Extrémní cyklistické závody

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra atletiky, plavání a sportů v přírodě

Extrémní cyklistické závody Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Vypracoval:

Mgr. Sylva Hřebíčková, Ph. D.

Bc. Lukáš Hyrák ASEBS

Brno, 2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích.

V Brně dne 13. dubna 2013

………………………

Děkuji slečně Mgr. Sylvě Hřebíčkové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a pomoc při vypracování této diplomové práce.

OBSAH Úvod.........................................................................................................................5 Cíl práce, úkoly a metodika práce........................................................................6 1. Historie a rozdělení cyklistiky.........................................................................7 1. 1. Mountainbiking..........................................................................................9 1. 2. Využití kola armádou...............................................................................12 1. 3. Rozdělení cyklistiky podle UCI...............................................................15 2. Extrémní závody.............................................................................................19 2. 1. Iditarod Trail Invitation............................................................................19 2. 2. Crocodile Trophy.....................................................................................22 2. 3. Great divide mountain bike route.............................................................24 2. 4. Freedom Trail Challenge..........................................................................27 2. 5. Craft 1000 miles adventure......................................................................29 3. Fyzická příprava.............................................................................................31 3. 1. Přechodné období......................................................................................31 3. 2. Přípravné období.......................................................................................38 3. 3. Předzávodní období...................................................................................41 3. 4. Závodní období.........................................................................................45 3. 5. Možnosti tréninkové přípravy v zimním období.......................................45 3. 6. Alternativní tréninkové metody................................................................51 3. 7. Regenerace................................................................................................56 3. 7. 1. Strečink.........................................................................................59 3. 7. 2. Masáž............................................................................................62 3. 7. 3. Sauna.............................................................................................65 4. Potíže při jízdě na kole.....................................................................................68 4. 1. Zranění v mountainbikingu........................................................................75 5. Osobnosti domácího extrémního mountainbikingu......................................80 6. Diskuze..............................................................................................................84 7. Závěr..................................................................................................................85 Seznam použité literatury................................................................................86 Resumé..............................................................................................................88

Úvod V současné době prožívá jízdní kolo renesanci. Tento ekonomicky nejvhodnější dopravní prostředek je rozšířen po celém světě, vyrábí se v milionových sériích v nejrůznějších technických úpravách. Základní princip však zůstává zachován již více než 100 let, což svědčí o geniálnosti a jednoduchosti tohoto vynálezu. Tuto diplomovou práci jsme zaměřili na téma extrémní cyklistické závody. Je to téma, které je mi blízké. Cyklistika je součástí mého života už mnoho let a rád bych jednou obdobný závod vyzkoušel na vlastní kůži. Zatímco dříve byla všechna kola vázána na silnici, horské kolo poprvé umožnilo jízdu v terénu, ve volné krajině, daleko od výfukových plynů, hluku, nebezpečí stresu, blíže k přírodě, na čerstvém vzduchu, s myslí obrácenou do vlastního nitra. Poznat sám sebe. Mnoho lidí teprve díky horskému kolu zjistilo, jaké neuvěřitelné vzdálenosti mohou překonat i bez auta. Maratony v délce přes 80 km mívají někdy startovní pole čítající více než 2000 závodníků. Tisíce jezdců přejíždějí každé léto Alpy. Ačkoliv přitom spálí mnoho kalorií, načerpají energii na celý rok. Tato diplomová práce je určena široké veřejnosti pro získání povědomí o extrémních cyklistických závodech. Díky části práce zabývající se fyzickou přípravou, může zároveň sloužit jako motivující prvek pro toho, kdo se rozhodne závod tohoto druhu podstoupit.

Murphyho zákon o extrémních sportech: „Extrémní sporty se neprovozují aby někdo vyhrál. Vyhraje vždy ten, kdo přežije.“

5

Cíl práce, úkoly a metodika práce Hlavním cílem této práce je analyzovat problematiku extrémních cyklistických závodů se zřetelem na zdravotní rizika. Dále přinést ucelené informace o extrémních cyklistických závodech a možnosti přípravy na ně.

Pro splnění cíle práce jsme určili následující úkoly: ● Sumarizovat obecné informace o extrémních cyklistických závodech. ● Objasnit důvod vzniku těchto závodů a jejich spojení s armádou ve smyslu jejich počátku. ● Zjistit způsob rozvoje a obliby extrémní cyklistiky. ● Charakterizovat extrémní cyklistiku jako sport. ● Analyzovat jednotlivé závody a následně tyto závody porovnat. ● Přinést informace o zdravotních rizicích spojených s extrémní cyklistikou, plynoucí z jejího provozování. ● Návrh přípravného plánu pro úspěšné absolvování závodu extrémní cyklistiky.

Vzhledem k charakteru práce jsme k dosažení cíle práce zvolili především metody spojené se studiem a analýzou teoretických poznatků a dat kvalitativní a kvantitativní povahy. Informace jsme čerpali především z odborné literatury, dokumentů a článků odborné literatury, převážně zahraničních literárních a elektronických zdrojů informací i filmových materiálů.

Výzkumná otázka Jaká je příprava vrcholového jezdce na závody v extrémní cyklistice? Jaká jsou zdravotní rizika tohoto pojetí cyklistiky?

6

1. Historie a rozdělení cyklistiky Stejně jako u ostatních sportovních disciplín, byl i historický vývoj cyklistiky spojen s vývojem společnosti. Oproti tradičním disciplínám je však limitující pro její provozování jízdní kolo. Jeho vývoj, rozmach, úpadek a stabilizace výrazným způsobem ovlivňovala vývoj a do značné míry i materiálové vybavení, jež je rozhodující i pro současný vrcholný nebo rekreační výkon. V tomto sportovním odvětví se tedy naskýtá i do budoucna široký prostor pro rozvoj technologie a tím i nepřímo zlepšování výkonů jezdců všech cyklistických disciplín. (Hřebíčková, 2013) Historie kola se začala odvíjet již v době sumerské (obr. 1) a egyptské říše.

obr. 1 Sumerský vůz (Hřebíčková, 2013)

Novodobá historie zasahuje do 1. poloviny 19. století. V roce 1817 12. července vynálezce baron Ludwig von Drais ze Sauerbronu v Bádensku vyrazil na velocipédu vlastního návrhu a urazil na něm 15 km. Zkonstruovaný stroj však nebyl poháněn přímo šlapáním, nýbrž odrážením nohou od země. Šlo tedy o jistý druh běhu vsedě. V Německu se vynález neujal, zato však ve Francii došlo k jeho nebývalému rozšíření v rámci rozvoje volnočasových aktivit. Ujal se pod pojmenováním dresina (obr. 2). Technický postup se v historické posloupnosti nezastavil a došlo tak k postupnému zlepšování a konstrukčním změnám. V roce 1861 v Paříži vylepšil mechanik Pierre Michaux stroj o samostatné přední kolo s klikami a pedály, zatímco zadní menší kolo plnilo rovnovážnou funkci. Celá konstrukce však byla stále ze dřeva. Další zlepšení přišlo v roce 1868, kdy se celá

7

konstrukce předvedla v kovové podobě, vytvořené rodinou Michauxů pod názvem velocipéde. (Hyrák, 2010)

obr. 2 Dresina z počátku 19. století (www.quido.cz/objevy/kolo.htm)

První silniční závod se konal roku 1869 mezi městy Paříž a Rouen a dlouhý byl 126 km. Zúčastnilo se jej 300 závodníků. V českých zemích se první závod konal v roce 1874. Byl uspořádán pod názvem Pražská míle nově vzniklým Českým klubem velocipedistů. Postupem času se kolo neustále zdokonalovalo a jeho výroba se stávala levnější. Tím se stalo dostupné pro širší vrstvy zájemců. Začalo rovněž fungovat jako dopravní prostředek. Závody na bicyklech se stávaly stále populárnějšími. Některé z nich dosahovaly délky přes 1000 km. S tímto rozvojem paralelně postupoval i vývoj konstrukční. Jednou z velkých novinek bylo zavedení snímatelné pneumatiky z firmy bratří Michelinů. Do té doby se používala pneumatika Dunlop, která se nasazovala pevně a natrvalo na ráfek. Tato původní konstrukce pneumatiky však neumožňovala opravu. V roce 1885 se objevil předchůdce dnešního nízkého kola (konstruktéry Williamem Suttonem a Johnem Starleyem byl pojmenován Rover Safety), který v brzké době vytlačil z centra pozornosti tradiční vysoké kolo. Konstrukce velocipedu se již od té doby podstatně nezměnila, došlo pouze ke vzniku nebo změnám nových komponent. Na přelomu 19. a 20. století byl velocipéd doplněn o zásadní prvek bezpečnosti – brzdy – buď ve formě brzdy protišlapné (kolo nebylo ještě opatřeno volnoběhem), nebo brzdy axiální (konstrukce pracovala se speciálním ráfkem, opatřeným o speciální brzdné plochy). Popularita cyklistiky se zvýšila i se vznikem dnes již legendárního etapového závodu Tour de France. Závod byl založen jako propagační závod novin L´Auto (předchůdce dnešního listu l´Equipe) jejich vydavatelem Henrim

8

Desgrangem. Měl být konkurencí pro závod Paříž – Brest a zpět, sponzorovaný listem Le Petit Journal, a závod Bordeaux – Paříž, sponzorovaný novinami Le Vélo. S výjimkou I. a II. Světové války probíhá závod každoročně. S technickým rozvojem společnosti postupně přicházely změny i do rozvoje cyklistiky. Jednalo se o použití nových materiálů, které stavbu jednotlivých částí kola zlepšovaly a přispěly i k většímu pohodlí rekreačních jezdců. S možností stavby nových kol se oddělily i jednotlivé druhy cyklistiky. Na silnicích i na dráze se závodilo nadále. Protipólem silniční cyklistiky se však stala cyklistika v terénu – horská cyklistika (mountainbiking – MTB). K jejímu rozvoji došlo v USA v 70. letech minulého století, avšak počátek má již v 50. letech ve Francii. (Hyrák, 2010)

1. 1. Mountainbiking

Jízda na horském kole v terénu otevřela široký prostor pro jízdu cyklistů mimo upravené silnice a cesty. V roce 1973 se dva Kaliforňané, Gary Fisher a Joe Breeze, projížděli na svých předválečných masivních bicyklech značky Schwinn severně od San Franciska. Ve volné přírodě, v okolí vrchu Tamalpais tak začala nová doba cyklistiky. Jízda v terénu, stoupání a následný sjezd neupravenou cestou, to vše jim přineslo nové, ojedinělé zážitky (obr. 3). K těmto dvěma vyznavačům extrémní cyklistiky se přidávají další dvě jména – Charlie Kelly a Tom Ritchey. S dalšími členy cyklistického klubu sjížděli na stejných Schwinnech vrcholy v blízkosti San Franciska. Některé prameny (např. oficiální stránka MTB Hall of Fame) však uvádí, že možná prvním MTB jezdcem byl John Finley Scott, který si přestavěl rovněž Schwinn na horské kolo již v roce 1953, posléze jej pojmenoval Woodsie Bike. (Hřebíčková, 2013)

9

obr. 3 Gary Fisher ve sjezdu (http://www.mtnbikehalloffame.com/page.cfm?pageid=3)

Tak jako se v počátcích cyklistiky začaly pořádat závody na silnici, tak ani horská cyklistika v organizaci závodů nezůstala pozadu. V roce 1976 se konala řada závodů nedaleko Fairfaxu v oblasti Marin County. Závody byly pojmenovány repack, z důvodu nutné činnosti po každém sjezdu, kdy bylo nutné doplňovat mazací tuk do protišlapné brzdy (angl. repack = znovu utěsnit, vyměnit těsnění). Častá účast na jednotlivých závodech nutila závodníky ke zlepšování starých konstrukcí. Kola byla doplněna o nové komponenty (např. kotoučové brzdy značky Magura, motocyklová řídítka, apod.). Velkým krokem vpřed bylo namontování měniče převodů a kazety s pěti pastorky. Toto vylepšení se objevilo na bicyklu Garyho Fishera. Ten přišel i s další novinkou. Ovládací prvek měniče převodů přemístil z dolní rámové trubky na řídítka tak, aby mohl bezpečně měnit převody pouze palcem pravé ruky během divoké jízdy terénem. Charlie Kelly se rozhodl popularizovat nový druh cyklistiky články v amerických cyklistických časopisech. Cyklistika v terénu se začala rozvíjet rychlým tempem nejen ve státě Kalifornie. Charlie Kelly, kromě vydávání vlastního časopisu Fat Tire Flyer Magazine, začal společně s Joem Breezem konstruovat a vyrábět speciální rámy pro kola do terénu. Za vzor jim byl bicykl Schwinn Excelsior, vyráběný převážně ve 30. letech. Taktéž Gary Fisher přišel s návrhy speciálních rámů. Při konstrukci mu vypomáhal Tom Ritchey. V roce

10

1979 založili Fisher s Kellym obchodní společnost, zaměřenou na prodej specializovaných kol, určených pro pohyb v terénu. Základ každého kola tvořil modifikovaný rám z produkce Toma Ritcheyho, doplněný o nové komponenty. Tyto modely kol byly nazvány Mountain bike (MTB). (Hřebíčková, 2013)

Využití jízdního kola se přizpůsobovalo aktuálním společenským potřebám. Vzhledem k rostoucí oblibě kola vzrůstala jejich produkce, výroba byla efektivnější a kola dostupnější pro střední vrstvy obyvatelstva. S rostoucím podílem železniční dopravy se kolo stávalo dopravním prostředkem středních a nižších vrstev a svou společenskou funkci kratochvíle a rozptýlení ve volném čase ztrácelo. Druhou významnou linií využití kola se stalo sportovní závodní pojetí cyklistiky. Kromě toho se kola stala prostředkem plnění pracovních povinností (např. rozvoz pošty) a byla využita také ve válkách, zejména první světové válce jako dopravní prostředek a prostředek přenosu zpráv (obr. 4). (Hřebíčková, 2013)

obr. 4 Voják britské výsadkové armády na kole roku 1944 (Hřebíčková, 2013)

11

1. 2. Využití kola armádou Pojízdná pěchota

Pojízdná pěchota jsou pěší vojáci, kteří se pohybují na (nebo více často mezi) bojišti pomocí jízdních kol. Termín pochází z konce 19. století, kdy se „safety bicycle“ stal populárním v Evropě, Spojených státech a Austrálii. Díky kolům nebylo vojsko tolik závislé na koních, případně palivu do motorových vozidel. Ačkoli v průběhu let v mnoha armádách, jejich použití v bojích klesalo, stále byly používány v netradičních armádách, jako například milice. (Leiser, 1991)

Původ

Za účelem zjištění možné role kola a cyklistiky v rámci vojenských zařízení, byly provedeny četné experimenty. Bylo to hlavně z důvodu, že kola mohla nést další zařízení a náklad a cestoval déle než pěší vojáci. V roce 1894 nastal zlom ve zlepšení odolnosti pneumatiky a kratší robustnější konstrukce rámu. Do určité míry, cyklisté převzali funkci dragounů, a to zejména jako poslové a zvědi, čímž nahradily ve válce koně. Ve všech evropských armádách a Amerických ozbrojených silách, byly na konci 19. století vytvořeny cyklistické jednotky nebo celá oddělení. (Leiser, 1991) Spojené

království

zaměstnávalo

pojízdné

vojáky

v milici

nebo

v územních jednotkách, ne však v řadovém vojsku. Ve Francii bylo roku 1886 vytvořeno několik experimentálních jednotek, které používaly skládací kola. Ve Spojených státech nejrozsáhlejší pokusy na pojízdných jednotkách prováděl 1. nadporučík Moss, ze 25. pěchoty Spojených států. Za použití různých modelů kol, nadporučík Moss a jeho vojska podnikla rozsáhlé testovací trasy při nichž najely až 1600 km. Dále v pozdním 19. století armáda Spojených států testovala vhodnost použití kol pro přepravu vojsk mimo zpevněné cesty. Legendární jednotka Buffalo Soldiers urazila stovky kilometrů v Montaně mimo cesty. Toto

12

počínání můžeme také považovat za jeden z počátků mountainbikingu. (Leiser, 1991) K prvnímu známému použití kola v boji došlo v průběhu nájezdu Sira L. Jamesona, v němž cyklisté převážely zprávy. Během druhé búrské války byly vojenští cyklisté používání především jako zvědové a poslíčci. Jedna jednotka dokonce hlídala železniční linky na speciálně zkonstruovaných tandemových kolech, které byly připevněny na kolejích. Během války bylo provedeno několik nájezdů pojízdné pěchoty na obou stranách. Nejznámější byla jednotka Theron SE Verkenningskorps (Theron Reconnaissance Corps) neboli TVK, Búrská jednotka vedená Danielem Theron, kterou britský velitel lord Roberts popsal jako „největší trn v oku britské zálohy.“ Roberts vypsal na Theronovu hlavu odměnu 1000 liber a vyslal 4000 vojáků najít a odstranit TVK. (Fitzpatrick, 1998)

obr. 5 Německá cyklistická pěchota na severní sovětské frontě roku 1941 (http://www.bundesarchiv.de/index.html.de)

13

Světové války

Během 1. světové války byly cyklistické jednotky hojně využívány jako zvědi, poslové zpráv a ošetřovatelé. Byly využívány všemi stranami. Itálie je používala až do konce války, Německá armáda měla v každém praporu cyklistickou jednotku a v Britské armádě byly celé cyklistické divize (obr. 5). Japonsko rovněž nezůstávalo pozadu a během invaze do Číny v roce 1937 zaměstnávalo více než 50 000 jízdních vojáků. V zimním období tyto jednotky, stejně jako zbytek pěchoty, vyměnily kola za lyže. (Fitzpatrick, 1998)

Pozdější použití

Ačkoli byly kola během 1. světové války hojně využívána, později byla vě většině moderních armád z velké části nahrazena motorizovanou dopravou. Nicméně v několika posledních desetiletích, se přišlo na to, že schopnost kola vést velký náklad (až 180 kg) a jeho několikanásobně vyšší rychlost ve srovnání s rychlostí chůze je stále nepostradatelná. Při extrémním naložení zásobami, například pytli s rýží, byla kola prakticky neřiditelná a musela se tlačit. (Fitzpatrick, 1998)

Moderní doba

Jízdní kola stále najdou využití pro vojenské účely. I v 21. století se ve Švýcarské armádě stále kola používají jako dopravní prostředek pěchoty. Finské obranné síly také trénují používání kola a lyží a armáda Srí Lanky má také svou cyklistickou jednotku. (Leiser, 1991)

14

1. 3. Rozdělení cyklistiky podle UCI (Union Cycliste Internationale – mezinárodní cyklistická unie)

Cyklistické disciplíny můžeme rozdělit z několika hledisek do různých skupin. Většinou se používá dělení podle druhu jízdního kola nebo podle prostředí, v němž se cyklistika provozuje. Podle světové cyklistické federace (UCI) se cyklistika rozděluje na tyto disciplíny:

Dráhová cyklistika -

sprinterské disciplíny (individuální sprint, teamový sprint, kilometr, keirin)

-

vytrvalostní disciplíny (individuální stíhací závod, teamový stíhací závod, bodovací závod, madison, scratch)

-

kombinované závody (omnium)

Silniční cyklistika -

silniční závod

-

časovka

-

etapové závody (časovka jednotlivců, teamová časovka)

Horská cyklistika -

Individual downhill – DHI

-

Massed-start downhill – DHM

-

Fourcross – 4X

-

Cross-country Olympic – XCO

-

Cross-country marathon – XCM

-

Cross-country point-to-point – XCP

-

Cross-country short circuit – XCC

-

Cross-country eliminator – XCE

-

Cross-country time trial – XCT

-

Cross-country team relay – XCR

-

Cross-country stage race – XCS

15

Cyklokros

Bicycle Moto Cross (BMX) -

BMX

-

BMX Supercross

-

BMX Freestyle

Biketrial

Indoor cyklistika -

kolová

-

krasojízda

Stejně jako jiné sportovní disciplíny, mohou některé disciplíny cyklistiky provozovat i rekreační sportovci nebo turisté. Právě šířkou svého využití pro rekreační, sportovní, profesní a dopravní resort, je cyklistika ojedinělým sportem. (Hřebíčková, 2013)

Pro moji práci se budu dále zabývat jen horskou cyklistikou, potažmo Cross-country marathonem.

Mountainbiking je sport, který spočívá v jízdě na horském kole. Jeho stavba a vybavení umožňují jezdci pohyb v rozbitém terénu. Přírodní prostředí a těsný kontakt s přírodou je charakteristický také pro soutěžní pojetí tohoto druhu cyklistiky. Soutěže mountainbikingu dělí UCI na čtyři skupiny závodů: Cross Country (XC), Cross Country marathon (XCM), Downhill (DH) a Four Cross (4X). První závody horských kol se konaly ve sjezdu z hory Mt. Tamalpais v Kalifornii (USA) v letech 1974 – 1976. První oficiální mistrovství světa bylo organizováno UCI v roce 1990. (Hřebíčková, 2013)

16

Cyklistika je sportem, který k pohybu v různém prostředí (silnici, či terénu) používá různých druhů jízdních kol. Je to sport nejen výkonnostní, ale i rekreační. (Hřebíčková, 2013) Používají se speciální kola adaptovaná na tento druh cyklistiky. Horské kolo má některé podobné rysy jako jiná kola, je však designováno pro větší výdrž, musí být robustnější, aby vydrželo podstatně větší namáhání všech součástí kola v terénu. Na rozdíl např. od silničního kola bývá vybavené odpruženou vidlicí a mnohými dalšími prvky ke zvýšení komfortu a podání co nejlepšího výkonu v nerovném terénu. Najdeme zde také široké pneumatiky pro lepší zvládání terénních nerovností a převody uzpůsobeném pro větší sklony. Horská kola mají navíc poslední dobou řádově účinnější brzdy než jakékoliv jiné kategorie kol. (Hyrák, 2010)

Cross Country marathon (XCM)

Tato disciplína je specifická v tom, že jezdci absolvují pouze jeden dlouhý okruh, žádnou pasáž tedy nevidí vícekrát (na rozdíl od většiny ostatních XC závodů). Celá trať je označena šipkami a symboly, podél trati jsou občerstvovací stanice a zdravotnické zabezpečení. Závodní pole se skládá jak z amatérů, příležitostných cyklistů, tak i profesionálů a specialistů závodních týmů. Společně tak všichni mohou poměřit síly na stejné trati, za stejných podmínek. Startuje se masově, což je poměrně takticky náročné, již v úvodu poměrně dlouhého závodu (průměrně okolo 60km - 120km) musí jezdec prokázat sprinterskou připravenost. Předjíždět lze totiž pouze v některých místech trati a pro zachycení úniků jsou úzké lesní pěšiny problematické. Závody se odehrávají většinou v horském terénu, jeho profil se většinou vyznačuje dlouhými výjezdy a sjezdy. Vzhledem k časové náročnosti (3-8 hod.) a únavě celé pohybové soustavy, volí jezdci buď pevná, nebo celoodpružená kola, která zabezpečí vyšší komfort jízdy. Energetické krytí je u maratonu podobné jako u závodu XCO, na rozdíl od něj musejí jezdci prokázat výkon delší a proto jsou k dispozici občerstvovací stanice, důležité je doplňování tekutin. Energeticky je závod také poměrně náročný. Podle Wirnicer a

17

Kornexl (2008) jezdci absolvují trať maratonu v průměru okolo 80% své laboratorní SFmax (maximální srdeční frekvence). (Hřebíčková, 2013) Za jeden z nejtěžších maratonových závodů je považována legendární Salzkammergut Trophy. Obdobou silničních etapových závodů jsou i etapové závody horských kol. Svým profilem a náročností odpovídají několika po sobě následujícím maratonům. Legendární a pro české jezdce úspěšná je například australská Crocodile Trophy, za nejtěžší etapový mountainbikový závod světa je považován TransAlp challenge. K hlavnímu, nejdelšímu závodu bývá obvykle přidruženo řada závodů o nižších distancích nebo soutěží pro děti (např. Salzkammergut Trophy čítá 6 závodů a Junior Trophy pro děti). (Hřebíčková, 2013) Kola pro maratón bývají velmi podobná kolům určeným pro cross country, oproti nim však bývají většinou vybaveny odpruženou zadní částí. Toto řešení přináší hlavně větší pohodlí, které jezdci na delších tratích ocení. Také to zvyšuje jistotu vedení kola ve sjezdech a v rozbitých částech tratě. (Hrubíšek, 2002)

18

2. Extrémní závody Existuje

nepřeberné

množství

extrémních

cyklistických

závodů

(TransRockies, La Ruta de los Conquistadores, Titan Desert, Mongolia Bike, Rovaniemi 150, Cape Epic, Dolomitenmann, TransAlp a další). Já se však ve své práci budu podrobněji zabývat pouze pár vybranými závody, jelikož obsáhnout všechny z důvodu místa v práci zhola není možné. Pro potřeby práce jsem vybral závody etapové i jednorázové, které obsáhnou jak většinu světadílů, tak nejrůznější prostředí a klimatické podmínky.

2. 1. Iditarod Trail Invitational Zimní nonstop závod napříč Aljaškou v extrémních mrazech, absolutně bez podpory. Účastníci musí přežít jen s věcmi, které si zvolí a vezou s sebou a nemohou na trase počítat s žádnou pomocí. Iditarod znamená v řeči místních indiánů vzdálené místo a je to víc než výstižné pro celý závod. (Kopka, 2009) Iditarod je malá opuštěná a rozbořená vesnička, která vznikla v době zlaté horečky a vedla přes ní stará zimní stezka začínající na jihu pod Anchorage v Seward a končící na západě v Nome. Podle ní pak dostala jméno i stezka Iditarod Trail a nakonec i závod psích spřežení s dlouhou historií a hluboce humánním motivem. Když se totiž v roce 1925 začala v odlehlých místech Aljašky šířit epidemie záškrtu a více než deset tisíc eskymáků a indiánů bylo v ohrožení života, jediným způsobem, jak v tomto zimním nečase dopravit na místo účinné sérum, byly saně tažené psy, neboť cesta letadlem představovala ještě větší riziko. Celkem 190 psů a 19 musherů se podílelo na záchranné akci a životodárná protilátka dorazila po 674 mílích do městečka Nome včas. Na počest tohoto hrdinského skutku je pořádán závod psích spřežení Iditarod. Na Aljašce se jezdí ještě drsnější závody psích spřežení, Iditarod je z nich ale nejvěhlasnější a s nejdelší tradicí. V roce 1983 se díky nápadu Joea Reddingtona k tomuto závodu přidali lyžaři a chodci na sněžnicích. O čtyři roky později k nim Dan Bull přivedl

19

na Iditarod ještě pro zimu netradiční kola. Tento novodobý Iditarod startuje ve druhé polovině února, týden před psími spřeženími. Tři kategorie závodníků s vlastním pohonem závodí mezi sebou a jsou pro ně vypsány dvě délky, 350 mil (560 km) do městečka McGrath nebo celých 1100 mil (1760 km) až do městečka Nome, které leží na západním pobřeží Aljašky (obr. 6). Trasa Iditarod Trail, po které se jede, je pouze zimní cesta, ujetá psími spřeženími nebo sněžnými skútry a funguje díky tomu, že jsou zamrzlé řeky, jezera a bažiny a země je pokrytá sněhem. V létě je území absolutně nepřístupné a neprostupné. V prvopočátcích zimního bikování na Aljašce se jezdívaly kratší trasy na různých místech Aljašky a některé se jezdí dodnes. Teprve časem se cyklisté vydali na Iditarod a závod také několikrát změnil jméno od Iditasport přes Iditabike až po dnešní Iditarod Trail Invitational. Podle regulí nesmí v tomto závodě startovat nikdo bez předchozích zkušeností, tedy nikdo, kdo neabsolvoval nějaký jiný zimní bikový alespoň jednodenní závod. Účastníci jsou fyzicky vybaveni většinou jinak než běžní cyklisté a ve skutečnosti Iditarod nemá moc dočinění s cyklistikou. Před časem byl dokonce prováděn psychologický průzkum účastníků závodu a místo běžných atletů byl výsledek skupina „tvořivých nezávislých introvertů“.

obr. 6 Oficiální mapa závodu Iditarod Trail Invitation (http://iditarod.com/about/the-iditarod-trail/)

20

Nebezpečí na trati

Jednou z největších hrozeb na trati je podchlazení, ke kterému při průměrných teplotách kolem -30°C dochází velmi rychle, pokud má závodník nějaký problém. Mráz je také nebezpečný v tom, že díky zimě závodník nepociťuje tolik žízeň a už vůbec nechce pít ledovou vodu, takže přijímá daleko méně tekutin, než organismus opravdu potřebuje.

Přelití vody přes led na řekách, potocích a bažinách a nedostatečné zamrznutí je jedno z největších nebezpečí. Pokud se závodník propadne, téměř určitě mu hrozí umrznutí. Většina závodníků totiž neveze náhradní oblečení.

Jezera představují na trase poměrně velký problém. Při jízdě přes jezero je důležité mít kompas, abyste dokázali držet směr, i tak se vám ale může stát, že netrefíte cestu pokračující na druhé straně a u břehu nevíte, na kterou stranu vyrazit, abyste ji našli. (Kopka, 2009) Led bývá pod vrstvou sněhu navíc často tak hladký, že člověk není schopen se ani dostat na nohy a zvednout kolo. Aljaška je neustále bičována větry většinou ženoucí sníh, který vyleští povrch jezera do hladkého skelného lesku. Pro tyto případy je dobré mít na botách hřeby. Nicméně pokud se závodník přesto pokouší jet na kole i v těchto podmínkách, neubrání se častým pádům. Takové pády na naloženém těžkém kole, kdy kolo v mžiku podjede a závodník i s kolem padá plnou vahou na led, tvrdý jako beton, jsou velice nebezpečné. Jde to tak rychle, že většinou nestačí vycvaknout nohu z pedálu ani sundat ruku z řídítek a padá natvrdo bez tlumení na kyčle, kolena, lokty i ramena, případně se může udeřit hlavou o led. Závodníci jsou zkřehlí mrazem a kosti jsou náchylnější k prasknutí. Pro tyto případy je důležité mít vařič. Po úrazu může být závodník nepohyblivý a mít poúrazový šok a jediné, co pak může udělat, je vlézt si do spacáku, uvařit si čaj nebo jen ohřát vodu ze sněhu a čekat třeba i několik dní, jestli ho někdo najde. (Kopka, 2009)

21

Dalším nebezpečím pří těchto pádech je poškození kola, případně některé jeho části. Může se ulomit pedál, brzdová páka, prasknout klika, rám nebo upadnout celý nosič i s bagáží, což by mělo pro další postup fatální následky. (Kopka, 2009)

2. 2. Crocodile Trophy Crocodile Trophy je každoroční etapový závod horských kol, pořádaný v Severním Queenslandu v Austrálii. Závod bývá dlouhý 1200 kilometrů a je rozdělen do 10 etap. Celý závod je ovlivněn velkým horkem a drsným terénem australského vnitrozemí. Na cestě závodníky čeká množství prašných cest (obr. 7) a brodů (obr.8), proto bývá označován za jeden z nejtěžších etapových závodů horských kol vůbec. (Crocodile Trophy, 2013)

obr. 7 Závodníci na prašných cestách (http://www.crocodile-trophy.com/trophy/photo.html) Historie

Závod se původně měl konat ve Vietnamu. Celý závod měl trvat 18 ní a měl startovat v Saigonu a končit v Hanoi. Ale poté organizátor závodu Gerhard Schonbacher strávil ve Vietnamu dva týdny a zjistil, že uspořádat akci takového charakteru je ve Vietnamu prakticky nemožné. Proto později našel alternativu v Darwinu a rozhodl se, že první trasa Crocodile Trophy povede z Darwinu do Cairns. Trasa závodu se každý rok mění. (Crocodile Trophy, 2013)

22

obr. 8 Brod (http://www.crocodile-trophy.com/trophy/photo.html) Klasifikace

Jezdci s nejnižším celkovým časem se po každé etapě uděluje trikot vedoucího jezdce, který může vézt následující etapu. Jezdec, který je odměněn trikotem po poslední etapě se stává celkovým vítězem. Prvních pět jezdců, kteří protnou cílovou čáru v každé etapě si přičtou body, které se počítají k bodům v klasifikaci. První tři jezdci jsou také odměněni časovou bonifikací, která se započítává do celkové klasifikace. Jezdec, který má nejvíce bodů nosí speciální trikot. (Crocodile Trophy, 2013)

Česká účast

Rok 2012 byl pro českou účast úspěšný. Ivan Rybařík si v průběhu etap vybudoval na čele celkové klasifikace dostatečný náskok a mohl tak oslavovat vítězství v celkovém pořadí Crocodile Trophy. Ivan Rybařík, který na Crocodile Trophy startoval v dresu týmu Rubena Rocky Trail Racing, je teprve druhým českým vítězem závodu v jeho historii. Tím prvním byl roku 2008 Ondřej Fojtík, startující zde už po čtvrté. V roce 2012 skončil již po třetí na druhém místě v celkovém pořadí závodu. Pátý v elitě navíc skončil Ondřej Slezák, manažer a zároveň závodník australsko-českého týmu Rubena Rocky Trail Racing. (Crocodile Trophy, 2013)

23

Kromě elitní kategorie ale v australské buši výborně reprezentovali i další čeští bikeři, z nichž třeba Milan Špolc (Kona Cycling Point) vybojoval ve své kategorii druhé české vítězství. (Crocodile Trophy, 2013)

2. 3. Great divide mountain bike route Great divide mountain bike route (GDMBR) je dálkový nonstop závod bez jakékoliv podpory o celkové délce 4418 kilometrů z Kanady do Mexika divočinou Skalistých hor se 70 kilometry převýšení. Poprvé ji organizovala v roce 1997 Adventure Cycling Associtaion a od té doby se závod pořád vyvíjí.

Popis trasy

90% trasy vede po nezpevněných cestách a stezkách a tudíž vyžaduje alespoň základní jezdecké schopnosti. Povrch trati se mění od ujeté hlíny či štěrku až po úseky, které nemusí být vůbec sjízdné. GDMBR protíná několik národních parků a rezervací (obr. 9) a nejvyšší bod na trase je Indiana Pass v Coloradu s výškou 3630 metrů. (McCoy, 2000)

obr. 9 Oficiální mapa závodu (http://tourdivide.org/caveat)

24

Nepředvídatelné horské a pouštní počasí může přinést sníh, déšť, silný vítr a teplotní extrémy v každém ročním období. Na některých částech trati se může díky monzunovým dešťům z prašné cesty stát bahnivé koryto. Jedinou možností pro jezdce poté je buď počkat až slunce opět půdu vysuší nebo vzít kolo na záda a překonat tuto část trati pěšky (což s naloženým kolem o váze průměrně kolem 30 kg není vůbec snadný úkol). (McCoy, 2000) Jelikož trasa není značená, musí jezdci prokázat také nezbytně dobré navigační schopnosti. Kvůli častému bivakování mimo civilizaci musí být závodníci také soběstační a zruční v opravách a údržbě kola. (McCoy, 2000)

Nebezpečí na trati Kromě typických nebezpečí jako jakýkoliv druh zranění, např. při pádu nebo jen z přepětí, sem patří i přehřátí nebo dokonce i smrt zásahem blesku. Část trati vede přes pouštní oblast (asi 200 km), kde představují největší nebezpečí právě bouřky. Bouřky v tamních oblastech bývají velmi často doprovázeny velkých počtem blesků. Terén bývá často rovinatý nebo jen mírně zvlněný, tudíž cyklista je nejvyšší bod. A i když si jezdec lehne na zem, není v bezpečí, protože jílovitý povrch nesaje vodu. Utvoří se obrovské kaluže vody a pokud si jezdec do takové kaluže lehne a blesk uhodí i několik desítek metrů od něj, blesk probije vodou a jezdce zasáhne stejně.

Další významné nebezpečí představují zvířata, zejména mědvědi, pumy a losi. Medvědi působí neohrabaně, jsou to ale bystré inteligentní šelmy, které dokáží krátkodobě dosáhnout rychlosti vyšší než závodní kůň, pohybují se dobře ve vodě a lezou po stromech. Útěk před nimi není proto dost dobře možný.

Základní informace jak se chovat při setkání s medvědem: Dělat hluk, při setkání neutíkat, spíš nenápadně zmizet a hlavně se nedostat mezi matku a medvídě nebo medvěda nepřekvapit. Horské kolo v tomto ohledu představuje dost velké nebezpečí, závodník je rychlý a málo slyšitelný a může se s medvědem doslova srazit.

Je dobré sledovat čerstvý trus, stopy,

polámané větve, rozhrabaná místa apod., je to signál mít se na pozoru. Při pohybu

25

v noci, což se týká i tohoto závodu, je riziko setkání s medvědem ještě větší, ve světle čelovky nedokážete sledovat signály, natož spatřit medvěda včas. Další zásada je nemít potraviny během spánku u sebe, ale nejlépe je skrýt do železných boxů, které jsou povětšinou jen v národních parcích a turisticky navštěvovaných oblastech, nebo batohy přivázat na větev mimo dosah medvěda. Medvědi sice špatně vidí, ale mají výborný čich a podle potravin vás dokáží vyčenichat na dlouhé kilometry daleko. Totéž platí o vaření, měli byste vařit a jíst jinde, než táboříte a dokonce se převléct do jiného oblečení. Skalisté hory představují pro medvědy skvělý domov a nebezpečí střetu s nimi hrozí podél celé trasy dlouhé čtyři tisíce kilometrů. Žijí zde medvědi hnědí, černí a jsou zde oblasti, kde žijí i medvědi grizzly. Váha je podle druhu medvěda od 200 kg do 800 kg a jsou to všežravci. Pokud medvěda opravdu potkáte, díky jeho psychologické složitosti neexistuje přesný návod, jak se chovat, abyste se vyhnuli útoku. Důležité je ale nepanikařit a neutíkat, pomalu couvat, nejlépe úhlopříčně, vyhnout se očnímu kontaktu, vždy nechat medvědovi únikovou cestu a dokonce klidně a tiše na něj mluvit, aby si uvědomil, že jste odlišní od ostatní zvěře. Zásady při útoku medvěda se různí podle druhu medvěda. Pokud překvapíte hnědého medvěda, on na vás zaútočí a vy nemáte zbraň, může vás zachránit dělat mrtvého, lehnout si na břicho, pokud možno nedýchat a rukama si krýt hlavu a krk. Naproti tomu u černého medvěda by byla naopak fatální chyba předstírat mrtvého. Černý medvěd se totiž živí i mršinami a pohled na vaši „mrtvolu“ by v něm mohl vyvolat pocit, že jste potrava. (Kopka, 2009) Proto je nejdůležitější prevence a závodníkům se doporučuje vést s sebou rolničky, aby o nich medvěd věděl dřív, než se k němu dostanou a měl čas se odklidit z cesty. (Kopka, 2009)

26

2. 4. Freedom Trail Challenge Freedom Trail Challenge je 2350 km dlouhý mountainbikový závod, který vede přes jižní Afriku, od Pietermaritzburgu na východě k Paarl na západě (obr. 10). Tato technicky náročná trasa se poprvé jela v roce 2004 a skládá se z prašných polních cest a stezek

místního skotu. Prochází sedmi biomy,

z vysokých hor Lesotho, na široké prostranství na Great Karoo, dále překračuje šest pohoří (obr. 11), křižuje bezpočet údolí a pokračuje přes nedotčené oblasti divočiny a několik národních parků a přírodních rezervací. Trasa je otevřena po celý rok a jezdci neúčastnící se každoročního závodu si ji mohou projet podle vlastního uvážení. Cyklisté mohou jet samostatně nebo ve skupinách a využít akreditovaných průvodců. Trasa je neoznačená a vyžaduje určitou dovednost v navigaci, práci s využitím map a GPS navigačních bodů. (Davie, 2012)

obr. 10 Oficiální mapa závodu (http://www.freedomchallenge.org.za/index.php?option=com_content&view=artic le&id=758&Itemid=100143/)

27

Ubytování bývá obvykle vzdálené 3 – 4 hodiny od sebe a mohou to být penziony, hotely, různé chaty a dokonce zařízené jeskyně. Všechny jsou plně zařízené, díky čemu s sebou jezdci nemusejí vozit spací pytle, případně stan. Freedom Trail Challenge je každoroční závod po stejné trase konající se od poloviny června do poloviny července a lhůta pro jeho dokončení je 26 dnů. V roce 2010 horolezec a polární dobrodruh Alex Harris dokončil trasu za 14 dnů, 8 hodin a 10 minut, což byl třetí nejrychlejší čas záznamu v historii Freedom Challenge. (Davie, 2012)

obr. 11 Diagram převýšení trasy (http://www.freedomchallenge.org.za/index.php?option=com_content&view=cate gory&layout=blog&id=52&Itemid=100016)

V roce 2008 se závod stal součástí extrémního triatlonu tvořeného 87 km běhu závodu „Marathon Comrades“, „Freedom Trail Challenge“ a 240 km říčního maratonu „Berg River Kanoe marathon“. Martin Dreyer, sedminásobný vítěz maratonu „Kanoe Dusi“ a vítěz z roku 2006 „Land Rover G4 Challenge“, stanovil nový rekord pro rok 2012 s celkovou dobou 10 dní, 16 hodin a 40 minut, čímž překonal předchozí rekord Alexe Harrise 12 dní, 15 hodin a 30 minut z roku 2011. (Davie, 2012)

28

2. 5. Craft 1000 Miles Adventure Ač to název nenapovídá, tento extrémní závod je pořádán v České Republice a na Slovensku. Začíná na samém východě Slovenska a končí kousek od Aše v České Republice (obr. 12). Jeho celková délka je, jak název napovídá, 1000 mil, čili 1600 kilometrů. Poprvé se tento závod jel 3. července 2011 a z 89 účastníků ze 3 států, kteří vyrazili z Nové sedlice do Skalné jich dojelo do cíle pouhých 34. Nejrychlejší z nich na projetí trasy potřeboval 8 dní, 7 hodin a 58 minut. V roce 2012 se závod jel v opačném směru, startoval v Ašském výběžku v obci Hranice a končil na východě Slovenska v Nové sedlici. Hranice obou zemí překročil na hřebenu Bílých Karpat pod vrcholem Javorník. Tam se závodníci mohli rozhodnout, jestli chtějí pokračovat nebo skončit v půli závodu (na 500 mil). Pravidla jsou jednoduchá. Je dána trasa, start, cíl a několik kontrolních stanovišť. Závodníci nemají kromě kontrolních bodů žádnou podporu ani zabezpečení a sami si volí tempo, noclehy i denní dávky. Jediné, co musí, je projet celou trasu. Cílená podpora je zakázána. Závod je otevřen pro bikery, běžce, chodce, koloběžkáře a všechny, kteří se pohybují vlastní silou. Jen těžko bychom našli na starém kontinentě extrémnější cyklistický závod. Jedná se o drastickou porci kilometrů a důsledné vedení trasy nejnáročnějšími terény Česka a Slovenska, kde se závodníci musí spolehnout jen sami na sebe. Oproti Americe, Aljašce, Austrálii či Africe jsou v Evropě možnosti týkající se velkých prostor a odloučenosti omezené, nicméně trasa je koncipována tak, aby vedla pokud možno co nejvíc mimo civilizaci. Závodníci křižují nejodlehlejší kouty krajiny, zdolávají vysoké kopce, brodí hluboké říčky a to vše v jakémkoliv počasí. U účastníků se pokládá za samozřejmost, že mají alespoň základní znalosti o zásadách přežití v přírodě. (Červinka, 2012)

29

obr. 12 Oficiální mapa závodu (http://www.1000miles.cz/mapa-trasy)

Na závod je přesně předepsané vybavení, neboli minimální balíček „poslední“ pomoci. Je v něm buzola, píšťalka, nůž, provaz, hadřík nasáklý benzinem v uzavřeném obalu (pro případ nutného a rychlého rozdělání ohně), sirky, zapalovač, dezinfekční prostředek pro poranění, pepřový sprej proti zvířatům, čelovka, spacák, termoizolační hliníková fólie, cyklistická přilba (povinná pro cyklisty a koloběžkáře) a do povinné výbavy patří i navigace GPS. Ostatní výbava není určena a je na každém, s čím dokáže závod přežít. (Červinka, 2012) Zakladatelem závodu je český extrémní biker Jan Kopka. Kopka se závodní cyklistice věnuje přes 30 let, z toho se posledních 10 let zabývá MTB ultramaratony převážně transkontinentálního charakteru kdekoliv po světě. Více o něm v kapitole č. 5. Osobnosti domácího extrémního mountainbikingu.

30

3. Fyzická příprava 3. 1. Přechodné období Hlavním úkolem popsaného čtyřtýdenního období je adaptace na tréninkový proces. Druhým úkolem je všeobecná příprava – silová ve formě posilovny a rychlostně-vytrvalostní v podobě fotbalu nebo squashe.

Všeobecný posilovací trénink

Součástí tréninkového plánu může být též posilovací cvičení pro posílení celého těla. Vhodný je takzvaný kruhový trénink, při kterém v jednom dni procvičíme všechny hlavní svalové partie. Ale význam posilování není jen v růstu síly, cvičení celého těla je důležité rovněž jako náprava svalových dysbalancí, které mohou vzniknout díky čistě cyklistickým formám tréninku. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Kruhový trénink v posilovně

1. Stehna – dřep: s činkou nebo na přístroji, 15-20 opakování. 2. Lýtka – výpony: s činkou nebo na přístroji, 15-25 x. 3. Ramena – tlak za hlavou vsedě: 8-12 x. 4. Zádové svaly, horní partie – stahování kladky: 8-12x. 5. Hrudník – benchpress: 8-12x. 6. Tricepsy – stahování kladky: 8-12x. 7. Bicepsy – bicepsový zdvih: 8-12x. 8. Zádové svaly, spodní partie – hyperextenze: 15-20x. 9. Břišní svaly – sedy-lehy: 15-20x.

Všechny cviky lze provádět jak s velkou činkou, tak s činkami jednoručními. Mezi jednotlivými prvky jsou minimální pauzy, vlastně jen

31

přechody k dalšímu náčiní a jeho příprava. Přestávka je až po odcvičení celého okruhu. Počet kol může být kolem tří až pěti. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Kruhový trénink doma

1. Stehna – dřepy či výpady s vlastní váhou. 2. Horní část těla – kliky, možno střídat širší a úzké postavení rukou. 3. Břišní svaly – sedy-lehy.

Pro větší zapojení zádových svalů, můžeme kliky provádět opřeni o předloktí. Přetáčením trupu vlevo a vpravo u sedů-lehů, posílíme navíc i šikmé břišní svaly. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Uvedená sestava cviků nám nejen udrží dobrou kondici, ale může ji i zlepšit. To se ostatně nejlépe pozná podle toho, jak den po dni zvládneme víc a víc kliků, či cviků na břišní svaly. Především nás naučí mnohem lépe poznat a vnímat vlastní tělo, jeho síly a energii, naučíme se cítit jednotlivé svaly a pochopit jejich zapojení do konkrétního pohybu. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

1. Základní dlouhodobá vytrvalost (ZDV)

TF: 70% TFmax až AeP, TF spolu s výkonem jsou hlavní řídící parametry prvku Výkon: 50-60% FTP, krátkodobé špičky < FTP Kadence: optimální (70-85 ot./min. v kopci, 80-100 ot./min. na rovině)

Základní dlouhodobá vytrvalost je denním chlebem všech sportů založených na výkonnosti v aerobní oblasti. Kromě toho, že je sama o sobě tréninkovým motivem, plní zejména v cyklistice funkci „chleba“ i jako základní

32

objemová složka tréninkové jednotky, na kterou jsou jako máslo, salám či marmeláda „namazány“ další prvky a motivy. (Sekera & Vojtěchovský, 2008) Rozsah ZDV je oproti ostatním prvkům poměrně široký. Na tepové škále sahá od nějakých 70% maxima až po aerobní práh (což mnohdy znamená 30, u mladších závodníků i 40 tepů). Důvodem tak velikého zvoleného rozsahu je hlavně přirozeně velké kolísání tepové frekvence pod aerobním prahem. Organismus pod aerobním prahem kyslíkový dluh příliš neakumuluje do laktátu, ale stíhá ho odventilovat jen potřebným zrychlením tepové frekvence. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Subjektivní pocit úsilí při tréninku ZDV by měl být poměrně nízký, rostoucí jen s délkou tréninkové jednotky. Mnoho začátečníků s nízkou aerobní výkonností to mate a svádí ke zrychlení a zvýšení tempa směrem k horní hranici ZDV. Mají tak pocit, že vlk se nažral, tedy jedou či běží dostatečně rychle, a přitom koza zůstane celá – stále mají alespoň průměrnou TF v základní vytrvalosti. To není ani zdaleka optimální přístup, jelikož intenzita takového tréninku bude v konečném výsledku příliš vysoká, podobná spíče motivu „Tempo“ a nepovede k odpovídajícímu rozvoji aerobní výkonnosti. Jednoduše řečeno, nenaučí se nikdy jet či běžet dostatečně rychle na nízkých tepech. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Zajímavý je trénink základní vytrvalosti pod kontrolou wattmetru. Zejména pro jarní najížděcí tréninky se ukázalo velmi přínosné důsledně nepřekračovat FTP ani na krátkou dobu. Výrazně se tím zvýší „dolet“ v jednotlivé tréninkové jednotce i ochota tolerovat dlouhé jednotky opakovaně za sebou. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Užitečné je také průběžné sledování průměrného výkonu, popřípadě normalizovaného výkonu (NP) a faktoru intenzity (IF). V době najíždění by se průměrný výkon měl pohybovat někde okolo 50% aktuálního FTP a IF (NP/FTP) by mělo být 0,6-0,65. V sezoně může být výkon samostatné vytrvalostní tréninkové jednotky o něco vyšší, do IF 0,75 nebo průměrný výkon 60-65% FTP.

33

Pokud je ZDV použita jako „obal“ pro intervaly, je vhodné jezdit ji na dolní hranici rozsahu. Jinak se může stát, že tělo bude do intervalů příliš unavené a hlavně vysoký tréninkový stres ZDV překryje do značné míry rozvojový impuls intervalů. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

2. Kompenzační trénink (Komp)

TF: cca 100 tepů/min. – 70 % TFmax, TF je hlavní řídící parametr prvku Výkon: < 50-60 % FTP, krátkodobé špičky < FTP Kadence: příjemná (60-70 ot./min v kopci, 80-100 ot./min na rovině)

Využití kompenzace je velmi univerzální. Kompenzace se dá aplikovat jako odlehčující, aktivně regenerační motiv, v sezoně se hodí i jako lehká údržba aerobní vytrvalosti mezi náročnými závody nebo vysoce intenzivními tréninky, kdy by tělo už plnohodnotnou vytrvalost nepobralo. Můžeme ji použít pro tréninky, ve kterých chceme maximálně zdůraznit intervalový prvek (nejčastěji Max a nebo spurty) a nepřekrýt ho příliš únavou z objemové části. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Rozsah kompenzace je určen poměrně volně. Dolní hranice je hodně nezřetelná, začíná někde okolo TF 100. Tedy na hodnotě, na kterou TF stoupne, jakmile se začneme trochu živěji pohybovat. U starších a hodně vytrvalostně zaměřených závodníků může sahat i hluboko pod 100 tepů za minutu. Nahoře končí tam, kde začíná ZDV, u mladších nebo méně trénovaných závodníků není od věci nechat ZDV a Komp i o pět tepů překrýt tak, aby rozsah krátkodobě pokryl výkyvy živěji reagující srdce. Což samozřejmě neznamená, že se kompenzace bude jezdit stejně jako vytrvalost. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Subjektivní pocit z kompenzace by měl být nulové nebo minimální úsilí. Pokud nás nohy bolí i při TF nebo výkonu odpovídajícím kompenzaci, měli jsme radši zůstat ležet doma. Rozjezdit těžkou únavu vůbec není dobrý nápad. S tím souvisí i maximální délka tréninku, který snese nálepku kompenzace. U

34

začátečníka je to 60 minut, u průměrného amatéra 90-120 minut a u profesionála do 180 minut. Co je delší, je již ZDV, jen pomalu zajetá. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Wattmetr nemá přímo při kontrole kompenzace během tréninku moc velké využití. Kompenzace se nejlépe jezdí na pocit s občasnou kontrolou pulsmetru. Dobře ale poslouží ke zpětné kontrole po tréninku. Pro výkon při jízdě v kompenzaci je u přiměřeně odpočinutého závodníka typické veliké kolísání výkonu. Krátkodobé špičky jsou skoro stejně vysoké jako u ZDV, ale průměrný výkon je daleko nižší. Naopak vyčerpaný závodník má krátkodobé špičky minimální, unavené nohy se akceleraci úspěšně brání. Takže zatímco odpočatý cyklista má index variability (poměr mezi průměrným a normalizovaným výkonem) běžně okolo 1,5, unavený jedinec má normalizovaný a průměrný výkon téměř shodný a index variability i menší než 1,1 – to se za normálních okolností povede jen na válcích. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

3. Tempová vytrvalost (Tempo)

TF: přibližně 20 tepů symetricky okolo AeP, TF a výkon jsou hlavní řídící parametry prvku Výkon: 70-80% FTP Kadence: optimální (70-85 ot./min. v kopci, 80-100 ot./min na rovině)

Je nepopiratelným faktem, že tempová vytrvalost je velice účinná, na druhou stranu může být velice zrádná. Pokud máme opravdu málo času na trénink a termín jediného závodu, na který se tuto sezonu chystáme, se blíží velkou rychlostí, tempová vytrvalost bohatě stačí na to, abychom se na takový vrchol sezony kvalitně připravili. Na druhou stranu, pokusíme-li se používat tento druh tréninku jako jediný tréninkový prvek pro celou sezonu, výsledky se vůbec nemusí dostavit. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

35

Rozsah tempové vytrvalosti je přibližně 15-20 tepů (podle individuálního rozpětí TF), víceméně symetricky z obou stran aerobního prahu. Nenechejte se mýlit zdánlivě nízkým číslem – vzhledem k tomu, že kolísání TF je okolo aerobního prahu již daleko menší než u ZDV, dovoluje tempová vytrvalost zhruba stejnou variabilitu terénu i stylu jízdy jako ZDV s dvojnásobným rozsahem. Subjektivní pocit při tempové vytrvalosti odpovídá svižné a sportovní jízdě. I proto je ve velké oblibě začátečníků s nízkou kondicí, kterým se prostá ZDV zdá jako příliš lehká, málo akční a nedostatečně důstojná jejich domnělých kvalit. Leč zdání klame, tempová vytrvalost přináší krátký strmý růst a stejně strmý, ale mnohem delší pád. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Wattmetr jako kontrolní prvek je pro kontrolu tempové vytrvalosti již velmi efektní a efektivní. Doporučuji sledovat hlavně průměrný výkon, který by měl odpovídat zhruba 70-85% FTP. Normalizovaný výkon, pokud jej máme na svém přístroji možnost sledovat, by neměl překročit 120% průměrného výkonu – tj. neměli bychom si moc nastupovat, jinak bude trénink příliš tvrdý i na tempo. Jako nosič pro intervaly se tempová vytrvalost nehodí. Hladina kyslíkového dluhu je příliš vysoká, takže už nedokážeme zrychlit natolik, aby intervaly dostatečně vynikly a intervaly i příslušný tréninkový efekt budou neefektivní a nedostatečné, zato únava obrovská. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Naopak s úspěchem lze použít tempovou vytrvalost jako vložený intervalový prvek. Tempová vytrvalost tedy tvoří most mezi vytrvalostními prvky základními (ze kterých je intenzitou nejvyšší) a intervalovými vytrvalostními prvky (mezi kterými je naopak intenzitou nejnižší). Mixovat ho lze nejlépe se ZDV a délka bude v takovém případě vcelku různorodá, od nějakým pěti minut až do půl hodiny a u nejzdatnějších i třeba hodinu souvislé jízdy. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

36

4. Kadenční trénink

TF: 70% TFmax až AeP Výkon: 50-60% FTP Kadence: 100-120 ot./min., kadence je rozhodujícím řídícím parametrem

Svaly dolních končetin člověka jsou přirozeně stavěné na chůzi a příležitostný běh. Typická frekvence pohybů pro chůzi je okolo šedesáti pohybů za minutu, což si můžeme snadno ověřit, když si budeme do kroku říkat jednadvacet-jedna-dvacet. Na tuto frekvenci je primárně nastaveno svalové vlákno i jeho řízení. Výzkumy ukázaly (a to bude pro mnoho cyklistů překvapení), že i optimální kadence šlapání, při které tělo vynakládá nejnižší celkové „náklady“ a je schopno pracovat s největší vytrvalostí, je asi 63-67 otáček za minutu. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Proč se tedy říká, že je potřeba šlapat rychleji, ideálně více než 90 otáček za minutu? Důvodem je potřeba dosáhnout vyššího výkonu (výkon = kadence x kroutivý moment na klikách). Maximální kroutivý moment je poměrně limitovaná veličina. Každé zvýšení síly na pedál znamená zhoršení prokrvení svalu a tedy zkrácení doby, po kterou jsme tuto sílu schopni vynakládat, než ve svalu kyslík dojde. Naproti tomu zvýšení kadence takovou komplikaci nenese. Příkladem budiž stíhací závod na dráze, kde zlepšení rekordů v posledních letech spočívá hlavně ve zvýšení kadence (při stejné síly na pedál, samozřejmě), těžší převod už z pevného startu nejde dostatečně rozjet. Frekvenci šlapání limituje schopnost „utočit“, tedy zkoordinovat svaly mezi sebou – a to se dá (a musí) cvičit. Interval kadenčního tréninku je svým způsobem protiklad Tenze. Intenzitou (ať TF, nebo výkonem) je to stále oblast pod aerobním prahem, tedy základní vytrvalost. Zatímco u Tenze zvýšíme sílu na pedál a potlačíme frekvenci šlapání, u kadence je tomu naopak, jedeme lehčí převod a točíme více, než je přirozené. Jen délka intervalů je poněkud kratší než u Tenze, od nějaké 1-2 minut po řekněme 5 minut podle technické vyspělosti závodníka i toho, jak je vysoko od stovkové kadence. Určitou výjimkou může být trénink na válcích, kde průměr nad stovku za celou

37

hodinu zvládne i amatér s trochou zkušeností a u dráhařů je naprostým standardem. (Sekera & Vojtěchovský, 2008) Tepová frekvence by se měl pohybovat pod aerobní prahem – rostoucí kyslíkový dluh totiž zhoršuje schopnosti svalů i mozku osvojit si novou dovednost. Sledování výkonu v tomto případě nehraje velkou roli, výkon by měl odpovídat výkonu základní vytrvalosti, tedy do 60% FTP. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

3. 2. Přípravné období Přípravné

období

je

pro

cyklisty

charakterizované

takzvaným

„najížděním“ – objemovým tréninkem zaměřeným na získání speciální aerobní vytrvalosti. Aerobní vytrvalostní trénink je nyní hlavním motivem. Jako rozvíjející jsou do vytrvalostního tréninku zařazovány první tenzní a silové intervaly.

Nové tréninkové prvky

1. Tenzní a kapilarizační trénink (Tenze) TF: přibližně rozsah ZDV, tedy 70% TFmax až AeP Výkon: 50-60% FTP Kadence: nízká (45-65 ot./min. v kopci, 60-70 ot./min. na rovině). Pro správnost provedení prvku je důležitá jak kadence, tak TF/výkon.

Cyklistika je oproti ostatním vytrvalostním sportům specifická tím, že v nejzatěžovanějších svalech dolní končetin nedochází při práci k dostatečnému cyklickému střídání napětí a relaxace. To má dva zásadní následky. Především vzniká ve svalu trvalý přetlak, způsobující omezení perfuze (proplachu) svalů krví a zhoršení zásobení kyslíkem. Vyplývá to z anatomie svalu. Pracovní jednotky – svalová vlákna – jsou uzavřeny postupně do několika vrstev tuhých vazivových pouzder, tím tvoří svalové snopce a hlavy a nakonec je sval jako celek zavzatý do

38

takzvané povázky a to všechno na obou koncích přechází přímo do šlach a úponů. Za normálních necyklistických okolností je to nesmírně výhodné a vlastně nezbytné, protože „čistá“ svalová tkáň bez vmezeřeného vaziva je velmi křehká a snadno by se přetrhla. Výhodná je i odolnost proti vnitřnímu tlaku, protože střídání tlaku funguje jako pomocná pumpa zlepšující výměnu krve ve svalu. A právě tato funkce pumpy je u cyklistiky omezená. Druhým důvodem je fakt, že práce s trvalým napětím je pro sval méně výhodná i z hlediska dějů na nervosvalovém rozhraní, sval musí být stále stimulovaný a nervosvalový „interface“ nemá čas dostatečně regenerovat. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Jako adaptace na tuto nevýhodu dochází u trénovaného cyklisty ke zmnožení a rozšíření kapilárního cévního řečiště a tím ke zvětšení celkového průřezu cév ve svalech dolních končetin a ke snížení odporu řečiště a nutného tlakového spádu. Tenzní trénink je tréninkový prvek právě pro údržbu a vylepšení této adaptace. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Interval tenzního typu na první pohled připomíná silovou vytrvalost. Jde o jízdu na těžší převod s kadencí nižší než je optimální, obvykle mezi 50-70 otáčkami za minutu. Na rozdíl od SV je ale intenzita nižší, měla by zhruba odpovídat TF či výkonu při „obyčejné“ ZDV, tedy pod aerobním prahem. Délka intervalů je podle vyspělosti a aktuálního stavu trénovanosti zhruba od tří do třiceti minut, nejlépe opakovaně. Aplikovat je lze podle potřeby po celou sezonu, ideální období pro nasazení je ale nezávodní část sezony od podzimu až po jarní najíždění. Důležité je pamatovat na to, že nejde o silovou vytrvalost a tedy o šlapání silou. Jde hlavně o plynulou otáčku se stálým svalovým napětím. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

39

2. Silová vytrvalost (SV)

TF: AeP až AnP Výkon: 90-120% FTP, krátkodobé špičky < FTP Kadence: nízká (45-65 ot./min. v kopci, 60-70 ot./min. na rovině). Pro správnost provedení prvku je důležitá jak kadence, tak TF/výkon.

Silová vytrvalost je charakterizovaná vyšší než obvyklou silou na pedál při nízké frekvenci šlapání. Rozsah SV odpovídá tepově přibližně rozpětí aerobní – anaerobní práh, tedy oblasti, které říkáme vcelku pochopitelně meziprahová. Frekvence šlapání je nízká. Orientačně to znamená 60-70 otáček za minutu po rovině a 45-65 otáček za minutu do kopce. Stále by měla ale být otáčka plynulá, bez zadrhávání. Subjektivní pocit je plynulá silová jízda s nepřirozeně nízkou kadencí. Převod je nutno zvlášť v případě nepravidelnějšího sklonu terénu volit uvážlivě, tak aby nedošlo k „zavisení“ při náhlém zvětšení sklonu svahu. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Pokud trénujeme podle výkonu, je odpovídající zatížení cca 90-120 % FTP podle délky intervalu a sklonu. Platí, že čím prudší kopec, tím vyšší procento FTP. Jako u SV platí, že tepově je SV meziprahové, podle výkonu nadprahové (záměrně nepíšu anaerobní, jde o interval aerobně laktátový). Je to proto, že TF má v tomto typu intervalu již poměrně dlouhý skluz a začíná růst teprve poté, co začne být organismu jasné, že tuto zátěž prostým odložením kyslíkového dluhu do laktátu nevyřeší. Délka intervalu je optimální podle konkrétního tréninkového záměru od 5 do 10 minut a zejména v případě tréninku v kopcích je možno ji u dobře trénovaných závodníků prodloužit až ke 30 minutám. V takovém případě bych ovšem doporučil volit poněkud vyšší kadenci, blíže k sedmdesáti otáčkám za minutu. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Pozor! Čas intervalu začíná běžet již od okamžiku, kdy změníme převod a začneme zrychlovat. Mnoho závodníků, ve snaze být důslední, spouští pomyslné

40

stopky teprve tehdy, když dosáhnou dolní hranice cílového tepového pásma. K takové přísnosti není žádný důvod – jde především o výkon (i když ho zrovna nevidíme), TF pouze signalizuje rychlost přenosu kyslíku a úhrady dluhu. Zvlášť pokud jedeme intervaly kratší a jsme před startem dobře vydýchaní (jak tomu ostatně má být), může se stát, že se do cílového pásma tepů dostaneme až těsně před koncem intervalu. U SV k pomalé akceleraci TF hodně přispívá i nízká frekvence šlapání. Teoreticky je i SV možno jezdit v jakémkoliv profilu terénu, prakticky považuji za optimální rovinu a kopce se sklonem do 5 %. V prudších sklonech je již pro většinu závodníků obtížné udržet dostatečnou plynulost otáček. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

3. 3. Předzávodní období

Předzávodní období je cyklistům známo jako „období intenzit“. Záměrem je překovat hrubý vytrvalostní ingot získaný v přípravném období do základní podoby budou závodní formy. Hlavním motivem je silová a rychlostní vytrvalost provázená dalším rozvojem speciální krátkodobé síly a rychlosti. Doprovodným motivem je stabilizace aerobní vytrvalosti. Předzávodní období je tréninkově nejnáročnější fází sezony. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Nové tréninkové prvky

1. Rychlostní vytrvalost (RV)

TF: AeP až AnP Výkon: 50-60% FTP Kadence: vysoká (> 75-80 ot./min. v kopci, > 95 ot./min. na rovině). Pro správnost provedení prvku je důležitá jak kadence, tak TF/výkon.

Rychlostní vytrvalost je charakterizovaná vyšší než obvyklou frekvencí šlapání při odpovídající síle na pedál. Rozsah RV odpovídá tepově přibližně

41

rozpětí aerobní-anaerobní práh, tedy meziprahové oblasti. Frekvence šlapání je „vyšší než obvyklá“, tedy obvyklá vzhledem k typu a výkonnosti závodníka a profilu trati. Velmi orientačně to znamená více než 75-80 otáček za minutu v kopci a více než 95 otáček za minutu po rovině. A nebo jinak, snažíme se jet rychle nikoliv těžkým převodem, ale vyšší kadencí. Subjektivní pocit nejlépe odpovídá „tréninkové časovce“. Ve srovnání s Tempem je RV citelně intenzivnější. Tempo subjektivně odpovídá stavu „jedu rychle a vydržím to klidně hodiny“, kdežto RV „jestli to brzo neskončí, budu muset trochu ubrat“. Hlavní rozdíl je ale v kadenci – zatímco u Tempa jedeme stále svou obvyklou kadencí, odpovídající sklonu terénu, u RV záměrně točíme. Při tréninku podle výkonu odpovídá zatížení dle délky od 100 do 150% FTP (to už musíme být hodně dobří časovkáři), v kopci podle délky a sklonu můžeme ještě přibližně 20% přidat. Normalizovaný výkon by měl odpovídat průměrnému (tedy žádné nástupy). Asi vás překvapí, že tepově je RV meziprahové, podle výkonu nadprahové (stejně jako u SV jde o interval aerobně laktátový). Délka intervalu je optimální podle konkrétního tréninkové záměru od tři do pěti až sedmi minut. Ani velmi výkonní závodníci by neměli jezdit déle. V tomto případě není podstatnější jak dlouho vydržíme (to by bylo Tempo), ale jak rychle dokážeme jet daný časový interval. Pozor! Od okamžiku, kdy začneme zrychlovat, počítáme čas intervalu. Stejně jako u silové vytrvalosti bychom před startem do intervalu měli být řádně vydýchaní. Akcelerace do intervalu by měla být poměrně mírná, rozhodně nikoliv jako do sprintu. Příliš vysoká akcelerace znamená vytvoření nadměrného kyslíkového dluhu, na jehož uhrazení padne v průběhu intervalu mnoho z přijímaného kyslíku, který nám pak bude chybět pro vlastní výkon. RV je možno jezdit ve všech profilech terénu. Pouze u prudkých kopců nad 10% je udržení vysoké kadence obtížnější, což ovšem bohatě vyváží vysoký tréninkový zisk z takových intervalů. Nezbytný je v tomto případě dostatečný rozsah převodů. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

42

2. Spurt silový (SpSil)

TF: vstupní 70% TFmax nebo menší, během vlastního prvku není podstatná. Výkon: maximální možný za daných podmínek Kadence: vstupní asi 40 ot./min, cílová 90 ot./min a více. Kadence je řídící parametr.

Spurtové prvky jsou velmi specifické ve všech ohledech – v délce trvání i popisu pomocí kadence, tepové frekvence či výkonu. Jedná se vždy o intervalový prvek, jako prvek základní nepřichází v úvahu, leda by si někdo chtěl evidovat doběh autobusu nebo vlaku. Nejdůležitější je délka času. Zatímco u ostatních skupin se mění ve značném rozsahu, u všech tří spurtů, včetně silového, by měla být do 12 vteřin. Důvodem je přednostní, čisté a maximální zatížení ATP-CP baterie. Rozhodující a řídící parametr je u silového spurtu kadence. I tady je rozdíl proti ostatním prvkům. Zatím jsme měli dáno rozmezí od - do, ve kterém by se měla ideálně pohybovat. U spurtů můžeme definovat kadenci vstupní, tedy tu, na které interval začínáme, a cílovou, které se snažíme dosáhnout. U SpSil je vstupní kadence okolo 40 a cílová 90-100 otáček za minutu. S kadencí úzce souvisí volba převodu a profilu. Převod by měl být těžký, typicky o pastorek i dva těžší, než bychom na první šlápnutí do pedálů řekli. Je vhodné vybrat si pro tento typ spurtů pro začátek rovinu, neuškodí ani nepatrný sklon do sjezdu nebo vítr do zad. Zabráníme tím zaseknutí se při špatně zvoleném převodu. Zkušení matadoři mohou spurtovat i do kopce, příliš prudké sklony tomuto intervalu ovšem nesvědčí, dosažení cílové kadence je v nich téměř nemožné. Tento interval lze s úspěchem imitovat i na trenažeru, i když dosažené výkony budou nižší. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Měření výkonu přímo v intervalu nehraje velkou roli – výkon poroste od nuly někam k maximu. Daleko zajímavější je vyhodnocení maximálních dosažených výkonů v jednotlivých intervalech zpětně, ze záznamu. Výkon může být dobrý kritériem pro ukončení sady spurtů – můžeme si stanovit hranici, které

43

když nedokážeme dosáhnout, sérii nebo celý trénink spurtů ukončíme. Důležitá je hlavně vstupní tepová frekvence. Měla by být co nejnižší, maximálně na dolní hranici ZDV, ale spíš ještě níž, v kompenzačním pásmu. V opačném případě bude naše ATP-CP baterie už na začátku zpola vybitá a nedosáhneme maximálního možného výkonu. Konečná TF dokáže v tomto případě vystoupat obvykle sotva nad aerobní práh a pro hodnocení intervalu není podstatná. Spurtovat můžeme zcela v sedle, ze sedla i kombinovaně, lze začít ze sedla a dokončit v sedle. Podle toho musíme samozřejmě volit převod. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

3. Spurt kadenční (SpKad)

V mnoha ohledech je kadenční spurt podobný silovému – jen dojde k výměně síly na pedál a frekvence šlapání. Síla je minimální, frekvence roste. Vstupní kadence je 80 otáček za minutu a cílová 130-150 otáček za minutu, podle technických dovedností. Tak jako u silového spurtu, i zde je důležitá volba převodu a profilu. Převod by měl být velmi lehký, buď stejný, na který jsme jeli před spurtem, a nebo dokonce ještě o trochu lehčí. I pro kadenční spurt pro začátek zvolíme rovinu, případně mírný sklon do sjezdu, což nám umožní jednodušeji dosáhnout záměru intervalu – maximálního zrychlení kadence a co nejvyšších cílových otáček. Tento interval lze s úspěchem imitovat i na trenažeru či válcích. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

Měření výkonu tu má jen orientační roli, jak přímo v tréninku, tak při vyhodnocení. Důležitá je vstupní tepová frekvence, stejně jako SpSil by měla být co nejnižší, ideálně v kompenzačním pásmu. Kromě toho je důležitou součástí rozvojového impulsu intervalu nácvik techniky, a ten nejlépe funguje při co nejnižší hladině kyslíkového dluhu. TF se ve finále dostane lehce nad aerobní práh. Pro hodnocení intervalu není důležitá. Provedení spurtu je kombinací začátku ze sedla a druhé poloviny v sedle, technicky zdatní jedinci mohou dosahovat vysokých kadencí i čistou jízdou ze sedla. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

44

3. 4. Závodní období Předním motivem závodního období je získání a udržení co nejkvalitnější závodní formy. Hlavním tréninkovým motivem a prostředkem je v tomto období přímo závodní program. Trénink mezi jednotlivými závody má především podpůrnou úlohu, slouží k jemného doladění zatížení. Rozhodně by neměl být významem, intenzitou ani objemem dominující nad závodním programem. (Sekera & Vojtěchovský, 2008)

3. 5. Možnosti tréninkové přípravy v zimním období Lednový tréninkový program bude zaměřen na celkový rozvoj základní vytrvalosti. Jednou z možností, jak zpestřit cyklistický tréninkový proces je zimní běžkařské soustředění, které mnozí bikeři právě v lednu absolvují. Jaký by tedy měl mít týdenní pobyt na horách charakter? Pokud se rozhodneme zpestřit přípravu týdnem na horách, je třeba v prvé řadě dodržovat režim dne. Čeká nás téměř jednou tolik tréninkových hodin než normálně, nezapomínejme tudíž na pravidelný spánek, okamžitý strečink nejen po absolvovaném tréninku a dále také na aktivaci organismu a ranní rozcvičky. Kromě protažení a potřebného zahřátí organismu si krátkým během mírné intenzity (nalačno) nastartujeme metabolismus tuků a pomůžeme tím adaptaci organismu k využití vlastních energetických zdrojů. Při samotném tréninkovém procesu pamatujme na to, že na běžkách zapojujeme celé tělo a naše tepová frekvence je proto o něco vyšší. Správné hodnoty dosáhneme tak, že ke svým stávajícím aktuálním fyzickým hodnotám přičteme 5 - 7 TF/min.

45

Posledním důležitým aspektem je samotné zatížení. V týdenním mikrocyklu rozdělíme dny do dvou skupin po třech dnech s jedním dnem volna. Zamezíme tak možnému přepětí a následnému negativnímu dopadu fyzické zátěže na organismus. Čtvrtý den bude dnem volna. V případě, že se budeme cítit dobře, můžeme tento den vyplnit volným tréninkem kompenzačního charakteru. Jinak je vhodné udělat si tréninkové volno, absolvovat procházku či volnou regenerační aktivitu. (Beran, 2010) V případě týdenního tréninkového pobytu nám volný den dá více než volba tréninkového zatížení. Při dnu volna tělo doplní vyčerpané zdroje energie a tělo se bude po další tři dny cítit opět fit. Samotný systém tréninkového zatížení zaměříme hlavně na rozvoj vytrvalosti a aerobní kapacity v několika sériích středně dlouhých intervalů. Vzhledem k zatížení v cyklistice je lepší jezdit na běžkách klasickým stylem. Nezapomeňme si však dobře namazat, jinak bychom zapojovali nejvíce horní končetiny, které v mnohých případech využíváme právě při oblíbeném volném stylu. Ať už si ale vybereme styl jakýkoli, je potřeba dbát na to, aby hlavní impuls pohybu vycházel právě z dolních končetin. Pátý lednový týden můžeme nechat organismus opět vydechnout ve volnějším kompenzačním týdnu bez intenzivního tréninku. Zaměříme se v něm hlavně na regeneraci, dopřejeme si mnohdy opomíjenou masáž a necháme tělo načerpat novou energii na nastávající dva měsíce tréninkové přípravy. V těch nás čeká pozvolné převádění fyzické kondice do speciálního zatížení na kole. (Beran, 2010) Shrnutí Cílem měsíce leden je stále rozvoj celkové fyzické kondice. Zaměříme se ale již i na systematický rozvoj síly jak v posilovně, kde zařazením pyramidového tréninku napomáháme budování síly výbušné, tak i ve speciální přípravě na kole, kde dáváme tělu anabolizující impuls. Nedochází jen k nárůstu síly a růstu svalů, které zatěžujeme, anabolický efekt podstupuje celý organismus.

46

Tento proces je pro tělo energeticky náročný, a proto je tomu třeba podřídit i tréninkový harmonogram v týdenním mikrocyklu. Zatížení je stále rovnoměrně rozděleno půl na půl (specifické/nespecifické). Lednový trénink tedy spočívá ve třech týdnech objemově se stupňujícího zatížení. Špičku bude tvořit čtvrtý tréninkový týden, v němž je vhodné absolvovat první tréninkový kemp na horách. (Beran, 2010)

Příklad týdenního tréninkového pobytu na horách (pro cyklistu, který trénuje pravidelně 10 – 12 hodin týdně)

Sobota Dopoledne: příjezd Odpoledne: rozvoj základní vytrvalosti (styl klasický, styl volný) Náplň a charakter: trénink mírné až střední intenzity (důraz na variabilitu zatížení – pohyb v celé tepové zóně základní vytrvalosti) Délka: 2, 5 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF (tepové frekvence) Neděle Ráno: rozcvička (cca 30 min, aerobním zatížením) Cíl: procvičit celé tělo, po úvodním patnáctiminutovém zahřátí lehkým klusem zařadit strečink a následné kondiční posilování - cvičení využívající vlastní váhu těla Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF Dopoledne: rozvoj aerobní kapacity intervalovou metodou – volný styl Náplň a charakter: rozehřátí organismu 30 min, 4x (5 – 10 minut) intenzivní úsek (80 procent maximálního úsilí, oblast 5TF pod aktuálním anaerobním prahem), odpočinek 1:2 kompenzačního aktivního charakteru, vyjetí alespoň 15 min Délka: 2 hod

47

Intenzita: mírná až střední intenzita, profil mírně zvlněný, intervaly: rovina, kopec (do 10 min intenzitou nanejvýš 80 procent maximální TF) Odpoledne: kompenzační trénink – styl klasický Náplň a charakter: trénink kompenzačního charakteru (pohyb v horní polovině regenerační zóny) Délka: 2,5 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF Pondělí Ráno: rozcvička (cca 30 min, aerobním zatížením) Cíl: procvičit celé tělo, po úvodním patnáctiminutovém zahřátí lehkým klusem zařadit strečink a následné kondiční posilování - cviky využívající vlastní váhu těla Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF Dopoledne: rozvoj základní vytrvalosti – styl klasický Náplň a charakter: trénink mírné až střední intenzity (důraz na variabilitu zatížení – pohyb v celé tepové zóně základní vytrvalosti – a celistvost celé tréninkové jednotky – vyvarovat se pauzám) Délka: 4,5 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF (pouze do aktuálního aerobního prahu) Odpoledne: volno Úterý Ráno: rozcvička (cca 30 min, aerobním zatížením) Cíl: procvičit celé tělo, po úvodním patnáctiminutovém zahřátí lehkým klusem zařadit strečink a následné kondiční posilování – cviky využívající vlastní váhu těla Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF Dopoledne: volný den (procházka, regenerační procedury) Délka: 1-1,5 hod (intenzita kompenzačního charakteru) Odpoledne: volno

48

Středa Ráno: rozcvička (cca 30 min, aerobním zatížením) Cíl: procvičit celé tělo, po úvodním patnáctiminutovém zahřátí lehkým klusem zařadit strečink a následné kondiční posilování – cviky využívající vlastní váhu těla Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF Dopoledne: rozvoj vytrvalosti metodou krátkých anaerobních intervalů – volný styl Náplň a charakter: rozehřátí organismu 30 min, 12- 15x (15-25 s) intenzivní úsek (95 procent maximálního úsilí, oblast 5-10 TF nad aktuálním anaerobním prahem), odpočinek 1:1 kompenzačního aktivního charakteru, celkové pojetí je velmi intenzivního, skoro maximálního charakteru, vyjetí alespoň 15 min Délka: 2 hod Intenzita: mírná až střední, profil mírně zvlněný, intervaly: rovina, kopec, (do 30 min s intenzitou maximálně 90 procent maximální TF) Odpoledne: kompenzační trénink – styl klasický Náplň a charakter: trénink kompenzačního charakteru (pohyb v horní polovině regenerační zóny) Délka: 2, 5 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF Čtvrtek Ráno: rozcvička (cca 30 min, aerobním zatížením) Cíl: procvičit celé tělo, po úvodním patnáctiminutovém zahřátí lehkým klusem zařadit strečink a následné kondiční posilování s využitím cviků využívající vlastní váhu těla Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF Dopoledne: rozvoj základní vytrvalosti – styl klasický Náplň a charakter: trénink mírné až střední intenzity (důraz na variabilitu zatížení – pohyb v celé tepové zóně základní vytrvalosti – a celistvost celé tréninkové jednotky – vyvarovat se pauzám)

49

Délka: 5,5 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF (pouze do aktuálního aerobního prahu) Odpoledne: volno Pátek Ráno: rozcvička (cca 30 min, aerobním zatížením) Cíl: procvičit celé tělo, po úvodním patnáctiminutovém zahřátí lehkým klusem zařadit strečink a následné kondiční posilování – cviky využívající vlastní váhu těla Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF Dopoledne: rozvoj aerobní kapacity intervalovou metodou – volný styl Náplň a charakter: rozehřátí organismu 30 min, 6 x (5 – 10 minut, dle zdatnosti sportovce) intenzivní úsek (80 procent maximálního úsilí, oblast 5TF pod aktuálním anaerobním prahem), odpočinek 1:2 kompenzačního charakteru aktivního, vyjetí alespoň 15 min Délka: 2 hod Intenzita: mírná až střední intenzita, profil mírně zvlněný, intervaly (rovina, kopec, do 10 min intenzitou maximálně 80 procent maximální TF) Odpoledne: kompenzační trénink – styl klasický Náplň a charakter: trénink kompenzačního charakteru (pohyb v horní polovině regenerační zóny) Délka: 2,5 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF Sobota Ráno: rozcvička (cca 30 min, aerobním zatížením) Cíl: procvičit celé tělo, po úvodním patnáctiminutovém zahřátí lehkým klusem zařadit strečink a následné kondiční posilování – cviky využívající vlastní váhu těla Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF Dopoledne: rozvoj základní vytrvalosti – styl klasický

50

Náplň a charakter: trénink mírné až střední intenzity (důraz na variabilitu zatížení – pohyb v celé tepové zóně základní vytrvalosti – a celistvost celé tréninkové jednotky – vyvarovat se pauzám) Délka: 4 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF (pouze do aktuálního aerobního prahu) Odpoledne: odjezd (Beran, 2010)

3. 6. Alternativní tréninkové metody

V prosinci je třeba začít pracovat nejen na obecné fyzické kondici, ale také cíleně budovat kromě oblíbené aerobní výkonnosti i výkonnost silovou. Obě tyto složky tréninku jsou pevným pilířem pro výkonnost v nastávající sezóně a jejich vybudování vyžaduje dlouhodobý pravidelný trénink. Zatímco první zlepšení aerobního výkonu je možné pozorovat již po 6 až 8 týdnech, výkon silový je třeba rozvíjet několik měsíců a první adaptační změny se dostaví nejdříve po třech měsících. Proto je nezbytně nutné zahájit silovou přípravu již od začátku přípravného období. V této etapě přípravy můžeme k rozvoji vytrvalosti i síly využívat i nespecifické tréninkové prostředky, jako jsou běh, plavání, běžecké lyžování, trénink v posilovně nebo kondiční posilování vlastní vahou těla. (Beran & Odstrčilík, 2009) Cyklistický trénink není potřeba přehánět a poměr mezi speciálním zatížením na kole a nespecifickým zatížením volíme půl na půl. Při tréninkovém procesu je potřeba nezapomínat na variabilitu tepové frekvence, která se při různém zapojení svalových skupin v nespecifických tréninkových prostředcích mění. Kromě plavání je naše tepová frekvence vyšší než na kole, nemusíme se tedy bát, že se přepneme. (Beran & Odstrčilík, 2009) V prosinci by měly tréninkové dávky hodinově naplnit 8 procent z celkového ročního cyklu. Je vhodné měsíční mezi-cyklus koncipovat do tří

51

postupně se navyšujících týdenních tréninkových zatížení. (Beran & Odstrčilík, 2009) Celkově se budeme stále ještě věnovat v největší míře rozvoji fyzické kondice. Zatížení můžeme rozdělit následovně: dvě čtvrtiny tréninkového objemu využijeme k rozvoji vytrvalostních schopností (cyklistika, běh, běžecké lyžování, plavání), jednu a půl čtvrtiny k rozvoji silových schopností. Protože cyklistika je silově vytrvalostní sport, vhodnější bude spíše kruhový trénink absolvovaný střední intenzitou s délkou intenzity zatížení a odpočinku v poměru 1:1. (Beran & Odstrčilík, 2009) Při zatížení v posilovně je potřeba procvičit celou postavu a věnovat zvýšenou pozornost procvičení dolních končetin. Nesmíme opomenout alespoň jednou týdně i rozvoj silové připravenosti na kole, kde je vhodné při skupinovém tréninku dát do mírného kopce těžší převod a nechat v sedle kola posilovat dolní končetiny. Doporučená intenzita je okolo 75 procent maxima. (Beran & Odstrčilík, 2009) Poslední část tréninkového objemu je potřeba věnovat rozvoji rychlosti. Ideálně jedenkrát do týdne je dobré také maximálně zatížit organismus krátkými rychlými spurty (úseky). Toto zatížení může být zařazeno i v první třetině při vytrvalostním výkonu. (Beran & Odstrčilík, 2009) Zvolit můžeme také intenzivní kolektivní hru, kde se nenuceně bez větších problémů dostaneme do oblasti maximálního zatížení. Zařazením rychlostních schopností do tréninku předejdeme upadnutí do stereotypního útlumového vytrvalostního zatížení a možnému zhoršení v akceleraci. (Beran & Odstrčilík, 2009)

52

Shrnutí Cílem tohoto období je rozvoj fyzické kondice a příprava na budoucí výkon. Trénink je stále aerobního charakteru mírné až střední intenzity s větším poměrem intenzivní silové přípravy. Poměr mezi speciálním zatížením na kole a nespecifickým je půl na půl. V nepříznivém počasí není špatné využívat všech vytrvalostních sportů než neoblíbeného drilu na trenažéru. (Beran & Odstrčilík, 2009)

Příklad tréninku A Týdenní tréninkový mikrocyklus (trénink 4x v týdnu, celkem 9 hod) Pondělí: volno (regenerační den, vhodná masáž) Úterý: trénink zaměřený na rozvoj rychlosti (všeobecnou tréninkovou přípravou) Náplň a charakter: veškeré kolektivní sporty, s důrazem na intenzitu a rychlost provedení; atletická průprava – výklus v přírodě proložený krátkými rychlými úseky do 6 vteřin (celkově cca 15x rychlý sprint v první třetině tréninkového zatížení), můžeme rovněž nahradit i plaváním Délka: 1,8 hod Intenzita: celkový průměr okolo 75 procent maximální TF (tepové frekvence), krátké sprinty – maximální úsilí Středa: volno Čtvrtek: trénink zaměřený na rozvoj silových schopností (všeobecnou tréninkovou přípravou) Náplň a charakter: kruhový trénink (ve fitcentru), rozcvičení (cca 15 min, aerobním zatížením) Cíl: Procvičit celé tělo, na procvičení trupu a paží jsou vhodné cviky využívající vlastní váhu těla. Zaměřit se 4-6 cviků na procvičení dolních končetin, ideální je

53

12 -15 různých cviků, které zopakujete ve třech sériích, délka kontrakce 30 - 40 sec. Délka: 1,3 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF, poměr mezi zatížením a odpočinkem 1:1; úsilí 75 procent z maximální možné váhy prováděného cviku, provedení - svižně Pátek: volno Sobota: rozvoj základní vytrvalosti (silnice/MTB/běžkové lyžování) Náplň a charakter: mírná až střední intenzita, profil rovinatý až mírně zvlněný Délka: 2,5 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF, snaha o alespoň 90 100 otáček za minutu Neděle: rozvoj základní vytrvalosti (silnice/MTB) Náplň a charakter: mírná až střední intenzita, profil rovinatý až mírně zvlněný Délka: 3,3 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF, snaha alespoň o 90 100 otáček za minutu

Příklad tréninku B Týdenní tréninkový mikrocyklus (trénink 6x v týdnu, celkem 12,5 hod) Pondělí: volno (regenerační den, vhodná masáž) Úterý: trénink zaměřený na rozvoj rychlosti (všeobecnou tréninkovou přípravou) Náplň a charakter: veškeré kolektivní sporty, důraz na intenzitu a rychlost provedení; atletická průprava – výklus v přírodě proložený krátkými rychlými úseky do 6 vteřin (celkově cca 15x rychlý sprint v první třetině tréninkového zatížení), můžeme rovněž nahradit i plaváním Délka: 1,8 hod

54

Intenzita: celkový průměr okolo 75 procent maximální TF (tepové frekvence), krátké sprinty – maximální úsilí Středa: trénink zaměřený na rozvoj silových schopností (všeobecnou tréninkovou přípravou) Náplň a charakter: kruhový trénink (ve fitcentru), rozcvičení (cca 15 min, aerobním zatížením) Cíl: Procvičit celé tělo, na procvičení trupu a paží je vhodné využívat cviky využívající vlastní váhu těla. Zaměřit 4-6 cviků na procvičení dolních končetin, ideální je 12 - 15 různých cviků, které zopakujeme ve třech sériích, délka kontrakce 30 - 40 sec. Délka: 1,3 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF, poměr mezi zatížením a odpočinkem 1:1, úsilí 75 procent z maximální možné váhy prováděného cviku, provedení - svižně Čtvrtek: volno Pátek: rozvoj silové vytrvalosti (silnice/MTB) Náplň a charakter: mírná až střední intenzita, profil rovinatý až mírně zvlněný se dvěma až třemi 5-10 minutovými silovými úseky do mírného kopce (sklon cca 5 procent) Délka: 2,3 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF, snaha alespoň o 90 100 otáček za minutu Intenzita úseku: konstantní tempo okolo 75-80 procent maximálního výkonu, snaha o 60-65 otáček za minutu), délka odpočinku 15 – 20 minut (kompenzačního charakteru) NEBO Pátek: trénink zaměřený na rozvoj aerobní kapacity (všeobecnou tréninkovou přípravou) Náplň a charakter: atletika, plavání, běžecké lyžování – zatížení mírné až střední

55

intenzity proložené dvěma až třemi 5–8 minut dlouhými úseky okolo 75 procent vašeho osobního maxima Délka: 2,3 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent z maximální TF Intenzita úseku: konstantní tempo okolo 75-80 procent maximálního výkonu, délka odpočinku 15-20 minut (kompenzačního charakteru) Sobota: rozvoj základní vytrvalosti (silnice/MTB/běžecké lyžování) Náplň a charakter: mírná až střední intenzita, profil mírně zvlněný až kopcovitý (2-3 kopce do 10 min. intenzitou maximálně 70 procent maximální TF) Délka: 3,3 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF, snaha alespoň o 90 100 otáček za minutu Neděle: rozvoj základní vytrvalosti (silnice/MTB) Náplň a charakter: mírná až střední intenzita, profil rovinný až mírně zvlněný Délka: 3,8 hod Intenzita: celkový průměr okolo 65 procent maximální TF, snaha alespoň o 90100 otáček za minutu (Beran & Odstrčilík, 2009)

3. 7. Regenerace Pojem regenerace ve sportu zahrnuje veškerou činnost, která má za cíl rychlé a co nejlepší zotavení organismu sportovce po více či méně náročné soutěži či tréninku.

Soutěžní i tréninková činnost vyvolává únavu. Ta se projevuje jak v řadě dílčích příznaků, tak především ve snížení celkové výkonnosti. Při pravidelném zatěžování organismu dochází ke kumulativnímu efektu, nahromaděná únava se stále stupňuje, zatímco energetické zdroje v organismu se tenčí. Je velmi důležité, aby se správně využívalo principů sportovního tréninku, trenér správně nastavil

56

jeho délku, intenzitu, typ zatížení a nezapomněl přitom spočítat, jak dlouho bude trvat délka následného zotavení. Při tomto plánování musí zohlednit i pracovní vytížení sportovce, které by se nemělo dostávat do doby regenerace. Tyto aspekty musí být v harmonické rovnováze, a pak by nemělo dojít k nejméně žádoucímu a obávanému přetrénování. Velmi důležité je, aby si každý sportovec našel alespoň chvilku času na malou relaxaci, kde zapomene na všechny všední povinnosti a čas využil k potřebné regenerační proceduře. Při důsledné regeneraci můžeme trénink zvýšit až o 30%, aniž by docházelo k možnému přepětí organismu. (Beran, 2008) Stav, který předchází regeneraci, označujeme jako únava. Při jejím nástupu a nahromadění dochází k vyčerpání energetických zdrojů za přítomnosti zplodin látkové výměny vzniklých z předešlých výkonů (jako je například laktát, močovina, a mnoho dalších nežádoucích látek) a v neposlední řadě porucha nervosvalové

dysbalance

potřebné

ke

správné

funkci

organismu.

Tím se dostáváme k fázi zotavné neboli regenerační. Dochází v ní k odstranění všech znaků únavy, znovu načerpání potřebných sil a doplnění energetických ztrát v organismu. Představují komplex fyziologických a psychologických procesů, které se vzájemně prolínají a postupně na sebe navazují. Při fázi zotavení by měl sportovec dodržovat klidový režim. Dochází k uklidnění a návratu funkcí do výchozího stavu (srdeční, dechová činnost se zklidní,…),

intenzivní

obnově

energetických

rezerv

organismu

(tzv.

superkompenzaci), obnově iontové rovnováhy, zvýraznění anabolických dějů (syntéza bílkovin, výstavba tkání), odstranění zplodin látkové výměny, poklesu svalové

tenze

a

snížení

emočního

napětí.

(Beran,2008) Průběh zotavných procesů není lineární. Dle charakteru je dělíme do dvou skupin:

Fázi rychlého zotavení, ve které dochází k intenzivnímu poklesu všech funkcí a během pěti minut i k poklesu všech zmiňovaných dějů. Jejich hodnota se sníží až o 80%. Plynule navazuje fáze pomalá. Ta trvá minuty, hodiny, dny až týdny. Dle intenzity a délky předchozího zatížení. Rychlost zotavení neboli

57

regenerace je mimo jiné taktéž závislá na stavu trénovanosti sportovce, kdy trénovaný jedinec regeneruje podstatně rychleji a snese daleko vyšší zátěž než sportovec s nižší fyzickou zdatností. Celý proces vždy ale velmi urychlí správný režim dne, spánek a bohaté spektrum regeneračních procedur (strečink, sauna, masáž, akupresura, vodní procedury, elektro-procedury, detoxikace organismu a mnoho jiných), které při správném zařazení dopomohou ke zkvalitnění celého tréninkového procesu a jejich záměrné vynechávání výrazně limituje celkovou výkonnost sportovce. (Beran, 2008)

Odhad doby superkompenzace (doplnění energetických ztrát s mírným navýšením energetických rezerv v organismu sportovce) (Dovalil, 2002) Lehký rychlostní trénink 12 hod Náročný rychlostní trénink 24 hod Lehký aerobně vytrvalostní trénink 24 hod Těžký aerobně vytrvalostní trénink 48 hod Lehký anaerobně vytrvalostní trénink 24 hod Těžký anaerobně vytrvalostní trénink 48 hod Těžký silový trénink 48 – 72 hod

Časový průběh regenerace (Neumann) 4-6 minuta - obnova kreatinfosfátu v energetickém systému organismu 20 minuta - pokles tepové frekvence, úprava tlaku v krvi 20-30 minuta - stabilizace cukru v krvi, pokles laktátu pod 3 mmoll 60 minuta - zahájení syntézy proteinů, obnova glykogenu v játrech (může být také 2 – 7 dnů – dle délky a typu zatížení. 3 -10 hodina - regenerace kontraktních proteinů 1-3 týdny - dokonalá regenerace nervové soustavy (Beran, 2008)

58

3. 7. 1. Strečink

Zařazení pravidelného strečinku je velmi přínosnou aktivitou do tréninkového procesu. Dlouhodobě zatěžované svaly mají tendenci se zkracovat. Výsledkem pak mohou být potíže pohybového aparátu, svalové dysbalance, špatné držení těla. Zařazení strečinku do tréninkového procesu přispívá k lepší regeneraci namožených svalů, snižuje riziko poranění svalového tonusu a natržení či úplnému přetržení šlach a vazů. (Alter, 1999; Dovalil, 2002) Využití strečinku je závislé na míře aktuální pohyblivosti. Je zapotřebí využívat speciálních protahovacích metod a usilovat o to, aby bylo dosaženo maximální flexibility a klouby, šlachy a svaly se mohly pohybovat v co největším rozsahu. Strečink je založen na prodlužování vazivové tkáně. Pravidelným strečinkem tedy dojde ke zlepšování zmiňovaných struktur. (Alter, 1999; Dovalil, 2002)

Přínosy strečinku: - Snížení svalového napětí - Zmenšení svalové bolesti při zátěži - Omezení rizika zranění při cvičení - Zlepšení svalové regenerace a celkové relaxace organismu po zátěži - Snížení pravděpodobnosti onemocnění páteře

Pravidelně prováděný strečink vede k několika změnám.

První je posunutí kritického bodu, kdy se sval zkrátí a není možné v pohybu pokračovat. Tato přirozená reakce je vyvolávána takzvaným napínacím reflexem. Náhlé natažení svalu způsobí sepnutí reflexu a nastane zkrácení. Jedním z hlavních cílu strečinku je oddálení okamžiku, kdy tento reflex nastane. Výsledkem je prohloubení relaxace svalů. Dalším úkolem strečinku je protažení svalové povázky, která spojuje svalová vlákna do jednotlivých skupin. Během

59

jejího natahování dochází k aktivaci šlach a vazivové tkáně. Schopnost natažení vaziva záleží na typu tkáně. Vazivo je složeno s elastických a kolagenních vláken. Zatímco první skupina umožňuje zvýšený rozsah pohybu, kolagenní vlákna hybnost omezují. Trénink pohyblivosti přispívá ke změně struktury ve prospěch elastických vláken. Při provádění strečinku by se měl sportovec více soustředit na protažení samotného svalu než na maximální rozsah pohybu. Nadměrné prodlužování šlach může naopak uškodit kloubnímu pouzdru, desadaptovat kloub a zvýšit tak jeho poranění. Správné provádění strečinku je záležitostí vhodné techniky. (Alter, 1999; Dovalil, 2002)

1. Statický strečink

Znamená protažení svalu do krajní pozice a udržení této polohy 20-30 sekund doprovázené vždy prohloubeným výdechem. Výhodou statického strečinku je jednoduchost provedení cviku. Sportovec si sám určí hranici natažení. Tato metoda umožňuje prodloužení svalu díky oddálení napínacího reflexu. Při provádění jednotlivých protahovacích cviků je vhodné zaměřit svou pozornost jinam a oddat se myšlenkám. Při přílišné koncentraci na jednotlivé partie vede ke stažení natahovaného svalu a strečink pak ztrácí smysl. Při dosahování krajní pozice nesmíme vyvíjet úsilí. Statický strečink je vhodné zařadit jako pozátěžové uvolnění namoženého svalstva mezi nebo bezprostředně po skončení fyzického výkonu. (Alter, 1999; Dovalil, 2002)

Účinnost strečinku v závislosti urychlení regenerace namožených svalových partií (dle Kalish) neboli kdy zařadit pozátěžový strečink? - Do 30 minut po zátěži účinnost až 80% - 1-2 hod po zátěži účinnost 20-30% - 5-6 hod po zátěži účinnost 5%

60

2. Dynamický strečink

Je obsažen v běžných sportovních aktivitách. Technika dynamického strečinku je založena na pohybové energii, kterou při daných činnostech vyvíjíme. Jedná se o různé druhy výskoků, odrazů, vrhů a rotací. Prováděním těchto pohybových aktivit vede ke zvýšení rozsahu pohybu. Zařazujeme jej vždy po důkladném zahřátí organismu v podobě kompenzačních cviků k vyrovnání dysbalancí svalových skupin, při rozcvičení před výkonem nebo jako součást ranní rozcvičky, kterému by mělo předcházet ještě několik cviků ze statického strečinku a úvodní několikaminutové zahřátí. (Alter, 1999; Dovalil, 2002)

Přednosti správného rozcvičení (Kalish)

- Zvýšení tělesné teploty

- Zvýšení prokrvení v aktivních svalech

- Zvýšení srdeční, která slouží jako příprava kardiovaskulárního systému na zátěž

- Zvýšení rychlosti uvolňování energie v organismu (zrychlení látkové výměny)

- Zvýšení uvolňování kyslíku

- Zrychlení vedení vzruchu nervy, což podporuje pohyblivost organismu

- Zvýšení činnosti reciproční inervace (umožňující rychlejší a účinnější svalovou kontrakci a relaxaci) - Pokles svalového napětí - Větší schopnost prodloužení vazivové tkáně - Zlepšení psychiky sportovce

61

3. Pasivní strečink Představuje nejúčinnější metodu protažení. Je vhodná pro ty, kteří se nedokáží zbavit svalové ztuhlosti. Strečink je prováděn jinou osobou, která působí silou na aktéra. K natažení svalu dojde vnějším působením síly partnera. Provádění pasivního strečinku předpokládá dostatečné zkušenosti asistenta. Pokud přesáhne protažení rozumnou mez, může dojít ke zranění. Nezbytná je vzájemná komunikace, řízená pocity protahovaného. Výhodou je dokonalé uvolnění. Podmínkou ke správnému natahování je postupné zvyšování vnější síly partnera. To samé platí o uvolňování tlaku, kromě rizika poranění by mohlo dojít ke spuštění napínacího reflexu a následnému zkrácení svalu. Nejčastější využití v rámci

rehabilitačního

cvičení

a

masážích.

4. Aktivní strečink

Metoda je založena na cíleném zapojení dané svalové skupiny. Strečink se provádí dopomocí. Lze ho provádět volní technikou (bez použití odporu) nebo naopak proti odporu. K aktivnímu strečinku dochází při většině posilovacích cviků. Sval vykonávající pohyb (agonista) má vždy svůj protějšek (antagonistu), sval s opačným působením (např.: biceps - triceps, kvadriceps – hamstringy, hrudník - záda). Jestliže dojde ke kontrakci agonisty, antagonista se protáhne. Využití

při

kondičním

posilování,

kompenzační

cviky.

(Alter, 1999; Dovalil, 2002)

3. 7. 2. Masáž Masáž je velmi účinná a mnohdy i velmi příjemná, přesto mnohými sportovci opomíjená, regenerační procedura. Odstraní nejen pocit rozbolavělých končetin, aktuálních blokád, ale pozitivně působí také na stažené, či unavené skupiny svalů, podporuje prokrvení povrchové kožní i hlubší svalové a vazivové tkáně. Má kladný vliv na regeneraci a dobrou funkci kloubů. Masáží blahodárně ovlivníme

také

řadu

(Hošková,2000)

62

psychických

stavů.

Co masáž kladně ovlivňuje: - Prokrvení těla či jednotlivých končetin, tím se zlepší přívod kyslíku a potřebných výživových látek ke tkáním - Odstranění únavových látek a zplodin látkové výměny - Snížení svalového napětí namožených svalů - Zlepšení kloubní pohyblivosti - Centrální nervový systém - Psychické napětí

Ve výkonnostním sportu musí mít masáž jasně stanovený cíl. Jiná masáž bude prováděna v přípravném období a jiná zase v období závodním či odpočinkovém.

Cíle sportovní masáže a kdy ji zařadit:

- Příprava na sportovní výkon (sportovní pohotovostní masáž, reflexní body) - Pomoc při rozcvičování i během déle trvající soutěže (sportovní pohotovostní masáž, sportovní masáž v přestávkách mezi výkony, reflexní masáž) - Specifická pomoc při strečinku (sportovní masáž odstraňující únavu, reflexní masáž) - Podpora zotavných procesů po zátěži (sportovní masáž odstraňující únavu, reflexní masáž, baňková masáž) - Odstranění otoků z cest (lymfodrenáž, sportovní masáž po cestování) - Navození pocitu pohody a relaxace (sportovní relaxační masáž, baňková masáž, reflexní masáž, v podstatě všechny druhy alternativních masáží) - Specifická pomoc při doléčování zranění po schválení příslušným lékařem (sportovně léčebná, reflexní, baňková, čínská tlaková) (Hošková, 2000)

63

Účinky masáže

Mechanická

U tohoto typu masáže se projevuje především výsledek působení tlaku a pohybu rukou na tělo. Povzbudí se tím činnost žilní a dodá se pružnost povrchovým tkáním. Pojivové tkáně se účinně protahují zejména roztíráním. Při dlouhé vynucené nečinnosti a otocích kloubů se určitými masážními technikami může předcházet omezení krevního oběhu. (Hošková, 2000)

Fyziologická

Zrychlí se krevní oběh, zvýší se metabolismus ve svalech a urychlí odstranění metabolitů, například kyseliny mléčné. Větší cirkulace krve pomáhá překonat potíže způsobené otoky a normálnímu návratu žilní krve k srdci. Reflexní účinky masáže jsou přenášeny k orgánům. Reflexní odezvy vedou k rozsáhlé reakci organismu (uvolnění, nabuzení, relaxaci) a zrychlení krevního oběhu. Tekutiny pod vlivem silného zevního tlaku a zvýšeného krevního oběhu odvádějí toxiny ze svalových tkání do žilního oběhu. Tím se napomáhá hojivým procesům. (Hošková, 2000)

Psychologický efekt Nejcitlivějším lidským smyslem je právě hmat. Člověk již od narození reaguje na dotek. Většina masáží je záležitostí pokládání rukou, tedy doteku, a proto je potřeba důvěry mezi masérem a sportovcem. Pomocí masáže lze vyladit psychiku, navodit uvolnění či nabuzení. Proto je dobré vybírat maséra pečlivě a být věrní jednomu masérovi, který bude vaše tělo i mysl dokonale znát a díky tomu vám vždy správně pomůže. (Hošková, 2000)

64

Kontraindikace

- Při vyčerpání - Po nadměrné tělesné zátěži - Při zánětu svalů - Při akutním zranění pohybového aparátu (nejdříve po 48 hod) - Při bakteriálním onemocnění kůže - Při horečnatých stavech - Při nádorových onemocněních - Ihned po jídle (nejdříve 1,5 hod po jídle) (Hošková, 2000)

3. 7. 3. Sauna Pro sportovce má sauna velmi blahodárný účinek, a to jak na samotné otužování organismu, tak na urychlení regenerace. Princip saunování spočívá v důkladném prohřátí celého těla a následném prudkém ochlazení. Teploty u saunovaní jsou okolo 90°C u klasické sauny, u infra okolo 50 °C. Saunování má především výborný preventivní účinek. Pravidelné užívání sauny zvyšuje odolnost organismu proti běžným infekcím horních cest dýchacích, povzbuzuje a vylaďuje nervové i hormonální funkce organismu a pomáhá orgánům při intenzivním pocení zbavovat se ve zvýšené míře zplodin látkové přeměny. A právě zde je hlavní důvod, proč je saunování efektivním pomocníkem regenerace organismu. Rozprouděním krevního řečiště ve sportovcově organismu dojde k rychlejšímu odplavení nahromaděných zplodin z předešlého sportovního výkonu a tím se organismu výrazně ulehčí práce s jeho zdlouhavým odbouráváním. (Beran, 2008)

65

Z léčebného hlediska má saunování podpůrný význam. Z literatury a praxe je známo využívání aromaterapie (při léčbě horních cest dýchacích, při poruchách pohybového ústrojí, při nespavosti), sauna se využívá k prohřátí kloubů u některých ortopedických diagnóz, při některých klimakterických potížích apod. (Beran, 2008)

Sauna a cyklistika Sauna zvyšuje látkovou výměnu, odplavuje únavové látky, zlepšuje zásobování kyslíkem, apod. Komplexní působení těchto a dalších faktorů ovlivňuje stav sil získaných tréninkem. V tréninkovém období je sauna pro své regenerační účinky přínosem. K zimnímu období přípravné sezóny patří také díky nepříznivému počasí lehká nachlazení a prochladnutí. Při pravidelném saunování dojde k postupnému zlepšení otužování, zvýšení obranyschopnosti organismu, a tím předejdeme mnohým virózám. V teplém prostředí prohřejeme prostydlé klouby a předejdeme nepříjemným bolestem. (Beran, 2008)

Doporučení zásad saunování v přípravném období: -

2x týdně 90 - 120 minut (cca 3x výměna).

-

Poměr mezi zchlazením a ohřátím je minimálně 1/3 délky ohřátí organismu

ve studeném bazénku a celkový odpočinek mezi ohřátím a zchlazením je 1:1. -

Vždy zchladit celý organismus včetně hlavy, aby došlo ke kompletnímu

zchlazení organismu. -

Vhodné je zařadit saunování do volného dne a v polovině tréninkového

mikrocyklu. -

Důležité je dodržovat pitný režim (asi 1,5 hod před procedurou vypít

alespoň 1 litr minerální vody, další 1-2 litry vypít v průběhu a po skončení saunování).

66

Zlom nastává s příchodem závodního období. Zde je třeba používat saunu s rozmyslem. Ideální je využít saunu k předehřátí organismu před masáží a v jarním chladném počasí, kdy prohřejeme podobně jako v zimě celý organismus. Doporučení zásad saunování v závodním období: -

1x týdně 70 - 100 minut (cca 1 - 2x výměna).

-

Vhodné je zařadit saunování do regeneračního dne po uplynulých

závodních dnech Optimální doba saunování je v podvečer, aby po saunové lázni mohl následovat spánek, a nejdříve dvě hodiny po konzumaci posledního jídla. U mnohých vrcholových sportovců jsou do tréninkového plánu zařazeny regenerační dny a podléhají dohodě a návrhu celého realizačního týmu (trenér, masér, psycholog, apod.). (Beran, 2008)

67

4. Potíže při jízdě na kole Přes velký zdravotní, preventivní a terapeutický význam jízdy na kole mohou přesto vyvstat některé potíže, které mají většinou příčinu v chybách v tréninkovém procesu nebo chybných zatíženích organismu. Patři k nim přetrénování/syndrom přetížení, potíže při náhlém skončení tréninku (syndrom úlevy), sedací potíže, svalové křeče, bolesti svalů, problémy se zády, bolesti hlavy z větru, problémy s koleny, rukama a předloktími, jakož i nachlazení. (Konopka, 2007)

Přetrénování

Jako přetrénování se označuje stav snížení výkonu během tréninkového procesu. V podstatě se jedná o syndrom přetížení příliš vysokým celkových zatížením ve sportu, v rodině a povolání. Je možné se přetěžovat dvěma způsoby: příliš dlouhými tratěmi (příliš velký rozsah tréninku) nebo příliš vysokým tempem (příliš vysoká tréninková intenzita). V prvním případě je tep většinou pomalý, člověk je klidný až flegmatický, takzvaně fixovaný v klidové poloze, takže již nemůže jet správně v tempu. Náprava: odpočinkové dny. Potom lze jezdit kratší tratě vyšším tempem (vyšší oblast základní vytrvalosti nebo rozvojová oblast) s následným úplným zotavením. Ve druhém případě je tep většinou zrychlený, člověk se lehce potí a je nervózní (jako u hyperfunkce štítné žlázy). Náprava: odpočinkové dny. Potom střední až delší tratě s nízkým až středním tempem (rozvojová oblast nebo oblast ZV) s následným úplným zotavením. (Konopka, 2007)

68

Syndrom úlevy

Pokud člověk po pravidelném a intenzivním tréninku náhle přestane, může u některých citlivých lidí dojít k symptomům: nervozita, sklon k pocení, bušení srdce, poruchy srdečního rytmu, pocit tlaku v srdeční krajině. Tyto příznaky jsou nepříjemné, ale nejsou nebezpečné. Organismus se znovu rychle v krátké době zadaptuje z přizpůsobení vybudovaných tréninkem, přičemž může vegetativní nervový systém ztratit trochu rovnováhu. Náprava: lehký trénink v rozvojové oblasti s nízkou intenzitou zatížení. (Konopka, 2007)

Sedací potíže

Na sedle se nesedí celými hýžděmi, nýbrž sedacími kostmi pánve. Na začátku zde mohou být pociťovány bolesti z tlaku, které však zmizí po pravidelném cvičení a přizpůsobení. Je třeba pouze vědět, že jsou tyto potíže na začátku zcela normální, aniž by na tom neslo vinu sedlo. Cyklisté, kteří jezdí delší vzdálenosti, zatěžují sedací partie silněji. To vyžaduje hygienu a péči. Odřeninám a vředům na sedacích partiích se dá vyhnout nošením správných cyklistických kalhot, které mají uvnitř měkkou kůži nebo syntetickou vložku. Sedací partie, syntetická vložka nebo kožená vložka se před jízdou můžou natřít speciálním krémem nebo heřmánko-glycerinovým krémem. Všichni cyklisté pečují o své sedací partie velmi pečlivě. (Konopka, 2007)

Svalové křeče

Svalové křeče mohou mít různé příčiny. Nejčastěji se vyskytují ve svalech lýtek. Hlavní příčinou je většinou nedostatek minerálních látek, především draslíku a hořčíku, který nastává po velkých a opakovaných ztrátách potu, zvláště pokud se nedostatečně dodržují základní principy zdravé výživy a doplňování

69

tekutin společně s minerálními látkami. Další příčinou může být přetěžování svalstva příliš těžkými převody. Na to musí každý přijít sám. Také špatná sedací pozice může vést k nesprávným zatížením, poruchám průběhu pohybu a ke svalovým křečím. (Konopka, 2007)

Bolesti zad

Cyklisté, kteří trénují na silničním kole, trpí občas bolestmi ve spodní oblasti zad nebo oblasti křížové kosti. Zde se jedná většinou o natažení svalů, posuny malých kloubů obratlů nebo přílišné zatěžování kloubů kosti křížové. Také lehký zánět okostice a podchlazení mohou být příčinami bolesti kostí nebo kloubů. Při ošetření těchto potíží je třeba použít více způsobů léčby, z nichž nejúčinnější je pravidelné procvičení páteře. Vhodná jsou také cvičení jógy nebo strečinku. Na silničním kole by měl cyklistka svůj posez prověřit s důrazem na lehkou jízdu, upřednostňovat vrchní držení řídítek a využít každou příležitost k jízdě ze sedla. Při potížích, které byly způsobeny podchlazením, mohou pomoci místní zahřívací aplikace (bahenní zábaly, natírání krémem, zahřívací koupele). Během tréninku lze v oblasti potíží nosit náplast na revma (zahřívací náplast). Také výživa by měl být zkontrolována, je třeba se vyhnout jednostranné masité stravě a těžiště stanovit více na lakto-vegeratiánskou výživu. (Konopka, 2007)

Bolesti šíje

Svalstvo na šíji si musí při závodní cyklistice nejprve zvyknout na aktivní držení hlavy nahoře. Ale také špatným, nepřirozeným posezem na silničním kole může dojít k natažení týlového svalstva. Posez musí být správný. Výše řídítek by neměla být výrazně pod výši sedla. Jízdní styl by měl být uvolněný, s upřednostňováním horního držení řídítek. Kdo to dokáže, měl by se během cesty častěji narovnat a jet bez držení řídítek, vyklepat ruce, jakož i ramenní pletence a

70

krajinu týlu. Jako prevence a ke zlepšení potíží je bezpodmínečně nutné provádět denně ranní procvičování páteře. (Konopka, 2007)

Bolesti hlavy

Bolesti hlavy mohou být vyvolány křečovitým týlovým svalstvem nebo podchlazením pokožky hlavy větrem. Především když dorazí cyklista po delším výjezdu propocený s mokrými vlasy na vrchol, vede průvan při vysokém tempu sjezdu společně s odpařováním potu z pokožky hlavy k takovému podchlazení, že může skutečně dojít k silným bolestem hlavy. Proto by se měl cyklista chránit cyklistickou čepicí nebo lépe přilbou. (Konopka, 2007)

Problémy s koleny

Cyklistika je sportovním odvětvím, které velice šetří klouby. Přesto dochází někdy k bolestem kolen, které však nemusí mít nic společného s kolenním kloubem. Většinou se jedná o potíže z přetížení na čéšce, na kořenech šlach pod čéškou, jakož i předním tíhovém váčku kolenního kloubu. Tyto potíže z přetížení bývají způsobeny příliš vysokým silovým zatížením následkem příliš těžkých převodů a jsou podpořené hlavně na jaře, příliš studeným větrem. Je důležité, aby se i tyto struktury mohly postupně přizpůsobovat tréninkovému zatížení. Pokud se takovéto potíže již vyskytují, je nutné jezdit s důrazem na lehké převody a tím snížit účinek páky na čéšku a šlachy a jezdit častěji ve stoje, aby bylo možné přemístit body zátěže. K ochraně okostice před studeným větrem je třeba nosit za chladnějšího počasí dlouhé kalhoty a přilepit na kolena individuálně přizpůsobené zahřívací náplasti. Také změněný posez může být příčinou potíží s koleny, jako je tomu někdy u závodních cyklistů, kteří používají během etapových závodů časovkářské stroje, jejichž posez neodpovídá jejich obvyklému závodnímu stroji. (Konopka, 2007)

71

Problémy rukou a předloktí

Držením řídítek je svalstvo na předloktí zčásti silně zatěžováno. Proto je třeba úchop řídítek pokud možno často vědomě uvolňovat a měnit, aby nedošlo ke křečovitému stažení svalstva na předloktí. V opačném případě může také u cyklistů dojít k „tenisovému lokti“, a sice na obou pažích, totiž pokud je tah šlach předloktí na loketním kloubu neustále příliš silný. Často dochází tlakem také k poruchám nervů v oblasti zápěstí při opírání o řídítka. Jednotlivé necitlivé a studené prsty ukazují na tyto tlakové poruchy. Proto by se cyklistka neměl příliš silně podepírat na jednotlivých místech zápěstí o řídítka a měl by své držení častěji měnit. Častěji by měl během jízdy také střídavě protřást a uvolnit ruce. (Konopka, 2007)

Nachlazení

Cyklisté jsou vystavení větru a počasí silněji než ostatní sportovci, protože protivítr tyto vlivy zesiluje. Zvláště na jaře bývají cyklisté na cestě překvapení studeným a deštivým počasím, částečně se musí počítat dokonce s kroupami a sněžení. Vůči těmto klimatickým jevům je třeba se časně preventivně chránit, protože jinak působí natolik silně, že se tělo snadno nachladí. V první řadě je důležité dodržovat správný sportovní styl života, aby bylo tělo vždy dobře zotavené. Cyklisté by se měli celý rok otužovat všemi metodami, které existují. Měli by se ráno omýt nebo osprchovat studenou vodou nebo praktikovat střídavou sprchu zakončenou studenou vodou. Také sprcha po tréninku by měla být vždy zakončena studenou vodou. Tím se trénují cévy kůže. Otužování je také možné podpořit použitím sauny a následným ochlazováním. Důležitým preventivním opatřením je také oblečení přizpůsobené počasí. Především déšť a vítr mohou cyklistu rychle podchladit. Důležité je proto dobře impregnované oblečení do deště a termoprádlo. V zimě je třeba nosit vždy teplou vlněnou čepici. Velký význam pro odolnost organizmu má také dostatečné zásobování vitamíny, tedy zdravá, plnohodnotná a rozmanitá strava s velkým množstvím ovoce a zeleniny.

72

V průběhu času stabilizují celý imunitní systém konečně i samotná cyklistická zatížení včetně s nimi spojených klimatických jevů, dokud není člověk proti nachlazení imunní. (Konopka, 2007)

Nemoc z přehřátí organismu

Nemoc z přehřátí je u vytrvalostních sportovců častým problémem. Jedná se o závažný stav, který měl často za následek úmrtí i mezi vysoce vytrénovanými mladými sportovci. (Galloway, 2007)

Symptomy

-

Intenzivní nahromadění horka v hlavě, silná bolest hlavy, celkové přehřátí těla.

-

Celková zmatenost a ztráta soustředění a svalového ovládání.

-

Nadměrné pocení a následně přerušení pocení, lepkavá kůže a nadměrné těžké dýchání.

-

Extrémní únava, žaludeční nevolnost, svalové křeče, zvracení a závratě.

Rizikové faktory

-

spánková deprivace

-

virová nebo bakteriální infekce

-

dehydratace (vyhýbat se alkoholu a kofeinu)

-

vážné spálení od slunce a podráždění kůže

-

nedostatečná aklimatizace na horké počasí

-

nadváha

-

nedostatečná vytrénovanost na konkrétní tělesný pohyb

-

výskyty nemoci z přehřátí z minulosti

-

léky, obzvlášť léky proti nachlazení, diuretika, léky na průjem, léky na uklidnění, antihistaminika, atropin a skopolamin

(Galloway, 2007)

73

Tělesný tuk

Čím více tělesného tuku závodník má, tím hůře se bude cítit při rostoucí teplotě a vlhkosti. Na každý nárůst tělesného tuku o 5 procent pociťuje člověk účinky tepla a vlhkosti asi o 5 minut dříve. Například pokud má závodník s 12 procenty tělesného tuku nepříjemné pocity z horka po 45 minutách jízdy, bude je mít závodník s 22 procenty tělesného tuku již po 35 minutách a závodník s 32 procenty tělesného tuku již po 25 minutách jízdy. Tělesný tuk působí jako přikrývka, která zadržuje horko v těle. Při extrémních závodech tělesný tuk představuje však velkou zásobárnu energie, proto je nežádoucí extrémně malé množství tělesného tuku, jako u většiny ostatních cyklistických disciplín. Kromě toho, každý závod se jezdí v odlišných podmínkách, proto se zde dají jen těžko určit jakákoliv kritéria. (Galloway, 2007) Uvedu příklad: Crocodile Trophy je pořádán každoročně na konci srpna ve slunné Austrálii. Teploty se během závodu běžně pohybují kolem 40 °C ve stínu, proto velké nebezpečí představuje přehřátí organismu. Naproti tomu závod Iditarod Trail Invitational se jezdí ve druhé polovině února na Aljašce a teploty se pohybují průměrně okolo -25°C. Nejsou však výjimky i teploty kolem -50°C. Právě kvůli tak extrémně odlišným podmínkách, se závodník musí připravovat na každý závod zvlášť a to, co představuje optimální poměr tělesného tuku pro jeden závod, nemusí být vůbec vhodné pro jiný závod.

74

4.1. Zranění v mountainbikingu Celkově je riziko poranění 0,49% v disciplíně cross-country a 0,51% ve sjezdu. Poměr zranění v obou disciplínách v přepočtu na jezdce je 0,37 jezdce na 100 hodin jízdy v disciplíně cross-country a 4,34 jezdce na 100 hodin jízdy na jezdce ve sjezdu. (Carmont, 2008)

Závažnější zranění hlavy a krku jsou většinou důsledkem pádu přes řídítka, zatímco pády z kola do boku, většinou vyústí v poranění některé z končetin. Následkem toho, ženy, které bývají lehčí než muži, častěji přepadávají přes řídítka a bývají vážněji zraněné než muži. Naproti tomu, většina zranění, která se při mountainbikingu přihodí, se stane mužům ve věku 20-39 let. (Carmont, 2008)

Etiologické faktory zranění jsou ztráta kontroly nad kolem, vysoká rychlost v klesání a soutěžní aktivita, např. jezdci se častěji zraní přímo při závodě ve sjezdu než v tréninku. Zatáčení, ztráta přilnavosti kol a mechanické problémy také mohou vést ke zranění. (Carmont, 2008)

Nejčastější zranění jsou (60-75%) jemné oděrky povrchních tkání, tržné rány a pohmožděniny. Mezi nejobvyklejší zlomeniny patří zlomenina klíční kosti a mezi nejčastější vykloubení patří vykloubení akromioklavukulárního kloubu. (Carmont, 2008)

Omezení ve výzkumu

Ačkoliv

extistuje

mnoho

studií,

zabývajících

se

zraněními

v mountainbikingu, je velmi obtížné tyto studie přímo porovnávat a vyvozovat z nich nějaké závěry. Šíře záběru těchto studií je velmi široká – od průzkumu čtenářů časopisu mountainbikingu, po rozhovory se zraněnými jezdci na národních a mezinárodních soutěžích.

75

Jedním z největších problémů, je určit kdy ke zranění došlo. Tento problém neplatí pouze pro mountainbiking, ale vyskytuje se i v dalších sportech. Udávaná zranění se mohou lišit od oděrek povrchních tkání a pohmožděnin po život ohrožující pády. Některé studie se snažily definovat zranění v případě, kdy je jezdec neschopný pokračovat dále a dokončit závod v případě, že se mu během něj něco přihodí nebo následovně díky němu ztratí několik dní tréninku. Musíme vzít v potaz extrémní povahu samotného mountainbikingu, potažmo jeho jezdců, zejména při závodech ve sjezdu. Závodníci jsou při závodě velmi nabuzení a mohou závod dokončit dokonce se závažným zraněním (např. zlomeniny), pokud jsou schopni pokračovat v jízdě na kole. Podobně je tomu i v případě extrémních závodů mountainbikingu. Závodníci zde sice nejsou tak nabuzení jako v případě jednorázových závodů, které trvají pár minut, případně hodin, zato jsou často nuceni závod dokončit kvůli místním podmínkám. Například v při zimním závodě Iditarod Trail Invitational konaném na Aljašce závodníci narazí na civilizaci jednou za pár dní, proto i v případě nějakého zranění musí pokračovat, jinak byjim hrozila smrt následkem umrznutí. (Carmont, 2008)

Jednou z možností by mohly být dotazníkové ankety. Ty by měly být přesnější než lékařské hlášení z jednotlivých událostí, jelikož jezdci by mohli zmínit oděrky a pohmožděniny v anketě rekreačních jezdců, ale profesionální závodníci by tyto zranění nemuseli považovat za tolik závažná, aby kvůli tomu vyhledali lékařskou pomoc. Tyto výzkumy by mohly přesněji podávat informace o dlouhotrvajícím období potencionálního se vystavování riziku ve srovnání s dobou jednoho nebo sérií závodů. (Carmont, 2008)

Některé studie používaly standardizované hodnotící nástroje jako Zkrácená stupnice zranění (AIS) nebo Skóre závažnosti poranění (ISS). Tyto nástroje mají tendenci studovat relativně velké celky a nemusí nutně reflektovat pravou frekvenci zranění. Americké studie často zahrnují jezdce závodící na površích jako jsou hlína a štěrk horských cest. V Evropě je terén často smíšený a zahrnuje trávu, zalesněnou krajinu a dokonce v menším množství asfalt. Takové rozdíly v terénu mohou zapříčinit rozdílné druhy poranění. (Carmont, 2008)

76

Specifické druhy poranění Existuje několik studií a záznamů, které se zaměřují na specifické anatomické části těla a proto si zasluhují naši pozornost. Patří sem poranění hlavy a tváře, krční páteře, horních končetin, břišních orgánů, perinea a dolních končetin. (Carmont, 2008)

Poranění hlavy a tváře

Podle výzkumu se z 13% poranění hlavy ve sportu stane během jízdy na kole. McDermottovy studie 1710 cyklistických poranění ukazuje, že použitím helmy se riziko poranění hlavy snižuje o 39% a riziko poranění tváře o 28%. Proto si naprostá většina MTB jezdců chrání hlavu helmou. (Carmont, 2008)

Zranění hlavy může dokonce vyústit v dislokaci kovadlinky ve vnější zvukovod, takže by jezdci měli dobře zvážit ochranu nejen horní části hlavy, ale celé lebeční klenby. (Carmont, 2008) Cyklisté, potažmo MTB jezdci jsou náchylní k poraněním obličeje, proto Chow naznačil, že konvenční cyklistické helmy neposkytují adekvátní ochranu obličeje během mountainbikingu. MTB jezdci mívají většinou několikanásobné poranění obličeje, jako je maxilofaciální zranění s 55% zlomenin kostí obličeje, 22% dentoalveolárních zranění (poranění dutiny ústní) a 23% poranění měkkých tkání. Dentoalveolární zranění jsou nejběžnější druh poranění obličeje u silničních cyklistů (50,8%). Ze všech poranění obličeje, 15,2% z nich byly zlomeniny čelisti. (Carmont, 2008)

Velký výskyt poranění obličeje vedl ke zvýšení používání helem s chráničem obličejové části.

77

Poranění krční páteře

Když vezmeme v potaz rychlost jakou se jezdci v MTB, zejména v downhillu běžně pohybují, frekvenci, mechanismus a síly podílející se na pádu přes řídítka, je překvapivé, že se nevyskytuje více poranění krční páteře. Pád na horní část hlavy způsobí poranění flexe páteře, zatímco pád na tvář může vyústit v hyperextenzi. Většina jezdců, z kterých se stanou paraplegici utrpí pád přes řídítka nebo pád přímo na hlavu (případně helmu). Krční páteř je nejběžnější místo poranění páteře a poranění míchy bývá přítomné u 24% procent případů. (Carmont, 2008)

Poranění horních končetin

Horní končetiny bývají často oblastí, kde dochází k poranění během pádu z kola. Může to být způsobeno buď pokusem o zastavení pádu natažením paže nebo jako snaha ochránit si tvář nebo hlavu. U poranění předloktí dochází nejčastěji ke zlomeninám vřetenní kosti (30%) a kosti loďkovité (28%). Nejčastěji však dochází ke zlomeninám radiální hlavy. Dlouhodobě šlapání na kole v jakékoliv formě bývá spojeno s nervovou kompresí na zápěstí, což způsobuje pomalejší průtok krve nebo omezený průtok k prstům horní končetiny. To má za následek brnění prstů a jejich necitlivost. (Carmont, 2008)

Poranění břišních orgánů

Během jízdy na horském kole a následných pádech často dochází k hematomům jater. Ve většině případů k nim dochází, pokud má jezdec na řídítkách namontovány tzv. „rohy“. Tyto dopředu směřující zakončení řídítek umožňují cyklistovi jinou jezdeckou polohu, která může být komfortnější a ušetřit nějakou energii. Dalším velmi často poraněným orgánem je slezina (49%), druhým byla játra s 15% a třetím tenké střevo se 13%. (Carmont, 2008)

78

Perineum (hráz)

Perineální znecitlivění kvůli stlačeným nervům po dlouhé době sezení na tvrdém sedle je známé asi všem cyklistům. Moderní sedla však bývají zformovány tak, aby zmírnily tlak na stydké nervy v oblasti perinea. I když závodní sedla, které využívá většina závodníků jsou polstrována velmi málo za účelem snížení hmotnosti. Tyto sedla však vozí závodníci většinou při XC závodech trvající maximálně několik hodin. V extrémních závodech, kde jezdci sedí na kole téměř nepřetržitě několik dní až týdnů musí volit taková sedla, aby to vydrželi. Kvalitní cyklistické kraťasy s vycpávkou by měly být v dnešní době už samozřejmostí, stejně jako případná změna pozice sedla. Obě tyto zdánlivě nepodstatné věci, mohou mít velký dopad na toto onemocnění. (Carmont, 2008)

Poranění dolních končetin

Holeně MTB jezdců jsou zranitelné zejména vůči škrábancům a odřeninám když se cyklisté pohybují houštím, ale toto riziko může být minimalizováno nošením dlouhých cyklistických kalhot nebo chráničů holení. Díky vynálezu nášlapných pedálů, přibily i další druhy poranění. Nášlapné pedály drží tretru pevně na pedálu a zlepšují přenos síly, ale zároveň ztěžují sesednutí z kola při případném pádu. Toto zpoždění v uvolnění nohy znamená, že jezdec má méně času dát nohu na zem, takže ji umístí blíže ke kolu a tím pádem i blíže k ostrým zubům převodníku. Tyto zuby mohou způsobit tržnou ránu na holeni, což je oblast kde se zranění hojí poměrně pomalu. Dokonce byly zaznamenány případy, kdy bylo nutné jezdci z holeně vytáhnou cizí tělesa, případně provést transplantaci kůže. Neúspěch vycvaknutí tretry z pedálu může vyústit v to, že se cyklista převrátí na bok a může tak dojít ke zlomenině stehenní kosti či kloubní jamky. (Carmont, 2008)

79

5. Osobnosti domácího extrémního mountainbikingu

Ondřej Fojtík Ondřej Fojtík se narodil v březnu 1977. Působil v týmech OK Bag Blansko, Favorit Brno a v roce 2005 přestoupil do Merida Team, kde společně s Oldřichem Haklem zaujímal pozici „specialista na maratony“. Později závodil za tým Toyota Dolák a v současné době hájí dres týmu X-Sports Cannondale Koma.

Dosažené výsledky:

1. místo Drásal marathon 2005, 2007, 2008 (ČR) 1. místo Manitou Železné hory marathon 2005 (ČR) 1. místo ČP marathon České Budějovice 2005 (ČR) 2. místo Král Šumavy marathón 2005 (ČR) 4. místo ČP maraton 2005 celkově 1. místo Maratónec roku – Cykloservis 2. místo Crocodile Trophy 2007 a 2004 1. místo Kolo pro život 2007 a 2008 1. místo Crocodile Trophy 2008 2. místo Titan Desert 2010 2. místo Crocodile Trophy 2012 1. místo Salzkammergut Trophy 2012 1. místo IronBike 2012

80

Radoslav Šíbl Radoslav Šíbl se narodil roku 1980 a závodí za tým 4Ever Cyklo Bulis.

Absolvované závody:

1. místo IronBike 2005 - 2008 9. místo La Ruta de los Conquistadores 2008 1. místo Rally di Sardegna 2008 3. místo Salzkammergut Trophy 2011 Crocodile Trophy Ironbiker Transcreta Rally Sudety

Jan Kopka Jan Kopka je extrémní biker pocházející z Jablonce nad Nisou. Narodil se 2. 9. 1963, má vysokoškolské vzdělání technického směru a závodní cyklistice se věnuje přes 30 let. Posledních 10 let se zabývá MTB ultramaratony převážně transkontinentálního charakteru kdekoliv po světě. Tyto závody jsou převážně nonstop na velice dlouhou vzdálenost bez zabezpečení a účastníci musí přežít s tím, s čím přijdou na start. Jan Kopka se stal prvním čechem, který se zúčastnil závodu Crocodile Trophy v roce 2000. Dále dvakrát (2003 a 2007) absolvoval Iditarod Trail Invitation, jenž v roce 2007 vyhrál v čase 23 dní, 2 hodiny a 42 minut. Sportovní historie •

1969 – 1983 člen závodního družstva sjezdového lyžování

•

1979 – 1991 silniční vrcholová cyklistika

•

1993 – nyní MTB i silniční cyklistika na amatérské bázi

•

1996 – nyní Extrémní závody převážně transkontinentálního charakteru

81

Absolvované extrémní závody •

Dolomitenmann 1996 – štafetový závod družstev čtyř disciplín (běh do vrchu, paragliding, sjezd na divoké vodě, horské kolo). Družstvo skončilo celkově na 14. místě.

•

Crocodile Trophy 2000 – etapový mountainbikový závod přes australský kontinent od jihu k severu, 2 120 kilometrů pouštěmi, buší a pralesy ve čtrnácti etapách. Jan Kopka na 4. místě.

•

TransAlp 2001 – osmi-etapový závod dvojic z Německa do Itálie napříč Alpami. Českoamerická dvojice Jan Kopka – Pat Norwil se díky zdravotním problémům Pata Norwila rozpadla.

•

Dolomitenmann 2001 – štafetový závod družstev čtyř disciplín (běh do vrchu, paragliding, sjezd na divoké vodě, horské kolo). Družstvo skončilo celkově na 11. místě, mezi amatéry 2. za Italií.

•

Iditarod Trail Invitational 2003 – zimní bikový non-stop závod napříč zmrzlou Aljaškou absolutně bez podpory po stezkách psích spřežení, nejdrsnější bikový závod planety. Nedokončen.

•

Great Divide Race 2004 – non-stop závod na horských kolech absolutně bez podpory z Kanady do Mexika divočinou Skalistých hor po hranici úmoří Atlantického a Tichého oceánu. Délka závodu je 4 000 km, převýšení 70 km. Jan Kopka obsadil 3. místo.

•

Iditarod Trail Invitational 2007 – zimní bikový non-stop závod 1 800 km napříč zmrzlou Aljaškou absolutně bez podpory po stezkách psích spřežení, nejdrsnější bikový závod planety. Jan Kopka zvítězil a zaostal za rekordem trasy o jediný den.

•

Trans Rockies 2008 – 7-etapový závod na horských kolech divočinou Skalistých hor nejkrásnější částí Kanady v Britské Kolumbii. Závod je plný singlovek, technických pasáží, až freeridových sjezdů i dlouhých výšlapů. Délka je 550 km, převýšení 17,5 km. Jan Kopka obsadil 2. místo v kategorii.

•

La Ruta 2008 – 4-etapový závod napříč Kostarikou „Cestou dobyvatelů“ v tropech přes vysoké Andy od Pacifiku k Atlantiku. Délka 385km, převýšení 13,5km. Jan Kopka obsadil 6. místo v kategorii.

82

•

Titan Desert 2009 – 5-etapový závod pouštěmi Maroka. Délka 470 km, trať údolími a přes hřebeny Antiatlasu. Jan Kopka obsadil 7. místo v kategorii, 21. celkově.

•

Mongolia Bike Challenge 2010 – premiéra 10-etapového mtb závodu drsným mongolským vnitrozemím. Délka 1400 km, převýšení 14 000 m, trať – pouště, stepi, hory. Jan Kopka obsadil 4. místo celkově, 1. místo v kategorii.

•

Rovaniemi 150 2013 – zimní jednorázový závod o délce 150 km ve Finsku. Jan Kopka tento závod vyhrál v čase 17 hodin a 17 minut.

83

6. Diskuze V průběhu let byla podniknuta řada výzkumů, které měly odpovědět na otázku, proč jsou někteří lidé schopni přežít životu nebezpečné situace, zatímco jiní tytéž situace nezvládnou. Často to nebývají ti nejsilnější anebo ti s nejlepším vybavením, i když tyto faktory hrají bezpochyby důležitou roli. Nevyhnutelně docházíme k témuž závěru - rozdíl mezi životem a smrtí spočívá v mysli. Síla mysli, odolnost lidského ducha, neotřesitelný optimismus a duševní připravenost řešit neočekávané situace jsou pro přežití rozhodujícím faktorem. I to je důvodem, proč jsou častými účastníky extrémních závodů čtyřicátníci, kteří by měli být z fyziologického hlediska oproti jejich mladším soupeřům v nevýhodě. Opak je však pravdou. Vyzrálejší psychika je v extrémních situacích cennější, než fyzická připravenost. Proto se na předních místech těchto extrémních závodů často objevují právě tito „starší“ závodníci. V Aljašském závodě „Iditarod“ je dokonce zaznamenám případ Italského závodníka, který ve svých 65 letech vyhrál kategorii chodců a porazil tak mnoho mladších soupeřů. K jeho výkonu mu pomohla především jeho nezlomná psychika. Pokud se jedná o srovnání jednotlivých závodů, jak z hlediska přípravy na ně, tak z hlediska celkové náročnosti, určení jejich pořadí je dost dobře nemožné. Každý z vybraných závodů se koná v naprosto odlišném prostředí a často za jiných klimatických podmínek. Pokud se jedná o samotné nebezpečí při závodě, za opravdu nejéxtremnější bych označil právě již zmiňovaný zimní závod „Iditarod Trail Invitation“. Oproti ostatním závodům se koná za nejhorších klimatických podmínek a je absolutně bez podpory. Navíc velkou část tratě musí závodníci kola jen tlačit v hlubokém sněhu, což jen přispívá k jeho náročnosti. Naopak na opačný konec bych zařadil domácí „Craft 1000 Miles Adventure“. Tím, že se koná v Evropských mírných podmínkách a navíc za příjemné teploty, patří k nejlépe absolvovatelným závodům tohoto typu. Oproti Americe, Aljašce, Austrálii či Asii jsou v Evropě možnosti týkající se velkých prostor a odloučenosti omezené, nicméně účastníkům i tak závod přinese velkou dávku dobrodružství, nenadálých příhod a nového poznání.

84

6. Závěr Světové šampionáty, profesionální bikeři, olympiáda – to vše je pouze vrcholek ledovce. Stěžejní význam horské cyklistiky nespočívá ve výkonnostním sportu, nebo jen v něm. Její záběr je mnohem širší. Tím, že se horská cyklistika odpoutala od silnic a zamířila do přírody, si podmanila značnou část mladé generace a zařadila se mezi nejrozšířenější rekreační aktivity. Horská kola posadila do sedla mnohé, kteří by jinak o šlapání na běžném silničním bicyklu nikdy neprojevili zájem. Nehledají v horské cyklistice žádný velký sport, je spíše součástí jejich životního stylu.

První kapitola se věnuje zrodu jízdního kola, jeho postupnému vývoji a rozvoji cyklistiky jako sportovní disciplíny, využití kola armádou a rozdělení cyklistiky. V textu je kladen důraz na nejdůležitější historické milníky, které ovlivnily rozvoj cyklistiky a osobnosti, jenž byly pro cyklistiku stěžejní. Ve druhé části práce jsme se zaměřili na vybrané extrémní cyklistické závody. Je zde popsán jejich vývoj, náročnost a nebezpečí, které na trati na závodníky čekají. Třetí, nejobsáhlejší část, je věnována fyzické přípravě a všemu, co k ní náleží, včetně několika tréninkových jednotek. Ve čtvrté části jsme shrnuli potíže, které se vyskytují při jízdě na kole a nejčastější zranění ke kterým dochází. V poslední, páté části jsme představili osobnosti domácího extrémního mountainbikingu. I když máme výborné a úspěšné sportovce v tomto odvětví cyklistiky, je velmi obtížné v České republice nalézt literaturu, která by se zabývala tímto tématem. Proto jsem často čerpal ze zahraničních zdrojů.

Co se týče samotné přípravy jezdce na extrémní závod, můžeme konstatovat, že je v podstatě podobná přípravě na jakýkoliv jiný závod v cyklistice. Jen je samozřejmě více zaměřena na základní dlouhodobou vytrvalost. Cíl práce byl splněn.

85

Seznam použité literatury Alter, M., (1999). Strečink. Praha, Czechia: Grada Beran, V. (2010). Trénujte s Markem na nejextrémější závod v Evropě III. Jak má vypadat bikerův tréninkový týden. [ONLINE] Available at: http://alltraining.cz/informace/clanky/trenink-106/trenujte-s-markem-nanejextremejsi-zavod-v-evrope-iii-jak-ma-vypadat-bikeruv-treninkovy-tyden/. [Last Accessed 18. března 2013]. Beran, V. & Odstrčilík, M. (2009). Trénujte s Markem na nejextrémější závod v Evropě II. Bikerův druhý tréninkový měsíc. [ONLINE] Available at: http://alltraining.cz/informace/clanky/trenink-106/trenujte-s-markem-nanejextremejsi-zavod-v-evrope-ii-bikeruv-druhy-treninkovy-mesic/. [Last Accessed 18. března 2013]. Beran, V. (2008). Regenerace I.: Co se děje ve fázi regenerace neboli zotaveni?. [ONLINE] Available at: http://alltraining.cz/informace/clanky/regenerace108/regenerace-i-co-se-deje-ve-fazi-regenerace-neboli-zotaveni/. [Last Accessed 18. března 2013]. Beran, V. (2008). Regenerace V.: Přínosy saunování v tréninkovém procesu. [ONLINE] Available at: http://alltraining.cz/informace/clanky/regenerace108/regenerace-v-prinosy-saunovani-v-treninkovem-procesu/. [Last Accessed 18. března 2013]. Carmont, M., (2008). Mountain biking injuries: a review. British Medical Bulletin. 85, pp.6. [ONLINE] Available at: http://bmb.oxfordjournals.org/content/85/1/101.full Crocodile Trophy. (2013). Wikipedia: the free encyclopedia [online]. Retrieved from: http://en.wikipedia.org/wiki/Crocodile_Trophy Červinka, J. (2012). Tisíc mil napříč Českem a Slovenskem: S Honzou Kopkou o Craft 1000 Miles Adventure 2011. Svět outdooru, pp. 2. Davie, K. (2012). Freedom Rider: 10 000 km by mountain bike across South Africa. Jacana Media. Dovalil, J. (2002). Sport a výkon ve sportu. Praha, Czechia: Olympia. Fitzpatrick, J. (1998). The Bicycle in wartime: An illustrated history. Washington, DC: Brassey´s Inc.

86

Galloway, J. (2007). Gallowayova kniha o běhání. Praha, Czechia: Talpress Hošková, B. (2000). Masáž ve sportu. Praha, Czechia: Grada. Hrubíšek, I. (2002). Horské kolo od A do Z. 5th ed. Praha, Czechia: Sobotáles Hřebíčková, S. (2013). Základy cyklistiky a MTB: elektronický účební text FSpS MU (dosud nepublikováno). Brno, Czechia. Hyrák, L. (2010). Historie mountainbikingu (Bakalářská práce). Masarykova univerzita, Brno, Czechia. Konopka, P. (2007). Cyklistika. Liberec, Czechia: ReproArt. Kopka, J. (2009). Cesty peklem a sněhem. 2nd ed. Tiskárny Havlíčkův Brod Kopka, J. (2009). Ve spárech Aljašky nejmrazivější extrém planety na kole. Tiskárny Havlíčkův Brod Leiser, R. (1991). Hundert Jahre Redfahrer-Truppe (100 years of bicycle troops). Bern, Switzerland. Mertz, P. (2007). Maraton. Praha, Czechia: Grada McCoy, M. (2000). Cycling the Great Divide: From Canada to Mexico on America´s Premier Long Distance Mountain Bike Route. Mountaineers books. Pavlíček, J. (1989). Člověk v drsné přírodě. 2nd ed. Praha, Czechia: Olympia Schmidt, A. (1999). Mountain bike training. Oxford, United Kingdom: Meyer & Meyer Sport Soulek, I., & Martinek, K. (2000). Cyklistika. Praha, Czechia: Grada Vojtěchovský, O., & Sekera, J. (2008). Cyklistika: průvodce tréninkem. Praha, Czechia: Grada.

87

Resumé Hlavním cílem této diplomové práce je přinést co nejobjektivnější informace o extrémních cyklistických závodech a možnosti přípravy na ně. Značná část práce se zabývá fyzickou přípravou na tyto ojedinělé druhy závodů. Jako metodu získávání informací jsem použil studium relevantní odborné literatury, studium a kategorizaci dokumentů, jejich analýzu.

Summary The main point of this diploma thesis is to provide the most objective information about extreme cycling events and possibilities preparing for them. Great deal of work deal with physical training for these unique kinds of races. I have used studing relevant special literature, studing plus categorization documents, their analysis, like method data acquisition.

88