jeden hlavní kloub, je považován za amputáře. Tímto je také stanoven limit minimálního postižení, který je hlavním kritériem pro účast v soutěžích. Cyklistika amputářů má dále své vlastní dělení podle druhu a rozsahu postižení, a to na jednotlivé závodní kategorie: LC1 - minimální poškození dolních končetin,
LC2 - postižena jedna noha, schopen šlapat oběma nohama, LC3 - postižena nejméně jedna noha, schopnost šlapat pouze zdravou nohou, LC4 - postižení obou nohou.
Handbike je speciálně zkonstruované sportovní náčiní, které k pohybu vpřed využívá síly horních končetin. Kompenzuje fyzické postižení jedince a umožňuje mu zařadit se mezi zdravou cyklistickou veřejnost. Odbourává psychické stresy a navozuje příjemné pocity z dynamického pohybu. Rozdělení do příslušných kategorií je založeno na pohlaví a stupni zdravotního postižení. V rámci soutěží pořádaných EHF (European Handbike Federation) v roce 2010 oficiálně vznikla kategorie do 23 let, která v celkovém rankingu zohledňuje i věk závodníků. Současná klasifikace se řídí dle těchto kategorií: HCA - kvadruplegici - paréza horních a dolních končetin HCB - poškození obratle Th 4 - Th 10(11) HCC - poškození obratle Th 11 - L5 nebo amputace dolních končetin V roce 1969 byl založen Český svaz tělesně postižených sportovců, který pořádá mistrovství České republiky a i další regionální soutěže. Pro mezinárodní cyklistické závody je zastřešujícím orgánem Mezinárodní cyklistická unie, Union Cyclisme International ( UCI ). V roce 2006 byli handicapovaní cyklisté přijati do Českého svazu cyklistiky.
Mezi české kluby a organizace řidící české ZP cyklisty patří ČSC, Česká asociace tělesně postižených sportovců, Český paralympijský výbor. Mezi kluby patří Nutrend Specialized Team, Černí koně paracycling Team, TJ cykloprag, DABA Povltavský sportovní klub, Duratec, CK Bítovská, SK Handicapovaných cyklistů Praha, Handbike ČR, 1.CZP jižních Čech.
5.1.5 Fotbal pro 7 !!!Video 5!!! Byl zařazen na PH od roku 1978 a je otevřen pro jedince s DMO tříd CP5-CP8 (chodící). Pravidla vychází z pravidel FIFA, ale najdeme zde modifikace jako: menší hřiště (75x55m), vhazování pouze jednou rukou, neplatí pravidlo o postavení mimo hru atd. Míč by měl mít průměr 68-70 cm a hmotnost 410-450 g. Klasifikace spočívá ve vyvážené participaci hráčů z jednotlivých CP tříd. Tým o 12 hráčích musí obsahovat alespoň jednoho hráče z třídy CP5 nebo CP6. Sedm aktuálně hrajících fotbalistů (včetně brankáře) pak musí mít při hře vždy jednoho z hráčů z nižší třídy. Pokud to není možné, tým hraje v počtu 6 hráčů. Ne více než 2 hráči z třídy CP8 mohou hrát na hřišti ve stejný okamžik. Hra trvá 60 minut, hraje se ve dvou poločasech po 30 min s 15minutovou přestávkou.
5.1.6 Jachting !!!Video 6!!! Jachting byl poprvé zařazen na programu LPH jako ukázkový sport v roce 1996 v Atlantě. Jako oficiální paralympijský sport byl zařazen v Sydney 2000. Klasifikační systém v jachtingu je založen na čtyřech klíčových schopnostech: rovnováha, funkce ruky, mobilita a zraková kontrola. Soutěže probíhají ve třech lodních třídách: jednomístné a trojmístné plachetnice jsou otevřeny téměř všem skupinám postiženi, v dvojmístné plachetnici jsou určeny sportovcům se závažným postižením. Jachting je řízen Mezinárodní nadací jachtingu pro postižené (International Foundation for Disabled Sailing), kterou jako autoritu uznává Mezinárodní federace jachtingu (International Sailing Federation).
5.1.7 Jezdectví !!!Video 7!!! Jezdectví je sport, kde spolu soutěží osoby s různými tělesným a zrakovým postižením. Disciplíny jsou pořádány ve skupinách dle funkčního potenciálu (míry postižení). Jezdci soutěží ve dvou disciplínách paradrezury: předepsaná jízda a volná jízda s hudbou. Soutěže probíhají také v týmech třech či čtyřech jezdců. Na Paralympijských hrách byla paradrezura poprvé zařazena v roce 1996 v Atlantě. V roce 2006 přešlo parajezdectví od Mezinárodního paralympijského výboru pod Mezinárodní jezdeckou federaci – FEI (a tím i pod národní jezdecké federace) a stalo se její osmou jezdeckou disciplínou. A FEI se tímto krokem stala první mezinárodní federací, která řídí sport zdravých i handicapovaných. Jezdecký sport handicapovaných je založen na přesvědčení, že handicap jezdce by pro něj neměl být zásadní překážkou v jízdě na koni. Někteří handicapovaní jezdci (tak jako zdraví) mohou nalézt naprosté uspokojení při běžné práci na jízdárně a občasných vyjížďkách do terénu, někteří mají sportovní ambice a chtějí závodit. Záleží samozřejmě i na tom, která jezdecká disciplína je láká, co jim jejich postižení umožňuje a v neposlední řadě na tom, u koho a kde mají možnost jezdit. V parajezdectví je možné jezdit i soutěžit v disciplínách paravoltiž, parawestern,paraskoky, paravozatajství a paradrezura. Pouze v posledních dvou uvedených disciplínách se pořádají oficiální mezinárodní závody včetně ME a MS. A zatím jen paradrezura je i paralympijskou disciplínou. Jezdci jsou v paradrezuře zařazeni podle svého handicapu do jedné z pěti skupin.
5.1.8 Lukostřelba !!!Video 8!!! Lukostřelba patří mezi nejstarší Olympijské sporty. Handicapovaní sportovci se tímto sportem také zabývají a lukostřelba je významným Paralympijským sportem (již od prvních paralympijských her). Zároveň je jedním z mála sportů, v kterém mohou spolu soupeřit
rovnocenně postižení s nepostiženými sportovci. Pravidla lukostřelby handicapovaných jsou v podstatě stejná jako u nepostižených - řídí se podle pravidel mezinárodní lukostřelecké organizace FITA. Lukostřelba je určena pro všechny typy tělesného postižením (úrazy páteře, spastici, amputace, míšní léze, DMO, les autres další). Soutěží se celkem ve třech funkčních třídách (ARST – stojící, ARW1 a 2 – vozíčkáři + třída Open) dle funkční klasifikace (CP 1CP 8) a soutěže zahrnují jednotlivce a týmy na vozíku i ve stoje. Střílí se na kruhové terče s 10 bodovanými zónami – soustřednými kruhy na určené vzdálenosti. Lukostřelci využívají kladkové i reflexní luky. Osoby s kvadruplegií používají tzv. mechanický vypouštěč tětivy, díky je vypouštění šípu jednodušší.
Dle velikosti postižení může být použit vozík, sedačka, podpěry, popruhy, či např. mechanické pomůcky k vypuštění šípu (v případě postižení prstů obou rukou). Vozík jakéhokoli typu může být použit při dosažení minimálního postižení 50 bodů na DK a/nebo trupu. Sedačku jakéhokoli typu lze užít při minimálním postižení 38 bodů na DK a/nebo trupu. Žádná část vozíku/sedačky nesmí při střelbě poskytovat oporu paži s lukem, vozík ani sedačka nesmí vyčnívat z lukostřeleckého „boxu“. Žádná část zádové opěrky nesmí přesahovat dopředu více než do poloviny trupu z bočního pohledu. Nejvyšší bod vozíku musí být alespoň 110 mm pod podpažní jamkou (u sedačky je to 220 mm). Luk nesmí být při vypouštění šípu v kontaktu s vozíkem/sedačkou. Sportovci z tříd ARW1 a ARST-C mohou mít asistenta.
5.1.9 Plavání !!!Video 9!!! Obdobně jako při Olympijských hrách plavci soutěží ve volném stylu, prsou, motýlku, znaku a polohovém závodě. Soutěže probíhají dle mírně upravených pravidel mezinárodní plavecké federace (International Swimming Federation - FINA): možnost startu bez využití startovacích bloků (protetické ani ortopedické pomůcky nejsou povoleny). Plavecká klasifikace je specifická tím, že spojuje závodníky s různými druhy postižení (př. paraplegii, osoby s DMO, amputacemi apod.). Existuje 10 plaveckých tříd pro sportovce s TP. Systém je ještě složitější, neboť sportovci mohou být zařazení do různých tříd pro volný způsob, prsa či polohovací závod, ale zatím se spokojíme se základním popisem charakteristik jednotlivých tříd. Existují tři typy tříd, ve kterých plavci závodí: S, SB a SM třídy. S třída zahrnuje tyto plavecké způsoby: volný způsob, znak, motýlek. SB třída zahrnuje plavecký způsob prsa (odlišné třídy vzhledem k jinému bodování HK a DK, při tomto plaveckém způsobu je větší propulse z dolních končetin a proto je bodové skóre pro DK větší než v ostatních třídách). SM třída je pro polohový závod jednotlivců. SM třída = (3xS + 1xSB )/4. Při počítání SM třídy se musí zvážit všechny tři S způsoby. Plavání na rekreační úrovni se v ČR vyučuje dle dvou základních postupů: metodické řady KONTAKTU bB a Halliwickovi metody. Halliwickova metoda klade důraz na systematický postup pomocí deseti bodů. Nemají se používat plavecké pomůcky a metoda předpokládá jednoho instruktora na jednoho plavce.
Psychické přivykání, uvolnění, různé způsoby rotací a rozvíjení základních plaveckých způsobů jsou hlavními činnostmi při výuce. Jako první plavecký způsob se využívá většinou znak.
5.1.10 Rugby na vozíku !!!Video 10!!! Rugby je intenzivní kontaktní sport pro muže i ženy primárně s kvadruplegií. Rugby se hraje na hřišti s rozměry hřiště na basketbal. Quad rugby hrají dvě mužstva o čtyřech hráčích. Účelem hry je vniknout s míčem do soupeřova bodovacího prostoru. Družstvo se skládá ze 12 hráčů a jednoho trenéra, který může být zároveň jedním z hráčů. Hráči jsou podle klasifikace bodově ohodnoceni následujícím způsobem: 1a = 1 bod, 1b = 2 body, 1c = 3 body. Bodový součet hráčů na hřišti nesmí v žádném případě překročit 8 bodů.
Quad rugby se hraje na čtyři osmiminutové čtvrtiny čistého času. V quad rugby se hraje míčem rukama nebo předloktím, míč může být při jízdě položen na klíně. Kromě toho jej lze přihrávat, házet, kutálet, driblovat s ním atd. Je však zakázáno hrát úmyslně nohama, což se kvalifikuje jako přestupek, který má za následek ztrátu míče. Za driblink se považuje odbití míče směrem k zemi. Jestliže hráč drží míč 10 sekund a v tomto časovém limitu nedribloval, jedná se o přestupek, který je také trestán ztrátou míče. Za každou dosaženou branku získává družstvo jeden bod. Branky je dosaženo, jestliže hráč, který má míč v držení, přejede alespoň dvěma koly vozíku čáru ohraničující bodovaný prostor. V utkání vítězí to družstvo, které po skončení čtvrté části hry získalo více bodů. Jestliže je stav utkání po čtvrté části hry nerozhodný, tak se prodlužuje až do konečného rozhodnutí. Pravidla quad rugby neznají nerozhodný výsledek.
5.1.11 Šerm na vozíku !!!Video 11!!! Diváky na první pohled upoutá fakt, že šermíři soutěží na vozících, které jsou připevněny k podlaze. Tento fakt však neomezuje pohyb jejich trupu a sport má tak srovnatelnou rychlost a dynamiku se šermem osob bez postižení. Soutěže mužů a žen s amputacemi, poškozením míchy i DMO probíhají u jednotlivců i týmů (3 šermíři) v následujících disciplínách: fleret, kord (muži a ženy) a šavle (muži).
Podle rozsahu omezení hybnosti dolních končetin se sportovci dělí do tří kategorií : A, B, C. Do kategorie A spadají sportovci s nejlehčím omezením, do kategorie C s nejtěžším, kteří si často váží zbraně k ruce.
5.1.12 Sportovní střelba !!!Video 12!!! Soutěží se účastní muži i ženy ve dvou kategoriích dle míry postižení a střílí se série ran na statické terče z pušek a pistolí do terčů vzdálených 10, 25 a 50 metrů ze vzduchových a malorážkových zbraní se střílí v rámci soutěží jednotlivců i týmů. Pravidla ISSF jsou stejná příp. pro vozíčkáře modifikovaná tak, aby vozíčkáři mohli např. střílet tzv. třípolohový standard z pušky, který nepostižení střílí leže, kleče, stoje, což je upraveno tak, že mají na invalidním vozíku pro modifikovanou polohu leže připevněn specielní stolek aby se mohli opírat oběma lokty a použít řemen, pro polohu kleče je povolena pouze opěrka lokte o průměru 100 mm a poloha „stoje“ se střílí bez jakékoliv opory ve skupině SH1. Pokud projeví zájem o sportovní střelbu i těžce tělesně postižený, který jen částečně ovládá horní končetiny, je mu po zdravotní klasifikaci a zařazení do skupiny SH2, povolen pomocník k nabíjení a unifikovaný stojan pro opěru pušky Sportovci s různým typem postižení soutěží v kategorii stojících a sedících. Naši sportovci se účastní domácích závodů včetně mistrovství ČR a závodů mezinárodních včetně Mistrovství Evropy a světa. Ve světě se tomuto sportu věnuje již 51 zemí.
5.1.13 Stolní tenis !!!Video 13!!! Stolní tenis patří ke sportům s nejstarší tradicí. Z hlediska účasti sportovců je na 4. místě. Je součástí paralympijského programu od Říma (1960). Soutěží v něm sportovci všech druhů (tělesného) postižení, stojící i vozíčkáři. Pro tento sport existuje 11 klasifikačních tříd. Testuje se zejména rozsah pohybu, svalová síla, lokomoční omezení, rovnováha na vozíku a schopnost udržet raketu. Třídy TT1 - TT5 jsou určeny pro vozíčkáře, třídy TT6 – TT10 pro stojící sportovce. Nyní má hráč v TT1 (vozíčkář - kvadrupegik) největší tělesné postižení a hráč v třídě TT10 (stojící) pouze minimální tělesný handicap. Třída TT11 je určená pro sportovce s mentálním postižením (v současnosti na PH soutěží). Tento sport se řídí pravidly ITTF s drobnými modifikacemi ve vozíčkářských třídách (týká se např. „servisu“, dotyku herní plochy volnou rukou, zmenšení herního území a vozíku – připoutání popruhy atd.). U kvadruplegiků se raketa váže k ruce.
5.1.14 Tenis na vozíku !!!Video 14!!! Tenis na vozíku se historicky hned na počátku zapojil i do paralympijského hnutí. Vznik tenisu na vozíku u nás je spojen se sportovním klubem Ligy za práva vozíčkářů – SK HOBIT Brno. V roce 1995 působilo v jeho řadách několik prvních nadšenců tohoto sportu, kteří se v témže roce odtrhli a založili autonomní Český tenisový svaz vozíčkářů (ČTSV). To je dodnes občanské sdružení s vlastní právní subjektivitou, které se nesmazatelně zapsalo do povědomí domácích příznivců vozíčkářského tenisu i do povědomí mezinárodní tenisové asociace ITF. Od roku 1995 je ČTSV členem IWTA (dnes přímo ITF – sekce IWTA) za Českou republiku a kolektivním členem Českého tenisového svazu.
Tenis na vozíku je dynamický a divácky atraktivní sport, jehož pravidla se téměř neliší od tenisu stojících. Hraje se na standardních tenisových dvorcích. Oproti klasickému tenisu může míč odskočit na soupeřově polovině dvakrát (tzv. dvojdopad), a to jednou do dvorce a podruhé i mimo něj. Vozík je součást těla hráče, a proto platí, že dotknul-li se míč vozíku nebo vozík sítě, znamená to ztrátu bodu. Hráč, který se při hře zvedá ze sedačky, je také potrestán ztrátou bodu. Utkání se hrají na dva vítězné sety do šesti gamů a k vítězství je třeba dosáhnout rozdílu dvou her. Při stavu 6:6 se hraje zkrácená hra (tie-break) na sedm vítězných míčů. Soutěže se dělí do tří turnajových skupin: Super Series (odpovídá turnajům Grand Slam), ITF 1- 3 a ITF Futures (ATP-tour), celkem ročně cca 160 turnajů na světě. Tenis na vozíku nerozlišuje typy tělesného postižení, takže se jedná o sport vhodný pro paraplegiky, hráče s částečnou lézí páteře i amputáře, kteří hrají společně v jedné kategorii. Pouze kvadruplegici mají svoji divizi. Pokud dojde k vzájemnému zápasu mezi tenistou na vozíčku a chodícím hráčem, platí pro tenistu vozíčkáře závazná pravidla pro tenis na vozíku a pro hráče chodícího závazná pravidla tenisu chodících. Z toho vyplývá, že chodící hráč musí odehrát míč maximálně po prvním dopadu, kdežto vozíčkář maximálně po dopadu druhém. Největší hvězdou na domácím poli je určitě Miroslav Brychta, který v loňském roce figuroval dokonce na 8. místě světového žebříčku ve dvouhře a ve čtyřhře dokázal získat v roce 2001 titul neoficiálního mistra světa, když s rakouským Martinem Legnerem vyhráli turnaj Doubles Masters. Národní dvojkou je od roku 1998 Michal Stefanu (v současnosti hráč čtvrté světové desítky), jinak vynikající stolní tenista na vozíku.
5.1.15 Veslování !!!Video 15!!! Veslování je nejmladším paralympijským sportem. Aplikované veslování je určeno sportovcům s tělesným postižením, kteří splňují podmínku minimálního postižení. Veslování je specifické využitím sportovních kompenzačních pomůcek (úprav), které umožňují zapojení veslařů s různou mírou postižení. Sportovci s TP jsou klasifikováni do 3 kategorií dle míry
postižení: LTA (dle anglického legs, trunks, arms) – sportovci s funkčními dolními končetinami, trupem i horními končetinami. Sportovci této kategorie používají posuvnou sedačku. TA (Trunks and Arms) - Sportovci s funkčním trupem a horními končetinami, proto neužívají posuvnou sedačku. AS (Arms and Shoulders) – bez funkčního trupu, proto nevyužívají posuvnou sedačku.
5.1.16 Volejbal v sedě !!!Video 16!!! Volejbal vsedě je součástí paralympijského programu od roku 1980 (až do roku 2000 byl na PH rovněž zařazen volejbal stojících). Sitting volejbal obecně mohou hrát hráči, kteří nemohou stát. Je tedy zejména vhodný pro sportovce s amputací DK – protézy totiž nejsou potřeba. Hrát ale mohou i např. jedinci s DMO, parézou, kratší či znehybněnou končetinou atd. Soutěže probíhají v kategoriích mužů a žen (6 hráčů v týmu), kteří splní podmínku minimálního postižení. Hraje se na menším hřišti a podmínkou je, aby pánev hráčů byla po celou dobu v dotyku s podlahou. Protože se hraje na menším hřišti s nižší sítí je hra výrazně rychlejší než u tradičního volejbalu. Rozdělení do tříd není, přestože se jedná o týmový sport, kde bychom předpokládali alespoň bodové vyrovnání mužstev. Hodnotí se pouze minimální postižení: amputace skrz nebo nad talokrurálním nebo zápěstním kloubem (pokud to není opticky jasné, je nutno provést RTG).
5.1.17 Vzpírání !!!Video 17!!! Vzpírání je z hlediska zdravotního i etického poměrně kontroverzní sport. Závodníci při něm musí zvednout činku k hrudi, držet ji bez hnutí a pak ji vytlačit vzhůru v délce paží s uzamčeným (nataženým) loktem. Modifikace vzpírání vozíčkářů spočívají především v těchto odlišnostech: všichni soutěžící musí být schopni plně extendovat paže s ne více než 20stupňovou ztrátou plné extenze kteréhokoli lokte, amputáři mohou vzpírat s protézou a sportovci mohou být připevněni k lavici pásem (kdekoli na DK mezi kotníkem a kyčlemi). Bench press je jediná disciplína s deseti různými váhovými kategoriemi. Vzpírání je otevřeno pro jedince s tělesným postižením, např.: paraplegie, DMO, amputacemi DK, zkrácenými DK apod., kteří splňují kritérium minimálního postižení, stanovené jejich zastřešující organizací. Vzpěrači s postižením HK mohou být diskvalifikováni v případě, že klasifikátor uzná vzpírání u tohoto sportovce nebezpečným. Soutěží se bez ohledu na postižení v „open“ třídách, daných hmotností sportovců (nikoli postižením). U amputářů se hmotnost přepočítává – přidává se hmotnost tak, aby celkově byla taková jako byla původní. Kontrolní otázky: Ikona6a
Jmenujte všechny letní paralympijské sporty Jmenujte atletickou disciplínu, která je primárně určená pro kvadruplegiky? Jaký kolektivní sport mohou hrát pouze hráči s kvadruplegií? Uveďte rozdíly v pravidlech volejbalu stojících (bez postižení) a sedících? Stručně popište pravidla Bocii? Pro koho je tento sport určen?
5. Kapitola Ikona6a Cíl: Cílem této kapitoly je navázat na kapitolu obsahující výčet letních paralympijských sportů a zaměřit se na zimní sporty PH (s akcentem na sjezdové lyžování) a netradiční sporty, které se v současnosti na PH neobjevují.
5. Paralympijské hry - pokračování 5.2 Zimní paralympijské sporty !!!Video 18!!! Zimní sport osob s postižením se po II. světové válce rozvíjel pomaleji než letní sporty. V roce 1984 se uskutečnil první lyžařský kurz trojstopého lyžování pro osoby s amputacemi dolních končetin. V roce 1970 se konaly první mezinárodní závody lyžování postižených a v roce 1974 bylo ve Francii zorganizováno první MS v klasickém i sjezdovém lyžování. První zimní paralympijské hry se konaly v roce 1976 ve švédském městě Ornskoldsviku. Závodili zde lyžaři s amputacemi a zrakovým postižením v klasickém i sjezdovém lyžování a v rychlobruslení na speciálních saních. Rychlobruslení se v současné době na PH neobjevuje. Nejnovějším přidaným sportem je curling vozíčkářů.
5.2.1 Běžecké lyžování Běžecké lyžování osob s tělesným postižením není vzhledem k vysoké fyzické náročnosti v České republice významně rozšířeno. V současnosti však výrazně přibývá strojově upravovaných tras, což může má pozitivní dopad právě na běžecké lyžování osob s TP. Při běžeckém lyžovaní vozíčkářů je využíváno sportovně kompenzační pomůcky zvané sitski. Běžecké lyžování je řízeno Mezinárodním paralympijským výborem (sportovně technickou komisí pro běžecké lyžování) a řídí se pravidly (s mírnými modifikacemi) Mezinárodní lyžařské federace (International Ski Federation - FIS). Dalším sportem kombinující běh na lyžích a střelbu z malorážné pušky je biatlon. Biatlonový závod u je dlouhý 7,5 km se dvěma střelbami na terč po 2,5 km. Závodníci střílejí na terč vzdálený 10 metrů a za každou střelu mimo terč je sportovec penalizován přičtením času.
5.2.2 Curling vozíčkářů !!!Video 19!!! Curling vozíčkářů je poměrně mladým sportem. Vyhrazen je sportovcům s jasným postižením dolních končetin např. poranění míchy, spasticita, roztroušená skleróza, amputace obou končetin, apod., kteří potřebují vozík ke každodennímu použití. Družstva hrají dle modifikovaných pravidel světové federace curlingu. Každý tým se skládá ze 4 hráčů, z nichž alespoň jeden musí být opačného pohlaví. Při soutěžích vozíčkářů není povoleno metení a hráči mohou k vypouštění kamene používat tzv. tyč. Hráči na vozíku se během odhozu nesmí dotknout ledu. Ligu curlingu vozíčkářů hrají týmy České federace Spastic Handicap, jeden tým České asociace tělesně handicapovaných sportovců, tým Polska a Slovenska. Jediná specializovaná curlingová hala v zemi se nachází v pražských Roztylech.
5.2.3 Sjezdové lyžování První zmínky o lyžování osob s TP jsou zaznamenány ze šedesátých let v Norsku, Finsku, Švédsku, Rakousku, Itálii, kdy sport osob se zdravotním postižením nabýval na síle a vážnosti. První typy monoski byly vyrobeny na konci 70. letech v Německu. Historie lyžování osob s TP u nás není příliš dlouhá. Vůbec poprvé se veřejnost s monoski setkala v roce 1988 ve Špindlerově Mlýně, kde probíhalo Mistrovství republiky osob s TP, kterého se rovněž účastnili reprezentanti z Německa a Rakouska. Prvními průkopníky lyžování na monoski byla Fakulta tělesné kultury v Olomouci a Fakulta sportovních studií v Praze (Halamičková,). Lyžování osob s tělesným postižením se řídí mezinárodními pravidly mezinárodního paralympijského výboru (IPC) a na profesionální úrovni jej členíme na lyžování stojících a sedících. Soutěže jsou otevřeny mužům i ženám s tělesným postižením jako je dětská mozková obrna (DMO), amputace, míšní léze atd. Ve skupině stojících mohou soutěžit osoby s amputacemi horních i dolních končetin. Sjezdové lyžování jedinců s amputací horních končetin nevyžaduje zvláštní úpravu a proto lze při výuce postupovat obdobně, jako při výuce osob bez postižení. Lyžování osob s amputací jedné dolní končetiny (tzv. „trojstopé lyžování) bývá mnohdy náročné a je závislé na délce pahýlu a intenzity užívání protéz. V závislosti na stabilitě se využívá tzv. stabilizátorů (francouzské hole zakončené krátkou lyží) nebo lze aplikovat různé pomocné techniky a prostředky pro zabezpečení stability. Lidé z těžší formou tělesného postižení, kteří při běžné mobilitě používají vozík a nemají výrazné omezení hybnosti horní poloviny těla, lyžují pomocí sportovně kompenzační pomůcky nazývané monoski, biski, či dualski.
Monoski lze charakterizovat jako speciální sedačku připevněnou běžným vázáním na jednu lyži. Je určena především pro osoby s postižením DK, konkrétně pro paraplegiky, osoby s DMO, svalovou dystrofií či amputacemi (po oboustranné amputaci DK, či jedné DK, u osob kteří nechtějí nebo nemohou zatěžovat jejich „zdravou“ DK). Konstrukce monoski je složena ze tří základních částí- nosné konstrukce, sedačky (skelet, skořepina) a lyže.
Klasifikace závodníků s tělesným postižením jsou buď „stojící“ (třídy LW1, LW2, LW3, LW4, LW5/7, LW6/8, LW9/1, LW9/2) nebo „sedící“ (třídy LW10, LW11, LW12/1, LW12/2). Označení „LW“ je zkratkou „locomotor winter“. Pokud se slučují kategorie při malém počtu závodníků, používá se přepočtový koeficient. Výchozím bodem pro určení třídy jsou výsledky funkčních svalových testů a pozorování sportovců při tréninku a závodech.
Testy zahrnují funkci HK (síla, koordinace a rozsah pohybu), rovnováhu v sedu (předklon, záklon, rotace se zvednutýma rukama, naklánění testovací podložky a vychylování závodníka, předklon pro míč a zvedání míče). Rozdělení do kategorií je provedeno tak, aby mohli soutěžit společně tělesně postižení z organizací IWAS a CP-ISRA.
5.2.4 Sledge hokej Kořeny sledge hokeje lze nalézt ve švédském Stockholmu, kde počátkem 60. let vznikly v místním rehabilitačním centrum 1. sáně „sledge“. V roce 1969 se uskutečnilo první mezistátní utkání mezi týmy Norska a Švédska. V 80. letech se postupně přidávaly i další země jako např. Velká Británie a Kanada. V roce 1994 se sledge hokej poprvé v historii představil na zimních paralympijských hrách v norském Lillehammeru. Do České republiky vstoupil sledge hokej na prahu 21. století a během krátké doby si získal oblibu desítekosob s tělesným postižením. Na podporu českého sledge hokeje vznikla v roce 2004 Česká sledge hokejová asociace řídící chod české ligy a české státní reprezentace. V současné době je v sledge hokejové lize celkem 8 týmů. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o poměrně "mladý" sport, dosahuje naše reprezentace řady mezinárodních úspěchů. Sledge hokej je řízen Mezinárodním paralympijským výborem (sportovně technickou komisí pro lední hokej) a řídí se mírně modifikovanými pravidly ledního hokeje (International Ice Hockey Federation - IIHF). Je určen osobám s různým omezením hybnosti dolních končetin (osoby s míšní lézí, amputacemi, DMO, rozštěpem páteře atd.). Aby hráč mohl hrát v utkáních dle pravidel IPC (Mezinárodní paralympijský výbor) musí splňovat podmínku minimálního postižení, což je v tomto případě může být amputace dolní končetiny, paréza, ankylosa v kotníku (nepohyblivost způsobená srůstem kostí) a nebo zkrácení dolní končetiny minimálně o 7 cm. Pravidla sledge hokeje se zásadním způsobem neliší od hokeje „stojících“. Dle pravidel České sledge hokejové ligy může být v týmu na jeden zápas nominováno 5 hráčů bez postižení, přičemž při utkání mohou být na ledě v jednu chvíli pouze dva hráči. Ti musí být označeni barevnými proužky na přilbách.
Hokej se hraje na speciálně upravených sáních „sledge“, do nichž jsou hráči upoutáni pomocí různých pásů, a nebo pomocí lepící pásky. Každý sedák sledge by měl mít měkkou podložku tak, aby nedocházelo k přílišnému tlaku na tkáň v hýžďové oblasti. Zvláště pak u paraplegiků, u kterých hrozí nebezpečí vzniku dekubitů, je potřeba dbát zvýšené opatrnosti. Pohyb po ledové ploše je umožněn pomocí dvou hokejek, které mají na jednom konci bodce a na druhém čepel. Výstroj hráčů sledge hokeje je obdobná standardní výstroji hráčů ledního hokeje s tím, že hráči mají povinnost používat chránič hrdla a obličejové masky. Technika ve sledge hokeji je do značné míry ovlivněna pohybovými schopnostmi (silovými, vytrvalostními a rychlostními schopnostmi) hráče.
6. Výběr sportů neparalympijských 6.1 Bowling (Kuželky) Kuželky osob s tělesným postižením se hrají podle pravidel Českého kuželkářského svazu, avšak povoluje se jim řada odchylek a výjimek od normálních pravidel, která určují chování
závodníka a způsob hry. Hráči kategorie těžkého postižení podle zdravotního stavu odhazují z místa bez následného dokročení vpřed, ze stoje, z kleku, ze sedu či opěrné pomůcky. Hráči kategorie lehkého postižení mohou hrát po způsobu zdravých s rozběhem, byť zkráceným. V kuželkářském sportu tělesně postižených závodí jednotlivci, dvojice a vícečlenná družstva sestavená z hráčů lehce postižených a zvlášť těžce postižených. Soutěž se hraje převážně na dvou sousedících drahách, tj. 1-2 a 3-4, hraje se převážně na 100 hodů, přípustný je však i jiný počet hodů.
6.2 EWH (florbal na elektrických vozících) Hokej na elektrickém vozíku je mladým sportem. V polovině sedmdesátých let se v Nizozemsku na některých Mytyl školách vyskytla snaha vyhovět potřebám většinou těžce tělesně postižených mladých lidí, kteří se chtěli věnovat sportu. Vzhledem k omezením těchto mladých lidí byla vybrána hra, při které se používá hokejka z lehkého materiálu. U lidí, jejichž funkce ruky nedovoluje ovládat hokejku, je tato hokejka připevněna na vozík. Později byla v Arnhemu pro tuto skupinu hráčů vyvinuta vlastní hokejka: T-hokejka. Protože se při hře používá hokejka, bylo pro hru vymyšleno jméno hokej na elektrickém vozíku.
V České republice v současné době hrají aktivně čtyři sportovní kluby sdružené v České federace Electric Wheelchair Hockey o. s. Do Česka se tento atraktivní sport dostal prostřednictvím členů SK Akáda Janské Lázně, (Petra Aliny a Vojty Kapčuka), kteří se zúčastnili v roce 2002 mezinárodní konference pořádané v Nizozemí. Tým Janských Lázní, dnes nazývaný Tigers Janské Lázně, vznikl v roce 2002. Druhý klub EWSC LITA SPORT Praha byl založen díky iniciativě Michala Prágra v roce 2003 a třetí družstvo se přidalo v lednu 2007 a jsou to REJNOCI ze Zlína. V roce 2009 vznikl čtvrtý klub Cavaliers Praha.
6.3 Florbal na vozíku Florbal vozíčkářů je atraktivní, technická a především kolektivní hra, která umožňuje převážně mladým handicapovaným lidem plné začlenění do hráčského kolektivu a následně i do společnosti. Florbal vozíčkářů je ojedinělý tím, že hráčská družstva mohou být smíšená; společně mohou hrát muži i ženy. Florbal vozíčkářů je také vhodným doplňkovým sportem pro mnoho paralympijských sportovců. Hra florbal je založena na stejném principu jako všechny sporty. Podat dokonalý výkon, získat větší počet bodů - gólů a porazit soupeřův tým. Florbal je kolektivním sportem, ale záleží na výkonu každého jednotlivce, aby mohlo uspět celé družstvo. Hraje se na branky (góly). Vítězství je výsledkem více dílčích činností — rychlá reakce, umění manipulace s míčkem, taktické myšlení, atd. Ve florbalu vozíčkářů hrají proti sobě dvě družstva, vítězí to, které nastřílí více branek, čímž se florbal řadí mezi hry brankové. Hraje systémem pět hráčů v poli a brankář. Hrací plocha má rozměry 40 m x 20 m (délka x šířka ). Hrací čas je třikrát dvacet minut.
V současnosti je do české florbalové ligy na vozíku zapojeno cca 6 týmů: BASSET Most, FBC REMEDECIUM ABAK Ostrava, KAMAT TEAM - SK AKÁDA Janské Lázně, SKH METEOR Plzeň, SKV ComAp TEAM Praha, Bulldogs Brno.
6.4 Orientační závod vozíčkářů Trail orienteering je sport, jehož podstatou je čtení a interpretace mapy v přírodě. Tato disciplína byla vyvinuta, aby nabídla všem, i lidem s omezenou hybností, šanci účastnit se smysluplných orientačních závodů. Na každé kontrole je více lampionů a soutěžící musí poznat správný lampion definovaný středem kolečka na mapě a popisem. Protože se tak děje v určité vzdálenosti od kontroly (na rozhodovacím stanovišti), jak zdraví, tak postižení sportovci mají stejnou šanci. Schopnost správně identifikovat danou kontrolu neklade na účastníky žádné zvláštní fyzické nároky, což umožňuje i lidem s omezenou hybností rovnoprávně soutěžit. Závodník se během svého výkonu pohybuje vlastními silami nebo pomocí asistenčních pomůcek (mechanický vozík, elektrický vozík, berle, asistent). Čas absolvování závodu není rozhodující, výsledek je primárně dán součtem bodů za správně určené kontroly.
6.5 Polybat Sportovní aktivita vzniklá modifikací stolního tenisu. Je určena pro osoby s velmi těžkým tělesným postižením. Hraje se na upraveném tenisovém stole bez síťky, po stranách jsou umístěny zábrany, od nichž se míček odráží. Hráči hrají s placatou, obdélníkovou pálkou, kterou posílají míček na soupeřovu stranu, tak aby ho soupeř nezvládl odvrátit zpět.
Bodování polybatu je stejné jako u klasického stolního tenisu. Pokud míček spadne na soupeřově straně, přičítá se automaticky bod.
6.6 Triatlon, duatlon vozíčkářů Oba tyto sporty vycházejí z klasického triatlonu (plavání, cyklistika, běh) a duatlonu (cyklistika a běh), ovšem s tím rozdílem že závodníci soutěží používají buď umělé protézy končetin, a v případě vozíčkářů upravené formulky a handbiky na cyklistiku. Úctyhodné je, že několik tělesně postižených sportovců se každoročně účastní i nejtěžšího triatlonového závodu světa Ironman, který je pořádán na Havaji.
6.7 Tanec na vozíku První mezinárodní závody v tanci vozíčkářů se konaly ve Švédsku, světový šampionát byl v Japonsku v roce 1998. Od té doby je tanec vozíčkářů sportem zastřešovaným IPC. Taneční pár tvoří dvojice muže a ženy, z nichž jeden je vozíčkář (jedná se o tzv. „kombi styl“). Ten pak musí splňovat kritérium minimálního postižení (např. amputace v kotníku, u paréz ztráta 10 bodů svalové síly na obou DK, z hlediska kloubní pohyblivosti ankylóza kotníku/ kolene, defekt v extenzi kolene alespoň 30 stupňů, u spastiků odpovídá minimálnímu handicapu třída CP7, dalším minimálním handicapem je např. zkrácení DK o 7 cm). Pohybové postižení musí být permanentní, zřejmé a jednoduše rozpoznatelné a zároveň znemožňovat normální chůzi a tedy i tanec. U horní části těla vozíčkáře se předpokládá normální funkce (jakékoli postižení horní části těla neovlivňuje požadavek na minimální handicap dolní části těla), stojící partner rovněž nemá vliv na klasifikace. Kontrolní otázky: Ikona6a
Popište sportovně kompenzační pomůcku monoski. Uveďte minimální postižení potřebné pro sledge hokej. Mohou se do hry sledge hokeje zapojit také hráči bez postižení? Popište hru Polybat. Pro koho je hra určena?
6. Kapitola Ikona6a Cíl: Cílem poslední kapitoly je studentům představit základní strukturu organizací věnující se sportu osob se zdravotním postižením včetně organizací působící na regionální úrovni. Součástí kapitoly je rovněž stručný medailonek úspěšných českých paralympijských reprezentant.
7. Organizace řídící sport osob s tělesným postižením 7.1 Mezinárodní paralympijský výbor
Řídicím světovým orgánem paralympijského hnutí je Mezinárodní paralympijský výbor (IPC). Pořádá letní a zimní paralympijské hry a je mezinárodní federací devíti sportů, pro které koordinuje a dohlíží na mistrovství světa a další soutěže. Výbor založený v roce 1989 je mezinárodní neziskovou organizací založenou a provozovanou 162 národními paralympijskými výbory z pěti oblastí a čtyř mezinárodních sportovních federací (viz. Tabulka) zaměřených na konkrétní typ postižení. Ústředí a vedení výboru je v německém Bonnu. ROK VZNIKU
NÁZEV
ZAMĚŘENÍ
1978
CP – ISRA – Cerebral Palsy –
Jedinci s centrální poruchou
International Sports and Recreation Association
hybnosti (DMO)
1980
IBSA – International Blind Sports Association
ZP
1986
INAS – FID – International Sports Federation for Persóns with Mental Handicap
MP
2004
IWAS – International Wheelchair and Amputee Sports Federation (vznikla spojením ISOD a ISMWFS)
vozíčkáři
7.2 Český paralympijský výbor Byl založen v roce 1994 a jeho hlavním posláním rozvíjet myšlenky paralympismu v České republice, podílet se na zajišťování přípravy sportovců na vrcholné světové soutěže a zabezpečovat důstojnou reprezentaci České republiky na letních i zimních Deaflympijských a Paralympijských hrách. V současné době zastřešuje 18 tisíc sportovců v šesti sportovních svazech: ČATHS - Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců - převážně vady získané, zejména poúrazové stavy, ČFSH - Česká federace Spastic Handicap o. s. – sportovci s cerebrální parézou (DMO) ČSMPS - Český svaz mentálně postižených sportovců , ČSNS - Český svaz neslyšících sportovců, ČSZPS - Český svaz zrakově postižených sportovců, ČSVPS - Český svaz vnitřně postižených sportovců – civilizační choroby, kardio, diabetes aj.
7.3 Příklady organizací působících v oblasti sportu v ČR Organizace působící v oblasti sportu osob s tělesným postižením mohou být děleny z hlediska typu organizovanosti. Podle typu postižení (př. Svaz muskulárních dystrofiků), dále to mohou být sporty zdravotně postižených, které jsou sdruženy pod sportem osob bez postižení (př. sledge hokej) a organizace stojící samostatně (OSAV- občanské sdružení atletiky vozíčkářů). Existují organizace primárně zaměřené na sport osob se zdravotním postižením (SKV – sportovní kluby vozíčkářů) a organizace mající sport pouze jako doplňkovou aktivitu (Centrum Paraple). Svaz tělesně postižených v České republice, o.s. Je nestátní neziskovou organizací s celostátní působností, jejímž základním cílem je všestranně podporovat a hájit specifické potřeby a zájmy svých členů a dalších tělesně postižených občanů bez ohledu na rozsah jejich postižení. Asociace muskulárních dystrofiků Reprezentuje specifické zájmy a potřeby svých členů, pořádá rehabilitačně výchovné kurzy, tuzemské i zahraniční ozdravné pobyty, semináře, šachové turnaje atd., spolupracuje se zdravotnickými institucemi a se zahraničními asociacemi obdobného charakteru, které dnes
existují ve většině zemí světa jako významná součást v boji proti nervosvalovým chorobám a jejich následkům. Poskytuje též sociálně právní a jinou pomoc svým členům. ParaCENTRUM Fenix Sdružuje imobilní občany po úrazu páteře s poraněním míchy či jiným získaným poškozením míchy a jejich příznivce. Poskytuje sociální služby: sociální poradenství, osobní asistenci a sociálně aktivizační služby. Svou činností vytváří podmínky pro posilování kvalitního, nezávislého, zdravého a aktivního života, dosažení rovnosti práv, možností a příležitostí ve společnosti pro občany se získaným poškozením míchy. Centrum Paraple Pomáhá lidem ochrnutým po poškození míchy přizpůsobit se nové životní situaci, zlepšit fyzický a psychický stav, dosáhnout co největší míry soběstačnosti a nezávislosti, vrátit se do svého přirozeného prostředí a získat předpoklady ke společenskému a pracovnímu uplatnění. Sportovní klub vozíčkářů Praha (SKV Praha) a Frýdek Místek Občanské sdružení, které od svého založení v roce 1991 napomáhá lidem ochrnutým po poranění míchy získat a udržovat si optimální fyzickou i psychickou kondici prostřednictvím sportovních aktivit. Sport umožňuje lidem, kteří se pohybují pomocí vozíku, aktivně využívat volný čas, navazovat nová přátelství, je velkým pomocníkem při cestě zpět k plnohodnotnému životu, pomáhá bourat bariéry. TJ Léčebna Košumberk Sdružuje zájemce o sportovní, turistickou a tělovýchovnou činnost. Registruje cca 1000 členů po celé ČR, tedy handicapovaných sportovců, jejich rodinných příslušníku, přátel, pomocníků, trenérů a bývalých a současných pacientů Hamzovy léčebny v Luži.
8. Medailonky vybraných sportovců Čeští handicapovaní sportovci patří mezi absolutní světovou špičku, na paralympijských hrách v Athénách v roce 1996 vybojovali šestnáct zlatých, osm stříbrných a sedm bronzových medailí. Na paralympiádě v Pekingu v roce 2008 dokázali čeští sportovci vybojovat celkem 27 medailí, šest zlatých, tři stříbrné a 18 bronzových. Na PH v Londýně získali čeští sportovci celkem 11 medailí, nejúspěšnějším závodníkem byl cyklista Jiří Ježek s jednou zlatou a jednou stříbrnou. Jiří Ježek Sportovec s jednostrannou amputací je jedním z nejúspěšnějších hendikepovaných sportovců České republiky a řadí se také mezi nejuznávanější paralympijské sportovce světa. Svým profesionálním přístupem změnil tvář cyklistiky hendikepovaných a přes deset let neustále zvyšuje výkonnostní úroveň tohoto sportu. Jeho hlavní disciplínou je silniční cyklistika (silniční závod, časovka), Dráhová cyklistika (stíhací závod jedn., 1km ps,). Největší úspěchy jsou kromě mistrovství světa převážně vítězství na PH v Sydney, Aténách, Pekingu i Londýně. Eva Kacanu
Eva Kacanu je sportovkyně s paraplegií obou dolních končetin. Rekreačně začala atletiku provozovat v roce 1999. O dva roky později se na základě svých výkonů dostala do reprezentace České republiky. Její hlavní disciplinou je vrh koulí a hod oštěpem. Její osobní rekordy jsou současně světovými rekordy. Eva je paralympijská vítězka (Peking), mistryně světa, mistryně Evropy a mnohonásobná přebornice ČR. Martin Kovář Sportovec s paraplegií reprezentující ČR v plaveckých disciplínách. Poprvé reprezentoval ČR na ME v roce 1995 a o rok později na Letních paralympijských hrách v Atlantě, kde v téže disciplíně obsadil 6. místo. Znakařským vrcholem byla pro Martina Kováře letní paralympiáda 2000 v Sydney, kde na padesátce získal zlatou medaili ve světovém rekordu, kterou doplnil o bronz z trati 100 m volný způsob. Zúčastnil se také letních paralympijských her 2004 v Athénách, kde se ziskem tří zlatých medailí z tratí 50, 100 a 200 m volný způsob (pokaždé se světovým rekordem) stal nejúspěšnějším českým sportovcem. Po hrách ukončil sportovní kariéru. V letech 2003 a 2004 se stal Paralympionikem roku. Lenka Kuncová Paraplegička která se od roku 1995 věnuje kromě jiných sportů převážně lukostřelbě. O rok později se začala intenzivněji věnovat i sjezdovému lyžování. Lenka se od tohoto roku postupně propracovávala na žebříčku výš a výš, až to dotáhla v obou disciplínách k mistrovskému titulu a reprezentaci. Největším úspěchem je reprezentace ČR na PH v Aténách, dosáhla výborných úspěchů na mistrovství světa i Evropy v lukostřelbě, včetně tří stříbrných medailí v soutěži družstev. V zimě reprezentuje na monoski, ve kterém je držitelkou mistrovského titulu. Zdeněk Krupička Zdeněk Kupička se narodil bez vyvinutých dolních končetin. Od roku 2002 se aktivně věnuje především kolektivním sportům, především pak sledge hokeji a florbalu na vozíku. Mezi jeho největší úspěchy patří reprezentace ve sledge hokeji, především pak účast na PH ve Vancouveru kdy si s týmem přivezl 5. Místo. Nejdřív byl u začátku florbalu vozíčkářů, pak pomáhal zakládat sparťanský sledge hokejový tým. Zdeněk Krupička byl kapitánem v Tatranu Střešovice, se kterým hned v první sezoně v roce 2003 vyhrál titul mistra republiky ve florbale, a aktuálně vede pražskou Spartu, se kterou dosáhl na stejný úspěch v sezoně 2005/2006 a 2006/2007 v české sledge hokejové lize. Ve světovém měřítku je vhodné zmínit především sportovce s postižením, kteří se v minulosti propracovali až k účasti na olympijských hrách: Oscar Pistorius – oboustranná amputace – běžecké disciplíny – běh na 100m, 200m a 400m. Natalia Partyka – amputace pravého předloktí – stolní tenis. Natalie du Toit – amputace dolní končetiny – plavání. Paola Fantato – poliomyeletická forma obrny – lukostřelba. Kontrolní otázky: Ikona6a
Jmenujte mezinárodní federace které jsou zaštítěny MPV.
Jmenujte sportovní svazy které jsou zastřešeny ČPV. Jaké jsou základní činnost MPV? Které české organizace se úzce profilují na sport osob s postižením?
Referenční seznam Ikona7 Daďová, K.(2008). Klasifikace pro výkonnostní sport zdravotně postižených. Praha : Karolinum. Jonášková, V. (2004). Protetické pomůcky osob s poruchou mobility. In Renotiérová, M., Ludíková, L. Speciální pedagogika. 2. vyd. Olomouc. UP. Kábele, F. (1992). Sport vozíčkářů. 1. vyd. Praha: Olympia. Komárek, V. (2000). Dětská neurologie. Praha: Galén. Kudláček, M., & Ješina, O. (2008). Integrace žáků s tělesným postižením do školní tělesné výchovy. Olomouc: UP v Olomouci. Kudláček, M., Ješina, O., Machová, I., & Válek, J. (2007). Aplikované pohybové aktivity pro osoby s tělesným postižením. Olomouc: UP v Olomouci. Pipeková, J. (1998). Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido. Renotiérová, M., Ludíková, L. (2004). Speciální pedagogika. 2. Vydání. Olomouc: UP. Sherrill, C. (2004). Adapted physical activity, recreation and sport: Crossdisciplinary and lifespan. (6th ed.). Dubuque, IA: Brown & Benchman. Smutný, M. (2009). Informace pro pacienty po amputaci končetiny. Praha: Federace ortopedických protetiků technických oborů. Šlapal, R. (2007). Vývojová neurologie pro speciální pedagogy. Brno: Paido. Vítková, M. (2004). Integrativní speciální pedagogika. Integrace školní a sociální. Brno: Paido. Wendsche, P. (2000). Poranění páteře a míchy. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. Jonášková, V., Muller, V., Valenta, M. Speciální pedagogika II. Olomouc: UP.
