Historie kočičí zoologie

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis

Historie kočičí zoologie Vít Štejnar 2011 - 2016

Vít Štejnar

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ

2011 - 2016

Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptol emaiovského období 664 – 30 před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS

Historie kočičí zoologie

Text © Vít Štejnar 2011 - 2016

KDYBY ZVÍŘATA DOVEDLA MLUVIT , PES BY BYL VÝŘEČNÝ CHLAPÍK , ZATÍMCO KOČKA BY BYLA GRACIÉZNÍ DÁMA SE VZÁCNÝM DAREM NIKDY TOHO NEŘÍKAT PŘÍLIŠ MNOHO.

MARK TWAIN

HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE


Zoologie je přírodní vědou spadající do okruhu věd biologických, jejímž předmětem je studium živočichů. Slovo zoologie pochází ze spojení dvou řeckých slov ζοον – zvíře a λόγος – slovo. A vědu zoologickou prý vymyslel Aristoteles. O Aristotelovi ze Stageiry bylo napsáno už tolik, že není potřeba představovat si jej podrobněji, zmiňme tedy alespoň, že se narodil roku 384 před naším letopočtem v osadě Stageira na poloostrově Chalkidiké v dnešní Makedonii a zemřel v roce 322 před naším letopočtem v Chalkidě. Byl to Platónův žák, jeden z nejvýznamnějších filozofů dějin a zakladatel mnoha věd, kromě už zněměné zoologie fušoval třeba do geologie, astronomie, biologie, ekonomie, etnografie, politiky, logiky, lingvistiky, a mnoha dalších. Napsal prý na čtyři sta knih, u mnohých je autorství ale sporné. Co se zvířat týká, můžeme jmenovat například O historii zvířat, O chůzi zvířat, O pohybu zvířat, O částech zvířat, O zkoumání živočichů… všechny mají jedno více méně společné, popisují to obecné, to nejdůležitější. Aristoteles ale nebyl ani první ani poslední, kdo popisoval chování zvířat. Pojďme se kouknout na to, jak se pohled na kočky v proměnách času proměňoval. Anebo neproměňoval… Stěžejních pro nás bude několik autorů, o mnoha z nich už jsme se zmiňovali. Takový příkladem může být Hérodotos Halikarnásský (484 – 430 nebo 420 př. n. l.), významný antický historik a cestovatel, zvaný spolu s Ciceronem jako „Otec dějepisu“. Ve své knize Dějiny popisoval všechno možné, co zažil na cestách po západě Itálie, do Babylonie, do Egypta… Právě z Dějin se můžeme leccos dozvědět o jeho pozorování lvů.

http://vikulka.ic.cz/

Tvůrcem pravděpodobně nejstarší přírodovědné encyklopedie je Gaius Plinius Secundus, známý i pod jménem Plinius Maior, anebo česky prostě Plinius starší (23 – 79 n. l.). I on napsal více knih, pro nás bude nejzajímavější Naturalis historia, dílo o 37 knihách (a jediné dílo Plinia staršího, které se zachovalo kompletní) popisuje jednotlivé přírodní vědy, přičemž převážně ba téměř výhradně cituje ze starších děl. Plinius starší se živil jako voják, byl velitelem římského loďstva v Misenu. Za svojí funkci položil i život, zemřel totiž roku 79, když se se svými loděmi pokoušel opustit přístav a evakuovat obyvatelstvo před výbuchem sopky Etny. Před stejnou erupcí, která pohřbila Pompeje.

Gaius Plinius Secundus Rytina z Grande Illustrazione del Lombardo Veneto ossia storia delle città, dei borghi etc.; Cesare Cantù, Milano 1859, Vol. III

8


Isidor Sevillský, Bartholomé Esteban Murillo portrét z katedrály v Seville, Španělsko; olej na plátně; 1655 Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

Učitel církve, svatý Isidor ze Sevilly (asi 560 – 4. dubna 636) byl encyklopedista a biskup v Seville, jeden z nejuznávanějších, nejvyhledávanější pisatelů středověku. Svým dílem ovlivnil mnohé následníky, díky čemuž jej papež Benedikt XIII. v roce 1722 pasoval na „učitele církve“. Nás bude zajímat jeho nejvýznamnější dílo s názvem Origines sive Etymologiae (Počátky neboli Etymologie), což je soubor dvaceti knih objasňujících vlastně celé tehdejší lidské vědomosti. Věnuje se tu gramatice, rétorice, dialektice, aritmetice, geometrii, astronomii, hudbě, teorii harmonie a kromě mnoha dalšího samozřejmě i zoologii. Další středověký učenec, františkán, který se zabýval přírodou a zvířaty, je Bartholomeus Anglicus, či Bartoloměj Anglický (1203 – 1272). Jeho nejvýznamnější encyklopedické dílo je De proprietatibus rerum (O vlastnostech věcí) datované rokem 1240. Bartholomeus jej měl napsat na univerzitě v Magdeburgu v Sasku jako jakousi učebnici. Uvádí v ní poměrně podrobně, z jakých starších zdrojů čerpal, a porovnává staré a nové poznatky. De proprietatibus rerum je soubor devatenácti knih, pojednávajících o Bohu, andělech a 9

démonech, lidské mysli, duši, fyziologii, medicíně, anatomii, základních přírodních elementech, geografii, mineralogii, zvířatech, barvách, chutích, kapalinách, a mnohém jiném. Abychom si mohli porovnat antické, středověké a novověké nazírání na svět, použijeme věhlasného díla věhlasného zoologa. V letech 1864 1869 vydal zoolog Alfred Edmund Brehm (2. února 1829 – 11. listopadu 1884) prvních šest svazků encyklopedie Život zvířat. Tehdejší publikace ovšem nesla název Illustriertes Thierleben. Postupně vyšly ještě další čtyři svazky a tak dnes jsou čtyři díly věnovány savců, čtyři další díly ptákům, a po jednom díle plazům, obojživelníkům a rybám a bezobratlým. Život zvířat je zoologická publikace rozsahu, který nebyl nikdy překonán a dodnes je vlastně základním zdrojem dalších publikací. Jakékoliv nové vědecké výzkumy toto dílo vlastně jen doplňují a zpřesňují, vlastně téměř nikdy Brehmem uváděná pozorování nepopřely. Sám Alfred Edmund Brehm byl protestantským pastorem a amatérským ornitologem. Právě přes ptáky se Brehm dostal k zoologii jako takové. A kvůli zoologii v mládí opustil i studia architektury. Sám se

Alfred Edmund Brehm Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

Vikulka, CZ


Kočky číhající na myš Ilustrace z kodexu Ashmole 1462 Zdroj: Bodl eian Library, University of Oxford

účastnil několika přírodovědeckých expedic do severní Afriky, Etiopie, Španělska, Skandinávie či na Sibiř. Jeho zoologický věhlas a erudovanost mu časem vynesly post ředitele zoologické zahrady v Hamburku a veřejného akvária v Berlíně. Z českého pohledu bude zásadním novodobým zdrojem kočičích informací Ottův slovník naučný, největší tištěná encyklopedie napsaná a doplňovaná v letech 1888 – 1909. Tedy její první vydání. Dodnes totiž vychází novodobý Ottův slovník naučný, doplňovaný a mnohé novější poznatky a hesla. Svým rozsahem je údajně druhou nejúplnější encyklopedií světa po Encyclopaedia Britannica. Samozřejmě věhlasných zoologů žilo mnohem více, ať už to byli Richard Lyddeker, Thomas Pennant, nebo náš Jan Svatopluk Presl, zmínit ale všechny by bylo nad možnosti http://vikulka.ic.cz/

našeho vyprávění. Spokojme se aspoň s uvedeným výběrem. Jako první si vezmeme na přetřes kočku. Myšleno tu malou, domácí kočku. Pravděpodobně nejstarší zoologickou zmínku o kočkách najdeme u Isidora Sevillského. „Kočka (musio) dostala své jméno protože útočí na myši (mus). Někteří však říkají, že její jméno je cattus, od slova chytat (capture); jiní zase, že cattat (vidět), protože vidí tak ostře, že prozře i tmou.“ Bartholomaeus Anglicus pak o kočkách píše jako o zvířatech od mládí chlípných. Jako koťata jsou sice rychlá, poddajná a veselá, ale v dospělosti se stávají línými a mají svou hlavu. Jako koťata skáčou na všechno, co se před nimi jen pohne, ale v dospělosti u myších děr jen tiše leží a čekají až myš vyleze sama. „Najde je spíš čichem než zrakem a loví je v skrytých místech; a když už chytí myš, hraje 10


Číhající kocour Ilustrace z kodexu Ashmole 1462 Zdroj: Bodl eian Library, University of Oxford

do něho hozena, a sluje proto „ohnivá kočka“. Kdo jí utopí, nemá již dále žádného štěstí nebo jest po sedm let nešťasten; kdo ji zabije, není rovněž dále šťasten; kdo ji bije, musí to činiti ze zadu. Kočka přitahuje k sobě nemoci; avšak její mrtvola, zakopá-li se po práh dveří, přináší domu neštěstí. Kočičí maso jest dobré proti souchotinám; kdo však spolkne kočičí chlup, dostane je, a učiní-li to malé dítě, neroste již. Černé kočky čarují člověku peníze a činí ho neviditelným, chrání pole a zahradu, hojí padoucnici a záškrt; jmenovitě černí kocouři slouží k příšerným kouzlům. Dosáhnou-li kočky věku 7 nebo 9 let, stávají se samy bytostmi čarodějnými a za noci Valpurginy chodí do shromáždění čarodějnic nebo hlídají podzemní poklady. Čistí-li se kočka nebo hrbí-li hřbet, přijdou hosté; jezdí-li prackami po uších, znamená to vznešenou návštěvu; natahuje-li zadní nohy, přijde někdo s holí; myje-li se však a na někoho se při tom podívá, dostane tento člověk ještě théž dne výprask. Křičí-li kočka před domem, nastane v tomto domě brzy hádky nebo neštěstí, ano i smrt; sváří-li se kočky v noci páteční, povstane brzy po té i v domě svár; sedí-li před oddavkami kočka na oltáři, bude manželství nešťastné. Bílá příšerná kočka, jež venku za oknem přede, zvěstuje, že za dvě hodiny někdo zemře.“ Nicméně, na přelomu století

si s ní a až potom ji sežere.“ Popisuje i kočičí chování při námluvách: „V době lásky spolu kocouři těžce bojují o kočky a koušou se a škrábou. A dělaji přitom velký hluk, když se perou, trvá to tak dlouho, dokud jeden druhého neshodí z nějakého vysokého místa.“ O zhruba dvě stovky let později v 15. století popisoval kočky náš Mistr Pavel Žídek v Knize dvacatera umění. Píše tu o nich jako o zvířatech veskrze užitečných, ryze negativní informace tu nenajdeme: „Kocour (murilegus) je kočka domácí (cattus domesticus). Zvláště samec se nazývá kocour (murilegus) a samici se říká kočka (cattus), ačkoliv podle gramatiků je to slovo rodu mužského. Má velkou hlavu a oči mu v noci svítí jako uhlíky. Činí v skrytu úklady krysám a myším, dlouho vysedává před myší dírou a pozorně ji sleduje, aby chytil kořist, kdyby se ukázala.“ Názory ovlivněné církevními dogmaty byly vskutku odolné. Ještě z doby o nějakých čtyři sta let mladší je vyprávění o kočkách, které napsal německý teolog, protestant, Adolf Wuttke (10. listopadu 1819 – 12. dubna 1870) v knize z roku 1865 Der deutsche Volksaberglaube der Gegenwart: „Kočka jest věštkyní a má moc kouzelnou. Trojbarevná kočka chrání dům Kocour číhající na myš od ohně a jiného neštěstí, lidí ilustrace z kodexu Latinus 6338B, str. 18r od zimnice, hasí též oheň, je-li Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique 11

Vikulka, CZ

HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE devatenáctého a dvacátého byly už poměrně rozšířené další zdroje – vědecké. Nespornou hodnotu má Ottův slovník naučný, jen o necelých čtyřicet let mladší, než kniha Wuttkeova. Otta už na to jde přeci jen vědecky. Kočky řadí do sekce šelem kočkovitých (Felidae), rodu Felidae a podrodu Felis. V následujících letech se však taxonomie (klasifikace organismů) koček měnila a mění se dodnes. Dodnes nejsou všechny výklady jednotné, ten nejčastější je, že kočka domácí náleží k šelmám (Carnivora), čeledi kočkovitých (Felidae), k podčeledi malých koček (Felinae) rodu kočka (Felis). Otta pod pojmem kočka rozumí „menší šelmy kočkovité starého světa bez chvostů na boltcích, se zornicí v podobě svislé štěrbiny a s drápy dokonale zatažitelnými“. Pod tímto vysvětlením najdeme kočku domácí a kočku divokou, což není nic překvapivého. Podle Otty sem ale patří i manul, dnes řazený do samostatného rodu Otocolobus, či kočka plavá. Pojďme si je představit očima pisatelů z konce 19. století: „V Evropě jest domovem k-ka divoká (Felis catus L.), stará šelma zdéli 80 cm, s ocasem jen 30 cm dlouhým, tlouštky všude rovné, na konci tupým a nikoli zašpičatělým, s hlavou zavalitou a hojnými kníry. Hustá a dlouhá srst má barvu šedou, někdy málo nahnědlou nebo zažloutlou s načernalými pruhy příčnými; jen zpodek těla a vnitřek stehen mají barvu světlejší, nažloutlou, na břiše jsou řídké skvrny tmavé, na hrdle skvrna žlutavě bílá. Na temeni jsou 4 podélné pruhy černé, z nichž oba vnitřní pak splývají v prostřední temný pruh hřbetní; oko má duhovku červenavě žlutou. Ocas jest černě kroužkován a také na konci černý. Domovem k. divoké je střední Evropa kromě Čech a končin severnějších, zejména pak jižní a východní krajiny evropské. U nás byla poslední tato šelma ulovena v Blánském lese r. 1836; v březnu r. 1895 zastřelili jeden kus na panství oseckém, ale ten se asi za tuhé zimy sem ze sousedních hor Německa zatoulal. Divoké k. přebývají v rozsáhlých a hustých lesích hlavně jehličnatých, ve krajích skalnatých. Mívají pelech v houštinách, ano i v močálech, ale žijí jako samotáři kromě té doby, kdy se mají pářiti. Děje se to v únoru; v dubnu mívá samice 5, 6 mláďat. Jsou to http://vikulka.ic.cz/

šelmy škodlivé; vycházejí na lov se soumrakem, živí se především hlodavci a ptáčaty, ale napadají i zvěř a jiné větší savce. Proto i pro kožešinu je lidé pronásledují. Příbuzná k-ka stepní, manul (F. manul Pall.), jest menší a nižší (délka těla 52 cm, ocasu 27 cm) a má srst světle šedou; na líci jest pruh černý, temeno poseto drobnými skvrnami téže barvy, hruď jest na předu černá, na žlutavě šedém ocase je 6 kroužků černých a také konec jeho má barvu černou. Tento druh jest domovem ve stepech vysoké Asie a v jihových. Sibiři. Ještě menší k-ka plavá (F. maniculata Rüpp.), zdélí jen 50cm a s ocasem 25 cm dlouhým, má srst nahoře žlutavou nebo také trochu do šeda, uprostřed na hřbetě poněkud narudlou, na bocích světlejší, vespod bělavou. Na temeni hlavy a na šíji má 8 temných pruhů podélných, na trupu a na nohách podobné pruhy příčné, ale nepříliš zřetelné, na ocase 3 kroužky černavé a konec téže barvy. Žije v Palestině, Nubii, Habeši, Súdánu a tu a tam i ve vnitřní Africe.“ A konečně o domácích kočkách Otta píše: „Od ní bezpochyby pochází naše k-ka domácí (F. domestica Briss.). Má na rozdíl ode všech popsaných druhův ocas delší než polovinu těla, ku konci zúžený a tu kratší srstí pokrytý. Barva srsti bývá rozmanita; známe k. bílé, černé, s bílou skvrnou na hrudy, barvy

Kočka divoká Ilustrace z knihy The Wild Cat of Europe; Edward Hamilton , Londýn 1896

12


Egyptská kočka Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

žemlové, ryšavé, šedé aj., pak k. všelijak žíhané a skvrnité, ano i trojbarevné, tj. bílé se žlutavými a černavými skvrnami (z pravidla kočky, nikoli kocouři). K-ka domácí je kromě nejstudenějších krajin severních a horských snad všude zvířetem domácím; v Evropě byla ještě v XI. a XII. stol. dosti vzácna. Lne spíše k domu než k rodině svého živitele, jíž se jen houževnatě drží, má-li se dobře. Jest to zvíře čistotné, velmi užitečné, hubící hlodavce (myši) i hmyzy škodlivé, ač i po ptáčatech pase a mlsnotu svou vždy ukrotiti nedovede. Jest chytrá, odvážna i statečna, má výborný zrak a sluch; příslovečná faleš její není vlastností všech koček vůbec. Všecky její pohyby jsou ladny; za kořistí se plíží, umí tělo ku podivu prohýbati a provléci dosti úzkou štěrbinou. Obratně šplhá a skáče; letích s výše vždy na měkká bříška tlap dopadá. Jinak sedává na zadních nohách, přední majíc vzpřímeny; spává svinuta v kotouč. Hlas jest známé mňoukání; také „přede“, funí a ze zlosti prská. Tou dobou, kdy se k. páří pronikavě v noci po střechách křičívají. Bývá to dvakráte do roka; poprvé koncem února 13

nebo počátkem března, podruhé v prvých dnech června. Po 55 dnech mívá pak samice 3 – 6 mláďat, která teprve as 9. dne prohlédnou; samice je pečlivě ošetřuje, statečně jich brání a vůbec na jevo dává upřímnou lásku mateřskou. – Z odrůd k. domácí jsou nejznámější k-ka angorská (F. d. angorensis; z jižní Sibiře) s dlouhou hebkou srstí barvy bílé, někdy žlutavé nebo našedivělé, pak k-ka krátkoocasá (F. d. ecaudata; z ostrova Manu) s vysokými nohami a krátkým ohonem.“ Relativně ze stejné doby pochází Brehmsův Život zvířat. Ten se kočkám věnuje mnohem podrobněji, není divu, Ottův slovník naučný je obecnou encyklopedií všelikých vědomostí a znalostí, zatímco Brehms se věnuje jen a jen zvířatům, jen pro srovnání, část zabývající se kočkovitými šelmami zabírá přes sto stran a o kočce domácí v české verzi z roku 1906 v překladu Josefa Soukupa se píše na více než jedenácti stranách. Tak tedy ze Života zvířat o kočkách domácích:

Vikulka, CZ

HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE „Dosavadní naše výzkumy ukazují k tomu, že kočka ochočena byla nejprve od starých Egypťanů, nikoli od starých Indů nebo národů severských. Staroegyptské památky dávají nám obrazem i písmem, jakož i mumiemi určitou o tom zprávu, dějiny ostatních národů neopravňují ani k domněnce. Právě ta okolnost, že nalézáme v hrobkách nejen mumie kočky domácí, nýbrž i mumie rysa bahenního, podporuje dle mého mínění názor právě vyslovený, neboť jest tím podán důkaz, že za doby květu staroegyptské říše ještě stále se lidé zaměstnávali cyhtátním a, což totéž znamená, ochočováním divokých koček. Před časy Herodotovými setkáváme se se jménem kočky u starých řeckých spisovatelů, a z toho, jakož i z té okolnosti, že i později Řekové a Římané jen krátce se o ní

zmiňují, lze souditi, že zcela pomalu jen z Egypta se šířila. Z Egypta dostala se kočka nejdříve asi na východ; víme mimo jiné, že byla obzvláštním miláčkem proroka Mohameda. … Naše domácí kočka hodí se výborně k poznání celé čeledi, neboť každý ji může pozorovati. Jest tvorem neobyčejně švarným, čistotným, půvabným a roztomilým, každý její pohyb jest ladný a příjemný a její obratnost skutečně podivuhodná. Chodí odměřeně našlapujíc tak tiše svými sametovými tlapkami, jejichž drápy jsou pečlivě vtaženy, že člověk její chůze naprosto neslyší. Každý její krok prozrazuje pohyblivost, která jest jí vlastní, spojenou s největší ladností a půvabností. Jen je-li pronásledována jiným

Kočka mramorovaná Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895


14

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ zvířetem nebo náhle polekána, zrychluje svou způsobem, jinak, když něco žádají, jinak když chůzi v běh, záležející ze skoků rychle za se mazlí, jinak, staví-li se k vádě nebo boji,“ sebou následujících, jimž dosti rychle se praví již Gesner velmi správně. Pes ani pohybuje a téměř vždy nepříteli uniká, zdaleka není schopen tak vyjadřovati své poněvadž umí využíti chytře každého úkratu a žádosti jako kočka. Její „mňau“ mění se dostati se na jakoukoli výši. Leze snadno a nejrozličnějším způsobem, kočka je vráží brzy obratně, zachycujíc se svými drápy po krátce, brzy dlouze, brzy protáhle, brzy stromech a zdech drsných i měkkých; v širém úsečně, podle toho, prosí-li, naříká-li, žádá-li poli neběží právě rychle, každý pes jí tu si čeho či hrozí. Ke zvuku „mňau“ druží se dohoní. Velikou její obratnost viděti jest ještě jiné zvuky, jichž nelze slovem zejména při skocích ať je provádí dobrovolně vystihnouti, které po případě pojí se v píseň, nebo z donucení. Ať padá jakkoli, vždy „jež by obměkčila kámen a člověka připravila dopadne nohama a to poměrně lehce na o rozum“, poněvadž střídají se tu nejen zvuky měkká bříška šlapadel. Nikdy se mi mňoukavé, nýbrž i kňouravé, ječivé a temně nepodařilo, abych kočku, kterou jsem držel řvavé, se zvláštním prskáním, jímž se obrácenou hřbetem dolů těsně nad stolem vyznačují všecky kočky. nebo nad židlí, tak pustil, aby hřbetem Ze smyslu kočky nejznamenitější jsou dopadla. Jakmile ji pustíme, obrátí se jako hmat, zrak a sluch. Nejhorší jest čich, o čemž blesk a již stojí pevně na všech čtyřech. Jak to může provésti v tak malé vzdálenosti, jest takřka nepochopitelno; padá-li se značné výše, vysvětlíme si to ovšem velmi dobře, neboť pak kormidluje svým vzhůru vztaženým ocasem a tím řídí směr pádu. Plovat dovede také, ale užívá této schopnosti jen tehdá, dostane-li se do té nepříjemné situace, že jest nucena z vody se zachrániti. V případech jen velice řídkých jde dobrovolně do vody; vyhýbá se dešti takřke úzkostlivě. Haacke znal však kočku, která skákala do rybníka a lovila zlaté rybky. Sedá jako pes na bobku, opírajíc se o obě přední nohy; ve spánku se svine a položí se na stranu. Přitom vyhldává si ráda měkkou a teplnou podložku, ale jen málo kdy jest jí milé, přikryjeme-li ji. Ze všeho nejraději volí si za podušku seno, asi proto, že jí lahodí jeho vůně. Takovýmto lůžkem nabývá její kůže velmi příjemné vůně. Zmínky zasluhuje Kočka divoká s koťat y ohebnost hlasu naší domácí Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred kočky, jenž sám o sobě jest Edmund Brehm, Chicago 1895 drsný. „Mňoukají rozličným 15

Vikulka, CZ


Kočka divoká Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

se můžeme velmi snadno přesvědčiti, předložíme-li kočce nějaký její oblíbený pokrm, tak aby jej mohla jen nosem nalézti. Jde a přiblíživši se ku předmětu samému, obrací hlavu mnohokráte sem a tam, tak že ihned vidíme na jejích pohybech, jak málo jest vedena čichem. Pak užívá svých knírů, které jsou výbornými čidly hmatu, ještě stále daleko více než nosu. Ukryjeme-li myš v dlani, musíme ji velmi blízko před ní držeti, než ji ucítí. Daleko jemnější jest její hmat. To se jeví nejlépe na knírech; dotkneme-li se jen jediného vousu zcela lehce, uvidíme, kterak kočka okamžitě s sebou zpět trhne. I v měkkých tlapkách má schopnost hmatací, avšak ne tak vyvinutou. Výborný jest zrak. Vidí právě tak dobře za dne jako v noci, má schopnost přizpůsobovati svou zřítelnici různému světlu tj. zmenšovati ji za velikého jasu a za tmy zvětšovati, tak že jí toto čidlo koná dobré služby za kterékoli doby. Ale přece ze všech smyslů nejvýše stojí sluch; jest neobyčejně bystrý. Lenz vypravuje, že http://vikulka.ic.cz/

kočička, která venku seděla na jeho klíně, skočila náhled zpět po myši, jež nepozorována běžela po hladké dlažbě z jednoho křoví do druhého, nepůsobíc ovšem ani nejmenšího šumotu. Změřil vzdálenost, na kterou kočka myš za sebou slyšela: bylo to plných 14 m. Duševní povaha kočky se obyčejně úplně zneuznává. Považujeme ji za zvíře nevěrné, falešné a lstvé a myslíme, že nikdy není možno jí věřiti. Mnozí lidé mají nepřekonatelný odpor proti ní. Obyčejně srovnáváme ji se psem, s nímž vůbec nemůže býti srovnávána, a protože nenalézáme na ní týchž vlastností jako na psu, nezabýváme se již s ní, pokládajíce ji vůbec za tvora, s nímž nelze nic svésti. I přírodozpytci pronášejí o ní posudky právě tak nepříznivé jako jednostranné. Pozoroval jsem kočku od mladosti s láskou a mnoho jsem se s ní zabýval, a proto kloním se k mínění Scheitlinovu, jež dále uvádím, a jež se rozhodně vyznačuje původní, rozumným pojímáním a spravedlivým oceněním povahy kčoky. „Kočka jest zvíře povahy vznešené. Již stavba jejího těla jest výborná. Jest malým, pěkným lvem, tygrem ve zmenšném měřítku. Všechno tělo její jest souladně ustrojeno, žádná část není ani příliš veliká ani příliš malá. Proto i nejmenší nepravidelnost na ní vynikne. Vše jest okrouhlé, nejpěkněji hlava, což lze pozorovat též na obnažené lebce: žádné jiné zvíře nemá pěknější tvaru hlavy. Celá kostra jest pěkná a svědčí o neobyčejné pohyblivosti a způsobilosti k pohybům vlnitým nebo ladným. Její ohyby nedějí se klikatě ani v ostrém úhlu, obraty její téměř jsou neviditelné. Zdá se, jako by neměla kostí a byla utvořena jen z lehkého těsta. Schopnost jejích smyslů jest veliká a souhlasí úplně s tělem. Ceníme kočky obyčejně příliš nízko, poněvadž nenávidíme jejich zlodějství, bojíme se jejich drápů a vysoko si ceníme nepřítele jejich psa, nejsouce s to milovati protiv, nenalezneme-li na nich nějaké shody.“ … Zajímavá jest doba lásky kočičí. Kocour jest tu divoký, kočky, jež jej vyhledávají, sedí kolem něho; on uprostřed bručí svým hlubokým basem, kočky pějí tenorem, altem, diskantem, všemi možnými 16


Kočka domácí s koťat y Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

hlasy. Koncert jest stále divočejší. Chvilkami vjedou si vzájemně pěstmi do obličeje, a právě ty kočky, jež ho vyhledaly, nepřipouštějí nikterak, aby se k nim přiblížil. Vše musí si vybojovati. Za měsíčních nocí povykují hůře než nejpustější hýřilové. Páření kočky domácí děje se obyčejně dvakráte do roka, koncem února nebo počátkem března po prvé, počátkem června po druhé. Po 55 dnech vrhá kočka 5 – 6 mláďat, jež se rodí úplně slepá a teprve devátého dne prohlédnou. Po prvé se kočka okotí koncem dubna nebo počátkem května, po druhé počátkem srpna. Matka vyhledá již dříve skryté místo, obyčejně na senníku nebo na neužívaném lůžku, a skrývá mláďata co

17

možná dlouho, jmenovitě před kocourem, který je ihned sežere, nalezne-li je. Malá koťátka jsou zvířátka velmi hezká, roztomilá. Matčina láska k nim jest velkolepá. Ještě než se narodí, připraví jim hnízdo a okamžitě odnese mláďata na jiné místo, bojí-li se nebezpečenství; při tom béře je něžně jen pysky za kůži na šíji a odnáší je tak jemně, že ani ničeho nepozorují. Pokud kojí, opouští mláďata pouze tehdy, chce-li přinést potravu pro sebe i pro ně. Mnohé kočky neumějí se svými prvními koťaty zacházeti a musí jim lidé neb staré kočky takřka ukázati, jak si mají počínati. Jedna kočka si zvykla nositi za ocas myši, které chytila; chtěla tak nositi i první koťata, jež se jí narodila. Ale to jí nešlo tak dobře jako Vikulka, CZ


Angorská (Perská) kočka Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1 895

s myšmi; neboť koťata chytala se pevně za půdu a stará jich nemohla odnést. Ale paní jí ukázala, jak si má s mláďaty počínati. Pochopila to okamžitě a později nosila vždy svá mláďata tak, jak to činí jiné kočky. Že všecky kočky časem se naučí mnohem lépe s mláďaty zacházeti, jest jisto. … Žádná matka lidská nemůže s větší něžností a oddaností pečovati o své děti než kočka. V každém pohybu, v každém zvuku, ve všem jejím jednání jeví se vroucnost, péče a láska, jež dbá nejen o potřeby mláďat, nýbrž řídí se i přáním jejich. Pokud jsou slabá a sama pomoci si nemohou, zaměstnává se stará hlavně jen výživou a čištěním jich. Obezřele blíží se k loži, opatrně klade své nohy mezi hemžící se družinu, olizuje kotě po kotěti a vynáší je, načež je přikládá k prsu; neustále se snaží, aby uhladila každičký chloupek, aby uchovala v čistotě oči, uši, ano i řiť. Láska její projevuje se ještě beze zvuku: nanejvýše přede, aby si takřka krátila čas. Koťata vyrůstají a matka v pplném souhlasu http://vikulka.ic.cz/

s jejich vzrůstem mění pomalu své chování k nim. Jakmile otevrou očka, počne vyučování. Ještě zírají tupě do dálky; ale brzo obrátí se zraky jejich rozhodně na jeden předmět: na matku živitelku. Ta počne nyní s potomky svými mluviti. Její hlas, jenž není právě příjemný našemu uchu, nabývá libého znění, že bychom se toho ani nenadáli; „mňau“ mění se v „mí“, v němž jest všechna něžnost, všechna oddanost, všechna láska matčina; zvuk „murr“, jenž jinak vyjadřuje spokojenost, blahobyt nebo též prosbu, stává se tak něžným, tak výmluvným, že ho nelze za nic jiného pokládati než za výraz nejvroucnější lásky k dětské drobotině. Ta chápe brzo, co vyjadřuje toto něžné zvolání: naslouchá, dává naň pozor a nemotorně přílézá, spíše se belhajíc, než jdouc, zaslechne-li matku. Nepoddajné údy stávají se ohebnějšími, svaly, šlachy a kosti podrobují se pomalu probouzející se a rychle se vyvívející vůli; nastává třetí oddíl dětství jejich, doba hry.“ 18

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Z textů můžeme zjistit jednu poměrně zajímavou věc. Totiž, že o kočičím chování se ví a vědělo více méně to samé po celou dobu, po kterou můžeme různé literární zdroje sledovat. Vždy byly kočky myšilovkami, vždycky číhaly u myších děr, vždycky to byli tvorové jako koťata hraví a v dospělosti vznešení. Informace o kočkách se měnily jen v doprovodných nuancích textů v závislosti na aktuálním stavu společnosti. Staří Řekové o nich psali relativně objektivně a v zásadě kladně, středověcí obyvatelé ovlivnění dogmaty církve v kočkách viděli vlastnosti odporující pravidlům, k nimž zavazuje bible (lenost, vychytralost). Záhy, v souvislosti s rozvojem věd se na kočky lidé opět začali dívat jako na užitečná stvoření a od přelomu 19. a 20. století jsou zmínky o kočkách opět objektivní. Jinak řečeno, více méně všechno negativní myšlení o kočkách v dějinách lidstva měla na svědomí církev, lhostejno v jaké podobě. Zatímco tedy informace o domácích kočkách jsou vesměs konzistentní, u lvů se nebudeme stačit divit. Lvi byli už od pradávna považováni za krále zvířat. Dokonce ani církev neměla důvod, proč tuto sousloví měnit, nebo zpochybňovat. A tak má lev ve všech bestiářích právo být na prvních místech a kapitola o něm bývá zpravidla nejdelší.

Lev ilustrace z kodexu Latinus 14429, str. 109v Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique

19

Herodotos v pátém století před naším letopočtem popsal něco málo o lvím mateřství. Lvice podle něj mohou mít mláďata jenom jednou jedinkrát za život. Navíc mohou porodit pouze jediné mládě. Po porodu už nikdy znovu otěhotnět nemohou. Zapříčiněno to má být tím, že jak lvíče v lůně matčině roste, rostou mu i zuby a drápy. Než se vyvine do fáze porodu, má už drápy tak ostré a dlouhé, že při pohybech před porodem i při porodu navždycky zničí matčinu dělohu. O šest set let později se o tom samém zmiňuje i Plnius starší, zároveň to však s odkazem na tvrzení Aristotelova odmítá. Podle Plinia má lvice koťata celkem pětkrát, v prvním roce se jich narodí pět, v druhém roce čtyři, ve třetím tři, ve čtvrtém dvě a v pátém roce jedno. Potom je lvice už tak vyčerpaná, že další koťata mít nemůže. Koťata se mají rodit „nedodělaná“, nezformovaná. Teprve lev – otec je svým olizováním dotvoří do konečné podoby a vdechne jim opravdový život (ostatně, stejně to mají dělat medvědi a lišky). „Mláďata se rodí jako pouhé kusy masa o velikosti lasice. V prvních dvou měsících života se vůbec nepohybují a chodit nedokážou až do svých šesti měsíců. Lvi se v Evropě nacházejí pouze mezi řekami Achelous a Mestus a tito lvi jsou silnější než ti ze Sýrie a Afriky. Existují dva druhy lvů: plachý druh s kudrnatou hřívou, a dlouhosrstý lev, který je statečný a smělý. Pijí jen nepravidelně a jít jim stačí každý druhý den, někdy se po velkém jídle postí i tři dny. Když sní lev jídla příliš, dosáhne svými drápy skrze hrdlo až do žaludku, odkud přebytečnou potravu zase vytáhne. Lev je jediné zvíře, které ušetří život člověka, který si před ním lehne na zem. Když je rozzloben útočí pouze na muže, Vikulka, CZ


Lev olizuje svá mláďata, aby jim vdechl život ilustrace z kodexu Fr 1951, str. 18r Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique

na ženy ne a na děti útočí, jen když má opravdu velký hlad.“ Plinius dál uvádí, že největší lví síla je ukryta v jeho hrudi a lví krev, že je černá. Když lví matka brání svá mláďata, dívá se k zemi, aby jí nestrašila kopí lovců. Ale i odvážní lvi se bojí: otáčejících se kol, prázdných vozů, kokrhání kohoutů a ohně. Lev, který ztratil svůj apetit a ochořel, vyléčí se nejspolehlivěji chutnou krví opičí. A pozor, podle Plinia je lví dech prudkým jedem. Za krále zvířat označuje lva i Isidore Sevillský v sedmém století našeho letopočtu, a zároveň nám prozrazuje, že řecké leo znamená v naší řeci, tedy rozuměno v latině, „král“. Vlastně přímo navazuje na Plinia a uvádí, že ti lvi s kudrnatou hřívou jsou slabí, ale ti s chlupy rovnými jsou větší a násilnější. Jejich odvaha je skryta v kořeni ocasu, odolnost a vytrvalost v hlavě a síla v hrudi. I Isidorus se zmiňuje o tom, že je-li lev obklopen lovci s kopími, kouká k zemi, aby neměl takový strach. „Spí s otevřenýma očima. Když lev jde, svým ocasem za sebou zametá všechny stopy, takže ho lovci nemohou vystopovat. Když se narodí lví mládě, spíš tři či tyři dny a noci, až do chvíle kdy místem, kde spí, neotřese řev jeho otce – lva. Tehdy teprve se probudí k životu. Lvi dokážou bojovat svými drápy a zuby už jako mláďata. Na člověka ale lvi útočí, jen když mají velký hlad; jinak jsou http://vikulka.ic.cz/

vlídní a jemní. Ušetří rovněž každého, kdo jim pomůže uprchnout ze zajetí.“ Poslední zmínku má Isidorus Sevillský zcela jistě ve spojitosti se životem Svatého Jeronýma. Ale určitě i on věděl, co se dělo ve starověkém Římě. Lvi se chytali a chovali pro zápasy, pro brutální a krvavé potěšení římských občanů. Trošku předběhněme a citujme z Brehmova Života zvířat: „První lví zápas uspořádal aedil Scaevola, druhý diktator Sulla. Tento sehnal k boji již 100 lvů, ale Pompejus 600, Julius Caesar nejméně 400. Lapání lvů bylo dříve těžkou prací a užívalo se většinou jam. Ale za Klaudia jakýsi pastýř objevil náhodou snadný prostředek k chytání lva. Hodil mu svůj šat přes hlavu, čímž byl lev tak zaražen, že se dal klidně chytiti. V cirku užívalo se potom často tohoto prostředku. M. Antonius jel po bitvě u Farsalu s jednou herečkou městem na voze, jejž táhli lvi, Hanno, Kartaginec nám již známý, byl první, jenž ochočeného lva řídil rukama. Byl však proto z vlasti vyhnán, protože se myslilo, že ten, jenž zabýval se krocením lva, zamýšlí si podmaniti i lidi; Hadrian usmrtil v cirku často 100 lvů najednou; Markus Aurelius dal jich 100 postříleti šípy. Tímto způsobem se počet lvů tak ztenčil, že jednotlivcům lovení v Africe bylo zakázáno, aby bylo stále dostatek šelem pro zápasy.“

20


Tři atributy l va z kodexu Ashmole 1511 str. 10r Lev jí opici, aby vyl éčil nemoc; lev ušetřil vyčerpaného člověka; lev se bojí kohouta. Zdroj: Bodl eian Library, University of Oxford

21

Vikulka, CZ


Tři atributy l va z kodexu Ashmole 1511 str. 10v Lev má rád vyvýšená místa; lev rodí mrtvá beztvará mláďata, lev vdechuje svým mláďatům život Zdroj: Bodl eian Library, University of Oxford


22

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ lovci s kopími dívat k zemi a nepropadat tak strachu. I on uvádí jako největší zdroje strachu lva otevřený oheň a zvuk kol vozu. Jako relativní novinku a doklad lví odvahy uvádí, že když je lev zraněn šípem střelce, neschová se, naopak, rozeběhne se za střelcem v úmyslu si to s ním řádně vyřídit. Další novinkou, kterou se dočteme v Anglicově díle, je způsob projevu lva jako krále zvířat. Svým silným a hrozivým hlasem šíří strach po okolí mezi zvířaty i lidmi (to samozřejmě žádnou novinkou není), ale když loví, například stádo antilop či zeber a nažene svou kořist na vhodné místo, opíše kolem ní ocasem kruh a tato kořist se neodváží hranici Lví mláďata se rodí mrtvá, teprve třetí den jim lev vdechne kruhu překročit. Takovou život vyobrazení z Bestiaire d´Amour autoritu má mít lev jako král Zdroj: Bodl eian Library, University of Oxford zvířat. Spousta tvrzení o Zdá se vám to kruté, necivilizované? chování lvů se nám tu opakuje, je tedy pravda, Brehm citovaný odstavec uzavírá tragicky že se mláďata lvů rodí mrtvá? Zametají lvi pravdivou větou: cíleně svým ocasem stopy svých cest? Ovšem, „Ale teprve s vynalezením střelné že ne. Už na začátku 20. století se toho o lvech zbraně udeřila královskému zvířeti doba a jejich chování vědělo dost. A hlavně se zhuby.“ vědělo něco úplně jiného, než ve středověku. Přesuňme se nyní do století Kupříkladu i podle Otty byl lev svým třináctého. V Bestiáři Guillaume le Clerc o majestátem skutečným králem zvířat, konečně lvech píše jako o hrdých, divokých a velmi toto tvrzení nelze popřít ani dnes, v době odvážných šelmách. Zmiňuje tři zvláštní moderních technologií, ale zprávy o jeho vlastnosti. První je, že vždy pobývá na chování už se přeci jen mnohem více blíží vysokých horách. Už zdálky tak pozoruje lovce, realitě: který ho stopuje. Aby lovci lev jeho práci ztížil, „Lev (Felis leo L.), „král zvířat“, zametá svým ocasem cestu, po které přešel. nejsilnější a nejmohutnější, nejstatečnější i Další pozoruhodnou zvláštností lva je, že spí nejušlechtilejší šelma kočkovitá (v. t.; čeleď s doširoka otevřenýma očima. Třetí Felidae) z podrodu Felis, jehožto znaky jsou charakteristika lva je rovněž velmi podivná, dokonale vztažitelné drápy a boltce bez neboť když lvice porodí mládě, to mládě chvostů; jediný druh sekce lvů (Leonina), kteří spadne na zem a nejeví žádné známky života se od jiných koček liší okrouhlou zřítelnicí, až do třetího dne, dokud k němu nepřijde lev a ocasem na konci chvostnatým a hřívou nepřivede ho k životu svým dechem. samců. Statné, na přídě zvláště složité, Le Clercův současník Bartholomaeus v bocích štíhlejší tělo lvovo dorůstá délky i 1,5 Anglicus rovněž neuvádí žádné převratné m, výšky v plecích až 90cm; ocas bývá 80 cm novinky. I podle něj existují dva druhy lvů, dl. a končí se ve chvostu rohovitým hrotem. kudrnatí hodní a s rovnými chlupy, kteří jsou Hlava jest široká, čenich dosti široký a tupý, nebezpeční. I on zmiňuje lví vlastnost se mezi oči poměrně malé, ale bystré a ohnivé, boltce 23

Vikulka, CZ

HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE neveliké; krátký trup spočívá na silných nohách, jež mají dole tlapy všech šelem kočkovitých největší. Tělo jest pokryto krátkou a hladkou srstí; samci mají kolem obličeje na hlavě i na přídě těla delší hřívu. Barvou a rozměry její, pak barvou srsti vůbec liší se odrůdy lvů od sebe, jak následuje. Největší z nich l. berberský (F. l. barbarus), v severí Africe žijící, má srst barvy žlutavé, trochu narudlé nebo nahnědlé, a hustou, mohutnou hřívu až i vespod na břicho a na přední končetiny dosahující, v níž chlupy barvy plavé s načernalými jsou pomíšeny. U lva senegalského (F. l. senegalensis; ze střední a jižní Afriky) nesahá kratší, řidší i světlejší hříva dozpod, na břicho. Veliký l. kapský (F. l. capensis; již. Afrika, Habeš) jest mu podoben, ale má hřívu tmavou. Menší l. perský (F. l. Perseus; přední Asie) má srsť světlé barvy izabelové, v huňaté hřívě však roztroušené chlupy i hnědé a černé. Nejmenší všech variet, l. guzeratský č. gudžarátský (F. l. guzeratensis; Indie), má srsť barvy plavé, ale hřívu velmi krátkou; chvost ocasní jest veliký, barvy bělavé. – L. žije tou dobou v Africe kromě údolí kolem dolního Nilu, zejména v Africe vnitřní, pak v západní a jižní Asii. Ještě v historické době býval domovem i v Řecku a Makedonii. Jest opravdu „králem pouště“. Obývá po většině sám jediný, jen v čase páření se lvicí ve svém lovišti, z něhož

Lev spí s otevřen ýma očima ilustrace z kodexu Fr 1951, str. 32r Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique


se v pohodlnosti své jen nerad vydává na delší výpravy. Doupětem si volí mělkou prohlubinu v houštinách, rákosí a vůbec nějak krytou. Jsa šelmou noční, bývá za dne jen zřídka vídán mimo svůj byt. Vydávaje se v noci na lov, strašlivě zařve. Kořist svou, zejména antilopy i všelikou jinou zvěř, lapá skokem do dálky i větší 9 m; menší ssavce zabíjí jediou ranou mohutné své tlapy, větším skáče na krk a hrozným chrupem svým jim rozdrtí obratle šíjové. Nejraději odnáší kořit svou v tlamě do brlohu; nemá-li savců na svobodě žijících, i do osad a ohrad pro dobytek se vkrádá. Jest pak arci v obydlených končinách, např. sev. Afriky, mnohem škodlivějším než v nitru temné pevniny. Na člověka činí útok jen zřídka, z hladu nebo podrážděn; také jest nebezpečno dáti se přede lvem na útěk. Zajatý l. zkrotne a přilne ku člověku, ač se nikdy nezhostí svých vrtochů. Všem ostatním šelmám předčí velikomyslností, ušlechtilou povahou, vážností, klidem a rozvahou, chováním po královsku důstojným. Nejodvážlivější a nejdivočejní všech prve jmenovaných odrůd jest l. berberský. Samice rodí z jara za 15 nebo 16 neděl po páření z pravidla dvě nebo tři, zřídka jen jedno neb a ž i šest mláďat; lvíčata hned s počítku vidí, mívají délku 33 cm a barvu našedivělou, na hlavě na končetinách skvrny, na hřbetě příčné pruhy černé, jež se však již v prvém roce života ztrácejí. Samice k nim lne obětivou, příslovečnou láskou mateřskou. Také zajatí lvové se plemení např. v zoologických zahradách. Průměrný věk lvův prý jest 35 roků. Lidé lvy pro maso, kůži a také pro to, že jsou škodlivi, střílejí nebo do jam chytají. Přemnoho jich pohubili Římané, kteří lvy do Říma pro cirky vozili; Pompejus sám prý dal jednou přivézti 600 těchto šelem ku hrám. Zbytky fosilních lvů (F. l. spelaea Goldf. = Leo spelaeus Filh.) nalezeny v diluviu, také u nás.“ A ještě podrobněji Brehm: 24


Lev je králem zvířat vyobrazení z kodexu Lyell71, str. 16r Zdroj: Bodl eian Library, University of Oxford

„Jediný pohled na tělo lva, na výraz jeho obličeje postačí, abychom z plna srdce přisvědčili prastarému názoru všech národů, kteříkoliv toto zvíře poznali. Lev jest králem čtvernohých lupičů, vládcem v říši savců. A třebas zoolog, roztřiďuje říši tu, nedbá této jeho královské důstojnosti a vidí ve lvu jen kočku těla obzvláště mohutného: celkový dojem, jímž toto nádherné zvíře působí, přiměje i badatele, aby mu vyhradil náležité místo mezi jeho příbuznými. Lvy lze snadno rozeznati ode všech ostatních šelem kočkovitých. Hlavními jejich znaky jest mocné tělo, silně stavěné, s krátkou, hladce přiléhající, jednobarvou srstí, široký obličej s očima poměrně malýma, vladařský plášť, jenž splývá po plecích samce a chvost, jenž zdobí konec ocasu. Proti tělu jiných koček jeví se trup lva krátký, břicho vtažené a proto celé tělo velmi silné, nikoli však nemotorné. Na konci ocasu jest rohovitý hrot ve chvostu skrytý, jehož si všiml již Aristoteles, který však mnozí novější přírodozpytci popírali. Oči mají okrouhlou zřítelnici, kníry seřazeny jsou v 6 – 8 řadách. Především jest to hříva, jíž se vyznačuje lví samec a která mu dodává pyšného, královského vzezření: 25

Plášť královský v své hustotě a kráse po prsou, hřívě splývá lvovi dolů a tuhou srstí tělo pokrývá se jak koruna by krále na prestolu. Hříva pokrývá, je-li vyvinuta, úplně krk a předek prsou, má však tolik různosti, že dle nich se lišilo několik odrůd lva, ať již právem či neprávem. Popíši dále různé tvary lva a ponechám pak čtenáři, aby si sám o tom utvořil úsudek: zatím obraťme svou pozornost ke lvu berberskému; jest to zvíře, které již od nejstarších dob mělo slavnou pověst pros vou zmužilost, odvahu a sílu, statečnost a mohutnost, rekovnost, ušlechtilost a vysokomyslnost, pro svou vážnost a klid. Síla, sebedůvěra, chladná, jistá mysl a vědomí vítězství v boji zračí se již v jeho vzezření. Vše na něm jest ušlechtilé; každý pohyb jest odměřený a důstojný, duch i tělo jsou v úplném souhlasu. Lev berberský (Felis leo barbarus; der Berberlöwe) má tělo jako jeho příbuzní silné, zavalité: předek těla jest pro široká prsa a pro vtažené slabiny mnohem silnější než zadek. Tlustá, téměř čtyřhranná hlava prodlužuje se v široký a tupý čenich. Uši jsou okrouhlé, oči jen střední velikosti, avšak živé a ohnivé, okončiny složité a neobyčejně silné, tlapy největší, snad i poměrně největší ze všech tlap šelem kočkovitých; dlouhý ocas končí krátkým hrotem a jest pokryt vločkovitým chvostem. Hladký, krátký kožich barvy živě červenavě žluté nebo plavohnědé zakrývá obličej, boky, nohy a ocas; tu a tam končí chlupy černými špičkami, nebo jsou úplně černé, čímž vzniká právě ona smíšená barvitost. Hlava a krk jsou pokryty silnou, hustou hřívou, která sestává z chlupů dlouhých, rovných, které v pramenech splývají a dosahují napřd téměř až k samým tlapám a v zadu až skoro do polovice hřbetu a boků. Též spodek těla po celé délce má husté Vikulka, CZ

HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE ještě několik let jest znatelná, zvláště na nohou a po stranách spodní části těla; třetím létem objevují se známky mužnosti. Lvice podobá se vždy více méně mladšímu zvířeti; jmenovitě odlišuje se od samce stejně dlouhou nebo jen velmi málo na přední straně těla prodlouženou srstí. Lev berberský jest omezen na země pohoří Atlasu. Od lva berberského liší se lev senegalský (Felis leo senegalensis; der Senegallöwe) světlou hřívou na předku těla značně vyvinutou, která však na spodní straně jest buď slabá nebo úplně mizí, kdežto lev kapský (Felis leo Lev senegalský capensis; der Kaplöwe) a, Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund jak se zdá, i lev habešský, Brehm, Chicago 1895 vyznačuje se velikostí a má tmavou hřívu. Dle rovné chlupy; ano i na loktech a na předku Selouse měří jihoafričtí lvi až 305 cm; silný, stehen jsou aspoň chomáčky chlupů. Na hlavě ale hubený samec vážil 170,5 kg. Lva a na krku jest hříva, vlastně plavožlutá, perského (Felis leo Perseus; der Perserlöwe), pomíšená chlupy rezavě černými, které který má hřívu smíšenou z chlupů hnědých a jmenovitě po stranách šíje hojně splývají a černých a jest rozšířen od Persie až do Indie, promíchány jsou s plavožlutými, vyskytují se i známo příliš málo, než abychom mohli určitě v hřívě břišní, která jest barvy mdle černé, říci, zdali se podobá spíše lvu senegalskému v černých chomáčcích na loktech a na nebo příbuznému lvu gudžeratskému v Indii, stehnech a konečně i na chvostu ocasním. To jenž jest často bez hřívy. platí o dorostlém samci, jehož výška po Lev senegalský a kapský, jejž asi zátylek jest 80 – 100 cm, délka těla 1,6 – 1,9 k senegalskému jest počítati, rozšířen jest po m a délka ocasu 75 – 90 cm. Dle toho jest všech zemích střední a jiží Afriky, od pobřeží tedy úhrnná délka zvířete od špičky čenichu západního až k východnímu a asi od 20. až ke konci ocasu asi 2,4 – 2,8 m. Novorozená stupně severní šířky až po Kapskou zemi; lvíčata jsou dlouhá asi 33 cm, ale nemají ani v užších rovníkových krajinách západní Afriky, hřívy, ani ocasního chvostu, nýbrž jsou asi od Konga až k Nigru, nebyl však ještě pokryta vlnatými, našedivělými chlupy a pozorován. V zemích nilských nevyskytuje se v kresbě srsti jejich na hlavě, na nohách a v době přítomné na sever od 17. stupně. Na bocích, po hřbetě a na ocasu pozná zkušený Modrém a Bílém Nilu a v Habeši shledáváme pozorovatel nepopiratelnou podobu, se s ním pravidelně v lesnatých krajinách, s kresbou srsti pardálí. Již v prvém roce kdežto v mnohých stepnatých zemích střední bledne tato kresba, ačkoli jmenovitě u samic, a jižní Afriky jest vzácný. http://vikulka.ic.cz/

26

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ výšku po zátylek 106 cm. Beze vší pocyby jsou tu zvířata i menší i větší obého pohlaví. Již Rice poukázal k tomu, že domnělý nedostatek hřívy nebo značnou krátkost její nesmíme považovati za zvláštní znak, poněvadž on sám zastřelil v Gudžeratu lvy s úplnou hřívou. Připouští, že není tak hustá a vyvinutá jako hříva mnohých afrických lvů – mezi nimi a indickými nechce ostatně činiti rozdílu – ale délka chlupů byla dle něho až 45 cm, kdežo Blanford udává délku tu pouze 25 – 30 cm. Blyth, s nímž souhlasí i Jerdon, považuje nedostatek hřívy rovněž jen za věc náhodnou. Zdali lvi s hřívou zakrnělou nebo bez ní (jako např. samec ostatně nedorostlý, chovaný v londýnském museu), všude se vyskytují vedle lvů plnohřívých, či v mnohých krajinách převládají, lze sotva rozhodnouti; můžeme však za to míti, že tato ozdoba u indického lva právě tak rozmanitě se vyvinula, jako u lva afrického. Dle Kinga Lev berberský vyskýtali se v centrální Indii, Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred v poříčí řeky Džamny, Edmund Brehm, Chicago 1895 pravidelně lvi hřivnatí. Pronaše účely jest Lev gudžeratský již starým národům zbytečno uvažovati, kterého názoru se máme známý, nesprávně též zvaný lvem bezhřívým přidržeti, při posuzování a rozhodování o (Felis leo guzeratensis; der Gutscheratlöwe, otázce, zdali lvi zmínění jsou pouhou odrůdou der mähnenlose Löwe), kterého obyvatelé jednoho a téhož druhu, či zdali aspoň lva gudžeratští nazývají untia-bagh čili tygr berberského, senegalského a gudžeratského velbloudí, Indové šer a singh, byl prý (dle máme považovati za různé druhy. Smeea) menší než jeho příbuzní a bez hřívy; Hříva i při jednom druhu leč obé objevilo se nepřípadným. Jest úplně nepopiratelně značně se mění a má snad barvy plavě červenožluté nebo žlutavohnědé jistou oprávněnost důsledek, jenž se z toho až na tmavý chvost ocasní, který má rovněž odvozuje, že slabší nebo silnější zbujení hřívy malý rohovitý hrot, a až na uši, které vně u má svou příčinu v poměrech klimatických. Leč kořene jsou více méně černě stínovány. Hříva ani to není veskrze platné. Lev jihoafrický má úplně dorostlých samců má nezřídka tmavé tolik odchylek v zevnějšku co do plnosti a konce. Dle Blanforda byla úhrnná délka barvy hřívy u samce, co do zbarvení kožichu, samce 269 cm, samice 243 cm bez chvostu skvrn na nohou a co do velikosti a postavy u ocasního. Samec dlouhý 268 cm měl značnou obou pohlaví, že zkušení lovce dle toho 27

Vikulka, CZ


Lev a lvice Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

rozlišují 2 a 3, ano dokonce 4 a 5 druhů nebo odrůd. Selous však uznává jen jeden druh. Praví: „Z 50 koží lvích samců nalezneme stěží dvě, jež by byly stejně barvou a vývojem hřívy. Jest jisto, že ode lva, jenž má sotva stopu hřívy, až po lva krásnějšího, ale mnohem vzácnějšího, s dlouhou vlnící se tmavou hřívou, nalezneme všechny možné tvary přechodné.“ … Lev neobývá rozsáhlé pralesy, nýbrž miluje krajinu otevřenou: místa porostlá travou s roztroušenými háji a lesíky, nuzné křovinaté stepi a pusté krajiny, ať jsou hornaté nebo rovinaté. Na některém chráněném místě v Sudanu, zvláště v křoví, v jižní Africe se zálibou v širokých pásech vysokého rákosí, jež vroubí koryta řek dočasně tekoucích, a nemá-li těch i v houštinách trnitých vyvolí si za lože plochou prohlubeninu a odpočívá tu den nebo i několik dní, podle toho, je-li krajina chudá či bohatá, nepokojná či klidná. Na potulce ukládá se tam, kde jej zastihne jitro.


Celkem podobají se jeho obyčeje zvykům jiných šelem kočkovitých: ale v mnohých jednotlivostech značně se od nich liší. Jest línější než všichni ostatní členové jeho čeledi a naprosto nemiluje větších výprav, nýbrž snaží se vše si učiniti co možná nejpohodlnější. Dle zkušeností Selousových nasytí se lev jihoafrický raději zvěří, tkerou lovec zastřelil, než aby si jí sám ukořistil. Tak např. ve východním Sudanu chodí pravidelně za kočovníky, ať se obrátí kamkoli. Táhne s nimi do stepi a vrací se s nimi do lesa; pokládá je za své poddané, kteří jsou mu zavázáni daněmi, a vybírá od nich skutečně daň nejtěžší ze všech berní. Vede život noční. Za dne zřídka se s ním setkáme, v lese málo kdy náhodou, nýbrž obyčejně jen tehdy, jestliže jej lovecky vyslídíme, a vyštveme psy z lože. Jak jsem se přesvědčil za poslední své cesty po Habeši, stává se přece, že spatříme jej i za dne, an plíží se houštinou nebo klidně a tiše sedí na vyvýšeném místě, odkudž snad chce přehlédnouti počínání zvířat ve svém lovišti. Dříve pokládalo se toto rozhlížení, které již Leveillant pozoroval a o němž od 28

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Nepoznával jsem v řevu lvím výstrahu zvířatům, nýbrž spíše jsem toho názoru, že chce jím poplašiti zvířata svého loviště, aby se dala na útěk a aby se tak stala kořistí, když ne právě řvoucího, tedy aspoň jiného lva, jenž společně s ním loví, leže někde na číhané. V jižní Africe neočekávají útoku od lvů řvoucích, poněvadž ozývají se jen tehdy svým mocným hlasem, jsou-li nasyceni nebo poplašeni. Lovící lvi jsou tam buď úplně tiší, nebo vydávají jen někdy dunivé vrčení, které zdá se přicházeti z daleka, i když je slyšíme v bezprostřední blízkosti. Zdali toto vrčení má zvěř rozčíliti, není jisto. V jižní Benguele slyšel Danckelmann řváti lvy teprve tehdy, když se nezdařil jejich útok na tažný dobytek. … Doba, kdy se lev páří s lvicí, jest velmi rozdílná dle krajin, v nichž bydlí; neboť porod souvisí s jarem. V době páření chodí za jednou lvicí často 10 – 12 samců, kteří Lev berberský svádějí i mnoho bojů a zápasů Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred o lásku. Jakmile však lvice si Edmund Brehm, Chicago 1895 manžela vyvolila, ostatní odejdou a oni dva žijí věrně pozdějších cestovatelů opětně bylo spolu. Vášnivost pohlavní jest sice méně vypravováno, za nepravdivé;ale přesvědčili prudká než u jiných velkých šelem jsme se o tom, a o pardalech jest to rovněž kočkovitých; avšak spáření děje se rovněž známo. nasčíslněkráte: dle pozorování mého kolegy K vesnicím nepřibližuje se před třetí Schöpffa spářili se lev a lvice drážďanské hodinou noční. Arabové praví: „Třikrát zoologické zahrady 360 krát za 8 dní. Samec oznámí řevem, že se vydal na cestu a varuje zachovává i v této době důstojnost a klid, ale tím zvířata, aby mu šla z cesty.“ Toto dobré přes to není vždy prost žárlivosti. Statný lev, mínění spočívá bohužel na slabém podkladě; který jest nyní ve frankfurtské zoologické neboť právě tak často, jako jsem zaslechl řev zahradě, pronásleduje stále svého hlídače – lva, učinil jsem tu zkušenost, že se tiše ovšem jen tohoto – ranami tlap a zuřivým k vesnici připlížil a uchvátil některý kus řevem, jakmile některá ze lvic chce se pářiti a dobytka. Také jiní pozorovatelé vypravují, že jest mu dána za družku. Lvice projevuje větší lev velmi často se tiše přikrádá, „jako zloděj touhu než samec. Přicházívá lísajíc se a v noci“. lichotíc vážnému manželi, jako by jej A přece Arabové nevypravují vyzývala; ten klečí obyčejně klidně proti ní nepravdu; špatně si jen vykládají skutečnost. upíraje na ní oči a zvedne se teprve, když se 29

Vikulka, CZ

HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE k němu samice přiblíží. Spáření samo se děje tak, že se lvice položí a lev ji překročí a uchopí za šíji. Neobejde se to bez vrčení a prskání s jejií strany; ale nepočíná si tak zběsile a zuřivě jako samice jiných velikých koček, jmenovitě neudílí tolik ran tlapami jako ony. Za 15 až 16 týdnů čili 100 – 108 dní po spáření vrhne lvice 1 – 6 mláďat, ale obyčejně 2 nebo 3. Zvířata přicházejí na svět s otevřenýma očima a jsou po svém narození asi tak veliká jako povyrostlá kočka. Za kout volí si matka ráda houští co možná blízko u vody, aby nemusila daleko choditi za kořistí. Lev prý jí pomáhá opatřovati potravu a je-li třeba, chrání ji i mláďata s vynaložením vlastního života. Lvice zachází obyčejně s mláďaty s velikou něžností a nelze si představiti krásnějšího obrazu než lvici s mláďaty. Malá roztomilá zvířátka hrají si spolu jako čilá koťata a matka dívá se na tyto dětské hry vážně sice, ale s nekončeným potěšením. Ty bylo v zajetí Lvi loví cí bizona často pozorováno, poněvadž Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred není nijak vzácností, že se zde Edmund Brehm, Chicago 1895 lvice okotí. V zahradě jen na menší vzdálenosti. Koncem prvého zoologické, dobře zařízené a spravované, roku jsou veliká jako silný pes. Obě pohlaví vypěstují se nyní lvi, tak že mají mláďata podobají se navzájem s jpočátku úplně; avšak téměř právě tak jistě a pravidelně jako psi. brzy jeví se rozdíl mezi samcem a samicí Ano i ve zvěřincích, kde, jak známo, zvířata silnějšími a mohutnějšími tvary, jimiž se mají jen velmi nepatrný prostor k pohybu a samec vyznačuje. Třetím rokem objevují se často nedostávají ani dostatečné potravy, známky hřívy u samce, a teprve v šestém a rodí se mláďata a vyrůstají. sedmém roce jsou obě pohlaví, úplně Lvíčata jsou v první době dosti dospělá, vybarvena. Stáří, jehož dosahují, nemotorná. Teprve v druhém měsíci svého souhlasí s tímto pomalých vývojem. Jsou života naučí se choditi a ještě později počínají případy, že lvi žili i v zajetí 70 let, ačkoliv tu i své dětské hry. S počátku mňoukají docela při nejlepší péči dosti brzy stárnou a mnoho jako kočky, později stává se jejich hlas ztrácejí na své kráse.“ silnějším a plnějším. Při svých hrách jsou Zvířetem mnoha barev, s tečkovaným velmi nejapná a neohrabaná; ale časem kožichem, velmi rychlým, zvířetem, které má nabudou i obratnosti. Asi po šesti měsících rádo krev a zabíjí jediným skokem, je pard. matka je odstaví; již před tím následují matku Tedy, alespoň tomu tak je podle Isidora nebo oba rodiče na jejich výpravách, ovšem http://vikulka.ic.cz/

30


Leopard ilustrace z kodexu Latinus 6838B str. 2v Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique

Sevillského. Soudě podle skutečnosti, že Isidorus takovéto zvíře označuje latinským názvem Pardus, by bylo logické soudit, že jde o levharta. Jenomže právě podle Isidora Sevillského je levhart křížencem parda a lva. Naopak levharta označuje latinským Leopardus, kteréžto latinské označení se dnes používá pro rod malých koček, k nimž náleží oceloti, margayové, kočky pampové, horské, tmavé a slaništní. A teď se v tom orientujte.

Leopard ilustrace z kodexu M 81 str. 35v Zdroj: Morgan Library

31

Trošku podrobněji se o levhartu rozepisuje až Bartholomaeus Anglicus, byť jej z dnešního hlediska označuje nesprávně jako leoparda. Takový leopard je podle Anglica zvíře nesmírně kruté, které na svojí kořist číhá a mohutným skokem jí chytí a zabije. Zásadně za ní neběhá, když svojí kořist neuloví na tři, maximálně čtyři skoky, nechá ji běžet. I podle Bartholomaea Anglica je levhart levobočkem lva s pardem. Levhart je menší, není tak mohutný jako lev, ale přesto i lvu nahání strach. „Svoje doupě si hledá v jeskyních pod zemí, v jeskyni s dvěma východy. Jedním východem vchází dovnitř a druhým ven. Jeskyně je u vchodu široká a velká, ale hlouběji se zužuje a zatáčí. V další části je zase přímá a velká. A tak když lev jde za levhartem, aby ho ulovil, vleze za ním do jeho jeskyně a tady uvízne. Ale levhart vyjde ven druhým východem a vrátí se k prvnímu vchodu za lva a tady ho zabije, protože uvízlý lev se nemůže bránit. Levhart tak přemůže lva svým uměním nikoliv silou.“ Vikulka, CZ

HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE K reálnějšímu výkladu o životě a chování levhartů se opět obraťme k Ottovi: Levhart (Felis pardus L.) jest nejkrásnější z šelem kočkovitých (čeledi Felidae; v. Kočkovité šelmy); náleží v podrod Felis (v. Lev) a v sekci pardálů (Pardina), k nimž počítáme všecky kočkovité šelmy se skvrnami kruhovitými nebo také okrouhlými, plnými s drápy, dokonale vztažitelnými a okrouhlou zřítelnicí. Jindy od afrického l-a (F. leopardus Cuv.) jako samostatný druh odlišovali asijského pardála (F. pardus Cuv.), nebo také ještě pardála sundského s černou jeho odrůdou (F. melas Desm.), ale teď spor o právněnost těchto specií, vlekoucí se již od dob Aristotelových, odklizen jest tím, že bývalé ty „druhy“ pokládáme za stálé formy jediného druhu l-a (F. pardus L.). Vždyť barva i u jednotlivých těchto forem podle vlasti, podle barvy bydliště nemálo se měnívá. Tělo má l. protáhlé, ale dosti silné, zdélí 1,3 – 1,5 m, hlavu pěkně zaokrouhlenou a čenich málo vyniklý, nohy přiměřeně silné, ocas zdélí 7080 cm. Srsť má barvu červenavě žlutou, přímo na hřbetě nejtmavší, vespod a na vnitřní straně končetin světle žlutavou. Na hlavě jsou černé pruhy a skvrny okrouhlé plné; podobné skvrny zvící hrachu až i vlaského ořechu má l. na krku, na plecích, na přídě hrudi i na vnější straně končetin. Také vespod jsou po těle roztroušeny skvrny tmavé, často dvojité. Na

hřbetě a na bocích jest 10 řad kruhovitých skvrn, jež jsou zase složeny ze skvrn poloměsíčitých a obkličují kruh tmavší, než jest srsť kolem nich; ocas jest černě skvrnitý, na konci kroužkovaný. Asijští l-i (pardálové) mají skvrny na hlav řidší a menší, skvrny kruhovité větší a také po plecích a stehnech rozloženy. L. žije v Africe a v jižní i východní Asii; nejraději obývá v horských rozsáhlých, ale nepříliš hustých lesích s hojným podrostem. A jako jest lev nejvznešenější a tygr nejukrutnější šelmou kočkovitou, předčí krásný, silný l. všem kočkám jak lepostí svého těla, tak obratností a svižností všech pohybů. Také výborně šplhá a dobře umí plovati. Jest to potměšilý, smělý a divoký loupežník, jenž v nedostatkukořisti i do osad za ovcemi aj. se plíží. Pronásleduje antilopy, zvěř parohatou, ovce a podobné ssavce. Na člověka nečiní útoku, leč je-li poraněn a podrážděn. Samice rodí již za 9 neděl po páření 3 – 5 mláďat, s počátku nevidomých. Člově pronásleduje l-y především pro kársnou kůži; zajatí zkrotnou. I l-i bývali do Říma ku hrám přiváženi. Fossilní l-i nalezeni v diluviu, také u nás (Leopardus pardoides Woldř. L. irbisoides Woldř.).“ A k levhartům opět podrobněji citujme z Brehma: „Levhartovi (Felis pardus, Leopardus antiquorum, Felis leopardus; del Leopard) přičítají se tyto znaky: jest dlouhý celkem 170

Leopard ilustrace z kodexu Latinus 3630 str. 75r Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique


32

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ – 200 cm, z čehož ocas zabírá 60 – 80 cm. Hlava jest veliká a okrouhlá, čenich málo vystupuje, krk jest velmi krátký, tělo silné, postava vůbec zavalitá; nohy jsou prostřední výše a síly, tlapy nejsou obzvláště veliké. Základní barva, bledá, červenavá žluť, zatemňuje se na hřbetě a přechází na hrdle a na přední straně prsou do světlé nebo bělavé žluti, na spodní a vnitřní straně okončin do žlutobíla, ale zdá se poměrně tmavá, poněvadž skvrny jsou malé a dosti husté. Přes hořejší pysk táhnou se vodorovným směrem tři až čtyři dosti široké, černé pruhy; veliká, podlouhle kulatá, týmž směrem se táhnoucí skvrna prostírá se kolem koutku ústního, malá skvrna kolmo stojící jest nad každým okem; ostatně obličej, témě, šíje, strany hlavy a krku, plece, předloktí, nadloktí, stehna a nohy na vnější straně, hrdlo a předek prsou pokrývají husté malé, černé, plné, okrouhlé a zaokrouhlené skvrny, zvící hrachu až vlašského ořechu. Některé z nich sbíhají se v krajině klíční kosti v šikmé, příčné pásky, a to dvě nebo tři z nich na plecích a nohách, v nepravidelné tečky a jsou tu odděleny úzkými síťkovitě mezi nimi se táhnoucími pruhy základního zbarvení. Tím povstávají lomené řady, jež v podstatě táhnou se se shora dolů, kdežto tečkování hlavy a krku jest naprosto nepravidelné. Několik málo z nich jest vroubeno t. j. uzavírají malý kroužek, jako jest tomu u všech skvrn na horní části hřbetu, po stranách trupu a u kořene ocasu. Kroužek, jenž má vždy zbarvení temnější, pravidelně světle červenožluté, jest uprostřed hřbetu, přes nějž táhnou se dva až čtyři rovnoběžné pruhy, lemován buď jednou skvrnou okrouhlou, nebo dvěma, obyčejně splývajícíma a podoby půlměsícové, kdežto po stranách těla, kde řady jsou spíše seřazeny napříč než po délce, obklopují jej 3 – 4 měsícovité skvrny; jsou-li řady podélné, skvrny stojí v páru. Ocas znamenán jest velmi nepravidelně u kořene protáhlými skvrnami kruhovitými a plnými, ke konci jen plnými, avšak vespod na konci jest téměř čistě bílý. Konečně kresba vnitřní a spodní strany okončin sestává buď z plných skvrn jednoduchých nebo dvojitých. Ucho jest na vnější straně šedočerné, veliká skvrna u špičky jest bělavá; oko má duchovku zelenavěžlutou a okrouhlou zřítelnici. 33

Podstatně neliší se od sebe ani pohlaví, ani staří a dorostlá mláďata: ovšem jsou zvířata temnější, ano i černá. Odrůda levharta leskle hnědočerná, která jen za svitu slunečního jeví skvrny, zove se v Habeši gesela a pronásleduje se horlivě pro velmi cennou kůži. … Levhart čili pardal jest nejkrásnější kočkou na celé zeměkouli. Ve lvovi vidíme ovšem krále zvířat; tygr jest nejnebezpečnějším v této ukrutné společnosti, ocelot má oděv nejbohatších barev; ale souladem těla, krásou kresby srsti, silou a obratností, půvabností a ušlechtilostí pohybů vyniká nad ně a nade všecky šelmy kočkovité levhart. Spojuje v sobě vše čím se jednotlivé kočky zvláště vyznačují, poněvadž jejich vlastnosti ve směru tělesném i duševním uplatňuje co nejdokonaleji. Jeho sametová tlapa závodí v měkkosti s prackou kočky: avšak skrývá dráp, jenž se může měřiti s každým jiným; jeho chrup jest poměrně mnohem mocnější než chrup jeho královského příbuzného. Jsa právě tak krásný jako pružný, právě tak silný jako hbitý, právě tak odvážný jako zchytralý představuje šelmu největší dokonalosti. Na první pohled se zdá, že šat levhartův jest příliš pestrý pro lupiče, který zmocňuje se kořisti, buď na ní číhaje nebo ji přepadaje a jenž proto musí se skrývati před jejím bystrým zrakem. Avšak tato domněnka zmizí, pohlédneme-li jen povrchně na krajiny, v nichž jest domovem. Kdo zná jeho bydliště z vlastní zkušenosti, pochopí, že v tomto rostlinstvu a na takové půdě i tvor tak barevný může býti přehlédnut třeba ze vzdálenosti velmi malé. Vyskytá se všude, kde jsou souvislé, husté a vysoké tesy, nebo i jen řídké, a to poměrně velmi hojně. Nemiluje travnatých rovin, ač není nijak vzácný i na stepi, a v krajinách obydlených skrývá se často v polích, sadech, nebo v sousedícím houští. Velmi rád uchyluje se do pohoří, jehož hustě porostlé výšiny poskytují mu nejen výborných úkrytů, nýbrž i bohaté kořisti. V Habeši skýtá mu ještě pás horský ve výši 2000 až 3000 m nad mořem všech příjemností, jichž si může přáti. Nezřídka vyhledá si bydliště blízko boydli lidských nebo v nich samých a odtud podniká své loupežné Vikulka, CZ

HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE svižný, obratný a hbitý, že člověk skutečně má při pohledu naň radost, ač musí nenáviděti jeho loupeživost. Nepostřehneme ničeho, co by projevovalo nějakou námahu. Tělo se kroutí a vine všemi směry a noha našlapuje tak zlehka, jako by nesla nejlehčí tělo. Každé prohnutí těla je tak ladné, zaokrouhlené a měkké: krátce, běhžící nebo plížící se levhart jest pastvou pro zrak každého člověka, v čemž se mu vyrovná jen jedna šelma, ač mnohem menší, genetka. Bohužel nesouhlasí jeho duševní povaha s krásou jeho těla, aspoň nikoliv dle našich požadavků. Levhart jest potměšilý, zlomyslný, divoký, krvežíznivý, pomstychtivý a při tom i zbabělý. V Africe nazývají jej místy přímo tygrem jako v Americe jaguára, poněvadž tímto jménem naznačuje se vzor tvora krvežíznivého. A vskutku žádná jiná kočkovitá šelma Starého světa nezasluhuje více jména Leopardice s koťat y nejstrašlivějšího člena celé Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895 čeledi. Vraždí všecky tvory, jichž se může zmocniti, ať jsou výpravy. Tak vypravoval mi Schimper, že velcí nebo malí, ať se mohou brániti, či bez v jednom domě města Aduy v Habeši vrhla odporu se mu vzdávají. Antilopy, šakalové a levhartice dokonce mláďata. Ale pokaždé volí drobný dobytek jsou jeho hlavní potravou; si smělý lupič tento taková msíta, která jej ale šplhá po stromech i za opicemi, po pokud možná ukrývají zrakům lidským. skalách i za damany, přepadá dropy, perličky Přes svou neznačnou velikost jest i nejmenší ptáky a jistě nepohrdá ani levhart skutečně strašlivým nepřítelem všech obojživelníky. Hodí se mu všechna zvířata. zvířat, ano i člověka, ač se mu tak dlouho … vyhýbá, pokud jest to možno. Jsa mistrem Páření levharta připadá na ty v tělesných pohybech a lstivější než všechny měsíce,které předcházejí jaro v dotyčných ostatní šelmy, umí přepadati i nejrychlejší krajinách. Tu schází se často mnoho samců na nebo nejplašší zvěř. Ve šplhání předčí jej jen jedno místě, křičí odporně po způsobu málokterá kočka. Nalézáme jej téměř právě zamilovaných koček, ale mnohem hlasitěji a tak často na stromech jako ukrytého ve křoví. hlouběji a zuřivě spolu bojují. Jak bylo Je-li pronásledován, obyčejně vyleze na pozorováno na zajatých, vrhá samice po strom. Je-li v úzkých, nerozpakuje se březosti, 90 dní trvající, 3 – 5 mláďat, jež přeplavati i dosti široké prudy. Teprve při přicházejí na svět slepa a prohlédají teprve svých pohybech ukáže se v celé své kráse. desátého dne. Jak dlouho trvá březost na Každý jednotlivých pohyb jest pružný, tak svobodě, není přesně známo. Blanford míní, http://vikulka.ic.cz/

34

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ že u pardala může trvati dobrých 15 neděl. V Indii rodí se mláďata, počtem 2 – 4, asi v únoru a březnu. Jsou to malí, roztomilí tvorové a to jak svou krásnou kresbou srsti, tak i svým pěkným chováním. Hrají si vesele spolu a s matkou jako kočky, stará je něžně miluje a zmužile jich brání. Na svobodě ukrývá své potomstvo v jeskyni skalní, pod kořeny silného stromu a v hustých houštinách: ale jakmile mladí dorostli velikosti silné domácí kočky, provázejí starou při nočních výpravách, a vedeni jsouce dobrou učitelkou, brzy dovedou sami si opatřovati potravu. Kojící samice stává se metlou pro celou krajinu. Loupí a vraždí s největší smělostí, ale přes tj. opatrnější nežli jindy, a tím se stává, že jen velice zřídka zmocní se lidé jí nebo mláďat. Ostatně působí levharti již v době páření na jednom a témže místě mnoho škody, ačkoliv prý jsou méně krvežízniví a loupeživí, pokud jsou zaměstnáni láskou: někdy bylo jich viděti 6 – 8 v téže době.“ Začíná se to trošku zamotávat, levhart, panter, Brehms o nich píše v jedné kapitole. Ve stejné kapitole však píše i pardalu sundskému, přičemž sám uvádí, že „levhart a pardal nesmí prý se zaměňovati s pardalem sundským“. Když k tomu přidáme středověkého leoparda, dostaneme pěkný guláš, ale nezoufejme, v závěru se všechno vyjasní. Snad. Přeci jen ale existuje ještě jedna dosti významná zmínka ze života levhartů. Pravda, ne zrovna ze života ve volné přírodě, leccos nám ale tato napoví o postavení levhartů někdy koncem třináctého století na blízkém východě. Ta zmínka pochází z nejslavnějšího díla samotného věhlasného Marca Pola, z jeho cestopisu Milion. I když se původní Polův rukopis ztratil, zachovala se celá řada překladů a přepisů. Asi každý ví, že Marco Polo se ze svých rodných Benátek s požehnáním božím, papežským i královským, vydal na cestu do Číny a zpět. Cestopis Milion je jakýmsi prvním středověkým zeměpisem Asie, najdeme tu téměř všechno, od legend, přes popis života obyvatel, až po popis počasí, pouští, řek, Tichého a Indického oceánu, popisy velkých měst Persie, Číny, Indie a mnoho, mnoho dalšího. A najdeme tu taky jednu kapitolu, 35

konkrétně kapitolu sedmnáctou, s názvem O lvech, o levhartech a orlicích. Protože tato kapitolka je velice krátká, můžeme si jí přímo ocitovat. „Má veliký kám k své kratochvíli k lovu mnoho pitomých levhartů, jenž jsou zučeni k lovu s lidmi místo psů. A jsou k takovému velmi dobří a mnoho zvěře s nimi uhoní. Má opět jiná zvířátka k lovu zučená, velmi silná, jimžto říkají ostrovidové a latině slovů lynces. Má také i lvy velmi veliké a krásné, větší než v Babyloně, jenž mají na srsti jakožto proutky rozličné barvy na dli, bílé i černé i červené, jenž také jsou zučeni k lovu s lidmi, že s nimi uhoní rozličnou zvěř, vepře, medvědy, kozy divoké, osly divoké, voly, to vše s lidmi honí jako psi. A když lovci chtějí s sebou na lov královy lvy vzíti, tehdy vezou dva z nich na kárách a každému z nich dají tovaryše psíka malého. Má opět král pitomé orlice a těch mnoho a ty jsou velmi sobné, že lapají s nimi zajíce, lišky, srny i jiné drobné zvěři, z nichžto mnohé jsou tak udatné, že se na vlka vrchnou a vlk se jim ubránit nemůže, že jej vždy uklovou.“ Marco Polo tu hovoří o zvyklostech lvců na královském dvoře Tatarském. Asi bude na místě zmínit význam slova kám. Znamená v uvedeném kontextu něco jako potěšení a jeho původ najdeme v indické mytologii, kde bůh Kám byl bohem touhy a lásky. Milion nám dobře posloužil jako jakýsi oslí můstek k další kočkovité šelmě, která měla už od pradávna svůj význam, byť ve srovnání s domácími či divokými kočkami, levharty, lvy a tygry, mnohem menší. Tatarský král měl k lovu ostrovidy, jež v latině slovou lynces. Když se řekne ostrovid, každému se vybaví rys. Latinské druhové jméno rysů je skutečně lynx. Pravděpodobně nejstarší zmínku o rysech najdeme v mineralogii. Když roku 322 př. n. l. zemřel Aristoteles, převzal po něm vedení školy jeho žák Theofrastos (372 – 287 př. n. l.) z Eresu na ostrově Lesbos. Onu školu řídil po celých dalších 34 let, přičemž přednášel stejně, jako jeho učitel. Zatímco Aristoteles se věnoval zoologii, Theofrastos byl botanik. Sepsal spoustu naučných pojednání o rostlinách, jejich vzhledu a výskytu, dal jim jména, roztřídil je… Vikulka, CZ

HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE Mineralogii se Theofrastos vlastně věnoval v jediném, nevelkém spisku Peri lithón. Jako první kočičí minerál napadne každého nejspíše Tygří oko, ale to s kočkami má skutečně společný pouze název. Nás bude zajímat Lapis lyncurius, který vzniká z rysí moči. Theofrastos o něm napsal: „Má sílu přitažlivosti, podobně jako jantar, a někteří dokonce říkají, že přitahuje nejen kousky slámy a dřeva, ale i mědi a železa, když jsou pláty těchto kovů tenké. Je chladný a velmi průsvitný. A je lepší, když pochází od volně a divoce žijících zvířat než od těch, které jsou chovány v zajetí a, které mají odlišnou stravu, méně pohybu. Pro zkušené hledače není problémem jej najít, protože zvířata, když se vymočí, zahrabou jej a nad něj navrství hromádku zeminy.“ Ovidius ve svých Proměnách (kniha 15, 391 – 417) se o proměně rysí moči v drahocenný nerost zmiňuje rovněž, jenom všechn zpřesňuje, že moč se mění v nerost v důsledku kontaktu se vzduchem. A o stejné záležitosti se zmiňuje i Plinius starší, který

vzniklý nerost popisuje barvou ohně. Samotné rysy popisuje jako tvory tvaru vlka s leopardími skvrnami a uvádí, že jako první je představil Pompejus Veliký roku 55 před naším letopočtem při zápasech. Rysové pro brutální zábavu měli být údajně dokonce cíleně chováni, a to v Etiopii. A v podstatě všechno již řečené uvádí i Isidor Sevillský: „O rysech (lynx) se říká, že jejich jména pocházejí z řeckého lukos, protože vypadají jako vlci (lupus), i když mají na zádech body jako pard. Moč rysa ztvrdne a přemění se v drahocenný kámen zvaný Rysí voda. Jsou od přírody žárliví a nechtějí, aby lidé tyto drahocenné kameny získali a tak svou moč zahrabávají hlínou a pískem, aby ji skryli.“ Ale dosti pověr a mýtů, Otta už rysy popisuje skutečně vědečtěji: „Rys (Lynx Geoffr.), zool. jest rod savců ze skupiny šelem kočkovitých. Nejznámější druh, r. obecný (Lynx vulgaris) má štíhlé tělo as 1 m dl., hlavu kulatou, oči se zřítelnicí štěrbinovitou jako kočka, chrup

Rys Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895


36

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ úplný, v němž vynikají veliké špičáky a ostrohroté stoličky. Boltce ušní má vzpřímené a chvostkem citových chloupkův opatřené. Na prstech noh má ostré drápy vtažitelné. Tělo zakončeno jest ocasem jen asi 20 cm dlouhým, který se zdá býti jako uťatý. Jeho krátká srsť jest barvy světle hnědé s odstíny do šedé a bílé a s temnějšími skvrnami. Po stranách hlavy a na břiše jest srsť delší. Na kořist číhá na stromech ukryt. Býval s medvědem a vlkem v Čechách hojný; dnes žije v Alpách, Karpatech, ve Švédsku, Rusku a Sibiři. Ročně přichází z těchto zemí asi 50.000 kožišin rysích. Také žije v Asii, Africe a Americe asi v pěti různých druzích, jež poskytují výborné kožišiny. Jsou to zvláště: karakal či r. stepní (L. caracal Schreb.) a chaus či r. bahenní (L. chaus Temm.) žijící v Africe a v záp. a již. Asii, dále r. severní či kanadský (L. bodalis Temm., L. canadensis Desm.) a r. ryšavý (L. rufa Güldenstädt) žijící v severní Americe.“ A nejspolehlivější historický zdroj, rovněž nejpodrobnější, je náš starý známý Brehm: „Téměř všichni přírodozpytci shodují se v tom, že jest rysy (Lynx, der Luchs) považovati za rod odlišný od ostatních koček; proto jej uvádíme zvláště. vyznačují se hlavou mírně velikou s ušima, štětičkami opatřenýma a silnými licousy, jež se u většiny druhů vyskytují, tělem v bocích zúženým, avšak silným, jež spočívá na vysokých nohou a konečně krátkým ocasem u většiny pahýlovitým. Poslední dolejší stolička není trojhrotá jako u koček, nýbrž dvojhrotá. Všecky zemědíly, vyjímaje Australii, jež koček nemá, jsou domovinou rysů; Evropa sama má dva rozdílné druhy. Bydlí po přednosti v uzavřených lesích a to na místech nejnepřístupnějších, avšak vyskytují se i ve stepích i pustinách, ano i v krajinách vzdělávaných. Všichni bez výjimky jsou šelmami kočkovitými dokonale vyvinutými; jsou právě tak krvežízniví a loupeživí jako levhart a pardál, při tom vážní jako lev a tygr, ohrožují velice i zvěř i domácí zvířata a proto jest je považovati za šelmy, jež více škodí než prospívají. Jejich život, způsob, jak na lov vycházejí a jak loupí, liší se v mnohém podstatně od chování šelem příbuzných dosud popsaných, což se srovnává úplně 37

s jejich vyzbrojením a schopnostmi, jakož vůbec všechno jejich počínání má do sebe něco zvláštního. Nad ostatní členy rodu vyniká krásou, mohutností a silou rys obecný (Lynx vulgarit, L. borealis, cervarius, lupullinus, Felis lynx a Tupullina; der Luchs, der Tierwolf). Teprve v museu v Christianii nabyl jsem pojmu o velikosti, jaké může vskutku rys dosáhnouti; neboť ve sbírkách německých spatřiti lze zvířata střední velikosti. Úplně vyrostlý rys jest při nejmenším právě tak silný, ovšem že poněkud kratšího těla a vyšších nohou, jak levharti, jež lze spatřiti ve zvěřincích. Délka jeho těla jest jistě 1 m a může dosáhnouti i 1,3 m, ocas jest 15 až 20 cm dlouhý, výška po zátylek obnáší 75 cm. Samec dospívá váhy až 30 kg., ano jak mi v Norvéžsku bylo řečeno, dokonce až 45 kg. Zvíře jest těla neobyčejně silného,s lžoitého, zavalitých a mohutných okončin, s tlapami, jež připomínají tlapy tygra nebo levharta, prozrazuje tedy na prvý pohled svoji velikou sílu a mohutnost. Boltce jsou dosti dlouhé a zašpičatělé a končí se štětičkou chlupů 4 cm dlouhých, černých, hustých a vzpřímených. Na tlustém horním pysku stojí několik řad tuhých a dlouhých knírů. Hustý, měkký kožich halí tělo a prodlužuje se na lících v licousy, jež visí po obou stranách dolů a zároveň se štětci na boltcích dodávají tváři rysové obzvláštního výrazu. Barva kožicha jest svrchu červenošedá a bělavě promíšená, na hlavě, krku a hřbetě a na bocích hustě červenohnědými a šedohnědými skvrnami znamenána; spodní část těla, vnitřní část nohou, krk v předu, pysky a kruhy kolem očí jsou bílé. Tvář má červenavou srst, ucho jest uvnitř bílou, na vnější straně pak hnědou a černou srstí porostlé. Ocas který jest všude stejnoměrně porostlý, má širokou černou špičku, která zaujímá bezmála polovinu celé jeho délky; druhá polovina jest nepříliš znatelně kroužkována malými páskami, jež se dole nespojují. V létě jest kůže krátkou a spíše červenavou, v zimě delší a šedobělavou srstí pokryta; ale celé zbarvení se mění, nejrůznějším způsobem a i skvrny jsou různé u rozličných zvířat. Byla tedy domněnka, že stává dle srsti také několik druhů rysů, jež byla časem potlačena opačným přesvědčením; neboť byla nalezena mláďata Vikulka, CZ


Rys kanadský Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

všech odstínů barev a značek. Samice rozeznává se od samce, jak se zdá, pravidelně červenavějším zbarvením a méně zřetelnými skvrnami; mláďata právě zrozená jsou bělavá. Oči barvy kovově žluté mají kulatou panenku. V zimním šatě zakrývá se hnědavé zbarvení šedí, jelikož podsada na podzim vyrůstající rychle bledne na špičce a víc a více stává se zřetelnější, čím dále pokračuje její zbarvení ke kořenu chlupů. Rys byl znám již starým, avšak byl v Římě daleko řidčeji ukazován než lev nebo levhart, poněvadž již tehdá bylo mnohem obtížnější za živa chytiti rysa, než některou z jmenovaných šelem. Za Pompeja ukazovali rysa, jejž přivezli z Gallie. O jeho životě na svobodě neznali asi nic a proto kolovalo o šelmě té mnoho pověr. Tak praví Gesner dle starověkých popisů: „Není zvířete, které by mělo tak bystrý zrak jako rys, neboť dle vypravování básníků pronikají zvířata ta svými zraky i věci neprůhledné, jako stěny, zdi, dřevo, kameny a jiné. Ale držíme-li před nimi věci průhledné, nenávidějí pohledu na sebe a umírají jím.“ V bájesloví starých http://vikulka.ic.cz/

Germánů měl rys asi touž úlohu jako kočka; neboť bezpochyby jest to on a nikoli jeho příbuzná, jenž musí být pokládán za zvíře Freye, jejíž vůz táhne. … Žádná šelma kočkovitá nepředčí asi rysa ani tělesnými ani duševními schopnostmi. Tělo jest přes vysoké běhy neobyčejně silné a výborné smysly činí z něho šelmu v každém ohledu výborně vyzbrojenou. V chůzi jest velmi vytrvalý; pokud není nutná potřeba, chodí jen krokem nebo kočičím klusem, nikdy skokem, avšak, musí-li, provádí znamenitě úžasné skoky, šplhá dosti dobře, a jak se zdá, umí i lehce plavati. Ze smyslů jeho bez vší pochyby nejbystřejší jest sluch, štětička na boltci jest tedy ozdobou zcela oprávněnou. Stejně bystrý jest asi i zrak, třebas novověcí pozorovatelé nepodali přímých dokladů o vzniku staré pověsti. Ale čich, jako u všech koček, jest rozhodně slabý; rys není s to větřiti, aspoň ne na jisté vzdálenosti, a jistě nemůže vyslíditi zvěř svým čichem. Že má chuť, dokazuje dostatečně svým labužnictvím, a co se týče jeho hmatu a 38


Sladký dech pantera přitahuje jiná zvířata ilustrace z kodexu Fr 1444b str. 250r Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique

čivosti, jest patrno na zajatých, že v tomto ohledu vyrovnají se svým příbuzným. Hmatem jest mu jeho jemný cit při každém pohybu a zvláště též při slídění a uchvacování kořisti. Jako všecky kočky, potřebuje i on nutně knírů; musíť jimi ohmatati vše, s čím chce se blíže zabývati. Duševní vlastnosti naší šelmy nebyly nikdy podceňovány. „Jest zvířetem loupeživým jako vlk, ale lstivějším,“ praví starý Gesner, a má asi úplně pravdu, neboť i všichni novější pozorovatelé, kteří se s rysem zabývali, líčí jej jako zvíře neobyčejně opatrné, rozvážné a lstivé, které nikdy nepozdývá svo duchapřítomnosti, hledíc a umějíc z každé situace co nejvíce těžiti. Je-li to patrno již při rysu na svobodě žijícím, tím zřetelněji se to jeví na zajatém, jak později poznáme, tak že plným právem jej můžeme počítati k nejchytřejším šelmám kočkovitým. … Pro zvláštní postavu rysovu zdá se každý jeho pohyb podivný, ano takřka nemotorný. Jsme zvyklí viděti v kočce ssavce nízkého těla, dlouhého ocasu a pohybů, které shodují se s krátkými běhy, jež jsou totiž 39

stejnoměrné, nikoli prudké, měkké a proto málo patrné. Jinak jest tomu při rysu. Chůze jeho se zdá hrubá a proti jiným kočkám z široka se rozkračuje. Ale ačkoli nemá ladnosti pohybů jako jeho příbuzní, přes to úplně jich dostihuje obratnosti, šplhá velmi hbitě a vyniká nad ně rychlostí a vytrvalostí v pohybech, ač nenáleží nijak k nejlepším běhounům. Co může dokázati, vidíme nejpatrněji na sněhu čerstvě napadlém na tom místě, kde skočil na kořist.“ Zoologické členění kočkovitých šelem bylo, je a pravděpodobně ještě dlouho bude komplikované. O tom ale až za chvíli. Ve středověku byl za samostatný „druh“ kočky považován i panter, dnes černá forma levharta nebo jaguára, dokonce už Brehms ho jako samostatný druh neuvádí, a že v době Brehmsově byly za kočky, byť sporně, považovány i fossy, promykovité šelmičky žijící výhradně na Madagaskaru. Středověcí autoři pantery nazývali různě, frater Odoricus o nich vyprávěl jako o černých lvech. Jenomže ono to nebude ani trošku jednoduché, protože někteří autoři za pantery rozhodně Vikulka, CZ

HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE nepovažovali tytéž kočky, co my. Hned první a nejstarší zmínka o nich pochází od Plinia starího, který pantera popisuje jako světle barevnou kočku s malýma očima. Panteři podle Plinia vylučují zázračnou vůni, kvůli níž se v jeho blízkosti ráda zdržují všechna čtyřnohá zvířata, když ale začne lovit, všechna zvířata v panice utíkají. Proto když loví, schovávají svou tvář a číhají, dokud se nepřiblíží nějaké zvíře na dosah. Podle Pliniových informací mají panteři na rameni znak ve tvaru půlměsíce. Nejčastěji se vyskytují v Africe a Sýrii. Isidor Sevillský už se v barvě sice blíží, ale o moc moudřejší stejně nebudeme: „Panter (pantera) dostal své jméno od řeckého slova „vše“ (pan), protože panter je přítelem všech tvorů, vyjma draka. Je pokrytý černou srstí s bílými kruhy, které vypadají jako oči. Panteří samice mohou mít mláďata pouze jednou, protože už mladí a ještě nenarození mladí se chtějí dostat ven

z matčina lůna a to svými drápy zničí.“ Jenom pro úplnost, dnes latinské jméno panthera označuje všechny velké kočky, vyjma geparda. No a aby toho nebylo dost napsal Philip de Thaun roku 1121 ve svém Bestiáři o panterovi: „Je to obdivuhodné zvíře, zázračně krásné, každého odstínu jak se říká. Ztělesnění Ducha svatého… …když se to odvážné zvíře budí po třech dnech spánku, vydává hlas nejsladší a po tom hlase rozléhá se kolem vůně nádhernější, sladší a silnější, než každý parfém, než květy rostlin, lesa a listů, ušlechtilejší než všechny ornamenty přírody.“ Už zmiňovanýfráter Odoricus byl vlastně Oldřich. Oldřich, čech z Furlánska, který se narodil mezi lety 1276 a 12871 a zemřel roku 1331 v italském Udine. I přes to, že jeho jméno dnes nikdo moc nezná, byl to velký misionář a cestovatel své doby a za své zásluhy byl i blahoslaven. Narodil se

Zvířata následují panterův sladký dech, ale drak panterovi nahání strach ilustrace z kodexu Bodley 602, str. 20r Zdroj: Bodl eian Library, University of Oxford


40


Panterův dech přitahuje jiná zvířata ilustrace z kodexu Fr 1951, str. 14v Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique

v Pordenone otci – vojáku z vojska Přemysla Otakara II. a matce, ženy z Udine. I když Furlánsko vždycky leželo na území dnešní Itálie, neleželo vždycky v Itálii. Právě v době narození Oldřichova patřilo k Českému království. V letech 1300 – 1314 působil jako misionář v Arménii, ale potom si ho zavolal papež Jan XXII. a vyslal jej s poselstvím k mongolskému dvoru do Pekingu. Tak se dostal do Persie, Indie, na Sumatru, Jávu, Borneo, Filipíny, do Tibetu, a není divu, že za 14 let cestování viděl a slyšel mnoho. Po návratu nějaký čas pobýval v Itálii, na další cesty se už nevydal, protože ho trápily nemoci. Už na lůžku diktoval své zážitky z cest jednomu z bratrů, jménem Gilelmus. Vznikl tak cestopis, který byl ve své době stejně významný jako Milion Marca Pola. A Sir John Mandeville (uslyšíme o něm záhy) spousty Odoricových poznatků prostě ukradl. Odoricův cestopis bohužel nemá název, v knihovnách je označován jako Latinus 2548. „Já, bratr Oldřich, Čech z Furlánska, řádu Menších bratří, svědčím a svědectví 41

vydávám, že všechno, co hořeji psáno, buď na vlastní oči jsem viděl nebo od lidí hodných víry jsem slyšel. Mnoho jiného jsem opomenul nebo napsat nedal, kdyžtě některým neuvěřitelné by se zdálo, dokud by sami na vlastní oči nezhlédli. Já pak den ze dne se chystám se v ony kraje jíti, kde s pokojem zemru...“ Píše Odoricus v úvodu svého vyprávění. Následuje popis cesty lodí z Benátek do Trapezntu u Černého moře, pak pěší cesty Malou Asií a Mezopotámií, Persií a stále dál. Jako první evropan popsal Persepoli, popsal nádherně Bagdád a to všechno byl pouho pouhý začátek. Spoustě věcí musel dát nové názvy, protože evropané je ještě neznali a právě tak vzniklo označení pro pantera „černý lev“. Pantery, alias černé lvy viděl v Dilí v Indii, údajně se tu vyskytovaly v hojném počtu, stejně jako opice a paviáni. Netopýři tam byli tak velcí jako evropští holubi a krysy stejně velké jako naši psi. A jakoby mimochodem nám prozrazuje, že pro lov těchto krys (pravděpodobně šlo o Vikulka, CZ

HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE ichneumony, promykovité šelmy, které mohou skutečně vážit až kolem 4 kilogramů) mají na starosti psi, protože malé kočky domácí by na ně nestačily. Je možná i ostudou pro nás, Čechy, že dílo frátera Odorica nepropagujeme jako národní literární poklad, protože jde skutečně o pravý poklad obsahující nepřeberné množství těch nejvzácnějších informací. Odoricův současník, Bartholomaeus Anglius, opět připomíná pantera v dosavadním původním světle, které známe od Plinia a Isidora Sevillského. Připomíná, že panteři se bojí draků, nenávidí je, a draci mají rádi pantery – jako svou kořist. Když se panter dosyta nají, zaleze si do svého doupěte, kde ho nikdo nenajde, a tam spí po tři dny a tři noci. Potom se probudí, vyleze ze svého doupěte a řve zvláštním hlasem, který přitahuje ostatní zvířata. Jenomže právě tento okamžik má být dosti rizikovým, protože když panteří řev uslyší drak, přilétne na oběd, jehož Černý panter hlavním chodem je samozřejmě Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred sám panter. Edmund Brehm, Chicago 1895 A teď se dostáváme k už zmiňovanému a kritizovanému zápach. Ty kůže jsou tak rudé jako je rudá plagiátorovi, Siru Johnu Mandevillovi, krev a září ve slunci stejně jasně jako slunce původním jménem Jehan de Mandeville. samo. Tak mnozí lidé uctívají tato zvířata.“ Nicméně musíme uznat, že na cesty se musel Takže podle Johna Mandevilla jsou vydat osobně, stejně jako Odoricus a leckteré panteři červení. Aby toho guláše nebylo dost, útrapy a strasti dlouhého cestování si prožil tak Otta ještě o téměř šest set let později u sám. Z cest, které vykonal v letech 1357 až hesla panter uvádí pouze, že jde o totožného 1371, sepsal poznámky vydané pod názvem tvora s pardálem a čtenář si má pročísti hesla The Travels of Sir John Mandeville, kde Levhart a Pardálové. A nepomůže nám ani v kapitole sedmé píše: věhlasný Brehms, který pantera jako „A uvnitř paláce … jsou všechny stěny samostatný druh, nebo možný druh, neuvádí. pokryty červenými kůžemy zvířat, které tam Dlužno říci, že panter není ani dnes nazývají panteři. Jsou to krásná zvířata, která samostatným druhem, jak už bylo řečeno, jde voní; a právě pro tu nádhernou sladkou vůni o lidové označení černé formy všech velkých těchto kůži nikdy do paláce nepronikne žádný koček.


42

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ riziková a mnohdy nevýdělená činnost, neboť kotví-li loď lovcova příliš daleko, musí vrátit tygřici všechna její koťata. Pak se musí spoléhat na to, že tygřice nebude příliš rozzuřená, svá koťata si posbírá a nechá lovce zmizet. Isidor Sevillský o tygrech napsal: „Tygr (tigris) dostal své jméno po perském a médském slově používaném pro šíp, to proto, že tygři jsou tak rychlí. Řeka Tigris je pojmenována po tygrech, protože teče nejrychleji ze všech řek. Tygři jsou obdivuhodní pro svojí sílu a rychlost, nejvíce jich žije v Hyrcanii. V Indii se stává, že divocí psi se v lesích páří s tygřicemi a pak narození psi Panter jsou tak odvážní, že dokážou Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred udolat i lvy.“ Edmund Brehm, Chicago 1895 Tak tady je na místě opět pár vysvětlivek. Předně, Starověké a středověké literární řeka Tigris nedostala jméno podle tygra, ale záznamy se samozřejmě zmiňují ještě o jedné rovněž podle šípu. To, že jde o řeku bystrou, kočce, tygrovi. Začněme opět v prvním století rychle tekoucí, je skutečně základem jejího u Plinia staršího: jména. Jinak řečeno, tygři i řeka Tigris mají „Tygr, který žije v Hyrcanii a Indii…“ stejný slovní základ – perský a médský šíp. Že Hyrcanie je území nacházející se na není biologicky možné křížení psa a tygřice severu Íránu a jihovýchodě Turkmenistánu, při snad není třeba dokazovat vysvětlováním jižním a jihozápadním potřebí Kaspického genetiky, ostatně obdobně je nemožné moře. spojení mainské mývalí kočky s mývalem, jak „…dokáží běhat neuvěřitelnou se ještě donedávna tradovalo o vzniku tohoto rychlostí. Když chce lovec získat tygří mládě, největšího kočičího plemene, tedy musí mít velice rychlého koně. Když není samozřejmě myšleno plemene kočky domácí. tygřice u koťat, musí ukrást celý vrh a rychle Bartholomaeus Anglicus opět odjet pryč, zpravidla musí i koně vyměnit za nepřináší nic moc nového, co by taky mohl, dalšího neunaveného. Když tygřice zjistí, že když vše vyčetl, nebo se doslechl od jiných. jsou její mláďata pryč, vyrazí za nimi po čichu Podle něj je tygr nejrychlejší zvíře v běhu, je a honí lovce. Tak když lovec tygřici spatří, jako šíp, jež Perseus pojmenoval Tigris, je to upustí jedno kotě. Tygřice se u něj zastaví a zvíře s rozličnými skvrnami a je zázračně silné mládě zvedne, teprve pak pokračuje a rychlé. A stejně jako Plinius starší popisuje, v pronásledování. Takovou lest musí lovec jak ukrást tygřici její mládě. připravit tygřici pokaždé, když ho dohání a Chceme-li se o tygrech dozvědět více, musí tak činit, dokud nedosáhne své lodi.“ musíme se vydat časem vpřed, opět k přelomu Což ovšem znamená, že kradení 19. a 20. století a obrátit se na Ottu: tygřích mláďat je velice fyzicky náročná,

43

Vikulka, CZ


Jezdec kradoucí tygří mláďata ilustrace z kodexu Latinus 3630 str. 75v Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique

„Tygr (Felis tigris L.), nejmohutnější šelma kočkovitá, která silou lvu nezadá, těla jest hadovitě pohyblivého, pružného a svižného; barvy žlutooranžové, napříč pruhované. Tato barva černožlutá vyznačující zvířata jedovatá, odpor vzbuzující, jest i u tygra barvou odstrašující, kdežto černé pruhy, jako stíny tuhých listů květeny džunglí, činí zvíře ve stínu jejich odpočívající neviditelným. Ostatně se tygr v různých končinách liší velikostí, srstí i zbarvením. Celkem však lze říci, že délka samce jest 1,5–2 m, výška v plecích 90–105 cm. Váha činí 175– 190 kg, samice as 120 kg. Tygr náleží ke kočkám se zřítelnicí kulatou. Samec má za ušima počínající až po stranách krku se táhnoucí bílé licousy, ocas jest bez chvostu; zpodek těla jest bílý. Okršlek rozšíření tygra jest velmi rozsáhlý. Od jižního pobřeží Javy, kdež jest zvláště hojný na malém ostrově Nusa Kambangan, vyskýtá se na Sumatře, Malace, po celé Přední a Zadní Indii, chybí na Borneu a byl v XIX. stol. vyhuben na Ceyloně. Na západě žije po celé Persii a Kurdistánu; žil http://vikulka.ic.cz/

v Armenii a na Araratu; není ani vzácným hostem na jihových. pobřeží Aralského jezera. Na sever rozšířen jest tygr až po Irkutsk, kol Bajkalského jezera, po celém Amursku. V Himálaji jde až po čáru sněžnou a jest ještě v Mandžusku, na Korei a tu a tam v Číně. Tygr východosibiřský jest mezi tygry pravým obrem, zimní roucho jeho je hustší, tak že ruka v něm se boří. Kdežto indický tygr se zálibou vyhledává porosty bambusové a rád ulehá ve stínu keře Korinthu, v jehož tmavém hustém loubí se skrývá, jest ve stepích Sibiře nucen uléhati jen v koutě vyčnívající skály neb odhrabe si jednoduchý brloh mezi trsy ostřic. Podle Svinhoa zahrabuje se i do sněhu a snáší bez strádání zimu 20 až 25°C, nemá-li hlad. Tygr žije po párech a samice vrhá za 14– 15 neděl po spáření 2–5 mláďat, jež matka hlídá, než dorostou. Za dne odpočívá, za noci potuluje se na míle cesty, rád vrací se však na totéž místo. Ozývá se řidčeji nežli lev temným řevem; je-li v úzkých, zuřivě funí. Na stromy neleze, není k tomu ani schopen, jako vůbec skokem kořisti neuchvacuje. Tygr živí se zvěří 44


Jezdec hází mláďata tygřici, aby jej nedostih la ilustrace z kodexu Ashmole 1511 str. 12v Zdroj: Bodl eian Library, University of Oxford

lesní, vyhýbá se lidským obydlím, uchvacuje však příležitostně hovězí dobytek; častěji jsou kořistí jeho kanci, jeleni, antilopy, dikobraz; hladový odvažuje se i na mladé slony. Z nouze žere i žáby, ryby, želvy i ještěrky, ano i kobylky. S většími zvířaty má někdy potíže; buvol i kanec někdy se ubrání útoku jeho. Kořist ulovenou odvléká v noci na klidná místa. Tygr dobytek uchvacující jest obyčejně velice zbabělý a nechá se často pastevcem holí od uchváceného zvířete odehnati. Polodivocí domorodci indických pralesů nemají též strachu před obyčejným tygrem, není-li to lidožrout, jakým bývá tygřice s mláďaty, neb hladový neb poraněný starý t., jenž útočí na každého. Jakmile takový tygr jednou poznal, že člověk jest kořist nejsnáze uchvatitelná, stane se trýzní obyvatelstva. V Dolním Bengálsku v l. 1860–66 zabito bylo tygry 4218 osob. Tygr-lidožrout bývá lstivější a opatrnější nežli jiní tygři a předmětem mnoha pověr, které až k uctívání jeho vedou. Různé části zabitého tygra slouží k čarám a amuletům. O vyhlazení tygra usilují domorodí šikari, jimž vláda platí střelné (5–50 rupií), a evropští lovci. Užívají buď stražiště na stromě umístěného, pod nějž položí se mrcha neb 45

uváže se živý býček. Indičtí velmožové pořádají v džanglích více méně velkolepé lovy na slonech. Domorodci líčí osidla, jámy a samostříly i jedy. Ujde-li všem těmto nastrahám, může dosíci tygr značného stáří. Jistou skupinu osad navštěvoval týž tygr po 20 let; ve zvěřincích, kdež žijí nepřirozeně, nelze ovšem délku života jeho odhadnouti. Nicméně snáší tygr zajetí za mlada jsa chycen snadno, krotne zde a dává libost svou předením na jevo. Též se zde rozmnožuje, ač nikoli tak hojně jako lev.“ A podrobněji opět na našeho starého známého Brehma: „V čele skupiny koček příčně prohovaných stojí tygr, vedle lva nejdokonalejší člen vší čeledi. Tygr jest pravou kočkou bez hřívy s dosti silnými licousy a s nejvýraznějším příčným pruhováním srsti. Jest nejstrašlivější ze všech koček, lupičem, před nímž i člověk jest téměř bezmocným. Žádná šelma nespojuje tolik hrůznosti s krásou skutečně svůdnou, žádná nepotvrzuje lépe starou bajku o mladé všetečné myšce, jež se podivovala kočce jako krásné a roztomilé bytosti. Kdybychom měřili význam zvířete dle nebezpečnosti, musili Vikulka, CZ

HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE Délka od čenichu až ku konci ocasu jest ovšem udávána velmi různě. … Tělo tygří jest protáhlejší, hlava okrouhlejší než u lva, ocas bez chvostu, srst kárkát a hladká, která jen na lících se prodlužuje ve vous. Tygřice jst menší a má slabší licousy. Všichni tygři, kteří obývají severnější země, mají alespoň za chladné doby roční srst mnohem hustší a delší než ti, jichž vlastí jsou horké nížiny indické. Kresba srsti vyznačuje se nejkrásnějším spořádáním barev a živým kontrastem mezi Loví cí t ygr světlou, rezavě žlutou barvou Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred základní a temnými pruhy po ní Edmund Brehm, Chicago 1895 se táhnoucími. Jako u všech koček jest základní zbarvení na bychom mu dáti první místo mezi všemi zádech temnější, na bocích světlejší; vespod ssavci; neboť se postavil proti pánu země jako na vnitřních stranách okončin, na zadku, na žádný jiný tvor. Místo, aby prchal a ustupoval pyscích a na dolejší části lidí jest bílé. U tygra před vzděláváním půdy a před člověkem stále lesního jest základní barva sytější než u tygra postupujícím, přibližuje se k němu ještě více, v džunglích žijícího. Od hřbetu táhnou se ano tu a tam jej i zahání. Neodchází jako lev nepravidelné černé příčné pruhy, jež u z obydlených krajin, aby se vyhnul různých zvířat rozličně jsou od sebe vzdáleny nebezpečenství, jež mu hrozí záhubou, nýbrž a postupují šikmým směrem poněkud z předu směle nebo lstivě staví se proti člověku jako na zad, k prsům a ke břichu. Několik těchto tvrdošíjný nepřítel, který zákeřnicky za ním se pruhů se dělí, ale většina jich jest jednoduchá plíží a tím jest ještě nebezpečnější. Jeho vrždychtivost a krvežíznivost, jeho lidožroutství bylo často popisováno přehnaně nebo aspoň barvami velmi křiklavými; tomu se ovšem nemůžeme diviti: neboť mnohým, kteří jej mohli popisovati, byl souhrnem vší hrůzy. Tygr kárlovský, bagh, scher, nahar Indů, vahag Marathů, kya obyvatelů Barmy, Primau Malajců (Felis tygris, Tygris regalis, der Königstiger) jest nádherná kočka překrásné kresby a barvy. Jest těla vyššího, T ygřice s koťat y štíhlejšího a lehčího než lev, Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred jemuž se ve všem vyrovná. Edmund Brehm, Chicago 1895 http://vikulka.ic.cz/

46

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ dle Rosenberka jest její základní barva méně rezavá, ocas jest kratší a tenčí. Mohli bychom si mysliti, že zvíře tak nádherné barvitosti již zdaleka musí padnouti do oka všem tvorům, na něž číhává. Ale není tomu tak. Ukázal jsem již dříve k tomu, že celkové zbarvení všech zvířat a jmenovitě koček velicejest přizpůsobeno místům, kde zvířata bydlí; vzpomeňme si jen na křoví, rákosí a traviny, v nichž tygr obývá, a poznáme nesprávnost oné domněnky. I vycvičeným lovcům nezřídka se stává, že tygra, který blízko u nich leží, právě tak dobře přehlédnou, jako kterékoli jiné zvíře. … Hlas tygří nemůže se silou měřiti s hlasem lva, není tak plný, jako bučení našeho skotu. Nemůže tedy býti řeči o řvaní tygrově. Jest to obyčejně táhlý žalostný zvuk, který se několikráte kratčeji a rychleji opakuje a končí trojnásobným nebo čtyřnásobným vyražením T ygr při lovu posledního dílu. Mimo to Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred vydává i hluboké zvuky hrdelně Edmund Brehm, Chicago 1895 „a – o – ung“, které ve všech zvěřincích slýcháme od většiny a tmavější. Ocas jest světlejší než hořejšek velkých koček, pak hlasité „hu – ab“ nebo těla, ale má rovněž tmavé kroužky. Kníry jsou „vau“, je-li překvapen nebo poděšen, dále bílé. Veliké oko s kulatou zřítelnicí jest barvy dunivé kňučení, je-li podrážděn, a kašli žlutavě hnědé. Mláďata jsou téhož zbarvení podobný, krátký skřek zuřivosti, jejž jako staří, jen ton základní barvy jest několikráte rychle vyrazí při útoku. „hlas poněkud světlejší. tygří,“ praví Forsyth, „působí v noci značným I u tygra nacházíme různé odchylky ve dojmem, a ač není ani z daleka tak hlasitý zbarvení: základní barva jest tmavější nebo jako hýkot osla, budí přece představu o světlejší a v řídkých případech dokonce i mohutné síle.“ černá nebo bílá s mlhavými pobočnými Celkem není tygr zvíře zmužilé. Jest pruhy. Stálá odrůda, t. j. pravidelně týmž většinou nejen opatrný a váhaný, nýbrž způsobem zbarvená, chceme-li zvláštní druh, přímo i zbabělý, ačkoliv jest lupičem velmi žije na Javě a Sumatře. Tygrem javanským vychytralým a lstivým. Setká-li se poprvé sluje v zoologických zahradách a u s člověkem, dá se na útěk: jiné zas lze zmásti obchodníků malá šelma, ale poměrně silnější hlukem a pousňky, a protivníku odhodlanému než tygr pevniny, kterou i oko neznalejší ani jediný snad nepostaví se na odpor. Ale pozná po uších tmavějších a hustších pruzích; ten i onen příležitostně pozná, že člověk jest 47

Vikulka, CZ


Vyrušen ý t ygr Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

tvor, jejž lze nejsnáze přemoci; pak stává se velmi nebezpečný, poněvadž číhá na lidi nic netušící a bezbranné a znenadání je přepadává. Stává se mnohdy nejen smělým, nýbrž přímo drzým. Mnohé krajiny staly se pověstnými jeho řáděním; ujišťuje se, že nebýti bázně těchto drzých šelem před ohněm a před zástupem odhodlaných lidí, bylo by takřka znemožněno spojení jistými krajinami, jež tygr hojně navštěvuje. Z okolí vesnic, ani i od samých chýší tygři unesli za bílého dne lidi a skutečně někdy docílili, že se obyvatelé přestěovali. Ovšem největšímu nebezpečenství vydáni jsou lidé, kteří vedou život o samotě pod širým nebem: pastýři, dřevorubci a rolníci; pastýři mimo to jsou v ustavičné v bázni o svá stáda. I poštovní poslové jsou v nebezpečenství. … Doba páření tygrů jest rozličná dle podnebí jejich domoviny; v krajinách severních nastává prý pravidelně asi čtvrt roku před počátkem jara. V jižnějších krajích není vázána určitou dobou roční, jak to bylo http://vikulka.ic.cz/

pozorováno jmenovitě v Indii; porod bývá v kterémkoliv měsíci. Naproti tomu uvádějí věrohodní svědkové, že tygřice může míti mláďata jen jednou za 2 – 3 roky, poněvadž bývá viděti matku s mláďaty buď zcela malými nebo s velmi silnými a dospělými, nikdy s mláďaty různého stáří, jak by tomu musilo býti, kdyby každého roku rodila. V době páření sláchati jest více než jindy řev šelem. Nezřídka shromáždí se více samců u jedné tygřice, ačkoliv se tvrdí, že celkem tygřice jsou hojnější než tygři. Pak nastávají boje, jež prý samci mezi sebou svádějí, ale pravá příčina jest asi v tom, že samice šelem vůbec jsou opatrnější než samci. Asi 100 – 105 dní po spáření vrhne tygřice 2 – 3, někdy i 4 mláďata (praví se, že v řídkých případech dokonce i 5 – 6 mláďat) a to na místě nepřístupném uprostřed hustého rostlinstva. Zvířátka, přišedše na svět, jsou asi z polovice tak veliká jako domácí kočka a roztomilá jako koťata. V prvních týdnech neopouští matka milovaného potomstva, leda cítí-li krutý hlad; jamile však mláďata poněkud povyrostou a 48

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ nezabývá se pouze kočkami, nezabývá se pouze savci, nezabývá se pouze živočichy, patří sem i rostliny. Nejstarším dílkem, které o taxonomii pojednává je nejspíš Systema Naturae z roku 1735, kterou napsal Carl von Linné (1707 – 1778), švédský přírodovědec, lékař, botanik a zoolog. A byl to právě on, kdo vymyslel pojem druh. „Vynalezení“ druhu jako jakési základní škatulky pro každého živočicha je dost důležité. Zatímco totiž to, že kočky patří do říše živočichů, T ygr královský třídy savců, řádu šelem a čeledi Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred kočkovitých, bylo vžité a Edmund Brehm, Chicago 1895 neměnné, dělení na druhy a poddruhy bylo za posledních žádají i hutné potravy, podniká daleké zhruba 150 let dost bouřlivé a proměnné. A potulky.“ mimochodem, svou zásluhu na tom Abychom uvedli na pravou míru převratném vývoji měl i Charles Darwin. krvežíznivost tygří, pak musíme uvést novější Důvodem pro neustálé změny poznatky tygřího chování. Na člověka útočí v uspořádání nejen koček ale vlastně všech zpravidla tygři při své obraně (tedy z viny zvířat a rostlin, byly, jsou a budou, vždy člověka), nebo jsou-li zranění či nemocní, dostupné vědecké poznatky. Zkusme se protože člověk je kořistí relativně lehce podívat na to, jak kočky rozdělil Brehm v roce ulovitelnou. Záměrně, zákeřně a hlavně bezdůvodně na člověka tygr neútočí. Bylo však prokázáno, že tygr, který jednou ochutnal lidské maso a vyzkoušel si, jak lehké je člověka ulovit, může se k lehce obstaratelné stravě vracet. Dost výstižně to řekl už kdysi George Bernard Shaw: „Chce-li člověk zabít tygra, nazývá to sportem. Když chce tygr zabít jeho, říká tomu projev zuřivosti.“ Kočkovitých šelem je samozřejmě mnohem více než těch, které jsme jmenovali. Kolik? No, to je složitější otázka, než se na první pohled může zdát. Vyjdeme-li z členění, jaké uváděl Alfred Edmund Brehm a srovnáme jej například s každému přístupnou Wikipedií na internetu, zjistíme, že je leccos jinak. A je toho dost. Jak to tedy vlastně s těmi všemy levharty, leopardy, gepardy, pantery, pardy, lvy, tygry, jaguáry a dalšími kočkami je? Rozdělováním, či vědečtěji řečeno Carl von Linné, klasifikací, živočichů se zabývá věda nesoucí Alexander Roslin, 1775, Nationalmuseum název taxonomie. Název pochází ze složeniny Stockholm dvou řeckých slov, taxis – uspořádání a nomos Zdroj: Wikipedia commons; volná licence – zákon. Samozřejmě je to věda obecná, 49

Vikulka, CZ


Charles Darwin fot ografie z roku 1879 Zdroj: Wikipedia commons; volná licence

Acinonyx. Proč se zrovna měnilo i latinské pojmenování, to se mi bohužel vypátrat nepodařilo. Jediným základním druhem geparda není gepard skvrnitý, nýbrž gepard štíhlý (Acinonyx jubatus). Další čtyři druhy gepardů jsou již bohužel vyhynulé. Zbývají nám Vlastní kočky a Rysové. A tady v tom začíná být opravdový guláš. Rod vlastních koček rozdělil Brehm na A) Kočky Starého světa a B) Kočky Nového světa. Kočkami Starého světa jsou a) kočky příčně pruhované, mezi které patří tygr, pardal mlhovitý, kočka mramorovaná, kočka divoká, manul, kočka plavá, kočka domácí; b) kočky s kresbou skvrnitou, kam patří lev, levhart, irbis, kočka tečkovaná, kočka zakrslá a serval. Kočky Nového světa dělí se dle Brehma na a) dokonale jednobarevná jako jsou pumy, jaguarundi, eyry, b) s kresbou skvrnitou, kam patří jaguár, mbaracaya, ocelot, kočka tygrovitá, kočka dlouhosrstá a kočka pamp. Mezi rod Rysů patří rys bahenní, karakal, rys polární, rys obecný a rys pardalový. Všechny Vlastní kočky nesou rodové latinské označení Felis, rysové Lynx. A dnes? Je to všechno jinak. Tedy, objektivně řečeno, úplně všechno ne, rysové se latinsky skutečně označují jménem Lynx a jde o samostatný rod. Tím to ale v zásadě končí. Pozornému čtenáři, který se v záplavě kočičích druhů ještě neztratil, neunikne, že tu

1900, kdy lidé o nějaké genetice neměli vůbec potuchy, v době před tím, než přišel Charles Darwin na veřejnost se svou teorií přirozeného výběru druhů. Rozdělil je do čtyř drodů: 1. Vlastní kočky, 2. Rysové, 3. Pardálové lovečtí, 4. Fretky. Fretkami se nemusíme z kočičího hlediska vůbec zabývat, protože všichni víme, že jde sice o šelmu, ale lasicovitou, nikoliv kočkovitou. Hned na začátku vidíme, že naše pátrání nebude vůbec jednoduché. Jako jediného zástupce rodu Pardálů loveckých (Cynailurus) uvádí Brehm geparda skvrnitého (Cynailurus guttatus). S tím by se dalo celkem souhlasit, až na to že: dne gepard patří do podčeledi velkých koček, avšak stojí samostatně na rozdíl například od takových tygrů a lvů. Tygři, Gepard lvi, jaguáři, levharti a další patří Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred totiž do rodu Panthera, gepardi Edmund Brehm, Chicago 1895 jako jediní mají vlastní rod http://vikulka.ic.cz/

50

TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Panthera pardus, česky levhart skvrnitý, ale je to skutečně to zvíře, na které odkazují středověké bestiáře? Kdo ví… Ke cti Brehmově nutno říci, že kočky rozdělil podle jejich přirozeného výskytu. Dnes se taxonomové drží raději genetické příbuznosti. Ještě než se na závěr pokusíme porovnávat kočky Brehmovy a kočky dnešní, musíme se zmínit o dvou druzích zvlášť. Jsou jimi Eyra a Mbaracaya. Ty totiž v dnešním druhém členění koček nenajdeme. Eyra, lat. Felis eyra, je totiž dnešní červeně zbarvený jaguarundi. Brehmův jaguarundi je šedě zbarvený jaguarundi. Mbaracaya lat. Felis mitis, s tou to bude horší. Brehms uvádí sice ještě další latinské názvy: F. chati a maracaya, Leopardus maracaya, a německé der Mbaracaya, ale to nám zas až tak moc nepomůže. Při popisu Brehmově už můžeme získat jakési stopy. Je menší než jaguár, ale je mu podobný, žije v Jižní Americe a vyskytuje se až Jaguár Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred po Patagonii. Edmund Brehm, Chicago 1895 „Základní ton jeho zbarvení jest spíše žlutavý než nemáme vůbec třeba leoparda, nebo parda. červenavý, dosti podobný základní barvě Leopard se používá, pravda, i dnes, většinou levhartově, spodní strana jest čistě bílá. Na jako nesprávné označení levharta nebo hlavě, na hřbetě, na ocase a dole na nohou geparda. Samotná kočka druhu leopard ale vynikají jednoduché černé tečky, které jsou neexistuje. Ve středověkých literárních právě tak nepravidelného tvaru jako zdrojích najdeme latinský název pro leoparda, uspořádání, jsouce brzy protáhlé, brzy a to leopardus. Aby to nebylo všechno tak okrouhlé, brzy v pruhy seřazeny, brzy porůznu jednoduché, tak i dnes existuje rod Leopardus roztroušeny. Skvrna nad okem a tváře jsou (patří sem oceloti, margay, kočka pampová, čistě bílé, vně černé s bílou neb žlutou horská, tmavá a slaništní), ovšem v podčeledi skvrnou. Po stranách hlavy táhnou se dva Malých koček (Felinae). Závěr si tedy můžeme černé pruhy, pod hrdlem pruh hnědý. Na udělat takový, že leopard, lat. leopardus, za ocase od špičky až do polovice jsou černé něhož byly pokládány kočky středověké, není pásky a před samou špičkou jest několik totžný s dnesními zástupci rodu Leopardus. kroužků.“ A co se týká parda, lat. pardus, tak tam Policejní popis sedí na našeho dnes to bude ještě horší. Žádné novodobější zdroje známého kočičího druha: margaye (Leopardus totiž tento druh kočky neuvádějí. Existuje sice wiedii). Takže přeci jen se Brehm v třetím 51

Vikulka, CZ

HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE z uváděných latinských jmen trefil alespoň do rodu. Teď tedy popořadě. Kočky příčně pruhované ze Starého světa jsou tygr, pardal mlhovitý, kočka mramorovaná, kčoka divoká, manul, kočka plavá a kočka domácí. Tygr (Brehm: Felis tigris, dnes Panthera tigris) patří do samostatného rodu Panthera podčeledi Velkých koček (Pantherinae). K velkým kočkám Starého světa patří ještě pardál mlhovitý (Brehm: Felis nebulosa, dnes Neofelis nebulosa). Pardál je staré označení levharta, na rozdíl od leoparda tedy nejde o chybu. Pardál mlhovitý je dnešní Levhart obláčkový, kterému byl sice spolu ještě s Levhartem Diardovým vyčleněn samostatný rod Neofelis, ale stále se vyskytují pochybnosti o tom, zda jde skutečně o kočky natolik odlišné od ostatních levhartů, že si jej zaslouží. Mezi malé kočky patří kočka mramorovaná (Brehm: Felis marmorata, dnes Ocel ot Pardofelis marmorata), manul Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred (Brehm: Felis manul, dnes Edmund Brehm, Chicago 1895 Otocolobus manul) a kočky divoké, plavé a domácí, které kočky (Pantherinae) a malé kočky (Felidae). skutečně patří do rodu Felis. Jenomže zatímco Velké kočky byly rozděleny do rodů Panthera Brehm uvádí kočku domácí latinským Felis (lev, tygr, irbis, levhart skvrnitý, jaguár) a maniculata domestica (z latiny tedy volně Neofelis (levhart obláčkový, levhart diardův). přeloženo jako kočka plavá domestikovaná), Malé kočky byly rozděleny do rodů Pardofelis což by odpovídalo jejím (kočka mramorovaná, bornejská a nejpravděpodobnějšímu původu, pak dnes Temminckova), Caracal (serval, karakal, kočka kočku domácí podřazujeme pod kočku zlatá), Leopardus (ocelot velký a stromový, divokou a latinsky jí říkáme Felis silvestris f. margay, kočka pampová, tmavá, horská a cattus. Kočku divokou pak neoznačujeme jako slaništní), Lynx (rys červený, kanadský, Felis cattus, ale jako Felis silvestris. Proč? Já ostrovid, pardálový), Puma (jaguarundi, puma vím, že se opakuju, ale, bůh ví… americká), Otocolobus (manul), Prionailurus Stejně nepřehledné je to v celém (kočka cejlonská, plochočelá, rybářská a zbytku kočičí populace, od dob Brehmových se bengálská) a Felis (kočka bažinná, černonohá, toho změnila spousta. A od dob našich se toho pouštní, divoká a domácí). ještě může spousta změnit. Jestli je dnešní klasifikace Těmi nejdůležitějšími změnami tedy přehlednější, to posuďte sami. Naším cílem bylo rozdělení koček do dvou podčeledí: velké http://vikulka.ic.cz/

52


Margay Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

bylo pouze ukázat, jaký zmatek může nastat, spolehneme-li se jen na omezené množství kočičích informací.

53

Vikulka, CZ



54


TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB

KOIČÍ DĚJEPIS

Vít Štejnar © 2011-2016

55

Vikulka, CZ

Historie kočičí zoologie

Recommend Documents