f) Jaké jsi měla představy o práci zdravotního klauna předtím, než jsi ji začala dělat?

Příloha č. 1 Seznam použitých otázek

I.

Já a sebepojetí

a) Co jsi dělala předtím, než ses stala zdravotním klaunem? (vyprávěj příběh svého života, před zahájením práce zdravotního klauna) b) Jaký jsi člověk - jak by ses popsala? c) Co si o tom, že děláš zdravotního klauna, myslí tvé okolí? (rodina, přátelé, partner a další lidé, se kterými jsi v kontaktu? d) Co si o tom, že děláš zdravotního klauna, myslíš ty?

II.

Casting, výcvik, představy

a) Co tě ke klaunění v nemocnici přivedlo? b) Podle čeho sis vybrala tuto organizaci? c) Jak probíhal casting? d) Jak ti při tom bylo a co se po tobě chtělo? e) Jak probíhal výcvik na práci zdravotního klauna? f) Jaké jsi měla představy o práci zdravotního klauna předtím, než jsi ji začala dělat? g) Liší se tvé původní představy od reality?

1

III.

Práce v nemocnici

a) Co dělá zdravotní klaun? b) Která činnost na klaunění tě nejvíc baví dělat? c) Jak se připravuješ na návštěvu nemocnice? d) Co ti usnadňuje práci zdravotního klauna? e) Co ti práci znesnadňuje? f) Co ti práce zdravotního klauna přináší? g) Co to s tebou dělá, když za to dostaneš peníze? h) Co ti práce zdravotního klauna bere? i)Podle čeho poznáš, že děláš práci klauna dobře? j) Co by ti nejvíc chybělo, když bys přestala dělat práci zdravotního klauna?

IV.

Náročné situace a vlivy

b) Jsou situace, kdy se při klaunění necítíš dobře, co s tím pak děláš? c) Co ti pomáhá vyrovnat se s blízkostí smrti a těžké nemoci v nemocnici? d) Máš nějaké vlastní zkušenosti, které při vyrovnávání hrají roli? e)Podle čeho poznáš, že už práci zdravotního klauna nemůžeš dále dělat?

2

V.

Příběh klauna

a) Jaký je příběh tvého klauna? b) Jaký je tvůj klaun? c) Jak to děláš, když se měníš v klauna? d) Na co myslíš, když klauníš? e) Jak odkládáš svého klauna a měníš se zpátky v sebe sama?

VI.

Organizace a klaunský partner

a) Jak tě podporuje v práci zdravotního klauna organizace? b) Jsou pro tebe důležité vztahy s ostatními klauny? c) Co to pro tebe znamená, že pracujete ve dvojici? d) Jaké jsou výhody práce ve dvojici? e) Jaké jsou nevýhody práce ve dvojici? f) Jak vnímáš svou roli v nemocnici, kde je tvé místo v nemocniční hierarchii?

VII.

Kolegové klauni

a) Jak bys popsala své kolegy klauny? b) Myslíš, že jsou mezi nimi nějaké rozdíly? c) Jak bys je charakterizovala? 3

d) Je někdo, kdo tě inspiruje? e) Je někdo, koho bys spíš napodobovat nechtěla/nemohla a proč? f) Poznala jsi někoho, kdo to přestal dělat, proč?

VIII. Přesah a) Co je nejdůležitější věc, kterou by měl vědět člověk, který by chtěl pracovat jako zdravotní klaun? b) Jaký by měl být a co by měl umět? c) Jak vidíš budoucnost zdravotních klaunů v nemocnici? d) Můžeš kompetence, které jsi získala jako zdravotní klaun využít jinde?

4

Příloha č. 2 Komentované transkripce rozhovorů: Respondentka č. 1.

Tutů

Co jsi za člověka? Aha... noo, přímo taková na tělo? (smích) Dobře, no. Já jsem takový trochu veselý člověk. (smích) Dělám jenom věci, co mě baví... No a jako obecně jako, jak dělám spoustu věcí, tak toho mám hodně a různorodý věci dost. Jsem hodně aktivní, když to tak řeknu. Ale jako aktivní jen v těch věcech, co mě baví, jinak jsem i trochu líná. (smích) Jo a jsem spokojená a šťastná. Mám ráda děti a zvířata a i obecně lidi, no... když na to přijde. (smích) Jsem extrovert, jako tak... bych to tak viděla. Jsem taková alternativní (pauza) jakože si to dělám všechno nějak jako po svém. A myslím, že jsem hodná. A to je asi všechno... už... nebo nevím. (pauza) To by ses musela zeptat asi někoho, kdo mě zná... možná by ti řekl, že to tak není. (smích)

Co jsi dělala předtím, než jsi se stala klaunem? Tak předtím... hmm ani už nevím. Studovala jsem a pracovala... ale to dělám i teďka. (smích) Jako předtím jsem dělala hodně věcí... Pracuju s dětmi na krizové lince. To mě baví a to dělám pořád, ale co jsem dělala předtím. (?) Tak nějak jako různě... v sociální oblasti no a taky hlídám malé děti. To jsem dělala už i předtím. (pauza) Já jsem jako hodně veselá, vždycky jsem byla tak trochu klaun. Tohle mi akorát tak sedlo... teď jsem konečně na svém místě (smích) a vesmír je v rovnováze. (šašek, smích)

Co si o tom, že děláš zdravotního klauna myslí tvé okolí? Já myslím, že dobrý, že jsou jako rádi.. (smích) Jsem z lékařské rodiny a dělat zdravotního klauna je asi moje jediná šance, jak se vetřít do nemocnice jinak, než pacient (smích) Né, vážně... já myslím, že máma je na mě pyšná, ale jako neříká mi to, já si to jenom myslím... ale 5

asi jo... Brácha to moc neprožívá, protože on je jako doktor... tak jako mě asi nebere moc vážně, že jako chodím šaškovat do nemocnice, jako: nó, dobře a co jako? (šašek) I když on je asi taky takovej veselej pan doktor, co jsem slyšela ty příběhy, jak dělá srandy s pacientama, tak je to asi fakt v rodině. (smích) Jako dělám to kvůli sobě a hlavně kvůli dětem. (pauza) Ty děti se na mě koukají pěkně a to mi stačí. Teda většinou. No a přítel, ten je asi dost nadšenej, protože má o tom takové jako... hmm jako heroické představy, tak ho v tom nechávám... jak zachraňuju děti. (smích)

Co si o tom myslíš ty, že děláš zdravotního klauna? Já si myslím, že je to jako super! Nedělám to moc dlouho, tak rok a něco... počkej (pauza) jo, tak rok a půl. Ale pořád se mě jako to prvotní nadšení nějak.. jakože drží, páč když děláš věc, která tě baví a která má smysl a přesah a navíc se super bezva lidma... Navíc.. to ty klauni, to jsou fakt magoři!(smích) A ták hodný lidi to jsou... si fakt myslím, že jinde takové lidi potkat nemůžeš. (pauza) Jsem tady fakt moc ráda...protože.. protože jako (pauza) mi to sedí a nějak se tím stávám kompletní, když sem chodím, rozumíš mi? Je to super. Otevřel se mi tím novej svět. (E) Tak a dost, už jsem nějaká dojmutá. (smích)

Co tě ke klaunění v nemocnici přivedlo? Tehdy spíš kolegyně z práce, dnes už kamarádka... mě k tomu přivedla... To už jsou teďka skoro tři roky. Ona tady už pracovala a mě se to moc líbilo, jako ta vize.. že jdeš si zablbnout s děckama do nemocnice a jako ještě tím děláš dobrou věc, že je jako pobavíš a to, no...sebe taky pobavíš, ale to jsem tenkrát ještě nevěděla, jak moc se tady jako pobavím. (smích) (pauza) Je ale taky pravda, že jsem z toho měla docela respekt, protože to už není jen tak jako... jako jít mezi ty nemocný a smutný děti a já nemám ráda nemocnice... navíc... ten smrad dezinfekce a ty ksichty vážný, důležitý (smích) Jako neměla jsem pocit, že by to mohlo fungovat. A teď jsem tady... no chápeš to.(?) A teď jsem tady a je to moc fajn. Jsem ráda, že mě do toho ta kámoška přivedla a že jsem nakonec neposlechla ten pud sebezáchovy jako... který říkal, abych sem jako nechodila. (smích) Takže to byla z části kamarádka a z části něco ve mně, co chtělo blbnout a dělat dobrou věc.. a tohle se zdálo jako docela dobrá, jako.. příležitost, nebo možnost.

6

Podle čeho sis vybrala tuto organizaci? Organizaci jsem si ani nevybírala.. Popravdě jsem ani nevěděla, že mám na výběr. (smích) Jak to bylo všechno přes tu kamarádku, tak jsem to nějak ani nestihla zaregistrovat, jestli je ještě něco dalšího a není.. jako ty organizace. Ale jako teď už samozřejmě vím, že je jakože víc těch organizací, co to dělaj... Ale je taky pravda, že podle toho, co jsem slyšela, tak ta naše, jako Doktor Klaun je stejně nejlepší organizace (smích). Ale to jako fakt, to neříkám jen tak, jako srandu, jako že se teď směju... ale prostě jsme nejlepší. Jakto, že jste nejlepší? Noo... protože jsme jako tak správně namixovaný, jakože... jak tu máme holky a kluky co maj to herecký vzdělání, nebo ani ne to vzdělání... to bych kecala, to nemá nikdo (smích)... ale jako víš, jak to myslím... hmm jakože jsou to umělci nebo tak a pak jsme tu my, jo (?), jakože socky a učitelky, jako holky co pracujou s děckama. A to je jako dost unikum, že vlastně jsme tak jako namíchaný... Že jako jak pracujeme v tý dvojici, že se jako doplňujeme... je to bomba! Já jako osobně se dost věcí naučila přímo od Koko, jak s ní chodím a jak je herečka a myslím si, že i ona se jako učí nějak jako vnímat víc tu situaci... hmm... jakože víc lidsky, než jako herecky. Jak je zvyklá... jak musí pořád prodávat ty svoje dovednosti... noo, tak dost zpomalila a jde vidět, že nám to spolu jako jde... že jsme se asi jako sladily víc a pak to pěkně šlape. Vím, že třeba Zdravotní klaun to tak nemá, to jsou jako herci jenom... co mají školy jako DAMU, FAMU a že jsou s nima jako i míň spokojený, jako ty nemocnice, myslím... jako to jsem slyšela. Takže kdybych věděla, že mám na výběr, stejně bych šla sem. Navíc jsou tu super lidi, hrozně mě bavěj ti naši klauníci, jsou to všechno kamarádi a bezva lidi. (pauza) Navíc jako ta bouda, co na náš ušili… no to byl hnus, to víš? Že se nás pokusili jako zrušit, aby byli jediný, co dělaj klauny v nemocnici.

Jak probíhal casting? Noo.. vtipně. V ten den, kdy to mělo být ten casting, tak já měla chřipku a neměla jsem nic připraveného. Všechno se to proti mě spiklo ten den, mi přijde. (smích) Tak ráno volám Rafaelovi, že mi je blbě jako něco a že jestli to nejde ještě nějak... jako přehodit. A on má takovej jako dar, aby se člověk jako přestal bát, že to bude blbý a hned jako si člověk říká, že teda jo... On to prostě umí udělat i po telefonu, že se cítíš hned dobře. Že kvůli němu jenom jsem tam ten den šla, no... A teklo mi z nosu a z očí a jak tam byla ještě ta klimatizace na plný pecky, tak jsem myslela, že se zblázním.. Já ani jako nevím moc, co se tam dělalo... hmm... (pauza) Jsme si jako trochu povídali, proč jako to chci dělat a co dělám teď a co jako umím. 7

Tak to bylo rychlé, protože já v té době neuměla nic. (smích) Ale myslím, že bylo dobré to improvizační, to mě bavilo... Jako jak jsem měla předvádět jak je něco něco jiného a zahrát s tím tu scénku. Ono jako to improvizační... jako ta improvizace je asi v nemocnici to nejdůležitější: aby byl člověk jako pohotovej a vtipnej a uměl zapojit, co přináší ty děcka a pak tam s nima u toho zůstal. No... hmm... a taky jsem jako měla říct nějakou básničku myslím, jakože pohádku, ale to jsem totálně zvrtala, ale to asi nevadilo, když mě pak vzali... (smích) (pauza) Týjo, oni se vlastně i smáli... teď mě teprve došlo, jestli si jako hnedka neříkali: Noo, ta je tak marná, až je vtipná! (smích)

Jak ti při tom bylo a co se po tobě chtělo? No tohle no: ta pohádka, improvizace, nějaká motivace jako.. proč to chci dělat a... nevím. To je asi tak všechno.

Jak probíhal výcvik na práci zdravotního klauna? Noo... ten výcvik byl vtipnej, protože jsem nic neuměla, takže jsem se musela naučit úplně, ale úplně všechno. To byly balónky, kouzla, scénku s rekvizitama... a trochu malování na obličej... Hodně jsme řešili toho mýho klauny taky, noo. Jako jak bude vypadat, nosila jsem i různý jako kusy oblečení, co by se daly použít na toho klauna. Noo... jak se bude jmenovat taky, jsme řešily. Chápeš ne, já jsem z toho byla úplně paf a jako... jsem myslela jako, že jsou to jako fakt magoři (smích)... že si mám vymýšlet klaunský jméno.(?) Bylo to pro mě ze začátku těžké, no. A neměla jsem to hnedka, až po tom workshopu co byl na to zaměřenej. Noo... (pauza) jinak jsme se s tou Melisou scházeli třeba třikrát do měsíce v nemocnici, nebo na Kladně... tam jsme taky jednou jeli. Nevím no... kolikrát to bylo, ale třeba desetkrát, plus minus, tak nějak. No a vždycky to bylo jak ve škole, že mi dala na konci toho setkání jako nějakej vtipnej úkol, jako třeba naučit se do příště kouzlo, nebo nějaké nové zvířátka z balónků a pak to jako na tom dalším setkání... že ji to jako ukážu, jak to už jako umím, no. Jak ve škole prostě, no... vysoká klaunská. (smích) Takže celkově fajn to bylo.

8

Jaké jsi měla představy o práci zdravotního klauna předtím, než jsi ji začala dělat? Noo, tak já znala tu kámošku a viděla nějaké fotky a přišlo mi to takové jako dost profi... že jako jsem měla trochu strach, jaké to bude, a jestli to zvládnu taky. Že jako jsem tam byla jednou s nima na kukanou a viděla to a přišlo mi, že ví, co dělaj a je to celé takové řízené a vědomé.. Prostě jsem na ně koukala jak na bohy, že to prostě dělaj a že to umí a tak... Týjo, myslím, že jsem se i nějak jako trochu rozbrečela dojetím, jak tam byl nějakej chlapeček na hadičkách a holky tam pro něj udělaly takový srandy a fakt se smál... tak, bylo to moc hezký. (E) Tak jsem jako bokem si trochu uronila, ale jako spíš jako že mi to přišlo fakt pěkný a byla jsem šťastná. Tak nevím, jestli to byla jako představa, ale zvenku to tak na mě působilo, no... že to jsou jako brutálně dobrý profíci.

Liší se tvé původní představy od reality? Noo... právě v tomto. Jako je to profesionální, to jo, a zároveň... tyjo, jak už umíš ty dovednosti, tak se na to nemusíš už tolik soustředit a pak jako je to takový jako (pauza) volnější... no... a víc se můžeš jako soustředit na ty děti a jejich rodiče, noo (pauza) a taky se bavit, no.. Já vím, že se furt opakuju, ale je to fakt super práce. To je pořád stejný no, jen že jsem měla jako pocit, že to jsou fakt profíci a že já to nikdy jako nezvládnu jako oni a pak... no jako.. dobrý to je, no.

Co ti pomáhá vyrovnat se s blízkostí smrti a těžké nemoci v nemocnici? Co mi pomáhá, no.. jako hodně mi pomáhá parťák klaun. Jsme na to dva a pak to můžeme hned probrat po práci, že máme takové jako psychohygienické čtvrthodinky po.. jako, že jak se převlíkáme, že to můžeme ještě probrat. Smrt jako úplně necítím, ale je to nemocnice no, tak to k tomu nějak patří. Ale jako je pravda, že takovej nějakej zážitek se smrtí jsem měla teď o Vánocích a bylo to dost drsný, páč na Štědrý den jsme šly a normálně na dvou odděleních... hmm... jako co tam chodíme, umřely dvě děti... hodně malý a to jsem tam jako hodně cítila jako tu... smrt. Se to prostředí pak hodně změnilo, ty sestry byly takový jako bolavý a tichý, ale nedávaly to jako na sobě znát, jen byly jiný, no... No a tehdy jsme to vyřešily tak, že jsme fakt obešly celou nemocnici, jako... úplně všechny oddělení a fakt jsme si daly záležet, abychom to tam zvedly, no. A to mi hodně pomohlo. Takže čím jako je to 9

těžší, tak o to víc klaunit jako... jakoby to vyvážit, to neštěstí. To tenkrát pomohlo. Jinak já jako normálně, jako občansky nebo... jako sama za sebe, nemocnice nemusím.

Máš nějaké vlastní zkušenosti, které při tom hrají roli? Když mi bylo kolem dvaceti, skoro jsem umřela na zánět slinivky, no. Já sama se v té pacientské roli dobře necítím.

Co dělá zdravotní klaun? Blbne... hlavně teda blbne no - páč musí, má to ve smlouvě. (smích) Tak je tam pro ty děti a taky pro rodiče, protože jsou tam často s těma děckama taky rodiče. Noo a co dělá? Dělá, co je zrovna potřeba. V ambulanci je to jiné, tam je to taková rychlá práce a rychlá sranda. Uděláš rychlé kouzlo, nebo... ty balonky nějak rychle, protože nevíš, jak dlouho... nebo spíš jako... za jak dlouho to dítě vyvolají a bude muset pryč. Takže se víc jako otáčíš a makáš, abys stihla všechny ty děti a nějakýmu si jako nestranila, žejo. No a taky na pokojích, kde jsou ty děti a ležej je to jiný... protože tam máš času dost, a můžeš dělat srandy se všema těma děckama jako... co jsou na tom pokoji jako, myslím. Tak tam si klidně dáš ten čas a vytvoříš klidně nějakou fantazii a v tom pak jseš s těma děckama. Třeba hrajeme, že jsme ufoni a přistáli jsme na Zemi a mluvíme spolu jako tím vymyšleným jazykem a ty děcka to s náma hrajou, no. Prostě děláš srandy no... že je chceš vytrhnout z toho, že jsou v nemocnici. Že chvilku jim umožníš, aby bylo hodně po jejich a užili si to. Zapojíš ty rodiče a prostě vymýšlíte společně i nějaký lotroviny, ale potichu... (smích) No, někdy to nejde potichu, ale snažíme se.

Která činnost na klaunění tě nejvíc baví dělat? Která činnost, jo? Tak nejvíc mě baví ty improvizace - když jako... jako když přijdeš tam k tomu dítěti na pokoj a ono tam má nějakou jako svoji hračku a ty ho jako zapojíš do nějaké zábavy skrz tu jeho hračku, jo? Třeba holčička měla tak nějak... nevím, třeba osm let a zrovna si jela v tom, že si hraje jako na obchod. A my jako hned, že si jdeme nakoupit, že jsme slyšely, že má dobré ceny. Prostě to byla sranda a holku to bavilo a i nás, že to bylo jako její, no. Takže tohle mě hodně baví... No a z těch dovedností to mám hodně v těch balóncích...že mě to baví. A což je jako teda paradox, páč jsem se předtím hrozně bála praskajících balónků. 10

(smích) To byla pro mě taková terapie jako... že když to teď praská, tak to semnou už nic nedělá. (smích)

Jak se připravuješ na návštěvu nemocnice? Tak nevím no, asi nijak zvlášť. Jenom si musím přichystat kostým a trochu ho jako předtím... aspoň vyvětrat. (smích) (pauza) No a jinak nevím... těším se, takže se jako připravuju mentálně, že to bude zase bomba a že si s děckama užijeme srandu a budeme dělat bordel a tak, no.

Co ti usnadňuje práci zdravotního klauna? Co mi ji usnadňuje, jo? (pauza) No, rozhodně kolegové klauníci, jak jako stojíme při sobě, to je moc fajn. Že víš, že ti někdo jako kreje záda a jste na to dva. A taky jako Rafael je moc fajn, někdy až moc fajn... jako on fakt kolem sebe vytváří takové jako mikroklima, nebo jak to říct... že když s ním mluvíš, nebo tak, že máš pak takovej jako pocit, že je všechno v pohodě a tak... (delší pauza) A taky ty workshopy jsou dobré, že je jako dobré, že se máš furt kam jakože posouvat a můžeš se zlepšovat a když se zlepšuješ, tak můžeš pak třeba zase víc... hmm... jako víc si užít ten čas s těma děckama, když jako jsi lepší v těch dovednostech. Takže tohle, no... No, jakože jim pak můžeš nabídnout víc věcí, co umíš a jako je tím víc i pobavit. To je jako taky právě důležité mít těm dětem co předvést a jak je zabavit. Někdy ta improvizace nestačí, už, no. To jsou takové ty situace, kdy to děcko tam je hospitalizované třeba měsíc a ty jako už toho nemáš moc co nabídnout, že už to všechno vidělo a tak. Tak musíš vymýšlet a na to je právě dobrý, když toho umíš hodně.

Co ti práci znesnadňuje? Mno, tak dvě hlavní věci. Protivný rodiče a takovej jakoby trochu.. sebestřednej personál. Rodiče jo, tak to se mi jako stalo, že v čekárně byl chlapeček a byl tam s tatíkem a chlapeček jako zvědavej, co tam ty klauni jako dělaj a nakukoval a byl takovej jako přístupnej, ale ten tatík ho nenechal jít za náma. Tak když nejde Mohamed k hoře... tak jakože se k němu přesunu a udělám mu aspoň jako ten blbej balonek, žejo... A tak tam jako dojdu a že už se klasicky ptám, co by chtěl a on mlčí a kouká na mě a na toho tatu, co on na to. A tata na to, že nic nechce. Tak z legrace říkám, že mu teda nic dělat nemusím a jen klukovi teda. Kluk se 11

zasmál, tata mě spražil pohledem. Tak jsem udělala jen ten jeden balonek a zmizela jsem... to je pak škoda, když potkáš takovýho blbce. Toho kluka mě bylo líto... Nojo, život. (pauza) No a pak ty sestry naprdnutý. Děláš srandy, děcka se smějou a pak přijde sestra v kyselým obličejem, že jako rušíme, že máme být zticha. Jako já jim na jednu stranu rozumím, ale dá se to říct i nějak pěkně... Páč, jak tam takhle vletí s tou kyselou prdelí, tak je v tu ránu po náladě a už pak jen jako hlídáš, abyste moc nehlučeli. No a pak v takovejch podmínkách pracuj, když náš jedinej funkční nástroj je smích. (smích) (pauza) No a někdy ještě, když nás jako apriori odmítnou už v těch dveřích, no... že jako nás tam nechtěj na tom oddělení, to úplně vidíš. Sestra naprdnutá a že se jde zeptat doktora a už ji slyšíš, jak říká tomu doktorovi: Nó, já si myslím, že by to nebylo dobrý... a tak jako kolikrát kvůli tomuto tam pak k těm děckám nejdeme a je to škoda.

Co ti práce zdravotního klauna přináší? Mám pak ze sebe takovej dobrej pocit, protože je to práce, která má smysl. Ale co je zajímavý, že už jako se do nemocnice fakt těším a hrozně si to užívám. Pro mě je to už takovej rituál jednou týdně do té nemocnice jít. Je to prostě takový dobrý zvyk a má z něj užitek jak dítě, tak já.

Co ti práce zdravotního klauna bere? Práce mi bere asi trochu volný čas. Jako i když to dělám ráda, tak se tam do tý nemocnice musím nějak dokodrcat a ta cesta je taková jako… no otravná. Jinak mi nebere nic, jenom dává. Jo... ze začátku mi to bralo dost energie, než jsem se naučila ty fígle. Ta energie byla zaplacená spíš za ty nervy, jestli něco nezvořu, ale teď už je to jedno, páč i když to třeba zvořu, tak vím, tak prostě vím, že si s tím poradím a nějak to zahraju do autu nebo do fóru. No a teď už mě to spíš jako nabíjí... že tam s těma děckama jako... hmm, že jsme tam spolu a blbneme a to mě teda pořádně nabíjí.

Co to s tebou dělá, když za to dostaneš peníze? No, tak prvně já vůbec nevěděla, že za to nějaké peníze budou. Šla jsem do toho s tím, že to je prostě právě jako ta dobrovolná činnost a jako zadarmo, že to budu dělat. No… a pak už jsem to dělala nějak dva tři měsíce, ne počkej, to jsme se ještě školila... noo a pak jsem podepsala 12

jako tu smlouvu a byly tam jako prachy, že... no, jako napsané, tak na to koukám a jako potěšilo mě to, jako... to bych kecala, když bych řekla, že ne. Je to takovej příjemnej bonus k tomu všemu, co to přináší. Takže dobrý.

Podle čeho poznáš, že už práci zdravotního klauna nemůžeš dále dělat? No, tak o tom jsem zatím popravdě nepřemýšlela, jako... Podle čeho bych poznala, že mám skončit, jo? (pauza) Asi bych na to už neměla čas a musela bych skončit… nebo bych se třeba odstěhovala někam, kde nejsou nemocnice. (smích) Néé, já fakt nevím... Nechci to přestat dělat, nebo spíš jako že teďka není důvod o tom takto přemýšlet, takže nevím. Možná, když bych byla nějak jako nemocná, tak abych nenakazila ty děti, ale to je.... že jako přechodně bych to jen přestala dělat. Vždycky můžeš do tý nemocnice jít a někoho potěšit, i když už budeš starej a vypelichanej klaun... si to takto myslím, no.

Co by ti nejvíc chybělo, když bys přestala dělat práci zdravotního klauna? Nooo... tak celkově všechno. Hlavně být klaun, vyblbnout se. To klaunění v nemocnici, to je pro mě takovej jako hodně světlej bod v životě, joo? Ne jako, že jinak by to byla doba temna, to nee, ale prostě si nějak zvykneš, že v pátek dopoledne budeš šťastná. (smích) Tak je to už pak taková jako droga, že už tam jako chodíš, protože by ti to už jako chybělo jo, že bys neklaunila. Někdy si jako říkáme s tou kolegyní, že jeden týden nemůžeme a tak to ještě zkoušíme třeba přehodit na jinej den no... hlavně, abychom šly. Jednak kvůli dětem jako, to je jasný, ale i kvůli sobě mi došlo, jo. Že je to pro mě prostě důležité tam jako chodit. Prostě už součást života.

Jaký je příběh tvého klauna? No, tak můj klaun je ještě takové mláďátko. (smích) On jako je ještě takový mladíček, nebo spíš jako děvčátko... (smích) On jako vznikl na jednom workshopu, kde to byla jako za úkol, že si máme jako v sobě toho klauna najít a nějak se s ním spojit, takže takový jako skoro spirituální zážitek, jo? No, tak někdo si hledá vnitřní dítě a my jsme jako hledali toho vnitřního klauna v sobě. Tak to jako bylo takový hezký no, že jsem ho jako našla. A od té

13

doby to spolu tak nějak jako koulíme. V podstatě se dá říct, že on je takový jako... moje rozpustilejší verze a má teda lepší nápady no a je vtipnej, má rád děti. Jaký je tvůj klaun? Začínal teda jako úplný nontudum... jako hňup, ale vypracoval se. (smích) Jako teď že už není úplnej prosťáček, ale občas něco i vymyslí, takže... jako je dobrej, no. Je takovej hodně veselej, hodně se směje a dělá si srandu z rodičů dětí, jako s těma děckama. No a taky si s dětmi rád hraje. Vymýšlí různý hry a soutěže, no a blbosti prostě. Jako, že třeba půjdeme na draka a pak tam s těma šavličkama z těch balónků jako... (šašek, smích) Taky jako ten klaun, on jako si nemusí nic tolik brát – dítě bez ruky? No a co… Jako normálně by tě aspoň trochu jako zarazilo, ale on to jako neřeší. A taky si může dělat z dětí a rodičů srandu. Že tě jako ten klaun chrání před tím okolím a zároveň ten humor mu dovoluje do toho prostředí vstupovat hodně, hodně. Takovej jako štít i meč zároveň. (smích) No a jinak je takovej, že se rád baví s personálem a má rád doktory… má rád, když se smějou, tak je jako rozesmívá. Noo, že třeba čekáme na výtah a zeptá se doktora, jestli neví, kdy pojede další výtah, že nám zrovna ujel. (smích) (pauza) Joo, jako je dobrej a vtipnej.

Jak to děláš, když se měníš v klauna? Tak jako převlíknu se a namaluju, no. Ono to naštěstí docela trvá, než se nacpeš do těch hadrů a než si namaluješ toho klauna na sebe, tak mezitím no. Že je to jako šup šup... to ne. Ale jako oblíkáš se, maluješ se a pak jseš tam. Jako postupně. Pak takhle jako potkáš na chodbě první děcko a už prostě jinak reaguješ, jinak se tváříš, no a to je ono. Takže takhle, no.

Na co myslíš, když klauníš? No, na ty děti hlavně. Jako co by je mohlo bavit a co tam jako mezi ně přinést. Třeba jako máš v čekárně tři čtyři kluky kolem osmi let, tak jim prostě jako uděláš ty meče a oni už jako za chvilku si budou hrát mezi sebou a mezitím si uděláme nějaký balonky pro další děti. Takhle jako, že trochu musíš i managerovat, aby byli všichni spokojení a šťastní. Takže já jsem v tu chvíli jako manager a klaun dělá zbytek, takže jsem jako i trochu povýšila. (šaškuje, smích) Tak no... a když jdeš k dětem na pokoje, tak musíš mít jako přehled, kdo co má... jako třeba zafačovaná ručička, tak nedáš třeba tleskání, protože to jedno, co nemůže by to jako mrzelo, musíš vymyslet něco, co můžou všechny děcka, aby nebyly smutný třeba. To samozřejmě 14

vždycky… vždycky neohlídáš na sto procent. Ale myslím na to, no. Aby se jako bavili všichni a prostě na chvilku zapomněli na ty jako důvody, proč tam jsou.

Jak odkládáš svého klauna a měníš se zpátky v sebe sama? Hehe, no tak to je někdy oříšek. Někdo mi třeba říkal, že si sundá nos a dobré, ale já ho vlastně nenosím, páč mě zavazí, takže ho jako ani moc nemám a tudíž ho nemůžu ani odložit. (smích) Takže já se jako svlíknu, odmaluju a pak jako to ještě dobíhá pár hodin, taková jako odbržděnost... Takže jsme jednou šly na takovou schůzku s hlavní sestrou, že něco potřebovala. Noo, jenže jako po klaunění, žejo. Prostě pitomej nápad. Myslím, že byla z nás trochu nešťastná, páč ona byla ještě jako v práci... navíc v té svoji funkci a my jako ještě jako blé blé wuá (šašek, smích). Se třeba ptala, jestli jako jsme herecky zdatný, že by potřebovala, abychom jí zahráli nějakou scénku a já ji říkám: Noo, víte sestři, my jsme na tom herecky spíš jako hodně špatně. A koukám na ni s tou kamennou tváří a kolegyně vedle se začala smát, tak jí to jako taky došlo, jako tý sestře... no ale tak nějak. Jako nemůžeš si úplně říct: Táák a teď přestanu dělat blbosti a jsem zase normální... jako navíc, co si budeme povídat, ani jako to moje ´normální´ není žádná sláva. (smích)

Podle čeho poznáš, že děláš práci klauna dobře? Že se děti smějou a já se směju a personál se směje. Prostě nemusej být úplně vychechtaný, ale jako že se aspoň usmívají. To je takovej jako ukazatel, no. A pak ještě zpětná vazba od rodičů, že jsou jako rádi, že tam jsme. No a pak jsou takové ty výzvy, jako když máš děcko, které se tě bojí a najdeš jako intuitivně, jak se k němu dostat a pak po chvilce už jako to z něj spadne a baví se. No a v čekárně, když děti brečí, že ještě nechtějí jít domů, že si s náma ještě chtějí hrát, tak to je takový jako pěkný, že... Nakonec tam i sedí rodiče a čekaj, než si dítě dohraje, i když už mají po vyšetření a to. Že odchází z té nemocnice úplně pak s jinou energií, když nás tam potká... tak si to jako myslím, no.

Jsou situace, kdy se při klaunění necítíš dobře- co s tím pak děláš? No, tak to jsou ty situace, kdy jako máš nějaký větší trable, který jako nepřeklauníš. Menší věci překlauníš a pomůže ti to. Třeba příklad, jo: pohádáš se s partnerem, kvůli blbosti, 15

naštval tě, jo? Tak jdeš do nemocnice v pohodě, protože jako to naštvání jako přetavíš do toho klauna a ten je třeba ten den i extra vtipnej a dobrej, že se jako vybiješ tam, jo? No a pak třeba je něco většího, nevím... teď mě nic nenapadá, jako, že třeba máš někoho hodně nemocnýho, nebo ti někdo umře a pak je lepší tam nelézt vůbec. To už jako nepřetavíš. To se stalo kamarádce, že jí někdo umřel a ona jako vypadala relativně v pohodě, ale nějak se to propsalo do toho jejího klauna a on jako nějak šíleně zúskostněl a trvalo několik měsíců, no, než se zase ten klaun hodil do pohody. Ale jako... obecně, když se necítíš dobře jako, tak jak to mají potom z tebe děti jako mít jinak, rozumíš mi? Jako že jim můžeš předat jen to, co máš. Co nemáš, jim prostě nedáš, jako logicky… no. No, tak když je mi blbě, tak mi často pomůže jako ta příprava, že kecáme, oblíkáme se u toho a malujeme se. To samo o sobě už pomáhá. Když máme nějaký divný děti, tak to samo o sobě nevadí, páč prostě si řekneš: dobrý, tak tenhle je nafrněnej, ale tenhle už není... tak jako tu energii směřuješ na jiný děcko. A často ty nafrněný jako se přidaj, když jim necháš ten prostor, aby si to rozhodli úplně samy.

Jak tě podporuje v práci zdravotního klauna organizace? No, jak může. (smích) Nee, tak jako snaží se. Teďka se tady dokoupily nové nástroje hudební, tak je to zase o něčem jiném, že můžeš s děckama zpívat a hrát u toho na nástroje, tak to je dobré. A taky ty workshopy jsou dobré, hlavně jak se tam sejdeme všichni a jako že to máme takovej teambuilding, to je hodně důležitý no. No a pak ten Rafael je moc fajn, jak jako člověk, tak i jako šéf. Moc milej prostě, jak on ví, kde trochu přitlačit a kde tě nechat, že to stejně nemá cenu. (smích)

Jsou pro tebe důležité vztahy s ostatními klauny? Ano, určitě, protože nemůžeš tuhle práci dělat s někým, kdo ti není blízkej… protože my se jakoby hodně spoléháme jeden na druhého a musíme mít pěkný vztahy. Jsou to všechno kamarádi a moc fajn lidi.

Co to pro tebe znamená, že pracujete ve dvojici? To je dost důležitý, protože se vzájemně hodně, hodně držíme a při tom klaunění si pomáháme a je to taková jako… hmm… jako že přidaná hodnota, že jsme na to dva na to. (pauza) Nebo když jeden přestřelí, tak ten druhej to může ještě nějak ošolíchat. (smích) Ale 16

jako neděje se to moc často tohle, i když jako víš, že kdyby se to stalo, tak je to v pohodě a ustojíte to spolu.

Jaké jsou výhody práce ve dvojici? No, jak jsem říkala, že tohle no… nějaká ta opora, zpětná vazba že si můžeme dávat, na tu práci… noo a záchranná brzda, kdybys jako přestřelil, tak to ten druhej ještě může nějak zachránit.

Jaké jsou nevýhody práce ve dvojici? No, tak někdy právě s tím druhým jako nejedete na stejný vlně. On je jako třeba zrovna v nějakým splínu a nejste jako vyladěný na sebe a on by jako třeba juchal a ty bys třeba radši ten den jen seděla na zadku a ukazovala kouzla, nebo motala balónky pro děti, rozumíš, jo? Prostě, že máte každej jinej level jako tý energie, co do toho můžeš dát. Tak pak ten jeden to může táhnout celou tu show a ten druhej se jakoby tak přicmrndává. To taky jde, ale cejtíš, že to je jako těžší no, než když to máte stejný a jste jako parťáci a nahazujete si ty fory a to. No a taky je těžký jako, když je tam třeba ta kolegyně co je herečka, tak ona to někdy přehrává, jak je zvyklá z toho divadla, tak ji musím trochu krotit, aby to nebylo jako v obludáriu, samé wůůů a blééé… (šašek, smích) Jako chápeš, jo? Aby to nebylo pro ty děti děsivé, ona to jako tak někdy nevnímá. (pauza) Ale to máš jedno, ona mi zase říká, že jsem jak učitelka a že to nemám dělat… takže my se tak jako navzájem buzerujeme. (smích)

Jak vnímáš svou roli v nemocnici? Kde je tvé místo v nemocniční hierarchii? No, jsme někde jako bokem od toho zdravotnického systému. Oni jako nás tam mají vesměs rádi a jsou rádi, když tam jako chodíme. Většinou teda… No a já toho ani jako nechci bejt součástí, mě to tak jako vyhovuje, že jsme něco navíc, že jako děláme té nemocnici a těm dětem jako takovej ten nadstandard a oni to ceněj, mi přijde… (pauza) Zároveň jako to tu hodnotu má, jo? Někdy si nás děti objednávají normálně přes personál, ať za nimi dojdeme a to je pak takový jako pěkný, že se na nás těší třeba celej týden a pak ty rozzářený oči… (pauza) to mě jako hodně dojímá. (E) (pauza) Takže v tý hierarchii jako nejsme nikde a přitom všude. (smích) 17

Co je nejdůležitější věc, kterou by měl vědět člověk, který by chtěl pracovat jako zdravotní klaun? Že ho to změní. Že pak bude lepší člověk a bude šťastný (pauza) ale… ale jako to by jako měl být šťastný i předtím, to bez toho moc nejde, no. Jako neumím si moc představit, že by to začal dělat jako člověk, kterej není jako na nějaké duševní úrovni a se sebou jako že není spokojenej, že by se neměl jako rád, jo. Musíš jako v sobě mít ten mír a klid, takovej v tom jádru.. jako. Protože pak může být bezstarostnej ten tvůj klaun. Ale jako to myslím… takovej ten vnitřní klid, kam jako nedosáhnou ty denní starosti… jo? Prostě takovej jako životní pocit, to ladění… že je všechno v pořádku, tak jak to je a že přes všechny ty kokotiny, co děláš, že jsi jako v jádru dobrej člověk.

Jaký by měl být a co by měl umět? Nemusí umět nic, ale musí to bejt veselej člověk a mít rád děti. Když by je neměl rád, tak by ho ta práce asi dost štvala, si tak myslím. (smích)

Jak vidíš budoucnost zdravotních klaunů v nemocnici? No, vidím ji v tom, že by jako… mohl to dělat vlastně kdokoliv. Že jako mám vizi, že lidi, jak se teďka měněj a začínaj víc o sobě přemýšlet a jako vědomě, že pracujou na tom, aby byly… jakože lepší, že by jako sem mohl chodit každej a těšit jako ty nemocný lidi. Jako rozumíš, jo? Prostě mám volnej den, jsem šťastnej, tak zajdu do nemocnice, pohrát si s děckama a třeba rozdat nevím co… buchtu, co doma napeču. To je jako blbost, ale rozumíš mi, jo? Prostě, že by jako ta dobročinnost byla něco jako normálního, což je. Jako prostě, že mám ten pocit dostatku a můžu rozdávat… co mám. Někdo má čas, ale i to je dost… (pauza) Prostě vidím to v tý změně mentality u lidí. Že jim to snad brzo dojde a pak to bude fááákt hustý. Denodenní diskotrisko. (šašek, smích)

Můžeš kompetence, které jsi získala jako zdravotní klaun využít jinde?

18

Jo, to můžu no. Já jsem se díky práci v nemocnici dostala do soukromého sektoru a dělám teďka eventy pro děti. Jako oslavy narozenin, dětské dny a tak. Tam vlastně to, co jsem se naučila v nemocnici, byl takovej nižší základ… ale i tak… a to mi dost pomohlo. Ty dětský akce, jako komerční, ty už jako tak zábavné nejsou často, no… Tam musíš jako makat, tam není čas dělat nějakej moc velkej kontakt jako s individuálním dítětem. Prostě jedeš jednu věc za druhou. Ale jako ty věci, co jsem se naučila v nemocnici… mi to všechno hodně usnadnily, jako ten start myslím. A teď zase zpětně nosím ty věci, co jsem se naučila venku do nemocnice a tak jako to hezky šlape i dohromady, no.

Jak bys popsala své kolegy klauny? Je to hodně různé. Jako co nás tak spojuje je to, jak jsem říkala před chvilkou. Že jako máme rádi děti, ale každej zase jinou věkovou skupinu třeba radši jo. No a že jsou to všechno neuvěřitelně vtipný lidi s kupou nápadů. A jsou to taky jako hodný lidi, prostě takové jen tak nepotkáš, někde. Jsou různý ty typy taky, no… Že někdo je jako takový jako hudební typ, že jako hrajou na ukulele a někdo třeba taky by rád zpíval a hrál, ale je falešnej, jak něco a tak radši nezpívá… (smích) Jo, sebe jsem teď myslela. Ale teď kecám, protože já zpívám moc ráda a bohužel to ty děti musej vydržet. (smích) A pak třeba mi jako říkaj, ty malý: teto, už nezpívej, to je strašný! (smích) No a tak. (pauza) Takže jsou to vtipný lidi, veselý a moc fajn… umí si udělat srandu ze sebe.

Myslíš, že jsou mezi nimi nějaké rozdíly? Jo, jako hodně, hodně. To je na tom to pěkný. Že jsme každej jinej. Myslím jako, že to ani nejde dost dobře, aby jako byly nějaký šablony… jako i vzhledem k tomu, jak to máme koncipovaný, že jako máme tu práci s tím vnitřním klaunem. To jako dvě takový paka nikdy nenajdeš stejný. (smích)

Jak bys je charakterizovala? No, jak jsem říkala. Že jako každej má nějakou tu svoji jako personu a nějakej ten svůj majstrštyk, v čem je jako dobrej, na co se jako specializuje. Někdo je třeba kouzelník, někdo spíš jako improvizuje a někdo hraje a zpívá a někdo třeba nevím, co dělá… (pauza) Jako 19

všichni máme ten základ stejnej… naučenej, jo, ale pak co tě víc baví, tomu se logicky víc věnuješ a s tím, jak se tomu víc věnuješ, tak jsi v tom pak i lepší, žejo. No a tak nějak se to jako profiluje.

Je někdo, kdo tě inspiruje? No, tak mi se tak jako inspirujeme hodně v tý dvojici, mi jako přijde… Protože jak jako to… klauníme, tak se něco jako situačně vymyslí a když je to dobrý, tak jako to automaticky děláš znova. Takže takhle, no. Jinak jako mě inspirujou hodně jako komici. Hlavně takový ty co hrajou celým tělem, jo, jako Louis de Funès a takový ty hodně afektovaný, ty mě baví… Whoopy Goldberg je taky moc dobrá. Nebo jako hodně supr je Robin Williams, kterej hrál i toho Patche, což je vlastně jako taková ikona klauningu u nás u Dr.Klauna. No… a z českejch třeba Růžičková. Mě bavěj ty afektovaný, no. Tak na to jako koukám, na ty filmy jako. Nebo chodím i hodně do divadla na komedie a tam si občas půjčím nějakej forek, jako taky, no. Teď mě hodně překvapil Saša Rašilov, že je mega vtipnej, že jako do toho nějak dozrál… Je to dobrej herec.

Je někdo, koho bys spíš napodobovat nechtěla/nemohla? Proč? No, jako ty jiný typy no. Jako depresáře a to. Že to mi ani nepřijde vtipný, kolikrát. Nebo asi nějaký akrobatický klauny bych nemohla napodobovat a jako ty klauny, co umí žonglovat třeba, páč i kdybych chtěla, tak to nedám, protože mám kozí ruce. (smích)

Poznala jsi někoho, kdo to přestal dělat, proč? Hele, jako popravdě vím jen o jednom klukovi, kterej s tím sekl. Mu to nějak jako nesedlo, protože je takovej hodně, jako… že si umí dělat srandu jen z druhejch a ze sebe moc ne. Prostě ho to nebavilo a byl to takovej mrzout. Já ho jako znám osobně a on jako je takovej no… trochu moc dominantní na to, bych řekla. Že jako se fakt kolikrát musíš hodně upozadit, aby si to užily ty děti a to nebylo asi nic moc pro něj. Ale já mu furt říkám, že už je to třeba jinde a ať to zase jako zkusí… no, tak uvidíme. Jinak jako nepřímo vím o lidech, co s tím sekli kvůli času, že jako neměli už na to čas, no.

20

Respondentka č. 2.

Pepina

Co jsi dělala předtím, než ses stala zdravotním klaunem? Jako za koníčka nebo za práci? Cokoliv tě k tomu napadne. (pauza) Pracovala jsem v domečku, teda v Domě tří přání… se zneužívanými a týranými dětmi. Jezdila jsem na tábory… (pauza) vlastně stejný věci jako teď.

Jak by ses popsala? Jaký jsi člověk? Myslím si, že jsem veselá… vtipná… a vypadám mladší, než jsem (smích). Myslím si… eeh… umím řešit krizové situace, že umím lidi nadchnout a motivovat… a že si umím dobře zvolit věci, co mě baví… a jim dát srdce. Mám ráda děti.

Co si o tom, že děláš zdravotního klauna, myslí tvé okolí? No… myslím, že mé okolí tomu fandí… ale moc si neumí představit to, co je za tím… že vidí jenom tu fotku s tím červeným nosem a ty úsměvy… ále… někdo říká, že to je těžký, někdo říká, že to je super… (pauza, povzdech) a někdo říká, že to není žádná práce.

No a co si o tom myslíš ty? Já to miluju. (dlouhá pauza, E) Je to výdej energie, ale zároveň ta energie se vrací. Je to pro mě věc, která má smysl… která má hlubokej přesah a není to… to, co mě na tom baví je to, že… to není jen pro ty děti, ale pro celý ty rodiny.

Co tě ke klaunění v nemocnici přivedlo? Přivedl mě k tomu kamarád, ke klaunění… kamarád Bobo. Ten mi říkal, že… jestli nechci dělat klauna, že jsem na to dost prdlá… aaa, pamatuju si to, protože jsem šla poprvé do hotelu Hilton a říkala jsem si, že se úplně zbláznil jako… protože v tý době jsem byla daleko větší introvert … a… vůbec jsem si nedokázala představit, že takhle někam… pudu… bláznit a blbnout. Ale mám ráda výzvy, tak jsem řekla, že jo.

21

Jak probíhal casting? Hm… on to nakonec vůbec nebyl casting… eeh, bylo to hrozně příjemný posezení a povídání o tom, co by mělo bejt a pak se to vlastně celý nějak rozjelo, ale já jsem odjela do Indie… a když jsem se vrátila, tak už to jako běželo, takže jsem se chytla toho, co tu bylo a tak nějak to jelo. Já patřím vlastně mezi úplně ty první klauny, které organizace vzala, vlastně… to je už tak osm let zpátky.

Jak ti při tom bylo a co se po tobě chtělo? Ono to fakt nebylo, výběrko jako takové… spíš se říkalo, co se bude dělat, co se máme naučit… vyděsilo mě žonglování, to neumím doteďka… (smích) protože žonglování není vůbec o šikovnejch rukách, ale o hlavě a do teď jsem to tam nepřeskládala tak, abych to uměla. Aaaa… mě se to líbilo, tu práci jsem si nedokázala představit… co to jako je. Ale líbila se mi energie Rafaela. Jak byl jako nadšenej… vstřícnej a milej a říkala jsem si, že s tímhle člověkem chci pracovat.

Takže po tobě se nic nechtělo? Noo… úplně si to už nepamatuju, protože je to už fááákt hodně dlouho, ale vím, že jsme zkoušeli nějaký balonky, pak bylo spoustu kurzů improvizace a učili jsme se… měli jsme si vymyslet i kostým… Ale já jsem byla vlastně na tom prvním castingu, pak jsem odjela… ááá, týjo… to už ja tak dlouho… no, učili jsme se pořád spoustu věcí a myslím si, že největší škola byla s Tymi… ne s Tymiánem… ale s Michaelem ta improvizace. To mi dalo úplně nejvíc.

Jak probíhal výcvik na práci zdravotního klauna? Jak to probíhalo, no… Jezdili jsme do Kladna na workshopy na balonky… chodili jsme na improvizační workshopy. Každý vystoupení byla škola… (pauza)… asi největší v tom, co člověk může všechno zažít, jako v nemocnici. Doteď se na to nepřipraví, ale už ví že… má zažitý nějaký improvizační modely, ze kterých může jakoby vycházet. A vlastně… teď už se ani z ničeho nevychází, že se prostě uvolníš a je to tak, jak to je… a klaun se snaží na to nějak reagovat… že, nejde hrát klauna, ale cílem je vlastně se tím klaunem stát.

Jaké jsi měla představy o práci zdravotního klauna předtím, než jsi ji začala dělat? (pauza) … se přiznám, že jsem nad tím jako moc neuvažovala, ale… říkala jsem si, že to bude asi hodně o humoru a vtipu.

22

Liší se tvé původní představy od reality? Částečně… ač o humoru a vtipu je to pořád, ale někdy je to o tom, tam jakoby jen být… a nemít žádná očekávání. (pauza) Že člověk nemusí jako dělat show, ale… stačí, když tam je a třeba člověka jenom přivede na jiné myšlenky. Není cílem každého rozesmát, ale to, aby se cítil nějak líp a komfortněji.

Podle čeho poznáš, že už práci zdravotního klauna nemůžeš dále dělat? No… to nevím, jestli to na sobě poznám, páč mi přijde, že s počtem vystoupení je člověk vlastně vnitřně silnější. Aaa… míň věcí ho jako překvapí, tak a šokuje… Třeba na těch prvních návštěvách, kdy na mě vyběhlo dítě a nemělo oko a člověk jako se lekl… Takže nevím, jestli to poznám. Možná to poznají kolegové. Já si nemyslím, že je to klaunění nějak limitovaný věkem, nebo zkušenostma. Možná… asi bych to poznala tak, že už mi to nedělá jako radost.

Co ti pomáhá vyrovnat se s blízkostí smrti a těžké nemoci v nemocnici? Hmm… No, v tu chvíli, když je klaun u dítěte, tak… ehh… na to nemyslet… a … co to je za otázku? (smích) nooo… někdy to pomáhá se i vybrečet… dodatečně, nebo třeba jak to bylo na Vánoce…aaa… Co se stalo na Vánoce? No, na Vánoce jsme se dozvěděli, že v ten den dvě děti umřely aaa… dozvěděla jsem se to předtím a pak jsem musela jít klaunit a co mi pomáhalo?... Asi v tu chvíli udělat to nejlepší, co můžete… v tu chvíli jako…v ten okamžik.

Co dělá zdravotní klaun? Doktor Klaun. Neříkej prosím zdravotní a nepoužívej to před Rafaelem… (pauza) Myslím si, že je člověkem, který přináší… v uvozovkách, jinou realitu v tu chvíli. Možná vlastně přináší tu přirozenost, která je… tu hravost… pro ty děti… že si můžou hrát a můžou chvilku zapomenout na to, v jakém jsou prostředí a co je čeká. A k tomu jsou ty bonusový věci, jako jsou ty balonky a malování na obličej, ale to v tu chvíli není jako vůbec podstatný. Myslím si, že přináší prostor pro to… být jinak v tu chvíli.

Která činnost na klaunění tě nejvíc baví dělat? Práce s puberťákama. (pauza) Miluju, když si… v uvozovkách dospělí děcka… mlaďáci, jdou zpátky hrát… to fakt úplně zbožňuju. Že si můžou dovolit být zase dětma. Někdy si těma

23

dětma můžou dovolit být i dospělí, ale tam… to není primárně zaměřený, ale todleto fakt jako hmm… miluju.

Jak se připravuješ na návštěvu nemocnice? Možná mentálně (smích). Že vím, že jdu, ale… hmm… možná na tu vánoční…jakože je vevnitř takový jako nějaký… jako smíření. S tím, že je jiná jakoby doba a jinej čas, ale jinak ne.

Co ti usnadňuje práci zdravotního klauna? No…od jistý doby, když jsme začali pracovat s vnitřním klaunem. Aaa… S tou osobou, která je u nás a klauní, to že ji mám s sebou a že může přijít, může vystoupit… a že tam je… ten vnitřní klaun. A že jsme si ho zažili, pracovali jsme s ním, pojmenovali jsme si ho – to mi práci usnadňuje hodně. A potom interakce ať s pacientama nebo s kolegama.

Co ti práci znesnadňuje? (dlouhá pauza, přemýšlí) Obtížný je, když… děti si chtějí hrát a rodiče je stopujou… že se to nehodí, nebo… aby nerušily. Že zasahujou moc do toho světa. Někdy to jsou ještě časové možnosti.

Co ti práce zdravotního klauna přináší? Obrovitánskej smysl. (pauza) To, že děláme něco, co je užitečný a potřebný. (pauza) Šťastný obličeje a úsměvy. (pauza) Chvilkový okamžiky štěstí, který vidíš na těch lidech – to je strašně skvělý. Ta obrovitánská jako energie, která pluje…týjo, je toho hodně, co mi ta práce přináší... (pauza) Asi nejvíc je to to, že… dělám něco, co má opravdu smysl.

Co to s tebou dělá, když za to dostaneš peníze? Hm… Já jsem…hmm, spoustu let to dělala jako dobrovolník a todle bylo tak jako příjemnej bonus navíc. Eeh… (pauza) … vlastně se vůbec nic nezměnilo. Bych to dělala s i bez. Myslím, že to byl příjemnej bonus navíc. A že je hezký, že je ta práce ohodnocená, ale pro mě to furt prostě není práce.

Co ti práce zdravotního klauna bere? Hmm… (pauza)… Možná kvalitu pleti po líčidlech (smích). To je asi jediný, co mě napadá. (pauza) Víc tam nic není. Občas mi to bere ještě iluze. O těch rodičích. 24

Co by ti nejvíc chybělo, když bys přestala dělat práci zdravotního klauna? Co by mi nejvíc chybělo? (pauza) hmm… To je hrozně moc věcí. Myslím, že bych byla fakt smutná. Vzalo by mi to asi nějakej… z dalších pocitů jako radosti. Možnosti… pracovat s fantazií…asi je to s jako… reálně vyjádřenou…jeden ze světů fantazie, který mám moc ráda.

Jaký je příběh tvého klauna? Můj klaun byl ze začátku hodně, hodně stydlivej… hodně pečující… (pauza) myslím, že teď je z něho daleko větší pankáč. Hmm… že už jde i do improvizačních věcí, do kterých bych jako… si dřív říkala, jestli jsou vhodný. Teď už nad tím tolik nepřemejšlím… ale myslím si, že pečující a laskavej je pořád. A jak dlouho klauníš? Já to fakt nevím… Bylo to před první Indií… a to je… to je reálně teď už vlastně devět let. Devět, osum…

Jak to děláš, když se měníš v klauna? Myslím si, že celej ten proces oblíkání, líčení… je přesně to, jak se člověk jakoby přeměňuje vnitřně v toho klauna, že… to trvá nějakejch patnáct minut, než se všechno nachystá… než se člověk namaluje a to je přesně ten… čas na to, aby ten klaun mohl přijít.

Jak odkládáš svého klauna a měníš se zpátky v sebe sama? No, nevím, jestli je to přesně tím, že se zase odlíčím…myslím si, že to je tak jako… mě už totiž trošku přijde, že jsem trošku klaun i v běžném životě (pauza) … že nevím, jestli ho odkládám úplně celýho, ale myslím si, že to není přesně jenom tím smazáním těch líčidel, protože blbneme vždycky i při odchodu z nemocnice… takže nějak tak jako… se přirozeně uspí, ale myslím si, že úplně, úplně hluboce nespí po celou dobu.

Na co myslíš, když klauníš? Hmm… Asi na to, aby pacientům a rodičům v tom bylo dobře… Aby se bavili, aby…chom nevynechali někoho, kdo sedí v rohu a zapojili jsme všechny. (pauza) Ještě něco? Aby si to ty lidi užili a zasmáli se.

Podle čeho poznáš, že děláš práci klauna dobře? 25

Myslím si, že tam jsou dvě roviny… že si řeknu: jo, tak dneska to bylo super a druhá je v rámci zpětnejch vazeb od rodičů a těch pacientů, že… řeknou, že si to užili, nebo že to je hezký anebo, že jsou šťastní.

Jsou situace, kdy se při klaunění necítíš dobře - co s tím pak děláš? Tak primárně je to můj problém, že jo… ne problém někoho jinýho. (pauza) Asi o tom mluvím s kolegy… že to pojmenuju. Někdy to máme dost podobně. Si říkám, že… to vnímání třeba bylo jakoby podobný, ale… někdy se necejtím dobře, když jsou protivný sestřičky. A co s tím pak děláš? Snažím se je nějak opečovat. A jak to děláš? Myslím si, že jako je vždycky dobrý to vykomunikovat. Napřed vykomunikovat na tý sesterně, že tam jsme a že tam budeme a prostě se přizpůsobit tomu, pokud opravdu děláme fakt velkej bugr… tak bejt ohleduplný k tomu, že tam jsou pacienti který potřebujou spát a dělat to na nějaké rovině, kde je všem dobře.

Proč sis vybrala pro práci zdravotního klauna zrovna tuto organizaci? Podle toho, že tahle organizace mě oslovila. (pauza) A nešla bych jinam, protože mám ty lidi kolem toho hrozně ráda.

Jak tě podporuje v práci zdravotního klauna organizace? No, myslím si, že je to právě třeba těma různejma workshopama. Protože se můžu rozvíjet a učit se nový věci. A… třeba se můžu setkávat i s klaunama z jiných zemí. Sdílet zkušenosti.

Jsou pro tebe důležité vztahy s ostatními klauny? (pauza) …hledám teď to slovo, který je ještě důležitější než důležitý. Hmm… je to moje klaunská rodina, takže ano.

Co to pro tebe znamená, že pracujete ve dvojici? Hmm… Nějaký naladění na toho druhýho člověka, spolupráci, podporu. Sdílení toho dobrýho i špatnýho.

Jaké jsou výhody a nevýhody práce ve dvojici? Výhoda je ta obrovitánská podpora a sdílení a podle mě větší zábava. Nevýhoda je, pokud musíte klaunit s někým, na koho nejste úplně nalazený. Myslím, že výhoda je ještě v tom, že

26

ta energie se prostě násobí, když je to dobře nasměrovaný. Taky je to daleko větší show a bugr. Takže výhoda je to hlavně pro… ty děti.

Jak vnímáš svou roli v nemocnici? Já si myslím, že nás lidi vidí rádi. I když třeba neklauníme a jenom zdravíme kolemjdoucí, tak každýmu vykouzlíme úsměv na tváři jenom tím, že jsme… prostě třeba vtipně oblečený, nebo že se usmějeme, nebo že popřejeme hezkej den. Lidi se smějou.

Co je nejdůležitější věc, kterou by měl vědět člověk, který by chtěl pracovat jako zdravotní klaun? Měl by si ze sebe umět udělat srandu. A… (pauza) měl by být citlivý k tomu, co vidí. To je jako… aby jeho klaunění nasedalo na potřeby těch lidí a nebylo to… jenom přehlídkou vlastně dovedností.

Jaký by měl být a co by měl umět? Může být úplně jakejkoliv chce… velkej, malej, tlustej, tenkej. Znám strašně moc klaunů. Měl by mít laskavé srdce. Takže v podstatě, jak by měl vypadat ideální klaun… (pauza)… měl by být sám se sebou vyrovnaný a umět si říct o pomoc. Měl by být zábavný, loajální k organizaci i ke kolegům, i k personálu. Měl by umět vidět klaunským okem, to co je třeba. Měl by vědět, že smích léčí a že improvizace je silnej nástroj. A měl by taky vědět, že děti milujou zlobení.

Jak vidíš budoucnost zdravotních klaunů v nemocnici? Vlastně to záleží na kapacitách těch lidí. No myslím těch klaunů jako. Asi ideální by bylo, aby tam byli často, pokaždý s něčím novým. Měli na to dostatek času, pro ty děti. Aaa… chtěla bych, aby se klauni navzájem nebrali jako konkurence, ale jako spojenci v tom, že dělají jednu dobrou, velkou věc.

Můžeš kompetence, které jsi získala jako zdravotní klaun, využít jinde? Myslím si, že určitě. Ať už je to na dětských táborech, ať už je to v životě, co se týká improvizace… vlastně to využívám pořád.

Jak bys popsala své kolegy klauny? 27

Je úplně neuvěřitelný, jaká to je směs lidí… a jakej mají stejnej cíl… a jak ta energie na rozdíl od toho, když jste s jinýma lidma je jako pozitivní a šťastná, protože je ta práce naplňuje. A je supr trávit čas s lidma, který jsou jako šťastný. Takže si myslím, že to jsou šťastný lidi, protože můžou dělat to, co děláme.

Myslíš, že jsou mezi nimi nějaké rozdíly? Já si myslím, že každej klaun je taková individualita…. Že… to by byl hrozně dlouhatánskej seznam. Protože ty rozdíly jsou obrovitánský a myslím si, že v tuhle chvíli je spíš důležitý to, co je spojuje.

Je někdo, kdo tě inspiruje? Určitě každej z kolegů mě inspiruje tím svým jakoby jedinečným osobitým přístupem a určitě mě inspiruje Rafael, páč vytvořil něco, co má obrovitánskej smysl. Myslím si, že mě Rafael inspiroval tím, jaký tomu dává prostě velikánský srdce.

Je někdo, koho bys spíš napodobovat nechtěla/nemohla? Proč? Nemůžu napodobovat žonglování. Já to neumím. Jako klaun musíte umět žonglovat. (smích) Nechtěla bych napodobovat někoho, kdo to dělá jenom pro peníze. A znáš někoho takovýho? Naštěstí ne.

Poznala jsi někoho, kdo to přestal dělat, a proč? Hm, poznala. Bobana. On se v tom necítil dobře. On se v tu chvíli, kdy to začal dělat, dost měnil… a… pořád se věnuje kouzlení a magii, ale už neklauní. Občas se k tomu chtěl vrátit. A jinak mám vlastně pocit, že všichni zůstávaj. Ale myslím, že to bylo dost daný Bobanovou osobností… byl hodně impulzivní, dřív. Teď už je to lepší. Lev, no. Respondentka č. 3.

Kobliha

Co jsi dělala předtím, než ses stala doktorem klaunem? Já to mám jako koníček, takže já normálně chodím do zaměstnání a předtím jsem taky chodila normálně do zaměstnání. A jelikož je moje zaměstnání v podstatě dobrovolná činnost svým způsobem (smích), takže… jako další aktivity nebyly možný, no. Ještě jsem se předtím 28

účastnila služby mezi mentálně nemocnýma dětma, takže… to je dost, jako opravdu dost dobrovolný.

Jaký jsi člověk - jak by ses popsala? Jako temperamentem melancholik. (pauza) Jsem všímavej člověk, přímej, otevřenej, přísnej… Mám ráda, když se dodržujou určitý pravidla a určitý zásady. A jsem vtipná, ne veselá, ale vtipná, v tom je rozdíl. (smích)

Co si o tom, že děláš zdravotního klauna, myslí tvé okolí? Tak doma hmm… z toho mají radost, taky se do toho zapojuje i syn. Toho to hodně baví. Takže tam mám jako podporu. Jinak někteří na to pohlížejí tak, že snižuji svoji roli, že ze sebe dělám někdy blázna. Takže to tak beru… jako, já jsem teďka učitelka v mateřský školce, při nemocnici, takže tam to berou, že srážím autoritu učitelů. No… někteří to berou jako falešnou přetvářku, to jsem se s tím taky už setkala… Jakože klauni přijdou jenom na chvíli pobavit to dítě a zase odejdou a nic. Takže to berou jako falešnou přetvářku. A jinak takhle ze strany třeba rodičů, když chodíme tady na ty návštěvy klauní, tak to… tak samozřejmě to je všechno kladný. To jako vidím, že ty rodiče jsou spokojený, že jsou rádi, že sem klauníci přijdou… Oni jsou vděční prakticky za vše, co to dítě nějakým způsobem rozptýlí a odreaguje od stavu, který zrovna je, žejo.

Co si o tom, že děláš zdravotního klauna, myslíš ty? No tak, kdybych měla nějaký špatný názory, tak bych to nedělala, jak se znám… (smích) Já to dělám ráda, moc ráda. Hmm… (pauza, E) Nevím no, já poslední dobou si myslím, že klaun není jenom tím, že se prostě převleče a jde k dětem do nemocnice, ale že to je i… začínám to přijímat jako styl života. A styl života klauna se projevuje v čem? I v osobním životě jsem za klauna. (smích) Je tam ten přesah no, pro mě. To je tak, že člověk blbne a někdy to myslí to třeba i vážně, ale asi vypadá třeba zrovna komicky, takže to vyjde úplně jinak…než by mělo.

Co tě ke klaunění v nemocnici přivedlo? Přivedl mě na to Rejf1 a sice… Takhle, protože já jsem šest let dělala ve stacionáři pro mentálně nemocný děti. Tam jsem si ale odrovnala trošku víc záda a potřebovala jsem si dodělat vzdělání, jako specku (pozn. speciální pedagogiku). To tam nebylo při těch službách 1

Rafal Wojas, jeden ze zakládajících členů programu Dr.Klaun, vedoucí programu Dr. Klaun.

29

vůbec možný, takže jsem nastoupila do Motola, kde jsem pracovala na oddělení jako mateřinková paní učitelka a samozřejmě jsem měla i velký děti… No a Rejf tam začal navštěvovat onkologii, kterou já jsem zrovna měla v tý době, takže… V těch devadesátejch letech, ještě než nastoupil Zdravotní klaun, tak tam chodil Rejf se svejma klauníkama a maloval na obličej, dělal balonky, dělal pro děti program a mně se to hrozně líbilo… Pak odjel do Mexika, takže jsem ho asi čtyři roky neviděla no… a pak, když se vrátil, tak mě oslovil, jestli bych nechtěla to zkusit klaunit. No a tak jsem to zkusila.

Jak probíhal casting? No, já jsem na žádném výběrku nebyla. To šlo všechno přes Rafaela jednak a jednak on mě znal už z tý onkologie a věděl, jaký jsem člověk, jak reaguju na děti a jak s dětma pracuju. Takže jako v tý době jako i tím, že jsme začínali a vlastně sháněl ty první klauníky, tak se castingy ani nedělaly, dělaly se workshopy a školení, abychom se naučili, jak se dělají balonky a tak. Já jsem tam vlastně od začátku, to už je osm, devět let…

Jak probíhal výcvik na práci zdravotního klauna? No, výcvik probíhal jednou za čtvrt roku, jednou za měsíc, jak to prostě vycházelo. Dělali jsme to v hotelu Hilton, protože tam jsme měli velkej prostor, takže buď jsme se učili… Ze začátku jsme se učili jednoduchý věci, balónkování a tak… A taky jsme jednou byli v zázemí cirkusu u Berousků – tam jsme hodně natrénovali a hodně dali třeba ty scénky dohromady… spolu. A taky nás tam hodně naučil ten jejich klaun, protože ten nás naučil, jak se máme líčit, jaký máme mít oblečení, aby to bylo takový, jako pro ty děti, schůdný… jednoduchý a milý.

Jaké jsi měla představy o práci zdravotního klauna předtím, než jsi ji začala dělat? Já jsem představy neměla žádný, protože jsem je už znala z té onkologie. Takže jsem věděla, co tak jako klaun… zdravotní, nebo prostě klaun v nemocnici dělá. Tím, že jsem… vím prostě, co všechno ty děti můžou a nemůžou, takže taky vím, co si může ten klaun dovolit a co nemůže. Takže já jsem si žádný představy nedělala a taky znám klauny z cirkusu.

A potom, když jsi byla v té roli zdravotního klauna už ty sama, bylo to jiné, než když jsi je vnímala na té onkologii? Ani ne.

30

Co ti pomáhá vyrovnat se s blízkostí smrti a těžké nemoci v nemocnici? Co mi pomáhá? Víra. Víra mi pomáhá. Víra v Boha mi pomáhá.

Co dělá zdravotní klaun? V nemocnici, nebo v osobním životě? (smích) Já vím, v nemocnici. (pauza) No, tak co dělá v nemocnici? Noo… lumpačí. Lumpačí no a vlastně to prostředí, který je takový sterilní, tak přeměňuje v jiné prostředí, kde to dítě třeba zrovna by se chtělo nacházet a nemůže. To je třeba ta jízda vláčkem, že můžeme vystoupit třeba úplně někde… já nevím v Guinei, třeba. A tak. Mění to prostředí a naplňuje humorem, kterej je dost důležitej. Zlehčuje, dalo by se říct, jako… hezky ale zlehčuje to prostředí, tu tíhu tý nemoci, těch diagnóz, tíhu toho, že prostě je to tak, jak to je a teď se bude dávat rouška a teď bude to a to… Takže, to jako nadlehčuje tím humorem.

Která činnost na klaunění tě nejvíc baví? (pauza) No… jsem se nad tím nezamejšlela. Mě baví prostě všechno. Mě baví balónkování, kreslení na obličej, tancování, zpívání, kouzlení… teda co umím - není toho moc, teda. Hry mě baví.

Připravuješ se na návštěvu nemocnice? Jo. Musím bejt vyspalá a odpočatá. Chodím předtím běhat… trošku, protože nemůžu už moc, ale trošku chodím běhat se psem. Vždycky před klauněním trošku víc, abych uvolnila negaci… ze sebe. No a… zajdu si do kostela, předtím. No, snažím se před návštěvou nemocnice, nebo aspoň po, prostě… Být ve spojením s Bohem, no. U mě je to tak, že přes týden v práci taky dělám klauna, dalo by se říct, s dětma, protože mám hematologický děti a tam prakticky šest hodin denně dělám klauna, takže potom já jsem… Po tom klaunění Rejf třeba říká, že po tom klaunění je nabitej, energií a to. Já ne. Já jako, mě to klaunění… asi do toho dávám hodně toho svýho já, nebo nevím… prostě mě to odšťavňuje. Takže, já jsem potom hodně jako unavená. Já když přijdu z práce, tak mi pak zbývá energie tak akorát na to dělat s klukem úkoly a takový ty věci… klasický, běžný k životu, na to mi zbývá síla, ale abych ještě šla znova jako odpoledne, po šesti hodinách blbnutí, blbnout ještě na další dvě hodiny… to už nedávám, no. Myslím si, že klaun musí bejt odpočatej, musí být takový svěží, takovej temperamentní trošku, no. 31

Co ti usnadňuje práci zdravotního klauna? Usnadňuje mi, že vím, co si můžu dovolit. To znamená, že se orientuju v tom nemocničním prostředí: v těch desinfekcích a v těhlenctěch pláštích a tak. Tak to mi usnadňuje. Potom mi to usnadňujou i ty workshopy s Rejfem, protože tam jako… jsou ty různý věci jako balónky, líčení a i ty kouzla. To jsme se prakticky všechno naučili tam, takže… to mi to taky dost usnadňuje klaunění. No, teď mi to usnadňuje i trošku cvičení, protože jsem… jak člověk stárne, tak začíná cítit klouby, takže jsem začala cvičit. (smích) Takže mi to dost usnadňuje i cvičení.

Co je naopak pro tebe obtížné při práci? Když ten personál je totálně natvrdlej. Jak to vypadá? Že jako negujou všechno… Jéé, už je tady zase (předvádí, rozhazuje rukama). No to je úžasný přivítání vždycky. No, to jako miluju. (smích) Neděje se to často, ale děje se to prostě, noo. Jako respektuju to, chápu to, že ne každej má náladu prostě se bavit a ne každej má klauna rád. A co s tím pak děláš, když je ten personál otrávenej a zároveň ty děti by o toho klauna stály? No… (smích) To je pak jako od sestry k sestře. No některou tu sestru, když vidím, že je jako hodně to, tak… radši jako kolem ní projdu, jako tichý vánek a ani moc… jako klauníme, ale hrajeme třeba šeptanou, zpíváme potichu písničky a tak (předvádí šeptání a zpívání šeptem, rozhazuje rukama). Zkrátka blbneme potichu… to taky děcka hodně baví. No, a když ta sestra je tak jako na poloviční cestě k tý naprdlosti a nenaprdlosti, tak… se jí tak jako snažím nějak vtipně pozdravit: nazdar sestři, těbůh… (mění hlas, předvádí). Nebo tak… (smích) nebo: hele, hele, tady máme naše úžasné sestry! (křičí, předvádí) A tak no… někdy to pomůže no, někdy jo.

Co ti práce zdravotního klauna přináší? Takovej dobrej pocit… že člověk není na světě zbytečně. Vnitřní uspokojení (pitvoří se, smích). Sebeuspokojení, že je člověk užitečnej, no. Taky má člověk radost z toho, když se mu povede to dítě z něčeho vytáhnout. Jako třeba když je nějak jako psychicky bloklej, tak jako že mu napomohl… od toho. No, třeba tady na plastice… tam byl chlapeček, kterej zažil autonehodu a strašně se bál. A nechtěl ani mezi děti, nechtěl nás ani pustit do pokoje – vlastně byl celej zafačovanej, hlavičku měl zafačovanou a hrudník, co si pamatuju. Byl celou dobu schovaný pod postelí, jako… vysloveně v růžku skrčenej a vydával jako skřeky. Byl tam u něj ještě ten doznívající šok z tý daný situace a maminka teda ta tam s ním byla a ta byla 32

v pořádku. Já jsem se teda neptala, jako jak to probíhalo, třeba ta autonehoda, nebo tak… jenom my to řekly sestry. No a tak jako jsem se začala po čtyřech plazit, byli jsme tam tenkrát dlouho, to je pravda… No a hmm… mě tak jako… dalo by se říct, že i pod postelí se… měl jako takové těkavé pohyby očí, že se nechtěl ani jako… navázat ten oční kontakt, že se toho vyvarovával, takže… Potom ke konci už nás jako sledoval a já jsem mu tam nechala, jako na poloviční cestě mezi námi… už nevím, co to bylo… nějaký balonek, jako pejska nebo tak. A potom, když jsem tam přišla podruhý, asi za týden, tak tam ještě ležel a už vlastně maminka mi říkala, že ten večer trošku jako promluvil, že začal trošičku mluvit a že si vzal sám toho pejska. No a za ten týden nechtěl ještě mezi děti, tak já jsem šla jako za ním. Tak jsme si jako chvilku hráli a pak jsem ho pomaličku… jsme si zahráli na mašinku, aaa… dojeli jsme do tý herny mezi ty ostatní děti. (dojatá, pauza) Tak to byl pro mě jako velkej úspěch a krok, protože jsem najednou u toho kluka viděla, sice tak jako nesmělej kukuč, ale: jééé… tady je to přece jenom jiný, než na tom pokoji (předvádí)… Protože přece jenom na tý plastice jsou ty pokoje takový temný, jak je to dole v tom dolíku. Aaa… tak na konci byl i rád, že to… a maminka nám hrozně děkovala, že jsme ho jako vytáhli. Tak to je takovej jako jeden z mála.

Co ti práce zdravotního klauna bere? Tu sílu, tu energii. Jakože je potom člověk unavenej.

Co to s tebou dělá, když za to dostaneš peníze? Jo… no. Mám taky radost, že mám na chleba. (smích) Tak my jsme dřív peníze nedostávali… ale moc velkej rozdíl to pro mě není. Jako jsem za ně ráda, protože třeba se něco za ty peníze může sem dokoupit, nějakej bublifuk, nebo tak něco. Sice Rejf nám řekne, abychom měli účtenky, jo… ale ty nemám, protože je vždycky někam zastrčím. (smích) Ale jako, abych to dělala jenom pro peníze, hmm… to ne.

Podle čeho poznáš, že už práci zdravotního klauna nemůžeš dále dělat? Mno, to už poznávám. A v čem to je? Hmm… (dlouhá pauza) Je to v tom, že… jako starej klaun… nevím. Tím, že jsem žena, tak si myslím, že asi možná by měly klaunit mladý děvčata. Že můžu tím… že už mám ty vrásky, že můžu trošku tím dětem připadat… i když jako jsme si poslední dobou říkala, že bych mohla být klaun babka. Že bych jako změnila tu svou postavu do babky. Teď jsem ještě takovej jako klauník… takový trdlo. No… takový skřítkovský trdlo. Zatím ještě se mě to drží, vnitřně psychicky, ale někdy už cítím, že jsem hodně unavená a že… ten můj obličej a to… takže by to chtělo už přetransformovat se do jiný 33

postavičky. A na tom se teďka pracuje… Nějak jako musím něco vykoumat… co samozřejmě vyjde ze mě. Rejf mi několikrát říkal, abych si vyměnila kostým, nebo tak, ale zatím ta buřinka (pozn. součást kostýmu) se mě hodně drží. Mno, cítím se v tom dobře prostě.

Co by ti nejvíc chybělo, když bys přestala dělat práci zdravotního klauna? Hehe, no… no, mám jako, že když nedělám dlouho klauna, tak mi to chybí. Takový to vyblbnutí, že člověk může dovolit si říct i nějakou vtipnou poznámku, trefnou… kterou jako normální člověk si dovolit nemůže. To mi chybí. (smích) Noo… jinak jako já tím, že to dělám prakticky denně, tak mi to zase nějak nechybí. Jak je to moje práce i, žejo. Tím, že se to stalo takovým mým životním stylem, tak sice bych mohla dávat třeba jenom omalovánky dětem a: vybrarvi tohle… a nebo dělat tu předškolní výchovu: ták děti a teď budeme dělat vlnky… (ukazuje) No, tak to prostě to je pro mě nůďo, takže já příjdu: ták děcka, dneska si zahrajeme na moře, uděláme vlny (pitvoří se, ukazuje, smích). Jo, prostě… no takže tak, no.

Jaký je příběh tvého klauna? Ta postavička jak vznikla? No, tak ta postavička vznikla postupně, ale zase… no, dostali jsme prostě domácí úkol na workshopu: do příště mít postavu. No, takže člověk tak jako přemýšlel, hodně jsem sledovala Charlieho Chaplina, pouštěla jsem si Laurela a Hardyho. Jsem si pouštěla grotesky, pak od gagů jsem se koukala na nějaký ty grotesky a hledala jsem prostě nějakou tu ženskou postavičku… ještě mám takovou představu, že bych chtěla jako tu sukýnku, ale… asi mám nějaký takový pocit, že mě to bude omezovat v pohybu, sukýnka. Takže jsem pořád ještě v těch kalhotech. Nejsem takovej ten klasickej holčičí klaun, no… jsem rošťák, ještě pořád, no. No, a pak tím, že mám ráda Irsko a mám ráda elfíky a to, takže se to tak jako prokombinovalo. Že se spíš teďka jako snažím mít ty ušiska ven… (pauza) no a… ta bílo červená mě jako, jako ke mně – bílá je taková jako nemocniční, takže jako splývám, jako zebra, jo… splývám a červená je jako láska, jo, že… je to teplá barva, takže mám tu kombinaci bílé a červené. To, cos teď popsala, bylo hned od začátku, nebo jsi to nějak měnila? Prakticky to bylo od začátku, i s těma podkolenkami. A buřinku jsem měla hned od prvopočátku. Teďka někdy si dávám třeba místo buřinky roušku, ale buřinka byla taky od prvopočátku… Jediný, co jsem měla jiný, byly tenisky- tak ty jsem teďka vyměnila podruhý. (smích) Kriskrosky… někdy si je přehodím a mám pak kozí nohy. Není to moc pohodlný, ale jako… když mě to nohy tak nebolej, tak si to přehodím no, když na to nezapomenu. Takže ta 34

postava vznikla jako během jednoho víkendu. Říkám- sledovala jsem ty grotesky a pak jsem se dívala do svého dívčího šatníku a pátrala jsem, co by bylo tak jako nejlepší a zároveň jsem chtěla využít to tričko od Rejfa. Protože mně přijde, že je pěkný, vtipný a že to ukazuje toho doktora klauna tam. Je tam ten klauník, žejo… Takže jsem neviděla důvod, abych sháněla třeba nějakou halenku nebo tak, něco jinýho. Jediný teda co ještě jsem měla, byl plášť. Ale ten jsem prostě odbourala. On je sice výborný, že má kapsy, ale je v něm hrozný vedro. (smích) Takže ten jsem odbourala.

Jak dlouho klauníš? Já už to dělám těch osum let, bych řekla. No to říkám, za chvilku budu ta babka. (smích) Ale potkávám v Motole zdravotní klauničku, ona je taky… jedna z těch, co začínala semnou. No…taky už má pár vlásků jenom, má takovej copánek. Tak už je to taky taková paní. Asi jí je padesát… nevím. A… ve starším věku, no. Ale jako šmrncovní, no. Takže jako po ni koukám, a říkám si, že bych taky tak nějak jako postupem času. Buď toho nechat a nebo prostě přetransformovat se ještě do jiný postavy… vývojově, jo. No, prostě, protože pak je katastrofa, když si člověk myslí, že je vtipnej, že je klaun a to… a není to tak. Jako, že už není směšnej, ale spíš k smíchu.

Jaký je tvůj klaun? (smích) No, tak někdy je velmi vážný, někdy je takový smíšek. Dělá lumpačiny, ale ne zas tak moc. (pauza) Takovej blb je to… trošku. (smích) Takovej trošku jako udivenej, udivenej a překvapenej, někdy je hodně zaskočenej, no… Není to nějakej naschválníček, to není. Nebo, že by zesměšňoval, no tak na to si dává majzla. (pauza) Jo a je takovej vzdělávací v poslední době. (smích) V poslední době ho ty pohádky nějak jako tlačej. (smích)

Jak to děláš, když se měníš v klauna? No, nijak. Prostě se obleču, nalíčím a v momentě, kdy si nandám ten nos, tak jsem už ona, už jsem ta Kobliha (pozn. klaunské jméno). Tam jako, to jsme byli na tom školení s Kevinem, tak jsme dělali různé cvičení bez nosu a nechal nás ze sebe dělat šimpanze a tak… a potom nám řekl, že si máme vzít ten nos. (předvádí, jak si ho bere) Řekl nám, že máme na ten svět najednou koukat úplně jinak. Vnímat ho jinak, cítit ho jinak… že ten nos, že nám dává určitou svobodu a ty zábrany, který člověk normálně má, že se třeba nemůže podrbat na zadku na veřejnosti… (ukazuje, smích) Tak s tím nosem to může udělat, žejo. No, takže to mi jako pomohlo k tomu nastartování, že já když si nakreslím, ale hodně mi pomáhá, když si ho spíš 35

nandám. Že, jak vidím přes ty oči, tak vidím tu velkou bakuli a: Ooo (předvádí změnu, smích). Pak už to nejsem já, ale už to je Kobliha. No, tak takhle to naskočí.

Jak odkládáš svého klauna a měníš se zpátky v sebe sama? No, to mi nejde. To mi nejde. No snažím se ho odkládat tím, že jsem hodně jako vážná. Hned po klaunění to ještě nejde. (smích) To jsem ještě tak dobrou hodinku dvě… tak jako budu vychechtaná ještě. No, třeba to probíhá tak, že odcházím z nemocnice, jsem na přechodu a mám přejít, řidič mě pouští a já ukazuju, gestikuluju, jak magor, že on může, že já nemusím… (přehrává scénu, smích) A prostě se různě vrtím a lidi na mě začnou koukat a v ten mi to dojde: Aha! (smích) jééé… (předvádí stud, smích) Takže tak to probíhá, no. Nebo přijdu domů a syn mi řekne: maminko, dostal jsem čtyřku a já: noo, to je skvělý, co s tím budeme dělat? (spráskla ruce, smích) Nebo místo toho, abych si s ním sedla za úkol, nebo tak něco, tak řeknu: ták pojď a zlochtám ho. (smích) No, třeba tak. A jak to teda poznáš, že jseš to zase ty a není to už Kobliha? No, jednoduše, že se málo smějem.

Na co myslíš, když klauníš? Na to, abych ty děti co nejvíc jako rozesmála, aby byly v pohodě, spokojený, šťastný.

Podle čeho poznáš, že děláš práci klauna dobře? No, podle Rejfa. (smích) Protože moje hodnocení je vždycky mizerný. (smích) A Rejf vždycky říká, že jsem skvělá a úžasná. Tak, tím jako hodně tak jako povzbudí, že teda jako mám, no… A jinak jako třeba v Motole, tam jako neofiko klauním, ale tam jsem učitelka, no ale... Prostě… tam teda ten nos nemám, jo, ale i přesto prostě blbnu jo… Tak tam teda nos nemám, jo ale i přesto prostě blbnu, no. Tak, tam jako mi dělá radost, že přijdu na oddělení a jak jsme říkali: sestry- jé, už je tu zase a děti- Kobliha je tady! (ukazuje, smích) Protože já jsem si tu přezdívku nechala i do tý pracovní, protože to nějak prostě ke mně už patří. Dostala jsem ji od holčičky, která mi řekla, že jsem prostě Kobliha, prostě taková jako kobližka… Kobliha prostě. Takže se mě zeptala, jestli mi může říkat Kobliho. Tak jsem ji řekla, že jo, tak ať mi říká Kobliho. Vedení mě sice ve škole zavolalo, že bych neměla si tak říkat… vysloveně mi to nařídili. Jsem to neakceptovala, jedině jsem jim říkala, když by mi to dali písemně. (smích) Což se neuskutečnilo, takže nadále si nechávám říkat Kobliha na odděleních a mám z toho radost, když přijdu a buď mamky, nebo děcka křičí: Jéé, je tady Kobliha, bude sranda, bude zábava, budeme něco dělat, budeme něco vyrábět! (předvádí, rozhazuje 36

rukama) To jméno to tam nadlehčí, i když tam nejsem v tom klaunským a s tím nosem, tak to tam prostě nadlehčí, no. To jediný jako vidím, že… je to dobře, že jsem taková, jaká jsem. Rejf a odezva od dětí a maminek. No a někdy i personál.

Jsou situace, kdy se při klaunění necítíš dobře, co s tím pak děláš? (dlouhá pauza) Noo… když je tam ta blbá sestra, žejo? (smích) No, co dělám… no tak. To je jednoduchý, říkám si rovnou modlitbu: Bože pomoc. (smích) Bože pomoc, no tak… jako. A nebo: přijď Duchy svatý a ať se děje, co se děje… zkus tu sestru udělat příjemnější… nebo prostě, co jí jako pomůže… mít lepší náladu.

Jak tě podporuje v práci zdravotního klauna organizace? No, tak dává mi tady některý ty materiály, který jako klauník může využít – malování, balonky a tak dále. Pak Rejf mi pomáhá hodně, protože jsme samoživitelka, takže mi třeba pomáhá v tom směru, že… můžu do skladu2 někdy si vybrat oblečení, od nich. Nebo, odešel mi počítač teďka, jak jsme se stěhovali, tak Rejf naskočil s počítačem, že… že mi dávají počítač, abych mohla pracovat. Takže tak, no. Taky mi pomáhal psychicky, hodně… Rejf, protože prostě zavolá a: jak se máš a to a tohleto… a to je jako strašně příjemný a milý. Pomohl mi i se stěhováním velmi udatně, s Janičkou a ještě s Vaneskou. Vlastně nebejt jich a ještě jednoho… takže, oni jediní mě vlastně pomohli odstěhovat a plus ještě jeden chlapec z domova, kde jsem pracovala s těma mentálama… Jinak prakticky nikdo v mém okolí jako nepřišel, jo. Takže to jsou pro mě teď jako takový perly, no.

Jsou pro tebe důležité vztahy s ostatními klauny? Moc. Protože jsou to fajn lidi. Jsou příjemní, srdeční, upřímní… (pauza) a mám je moc ráda.

Co to pro tebe znamená, že pracujete ve dvojici? Úlevu. Úlevu, protože někdy, když nemůže Janička, nebo Irina, nebo nikdo nezvedá… tak si beru Patrika teda, jo. To tam3 pak píšu, že je semnou Karotka, nebo Petrželka, Ředkvička… On si dává různý jména. Je to prostě fajn, že si člověk může s tím druhým nahrát, můžou se doplňovat. Jeden dělá tohle a druhý naváže, nebo se prostřídáme – to je skvělý. Že i ten čas se dá pak pěkně vyplnit, že to není takový plonkový. Je to fajn prostě, když má člověk do 2 3

Sklady hmotné pomoci nadace Chance 4 children Tam – myšlena kniha návštěv klaunů v nemocnici

37

dvojice, no… i více se tak jako blbne. No ale ve Zdravotním klaunovi je hodně takový jako špičkování mezi klaunama a já vím, že to některým dětem leze na nervy, tak to by v té dvojici nemělo být, na to si dávám pozor. Aby tam nebylo takové to: ale kolegyně, vy o tom nic nevíte, vy se do toho vůbec nepleťte! (předvádí, gestikuluje). To u nás naštěstí není… zatím, a snad ani nebude.

Jaké jsou výhody práce ve dvojici? No výhody jsou, že je lepší taková návaznost, souhra. Může člověk víc z toho prostředí té nemocnice změnit, protože ten druhej může udělat třeba eskymáka a ten první velrybu, nebo lachtana, nebo já nevím, jo. A je to pro ty děti daleko to.

Jaké jsou nevýhody práce ve dvojici? Mínus, no… že musí bejt hodně na sebe napojený a od toho jsou zase dobrý ty workshopy, že se ten člověk pozná s tím druhým. Ví potom, jak reaguje jako pohybově, nebo tak. A taky ví potom, čím oba dva si prošli, takže jak jsem dneska říkala, že ani jeden z nás není vedoucí, že jsme prostě parťáci a jsme vyrovnaní. Všichni jsme prošli workshopama, takže různý ty scénky máme už jakoby vžitý. Takže… to je potom dobrý, no.

Jak vnímáš svou roli v nemocnici? Kde je tvé místo v nemocniční hierarchii? Na nejprvnějším. (smích) Teda až po řediteli. (smích) No tak vážně zase… Je to dobrej doplněk v tý nemocnici. (pauza) Tím, že já v tý nemocnici jsem každý den od pondělí do pátku, tak vidím, že od revoluce se po této stránce v nemocnici nic moc nezměnilo. Oni nás respektují, berou nás, mají nás rádi, ale vodcamcať po camcať. Kdybysme třeba měli tam fungovat jako každý den… no tak myslím, že bysme se jim přejedli. No… a berou nás tak jako, opravdu jako odreagovací doplněk. Něco jako jsou dobrovolníci, který chodí do nemocnice a skládají s dětma origami nebo hrajou Člověče nezlob se. Takže ty děti se tam nenudí, nezlobí, ten personál neotravují… jo, tak od toho jsme tam my. Takže to je pro ně dobrý, no. Jinak se tady nezměnilo nic, protože třeba i učitelé… já jsem teda mateřinková a to… absolutně nejsou braný v potaz v té hierarchii zdravotnický, jakože by byli důležití. Jo, když jsou dlouhodobí pacienti, tak to vzdělání… to prostě. I ty výchovy: hudební výchova, výtvarná výchova, se může dost dobře dělat v tý nemocnici, ale není pro ně podstatná. Oni se prostě orientují na to zdraví, ale jenom na to fyzický zdraví. Ale že ten člověk potřebuje nějak emoce dostat ze sebe ven, vyjádřit je třeba za pomocí barev, třeba pomocí arteterapie… ale ty probíhají jenom na psychiatrii. Je to škoda. Prostě ty lidi to nepotřebujou, tady se často potírá 38

taková ta… jak bych to řekla, taková ta duchovní stránka toho člověka, že člověk má nějakou psychiku, že potřebuje vyventilovat to všechno a obzvlášť děti. Děti potřebují vyventilovat strach, vyventilovat obavy, vyventilovat takové to: já jsem na tom tady nejhůř, já jsem nemocnej a tohleto. Tam ten prostor vůbec není danej. A to se tady vůbec nezměnilo. To se tady jede v režii komunismu.

Proč sis vybrala pro práci zdravotního klauna zrovna tuto organizaci? Já jsem si ji nevybrala, ona si vybrala mě. (smích) Nebo takhle, my jsme se setkali na té onkologii, takže to bylo možná Boží vedení. (smích)

Co je nejdůležitější věc, kterou by měl vědět člověk, který by chtěl pracovat jako zdravotní klaun? Měl by mít otevřený srdíčko pro děti a vůbec pro člověka jako takovýho. Měl by mít úctu k člověku, člověka by měl mít rád a měl by mít rád i sám sebe.

Jaký by měl být a co by měl umět? Měl by umět brát všechno s humorem. (smích)

Jak vidíš budoucnost zdravotních klaunů v nemocnici? No, tady v nemocnici jde vidět, že nás nechávají klaunit prakticky hodně. No, to je velkej posun. Že nás jako respektují jako dobrovolníky, nebo Loutky v nemocnici… že nás tak jako berou. To je taky velkej posun, protože předtím to tak jako nebylo. Dřív to bylo hodně okleštěný v nemocnicích. No a jak by se to mělo vyvíjet dál? No, že by nás měli brát… (pauza) Ono jako by to bylo nejhezčí, kdyby to bylo jakoby i… když to v tom člověku je, tak by to mělo být jako i jeho povolání. Takže by bylo nejlepší, kdyby sem mohl ten člověk chodit co nejvíc – klidně obden, nebo i každej den. To by bylo skvělý a to by pak o těch dětech i věděl, nebo nejen o dětech, ale i o lidech, protože může chodit i mezi lidi. Aby prostě věděl co nejvíc, aby měl ten časovej prostor. Protože tady je ten nedostatek psychologů, tak i ten klaun to svým způsobem může, nechci říct zaplácnout, ale vlastně jo. Je to tak, že prostě s tím člověkem může víc jako komunikovat, než ten zdravotnickej personál, kterej toho má hafo na starost. Takže to by bylo vlastně fajn a pěkný, kdyby se to takhle nějak ještě jako vyvinulo, no.

Můžeš kompetence, které jsi získala jako zdravotní klaun využít i jinde? 39

No ve škole se to může využít, že ano. Na třídních schůzkách. (smích) Dá se to využít docela dost i třeba, když jde člověk nakoupit, tak může udělat nějaký legrácky a rozveselit lidi ve svým okolí. Nebo v domě, když potkám nějakýho souseda nebo sousedku, tak něco prohodit, nebo udělat nějakej pohyb, nebo tak. Jako… nějaký omezení to nemá. Jediný omezení je, že člověk musí dávat pozor, respektovat určitá postavení. Jako třeba, kdybych potkala ředitele nemocnice, tak nemůžu tak jako… ale já ho naštěstí ani nepoznám, takže to je jedno. (smích) Jako, když potkám nějakého váženého a poznám to, tak se snažím být co nejvíc vážná, což moc nejde, často… Ale řeknu si, že jsem unavená a hned to jde. (smích) Takže tak no, aby člověk, jako aby ti důležití lidé si nemysleli, že je chceme jako zesměšnit. Jo, že ne každej má smysl pro humor… tak to musí bejt člověk vůči tomuhle hodně opatrnej a citlivej, aby to odhadl, jestli je ten člověk humorista, nebo není. Tak.

Jak bys popsala své kolegy klauny? Supr lidi. Je s nima sranda. Uměj podržet člověka v krizi.

Myslíš, že jsou mezi nimi nějaké rozdíly? Jo, jsou mezi nima rozdíly. (smích) Jako můj je takovej učitelskej klauník, no. (gestikuluje, smích) Janička je klaun, to je éterická bytost pro mě, podle mě teda. Ona vždycky jde v tý sukýnce, jo… usmívá se. Je to milej, citlivej klauník, jo. Rejf je rošťák takovej – připomíná mi toho z Bolek a Lolek. Toho dlouhýho. Takže, no, to je typickej klaun, prostě kluk. Úžasnej, no. Damián, co chodil semnou, tak to byl takovej popleta. No a on, jak byl hlavně kouzelník, tak to hodně pletl a tím obrovsky bavil děti, že se smály. Vanessa, to je taková šik kočka. Irina, Irina to je klauník loutka, jo. Myslím to jako hezky, že prostě ona tak jako se pohybuje jo a je to šmrncovní… je to takovej otevřenej, veselej a budeme se mít všichni rádi! (smích) No… každej má prostě svoje fluidum.

Je někdo, kdo tě inspiruje? Mám ráda pantomimu, takže hodně čerpám třeba z těch starejch záznamů Fialky. To byl náš velký mim. Pak Boris Hybner, protože toho mám ráda. Bolka Polívku moc nemusím, ale mám ráda jeho ženu. No, kdo mě inspiruje… Rejf mě taky inspiruje, protože ten chrčí nápadama. Dost jako, těma klaunskýma jako. Opravdu, ten je výbornej. No… přemýšlím ještě, kdo z těch známejch osobností. Mám ráda třeba Janžurku, ta je úžasná. Nebo i Bohdalka je dobrá. (předvádí, smích)

40

Je někdo, koho bys spíš napodobovat nechtěla/nemohla? Proč? No, nechtěla. Negativistický klauny. Jako, když mají mezi sebou nějaký takový krutý narážky, nebo vyhazujou se… to bych nechtěla. No, to už je přes čáru.

Poznala jsi někoho, kdo to přestal dělat, proč? Ne.(pauza) Čumbrlik, vlastně. To byl náš klaun kouzelník. Nějak nestíhal. A pak ještě jedna a ta měla nějak práci dlouho, takže taky nestíhala. Ta byla z Kladna. Taky fajn holka. Ale jinak jako většinou toho lidi nechávali, protože jako nestíhali, protože museli shánět obživu. Proto možná Rejf stanovil ten poplatek, nebo to, že si byl vědom, že nám to bere, svým způsobem jako čas a tak nám to chtěl, nějak jako, vynahradit, abychom jako toho postupně… nenechávali. Jako z těhle důvodů sociálních.

Respondentka č. 4.

Lili

Co jsi dělala předtím, než ses stala zdravotním klaunem? Pracovala jsem jako komerční klaun. Aaa… no a mám agenturu na animátorky a dělala jsem lektorku kroužků pro děti. Cvičení rodičů s dětmi. Bude to v televizi? (smích) Nebo v rádiu? (smích) Ne, ale můžu vložit tvou vizitku do diplomky… (smích)

Jaký jsi člověk - jak by ses popsala? Hmm… Noo, takovej chaotik, podnikavá kreativní, aktivní… tak asi nějak.

Co si o tom, že děláš zdravotního klauna, myslí tvé okolí? To netuším… (smích) A ví to někdo? Jo, jo, ale tak nějak to jako, takhle… jako nechlubím se tím, že dělám zdravotního klaunua, ale… no ale ví a nikdo nic neříkal (smích). Asi, že to je hezká práce.

Co si o tom, že děláš zdravotního klauna, myslíš ty? To samý no… že to je hezká práce, no…Mám z toho dobrej pocit.

41

Co tě ke klaunění v nemocnici přivedlo? Noo… já jsem chtěla dělat v tý organizaci toho, ten… ne Dr. Klaun, ale… ten Zdravotní klaun a v podstatě jsem se tam pět let hlásila a oni mě ani nepozvali na konkurz, že měli plno. A nějak jako… a pracuje tam jedna moje kamarádka… aaa nebo spíš taková známá. Noo, tak jsem to furt zkoušela a nevzali mě, tak jsem vlastně začala dělat toho komerčního klauna a založila si tu agenturu a… hmm… no a pak jsem to vlastně zkusila u toho Zdravotního, takže tam mě to… teda u toho Dr. Klauna, tak… takže… takže tam to nakonec vyšlo. Asi mají menší nároky (smích), protože co jsem slyšela, tak u toho Zdravotního jsou to většinou herci.

Podle čeho sis vybrala tuto organizaci? Tu organizaci jsem našla na internetu. No a k Dr. Klaunovi jsem se dostala na konkurz, kam mě pozvali. Taky jsem jim poslala životopis a taky to trvalo teda… že jsem to poslala, já nevím… před třema rokama, tak asi po roce mě pak kontaktovali.

Jak probíhal casting? No, byla jsem tam já, ten Rafael a Melisa. Aaa… hmm…hmm… byly tam nějaký rekvizity a chtěli po mě zahrát nějakou pohádku s těma rekvizitama. Potom jsem tam měla zahrát… S sebou jsem měla svůj kufr (pozn. s rekvizitami), takže jsem jim tam zahrála ty svoje scénky s tím pejskem a ukázala jsem jim, jak dělám svoje kouzla a tak… Taky se mě ptali jako na motivaci, co od toho jako očekávám… no a.. to bylo asi všechno, no.

Jak ti při tom bylo? No ten casting byl takovej jako… hmm… docela normální nějak, no… jako. Tak – trošku jsem byla ve stresu z těch rekvizit, jakože tam mám něco vytvořit, jakože mi to moc nejde zas ty improvizace (smích). A pak jsem si už byla jistá v kramflecích, když jsem tam měla něco svýho, jako žejo, prostě předvádět, žejo, co znám… tak.

Jak probíhal výcvik na práci zdravotního klauna? No, byla jsem tam s Melisou několikrát a učila mě tu scénku… toho, toho ztracenýho klauna, no. (pauza) A ještě něco tě učila? Hmmm… jednou jsem tam byla s Rafaelem, ten mě učil nějaký kouzla s kartama, ale ty už jsem zapomněla (smích). A kouzlo s gumičkou. Noo a vlastně jednou jsme ještě dělali modelování balónků. No tak já jsem ji viděla tak čtyřikrát a nestihli jsme třeba malování na obličej. To bych se chtěla naučit. No a vlastně pak už jsme se viděli naposledy už nějak s tou kolegyní, která semnou teď dělá ve dvojici. 42

Jaké jsi měla představy o práci zdravotního klauna předtím, než jsi ji začala dělat? (pauza) Noo, myslela jsem, že tam bude jakoby nějakej takovej stmelenější kolektiv… jako víc jako lidí, žejo… Ale tak to je i jako o mně, protože možná se to dalo, ale prostě nechodím na ty workshopy, žejo… takže… noo, nebo jsem byla na jednom. Takže.. hmm… prostě myslela jsem si, že to bude taková jakože víc skupinová práce, no. Aaa… no a že… původně jsem si myslela, že budu chodit k dětem, co mají leukémii nebo rakovinu. To by mě bavilo.

Liší se tvé původní představy od reality? Noo, asi v tomhle no. (pauza) Noo, aaa… mně by to totiž přišlo ještě jako víc smysluplnější, no. Aaa… (pauza) no a taky jsme se jako domlouvali s tím Rafaelem, že tam vlastně budu třeba taky dělat ten program jako z těch dětských hrátek (pozn. kurzy pro děti, které vede), víš jako… třeba když ty děti budou malý, že jim tam zahraju maňáskový divadýlko a tak. Tak na to ještě nějak jako nedošlo, no ale je taky pravda, že zas kvůli tý práci nechodím tolik, kolik, co bych asi měla žejo, nebo chtěla, no. Ale jako hlavní důvod je takovej, jako že… že už jako nemám takovej ten tah a kvůli tomu, že jsem spíš už stará na to... Víš, že už jakoby… já nevím, jak bych to řekla, ale prostě… (pauza) Příklad: kdyby mi bylo dvacet, tak jsem úplně nadšená prostě a fakt tím třeba i žiju jako hodně, ale tím prostě, jak mi je jednačtyřicet… tak už jsem taková prostě jako mamina. Prostě víš, jakože už jako… nemám už tak jako silnou motivaci, nebo už nemám takovej ten tah… takovej ten tah na ty věci, jako je vykonávat, ale spíš mám jako tendenci ty věci jako menežovat, řídit. Než že bych byla jako ten pikolík, víš. Jako někde… prostě to. Že se prostě cejtím, jako v týhle fázi života, takhle jako… což mi to přijde jako někdy i blbý, abych někde klaunovala. Víš, že třeba ty rodiče třeba i na těch oslavách – teď jako mluvím o komerčním klaunování – že už na mě tak jako koukaj, že si říkaj, co ta ženská tady blbne, rozumíš jo? (smích) Víš, jako že to mají prostě dělat mladý holky, jako no…

Co ti pomáhá vyrovnat se s blízkostí smrti a těžké nemoci v nemocnici? No, já jsem tam nezažila jako moc ty jako vážný případy, protože ty děti vypadaly relativně zdravě (smích). Že jsem to vlastně neviděla, jakoby tu jejich nemoc, takže… jako nějak se s tím vyrovnávat jako speciálně nemusím. Jako, kdybych byla třeba na tý leukemii, nebo něco, žejo, tak je to jiný no… asi, nebo nevím, nevím. No, když si to aspoň představím, že bych chodila k vážně nemocným dětem, tak… nevím, vážila bych si o to víc, že mám zdravý

43

dítě no. To by mi asi pomáhalo, jako to vědomí, že jsem měla štěstí. Nevím, jestli bych se s tím nějak to… vyrovnávala.

Co dělá zdravotní klaun v nemocnici? Noo, pomáhá prostě šířit nějakou dobrou náladu a atmosféru noo… rozveseluje ty děti, aby jim tam bylo líp. Aby zapomněli prostě na ty svoje strasti, který tam prožívají, žejo, s tou nemocí a na chvilku se od toho odpoutaly. Aaa... prostě, zablbly si a byly trošku někde jinde, aspoň na chviličku, no. Čím to vlastně dělá, že je odpoutává od těch strastí? Noo, že… hmm… že prostě jim něco zahraje, nějakou scénku, nějak je pobaví, vtáhne je do nějakýho děje, žejo, prostě… Vytvoří nějakou interakci, tak tak nějak.

Která činnost na klaunění tě nejvíc baví? Když ty děti reagujou a jsou jako spokojený.

Jak se připravuješ na návštěvu nemocnice? Noo, tak spíš s kolegyní (smích). Že si řekneme tu scénku rychle v autě, no. Tak tak.

Co ti usnadňuje práci zdravotního klauna? (pauza)… Usnadňuje? Hmm… no asi to, že to má smysl, jako ta práce myslím.

Co ti práci znesnadňuje? No, teď pro mě bylo obtížný, že jsem se furt bála, že něco chytnu. A to se pak taky stalo, no. (smích) Já jsem měla streptokoky a zánět průdušek… prostě, podle mě jsem chytla všechno, jak jsem byla oslabená po tý angíně, no. Podle mě prostě ty bacily, co tam byly ve vzduchu na tý ambulanci, tak jsem tam pochytala.

Co ti práce zdravotního klauna přináší? Hmmm… Dobrej pocit, noo.. že nevydělávám v životě jenom peníze, ale třeba jako přinášíme třeba radost někomu jinýmu.

Co ti práce zdravotního klauna bere? (pauza) … asi volnej čas.

44

Co to s tebou dělá, když za to dostaneš peníze? Noo, je to pro mě blbější pocit, než když jsem to dělala zadarmo. (smích) Už to nemá takovou jako pro mě hodnotu jako tu… já nevím… takovou tu vnitřní uspokojující, tak velkou, jako když za to ty peníze nedostanu.

Podle čeho poznáš, že už práci zdravotního klauna nemůžeš dále dělat? Na sobě? Ano. Noo, tak až mi bude pětačtyřicet (smích). Tak si myslím, že už to fakt poznám úplně, že jsem skončila (smích) I teď už to mám tak na padesát procent a pak už to budu mít na těch sto. Jako bude to fakt vyloženě kvůli tomu věku. Není v tom jako nic jinýho. Prostě jseš jako v určitý etapě… Je to stejný, jako bys teďkom měla tancovat hiphop, který tancujou patnáctiletý, rozumíš. Jo, tak taky tě to jakoby nebude brát i přesto, že se ti ta hudba bude třeba líbit, tak na tu diskotéku třeba už nepůjdeš. Tak je to tak něco. Rozumím tomu, co říkáš o věku v kontextu oblasti komerčního klaunování, protože tam to je placená služba, zároveň mě napadá, jestli to v té nemocnici nemůže být ještě trochu o něčem jiné, než o věku? No tak je to jiné, to rozhodně. Já si myslím, že je to takový jako vyšší poslání, než ten komerční klaun, žejo… Že prostě tam jsou ty děti jako oslabený a nemocný, takže tam je ten přesah jako… vyšší no. Nebo já nevím, jak bych to řekla, no. (pauza) Zároveň ten věk hraje roli i v nemocnici, no… bohužel.

Co by ti nejvíc chybělo, když bys přestala dělat práci zdravotního klauna? No, takový to vnitřní uspokojení z nějaký práce, která má smysl. By jsem si našla něco jinýho… zase něco v dobrovolné oblasti. No, jsem třeba dělala v Klokánku kroužky předtím… zadarmo. Něco takovýho bych si zase našla, no.

Jaký je příběh tvého klauna? To nevím… (smích) Jako… No, třeba ta scénka s tím pejskem vznikla tak, že jsem viděla Nesvadbu v Kouzelný školce, že tam něco podobnýho dělal a já jsem si to jako dodělala. Jak dlouho vlastně klauníš? Pět let.

Jaký je tvůj klaun? No, ono záleží jako. Když hrajem tu scénku naučenou, žejo, tak, tak… hmm, tak tam ty role máme rozdaný, žejo. Myslím, že mi to i sedí. Když… no a když jako jsme tu scénku neměli, 45

tak… protože nejsem právě tak kreativní tak moc, tak… hmm… tak vycházím spíš z toho, co mám jako zažitý no. A jak bys popsala toho klauna? (dlouhá pauza) Nevím – klaun kouzelník, třeba? Nebo jako… něco takovýho. Já nejradši dělám ty kouzla no, nebo něco takovýho, no.

Jak to děláš, když se měníš v klauna? Jak to dělám? (pauza) Vezmu si ten obleček a jsem změněná. (smích)

Na co myslíš, když klauníš? Abych udržela pozornost… těch dětí myslím. Aby se jim to líbilo a dostala je do nějaký interakce, no.

Jak odkládáš svého klauna a měníš se zpátky v sebe sama? Vysvleču se z toho. (smích) Nemám zas tak výraznou roli, no. Jako, žejo… Jako když nehraju vyloženě tu scénku, co máme nacvičenou, tak… přijde mi, že ty role nejsou prostě tak výrazný. No, že je to více jako takový, že jsem tam částečně i sama za sebe jako, no.

Podle čeho poznáš, že děláš práci klauna dobře? No když se smějou a reagují na mě, no. Nějak pozitivně, no.

Jsou situace, kdy se při klaunění necítíš dobře, co s tím pak děláš? No, jednou jsem se necejtila dobře, jak tam jako… že jsem neměla dobrej pocit, když jsme tam pozvali ty puberťáky a vlastně předváděli jsme něco, co je pro ty pětiletý děti, že už to jako pro ně nebylo, žejo… Tak je to blbý, když je jako smíšená ta skupina, že jako ty puberťáci jako úplně spokojený jako nejsou, ale já pro ně žádnej program jako vytvořený nemám a neumím to. Takže to je pro mě třeba blbý jako…. Že se necejtím z toho jako dobře, že jsem jako neuspokojila všechny. (smích) Co s tím pak děláš, když máš tento pocit? Nic, říkám si, že už tam příště žádný puberťáky zvát nebudu. (smích) Protože to neumím s nima… (smích) Nevím, co bych jim jako nabídla. Nebo spíš – nemám jim co prostě nabídnout. Neumím to prostě s nima. Umím to s těma malejma a s těma no… to už to není, žejo, no. A nebo možná, že to umí třeba ty herci, no…že jako ty z toho Zdravotního klauna.., nebo že jsou třeba lidi,co pracujou jako s tou mládeží, že to prostě jako… Nevím jak… já nemám vlastně zkušenost, já jsme vlastně nikoho od nás neviděla pracovat s mládeží. Že vlastně

46

nevím, jak to dělají. Viděla jsem jen dvě kolegyně. Takže vlastně ani nevím, jak se to dělá… Jestli prostě mají něco, jestli něco vymyslej i pro ty puberťáky.

Jak tě podporuje v práci zdravotního klauna organizace? No, tak dobrý je, když tam jsou ty pomůcky třeba, žejo. No… Jinak nevím. A přijdou mi dobrý jako ty workshopy, ale tak já jsem byla vždycky nemocná, když to bylo… jak na potvoru jsem byla vždycky nemocná. A byla jsem na jednom a to mi přišlo dobrý, to bylo moc hezký.

Jsou pro tebe důležité vztahy s ostatními klauny? No, důležitý… bez kolegyně, se kterou pracuji, bych tam nechodila. (smích) Jako fakt – sama bych tam prostě nešla a ani by mě to nebavilo jako. Teda, jakože já nejsem prostě… klaun samotář – to fakt ne. No a jak jsem říkala, tak mě by i vyhovovalo, kdybychom byli větší grupa a já viděla, jak to třeba ty ostatní dělaj, nebo prostě i s těma puberťákama jak komunikujou, joo… A nebo co tam prostě… a nebo se třeba prostě něco nového naučila, joo. Já prostě fakt neumím tu klaunskou improvizaci moc. Já mám z toho vždycky takovej jako… blbej pocit, neumím to prostě no. Já se prostě bojím, že to není vtipný prostě, ta moje improvizace. Není zábavný, není vtipný, že vlastně nevím, co mám říct… žejo, prostě. Nemám nápad – prostě všechno špatně. (smích) No neumím to jako, nemám, nemám prostě tu kreativitu jako v tomhle smyslu, no… Neumím to jako improvizovat. Nenapadne mě nic vtipnýho. Možná, že kdybych měla jako nějakýho tahouna, kterej by mi nahrával, jako jo… tak třeba bych jako něco tam… Třeba by se to nějak jako vypěstovalo, nevím.

Co to pro tebe znamená, že pracujete ve dvojici? No, takovou jistotu. Že když něco nebudu vědět já, tak to bude vědět ten druhej. (smích)

Jaké jsou výhody práce ve dvojici? No, ty výhody, jakože mám tu jistotu a že ráda s někým spolupracuju.

Jaké jsou nevýhody práce ve dvojici? Nevýhody nevím. Možná, že hrozí, že se obě vrhneme na ty samý kouzla, protože jiný tam nejsou a jiný neumíme ani. (smích)

47

Jak vnímáš svou roli v nemocnici a kde je tvé místo v nemocniční hierarchii? No, já to jako vnímám, že je to spíš takovej externista. Jako no… ne že by byl přímo součástí toho lékařského týmu, ale spíš externista. A nebo, když už by to mělo být jak hierarchie v tý nemocnici, tak někde u těch sestřiček třeba. Takovej pečovatel o duši. Oni jsou o to tělo a my jsme o tu duši, no.

Proč sis vybrala pro práci zdravotního klauna zrovna tuto organizaci? Tak to už jsem říkala. Do o. s. Zdravotního klauna mě nevzali a tuhle jsem našla na internetu. Tak jsem napsala… No.

Co je nejdůležitější věc, kterou by měl vědět člověk, který by chtěl pracovat jako zdravotní klaun? No, musí mít z té práce radost… hmm a mít na to čas a nějaký to vnitřní uspokojení.

Jaký by měl být a co by měl umět? Ten člověk by měl mít nějaký vztah k dětem. A taky nějaký zkušenosti… umět se na ně naladit, žejo. A…možná, že to ostatní se dá třeba nějak nacviči těma scénkama, jako.

Jak vidíš budoucnost zdravotních klaunů v nemocnici? Budoucnost? No, přijde mi, že by to… že by jich mělo být samozřejmě co nejvíc, měli by bejt všude… (pauza) Aaa… přijde mi i smysluplný třeba tam, jak… já nevím, to tam asi nechodí přímo zdravotní klauni, ale nějaký takový ty divadýlka třeba pro děti.

Můžeš kompetence, které jsi získala jako zdravotní klaun využít jinde? (pauza) Asi jo. Nevím (smích) Ne, já to mám spíš tak, že využívám jako to, co jsem se naučila já sama, jakoby v tom komerčním, tak využívám spíš tam. Tak mi to přijde. Kromě teda jedný tý scénky a tu nemůžu nikde použít, protože nemám ty rekvizity a ani se to prostě nedá.

Jak bys popsala své kolegy klauny? (smích) …(pauza) mají takový nějaký prosociální cítění, no… (pauza) já nevím, protože já je vlastně neznám, jak jsem je viděla párkrát jen na těch workshopech. Znám jen tu kolegyni, jak s ní klauním a ta má to sociální cítění, je obětavá svým způsobem, je trochu prdlá (smích), no nevím… je zaměřená na ty děti trochu, takže bych řekla, že jí to i sedí ta práce s těma dětma.

48

No a je taková hledající, jak je mladá, jako… no, tak ještě není zajetá v nějakém tom stereotypu.

Myslíš, že jsou mezi nimi nějaké rozdíly? No, jsou rozdíly, určitě…

Jak bys je charakterizovala? Tak z toho, co jsem viděla, myslím teď na těch workshopech, některý ty holky byly hodně dobrý třeba i herecky, právě… a asi ty lidi mají třeba i různý motivace, proč to dělají, to jde vidět na nich, prostě. Jako ta hlavní asi bude stejná: že je ta práce baví a že je to nějak jako vnitřně uspokojuje, že to jsou všechno sociálně laděný lidi, žejo. Ale může za tím být i spousta dalších věcí, no… nevím teď konkrétně.

Je někdo, kdo tě inspiruje? (pauza) No… tak inspirujou mě asi všichni. Třeba na tom workshopu byla spousta inspirace. Ale vyloženě, že bych měla někoho vyloženě jako ikonu, to ne no… To je právě možná to, co bych potřebovala… (smích) Jako, hmm… právě vidět, jak to někdo dělá úplně jinak, joo (?) nebo prostě umí jiný věci než já. Protože já třeba všechny ty věci, všechny ty kouzla, co jsem se naučila na těch prvních workshopech, jsem uměla všechny už tak nějak i předtím, kromě toho jednoho s tou taštičkou… Takže to vlastně pro mě zase tolik inspirativní nebylo, kromě tý jedný scénky.

Je někdo, koho bys spíš napodobovat nechtěla/nemohla? Proč? Ne… Takovej nikdo není. Já se nechám ráda inspirovat. (smích)

Poznala jsi někoho, kdo to přestal dělat, proč? Ne to ne… vždyť já to dělám teprve rok, tak nevím.

49

Respondentka č. 5.

Koko

Co jsi dělala předtím, než ses stala zdravotním klaunem? Ehhh…Já…Hrála jsem v divadle, měla jsem menší role ve filmech. Takže jsem herečka. Živím se jako herečka.

Jaký jsi člověk – jak by ses popsala? Já myslím, že já jsem aktivní člověk a mám ráda dobré věci a mám ráda děti a mám ráda karneval – jako mám ráda, když se něco děje kolem mě, mám hodně ráda barvy… a když se kolem mě děje něco fantastického. Mám ráda velké projekty, velké věci… velké projekty s barvama a…jako myslím, že by pro mě bylo těžké přijít a mít nějakou jako práci, kde bych osum hodin denně dělala to samé. Seděla bych v nějaké galerii… to by mě nebavilo. Nedělat něco jako… protože já taky malovala… moc… a zpívala jsem… Vždycky jsem měla ráda a mám ráda umění. Protože někdo má rád… (zamýšlí se) Když jsem žila v Dánsku, měli jsme s manželem takové malinké divadlo, jen my dva…tam jsme žonglovali, tančili, měli jsme tam prvky poezie…něco jako cirkus… měli jsme tam různé představení, takže to byl vlastně takový…(zamýšlí se) takový cirkusový mix. Jsem vlastně svobodná umělkyně.

Co si o tom, že děláš zdravotního klauna, myslí tvé okolí? No jako dobrý, dobrý jako… Myslím, že jsou rádi, že to dělám, protože oni vidí, že jsem šťastná a chodím sem s radostí. Myslím, že to tak nějak bude… ale budu se jich muset zeptat (smích).

Co si o tom, že děláš zdravotního klauna, myslíš ty? Zdravotní klaun…Hmmm…myslím si, že je to super věc… jako ten nápad je super. Přijdeš do nemocnice a uděláš dětem radost už jen tím, že tam jseš. Když přijdeš, často je tam ticho a taková dusná atmosféra, děti moc…jako, že myslí jen na to, že je něco bolí, musí na to pořád myslet, nudí se, je jim smutno z toho prostředí…to je různé. A pak tam přijde zdravotní klaun a dítě zapomene na to, proč je v nemocnici a směje se…to je nejvíc. Pak mu uděláš balonky a je úplně jinde, už na tu bolest úplně zapomene. Vidíš, jak jsou ty děti šťastné a pak jsi taky šťastná. (E)

50

Co tě ke klaunění v nemocnici přivedlo? Jak jsem se ke klaunění dostala, jo? Přivedla mě kamarádka. Dělali jsme spolu nějaký projekt, já jsem jí pomáhala na nějakých narozeninách a tam jsem se poprvé převlékla za klauna… zkusila jsem si poprvé, jaké to je být klaun. Ta kamarádka je shodou okolností umělecká ředitelka projektu Dr. Klaun… Řekla mi, že bude casting na zdravotního klauna, tak jsem šla.

Na casting? Jo… to je podobný, jako když chceš nějakou roli v divadle, nebo u filmu… přijdeš tam, řeknou ti: dělej to, dělej tamto…mě vzali, ale jako všichni ostatní jsem musela něco předvést, musela jsem mít připravené, co předvedu. Vždycky když jdeš do divadla, nebo do filmu, tak ti řeknou: udělej tohle, tohle, tohle… a my se na to podíváme, jestli je to dobrý nebo ne.

A bylo třeba v něčem jiné, než když jsi dělala casting ve filmech nebo v divadle? Noo, to bylo jiný, protože to bylo… Byly tam jiné otázky, než když chceš dostat roli. Bylo to hodně zaměřené na improvizaci… hmmm… řekli mi: máš tuhle věc a tuhle věc a udělej s tím nějaký příběh. Byla jsem trošku nervozní, určitě, vlastně hodně… ale… líbilo se mi to jako…protože dřív už jsem hrála dětem v dětském divadle, rok předtím než jsem byla tady na tom castingu. Už jsem před dětmi hrála, tak jsem neměla už strach hrát před dětma… protože, předtím, před pěti lety, jsem hrála jen pro dospělé lidi… celý život pro dospělé, a pak poslední čtyři pět let jsem začala hrát v dětském divadle pro děti a pak plus paralelně Dr. Klaun, který je jako… který mi jako moc pomohl mít ještě lepší kontakt s mýma dětma v divadle, když… protože když jsem začala, jako... protože, když jsi klaun, jseš svobodný ,you´re free, chovej se potřeštěně, buď bludný – a to je super věc! Tak spousta dětí to má ráda, jo… a na scéně taky. Dr. Klaun mi moc pomohl v tomhle… a ještě workshopy, které jsme měli, mi moc pomohly – to je super věc, protože ty workshopy taky tě posouvají jako klauna – velmi tě osvobozují, načerpáš tam inspiraci, můžeš být úplně totálně vrááá… (šašek, smích) Miluju to!

Ty jsi prošla nějakým výcvikem, než jsi začala chodit k dětem do nemocnice? Jojojojo…Prošla, prošla… mně ta kamarádka vysvětlila, co a jak a pak jsme šly spolu k dětem. Všecko jako… jojo určitě, měly jsme spolu takové workshopy předtím.

A jak ty workshopy probíhaly? No mě vysvětlili, co máme dělat a jak máme dělat a že děti jsou nemocné…atd. atd… Ohledně personálních věcí, že se nemáme vůbec ptát, co tady děláte, proč tě bolí třeba ruka, 51

kde tě bolí… Zároveň, že si toho máme všímat, aby si děti během představení neublížili a podobně. Věc, která je moc důležitá je vědět, že se nezačínáš normálně mluvit s rodičema o tom, že je jejich dítě nemocné a kdy jde domů a takové obecné… Na to se nesmíš ptát a to je supr, protože tady nejsme jako… jsme tady bráni na to, aby aspoň na chvilku zapomněli, že tady jsou, v té nemocnici. To je ta část věcí, které musíš vědět – jak se chovat k dětem, rodičům, personálu. Pak je ta část, kde se učíš dovednosti. Já jsem se učila kouzla… a hm…a co ještě (přemýšlí)… Já už jsem toho hodně uměla, než jsem začala chodit do nemocnice. Uměla jsem žonglovat, nějaké kouzla jsem už taky uměla, nějaké nové jsem se naučila tady. Ještě balonky jsem se naučila tady dělat. Taky to, jak to začíná, když vejdeš k dítěti na pokoj – měli jsme na to workshop, dvoudenní, jak udělat v tom pokoji úplně jinou atmosféru. Vytvoříš iluzi, že jste na jiné planetě, nebo na dovolené u moře – je to skvělé. To mi moc dalo, bylo to supr, naučila jsem se toho hodně o správném načasování, jak dát dítěti čas a že se vše má odehrávat spíš pomaleji, bez spěchu (předvádí roztržitost, kouká se na imaginární hodinky a klepe do nich netrpělivě prstem) Dát dětem vždy raději o sekundu víc času na prožití toho, co mu ukazujeme. Dát mu čas zorientovat se, položit se… přenést se do příběhu.

Jaké jsi měla představy o práci zdravotního klauna předtím, než jsi ji začala dělat? Ehm…Já myslím, že možná jsem ani neměla konkrétní představu, co zdravotní klaun dělá. (pauza) O těch lidech jsem si myslela, že to může dělat jen člověk, který má dobré srdce a chce pomoct jako ostatním lidem. Všecko.

Liší se tvé původní představy od reality? Myslím, že ne. Myslím, že jako tady klauni, které znám… jako sama cítím takhle, že jdu tady s radostí, víš jako… Srdcem… a vždycky jdu zpátky taky s velkou radostí a možná ještě s větší, než s jakou jsem přišla. Možná jeden den jsem šla domů a brečela jsem, protože jsem viděla malé dítě, které bylo moc těžce nemocné, ale tak… je normální, že z toho mám radost. (potichu) A taky trochu penízky… (smích)

Co ti pomáhá vyrovnat se s blízkostí smrti a těžké nemoci v nemocnici? Já na to vůbec nemyslím, když to jde. Jen tenkrát, když jsem viděla tu holčičku, která byla moc těžce nemocná… všude mašina, mašina, hadičky (ukazuje)… tenkrát jsem brečela, protože jsem myslela na to, že doufám, že to přežije… Je něco, co ti pomáhá překonat takové situace? Já prostě myslím hodně na to, že chci, aby to dítě bylo v pohodě, uzdravilo se. Já nevím… (smích) já nemám špatné myšlenky. Nemůžeš si říkat, oooh (šašek), možná tady 52

zítra přijdu a to dítě už tady nebude. Musíš si říkat, zítra přijdu a to dítě už bude doma a bude šťastné. Věřím, že tady mu vážně pomůžou. Věřím jim – jako lékařům a personálu.

Máš nějaké vlastní zkušenosti, které při tom hrají roli? Hmm, noo…Myslím, že ne (pauza). Ne, sice jsem skoro zemřela, když jsem byla mladá, ale nevidím v tom souvislost mezi tím, co se mi stalo a tím, že dělám zdravotního klauna. A taky nevím, jestli mi to nějak pomáhá, nebo tak něco. Když jsem byla hodně malá, byla jsem hodně těžce nemocná, trávila jsem spoustu času po nemocnicích. Pak jsem si nějakou dobu přála být lékařkou, ale neučila jsem se dobře. Takže nakonec jsem se do nemocnice přece jen dostala a můžu nosit plášť… (smích)

Podle čeho poznáš, že už práci zdravotního klauna nemůžeš dále dělat? No to nevím…(pauza) Přestala bych to dělat jen, když bych se musela odstěhovat. (smích) Ale to zatím neplánuju. (smích) Ještě jsem na to nemyslela…

Co dělá zdravotní klaun? Hmmm, co dělá zdravotní klaun… Zdravotní klaun při-dé (šašek, smích) (pauza)… jako myslím, že je to takový… hmm… vlna radosti, která smete člověka… tadá (šašek). A tam už jako puu, puu, puu!(šašek) Vždycky to procítíš, jestli člověk nechce, tak ta vlna udělá víííp (ukazuje vlnu směrem dolů), a když tě ty lidi rádi vidí, tak ta vlna udělá uááá (šašek)… dyn dyn dyn dyn (šašek). No, patří tam všecko – hudba, představení, kouzelné představení a improvizace a hlavně sranda. Sranda je vždycky a ještě balonky.

Co z toho děláš nejradši? Nejradši? Nejradši dělám blbosti a srandu (smích).

Jak se připravuješ na návštěvu nemocnice? Ne, nebo počkej - jo. Jo, trošku jo (smích). Musím si vzít s sebou kostým. Jinak se nepřipravuji nijak. Možná ze začátku jsem měla, když jsem začínala… to bylo jinak. Teďka už to tak nemám. A jak si to měla předtím, když jsi začínala? Hmm… možná jsem byla trošku ze začátku nervózní, tak jsem si v hlavě přehrávala, co mám dělat. Byla jsem nervózní z toho, jestli dokážu ty děti pobavit. Teď už tohle neřeším, doufám, že už bych je zabavila… a když je nepobavím, tak co mám dělat? (smích, šašek) Jdu domů… (smích)

53

Co ti usnadňuje práci zdravotního klauna? Flexibilita. Mně vyhovuje, že je ta práce flexibilní – moje flexibilita, že můžu jít, jako domluvit se s někým tak, jak mi to vyhovuje. Divadlo taky nemám každý den, pro mě to dobré, takhle… takže je to dost různé. To, co mi to usnadňuje je, že to, jak budu chodit sem, můžu přizpůsobit svému programu v divadle. Tady se nepotřebuju domlouvat měsíc dopředu. Můžeme se domluvit den dopředu.

Co ti práci znesnadňuje? Co mi práci znesnadňuje (pauza)… kufr, kufr je těžký (smích)… ne nevím, asi nic. Co je těžký, co je těžký? No nevím…každý den je různý, každá návštěva je jiná. Možná…jeden den cítíš, že to nejde, ta energie a jako…a víš a druhý den woow! (šašek) Ale to není to, co by to dělalo těžké… Někdy je těžké, že některé děti s tebou vůbec nechtějí mluvit, nemají na to chuť, takže cítíš, že to prostě ten den nešlo… no nebo… já nevím, je to stejné jako představení – každý den bude představení jiné, protože je před různýma dětma, pokaždé je z toho jiné představení. I když hraješ pořád tu samou věc, pokaždé je to jiné, protože pokaždé jsou jiné ty děti. I když mám představení před školníma dětma, tak je to v každé škole trochu jiné – některé děti si to představení užívají a baví je to a tím to víc baví i mě, jiné děti jsou děti víc pasivní, udržují si distanc, takže mě to pak stojí víc energie dostat se k nim… takže to hodně záleží na tom, jestli děti v nemocnici stojí o naši přítomnost nebo jestli ne a udržují si ten odstup, pak je dobrý si říct: Ok, tak to dnes nefunguje- nevadí, jede se dál. Pak to není tvoje chyba, že to nefunguje, ty respektuješ, jak to mají a musíš to tak brát.

Co to s tebou dělá, když za to dostaneš peníze? Já myslím, že to je hezký. Myslím, že je to ok dostávat… Nedostáváme za to žádné super, super peníze, které…abych to brala tak, že to dělám pro peníze, jako komerčně, nebo jestli by to bylo... Pokud bych to srovnala s programem pro děti, tak to by to byly fakt malé peníze, víš? Když jdeš a děláš dvě hodiny oslavu narozenin, tak dostáváš i pár tisíc. Tak myslím, že je to super, že dostáváme aspoň trošku, že to pomáhá, aby se člověk do té nemocnice těšil, měl další motivaci. Není to tolik peněz, aby z toho člověk vyžil, ale potěší to. Kdybych byla za vodou a peníze neřešila, tak mě to nebude zajímat, jestli za to něco dostávám, nebo ne… ale protože nejsem, tak je to ok… protože já tady strávím půlku pracovního dne, který bych jinak třeba mohla mít volný, nebo pracovat jinde. Proto jsem ráda, že je to placené – není to ani moc, ani málo, což je perfektní pro tento druh charitativní aktivity. Protože stejně… když jdu

54

sem, tak se moc těším – na děti, na své skvělé kolegy, ale taky mám dobrý pocit z toho, že za to dostanu nějaké peníze, což je takový příjemný bonus k tomu všemu.

Co ti práce zdravotního klauna přináší? Radost… a trošku peníze (šašek, smích)… a zase ty peníze (smích)

Co ti práce zdravotního klauna bere? Energii bere ta práce… určitě. Jako často mi bylo tak, že jsem vydala energii a pak jdeš zpátky domů a úplně uuu (ukazuje únavu). Protože určitě dáváš energii dětem…

Co by ti nejvíc chybělo, když bys přestala dělat práci zdravotního klauna? (pauza) Být klaun! (smích) Já chci být klaun… dokud to půjde.

Jaký je příběh tvého klauna? Já myslím, že… moje klaunské jméno Koko obsahuje už všechno (smích). Je to takový bludný klaun… a je i trošku blbý. Přemýšlela jsem o tom, jak si vybrat klauna, buď chytrý, nebo blbý, jo… Hmm.. a pak jsem si vybrala blbého, protože to jsem já taky (smích). To není moc velký rozdíl, víš (smích). Nejsem chytrá, opravdu ne, ani nevím, jestli bych to uměla předstírat… (smích, šašek). A jak dlouho vlastně děláš klauna? Tři roky… možná čtyři, tři až čtyři, já už si to nepamatuju.

Jak to děláš, když se měníš v klauna? Joo… (pauza) když už mám věci na sobě, tak už jako jsem Koko, cítím, že už jsem tam (smích). Změní mě to, cítím to. Začínám jinak chodit…(smích) už ne tak sexy jako, když jsem sama za sebe. (smích) Buď jsem Koko, nebo jsem sexy. (smích) Make up určitě taky… to taky. Převlíknu se, namaluju si obličej a začínám jinak chodit a tadá – Koko (šašek, smích).

Jak odkládáš svého klauna a měníš se zpátky v sebe sama? To je po cestě domů. (smích) Ještě jdeš zpátky a ještě jsi jako Koko (smích)… Jdeš dole kolem dětí (pozn. dětská ambulance) a v čekárně děláš: hello, hello (gestikulace mávání, smích)… a vůbec nemáš make up a lidi dělaj takové to: cože, co to je jako za magora? (smích) V tramvaji taky: jak se máte? - ptáš se lidí a směješ se a oni to vůbec nepobírají. Tak postupně na tebe koukne divně několik lidí a to ti pomůže hodit se zpátky do normálu. Po 55

cestě se změním a doma, doma…doma už jsem zase za sebe. Ale je to těžký, já už vím, že jsem za sebe, ale pokračuju v tom být Koko, takže až doma. Změna zpět není tak lehká.

Na co myslíš, když klauníš? Na co myslím… (pauza) když klauním… (pauza) No často myslím na takové věci, že… když děti nemocné, abych jako… aby ty děti moc neskákaly, moc nejančily a třeba si neublížily, aby jim nebylo špatně. Předevčírem jsme byly v nemocnici a jeden chlapeček měl v ruce zavedenou kanylu a my jsme dělaly takový malý koncert a on zpíval… a on měl v ruce chrastítko a já mu řekla, aby to nedělal, aby tou rukou nechrastil, aby si neudělal něco z tou rukou, aby jako to naše představení mu neuškodilo. Tak na to myslím určitě… moc. A taky myslím na to… zkouším vycítit atmosféru, když tam přijdou rodiče na návštěvu, tak kdy je čas odejít. Nebo abychom nebyli moc nahlas…takže tak.

Podle čeho poznáš, že děláš práci klauna dobře? No, to poznám, když jdeme domů a všichni jsou šťastní… rodiče se smějí, děti jsou šťastné. Přijdeš do pokoje, nebo do čekárny a odcházíš z cirkusu (smích). Zdravotní sestry jsou šťastné, doktoři jsou šťastní. Tak podle to poznám, že to dělám dobře. Jo a já jsem taky šťastná (smích)… určitě, i já jsem šťastná.

Jsou situace, kdy se při klaunění necítíš dobře, co s tím pak děláš? Když to nejde, no… Když jsem… protože často to nejde, když nejsem, když nejsem… v té klaunské roli. Když jsem sama za sebe, když se mi prostě nepodaří změnit se v klauna, tak pak už je to těžký, víš. Co s tím pak dělám? (pauza) No, to nevím, to je jako…musím to prostě zkusit znovu a dostat se do toho klauna, abych to nebyla já… abych byla Koko. Jsem oblečená, namalovaná, ale stejně jsem to pořád já… tak musím něco udělat: papá (šašek, smích). Udělám něco šíleného, co dělá Koko a to někdy pomůže dostat se do té role. Ale to je těžký víš, když to nejde na začátku, tak už to obvykle nejde až do konce. Nevím, jak je to možné a jak to vysvětlit. To se taky stane, když oba klauni nejsou na stejné vlně a jeden se třeba nepřemění, tak je celá energie špatně… když nejste oba dva tam. Když jen jeden cítí a druhý necítí, tak je pro něho těžké být tím klaunem, když jste tam dva a ty jsi sama za sebe… za sebe, jako v civilu, ale v hlavě. Když jsi klaun a partner, on je jako sám za sebe… je to těžký, když nedosáhne té přeměny na stejným levelu. Když jeden není v roli, automaticky to má ten druhý, co je v roli, těžké. Ale je možné… že každý můžeme být klaun na jiném levelu, to možné je, to jo. 56

Proč sis vybrala pro práci zdravotního klauna zrovna tuto organizaci? Protože jsem nevěděla o žádné jiné organizaci (smích). Je to daný tím, že ta kamarádka tady pracovala, tak mi řekla, ať to zkusím tady... Tak já jsem chtěla, tak jsem tady. Nevěděla jsem, že mám na výběr, tak jsem tady skončila (smích)… já, já, tady, tady… (šašek, smích).

Jak tě podporuje v práci zdravotního klauna organizace? Mám moc dobrý pocit z našeho šéfa, z Rejfa, že nás podporuje a je takový super normální… řekne ti normálně ahoj a jak se máš…tydydydy…(šašek, smích) Cítíš se tady přijímaná a vítaná. Mno… a taky podporuje, že platí trošku peníze. Nevím, jestli to podporuje, nebo nepodporuje, ale to je všechno… všechno dohromady podporuje mě, abych to mohla dál dělat. Jojojo, a ještě ty workshopy… ty jsou super! To je super nápad a… to je perfektní, to mám ráda, všechny workshopy. To je super důležité chodit na ty workshopy.

Jsou pro tebe důležité vztahy s ostatními klauny? Joo… já mám ráda moje klauny (smích). Já jsem tu s nimi ráda, ráda, ráda… (šašek) To je důležité a taky víš… ti klauni už se stali taky kamarádama, protože přijdeš do nemocnice, tak si řeknete, jak se máte a sdílíte i ten život mimo nemocnici. To je důležité, že se známe a máme se rádi. Už to jsou moje kamarádky… je to takové hezké. Přijdeš, a než se připravíte, můžete si o všem promluvit, co nového, co chlapi a tak… (smích)

Co to pro tebe znamená, že pracujete ve dvojici? Co to znamená? (pauza) Jo… to je lepší ve dvojici, než když bych šla sama… určitě. Protože… to je jako kolega a spolupracovník a to je lepší.

Jaké jsou výhody práce ve dvojici? No, to už jsem říkala. Jsme na to dva, je to lepší. Je to super, když to cítíme stejně a děláme tu show spolu, než když se navzájem necítíme. Je něco, co podporuje, abyste se cítili? No, mě moc pomohly ty workshopy, abych je začala líp vnímat… to je stejné jako herci na scéně, buď se navzájem cítí, nebo se necítí. V tom divadle, kde pracuju, máme nějaké lidi, který nikdy nebyli herci a teďka začali hrát divadlo… tak s nima je moc těžký hrát, protože oni nemají žádné tohle napojení, ten pocit napojení. Oni tě nevidí, neslyší… A to je důležité, že jako… víš, já jsem taky někdy blbá, že si řeknu: ááá, vezmu všechnu pozornost na sebe a jako

57

ááá (šašek, smích)… ale to je důležité vzpomenout si, že tam člověk není sám, že tam máš partnera, víš… a že tam jsme spolu. Nejsem taky perfektní, víš, ale… (smích)

Jaké jsou nevýhody práce ve dvojici? No, když máme jinak ty klauny, tak je to těžký… jakože, když to nemáme stejně. Nebo když se necítíme, to je velká nevýhoda…

Jak vnímáš svou roli v nemocnici? Kde je tvé místo v nemocniční hierarchii? Moje role v nemocnici? No… já jsem šašek u krále (smích). Tak já se cítím takhle… jako šašek. A král je kdo? Děti… děti jsou králové. My jsme šašci a sestry a personál jsou jako služebnictvo… jak jim mění ty hadičky a nosí jim jídlo: (šašek) prosím, donést jídlo (smích)...

Co je nejdůležitější věc, kterou by měl vědět člověk, který by chtěl pracovat jako zdravotní klaun? Noo…měl by mít rád děti. Protože nějaký lidi nemají rádi děti… tak to jako není pro ně. To tady nepotřebují být (smích). Taky naučit se ten kontakt. Pro mě je důležité, že když jsem byla malá, moje maminka procovala v divadle a já jsem vyrostla v tom divadle, víš… a pamatuju si, že jsem viděla nějaké představení, když mi bylo možná pět šest let… Vidím to představení a v tom představení jedna žena, měla kolem možná šedesáti let, a hrála takovou tlustou holčičku. A ta paní předstírala, že je malá pětiletá holčička: nanananá (hraje malou holčičku, šašek). A já jsem na ni koukala a říkala jsem si: to je strašné, nesnáším to. Protože já jsem celou dobu viděla, že je to stará paní… a že to jen předstírá a že to vypadá celé fakt směšně a hloupě. Pro mě to bylo fakt trauma. Tak teďka je pro mě moc důležité, když jsem taky už stará… abych byla přirozená a abych nedělala to samé… abych nepřehrávala, nepředstírala něco. Aby všechno byla pravda. Protože děti to cítí, dětem nemůžeš lhát. Jako ta paní… ona už nevěděla jaké to je být malá holčička – protože kdyby si to ještě pamatovala, nikdy by tam nevydávala ty pištivé zvuky: nanananá (hraje malou holčičku, šašek). Kdyby tam prostě byla za sebe a procítila to, procítila bych to s ní. Takhle to byla fraška. Důležité je, že když je člověk s dětma a chce s nima pracovat, tak musí být sám sebou a mít se rád takový, jaký je.

58

Jak vidíš budoucnost zdravotních klaunů v nemocnici? Hmm… (pauza) Vidím v tom velkou budoucnost – měli by být ve všech nemocnicích… tadá (šašek, smích). No to je pravda, protože úsměv… úsměv je zdravý. Včera jsem byla na návštěvě v nemocnici, kdy jsem se dvě hodiny smála.(smích) A z toho jsem dostala hodně energie navíc.

Můžeš kompetence, které jsi získala jako zdravotní klaun, využít jinde? Stoprocentně. Používám to v herectví, když hraju v divadle pro děti, to je jako když najdeš… tyhle zkušenosti. Stoprocentně mám pocit, že se mi hraje líp, co chodím do nemocnice. A ty workshopy, které jsme tady měli… to bylo moc hezký. Užitečné pro herectví, pro všechno… pro zpívání, pro učení se správnému načasování. Nebát se, dát v představení krátkou pauzu… to jsem sice věděla už předtím, ale… když jsi na scéně, tak to je prostě jiný čas, jakoby plynul jinak. Tam (na scéně) si myslíš, že jsi pomalá a myslíš, že musíš vše dělat rychleji, aby se lidi nenudili (šašek)… pravda je taková, že lidem v obecenstvu se to jeví naopak hodně rychlé. Potřebují čas, aby mohli nasát, co se před nimi odehrává, vžít se do toho. Když hraješ lidem, musíš si najít ten rytmus (luská v rytmu prsty) a nejít ani moc rychle, ani moc pomalu. Ale na scéně často lidi cítí, že to musí udělat rychleji, protože si myslí, že tam ten čas plyne jinak. Ale ty pauzy tam dávat- to je velké umění a dělá to představení moc hezký. V těch pauzách s k sobě herci a diváci dostávají… dotýkají se sebe navzájem, mají čas pochopit, o co tam jde, na co se vlastně dívají. To jsem se naučila tady v nemocnici.

Jak bys popsala své kolegy klauny? Jak bych je popsala, jako jak vypadají, nebo jací jsou? Ano, cokoliv. (pauza) Každý je jiný, každý je jiná osobnost. Fyzicky jsou pěkní všichni (smích). Charakterem jsou to pěkní lidé a milí lidé a to co mám na nich všech ráda je, že jako jsme všichni kamarádi tady, protože než se převlečeme a dáme si make up, tak si povídáme o všem… Mám radost, když je vidím. Ale lidi jsou to různí, moc. Nedá se to nějak popsat, aby to platilo na všechny stejně.

Myslíš, že jsou mezi nimi nějaké rozdíly? Jojojo… jako když jsme u dětí třeba, jo? Jako na představení je tam rozdíl… určitě jako. Já a jedna kolegyně často děláme to představení hodně šílené, blebleble (šašek, smích). A v čem vnímáš ten největší rozdíl? Hmmm…to jsem jako řekla, že často…hmm… jde to super a dobře a jsme spolu tam na improvizaci a taky může být situace, že tam jsi s někým a nejste v tom úplně spolu, jste rozdělené…tak. Rozdíl možná v tom, že někteří klauni jdou jako na 59

show a některý klauni jsou trochu pedagogičtí… jako takhle. Ale i tak je to super. Já jsem taky někdy pedagogická a začnu: Tak ahoj, tady máme tohle a tohle… a kolegyně se na mě urve: ááá, co děláš? (ukazuje vzteklou reakci). Měla by to být show, ale je to o té zkušenosti – když pracuješ jako pedagog, tak to tak pak i děláš v té nemocnici. A když pracuješ… možná je to blbost… zapomeň na to… (smích). (pauza) Tak my jsme tady půl na půl herci a lidi co pracujou s lidma, to se musí někde objevit a to si myslím, že je ono. To důležité máme společné a to, že to děláme pro děti, ty rozdíly mezi náma to dělaj jen zajímavější.

Je někdo, kdo tě inspiruje? Hmm… (pauza) no jo…inspiruje. Inspirují mě kolegové a taky děti a ty situace.

Je někdo, koho bys spíš napodobovat nechtěla/nemohla? Proč? Určitě bych nemohla napodobovat Tymiána, on je super, super kouzelník. (smích) Nevím, nikoho bych nemohla napodobovat. Myslím, že to ani nejde. Jako to je těžký… já nevím. Koho bych mohla napodobovat… nikoho. Protože to je fakt těžký někoho napodobovat, víš.

Poznala jsi někoho, kdo to přestal dělat, proč? Který s tím přestal.. no ten Tymián. (?) On už nechodí.. jsem ho dlouho už neviděla. Možná že už neměl čas… ale vůbec nevím jako. Protože on je kouzelník… a co on ještě dělá, to nevím. Už jsem ho neviděla tak půl roku, možná rok. John taky chodil a pak přestal… on hrál v divadle, pak byl trošku nemocný a taky odcestoval do Ameriky a taky nechodí moc často. Možná proto, že lidi nemají čas. Určitě ještě někdo tady chodil… všechno chlapi (smích), chlapi odešli a holky zůstaly. Jo a ještě PiPi… ta taky chodila a teď už nechodí. Ta možná někam odjela, nebo možná studuje a nemá čas. Musím se zeptat, proč už nechodí…

60

Vysvětlivky použitých znaků: ..

krátká pauza

…

střední pauza

(pauza)

dlouhá pauza

hmm

vyplnění pauzy

(?)

tázací tón

jistě

nápadné zdůraznění

(smích)

neverbální projev stojí rychle za odpovídajícím místem

(E)

emocionální hnutí

(šašek)

souhrnné označení pro typické změny ve verbálních a neverbálních projevech, které nápadně zasahují do rozhovoru

kurzíva tučně

otázka výzkumníka

kurzíva

vstup výzkumníka, doplňující otázka

tučně

respondent přehrává rozhovor s dalším člověkem

(popis chování)

pokud nápadně souvisí s tím, co respondent říká

61