Hodnocení festivalu Jičín – město pohádky (zpracovala Michaela Otterová)
Tento text vznikl na základě smlouvy o dílo s městem Jičín. Obsahuje hodnocení programu festivalu Jičín – město pohádky (JMP) s ohledem na možnost jeho zařazení do projektu Národní kronika (NK), jak ho ve spolupráci s panem P. Martinovským předložil pan N. V. Palatajkov. Hodnocení vychází z přímé zkušenosti dvoudenního pobytu na festivalu (10.-11. 9. 2011) a snaží se ho vnímat v širších souvislostech – nikoli pouze jako sled jednotlivých bodů kulturního programu. Z této perspektivy pak recenzentka usuzuje na možnost jeho eventuálního začlenění do projektu NK.
Celkový dojem: Hned zkraje je třeba říci, že Jičín je celoročně městem vlídným k rodinám s dětmi. Jeho kulturní nabídku (Rumcajsova ševcovna, interaktivní expozice Rumcajsův svět Radka Pilaře, Regionální muzeum na zámku), ale i herní zázemí (hřiště u Valdické brány, „drak“ na Žižkově náměstí atd.) mu mohou závidět města mnohem větší co do počtu obyvatel. Účastník festivalu přicházející na náměstí poprvé si okamžitě vybaví Čtvrtkovy a Pilařovy večerníčky: brána, kostel, zámek i čtvercové náměstí se zachovalými podloubími jsou i v reálu velmi malebné. Vzápětí se však dostaví nepříjemný pocit: celé náměstí je totiž zaplněno množstvím stánků, které působí neuspořádaně a mezi nimiž lze jen obtížně procházet. Navíc jsou mnohdy neestetické, některé dokonce z igelitu. Počáteční malebný dojem je pryč a nabízí se otázka: Skutečně nelze vizuální podobu stánků pohlídat, tak jako se to stalo v souvislosti s vánočními trhy např. v Hradci Králové? Vždyť stánky se v Jičíně jistě neobjevují jen jednou do roka. Stejně nepěkným dojmem působí hlavní pódium – stylizovaný hrad zůstává na úrovni laciných kulis. Je toto opravdu Pilařovo dědictví? Pochvalu naopak zaslouží estetické vyvedení vstupenek, na nichž se objevují vítězné obrázky z festivalové soutěže. To je příklad zdařilého zapojení dětské tvořivosti do festivalu, bohužel jen v malém měřítku. Již od sobotního rána se Valdštejnovo náměstí plnilo návštěvníky a bylo zřejmé, že jičínský festival je zavedenou akcí, která rozhodně netrpí nedostatkem zájemců. Na náměstí panoval čilý ruch: v cípu u Valdické brány převládaly stánky či vozy s občerstvením, v cípu směrem k ulici Čelakovského byly umístěny houpačky a kolotoče, v cípu směrem k Fortně (tj. 1
v úhlopříčce k Valdické bráně, tj. hlavnímu vstupu) stálo hlavní pódium, zbytek prostranství zaplňovaly stánky se zbožím, stánky tvůrčích dílen a také několik přenosných ohrádek s kostkami (tzv. „kostkovišť“). Současná meteorologická stanice uprostřed náměstí byla ze všech stran obklopena kontejnery. Stánky s občerstvením: Co se týče stánků s občerstvením, nešlo si nevšimnout, že se kolem nich v předchozích dnech strhla prudká debata. Spor se vedl o to, zda mají tyto stánky stát na Valdštejnově náměstí, anebo raději na sousedním „Rynečku“. Aniž bych se chtěla v debatě o jejich umístění přiklánět tu či onu stranu (nebyla jsem na festivalu ve dnech, kdy došlo k jejich dočasnému přesunutí), musím konstatovat, že samotná skladba občerstvení pro mě byla kulturním šokem. Výběr mezi langoši, maďarskými langoši, grilovanými kuřaty, čínskými nudlemi, domácím bramborákem a klobásami evokoval situaci raných devadesátých let. Doba však pokročila a dnes na festivalech všeho druhu lze pořídit velmi chutnou a především pestrou stravu. O to tristnější je, že právě zde, na dětském pohádkovém festivalu, dosud vládne přepálený tuk. Co se týče nápojů, již ve 20.00 mi bylo řečeno, že nealkoholické pivo došlo. Varianty byly v podstatě dvě: více či méně alkoholická piva, anebo sladké sycené vody. Džus z čerstvého ovoce nebo alespoň nějaké zdravější balené pití pro děti, které tu čekaly na ohňostroj, v nabídce chyběly. Dětské tvůrčí dílny a stánky s výrobky: Velmi příznivě hodnotím zejména širokou a rozmanitou nabídku dětských dílen, a to nejen na náměstí, ale i u zámeckého parku, v domě na Žižkově náměstí či v okolí tzv. Šapitó. Množství dětí si mohlo vyzkoušet rozmanitou činnost, aniž přitom vznikaly fronty. Zvlášť pozitivní je okolnost, že do organizace této činnosti byli jako lektoři zapojeni středoškoláci z regionu, ať už v dílnách manuální tvořivosti (truhlářské, cukrářské, sklářské), nebo i kybernetické (malování prstem na počítači, tvorba krátkých animovaných filmů). Domnívám se, že taková spoluúčast mladých lidí na dětském festivalu je prospěšná pro obě strany a je nakonec větším přínosem než pouze účast profesionálů. Chybělo mi nicméně užší tematické zaměření dílen přímo na JMP. Nabízí se zde srovnání se souběžně probíhajícím pražským dětským festivalem Vyšehrátky, kde organizátoři koncipovali některé výtvarné dílny přímo jako poctu jubilantu Pilařovi. V rámci projektu „trenažér Pilař“ si tak mohly děti vyzkoušet různé umělcovy techniky jako asambláž, malbu na ovoce, ale i animaci. Takové tematické
2
zacílení by bylo v Jičíně obzvlášť případné. (Jistým pokusem v tomto smyslu byla sekce hádanek a všemožných úkolů v arkádovém nádvoří zámku.) Zboží, které bylo k dostání na prodejních stáncích, vesměs odpovídalo povaze akce, vyjma několika položek vyloženě pouťového charakteru (světelné meče, nafukovací Šmoulové). Překvapivě malé bylo zastoupení knižních stánků – zde v dobrém smyslu vyčníval stánek nakladatelství Trnka. Pohádkové noviny: Tuto tiskovinu jsem si mohla zakoupit pouze v sobotu, nedělní číslo již totiž nevyšlo. Je pravdou, že nedělní program byl poněkud řídký i to, že celý festival překvapivě končil již v 16.00 – hlavní nápor návštěvníků by se přece dal očekávat o víkendu, tedy nejen v sobotu, ale i v neděli... Ale zpět k novinám: Pohádkové noviny tvořily čtyři stránky formátu A4. První strana byla věnována sporu o stánky, včetně ankety, bohužel velice amatérsky zpracované. Tvořila ji stupnice 0-10-20-30-40 a dva vodorovné proužky s popiskou „Náměstí“, resp. „Ryneček“. Pokud ta čísla znamenala počet dotázaných, pak se ve výsledku pro Valdštejnovo náměstí vyjádřilo 29 hlasujících, zatímco pro Ryneček 8 – hlasovalo tedy cca 37 účastníků festivalu, což není právě objektivní vzorek. Jelikož příspěvek (jako ani žádný jiný článek) nebyl podepsán, automaticky jsem přelistovala na tiráž, abych zjistila, kdo takovou práci odvedl. Dočetla jsem se však pouze, že „Pohádkové noviny – řídí, píše, kreslí, po nocích lepí a rozmnožuje parta super lidí, kteří nejsou za nic zodpovědní“. Uvnitř plátku se pak nacházel jeden bezobsažný minirozhovor s P. Šporclem, jeden článek byl pouhým přepisem sobotního programu do vět, následovala jedna osmisměrka,jedna básnička, jedna rádoby vtipná rubrika o choreografii, tři podivné „zprávy“ o předchozím programu (cituji: „Kvalitu filmu se neodvažuji hodnotit, můj slovník nemá pro toto vhodné výrazy.“), jeden nevtipný vtip o klíčích, výčet sponzorů a jeden informační článek o nedělním programu, zakončený pozvánkou na večerní televizní pořady (sic!). Poslední stranu tvořil (pro lepší zapamatování) aktualizovaný sobotní a nedělní program plus dvě zdravice. Anonymní redakce tedy na čtyřech stránkách nevyplodila ani jednu recenzi, pouze několik „legrácek“. Na tomto místě nelze nezmínit sobotecký věstník SPLAV!, vycházející po celý týden (ano, i poslední den) v průběhu festivalu Šrámkova Sobotka. I ten stojí 10 Kč, i ten patrně vydává „parta super lidí“, jenže ti se pod texty podepisují a především dokáží kriticky myslet. Ostatně možná by vůbec nebylo zapotřebí nezávislých recenzí, kdyby na JMP začaly fungovat skutečné festivalové noviny hodné toho pojmenování.
3
Tento svůj negativní dojem jsem chtěla napravit v neděli ráno a proto jsem se v MIC zeptala na předchozí čísla. Bylo mi však řečeno, že stejnou otázku položili o hodinu dříve přímo redakci, která odvětila, že již všechno zabalila a žádná předchozí čísla k mání nebudou. Míra jejího nasazení tedy nebyla veliká v žádném ohledu. Program: Předně musím poznamenat, že samotné letošní téma festivalu – tanec – považuji za nešťastné. Jistě, ve Čtvrtkových dílech se o tanci hovoří, stejně jako se tam hovoří o jídle nebo o armádě i o mnoha dalších věcech, aniž by z nich někdo chtěl učinit festivalové téma. Tanec má k pohádce přece jen nepřímý vztah. Jestliže tedy do Jičína přijedou rodiče s dětmi, nota bene ti, kteří dosud „Pohádku“ nenavštívili, očekávají od festivalu s názvem Jičín, město pohádky pochopitelně především pohádky. A těch bylo v sobotu i v neděli na programu velmi málo. Představení O Bruncvíkovi, které se v sobotu (tj. v hlavní festivalový den) mělo hrát celkem třikrát, bylo předloženo na neděli. Tím se sobotní pohádková nabídka scvrkla na 4 položky: na loutkovou pohádku Jak Kašpárek přišel ke své Rozárce (hrála se 2x, v LD Srdíčko), na pohádku O hadovi, na Karlovu a Jaromírovu pohádku a na pohádku Vlk a hlad (která byla ovšem do programu naopak doplněna později, takže řada lidí se o ní nedozvěděla). Problém je, že všechny tři naposled zmíněné pohádky sehrálo Divadlo dobré kávy, což je shodou okolností divadlo jednoho herce. Ergo větší polovinu pohádkového programu hlavního festivalového dne měl na starost jediný člověk. Naštěstí pro publikum byl tím člověkem Jakub Folvarčný, jehož improvizační umění a nevšední schopnost komunikovat s dětskými diváky učinily ze všech tří představení skutečný divadelní zážitek. Nedělní program byl na pohádky opět chudý. Třebaže Divadélko Srdíčko hrálo své představení toho dne dvakrát, nemohlo pojmout všechny děti lačné pohádek, takže jich část musela odejít s nepořízenou. Přišly tak o svěží a vtipnou hru místního souboru Kašpárek učněm čarodějovým. Ze soboty přesunutý Bruncvík se sice v neděli odehrál v arkádách dokonce třikrát, ale tato loutková adaptace známé české pověsti nepřinesla absolutně žádný tvůrčí vklad. Navíc byli herci natolik zaměstnáni voděním loutek, že za ně nezvládali mluvit. Proto postavili před diváky jakýsi přehrávač s malými bedničkami, který měl obstarat zvuk za ně. Přístroj ovšem nebyl pro takový výkon uzpůsoben, takže sebetišší publikum nemělo šanci v záplavě šumu uslyšet, co si postavy říkají. Taneční či hudebně-taneční vystoupení měla více či méně dobrou úroveň. Mírným zklamáním bylo Hudebně poetické vyprávění o Antonínu Dvořákovi plzeňského souboru Gutta, uvedeného na hlavním pódiu v sobotu v „hlavním dopoledním čase“, tj. od 10.00. 4
Chichotání a zmatek na jevišti by přece jen měly být při třetí repríze již eliminovány. Nepříjemným průvodním jevem některých tanečních vystoupení, ať už na hlavním pódiu, nebo v parku, byl jejich hlučný hudební doprovod, který se na větší vzdálenost redukoval na jednotvárný rytmus a otřesy půdy. Děti i rodiče tak byli při tvořivé činnosti často obtěžováni hlukem, kterému nešlo uniknout. Že je tato hudba dotvářena pohybem na pódiu, přitom zajímalo jen menší část návštěvníků. Hlavní hvězdou sobotního večera, na jejíž vystoupení bezprostředně navazoval očekávaný ohňostroj, byl David Koller. Ten je v rámci české pop-music dozajista přijatelnou postavou, nicméně je to zvláštní volba pro dětský festival – vždyť těžiště bývalého frontmana skupiny Lucie spočívá v 90. letech, tedy v době, kdy tyto děti ještě ani nebyly na světě. Loňský hudební host – formace Kašpárek v rohlíku – byl festivalu jistě typově bližší. Kollerovi navíc nekonkuroval žádný jiný program. Je škoda, že se např. v kině souběžně nepromítalo nějaké pásmo animovaných filmů. Po ohňostroji se na nádvoří Jezuitské koleje konala ještě jedna performance – experimentální, surrealisticky laděná etuda, která tu vznikla během 40 hodin. Sice nešlo o žádný nezapomenutelný zážitek, ale přesto je nutno s povděkem kvitovat, že byla místní mládež zapojena do takovéto improvizace. Rovněž vystoupení hudebních formací z Jičína a okolí na hlavním pódiu v pozdních večerních hodinách ukazuje sympatickou snahu dát prostor regionální kultuře. Měla jsem možnost zaslechnout skupinu Ego retro music z Hořic, která svým vystoupením přispěla k dobré atmosféře na náměstí. Hudebním vrcholem sobotního večera nicméně nebyly ani regionální skupiny, ani David Koller, nýbrž pětičlenná Hradecká cimbálka, která vystoupila v zámeckých arkádách. Její profesionální nasazení, improvizační schopnosti, repertoárový záběr a neutuchající energie (hráli zhruba 2,5 hodiny, z toho poslední hodinu přídavky na přání) byla rozhodně jedním z nejvýraznějších zážitků z celého festivalu. Zda je tomu tak dobře, či nikoli, je na zvážení. Tanec a hudba zkrátka letos (alespoň v obou závěrečných dnech) v programu jednoznačně dominovaly nad slovem. Že se za celý víkend nekonalo vůbec žádné čtení ale každopádně považuji za chybu. Jistě to nebylo dáno finančními limity – vždyť autorské čtení některého z tvůrců dětských knih anebo třeba prosté non-stop čtení pohádek přihlášenými zájemci ve vyhrazené místnosti, by festivalový rozpočet výrazněji nezatížilo. Hodnocení kvality letošního programu není tedy z mé strany jednoznačné. Střídala se v něm vynikající vystoupení s výkony průměrnými nebo i lehce podprůměrnými. Každopádně se domnívám, že tak zavedený festival, jakým JMP je, může, ba přímo má mít ctižádost nabídnout skutečně to nejlepší z tvorby pro děti, nikoli pouze „všehochuť“.
5
Projekt Národní kronika: Tato recenze byla zadána výslovně se záměrem zhodnotit možnost zařazení JMP do projektu NK, jak jej městu Jičín předložil pan Nikolaj V. Palatajkov ve zpracování Mgr. Pavla Martinovského, předsedy Asociace učitelů dějepisu České republiky. V tomto materiálu je kladen důraz na étos vlastenectví (nikoli v nacionalistickém slova smyslu), na spjatost s regionem, na formování historického povědomí mladých lidí prostřednictvím jejich vlastního pátrání, potažmo bádání. V projektu jsou uvedena příkladová témata: čeští legionáři, četnictvo, Sokol, odsun, kolektivizace či Charta 1977. U těchto témat si poměrně dobře lze představit, jak studenti na základě vlastního bádání v archivech, s případným použitím metody orální historie, získávají autentické informace, cennější nežli „předžvýkaná“ fakta v učebnicích dějepisu. Nicméně zařazení JMP do takového projektu se mi jeví jako problematické. Festival Jičín – město pohádky přece není historickým faktem, o němž by se měly vyzískat nějaké zasuté informace, nýbrž je naopak prezentací živé kultury. V souvislosti s projektem Národní kronika připadá v úvahu spíše studium genia loci Jičína a jeho vlivu na osobnosti zde žijící a působící (Valdštejnem počínaje, přes Gebauera, Kubína a Krause až třeba právě ke Čtvrtkovi s Pilařem). Při pozorném čtení průvodního dopisu je ostatně zřejmé, že pan Palatajkov nežádá o to, aby byl do Národní kroniky zařazen přímo jičínský festival, nýbrž žádá obecněji o podporu a realizaci zmíněného projektu ve městě Jičín. Tento jeho záměr ovšem přesahuje rámec mého hodnocení.
6
