I. Šelomo ibn Adret život a dílo

I. Šelomo ibn Adret – život a dílo

Moritz Steinschneider roku 1877 označil Pojednání proti muslimovi (Maʾamar ʿal Jišmaʿʾel) za „první a jedinou hebrejskou monografii namířenou proti islámu“.1 Badatelé od té doby sice mezi rukopisnými poklady Káhirské genizy nalezli některá starší apologetická díla, vždy však šlo buď jen o zmínky názvů, nebo o větší či menší zlomky děl, která se do dnešních dnů v úplnosti nedochovala. Na Steinschneiderovu výroku tedy není dodnes třeba nic měnit. Kdo byl autor Pojednání proti muslimovi, proč a s kým polemizoval, a především o jakých tématech pojednal, to se pokusí zodpovědět následující stránky. Bůh dal Šelomovi moudrost a převelikou rozumnost (1Kr 5,7), a proto se na něho všichni obraceli s prosbou, aby jim ukázal cestu, kudy jít. Jeho jméno bylo známé po celém světě a až z jeho konce mu posílali dotazy a žádosti o dobrozdání, a on vše zodpověděl svou nezměrnou rozumností. Král Šelomo soudil celý Izrael.2

Tak Ibn Adreta charakterizuje historik Elijahu Ḳapsali (z. 1555) a soudobí historici hovoří nejinak. Šelomo ben Avraham ibn Adret (kolem 1233–1310, akronymem Rašbaʾ), podle Jiṣḥaḳa Baera „nejpřednější soudobá rabínská autorita“,3 se narodil v Barceloně, kde bezmála půl století působil na postu vrchního rabína místní židovské komunity (aljama). Status vůdce sefardských Židů zdědil po svém věhlasném učiteli Mošem ben Naḥmanovi (Nachmanides, 1194–1270), který musel v důsledku disputace s židovským konvertitou a dominikánem Pavlem

1 2 3

Steinschneider, Polemische und apologetische Literatur, s. 363. Elijahu Ḳapsali, Seder Elijahu zuṭa, sv. 1, s. 169. Baer, A History of the Jews in Christian Spain, sv. 1, s. 260.

95

POLEMIKA JUDAISMU S ISLAMEM VE STREDOVEKU.indd 95

18.3.2015 10:11:11

POLEMIKA

JUDAISMU

S

ISLÁMEM

VE

STŘEDOVĚKU

Křesťanem, konané v létě 1263, roku 1267 přesídlit do země Izraele.4 Ibn Adretův věhlas učence a právní autority, přesahující hranice aragonského království, snad nejvýmluvněji dokládá jeho více než tři a půl tisíc dosud publikovaných responz na dotazy, nejčastěji náboženskoprávní povahy, od Židů z Německa, Francie, Českých zemí, Sicílie, Kréty, severní Afriky, země Izraele a Portugalska, nemluvě o Španělsku.5 Jeho responza byla již ve středověku sbírána, pořádána do svazků a vydávána samostatně nebo s responzy dalších rabínů. Jeho autorita mezi židovskými komunitami se nezakládala pouze na jeho rabínské kompetenci, moudrosti a společenském statusu jeho rodiny, ale i na kontaktech s králem. Jaký význam přikládali sbírání Ibn Adretovy korespondence současníci, dokládá srovnání s osudem responz řady soudobých významných osobností Sefaradu: od Jony Girondiho (z. 1263) se nedochovala responza žádná, Meʾir ha-Levi Abulafia (z. 1244) jich po sobě zanechal několik desítek a také Nachmanidova korespondence čítá jen několik dopisů. Za nejvyšší náboženskoprávní autoritu aragonských Židů Ibn Adreta považovali nejen jeho souvěrci, ale i křesťanské úřady, o čemž svědčí mimo jiné to, že jej král Jakub II. Aragonský pověřil rozsuzováním pří mezi židovskými a křesťanskými institucemi a aragonští králové jej opakovaně žádali o radu či právní dobrozdání.6 Jeho výnosy v kriminálních záležitostech 4

5

6

Nachmanidovi a Barcelonské disputaci věnoval Milan Žonca knihu Nachmanidovy polemiky. Podrobný výčet osobností, měst a zemí, odkud Ibn Adretovi přicházely dotazy, uvádí Perles, R. Salomo ben Adereth, s. 9–12. Ibn Adretova responza dodnes slouží jako jedinečný zdroj poznání dějin a kultury sefardských židovských komunit. Viz Epstein, The „Responsa“ of Rabbi Solomon ben Adreth of Barcelona (1235–1310) as a Source of the History of Spain. K Ibn Adretově vztahu ke královskému dvoru viz Assis, The Golden Age of Aragonese Jewry. Community and Society in the Crown of Aragon, 1213–1327, s. 309, 311–314. K ekonomickým aktivitám Ibn Adretovy rodiny viz týž, Jewish Economy in the Medieval Crown of Aragon, 1213–1327. Money and Power, s. 47.

96


18.3.2015 10:11:11

ŠELOMO

IBN

ADRET –

ŽIVOT

A

DÍLO

král uznával za definitivní, což bylo v dobovém kontextu spíše výjimečné, a rovněž skutečnost, že mu král vykal, vypovídá o úctě, jíž se těšil.7 Ibn Adret však nenáležel pouze k duchovní a intelektuální, ale také ke světské elitě španělských Židů, a to díky movitosti své rodiny, která od třicátých let třináctého století stála v čele barcelonského úvěrovaného trhu.8 Ibn Adret kráčel v rodinné tradici a až do roku 1282 se živil půjčováním peněz; na seznam jeho dlužníků patřil i aragonský král Jakub I.9 Svého mnohostranného vzdělání Ibn Adret nabyl u vůdčích osobností španělské židovské komunity: Nachmanida, Jiṣḥaḳa bar Avrahama z Narbonne a Jony Girondiho. Nachmanidův vliv se promítl i do obsahové šíře Ibn Adretova literárního díla a jeho působení.10 Podobně jako Nachmanides se účastnil diskusí ohledně statusu filosofie a alegorického výkladu v judaismu, postavení různých mystických proudů, šířících se ve Španělsku zároveň s kabalou, a dokonce se zapojil do polemiky s křesťanstvím a islámem. Těžiště jeho literárního díla spočívá v náboženském právu (halacha), v němž spatřoval jádro judaismu, a tematicky se dělí na responza, novellae (ḥidušim) k Talmudu a na halachická pojednání: Komplexní zákon domácnosti (Torat ha-bajit ha-aroch, Benátky, 1608; zkrácená verze Torat ha-bajit ha-ḳaṣar, Cremona 1565), pojednávající o pravidlech vedení domácnosti (isur a heter), a Svatá služba (ʿAvodat ha-ḳodeš, Benátky, 1602), věnující se zákonům šabatu a svátků. Tato díla se stala úhelným kamenem židovské jurisprudence a významně ovlivnila způsob studia budoucích generací. Témata stojící mimo náboženskoprávní sféru přicházejí v Ibn Adretově díle ke slovu zřídka. Zatímco velký význam přisuzoval 7

8

9 10

Lourie, Crusade and Colonisation. Muslims, Christians, and Jews in Medieval Aragon, s. 49. Klein, Jews, Christian Society, and Royal Power in Medieval Barcelona, s. 169–170. Tamtéž, s. 157, 269, pozn. 87 a 88. Přehled a charakteristiku Ibn Adretova díla podává Ta-Šmaʿ, Ha-Sifrut ha-paršanit le-Talmud be-Ejropa u-ve-ṣfon Afriḳa, 1200–1400, sv. 2, s. 55–66.

97


18.3.2015 10:11:11

POLEMIKA

JUDAISMU

S

ISLÁMEM

VE

STŘEDOVĚKU

midrašické látce Talmudu (tzv. agada, pl. agadot)11 a jako vůbec první z vykladačů Talmudu věnoval jejímu systematickému výkladu samostatný spis, nehalachické žánry (exegeze Písma, homiletika, etika, kabala a filosofie) literárně neobohatil. To však neznamená, že by se o metahalachické – tedy jiné než halachické – disciplíny nezajímal; v responzech odpovídá i na dotazy ohledně výkladu Písma a agadot. Postavení náboženského vůdce a organizátora náboženského života sefardských Židů Ibn Adreta navíc nutilo aktivně vstupovat do polemiky týkající se studia filosofie, která se v jeho době opět rozpoutala okolo Maimonidových spisů, a formulovat svůj postoj k ní. Zájem o výklad midrašické látky v Talmudu a další rabínské literatuře mezi židovskými učenci 13. století vyrůstal z řady podnětů, z nichž hlavní byly tyto: 1. křesťansko-židovská polemika, v jejímž centru od poloviny třináctého století stála v Talmudu a midraších obsažená midrašická látka, jíž se křesťané – za pomoci židovských konvertitů – snažili dokázat pravdivost hlavních křesťanských dogmat; 2. druhá maimonidovská kontroverze, rozpoutaná okolo otázky vztahu náboženského práva a aristotelské filosofie; byly rovněž snahy vykládat agadot alegoricky za účelem šíření filosofických konceptů; 3. polemika ohledně legitimity alegorického výkladu biblických příběhů, jenž v sobě skrýval nebezpečí zlehčování závaznosti náboženských přikázání; 4. vliv kabaly šířící se mezi španělskou duchovní elitou, která předkládala zcela nové čtení midrašické látky. Výše uvedené otázky silně rezonovaly ve všech vrstvách sefardské společnosti a stály v pozadí zintenzivnění tehdejšího duchovního života. Ibn Adret coby El Rab dʼEspaña nemohl stát stranou. Svůj názor vyjadřoval v responzech, jimiž odpovídal na stovky dotazů ohledně výkladu Písma, v korespondenci s provensálskými rabíny (shromáždil ji Aba Mari ben Moše z Lunel 11

Literární žánr zahrnující narativní pasáže obsažené v pobiblické rabínské literatuře, Talmudu a sbírkách midrašů, vyznačující se figurativní obrazností a častými hyperbolami.

98


18.3.2015 10:11:11

ŠELOMO

IBN

ADRET –

ŽIVOT

A

DÍLO

/druhá pol. 13. století/ pod názvem Obětní dar žárlivosti, Minḥat ḳenaʾot, Prešpurk, 1838), v níž vyjadřoval svůj názor na postavení filosofie v židovském vzdělávacím systému, a při výkladu konkrétních agadot v Talmudu.12 Oba soupeřící tábory maimonidovské kontroverze vzhlížely k Ibn Adretovi jako k autoritě, přičemž on sám usiloval o jejich smír. V čele zastánců Maimonidova díla tehdy stanul Maimonidův pravnuk rabi David, který musel z politických důvodů roku 1285 opustit Fustát a přesídlit do Akka, poslední výspy křižáků ve Svaté zemi a sídla početné židovské obce, v jejímž čele stál Šelomo ha-Ḳaṭan (le Petit) z Francie, nejaktivnější odpůrce studia Maimonidova Průvodce tápajících. V průběhu ostrého sporu, který mezi Davidem a rabim Šelomem pochopitelně vypukl, se David obrátil o pomoc na Ibn Adreta do Barcelony, jenž obě strany usmířil, a dokonce se zasadil o sbírku na Davidovu finanční podporu.13 Ibn Adretův vztah ke kabale, anebo přesněji řečeno k jejímu šíření, byl zdrženlivý. Ve svém literárním díle se kabalou téměř nezabývá, a dokonce se vědomě vyhýbá jejímu zveřejňování a užití; při výkladu midrašických pasáží sice často dodává, že „vlastníci tajemství“ (baʿalej sod) neboli kabalisté vlastní o pojednávané agadě „vznešené nebo skryté tajemství“ (sod niśgav, neʿelam), ale sám obvykle ihned přejde k tomu, co nazývá přímým významem textu, pšaṭ. Z jeho slov je zjevné, že se s jejich výkladem plně identifikuje, ačkoli upřednostňuje přímý, všem srozumitelný výklad. Stál tak na pozicích stoupence kabaly Nachmanida, který se ve svém výkladu Tóry zdráhal uveřejnit tradovanou esoterickou rovinu textu a nechával si ji buď pro sebe, nebo ji sděloval jen zasvěceným, a to pouze v náznacích či

12

13

Horowitz, „ʿAl peruš ha-agada šel ha-Rašbaʾ – bejn ḳabala le-filosofia“, s. 15–25. Dinur, Toledot Jiśraʾel. Jiśraʾel be-gola, sv. 2/2, s. 523. Ashtor (Strauss), Toledot ha-jehudim be-Miṣrajim we-Surija taḥat šilṭon ha-mamlukim, sv. 1, s. 130–140.

99


18.3.2015 10:11:12

POLEMIKA

JUDAISMU

S

ISLÁMEM

VE

STŘEDOVĚKU

narážkách. Ibn Adret je v odkrývání esoterního významu textu oproti svému učiteli sdílnější. Ibn Adretův vztah k filosofii byl ještě komplikovanější než ke kabale; spatřoval v ní největšího nepřítele prosté víry v zázraky a znamení popisované Písmem. Mimořádné nebezpečí spatřoval v šíření averroismu formou kázání v židovských komunitách a v radikálním alegorickém výkladu biblických příběhů a jejich chápání jakožto podobenství (kdy např. Abraham a Sára symbolizují látku a formu a Lot intelekt) namísto jejich přímého významu, protože kdyby byl takový výklad aplikován i na přikázání, vedl by k podkopání víry v jejich závaznost. Vášnivá diskuse zastánců a odpůrců aristotelské filosofie nakonec vyústila ve dvojitou klatbu (ḥerem), vyhlášenou Ibn Adretem v Barceloně roku 1305, která jednak zakazovala do pětadvaceti let věku studium „řeckých“ knih o fyzice a metafyzice, vyjma medicíny, astronomie a Maimonidova Průvodce a dalších jeho spisů, jednak odsuzovala radikální alegorický výklad Písma.14 To však Ibn Adretovi nebránilo, aby při výkladu midrašické látky sám bez zábran neužíval filosofických technik včetně alegorie. Toto spojení halachy a agady, filosofie a kabaly, tradiční exegeze a alegorie, je pro studium Tóry ve Španělsku 13. a 14. století charakteristické. V pojetí Nachmanida a jeho žáků v čele s Ibn Adretem stojí filosofie a kabala v protikladu pouze tehdy, studují-li se pro sebe samé, avšak ve spojení se studiem Tóry, resp. Talmudu a halachy si nejen neodporují, nýbrž se harmonicky doplňují a napomáhají ke správnému pochopení Tóry. Jiśraʾel Ta-Šmaʿ shrnuje Ibn Adretův postoj slovy:

14

Baer, A History of the Jews in Christian Spain, sv. 1, s. 289–305; Ben-Shalom, „The Ban Placed by the Community of Barcelona on the Study of Philosophy and Allegorical Preaching – A New Study“, s. 387–404; Saperstein, „The Conflict over the Rasbaʼs Herem on Philosophical Study. A Political Perspective“, s. 27–38; Touati, „La controverse de 1303–1306 autour des études philosophiques et scientifiques“, s. 21–37.

100


18.3.2015 10:11:12

ŠELOMO

IBN

ADRET –

ŽIVOT

A

DÍLO

[F]ilosofie a kabala v posledku dospívají, i když zcela různými cestami, k téže pravdě. Zatímco obě cesty samy dláždí jim vlastní specifická nebezpečí a nástrahy, studiem Tóry – totiž tradičním způsobem studia Talmudu ve velikých ješivách – student v posledku dosáhne téže konečné a naprosté pravdy zcela bezpečnou cestou, prostou nebezpečí a nástrah, a proto je třeba ji od počátku upřednostňovat jakožto lepší vzdělávací a učební systém.15

Ba co víc, pouze předchozí důkladné studium Talmudu a halachy může zajistit správné pochopení učení filosofie a kabaly. Svým přístupem se Ibn Adret snažil spojit dvě odlišné a protichůdné tradice studia: judeoarabskou sefardskou tradici a tradici frankoporýnských učeneckých center, jejichž základními texty byly komentáře a přídavky k Babylónskému talmudu, tzv. tosafot. Ibn Adret tak kráčel ve stopách elity sefardských učenců, snažících se propojit to nejlepší z Východu a Západu; výsledkem byla originální sefardská rabínská kultura. Příkladem se mu stal Nachmanides, který se „ve svých náboženskoprávních spisech opíral především o tvorbu svých sefardských předchůdců (zejména o Halachot Jiṣḥaḳa al-Fásího a díla severoafrických halachistů)“, ale „jeho analytický přístup k sefardskému materiálu nese pečeť severofrancouzské a provensálské metodologie“.16 Tato změna orientace je součástí širšího procesu kulturní transformace sefardské kultury, jež započala ve 12. století v důsledku reconquisty. Rovněž úctu k minulým i soudobým učencům Aškenázu zdědil Ibn Adret po Nachmanidovi. Sám udržoval kontakty s Meʾirem z Rothenburgu, největší autoritou Aškenázu, na něhož se obracel s dotazy ohledně obtížných náboženskoprávních případů. Tato úcta nebyla jednosměrná. Ibn Adretova ješiva, která se mohla pochlubit sbírkou vzácných rukopisů Talmudu, původem z babylónských akademií a Kajruvánu,17 přitahovala nemálo

15 16 17

Ta-Šmaʿ, Ha-Sifrut ha-paršanit le-Talmud, sv. 2, s. 63. Žonca, Nachmanidovy polemiky, s. 13. Grossman, „Legislation and Response Literature“, sv. 1, s. 202–204.

101


18.3.2015 10:11:12

POLEMIKA

JUDAISMU

S

ISLÁMEM

VE

STŘEDOVĚKU

učenců a studentů z různých zemí včetně Aškenázu. Příčiny byly mimo jiné historické. Počet Židů aškenázského původu, kteří přicházeli do Sefaradu, v důsledku jejich migrace z Německa v devadesátých letech 13. století trvale rostl. Mezi imigranty byli také učenci z okruhu Meʾira z Rothenburgu, a Ibn Adret tak měl možnost přímo poznat aškenázskou vzdělanost. Respekt k ní v závěru svého života názorně projevil tím, že se spolupodílel na integraci Ašera bar Jeḥiʾela, největšího z žáků Meʾira z Rothenburgu, i s jeho rodinou a syny, kteří ve Španělsku hledali útočiště před pronásledováním v Německu. Také díky Ibn Adretovi se dostalo rabimu Ašerovi vřelého přijetí v Toledu, kde stanul na postu vrchního rabína, a po Ibn Adretově smrti po něm symbolicky převzal plášť duchovního vůdce španělských Židů. Navzdory svému respektu k frankoporýnské a aškenázské tradici však Ibn Adret zůstal ve svém konání a rozhodování věrný Nachmanidovu literárnímu a halachickému odkazu. Rabi Ibn Adret zemřel kolem roku 1310. S jeho odchodem pohasla sláva barcelonské obce a nenašla se rabínská autorita, která by mohla zaujmout mistrovo uvolněné místo. Obec, k níž se za jeho života upíraly zraky bezmála veškerého soudobého židovstva, se nyní musela při urovnávání svých sporů obracet o radu na rabíny z jiných komunit, například na Nisima ben Reʾuvena z Gerony a Jiṣḥaḳa ben Šešeta ze Zaragozy.

I.1 POJEDNÁNÍ PROTI MUSLIMOVI A JEHO AUTOR

Ibn Adretovo Pojednání proti muslimovi, který sepsal spis o náboženstvích; ten hlupák hovořil dokonce o naší dokonalé víře. Pojednání sepsal náš veliký učitel Šelomo bar Avraham ben Adret, jeho památka budiž k požehnání (Maʾamar ʿal Jišmaʿʾel še-ḥiber ʿal ha-datot we-hu kesil še-diber af ʿal datenu ha-šlema we-hu le-rav ha-gadol rabenu Šelomo bar Avraham ben Adret, z[ichrono] l[i-vracha]) publikoval roku 1863 Joseph Perles v hebrejské příloze své knihy R. Salomo ben Adereth. Sein Leben 102


18.3.2015 10:11:12

ŠELOMO

IBN

ADRET –

ŽIVOT

A

DÍLO

und seine Schriften. Autorem nadpisu (nebo alespoň jeho části), jak vyplývá z jeho závěru, nebyl Ibn Adret, nýbrž anonymní kopista, který jej k textu připojil. Nejen autorství nadpisu, ale především i díla samotného stálo po dlouhou dobu v centru diskusí badatelů. Perles je připsal jednoznačně Ibn Adretovi s poukazem na skutečnost, že následující folia téhož rukopisu18 obsahují Ibn Adretovy Výklady agadot (Perušej agadot),19 a na některé shodné formulace v Pojednání a jeho responzu (I, 94).20 Ibn Adretovo autorství však mělo i svého oponenta v osobě Moritze Steinschneidera, který nad ním vznesl otazník.21 Dnes je Ibn Adretovo autorství všeobecně přijímaným faktem. Považoval-li Perles za autora Pojednání proti muslimovi jednoznačně Ibn Adreta, identitu muslima, na jehož polemiku odpovídá, se mu, jak sám doznává, určit nepodařilo.22 V jeho stopách šel Moshe Zucker, který roku 1937 otázce identity muslimského autora věnoval samostatnou studii. V ní došel k (mylnému) závěru, že Pojednání proti muslimovi bylo sepsáno v jedenáctém století, aniž by ovšem identifikoval jeho autora.23 Navíc si neprávem připsal prvenství, když muslima, s nímž Ibn Adret polemizuje, ztotožnil s andaluským literátem a teologem Ibn Ḥazmem. 18 19

20

21

22 23

Saraval, fols. 283b–299a. Perles, R. Salomo ben Adereth, s. 82–83, pozn. 4. Text je obsahem druhé přílohy jeho knihy, s. 24–56. Jde o vůbec první dílo zabývající se výkladem agady z pera vykladače Talmudu. Tamtéž, s. 18, pozn. 3 (hebrejský text). Martin Jacobs tento fakt přehlédl a zásluhu prvenství zmínky tohoto argumentu připsal Normanu Rothovi („Forgery and Abrogation of the Torah“, s. 203–236, zvláště s. 225). Jacobs, „Interreligious Polemics in Medieval Spain. Biblical Interpretation between Ibn Ḥazm, Shlomoh ibn Adret, and Shimʿon ben Ṣemaḥ Duran“, sv. 2, s. 41*. Bezalel Naor nalezl další podobnosti v učení nebo slovních obratech mezi Pojednáním a Ibn Adretovými responzy. Naor (ed.), Maʾamar Al Yishmaʿel, s. 32–36. Steinschneider, Polemische und apologetische Literatur, s. 3 a 363, pozn. 7: „Die Autorität war allerdings zweifelhaft.“ Perles, R. Salomo ben Adereth, s. 77–78, pozn. 118. Zucker, „Berurim be-toledot ha-wikuḥim ha-datijim še-bejn ha-jahadut we-ha-islam“, hebrejská část, s. 31–48, zvláště s. 43, pozn. 1.

103


18.3.2015 10:11:12

I. Šelomo ibn Adret život a dílo

Recommend Documents