www.grada.cz
GRADA Publishing, a.s., U Průhonu 22, Praha 7, 170 00 Tel.: +420 234 264 420, fax +420 234 264 421 E-mail:
[email protected], www.grada.cz
AlenA VondruškoVá
JAŘMo, pArkán, trdlice
Zajímá vás původ předmětů, s nimiž se setkáváte na hradech, zámcích a v muzeích? Nevíte, k čemu sloužily věci ukryté na půdě vaší chalupy? Rádi se díváte na historické filmy a uvítali byste více informací o architektuře, nábytku či dobovém oblečení? Odpovědi najdete v tomto abecedně uspořádaném slovníku, který obsahuje několik set výrazů známých, povědomých i téměř zapomenutých. Od běžných slovníků se liší především velkým množstvím fotografií, které doprovázejí všechna hesla, a umožňují mnohem lepší představu než pouhý slovní popis. Jednotlivá hesla vysvětlují funkci i způsob používání předmětů, zařazují je do historického kontextu a všímají si také zajímavé etymologie názvů.
akvamanile ambit arkáda astroláb baldachýn barbakán bašta biret boží muka bula cimbuří cvikr dalmatika dědek denár donjon došek dvojstěnka etažér falc fanfrnoch ferule florén flůtek fortna fukar grešle grotta henin hermelín honzík hrabice hřivna humpen iluminace jařmo kabřinec kancionál kanduš karkulka kastel komenda komoda korset kotule kozlík krejcar krinolína kruchta krumpolec kutrolf kytle latrán lomenice lorňon mázhaus motovidlo nákončí nedbalky oranžerie ornát parkán paškál pateřík pernice pometlo pompadurka portál povijan povříslo prevet pulpit punt redingot sedile sekretář smoking šibenice škapulíř škorně šlojíř šněrovačka talár tiára valcha vějačka vepřovice verpánek vochle vrátek vrkoč záušnice zemnice zlatka zouvák žabó žíla živůtek žejbro žlab žudro akvamanile ambit arkáda astroláb baldachýn barbakán bašta biret boží muka bula cimbuří cvikr dalmatika dědek denár donjon došek dvojstěnka etažér falc fanfrnoch ferule florén flůtek fortna fukar grešle grotta henin hermelín honzík hrabice hřivna humpen iluminace jařmo kabřinec kancionál kanduš karkulka kastel komenda komoda korset kotule kozlík krejcar krinolína kruchta krumpolec kutrolf kytle latrán lomenice lorňon mázhaus motovidlo nákončí nedbalky ornát parkán paškál pateřík pernice pometlo portál povijan povříslo pulpit punt redingot sedile škapulíř škorně šlojíř tiára valcha AlenA VondruškoVá vějačka vepřovice verpánek zemnice zouvák žíla živůtek žudro
JAŘMO, PARK ÁN, TRDLICE
aneb výkladový slovník historických pojmů, které upadají v zapomnění
Zvíkov
A B C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž
Alena Vondrušková
JAŘMO, PARK ÁN, TRDLICE aneb výkladový slovník historických pojmů, které upadají v zapomnění
GRADA Publishing
Alena Vondrušková JAřmo, pArkán, trdlice aneb výkladový slovník historických pojmů, které upadají v zapomnění Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7
[email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 4537. publikaci Odpovědná redaktorka Danuše Martinová Návrh obálky, grafická úprava a sazba Marcela Knapová Počet stran 200 První vydání, Praha 2011 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Alena Vondrušková, 2011 © Grada Publishing, a.s., 2011 Foto © Vlastimil Vondruška, 2011 Cover Design © Marcela Knapová, 2011 Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-3946-5 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-7095-6 (elektronická verze ve formátu PDF)
ÚVOD Také se vám stává, že se při cestách po památkách a muzeích setkáte s pojmy, které sice dobře znáte, ale v tu chvíli se vám nevybaví, co přesně znamenají? Anebo máte na chalupě předměty, s nimiž pracovali naši předkové, a nevíte, k čemu sloužily? Díváte se na historický film a přemýšlíte, jak se správně nazývají šaty či nábytek? Tato publikace se vám bude snažit vyjít vstříc a vaši paměť osvěžit. Od běžných slovníků se liší především velkým množstvím fotografií, které doprovázejí všechna hesla, a umožňují mnohem lepší představu než pouhý slovní popis. Jednotlivá hesla jsou poměrně rozsáhlá, protože objasňují historické souvislosti a poskytují informace, jak jednotlivé věci fungovaly. Ve slovníku najdete výrazy z oblastí staveb a bydlení, odívání, kuchyně a stolování, venkovského hospodářství a zemědělské práce, domácí i řemeslné výroby, obchodu, vzdělanosti a víry. Týkají se života na venkově, ve městech i šlechtických palácích, a to především toho všedního, který prožívaly všechny vrstvy křesťanské Evropy – urození i poddaní, bohatí i chudí, panovníci, preláti, řemeslníci i sedláci. Je proto samozřejmé, že časová hranice výkladů sahá někdy až do antiky, kdy se rodil základní obraz pozdějšího křesťanského způsobu života. Hlavním kritériem výběru byly pojmy, které pozvolna upadají v zapomnění, byť se s nimi poměrně často setkáváme. Žádná publikace však nemá neomezený počet stran, a proto bylo složité rozhodovat, která hesla zařadit. Vybrala jsem ty, které považuji za typické a zajímavé. Mnohé další se bohužel už nevešly. Tak třeba příště… Alena Vondrušková
PS: Nedávno jsem si na internetu přečetla naléhavý dotaz jisté středoškolačky, co je to štoudev. Tak tedy prosím … str. 162 ☺
QWERTZUIU
A AB C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž AKVAMANILE Akvamanile je malá konvička na vodu, kterou používá kněz od středověku až dodnes na obřadní umytí rukou před závěrem mše, než se dotýká hostií a vína (Těla a Krve Páně). Odtud také pochází název (aqua – voda, manus – ruka). Do Evropy se akvamanile dostalo z islámských zemí přes Španělsko (tak jako i mnoho jiných předmětů z produkce tamního řemeslného umění). Dnes se při bohoslužbách používají jednoduché konvičky, ale ve středověku se jednalo často o honosně zhotovené nádobky. Dochovala se bronzová akvamanile ve tvaru lvů, koní či bájných fantastických zvířat. Otvor s víčkem, kudy se nalévala voda, mají většinou na hlavě zvířete, hubičku pak skrytou v tlamě nebo na hrudi. Kromě bronzových se vyráběly také jednodušší keramické, často polévané zelenou glazurou. Zhruba od 14. století se akvamanile začala používat i ve světském prostředí, doložena jsou v sídlech šlechty a bohatých měšťanů. Sloužila k symbolickému opláchnutí rukou před jídlem, které bylo v té době u hodovní tabule běžné (pán nastavil ruce nad mísu a služebník mu na ně vylil trochu vody). Jednalo se o rituál, který připomínal Poslední večeři Páně, při níž si Kristus s apoštoly také umývali ruce. Totéž se opakovalo po skončení jídla, aby se opláchly mastné prsty, kterými si lidé brali jídlo z mis.
Gotické akvamanile z bronzu (muzeum Hradec Králové)
Mosazné akvamanile (zámek Sychrov)
ALBA Alba (někdy se jí říká také říza) je základním liturgickým oděvem, který symbolizuje křest. Nosí se jako spodní oblečení pod všechny ostatní typy. Má tvar velké volné košile se širokými rukávy a sahá až ke kotníkům nebo na zem. Většinou je bílá, někdy krémová a zpravidla bývá zdobená výšivkou či krajkou, a to buď těsně u spodního okraje či kousek nad ním, podobně i na rukávech. Pokud je svrchní šat, oblečený přes albu, kratší (ornát, dalmatika), zdobený okraj vyčnívá pod ním. Alba se (zejména je-li příliš dlouhá) podvazuje v pase šňůrou, zvanou cingulum. Stejně jako většina ostatních druhů církevních oděvů vyšla z antických předloh (tunica alba, tedy bílá tunika) a za celá staletí se příliš nezměnila. Ve středověku se z ní vyvinuly rocheta a superpelice. Jako povinný oděv ji nosí všechny osoby „liturgicky činné“, tedy především katoličtí kněží a jáhni, ale také duchovní některých protestantských církví.
Současná alba
ALKOVNA Jako alkovna se označuje velký výklenek v místnosti, který má funkci samostatného obytného prostoru, ale není oddělen dveřmi. Nemívá okno, takže v ní obvykle panuje příšeří. Proto bývaly alkovny často v ložnicích a stavěly se do nich postele, které tak byly částečně oddělené od ostatního prostoru (někdy navíc ještě závěsem). Podobné výklenky se běžně budovaly v domech v arabských zemích, proto také název pochází původně z arabštiny (al kubba – pokojík), nemá tedy nic společného s alkoholem. Ve Španělsku a Francii se začaly objevovat během 17. století a pak se rozšířily i do dalších evropských zemí. Alkovny se u nás dochovaly v některých starších domech, ale většinou se už využívají pro jiné účely. Současní bytoví architekti se k tomuto interié-
Alkovna 7
A B A
C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž
rovému řešení občas vracejí v podobě přístěnků na spaní s patrovou postelí (venkovský styl, zvaný country-look). Dnes se však více používá nový význam tohoto slova, kdy alkovna je místo na spaní v obytných autech, umístěné v nástavbě nad kabinou řidiče (je také malé a opticky oddělené od ostatního prostoru).
ALMÁRKA
Jednoduchá almárka (muzeum Kačina)
Dvoudílná almárka (muzeum Kačina)
Almárka nebo také jarmárka, případně špajska či chlebovka, je relativně mladým kusem nábytku. Sloužila, a v mnohých domácnostech slouží dodnes, k ukládání zásob potravin, surovin pro vaření nebo chleba. Znali ji sice již v renesanci, ale teprve v 19. století dostala svou specifickou podobu, kterou známe dnes. Stojí na konci dlouhého vývoje prostorů po skladování zásob, jehož počátek lze hledat v pravěkých zásobních jámách. Po celá staletí bývalo v rámci venkovské usedlosti vyhrazeno zásobám a dobytku více prostoru než lidem a totéž platilo i pro středověké měšťanské domy, které měly rozlehlé komory a hluboké, někdy patrové sklepy. Teprve v 18. století, kdy se zlepšovala možnost nakupovat čerstvé potraviny na trzích a také v kamenných obchodech, nebylo už třeba skladovat v domě tolik zásob. Po zrušení nevolnictví rostly od počátku 19. století v okolí nově budovaných továren dělnické kolonie s malými domky, v nichž celá rodina bydlela často v jediné místnosti. Domky samozřejmě zvláštní komoru na ukládání zásob neměly, a tak se začaly používat spížní skříňky. Starších typů se dochovalo velice málo, protože nešlo o reprezentační zdobený nábytek, o který by měli v minulosti zájem sběratelé nebo muzea. Proto známe almárky až z konce 19. a první poloviny 20. století, používané na venkově, v domech chudších řemeslníků či v městských dělnických bytech. Obvykle byly dvoudílné, na jedné polovině měly několik hlubokých zásuvek pod sebou a na druhé dvířky zakrytý prostor s policemi. Dvířka měla vždy větrací otvory kvůli proudění vzduchu a bývala většinou zamykatelná. Protože jejich okraj přesahoval přes konce zásuvek, nedaly se otevřít ani ty, dokud hospodyně almárku neodemkla. Kromě toho existovaly také skříňky jednodílné s úzkými dvířky na přední stěně.
AMBIT
Ambit v bretaňském Tréguier 8
Ambit byl původně krytý ochoz, který ze všech stran lemoval čtvercovou zahrádku uvnitř kláštera (tzv. rajský dvůr), od níž jej oddělovaly otevřené arkády se sloupy anebo později plná zeď s okny. Zdi chodeb uvnitř ambitu bývaly často zdobené malbami, zobrazujícími křížovou cestu, Mariánský cyklus nebo legendy o světcích a mučednících. Nejkrásnější gotické ambity lze nalézt v konventech cisterciáckého řádu, proslulého stavebním mistrovstvím (například v jihočeském Vyšším Brodu). Teprve později se slovem ambit začala označovat všechna otevřená podloubí církevních staveb, tedy i kostelů. Protože veškerá církevní terminologie vychází z latiny, je tomu stejně i s ambitem. Latinské sloveso ambire znamená obcházet (odtud ambiciózní, ve starověkém Římě ten, kdo obchází mocné, aby si ho povšimli a přijali do
A AB C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž
Barokní ambit ve Zlaté Koruně
Ambit ve francouzském St. Michael
Gotický ambit v johanitské komendě ve Strakonicích
služby). Ambity se poprvé objevily už v nejstarších benediktinských opatstvích a podle jejich vzoru pak stavěla své kláštery většina středověkých řeholních řádů. Nikoli však všechny, což mělo své důvody. Ambit totiž stál v té části kláštera, které se říkalo klauzura, tedy prostor, kam nesměl vstoupit nikdo jiný kromě řeholníků. Proto sloužil nejen jako spojovací chodba (vedly z něj dveře do refektáře, kapitulní síně a chrámu), ale také jako prostor pro odpočinek. Nezapomeňme, že mnohé středověké řády zakazovaly svým řeholníkům opouštět klášter. Ambit s rajským dvorem byl tedy jediným prostorem, kde se mohli volně procházet. Existovaly ovšem i řády, které naopak od svých členů požadovaly, aby působili venku (dominikáni, minorité). Jejich kláštery proto původně ambity nemívaly, šlo jen o prosté řádové domy.
APSIDA U staveb se tak obecně označuje polokruhový výklenek. Název je odvozen z řeckého hapsis – oblouk (odtud latinské apsis). Apsidy s obloukovým půdorysem známe už z antických staveb, kde bývaly ukončením jedné strany baziliky (ve starověkém Řecku to ovšem byla obchodní a soudní budova, teprve v Římě se tak označoval sloupový chrám). Pro apsidu byla typická kulovitá klenba zvaná koncha, tedy lastura. To proto, že jak v antických bazilikách, tak později i v renesančních a barokních chrámech bývala ve středu její klenby zobrazena lastura (obvykle jako drobná štukovaná plastika). Apsida se podle vzoru starořímských chrámů objevovala už u nejstarších křesťanských kostelů. Do jejího obloukového prostoru se umísťoval oltář, a protože měl být vždy orientován na východ, stavěla se apsida na východní straně chrámu. To však platilo v případě, že kostel měl jen jeden oltář. Ve velkých chrámech se od středověku zřizovalo více vedlejších oltářů, které stály v samostatných kaplích v bočních apsidách. V takovém případě byla na východ orientována jen apsida s hlavním oltářem. Tak je tomu například v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Jinak byly apsidy umísťovány při stavbě některých velkomoravských rotund. Nalezly se totiž základy staveb se dvěma protilehlými apsidami a dokonce i rotunda se čtyřmi apsidami, orientovanými na všechny světové strany (podle byzantského vzoru).
Apsida kostela Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi
Apsida rotundy Sv. Kříže v Praze 9
A B A
C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž
ARKÁDA Jak už sám název napovídá, jde o stavební oblouk. Latinské slovo arcus neznamená totiž jen oblouk v geometrii, ale bylo z něj odvozeno i slovo arkáda (stejně tak i arkýř). Arkáda byla v minulosti poměrně široce užívaným stavebním prvkem, založeným na využití oblouku, podepřeného na stranách sloupky nebo pilíři. Zřídka byl stavěn jen jeden, většinou se jich spojovalo více Barokní arkády vedle sebe (pak se nazývají arkády neboli lodžie). Arkáda se používala u círsokolovského zámku kevních i světských staveb. V chrámech, kde sloužila nejčastěji k oddělení jednotlivých lodí, mívala obvykle podobu širokých oblouků, umístěných vysoko nad hlavami věřících a podepřených štíhlými sloupy. V klášterech oddělovaly arkády ambit od rajského dvora. Ve světské architektuře se začaly nejprve používat ve středověkých městech. Vytvářely podloubí gotických a renesančních měšťanských domů, která sloužila jako zakrytý chodník a současně se v nich prodávalo zboží. V renesanci se pak začaly objevovat i uvnitř staveb. S tímto nápadem přišli italští stavitelé, a protože se stal nesmírně módní, rychle se rozšířil po celé Evropě. Nádvoří zámků i měšťanských domů bývalo obklopeno ochozy s arkádami (lodRenesanční arkády zámku žiemi), jimž se říkalo arkádové dvory. V palácích nejbohatších velv Moravském Krumlově možů se stavěly ve dvou či dokonce třech patrech nad sebou, přičemž přízemní byly jednodušší a na pohled hmotnější a další v horních patrech pak subtilnější a více zdobené (takovými se honosí třeba zámky v Litomyšli a Opočně). V 18. a 19. století se místo skutečných arkád začaly jako zdobný prvek používat slepé (liché) arkády na fasádách měšťanských domů (většinou empírových). Plastický oblouk se sloupky vystupoval z fasády jen jako dekorace a za ním místo ochozu byla rovnou zeď domu.
ARKÝŘ
Gotický arkýř (Karolinum Praha) 10
I když arkýř vychází ze stejného slovního základu jako arkáda, tedy z latinského arcus (oblouk), stavebně s arkádami mnoho společného nemá a z hlediska užití už vůbec ne. Arkýře se začaly stavět v gotice a v renesanci, ale objevují se i později, zvláště na stavbách historizujících stylů. Šlo o nepříliš veliký výstupek s okny, vyčnívající v patře paláce nebo domu. Gotické arkýře bývaly čtyř či víceboké. Snad nejznámější se nachází na budově Karolina v Praze, původně měšťanského domu, který Karlova univerzita získala koncem 14. století darem. V renesanci byly naproti tomu oblíbené arkýře válcovitého tvaru, často umístěné na nároží měšťanských domů. Protože byl arkýř předsunutý do volného prostoru, vždycky se podepíral dvěma konzolami, krakorci nebo sloupkem. Původní funkce arkýře souvisela zřejmě s obranou proti nepříteli. Tomu by odpovídalo starofrancouzské arquiere i staroněmecké arkére, což byla synonyma pro střílnu. Jedním ze systémů obrany nejstarších francouzských kamenných hradů, jimiž byly věžovité donjony, bylo totiž flankování. Tak se nazývala střelba z boku na nepřátele, útočící na hradby. Proto měly donjony předsunuté věže a kryté ochozy, z nichž se nejspíše arkýře
A AB C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž
Gotický arkýř (Kutná Hora)
Renesanční arkýř (Strakonice)
Gotický arkýř (Staroměstská radnice)
Renesanční arkýř (Louny)
Renesanční arkýř (Strakonice)
Renesanční arkýř (Budyně n. Ohří)
Renesanční arkýř (Třebíč)
Renesanční arkýř (Havlíčkův Brod)
v 11. a 12. století vyvinuly. V architektuře paláců vrcholné gotiky byly arkýře už jen zdobným prvkem (jako součást hradních kaplí a někdy i reprezentačních sálů). Protože měšťanské stavby napodobovaly paláce šlechticů, objevovaly se arkýře rovněž jako nezbytný doplněk veřejných staveb, především renesančních radnic. Na některých hradech je však můžeme vidět i v mnohem praktičtější a prozaičtější funkci. Protože šlo o výstupky vysunuté do prostoru před zeď, zřizovaly se v nich také prevety.
ASTROLÁB Astroláb je důmyslný univerzální přístroj, jehož pomocí se určovala poloha Slunce i planet naší sluneční soustavy, podle zeměpisné délky se měřil čas, sloužil také k zeměměřičským účelům. Astroláby používali astronomové, astrologové (k sestavování horoskopů) i kormidelníci lodí při navigaci na otevřeném moři. Objev přístroje se připisuje astronomu Hipparchovi (2. století př. n. l.) nebo alexandrijské Hyppatii (přelom 4. a 5. století), k dokonalosti jej však dovedli až Arabové. Středověký astroláb se skládal z měděného nebo mosazného kruhu, na němž byla úhlová stupnice. V jeho středu byl excentricky upevněn kruhový prstenec (alhidáda) se dvěma průzory a další stupnicí. Astroláb se zavěsil kolmo a pak se měřily úhly k jednotlivým planetám a složitými propočty se určovala poloha (z praxe lidé věděli, že známé hvězdy pro-
Astroláb (orloj Staroměstské radnice v Praze) 11
A B C A-B
Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž
cházejí v dané zeměpisné šířce po obloze vždy v konstantní výšce). Složitými výpočty se dal spočítat pohyb planet a jejich prostřednictvím mnoho důležitých jevů (třeba zatmění Měsíce). Na principu astrolábu byly konstruovány orloje, které ukazují pohyb Slunce a planet (včetně orloje na pražské Staroměstské radnici).
BALDACHÝN
Baldachýn nad venkovní kazatelnou (katedrála sv. Petra a Pavla v Brně)
Baldachýn je sice jen jiný název pro nebesa, ale v praxi se někdy oběma pojmům přisuzuje trochu odlišný význam. Zatímco výraz nebesa se užívá spíše ve světském prostředí a označuje dřevěnou desku nad postelí, baldachýn se více užívá v prostředí církevním. Nazývá se tak stříška nad oltářem nebo kazatelnou, kterou podepíraly sloupky, či byla upevněná na stěně. Zhotovovala se z textilu, nebo šlo o pevnou desku ze dřeva či kamene. Zejména v barokních kostelech bývá baldachýn bohatě zdobený řezbou a zlatem. Podobná ozdoba, dodávající důstojnost, se umísťovala i nad trůn, ať už na něm seděl panovník nebo vysoký církevní hodnostář. Baldachýn je také název pro látkovou stříšku, která se nosí při náboženských procesích. Látka je napnutá na hůlkách a lidé ji drží jako ochranu nad obrázkem nebo soškou Panny Marie či jiného světce. Jako symbol významu a nebeské autority se objevuje také na obrazech, kde má podobu čtvercového látkového přístřešku, který nesou andělé nad hlavou Panny Marie.
Sv. Bartoloměje Minoritský klášter v Doksech v Brně
Sv. Jakuba Většího Sv. Vojtěcha v Dolv Sokolově ních Počáplech
Sv. Petra a Pavla v Unhošti
BALUSTRÁDA
Zámecká balustráda (Ploskovice) 12
Balustráda je zdobené zábradlí, vytvořené obvykle z kuželovitých sloupků (zvaných balustry či balustrové kuželky) krytých překladem. Oblíbené bylo především v renesanci, baroku a v historizujících stylech 19. století. Někdy se však tímto termínem označuje jakékoli prolamované zábradlí, musí být však vyrobeno z kamene nebo z materiálu, který kámen napodobuje. Takové neklasické balustrády známe z pozdní gotiky jako zábradlí složená z plných dílů prolamovaných kružbami, z baroka a rokoka zase tvořené volutami nebo různě proplétanými pruty. Pitoreskně prolamované balustrády byly oblíbené i v indické a islámské architektuře. Balustrády se uplatňovaly především ve světských stavbách na schodištích, terasách a balkónech. Často je najdeme
A B B C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž i v chrámových prostorách, kde oddělují presbytář nebo lemují kůr. I když se klasická balustráda s kuželovitými sloupky objevila v době renesance, nejde o dědictví starověkého Řecka a Říma. V antice totiž balustrády doložené nejsou. Zřejmě jsou dílem severoitalských stavitelů, protože se poprvé objevily v 15. století na balkonech benátských a veronských paláců. Staly se takovou módou, že se bez nich žádná lepší stavba neobešla. V 16. století se pak móda balustrád začala zásluhou četných italských umělců šířit i v dalších evropských zemích. Stejně jako u arkád, i v tomto případě existovaly slepé balustrády, pouze reliéfně naznačené na ploše zdi (často v zámeckých zahradách).
Zámecká balustráda (Libochovice)
BANDALÍR Bandalír býval v minulosti téměř nezbytnou součástí vojenských uniforem. Staroněmecké Bande znamenalo v původním významu tlupu či oddíl, bojující pod jedním praporcem. Přeneslo se na šerpu (německy Bandelier, španělsky bandolera), protože vojenské oddíly se odlišovaly jejich barvami. Bandalíry byly tedy široké barevné šerpy, které si vojáci přehazovali přes ramena. V 15. a 16. století sloužily mušketýrům k zavěšování prachovnice, doutnáku či koudele, po třicetileté válce se z něj stala módní součástka uniformy, na niž si důstojníci zavěšovali kord. Termín během doby nezmizel a ve vojenské terminologii zůstal jako označení pro svinutý plášť, zavěšený šikmo přes rameno k boku, anebo pás s kapsami na munici, upevněný stejným způsobem (podobně, jako kdysi bandalír s prachovnicemi pro muškety).
BANDASKA Zlatou érou, kdy se používala ještě dnes dobře známá plechová nádoba s uchem a pevně nasazenou pokličkou, bylo 19. a první polovina 20. století, i když běžná byla ještě v letech po druhé světové válce. Svým účelem navazovala na keramický srostlík, protože sloužila k přenášení tekutin a především polévek. Používali ji hlavně dělníci ve městech i na venkově, kteří si v bandasce nosili oběd do práce. Později se s ní také chodilo nakupovat mléko a občas i točené pivo. Bandasky se vyráběly ze smaltovaného (většinou bílého a modrého) anebo pozinkovaného plechu. Na drátěném uchu mívaly navlečené dřevěné držátko. Právě proto, že se v nich nosily tekutiny, uzavíraly se pokličkou s ouškem, která sahala hluboko do hrdla a vždycky dobře těsnila. Svůj název nejspíš bandaska získala díky baňatému tvaru. Kromě malých existovaly i velké bandasky, vyrobené ze silného plechu, které se užívaly především na rozvoz mléka.
Bandalír valdštejnského důstojníka (zámek Lemberk)
Smaltované bandasky (skanzen Přerov n. Labem)
BANKOCETLE První papírové peníze vydal čínský císař Kao Tsunga kolem roku 650, ale jako měna byly uznány až v 10. století. Marco Polo na konci 13. století napsal, že bankovky jsou v oběhu i v Japonsku a Persii. V Evropě zavedli už ve středo13
AB B C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž
Bankocetle z r. 1800 (muzeum Mladá Boleslav)
Baptisterium v bretaňském Lampaul-Guimiliau
věku obchodníci úvěrové úpisy, aby nemuseli měnit plné měšce mincí. Od 17. století začaly tyto úpisy vydávat banky (proto bankovka). První české bankovky, zvané bankocetle, zavedla v roce 1762 Marie Terezie, aby snížila státní dluh. Šlo o dluhopisy vídeňské banky a měly nucený oběh, to znamená, že některé státní platby se povinně prováděly prostřednictvím bankocetlí. Prostý lid a dokonce ani obchodníci je však nebyli zpočátku povinni přijímat a v praxi je většinou opravdu odmítali, protože věřili jen kovovým mincím. Praxe jim dala do jisté míry za pravdu. V roce 1811 došlo poprvé k rakouskému státnímu bankrotu, při němž se znehodnocené bankovky vyměňovaly za papírové šajny.
BAPTISTERIUM Baptisteria jsou honosné křestní kaple, které se často objevují v turistických průvodcích jako církevní architektonické památky (nejznámější jsou v italských městech). Původní baptisteria však vypadala jinak, i když účel měla stejný. Baptisterium totiž znamená v překladu z latiny místo ke křtu. Podle bible vykonal první rituál sv. Jan Křtitel, když pokřtil v řece Jordánu Ježíše Krista. Záhy ho následovali další lidé, kteří přijímali křest tak, že vstupovali do řeky, kde byli politi vodou. Již v časech apoštolů se pravděpodobně svátost křtu přenesla do domů, kde se pro ten účel zřizovaly mělké bazénky, jež měly symbolicky napodobit řeku. Křtěný člověk sestoupil z jedné strany po schůdkách, byl polit vodou a na opačné straně vystoupil zase ven. Těmto bazénkům se říkalo baptisteria (nebo piscinia, což znamená nádrž nebo rybník). V době, kdy byli ještě křesťané v Římě pronásledováni, se stavěla tajně v domech zámožných věřících. Od 4. století bylo křesťanství povoleno a začaly se stavět první baziliky, kde se mohly bohoslužby provozovat veřejně. V nich se zřizovaly i bazénky, umístěné obvykle v podzemních kryptách. Zároveň vznikaly i první samostatné křestní kaple, později pak kaple uvnitř kostelů (stále nazývané baptisteria). V pozdně středověkých a renesančních baptisteriích však už bazénky nebyly, neboť v té době už se dávno nekřtili dospělí lidé (kteří by vstupovali do vody), ale malé děti brzy po narození. Křest se proto prováděl pomocí křtitelnic, do nichž je kněz symbolicky ponořil.
BARBAKÁN
Křest v baptisteriu (Three Brothers Production)
14
Brána bývala vždycky nejslabším bodem opevnění. Na ni obvykle směřoval hlavní nápor útočníků, a proto se kolem ní od nejstarších časů budovaly nejrůznější speciální obranné stavby. Bránu chránila věž nebo věže, vstup přerušoval příkop s padacím mostem. Všechna tato zařízení byla dostatečná v časech, kdy rytíři válčili jen s pomocí mečů a luků. Situaci však zcela změnilo zavedení palných zbraní. Husité jako první začali při obléhání používat děla, jimž říkali pušky či kus. Nejstarší palné zbraně neměly daleký dostřel, a proto je muselo útočící vojsko dotáhnout blíže k hradbám, aby prorazily dřevěná vrata brány. To zcela změnilo koncepci opevnění. Jako nový fortifikační prvek se v pozdní gotice začala před hlavní bránu přistavovat předsunutá opevnění
A B B C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž s druhou bránou, v českých zemích doložená od 15. století na hradech i ve městech. Nazývaly se barbakány a měly nejrůznější podobu. Jejich základním principem bylo zabránit dělu v přímém výstřelu na hlavní bránu. Proto se před ni postavila hradba s druhou bránou, zpravidla tak, aby nebyla v přímé ose. Pokud se obléhatelé trefili a rozbili vrata přední brány, vzniklým otvorem nebylo možno vystřelit přímo na druhou. Někdy byl barbakán hodně dlouhý, například na hradě Lichnice činila vzdálenost mezi oběma bránami více než sto metrů. Obvyklejší však byly barbakány kratší (např. v Prachaticích). S tím, jak se zdokonalovala děla, bývaly barbakány masivnější, stavěné z mohutných kvádrů a se zdmi silnými i několik metrů. Výraz pochází buď z latiny (barbecana bylo opevnění barbarských hradů nebo měst), anebo z arabštiny (bab-khana znamená bránu).
Hradní barbakán Městský barbakán (Loket) (Bělá p. Bezdězem)
BAŠTA Bašta byla zpevňujícím prvkem opevnění, ze stavebního hlediska se někdy označovala rovněž jako hradební věž. Zatímco v městském opevnění bašty často převyšovaly vlastní hradby, u hradů to bylo jen výjimečné (proto je označení hradební věž sporné). Význam bašty tkvěl v aktivní obraně. Vystupovala totiž před vlastní hradbu a při útoku s žebříky na hradby mohli obránci z bašt střílet nepřátelům do boku (tzv. flankování). Nejstarší bašty se v českých zemích stavěly ve 14. století, ale zlatou dobou jejich rozšíření bylo 15. a počátek 16. století, kdy se hledal nový způsob obrany proti dělům a mušketám. V prů-
Městské opevnění (Nymburk)
Bašta a hradní příkop (Velhartice)
Bašty městského opevnění (Louny)
Hradní bašty (Helfštejn)
Renesanční bašta (Lipník n. Bečvou) 15
AB B C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž běhu staletí prošly bašty různými stavebními úpravami. V gotice se stavěly duté, v jejich zdech byly střílny a uvnitř dřevěné či zděné ochozy spojené žebříky. Renesanční bašty se v 15. a 16. století zvětšovaly, měly větší střílny pro děla a byly masivnější. V téže době vznikl specifický typ velké dělové bašty, která nebyla zastřešená (nazývá se rondel). Bašty měly mnoho podob, existovaly válcové, hranolové, podkovovité, polygonální, hrotité a mnoho dalších. Zvláštním typem byly bašty, jejichž zadní část byla otevřená (nejčastěji se užívaly v předsunuté parkánové hradbě). Většina byla ale uzavřená, neboť taková stavba se dala lépe zastřešit, využít jako skladiště, vězení či byt pro služebníky v době míru. Během boje navíc nehrozilo v uzavřených baštách zvlhnutí střelného prachu. Zvláštním typem byly předsunuté bašty neboli opevněné fortifikace mimo vlastní hrad (na Českém Šternberku). Baštová věž (Klatovy)
BAZILIKA
Kostel, chrám, katedrála, kaple – to je jen malý výčet toho, jak církev označovala své svatostánky. Tyto názvy se obvykle neřídily podle vzhledu stavby, ale podle církevního poslání (např. katedrála byla chrámem, v němž mše sloužili biskup a arcibiskup). Jedno však mají společné – všechny se vyvinuly z původní raně křesťanské baziliky. První křesťané odmítali konat mše na místech, kde stály pohanské chrámy, a jejich kostely se musely zásadně lišit. Jako vzor si vybrali antické baziliky. V Řecku a také v Římě šlo o honosné sloupové haly, v nichž byly tržnice a zasedal soud (stávaly obvykle na hlavním fóru). Odtud převzala křesťanská bazilika základní stavební řešení, obdélníkový půdorys v čele s apsidou a vchodem na druhé straně a tři nebo pět lodí oddělených sloupy. Střední loď byla vyšší a ve stěně, převyšující ostatní, se nacházela v podRománská bazilika střeší okénka (zvaná bazilikální), která z výšky chrám osvětlovala. Tak byly (klášter v Třebíči) řešeny všechny stavby až do gotiky, která přinesla některé zásadní změny. Díky odlehčení konstrukce s využitím žebrové klenby, lomeného oblouku a vnějších opěr bylo možno zřídit ve stěnách velká okna a tím prosvětlit vnitřek chrámu. Z architektonického hlediska se i katedrála sv. Víta na Pražském hradě stále řadí mezi baziliky. Ve středověku se však jako bazilika žádný český chrám neoznačoval, protože církev tak povolovala nazývat jen několik vybraných. Jako velká bazilika (basilica maior) se označovaly čtyři římské kostely, rezervované pro papeže a vybavené papežským trůnem a svatou bránou (otevírala se jen během svatých roků). Podobné privileRománská bazilika (klášter v Milevsku) gium mělo jen několik dalších kostelů (např. bazilika sv. Františka v Assisi). Kromě toho existovalo ve středověku několik desítek tzv. menších bazilik (basilica minor) se zvláštními privilegii, která jim udílel papež. Ta byla zrušena v roce 1983.
BEJKY Širokým hrábím na pohrabování strniště po sklizeném obilí se na venkově říkalo různě, ale nejčastější označení bylo bejky, protože díky jejich šířce bylo 16
A B B C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž třeba k práci velké síly. Hráběmi se ze strniště vyhrabovaly klasy, které spadly při vázání snopů na zem. Heslo, že ani zrno nesmí přijít nazmar, kdysi pro rolníky doopravdy platilo, nebyla to jen agitační fráze. Poprvé jsou bejky doloženy v renesanci. Ve středověku se neužívaly, neboť obilí se sklízelo jinak (srpem se podřezávalo hned pod klasem). Teprve po zavedení hrabice (obilní kosy) zůstávalo strniště dost nízké, aby se dalo vyhrabovat. Původní bejky byly však užší, protože až do 18. století se pole orala do záhonů, na kterých bylo pět nebo sedm osetých brázd a mezi záhony zůstával široký neosetý rozhon. Bejky byly proto široké jen jako osetý záhon. Teprve v 19. století se pole začala orat do roviny (bez záhonů) a bejky se rozšířily. Původní hrábě na pohrabování strniště bývaly celodřevěné a měly mnohem vyšší zuby než hrábě na seno, aby se ve strništi dostaly až na zem. Většinou měly dvojitá držadla s příčkou na konci, mezi něž si člověk stoupl stejně, jako se zapřahal tažný vůl. V 19. století se začaly používat i celoželezné. Udržely se prakticky až do počátků kolektivizace; v té době je používali hlavně chudší hospodáři, kteří si nemohli dovolit žací stroj.
Bejky (skanzen Přerov n. Labem)
BERGFRIT Velkou útočištnou věž (poslední útočiště) na svých hradech rytíři označovali německým termínem bergfrit. Šlo o mohutnou, obvykle válcovitou věž, která stávala na nejexponovanějším místě hradu. Protože šlo o poslední místo, kam obránci ustupovali v případě, že nepřítel překonal hradby, velice se dbalo na její pevnost. Zdi mívala silné i několik metrů, v přízemí nebyl vchod ani okna. Do věže se dalo vstoupit jen po dřevěném můstku v patře, který se dal v případě nebezpečí strhnout. Dnes mají sice některé věže vstup přímo z nádvoří, ale ten byl proražen dodatečně. Stejně tak byly některé útočištné věže později sníženy (ty původní měly výšku zhruba 15 metrů) a byly opatřeny renesanční střechou nebo ochozem. Právě proto, že útočištná věž měla výhradně obranný charakter, nebývaly uvnitř pohodlné komnaty. V době míru se prakticky nepoužívala, nehodila se ani jako obydlí a většinou ani k ukládání zásob. Jediné, k čemu se příležitostně hodila, bylo vězení. Dnes bergfrity oznaBergfrit s břitem (Zvíkov) čují hradní průvodci jako hladomorny. To ovšem není přesné. Pojem hladomorna středověk neznal (každý vězeň měl nárok na stravu) a v bergfritech se ve skutečnosti věznilo jen výjimečně. S mohutnými útočištnými věžemi se setkáváme na většině hradů ve střední Evropě. Pokud však přijedeme do Francie, na první pohled nás zarazí, že podobnou věž téměř žádný tamní hrad nemá. Vyplývá to z odlišné filozofie, která stála na počátku budování tamních kamenných hradů. Francouzské hrady sázely na aktivní obranu, fortifikace se budovala tak, aby byla co nejčlenitější a umožňovala střelbu do všech stran. Koncepce německých hradů, kterou převzaly i české a moravské, vycházela z obrany pasivní. Nepříteli se měla do cesty postavit mohutná překážka, již by neDispozice paláce s bergfritem v čele mohl překonat. (Křivoklát) 17
AB B C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž *
BIRET
Biret (sv. Jan Nepomucký v Chudolazech)
Biret je pokrývka hlavy, určená především pro muže, která prošla během staletí snad největšími proměnami. Používal se od středověku a ještě dnes tvoří součást církevních a univerzitních oděvů, přičemž si stále uchovává tradiční podobu tuhé čtvercové čapky se střapcem. To, že církev i vysoké školy používají dnes při slavnostních příležitostech stejnou čapku, vyplývá ze skutečnosti, že ve středověku byly univerzity církevními institucemi a univerzitní mistři byli současně preláty nebo řeholníky. Vedle taláru byl proto pro univerzitního mistra biret nezbytným atributem (odlišoval se tak od bakaláře, který nosil na hlavě kuklu). Barva se lišila podle jednotlivých fakult. Také u církevních biretů je barva důležitá. Pro kněze je typická černá, pro biskupy fialová, kardinálové nosí červenou a pouze papež bílou. Ovšem i ve světském prostředí se nosily podobné ploché čapky (nazývané baret), oblíbené byly hlavně v 15. a 16. století. Tehdy je, ozdobené výšivkami a péry, nosily i ženy, které v té době už dávaly přednost čepcům před šlojíři. V podobě měkké čapky oválného tvaru s „anténkou“ nahoře známe barety dodnes pod názvem rádiovka.
BOŽÍ MUKA
Boží muka (skanzen Kouřim)
Boží muka jsou malé sloupky nebo pilíře, někdy s křížkem na vrcholu. Často mívají nahoře obezděný prostor se soškou nebo výklenky na svaté obrázky. Připomínaly ukřižování Krista a jeho utrpení, pro kolemjdoucí byly příležitostí k zastávce, během níž si mohli odpočinout a přitom se pomodlili za splnění svých přání. Někdy se boží muka stavěla na místech, kde došlo k nějaké tragické události nebo živelní katastrofě. Bývala vzpomínkou na zemřelé sousedy či padlé vojáky, ale mohla také vyjadřovat dík za zázračné uzdravení. Předpokládá se, že už ve středověku lidé vztyčovali jednoduché dřevěné sloupky. Dochovaly se však až ty kamenné, které se začaly stavět v 15. století. Největší rozkvět těchto drobných sakrálních staveb přineslo baroko, kdy církev podporovala všechny vnější projevy víry. V té době se na jejich vrchol umísťovaly kříže. Od poloviny 18. století se boží muka stavěla zděná a bíle omítnutá, na vrcholu s okýnky a stříškou. Mnoho jich vznikalo i v 19. a v první polovině 20. století. Dodnes jich u nás podél cest nebo na okrajích obcí stojí stovky, bohužel však často poničené, s uraženými křížky, bez sošek a ozdob.
BRAKTEÁT
Boží muka (skanzen Přerov n. Labem)
18
Tato jediná česká jednostranně ražená mince měla krátký život. O první velkou reformu domácí mince se pokusil král Přemysl I. Otakar kolem roku 1210. Místo dosavadních v té době už velice nekvalitních denárů nechal razit zcela nový typ mincí nazývaných brakteáty (z latinského bractea – plíšek). Současníci je však v duchu domácí tradice dál nazývali denáry anebo plecháče. Brakteáty byly ražené ze slabého plechu, proto nejsou rovné, ale miskovitě prohnuté. Jen výjimečně nesly nápis se jménem panovníka. Obrazová symbolika byla velice rozmanitá, jejím smyslem bylo především oslavit panovníka. Technická kvalita mincí velice kolísala, protože brakteáty se nerazily po
A B B C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž jednom jako oboustranné mince, ale na sebe se položilo několik plíšků (údajně až 15) a vyrazily se najednou, takže vzor na spodním už nebyl ostrý. Nejstaršími byly tzv. velké brakteáty o průměru kolem 4 cm a hmotnosti 1 gramu. Původně vysoký obsah stříbra v minci se postupně snižoval, nepomohlo ani zavedení královských kontrolorů, kteří často díky různým „darům“ zavírali oči. Po roce 1260 se začaly razit nové tzv. střední brakteáty o průměru kolem 3 cm s vysokým obsahem stříbra. Již po několika letech byla však i tato mince znehodnocena, a proto se roku 1268 začaly razit vedle původních ještě tzv. malé brakteáty, jejichž průměr se pohyboval kolem 2 cm. Jako nový motiv se na brakteátech Přemysla II. Otakara objevil dvouocasý lev. Konec brakteátů znamenalo zavedení grošů v roce 1300.
BRÁNY Etymologický slovník tvrdí, že název tohoto zemědělského nářadí je odvozen ze staroslovanského slovního kořene bher-či bhor, které souvisí s latinským forare, což je vrtat. Zní to až příliš krkolomně a řešení bude možná mnohem jednodušší, protože brány měly od nejstarších časů podobu mříže, které se spouštěla před hradní bránu. Na této mříži bývaly dokonce vystupující hřeby na místech, kde se kolmé a vodorovné trámy křížily, stejně jako je tomu na bránách. Ale může jít jen o náhodu. Zemědělskými bránami se po orbě vláčela pole, aby se rozdrtily hroudy hlíny a srovnal povrch. To bylo zvláště důležité při deštích, aby stružkami neodtékala voda. V českých zemích jsou brány archeologicky doložené až od 12. století. Do té doby se zřejmě neužívaly, protože pole se nijak hluboko neorala; po sklizni se strniště jen spálilo a pak se povrch kypřil rádlem. Teprve se zavedením trojhonného hospodářství se objevují těžké rámové brány se železnými hřeby (zuby), ale na lehkých půdách se ještě před třicetiletou válkou užívaly i celodřevěné brány (se zuby z tvrdého dřeva). V předhusitských Čechách se brány se železnými hřeby staly běžným vybavením většiny zemědělských usedlostí. V kopcovitých krajích se užívala jedna veliká brána, v rovinách se již v renesanci vláčelo pomocí spojených dvou či tří menších. Vláčelo se vždy na koso. Mnozí majitelé chalup si dnes zdobí zdi starými bránami a možná ani nevědí, že je to tak správně. Z pramenů totiž víme, že podobným způsobem se ukládaly už v baroku – věšely se na stěnu stodoly nebo kolny.
BREVIÁŘ
Brakteáty Přemysla II. Otakara
Brány (skanzen Přerov n. Labem)
Brány (skanzen Třebíz)
Církevní význam slova breviář (latinsky breviarium) nebo přesněji liturgie hodin (liturgia horarum) znamená soubor modliteb, které se v určené časy během dne modlili klerici a řeholníci, ale někdy se k nim soukromě přidávali i ostatní věřící (teprve po 2. vatikánském koncilu v roce 1961 se jich mohou věřící účastnit oficiálně). Breviář se skládal ze zpívaných nebo recitovaných žalmů a z biblických čtení. Liturgii hodin zavedli benediktini a ve středověku byla velice populární. Časem se počet „hodinek“ zvýšil z pěti na osm a v této podobě je schválil v polovině 16. století tridentský koncil. První čtení 19
AB B C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž z breviáře se mělo odehrávat ještě za noční tmy a nazývalo se matutinum, za svítání pak následovaly laudy, po východu slunce prima, během dne pak ještě tercie, sexta a nona, nešpory byly večerním čtením (ve chvíli, kdy se rozsvěcely svíce) a poslední před spaním byl kompletář. Protože pro každý den byly určené jiné žalmy, zaznamenávaly se do knih, jimž se říkalo rovněž breviář nebo brevíř. Breviáře byly nejrozšířenějším typem středověkého církevního rukopisu. Některé byly zdobené iluminacemi (cestovní breviář Liber viaticus Jana ze Středy), ale častěji to byly kodexy spíše menších rozměrů, v nichž byl zapsán pouze text. Moderní pojetí liturgii hodin výrazně zjednodušilo, i když jsou modlitby stále rozvrženy na celý den.
BROKÁT Breviář Jany Savojské (14. století)
Brokátový oděv kavalíra (vitraj, zámek Sychrov)
Zlatá bula císaře Karla IV. (1356)
20
Luxusní látka, tkaná čistě z hedvábí, se po staletí používala na oděvy urozených vrstev a na církevní ornáty, ale také v interiérech na honosné závěsy, potahy či přehozy na stůl. V renesančních palácích se jí potahovaly celé stěny přepychových pokojů. Brokát je charakteristický bohatými květinovými vzory a protkáváním zlatými nebo stříbrnými nitěmi. Už ve 12. století se z něj šily volné tuniky zámožných mužů i žen, zdobené ještě vyšíváním (takové nosili i vládnoucí Přemyslovci). I v dalších stoletích se používal na reprezentační oděvy. Poddaní si drahé látky dovolit nemohli, ale i kdyby nějaká bohatá selka na brokát měla, zakazovaly jí ho tzv. šatní řády, které určovaly jednotlivým stavům, co smějí nosit (týkaly se oděvů a šperků). Proto se hedvábí na venkově začalo šířit až v 19. století, kdy už podobné zákazy neplatily a produkce textilních továren byla cenově dostupnější. Pokud byly brokáty protkávané kovovými nitěmi, říkalo se jim zlatohlav nebo stříbrohlav, obecně pak bohatá tkanina (čepec z ní byl bohatý čepec). Současné látky brokátového typu jsou tkané z umělých vláken, takže jsou sice lehčí a pevnější než kdysi, ale zdaleka nedosahují kvality původních brokátů z hedvábí.
BULA Slovem bula se ve středověku označoval speciální druh pečetě anebo listina s touto pečetí. Název je odvozen z antického označení amuletu, který nosili na krku svobodní muži. Současně to byla i jednoduchá pečeť z kousku hlíny na konci provázku, jímž byl omotán papyrusový nebo pergamenový svitek. V raném středověku nahradil hlínu vosk, typický pro běžné pečeti, zatímco označení bula bylo vyhrazeno pečetím kovovým, ukládaným ještě do pouzder. Na významné listiny je užívala papežská kurie (z olova, v mimořádných případech se užívají dodnes) a císařská kancelář (ze zlata). Papežské buly se označovaly jako apoštolské listy. Název byl odvozen podle prvních slov textu (např. bula Decem romanum pontificem, jíž byl Martin Luther exkomunikován z církve). Jednou z nejznámějších císařských je Zlatá bula sicilská, v níž Fridrich II. potvrzuje Přemyslovi I. Otakarovi dědičné vlastnictví české královské koruny. Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 stanovila privilegia říšských kurfiřtů a měst.
A BC C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž CEDNÍK Dnes jej známe jako celkem nenápadnou věc z plastu nebo kovu. Naši předkové však měli mnohem více druhů cedníků různých tvarů, s většími či menšími otvory a z různých materiálů, neboť je používali mnohem častěji než my. Bez cedníku se totiž neobešlo domácí zpracování másla, tvarohu a sýra (v minulosti naprosto běžné ve všech domácnostech), protože sloužil ke sbírání smetany z mléka před stloukáním v máselnicích, stejně jako k pasírování. Původní cedníky byly dřevěné a měly tvar velkých lžic, naběraček nebo misek s oblým dnem. Keramické cedníky měly větší otvory a sloužily k cezení a pasírování potravin. Většinou měly tvar hrnce (někdy na nožičkách a s praktickým oblým dnem), misky, džbánu, nebo plochého rendlíku či naběračky s držadlem. V 19. století se začaly prodávat továrně vyráběné cedníky ze smaltovaného či pozinkovaného plechu, později i hliníkového. Měly tvar polokruhovité nebo kónické misky s řadami menších otvorů, se dvěma uchy po stranách nebo jedním dlouhým držadlem. Nejmladším typem jsou menší drátěné cedníky (sítka) k cezení čaje a náhražek kávy, které se začaly vyrábět průmyslově ve 20. století a používají se dodnes.
CEP Poté, co zemědělci sklidili obilí, nastala sice trochu zdlouhavá, ale příjemná práce, která znamenala zajištění potravy pro nadcházející rok – z klasů bylo nutno vydrolit zrno a to vyčistit od plev. V pravěku museli téhle práci lidé věnovat paradoxně méně času než později ve středověku, neboť díky příznivému klimatu pěstovali nenáročné odrůdy pšenice a prosa, které mají v klasu jen dvě řady obilných zrn a ty nedrží tak pevně jako u víceřadých odrůd. Ještě staří Slované vydrolovali zřejmě zrno tak, že klasy uchopili do hrsti a několikrát jimi udeřili o ostrou hranu. Jiným dávným způsobem bylo vyšlapávání – obilí se rozprostřelo po udusané zemi (mlatu) a po klasech šlapali lidé, kteří měli na nohách upevněné dřevěné destičky (později dřeváky), anebo se přes obilí přehnal dobytek. Variantou bylo použití dikány – masivní dřevěné desky s natlučenými oblázky, která se tahala po rozprostřeném obilí. Musela se však zatížit – někdy na dikáně sedělo dítě nebo se na ni pokládal plochý kámen (na Balkáně se užívala ještě v 19. století). V době raného středověku se v Evropě rozšířily cepy. Na držák (hůl) se upevnil tlouk – silný dřevěný válec, kterým se bilo do klasů, rozhozených na zemi. Dřevo pro výrobu cepů muselo být tvrdé a pružné. Tlouk s držadlem se spojoval koženými řemínky nebo i kovovým řetízkem, protože provaz by se při práci brzy prodřel. Kožené řemínky se někdy upevňovaly tak, aby se tlouk při práci otáčel kolem své osy (jinak musel mlatec držadlem otáčet v dlaních). Cep však nebyl ve středověku jen zemědělským nářadím, ale mohl se změnit v nebezpečnou zbraň, se kterou uměli venkované dokonale zacházet. Stačilo, aby se tlouk okoval anebo pobil hřeby. Na tento nápad ale nepřišli jako první husité, i když ti cep v bitvách proslavili. S cepy v rukách bojovali proti rytířům již jihofrancouzští kacíři ve 13. století, právě tak jako vojska flanderských měst.
Keramický (skanzen Přerov n. Labem)
Dřevěný a kovový (skanzen Přerov n. Labem)
Velislavova bible (14. stol.)
Cepy (skanzen Přerov n. Labem) 21
A BC C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž CIBORIUM
Gotické ciborium (muzeum Hradec Králové)
Slovem ciborium se kdysi v raně křesťanských bazilikách označoval kamenný baldachýn podepřený sloupy, pod kterým stával oltář (zvaný ciboriový oltář). Na tento původní význam se však již téměř zapomnělo, dnes se tímto termínem označuje liturgická nádobka na hostie. V době raného křesťanství se posvěcený chléb či hostie neukládaly v kostele (z obavy, aby je někdo neukradl a neznesvětil), ale kněz je ukrýval doma ve zvláštní nádobce, jíž se začalo říkat také ciborium. Měl je tak po ruce, pokud potřeboval rychle podat svaté přijímání umírajícím. Později bylo zakázáno chovat hostie jinde než v chrámu. A tak se ciboria přesunula do sanktuárií a později do tabernáklu. Podle liturgických předpisů se zhotovovala z drahých kovů nebo musela být alespoň pozlacená či postříbřená. Měla tvar velkého kalichu, který uzavíralo víko, na jehož vršku býval ještě křížek. Na víku ciboria mohl být také pověšen malý závoj (zvaný ciboriové velum). Od středověku se do ciboria ukládají konsekrované hostie, tedy takové, které byly při eucharistickém obřadu proměněny v Tělo Páně a tak připravené pro svaté přijímání. Na znamení úcty smí ciborium, pokud v něm jsou uložené hostie, uchopit do ruky jen kněz.
CIMBUŘÍ V mnoha pověstech se píše o tom, jak se Bílá paní procházela po cimbuří. To je ovšem omyl a dokázala by to jen za předpokladu, že by byla cirkusová akrobatka. Cimbuří je totiž zubatý vrchol hradeb. Pokud se tedy někdo po hradbách procházel, pak jedině po hradním ochozu. Právě na tomto ochozu stáli obránci a krylo je cimbuří, aby je nezasáhly střely obléhatelů. Sám název, odvozený z němčiny, napovídá, jak cimbuří vypadalo. České označení vzniklo přesmyčkou z Burgzinne (Burg je hrad a Zinne zářez v dásni). Vršek hradní nebo městské hradby se skládal z pravidelně od sebe vzdálených zubů, mezi Putimská brána (Písek) nimiž byly mezery. Zubům se říkalo stínky, protože stínily neboli chránily obránce, který se za ně ukrýval. V mezerách bývaly někdy upevněny příčné trámky, o které bylo možno opřít kuši či později mušketu, aby mohl obránce lépe mířit. Pro větší bezpečí a současně proto, aby měl střílející širší rádius při výstřelu, se boky zubů často směrem dovnitř k ochozu rozšiřovaly (stejně jako u střílen). Původní středověké cimbuří se však dochovalo jen vyjímečně. Na mnoha hradech se v průběhu staletí ochoz částečně zastřešil nebo se vybudovalo přečnívající podsebití, případně se hradba zvýšila, čímž vznikly klasické střílny. Opevnění s cimbuřím (Český Šternberk)
CVIKR Brýle nejsou vynálezem moderní vědy, jak by snad mohlo zdát. Už císař Nero se díval na gladiátorské hry skrze broušený zelený smaragd a filozof Seneca používal ke čtení průhlednou kouli naplněnou vodou. Od raného středověku se až do objevu skutečných brýlí používaly tzv. čtecí kameny, které se zhotovovaly obvykle z křišťálu upraveného do tvaru kužele nebo seříznuté koule. 22
A B C-Č C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž Pokládaly se přímo na text a při určitém úhlu pohledu jej zvětšovaly. Nejspíše v období křížových výprav se dovážely z arabských zemí skutečné čočky v obroučkách, podobné dnešním brýlím, které používali hlavně církevní učenci. Naprostá většina ostatních lidí totiž neuměla číst. Od konce 13. století však měla Evropa vlastní vypouklé skleněné čočky, které dokázali jako první vyrobit skláři na italském ostrově Murano. Vybrušované konkávní čočky jsou však záležitostí až 16. století, vyráběly je proslulé dílny brusičů drahokamů ve Flandrech a v Nizozemí. Cvikr je jeden z mnoha typů brýlí, který velmi dobře vyřešil problém upevnění čoček před očima. Dvě skla zasazená do obrouček se navzájem spojila a nasadila na kořen nosu. Na obrazech z 15. století bývají zobrazeny právě takové čočky spojené uprostřed, jejichž obroučky mohly být tehdy ze dřeva, z rohoviny nebo i z kůže. Ale skutečné cvikry, které mají navíc ještě mezi skleněnými čočkami pružinu, aby na nose lépe držely (proto se jim říkalo také skřipce), byly módním trendem až od roku 1840. Vyráběly se v mnoha různých tvarech a byly velmi oblíbené, podobně jako o něco starší lorňony.
Cvikr z přelomu 19. a 20. stol. (muzeum Mladá Boleslav)
Brýle z 15. století
ČERNÁ KUCHYNĚ Černé kuchyně sloužily po celá staletí a dochovaly se ve středověkých hradech, renesančních městských domech, v barokních venkovských usedlostech, stejně jako v chudých horských chalupách z 19. a někde ještě 20. století. Nazýval se tak prostor k vaření, ale protože se v něm vařilo na otevřeném ohni, byla to místnost zakouřená a špinavá od sazí. Nebyla to však kuchyně v dnešním smyslu, protože se v ní kromě vaření dělaly jen některé pomocné práce, zatímco příprava jídla se odehrávala jinde. Za pěkného počasí venku, obvykle na zápraží, při špatném počasí v jizbě. Vznik černých kuchyní souvisel se změnou topeniště, když otevřené ohniště ve středověkých domech nahradily pece. Ty původní měly otvor na přikládání obrácený do jizby, ale časem se pec otoČerná kuchyně čila a v jizbě zůstalo jen vlastní těleso pece, zatímco otvor na přikládání byl ve (skanzen Přerov n. Labem) vedlejší síni, kam také unikal dým z ohně. Tím se z původní dýmné jizby stala čistá světnice, do níž se už mohl umístit lepší nábytek i textil. Síň sloužila jako vstupní prostor domu a kouř tu samozřejmě vadil, proto se přehradila, aby pecní otvor zůstal v zadní části síně za zdí. Tak vznikla černá kuchyně. Pec se však neroztápěla každý den, zvláště v teplých měsících, ale vařit bylo třeba stále. Proto byl před otvorem do pece v černé kuchyni vyzděný sokl, na kterém se rozdělával malý oheň. Na ten se stavěly kuthany nebo hrnce na železných trojnožkách. V černé kuchyni se vařilo, ale neukládaly se tu zásoby (ty byly v zásobnicích a později v almárkách na Černá kuchyně půdě či v komoře, méně trvanlivé ve sklípcích), nebyly tu ani mísy (skanzen Přerov n. Labem) a talíře, ty měly své místo v jizbě na poličkách anebo v misníku. Černé kuchyně začaly mizet v 18. a 19. století, kdy se v obytných světnicích začaly k pecím přistavovat kachlová kamna a sporáky s kovovými pláty, na kterých se dalo vařit lépe než na otevřeném ohništi. 23
A B C Č-D Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž ČINOVAŤ
Činovať (ÚLUV Praha)
Neobvyklý název této látky je odvozen z typu vazby při jejím tkaní. U obyčejné plátnové vazby se pravidelně střídají osnovní a útkové nitě, zatímco v keprové vazbě se střídají po třech i více, což umožňuje vytváření složitějších vzorů. Takové látce se proto říkalo drillich neboli trilich, česky činovaté plátno – činovať. U nás se dochovala na moravském Horňácku, kde se dodnes ojediněle vyrábí na ručních stavech. Původně se tkala z konopí a lnu, později se kombinovalo konopí s bavlnou, až nakonec převládla jen měkká bavlněná příze. Vzhled i barvy nezapřou karpatský původ. Typické jsou červené a černé vzory na bílém podkladě, skládající se z malých kostiček a proužků. K utkání složitějších vzorů (např. širších pruhů s hvězdami) nestačí pravidelná vazba a tkadlec musí odpočítávat a ručně přebírat osnovní nitě pomocí dřevěné jehly. Z činovatí se tradičně šily povlaky polštářů, které mívaly nejbohatší vzory. To proto, že při obřadním převážení věna nevěsty do ženichova domu se vždy pokládaly nahoru na vůz, aby byly dobře vidět. Kromě velkých polštářů se činovať používala i na ubrusy, plachty, malé polštářky a ženská oplečka. Tkané látky, velmi podobné horňáckým činovatím, se vyráběly také na Slovensku, v Maďarsku a v balkánských zemích.
DARÁK Od počátku 13. století se traduje zvyk stavění betlémů, u jehož zrodu stál zakladatel řádu františkánů a oblíbený katolický světec František z Assisi, jenž v italské Umbrii zinscenoval výjev narození Ježíše s živými lidmi. Jeho nápad se rychle rozšířil po celé Evropě, jen živé herce záhy nahradily figuríny. Nejprve se v kostelech stavěly sochy v životní velikosti a provozovaly se vánoční divadelní hry, v nichž obvykle vystupovali žáci, později se rozšířily menší skříňové betlémy. Ty hojně využívali v barokní době jezuité, kteří je vozili na své misie do Asie a Jižní Ameriky, kde jim pomáhaly šířit křesťanskou víru mezi domorodci. U nás se menší skříňové betlémy začaly stavět v 16. století nejprve v kostelech a brzy i v hradních a zámeckých kaplích. Během následujících dvou století se zvyk stavět na Vánoce betlém rozšířil i do domácností bohatších měšťanů. Koncem 18. století se však císař Josef II. pokusil Daráčci (skanzen Přerov n. Labem) omezit vliv církve a kromě jiného zakázal stavění betlémů v kostelech. Lidem však dojemný příběh o Jezulátku narozeném na slámě chyběl tak, že si začali (zpočátku tajně) jesličky vyrábět sami. Lidové betlémy ze dřeva, papíru, slámy a mnoha dalších materiálů byly sice menší než ty původní, ale zato rozmanitější a mívaly nesrovnatelně více figur. Některé představují celá města nebo vesnice, zabydlené desítkami, někdy i stovkami figurek. Kromě Svaté rodiny, Tří králů a pastýřů je amatérští tvůrci doplňovali dalšími postavičkami, které znali ze svého okolí – venkovany, řemeslníky či muzikanty, objevovali se také horníci, vojáci a další. Mnohé z nich nesly Ježíškovi dárky, a proto se Betlém (muzeum Sušice) těmto figurkám říkalo daráci nebo daráčci. Pekař nesl vánočku, selka husu, mlynář pytel mouky, řezník kýtu, truhlář kolébku, měšťan truhličku s penězi. 24
A B C ČD D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž Časem se z betlémářství stal výnosný obchod, neboť figurky se začaly před Vánocemi ve velkém prodávat v obchodech i na trzích. Proslulými výrobními centry se staly Krušné hory, východní Čechy a Podkrkonoší, Příbramsko, Českomoravská vrchovina, Valašsko a Slezsko. V každém kraji se dělaly betlémy trochu jinak, lišily se i krajiny a postavy daráčků. Některé betlémy jsou zasazené do konkrétní české krajiny s místní architekturou, jiné do exotických zemí s orientálními stavbami, palmami, velbloudy a slony.
DĚDEK O vlastní dílně ve venkovské usedlosti si mohli dříve hospodáři nechat jen zdát. Téměř každý však míval jednoduchou stoličku s masivním předním sloupkem, který sloužil jako pracovní plocha nebo držák. Na něm prováděl opravy zemědělského nářadí, případně zhotovoval různé drobnosti ze dřeva. Stolička bývala většinou ve stodole, kde bylo na mlatu dostatek místa, kromě několika týdnů, kdy se cepem mlátilo obilí. Při dobrém počasí někdy stávala na zápraží před domem. Stoličce se říkalo různě, nejfrekventovanějším názvem je dědek, ale objevuje se také kozlík, strýc, strýcova stolica apod. Pokud se na dědkovi naklepávala kosa, do sloupku se zarazila malá kovadlinka (té se říkalo babka). Jindy mohl být na sloupku jednoduchý skřipec, který sloužil k upnutí dřeva (podobně jako dnešní svěrák), a pořízem se zhotovovaly šindele či násady k nářadí. Dědek byl velmi užitečný nástroj s všestrannou použitelností, který mohl s jednoduchými přídavnými zařízeními sloužit i při náročnějších, například bednářských pracích.
Betlém (zámek Hrubý Rohozec)
DENÁR České denáry se řadí mezi nejkrásnější románské mince. Zpočátku měly vysoký obsah stříbra, a proto byly oblíbené i na zahraničních trzích. Ve střední a východní Evropě rychle vytlačily do té doby užívané arabské dirhamy, úspěšně konkurovaly i mincím bavorským. Původní přemyslovské denáry z 10. století (není zcela jisté, zda se nejstarší začaly razit za Boleslava I. nebo až za Boleslava II.) měly průměr 18 – 20 mm. Z jedné hřivny (asi 0,25 kg) se původně razilo 200 mincí, každá tedy vážila zhruba 1,2 – 1,5 g. Jak rostla potřeba peněz v knížecí pokladně, snižovala se jakost stříbra s cílem získat při ražbě větší množství mincí. Současně se mince zmenšovaly a z hřivny se jich razilo více kusů než původně. Ve 12. století se váha českého denáru pohybovala už jen kolem 0,6 g při minimální ryzosti stříbra. O tak nekvalitní minci nebyl samozřejmě v zahraničí zájem a význam českého denáru v dálkovém obchodě upadl. Je však určitým paradoxem, že právě v době znehodnocování denárů se razily mince, které patří mezi umělecky nejhodnotnější (především denáry Vladislava I.). Na denárech se objevují nejen motivy zdůrazňující panovnický majestát, ale i vyobrazení českých světců, křesťanských symbolů či lovecké scény. Podobné najdeme i na denárech moravských údělných knížat. Oběh nejstarších denárů se týkal jen knížete a jeho nejbližšího okolí, zatímco v celé zemi dále převládala naturální směna. V 11. století se už denáry běžně užívaly
Dědek s babkou (skanzen Přerov n. Labem)
Denáry Přemysla I. Otakara (muzeum Klatovy)
25
A B C ČD D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž nejen v prostředí knížecího dvora a církve, ale i na pražských tržištích a postupně i v dalších významných přemyslovských hradištích. Od počátku 13. století je postupně nahrazovaly brakteáty.
DESTIČKA
Destičkový stávek (muzeum Kačina)
Destička
Textilní tkanice, tkalouny a šňůry si ženy v minulosti zhotovovaly samy. Způsobů výroby a nástrojů byla celá řada, mnohé z nich jsou doložené ze starověku i středověku. Jako tkací destička (také brdo, hřeben) sloužilo dřevěné prkénko s otvory – vždy jedním úzkým a dlouhým a druhým malým kulatým. Do všech otvorů se navlékly nitě osnovy, která se na jednom konci napevno uvázala (třeba ke stolu) a na druhém si ji tkadlena připevnila k pasu. Pokud se destička nadzvedla, část navlečená v malých otvorech se zvedla s ní, druhá část v úzkých otvorech zůstala dole. Tak se vytvořil prošlup, kterým bylo možné prohodit člunek s navinutým útkem. Tkanice zhotovené tímto způsobem byly pevné, takže se používaly k uvazování sukní a fěrtochů, výstřihů halen a košilí, širší sloužily jako ozdobné prýmky, pásky, povijany nebo pevné popruhy potřebné v hospodářství. Ve středověku se jejich výrobou živili specializovaní tkaničníci neboli šnoraři (v Praze doloženi v 15. století), později obyvatelé některých chudých oblastí (na Šumavě a Českomoravské vrchovině). Aby si lidé práci ulehčili a zrychlili ji, používali malé primitivní stávky (zvané brdečka). U nás se tkaní na destičce udrželo nejdéle mezi cikánskými ženami, a proto se těmto tkanicím často říkalo cikánské. Výroba tkanic na destičce je doložena nejen v Evropě, ale i u amerických indiánů.
Tkaní na destičce
DÍŽE
Díže s kopistem (skanzen Přerov n. Labem)
Velká dřevěná nádoba k zadělávání a kynutí většího množství těsta byla běžná nejen v dílnách pekařů, ale ještě v 19. století jako vybavení mnoha usedlostí, kde se peklo větší množství chleba. Velikost díže při objednání u bednáře se dokonce rozlišovala podle toho, kolik pecnů se má z těsta upéct (většinou 3 – 6 kusů). Díže měla kruhovitý tvar s kónicky se rozšiřujícími ne příliš vysokými stěnami, aby se v ní dobře míchalo těsto. Dřevěné dužinky byly po obvodu staženy dvěma nebo třemi štípanými loubky, železnými obručemi nebo plechovými pásky. K díži patřilo ploché kruhové víko, jímž se kynoucí těsto přiklopilo, a velká měchačka, zvaná kopist. Kopist vypadal jako úzké pádlo a hospodyně jej při míchání těsta držela v obou rukách. Musela při tom vyvinout značnou sílu a to je také důvod, proč jsou držadla dochovaných kopistů tak jemně vyhlazená. Naši předkové chovali k chlebu velkou úctu a věřili, že předměty s ním spojené mají magické ochranné vlastnosti. Existovala pověra, že díže obrácená otvorem k ohni dokáže zabránit šíření požáru. A správně postavený kopist zase chránil dům proti blesku.
DOMOVNÍ ZNAMENÍ Předchůdci domovních znamení byla různá upozornění (dnes bychom řekli reklamní upoutávky), která ve středověku vyvěšovali na své domy řemeslníci 26
A B C ČD D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž a obchodníci. Informovali tak své sousedy, že mají na prodej čerstvou várku piva, právě upečený chléb, nově dovezené sukno nebo že zrovna roztopili lázeň. Ve 14. století se už vyvěšovala stálá znamení, která usnadňovala orientaci ve městě. Často se právě podle nich vedla majetková evidence, neboť neexistovala čísla popisná ani katastrální. V renesanci se na některých domech objevily i erby, jimiž se honosili měšťané, kteří je dostali za zásluhy či si je koupili od panovníka (erbovní měšťanství bylo předstupněm povýšení mezi nižší šlechtu). I z těchto erbů postupně vznikala některá znamení. Domovní znamení mohlo být ztvárněno různými způsoby. Mohla jím být výklenková plastika či soška postavená na krakorci, malba přímo na zdi či obraz na dřevěné desce upevněný na zdi nebo do ulice jako vývěsní štít, mohlo jít také o konkrétní předmět (Dům u Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze). Rozmanité byly i náměty – nářadí nebo výrobky řemeslníků, hudební nástroje, zbraně, fantastická nebo skutečná zvířata, nebeské, heraldické a mystické symboly, postavy světců, vojáků atd. V českých zemích sloužila domovní znamení jako jediný orientační způsob až do roku 1770, kdy Marie Terezie nařídila číslování domů. To se provádělo tak, že po městech a vesnicích chodili vojáci a křídou psali čísla na dveře. Ve vesnicích se začínalo panským sídlem, které dostalo číslo jedna, pak následovala fara, rychta a dále usedlosti podle velikosti. Ve městech to bylo složitější a číslování se orientovalo podle významného topografického bodu (v Praze podle toku Vltavy). Krátce po číslování domů se začalo s oficiálním pojmenováváním ulic, i když mnohé měly svá tradiční jména už před husitskými válkami. Ve středověku se jim říkalo podle řemeslníků, kteří v ulici sídlili (Platnéřská, Železná) nebo podle vzhledu (Dlouhá, Dlážděná), rynky se zase označovaly podle velikosti či polohy (Velký a Malý či Horní a Dolní) nebo podle patrona chrámu (Havelský trh). Domovní znamení se však nerušila a lidé se podle nich orientovali po celé 19. století (jak popisuje Jan Neruda v Povídkách malostranských) a mnohé domy se podle nich nazývají dodnes.
U kamenného zvonu
U dvou slunců
U tří housliček
U zlatého klíče
Domovní znamení z Prahy a Písku 27
A B C ČD D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž DONJON
Donjon (věž Markomanka, Zvíkov)
Typický francouzský hrad 12. a 13. století měl podobu velké věže, která byla současně palácem i útočištěm. Tento typ stavby se nazýval donjon. Název byl odvozen od slova dominatio, což bylo obecně obydlí pána. Nejstarší dochovaný donjon ve francouzském Loches je dlouhý 25 metrů a široký 13 metrů, má několik pater spojených schodištěm v síle zdi, která byla široká 3 metry. Nároží zpevňují vystupující válce, které sloužily k boční střelbě na obléhatele (flankování). Před donjonem byla obvykle ještě kamenná hradba a příkop. Z donjonů se vyvinuly složitější typy francouzských a anglických hradů zvaných kastely. Na sever od Alp se tehdy donjony stavěly jen zřídka, v malé míře jsou doložené i v českých zemích. S jejich výstavbou se u nás začalo v počátcích kamenných hradů, kdy se teprve hledaly nejvhodnější formy staveb. Typickým příkladem je královský hrad Zvíkov, kde byl za krále Václava I. postaven donjon (dnes Hlízová věž či Markomanka), který však záhy přestal stačit reprezentačním účelům a za Přemysla II. Otakara byl vedle postaven honosný palác. Zatímco zámožná šlechta od výstavby donjonů rychle upustila, pro chudší rytíře představovaly ideální sídlo. Ve 14. století tvořily základ většiny menších zemanských tvrzí právě patrové obytné věže.
DOŠEK Střechy se v minulosti pokrývaly různými přírodními materiály, původně obvykle vázaným rákosem, později slaměnými došky anebo dřevěnými šindeli. Doškové střechy se dnes u nás (až na výjimky) vyskytují jen ve skanzenech, v některých zemích se však tato krytina používá na ekologické novostavby. Došky se vyrábějí ze žitné slámy, zrno se však musí z klasů vymlátit cepy (kombajn slámu rozláme na malé kousky). Vyčesaná sláma se srovná ve formě (dřevěném korýtku) a sváže se povříslem. Pak se zasekne sekerou na jednotStřecha stodoly nou délku a na zemi se přišlápne, aby se zploštila. Jednotlivé došky se kladou (skanzen Kouřim) hustě vedle sebe a povřísly se připevňují ke střešním latím. Při práci se začíná odspodu a pokračuje směrem nahoru k hřebeni, aby se řady překrývaly. Výsledkem je hladká plocha střechy, jen nároží jsou zvýrazněna stupňovitým kladením. Hřeben střechy se někdy kvůli větší odolnosti doplňoval šindelem. Doškové střechy jsou lehké (krovy pod nimi nemusí být příliš masivní), mají výborné izolační vlastnosti a při dobré údržbě vydrží desítky let. Patří k historii venkovských staveb a ve větší míře se začaly používat po třicetileté válce (výraz pochází z německého Dach – střecha). Do té doby byl na venkově běžnou krytinou vázaný rákos, kterého byl všude Střecha chalupy díky neregulovaným říčním břehům dostatek. Užíval se však (skanzen Přerov n. Labem) hlavně na střechy hospodářských staveb a chudších chalup. Statky bohatších sedláků již v této době kryly šindele, stejně jako většinu městských domů (spolu s břidlicí). Došky se rozšířily na úkor vázaného rákosu proto, že vrchnosti začaly zakazovat poddaným brát materiál z pozemků, které nebyly jejich (potoky vždy patřily vrchnosti). Navíc se v úrodných krajích začaly pěs28
A B C ČD D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž tovat pícniny a sláma zbývala, protože jí nebylo třeba tolik na krmení a podestýlání dobytka. Doškové střechy byly módní, měly však jednu velkou nevýhodu. Snadno totiž hořely, oheň mohl rychle přeskakovat z jedné na druhou a postupně zachvátil celou vesnici. Proto je v první polovině 19. století začaly úřady zakazovat a u nových staveb doporučovaly břidlici nebo pálené tašky. Rolníci se však novým materiálům bránili (především kvůli ceně) a v úrodných krajích, kde byla sláma dostupná a levná (zejména na jižní Moravě, na Hané, v Polabí, na Slánsku, Žatecku aj.) se střechy kryly došky ještě na počátku 20. století.
DRHLEN V minulosti byl len (spolu s konopím) nejrozšířenější textilní plodinou a pěstoval se ve většině hospodářství. Jeho zpracování bylo náročné a představovalo řadu operací. Drhlen, jak název napovídá, sloužil k jedné z počátečních fází – k drhnutí. Rostlinky lnu se totiž ze země vytrhávaly celé, s hlavičkami i kořeny, aby stonky zůstaly co nejdelší, protože dlouhá vlákna se lépe předla. Po usušení se stonky lnu buď tloukly (podobně jako se mlátilo obilí cepy), anebo se drhly. Drhleny byly velké kovové hřebeny. Na spodku měly dva hroty, jejichž pomocí se zarazily do trámu ve stodole zhruba ve výši pasu. Některé byly velmi široké a měly až třicet zubů, a proto si kováři stanovovali cenu za výrobu podle jejich počtu. Přes tyto zuby se protahovaly po hrstech stonky lnu a tím se z nich strhávaly paličky a části dřevitých stonků. Semena z paliček se schovávala na další setbu nebo se z nich lisoval olej. Stonky se pak máčely, sušily v pazdernách, lámaly na trdlicích, znovu vyčesávaly na vochlích a teprve pak byly připravené k předení. Zejména v chudších horských oblastech, kde se lnu dařilo dobře (Šumava, Podkrkonoší, Vysočina, Valašsko), zpracovávaly ženy len ručně ještě počátkem 20. století, a proto není o tradiční nástroje ve sbírkách regionálních muzeí nouze.
Drhlen (skanzen Přerov n. Labem)
Drhnutí lnu
DŘEVÁK U tradiční venkovské obuvi vyráběné ze dřeva je nutno rozlišit dva typy. Pantofle (v krajích, kde převládalo německé obyvatelstvo, zvané nejšle), měly dřevěnou podrážku a na ní přibitý kožený svršek. Jsou starším typem a pravděpodobně se nosily už ve středověku. Dřeváky, dlabané z jednoho kusu dřeva, se k nám dostaly po třicetileté válce a jejich původ musíme hledat ve Vlámsku (dnešní Belgii). Jejich výroba se ujala na Šumavě, odkud se obrovské množství dřeváků rozváželo po Čechách a Moravě, ale i do Bavorska a Rakouska (zručný výrobce vyrobil za den 6 – 8 párů). V menším množství se v 19. století vyráběly i na Chebsku a Českokrumovsku. Rychle se všude na venkově a také v mnoha továrnách ujaly jako oblíbená pracovní obuv, protože dobře izolovaly, byly velmi trvanlivé a nepromokly, jedinou nevýhodou byla kluzká podrážka. Na Šumavě se dokonce staly součástí svátečního oblečení a ještě na konci 19. století se nosily i do kostela. Kromě dřeváků pro dospělé existovaly i menší pro děti, pokud ovšem nechodily zcela bosé, což bylo
Dřevák (muzeum Brandýs n. Labem)
Dřeváky (muzeum Kačina) 29
A B C ČD D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V W X Y Z Ž kromě mrazivých měsíců téměř pravidlem. Pro chudší děti byly totiž opravdové kožené boty většinou jen nesplnitelným snem.
DUKÁT
Dukát z roku 1915
Protože ražba prvních českých zlatých mincí (florénů) narážela na nedostatek drahého kovu, nechal je po polovině 14. století Karel IV. razit v Lucembursku pod názvem dukát. Slovo dukát se ve středověké Evropě rozšířilo zřejmě podle italského vzoru (ducato znamená vévodství a dukát vévodský peníz). Ani dukáty se nerazily dlouho (jen do 80. let 14. století). Přesto si zlaté mince stále udržovaly významné místo v peněžnictví, neboť se jimi odváděly platy papežské kurii, byly garantem českých kupců v mezinárodním obchodu a hrály důležitou roli v platbách spojených s politikou (rozličné „dary“ německým kurfiřtům a velmožům za podporu císaře Karla IV.). V husitské době zlaté dukáty zcela zmizely z oběhu a razit se znovu začaly až roku 1495. Od 16. století se hmotnost dukátů ustálila na 3,49 g zlata o ryzosti 23,6 karátu (tato jakost se nezměnila a stejnou mají české dukáty dosud – československý dukát, svatováclavský dukát).
DÝMÁK
Plechové dýmáky (muzeum Kačina)
Včely vždycky nesly nelibě, pokud jim chtěl včelař vybrat nasbíraný med. Čím složitější bylo otevírání klátu či úlu a vyřezávání pláství, tím těžší to včelař měl, protože včely měly dost času útočit. Včelaři, původně nazývaní medaři (protože se spíše než chovem včel zabývali vybíráním medu), přišli již ve středověku na to, že se jim bude pracovat snáze, pokud včely na krátkou dobu omámí hustým kouřem ze zapáleného troudu. Proto začali používat dýmáky či kuřáky, což byly různě upravené nádobky s dlouhou kónicky se zužující trubicí v horní části, do nichž se bočním otvorem vkládal troud. O dýmácích hovoří odborná včelařská literatura již v renesanci. Bývaly obvykle keramické, vyráběly se z neglazované hrnčiny a patřily k běžnému sortimentu většiny tehdejších hrnčířů. Existovaly desítky rozmanitých tvarů, velkých i malých, s jedním držadlem nahoře nebo se dvěma uchy po stranách. Mnohé bývaly opletené drátem, což byla preventivní ochrana před nakřápnutím anebo zpevnění už naprasklé nádoby. Na konci 19. století se začaly prodávat továrně vyráběné plechové dýmáky s malým měchem, ale mnoho obliby si nezískaly. Většina včelařů raději používala až do druhé světové války tradiční keramické dýmáky.
Keramické dýmáky (skanzen Přerov n. Labem a muzeum Kačina) 30
