Farní kronika římsko-katolické farnosti Hruška (od roku 1865) Úvod Strana 1 Ve jménu Trojjediného Boha Otce + i Syna + i Ducha Svatého + začínám sepisovati události, jakéž pamětihodné se byly sběhly ve farnosti Hrušecké začínaje rokem 1865. Prosím a žádám, aby kdo mým nástupcem bude, z lásky pro děje domácí a pro poučení věkům budoucím neobmeškával v této chronice svých poznámek činiti. Vděk potomstva spočívati bude na práci této. Anton Dudík Farář
Rok 1865 Dějiny Rok 1865 započal s dosti silnou zimou, kteráž pak v brzce ulevila a napotom hodně dlouho až do Máje se táhla. Osení bylo mnohoslibné. Avšak postupem času udeřila nám větším dílem suchá povětrnost, kteráž na úrodu vůbec neblaze působila. Sklizeň na polích jakož i v zahradách byla prostřední a sena obilní u přirovnání k daněm poněkud lehká. Neboť pšenice měřice stála 3 zl,, rži 2 zl., ječmene 1 zl. 10 kr. atd. Zatím bohu díky! chleba bylo a k tomu lid zdráv trvaje ve svatém pokoji jak ve vlasti tak vůbec v celém mocnářství. V tomto roce 1865 započalo se mnoho mluviti a šiřiti ohledem povýšení zdejší lokálky za faru a pak ohledem rozdělením pastvisk obecních. To první povedlo se šťastně, tak že 16. srpna 1865. pisatel těchto pamětí za prvního faráře v Olomouci investován jest byl. Příjem fary zlepšil se následkem toho o 70 zl. jak to revers v kostelní pokladně uschovaný vykazuje. Druhá ale záležitost nalézala mnoho v provedením svém překážek. Utvořily se dvě strany, selská totiž a chalupnická, prvá činila větší na obecní jmění nároky, čehož jí druhá strana připustiti nechtěla. Tak zvaní domkáři chovali se začátečně zhola passivně. Chalupníci počtem 13. v jejichž čele stál tehdejší starosta Libor Sedlář, muž mladý jistě ale hodný a šlechetný a spolu též chalupník, usilovali o to, aby všichni bez rozdílu, jakož i fara a škola, stejným poděleni byli dílem odvolávajíce se na stejná obecní břemena. Strana sedlácká pak nechtíc tomu rozuměti a dokazujíc opak toho usilovala o to aby dle příkladu jiných obcí s ohledem na své větší a rozsáhlejší povinnosti jak k obci tak i ku státu větší částkou obmyšlena byla. Tato strana sedlácká počtem 15. neprojevovala u záležitosti této tak šetrného a příznivého ku faře a škole tolika, jako strana chalupníků.
Nu ačkoli mnoho o rozdělení se mluvilo a radilo, přece k žádnému to nemohlo přijíti smíření. Svárů a hádek do boha tak, že občané s posvátného místa napomínáni býti museli ku svornosti a křesťanské lásce. Toto napomenutí pak málo přineslo ovoce. I zdálo se, že autorita úřadu vůbec trpí, což pozorovati bylo z pomluv a utrhačných jazyků, ježti svou zlost na místní představenstvo byly vylévaly. Zatím čas nedal se proto mýliti v běhu svém. Doba adventní s počasím dosti příznivým přišla, brzy na to vánoce sychravé a zelené a tak skončil se rok 1865. V dědině žádná nestala se změna, žádný důležitý nepřihodil se pád vyjma, že v měsíci červnu 25ho. se jistý František Baláš, devítile-
Strana 2 tý školák při koupání v řece Hané u Dlouhé vsi byl utopil. Bylať právě neděle, když se toto neštěstí bylo událo. Pročež téhož dne odpoledne hluku a shonu v dědině dosti. Pak druhý nešťastný pád se přihodil dne 20. prosince. Výměnkář Jan Novák z čísla 37. druhdy spořádaný člověk později pak notný pijan byl ve středu v Kojetíně na trhu. Přijda nazpět do Hrušky šel zrovna do hospody a posadiv se za stůl zůstal tam tak dlouho seděti, až jej sousedé mrtvého za stolem nalezli . Umřel tedy náhlou smrtí raněn byv mrtvicí. Ostatně hlavní myšlenka, kteráž v tomto roce mocnářstvím Rakouským hýbala, byly otázka finanční a pak otázka národnosti. Peněžitý poměr tvářil se bledě a špatně, idea národnostní pouštěla však vždy více hlubších kořenů. Byloť doufání v Boha, že úsilím předních mužů a časopisectva náš lid slovanský probudí se konečně ze svého spánku a takto uchráněn bude od morální své smrti. V roce 1865 vypsal též sv. Otec Papež Pius IX. Milostivé Léto „čili“ Jubileum na ten úmysl , aby Bůh nepřátele církve, dychtící po statku sv. Petra, ponížiti ráčil. Toto Jubileum slavilo se u nás v Olomoucké arcidiecesi v měsíci Prosinci. Pak se zaváděli sbírky peněžité pro stolici papežskou.
Rok 1866 Po mírní zimě kde se mnoho paliva ušetřilo,táhlo se to dlouho, než nám léto nastalo. Konečně dočkali jsme se doby jarní. Na poli přemilý podávalo pohled rozličné osení. Vláha byla a tudíž hrozilo obilí, že poléhne. Lid je žínal. I v zahradách sliboval strom, že hojně pokvete a mnoho ovoce přinese. Nastal měsíc dubem a s ním velmi hezká a pohodlná povětrnost. I započal se skutečně strom rozkošně rozvíjeti, zelenal a kvetl. Tu najednou ukázalo se velmi veliké množství malých černých housenek, kteréž čím více se hubily, tím více při stávajících větrech se
plemenily. Zahradníci, hospodáři bránili, sic jejich síla stačila. Strom odkvetl a pěkná šaka na vydatné ovoce. I rež na poli byly bujná jakož i ostatní osení. Zatím přichodily svátky Svatodušní, kteréž v tomto roce 1866 v měsíci máji 20. byly slavily. Čehož se žádný při pokročilém čase nebyl nadál, stalo se ku všeobecnému zármutku. Již ten čas před svátky bylo jaksi neobyčejně chladno, kteráž chladnota v boží hod svatodušní hodně citlivou se stala. V úterý tj. 22. máje foukal ostrý severní vítr, který v noci na středu v šedivý se proměnil mráz. Hospodář kroutil povážlivě hlavou a želel zkázy, jakouž viděti bylo v zahradách a na polích. Než to byl toliko začátek bolesti. Ze středy na čtvrtek udeřil tak silný mráz, že strom, ovoce, víno, rež úplně pomrzly. Byl to srdcelomný pohled, když krátce po východu slunce zelená barva proměňovala se v černou a rež bělati počala. Celoroční naděje – zničena! Obzvláště utrpělo obilí v nížinách, na výšinách méně. V krátkém čase byla rež docela bílá tedy připravena pro srp neb kosu. I také sekli lidé rež, majíce aspoň trochu slámy a píce pro dobytek. Ti pak, jenž v naději nějakého zrna ji státi nechali až ke žním, oklamali se velice několiko že žádného nedočkali se zrna alebrž i o slámu zteřelou a zčernalou přišli. Jařiny, jako ječmen, hrách, čočka, proso podařily se pro pršky, jakéž častěji půdu ovlažovaly. Následkem zkázy rži vystoupila cena tohoto druhu v měsíci máji a červnu až na 5 zl. ječmen platil přes 3 zl. Pšenice hezká až i 6 zl. V tomto roce začali se pololáníci a chalupníci Hrušečtí tak dalece shodnuvši se děliti a obecními pastviskama. Na obecním pastvisku „Perwis „ zvaném připadlo pololáníkům 5. měřic a chalupníkům 3 meřice, fáře dle práva pastevního ač neobmezeného toliko „3. meřice“ číslo 14. hned u cesty vedoucí z Měrovic do Němčic a pak číslo 1 na zadku u bývalé druhé studně. Škola s prázdnou vzešla rukou. Agirovalo se ústně i písemně prostředkem novin „Olomouckých“ aby šetřili se práva, slušnosti a spravedlnosti při fáře a škole v úplné míře, avšak pro tvrdohlavost a závist několika sousedův sedlákův zmařen úmysl tento. Vyměřen a rozdělen též i „rybník“, kde louka „Daniel“ prosazená jest na fáru a chrám též se nachází. Když zle sousedé rozděliti se chtěli s pastviskem pod „Nemčickem“ tu povstala strana domkařů, kteráž nejsouc spokojena s podílem jí dávaným, nižádným způsobem ku povšechnému dělení připustiti nechtěla. Tak stály dvě strany, strana majících a nemajících příkře proti sobě. Neboť sedláci a chalupníci měli jinde po rovnu dostati, pročež utvořil se z nich jeden tábor. Z tohoto příkrého postavení vznikly znamenité třenice, mezi kterými násilné vehnání dobytka do rozměřené trávy od žen domkařských v popředí stojí. Za toto rušení obecného majetku pohnány byly před místní soud, však zde sobě z představenstva takřka posměch učinivše, uvalily na sebe obžalobu a úřední stání před okresem v Kojetíně. Zatím nedocílilo se žádného ještě porovnání , an jiná událost všecko toto budoucím časům k rozhodnutí byly pozůstavila. A sice:
Vypukla válka mezi Rakouskem a Prušákem na severu a mezi Rakouskem a Itálií na jihu. Této války lekal se každý pravý vlastenec, jelikož nic dobrého neočekával z ní pro veškeré říši. V měsíci červnu vyšel manifest císaře Františka Josefa I. a vojska hrnula se na sever a jih. Vůdcem severní armády byl Strana 3 polní zbrojmister Benedek muž to populární a z války italské 1859 dobře známý. Vůdcem jižního vojska byl arcivévoda Albrecht. V Italii svedena dne 24. června bitva u Custozzi, ve kteréž naši zvítězili. Pochod vojska na sever ale trval velmi zdlouhavě, tak že nepříteli Prušákovi popřáno času a docela volné příležitosti, bez překážky vtrhnouti do Čech a takřka současně do Rakouského Slezska. Benedek byl ještě v Mohelnici, když Prušák již v Náchodě byl. Lid a vojsko důvěřovali v něho, že je ku jistému povede vítězství. Zatím ale porážka na porážku, až se naše vojsko mezi Josefovem a Králové Hradcem k rozhodné bitvě soustřediti muselo. Byloť to 4. července 1866 a tento den krvavým zazneménán jest písmem v dějinách Rakouských. Naše armáda úplně poražena a do všech úhlů světa rozprášena. Generálové Benedek, Clam Gallas, Henigstein a Krismanič povoláni do Vídně, aby se zodpovídali, jelikož zde zrada a nedbalost se větřila. Benedek navrátil se ku vojsku kdežto ti ostatní před soud vojenský ve vazbě postaveni býti měli. Na německý „bum“ na naše totiž spojence na Bavoráky, Wurtembergiány, Sasíky naříkáno. Následkem kruté porážky armády rakouské, rozlil se nepřítel Prušák joko rozvodněná řeka po Čechách, po Moravě a Slezku. Ze dne 6. července na 7. v noci strhl se veliký poplach v blízkém Kojetíně, že nepřítel jižjiž se blíží. Lid celý ustrachován zakopával a schovával , co jen mohl hlavně byl k tomu popuzen rozličnýni hroznými pověstmi jakéž v přehojné míře o Prušáku se byly roznášely. I u nás v Hrušce v sobotu na to tj. 7 julia ukrývali lidé věci jak od prádla tak i od jídla. Nepokoj a pomatenost dnem více rostla. Lid utíkal a ujížděl, chasa mužská i ženská hledala v útěku svou spásu. O dobytek byla veliká starosť . Dne 14. Julia táhla veliká síla rakousk. vojska skrz Hrušku, při kteréž příležitosti toto zaznamenati sluší. Mohlo býti asi k 9. hodině ranní, když pisatel nahlédnuv oknem na venek spatřil vojína na koni v modrém obleku a tryskem uhánějícího s napřaženou nabitou bambitkou. Z doslechu, že Prušáci mají modrou uniformu, domníval jsem se, že nepřítel také již v Hrušce jest. Zatím brzo se to vysvětlilo, že jsou to naši spojenci Sasíci, kteří napříč jeli a pak za nimi jak řečeno veliké množství jiného vojska, hlavně pěšáků italských a myslivců v přebolestné směsici. Všickni zaprášeni, vyhladověli a unaveni. Lid jim dával co mohl a měl. A tak tento pochod trval dlouho přes poledne až po 1. hodině. Táhli k Vídni na Uhry přes Prešburg. Prus ale jim za patama. Maje výborné špehouny dozvěděl se již 15. července potáhne opět vojsko od Olomouce ke Kojetínu a Kroměříži. Pročež vypravil naň od Prostějova a v krajině mezi Dubem a Tovarovém stala se srážka
krvavá, v kteréž vojsko rakouské zase ustoupiti muselo. Střelbu bylo slyšeti i u nás v Hrušce. Strach a hrůza zmocnila se lidu ve vrchovaté míře. Odpoledne v neděli dne 15. julia ujížděli hospodáři, hospodyně, děti vůbec celé rodiny z Hrušky směrem ku Dřínové, chtíce takto nepříteli ujeti. Vždy se povídalo, že nepřátelské „pikety“ v noci do Hrušky dorazí. Zatím marný a ničemný byl všechen strach. Než lid nedal si ničehož říci a ve svém slepém postrachu břednul ještě hlouběji. Byloť to 17. července když odpoledne k večeru dva mladíci na koních, povídalo se později že z Polovic, po poli bloudili. Tyto pokládal jistý soused dívající se z kalenice do okolí za „pikety pruské“. I stal se křik, načež jako střela hospodáři na svých koněch ujížděli z dědiny ven, chtíc takto sebe a svůj dobytek uchrániti. Omyl se poznal a v sounraku navracelo se opět všechno ku svým krbům. Tak skončil se den sv. Aleše. Strach poněkud upustil a pověsti, že Prušák od Prostějova směrem ke Kojetínu z dědin se hýbe, ulevily sevřeným srdím (srdcím?). Neboť až posud neměli jsme v Hrušce žádného ubytování, žádných kontribucí, žádných nepřátelských vpádů anebo jak lid říkal, žádného rabování. Toliko někdy jelo několik Prušáků na vozech dědinou k Tvorovicím. Zatím přichodila památka sv. Marie Magdaleny, 22. července v neděli když to patrocinium chrámu božího v Němčicích se spolu slavilo. Toto městečko trpělo mnoho od ubytování Prušáků. Jenž brali, kradli, jedli a pili tak nemírně, že mnoho jich onemocnělo, a několik též zemřelo. Tohož dne ráno bylo 7. nemocných na choleru farníků v Němčicích zaopatřeno. A od toho dne bylo slyšeti mnoho o choleře nejen v Němčicích, ale i v sousedních dědinách, hlavně pak ve farnosti Tovačovské. Hruška až posud uchráněna od této nemoci. Tedy na sv. Máří Magd. odpoledne k 4. hodině stal se najednou povyk v dědině, že nezvaní hosté totiž Prušáci jedou a sice ne od Tvorovic, odkud jich až dosud očekáváno, nýbrž od Měrovic. A také v pravdě několik přípřeží se sprostými vybrojenými Prušáky s poručíkem v čele přijelo před dům tehdejšího starosty Libora Sedláře. Na rozkaz důstojníka postavili se vojáci v řad a nabíjeli své ručnice se zápalnou jehlicí. Poručík vešel do domu, jeden mušketýr s ním a ti ostatní ubytováni jsouc byli po domech. Všudy žádali hned jísti, čehož se jim v hojné podávalo míře třebas i na škodu jejich zdraví pro nestřídmost jejich. Poručík žádal pokrm, nečež usmaženo jemu vejce, přineseno z fáry vína a pak máslo s chlebem. Nyní jal se předepisovati co Hruška skládati má pro nepřátelské vojsko do magaciny v Tovačově. A sice uloženo bylo: 28 mír ječmeně, 1. měřice ovsa, 300 chlebů, každý 10 liber těžký. Ječmeň, oves a 150 chlebů mělo býti v pondělí tj.23. julia o 5. hodinách odpoledne do Tovarová zaveženo a těch druhých 150 chlebů 25 julia o 4. hodinách s poledne. Vystavil kvitanci a dva certifikáty, jež to sloužiti měly k tomu aby druhá rekvisice vojenská v Hrušce se nekonala a pak aby vozy s nákladem bez zastávky a překážky do Tovačova a
nazpět dostati se mohli. Požadavkům nepřítele, jenž svou chvástavostí, svím vychvalováním a svojí výhružkou byl vyznamenal, vyhověno beze všeho odporu. Na věčnou paměť stůjtež zde opisy oné kvitance a certifikátu, aby potomci o nich vědomosti nabyli a z toho spolu nějakého vážili poučení. Věru! Není nad sv. pokoj! Avšak zavinili jsme metlu Boží pro hříchy naše, hlavně ale pro naši nevěru, lhostejnost a vlažnost ve věcech naší sv. víry. Pýcha a baživost po světské slávě těch pánů u vladařského vesla a velmožů vychrlila na nás válku, kteráž obyčejně úmor a hlad za sebou
Strana 4 táhne. Tedy kvitance a certifikát zní takto: xxxxxxxxxxx Die
Gemeind
Hrušchka
ist
mit
Obec Hruška se má uchránit, co se
Requisitionen von Gerste, Hafer und Brod zu týká Rekvizicí ječmene, ovsa a chleba, verschonen,
da
derselbe
bedeutendxxx protože
té
samé
(obce)
bedeutendxxx
Lieferungen an diesen Artikeln für das dodávky tohoto druhu pro hlavní obchod Hauptmagazin der Königlich Preusischen 1. královského pruského 1. armádního sboru Armer-Korps
in
Tobitschau
uferlegtxxx v Tovačově byly uferlegtxxx předány.
worden sind. Hruschka den 22. Juli 1866
Hruška 22. července 1866
Königliche Feld Intendantur 1. Armer
Královská
Korps
polní
intendantura
1.
armádního sboru J.Oh.xxx Haenschl
J.Oh.xxx Haenschl
prušácká pečeť
prušácká pečeť
Tedy
toto
vlastně
žádná
není
Tedy
toto
vlastně
žádná
není
kvitance, ale jako nějaký list chránící nás kvitance, ale jako nějaký list chránící nás před podobným drancováním. Budoucnost to před podobným drancováním. Budoucnost to ukáže.
ukáže. Certifikát:
Certifikát:
Montag den 23. Juli 1866 gehen vier
Pondělí 23. července 1866 jdou čtyři
Skagenxxx mit Gerste und Brod von Skagenxxx s ječmenem a chlebem z Hrušky Hruschka nach Tobitschau ins Hauptmagazin do
Tovačova
do
hlavního
skladu
1.
der 1. Armer. Korps. Diese Skagenxxx sind armádního sboru. Tito Skagenxxx ať jsou ungehindertxxx und unangetastetxxx hin und necháni projít tam a zpět ungehindertxxx und zurück passieren zu lassen.
unangetastetxxx.
Hruschka den 22. Juli 1866
Hruška 22. července 1866
Königliche Feld- Intendantur der 1.
Královská
Armer- Korps
polní
intendantura
1.
armádního sboru
J.Oh.xxx Haenschle
J.Oh.xxx Haenschle
Abzuliefern: Nro 50 oderxxx Nro 28
Má se odevzdat: Nro 50 oderxxx Nro
br.inxxx Bäcker.xxx Meister Paul
28 br.inxxx pekař.xxx mistra Pavla
13. Quittung nichtxxx
13. Kvitance nichtxxx
Kvitance zní takto: Jedno ingoustem,
Kvitance zní takto: Jedno ingoustem,
druhé tužkou toliko psané: 77 Brote und 11 Sack Gerste sind von der Gemeind Hruschka heute richtig geliefert
druhé tužkou toliko psané: 77 chlebů a 11 pytlů ječmene bylo dodáno obcí Hruška v pořádku
Tobitschau von 23. Juli 1866
Tovačov 23. července 1866
Königl. Feld Haupt Proviant. Amt 1.
Královsk. polní hlavní proviant. 1.
Armer - Korps
armádního sboru
xxxMark
xxxMark
2. Zweihundert und acht Brode á 10
2. Dvě sta osm chlebů po 10 xxx? a
xxx? und Eilf Sack Gerste den 23. 7. 66 an jedenáct pytlů ječmene 23. 7. 66 dodáno do das Magazin zu Tobitschau abgeliefert
skladu v Tovačově.
Goerke
Goerke
Feld Magazin-Assistent
Assistent polního skladu
Z toho patrno, že obec Hrušecká nedostála úplně tomu, k čemu násilím a libovoli poručíka prušáka zavázána jest byla. Neboť odvedla toliko 285 chlebů a 22 měchů ječmeně. Příčina, že tam v Tovačovském magacíně žádná nebyla dohlídka či kontrola, co se odvedlo, to se odvedlo, žádný se více neptal a netázal. Tedy něco zůstalo za lubem. Po 2 až 3 hodinách Prušáci odjeli do Tištína a dědina po chvíli opět svou osamělou a klidnou tvářnosť nabyla. Vše v pořádku a lid v práci na polích, aby šťastně sklidili, icož mu Bůh naděliti ráčil. Na sv. Annu, tedy 26. julia roznášela se pověsť že Prušáci dne 20. julia u
Prešburgu v Uhrách a dne 22. julia u Vídně od císařských a spojenců poraženi jsou byli. Jakýsi pruský princ Karel těžce prý raněn. Tato zpráva působila na lid odevšad sevřený a docela opuštěný, jako ranní červánky po bouřlivé strašlivé noci. Ode 22. julia nebylo v naší dědině žádného spatřiti, jenž by mysl obyvatelův upomínkou, že Prušák v zemi pobouřiti mohl. Teprv dne 28. julia k večeru dorazili k nám opět 3. pruští pěšáci, jenžto ale docela vlídně na představeném noclehu žádali, dokládajíce, že příštího dne opět pokojně odtáhnou do táboru svého u Tovačova. Rozloženi jsouc byli po domech, šetrně s nimi jednáno a dne 29. července ráno k 8. hodině bylo je v skutku viděti, jak dědinu naši opouští. Válka s Pruskem dopadla pro Rakousko velmi nešťastně. Nebylo ani jednoho znamenitějšího boje, v němž by císařské vojsko bylo zvítězilo. I ta o velkém vítězství u Prešburgu a Vídně rozhlašovaná pověsť ukázala se býti lichou a nepravou. Vida tedy rakouská vláda nezbytí a hroznou svoji nesnáz uzavřela dnem 2. srpna příměří na 4. neděle, ve kteréž lhůtě se spolu o mír vyjednávati bude. V blízkém Kojetíně Prušáků v tomto čase mnoho, zatím Hruška jsouc příliš zanešená prací polní, jakož bývá v žitné žně, vypadá jako po vymřetí. Ticho ovšem panovalo v dědině naší, ale strach zajímal přece srdce farníků. Smutné zprávy stíhaly se hlavně z blízkých Němčic, kde cholera každodenně svoje oběti žádala. Stejné zprávy přicházeli ze všech blízkých a vzdálených míst. I v hrušce objevila se nemoc tato, v poměru k obyvatelstvu zaopatřeno nemocných několik, ale nemnoho až posud zaplatili to životem. V čísle 28. onemocněli brzy po sobě 3. matka, otec a syn. Matka a syn zemřeli. V noci z 12. na 13. srpna byl duchovní k nemocnému volán právě o 12. hodině půlnoční, což v Hrušce při malém počtu duší velice zřídký pád. Byl to Jan Kahaj, bývalý starosta, nyní výměník a starší bratr v chrámě. K tomu nedali taky Prušáci žádného ještě pokoje. Veškeré vojsko nepřátelské jsouc v čase pří-
Strana 5 měří ve vlasti moravské , muselo od obcí našich vydržováno býti. Pročež nařízeno dnem 3. srpna od okresního úřadu v Kojetíně, aby obec Hrušecká sesypala 9. měřic rži a 1. měřici ovsa a pak aby odvedla 1 ½ - hovězího masa. K tomu konci koupila se jalovice od souseda Josefa Orala za 33 zl. A zavedena do Tovačova. Později má Hruška ještě 40. měřic ječmene odvést. Ach Bože! Vždycky vzdýcháme po svatém pokoji. Při této příležitosti budiž podotknuto, že c.k.úředníci, jak mile vzdálení tepruv nebezpečí nepřátelské nastalo, všichni ze svých míst byli se vzdálili anebo prchli. Lid
ponechán docela tomu největšímu zmatku. Nevole proti nim se vzmáhala a reptání veřejné. Když ale příměří se bylo uzavřelo, navrátili se na svá místa. Obdrželi plat na 3. měsíce napřed, o duchovenstvo ale žádný se nepostaral, má-li co čili nic. Muselo čekati až berní úřady započaly činnost svou. Mámeť Oktávu Nanebevzetí B. P. Marie čili 22. srpna a cholera až posud i v Hrušce straší. Čísla 47 obecní pastýrna totiž a i 51. domek tenkráte Jakobu Konečnému příslušný utrpěly nejvíce touto nemocí. V pastoušce zaopatřoval jsem osmkráte, a 4. zemřeli, v č. 51 zaopatřováno čtyřikráte a 2. z rodiny zemřeli. Čtyřikrát v noci byl jsem volán. Co hlavní prostředek proti této ošklivé nemoci odporoučí se tichá mysl, odhodlanost beze strachu, čistota a střídmost. Tak když nemocný vrhne a průjem má, má se všecken tento vývrh a výtrusek hned políti librou železného (zeleného?) vitriolu (zelená skalice) aneb bílé skalice rozpuštěné v 10 librách vody a špinavé prádlo z těla nemocného má se ve vodě kreosotové vyvařiti. Tímto má se dalšímu rozšíření této nemoci předejíti. S Boží pomocí přestáli jsme strašnou metlu, kteráž „cholera“ slove, a nová metla se opět na nás chystá. Před slavností „Narození Panny Marie“ padla vláha z nebe, a od toho času uzavřita jsou nebesa. Mámeť již 16. října a hrozné sucho nepřipouští aby polní práce s prospěchem pokračovala. Oračka těžká, mnoho hroud, a zrníčko do země vloženo, nechce pro velké sucho ani klíčiti,onoť leží mrtvé a obávati se jest, že větší díl ani nesejde. Bohu díky ještě, že tuze málo jest polních myší. K tomu v sousedním městě Kojetíně vypukl pád dobytka, což i obyvatele sousedních dědin znepokojuje. Vůbec rok 1866 jest rokem bolestného navštívení pro lid a zdá se, jakoby se časové Egyptských se svými ranami pro nás opakovati chtěli. Aby milý Pán Bůh svůj hněv převrátiti ráčil od nás, koná se až posud v chrámě pobožnost, a sice každodenně modlíme se po mši sv. 5. Otčenášů a Zdrávas za odvrácení pádu dobytka a za dar deště. K tomu měli jsme na Růžencovou PMarii slavnost svěcení kříže na hřbitově. Byloť velmi krásné počasí. Jest již 17. listopad a mimo velmi nepatrné spršky nespadl až posud při ustavičně studeném a větrném počasí žádný vydatný déšť. Pohled na pole a osení velmi smutný, mnozí rolníci nezaseli ani to co zaseti chtěli. Smutný to čas a bolestný!! Zatím přihodilo se něco co se na zdejší faru vztahuje a o smyšlení zdejších farníků ne tuze hezké podává svědectví. Jak známo, konali Hrušečtí přípřeže jak rakousl. tak i pruskému vojsku. Nedostavše žádné náhrady od vlády a chtíce zaplatiti těm, jenž tuto přípřež pronajali, rozvrhli plat na všecky dle gruntovní daně. Podobně aby do obecní pokladny nějaký přišel peníz, určen jednomu každému jistý plat, když má podíl na „Pervisu“. Jednou večer v Listopádu přišel k faráři obecní posel s cedulkou na kteréž mu ustanoveno zaplatiti „ Válečné útraty 3 zl. 47 kr. „ a pak nová prý daň, Perwisu: 6 zl. Nemaje času ku mnohým
přeptávkám, co a jak? Dál farář poslovi peníze a on odešel. Teprv třetího dve se dozvěděl, to z přípřeže přirážka na obec rozvržená a těch 6 zl. Za ty 3. měříčky area, které farář s velikým namáháním a dovoláváním se práva a spravedlnosti pro zdejší fáru byl vymohl a kompensací za bezplatné neobmezené pastevní právo. Litoval se starosta a jemu vytýkána neznalost, nezdvořilost a nespravedlnost tohoto na fáru rozvrhu. I poukazováno při tom na §73 obecního zákona od roku 1864. Dle kteréhož duchovní správcové nemající 600zl. Ročních příjmů, od všelikých přirážek na obce rozvržených osvobozeni jsou. I vyhrožováno, že pakli farář peníze nedostane nazpět, že povede stížnost proti spáchanému bezpráví místního představenstva. Výbor se radil avšak jinak uraditi se nemohl, leč hezky zdvořile ty peníze vrátiti. Starosta přijda na fáru peníze pěkně načítal. Věru! Poměr farníků těchto duchovních dítek naproti svému knězi co duchovnímu otci není velice upřímný a srdečný. Uradili se jen něco na kněze uvaliti, stanese a kdyby ho zákon nechránil, láska farníků ho zajisté neuchrání, protože této obětivé lásky ve světě málo se nalézá. Z této události učíme se, že náš lid ku čtení zákonů žádné nemá chuti, že zákona nezná, a pak za druhé že kněze nešetří nýbrž dle pořekadla sobě počíná: „Sedíš li na řádku, drž pořádku.“ Ostatní během roku 1866 nepřihodilo se nic památného, coby poznamenáno býti zasluhovalo. Pročež můžeme chroniku tohoto roku skončiti. Amen.
Rok 1867 Strana 6 Tento rok započal s tuhou zimou, ve kteréž mnoho sněhu napadlo. Po dlouhém hodně mokrém, sichravém a studeném počasí blížilo se velice toužebně očekávané jaro. Mezi rolníkama panovala obava, že rýž následkem sucha, jakéž minulého roku panovalo hlavně v čas podzimní setby, ani nevzejde. Zatím ale pro pohody a časté deště zmocnila se nejen rýž, nýbrž všecka úroda polní tak, že v máji nejvíce studeném a mokrém lid své obilí žínal. V zahradách strom pěkně kvétl a na ovoce ukazoval. Jarní setba postupovala zdárně, ač pro mokro nemohla svým časem ukončena býti. V tomto čase vznikla rozepře mezi obcí Hrušeckou a sousedem gruntu č. 26 p. Krimerem Ferdinandem pro příkopu, kteráž pastvisko „Pervis“ na poli dělila a vedle pole zmíněného pololáníka táhla. Právě tam neměla voda žádného spádu a protož zůstávajíc státi činila jeho pole hodně mokrým a k obdělávání neschopným. Ač na záčátku onen soused s příkopou srozuměn byl, nicméně vida záhubné následky provolal komissí, kteráž zaházení oné příkopy
za právo uznala ale zmíněného pololáníka k zapravení útrat jak při vyhazování tak při zahazování odsoudila. Útraty pářily se asi na 42 zl. Kteréž Ferdinand Krimer položiti musel. Příkop vede se na starém opět místě, totiž na hranici mezi Měrovským a Hrušeckým Pervisem. Spolu spor, mezi usedlými a mezi domkaři strany dělení a poškození pozemků vzniklý, trvá až posud, ač oboje strany povolány a souzeny jsou byly na okresním úřadě v Kojetíně. Co se politiky týče, mámeť smutné a povážlivé časy. V měsíci Lednu konaly se po 6. letech nové volby do zemského sněmu, kteréž ku prospěchu strany federalistické tedy slovanské vypadly. Zatím seděl na ministerském křesle po odstoupení hraběte Belkrediho – sasík baron Benst, který jsa rozhodný a kutý Němec Slovany ku stěně přitlačiti chtěl. Volal do říšské rady do Vídně. Jelikož federalistický sněm Moravský i Český do rady voliti nechtěl alebrž adresou k samému císaři se odvolával, rozpustil ho Benst a nové volby na den 21. Března pro venkov, 26. března pro města a 28 března pro velkostatkáře položil. Strana velkostatkářská zvítězila, federalisté padli. Sněm se sešel a volil do rady do Vídně. Avšak jek viděti, nevypráví i tato ústavověrná rada Vídeňská zhola nic. Říše je na dvě půlky rozpoltěná „ Cislajtanii a Translajtanii“, Maďaři spouzí se spravedlivě rozdělené daně platiti, stříbro stojí na 30%, státní noty papírové se množí, Slovanstvo Rakouské - utlačováno. V Paříži a v Moskvě otevřeny v měsíci Máji „výstavy“, kamž mnozí odcestovali. Cesta do Moskvy od Slovanu k národopisné výstavě proniknutá, pobouřila Němce a židy. V tomto čase mluvilo se mnoho opět o válce, kteráž mezi Francií a Pruskem za příčinou země Luhumburgu vypuknouti měla. Na konferenci Londýnské prozatím sjednán pokoj. Daně v Rakousku se denně zmáhají. Dne 26. Máje opět přišla farskému úřadu poukázka, aby zaplatil daň na „ okresní přípřeže a postrky“. Obnášela sice toliko 7.1/2 kr. než krejcar ke krejcaru činí zlaté. Není tomu dávno co se platila daň silniční: 1.zl. 19kr. a tak to ustavičně jde. Otázka, zdali fara k takovým dáněm zavázána jest? A protož má farský úřad v úmyslu nejd. konsistoř odvoláním se na základní listinu, kde toliko o c.k.gruntovní dani řeč jest, apellovati, aby Hrušecké bernficium zbytečně neobtěžovalo se. Pak k naznačení ducha, jaký mezi odrostlou mládeží panuje, slouží poznámka, že na slavnost sv. Jana Nepomuckého patrona chrámu Hrušeckého, držána byla hudba v zdejší hospodě. Avšak k ránu na pondělek mezi 3 – 4 hodinou porvala se chasa vespolek tak, že z toho žaloba povstala. Mámeť v dědině několik vojenských dovolenců, a tito jsou nejhorší a nejzuřivější, činíce vždy nevoli mezi chasou ostatní. Byloť to na neděli čtvrtou po velikonocích čili dne 19. Máje. Následnou neděli tedy pátou neděli po velikonocích opakovaly se výhružky mezi chasou spěchající po odpoledních službách Božích směrem ku
Dlouhé Vsi. Věru kněz zakouší velmi málo radostí mezi svými farníky! Bůh je naprav a duchovního pastýře potěš!! Mezi tím stalo se již dříve ode mne provolání na moje farníky, aby hleděli některým krejcarem přispívati na zakoupení obrazu sv. našich apoštolů Cyrilla a Metoděje a takto aby se vyplnila mezera v chrámě u velkého oltáře. Scházeli se tedy příspěvky a po několika týdnech sehnalo se 27 zl. 58 kr. schodek k 30. zl. zapravil pisatel a tak mohlo se přikročiti k dílu. Josef Hromádka, malíř a pozlacovač v Litenčicích. maloval obraz za 30 zl. Který uváděje nám před zraky Cyrila a Metoděje a missionáře hlásající víru Kr. Ježíše našim pohanským předkům dne 4. července 1867 přivezen byl z Kojetína do Hrušky.
Strana 7 Právě toho času zaměstnán jest byl onen Josef Hromádka v Kojetíně opravováním hlavního oltáře v tamním chrámě Páně k jubilejní slavnosti, kteráž se v srpnu tam odbývati má. Meškaje tedy drahnější čas v Kojetíně maloval obraz náš tam a pročež přivezl ho Libor Sedlář, toho času starosta Hrušecký ve společnosti Jana Ondruocha pololáníka a prvního radního a Martina Říháka, pololáníka a druhého radního z Kojetína do Hrušky svoji vlastní příležitostí. Na neděli pátou po Svatém Duchu, kteráž dne 14. července připadla má býti obraz zdařile provedený se všemožnou slávou zanešen z fáry do kostela. Než ale všecko toto se stalo, odbývala se dne 3. července volba nového představenstva místního. Farář pro uvarování nejaké nevole mohší snad z jeho hlasu vzniknouti, neúčastnil se volby. Vyvolen širší výbor, z něhož starosta, 2. radní a 3.výborníků vyjíti mají. Domkaři začali dne 6. července spis v němžto žádají ve lhůtě 3. dnů výměr od představenstva, proč volební listina veřejně vyložena nebyla. Na spisu bylo podepsáno 7. domkářů, v jejichž čele stál Josef Horný. Přichodila konečně neděle pátá po sv. Duchu, a s ní připravila se fárnosti Hrušecké pěkná duchovní lahůdka. O velké mši sv. po kázání ohlásilo se to ještě jednou, že odpoledne o 2. hodině při pohodlném povětří přenesen býti má obraz ss. ap. CyrMeth. Z fáry do chrámu. Vřele očekávaná hodina udeřila. A s ní byla netoliko Hruška nýbrž i sousední Tvorovice na nohou. Bylo zde viděti i mnoho lidu přespolního. Vše ve svátečním oděvu a plno vnitřní radosti. Byla k této slavnosti pozvána i banda hudební „Zubr“ z Němčic, 17. mužů silná. Spolu sluší podotknouti, že novosvěcený kněz Jan Pěček ze Starých Tvorovic téhož dne v chrámu Hrušeckém sloužil ranní Mši sv. a pak odpoledne svou přítomností co kněz ku větší slávě napomáhal. Zač jemu jakož i za to, že v neděli ráno po mši sv. uděloval požehnání farníkům Hrušeckým, buďto vřele vydány díky! Vyšli si po 2. hodině ve slavném průvodu z chrámu do fáry, kde v síni na hezky upravených a vyzdobených nosítkách postaven byl
ověnčený obraz našich svatých patronů. Věnec ze živých květinek upletla zbožná panna Barbora Hasova vnučka Lysických jelikož se co vnučka Karla Lysického téhož času kostelníka od dětinství svého u něho zdržovala. Po modlitbě 1. Otčenáš a Zdrávas za dar sv. víry hnul se průvod ku předu na další cestě do chrámu. Byl to pohled velebný a kdyby byl zde fotograf býval, zasloužiloby to, aby se tato slavnosť zobrazila čili fotografovala. Kříž napřed, jenž se v blesku slunečném byl odrážel, za ním školní mládež pak mužská chasa, pak ženská mládež a hned za ní družičky, tj. dospělé naše křesť. panny počtem 25. v malebném svém národním kroji, červené šátky na hlavách a lelíky s pentlemi a každá svíci s květinkou, korouhve, hudba, učitel, ministranti, kostelníci, kněžstvo, 6. mládenců, hanáků to ryzých, v modrých pláštích, nesli hezky vysoko obraz a za nimi kráčelo lidstvo. Cestou zpíval se ambrosiánský chvalozpěv „Bože chválíme tebe“ a po každé složce hrála hudba slušný pochod. Věru! srdce mi plesalo a semnou bezpochyby každému nad vzorným pořádkem a vděkem, jakýž viděti bylo při slavnosti této. Přišedše do chrámu božího postavili kostelníci obraz na malý oltářík připravený v pravo od hlavního oltáře, a hned dalo se znamení ku kázání. Před a po kázání zpívala se píseň „ Ejhle sv. Velehrad jen září „ a družby sedše kolem oltáře kladly svíce k nohou sv. CyrMettoda. Předmět kázání byl „ Výklad obrazu“ na němž to CyrMettod se nám co missionaři představují. Ohnivě se mluvilo a intráda na kůru dodávaly řečníkovi většího ohně. Řeč učinila příjemný dojem na posluchače. Toť nepravím ku své snad chvále, než z lásky ku pravdě, kterouž tuto popisuji. Po kázání byla Litanie k sv. apod. Cyrmettod. Dále kancionála se slavným požehnáním. Obraz zůstal na oltáříku až do pondělka ráno, kdežto po ranní mši sv. od kostelníka Karla Lysického u přítomnosti mé a kostelníka churavého Kašpara Oulehly dle možnosti též pomáhajících na své místo zavěšen byl. Tak tedy skončil se den, jehož v pravdě učinil Pán, a podobného dne sotva že se už dočká Hruška. Bůh odplať farníkům jejich oběť a rozněcuj je k novým náboženským činům. K večeru učinila banda faráři Hrušeckému zastaveníčko, načež po obdržené slušné renumerací do domu odtáhla.
Strana 8 Právě v tomto čase mnoho se mluvilo o zavraždění Maxmiliána, císaře Mexického, bratra našeho císaře Františka Josefa a pak o purkmistru Kroměřížském dr. Benjaminu Demlu, jenž se v Dunaji byl utopil. Podobně v náboženském ohledu konala se v Římě na slavnost knížat apošt. Sv. Petra a Pavla velkolepá slavnost, při kteréž celý téměř křesťanský svět, biskupové, kněžstvo,
zastoupen jest byl. Arcibiskup Olomoucký Bedřich byl též tam přítomen. Mluví se o koncilium ekumenickém, kteréž brzy svoláno býti má. Při této příležitosti jest se mi též zmíniti katolických missích kteréž se v blízkém Kojetíně byly konaly. Toho roku totiž slavila se 100. letá památka hlavního oltáře v tamním chrámě. K tomu konci obnoven hlavní oltář, velký obraz „ Nanebevzetí Marie“ novomalován. Dne 14. srpna odpoledne započala misie vedená 2. jezuity, a trvala po 11. dnů až do 25 srpna. Farnost Hrušecká účastnila se tím způsobem, že dne 16. srpna vedl jsem malé procesí do Kojetína. Spojil jsem se s Měrovskými a u Kojetína s Vrchoslavskými. V chrámě bylo kázání pak zpíval jsem mši sv. a odpoledne, když již Měrovští a Vrchslavští byli bez kněze odešli, odešel jsem i já s lidem po 3. hodině nazpět. V tom čase panovalo hrozné sucho. Dne 28. července pršelo a od toho času udeřilo sucho. Žně mohli se ovšem pohodlně odbývati, kteréž bohu díky! bohatě vypadl. Vše se pořádně mohlo do stodol sklízeti. Nemoha vše do fární stodoly dostati, měl jsem pšenici uloženou u svého souseda Františka Vrány. Máme již 21 srpna, co toto píšu, a nebesa jsou úplně jasná, ani mračinka neviděti. Nemůže se orati, prachu na cestách veliká síla a parno, jakéž v červenci nebylo. Jest se co báti, aby ovoce, jehož nám milý Pán Bůh v tomto roce 1867 byl požehnal, následkem sucha s stromů nespadlo. Milý to pohled na stromy, jak jsme se přesvědčili konajíce pouť na sv. Hostýn dne 12. a 13. srpna. Já totiž a moji 2. bratři, histograf moravský doktor Beda Dudík, benediktin z rajhradu a Eduard Dudík, měšťan z Kojetína. Všudy veliká hojnost ovoce. Dne 24. Srpna odbývala se v Hrušce kommissí za příčinou sporu mezi usedlými a domkáři v pastevní záležitosti. Zakládali se protokoly, kteréž ale strana domkářů podepsati nechtěla. Celá záležitost vznešena na zemský výbor. V noci z 26 na 27. srpna spustil se déšť a příroda Boží poněkud okřála. Než od toho času nedál Pán Bůh žádného zase deště. Oračka a příprava ku pozdnímu setí byla těžká. Hroudy veliké a vlaha téměř žádná. Přichodil den 4. října, a Bůh dal hojného deště. V tomto čase mnoho se mluvilo o odtržení školy od církve, o civilním manželstvu, o zrušení konkordátu a pobrání církevních statků. Biskupové měli ve Vídni svou schůzi. Podobně dne 6. a 7. září svoláni byli učitelé návodem nevěrecké říšské rady ve Vídni do tohoto města aby se vyjádřili, chcou-li zůstati při církvi, čili nic. Sjeli se větším dílem Němci a Maďaři, a ty udeřila duchovní slepota. Vyjádřili se proti církvi a ve svých řečech podali důkazy , jakoby Kr. Jěž. byl v národních školách – docela nepotřebný a zbytečný. Proti jejich usnešením posílali se adresy k císaři od ostatního národního a církevního učitelstva. Dne 24. října mělo učitelsto děkanství Švábenského ve Vrchoslavicích svou schůzi, kam i Hrušecký učitel Klement Rumplík se byl odebral. Jelikož říšská rada ve Vídni a s ní mnozí jiní pokaženi
jsouce čtením špatných německých časopisů „Presse, Neue freue Presse atd. konkordát dne 5. listopadu 1855 se sv. stolicí a císařem a králem našim Františkem Josefem uzavřitý zrušiti chtěli, mezi nimiž jistý říšský rada , doktor Magerle von Mühlfeld pověstný svůj náboženský edikt byl vypracoval, a zrušením konkordátu by se 1. civilní manželstvo 2. odtržení školy od církve 3. pobrání statků církevních provádělo, tu přišlo ponuknutí od důst. konsistoře Olom. Podepsáné direktorem konsist. kanceláře Františkem Heidenreichem, by kat. kněžstvo sbíralo podpisy na adresu k císaři a králi, by konkordát nezrušil. Nevyhnutelně vedlo toto k tomu, že kněžstvo jalo se v kazatelnic poučovati lid o záležitosti této.
Strana 9 následkem toho stala se interpelací od barona Laudona z Bystřice pod Hostýnem a společníků jeho v říšské radě, totiž zdali vláda o tom ví, co se na Moravě děje a chvěli tomu odpomoci . Arcibiskup Olomoucký Bedřich a brněnský biskup Anton dostali přípis od premiérministra bar. Bensta, aby to zamezili, a představení okresů počali své přípisy po všech farách rozesílati. Byloť to právě v sobotu dne 19. října po 3. hod odpolední, když i faráři Hrušeckému doručen byl takový dopis podepsaný od okresního Mesenského z Kojetína. Ošklivá to agitací ze strany nepřátelské. Kněžstvu se připisuje jakoby kázalo proti „Říšské Radě“ jakoby nevěděla že ona zákonem chráněna jest. Okresní list nalézá se na věčnou paměť v Archivě v příhradě „Misoellanea“. Na Hody císařské, dne 20. října držel i zdejší farář Anton Dudík obšírnou řeč lidu s kazatelny proti hanebným úmyslům nepřátelské strany, vyzývaje spolu své posluchače ku podpisům adresy. Po ranních službách božích chodil obecní sluha František Matoušek s archem v dědině a k večeru přinesl podpisy počtem 176. Nebyli ovšem všichni podepsáni. Někteří byli přes pole, někteří učinili to z hlouposti, nemajíce k tomu žádné rozumné příčiny. Dne 24. října odeslala se adresa do Vrchoslavic k viceděkanu. Mnozí kněží byli obžalováni i od svých vlastních farníků, že by potupně mluvili o vládě a o říšské radě. Odsouzen františek Heidereich, ředitel konsist. kanceláře a pak nejedni kněží. To ale nedělá nic pro pravdu boží můžeme leckterou potupu rádi snášeti. V Hrušeckém okolí žádný takový pád se nepřihodil. Zatím brzy udeřila krutá zima, kteráž až do konce roku 1867 nepřetržitě trvala. Mnoho sněhu napadlo a samice výborná. Ostatně Bůh nás chránil odevšeho zlého a zachoval nás při zdraví a živobytí. Toliko v poslední den v roce umřel mimo nadání Jan Chloupek pololáník zdejší, který po několik lét místo druhého kostelního hospodáře zastával. Na vánoční svátky
měl jsem návštěvu svého bratra Bedy dr. filosofie a moravského historiografa, kteréhož jsem 30. Dec. zase do Hulína zavezl, aby se do Vídně odebrati mohl. Rok 1867 ukončen a po několika hodinách nastal nový rok.
Rok 1868 Pán Bůh ví, jaký tento rok bude! Klidně a tiše začal v zimě a ve sněhu, a v dědině také všecko – v pokoji. Tepruv asi v druhé polovici měsíce Ledna pobouřena byla dědina pro krádež kterouž jistý Jan Oral od řemesla švec a domkař z Hrušky, u pololáníka Jana Ondroucha byl zpáchal. Ukradl pobočáky nové a prodal je u městského sládka žida v Kojetíně. Brzy byl vyzrazen a tudíž četníkem do Kojetína odvezen. Než netrvalo to dlouho, a přišel opět domu. Pak 5. Februára konala se volba nového představenstva obecného. Vyvolen byl za starostu pololáník Josef Sedláček, Jan Ondrouch pololáník za prvního a chalupník Simeon Spáčil za druhého radního pak 6. výborníků. Památno, že obá radní ani čísti ani psáti neznají. Dne 8. Febr. skládal starosta přísahu na okresu v Kojetíně, kamž nový úřad s 4. koňmi ve voze byl odjel. V pondělí na to10 Febr. byla na žádost představenstva sloužena zpívaná mše svatá k Duchu sv. aby milý Pán Bůh jak představenstvo tak i poddané osvítiti ráčil, hlavně pak občanům poslušnost vštípil. Po 9. hodině ranní odvežena obecní pokladna od starého přednosty Libora Sedláře k novému, tabulka přirazila se nade dveře a úřadování počalo. S jakým výsledkem, čas ukáže. Dne 7. Febr. obdržel jsem od berního úřadu rozkaz ku placení 30. zl. „ Nachtrags Stempel“ Jest to smutná věc, an ustavičně z tohoto malého svého přijmu platiti musím. Čistý výnos nebo příjem počítati mi na 56 zl. 76 kr. kdežto já chuďas dle oučtů a po odrážce rozdivných daní a dávek na 370 zl. 97 kr. počítati mohu. Nezbývá nic jiného, leč bych možnoli, aspoň některý groš tomu dravému orlovi uzmouti mohl. Dne 14. Února skládal Libor Sedlář, chalupník a bývalý starosta v chrámě při mši sv. po prvním evgl. přísahu co druhý kostelní hospodář. Tento den vůbec byl památný v mnohém ohledě. A sice: jest to den úmrtí sv. Cyrilla, pak konali jsme na tento den 800letou památku založení biskupství na Moravě, 600 letou památku zavedení lánů, 20 letou památku zrušení roboty, a 18. letou památku zavedení samostatné správy duchovní v Hrušce. Mše sv. byla zpívána, při kte-
Strana 10 réž z moždíře se střílelo. Kostelíček byl naplněn a po evgl. držela se v pluviále od oltáře malá řeč ve kteréž se věřícím význám s vrchu uvedených událostí vysvětlil. Bylo to pěkné a lidu se to líbilo. Zatím přiklusal ten milý poslední masopust. Proslýchalo se cosi, že mládež Hrušecká v ostatky to tak zvané „právo“ držeti chce. A v skutku v pátek před posledním masopustem dne 21. Února bylo viděti, kterak chasa na čtyrspřežném vozi z Kojetína dědinou „ s pivem“ k hospodě uhání. Pak musel se každý zaručiti neb zapsati, kdo při této pohanské hře podíl míti chce. Vyprávělo se, že útraty na 60. zl. Se pářily, a podílníků bylo asi 13! Nebylo to marnotratnictví a nezbožné hejření? Za pivo, kořalku a hudbu dali 60 zl. Povídalo se, že u představeného bylo vše spraveno, že představený k této rozpustilosti a tomuto marnotratnictví své svolení byl dal. Vůbec podobá se, že starosta Josef sedláček co bratr hospodského Tomáše Sedláčka tomuto nadržovati a tudíž chlast a rozpustilost v obci zmáhati se bude. Zatím čas ukáže. V druhou Neděli po Devítníku mluvilo se s kazatelny ostře proti pohanským rozpustilostem, jakéž Bohužel až posaváde mezi křesťany v poslední masopust se páchají. A tu podala se kazateli vhodná příležitost promluviti o tanečních zábavách a o tom „právu“. Řeč kazatelova neminula se s účinkem.Úmysl rozpustilé mládeže, tuto hru hodně okázale a hlučně – s chozením s hudbou a s právem po dědině – provozovati, ochládl poněkud. I přišli v neděli ráno 3. mládenci mezi nimiž jistý Ondřej Novák z Hrušky ku faráři, kterémuž až posud nic o tom nebyli řekli na důkaz, že toho viděti nepotřebuje, a prosili, by se jim „právo„ povolilo. Ovšem že po náležité důtce s nepořízenou propuštěni byli. Než hudba hrála po tři dny v hospodě, pak řeklo se, že s právem po dědině choditi nebudou. Ale bylo to v pondělí 24. Febr. když ráno k 10. hodině začala hudba na návsi hráti. Co to? Inu, několik hudebníků kráčelo napřed a za nimi asi 10.chasníků. Každý téměř měl cigaretu, jeden nesl džbán, jiný sklénku s pivem, a jeden nesl „ferulu“. „Právo“ tedy nechali v hospodě. S tím milým „právem“ byla to švanda!! Strojil se mu na konci dědiny u Strnádků v chaloupce, pak nesl ho obecní posel hymnami a stodolou k Tomáši Oralovi č.3 a odtud zanesl se ozdobený pantlami bílými a červenými do hospody. Hudba naproti hrála. Totoť stalo se v neděli dne 23. Febr. 1868. Dobře podivný tento průvod chodil tedy v dědině dům k domu. Všudy jim ochotně otvírali dvéře, a celý sbor vešel pokaždé do jizby. Naposledy kráčel jakýsi člověk , maje kolem sebe pytel a v ruce koš, bezpochyby, aby přijímal nažebrané vejce, máslo, slaniny a snad i peníze. Na večer v pondělí odbývalo se tedy v hospodě to milé „právo“. Bohudík! že
pokoj při tom rušen nebyl. Vyluzovali se peníze jak jen možno bylo. Tak se učíme ze všeho toho,že slova kazatelova takměř pražádného nepřinesla užitku a že věčná škoda práce a usili, nevděčný lid na lepší přivést dráhu a myšlenku. Na třetí neděli postní a následné dva dni v pondělí a v úterý konala se v Hrušeckém chrámu pobožnost na úmysl sv. Otce papeže Pia IX.aby totiž Bůh církev kat. a papežskou stolici od jejich nepřátel vysvoboditi ráčil. K tomu konci byla po tyto dny vždy zpívaná mše sv. s požehnáním s N.S.O. v monstranci. Odpoledne toho dne bylo napřed rozjímání dějin církevních a sice v pondělí ze 14. století a v úterý z 18. a 19. století. Pak Litanie ke všem SS. Se slavným požehnáním. Později tepruv a sice 21. Marce došla konsist. kurenda, ve kteréž způsob a pořádek této pobožnosti ustanoven byl. Ovšem že bylo už pozdě! Po dlouhém vyjednávání a mnohém sporu mezi osedlými a domkaři přišlo to k úplnému dělení všech pastvisk kolem dědiny ležících . Dne 6. dubna 1868. ráno po 6. hodině přišel obecní posel do fáry s zprávou, že faře Hrušecké připadla část pod „Němčiskem“ kde dříve „přísady“ se byly sázely, tedy to tak zvané „přísadnisko“. Dne téhož odpoledne prohlédnul jsem tuto novou parcellu. Co zláštní zjev v roce 1868. sluší poznamenati. Zima byla krutá a stála. Skoro začala a držela téměř do konce Března. Myslilo se, že měsícem dubnem nám už nastane jaro. V pravdě několik bylo krásných dnů. Tu najednou ochladilo se a ze dne 10 na 11 dubna, právě na „bílou Sobotu“
Strana 11 strhla se v noci notná metel a chumelenice, tak že více nad střevíc napadlo sněhu. Následkem toho odbývala se slavnost „Vzkříšení“ v kostele. Přesmutný to rok! Máme již 18. Junia, a žádného vydatného deště. A k tomu ještě za příčinou stavby nové železné dráhy veliký nedostatek pracovných sil pro polní práci! Smutný to pohled na pole. Po celý měsíc Maj nepršelo, slunce pálilo a každou vláhu ze země vytahovalo. Před Božím Tělem tj. 10 Junia přišel sice déšť, ale ten byl málo vydatný. Pak co na poli a loukách, lenivě se zklízí, nelze žádných dostati dělníků. Vše se shání na dráze železné. Za 50-60kr. raději vozí hlínu na kolečkách a nebo nakládá na vozy, nežli za 40-50 kr. aby pracoval na poli. Píce bude bez pochyby drahá a nedostatek ukáže se na podzim. Byloť to 16. Junia 1868, kdaž jsem se po visitaci dne 13. Junia odbyté se svými 2. bratry byl odebral na pouť Svatohostýnskou. Počasí výborné a suché, hlavně ale druhého dne. Šťastně dojel jsem do Hrušky již. k 10. hodině večerní.
Pane bože, veliké panuje sucho. Z 29. na 30. června přišel malý déšť, a opět nic. Obilí bídné a málo. Následkem sucha nastaly žně hned po 5. červenci, ano dne 1. července žali už réž na Měrovsku. Při této příležitosti stůj zde něco zláštního: Následkem základních zákonů ze dne 21. prosince 1867 dovoleno „shromažďování lidu“. I chtěli lidi několika okresů u Hulína míti tábor čili meeting. Než z nepřátelské vládní strany jim to nepovoleno. Z Kroměříže přišel zákaz do Kojetínského okresu a z Kojetína do Hrušky. Starosta Josef Sedláček pospíšil si vůli byrokratickou čerstvě splniti. Da tudíž dál dne 24 junia o půl páté hodině ranní vybubnovati takto: Ohlašuje se, ať se žádný neopováží do Kroměříže na besedu jíti, sic bude pokutován s 200 zl. a nebo 6. neděl sedět. Jest to roztomilá svoboda v té fislajtánii, když se zapovídá a vyhrožuje, kdo chce a jak chce. Vybubnováním obalamutil se lid, který před tím tuze málo o tom milém „táboru“ věděl, a každý se tázal, jaká to beseda? Zatím zdá se, že sedlák až posud mnohem radši má onu besedu, kde se notně jí a pije. Právě dne 1. července ozývá se v dědině buben jako při komedii a zvolává osedlé do zdejší hospody, kde jim majitel hospody připravil „hody“ či tučnou večeři. To se bude jísti a píti – za darmo! Konečně dočkali jsme se úrodného deště. Byloť to 3. července na slavnost ss. Cyrilla a Metoda, an jsem já pozván byl do Čechovic u Prostějova co kazatel a oslavovatel sv. Prokopa. Odpoledne k 5. hodině jsem odjel nazpět. Od západu ale strašné, černé se vztahovaly mráky. Dojeli jsme k Novým Tvorovicím, když se zpustil notný déšť. Pršelo hodně dlouho a tak milý Pán Bůh ovlažil vyprahlou zemi. Ovšem že déšť trochu pozdě přišel. Obilí – bílé a tudíž dne 7. července uzavřela se škola a žně obecně nastaly. Cena obilí před žněmi klesla. Při nejkrásnější a nejpohodlnější povětrnosti pracuje lid na poli. Ječmene, rže i velikým dílem pšenice sečou se kosou. Kvantita o polovic tak slabá, jako roku loňského. Na jedné měřici výsevku měl jsem něco přes 1. kopu ječmene, 1. kopu rži, a 1. kopu 15. snopů pšenice. Zrno pšeničné projde. Jen by Bůh opět se smiloval a dál deště! Píce velmi málo a dobytek nemá na pastvě zhola, ale zhola – nic. Dne 22. Julia veliké panuje parno. Milý Pán Bůh až dosud smilovati se nechce. Mámeť 17. Augusta a nebe ustavičně jasné. Louky a pastviny docela vypáleny, oračka bídná a těžká. Co den očekává se déšť, zatím místo deště vítr a parno. Žně daleko zůstaly za loňskými. Úroda čítá se na malou polovici roku minulého. V mnohých v mnohých místech bude letos bída, než ještě zima přijde, budou hůry takřka prázdné. Cena obilí v stejné váze. Daní ale přibývá. Hlavně pro zdejší fáru je daň 20% ze státních obligací velmi čitelná. Ozývají se ohlasy, obzvláště v Čechách, aby se obyvatelům s daní posečkalo a se jim na 20. milionů půjčilo. Letošního roku a sice od 10-14 Augusta konal zdejší farář v chlapeckém semeništi Kroměřížském – egercicie. Sešlo se 77. kněží z rozličných končin arcidiecese a arcibiskup
Bedřich sám se jich účastnil. Řiditelem byl Karel Schneeweifs jezuita, němec. Přednášky všecky držány v jazyku německém. Psal jsem tenkráte do „Hlasu“ časopisu to katolického v Brně následovně: Jen toho žádalibychom sobě vřele na milém Pánu Bohu, aby i zde buďto úplně šetřilo se zásady: Habemus ceilesiam, non autem germanicam“ anebo by se zřídili paralelky, jak to při učitelích již skutečně zavedeno jest. Míti živé vědomí, že v Kroměříži konají se kněžské exercicie, ale cítiti sebe v cizině, jest ovšem veliká neshoda. Musí to boleti každé srdce křesťanské, vidímeli, kterak ve vlastním svém domově přece jsme ve krutém vyhnanství. Bože dej, bychom se lepších dočekali časů! Na slavnost „Nanebevzetí Marie světil arcibiskup Bedřich na velehradě v chrámě hlavní oltář. Při té příležitosti putovalo tam mnoho poutníků, mezi nimiž asi 60. i z Hrušky bylo. K večeru dne slavnostního šel farář jim vstříc a promluviv k nim několik slov, udělil jim v kostelíku sv. požehnání.
Strana 12 Konečně smiloval se Bůh, a dál deště. Dne 21.22. srpna pršelo. Na úrodu polní jakáž a posud je, dobře to účinkovalo. Za to viděti a slyšeti mnoho o ohněch, ježto ničí a kazí vesnice a města. Mezi jinými vyhořelo město Přerov strašně. Aby se veliké bídě vyhořelcův poněkud vypomohlo, konaly se na všech stranách sbírky. Aby se jednotvárný život, jakýž žíti mi jest v dědině poněkud změnil, podniknul jsem, jsa k tomu od nejstaršího bratra vyzván, s třetím bratrem dne 28 září cestu do Rajhradu, kláštera benediktinského u Brna. Najal se v Hrušce vůz za 8. zl. I s vydržováním vozky a při pohodlném počasí dojel jsem o čtvrt na šest věčer na určené míto. Z Rajhradu měli jsme dobrodiním nejstaršího bratra dostati 2. kousky hovězího dobytka z tamního chování. V pravdě byly to hezké jalovice, avšak na první hned pohled ozýval se ve mne namilý cit, když jsem povážil, že na voze veženy býti mají. Zřejmě nevyslovil jsem bohužel! Obavu svoji. Než jak pojízdný, tak šafář i všichni jichž to při nakládání 14. bylo dosvědčovali, že to bez úrazu půjde. Dobytčeti dalo se hodně nažrati a položivše je na vůz v úterý dne 29. září z Rajhradu odjely. My zatím zůstali v klášteře. Než dne 30. září ráno k 8. hodině přišla písemní zpráva, že právě ta větší a lepší jalovice mající téměř jeden rok za Šlapanicemi se nadula a zachvíli pošla. Tak jsem utrpěl znamenitou škodu a spolu se přesvědčil jakého nerozumu dopustili se ti, jenž tomu rozuměti měli. Z toho plyne naučení, nemůželi dobytek pohodlně ve voze státi, aby u přežvykování a výkalu překážky neměl, že se vždycky raději hnáti má, byťby to více požadovalo času. Dne 2. října dojel jsem po železnici nazpět do Hrušky, kde všecko při starém pořádku. Chtěl jsem až do soboty míti volno, zatím ale slavnost, jakáž se dne 3. a 4. října konala ve
Vrchoslavicích v sídle děkana střídnictví Švábenského, pohnula mne, můj termín o 1. den zkrátiti. Vysvěcoval se totiž tam arcibiskupem Bedřichem nový a krásný chrám, při kteréž slavnosti jsem i já i veškeré děkanátní duchovenstvo přítomen byl. Hezká to slavnost, kteréž se účastnilo veliké množství lidu. K této radostné události připojuju zase nějakou smutnou zprávu. V noci totiž ze 7 na 8. října hořelo v Nových Tvorovicích, když to 10. čísel popelem lehlo, a pak v Srbci fáry Pavlovské. Bylo asi čtvrt na 7 ráno, když i v Hrušce začal kostelník podivně na zvon bíti, vyzván jsa k tomu prý od sousedů na znemení, že u stoláře Matěje Hýžďala hoří!! A taky v pravdě, on běžel do Tvorovic hasiti, žena táhala se střižným zbožím po světě, a děti zůstavše doma zapalovaly sirečkami třísky a přes hořící skákaly. Jelikož zde jako u stoláře více hořlavé látky nahromaděno bylo, vzňal se v jizbě oheň, který ale bohudíky! Obmezil se na některé předměty, neučiniv žádné znamenité škody. Toť ten stolář, kterýž kdykoliv neřestné páchal opilství, vždy ohněm a vraždou své manželky vyhrožuje! Nyní výhružka jeho o zapálení měla se brzy v jeho vlastním domečku a od jeho vlastních dítek splniti. Bůh nebývá posmíván!! V měsíci říjnu slavila se v Hrušce svatba Františky Spáčilové s Františkem Křepelkou z Polkovic. Večer před oddavkama bylo slyšeti asi 2. rány z moždíře, když nevěstě odehrávali zastaveníčko. Než tato střelba se děla od obecního fojtíka Františka Matouška na přímluvu strýce nevěstina Tomáše Orala bez náležitého povolení místního představenstva. Pročež předvolán jest byl František Matoušek k místnímu úřadu, aby se zodpovídal z přestupku svého. Uložena mu pokuta 5. zl. Chválíme úplně tento rozsudek. Neboť budeli každý dělati, co se mu líbí a nebudeli na představenstvo dbáti, kam to půjde. Hlavně to milé střílení při venkovských svatbách, toby se mělo přísně zapovídati! Směřuje to proti bezpečnosti majetku i osoby. Obyčejně bývá hlava plná lihovin, málo tedy rozumu a rozvahy a odtud velice lehce veliké neštěstí vzniknouti může. Následkem železné dráhy táhnoucí obecním pastviskem či „Pervisem“ při kteréž příležitosti spor vzniknul mezi obcí a měřitelem skrz příkopu u průjezdu, muselo rozměření onoho trávníka na novovzato býti. Dne 22.23.24 října měřil lesný z Dřínova a pak dne 29. táhli účastníci cedulky v hospodě. V hospodě děje se všecko, ta jest dům obecní. Takto nahání se jen hospodskému do jeho kapsy. V tomto čase chtěl jistý domkař Šabínský udělati šenk, než ze strany představeného a bratra hospodského narazil na obtíže. Domníval jsem se, že občané fáře ponechají již ty 2. podílky v té aspoň míře a velikosti, v jaké při prvém hned měření ustanoveno bylo. Zatí se to nestalo. Podílky mnohem menší vypadly. Když faráři obecným sluhou zpráva přišla. Aby šel ku tažení losů do hospody, nešel tam, nýbrž požádal sluhu, aby za něho vytáhl. Číslo 11 hned u mostka, teda tentýž podílek, jako prvé, jen menší a pak opět číslo 11 na hoře ku Dlouhé Vsi fáře připadlo. Fára tedy jest mezi chalupníkama na
pastvisku! Sedláci jsou pyšní, oni nechtějí míti faráře mezi sevou. Dne 31. října před polednem vyznačil z rozkazu mého kostelník Karel Lysický hranici kameny při obojích těchto částečkách. Přitom sluší ještě něco poznemenati. Zdejší obročí mělo bezplatné a neobmezené pastevné právo,
Strana 13 jak to zřizovací listina zřetelně vykazuje .Pastva se zrušila a trávníkem se podělili sousedé. Co náhrada za bezplatné a žádným břemenem neobtížené pastevní právo připadla zdejšímu beneficium, jak známo část číslo 11 dolu u mostka a číslo 11 nahoře k dlouhé Vsi a pak pod Němčickem „Přísadnisko“. Z rozkazu místního představenstva házela se a čistila se příkopa zde i tam, a tu uvalila se část platu za 1. sáhu 10 kr. i na faráře. Farář to sice zaplatil, než po druhé bude se protestovati, an i náhrada žádnému poplatku jak to bylo u práva, podléhati nemá. Dne 7. decembra zuřil u nás takový víchor, že bylo se báti aby nepobral střechy na stavení a stavení sama nepoboural. Dochové střechy utrpěly znamenitou škodu. Dle novin a spolehlivých zpráv řádil tento vichor jinde zvláště kde jsou lesy, velmi šeredně a škaredě. Ostatně zima začala dosti tvrdá, zatím brzo nastal odměk, kterýž dotrval až do konce roku 1868. Ano tak teplé počasí nastalo, že děti po celý ten čas po trávníku běhajíce si hrály a lid v neděli i před obydlím sedával. O sněhu a ledu nikde ani stopy. Bůh tedy ví jak to dopadne a co tohoto mírného zimního počasí vykvete. Poprchuje občas a bláta v dědině hojnost, zláště u hospody a na Zábraní. Pro dobré cesty až posud žádného takřka není smyslu mezi občany. Tímto skončujeme zápisky pro tento rok.
Rok 1869 S boží pomocí započali jsme Nový Rok. Jaký bude, co nám přinese, kdo to ví? Povětrnosť velmi mírná,tak, že to není jako v zimě. Na dříví mnoho se ušetří ale za to obuv se trhá, an ustavičně hlavně v dědině bláto panuje. Mámeť již 6. ledna a mrázu nebylo. Ten den před tím viděl jsem na poli orati. Sládci, řezníci a všichni ti, jenž potřebují ledu, báli se, že se jim ho letos ani nedostane. Zatím ale od 10. ledna udeřila zima, kteráž s měsícem co denně ostřeji se vzmáhala. Mrázy silné a kruté, málo sněhu a dnové větším dílem jasny. Co se dříve na topivu ušetřilo, to se v Lednu dvojnásob zpotřebovalo.
Tento měsíc byl spolu pro pisatele těchto řádků měsícem zármutku. Můj stařičký, dobrý otec umřel zde ve fáře u přítomnosti svých dítek. Před dvěma léty a dvěma měsíci přivezl jsem jej z Kojetína do fáry Hrušecké. Chuďas trpěl na bolavé nohy. V posledním ale čase byl již k politování hoden. Najednou ale dostal kašel, a ten byl proň smrtelný. Dne 12. ledna jsem ho svátostí umírajících zaopatřil, nemoc se zmáhala až konečně dne 21. ledna v pánu usnul. Dne 23. ledna převezen jest byl z Hrušky do Kojetína, a na tamním hřbitově všemožnou slávou do hrobu své manželky před 23. léty zemřelé položen. Jeho syn dr. Beda František Dudík, moravský histograf, rytíř několika řádů, císařský rada, benediktín rajhradský ho pochovával, já pak sloužil zpívané Requiem Konduktem. Vůbec 6. kněží ho doprovázelo s nepřehledným zástupem lidu ku hrobu. Zima tehdáž krutá. Dejž mu Bože lehké odpočinutí a světlo věčné ať mu svítí. Třetí den po pohřebě mého laskavého otce „Vincence“ odvezl jsem svého bratra dr. Bedu Františka do Hulína na železnou dráhu, by opět odjel do Brna. Zima byla notná ale suchá. Na cestě blíž Hulína zlámala se nám náprava. Bratr až na stanici se svezl, já pak s vozkem dovlékli jsme s bídou kolesu ku kovářovi na zprávu. Pak odešel jsem na stanici za bratrem, jehož jsem ještě natrefil a pak asi o třičtvrtě na 8 hod. večer dorazil jsem bez ouhony do Hrušky. Smutno v domě, hlavně an i mé zdraví a mnohem více zdraví nejstarší mé sestry Marie dosti špatné jest. Bůh ví, nebudeli opět brzy pohřeb. Počasí nejednou se změnilo. Po 25 lednu nastal odměk, jenž denně rost. Pršky a mlhavé a při tom studené počasí nás mnohem více sužuje, nežli tuhá zima. Únorem pak rozmáhalo se blato, takže když sychravost neustávala a od 5 Února husté mlhy přikrývaly zemi a celý svět přehrozná síla bláta se udělala, kteréž bylo na překážku, že nebylo lze po několik dní ani ven vyjíti. Mámeť již 4. den, a hustá mhla působí velmi nezdravo na nás. Zatím nastal 4. Únor, den to památný, an téhož dne L.P. 869 sv. Cyrill, náš apoštol a zemský patron, v Římě byl umřel. V tomto pak roce 1869. slavili jsme 1000. letou památku jeho úmrtí. Ve veřejných listech, jako v „Olomouckých novinách“ v „Moravské Orlici“ mnoho o tom psáno a lid povzbuzován ku slavení památky této. I u nás v Hrušce uspořádala se nějaká kostelní slavnosť, taková jakáž při našich farských poměrech provésti se dá. Na tentýž den 14. Února, kterýž v r. 1869 právě na první neděli postní připadl, bylo po ranní mši sv. při kteréž svíce u obrazu
Strana 14 ss. Cyrilla a Metoda již hořela, přiměřené kázání. Odpoledne konaly se Lytanie k ss. Cyrillu a Methodu dle kancionála se slavným požehnáním. Po celou oktávu hořela svíce u dotčeného obrazu v čas mše sv. při kteréž pro neznalost jiné písně se prozatím vždy
spívala:“Ejhle svatý Velehrad už září!“a po mši svaté modlili jsme se 3. Otčenáše a Zdrávas za obrácení odloučených názorů Slovanských s přiměřenou modlitbou z knížky „Život ss. Cyrilla a Meth.„ od Václava Štulce. Účastenství ze strany farníkův bylo valné a zpěv slušný a dosti úplný. Musí se takými a podobnými slavnostmi na lid působiti, aby se vzmužil a lhostejnosti náboženské vybřednul. Spolu musí se u něho láska k vlasti a k mateřskému jazyku rozněcovati, aby se vyvětil z poroby Němců a cizáctva. Bůh dej tomu svého sv. požehnání!! Mámeť čtvrtou neděli postní či 7. Marce a matka země jest pokryta sněhovým kobercem, nebesa šedými zahálena mráky a vůbec zima panuje. Před tím asi 3.dny duli studení větrové a zvěstovali zláštní změnu v povětrnosti Teď něco zláštního: Jak ze zřizovací listiny, pak z reversu zdejšího farského obročí patrno, podsadila zdejší obec resp. osedlí obce dominikální louku „Daniel“ zvanou. V případě, že by svých povinnosti k chrámu, k fáře konati nechtěli, může se na onu louku úředně sahnouti. Zatím při nynější žádosti po rozdělení obecných pastvisk což mnoho a mnoho zavdalo příčinu k bolestým roznůškám mezi osedlými a domkaři, zadali i občané usedlí z Hrušky žádost k zemskému výboru, by se s pastviskem a obecními loukami, mezi nimiž se též „rybník s Danielem“ nalézá rozděliti směli. Při této žádosti spáchán ale škaredý podvod, totiž že neudali slavn. Zemskému výboru, že dominik. Louka Daniel gruntoknihovně asi na 2. neli na třech místech podsazena jest. Zemský výbor dovolil rozdělení. Jako kobylky padli sousedé na obecní jmění a rozděli se beze všeho, žádnému ani slova neříkajíce i s Danielem. Teď podílníci by to rádi měli za svůj soukromý a vlastní majetek. Za Daniela dávalo se napřed ostatní cíp rybníka ku Tvorovicím táhnoucí, kterýž až posud nerozdělen zůstal. Tu najednou utvořily se v dědině 2. strany: Daňhelisté a Protidaňhelisté. Daňhelisté chtěli to míti in státu quo, tj. aby louka Daniel podsazena zůstala, takto aby obecní jmění bylo větší a jednotlivci v čas potřeby aby nemuseli do vlastích svých kapes sáhati. Ti tedy drželi louku. Daniel za obecní jmění, a přece mezi nimi byli též osedlí sousedé, ano jeden z nich měl na Danielu již částku přiřknutou. Zatím Protidaňhelisté, v jichž to čele stál starosta téhož času Josef Sedláček sedlák kterýř neosvědčoval se valně co přítel chrámu a kněze, usilovali všemožně, aby místo této louky Daniel se obecné pole podsadilo. Tomu byli i domkáři na odpor. Stalo se dne 6. března k veřeru k 7. hodině když starosta s radním Šimonem Spáčilem chalupníkem k faráři přišli přednášejíce opět záležitost Danielskou. Farář podával své mínění ve způsobu návrhu, aby totiž Daniel zůstal podsazen zlášť se účtoval, takto žeby v krátkém čase, hezkého peníze se dočkali, mohouce na chrám, na fáru vydatně pamatovati a jednotlivci byliby od výdajů
uchráněni. Toť nebylo po chuti, jelikož starosta ustavičně tím se dokládal, že Daniel jest jeho, že to žádné obecní jmění. Výsledek této pro faráře velmi nemilé návštěvy byl, že starosta zapomenuv na všecka pravidla slušnosti a zdvořilosti, jakáž již co představený a vzdělaný muž k jednomu každému vůbec neřkuli ke svému duchovnímu pastýři zachovávati má, nápadně sprostě se vzdálil reptaje ještě za dvéřmi všelicos. Počal důkaz, co mu schází, čím není a že routivým neb bořivým duchem nadchnut jest. Jaro v tomto roce započalo již v březnu pěkným počasím. Duben byl mimo obyčej pěkný a stálý. Lid sel a sázel na poli velmi pilně. Obzvláště v tomto roce sázeli mnoho řepy cukrovky spoléhajíce se na dobré smlouvy s cukrovarníky. Zatím udeřilo sucho, po celý téměř Mai nepršelo. Řepa dílem sežrána od mušek dílem nesešla pro sucho. Musela se zaorávati a znovu sázeti anebo seti. Konečně smiloval se Pán Bůh a dal dne 26 Máje vydatného deště. Den na to 27. právě na Slavnost Božího Těla pršelo ještě ráno. Pro blato a déšť nebylo lze průvod odbývati v dědině ke 4. oltářům. Slavnost odbývala se v chrámě. Příroda boží ovlažená nabyla mnohem krásnější zase tvářnosti, a Bůh dá, že naše obava na špatný rok pro lid a dobytek zmírněna a nebo docela odstraněna bude. Díky pánu zato! O čemž po dlouhý již čas se mluvilo, totiž že škola odloučena bude od církve, stalo se skutečně. Následkem toho držána dne 31. Máje ráno zde u nás kostelní toliko visitace a při tom byla zkouška z náboženství ve chrámě. Přítomen byl pt. P. děkan Václav Valsa farář z Vrchoslavic. Měrovský p. farář Vincenc Marek, jakožto konkomisař a já co
Strana 15 katecheta. Zkouška výborně vypadla. Po snídani k 10. hodině odjel p. děkan zase do Němčic. Tak vykonáno vše po tichu a jednoduše. Slavnostní a veselý ráz při školních zkouškách druhdy panující úplně setřen. Dětem žádné neudělovali se odměny. Odpoledne mohlo býti asi po 3. hodině, když zkřikli, že hoří. A také skutečně děti hrály si se sirkami což ovšem nedbanliví rodiče zavinili, a jedno z nich dle výkazu Antonín Běhal nemanželské dítě, zapálil krmník v domku Jakoba Konečného. Lid se sběhl, a jelikož žádného nebylo větru a na blízku žádné hořlavé látky, obmezil se oheň toliko na krmník. Za chvilku bylo všemu konec a lid se rozešel. Dne 14. Junia odjel jsem s mladším a starším svým bratrem a se svým svatem na posvátnou horu Hostýnskou. Počasí bylo studené a měnivé. Zůstali jsme na hoře až do 18. junia. O jak často spomínám nyní na tuto horu, odkud pomoc přišla sklíčeným mým předkům! Matko Hostýnská oroduj za nás! Pohoda dobrá, na Medarda pršelo a od toho času mámeť denní takřka pršky. Řepa a jařiny napravily se!
Byloť to dne 7. července když k 1. hodině polední veřejně na návsi se bubnovalo: „Dnes odpoledne o 5. hodinách bude v hospodě svačina“.Pravda jest, že na žrádlo mnoho se mezi venkovským lidem drží. Jeli nějaký kup neb prodej, hlavně z obecního hned je svačina neb večeře. Onoť to z obecního dobře chutná. V pokročilé obci to býti nemá. Kde vězí příčina toho? Inu churaví hlava,oudové stonou též! Mohlo se to k něčemu lepšímu vynaložiti, než amor incipit ab. Ego. Břicho jest namnoze ještě bohem u selského lidu. Rád bych ale věděl, kolik domkařů a hoferů bude za stolem u svačiny s sedláky seděti?! Dne 10. července odpoledne po 1. hodině konala se školní zkouška dle nového způsobu. Mimo nadání přišel školní dozorce Karel Stejskal, profesor filologie na německém gymnasiu v olomouci k faráři, jenž právě v zahradě se nalézal. Bylo poledne právě 12. hodin odbylo. Uvitav jej co bývalého svého spolužáka z Brněnských filosofických študií uvedl jsem jej do pokoje dolu, kde právě přichystáno a polévka na stůl se nesla. Nezbývalo mi nic jiného, leč ho za jeho nevčasnou návštěvu právě o 12 hodině ke stolu pozvati. Jako se, co bylo i víno předloženo. Připíjelo se na shledanou za 24. lét. Ke konci oběda zval mne ke zkoušce školní, kteréž ale pozvání jsem naprosto zamítnul. Nenaléhal více a po chvilce odešel. Zbaven jsem byl nemilého školního inspektora, jenž národnímu školství bez pochyby tak rozumí, jako koza petruželí. Ke zkoušce sháněly se děti v nedělním oděvu, starosta a školní dohlížitel. Žně započaly při příznivé povětrnosti.Všecky druhy obilí velice šťastně se do stodol sklidily, ač na Navštívení Panny Marie, na Prokopa na rozeslání sv. apoštola trochu pršelo. Letos nebyla selská prognostika pravdivá. Úroda tohot roku byla lepší, nežli v roce 1868 ale špatnější nežli v roce 1867. Udeřilo opět sucho. Sena málo, otavy a pozdní píce ještě méně. Pro dobytek musí se hospodář na zimu více zásobiti, nežli mu pole přineslo. Dne 29. Srpna konala se slavnost u Slavikovic za Rousinovem na počest císaře Josefa druhého. Dle novin bylať to slavnost protinárodní. Uspořadatelé vynasnažovali se všemožně, aby tam mnoho lidu přilákali. I železnice z Přerova do Brna, kteráž právě téhož dne (29. srpna) otevřena byla, měla za lákadlo sloužiti. Jak se vypravuje, sešlo se tam nicméně mnoho lidu, ale ze slibu darmo jísti a píti, nebylo nic.Vůbez ukazuje se, že německá strana má u nás na Moravě vrch a že mnoho ještě času třeba bude, až by Slovanstvo pánem bylo ve vlastní své zemi. Chápu se péra, bych smutnou vylíčil událost, jakáž se byla u nás v Hrušce sběhla. Byloť to v noci z 18 na 19. Septembra, na neděli 18. po svatém Duchu, když po 1. hodině v noci začalo u nás hořeti. Tato noc byla i pro mne nepokojná z příčiny, že nemohl jsem pro jakési neobyčejné vnitřní horko spáti. Pročež spozoroval jsem ihned neštěstí. Probudiv sestru a oblekná se na honem běžím ven, bych viděl kde to hoří. Nebe jasné, měsíc v úplňku, sucho
přehrozné, vody nikde, nevelký vítr jižní, náčiní hasičské v nejbídnějším stavě, pomoc chatrná. Kterak tedy brániti. Každý chránil svůj dům.Dobytek, koňský, kravský atd. se vyháněl, lid vyburcován ze spaní byl pomaten. Než Pán Bůh chránil nás od dalšího neštěstí. V stodole Františka Petrovského pololáníka č. 39 oheň vyšel, tedy tato stodola.
Strana 16 lehla popelem, pak chytla se stodola Jana Ondroucha souseda, pak domek Františka Krejčíře, jehož to žena a 2 dítek se popálily. Rovněž shořely stodoly Martina Jiříčka chalupníka, Františka Valenčíka chalupníka a Tomáše Sedláčka hospodského. Celkem shořelo 5. stodol a jeden domek. Vítr byl přízniv, pročež další neštěstí se nestalo. Příčina, kterak oheň vypukl, udáva se jak obyčejně, že prý muselo býti založeno. Následná neděle byla velmi roztržitá an lid hasil a dusil, což bylo pro nedostatek vody obtížné. Jezdili pro vodu až do Tvorovic. By Bůh se smiloval, a dal hojného deště! Myší veliká síla, půda jako skála, nebude lze seti. Požár, jakýž v noci z 18 na 19. Septembra v Hrušce byl vypukl, zavdával příčiny k smutné události. Matěj Hýžďal, domkař a stolař v Hrušce byl hříchu opilství oddán. A tu jsa v opilství neumět hlavně šetřiti žádné slušnosti a opatrnosti. Krátce před ohněm se zase opil, a tu , jak se povídá, vyhrožoval snad v hospodě, že zapálí. Na neštěstí vyšel oheň a milý Matěj uvalil na sebe podezření, že on tohoto ohně původce jest. Následkem toho chycen a do vyšetřovací vazby do Olomouce odvezen. Výslech svědků a jiných osob nastal. Byloť to 6. října 1869 ráno k 8. hodině když i zdejší farář Anton Dudík z ruky zdejšího starosty Josefa Sedláčka obdržel „Obeslání , dle kterého se „vel. pán Pt. Dudík farář z Hrušky zve, dne 6. Října 1869 odpoledne v 2. hodině u zdejšího c.k. okresního soudu dojista se dostaviti. V Kojetíně dne 3. Října 1869. Voigt“ Nezbývalo nic jiného,leč odebrati se do Kojetína. Jel jsem s učitelem Klementem Rumplíkem, pak s Josefem Sedláčkem a Františkem Petrovským. Po 2. hodině založen se mnou protokol, jenž v podstatě takto zněl: „Já dosvědčuji, že Matěje Hýžďala neznám sice co mstivého a zuřivého člověka, ale znám ho co dobrého řemeslníka. Zdali zapálil, ač to dle pověsti lidské vyhrožoval, nemohu dokázati, myslím ale, že člověk, jenž vyhrožuje, zřídka ke skutku přichází, nýbrž že pachatel obyčejně svůj úmysl skrývá a tají“…Toť tresť mého protokolu. V tentýž smysl vyjádřil se též i Hrušecký učitel.Tím úřední má záležitost ukončena. Pak došla řada na Josefa Sedláčka a Františka Petrovského, jenž bezpochyby ku prospěchu uvězněného otce čtverv dítek nemluvili. Osobní záležitosti a spory padají zde na váhu an onen Matěj Hýžďal pro jakési
požadavky Josefovi Sedláčkovi veřejně na návsi „zlodějů“ nadál. V sobotu dne 23. Října přišel onen Matěj Hýžďal z Olomouce domu. Vše potichu. Udeřila náhle zima, dne 27 Října padal první sníh, v noci ze 28. na 29. byl víchor a metel. Sněh leží až posud, krajina úplně v zimním oblečena rouchu. S řepou mnozí na poli zamrzli. Dobře tak, aby jejich řepová modloslužebnosť trochu se potrestala! Nastal po krátkém čase odměk, poprchovalo o chvíle, následkem čehož utvořilo se veliké množství v dědině bláta, čehož hlavně farář zakusil chodě do školy. Mámeť prvního decembra, příprašek na blátivé zemi, smutný a pošmourný to čas! Bratrstvo Živého Růžence konalo na vybídnutí mé sbírky od Máje roku 1868 až do posledního října 1869, tedy celých 18. měsíců. Sebralo se 31 zl 17 kr. Koupil se za mého pobytí v Brně v posledních dnech říjnových 1869 lustr za 37zl. 21kr. s dovážkou jakož i se vší úpravou a s útratami. (Bez toho stál na místě 32 zl.) Příjem byl slabší, nežli výdaj. Vše ostatní doložil jsem já. Na slavnost „Posvěcení chrámu“ či na císařské hody ponejpruv rozžely se na měm svíce. Tedy opět o jednu ozdobu máme více v chrámě. Oučet Lustr s dovežením až do Kojetína po železnici Za skla
69kr.
Střapec
60kr.
Provaz
1 zl. 5 kr.
Zámečníkovi za trubici do klenutí Kostelníkovi za výpomoc
33 zl.50kr.
80kr.
57kr.
37 zl. 21kr. Jak řečeno, po kratičké zimě udeřil odměk, načež bláta v dědině přibývalo. Pršky a smutný, přešmourný čas trval po celý měsíc December, tak že člověk pro přešpatné cesty jako v zajetí doma trvati musel. Cesta do školy z fáry bývala hrozná, hlavně u výměny jistého Tomáše Orala
Strana 17 utvořila se propast, kde člověk úplně v bahně uviznouti mohl. Na sv. Štěpána ve svátky dostoupilo blato svého vrcholu. Téhož svátečního dne uspořádal se ode mne školní mládeži ve škole o 5. hodině večer „vánoční strom“. Slavnost zajisté jížto Hruška nikdy ještě nebyla viděla. O ¾ 5 zvonilo se téhož dne klekání, a nedočkavá mládež sešla se v úplném počtu do školy. A poněvadž pozvání na farníky s kazatelny se bylo učinilo, tedy sešli se i tito v hojném počtu. Strom se koupil, připravil a okrášlil, navěšelo se na něm perníku, cukroví atd. Modlili
jsme se společně „Anděl Páně“ pak byl proslov mluvený ode mne, pak následovala deklamovánka „Překvápený Ježíš“ přednešena od školačky Pauliny Balášové, píseň na štědrovečerní strom, deklamovánka „ušpiněné děti“ přednešená od školáka Bartoloměje Matouška, který téměř jediný v Hanáckém kroji chodí, ostatní děti jsou již zpanštily, opět píseň díl druhý zase deklamovánka „otrhaná děvečka“ přednešená školačkou Teresií Balášovou, pak celá píseň, doslov, modlitba a posléze rozdávání dárků. Mnoho dárků přišlo do nepovolaných rukou. Slavnost dobře vypadla a zůstane pomátkou předně na lásku, jakož pisatel vždy v srdci svém chová ku školní mládeži, pak za druhé na rok 1869. Tento byl památný“ 1. tisíc lét od úmrtí sv. Cyrilla, 2. Konal sv. Otec papež Pius své kněžské druhotiny a 3. započal 8. prosince církevní sněm v Římě. Odpustky udělují se na způsob milostivého léta od 1. Junia začínaje. Toto vše podotknuto v mém doslově. Útraty, jež se na 5 zl. Pářily, nesl jsem sám, což mi Pán Bůh odmění, pevně doufám. Prognostikon. Na sv. Kateřinu , tedy 25. Novembra chodila husa po blátě, pročež měla by na vánoce choditi po ledě. Zatím ve svátky vánoční bylo bláta do Boha. Na Jana pak udeřil mráz. Tohoto dne může již husa trochu po ledě choditi. K polednám opět blato. Novinka:V měsíci prosinci přešla honba na příčinách Hrušeckých do rukou obce. Jistý Josef Beneš pololáník ji pronajal, jak slyšeli , za 72 zl. Ročně. Rolníci vybrojují se puškami. Končí se rok 1869. Nic důležitého se více nepřichodilo, toliko mluvilo se a konaly se znenáhla přípravy ku sčítání nebo popsání lidu, kteréž započne nastávajícím rokem 1870. Podobně na slavnost sv. Štěpána sloužena mše sv. v novém ornátě barvy červené, který zbudovali sousedé za ony peníze, ježto jim za pronajatou honitbu byly připadly. I farář obětoval svůj podílek na to mešní roucho. Stálo 42 z. a koupeno v Olomouci již požehnané od představeného semináře Hansa od kostelníka Kašpara Oulehly. První dobrý skutek, kterýž se byl stal chrámu božímu za vlády starosty Josefa Sedláčka. Tímto ukončujeme chroniku pro rok 1869.
