JIŘÍ PETRÁš /FRANTIš EK SVÁTEK
Odsun Němců ČESKO-NĚMECKÉ SOUž ITÍ A ODSUN NĚMECKÉHO OBYVATELSTVA NA JIž NÍ HRANICI S RAKOUSKEM V LETECH 1945 Až 1947
T
ragický konec soužití Čechů a Němců v historických zemích Království českého a Československa – nazývaný v české literatuře obvykle odsun, transfer nebo vysídlení a v německé, zejména tzv. sudetoněmecké, emotivně vyhnání (Vertreibung) – nepřestává dodnes budit spory. Na straně československé veřejnosti, a také historiografie, se po dlouhou dobu nemohla diskuse rozvinout svobodně, a pokud byla otevřena, pak zejména jako zdůvodnění viny československých Němců jako páté kolony“ Hitlerovy třetí říše a spravedlivé odplaty. Odsun byl českými historiky až do listopadu 1989, téměř bez výjimky, obhajován jako nutný, a mnohými dokonce jako spravedlivý akt, k němuž spěla celá staletá válka Čechů s Němci“, a jako odpově na hrozbu a za okupace českých zemí již započatou germanizaci a plánované vyhlazení českého národa nacistickým režimem. Tento režim, zejména za války a bezprostředně po ní, nebyl vnímán jako nacionálně socialistický či totalitní, nýbrž jako německý, jako nacionální tažení proti Čechům. Někteří politikové, publicisté a historikové, zejména představitelé československého demokratického exilu, Benešovi stoupenci, zdůrazňovali geopolitické a bezpečnostní důvody odsunu z hlediska politické státní rezony“, jíž bylo zabezpečení existence státu a národa před novou německou expanzí do českých zemí. Podobně jako u jiných národů a států Evropy postižených násilím druhé světové války – patří k nim nejen Německo a Rakousko, ale i
Francie, která měla svůj syndrom Vichy“ – převážila i v Československu brzy po válce snaha po zastření nepříjemných, surových a krutých faktů o vlastní národní minulosti milosrdnou mlhou“. Konkrétní podoba odsunu byla pamětníky zatlačena do zapomnění všeobecnými frázemi o dějinné spravedlnosti. Starší generace mlčela a mladší generace měla o zločinech, které byly v průběhu odsunu na Němcích spáchány, jen velice neurčité povědomí. Gesto prezidenta Václava Havla z konce roku 1989, proslulá omluva“ vysídleným či vyhnaným Němcům, zejména bezbranným ženám, dětem, starcům, bylo připraveno debatou v českém disentu v sedmdesátých a v osmdesátých letech. Hlavní příspěvky této diskuse již byly vydány a za uplynulých několik let k nim přibyly i další studie a knižní monografie, které svědčí o tom, že čeští historikové si uvědomují svůj dluh vůči dlouho zakrývanému a tabuizovanému tématu. Oproti tomu však velká část českých historiků a veřejnosti – ve shodě s představiteli vlády a parlamentu – odmítá aktualizaci politickou, která se v některých publikacích tzv. vyhnaneckých krajanských organizací rovná pokusům o destabilizaci českého státu. Pamflet Konec falešné konstrukce“, vydaný za spoluúčasti některých předáků Sudetoněmeckého landsmanšaftu v roce 1991 v době blížícího se rozpadu československé federace a rozdělení na dvě samostatné republiky, je toho názorným příkladem. Historik musí ponechat politikům jejich odpovědnost za hledání nejvhodnějších cest k usmíření národnostních rozporů, jeho povinností je
podat historické skutečnosti bez zkreslování a instrumentálních úprav, ale s vědomím dobových souvislostí. Metodickým předpokladem k domluvě mezi českými historiky – kteří se zdaleka ve všem mezi sebou neshodují, – a historiky německými, rakouskými a sudetoněmeckými je neodtrhávání události poválečných, tedy odsunu Němců z Československa od událostí druhé světové války a zločinů nacistického režimu, které květnu 1945 předcházely. Historie konce soužití českého a německého obyvatelstva v jedné zemi, jednom státě – a také ve společném širokém hraničním pásmu po obou stranách českomoravské a rakouské hranice – nezačala až v květnu 1945, ale agresí proti Rakousku v březnu a proti Československu v září 1938 a rozpoutáním světové války Hitlerovým Německem. Vyhnání Němců z Čech a Moravy předcházel útěk a vyhnání Čechů z československého pohraničí v prvních říjnových dnech roku 1938, pogromy na Židy – později se změnily v genocidu – v Rakousku od jara 1938, v odtrženém československém pohraničí od podzimu 1938 a v protektorátě Čechy a Morava od března 1939. Podíl velké části českých Němců“ na rozbití Československé republiky ve spolupráci s nacistickou Říší je neoddiskutovatelný a dokumenty prokázaný. Česká omluva patří obětem, nikoliv aktérům agrese. Ještě počátkem dubna 1945 počítalo německé velení OKW (Oberkommando der Wehrmacht), že bude možné snad až do podzimu bránit postupu sovětských armád na východní a jižní frontě, v prostoru alpských zemí Rakouska, Bavorska a české kotliny a organizovat postupnou
Online: www.demokratiezentrum.org / Source: Komlosy, Andrea u.a. (Hg.), Kulturen an der Grenze, Wien 1995, S. 323-336
1
evakuaci civilního obyvatelstva a přesuny civilistů i německých vojáků do amerického zajetí. Původně dokonce OKW a vedení SS plánovalo držet po určitou dobu střed“ Říše proti západním i východním jednotkám a pokoušet se vyčkat rozkolu mezi spojenci, o němž předpokládali, že bude s koncem války nevyhnutelný. Tyto představy šířil na svých inspekčních cestách do rakouských žup a mezi rakouskými nacisty i generál SS a říšský velitel policie Ernst Kaltenbrunner. Kompetence stranických oblastních gauleiterů NSDAP z rakouských zemí sahala až na území protektorátu. Pohraničí česko-rakouské a moravsko-rakouské se stalo na konci války přeplněným kotlem, ve kterém se pohybovaly velké skupiny lidí. Protektorát, Sudety, hraniční oblasti v Rakousku byly až do jara 1945 poměrně ušetřeny leteckých náletů. Byla sem přestěhována řada sanatorií a uprchlických rodin z Říše. Žilo se zde poměrně klidně, fungovalo zásobování a normální“ život, tedy něco, co bylo koncem války již na většině území Německa – v Altreichu“ – vzácné. Od dubna 1945 byla organizována evakuace z území protektorátu, ale směřovala často právě do rakouských alpských zemí a do bývalého československého zabraného pohraničí. Současně sem proudili uprchlíci z východu a severu. Z východního Pruska a Slezska přišlo na území bývalého Československa počátkem roku 1945 asi půldruhého milionu uprchlíků. Odhaduje se, že asi milion se jich zde nacházel ještě v dubnu a květnu 1945 a zastihl je zde konec války. Někteří utekli před Rudou armádou přes demarkační čáru na území kontrolované Američany, to ovšem byly kromě západních také jihočeské okresy. Jaké byly vztahy mezi starousedlými obyvateli jihočeských a jihomoravských regionů a mezi uprchlickými rodinami z vnitrozemí protektorátu, z území Říše nebo z východních oblastí (tzv. Volksdeutschen) je takřka nemožné zjistit. Přes území protektorátu procházely trasy evakuovaných koncentračních táborů, v chaosu byly rušeny pracovní a zajatecké tábory. Jen v Sudetech bylo v dubnu 1944 rozmístěno 64 154 zajatců, z toho 26 918 sovětských, 20 091 francouzských, 8827 italských. Během roku 1944 se podle 2
dobových odhadů zvýšil počet o víc než 5000 mužů, mezi nimiž byly i menší skupiny Američanů a Srbů. Další tábory STALAG byly dislokovány i na území jižní Moravy, jižních Čech a jihozápadních Čech i ve vnitrozemí protektorátu nebo v bývalém polském Těšínsku. Množily se útěky zajatců, nasazených na práce v kamenolomech, v lesních závodech, v uhelných a rudných dolech, na stavbách nebo ve zvláštních zbrojních provozech, jakmile dozor a disciplína ochabovaly. Podle hlášení nacistické Abwehrstelle v Praze o uprchlých zajatcích utíkali zajatci od roku 1940 stále, počet lokalit, kde se jim to dařilo, rok od roku stoupal. Tato statistika je jistě neúplná, ale je z ní patrné, že větší počet uprchlíků byl na Moravě. Na jižní Moravě bylo za léta 1940 až 1945 zjištěno 208 případů, na severní 133, ve východních Čechách 137, nejvíce v místech, kde se uprchlíci mohli ukrýt – v lesích v oblastech východních Čech a Českomoravské vrchoviny, na severní Moravě a na Podbrdsku. Jihomoravská rovina k tomu skýtala málo příležitostí a lesy Pošumaví až snad v závěru války, kdy už i na rakouském území operovaly – by v malém počtu – partyzánské jednotky, které sem přišly z Ukrajiny, Polska a Slovenska. Na Českobudějovicku v Trhových Svinách/Schweinitz byl zaznamenán ještě 7. května hromadný útěk 40 ruských či sovětských zajatců z tábora, který měl tehdy 180 zajatců. Útěky menších skupin, pod dvacet zajatců, nebyly považovány za hromadné a jsou v pramenech – aktech ústředen gestapa a sicherheitsdienstu – obtížněji sledovatelné. Do Čech se přesouvaly i partyzánské skupiny ze Slovenska a Moravy, v nichž se soustře ovaly skupinky uprchlých zajatců, vězňů koncentračních táborů. Vedení se vesměs tvořila z důstojníků malých paravýsadků sovětské armády. Některé partyzánské oddíly už měly za sebou operace za Slovenského národního povstání v srpnu až říjnu 1944, například oddíl Zverevo. Na území Rakouska přešly ze Slovenska i některé zbytky jugoslávsko-sovětských partyzánských skupin, s účastí Ma arů a Slováků ze Slovenska, a také některých antifašistických Němců a Rakušanů. Operovaly pak jako partyzánské oddíly na území rakouských žup. Pro nacistické úřady a zejména policejní služebny byli partyzáni ovšem jen kri
minálními teroristy, ale dosud nikdo z historiků nezjiš oval, jaký postoj k nim měli místní sudetští“ a rakouští“ obyvatelé pohraničí. K takovému výzkumu chybí prameny. Karl Stadler ale ukázal rozborem zachovaných zpráv bezpečnostních složek režimu, že od roku 1943 se na mnoha místech rakouských zemí – a také v příhraniční oblasti Waldviertel a Mühlviertel, k nimž patřila za války i připojená území z pohraničí Československa, – stupňovala nedůvěra starousedlíků k Němcům z Altreichu“. Pochyby o vítězství Německa ve válce a snaha odlišit se – jako Rakušané – od hlavních viníků války, skutečných“ Němců, napomáhaly ke zlepšení vztahu k někdejším spoluobyvatelům širší rakouské vlasti“: k zajatcům a pracovně nasazeným cizincům – Polákům, Jugoslávcům, Čechům. Vzájemný poměr nebyl tak vyhrocený jako v prvních letech války. Nápadné je to na hlášeních o případech poměru německých či rakouských žen k mužům těchto rasově méněcenných“ etnik: i když byly oficiálně zakázány a hrozila sankce, vesnice a městečka je stále častěji tolerovala. Na území Polska a Ma arska, ale i Rakouska utíkali vězňové koncentračních táborů, nejvíce při pochodech a transportech po železnici. Takto se zachránilo několik desítek židovských vězňů z vyhlazovacích táborů v Osvětimi a Treblince. Z některých dílčích svědectví víme, že náhodná setkání s rakouskými i německými obyvateli nemusela vždy znamenat pro tyto uprchlíky konec jejich cesty a zatčení. Zejména smíšené rodiny s polskými, českými nebo i slovinskými příslušníky, kde neexistoval problém jazykové bariéry, a tak se snadněji navazovala nutná důvěra, se někdy stávaly pomocníky těchto běženců. Pracovní nasazení vězňů z koncentračních táborů na práci v zemědělství a v malých provozovnách, k němuž u mnohých pracovních komand z koncentračních táborů docházelo, poskytovalo příležitost k informacím o poměrech na východě“. Avšak teprve v podmínkách konečného vojenského krachu třetí říše, se tyto informace o charakteru nacismu staly šokem. Nešlo jen o jejich věcný obsah, podobné zprávy, pokud se vyskytovaly dříve, v době německých válečných úspěchů, byly zatlačeny do nevědomí, teprve katastrofa válečné porážky oživila citlivost na minulé viny.
Pro vztahy mezi českými a rakouskými antifašisty měla zvláštní význam velká skupina vězňů z koncentračního tábora v Mauthausenu, zachráněná z velké části odbojovou skupinou v čele vězňů, v níž měli význačnou pozici vídeňští Češi. Stáli v předních řadách mezinárodního ilegálního vedení vězňů v Mauthausenu a dokázali nad ním převzít kontrolu v okamžiku, kdy se přiblížila fronta. Snahy SS-dozorců zastřít svoje zločiny hromadným masakrem vězňů byly znemožněny odporem vězňů v dubnu 1945. Tato akce zachránila tisíce životů, mezi nimi i početné skupiny českých antifašistů, kteří se v prvních květnových dnech vraceli do vlasti. Češi, totálně nasazení v Říši, utíkali od prvních měsíců roku 1945 velice často domů a ukrývali se u přátel a známých nebo se i připojili k partyzánským skupinám. Povinná pracovní služba v Říši pro příslušníky protektorátu postihla velice silně ročníky 1921 a další, u děvčat pak celý ročník 1924. Totálně nasazení“, často studenti ze středních škol po maturitě – české vysoké školy byly zavřeny od 17. listopadu 1939 a neměly se podle plánů nacistů nikdy obnovit – byli posíláni na práci do zbrojního průmyslu v bombardovaných německých městech, odklízeli trosky domů, žili v podmínkách neustálého ohrožení života mezi nepřáteli svého národa. Jejich pracovní podmínky se blížily podmínkám nucené vězeňské práce. Při projevu neposlušnosti, porušení předpisů vyplývajících z rasových zákonů, při neplnění normy, při podezření ze sabotáže nebo ze spolupráce s válečnými zajatci se také často dostávali za trest do pracovních kárných a koncentračních táborů. Ze soudních aktů s některými kolaboranty a konfidenty nacistů známe případy mladých lidí, kteří začínali jako totálně nasazení, pro drobné přečiny se dostali do věznice nebo lágru, tam byli zlomeni a získáni ke spolupráci s gestapem. Naopak jiní reagovali útěky z Německa, z továren pracovního nasazení nebo i lágrů. Zejména koncem války se v jižních Čechách skrývala celá řada takto se domů navrátivších mladíků, kteří byli silně nacionálně radikální. Ze Slovenska přes Moravu až na Českomoravskou vysočinu a do Čech přicházeli jednotlivci a skupiny Čechů ze Slovenska, Ma arska a Pod-
karpatské Rusi. V autobiografiích a vzpomínkách mladých komunistů, sbíraných později hlavně v padesátých a šedesátých letech, uvádí velká část vzpomínajících tuto válečnou zkušenost jako motiv svého příklonu ke komunismu, k radikálnímu rusofilství nebo k obdivu pro Rudou armádu. Je obtížné rozlišit, co bylo daní poúnorovému režimu a oportunismu, a co autentickým prožitkem, ale vliv prožitku válečného pracovního nasazení do Říše – a tedy také svého druhu vyhnání z domova, nuceného odsunu – nesporně přispěl k nacionálnímu radikalismu českých obyvatel ve vnitrozemí i v pohraničních krajích na konci války. Obyvatele jihočeského a jihomoravského pohraničí šokovaly v zimě 1944/45 mrtvoly vězňů, které se objevovaly podél železničních tratí. Šlo o oběti hladu a nemocí, zemřelé vězně z transportů, které byly vypravovány z táborů na východě, aby přepravili vězně před postupující frontou. Na jaře 1945 jsou zaznamenány případy, kdy místní lidé dávali chleba hladovým v transportech. To už se ale množily i útěky před nálety i v oblastech dosud vážně nepostižených, od ledna do dubna 1945 byly uskutečněny velké nálety i na území protektorátu, v Plzni/Pilsen, v Praze, na řadu železničních uzlů, v Nymburce a jinde. Německé vedení protektorátu, které bylo reprezentováno zejména státním ministrem Karlem Hermanem Frankem, vyhlašovalo ještě do dubna 1945, že Říše povede v Čechách válku do posledního muže. Češi nesmí počítat s tím, že by z války vyšli jako vítězové proti Německu: padne-li Německo, strhne sebou do katastrofy také celý prostor Čech a Moravy. Válka byla i na území protektorátu vedena jako totální a do vojska byly mobilizovány poslední rezervy německých mužů, spíše starých lidí a dětí. Na jednom z posledních snímků je K. H. Frank zachycen asi koncem dubna 1945 před Černínským palácem v Praze – za republiky sídlem ministerstva zahraničí, za války sídlem úřadu říšského protektora – jak vykonává přehlídku nových vojáků wehrmachtu, patnáctiletých hochů z Hitlerjugend. Místní dějiny obcí, opírající se o paměti – jistě ovšem emocionálně zaujaté – českých starousedlíků o posledních měsících války v pohraničí,
zaznamenaly, jak do hlídek a stráží domobrany“ byli povoláni staří lidé a jak spolupracovali s bezpečnostními složkami režimu při čištění“ terénu od partyzánů a ilegálních odbojových skupin. Z Rakouska a Bavorska byly do oblasti protektorátu a přilehlého pohraničí bývalého Československa přesunovány i vojenské jednotky německé armády. S německými vojáky přicházely i etnicky a státně velice pestré složky divizí a jednotek německých spojenců“. Právě v prostoru jižních Čech a Moravy a Horních a Dolních Rakous, stejně jako v prostoru západního Pošumaví a západních Čech a Bavorska operovaly v dubnu a květnu 1945 oddíly dobrovolnické Ruské osvobozenecké armády, tzv. Vlasovovy armády, ale také kozáků, ukrajinských nacionalistů, ma arské divize ... Štáb 2. divize Ruské osvobozenecké armády byl koncem války dislokován na Kaplicku a Strakonicku, jeho jednotky se přemis ovaly v posledním měsíci války z Lince ve směru k Bavorsku na západ, kde měly tvořit součást obranného valu alpské pevnosti“. Zbytky 1. divize této armády se pohybovaly z východních Čech přes Prahu a její okolí rovněž na jih. V Praze a jejím okolí zasáhly krátce, ale významně do bojů Pražského povstání 5. až 8. května 1945 na straně povstalců proti vojskům SS hraběte Pücklera, i proti vojákům wehrmachtu, kterým velel generál Toussaint. Silnice od Prahy k Rokycanům a k demarkační linii mezi americkými a sovětskými vojsky v západních a jižních Čechách byly přeplněny kolonami německých vojáků pospíchajících do zajetí k Američanům. Na východ od Prahy vojáci obklíčené armádní skupiny Střed“ (Mitte) polního maršála Schörnera v prostoru Lysá nad Labem, Jičín, Hořice, Pardubice, Chrudim, Chotěboř a Kolín, ještě bojovali po obou březích Labe. Válka na území Československa skončila vlastně až 11. května, kdy se Rudé armádě vzdalo na 860 000 mužů stále ještě kompaktní armádní skupiny maršála Schörnera. Její zbytky se snažily už dříve proniknout na jih a na západ k Američanům. A za německými vojáky wehrmachtu i zbraní SS, za vlasovci a dalšími spojenci nacistických armád pospíchala také sovětská armáda, od 8. května i od Prahy a Mělníka podél Vlta-
Online: www.demokratiezentrum.org / Source: Komlosy, Andrea u.a. (Hg.), Kulturen an der Grenze, Wien 1995, S. 323-336
3
vy na jih do středního a jižního Povltaví, i z Moravy podél Dyje. Šlo mimo jiné o velké počty výzbroje a vojenského materiálu, kterého se chtěla Rudá armáda zmocnit, ale i o zájmy politické a zpravodajské. Úřady československé košické“ vlády, se od dubna posouvaly za frontou přes Slovensko a Moravu k Čechám a od 10. května již zčásti přesídlily do Prahy. Snažily se co nejrychleji vybudovat československou armádu, bezpečnostní a pořádkové jednotky a v dohodě s oběma armádami mocností, SSSR a USA, kontrolovat hranice československého státu. Vojenské velitelství Velké Prahy zorganizovalo nábor do tří pluků rudých gard“, zčásti ze skutečných, zčásti patrně i domnělých bojovníků z povstání v Čechách – vznikaly původně z inicitivy odborů v revoluci, později byly začleněny pod pravomoc ministerstva vnitra. Ministerstvo národní obrany se po zasedání vlády 15. května 1945, při němž bylo rozhodnuto obsadit armádou československé pohraničí a zabezpečit tam pořádek, ochranu hranic i ochranu lidí a materiálních hodnot, pokusilo reorganizovat jednotky, které mělo k dispozici hlavně z východního 1. čs. armádního sboru generála Ludvíka Svobody a z jednotek podléhajících za povstání pražskému velitelství Alex“. Koncem května 1945 již byly ministerstvu národní obrany a ministerstvu vnitra podřízeny všechny nepravidelné ozbrojené jednotky z revoluce a v zásadě byla zabezpečena kontrola celého území ČSR. Rozkaz k přesunu některých jednotek k hranicím vydalo MNO 15. května 1945. V dodatku k rozkazu, který vydal generál Z. Novák, stojící v čele velitelství Alex“ v Praze, je již jednoznačný pokyn: Všechny Němce vykažte z území historických hranic. Pro udržení chodu zemědělství a průmyslu ... nechte dostatečný počet dělníků a zaměstnanců, kteří zůstávají na místě jako cizí dělníci bez občanských práv.“ Začátkem června po reorganizaci 1. československé armády byla vytvořena pro jižní a jihozápadní oblast Čech 2. vojenská oblast s velitelstvím v Táboře. V podstatě byla určena pro styk s Američany, kteří až do listopadu 1945 kontrolovali hranice s Bavorskem a Rakouskem. Na zasedáních vlády se od června až do listopadu 1945 často ob4
jevovaly stížnosti ministrů – vnitra, národní obrany ale i hospodářských ministerstev, zejména financí – na neshody a konflikty mezi československými úřady, důstojníky armády i bezpečnosti a americkými velitelstvími. Spory se týkaly kompetence, přechovávání uprchlých Němců, pašování a černého obchodu. Podobné stížnosti, zejména na porušování disciplíny a výstřelky v chování jednotlivců a skupin vojáků Rudé armády, byly ovšem registrovány i ve vztazích k sovětským velitelstvím, ale zde existovala dohoda o kompetencích mezi civilní československou správou, reprezentovanou národními výbory, a vojenskými komandaturami Rudé armády, na základě dohody mezi československou exilovou vládou a sovětskou vládou z 8. května 1944. Pro jednání s americkou armádou žádná podobná dohoda nebyla uzavřena. V průběhu června 1945 byly posílány do pohraničí vedle pluků rudých gard též nově vytvořené pohotovostní pluky Národní bezpečnosti, zejména pluk č. 1 s povinnostmi zajistit pořádek a provádět dílčí evakuaci“ Němců a soustře ovat je ve sběrných střediscích a táborech. Obnoveny byly orgány četnictva a finanční stráže a k 30. červnu byly vytvořeny oficiálně Pohraniční útvary Sboru národní bezpečnosti, spolu s jinými odbory SNB. Hlavním gestorem vývoje vztahů mezi Čechy a Němci se od konce června 1945 stala československá armáda a bezpečnost, i když právě na jihu a na západě Čech bylo stále významné stanovisko amerických vojenských velitelství. V souladu s programy protifašistického odboje a s představami bývalých partyzánů a vězňů koncentráčních táborů a věznic, ale i v souladu s programovými dokumenty a prohlášeními československé exilové vlády, se silně stupňovaly požadavky na snížení počtu německých obyvatel v pohraničí i ve vnitrozemí. Projevilo se to v konkrétních směrnicích a heslech místních administrativ. Také první konkrétní pokyny a směrnice ústřední moci, útvarů armády a bezpečnosti, byly jednoznačně protiněmecké. Protože všechny vrstvy německého obyvatelstva se přihlásily k nacistické myšlence, je nutno všechny považovat za naše nepřátele.“ (Rozkaz II. praporu pluku 1 revoluční gardy z 29. května 1945; pluk byl nasa-
zen do oblasti Sudet na severu a severozápadě Čech.) Němec zůstal naším nesmiřitelným nepřítelem. Nepřestaň nenávidět Němce ... chovej se k Němcům jako vítěz ... bu tvrdý k Němcům ... i německé ženy a hitlerovská mládež nesou vinu na zločinech Němců, bu neústupný i k nim.“ (Desatero pro čs. vojáka v pohraničním území, které bylo vydáno 5. června 1945 rozkazem velitele 1. vojenské oblasti čs. armády – tedy opět pro Sudety.) Tyto a podobné směrnice potvrzovaly postoje převážné části Čechů, včetně československé politické reprezentace, všech politických stran bez rozdílu. Komunisté se až do května 1945 vyslovovali pro odlišení antifašistů a proti paušálnímu odsouzení všech Němců bez rozdílu, pak se však z mocensko-taktických důvodů přizpůsobili vlně nacionálních nálad české veřejnosti a pomáhali ji svými projevy dále rozdmychávat. Protiněmecké tóny, vyznívající jako nepřímé pobídky k okamžitému zjednání spravedlnosti“, zaznívaly v projevech členů vlády a prezidenta Beneše, vůdců politických stran, a dokonce i mluvčích církví. Až po zprávách o obětech excesů“ v květnu a červnu, a zejména od jednání na Postupimské konferenci se atmosféra přející násilí poněkud zmírnila. Počátkem srpna 1945 již můžeme najít první zmínky o distanci jednotlivců a skupin české veřejnosti k aktům teroru a násilí. Až do podzimu 1945 byly však jen sporadické, a teprve od roku 1946 se častěji objevuje v jednáních úřadů, armády i v debatách v tisku a veřejnosti odsouzení násilného jednání proti německým civilistům, které jsou líčeny jako akty jednotlivců, za které národ nenese odpovědnost, ale které přesto poškozují dobré jméno Československa. Bylo zdůrazňováno, že jde jen o výstřelky“, jichž se dopouštěli jedinci nebo i skupiny českých obyvatel na Němcích v tzv. divokém“ odsunu. V regionálním jihočeském a jihomoravském tisku, a také v jednotlivých dobových policejních hlášeních, je vina českých agresivních násilníků oslabována zprávami o činnosti německých wehrwolfů“ v pohraničních lesích, o tajných přechodech hranic, o ozbrojených skupinách, které si přicházejí pro ukrytý majetek, o sabotážích a přežívání nacistické ideologie u mnoha dosud neodsunutých Němců a pověstmi o skrývajícím se živém Hitlerovi atd.
Naproti tomu svědectví německých obětí dokazují, že nešlo zdaleka jen o akce psychopatických jedinců se zločinnými sklony, ale o akce, které měly povahu kolektivní msty. Drastická líčení stovek takových případů zaznamenali zčásti ihned po příchodu do Německa, zčásti systematickým sběrem od padesátých let, historikové a aktivisté sudetoněmeckých organizací. Čeští historikové, zejména v posledních pěti letech, mnohá tato líčení převzali a otevřeně o nich píší. Nelze je vysvětlovat a omlouvat zločiny nacismu, tím, že německé násilí českému násilí předcházelo. Přesto historikovi toto pozadí a kontext nacistické agrese a války nemůže úplně zmizet z horizontu, je vázán svou vědou, aby události vykládal v souvislostech a komplexně. Nelze nevzpomenout odpovědnosti politiků. Už současníky, a v pozdějších četných debatách byl vysloven názor, že nebylo možné očekávat, že by se otřesný zásah do základní existence více jak dvou až tří milionů lidí, celých rodin, dal regulovat bez výstřelků a s použitím jen humánních prostředků. Je zřejmé, že se strachem, který vzbuzuje násilí, se vskrytu u mnoha politiků počítalo. Československá vláda jednala o kritériích odsunu jednotlivých kategorií a o fázích organizace odsunu od počátku do poloviny června. Známá jsou některé nařízení velitele 1. vojenské oblasti generála Klapálka (z 5. a 7. června 1945), vymezující součinnost s Rudou armádou při organizaci odsunů do sovětské okupační zóny. Podle představ vlády se měli být postupně odsunuti: nejprve říšští Němci, zejména uprchlíci, úředníci nacistického správního a vojenského aparátu, kteří přišli z Říše, a jejich rodiny – pokud nebyli stíháni pro zločiny na českém a slovenském lidu. Po nich podnikatelé a zámožné vrstvy, jejichž majetek měl být zabezpečen proti drancování nekontrolovatelných skupin, které se pohybovaly v pohraničí jako zlatokopové“, a konečně ostatní Němci s výjimkou těch, kteří jsou nutně zapotřebí k zabezpečení provozu na zemědělských statcích, při lesních kalamitách a odborníků nezbytných v některých profesích atd. Také případy smíšených rodin a jiné sporné případy měly být odsunuty a projednávány zvláš . Prostor pro předání“ vysídlených Němců
byl zprvu určen jen dohodou s velením Rudé armády, a to v oblasti na severu a severozápdě Čech, od Děčína k demarkační čáře, za níž začínala americká vojenská zóna, na jihu hlavně na jižní Moravě vůči Rakousku, v době, kdy kontrolu hranic měla v rukou sovětská armáda. K většině nejsurovějších případů násilí došlo při prvé, bezprostřední fázi odsunu do konce června 1945, a to hlavně na severu a severozápadě Čech a Moravy, dále v jazykových ostrovech, včetně německého obyvatelstva Prahy bezprostředně za povstání 5. až 9. května a po jeho skončení, na Jihlavsku a zejména v Brně. V jižních Čechách došlo k takovým projevům násilí na Českobudějovicku a v samotném městě České Budějovice, v menším rozsahu i v jiných lokalitách. Přes území kontrolované Američany na západní hranici, přes Boží Dar, bylo propuštěno do začátku července 1945 asi 20 000 osob, deklarovaných jako říšští Němci a uprchlíci. Američané zčásti přijímali i tzv. starousedlíky“ ze Sudet a pohraničí ČSR, pokud šlo o odborníky a pracovní síly určitých potřebných profesí. Mnohem větší odsun, ale patrně také útěk před Rusy a rudými gardisty, partyzány a dobrovolnickými revolucionáři, směřoval do rakouských zemí. Odhad, že tak přešlo do poloviny srpna 1945 přes rakouské hranice až 200 000 lidí se zdá být nadsazený. Nelze z něj vyčíst podíl říšských“ Němců, uprchlíků z různých území, vojáků a starousedlíků.“ Pokud jde o rakouské státní občany, byly díky pohotové iniciativě rakouské diplomacie ještě v květnu 1945 zahájeny transporty rakouských státních občanů (dle stavu před anšlusem“ Rakouska a Mnichovem), později byly na území Československa zřízeny komise pro repatriaci a fungoval zde úřad zvláštního zmocněnce rakouské vlády v Praze. Analogické zastoupení mělo Československo ve Vídni u Spojenecké kontrolní rady a u vlády Rakouské republiky. Československá vláda měla zájem na reciprocitě dobrých vztahů vzhledem k velkému počtu českých obyvatel, zbytků starých menšin ve Vídni a v rakouských zemích, o jejichž repatriaci usilovala. Proces repatriace rakouských občanů, ve srovnání s odsunem sudetoněmeckých“ obyvatel, komplikovaly spory rakouských a čes-
koslovenských úřadů a repatriačních komisí kolem definice občanů Rakouska, kteří se neprovinili spoluprací s nacismem“ a nacházeli se v létě 1945 na území Československa. Tak byla vymezena z československé strany podmínka k povolení repatriace. Provinění“ proti republice znamenalo ovšem i konfiskaci jmění, šlo například o členy jednotek zbraní SS nebo NSDAP i aktivisty nacistických organizací. U řadových provinilých“, ale nikoliv předních funkcionářů nacistického režimu, však československá vláda dovolovala repatriaci – ale zpravidla bez majetku. Zejména místní národní výbory vedly neustálé spory s repatriačními komisemi o právu provinilých“ občanů, kteří v místě vykonávali veřejné funkce v NSDAP, Hitlerjugend atd., odvézt si do Rakouska svůj movitý majetek. Vzájemné vztahy nejen česko-německé ale i česko-rakouské tragicky zatížily násilnosti proti německým obyvatelům Jihlavska, Příbramska a zejména Brněnska, k nimž došlo ještě v květnu 1945. Z iniciativy zejména brněnských Čechů a nacionálních aktivistů kolem městského národního výboru byly urychleně poslány velké skupiny německých obyvatel, převážně pěšími pochody, které byly střeženy až k rakouským hranicím. Nejotřesnější byl pochod z Brna na jih, ve dnech 31. května 1945, nejméně 20 000 mužů, žen a dětí, přes Rajhrad k rakouské hranici. Ta byla však uzavřena, rakouské úřady odmítly vstup. Pochod pak dočasně skončil v improvizovaném internačním táboře v Pohořelicích. Na následky utrpení v tomto táboře nebo i později v Rakousku (zejména na střevní tyfus a jiné epidemie, ale i v důsledku násilí a sebevražd) zemřely stovky obětí. Jen podle údajů zjištěných v matrice zemřelých v Pohořelicích bylo mezi 1. červnem a 10. červencem 1945 pohřbeno 469 Němců. Rakouská prozatímní vláda odmítala přijímat vysídlené občany s někdejším československým státním občanstvím, avšak pod tlakem rakouské veřejnosti a tisku, který byl zaměřen především proti Československu, musela na sebe vzít dočasnou péči o vyhnance“, tím spíše že šlo často o příbuzné a kmenově blízké“ etnické skupiny rakouským občanům. Většina z těchto odsunutých sudetských Němců“ byla po určitém čase
Online: www.demokratiezentrum.org / Source: Komlosy, Andrea u.a. (Hg.), Kulturen an der Grenze, Wien 1995, S. 323-336
5
Československem a okupačními zónami Němec-ka. Nejdůležitějšími středisky pro odsun Němců v jižních Obec Počet Čechů Počet Němců* Čechách byly České Budějovice/Budweis, Písek a Tábor. V Táboře, v JihČeské Budějovice 36 252 (+ 675) 6 681 (-325) lavě/Iglau a v Brně byly vybudovány i větší ošetřovny a nemocnice, do nichž Čtyři Dvory 3 700 (+ 322) 505 (+327) byli dopravováni i velmi staří a transKněžské Dvory 900 (+ 32) 34 (+2) portu neschopní lidé, podle doporučení ze sběrných středisek a národních výŠindlovy Dvory 203 (+ 18) 120 (+31) borů. Většina literatury o odsunu má Hodějovice 731 (+ 157) 401 (-21) k dispozici souhrnná data, která zpracovalo ministerstvo vnitra a přednesl jedMladé 1 324 (+ 54) 269 (+8) nak ministr vnitra Václav Nosek, od říjSuché Vrbné 4 052 (+ 40) 265 (-67) na do prosince 1946 v několika projevech na závěr“ odsunu, jednak ministr zahra* Data v závorce udávají přírůstek nebo úbytek od roku 1921. Praničí Jan Masaryk v expozé o česmen: Rudolf Strnad, K výsledkům sčítání lidu v jižních Čechách po stránce národnostní. České Budějovice, s.d. koslovenské zahraniční politice v Národním shromáždění. předána, nebo se sama vystěhovala, na území Podle těchto oficiálních statistik a podle závězápadních okupačních zón Německa. Část tzv. rečné zprávy o odsunu za dobu od ledna do proaustrosudetských Němců zůstala v Rakousku since 1946, bylo z Československa odsunuto trvale; později se stala trvalým zdrojem napětí 2 256 000 Němců. Porovnejme s tím některá jiná mezi Rakouskem a Československem. data. Podle statistiky vydaných potravinových V červnu 1945 bylo vydáno několik výnosů lístků žilo k 25. červnu 1945 v českých zemích a směrnic vlády, armády, ministerstva vnitra a 2 716 239 německých civilistů. Vládní nařízení také národních výborů různých stupňů, které ze 17. května 1945, č. 6 Sb. vytvořilo pro potřezpřesnily podmínky provádění odsunu. Zásadní by zásobování obyvatelstva potravinami statisticmezinárodní schválení spořádaného“ a humánkou kategorii Němec“. Dávky pro Němce byly ně vedeného odsunu na Postupimské konferenpodstatně nižší ve srovnání s dávkami pro české ci (17. 7. až 2. 8.1945) a dekret prezidenta reobyvatelstvo a v podstatě se dostaly na úroveň dápubliky ze 2. srpna zakončily období divokých“ vek pro Židy v době okupace. Některé vzpomínpřesunů přes hranice. Začalo období několikaky jihočeských a rakouských antifašistů, které měsíčních příprav na organizovaný odsun, který shromáždil zejména Leopold Grünwald, tvrdí, že byl pak prováděn v roce 1946 a dozníval v roce na mnoha místech byly použity i staré zásoby 1947 nebo, zcela ojediněle, ještě později. natištěných Judenkarten“. Pracujícím v určitých Nezanikl tím problém nelidského zacházení průmyslových odvětvích, v hornictví nebo ve fys Němci, kteří byli soustředěni do sběrných střezicky namáhavých provozech byly poskytovány disek, vytvořených prakticky ve všech pohrazvláštní přídavkové lístky. Praxe odsunu se lišila ničních okresech. V jižních Čechách to byla zepodle místních podmínek, zvláště významné bylo jména města Český Krumlov/Krumau, Kaplice/ pracovní nasazení a potřeba pracovních sil v té Kaplitz, Prachatice/Prachatitz aj. Záložní odsukteré oblasti. Němci čekající na odsun byli zčánová střediska pro přípravu transportů byla zřízesti ponecháni ve svých domovech, zčásti soustředna v Železné Rudě/Eisenberg na Šumavě, v Klaněni ve sběrných střediscích. Na mnoha místovech/Klattau a v Domažlicích/Taus. Konečtech byla praxe národních výborů – už s ohlenou stanicí se pro transporty odsunutých Němdem na údržbu a zachování domku a jiného ců na československém území staly přejímací stamajetku – taková: německá rodina zůstávala ve nice, kterými byla místa na západní hranici mezi svém domově tak dlouho, dokud se nenašel
Výsledky sčítání lidu 1930 v Českých Budějovicích ve srovnání s daty sčítání roku 1921
6
novoosídlenec, tedy žadatel, který projevil zájem o jejich domek, živnost, podnik. Osidlovací úřad v Praze a jeho pobočky, ve spolupráci s místními a okresními národními výbory nebo okresními správními komisemi, rozhodovaly o nároku a kvalifikaci uchazeče (např. pro převzetí zemědělské usedlosti bylo třeba prokázat určitou praxi v zemědělství atd.). Jestliže byl domek, usedlost či podnik přidělen novému českému osídlenci, přicházela rodina na řadu pro zařazení do transportu, při dostatečném počtu takových rodin byl pak transport vypraven. To byla životní situace takzvaných volných Němců“, ve srovnání s Němci internovanými v pracovních lágrech a sběrných střediscích jistě snesitelnější, ale jinak podléhajících stejným omezením, která vyčleňovala Němce jako neplnoprávnou skupinu obyvatel. V pohraničí se Němci nesměli volně pohybovat, cestovat, zdržovat se na veřejných prostranstvích, navštěvovat kina, divadla a jiné veřejné podniky, nesměli používat veřejných hromadných prostředků – až na výjimky a zvláštní povolení – byla jim cenzurována a omezována korespondence, museli odevzdat radiopřijímače atd. atd. Byli v postavení kolektivně internovaných nepřátel v zemi, která jako by ještě vedla válku. Mnozí představitelé místních národních výborů, bezpečnosti a armády tak také situaci cítili a vysvětlovali: jako pokračující válku s Němci, kteří se organizují v ilegální skupiny wehrwolfů“, připravují sabotáže a diverze a nelze jim v sebemenším věřit. Psychóza a mentalita válečného nepřítele přetrvávala hluboko do mírové doby a otravovala představy o soužití s Němci. Němci byli povinni nosit označení, které je i vnějšně odlišovalo od českého obyvatelstva, zpravidla bílou pásku přes rukáv obleku s písmenem N, s některými místními odchylkami. Důležitá byla barva pásky: říšští Němci a uprchlíci z jiných zemí německého etnika nosili žlutou pásku, antifašisté, na které se většina uvedených nařízení nevztahovala, červenobílou nebo rudou. Na ně se obracely v prvních týdnech národní výbory se žádostmi o kontakt a zprostředkování s ostatními Němci v obci – zpravidla šlo o sociální demokraty, někde kněze či katolíky pronásledované Hitlerem a vězněné v koncentračních tábo-
rech, kteří se nedávno vrátili domů. Tyto antifašisty později přesvědčovali, aby vstupovali dobrovolně (a s určitými privilegiemi, pokud šlo o převod majetku a množství zavazadel, které si mohou vzít sebou) do transportů a pomáhali v Německu budovat nový, antifašistický stát. Veliká část německých členů KSČ, v čele s členem moskevského vedení KSČ a jeho zahraničního byra, Rudolfem Appeltem a dalšími, odešla do východoněmecké zóny. Z této skupiny se rekrutovaly kádry“ pro vznikající aparát bezpečnosti, armády a diplomacie budoucí Německé demokratické republiky. Jiná část komunistů z řad KSČ odešla na příkaz strany do Rakouska a zapojila se do práce v rakouské komunistické straně, např. Leopold Grünwald. Jen menší část německých antifašistů a komunistů se rozhodla v Československu zůstat. Tito lidé se na československé politice podíleli jako občané, nikoliv jako Němci.
Příklad Českých Budějovic a okolí Všeobecné rysy událostí prvních mírových“ dnů v květnu a červnu 1945, naznačené pro hraniční oblasti Československa, jsou nejlépe vidět na malém území a s použitím místních pramenů. V regionálním tisku, např. v Jihočeské pravdě, až do konce roku 1945 nacházíme stopy po emocionalitě doby, živené přetlakem nenávisti ke všemu německému jak u českých starousedlíků, tak u nově přicházejících z vnitrozemí. Nově příchozí na Českobudějovicku a směrem k nově obsazované hranici byli hlavně obyvatelé z přilehlých okresů Povltaví a později při dosídlovacích akcích zemědělští dělníci a chalupníci z oblasti středních a východních Čech, čeští krajané z ukrajinské Volyně, Rumunska, ale také ze Slovenska, včetně přesídlených ma arských menšin. V květnu 1945 bylo ovšem složení obyvatel zcela odlišné, zejména kvůli množství přesídlenců, Němců z Říše a odjinud. První transporty se měly skládat právě z osob, které neměly v městě původní bydliště. Celé administrativní řízení a regulace odsunu se však opož ovaly za reálnými poměry. Zatímco divoké transporty probíhaly od konce května a v červnu 1945, teprve 17. července 1945 byly dekretem prezidenta republiky
zřízeny osidlovací úřady – v Praze pro území Čech, Moravy a Slezska a v Bratislavě pro území Slovenska – a jejich pobočky, oblastní osidlovací úřadovny. Jedna z nich byla i v Českých Budějovicích a zahrnovala okresy České Budějovice, Český Krumlov, Kaplice, Písek, Sušice/Schüttenhofen, Strakonice/Strakonitz, Prachatice, Blatná a Týn nad Vltavou. Tyto úřadovny byly především odpovědné za přípravu a průběh odsunu, za jednotlivé transporty, ale i za chod života v internačních taborech. Řídily také soupis veškerého konfiskovaného majetku. Patrně i nadále měly rozhodující slovo bezpečnostní referáty okresních národních výborů. Zde se také soustře ovaly zprávy o případech násilných úmrtí Němců a případně zprávy o vyšetřování, které s tím bylo spojeno. V Českých Budějovicích bylo 20. května 1945 na hřbitově sv. Otilie českými četníky bez soudu zastřeleno 28 Němců, bez výjimky aktivistů předchozího nacistického režimu, kteří byli už předtím zajištěni a uvězněni, avšak zastřeleni byli bez jiného zvláštního důvodu, např. ohrožení bezpečnosti v městě či podobně. Byl to zjevný akt teroru, který v atmosféře nenávisti ke všem Němcům spáchali místní četníci. O dva dny později, 25. května 1945 byli při kopání hrobů pro sebevrahy z Českých Budějovic zastřeleni další tři Němci – údajně pro pokus o útěk a napadení stráže z asistenční policejní jednotky. Policejní strážmistr J. L. vypověděl téhož dne do protokolu: ... Asi kolem 6.20 zpozoroval jsem, že ... 3 vězňové se šeptem o něčem domlouvají. Přistoupil jsem k nim blíže a napomenul jsem je asi těmito slovy: ,Dělejte, dělejte, žádné dohadování, já jsem ještě nesnídal!‘ Po té ustoupil jsem asi tři kroky ... vrhl se na mě Grafek s napřaženým krumpáčem a ostatní dva se dali na útěk k východní zdi hřbitova ... nezbylo mi času k varovnému varování ,Stůj nebo střelím‘, použil jsem zbraně (automatické pistole) ... a zasáhl jsem jej do levé strany prsou. Grafek upadl naznak a zůstal ležeti. Počal jsem ihned pronásledovati ostatní dva prchající, kteří byli ode mě vzdáleni asi 20 m. Jelikož na 3x opakované volání ,Stůj‘ nezůstali státi, vystřelil jsem dávku z automatu asi 15 ran za prchajícími, po které oba klesli k zemi.“ Není jisté, zda jsou zachované prameny (úřední hlášení) spolehlivé a úplné.
V seznamu 24 mrtvých z 22. listopadu 1945, k němuž pak byla připojena ještě čtyři jména (celkem 28 osob pohřbených 20. května), je uvedeno, že jeden z nich, Gustav Ludwik, se otrávil injekcemi“? Přesto byl veden v seznamu zastřelených“ a byl spolu s ostatními 20. května 1945 pohřben do společného hrobu. Podezřelé je, že do hřbitovní knihy nebyl proveden zápis. Zápisy z 20. a 21. května 1945 chybí jak v zachované pokladní knize hřbitova sv. Otilie pro leta 1944/ 45, tak v knize pohřbů z let 1941 až 1946, která však vznikla až pozdějším opisem pokladní knihy pro uvedené roky. Věc v listopadu 1945 vyšetřovala okresní vyšetřovací komise v Českých Budějovicích, řízení proti obviněným četníkům však bylo zastaveno, protože prezident republiky vyhlásil amnestii na činy spáchané v době revoluce“. V literatuře o odsunu bylo také vysloveno mnoho pochyb o charakteru a počtu sebevražd v prvních dnech a týdnech revoluce“. Budějovický příklad osvětlují alespoň částečně fragmentárně zachované dokumenty. Ze zprávy pro komisi národní správy v Českých Budějovicích vyhotovené správou hřbitova sv. Otilie vyplývá, že za dobu od 5. května do 13. června 1945 bylo převezeno na hřbitov z různých míst v Českých Budějovicích“ 122 osob, které v důsledku změny vnitropolitických poměrů v bývalém protektorátě Čechy a Morava ... spáchaly sebevraždy“. Dokument sice uvádí, že jde o mrtvoly německých sebevrahů“, jsou v něm však i jména česká a není vyloučeno, že mezi nimi byli i Češi ohrožení pro svou kolaboraci s Němci. U jednoho muže, Františka Hausera z Klaudiovy ulice č. 24, je uvedeno, že byl české národnosti“. Seznam, který je ke zprávě připojen, obsahuje jen některá data: jméno, bydliště, u rodin rodinný vztah. Údaje mohly být jen v některých případech doplněny o data narození a způsob smrti podle ohledacích listin uložených v matričních dokladech děkanského úřadu v Českých Budějovicích. Mezi 122 uvedenými osobami jsou jména manželů nebo i celých rodin. V 37 případech šlo o dvě a více osoby, celkem 93 mrtvých bylo v příbuzenském vztahu k někomu z mrtvých, jednotlivců bylo 29. Nejpočetnější byla rodina Draxlerových z Krausovy ulice č. 11, uvedena jsou jména tří
Online: www.demokratiezentrum.org / Source: Komlosy, Andrea u.a. (Hg.), Kulturen an der Grenze, Wien 1995, S. 323-336
7
žen, Emma, Elfrída a Matylda, a dvou děcek“, jak je zapsáno v dokumentu, Helga a Ingrid. Ze 122 mrtvých je 45 mužů (několik jich bylo uvedeno jako syn“ bez označení věku), u pěti jmen je označení děcko“, ostatní, tedy 72 osoby, jsou ženy, některé jsou uvedeny jako členky rodiny s poznámkou dcera“ nebo manželka“. Nápadná je koncentrace těchto sebevražd do několika málo ulic, tak zejména Krausova, Klaudiova, Gabelsbergerova, Linecká a některé další, což by mohlo svědčit o sebevraždách v důsledku pogromů a po vyvolání náhlé paniky řáděním protiněmeckých šovinistů v ulicích. Není také vyloučeno, že šlo o vraždy fingované dodatečně jako sebevraždy. Chaotické, administrativou nezvládnuté poměry umožňovaly násilné činy, vyřizování účtů, ale i alibistické ostentativní protiněmecké vystupování mnohých, za protektorátu velice loajálních a někdy i kolaborujících Čechů. Sebevraždy Němců, mnohdy celých rodin, byly na denním pořádku, stejně jako útěky nebo dobrovolné“ odchody jednotlivců i větších skupin mimo organizované transporty. Pokyny ministerstva vnitra, ale ještě více okresních národních výborů, byly vnitřně rozporné. Na jedné straně vyzývaly k přísnosti a bdělosti“ proti Němcům všeobecně: přípis ze 7. září 1945 ONV v Českých Budějovicích důrazně varoval všechny místní národní výbory okresu před prý rozšířenou praxí, že místní národní výbory vydávají Němcům ověření jejich spolehlivosti na základě prohlášení několika Čechů, aniž zkoumají, z které doby pocházejí skutečnosti a doklady o spolehlivosti dotyčného Němce. Je možné, že někteří Němci, kteří viděli blížiti se porážku německé říše, se v poslední době nebo na novém působišti chovali tak, že mohli vzbuditi důvěru svých českých spoluobčanů, že však předtím na jiném působišti se dopouštěli činů proti českému národu. Proto ... není možné vydávat taková ověření v místě, kde dotyčný Němec pobýval jen krátkou dobu“. Tato nedůvěra byla v mnoha případech oprávněná. Při velké migraci osob byla nasnadě taktika mnohých skutečně ostrých“ nacistů zamlžovat stopy a přestěhováním a změněným chováním si získat novou, lepší pověst“. Podezíravost ale vedla k paušálnímu zacházení 8
s Němci“ jako nepřáteli i v případě lidí, kteří se vraceli po letech domů z koncentračních táborů. To bylo zvláště ožehavé u Židů, kteří se před válkou až do pádu republiky pohybovali v německém prostředí jako Němci, nebo u antifašistických sociálních demokratů atd. Na nediferencované zásahy proti Němcům, bez přihlédnutí k rázu provinění a zejména neodlišování skupiny antifašistických Němců, reagovalo ministerstvo vnitra výnosem z 1. října 1945 – a následně 19. října 1945 ONV v Českých Budějovicích pokynem pro velitelství stanic SNB a všechny místní národní výbory v okrese, (je zřejmé, že se tento problém týkal i Českobudějovicka!): Jsou vyhoš ováni antifašisté, zatímco Němci nepřátelští republice a Čechům zůstávají dosud v zemi. Naproti tomu opět jest dovolen dobrovolný odchod za hranice osobám, které jako příslušníci SA a SS měly býti dávno zajištěny. Ministerstvo vnitra upozorňuje důrazně, aby při vyhoš ování Němců bylo postupováno přesně podle pokynů ministerstva vnitra a ve smyslu dekretu prezidenta repeubliky a celkového vládního programu. Nejprve bu tež vyhoš ováni Němci nepřátelští republice a Čechům, a v žádném případě osoby, o nichž lze důvodně míti za to, že jim bude státní občanství československé zachováno případně vráceno. Ve všech případech vyhoš ování budiž postupováno s krajní obezřetností, abychom se nezbavovali loajálních Němců a neponechávali si v zemi záškodníky a zavilé nepřátele republiky a všeho českého. Ministerstvo vnitra rovněž důrazně upozorňuje, aby v postupu vůči antifašistům bylo používáno veškeré korektnosti, aby se těmto neznechucoval pobyt na území republiky. V mnohých případech tvrdého postupu proti Němcům byli mnohdy postiženi i ti, kteří jako antifašisté byli za hitlerovského režimu pronásledováni a trpěli v koncentračních táborech.“ Ministerstvo vnitra teprve 28. července zaslalo všem okresním národním výborům a správním komisím velmi pilnou“ směrnici, aby ve lhůtě 14 dnů provedly jmenný soupis“ všech Němců a Ma arů, zdržujících se tou dobou v Československu“, a to podle jednotlivých obcí a na jednotném formuláři, který byl připojen k směrnici. Soupis měl být prováděn v menších obcích
podle domovních čísel, ve městech a větších obcích podle ulic a v nich podle pořadových čísel domů. Rodiny se zapisovaly pohromadě. Důležitá byla kategorizace: 1. okupanti, tj. Němci a Ma aři, kteří se nastěhovali na území Republiky československé po 1. říjnu 1938; 2. provinilci, pokud nejsou již zajištěni (zvláště průbojní nacisté, kteří ostentativně vystupovali s odznakem strany); 3. bývalí veřejní zaměstnanci, kteří zrušením služebního poměru se stali nezaměstnanými; 4. zemědělci; 5. majitelé podniků a živnostníci; 6. příslušníci svobodných povolání; 7. dělníci; 8. různí. Tato kategorizace naznačuje hlediska prioritního zařazení do plánovaného odsunu, jimiž se pak řídila celá akce. Ministerstvo vnitra v červenci 1945 vyzývalo k úspěšnému a rychlému průběhu odsunu“ a vyžadovalo každých čtrnáct dnů hlášení o jeho průběhu v obvodu působnosti okresního národního výboru či správní komise, vždy k 1. a 15. dni měsíce, v němž zvláště nutno uvésti, o kolik v uplynulých 14ti dnech se zmenšil počet osob v prvotním soupisu vykázaných“. Zvláštní evidence se vedla pro rodiny smíšené a pro osoby s rakouskou příslušností – ta musela být doložena doklady, jako domovským listem a podobně. Němcům ze smíšených manželství byly poskytovány úlevy“, a nebyli zařazováni zpravidla do transportů. Na podzim roku 1946, v době končící akce organizovaného“ odsunu, byl stav na okrese České Budějovice následující: výměrem MV ze 14. září 1946 bylo přiznáno 160 rodinám smíšených manželství zvýhodněné“ postavení a byly jim vydány zvláštní legitimace, dodatečně 7. října 1946 dalším 29 rodinám. Jak konstatoval přípis MV z 31. října 1946 českobudějovickému okresnímu národnímu výboru: Jest samozřejmé, že úlevy nebyly přiznány všem rodinám, které v předložených dílčích seznamech byly vůbec napsány, nýbrž především těm, jimž úlevy byly místními národními výbory resp. tamním úřadem doporučeny a těm, jimž úlevy při-
znalo ministerstvo vnitra proti případnému negativnímu návrhu.“ Evidence německého obyvatelstva byla dále zpřísněna a řízena předpisy o vytvoření zvláštní kartotéky osob německé národnosti (nařízení MV z 5. listopadu 1945 se lhůtou do konce roku 1945) a zpracováním jmenných soupisů podle ní. Příprava organizovaného odsunu vycházela z úrovně dosavadní evidence. Samo administrativní vedení evidence obyvatel podle národnosti naráželo na některých místech na skutečnost, že i úřední personál vedoucí rodné, oddací a úmrtní matriky, a civilní nebo duchovní správy na farách, nebyl v mnoha případech český. Ministerstvo urgovalo mnohdy marně národní výbory, od září 1945 do konce července 1946, aby odpovídaly na dotazy, podporovalo proto zpravidla přiznání československého státního občanství zejména církevním matrikářům – podle možnosti, kterou dával dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., §§ 1 a 2. Více než ideové a politické ohledy ovlivnilo udělování výjimek z odsunu praktické hledisko: potřeba pracovních sil. V celých jižních Čechách se z odsunu vylučovaly právě v zemědělském a lesnatém kraji početné skupiny Němců, potřebných pro práce na poli a v lese. Základní kádr dělníků zde ale tvořili především zajištěncivojenští zajatci“, ze zajiš ovacích stanic“, které přidělovaly“ tyto zajatce jednotlivým místním národním výborům, ty je pak dále přidělovaly zaměstnavatelům. Přípis úřadu ONV v Českých Budějovicích z 3. října 1945 konstatoval, že zatímco při přidělení“ těchto pracovních sil byli zajištěnci ... zdejší zajiš ovací stanicí vybaveni čistým prádlem, šatstvem a obuví tak, aby byli schopni svěřené jim práce vykonávati“, po skončení letních prací je zaměstnavatelé a MNV vracejí do stanic v tak dezolátním stavu, že zajiš ovací stanice musí zde přikročiti k jejich odvšivení, v mnohém případě k dodání do nemocnice. Jejich šatstvo, obuv a prádlo je v takovém stavu, že musí býti většinou spáleno, aby se zde nerozšířila nějaká nakažlivá epidemie ...“ úřad proto nařizoval – nevíme zda s nějakým uspokojivým výsledkem – aby MNV dodržovaly směrnice a vracely zajištěnce ... ve stavu čistém, zdravotně nezávadném, v oblečení tak, aby mohli
být zařazeni ihned opět do práce“. Z přípisu se rovněž dovídáme, jaké bylo standardní vybavení“ zajištěných osob (tedy i členů SA nebo SS a jiných osob, považovaných za aktivní nacisty a nepřátele Čechů), požadované zajiš ovací stanicí při jejich přejímání“ od orgánů SNB: jednu nebo dvě přikrývky, dvě soupravy prádla, pracovní oblek, dobré pracovní boty, misku, šálek a jídelní příbor, ručník a mýdlo, šicí potřeby (jehlu a nitě), potravinové lístky a osobní úřední doklady, příruční zavazadlo“. Usnesením vlády ČSR z 19. prosince 1945 a následnými pokyny ministerstva vnitra, zemských a okresních národních výborů se odkládalo zařazení do transportů, zejména lesních dělníků a jejich rodin. V obvodu českobudějovického lesního dohlédacího úřadu“ bylo zaměstnáváno větší množství Němců jako lesní dělníci, přičemž zčásti šlo o přidělené zajištěnce“, zčásti o obyvatele místních obcí, kteří byli vyňati z odsunu; lesy byly právě v letech 1945/46 napadeny kůrovcem a lesní správy se odvolávaly na hrozbu nezvládnutelné kalamity. Ještě v létě 1946 dostával ONV v Českých Budějovicích žádosti tohoto typu: Se zřetelem k stále hrozivému nebezpečí rozšíření kůrovce, obranným pracím proti této kalamitě a k nedostatku pracovních sil žádám, aby dělníci německé národnosti zapojení do práce v lesích byli odsunuti až s posledními transporty. Žír kůrovce tento rok pravděpodobně vrcholí a je na lesních správách, aby s vypětím sil toto velmi vážné nebezpečí bylo zdoláno. K obranným pracím, hlavně pokud se týká kácení napadnutých kmenů, je potřeba zapracovaných pracovních sil.“ (Přípis Lesního dohlédacího úřadu Č. Budějovice k ONV Č. Budějovice, ze 7. června 1946.) Podobné výjimky se však udělovaly i dělníkům ze skláren, papíren, důlních podniků atd. Průběh organizovaného odsunu v roce 1946 lze sledovat na Českobudějovicku dosti podrobně jak v úředních spisech, tak ve zprávách místního tisku. První transport z Českých Budějovic se uskutečnil 24. ledna 1946, další pak následovaly 9. března, 16. května, 5. června, 18. června, 22. srpna, 5. září, 16. září, 4. října, 13. října, 3. listopadu, 21. listopadu. Oblastní osidlovací úřadovna v Českých Budějovicích vydávala řadu pokynů, ve kterých zdůraznila zásady: k odsunu přistupovat jen tam,
kde je již hotova přesná evidence osob podle předepsané normy (kartotéka), zvláštní oblastní zmocněnci ministerstva vnitra k provádění odsunu byli osobně odpovědni, že nebudou zařazeny do transportů osoby, jejichž národnost jest sporná“, a o nichž budou rozhodovat okresní správní komise resp. MV v Praze, osoby ze smíšených manželství apod. Není třeba zvláště zdůrazňovat, že odsuvnou jednotkou jest rodina jako celek.“ (Z pokynů oblastní osidlovací úřadovny v Č. Budějovicích k ONV Č. Budějovice, 30. ledna 1946). Poměry v táborech a sběrných střediscích se v této době již částečně zlepšily, musí být zařízena a vybavena podle směrnic, tj. postačujícím množstvím lůžek se slamníky, rezervou přikrývek, topivem, potravinami, kuchyněmi, kamny, možností teplé vody, ošetřovnou, nezávadnou pitnou vodou atd“. Za zdravotní péči v sběrných střediscích a transportech odpovídal úřední lékař. Němci ve sběrných střediscích vyplňovali přepravní lístek pro odsunované“, kde vedle základních osobních dat byla také rubrika: Kam by si přál odejít?“ V zachovaných – ale jen velice fragmentárních – lístcích je vesměs uvedeno Bavorsko a i československé úřady řídily transporty na česko-bavorskou hranici. Americké okupační úřady přijímaly transporty s velkou péčí a trvaly na doslovném dodržování sjednaných dohod. V přípisu ONV České Budějovice k velitelství sběrného střediska tamtéž z 12. 11. 1946 (důvěrné) se zdůrazňovalo, že každý sebemenší nedostatek ve vybavení odsunovaných může mít za následek zdržení transportu a odmítnutí jej převzít. Němci museli mít sebou ve svých zavazadlech (nikoliv částečně na sobě) 1. úplnou soupravu prádla (nyní zimní), košile, spodky, ponožky – 2. zimní kabát – 3. zachovalý oděv – 4. zachovalou (přiměřenou) pracovní obuv (vylučuje se obuv s dřevěnou podešví) – 5. úplný jídelní příbor – 6. jídelní misku a hrneček – 7. teplou pokrývku“. Za závadu se například počítalo, měl-li odsunovaný místo předepsaných ponožek v záložní soupravě prádla jen onuce apod. Základní podmínky pro vybavení transportů stanovily oběžníky ministerstva vnitra z 11. a 16. ledna 1946, doplněné ještě 19. ledna. K povoleným zavazadlům 50 kg si mohli transportovaní vzít navíc i teplé prádlo, šatstvo, ložní prádlo,
Online: www.demokratiezentrum.org / Source: Komlosy, Andrea u.a. (Hg.), Kulturen an der Grenze, Wien 1995, S. 323-336
9
pokrývky a podušky, kuchyňské nádobí apod. a namísto dosavadních 1000 říšských marek pro celou rodinu tutéž sumu na jednu osobu. Z aktů úřadoven, od ministerstva vnitra až po okresní úřady, je patrné, jak se tlak na humánní podmínky odsunu, obecně stanovené v dokumentu z Postupimské konference, postupnou praxí při provádění, jak ze strany československých, tak zejména amerických úřadů, zvyšoval. Většina transportů byla uskutečněna jako kombinovaný“, s podílem sběrných středisek v Kaplicích, Vyšném u Českého Krumlova, a Českých Budějovicích, s předběžným určením kvót pro jednotlivá střediska, které dodával“ příslušný okres, zpravidla šlo o cca 300 až 500 lidí na jedno středisko. Transport byl organizován nákladními vozy s určením do vykládací stanice“ Brod/Lesy. Tak např. pro transport z neděle 3. listopadu 1946 bylo určeno 40 vagonů, z toho pro sběrné středisko Kaplice 540 osob a 18 vozů, pro Vyšný u Krumlova 300 osob a 10 vozů, pro České Budějovice 360 osob a 12 vozů. Potraviny na cestu zabezpečoval ONV České Budějovice (1 vůz pro proviant). Okresy připravovaly podle směrnic ministerstva vnitra od prosince 1945 podrobný plán odsunu, shromaž ovaly šatstvo a jiné vybavení, zdravotní službu, kuchyně atd. Rámcově bylo pro každý jednotlivý transport z Českých Budějovic a jeho okresu stanoven počet asi 1000 až 1200 osob, z nichž jen část byla již delší dobu v táborech, ostatní volní“ Němci byli soustředěni během 2-3 dnů před odsunem ve sběrných střediscích. Transporty v roce 1946 v podstatě odsun ukončily, zbyly jen některé zvláštní skupiny, které byly řešeny ještě v roce 1948. Hromadným transportem“ dobrovolně přihlášených účastníků odešlo mnoho Němců za svými rodinami v rámci slučování rodin v roce 1950. Mezi tyto zvláštní skupiny patřili též velmi staří a nemocní Němci, lidé invalidní, slepí, mentálně postižení a ti, kteří nebyli v době původně určené schopni transportu. Tito lidé byli v průběhu roku 1948 na základě zvláštních dohod a pokynů sepisováni podle jednotlivých okresů a soustředěni pak ve sběrném středisku v Českých Budějovicích a nakonec odsunuti, za zvláštních podmínek a s účastí Mezinárodního červeného kříže. 10
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let pak došlo záměrnému přesunu, rozptylování zbytku německých obyvatel do vnitrozemí. Nakonec jim bylo uznáno i československé státní občanství.
Poznámka: Úvod vypracoval František Svátek, údaje obsažené v druhé části připravil Jiří Petráš na základě studií v regionálních archivech. Studie je však jejich společným dílem.
Prameny Archiv Ministerstva zahraničnich věcí, Praha: Rakousko 1945-1954 Archiv hřbitova sv. Otilie v Českých Budějovicích, pokladní kniha 1944-1945, kniha pohřbů 19411946 Jihočeská pravda: 1945 Městský úřad České Budějovice, děkanský úřad České Budějovice, kniha zemřelých a pohřbených 1939-1943 sv. č. 24 Státní okresní archiv České Budějovice, fond Okresní národní výbor České Budějovice, kart. 169-173
Literatura Auský, S.: 1992 Vojska generála Vlasova v Čechách. Praha Cesta ke Květnu: 1965 Vznik lidové demokracie v Československu. I/1. Praha Cestou, Května: 1975 Dokumenty k počátkům naší národní a demokratické revoluce. Praha Češi – Němci – Odsun: 1990 Kolektiv autorů red. M. Otáhal a B. Černý. Praha Kaplan, Karel: 1990 Pravda o Československu 1945-1948. Praha Pecka, Jindřich: 1994 Útěky válečných zajatců a česká protifašistická rezistence. In: Soudobé dějiny č. 1: 310-321 Stadler, Karl: 1966 Österreich 1938-1945 im Spiegel der NS-Akten [Rakousko 1938-1945 v zrcadle nacistických dokumentů]. Wien – München Staněk, Tomáš: 1992 Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha Turnwald, Wilhelm: 1951 Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen [Dokumenty k vyhnání sudetských Němců]. München
