Zitierhinweis
Pelikán, Jan: Rezension über: Jaša Almuli, Ostali su živi, Beograd: Zavod za udžbenike, 2013, in: Soudobé dějiny, 2015, 3-4, S. 589-592, http://recensio.net/r/9f9797609f844f518e2d5b5684e239b6 First published: Soudobé dějiny, 2015, 3-4
copyright
Dieser Beitrag kann vom Nutzer zu eigenen nicht-kommerziellen Zwecken heruntergeladen und/oder ausgedruckt werden. Darüber hinaus gehende Nutzungen sind ohne weitere Genehmigung der Rechteinhaber nur im Rahmen der gesetzlichen Schrankenbestimmungen (§§ 44a-63a UrhG) zulässig.
Recenze
Jugoslávští Židé v mlýnici „konečného řešení“ Jan Pelikán
ALMULI, Jaša: Ostali su živi. Beograd, Zavod za udžbenike 2013, 561 strana, ISBN 978-86-17-18265-0. Autor recenzované knihy Jaša Almuli se narodil v roce 1918 v dobře situované rodině bělehradských sefardských Židů. V raném mládí ho oslovil program levicově orientované sionistické organizace, ale již v šestnácti letech se plně identifikoval s komunistickým hnutím. Bezprostředně po německém útoku na Jugoslávii opustil v dubnu 1941 Bělehrad a po mnoha, pro něj nakonec šťastných, peripetiích našel dočasné útočiště v Boce Kotorské, kterou spolu s územím Černé Hory okupovala Itálie. Fašistická správa postupovala vůči židovským uprchlíkům relativně tolerantně a odmítala německé žádosti o jejich vydání. V červenci 1941 však zhruba dvě stovky židovských běženců ze Srbska i z dalších částí okupované Jugoslávie zadržela. Transportovala je do sběrného tábora v severní Albánii a po půl roce do jiného tábora v Kalábrii. Internované trápil hlad, špína, nepříznivé klimatické podmínky, odloučení. Neocitli se však ve vyhlazovacích táborech, jakými byly Osvětim či Jasenovac. Spolu s většinou dalších zadržovaných jugoslávských Židů byla Almuliho rodina po několika měsících propuštěna a žila pod policejním dozorem v severní Itálii. Díky finančním prostředkům a před válkou navázaným osobním kontaktům
590
Soudobé dějiny XXII / 3–4
nakonec získala – jako několik desítek dalších jugoslávských Židů – od italských úřadů souhlas s vystěhováním do Latinské Ameriky. Autor knihy však v roce 1943 nakonec s rodinou přes oceán neodcestoval. V Portugalsku se připojil ke skupině Židů, kteří odjeli do Palestiny. Budování židovského státu ho však nelákalo. Přešel ilegálně do Egypta, kde kontaktoval diplomatickou misi Titova hnutí odporu. S její pomocí se v létě 1944 po více než tříleté odyseji vrátil jako voják partyzánské armády do Srbska. Po skončení války začal Jakov Almuli na pokyn stranického vedení pracovat jako novinář. Již v roce 1946 odjel jako dopisovatel tiskové agentury TANJUG na pařížskou mírovou konferenci, koncem padesátých let byl komentátorem ústředního stranického deníku Borba, následně působil jako zpravodaj v Latinské Americe a ve Washingtonu. Po více než čtyřech dekádách se Almuli na sklonku profesní kariéry vrátil ke svým etnickým kořenům. Začal opět docházet do bělehradské židovské obce, jejímž předsedou se na přelomu osmdesátých a devadesátých let dokonce na tři roky stal. Z podnětu izraelských a amerických historiků se tehdy začal obracet na jugoslávské občany židovského původu s prosbou o poskytnutí svědectví o jejich životě, zejména o osudech za druhé světové války. Více než stovku těchto výpovědí (a také obdobných svědectví skoro sedmdesáti řeckých Židů), které se v mnohých rysech shodují s výše načrtnutým Almuliho životopisem, zachytil na videozáznam. Nahrávky jsou uloženy ve zvláštním fondu archivu Yaleovy univerzity. Na základě těchto interview Jakov Almuli v rychlém sledu za sebou vydal čtyři žurnalisticky pojaté dokumentární knihy.1 Krátce před smrtí v roce 2013 potom k tisku připravil i recenzovaný opus, který je z odborného hlediska ze všech pěti jeho knih nejcennější. Ve výše citovaných publikacích totiž Almuli se svědectvími dosti volně nakládal. Používal je jako podkladového materiálu pro žurnalisticky pojaté vyprávění o genocidě, které za druhé světové války padlo za oběť v Jugoslávii skoro sedmdesát tisíc osob, tedy více než čtyři pětiny všech tamních Židů. V páté knize je již jeho autorský podíl dosti upozaděn. Publikace obsahuje víceméně autentické výpovědi devětadvaceti židovských pamětníků ze Srbska, Vojvodiny, Bosny a Hercegoviny, Makedonie a Chorvatska, kteří především díky shodě příznivých okolností, ale také díky své předvídavosti, vitalitě, odhodlání, finančním prostředkům či osobním kontaktům přežili, často jako jediní ze širší rodiny, hrůzy druhé světové války. Je příznačné, že drtivá většina pamětníků, ať již pocházeli z liberálního prostředí, anebo z rodin hlásících se k ortodoxním tradicím, uvítala vítězství Titových partyzánů ve válce a identifikovala se s jugoslávským federalismem a levicovým jugoslávstvím. Mnozí z nich, podobně jako autor knihy, posléze zastávali významné funkce v armádě, policii, akademické sféře či univerzitním prostředí. Rozpad jugoslávské federace na počátku devadesátých let i proto většinou vnímali velmi bolestně. 1
ALMULI, Jaša: Živi i Mrtvi: Razgovori sa Jevrejima. Beograd, S. Mašić 2004; TÝŽ – RISTOVIĆ, Milan D.: Jevrejke govore. Beograd, Signature 2005; TÝŽ: Jevreji i Srbi u Jasenovcu. Beograd, Služebni glasnik 2009; TÝŽ: Stradanje i spasavanje srpskih Jevreja. Beograd, Zavod za udžbenike 2010.
Jugoslávští Židé v mlýnici „konečného řešení“
591
Jakov Almuli nevystudoval historii, neosvojil si příslušné metody vědecké a editorské práce. Formáty jednotlivých výpovědí se tak od sebe liší. Někdy jsou prezentovány jako rozhovor, jindy byly zřejmě poskytnuty ve formě písemného svědectví, v několika případech editor rozhovor sám přepracoval do souvislého vyprávění. Jen ojediněle jsou zaznamenány příslušné životopisné údaje respondentů a datum, kdy svědectví či rozhovor vznikly. V předmluvě se pouze konstatuje, že žádný z pamětníků, kteří se všichni narodili ve druhé či třetí dekádě dvacátého století, již nežije. Editor rozdělil publikované výpovědi do pěti kapitol podle oblastí, ve kterých pamětníci v roce 1941 žili. Více než polovinu svědectví získal od osob tehdy usazených v takzvaném užším Srbsku.2 Zde žijící Židé byli okamžitě po německé okupaci tohoto teritoria vystaveni ústrkům, diskriminaci a záhy poté i brutálním represáliím. Museli opustit lepší byty, nosit na oděvech žluté pásky, vycházet ven pouze v určené hodiny. Většina židovských mužů byla již v dubnu 1941 nasazena na nucené práce, při nichž odstraňovali trosky vzniklé při nedávném německém bombardování Bělehradu. Po několika týdnech byli v Srbsku žijící Židé internováni jako rukojmí ve sběrném táboře, zřízeném nedaleko centra Bělehradu. Do něj nacistická správa v polovině srpna 1941 přivezla i všechny židovské muže ze srbské části Banátu, který byl pod přímou německou vojenskou správou. Zadržovaní Židé byli prohlášeni za rukojmí a od letních měsíců roku 1941 po desítkách systematicky popravováni odvetou za první akce jugoslávského hnutí odporu. Po dvou měsících z nich zůstala na živu již jen hrstka. V prosinci 1941 pak nacistická správa shromáždila v jiném bělehradském sběrném táboře židovské ženy a děti. Vězněné během následujících šesti měsíců do jednoho povraždila ve speciálně upraveném nákladním automobilu výfukovými plyny. Jakov Almuli v této souvislosti používá pro genocidu srbských Židů termínu „holokaust před holokaustem“. Zachycené vzpomínky přeživších Židů se pochopitelně dotýkají utrpení a smrti jejich blízkých. Dozvíme se z nich však především o jejich skrývání v okupovaném Srbsku, kontaktech s městskou i venkovskou společností, o solidaritě, sebeobětování, a ovšem i o netečnosti, předsudcích, hamižnosti, zlobě, lásce i válečné erotice. Většina pamětníků vzpomíná na to, že se ani v srbském, ani v muslimském, ani v albánském prostředí nesetkávali s projevy vyhroceného antisemitismu či antijudaismu. Některé příběhy mají až dobrodružný podtext. Jeden z pamětníků například vypráví o tom, jak spolu se svou rodinou utíkal z Bělehradu do Italy okupovaného Splitu a jak jej osud nakonec přes makedonské Skopje a kosovský Prizren dovedl do albánského vnitrozemí, kde tolerován místními obyvateli přečkal po kapitulaci Itálie i dlouhé měsíce německé okupace. Dvě pamětnice našly útočiště u srbského hnutí odporu. Jedna, přijatá partyzány, vzpomíná – jak je již z odborné literatury známo – na toleranci a vstřícnost levicového proudu odboje vůči pronásledovaným Židům. Druhá, žijící na četniky kontrolovaném teritoriu, vypráví, že i příslušníci odbojového hnutí vedeného Dragoljubem Mihailovičem se vůči ní chovali vstřícně a pomáhali jí přežít. Z jiné vzpomínky se však dozvíme o tom, jak četnici povraždili celou rodinu pamětníka jen proto, že jí předtím pomáhali partyzáni. 2
Užší Srbsko zahrnuje teritorium srbského státu bez Vojvodiny a Kosova.
592
Soudobé dějiny XXII / 3–4
Druhá kapitola knihy obsahuje pět vzpomínek aškenázských Židů, které porážka Jugoslávie v dubnu 1941 zastihla v Maďary okupované Báčce. Jejich vypravování je již bližší židovským osudům, které známe z českého či slovenského prostředí. V režimu Miklóse Hortyho sice také platily protižidovské zákony, stanovovaly však v zásadě pouze numerus clausus pro studium na vysokých školách a omezení pro výkon některých svobodných povolání. Židovské rodiny v Subotici, Somboru, Novém Sadu a dalších vojvodinských městech tak žily po tři roky od porážky Jugoslávie relativně poklidně. Jejich situaci zásadně změnil až na jaře 1944 příchod německých jednotek do Maďarska a nastolení vlády šípových křížů. Desetitisíce Židů v Báčce byly takřka ze dne na den internovány a narychlo odvezeny do Osvětimi, kde přežili jen nejšťastnější. Dva pamětníci se z Osvětimi vrátili, avšak již tři roky po skončení války byli v době roztržky mezi Stalinem a Titem obviněni z nedostatečné loajality vůči Jugoslávii a uvězněni v trestnici zřízené na jaderském ostrovu Goli otok. Jeden respondent označil poměry, které tam panovaly, za horší než prostředí, které zažil v Osvětimi. V další části knihy jsou shromážděny vzpomínky bosenských Židů. Bosna a Hercegovina se stala v dubnu 1941 součástí ustašovského Nezávislého státu Chorvatska, který okamžitě začal s vyvražďováním místní srbské a židovské populace. Pamětníci vyprávějí o krušných podmínkách tehdejšího života v Sarajevu a dalších bosenských městech, o rozporuplném přístupu Muslimů a Chorvatů k pronásledovaným Židům. Dozvíme se z nich o marných nadějích mnoha sefardských Židů, kteří bláhově doufali, že tradiční bosenskou národnostní a konfesní toleranci nemůže zásadněji narušit ani nastolení ustašovské hrůzovlády. Poslední část knihy obsahuje dvě vzpomínky Židů z Makedonie a jednoho z Chorvatska. Zachycují specifickou atmosféru panující mezi většinou velmi chudými sefardskými Židy v makedonské Skopji, Bitole či Štipu. Většina z nich až do čtyřicátých let v rodinném kruhu komunikovala ladinem. Bulharské úřady na jaře 1943 všechny makedonské Židy nečekaně internovaly. Více než sedm tisíc zadržených bylo ve Skopji předáno nacistům, kteří je třemi vlaky transportovali do Osvětimi a tam během několika dní takřka bez výjimky povraždili. Pamětník z východochorvatské Slavonie vypráví nejen o předválečném relativně poklidném soužití zdejších Židů s Chorvaty, Srby a Maďary, ale vykresluje i apokalyptický obraz brutálního vyvraždění stovek Romů v ustašovském koncentračním táboře Jasenovac. Vzpomínky zaznamenané Jašou Almulim mají zásadní význam pro dokumentaci osudů židovské komunity na Balkáně za druhé světové války. Obsahují však i mnoho důležitých informací o mezietnických a mezikonfesních vazbách a o každodenním životě v této části Evropy v první polovině minulého století.
