Pro začátek Poklady a drahokamy patří, jak dobře každý ví, do truhlice, pokladnice či bankovního trezoru. Tam se uchovávají a odtud si je můžeme půjčit, prohlížet si je a těšit se s nimi. K takovým velkým pokladům a drahokamům mezi texty patří i české pohádky, které pro nás téměř před dvěma sty lety sepsali největší čeští sběratelé a vypravěči lidových báchorek a pověstí – Karel Jaromír Erben, Božena Němcová a Eliška Krásnohorská. Ale bylo by škoda, kdybychom tyto drahokamy naší literární historie nechali spát a občas se k nim nevrátili. Proto je v naší zlaté truhlici připraveno třináct známých i možná trošku pozapomenutých pohádkových příběhů, které jistě přinesou radost malým i velkým. Stačí ji jen otevřít a radovat se z krásné mateřštiny a kouzelných pohádek.
Hrnečku, vař! Karel Jaromír Erben V jedné vsi žila se svou dcerou chudobná vdova. Zůstávaly ve staré chaloupce s doškovou potrhanou střechou a na půdě chovaly slepice. Máma chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na poli sbírala klásky, co tam sedláci ležet nechali. Dcera nosila do města vejce na prodej. Tak se spolu živily. Jednou v létě se máma roznemohla a dcera musela do lesa na jahody místo ní, aby měly co jíst; vařily si z nich kaši. Vzala džbánek, skývu černého chleba a vyrazila. Když měla džbán plný jahod, zamířila k studánce, tady usedla, vyndala ze zástěry chléb a začala obědvat. Dobře slyšela, jak ve vsi tou dobou právě zvonili poledne. Najednou se odkudsi vzala vedle ní stará žena, vypadala jako žebračka, a v ruce držela hrneček. „Má zlatá panenko,“ spustila stařenka, „to bych jedla! Od včerejška od rána jsem nevzala nic do úst. Nedala bys mi kousek chleba?“ „Pročpak ne,“ odpověděla dívka bez rozmýšlení, „chcete-li, třeba celý. Však já domů dojdu. Jen nebude-li vám tuze tvrdý.“ ~5~
Neváhala a podala stařence celý svůj oběd. „Zaplať pánbůh, má zlatá panenko, zaplať pánbůh! Ale když jsi tak hodná, to já ti musím také něco dát! Tuhle mám hrneček. Když ho doma postavíš na stůl a poručíš mu: Hrnečku, vař!, navaří ti tolik sladké kaše, kolik budeš chtít. Až budeš myslet, že máš dost, jen poruč: Hrnečku, dost!, a on hned vařit přestane. Jen nezapomeň, co máš říct.“ Podala dívce hrneček a zase se ztratila neznámo kam. Když dcera dorazila domů, povídá mámě, co se jí v lese přihodilo. Hned postavila hrneček na stůl a nařídila: „Hrnečku, vař!“ Chtěla vědět, zda ji stařenka neobelhala. V hrnečku to začalo bublat a hned se ode dna začala kaše vařit. Bylo jí víc a víc. Než bys deset napočítal, byl hrneček plný po okraj. ~6~
„Hrnečku, dost!“ křikla dívka a hrneček hned přestal kaši vařit. Dcera s mámou sedly ke stolu a pustily se do kaše. Byla jako mandle. Sotva dojedly, vzala dcera do košíku několik vajec a vypravila se do města. Musela s nimi dlouho na trhu sedět; dávali jí za ně málo, teprve až kvečeru je prodala.
~7~
Máma se dcery doma nemohla dočkat. Taky už měla zase hlad a hlavně na kaši chuť. Čekala, čekala, pak vzala hrneček, postavila ho na stůl a sama mu poručila: „Hrnečku, vař!“ Jak to vyslovila, začal hrneček ode dna kaši vařit. Sotva se žena otočila, byl kaše plný. „Musím si ještě pro misku a lžíci dojít,“ vzpomněla si máma a zašla do komory. Když se vrátila, zůstala stát jako omráčená. Kaše se valila z hrnečku proudem na stůl, ze stolu na lavici a z lavice na zem. Žena z leknutí zapomněla, co má vyslovit, aby hrneček přestal kaši vařit. Přiskočila
~8~
k němu a přikryla ho miskou, co v ruce držela. Myslela si, že tím hrneček zastaví. Ale miska spadla na zem a rozbila se, kaše se dál hrnula z hrnečku jako lavina. Už jí bylo ve světnici tolik, že musela utéct do síně. Tady lomila rukama a bědovala: „Ach, ta nešťastná holka, co to domů přinesla? Já jsem si hned pomyslela, že to nebude nic dobrého!“ Za chvíli přetékala kaše ze světnice přes práh do síně. Přibývalo jí víc a víc, jak hrneček vařil a vařil. Žena už nevěděla kudy kam, tak vylezla na půdu a pořád bědovala, co ta holka její nešťastná domů donesla. Ale kaše bylo stále víc a víc. Netrvalo dlouho a valila se dveřmi i oknem na silnici. Kdo ví, kde by tomu byl konec, kdyby konečně dcera se z trhu domů nevrátila a nekřikla: „Hrnečku, dost!“ Na návsi ale už byl takový kopec kaše, že sedláci, kteří se vraceli večer z pole domů, nemohli s vozy skrz kaši projet a museli se jí na druhou stranu prokousat.
~9~
Kdo je hloupější? Božena Němcová Přišla velká bída na chalupníka a z celého jmění mu nezůstalo nic víc než jedna kropenatá slepice. Poslal s ní tedy ženu na trh, aby ji tam prodala. „Zač ji mám prodat?“ ptala se žena. „Inu, zač? Prodej za tolik, kolik trh platí.“ Žena vzala slepici a šla. Kousek před městem potkala sedláka. „Strejčku, kupte slepici!“ povídá mu. „A zač má být?“ chtěl vědět sedlák. „No, co trh platí,“ rychle odpověděla žena, jak ji muž naučil. „Trh platí groš.“ „Dobrá, je tedy za groš,“ souhlasila s cenou žena. Sedlák dal ženě groš a ona jemu slepici. Došla do města, koupila za krejcar pytlíček, ~ 10 ~
za další provázek a poslední uložila do pytlíčku. Pytlíček pevně zavázala, pověsila na hůl, tu přehodila přes rameno a rázovala spokojeně domů. Chalupník dělal velký rámus, když mu vydělaný peníz hrdě přinesla. Nejradši by ženu pro její hloupost pořádně zbil. Pak se mu vše v hlavě srovnalo a on se rozhodl jinak. „Teď nebudeš bita! Půjdu do světa, a nenajdu-li většího blázna, než jsi ty, teprve pak dostaneš holí přes hřbet.“ Vyrazil tedy do světa. Jednoho dne dorazil do města, postavil se před zámek a chvilku si ho prohlížel. Viděl, jak se z okna paní dívá. Začal tedy skákat a ruce k nebi zdvíhat. Zámecká paní ho chvilku sledovala, pak poslala sloužícího, aby se zeptal, co ten člověk před branou dělá.
~ 11 ~
„Co dělám? Coby. Chci zpátky do nebe. Já jsem se tam s jedním kamarádem pral a on mne srazil z nebe dolů. Jenže teď nemůžu najít díru zpátky.“ Sloužící běžel honem za paní a vše jí slovo od slova vypověděl. Paní hned pro chalupníka poslala. „Tys byl v nebi?“ ptala se ho hned, jak vstoupil dveřmi. „Ovšemže byl, a zase se tam vrátím,“ odpověděl směle chalupník. „Nepotkal jsi tam mého synáčka?“ „A což bych nepotkal, sedí tam na peci.“ „Cože? Na peci? Nebyl bys tak dobrý, nevzal bys mu s sebou tady těch tři sta zlatých a plátno na šest košil a neřekl mu, že tam za ním brzo přijdu, ať si nestýská a žádnou nouzí netrpí?“ „Milerád mu všechno vyřídím, jen mi to dejte.“ Zámecká paní dala chalupníkovi peníze i plátno a on šel do nebe. Za městem si sedl k plotu a zastrčil peníze i plátno do nohavic. Sot-
~ 12 ~
va ze zámku odešel, přijel domů zámecký pán. Paní mu hned vykládala, co synáčkovi do nebe po chalupníkovi poslala. „Ó, ty nerozvážná ženo! Kdo to jakživ slyšel, aby někdo z nebe spadl! A kdyby spadl, aby se tam zpátky dostal!? Chytrá, lstivá šelma tě ošidila.“ Paní vylíčila svému muži, jak ten člověk, co ji obelstil, vypadal. Pán nelenil, sedl na koně a uháněl za šibalem. Chalupník ještě stále seděl u plotu za městem. Když viděl přijíždět pána, honem přikryl suchou hroudu svým kloboukem. „Prosím vás, tatíku, neviděl jste jít kolem nějakého člověka s uzlíkem?“ ptal se chalupníka pán. ~ 13 ~
„Ba viděl, utíkal támhle k lesu, co jen mu nohy stačily. Byl to cizinec. Copak provedl, pane?“ Milostpán se chalupníkovi se vším svěřil. „I to je proklatá šelma, takhle jemnostpaní ošálit! Ale vy jste celý unavený. Hleďte, já bych se za ním místo vás pustil, jen kdyby mi někdo tady poseděl. Mám tu pod kloboukem vzácného ptáka, nesu ho do města jednomu pánovi darem a bojím se, aby mi neuletěl.“ „Tak já tu zůstanu chvilku sedět místo vás. Když toho zloděje znáte, snáz ho chytíte,“ slezl pán z koně a podal uzdu chalupníkovi. „Jenom vás prosím, milostpane, na ten klobouk nesahejte, pták by mohl uletět a já bych pak měl převelikou škodu.“ Pán usedl ke klobouku a milý chalupník se vyšvihl koníkovi do sedla a zamířil domů. Milostpán seděl a čekal. Čas pomalu plynul a chalupník se pořád nevracel. Pánovi se čekání zajídalo víc a víc. Rozhodl se, že vezme vzácného ptáka i s kloboukem na zámek, vždyť si pro ně může pak chalupník k němu zajít. Nadzdvihl opatrně klobouk, strčil pod něj ruku – a lap! Vytáhl suchou hroudu. Vše mu bylo jasné. Láteřil, proklínal šibala, ale nic platné mu to nebylo. Pěšky se musel domů vypravit. Chalupník už se mezitím k vesnici blížil a z dálky na ženu křičel: „Nic se neboj, ženo! Nezbiju tě. Našel jsem ještě hloupější lidi, než jsi ty.“
~ 14 ~
