Helmold z Bosau
Kronika Slovanů
argo 2014
Edici řídí Libor Jan, Magdalena Moravová, Martin Nodl, Pavel Soukup, Martin Wihoda Edice Memoria medii aevi/svazek 17
Helmold z Bosau Kronika Slovanů Z latinského originálu Helmoldi presbyteri Bozoviensis Chronica Slavorum přeložil Jan Zdichynec. K vydání připravila a redigovala Magdalena Moravová. Poznámky a bibliografie Jan Zdichynec a Magdalena Moravová. Předmluva, odborná revize, doplnění poznámek, bibliografie a obrazová příloha Jan Klápště. Rejstřík a ostatní přílohy Magdalena Moravová. Jazyková korektura Petra Švehlová. Přebal a grafická úprava Miroslav Kloss. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2012 jako svou 1891. publikaci. Sazba Miroslav Kloss. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání v tomto překladu první – dotisk. ISBN 978-80-257-0786-9 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas. Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz.
KRONIKA SLOVANŮ
Kronika Slovanů od Helmolda, kněze v Bosau Předmluva Ctihodným pánům a otcům, kanovníkům svatého lübeckého kostela, prokazuje Helmold, nehodný služebník kostela v Bosau,1 dobrovolně náležitou poslušnost. Dlouho jsem přemítal o tom, jaké dílo bych měl vykonat, abych uctil svůj mateřský, svatý kostel v Lübecku. Nenapadlo mě ale nic vhodnějšího, než abych k jeho poctě popsal obrácení slovanského lidu, tedy abych vylíčil, jací králové a kazatelé svou pílí do těchto končin poprvé přinesli křesťanskou víru a posléze ji tu obnovili. K tomuto úsilí mě vybízí horlivost autorů, kteří psali dříve než my, jistě hodná napodobení. Mnozí z nich se pro velkou lásku ke psaní zřekli vší vřavy a shonu, aby mohli nalézt v osamělém, poklidném rozjímání cestu moudrosti, jíž dávají přednost před ryzím zlatem2 a všemi cennostmi. Své pronikavé nadání dokonce upnuli k neviditelným tajemstvím Božím a snažili se jim přiblížit, takže často vynakládali více námahy, než jim jejich síly dovolovaly. Avšak také jiní spisovatelé, kteří neměli takové ambice a drželi se v mezích svých schopností, obohatili dokonce i ve své prostotě bohatství knih. Zapsali totiž mnohé události, počínaje stvořením světa, vyprávěli mnoho o králích a prorocích a proměnlivých výsledcích válek, a svými díly tak přispěli ke chvále ctností i zavržení neřestí. V kalných mlhách tohoto věku zůstává totiž všechno nejasné, jestliže schází světlo písma. Proto je třeba pokárat nestoudnost našich současníků: ačkoli viděli, že z hluboké tůně Božího úradku3 plynou mnohé soudy, nyní stejně jako kdysi, přece zastavili proudy své výmluvnosti a obrátili se k nestálým marnostem tohoto života. Já se ale domnívám, že je třeba stránky tohoto díla přiřknout oslavě těch, kteří krajiny Slovanů v různých dobách prozářili svými skutky a slovy, mnohdy dokonce vlastní prolitou krví. Jejich památku nesmí obestřít mlčení. Po zániku oldenburského kostela4 totiž dovedli s Boží pomocí slavné město Lübeck k takovému rozkvětu, že mezi všemi proslulými sídly Slovanů právě ono získalo přední místo jak díky svému bohatství, tak díky svatému náboženství. Rozhodl jsem 23
KRONIKA SLOVANŮ
se dále, že vynechám jiné události a popíšu důvěryhodně a s Boží pomocí příběhy naší doby: dozvěděl jsem se o nich buď z vyprávění starých mužů, nebo jsem byl jejich očitým svědkem. Přirozeně bude mé vyprávění o to podrobnější, oč hojnější látku ke psaní skýtají veliké události naší doby. Zdůrazním ještě, že mě k tomuto dílu nepodněcuje troufalost. Přivedlo mě k němu přesvědčování mého učitele, ctihodného biskupa Gerolda,5 který jako první získal lübeckému kostelu vážnost, jednak jako sídlu biskupství, jednak díky kněžím, které tu shromáždil. Začíná se Kronika Slovanů ctihodného kněze Helmolda. Kniha I. I. kapitola. O rozdělení Slovanů II. kapitola. O městě Vineta III. kapitola. Jak Karel obrátil Sasy na křesťanskou víru IV. kapitola. O rozdělení říše V. kapitola. O výpravě svatého Anskara do Švédska VI. kapitola. O obrácení Rujanců na víru VII. kapitola. Normanské pronásledování VIII. kapitola. Vpád Maďarů IX. kapitola. Obrácení Haraldovo X. kapitola. O vévodovi Hermanovi XI. kapitola. O arcibiskupu Albertovi XII. kapitola. O biskupu Markovi XIII. kapitola. O biskupu Wagovi XIV. kapitola. O Billugově lsti XV. kapitola. O Svenovi, králi Dánů XVI. kapitola. Jak Slované opustili víru XVII. kapitola. O biskupu Unwanovi XVIII. kapitola. O biskupu Bennovi XIX. kapitola. O pronásledování Gotšalkově XX. kapitola. O víře Gotšalkově XXI. kapitola. Válka s Dolenčany XXII. kapitola. O povstání Slovanů 24
KNIHA PRVNÍ
XXIII. kapitola. Umučení svatého biskupa Jana XXIV. kapitola. První odpadnutí Slovanů od víry XXV. kapitola. O Krutovi XXVI. kapitola. O smrti Budivojově XXVII. kapitola. O stavbě Harzburgu XXVIII. kapitola. O veřejném pokání krále Jindřicha XXIX. kapitola. [O nešťastné smrti vévody Rudolfa Švábského]6 XXX. kapitola. [Jak císař Jindřich vyhnal papeže z Říma] XXXI. kapitola. O dopisu mnicha Petra XXXII. kapitola. O svržení císaře Jindřicha XXXIII. kapitola. [Volba syna proti otci] XXXIV. kapitola. O Krutově smrti XXXV. kapitola. O smrti hraběte Gottfrieda XXXVI. kapitola. O pobití Rujanců XXXVII. kapitola. O Mestivojově vítězství XXXVIII. kapitola. Výprava Slovanů do země Rujanců XXXIX. kapitola. Pobití Římanů XL. kapitola. O bitvě u Welfesholzu XLI. kapitola. Volba Lothara XLII. kapitola. O biskupu Vicelinovi XLIII. kapitola. O smrti kněze Ludolfa XLIV. kapitola. O proboštu Dětmarovi XLV. kapitola. [O Vicelinově cestě do Francie] XLVI. kapitola. Vicelinův příchod do Slavanie XLVII. kapitola. O pokání Nordalbingů XLVIII. kapitola. O Sventipolkovi XLIX. kapitola. O Knutovi L. kapitola. O Nielsovi LI. kapitola. O Erikovi LII. kapitola. O náboženských obyčejích Slovanů LIII. kapitola. O zbudování Segebergu LIV. kapitola. Smrt císaře Lothara LV. kapitola. Přibyslavovo pronásledování LVI. kapitola. Smrt vévody Jindřicha LVII. kapitola. Zbudování města Lübecku 25
KRONIKA SLOVANŮ
LVIII. kapitola. [O přeložení kláštera Segebergu do Kucaliny] LIX. kapitola. O svatém Bernardovi, opatu z Clairvaux LX. kapitola. O králích Konrádovi a Ludvíkovi LXI. kapitola. Dobytí Lisabonu LXII. kapitola. O Niklotovi LXIII. kapitola. Spálení lodí LXIV. kapitola. O knězi Gerlachovi LXV. kapitola. O obléhání Demminu LXVI. kapitola. O hladu LXVII. kapitola. O smrti Ethelerově LXVIII. kapitola. O vévodu Jindřichovi LXIX. kapitola. O arcibiskupu Hartvíkovi LXX. kapitola. O hraběti Adolfovi LXXI. kapitola. O Niklotovi LXXII. kapitola. O králi Konrádovi LXXIII. kapitola. Smrt probošta Dětmara LXXIV. kapitola. O jeho pohřbu LXXV. kapitola. O nemoci biskupa Vicelina LXXVI. kapitola. [O trhu v Lübecku] LXXVII. kapitola. O biskupu Evermodovi LXXVIII. kapitola. Vicelinova smrt LXXIX. kapitola. Jak Vicelin vrátil slepé ženě zrak LXXX. kapitola. O oldenburském biskupu Geroldovi LXXXI. kapitola. Korunovace císaře Fridricha LXXXII. kapitola. O oběšení Veronských LXXXIII. kapitola. Usmíření biskupů Hartvíka a Gerolda LXXXIV. kapitola. Přibyslavovo obrácení LXXXV. kapitola. O Knutově smrti LXXXVI. kapitola. O zbudování Löwenstadtu LXXXVII. kapitola. Obléhání Milána LXXXVIII. kapitola. Zabití Niklota LXXXIX. kapitola. O Albrechtu Medvědovi XC. kapitola. Přenesení oldenburského biskupství XCI. kapitola. Rozkol mezi Alexandrem a Viktorem XCII. kapitola. O desátku Holsatských 26
KNIHA PRVNÍ
XCIII. kapitola. Vartislavovo zajetí XCIV. kapitola. Vysvěcení Neumünsteru XCV. kapitola. Smrt biskupa Gerolda Začíná se Kronika Slovanů ctihodného kněze Helmolda. I. kapitola O rozdělení Slovanů Za námahu podle mého soudu stojí na počátku tohoto díla předeslat v historické črtě pár slov o zemích, povaze a mravech Slovanů.7 Popíšu, jak veliké bludy je tížily předtím, než dosáhli milosti obrácení. Tak bude podle stupně choroby snazší rozpoznat účinnost božského léku. Slované se sestávají z řady kmenů,8 které obývají pobřeží Baltského moře. Záliv tohoto moře se prostírá od západního oceánu směrem na východ. Baltským se moře nazývá proto, že se jako pás9 táhne daleko přes území Skythů až k Řecku.10 Označuje se také jako moře Barbarské nebo Skythské podle barbarských kmenů, jejichž území obklopuje.11 Kolem tohoto moře žije mnoho národů. Dánové i Švédové, které nazýváme Normany, „severními muži“,12 ovládají severní pobřeží a všechny ostrovy u něho. Jižní pobřeží Baltského moře pak obývají národy slovanské,13 z nichž první od východu jsou Rusové, potom [následují]14 Poláci. S nimi na severu sousedí Prusové, na jihu potom Češi, takzvaní Moravané či Korutanci a konečně Srbové.15 Připočítáme-li k slovanské zemi také Uhry, což prosazují někteří autoři, protože se od Slovanů příliš neliší ani zvyky, ani jazykem, rozroste se území slovanské řeči do šíře takřka nepředstavitelné.16 Všechny tyto národy s výjimkou Prusů se mohou se ctí počítat mezi křesťany.17 Už dávno totiž přijalo víru Rusko. Dánové Rusko nazývají Ostrogard,18 protože leží na východě a oplývá všemožnými přednostmi. Rusku říkají někdy také Chunigard,19 protože tam původně prý sídlili Hunové. Hlavním městem Ruska je Kyjev.20 Nezjistil jsem, jací učitelé přivedli Rusy ke křesťanské víře, vím pouze, že se zdá, že ve všech svých náboženských zvyklostech následují spíše řecké než latinské křesťany. Ruské moře21 je totiž jen málo vzdáleno od Řecka. 27
KRONIKA SLOVANŮ
Prusové dosud světlo víry nepoznali, přesto to jsou lidé, kteří jsou od přírody vybaveni mnoha přednostmi. Jsou velmi laskaví vůči lidem trpícím nouzí a vyplouvají dokonce vstříc těm, kteří ztroskotali na moři nebo byli ohroženi piráty, a pomáhají jim. Zlato a stříbro pro ně mají jen nepatrný význam. Oplývají však exotickými kožešinami, jejichž vůně do našeho světa zavála smrtelný jed pýchy. Sami Prusové ale nepokládají kožešiny za víc než za trus; zdá se mi, že vlastně proto, aby zahanbili nás, kteří prahneme po kazajce z kuní kůže jako po největším blahu. Právě proto také za vlněné oděvy, které my nazýváme faldony, nabízejí tak cenné kuní kožešiny. Bylo by možné říci o tomto lidu a jeho mravech mnoho chvályhodného, kdyby jen vyznával Kristovu víru – právě její hlasatele ale strašlivě pronásleduje. Mezi Prusy dosáhl koruny mučednické slavný český biskup Vojtěch.22 Ačkoli jinak sdílí všechno ostatní s našimi lidmi, až dodnes zakazují byť jen vstoupit do hájů a k pramenům, poněvadž se domnívají, že by byly příchodem křesťanů poskvrněny. Prusové se živí masem tažných zvířat a jejich mléko a krev také pijí, a to tak, že se o nich říká, že se jimi mohou opít. Mají modré oči, brunátnou tvář a dlouhé vlasy. Dále lze podotknout, že žijí v nepřístupných močálech a nesnesou u sebe žádného pána.23 Uherský lid byl kdysi nesmírně mocný a zdatný ve zbrani a vzbuzoval hrůzu dokonce i v samotné římské říši. Po porážce Hunů a Dánů tak nastal v pořadí třetí vpád: jako pohroma [tam] vtrhli bouřliví Maďaři,24 kteří pustošili a rozdrtili všechna sousední království. Sebrali totiž ohromné vojsko a ve válce si podrobili celé Bavorsko a Švábsko. Zcela vyplenili i území podél Rýna a také Sasko až k Severnímu moři25 zaplavili ohněm a krví. Mnozí vědí, kolik úsilí vynaložili císařové a kolik ztrát utrpěla křesťanská vojska, aby byla podlomena moc Maďarů a aby byli podřízeni Božím zákonům. Vyprávějí nám o tom i dobře známé historie. Korutanci sousedí s Bavory. Jsou to lidé oddaní službě Bohu; je to národ nad jiné počestný a oddaný ve službě Boží a uctívání svých kněží. Čechy mají krále a bojovné muže a oplývají kostely a svatým náboženstvím. Rozděleny jsou na dvě biskupství, pražské a olomoucké. 28
KNIHA PRVNÍ
Polsko je veliká slovanská země, jejíž nejzazší hranice prý sahá až k říši ruské.26 Rozděleno je na osm biskupství. Polsko kdysi mělo krále, nyní mu však vládnou vévodové. Stejně jako Čechy je také Polsko zavázáno poplatkem a službou císařskému Veličenstvu. Poláci a Čechové mají stejné zbraně a válečné zvyklosti. Kdykoli jsou povoláni k válkám mimo své území, prokazují sice statečnost v boji, ale vyznačují se nesmírnou krutostí při loupení a zabíjení. Nešetří přitom ani klášterů, ani kostelů či hřbitovů. Do válek mimo své území se zapojují jen tehdy, pokud je přijata jejich podmínka, že předměty, které se nacházejí pod ochranou posvátných míst, budou dány v plen jejich pustošení. Proto se také stává, že v touze po kořisti často nakládají se svými nejlepšími přáteli jako s nepřáteli, takže jsou jen velmi zřídka přibíráni k jakýmkoli válečným pomocem. To by stačilo říci o Češích, Polácích a dalších východních Slovanech. II. kapitola O městě Vineta27 Na místech, kde končí polské území, se tedy rozkládají ohromné země Slovanů, kteří byli kdysi nazýváni Vandaly, nyní jim však říkají Vinitové nebo Vinulové.28 Nejdříve narazíme na Pomořany, jejichž sídla sahají až k Odře, největší řece slovanského území.29 Odra pramení v hlubokém hvozdu Moravanů, kteří žijí na východ od Čech; tam také prýští pramen Labe. Obě řeky nejsou od sebe ve svém horním toku příliš vzdáleny, každá však teče opačným směrem. Labe se totiž valí na západ, horním tokem zavlažuje území Čechů a Srbů, na středním toku odřízne Slovany od Sasů,30 nakonec svým dolním tokem rozdělí hamburský a brémský diecézní okrsek31 a poté se konečně vlévá do Severního moře. Odra, druhá řeka, plyne na sever, protéká středem území Vinulů a odděluje Pomořany od Vilců.32 V místě, kde Odra ústí do Baltského moře, stálo kdysi vznešené město Vineta,33 které poskytovalo dobře známý opěrný bod barbarům i Řekům34 žijícím v okolí. Protože se o věhlasu tohoto města šíří nadsazené, těžko uvěřitelné zvěsti, chtěl bych připomenout některé skutečnosti hodné zaznamenání. Vineta byla jistě největší ze všech měst, jež se nacházejí v Evropě, a obývali je Slované pohromadě 29
KRONIKA SLOVANŮ
s jinými národy, s Řeky a barbary. Dokonce i příchozí z řad Sasů totiž získávali rovné povolení se tady usazovat, pokud jen při pobytu zde nevystupovali veřejně jako křesťané. Všichni obyvatelé města až do jeho zániku35 sice vyznávali bludné pohanské rity, ovšem co se mravů a pohostinnosti týče, těžko bylo možné najít lid počestnější a dobrosrdečnější. Ve Vinetě, jež oplývá zbožím ze všech zemí, bychom kdysi nalezli všechno, co je pokládáno za příjemné či vzácné.36 Uvádí se, že toto velmi bohaté město ze základů vyvrátil s pomocí velikého loďstva jeden dánský král. Památky na toto starobylé sídlo se dodnes dochovaly.37 Je tam možno spatřit Neptuna38 v trojí podobě: onen ostrov totiž obklopuje trojí moře. V jednom je prý voda docela zelená, v druhém bělavá, třetí pak v divokém pohybu zuří věčnými bouřemi.39 Mezi Odrou a Labem žijí v dlouhém oblouku stáčejícím se k jihu40 ještě další slovanské kmeny, například Herulové čili Havolané, kteří pobývají za Havolou a Dosse,41 Lubušané a Volyňané,42 Stodorané43 a mnohé další. Za mírným tokem Odry a po různých kmenech Pomořanů se vynoří na západním břehu krajina Vinulů, kteří jsou nazýváni také Dolenčané neboli Ratarové.44 Jejich nejslavnější hrad je Rethra,45 sídlo modlářství. Veliká svatyně je tu postavena pohanským bohům, z nichž nejpřednější se nazývá Radegast.46 Jeho podobizna je zhotovena ze zlata, jeho lože je vystláno purpurem. Sám hrad má devět bran a ze všech stran ho obklopuje hluboké jezero. Přístup [přes ně] umožňuje dřevěný most, po němž smějí přejít jen ti, kdo chtějí obětovat nebo si [od božstva] vyprosit odpovědi.47 Odtud dojdeme ke Črezpěňanům a Chyžanům,48 které od Dolenčanů a Ratarů odděluje řeka Pěna49 a hrad Demmin.50 Chyžané a Črezpěňané bydlí na této, naší straně řeky Pěny, Dolenčané a Ratarové na protějším břehu. Tyto čtyři kmeny51 jsou pro svou statečnost nazýváni Vilcové nebo Luticové. Za nimi bydlí ještě Liňané a Varnové.52 Po nich následují Obodrité, jejichž hlavní město se jmenuje Meklenburk.53 Potom se naším směrem rozkládá území Polabanů, jejichž hlavním střediskem je Ratzeburg.54 Posléze se přechází přes řeku Trave55 do našeho, vágerského kraje. Hlavním hradem v této oblasti byl kdysi Oldenburg, ležící blízko moře.56 30
KNIHA PRVNÍ
Také některé ostrovy Baltského moře obývají Slované. Jeden z nich se nazývá Vemere.57 Leží naproti Vágrům, takže ho je možno vidět z Oldenburgu. Další ostrov, mnohem větší, leží naproti území Vilců a obývají jej Ránové, kteří se nazývají také Rujanci.58 Ti jsou nejudatnější ze všech slovanských kmenů.59 Jako jediní ze Slovanů mají Rujanci krále a bez jejich vědomí není povoleno mezi Slovany podniknout nic ve veřejných záležitostech. Tolik jsou totiž obáváni pro své důvěrné vztahy s bohy, či spíše démony, jež uctívají horlivěji než ostatní Slované.60 To jsou tedy kmeny vinulské, rozeseté po rozmanitých končinách a zemích světa a po mořských ostrovech. Celé toto lidské plémě je oddáno modlářství, je nestálé a toulavé, vydává se na pirátské výpravy. Z jedné strany je znepřáteleno s Dány, z druhé se Sasy. Proto se tedy velcí císaři a kněží pokoušeli mnohokrát, obratně a rozmanitými způsoby, tyto vzdorné a nevěřící národy nějak přivést k uznání Božího jména a k milosti víry.61 III. kapitola Jak Karel obrátil Sasy na víru Mezi všemi statečnými šiřiteli křesťanské víry, kteří odměnou za svou víru dosáhli chvályhodné vlády, vyniká provždy jako nejslavnější Karel,62 muž, jehož všichni autoři musí velebit a stavět do čela těch, kteří ve jménu Božím působili v severních končinách. Sám Karel se totiž mečem vypořádal s nezkrotným a vzpurným saským lidem a podřídil jej křesťanským zákonům. Sasové, stejně jako Durynkové a také další kmeny žijící za Rýnem, totiž byli podle starých zpráv odpradávna zavázáni odvádět Frankům poplatky. Když potom tyto kmeny odpadly od franské říše, začal s nimi Karlův otec Pipin63 vést válku. Jeho syn ji dovedl ke konci s větším štěstím. Válka proti Sasům trvala velmi dlouho, nepřetržitě třiatřicet let.64 Obě strany ji vedly s velikou srdnatostí, ovšem přinesla větší škody Sasům než Frankům. Byla by však mohla být ukončena rychleji, tomu však bránila zarputilost Sasů, kteří raději chtěli se zbraněmi hájit svou svobodu65 a pustošili území Franků až k Rýnu. Válka zuřila skoro rok co rok, až byli prý konečně Sasové porobeni do takové míry, že z těch, kteří žili na obou březích Labe, bylo deset tisíc mužů 31
KRONIKA SLOVANŮ
s ženami a dětmi odvedeno do země Franků. Stalo se to v třicátém třetím roce dlouhé války se Sasy, který dějepisci Franků pokládají za pamětihodný; byl to zároveň třicátý sedmý rok vlády císaře Karla. Tehdy se Widukind, původce povstání, vzdal násilné vlády. Sám se podrobil říši a byl spolu s dalšími saskými velmoži pokřtěn.66 Sasko se tehdy stalo provincií říše.67 Avšak ani poté, co dosáhl ve válkách tohoto vítězství, se srdnatý Karel nespoléhal tolik na sebe, jako na Pána Boha zástupů: své hrdinské činy přisuzoval přispění jeho milosti. S velikou obezřelostí a se zřetelem k odměně v nebi rozhodl Karel, že kmeny Sasů, byť si to vůbec nezasloužily, osvobodí ode všech poplatků, k nimž byly zavázány, a obdaří je někdejší svobodou, aby je snad přílišné zatížení službami či poplatky nedohnalo nevyhnutelně znovu ke vzpouře a pohanským bludům.68 Dále král předložil ještě jednu podmínku, na niž přistoupily, aby totiž po zavržení kultu démonů přijaly svátosti křesťanské víry, a dále, aby platily poplatky a poddaly se Pánu Bohu. To znamená, že měly ze všeho svého dobytka a z plodů svého zemědělství, čili ze své obživy, kněžím řádně odevzdávat desátky. Měly být spojeny s Franky a vytvořit s nimi jediný lid. Sasko bylo potom rozděleno na osm biskupství a podřízeno velmi zasloužilým duchovním pastýřům,69 kteří by byli s to slovem i příkladem naplnit duše dosud ve víře nezkušené. Císař myslil i na jejich živobytí a zaopatřil je četnými poctami a nejvyšší štědrostí. Tak bylo v Sasku dokončeno a v plné síle upevněno nově vysazené dílo. Ve stejné době přijali milost křesťanské víry také ti z Frísů, kteří zůstávali [dosud] neobráceni. Od té chvíle byla tedy kazatelům slova Božího otevřena cesta přes Labe; spěšní poslové70 pak vyrazili zvěstovat poselství míru do širých severních krajin. V téže době, kdy byly podrobovány vládě Franků také kmeny Slovanů, svěřil prý Karel hlavní město Nordalbingů jménem Hamburk71 – poté, co tam vystavěl kostel – do správy jakémusi Heridagovi, svatému muži. Ustanovil jej biskupem toho místa a měl v úmyslu, aby se onen hamburský kostel stal metropolitním pro všechny kmeny Slovanů a Dánů. Dovést tuto věc do konce a naplnit císařovo přání však znemožnily jednak Heridagova smrt, jednak přílišné vojenské zaneprázdnění císaře Karla. Vypráví se totiž, že tento vladař, jenž 32
