Citation style
Najbert, Jaroslav: Rezension über: Jitka Gruntová / František Vašek, Málo známé zločiny SD ve východních Čechách, Praha: Naše vojsko, 2008, in: Soudobé dějiny, 2011, 1-2, S. 220-224, http://recensio.net/r/4d7630da4146049690cb78d2e4b5cb30 First published: Soudobé dějiny, 2011, 1-2
copyright
This article may be downloaded and/or used within the private copying exemption. Any further use without permission of the rights owner shall be subject to legal licences (§§ 44a-63a UrhG / German Copyright Act).
220
Soudobé dějiny XVIII / 1–2
Recenze
Nacistické zločiny ve východních Čechách Jaroslav Najbert
GRUNTOVÁ, Jitka – VAŠEK, František: Málo známé zločiny SD ve východních Čechách. Praha, Naše vojsko 2008, 271 stran. Perzekuci českého obyvatelstva v letech 1939 až 1945 spojujeme většinou s činností německé Tajné státní policie (Geheime Staatspolizei). Gestapo bezesporu sehrávalo v období nacistické okupace klíčovou úlohu při potlačování českého hnutí odporu, bylo však jen jednou z mnoha složek nacistického bezpečnostního aparátu. Zcela specifické postavení v něm zaujímala Bezpečnostní služba (Sicherheitsdienst – SD) jako politická rozvědka nacistické strany (NSDAP). Od roku 1933 se z ní postupně stala politická a mocenská instituce nebývalého významu, která se mimo jiné svou rozsáhlou zpravodajskou činností podílela na likvidaci Československa a poté v součinnosti s gestapem na zločinech páchaných za okupace na obyvatelích českých zemí. O jejím málo známém podílu na těchto zločinech se zaměřením na oblast východních Čech pojednává kniha historičky Jitky Gruntové a jejího kolegy Františka Vaška. Oba autoři se už několik desetiletí soustavně věnují historii českých zemí v období mnichovské krize a za druhé světové války. Společně už na konci devadesátých let připravili publikaci Boj o hranici: Moravská Chrastová 1938,1 pojednávající
1
GRUNTOVÁ, Jitka – VAŠEK, František: Boj o hranici: Moravská Chrastová 1938. Litomyšl, Augusta 1998.
Nacistické zločiny ve východních Čechách
221
o ojedinělém vojenském zásahu českých jednotek při znovudobytí obce obsazené sudetoněmeckými ordnery. Gruntová s Vaškem se dlouhodobě věnují hlavně regionu východních Čech, o čemž svědčí řada jejich sborníkových článků.2 Vzhledem k nedávnému úmrtí Františka Vaška zůstanou Málo známé zločiny SD ve východních Čechách jejich poslední společnou publikací. Činností německé Bezpečnostní služby se František Vašek zabýval už na začátku osmdesátých let, jeho rukopis zaslaný do soutěže Svazu protifašistických bojovníků je k dispozici v Národním archivu v Praze.3 Pokud lze na recenzované knize něco ocenit, je to badatelská preciznost a využití široké škály literatury a pramenů. Jelikož se čeští historikové doposud s výjimkou několika článků působení německé Bezpečnostní služby na území Čech a Moravy důkladněji nevěnovali,4 museli se autoři opřít především o rozsáhlou odbornou literaturu německých kolegů. Díky archivnímu výzkumu a studiu dobového tisku se jim nakonec podařilo shromáždit dostatek materiálů k tomu, aby zrekonstruovali činnost Bezpečnostní služby v rozsahu královéhradecké služebny. Metoda sondy se přitom ukázala jako velice vhodná pro uchopení její organizační struktury a činnosti. Kniha tak svým pojetím přesahuje meze regionální historie a lze ji považovat za významný příspěvek k výzkumu činnosti nacistických bezpečnostních orgánů v okupovaných českých zemích. Kniha je rozdělena do šesti kapitol, které pojednávají o vzniku a počátcích Bezpečnostní služby, o její podvratné činnosti proti Československu, o působení v Protektorátu Čechy a Morava a jejím podílu na perzekuci prováděné gestapem. Regionálněji zaměřené jsou poslední dvě kapitoly, týkající se situačních zpráv Bezpečnostní služby, činnosti jejích důvěrníků a informátorů v oblasti působnosti královéhradecké úřadovny a takzvaných vlivových osob. Přílohy vesměs tvoří přehledy organizační struktury bezpečnostních úřadů.
2
3 4
Viz TÍŽ: Období let 1918–1945. In: NEKUDA, Vladimír (ed.): Moravskotřebovsko; Svitavsko. (Vlastivěda moravská, sv. 67.) Brno – Moravská Třebová – Svitavy, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně – Město Moravská Třebová – Město Svitavy 2002, s. 185–255; TÍŽ: Obyvatelé východních Čech a Svatobořice. In: KUX, Jan a kol. (ed.): Internační tábor Svatobořice a jeho postavení v Protektorátu Čechy a Morava v plánech nacistické válečné mašinérie v letech 1942– 1945: Sborník Mezinárodní kolokvium Kyjov 2007. Brno, Onufrius 2008, s. 89–93; TÍŽ: Vlakové transporty vězňů z koncentračního tábora Osvětim v lednu 1945 přes východní Čechy. In: Pomezí Čech a Moravy: Sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, roč. 4. Litomyšl, Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli 2000, s. 179–198; TÍŽ: Tragédie výsadku Gustava Schneidera. Březová nad Svitavou, Augusta 2000. VAŠEK, František: Bezpečnostní služba říšského vedoucího SS (Der Sicherheitsdienst des Reichsführers SS). Rukopis, soutěž SPB, roč. 1981, č. 70. Uloženo v Národním archivu v Praze. Viz BIMAN, Stanislav: Nacistická bezpečnostní služba v Protektorátě Čechy a Morava. In: Sborník archivních prací, roč. 22. Praha, Panorama 1972, s. 296–355; KLAPAL, Čeněk: Několik poznámek k působení SD v okupovaném Československu. In: Odboj a revoluce, roč. 5, č. 5 (1967), s. 82–96; ŽIŽKA, Jaroslav: SD v českých zemích: Ovlivňování protektorátní politiky. In: Hlas revoluce, roč. 27, č. 32 (16.8.1974).
222
Soudobé dějiny XVIII / 1–2
Pro nacistickou stranu v Německu byla kvalitní zpravodajská služba nezbytným předpokladem úspěšného uchopení a udržení moci. Hitler od počátku třicátých let využíval všech možností, aby pronikl do řad svých protivníků. Nacisté potřebovali znát jejich záměry a metody, aby jim mohli přizpůsobit vlastní opatření. Provizorní zpravodajské metody od roku 1931 nahrazovala nová zpravodajská služba zřízená v rámci nacistické strany, jejímž budováním byl na příkaz vůdce SS Heinricha Himmlera pověřen Reinhard Heydrich. Ten novou špionážní službu vytvářel po vzoru vojenské rozvědky a její organizační strukturu dokončil v roce 1933. Heydrich prosazoval totální špionáž uvnitř německého národa. Členy Bezpečnostní služby se stávali inteligentní a vzdělaní nacisté, sítě jejích důvěrníků pokryly celé Německo i německá zájmová území včetně československého pohraničí. Bezpečnostní služba během třicátých let získala výsadní postavení v rámci nacistické strany i německého státu. Na jejím objektivním zpravodajství do značné míry závisel úspěch a účinnost nacistické politiky. Situační zprávy, které vypracovávala, jsou věcné, často kritické, bez ideologického zkreslení. Z tohoto důvodu tvoří dnes jedinečný pramen pro poznání života na území spravovaném nacisty.5 Bezpečnostní služba pronikala do všech oblastí života v předválečném Československu, zejména se ale soustředila na sledování členů Sudetoněmecké strany (SdP) Konrada Henleina. Mnozí Henleinovi spolupracovníci byli jejími agenty a dodávali do Berlína informace o vnitřních sporech ve straně. Kromě toho sledovala německé emigranty uprchlé do Československa. Výsadní úlohu pak sehrávala při plánování a stanovení úkolů bezpečnostních složek v době napadení a obsazování československého území. Po 15. březnu 1939 stál před Bezpečnostní službou náročný úkol – vybudovat svou síť na území Protektorátu Čechy a Morava. Byl zde zřízen vedoucí úsek v Praze, pod který spadaly služebny a venkovské úřadovny. Pro oblast východních Čech náleželo pod služebnu v Hradci Králové pět úřadoven: v Pardubicích, Kolíně, Mladé Boleslavi, Jičíně a v Hradci Králové. Pro úředníky Bezpečnostní služby přišlé z říše byla zejména v prvních měsících budování zpravodajské sítě nepostradatelná spolupráce se sudetskými Němci, kteří jako dobří znalci místních poměrů sami vytvářeli své informátorské sítě. Bezpečnostní služba na území protektorátu setrvala až do konce války v samostatném postavení a řízena byla přímo z Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt – RSHA). Státní tajemník říšského protektora a od roku 1943 státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank se zejména v posledních dvou letech dostával do sporu s vedoucím pražské úřadovny Bezpečnostní služby Walterem Jacobim. Na jedné straně Frank využíval jejích poznatků při plánování a realizaci nacistické politiky v protektorátu, na druhé stra-
5
Jako pramen byly situační zprávy SD využity např. v edici: KREJČOVÁ, Helena – HYNDRÁKOVÁ, Anna (ed.): Postoj Čechů k židům: Z politického zpravodajství okupační správy a protektorátního tisku v letech 1939–1941. In: Soudobé dějiny, roč. 2, č. 4 (1995), s. 578–605.
Nacistické zločiny ve východních Čechách
223
ně však někdy nesl nelibě kritické poznámky v situačních zprávách, které Jacobi zasílal do Berlína. Navíc se Frankovi nepodařilo zahrnout Bezpečnostní službu pod pravomoc velitele Bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei – SiPo) v protektorátu, pod kterou spadalo gestapo a kriminální policie. Až do konce války mu zůstala jen kontrolní a koordinační funkce. Autoři už v názvu knihy předjímají, že chtějí popsat zločinnou roli Bezpečnostní služby ve východních Čechách. Bezpečnostní služba odhalovala protivníky a shromážděné informace předávala gestapu, jež provádělo trestněprocesní úkony – zatýkání, prohlídky, deportace zatčených do koncentračních táborů nebo jejich předání do soudní vazby. I když mezi příslušníky gestapa a Bezpečnostní služby byla častým jevem rivalita a napjaté vztahy byly na denním pořádku, vzájemná spolupráce těchto složek při potlačování českého hnutí odporu byla nezbytnou součástí nacistické okupační politiky. Záměr zrekonstruovat celkový podíl Bezpečnostní služby na nacistické perzekuci naráží na důkazní nouzi – většinu spisů a materiálů nacisté před koncem války zničili. Autoři proto čerpali zejména z poválečných výslechových protokolů před mimořádnými lidovými soudy. Na jejich základě dospěli k názoru, že v důsledku činnosti Bezpečnostní služby bylo mnoho občanů východních Čech posláno na popraviště a do koncentračních táborů. Bezpečnostní služba se podílela na přípravě seznamů pro preventivní zatýkací akce, jako například „Albrecht I“. Její agenturní síť soustavně sledovala významné představitele českého kulturního a politického života. Spolupráce Bezpečnostní služby s gestapem byla velmi těsná zvláště v období prvního a druhého stanného práva. První stanné právo bylo vyhlášeno i pro obvod vrchního zemského rady v Hradci Králové. Rozbor situačních zpráv totiž jasně ukazoval, že ve východních Čechách začalo po vstupu Sovětského svazu do války docházet k četným projevům odporu. Zneklidňující zprávy docházely přes Heydricha k Hitlerovi, který se v září 1941 rozhodl přistoupit ke změně okupační politiky a zastupujícím říšského protektora jmenoval právě šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti. Bezpečnostní služba pečlivě sledovala reakce českého a německého obyvatelstva na poměry, které nastolil Heydrich. Někteří její agenti navíc seděli přímo v senátech stanných soudů. Po atentátu na Heydricha za druhého stanného práva Bezpečnostní služba předávala gestapu seznamy českých vlastenců a příslušníků inteligence, kteří byli pak likvidováni „za schvalování atentátu“. Důvěrníci SD přitom provokovali předem vytipované osoby, aby se k atentátu vyjádřily. Autoři ve čtvrté kapitole celkem přesvědčivě dokládají podíl Bezpečnostní služby na nacistických zločinech během prvního a druhého stanného práva. Za nejpovedenější část knihy považuji poslední dvě kapitoly, pojednávající o zpravodajské činnosti Bezpečnostní služby ve východních Čechách. Autoři prostřednictvím úryvků z denních a měsíčních zpráv dokládají, jakým způsobem sledovala postoje, mínění a nálady obyvatel protektorátu. Zachyceny jsou zde například reakce na vypálení osady Ležáky u Chrudimi. Badatelům mohou zveřejněné zprávy sloužit jako odrazový můstek ke zkoumání regionálních dějin druhé světové války. Zprávy jsou o to cennější, že Bezpečnostní služba musela informovat
224
Soudobé dějiny XVIII / 1–2
objektivně, bez přikrašlování. Byla jedinou institucí v nacistickém Německu, která mohla projevovat kritiku, dokonce se to od ní vyžadovalo. Zprávy byly sestavovány na základě hlášení důvěrníků a agentů Bezpečnostní služby. O nich pojednává poslední kapitola knihy. Autorům se podařilo vypracovat poměrně ucelenou a přehlednou typologii spolupracovníků SD, u řady z nich se dokonce dopátrali i motivů agenturní spolupráce. Přehled jmen však dnes už nevyvolává žádné emoce. Většina spolupracovníků po válce buď uprchla do Německa nebo nebyla odhalena, pouze menší část jich byla za svou činnost v období okupace stíhána a odsouzena. Jestliže autoři v závěru připomínají konstatování Bohuslava Ečera z knihy Norimberský soud,6 že gestapo a Bezpečnostní služba byly prohlášeny za zločinné organizace kvůli jejich účasti na válečných zločinech a zločinech proti lidskosti, lze dodat, že svým vlastním výzkumem dodatečně přispěli k potvrzení oprávněnosti takového rozhodnutí. Z hlediska odborného zpracování není knize Jitky Gruntové a Františka Vaška co vytknout. Ve většině kapitol přinášejí dosud nepublikované údaje. Zabývají se nejen organizačními strukturami, ale i činností a osudy konkrétních lidí, díky nimž není kniha odosobněná. Zkoumání obecnějších problémů doplňuje regionální faktografická základna. Když pomineme úvodní věnování památce českých vlastenců a obětí z Ležáků a jednu krátkou zmínku v závěru knihy, není text interpretačně nijak zatížen snahou vyvozovat z činnosti Bezpečnostní služby jakékoli důsledky pro poválečné řešení sudetoněmecké otázky. Proto mě na knize zaráží předmluva Jiřího Frajdla. O vlastním tématu se v ní mnoho nedočteme, anotace samotné knihy zabírá jen zlomek textu. Naproti tomu se zde silně tematizuje německý problém vyrovnávání s vlastní nacistickou minulostí. Není cílem recenze posuzovat Frajdlovo kolektivní hodnocení aktérů a schematická tvrzení, jež s obsahem knihy vůbec nesouvisejí. Napadá mě však otázka na závěr, totiž zda je podobně laděné předmluvy v roce 2008 stále nutné psát? Mladším generacím slouží knihy jako tato k hlubšímu poznání mechanismů nacistické okupační politiky. Aktualizování tématu pro účel česko-sudetoněmeckých sporů o výklad minulosti považuji s přihlédnutím k současné české historiografii za dávno překonané.
6
EČER, Bohuslav: Norimberský soud. Praha, Orbis 1946.
