HARTENBERG HARTENBERG

Panel 1

HARTENBERG HARTENBERG

Území, na které se nacházíte, má – podobně jako většina pohraničních oblastí – pestrou a bohatou historii. V desátém století bylo součástí Sedlecka, správního území při hranicích českého přemyslovského státu. Když se v polovině 12. století stal německým císařem Fridrich Barbarossa zvaný Rudovous (korunován na císaře Svaté říše římské byl roku 1155), využil slabší chvilky českého státu, oblasti se zmocnil a připojil ji k Chebsku, které již tehdy bylo ovládáno německými feudály. Počátkem 13. století byla oblast bývalého Sedlecka připojena opět k českému státu a za místo krajské správy byl zvolen hrad Loket. Tím ovšem nebyl německý vliv výrazněji omezen, do zdejší oblasti dále pronikali němečtí záboroví úředníci, tzv. ministeriálové, kteří postupně kolonizovali toto dosud velmi slabě osídlené území. Zájem o nová území byl pochopitelný – hledány byly nejen nové obchodní stezky (na jejich ochranu pak byly budovány hrady a další pevnostní sídla), ale rovněž zdroje cenných surovin, zejména kovů – stříbra, zlata, olova, železa apod. Mezi nejvýznamnější ministeriální rody patřili na Chebsku například páni z Kynžvartu nebo páni z Hartenbergu, kteří si zde na strmém skalním ostrohu nad řekou Svatavou vybudovali svůj rodový hrad. Založení hradu není bohužel přesně datováno, pravděpodobně vznikl kolem roku 1200 (udává se ale i rok 1169), přičemž do souvislosti se vznikem hradu je možno dát jméno nejstaršího známého zástupce tohoto starobylého šlechtického rodu – Habarta. První písemná zmínka o hradu je až v listině krále Jana Lucemburského z roku 1345. V pozdějších listinných záznamech je jméno hradu uváděno též jako Hertenberg, Hertenberk, Hertenberch či Hartenberk (v současnosti podle stejnojmenné obce Hřebeny). Vzhledem k tematickému zaměření naučné stezky – historie těžby rud v této oblasti, dokumentovaná dochovanými technickými památkami – je pro nás zajímavá zpráva z listiny pocházející z roku 1350 : „2. ledna dávají Tut II., Habart a Albrecht z Hartenberga, synové Alberta I. z Hartenberga, hrad Hartenberg a k němu patřící vesnice Krajková, Dolina, Květná, Adelsberg, Hrádek, Luphardsgrün, Luh nad Svatavou, Rathmannsgrün, Čistá, Horní Částkov, Markvarec a půl vesnice Hory s doly na olovo českému králi Karlu IV. v léno a uznávají se pro všechny časy leníky a vazaly Koruny české“ (in Kotěšovec, 2011). Hrad postupem času měnil své majitele: po rodu Hartenbergů, který ho vlastnil až do roku 1362, následuje postupně Těma z Koldic, král Karel IV., opět Hartenbergové, Jan Maléřík, a řada šlechtických rodů: Šlikové, Písnicové, Aueršperkové … Od 17. století docházelo postupně k přestavbám hradu na zámek. Po 2. světové válce přešel zámek do vlastnictví organizace Státní lesy a byl využíván jako sklady a sýpky. Postupně došlo k jeho devastaci a chátrání. Poté byl Hartenberg několikrát úmyslně zapálen a kdysi významné středisko středověkého života se tak proměnilo v trosky. Nyní je majitelem zříceniny pan Bedřich Loos, který se s každoroční pomocí více než tisícovky dobrovolníků z celého světa snaží zámek opravit a vrátit mu tak jeho původní tvář. Projekt „Hartenberg Workshop“ je údajně největším dobrovolnickým programem svého druhu v Evropě.

Das Gebiet, wo Sie sich befinden, hat - ähnlich wie die meisten Grenzgebiete - eine vielfältige und reiche Geschichte. Im 10. Jahrhundert war das Gebiet Teil des Verwaltungsgebietes Sedlecko an der Grenze des Böhmischen Premysliden Staates. Als in der Mitte des 12. Jahrhunderts der deutsche Kaiser Friedrich Barbarossa genannt Rotbart zum Kaiser des Heiligen Römischen Reiches im Jahre 1155 gekrönt wurde, nutzte er die schwächeren Momente des Staates, bemächtigte sich des Gebietes und gliederte es an Egerland an, das schon damals von deutschen Feudalherren beherrscht wurde. Zu Beginn des 13. Jahrhunderts wurde das ehemalige Sedlecko-Gebiet wieder an Böhmen angegliedert und zum Verwaltungsort wurde die Burg Loket (Elbogen) gewählt. Der deutsche Einfluss wurde dadurch jedoch nicht beschränkt und in das Gebiet drangen weiterhin die deutschen AnnexionBeamten (genannt ministeriálové) ein, die schrittweise dieses immer noch sehr schwach besiedelte Gebiet kolonisierten. Das Interesse an neuen Gebieten war verständlich, denn es wurden nicht nur neue Handelsrouten (um sie zu schützen wurden Burgen und Festungen gebaut), aber auch Quellen von wertvollen Rohstoffen, insbesondere Metalle – Silber, Gold, Blei, Eisen u. a. – gesucht. Zu den bedeutendsten Familien in Egerland gehörten z. B. die Herren von Königswart oder die Herren von Hartenberg, die auf einem steilen Felsvorsprung über dem Fluss Zwodau ihre Stammburg gebaut haben. Die Gründung der Burg ist leider nicht genau datiert, wahrscheinlich entstand sie um das Jahr 1200 (es wird auch das Jahr 1169 angegeben). Im Zusammenhang mit der Gründung der Burg können wir den Namen des ältesten bekannten Vertreter dieser alten Adelsfamilie nennen – Habart. Die erste schriftliche Erwähnung von der Burg ist erst in der Urkunde von König Johann von Luxemburg aus dem Jahre 1345 zu finden. Später wird der Name der Burg auch als Hertenberg, Hertenberk, Hertenberch oder Hartenberk angegeben. In der Gegenwart wird die Burg nach dem gleichnamigen Dorf Hřebeny – Hartenberg genannt. Im Hinblick auf das Thema des Lehrpfades - die Geschichte des Erzbergbaues im Gebiet, die durch erhaltene technische Denkmäler dokumentiert ist - ist für uns der Bericht aus der Urkunde aus dem Jahre 1350 interessant: „ Am 2. Januar geben Tut II, Habart und Albrecht von Hartenberg , Söhne Albert I. von Hartenberg dem böhmischen König Karl IV. die Burg Hartenberg und die zugehörigen Dörfer Gossengrün (Krajková), Loch (Dolina), Blumenberch (Květná), Adelsberg, Hrádek, Luphardsgrün , Luh nad Svatavou, Rathmannsgrün, Lauterbach (Čistá), Ober Schossenreuth (Horní Částkov), Markartsgrün (Markvarec) und Teil des Dorfes Hory mit den Bleigruben in Lehen und sind damit für alle Zeiten Lehnsherren und Vasallen der Böhmischen Krone anerkannt“ ( in Kotěšovec, 2011). Die Burg wechselte im Laufe der Zeit ihre Besitzer: nach dem Adelsgeschlecht Hartenberg, das die Burg bis 1362 besaß , folgten allmählich Těma aus Koldicz, König Karl IV., wieder Hartenberg, Jan Maléřík und eine Reihe von Adelsfamilien: Schlick, Piesnicz, Auersperk … Seit dem 17. Jahrhundert wurde die Burg allmählich zum Schloss umgebaut. Nach dem 2. Weltkrieg wurde das Schloss zum Eigentum der ehemaligen Organisation „Staatswälder“ und wurde als Lagerhäuser und Getreidespeicher benutzt. In den 80er Jahren des 20. Jahrhunderts wurde eine Rekonstruktion überlegt, doch angesichts der hohen Kosten wurde sie nie realisiert. Danach wurde die Burg absichtlich mehrmals in Brand gesetzt und das einst wichtige Zentrum des mittelalterlichen Lebens verwandelte sich in Ruinen. Der gegenwärtige Eigentümer der Burgruinen ist Herr Friedrich Loos, der sich mit der jährlichen Hilfe von mehr als tausend Freiwilligen aus der ganzen Welt um die Rekonstruktion bemüht, um der Burg das ursprüngliche Aussehen zurückzugeben. Das Projekt „Hartenberg Workshop“ ist angeblich das größte freiwillige Projekt seiner Art in Europa.

Naučná stezka / Lehrpfad ³ý

10 11

Tabule 1 – Hartenberg Tabule 2 – Stará hornická cesta - historie dolování Tabule 3 – Mente et Maleo Tabule 4 – Geologie území Tabule 5 – Pověst o Hartenbergu Tabule 6 – Pinkový tah Tabule 7 – Petrova štola Tabule 8 – Hledání ložiska Tabule 9 – Důlní skřítkové Tabule 10 – Oblast těžby olověných rud v Hřebenech Tabule 11 – Št. Kryštof - pokračování těžby směrem k Oloví Tabule 12 – Krásy podzemí Tabule 13 – Halda s propadlinou Tabule 14 – Mineralogie

9 8

7

12 6 5

13

4 3 2 14

1 Mapový podklad - ortofoto Zeměměřický úřad, r. 2014

Tafel 1 – Hartenberg Tafel 2 – Der alte Bergbauweg - Geschichte des Bergbaues Tafel 3 – Mente et Maleo Tafel 4 – Geologie des Gebietes Tafel 5 – Sage von Hartenberg Tafel 6 – Pingenzug Tafel 7 – Petrus Stollen Tafel 8 – Suche der Lagerstätte Tafel 9 – Kobolde Tafel 10 – Gewinnung der Bleierze im Gebiet Hartenberg Tafel 11 – Stollen Christof - Fortsetzung der Gewinnung in Richtung Bleistadt Tafel 12 – Schönheiten des Untertages Tafel 13 – Halde mit Tageseinbruch Tafel 14 – Mineralogie

Panel 2

STARÁ HORNICKÁ CESTA - HISTORIE DOLOVÁNÍ DER ALTE BERGBAUWEG - GESCHICHTE DES BERGBAUES

Stojíte na odbočce staré hornické cesty, po které horníci přicházeli na své doly.


Sie stehen an der Abbiegung des alten Bergbauweges, den die Bergleute als Zugang zu den Gruben benutzt haben.

10 11

Historie dolování v této oblasti není zcela doložena. Nejstarší archívy pohltily plameny četných požárů a válek. Patrně nejstarší dochovaný dokument, který se týká dolování v této oblasti, pochází z 21. 7. 1314. Z něj se dozvídá majitel panství Hartenberg – Tuto von Härtenberg – že v případě smrti opata Jana z Waldsassenu může převzít hrad Schönprunn s příslušenstvím a léna, stejně jako práva k nejbližším dolům a lesům. Z této zmínky se odvozuje, že již v té době se v okolí Hartenbergu čile kutalo. Za vlády císaře Karla IV. přešlo v roce 1350 panství Hartenberg spolu s doly na pány Huberta a Albrechta z Hartenbergu a zůstalo v této rodině až do 16. století. Roku 1523 postoupil Wolf z Hartenbergu zdejší horní díla hraběti Stephanu Schlickovi (Štěpán Šlik) za cenu 270 zlatých. Z toho lze usuzovat, že těžba rud v té době nedosahuje většího významu. Jiného názoru byl ovšem nový majitel, který v blízkosti dolů nechal postavit pro horníky domy a obchody. Rod Šliků byl všeobecně znám svým zájmem o nerostné suroviny a jejich dobývání (přičemž se zdaleka nesoustřeďoval jen na oblast Hřeben a Oloví), neboť v této činnosti správně spatřoval možnost získání bohatství a potažmo i vlivu na chod dějin své doby. V té době je už střediskem město Oloví, které získalo potřebná privilegia. Bohužel během požáru radnice v roce 1700 vzaly za své i veškeré písemné záznamy o zdejších dolech. Přesto se v jiných archívech dochovaly listinné dokumenty s útržky zpráv o zdejším dolování. Na jejich základě – a po zhlédnutí němých svědků coby pozůstatků po dolování (štoly, propadliny /pinky/, pinkové tahy, haldy, odvaly – si můžeme udělat představu o jeho rozsahu. Dolování na olověné rudy probíhalo v okolí Hartenbergu na Dolinském návrší (dříve Lochner Gebirge). Založeny zde byly jednak doly Alte Wiege a Junge Wiege (Stará kolébka a Nová kolébka), Jan či Josef, a také štoly Florian, Willengottes (Vůle boží), Marie Opferung (Obětování Panny Marie), Christof (Kryštof ), Schaller, Josef a další. Ne všechna díla se podařilo v terénu přesně lokalizovat. Takový je zatím osud dolů Stará a Nová kolébka, o kterých se pouze dochovala zmínka, že byly „bohaté a vydatné“. Bohatá na olověnou rudu musela být i žíla Schaller těžená stejnojmennou štolou, na což je usuzováno podle charakteru rudniny nalezené na haldě této štoly. Některá z báňských děl byla jen málo významná – například Červená štola – jiná naopak byla pro udržení kutacích prací a případný rozvoj rudního revíru rozhodující jako štola Petrus (Petrova štola), která v revíru plnila funkci odvodňovací, tzv. dědičné štoly. Některá z důlních děl byla vyhloubena jako samostatná, bez vazby na okolní díla (Červená štola); jiná díla byla navzájem propojena – například štola Florian se štolou Willengottes – z čehož lze odvodit, že se jednalo o významné dílo, s větší koncentrací olověných rud. O štole Marie Opferung je zase známo, že její spodek leží 24 sáhů pod spodkem štoly Christof a ještě 10 sáhů pod důlním polem Petrus (pozn.: jeden vídeňský sáh se rovná 1,8965 metru).

Die Geschichte des Bergbaus in diesem Gebiet ist nicht völlig belegt. Die ältesten Archive verschwanden in Flammen zahlreicher Brände und Kriege. Das älteste erhaltene Dokument, das den Bergbau in diesem Gebiet betrifft, stammt vom 21. 7. 1314. Aus diesem Dokument erfuhr der damalige Besitzer Tuto von Hartenberg, dass er im Falle des Todes des Abtes Johannes von Waldsassen die Burg Schönprunn mit Zubehör und Lehen, sowie die Rechte auf die nächsten Schächte und Wälder übernehmen kann. Aus dieser Erwähnung wird abgeleitet, dass schon zu dieser Zeit in der Umgebung von Hartenberg abgebaut wurde. Unter der Regierung von Kaiser Karl IV. kam die Grundherrschaft Hartenberg mit den Schächten im Jahre 1350 in Besitz der Herren Hubert und Albrecht von Hartenberg und blieb in der Familie bis zu 16. Jahrhundert. Im Jahre1523 räumte Wolf von Hartenberg hiesige obere Werke dem Graf Stephan Schlick zu einem Preis von 270 Gulden ein. Daraus kann man schließen, dass der Erzbergbau damals von keiner größeren Bedeutung war. Ganz anderer Ansicht war jedoch der neue Besitzer, der unweit der Schächte Häuser und Geschäfte für die Bergleute bauen ließ. Das Geschlecht Schlick wurde weithin für sein Interesse an Mineralien und deren Gewinnung bekannt (wobei er sich nicht nur auf das Gebiet Hartenberg und Bleistadt konzentrierte), denn die Mitglieder dieses Geschlechts haben in diesem Bereich die Möglichkeit der Erlangung des Reichtums gesehen und damit auch den Einfluss auf den Verlauf der Geschichte seiner Zeit. Zu dieser Zeit ist die Stadt Bleistadt schon zum Zentrum geworden, das die notwendigen Privilegien erworben hat. Leider wurden alle Eintragungen von den hiesigen Schächten während des Brandes im Jahre 1700 vernichtet. Trotzdem haben sich Urkunden mit Abschnitten von Nachrichten über die hiesige Gewinnung in anderen Archiven bewahren. Aufgrund dieser Urkunden - und nach der Besichtigung der stummen Zeugen als Überreste des Abbaus (Schächte, Pingen, Pingenzüge, Grubenhalden, Hochhalden) – kann man sich den Umfang der Gewinnung vorstellen. Das Bleierz wurde in der Umgebung von Hartenberg auf dem Hügel Dolinský (früher Lochner Gebirge) gewonnen. Es wurden hier die Stollen Alte Wiege und Junge Wiege (Stará Kolébka a Nová Kolébka), Jan und Joseph, und auch die Stollen Florian und Willengottes (Vůle Boží), Maria Opferung (Obětování Panny Marie), Christof (Kryštof ), Schaller, Josef und andere gegründet. Nicht alle Gruben gelang es im Gelände lokalisieren. So ist es z. B. mit den Stollen Alte und Junge Wiege, über die sich nur die Erwähnung bewahren hatte, dass sie reich und ergiebig waren. Reich an Bleierz musste auch der Erzgang Schaller sein, der durch den gleichnamigen Schacht abgebaut wurde; darauf wird nach dem Charakter des Fördererzes, das auf der Grubenhalde dieses Stollens gefunden wurde, geschlossen. Einige von den Bergwerken waren nur von geringer Bedeutung – z. B. Roter Stollen – andere waren im Gegenteil für die Erhaltung der Schürfarbeiten und für die eventuelle Entwicklung des Erzreviers maßgebend, wie der Petrus Stollen (Petrova štola), der im Revier die Funktion des Entwässerungsstollens, des sogenannten Erbstollens hatte. Einige von den Grubenbauen (wie z. B. Roter Stollen) wurden als unabhängige, ohne Bindung an die in der Umgebung liegenden Gruben ausgetieft; andere Grubenbaue waren miteinander verbunden, wie z. B. der Stollen Florian mit dem Stollen Willengottes – daraus kann man ableiten, dass es sich um einen bedeutenden Grubenbau mit höherer Konzentration von Bleierzen handelte. Es ist wiederum bekannt, dass die Sohle des Stollens Maria Opferung 24 Klafter unter der Sohle des Stollens Christof und noch 10 Klafter unter dem Schachtfeld Petrus liegt (Bemerkung: ein Wiener Klafter gleich 1,8965 Meter).


9 8

7

12 6 5

13

4 3 2 14



Panel 3

MENTE ET MALEO MENTE ET MALEO

Nyní se nacházíte na místě, které je charakteristické pro důlní činnost. Pod sebou vidíte staré důlní dílo, štolu Schaller, ze které vytéká železitým okrem zabarvená voda. Vstup do štoly je zavalen.

Sie befinden sich an einem Ort, der charakteristisch für die bergbauliche Arbeit ist. Unter sich sehen Sie einen alten Grubenbau, den Stollen Schaller, aus dem eisengefärbtes Waser ausfließt.

Staré geologické heslo nám říká „myslí a kladivem“. S trochou nadsázky by se dalo říci, že v počátku, při vyhledávání ložisek nerostných surovin to bylo spíše „mente“ a později, při vlastní těžbě (a to neustále hovoříme o středověku) to bylo spíše „maleo“. A skutečně: práce středověkého havíře v dolech, při chabém osvětlení loučí či blikajících kahánků, a za použití primitivních nástrojů – mlátka a želízka, byla velmi tvrdá. A také nebezpečná. Často docházelo k úrazům i úmrtím. Možná o to více se šiky havířů semkly a daly vzniknout množství stavovských tradic, které přežívají do dnešních dob. Pojďme si připomenout některé z nich:

„Mit Geist und Hammer“, heißt der alte geologische Denkspruch. Mit etwas Übertreibung könnte man sagen, dass am Anfang, bei der Suche nach Lagerstätten der Mineralstoffe, es eher „mente“ hieß und später, während der Gewinnung (wir sprechen über die Gewinnung im Mittelalter) es eher „maleo“ war. Und tatsächlich: die Arbeit der mittelalterlichen Bergleute in den Gruben beim schwachen Licht der Kienspäne oder beim flackernden Grubenlampen und mit primitiven Werkzeugen – Schlägel und Eisen – war sehr hart und auch gefährlich. Oft kam es zuVerletzungen und Todesfällen. Vielleicht umso mehr haben sich die Bergleute zusammengeschlossen und gaben Anlass zur Entstehung einer Menge von zünftigen Traditionen, die bis heutige Zeiten überleben. Erinnern wir uns an einige von ihnen:

Hornický znak nepředstavují zkřížená kladívka, jak je někdy veřejností mylně pojímáno. Zkříženy jsou tu právě ony primitivní nástroje – mlátek a želízko, používané při ražbě důlních chodeb. Jednoduchost tehdejší těžby, kdy pro neznalost ještě nebyly používány trhací práce, dokresluje dále uvedený postup. Havíři rozpalovali horninu na ražební stěně (tzv. čelbě) ohněm a poté ji zprudka ochlazovali vodou. Tento postup opakovali do té doby, dokud se v kameni neobjevily trhliny, do nichž by bylo možno zasunout želízko. Do želízka pak havíř tloukl kladivem a postupně vysekával do čelní stěny rovnoběžné rýhy. Postup se pak opakoval i v příčném směru, takže výsledkem byla „dlažebnicová“ struktura čelby, načež následovalo vytloukání „kamenných hlav“. Po zarovnání čelby se celý postup opakoval, a tak postupně centimetr po centimetru docházelo k prodlužování důlního díla. Hornická profese byla dříve natolik ceněna, že hornický znak se dostal i do znaků některých měst a obcí – z našeho nejbližšího okolí ho nalezneme například ve znacích měst Oloví, Horní Slavkov, Krásno, Krajková, Jindřichovice, Přebuz či Jáchymov. Dlužno podotknout, že hornický znak je světově uznávaným znakem. Hornický kahan je pomůckou, bez níž se dříve havíř v dole vůbec neobešel. Mihotavé světýlko určovalo cestu havíře dolem a bylo mu nápomocno i při práci. Náplň kahanů byla většinou olejová, nádržka na olej obvykle plochá. Až mnohem později – v 19. století – se začal místo oleje používat benzín, a tvar změnila i samotná lampa. Hornická švancara neboli havířská sekyrka měla hned dvojí využití: jednak majiteli poskytovala obranu, neb v časech dávno minulých bylo dobrým zvykem chodit po horách a lesích ozbrojen, jednak plnila i funkci tesařského nářadí – a tesařina bylo jedno z řemesel, které každý správný havíř také ovládal. Postupem času se měnila na symbol příslušnosti k hornickému cechu, její kování vyjadřovalo podle barvy použitého kovu postavení havíře v hornické hierarchii. Hornická uniforma je nejokázalejším projevem hrdosti havířů na svoji práci. Hornický pozdrav přirozeně odpovídá danému jazykovému prostředí: v našich končinách je to známé Zdař Bůh!, ve středověku zde bylo slýcháno spíše německé Glück auf!, které vyjadřovalo přání šťastného návratu z dolů.

Das Bergmannswappen stellen keine gekreuzten Hämmer dar, wie es von der Öffentlichkeit manchmal falsch aufgefasst wird, sondern die primitiven Werkzeuge – Schlägel und Eisen, die beim Vortrieb der Grubenbaue benutzt wurden. Die Einfachheit der ehemaligen Gewinnung, wo es wegen der Unwissenheit noch keine Sprengarbeiten gab, wird nach dem folgenden Verfahren veranschaulicht. Die Bergleute haben das Gestein auf dem Ortsstoß mit Feuer erhitzt und dann haben sie es mit Wasser abgeschreckt. Dieser Prozess wurde so lange wiederholt, bis Risse im Gestein, in denen es möglich wäre das Eisen einzuschieben, erschienen waren. Der Bergmann hat dann mit dem Hammer ins Eisen geschlagen und allmählich parallele Rillen in die Stirnwand ausgehackt. Das Verfahren wurde dann auch in der Querrichtung wiederholt, sodass eine Pflasterstruktur des Ortsstoßes entstanden ist und darauf wurden die „Steinköpfe“ herausgeschlagen. Nach der Ebnung des Ortsstoßes wurde der ganze Prozess wiederholt und so wurde der Grubenbau Zentimeter um Zentimeter verlängert. Der bergbauliche Beruf war früher insoweit geschätzt, dass das bergmännische Symbol auch im Wappen einiger Städte und Dörfer erschien – wir finden es z. B. im Wappen der nah liegenden Städte Bleistadt (Oloví), Schlaggenwald (Horní Slavkov), Schönfeld (Krásno), Gossengrün (Krajková), Jindřichovice, Frühbuß (Přebuz) oder Joachimsthal (Jáchymov). Es ist zu bemerken, dass das bergmännische Symbol ein weltweit anerkanntes Symbol ist. Die Grubenlampe ist ein lebenswichtiges Hilfsmittel, auf das der Bergman in der Grube überhaupt nicht verzichten konnte. Das flackernde Licht bestimmte den Weg des Bergmannes durch die Grube und auch die eigene Arbeit war ohne die Grubenlampe ganz undenkbar. Die Grubenlampe wurde meist mit Ölbrenner gefüllt und der Ölbehälter war üblich flach. Erst viel später – im 19. Jahrhundert – begann man statt Öl Benzin zu benutzen, und auch die Form der Grubenlampe wurde verändert. Die Schweizerhacke wurde zum Schutz des Eigentümers benutzt, denn einst war es eine gute Gewohnheit in den Bergen und Wäldern bewaffnet zu gehen und zweitens wurde sie auch als Zimmereiwerkzeug benutzt – und die Zimmerei war ein Handwerk, das jeder gute Bergmann auch beherrschte. Im Laufe der Zeit wechselte sie zum Symbol der bergmännischen Zunft. Die Farbe des benutzten Metalls für den Eisenbeschlag hat die Stellung des Bergmannes in der bergmännischen Hierarchie zum Ausdruck gebracht. Die Bergmannsuniform drückt den Stolz der Bergleute auf ihre Arbeit aus. Der Bergmannsgruß entspricht natürlich dem Sprachgebiet: in unserem Land heißt es „Zdař Bůh!“; im Mittelalter haben sich die Bergleute mit dem deutschen „Glück auf!“ gegrüßt. Damit war der Wunsch für ein gesundes Ausfahren aus dem Bergwerk nach der Schicht verbunden.


10 11


9 8

7

12 6 5

13

4 3 2 14



Panel 4

GEOLOGIE ÚZEMÍ GEOLOGIE DES GEBITES

Na tomto místě vidíte propad, šachtu dříve vedoucí do štoly Josef ražené od řeky pod námi do kopce.

Vor Ort können Sie ein Tageseinbruch sehen, einen Schacht, der früher in den Josefi-Stollen führte, der von dem unter uns liegendem Fluss bergauf vorgetrieben wurde.

Po stránce geologické je území, kterým vede naučná stezka, poměrně fádní, monotónní. Prakticky jedinou horninou, kterou lze tu a tam spatřit v podobě menších skalních výchozů, v zářezech lesních cest nebo při vstupech do středověkých štol, je dvojslídný svor. Jedná se o přeměněnou (metamorfovanou) horninu, kterou řadíme mezi tzv. krystalické břidlice. Je to hornina poměrně stará, vznikla z původně sedimentárních (usazených) hornin, nejspíše jílovitých břidlic, v období svrchního proterozoika (starohor) až kambria (nejstarší perioda prvohor), tedy před zhruba před 600 milióny let. Dvojslídné svory jsou tvořeny křemenem a, jak už sám název napovídá, zejména slídami, a to jak světlou slídou – muskovitem, tak i tmavou slídou – biotitem. Obvykle v nich chybějí živce, v našem případě se však živce (patrně se jedná o kyselé členy plagioklasové řady – albit a oligoklas) vyskytují v podobě tzv.porfyroblastů – větších samostatných zrn, která svými rozměry výrazně převyšují rozměry většinou jemnozrnné základní hmoty. Vedle živců tvoří ve zdejší hornině porfyroblasty také granát. Místní svor náleží k tzv. spodní části svorové série metamorfního komplexu Krušných hor. Svor je hornina, která může být i velmi intenzívně zprohýbána (zvrásněna) – tento jev je možno pozorovat na několika výchozech v okolí naučné stezky, stejně jako střípkovitý rozpad zvětralé horniny nebo jevy související s procesy zvětrávání – například hnědavý odstín v okolí trhlinek a puklin ve svoru, způsobený rozkladem granátu a jeho přeměnou v limonit. Po lesích v okolí stezky je možno nalézt také volné úlomky bílého křemene, uvolněné během zvětrávání z mateční horniny.

Aus der geologischen Sicht ist das Gebiet, durch das der Lehrpfad führt, relativ fade und eintönig. Praktisch das einzige Gestein, das hier und dort in Form von kleinen Felsenzutagen in den Furchen der Waldwege oder an den Eingängen in die mittelalterlichen Erdstollen zu sehen ist, ist der Glimmerschiefer. Es handelt sich um ein Gestein, das durch die Metamorphose entstanden ist und das unter die kristallischen Schiefer eingestuft wird. Dieses Gestein ist ziemlich alt und es entstand aus den ursprünglich sedimentären Gesteinen, wahrscheinlich aus Tonschiefer im Proterozoikum bis Kambrium (das ist die älteste Periode des Paläozoikums), also vor etwa 600 Millionen Jahren. Glimmerschiefer bestehen aus Quarz und wie der Name schon sagt, vor allem aus Glimmer, sowohl aus hellem Glimmer - Muskovit, als auch aus dunklem Glimmer - Biotit. In diesem Gestein fehlt gewöhnlich Feldspat, aber in unserem Falle kommen die Feldspäte (wahrscheinlich handelt es sich um saure Mitglieder der Plagioklase - Albit und Oligoklas ) in der Form der sogenannten Porfyroblaste vor – es sind größere Einzelkörner, deren Größe viel größer ist als das Maß, der meist feinkörnigen Grundmasse. Neben den Feldspäten bilden die Porfyroblaste im Gestein dieser Lokalität auch Granate. Der lokale Glimmerschiefer gehört zu dem unteren Teil einer Reihe von Glimmerschiefer des metamorphischen Komplexes des Erzgebirges. Glimmerschiefer ist ein Gestein, das sehr intensiv verbogen (furchig) sein kann – diese Erscheinung kann man in mehreren Felsenzutagen in der Nähe des Lehrpfades beobachten, genauso wie den Scherbenzerfall des verwitterten Gesteins, oder Ereignisse, die mit den Prozessen der Verwitterung zusammenhängen - beispielsweise eine bräunliche Färbung um Risse und Spalten in Glimmerschiefer, die durch die Zersetzung und Umwandlung des Granates in Limonit verursacht ist. In den Wäldern, in der Umgebung des Lehrpfades, ist es möglich auch freie Bruchstücke vom weißen Quarz zu finden, die während der Verwitterung von Muttergestein abgefallen sind.

Oč je geologická stavba oblasti jednodušší, o to více se zde „vyřádila“ tektonika. Územím probíhá ve směru SZ – JV poměrně významná tektonická struktura – zlom, který z velké části kopíruje i tok říčky Svatavy. Téměř kolmo na tuto strukturu, ve směru VSV – ZJZ (tzv. krušnohorský směr SV-JZ až VSVZJZ) pak probíhá další významná tektonická linie. Nejvýraznějším zlomem tohoto tektonického systému je podkrušnohorský zlom, který předurčil geomorfologický vývoj Krušných hor, a tedy i této oblasti. Obě struktury se protínají v blízkosti Petrovy štoly, která bude blíže představena na jiné zastávce této stezky. Známy (například z důlních děl) jsou i zlomy směrů S-J či V-Z, ale pro geomorfologický vývoj širší oblasti měly a dodnes mají význam především zlomy prvně uvedených směrů. K pohybům na zlomech a k deformacím horninových komplexů podél zlomových struktur docházelo po velmi dlouhé období prvohor a poté i během křídy či terciéru (třetihor). Tektonické struktury jsou aktivní i v současnosti, o čemž svědčí seizmické otřesy, pozorované u nás hlavně v oblasti Chebska nebo nedalekého Kraslicka.

Je die geologische Struktur des Gebietes einfacher ist, umso mehr hat sich hier die Tektonik „ausgetobt“. Durch das Gebiet zieht sich in der Richtung Nordwesten – Südosten eine relativ bedeutende tektonische Struktur – Bruch, der sich zum großen Teil entlang des Flusses Zwodau (Svatava) zieht. Fast senkrecht zu dieser Struktur in Richtung Ostnordosten – Westsüdwesten (die sogenannte erzgebirgische Richtung Nordosten – Südwesten bis Ostnordosten – Westsüdwesten) zieht sich eine weitere wichtige tektonische Linie. Der bedeutendste Bruch dieses tektonischen Systems ist der Bruch unterhalb des Erzgebirges, der die geomorphologische Entwicklung des Erzgebirges und damit auch dieses Gebietes geprägt hat. Beide Strukturen überschneiden sich in der Nähe von Petrus-Stollen, der näher an einer anderen Infotafel dieses Lehrpfades vorgestellt wird. Bekannt sind auch die Brüche der Richtungen Norden – Süden oder Osten – Westen, aber für die geomorphologische Entwicklung des weiteren Gebietes waren und bis zu den heutigen Tagen vor allem die erst angegebenen Richtungen von Bedeutung sind. Zu Bewegungen auf den Brüchen und zu Deformationen der Gesteinskomplexe entlang der Bruchstrukturen kam es über einen langen Zeitraum des Paläozoikums und dann auch während der Kreidezeit und des Trias. Die tektonischen Strukturen sind auch in der Gegenwart aktiv. Davon zeugen die Erdstöße, die vor allem im Egerländergebiet oder in der Nähe von Graslitz (Kraslice) beobachtet werden.


10 11


9 8

7

12 6 5

13

4 3 2 14



Panel 5

4 SAGE VON HARTENBERG

Půjdete-li za tuto tabuli cca. 20 m po pěšině do svahu, vystoupáte ke štole s vyzmáhaným a zabezpečeným vstupem a plošinou, tvořenou haldovým materiálem. Jediné, co zde chybí, jsou starci (středověcí horníci).


Wenn Sie ca. 20 m hinter diese Infotafel auf dem Weg bergauf laufen, steigen Sie zu einem Stollen mit durchbautem und gesichertem Mundloch und mit einem Laufsteg, der aus Taubgut gebildet ist. Das einzige was fehlt, sind die mittelalterlichen Bergleute.

10 11


9 8

7

12 6

O mnoha místech se uvádí, že mají GENIUS LOCI. Je to dobrá reklama svádějící k návštěvě takového místa. Obvykle se jedná o historická centra měst a městeček, nebo samostatné památky, architektonické skvosty, hrady, zámky či jiné pamětihodnosti, které na návštěvníky dýchnou dechem dávno zašlých dob. Někdy taková místa bývají zahalena rouškou tajemství, často se k nim váží mnohé pověsti. Ano, tudy kráčela historie, tady se odehrávaly dramatické chvíle; a podoba takových míst nám evokuje dávné události. Můžeme se vcítit do života dávnověku, v představách opět prožívat epizodky ze života našich předků, osahat si, kam sahají naše kořeny. Znáte ten pocit lehkého rozrušení, mírně zvýšené tepové frekvence? Pokud ano, pak jste jistě zažili GENIUS LOCI takového místa. Své kouzlo má přirozeně i hrad Hartenberg se svým kdysi divokým okolím, kterým se proháněly tlupy lapků, aby ukořistily něco ze zboží přepravovaného po nedalekých obchodních stezkách. Jedna z pověstí, která ovšem může mít racionální historické jádro, se týká samotného hradu Hartenberg. Ponořme se tedy do časů dávno minulých a nechme se vést naším průvodcem, kterým je bývalý učitel a ředitel škol v Rotavě a Jindřichovicích, pan Hermann Brandl (1874-1938) /v překladu paní Mgr. Zdenky Čepelákové/: „Léta páně 1429, osm dní před svatým Vítem, byli husité zaznamenáni na Chebsku a v loketské oblasti. Nečekaně táhli svatavským údolím a oblehli pevnost Hřebeny. Při prvním útoku utrpěl hradní pán těžká zranění; několik jeho věrných odráželo však pod vedením jeho statečné dcery Zdenky nepřátelské útoky i nadále. Dívce se také podařilo vyslat tajně do okolí posly s prosbou o pomoc. Vůdce nepřátelského vojska se chtěl zmocnit hradu lstí a vyprosil si s dcerou hradního pána rozhovor, který se měl konat před padacím mostem. Nabídl statečné panně své srdce a ruku, když mu umožní vstup do hradu. Překvapená touto myšlenkou vyžádala si dívka čtyřiadvacet hodin na rozmyšlenou; ráno, v tutéž hodinu mu slíbila dát uspokojivou odpověď. Příštího rána už se velitel husitů viděl u vytčeného cíle; stanul u padacího mostu, který se spustil a otevřel mu přístup na hradní nádvoří. Mezitím dostala panna dobrou zprávu – pomoc už se blížila. Velitel byl uveden do komnaty a tam stála Zdenka, oblečená jako nevěsta. V ruce držela hořící pochodeň nad sudem plným střelného prachu a přísahala, že vyhodí do vzduchu celý hrad, nevzdají-li se husité obléhání. V téže chvíli přepadli přispěchavší sedláci z Boučí (Pichelberg), Doliny (Loch) a Krajkové (Gossengrün) s kosami, vidlemi a cepy husitské vojáky, kterým chybělo vedení, a rozprášili je na všechny strany. Zajatý velitel musel přísahat, že Hřebeny ušetří, a teprve potom mohl odejít.“ Zdroj: Pověsti a historická vyprávění ze západního Krušnohoří pro mládež. Město Rotava, 2013. Potud tedy pověst. Nicméně pokusy o dobytí hradu Hartenberg husity byly údajně dva a vždy odtáhli obléhatelé od hradu s nepořízenou. Dobýt hrad se jim nepodařilo.

Eine gute Werbung zu Besuch bestimmter Orte ist die Tatsache von Genius Loci (das heißt, dass ein Ort seinen Geist hat). Üblich handelt es sich um die historischen Stadtzentren, oder um die Sehenswürdigkeiten, architektonische Wunder, Burgen, Schlösser und andere Denkmäler; an solchen Orten können die Besucher den Geist der längst vergangenen Zeiten fühlen. Manchmal sind solche Orte unter dem Deckmantel des Geheimnisses verhüllt und oft sind sie mit vielen Sagen verbunden. Man nimmt auf jedem Schritt und Tritt die Vergangenheit wahr, hier spielten sich dramatische Momente ab und gerade an solchen Orten können wir das Leben unserer Vorfahren in Vorstellungen erleben und sich von der Phantasie hinreißen lassen. Kennen Sie das Gefühl von leichter Aufregung, leicht erhöhtem Herzklopfen? Wenn Sie die Frage mit ja beantworten, dann haben Sie sicherlich Genius Loci vor Ort erlebt. Ihre Magie hat natürlich auch die Burg Hartenberg mit ihrer einst wilde Umgebung, durch die sich die Banden von Räubern tummelten, damit sie etwas auf den nahliegenden Handelsrouten erbeuteten. Eine von den Sagen, die auf historischem Kern beruhen kann, bezieht sich selbst auf die Burg Hartenberg. So versinken wir in die längst vergangenen Zeiten und lassen uns die Geschichte von der tapferen Zdenka von Hartenberg erzählen. „Im Jahre des Herrn 1429, acht Tage vor St. Veit, erschienen die Hussen mit Haufen im Egerland und im Elbogner Kreis. Unverhofft zogen sie das Zwodautal entlang und belagerten die Feste Hartenberg. Im ersten Ansturme wurde der Burgherr verwundet; die wenigen Betreuen schlugen jedoch unter der Führung seiner tapferen Tochter Zdenka die Angriffe des Feindes ab, gleichzeitig gelang es ihr, Boten in die benachbarten Orte um Hilfe zu entsenden. Der feindliche Führer suchte nun durch List sich des Schlosses zu bemächtigen und erbat eine Aussprache, die ihm vor der Brücke gewährt wurde. Er bot der mutigen Jungfrau sein Herz und seine Hand, wenn sie ihm die Burg öffne. Überrascht von diesem Antrage, erbat sie sich 24 Stunden Bedenkzeit; morgen zu selben Stunde, wolle sie ihm eine befriedigende Antwort geben. Am anderen Tage glaubte sich der Hussitenführer schon am Ziele, erschien vor der Zugbrücke, die sich herabsenkte und ihm den Eintritt in den Schlosshof freigab. Unterdessen hatte die Jungfrau gute Nachricht erhalten, dass Hilfe herannahe. Man führte den Häuptling in das Gemach der Schlossherrin und hier stand sie, bräutlich geschmückt, in der Hand eine brennende Fackel, vor einem Pulverfasse. Sie schwor, das Schloss in die Luft zu sprengen, wenn die Hussiten die Belagerung nicht aufgeben. In diesem Augenblicke überrumpelten die herbeigeeilten Bauern von Pichlberg, Loch und Gossengrün mit Sensen, Mistgabeln und Dreschflegeln die führerlöse Horde und versprengte sie in alle Winde. Der gefangene Führer schwor, Hartenberg fortan zu verschonen, erst dann gab man ihm die Freiheit. – “ Quelle: Sagen und geschichtliche Erzählungen aus dem westlichen Erzgebirge für die Jugend: Gesammelt von Hermann Brandl in Rothau. Im Selbstverlag, 1927. So viel die Sage. Jedoch die Versuche der Hussiten, die Burg Hartenberg zu erobern, sollten angeblich zweimal geschehen und immer marschierten die Belagerer von der Burg unverrichtet ab. Die Burg zu erobern ist ihnen nie gelungen.

5

13

4 3 2 14



HARTENBERG HARTENBERG

Recommend Documents