II
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK MORAVSKOBUDĚJOVICKA
2008
Oddíl věd společenských III
Genealogie
55
02_rodopis.indd 55
23.11.2008 20:20:06
Tomáš G. Masaryk (pohlednice; archív F. Vlka)
56
02_rodopis.indd 56
23.11.2008 20:20:07
O předcích prezidenta T. G. Masaryka Ladislav Hosák1898 Vývodem prezidenta Osvoboditele jsem se počal zabývati ze dvou důvodů. Jednak bylo pohnutkou německé tvrzení, že Masaryk byl po otci sice původu slovenského, po matce však německého, jednak pojal jsem podezření, že vyprávění v biografiích Masarykových o jeho předcích spočívá na nepravdivých údajích. Předky T. G. Masaryka zabýval se posud jedině Josef Pilnáček1 a na základě jeho práce byly vyslovovány různé závěry a domněnky. Podrobil jsem tedy práci Pilnáčkovu revizi a výsledek byl překvapující: moje výzkumy práci Pilnáčkovu v mnohém korigují a doplňují. Čtenáře snad překvapí, jak málo Masarykových předků podařilo se mi zjistiti. Příčiny jsou dvě: jednak okolnost, že Masarykovi moravští předkové byli lidé svobodní, nepoddaní a většinou hostinští, takže stěhování u nich bylo časté, jednak nedostatek pramenů, zejména pramenů slovenských. Některé prameny zmizely teprve v poslední době. Tak prvý svazek farních matrik ve Gbelích (před r. 1774) ztratil se patrně za bojů na Slovensku. Pilnáček ho ještě používal. Pozemková kniha Rybníků a emfyteusovaných realit na panství krumlovském byla za okupace Němci odvezena z městského archivu moravskokrumlovského na neznámé místo. Pozemkové knihy hustopečské byly ze zemského archivu brněnského rovněž odvlečeny. Městský archiv v Hustopečích, který by mohl poskytnouti mnohý detail ze života rodičů a prarodičů Masarykových, je neuspořádán a pro tu dobu nepoužitelný. Dále jsou v matrikách mezery, někdy právě v době pro pokračování vývodu velmi důležité. Tak ve farní matrice holičské chybějí matriční zápisy křtěných a oddaných z let 1747–1761, ve farní matrice hustopečské zápisy oddaných z let 1713–1756. Pilnáček sledoval i rozšíření rodového jména Masařík na jihovýchodní Moravě v starší době a připustil pravděpodobnost, že Masaříkové se vystěhovali z Moravy na Slovensko. Fluktuace z důvodů hospodářských a později i z důvodů náboženských z Moravy na sousední Slovensko skutečně byla2. Svědčí o tom i nejstarší zprávy v holičské oddací matrice, počínaje rokem 1678. Naproti tomu po roce 1762 (od toho roku mělo panství hodonské a holičské stejnou vrchnost, totiž panující rod habsbursko-lotrinský) nastala fluktuace opačná. Snad příčinou toho stěhování byla relativní přelidněnost na panství holičském, kde velkou část orné půdy držela vrchnost. Ta usazovala Slováky z holičského panství jako čeleď na dvory panství hodonského a později jako familianty při parcelaci dvorů3. Tak přišlo na Moravu ve druhé polovině 18. a v prvé polovině 19. století několik slovenských rodin, mezi nimi Masarykové a Herbenové. 57
02_rodopis.indd 57
23.11.2008 20:20:08
Jméno Masařík na jihovýchodní Moravě a Masárik na přilehlém Slovensku bylo v 17. století velmi časté4. Bylo odvozeno od zaměstnání a tak různé rodiny Masaříků a Masáriků nemusely býti příbuzné. Proto není vážného důvodu pro domněnku, že se moravští Masaříkové vystěhovali na Slovensko a že právě z těchto Masaříků vyšel rod Masarykův5. Jméno Masárik je nám však dokladem pro původní zaměstnání Masarykových předků. Jak dlouho se však Masárikové řeznictvím zabývali, není nám povědomo, neboť holičské matriky v starší době neudávají zaměstnání sezdaných. Po otci byl tedy Masaryk Slovák a v svém mládí přicházel často do styku se svými kopčanskými příbuznými. Tato okolnost byla velmi důležitá pro Masarykovy názory politické a národnostní. Byl to Masaryk, který v letech devadesátých připomínal českým politikům nutnost starati se o Slovensko, když pokládali slovenskou věc za ztracenou. Byl to Masaryk, který shromažďoval v Praze kolem sebe slovenskou akademickou mládež a získával ji svým myšlenkám, a byl to opět Masaryk, který pojal Slovensko do programu obnoveného českého státu. Snad i pojem jednotného národa československého o dvou větvích, jak byl úředně uznáván před r. 1938, má svůj důvod nebo alespoň podporu v slovenskočeském původu Masarykově.
Masárikové a Korčákové Prvého z předků Masarykových uvádí Pilnáček Jana Masárika (narozený prý r. 1620 v Radimově, zemřel 24. 4. 1700 v Holiči). V matrice holičské však čteme něco zcela jiného: Jan Masár zemřel 24. dubna 1700 v Holiči. Stáří 80 let. Nic tedy o jeho narození v Radimově, nic o jméně Masárik, nic o souvislostech s pozdějšími Masáriky. Tedy pouhá nedoložená kombinace. O druhém Janovi Masárikovi, o němž praví Pilnáček, že se uvádí v letech 1640–1665 a že jeho manželka byla Kateřina, nenalezl jsem v matrikách holičských nic a pramen Pilnáčkův je mi neznámý. I když připustíme existenci tohoto Masárika a Kateřiny, nemůžeme nijak prokázati, že byl synem předešlého Jana Masára6, tím méně souvislost s pozdějšími Masáriky. Prvým skutečně zjištěným předkem Masarykovým je tedy teprve Pavel Masárik, který se narodil kolem r. 1669 a zemřel v Radimově 2. 3. 1729 ve věku 60 let7. Jeho manželka slula Dorota. Pavlův syn Michal Masárik se narodil v Radimově 12. 1. 1711. Datum jeho úmrtí se mi nepodařilo zjistiti. Jeho manželka slula Kateřina. Michal se přestěhoval z Radimova do Kopčan. Michalův syn Tomáš se narodil 18. 11. 1761 v Kopčanech a zemřel 12. 3. 1828 tamtéž. Oženil se s Marií, dcerou Pavla Korčáka z Kopčan a jeho manželky Barbory. Marie Korčáková se narodila 30. 8. 1763 v Kopčanech8. Tomášův syn Jan Masárik se narodil v Kopčanech 14. 5. 1787 a zemřel tamže 19. 1. 1851. Oženil se 22. 8. 1808 v Holiči s Annou Formánkovou. Jeho synem byl Masarykův otec Josef Masárik, který se narodil 25. 2. 1823 v Kopčanech a zemřel 25. 9. 1907 v Hustopečích. 58
02_rodopis.indd 58
23.11.2008 20:20:08
Tomáš G. Masaryk změnil poněkud své rodové jméno na zvučnější Masaryk. Upozorňuji, že i to mělo velký význam pro jeho úspěch. Oč přitažlivější a více imponující bylo zvučné jméno Masaryk nežli původní forma rodového jména Masárik či zčeštělé Masařík.
Formánkové a Chanové Masarykova bába z otcovy strany, Formánková, pocházela z Gbel. Její děd Jan Formánek byl již r. 1783 nebožtík, kdežto Janova manželka Kateřina rozená Ivánková zemřela teprve 30. 3. 1811 ve Gbelích ve stáří 94 let. Janův syn Jan Formánek se narodil ve Gbelích 13. 11. 17529 a oženil se 19. 1. 1783 s Annou Chanovou. Janovou dcerkou byla konečně zmíněná Anna Formánková, která se narodila ve Gbelích 11. 5. 1784 a zemřela před r. 1849. Její matkou byla Anna Chanová. Ta se narodila ve Gbelích 13. 4. 17639 a zemřela tamže 23. 11. 1823. Její otec Michal Chana byl r. 1783 nebožtík, kdežto matka Anna rozená Ondrušková tehdy ještě žila10. Ještě na jednu možnost si dovoluji upozornit. Z Gbel pocházel známý slovenský politik a farář Ferdiš Juriga, jakož i biskup Čarský. Není vyloučeno, že oba nebo některý z nich jsou vzdálenými příbuznými T. G. Masaryka. Němci tvrdili, že Masarykova matka byla Němka, poněvadž pocházela ze zněmčených (částečně) tehdy Hustopečí. Naprosto neprávem. Rod Kropáčků, z něhož matka Masarykova pocházela, nebyl ostatně ani hustopečského původu a také Hustopeče neměli na počátku 19. století charakter německého města. Moravský topograf Řehoř Volný udává (r. 1846), že obyvatelstvo města je obojí národnosti. V letech sedmdesátých minulého století zastupoval Hustopeče na zemském sněmu německý autonomista, tedy stoupenec směru dosti blízkého českým politickým požadavkům. Památného tábora lidu na rakvickém Podoxu r. 1868 zůčastnili se vedle Čechů také Němci z Hustopečska a Mikulovska. Oba řečníci tábora, poslanec Eduard Kornyšl jako řečník politický a P. Kandus jako řečník národohospodářský, mluvili česky i německy. Resoluce tábora žádala obnovení práv koruny české. V osmdesátých letech byl živel český v městě tak silný, že nechybělo mu mnoho (zásluhou bratra Masarykova Ludvíka Masaryka) do vítězství při obecních volbách. Výmluvným svědectvím pro „německost“ města je zkušenost, že Hustopečští, jejichž město bylo obsazeno již v říjnu 1938 Němci, usilovali později, aby byli připojeni k tak zvanému protektorátu. Národní život na Hustopečsku v r. 1848 a v době státoprávního zápasu byl mnohem rušnější nežli v mnohém jiném kraji moravském. Vylíčil jej podle ústního podání Jan Herben ve svém díle Do třetího a čtvrtého pokolení, nikoliv však věrně a úplně. Dnes jsou již události na Hustopečsku z oné doby známější na základě policejních relací11, úředních zpráv, soudních spisů, pozůstalosti i současných novin12. Tak skutečný Kornyšl (poslanec a národní 59
02_rodopis.indd 59
23.11.2008 20:20:08
buditel) velmi se lišil od zidealizovaného Kornyšla Herbenova13. Obraz Čejkovic z oné doby podala pěkně Vlasta Fialová14. Na životopise kloubouckého buditele Wahrause pracuje Vojtěch Procházka. Pro lepší poznání národního a hospodářského života na Hustopečsku by bylo zapotřebí věnovat pozornost i kobylským Bezděkům, klobouckým Wurmům a jiným vlastencům z této doby. Poznalo by se tím lépe prostředí, v němž Masaryk vyrůstal. Hustopeče nebyly na počátku 19. století odstrčeným a zapadlým městečkem, jakým jsou nyní, nýbrž naopak městem velmi rušným, známým velikými dobytčími trhy i výborným vínem. Obyvatelstvo bylo zámožné, zbožné sice, ale poživačné. O trzích soustřeďovalo se do Hustopečí obyvatelstvo z okolí i vzdálenějších měst. V tomto prostředí vyrůstali rodiče Masarykovy matky, v tomto prostředí vyrůstala i Masarykova matka sama.
Kropáčkové V biografiích Masarykových setkáváme se napořád s tvrzením, že rod Kropáčkův, z něhož pocházela matka Masarykova, přistěhoval se do Hustopečí z Králova Pole. Toto tvrzení zavinil však omyl Pilnáčkův15. Kropáčkové nebyli také povoláním – jak Pilnáček a po něm ostatní tvrdí – sladovníci, nýbrž řeznící a hostinští. Ostatně Masaryk sám dobře věděl (nepochybně od matky), že Kropáčkové se přistěhovali do Hustopečí z Hané. Rod Kropáčkův nebyl však hanácký, nýbrž pocházel z okolí Moravského Krumlova. Nejstarší zpráva o přímých předcích Masarykových z rodu Kropáčků z r. 1787 uvádí, že František Kropáček byl hostinským v Rybnících (u Moravského Krumlova). V nejbližším okolí Rybníků byli již v 17. století Kropáčkové, nejprve v Tulešicích, pak v Rešicích. Není důvod pochybovat o tom, že rybnický hostinský byl z Kropáčků rešických. Odpovídá to i v zásadě, že rod se stěhuje po toku řeky16. Nepochybně již otec prvého zjištěného předka Masaryka z rodu Kropáčků, Františka, byl hostinským, neboť ani v matrikách hornodubňanských, ani v moravskokrumlovských nelze nalézti Františkovo narození, ani sňatek. Hostinští drželi tehdy v nájmu panské hospody a velmi často se stěhovali. O Františkovi Kropáčkovi máme jedinou zprávu z roku 1787, že byl hostinským v Rybnících. Jeho syn Tomáš Kropáček se narodil kolem roku 1759. Byl hostinským a r. 1787 dlel v Prostějově (bydlil na Brněnském předměstí č. 77). Při některé cestě z domova do Prostějova seznámil se s Teklou, dcerou Jana Wurma, hostinského z Líšně17, a oženil se s ní 22. 1. 1787 v Prostějově. Později přestěhoval se Tomáš Kropáček s rodinou do Hustopečí (poprvé se tam připomíná r. 1805, kdy bydlil na č. 182), byl nájemcem radničního sklepa (takovým se jmenuje výslovně v letech 1811–1813) a zemřel v Hustopečích 11. 4. 1838 na č. 124 na tuberkulózu. Všichni tři synové Tomáše Kropáčka (Josef, František a Ondřej) byli řezníky podobně jako Masárikové. 60
02_rodopis.indd 60
23.11.2008 20:20:09
Tomášův syn Josef František Kropáček narodil se v Prostějově na č. 51 dne 14. 2. 1789. Přestěhoval se s otcem do Hustopečí, kde se oženil 23. 4. 1811 s Kateřinou, dcerou Josefa Rupricha. Byl řezníkem (1812), později hostinským (1823) a bydlil na č. 364 a 36518. Zemřel na zápal plic 10. 11. 1840. Kropáčkové náleželi mezi přední rodiny města. Svědčí o tom okolnost, že při křtu Josefovy dcery Terezie (matky Masarykovy) byla kmotrou Terezie, manželka Františka Platicha, doktora mediciny. Při křtech jiných dětí Josefových vystupoval jako kmotr primátor města. Jako řezník a hostinský s kvetoucím tehdy trhovém městě žil Kropáček jistě ve velmi dobrých majetkových poměrech. S manželkou Kateřinou měl Josef Kropáček deset dětí: Josef, narodil se 6. 2. 1812. Terezie (matka T. G. Masaryka), narodila se 4. 8. 1813. Tekla, narodila se 22. 8. 1815, zemřela 11. 9. 1818 (příčina smrti: červíci). Veronika, narodila se 3. 2. 1817, provdala se 5. 4. 1842 za Františka Rossa, krupaře ve Waltersdorfu v Rakousích. Marianna, narodila se 23. 1. 1819, zemřela 10. 8. 1820 na psotník. Karel, narodil se 23. 1. 1819. Anežka Terezie, narodila se 23. 1. 1820. Jan Nepomucký, narodil se 13. 5. 1823. Juliana, narodila se 15. 2. 1825, zemřela 2. 3. 1825 na psotník. František de Paula, narodil se 4. 3. 1827. Josefova dcera Terezie Kropáčková, matka T. G. Masaryka, narodila se v Hustopečích 4. 8. 1813 (na č. 293) a zemřela v Hustopečích 22. 4. 1887 (na č. 423). Vyrostla ve velmi dobrých hmotných poměrech ve vážené měšťanské rodině a to mělo vliv na její přání a tužby domoci se bývalého sociálního a hospodářského postavení, když po smrti otcově došlo k rozkladu rodiny (otce přežilo sedm dětí). Terezie byla nucena hledati si výdělek jako kuchařka (to souviselo se zaměstnáním otcovým). Proto se snažila pozdvihnouti manžela i děti ze závislého postavení. T. G. Masaryk sám přiznal, že více podléhal vlivům matky nežli otce (převaha matky byla odůvodněna i jejím stářím vůči manželovi), a patrně i z vlastností matky zdědil více. Kropáčky nelze ovšem pokládati za Němce. Pocházeli z ryze českého prostředí, sami pobývali určitou dobu v hanáckém městě. V Hustopečích arci se přizpůsobili okolí (zámožné občanstvo bylo německé). Na počátku 19. století bylo módou ve vlasteneckých rodinách mluviti německy, nelze v tom viděti přiznání se k německé národnosti19. V této době na jižní Moravě nelze mluviti ani o českém, ani o německém národním uvědomění. Jak u Čechů, tak u Němců na jižní Moravě bylo smýšlení zemsky moravské.
Wurmové Jako Kropáčkové, tak i Wurmové byli hostinští. Proto ani u nich nelze rod daleko stopovati. Nejstarším známým předkem z tohoto rodu je Jan Wurm, jenž koupil r. 1764 Valetickou hospodu (nyní Maxlovku) za 400 zlatých od Antonína Laveckého. Při hospodě bylo 15 měřic dominikálních polí. Hospoda 61
02_rodopis.indd 61
23.11.2008 20:20:09
byla při rušné „královské cestě“ z Brna do Olomouce a velmi výnosná. V jejím okolí byla svedena 2. prosince 1805 slavná bitva u Slavkova. Jan Wurm zemřel krátce před 14. 10. 1767 (jeho úmrtí není zapsáno v žádné matrice okolních far, líšenské, tvaroženské a šlapanické). Vdova po Janovi Maryna uzavřela již 14. 2. 1768 svatební smlouvu s Maximilianem Bittmannem, který měl zaplatit dluhy váznoucí na hospodě v obnosu 507 zlatých 45 kr. a vyplatiti dcerám při jejich sňatku Tekle 100 zlatých a Marianně 20 zlatých. Jan Wurm měl s Marynou tři dcery: Marynu (narodila se před r. 1767), Barboru (pokřtěna ve Šlapanicích 31. 1. 1765, zemřela před r. 1767) a Teklu (pokřtěna ve Šlapanicích 27. 6. 1766). Poslední se provdala za Tomáše Kropáčka. Kmotry při křtu Barbory a Tekly byl modřický hostinský Jan Ruis s manželkou. Tato okolnost (Ruis i Wurm měli německé jméno, Ruis byl z Modřic) mohla by svědčit na německou národnost Wurmů. Ruis pocházel z Eisenstadtu v Uhrách (u Šoproně) z krajiny, jejíž obyvatelstvo bylo národnostně velmi smíšené (Charváti, Němci a Maďaři). Nelze proto rozhodnouti, jakého původu Ruis byl. Oženil se 24. 11. 1760 v Modřicích s Marynou, dcerou Ignáce Stravy, řezníka z Modřic. Křestní jméno Maryna ukazuje, že rodina Stravova byla česká (kdyby byla německá, bylo by jméno Anna Marie). Rodinu Ruisovu nelze tedy pokládati za německou. Zbývá ještě zjistiti národnost Wurmů. Německé jejich jméno není průkazem, neboť němečtí úředníci libovolně měnili v 17. a 18. století jména Čechů na německá20. Pro určení národnosti v té době je směrodatné jen místo, odkud rod pochází (zda bylo obýváno Čechy nebo Němci), a křestní jméno. Nelze určit, odkud Wurmové přišli, ale jméno Wurmovy manželky Maryna (německy by to bylo Anna Marie) nemůže být svědectvím německosti Wurmovy rodiny, nýbrž naopak.
Ruprichové Předky z rodu Ruprichů lze sledovati nejdále ze všech předků Masarykových. Ruprichové pocházeli ze Šumperska, kde žili na sklonku 17. století v obcích Ruda nad Moravou a v Hosticích. Obě obce byly tehdy, stejně jako později, české. Nelze usuzovati na německý původ ani podle jména Ruprecht. Jistě nelze popříti, že Ruprecht je germánské jméno. Ruprecht slul zajisté některý z předků tohoto rodu, ale jméno nebylo dokladem pro německý původ, neboť bylo zvykem dávati dítěti jméno toho svatého, v jehož zasvědcený den se narodilo. Naopak pobyt v české vsi (nejméně od r. 1624) i opakující se jméno Václav jsou svědectví, že rod Ruprichů je českého původu. V gruntovní knize pro obce Ruda a Hostice z r. 159721 je poznamenáno, že při právu hostinském prodal r. 1624 Kašpar Kuchař chalupu a zahrádku, kus rolí a jiný kus rolí u cihelny, dále hrnec měděný a dvě slepice za sedm zlatých 62
02_rodopis.indd 62
23.11.2008 20:20:09
moravských Mikuláši Ruprichovi. Dále zápisy o chalupě chybějí až do r. 1689, kdy Ruprichové již chalupu nedrželi. Z Hostic se rozšířili Ruprichové, kteří v kraji dosud žijí, do Hrabenova a Rudy. Nepřetržitá řada Ruprichů začíná Václavem Ruprichem, který se narodil r. 1660. Usadil se v Rudě, kde koupil 3. 3. 1703 za 360 zlatých (obnos to velmi značný) od Václava Gärtnera tak zvaný myslivecký dům. Oženil se jako vdovec 25. 8. 1709 s Alžbětou, vdovou po Pavlu Schindhanu z Dolní Temenice. Zemřel v Rudě 11. 10. 1734. Myslivecký dům v Rudě koupil z pozůstalosti Václavův syn Václav Ruprich (oženil se 6. 2. 1724 s Rosinou, dcerou Karla Tatírka z Olšan) podle ujednání mezi dědici z 15. 11. 1734 za 550 zlatých, měl však vyplatiti bratru Kašparovi 62 zlatých, bratru Josefovi 57 zlatých 15 kr., bratru Karlovi, který byl „na vandru“, 65 zlatých, sestře Maryně 50 zlatých, sestře Anně 50 zlatých a vdově Alžbětě 50 zlatých. Z uvedených bratří byl přímým předkem Masarykovým Kašpar Ruprich, jenž se narodil kolem r. 1693 a r. 1739 přijal od bratra Václava splátku 40 zlatých na svůj dědický podíl. Již 16. 11. 1734 dal si zapsati do register otcem mu odkázané stavební místo nad zahradou, 12 sáhů zdéli a sahající až k řece Moravě i s domkem stojícím na dvoře, v sumě 40 zlatých. Jeho manželka slula Maryna. Z jeho dětí je v rudských matrikách uvedeno nekřtěné dítě narozené 10. 4. 1735 a zemřelé téhož dne a druhé dvojče Jan Jindřich Ruprich (narozen 10. 4. 1735). Druhý syn Kašparův Antonín není v matrikách zapsán, takže se narodil v místě, odkud byla jeho matka. Kašpar Ruprich zemřel již 9. 4. 1738 ve stáří 45 let. Antonín Ruprich se oženil v Rudě 12. 1. 1750 s Terezií, dcerou Karla Kužilíka z Lazkova22. Tato se narodila kolem r. 1722 a zemřela v Rudě 18. 10. 1794. V té době udály se v Rudě velké změny. Vrchnost rozparcelovala r. 1754 dominikální pozemky dvorů v Rudě a Hosticích mezi familianty, kteří si postavili nové domky (tak vznikla Dolní Ruda). Jeden z nich (č. 65) koupil si Antonín Ruprich. Jako dominikalista nerobotoval a platil vrchnosti z domku jen úrok o sv. Janě a o vánocích celkem 2 zl. 30 kr. Ani v Rudě se od nepamětných dob nekonaly podle starého privilegia roboty. Rudští byli povinni jen choditi s poselstvím do dvou mil daleko. Proto si také zvolili při přijímání robot podle nového patentu z r. 1775 roboty staré, které byly pro ně daleko příznivější. Antonín Ruprich byl podobně jako Kropáčkové a Masárikové řezníkem. Jeho syn Josef Ignác se narodil 14. 7. 1752 a stal se učitelem. Osud jej zavál až do Hustopečí, kde se oženil 12. 2. 1779 s Johanou, dcerou Jiřího Fridricha. V Hustopečích byly tehdy dvě školy triviální, piaristická pro chlapce a městská pro děvčata. Josef Ruprich byl nejprve po sedm let pomocníkem na dívčí škole (od r. 1779), r. 1786 stal se na téže škole skutečným učitelem. Vysvědčení o učitelské způsobilosti vystavil mu 21. 6. 1787 ředitel hlavní školy v Hustopečích Engelbert Resch. Učebnou metodu a chování označil za prostřední, píli za dosti dobrou. 63
02_rodopis.indd 63
23.11.2008 20:20:09
Dívčí škola v Hustopečích a funkce s ní spojené byly velmi výnosné. Školu navštěvovalo r. 1788 celkem 115 děvčat, z nichž 108 platilo školné a 7 bylo chudých. Příjmy Ruprichovy, které sám přiznal k zdanění, byly: z fundačních mší 41 zl., za vyučování zpěvu 6 zl., za varhanictví 43 zl., in natura 13 zl. a ½ kr. (11 a 4/8 měřice žita), 4 zl. 20. kr. (2 a ¼ měřice pšenice), 1 zl. 45 kr. (2 špíšky soli), koledy 9 zl., jarmareční krejcar 4 zl., od obce 60 zl., za zvonění 20 zl., školné 193 zl. 54 kr., celkem 395 zl. 32 a ½ kr. Z toho platil 80 zl. učitelskému pomocníkovi Janu Kalivodovi, takže mu zbývalo 315 zl. 32 a ½ kr. Obnos ten byl velmi značný, neboť r. 1788 se odhadoval výnos půllánu (61 měřic) v blízkých Velkých Pavlovicích, kde byla půda úrodná, na 250 zl.23. Nedlouho po svém nastoupení na učitelské místo byl Ruprich z důvodů nám blíže neznámých suspendován (1. 11. 1790 nastoupil na jeho místo Josef Gräf) a uvězněn24. Město jej pak přijalo do svých služeb jako věžného. Josef Ruprich zemřel 5. 6. 1803 v Hustopečích (na č. 172) na tyfus. Měl tři děti: Kateřinu Antonii (narodila se 15. 9. 1789 na č. 180, provdala se za Josefa Kropáčka), Marii Terezii (narodila se 16. 9. 1786, zemřela 28. 10. 1786 na psotník) a Karla (narodil se 2. 11. 1784).
Fridrichové O rodě Fridrichů nelze rovněž rozhodnouti, byli-li původem Češi či Němci. Rodové jméno Fridrich se vyskytovalo již v 2. polovině 17. století v českých (např. 1675 ve Ždánicích, pak v Kobylí) i v německých obcích na Hustopečsku a Mikulovsku a nelze zjistiti, odkud Fridrichové do Hustopečí přišli. Jisté je, že Fridrichové se před r. 1744 v Hustopečích nepřipomínají. Rodové jméno je odvozeno od křestního jména Fridrich, takže nelze souditi na národnost podle jména. Zmatek u Fridrichů je zvýšen tím, že zápisy v matrice, která nadto neobsahuje zápisy z let 1732–1756, si zřejmě odporují. Manželka Josefa Rupricha byla zajisté ona Johanna, která se narodila v Hustopečích 2. 5. 1744 z otce Jiřího Fridricha a matky Johanny. Táž Johanna (v matrice označená jako dcera Václava Fridricha) byla sezdána 12. 2. 1764 s měšťanem Bartolomějem Pauherrem. Po smrti manželově provdala se Johanna znovu 12. 2. 1779 (tentokrát je uvedena jako vdova po Bartolomějovi Pauherrovi) za Josefa Rupricha. Zemřela v Hustopečích 5. 7. 1818. V uvedených zápisech se jedná vždy o touž osobu, neboť rodina Fridrichů byla v Hustopečích jediná. Vcelku lze shrnout výsledky mé práce (kromě četných oprav rozšíření dosavadních vědomostí) takto: 1. Z osmi prarodičů T. G. Masaryka byli Kropáčkové a Ruprichové Češi, Masárikové, Formánkové a Chanové Slováci. O Wurmech a Fridriších nelze rozhodnouti, zda byli Češi či Němci, o Korčácích, zda byli Češi či Slováci. Ani o jediném z těchto rodů nelze bezpečně říci, že byl německého původu. 64
02_rodopis.indd 64
23.11.2008 20:20:10
2. Předkové ze strany matčiny byli zámožní a náleželi k bohatším středním měšťanským vrstvám. Často se stěhovali. Předkové ze strany otcovy byli většinou Slováci. 3. Inteligence, bystrost, podnikavost a pohyblivost je spíše u předků ze strany matčiny, po níž nepochybně Masaryk dědil více vlastností. Bylo by lze činiti z práce i závěry o dědičnosti vloh, to však již není úkolem historika. Poznámky: 1 Josef Pilnáček, Rodokmen a vývod T. G. Masaryka, Brno, 1927 2 Doklady o stěhování z Velké jsem uvedl v Časopise pro dějiny venkova, 1938, 172 3 Jan Herben v knize Do třetího a čtvrtého pokolení uvádí kolonizaci kobylských familií uherským Slováky 4 Tak v Čejkovicích kolem r. 1850 žila vedle Masáriků s nimi nesouvisející chalupnická rodina Masaříků 5 Pochybnost o přípustnosti domněnky Pilnáčkovy projevil správně Z. Nejedlý v knize Tomáš G. Masaryk, I., 71 6 Zejména je vyloučeno, aby – jak uvádí Pilnáček – byl tento Jan Masárik synem Jana Masára. Existoval-li vůbec uvedený Jan Masárik, připomíná se r. 1640 zajisté nejméně jako dvacetiletý, to znamená, že se narodil asi v téže době jako Jan Masár 7 Pilnáček uvádí pouze rok 1729. Nadále upouštím od citování neúplností a omylů Pilnáčkových pro jejich množství 8 U Korčáků není jisto, zda jsou rodem slovenským. Zdá se spíše, že to byl rod moravský, neboť již v 17. století vyskytují se Korčákové v Rakvicích, na Ždánsku i Moravskokrumlovsku. Je tedy pravděpodobné, že Korčákové se přistěhovali do Kopčan z Moravy 9 Datum toto uvádí Pilnáček. Přejímám je s výhradou, neboť jsem nemohl pro ztrátu nejstarší Gbelské matriky kontrolovati 10 Její příbuznou byla ona Anna Ondrušková, která zemřela v Brodském 14. 2. 1821 v stáří prý – jak udává matrika – 107 let! 11 V úřední relaci okresního hejtmana Antonína Hatlánka z 9. 5. 1867 čteme, že české obyvatelstvo okresu hustopečského je zcela ve vleku Národních listů a Moravské Orlice a věří tomu, co řekne jeho miláček a koryfej poslanec Kornyšl 12 Nápadně mnoho zpráv o národním životě
13
14 15
16
17
na Hustopečsku je v Šemberových Moravských Novinách z r. 1848 Výsledky svého studia o Kornyšlovi, založené především na jeho vlastním deníku, policejních relacích a soudních spisech, vydám v připravených Dějinách Rakvic Vlasta Fialová, Čejkovice za Masarykova mládí, Časopis Matice moravské, 1938 Omyl zavinil pisatel reportáře k matrikám. Pilnáček, jak lze sledovat podle zaškrtování jmen v repertáři, hledal mimo Kropáčky i jiné předky Masarykovy. V repertáři je uveden sňatek Fridrichův k r. 1790. Část záznamu tohoto sňatku přešla novým omylem Pilnáčkovým do rodu Kropáčkova. V zápise samém čteme něco zcela jiného: 7. 2. 1790 oženil se Jiří Mrázek, městský radní, s Magdalenou, dcerou Fridricha Benýška, bývalého sladovnického mistra v Kartouzích u Brna. Nepocházel tedy z Králova Pole (tehdy Kartouzy), ani rod Fridrichův, ani Kropáčův, nýbrž nás nezajímající rod Benýškův. Také nebyli sladovníky Kropáčkové, nýbrž Benýškové Dne 20. ledna 1701 byl v Horních Dubňanech sezdán Řehoř, syn Mikuláše Kropáčka z Tulešic, s Kateřinou, dcerou Pavla Míče z Čermákovic (1707 byl Řehoř již nebožtíkem). 10. 2. 1726 byl sezdán tamže Jakub, syn nebožtíka Matěje Kropáčka z Řešic, s Marynou, dcerou Václava Volešnýho z Rešic. 23. 1. 1729 byl tamže sezdán Matěj Kropáček s Kateřinou, dcerou Jana Brabence z Rešic. Rod Kropáčkův v Rešicích vymřel 15. 11. 1916 Marií Kropáčkovou, svobodnou dcerou Františka Kropáčka (narodila se 2. 8. 1850) Z Brna do Prostějova se jezdilo „královskou silnicí“ (via regia), při níž měl Wurm hospodu Maxlovku (tehdy Velatická nebo též Líšenská hospoda)
65
02_rodopis.indd 65
23.11.2008 20:20:10
18 Dále se uvádí Josef Kropáček r. 1815 na č. 117, v letech 1817 až 1827 na č. 40 19 V té době a ještě později mluvilo se německy na příklad i v rodině Františka Palackého 20 Mnoho dokladů o tom z ryze českého Uherskobrodska přinesl F. A. Slavík, Moravské Slovensko, 83. Krátký změněno na Kurtzer, Procházka v Miller, Cihlář v Ziegler, Malý v Klein, Havlík v Gall, Sova v Eile atd. 21 Gruntovní kniha pro Rudu a Hostice, nyní v Zemském archivu v Opavě, je vedena česky, což je nejlepším dokladem pro tehdejší národnostní poměry obou vsí 22 Soudím na Laškov, než lánský rejstřík z r. 1677 Kužilíky v Laškově neuvádí a můj dotaz na faru v Čechách pod Kosířem zůstal bez odpovědi, takže lze předpokládati, že v matrice zápisy nejsou 23 Při sňatku Terezie Kropáčkové je v matrice hodonínské zapsáno, že Ruprich byl v Hustopečích purkmistrem. Údaj tento je mylný 24 Není vyloučeno, že suspense byla v souvislosti s ohlasem francouzské revoluce, který byl větší, nežli máme vědomosti 25 Dotaz v Acta curiae arcidiecése olomoucké a diecése brněnské zůstal bez odpovědi. Na
dotazy na fary okresu hustopečského a mikulovského bylo odpověděno (pokud odpovědi došly) negativně 26 Tabulka genealogického vývodu TGM je uvedena v příloze Poznámky redakce: Text Hosák, L., O předcích prezidenta T. G. Masaryka, vydala Zemská osvětová rada v Brně, Brno 1946 (autorem foto TGM na titulní straně je Karel Čapek, Topoľčanky, 1930); druhé vydání Socioterapeutický klub psychiatrie v Jemnici, 1990; třetí vydání Ariadna Publishing – Fac. Med., Olomouc, 1993 k návštěvě prezidenta Václava Havla v Olomouci (ed. prof. RNDr. Stanislav Komenda, DrSc., profesor Lékařské fakulty Palackého univerzity v Olomouci, rodák z Louky u Jemnice); čtvrté vydání Muzejní spolek v Moravských Budějovicích, Folia historica II., Moravské Budějovice, 1998, ke vzpomínkovému sympoziu 100. výročí narození prof. Ladislava Hosáka, pořádanému Katedrou historie Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci dne 19. 5. 1998 na FF PU v Olomouci (autorem foto TGM ve 4. vydání je Karel Plicka, Bystrička, 1931)
66
02_rodopis.indd 66
23.11.2008 20:20:11
Předkové otce T.G.M. Jan Masárik *14.05.1787 Kopčany †19.01.1851 Kopčany ∞22.08.1808 Holíč
¾
Josef Masárik *25.02.1823 Kopčany †25.09.1907 Hustopeče ∞15. 8. 1849 Holíč
Tomáš Masárik *18.11.1761 Kopčany †12.03.1828 Kopčany
Marie Korčáková *30.08.1763 Kopčany †před r. 1828
Jan Formánek *13.11.1752 Gbely ∞19.01.1783 Gbely Anna Formánková *11.05.1784 †před r. 1849
Michal Masárik
*12.01.1711 Radimov Kateřina
Pavel Korčák Barbora
Jan Formánek †před r. 1783 Kateřina Ivánková *1717 †30.03.1811 Gbely Michal Chána
Anna Chánova *13.04.1763 Gbely †23.11.1823 Gbely
†před r. 1783
Anna Ondrušková †po r. 1783
TOMÁŠ MASARYK
Josef Kropáček *14.02.1789 Prostějov †10.11.1840 Hustopeče ∞23.04.1811 Hustopeče
Tomáš Kropáček kolem r. 1759 *11.04.1838 Hustopeče ∞22.01.1787 Prostějov
Jan Wurm
Tekla Wurmová *před 27.06.1766 Valtice
†1767
Josef Ruprich *14.07.1752 Ruda †05.06.1803 Hustopeče ∞12.02.1779 Hustopeče
Antonín Ruprich 12.01.1750
Johanna Fridrichová *02.05.1744 Hustopeče †05.07.1818 Hustopeče
Jiří Fridrich
Terezie Kropáčková *04.08.1813 Hustopeče †22.04.1887 Hustopeče
Kateřina Ruprichová *15.09.1789 Hustopeče †09.07.1843 Hustopeče
Předkové matky T.G.M.
František Kropáček †po r. 1787
Maryna
Terezie Kužílková kolem r. 1722 18.10.1794 Ruda
Johanna
67
02_rodopis.indd 67
23.11.2008 20:20:11
Páni z Lichtenburka na Bítově, Cornštejně a Vranově Ladislav Hosák1898 Rod erbu ostrve, jehož kolébkou byla nejsevernější část Čech, získal již na konci 13. století rozsáhlé statky v Podyjí, které pak držela jedna z jeho větví, zvaná Bítovští z Lichtenburka. Uvádím-li tu genealogický přehled této větve, není to proto, že Bítovští měli značnou úlohu v dějinách jižní Moravy a v 15. století v českých dějinách vůbec, ale především proto, že dosavadní pojednání o pánech Bítovských z Lichtenburka jsou plná omylů, a to jednak pro často se opakující křestní jména, jednak i proto, že v jejich držení byly vesměs statky povahy lenní, takže v jejich rodokmenu tím vznikly mezery. Již August Sedláček konstatoval, že sestavit rodokmen Bítovských není věc snadná1. Genealog Josef Pilnáček se raději sestavení rodokmenu Lichtenburků vyhnul2. Potíže jsou zde takového rázu, že přes množství nashromážděného materiálu a věnovanou pílí není záměna osob vyloučena ani v této práci. Úloha Bítovských z Lichtenburka nebyla vždy v národních dějinách čestná a přijatelná. Ve 14. a 15. století vystupoval tento rod jako silně poněmčený. Tehdy také Bítovští z Lichtenburka usilovali bez jakýchkoliv skrupulí o rozšíření moci na úkor krále země, jiných panských rodů a drobné šlechty; přitom silně utiskovali poddané. Platí to hlavně o době, která předcházela těsně před husitskými válkami, dále o době husitského hnutí a jeho doznívání a pak o poměru členů rodu k národnímu králi Jiřímu z Poděbrad. I v poměru mezi jednotlivými příslušníky rodu měl silný akcent boj o moc. Teprve v 16. století, kdy pozemkový majetek i politická moc Bítovských valem klesala, sžili se Bítovští se zemí a s českou národností, takže se nijak nelišili od jiných moravských feudálních rodů. Zdá se však, že katolíky nepřestali být až do svého vymření, které nastalo dosti dlouho před bitvou bělohorskou. Bítovští z Lichtenburka odvozovali svůj původ od Smilova syna Raimunda, jehož bratr Oldřich získal na konci 13. století panství fulnecké3. Oba bratři společně vlastnili zboží v Železných horách a na nejhořejší Sázavě a r. 1303 založili špitál v městě Žďáře4. Raimund vzbudil svou rytířskostí a dvorskou uhlazeností zájem krále Václava II., na jehož dvoře získal mimořádný význam5. Současný minesengr Jindřich z Freibergu jej charakterizoval slovy „ein ritter vrech und gar kurteis“. Podle pramenů se nám Raimund jeví jako poněmčený a hrabivý, neboť se dovedl obohacovat na úkor královské koruny. Ačkoliv vynikl téměř knížecím bohatstvím, jeho rytířské zálety byly tak nákladné, že jej velmi tísnily dluhy, pro něž se posléze musel z Čech téměř vyprodat. Král Václav II. měl k němu bezmeznou důvěru a před r. 1208 jej 68
02_rodopis.indd 68
23.11.2008 20:20:14
jmenoval svým místodržitelem (hejtmanem) na Moravě a dal mu i královský hrad Bítov6. Podobně velký vliv měl Raimund i na dvoře krále Václava III., za něhož měl r. 1306 významný úřad nejvyššího královského lovčího v Čechách a na Moravě7. Po tragické králově smrti se připojil ke straně rakouské, když mu její kandidát Rudolf Habsburský zaručil držení výnosného úřadu podkomořského. S lehkým srdcem pak přešel k straně Jindřicha Korutanského, za něhož se r. 1308 zaručil8. Nakolik mu Jindřich vděčil za svou krátkou vládu v českých zemích, je zřejmé z toho, že se zavázal vyplatit Raimundovi za jeho pohledávky 9 042 hřiven českých grošů9. Úřad podkomořský nepodržel, předal jej r. 1308 svému vzdálenému příbuznému Jindřichovi z Lipé10. Nadále se Raimundova politika shodovala se stanoviskem mocné panské čeledi Ronoviců, k níž sám náležel. Tak vystupoval proti nárokům měšťanstva a v nastalých sporech byl v únoru 1309 v Praze měšťany jat a uvězněn11. Po vypuzení Jindřicha Korutanského stál Raimund s ostatními Ronovici v opozici proti králi Janu Lucemburskému. Roku 1316 zúčastnil se vzpoury feudálů proti králi, koncem r. 1316 uhájil proti královským labský přechod u Brandýsa12 a 27. prosince 1317 spolu se svým synem Janem a s jinými českými a moravskými pány uzavřel s římským králem Fridrichem spolek proti králi Janovi13. V míru r. 1318 byl mu vrácen Vranov, který byl patrně za domácí války dobyt královskými14. Dále Raimund držel již před r. 1327 Jemnici15 a r. 1329 Jaroměřice16; z dědictví po pánech z Obřan měl krátký čas Křtiny, kde před r. 1321 založil kostel17. Zemřel krátce po r. 1329. Raimundův syn Jan se připomíná jen k r. 1317; dále Raimundovými dětmi byli: Smil (1331–1345), Jindřich, jenž podržel hrad Lipnici, Čeněk (1331–1345), Markéta, jeptiška a N., která se provdala za pána z Planku. Značný počet Raimundových synů byl příčinou, že vedle hradu Bítova a Vranova byl v letech 1329–1343 založen ještě hrad Cornštejn. Markrabí Karel dovolil r. 1343 bratřím Smilovi a Čeňkovi z Lichtenburka a synu jejich nebožtíka bratra Jindřicha Janovi, kteří potud drželi zboží bítovské a vranovské společně, aby se zbožím oddělili18. Pošlost Smilova: Smil (1331–1345) obdržel r. 1343 do zástavy od markrabí Karla Brtnici a Rouchovany19. Roku 1345, kdy měl manželku Anežku, stanovil, aby jeho tělo bylo pohřbeno v žďárském klášteře20. Zanechal syny Smila, Jindřicha, Henzlína, Jiřího a Hynka. Z těch Smil byl r. 1347 trestán pro vraždu jaroměřického faráře Vojslava21 a r. 1360 byl nebožtík22. Jindřich (1342–1376) držel r. 1349 hrad Cornštejn23, r. 1349 měl manželku Annu24 a r. 1365 Anežku25. Henzlín (Jan, 1342 až 1375) zůstává nám málo známý. Jiří (1342–1376) byl jako jeho dva bratři poněmčený; svědčí o tom německý nápis na jeho pečeti26. Bratři Jindřich, Jan a Jiří prohlásili r. 1342, že drží hrady Bítov a Cornštejn jako markraběcí léno27 a r. 1362 přijali od markrabí Jana léno na Bítov28. Pátý z bratří, Hynek (1346–1371), byl stavu duchovního, r. 1355 a ještě r. 1360 byl arcijáhenem olomouckým29, kanovníkem pražským a pak 69
02_rodopis.indd 69
23.11.2008 20:20:15
i vyšehradským a r. 360 vyměnil kanovnictví na Vyšehradě za scholasterii olomoucké kapituly30. Roku 1355 se vzdal svého podílu na Bítově ve prospěch svého bratra Jindřicha31. Z uvedených Smilových synů měl Jiří syny Hanuše, Hynka, Litolta, Jiřího a Smila. Bratři Hanuš a Jiří vystupují prokazatelně jen r. 138332. Hynek byl r. 1371 zasnouben s dcerou Franka z Kunovic33 a 20. prosince 1388 spolu s bratrem Litoltem podepsal landfrýd34; jeho manželka byla r. 1404 Eliška z Hradce35, s níž vyženil Bílkov, ale ještě r. 1404 prodal zboží bílkovské Oldřichovi z Hradce36. Po Jiřím zůstala r. 1415 vdova Eliška a dcery Barbora a Klára37. Litolt měl kolem r. 1400 za manželky Elišku, dceru Heřmana z Hradce, s níž měl i syny38. Litolt r. 1406 ještě žil, r. 1412 byl však již mrtev a jeho zboží držel tehdy Smil z Lichtenburka, jeho bratr nebo syn39. Litoltovým bratrem byl snad i kněz Jindřich z Lichtenburka (1383–1406), naposledy farář v Hrušovanech nad Jevišovkou40. Právě na přelomu 14. a 15. století se vyskytuje více příslušníků rodu se stejnými jmény, takže je nemožno přesně určit. Henzlínovými syny byli, jak se zdá, Alšík (Albert), Hynek a Smil. Alšík (1379–1413) pečetil 20. prosince 1389 landfrýd41. Za domácích válek byl spolu s bratřími Hynkem a Smilem na straně markrabí Prokopa a 29. prosince 1349 uzavřel čtyřnedělní příměří s markrabím Joštem a vévodou Albrechtem42, r. 1395 však stál již ve službách rakouského vévody Albrechta43, r. 1406 bojoval na straně markrabí Jošta44 a téhož roku spolu s bratřími Smilem a Hynkem uzavřel spolek s pány z Hradce45. Hynek zůstává nám celkem málo známý. Smil (není však jasno, který) obdržel r. 1403 i s manželkou právo vlastnit přenosný oltář46. Pošlost cornštejnská. Jejím nejstarším známým členem byl Alšík (Albert); není však jasné, zda to byl uvedený Alšík, syn Henzlínův, nebo onen Alšík, jenž byl r. 1407 nebožtík a poručníky jehož dětí tehdy byli Jan a Aleš z Lichtenburka na Bítově47. Jisté je tolik, že r. 1406 se psal Albrecht z Lichtenburka a z Cornštejna48; jeho manželkou byla Kateřina ze Sovince49. Albrecht zanechal dceru Markétu, která byla r. 1420–1437 manželkou Jošta Hechta z Rosic50, dále syny Fraňka, jenž byl r. 1436 nebožtík51, Jana, Štěpána, Smila a Jiříka. Z těch byl nejproslulejší Jan, připomínaný nejprve r. 141952; tento držel r. 1420 s bratrem Štěpánem Jaroměřice53, r. 1451 s bratry Smilem, Jiříkem a Štěpánem Moravské Budějovice54, r. 1437 půl Bítova a Jemnici55, r. 1447 Fryšavu56, r. 1444 koupil hrad a městečko Strachotice57 a r. 1446 vložil mu biskup Pavel z Miličína Jakubov58. Snad byl (netýká-li se to ovšem tehdy žijícího Jana z Lichtenburka na Bítově) zajat Pražany v bitvě pod Vyšehradem59; zúčastnil se pak v červnu 1421 čáslavského sněmu60, ale 17. listopadu 1421 podepsal s bratrem Štěpánem na brněnském sněmu landfrýd proti husitům61. Odtud stál důsledně na straně katolické. Dne 8. července 1424 mu v Budíně zaplatil král Zikmund 1 000 kop grošů českých za škody, které utrpěl62. Za války jeho polovice Bítova byla dobyta od Smila mladšího z Lichtenburka, začež 70
02_rodopis.indd 70
23.11.2008 20:20:15
mu r. 1436 markrabí Albrecht uhradil škodu63. Za jeho podporu ustanovil jej r. 1437 markrabí komorníkem olomouckým, kterýžto úřad zastával zřejmě do své smrti64. Dne 9. září 1434 podepsal brněnský landfrýd65. Domníval se, že jeho služby markrabí Albrechtovi nebyly dostatečně nahrazeny, a počítal si nárok dalších 4 000 kop gr., ježto prý jej markrabí nutil, aby vydržoval na Bítově posádku. Ve skutečnosti šlo o motivaci svých kořistnických výprav do Rakous. Opověděl nepřátelství Albrechtovu dědici, římskému králi Fridrichovi III. a celé zemi rakouské; na podzim r. 1440 se v Rakousku zmocnil tvrze Grub a r. 1441 i tvrze Trassiedel67. Spor byl rozhodnut 19. listopadu 1441 smírčím výrokem ve Znojmě68. Jan zemřel r. 1448 nebo záhy poté. Jeho manželkou byla Anna ze Šumvaldu, která jej vzala r. 1437 na spolek na Malenovice69. Jeho synové sluli Hynek, Jan, Albrecht a Štěpán. Z Janových bratří byl celkem málo známý Štěpán; Jiří nemohl být totožný s oním Jiřím z Lichtenburka a z Bítova, který zahynul 1. listopadu 1420 v bitvě pod Vyšehradem, neboť mu r. 1421 král Zikmund zapsal Fryšavu70, a zemřel, zanechav děti, někdy na počátku r. 143371; Smil se připomíná nejprve r. 141772, není však možné rozhodnout, které další zápisy se k tomuto Smilovi vztahují, neboť žili tehdy nejméně tři Smilové z Lichtenburka. Z Janových synů se do českých dějin smutně zapsal Hynek z Lichtenburka na Cornštejně, který držel nejprve (1455) se svými bratry Albrechtem a Štěpánem v nedílu Cornštejn, Jakubov a Jemnici a jemuž i oběma bratřím zapsal 11. července 1457 král Ladislav znovu zámek Jemnici s příslušenstvím v 10 000 zl. uh.72. V r. 1459 byli však již odděleni tak, že Albrecht podržel Jakubov, Strachotice a Fryšavu73, Hynek podržel vedle Cornštejna i Jaroměřice74, získal r. 1464 od Jindřicha z Hradce zástavou hrad Sádek75, ale téhož roku postoupil Vilémovi z Miličína severomoravský hrad Šumvald76, který držel po své matce. Po smrti svého otce vystoupil nepřátelsky proti rodu pánů z Kunštátu, jemuž dokonce upíral členství v panském stavu. Po smrti Jana z Lichtenburka bylo totiž komornictví v cúdě olomoucké přiřčeno Prockovi z Kunštátu, zatímco Hynek usiloval, aby se stalo dědičným v rodě pánů z Lichtenburka (1456)77. Roku 1456 se Hynek zúčastnil spolu s králem Ladislavem tažení proti Turkům k Bělehradu78. Když pak po smrti Ladislavově byl zvolen králem českým Jiří z Poděbrad, Hynek s bratrem Štěpánem vystoupil otevřeně proti novému králi a jako polní hejtman arciknížete Albrechta táhl na pomoc Jihlavě proti královským79. V srpnu a v září 1463 bratři Hynek a Štěpán přešli k otevřenému boji proti králi a byli podporováni Rakušany, zejména johanitským komturem mailberským Achácem Bohunkem. Moravští stavové se bez rozdílu vyznání jednomyslně postavili za krále, a tu se Štěpán pod tlakem veřejného mínění podrobil, kdežto Hynek setrvával v odporu. Byl stavy achtován a na začátku července 1464 bylo proti němu zahájeno vojenské tažení. Ještě před 15. srpnem 1464 byly dobyty Strachotice a obležen hrad Cornštejn, který vzdoroval a vzdal se pro vyhladovění teprve 9. června 1465. Hynek se 71
02_rodopis.indd 71
23.11.2008 20:20:15
uchýlil k papežskému dvoru do Říma, kde nalezl podporu. V potomních bojích o českou korunu vystupovali bratři Hynek a Štěpán na straně uherského krále Matyáše80. Úmrtní datum Hynkovo je neznámo, držel však ještě r. 1474 Sádek81, kdežto Štěpán je patrně totožný s oním Štěpánem z Lichtenburka, který držel r. 1472 Jemnici82. Třetí z bratří, Albrecht, se r. 1451 spolu s Janem a s Jindřichem z Lichtenburka zúčastnil korunovační cesty císaře Fridricha III. do Itálie83, ale r. 1464 byl již mrtev84 a nechal vdovu Kateřinu z Ilburku85. Bratři Hynek, Štěpán a Albrecht z Lichtenburka založili františkánský klášter v Jemnici. Snad byl jejich bratrem onen Jan mladší z Lichtenburka, který vystupoval r. 1447 a krátce později86. Od tohoto Jana je odlišný jiný Jan, zvaný Sirotek z Lichtenburka, pravděpodobně syn některého z uvedených bratří, jenž vystupoval r. 146087; měl pečeť s českým nápisem88, r. 1475 držel Jemnici89, před r. 1481 prodal Jindřichovi z Lichtenburka půl hradu a zboží Bítova90, ale r. 1481 koupil spolu s manželkou Annou z Kralovic od Jana Kusého z Mukoděl tvrz a zboží Knínice91. Jeho sestra neznámého jména byla r. 1481 abatyší klarisek ve Znojmě92. Štěpán z Lichtenburka pozůstavil syny Půtu, Albrechta a Zdeňka. Ti byli původně majetkem neodděleni; nejprve se první dva oddělili od Zdeňka a pak i mezi sebou93. Půta z Lichtenburka držel r. 1480 Jemnici94, Kyjov95 a Malenovice96, r. 1481 Myslibořice a půl Bítova97 a Jaroměřice98; r. 1481 získal Půta od Ludvíka z Vajtmile Hostim99 a od Hynka z Valdštejna definitivně hrad Sádek100, ale vložil r. 1492 spolu s bratrem Albrechtem Vilému Tetouroru z Tetova Malenovice101 a r. 1493 Jiřímu z Krajku Jakubov102. Roku 1482 Půta založil v Jemnici v kostele sv. Stanislava oltář sv. Volfganga a sv. Barbory103. Zemřel r. 1492 a zanechal vdovu Kateřinu z Krajku104. Půtův podíl na Bítově přejal Herych z Lichtenburka. Albrecht seděl r. 1490 na Hostimi105 a r. 1492 společně s Půtou na Jemnici106; r. 1492 byla Alrechtovou manželkou Jitka z Lomnice107, která jej r. 1493 vzala na spolek na půl Letovic, což držela po svém bratru Janovi z Lomnice108. Albrecht seděl ještě r. 1541 na Hostimi a Jaroměřicích109. Roku 1547 byl Albrecht nebožtík a zanechal vdovu Benignu a syny Václava staršího a Zdeňka110. Albrechtův bratr Zdeněk držel r. 1487 Jemnici111; jeho dcery Kateřina a Markéta zemřely před r. 1496112. Podobně Albrechtova sestra Johanka zemřela před r. 1496113. Albrechtův syn Václav (Vaněk) držel v letech 1551–1558 Bezce114 a jeho manželkou byla r. 1558 Eliška z Fulštejna115. Druhý Albrechtův syn Zdeněk držel v letech 1543–1552 Hostim116 a jeho manželkou byla Johanka Osobská z Doubravice117. Zdeněk byl r. 1563 nebožtík a zanechal dcery Apolonii, Ludmilu a Bohunku, které se připomínají v r. 1573, prvé dvě ještě r. 1587118. Z těch Apolonie prodala r. 1575 Syrovice Volfu Strejnovi ze Švarcenavy119. Bohunka se provdala před r. 1573 za Markvarta Valeckého z Mírova, s nímž společně vložila r. 1586 Blížkovice městu Znojmu120. Ludmila zůstává blíže neznámá. Pošlost vranovská odvozuje svůj původ od Smila z Lichtenburka, jehož 72
02_rodopis.indd 72
23.11.2008 20:20:15
původ nelze bezpečně určit, neboť na počátku 15. století žilo několik Smilů Bítovských z Lichtenburka. Byl to však Smil, kterému r. 1422 král Zikmund zapsal zámek Vranov121 a jehož manželkou byla r. 1436 Ofka z Lichtenburka122. Smil a jeho bratr Jan drželi r. 1417 společně Moravské Budějovice123. Smil zemřel v pondělí po sv. Matouši (22. září) r. 1444 a byl pohřben v kapli na Bítově124. Smilův syn Smilek (1436–1470) se v oněch nepokojných dobách uplatňoval kořistnictvím. V srpnu r. 1442 spolu s bratrem Jindřichem opověděl nepřátelství zemi rakouské125, r. 1448 spolu s bratrem Jiříkem vystupoval mezi škůdci země rakouské126 a r. 1449 byl členem Jednoty Poděbradské127; žil ještě r. 1459128. Jiný syn Smilův (tedy bratr Smilkův) Jiří sděl na Vranově129 r. 1447, kdy byla jeho manželkou Anna z Vajtmile; věnoval se žoldnéřskému povolání, r. 1453 byl mezi neuspokojenými žoldnéři v Rakousích130, r. 1463 byl ve vojenských službách císaře Fridricha III.131, r. 1465 byl za domácích bojů na straně krále Jiřího132, ale pak vystupoval mezi loupežícími bratříky v Horní zemi jako jejich hejtman a na podzim r. 1466 byl za jejich porážky u Kostolan zajat133. Spolu s jinými bratříky vstoupil do služeb uherského krále Matyáše (1467) a bojoval s nimi proti králi Jiřímu, přičemž jeho statky (r. 1464 držel Tavíkovice) trpěly nájezdy z Rakous134. Připomíná se ještě r. 1480, ale r. 1490 byl již nebožtík135. Další bratr Smilka a Jiřího Jindřich z Lichtenburka držel r. 1480 Vranov136; dne 28. října 1477 spolu s jinými moravskými pány uzavřel příměří s králem Vladislavem II.137 a 29. března 1478 pečetil Jindřich landfrýd brněnský138. Připomíná se ještě r. 1492 se synem Smilem139. Konečně se r. 1481 jmenuje bratr Jiřího Jan z Lichtenburka a Vranova140. Na konci 15. století byl předním reprezentantem rodu uvedený již Jindřich (Herych), jemuž král Vladislav propustil z manství 7. března 1498 Bítov, Blížkovice, Moravské Budějovice141 a 15. února 1499 i Vranov142. Dne 4. května 1490 napsal poručenství143; zanechal syny Jindřicha, Smila a Albrechta. Jindřich mladší vložil r. 1522 Zdeňkovi a Burianovi, bratřím z Valdštejna, Moravské Budějovice144 a podržel si (ještě r. 1537) Bítov145. Roku 1547 se připomíná Apolonie z Lomnice, vdova po Jindřichovi mladším, a jeho syn Václav z prvního manželství146. Bratr Jindřicha mladšího Smil, jenž podepsal 10. dubna 1496 landfrýd brněnský147, seděl r. 1497 na Vranově148 a r. 1514 držel Moravské Budějovice149. Roku 1515 byl nebožtík150. Třetí z bratří, Albrecht, se zapsal 17. června 1506 spolu s bratrem Jindřichem proti pikartům151 a r. 1516 vložil Artlebovi z Boskovic zboží vranovské152; žil ještě r. 1520153. Syn Jindřicha mladšího, Václav z Lichtenburka, držel již jen Blížkovice; žil ještě r. 1552154, r. 1565 však již byl mrtev155; tehdy se připomínají po něm sirotci, z nichž jeden slul Jindřich; ten zemřel 29. září 1572 a byl pohřben na Bítově156. Některé členy rodu nelze do rodokmenu vůbec zařadit. Jsou to: Albert z Lichtenburka a Bítova, r. 1390 klerik, jenž se r. 1394 dožadoval kanovnictví v Praze157. Anežka z Lichtenburka a Bítova, rozená ze Šternberka (1376)158. 73
02_rodopis.indd 73
23.11.2008 20:20:16
Roku 1573 sestry Anna a Žofie z Lichtenburka, z nichž Anna zemřela 24. dubna 1598 a je pohřbena v Dačicích159. Eliška z Lichtenburka, r. 1560 manželka Buriana Osovského z Doubravice na Třebíči160. Jiří z Lichtenburka, jenž za obležení Vídně zničil (1529) turecký oddíl někde v Manhartské čtvrti161. Johanka, dcera Jindřicha z Lichtenburka a r. 1538 manželka Václava z Ludanic162. Kateřina, r. 1407 dcera Hynka z Lichtenburka163. Půta z Lichtenburka, který zemřel 19. září 1551 a je pohřben v kapli v Bítově164. Smil se připomíná r. 1566165. Helena z Lichtenburka a z Bítova, r. 1447 manželka Jindřicha z Kokor166. Poznámky: 1 To konstatoval již August Sedláček v Ottově Slovníku naučném, IV., 113 2 Josef Pilnáček, Staromoravští rodové, 1926, 419 3 CDM IV.215 4 CDM V.159 5 Josef Šusta, České dějiny II/1, 666, 672; J. V. Šimák, Československá kronika, 493 6 CDM V.103 7 CDM V.191 8 CDM VI.15 9 Palacký, Dějiny, VI., 170 10 J. Šusta, České dějiny II/2, 16 11 Zbraslavská kronika, FRB, IV.116 12 J. V. Šimák, Československá kronika, 607 13 Reg. III.408 14 J. V. Šimák, Československá kronika, 609 15 CDM VI.354 16 Reg. III.1568 17 CDM VI.194 18 CDM VII.480 19 CDM VII.490 20 CDM VII.605 21 CDM VII.704 22 CDM IX.164 23 ZDB I.104 24 ZDB I.104 (tamtéž) 25 ZDB IV.305 26 Šebánek, Archivy zrušených klášterů, 792 27 CDM VII.457 28 CDM IX.227 29 ZDB III.182, CDM VII.650, IX.200, X.76 30 CDM IX.200 31 ZDB III.82 32 CDM XI.212 33 CDM XV.129 34 CDM XI.529 35 CDM XIII.334 36 CDM XIII.334 (tamtéž) 37 ZDB XI.36
38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74
ZDB VIII.612 ZDB VIII.612 (tamtéž) OSN IV.113 CDM XI.529 CDM XII.227 CDM XII.265 CDM XIII.450 CDM XV.450 (tamtéž) MVB V.2114 Jech, Obrázky z dějin Moravských Budějovic, 14 CDM XIII.4347 Stavovský archiv, 376 ZDB XII.227, KP III.81 KP III.107 AČ IX.373 Nová sbírka 176/2 Nová sbírka 63/5 KP III.199 KP III.595 Šebánek, Archivy zrušených klášterů, 1343 ZDB XII.487 ČMM, 1940, 253 Haas, Archiv Koruny 5, 293 Stavovský archiv, 350 Haas, Archiv Koruny 5, 312 Sedláčkova pozůstalost 128/90 KP III.455 Stavovský archiv, 361 Stavovský archiv, 367 Waldviertel VII.222 Stavovský archiv, 370 ZDO X.200 Sedláček, Zbytky register, 849 AČ IX.372 AČ IX.373, Sedláček, Zbytky register, 1689 p. KP IV.6, 11 KP IV.142
74
02_rodopis.indd 74
23.11.2008 20:20:16
75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124
AČ IX.339 KP IV.453 R. Urbánek, České dějiny III/3, 167 Palacký, Dějiny IV., 199 Palacký, Dějiny IV., 296 R. Urbánek, České dějiny IV/4, 723 a n.; Palacký, Dějiny IV., 420, 435, 440, 515 AČ IX.339 AČ VIII.95 R. Urbánek, České dějiny III/2, 627 KP IV.90 R. Urbánek, České dějiny IV/4, 726 KP III.313 KP IV.64 Šebánek, Archivy zrušených klášterů, 1508 KP V.1 KP V.270 ZDB XV.115 KP V.335 KPVII.667 KP V.56 KP VI.2 KP VI.37 KP V.280, 289 KP V.290 ZDB XV.126 ZDB XV.198 ZDO XIV.55 ZDB XVI.221 Nová sbírka, 174/3 KP VII.641 KP VII.34 KP VII.226 KP VI.262 ZDO XIV.99 PB XVII.324 PB XXXIX.136 KP V.118 KP VII.673 KP VII.673 (tamtéž) ZDB XXVI.225, XXVIII.6 ZDB XXXVIII.6 Zemský soud II/90, PB XX.271 PB XX.271 ZDB XXVIII.91; PO XLV.173; Ústř. archiv, odd. Morava, 3254 ZDB XXX.71 ZDB XXX.29, 237 KP V.53, Sedláček, Zbytky register, 922 KP III.157 AČ IX.373 Volný, Kirchliche Topographie II/4, 210
125 SMM, 1965, 147 126 Quellen zur Geschichte der Stadt Wien II/2, 3135 127 R. Urbánek, České dějiny III/2, 378 128 KKP IV.11 129 ZDB XII.550 130 Brunner, Beiträge zur Geschichte des Fehdewesens, Jahrbuch für Landeskunde Niederösterreichs, 22, 453 131 R. Urbánek, České dějiny III/4, 670 132 Haas, Archiv Koruny 6, 175 133 Palacký, Dějiny IV., 258 134 Neumann, Nové prameny, 141 135 KP V.53, VII.41 136 KP V.53 137 Stavovský archiv, 432 138 Stavovský archiv, 433 139 KP VII.213 140 KKP V.268 141 ZDB XVII.87 142 ZDB XVII.134 143 AČ X.328 144 ZDB XX.44 145 Haas, Archiv Žerotínsko-Vrbenský, 11 146 PB XXXIX, 78 147 Stavovský archiv, 631 148 KP VI.731 149 Nová sbírka, 63/10 150 PB X.140 151 AČ VI.294 152 ZDB XIX.5 153 AČ XVII.280 154 Nová sbírka 662/152 155 PO XLV.95, 116 156 Volný, Kirchliche Topographie II/4, 210 157 MVB V.367, 832 158 CDM XV.176 159 PO XLV.178; Tiray, Dačický okres, 94 160 ZDB XXVIII.25 161 Fr. Kameníček, Zemské sněmy II., 127 162 Zemský soud II., 136 163 KP II.94 164 Volný, Kirchliche Topographie II/3, 298 165 Sbírka rukopisů č. 48, heslo „z Lichtenburka“ 166 ZDO X.543
Poznámka redakce: text Hosák, L., Páni z Lichtenburka na Bítově, Cornštejně a Vranově, Jižní Morava, roč. 4, 1968, s. 59–67
75
02_rodopis.indd 75
23.11.2008 20:20:17
Zámek v Brtnici (foto Löwy, Wlha, Heid, Kunzfeld, Trapp, 1888)
Zámek v Třešti (foto Löwy, Wlha, Heid, Kunzfeld, Trapp, 1888)
02_rodopis.indd 76
23.11.2008 20:20:17
