Expedice Neuron míří za tajemným krokodýlem do Konga http://www.www.nfneuron.cz/en/news/expedice-neuron-2016-rozhovor/ Objevený, zapomenutý a znovuobjevovaný. To je příběh krokodýla konžského, trpaslíka mezi krokodýly z centrální Afriky. Podstatnou roli v něm hraje Václav Gvoždík z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR. Před časem objevil v Kongu unikátní lokalitu, kde tento plaz žije v sousedství krokodýla čelnatého. Skvělá příležitost k detailnějšímu prozkoumání jejich soužití. Václav Gvoždík letos vyhrál soutěž Expedice Neuron a získal částku 250 tisíc korun. Peníze využije na výzkum, jehož výsledky mohou přispět k tomu, aby zoologové uznali krokodýla konžského jako samostatný druh. Kdy jste poprvé spatřil „zapomenutého“ krokodýla? Původně jsem jel v roce 2012 zkoumat především obojživelníky do severní části Republiky Kongo. A shodou náhod jsem narazil na krokodýla konžského, kterého odborníci poprvé popsali přibližně před sto lety a dali mu latinské jméno Osteoblepharon osborni. Ovšem pár roků poté jiní experti prohlásili, že je to nesmysl, a zrušili jeho zařazení mezi samostatné druhy a prohlásili toto jméno za synonymum krokodýla čelnatého. Postupně tak konžský krokodýl upadl v zapomnění. Až v roce 2009 americká skupina herpetologů na základě molekulárně-genetických analýz znovu navrhla zařadit krokodýla konžského jako samostatný platný druh, na stejnou úroveň jako je krokodýl čelnatý. Zoologové však tento návrh dodnes všeobecně nepřijali. Jaká náhoda vás k němu přivedla? Většinou chodím na pozorování živočichů v noci, kdy je spousta zvířat aktivnějších. Krokodýly lze ve tmě dobře poznat už na dálku, protože ve světle svítilny jim krásně červeně svítí oči. Ten „můj“ ležel v malé napůl vyschlé tůni vzdálené asi 20 metrů. Udělal jsem vždycky pár kroků, počkal pár minut a znovu kousek popošel. Krokodýli jsou velice plaší, a pokud si všimnou, že se blížíte, místo opustí a přesunou se jinam. Když mě zaregistroval ten „můj“ krokodýl, usoudil, že tůňka není příliš bezpečná a chtěl zalézt pod kořeny stromů. V tom momentu jsem ho rychle chytil za hlavou, aby mě nemohl kousnout. Byl to mladý jedinec dlouhý kolem necelého metru. Když jsem si ho prohlédl, vyfotografoval a odebral mu vzorek tkáně pro genetickou analýzu, pustil jsem ho zpátky. Kdy jste zjistil, že ten „váš“ je jiný druh než krokodýl čelnatý? Lovci z blízké vesnice mi tehdy ukázali jiného, zabitého krokodýla. Tehdy, v terénu, jsem předpokládal, že oba kusy patří k druhu krokodýl čelnatý. Ačkoliv již v terénu jsem si všiml jistých morfologických rozdílů, nepřikládal jsem tomu ještě váhu. Zabitého krokodýla jsem si také vyfotil a odebral malý kousek tkáně pro pozdější genetickou analýzu. Až po návratu domů jsem si jednou v noci detailně prohlížel fotografie obou zvířat a najednou jsem si všiml, když jsem mohl vidět obě zvířata „vedle sebe“, výrazných rozdílů v utváření těla. Například rozdílného tvaru hlavy, počtu a uspořádání kostěných štítků na šíji či počtu řad břišních štítků. Jelikož se vedle tradičního terénního výzkumu věnuji především genetickým metodám, neváhal jsem, a biologické vzorky z obou krokodýlů jsem zpracoval za použití standardních metod analýzy DNA. Potvrdilo se, že jde o dva geneticky výrazně odlišné druhy. Měl jsem velké štěstí, že se mi podařilo najít místo, močál v pralese v Kongu, kde oba druhy žijí vedle sebe. Tehdy v roce 2012 jsem měl ještě málo poznatků, takže když se naskytla možnost přihlásit se na Expedici Neuron, napadlo mě využít své znalosti o lokalitě, kde žijí oba druhy současně a vydat se je blíže zkoumat. Čím se od sebe liší? Celou řadou znaků, ale na první pohled především tvarem hlavy, částečně také zbarvením. Krokodýl konžský má protáhlejší a rovnější čenich. Krokodýl čelnatý má čenich krátký a vpředu výrazně zvednutý nahoru, což mu propůjčuje jeho typický výraz a odtud i ten poněkud neobvyklý název „čelnatý“. Krokodýl konžský tento výraz nemá. Navíc kůže na hlavě, zejména u mladších jedinců, je 1
světlehnědá. Krk je obrněný větším počtem kostěných štítků. Krokodýl čelnatý je zbarvený spíše tmavě až černě, šíje není tolik zakrytá kostěnými štítky. Také nozdry má krokodýl čelnatý oddělené kostěnou přepážkou, zatímco konžský pouze měkkou tkání. Jak je znovuobjevený druh dlouhý? Patří mezi tzv. trpasličí krokodýly. Obvykle měří jen něco málo přes jeden metr, délka 150 cm je už výjimečná. Ale zuby mají ostré stejně jako jejich větší příbuzní, takže kousnutí by nebylo nic příjemného. Víte, čím se živí? O biologii tohoto druhu se v zásadě nic neví. Nicméně lze předpokládat a dle informací místních lovců usuzovat, že se živí na všem, co zmůžou. Loví hlavně ryby, ale také jiné menší obratlovce jako hlodavce, menší ptáky, jiné plazy a žáby, ale také bezobratlé živočichy jako například šneky nebo členovce. Před člověkem utíkají, protože lidé v Kongu je často loví. Dávnými předky krokodýlů jsou dinosauři, ti menší patrně žili ve skupinách. Jak je to u krokodýla konžského? O jejich způsobu života se téměř nic neví, ale do skupin se zřejmě nesdružují, žijí spíše samotářsky, páry se pravděpodobně dávají dohromady jen v době páření. Podařilo se vám najít hnízdo s vejci? Bohužel, ne. Krokodýli obecně kladou vejce do tzv. hnízd. Liší se podle druhu, někdy je to hromádka nakupené vegetace, jindy jamka v písku. Kdy a kam klade vejce tento druh, zatím nevíme, ale bylo by úžasné, kdyby se to podařilo zjistit během expedice. Pozorovat tyto malé krokodýly v terénu není ale vůbec snadné. Obvykle obývají těžko přístupné části pralesa. A když dřevařské společnosti postaví do jejich lokality nové cesty, místní populace krokodýlů mizí. Do pralesa začnou po cestách pronikat lovci z okolních vesnic a zvířata rychle vychytají. Část populace se stáhne do hůře přístupných míst, kde nacházejí více klidu. Existuje teorie, jak nový druh krokodýlů vznikl? Nemůžeme mluvit o nějakém „nově vzniklém“ druhu. Ten druh tady existuje určitě již pár milionů let. Pouze současná věda ho zatím stále neeviduje. Což je potřeba změnit. Dá se však usuzovat, že k oddělení krokodýla konžského od společného předka, kterého měli spolu s krokodýlem čelnatým, došlo pravděpodobně vlivem období suššího klimatu, kdy prales rozdělila savana na východní a západní část. Do té doby jednolitá populace krokodýlů se rozdělila, zvířata přestala být v kontaktu a v každé ze dvou nových skupin se kumulovaly mutace DNA, až vznikly dva odlišné druhy. Co musíte udělat, než začnete v pralese hledat krokodýly? Nejprve je nutné dojít do nejbližší vesnice od místa příštího výzkumu a oslovit místního šéfa, což je vysoce respektovaný muž. Vysvětlím mu, co chci v pralese dělat. Ukážu mu povolení k výzkumu získané přes místní výzkumný ústav, dále je nutné vysvětlit účel cesty a obvykle musím dát šéfovi vesnice také nějaký příspěvek na rozvoj vesnice. Chodí se mnou kolega z konžského výzkumného ústavu. S šéfem vesnice mluvím mou lámanou francouzštinou, a když to nejde, můj spolupracovník se domlouvá všeobecně rozšířeným jazykem zvaným lingala. Potom si najmu nosiče a lidi, kteří dobře znají prales, obvykle to jsou lovci, a s jejich pomocí vyberu v pralese místo pro základní tábor. Oblast okolo tábora si rozdělíte a postupně mapujete? Při terénním pozorování mě zpravidla doprovází místní průvodci. Ale poté, co oblast lépe poznám, preferuji být při výzkumech sám či jen s místním kolegou, zoologem, aby se eliminovaly rušivé okolnosti a my mohli lépe poznat prostředí, ve kterém zkoumaná zvířata žijí. Poté, co vytyčíme tábor, prozkoumáme okruh dvou až tří kilometrů. Vytipuji si místa, kam půjdu v noci, když jsou zvířata více aktivní. Já se zaměřuji především na obojživelníky a plazy. Kromě poznámek o ekologii druhů také 2
odebírám vzorky tkání pro pozdější genetické analýzy. A jelikož je diverzita herpetofauny, tedy obojživelníků a plazů, v oblasti střední Afriky doposud ve velké míře nepoznaná, menší a složitě identifikovatelné druhy sbírám celé a konzervuji v etanolu. Je to standardní přístup výzkumu biodiverzity v odlehlých a málo probádaných oblastech, které stále ukrývají doposud neznámé a nepopsané druhy. Od větších druhů jako například krokodýlů odebírám krev nebo malý kousek tkáně a vytvořím detailní fotografickou dokumentaci. Po ránu obvykle také chodím na obchůzky, neboť to zase bývají více aktivní některé druhy plazů. Ve zbytku dne pak v základním táboře zpracovávám a evidují nasbíraný materiál. Nazývají domorodci konžského krokodýla nějakým speciálním jménem? Nazývají ho ngok. Mimochodem v Kongu se jedno z populárních piv jmenuje Ngok, s obrázkem krokodýla na etiketě a vršku. Když mám možnost, vždy preferuji toto pivo před jinými. Jak domorodcům řeknete, že hledáte určitý druh zvířete? Pokud chci najít něco konkrétního, většinou jim ukážu fotografii, kterou si připravím a vytisknu ještě před cestou. Popřípadě fotografii v digitálním fotoaparátu, když jsem dané zvíře vyfotil na předchozí lokalitě. Nebojíte se přenocovat přímo v pralese? Většinou dělám výzkum mimo národní parky a na takových místech jsou velcí savci už vyhubeni nebo jsou tak vzácní, že není velká šance je potkat. Nejvíce se obávám pralesního slona nebo buvola. Většinou se lidí bojí, ale kdyby měl člověk smůlu a narazil na samici buvola s mládětem či samotářského samce slona, může to být nebezpečné, ale zatím (ťuká do dřevěného stolu) přede mnou vždycky utekli. Nebezpeční mohou být šimpanzi, kteří jsou někdy agresivní... Teoreticky ano, kdybych nečekaně překvapil zejména samce, mohl by zaútočit. Ale lidoopi o člověku vědí dříve, než je sám objeví. Jednou jsem se setkal s šimpanzem, schovával se v hustém houští. Začal hrozně řvát a mávat větvemi. Opatrně jsem šel dál a snažil se do houští moc nekoukat, protože přímý pohled považuje většina savců za projev agrese. Chvíli šel šimpanz houštím vedle mně, občas zahulákal, ale nakonec zmizel. Ani jsem ho pořádně neviděl, ale příjemné to nebylo. V regionu žijí také gorily, ty nebývají tolik agresivní. Stříbrohřbetý samec ale člověka prohnat může. Více než lidoopů se bojím zmiňovaných pralesních slonů. Jsou o něco menší než jejich příbuzní ze savan, ale pořád jsou dost velcí a potenciálně nebezpeční, velikostí připomínají slona indického. Mimochodem v loňském roce zabil savanový slon mladou řeckou herpetoložku v Zambii. Šelmy v lokalitě vašeho výzkumu nežijí? V úvahu připadají levharti, ale jsou velmi plašší. Opět, protože je místní lidé loví. Stáhli se z okolí vesnic hlouběji do pralesa do míst, kde mají klid. Lvi v pralese nežijí, vyskytují se v savanách nebo maximálně na okraji lesů. A mimo národní parky jsou naprostou vzácností. Existuje riziko, že se člověk v pralese ztratí? Párkrát se mi to stalo a moc příjemné to není. Při návratu do základního tábora se člověk zejména v noci zamotá velmi snadno. Ale teď už chodím po pralese s GPS v kapse. Bez této technologické vymoženosti bych si musel dělat značky, být stále ve střehu, takže bych se nemohl zcela soustředit na práci. Stalo se mi ale, že se mi GPS pokazila. Bylo to v noci v močále, mimochodem také na lokalitě krokodýlů. Neuměl jsem najít místo, odkud jsem do močálu přišel. Už jsem si pomalu plánoval, že přespím do rána na malém suchém ostrůvku. Nebyla to ale vůbec příjemná představa. Byl jsem mokrý, všude spousta moskytů, a také jsem měl v ten den trochu horečku. Nakonec se ale GPS umoudřila a cestu z močálu jsem ještě v noci našel. Jak na vás místní lidé reagují? 3
V malých pralesních osadách jsou lidé většinou nadšení, že po více než padesáti letech, kdy v Kongu skončil kolonialismus, přišel do jejich vesnice běloch. Děti a často i dospělí z malých pralesních osad ho doposud ve svém životě neviděli. Přesto mi šéf vesnice obvykle doporučí, abych měl během pobytu ve vsi stan poblíž jeho chýše. Hrozí vám od vesničanů nějaké nebezpečí? Šéf vesnice je vysoce respektovaná osoba. Když mě přijme, nikdo si nedovolí mě ohrožovat. Ale občas se najde pár lidí, kteří s mojí návštěvou nesouhlasí, a kdybych stanoval na okraji vsi, mohl by třeba někdo využít anonymity tmy a napadnout mě. Proč vás někteří domorodci nevidí rádi? Bojí se, že budu v pralese hledat diamanty nebo zlato a po mně přijdou těžaři. Ovšem když ukážu povolení k zoologickému výzkumu a fotografie žab, začnou se smát, že mě zajímá taková žoužel. V pralese vás ale autorita náčelníka neochrání... Základní tábor si stavím obvykle dost daleko od vsi, tam už se nikomu nechce chodit. A kdyby za mnou přesto jen někdo vyrazil, dokáží si to vesničané pomocí tamtamů sdělit a přijít na pomoc. Co je hlavním cílem expedice? Hlavním cílem je přispět k poznání biologie krokodýla konžského a přesvědčit odbornou zoologickou veřejnost, aby byl uznán jako platný druh. Mezi zasvěcenými „krokodýláři“ se předpokládá, že krokodýl konžský a krokodýl čelnatý nežijí na společných lokalitách. Mně se ale takové místo podařilo najít. A proto bych chtěl blíže prozkoumat, jak spolu oba druhy v daném regionu žijí, a zda se například příležitostně kříží anebo ne. Jak chcete křížení krokodýlů zjistit? Geneticky. Když nasbírám dostatečné množství vzorků pro genetické analýzy, můžu zjistit, zda mezi oběma druhy probíhá tzv. tok genů. Zjednodušeně řečeno, pokud najdu u jednoho z druhů nějaké formy genů, které jsou typické pro druhý druh. Popřípadě kdyby se přímo podařilo identifikovat hybridní jedince, kteří by šli pravděpodobně poznat i morfologicky. Bude potřeba nasbírat co nejvíce vzorků, proto nespoléhám pouze na výzkum v pralese. Budeme rádi, když během expedice najdeme přímo v terénu třeba jen dvacet jedinců. Nicméně v Kongu je, bohužel, běžný obchod s masem divokých zvířat. Krokodýlové bývají nabízení svázaní, ještě živí. Máme tedy v plánu objíždět také venkovská a maloměstská tržiště a odebírat vzorky z živých krokodýlů také tam. Na malém venkovském trhu je slušná šance dozvědět se celkem přesné místo, kde byli krokodýli uloveni. Toto se člověk zpravidla nedozví na velkých městských tržnicích, kam se maso divokých zvířat samozřejmě také dováží. Prodej masa divokých zvířat je v Africe povolený? Obecně zakázaný není, ale samozřejmě existují seznamy chráněných druhů a jejich maso se prodávat nesmí. Krokodýli na seznam patří. Nicméně policisti to moc neřeší, sami často pocházejí z venkova, kde se tzv. bushmeat všech možných druhů zvířat běžně konzumuje. V sousední Demokratické republice Kongo, dřívějším Zairu, jsem například viděl nabízet i maso z čerstvě uloveného přísně chráněného šimpanze bonobo. Ukazovali mi jeho hlavu, ruce, nohy, a když jsem si vše fotil, policista se na to klidně díval a ještě mi s hlavou bonoba zapózoval. Muži zákona jsou aktivní, jen když na ně tlačí nadnárodní organizace ochrany přírody, pak zabavují bushmeat buď přímo na tržišti, nebo zastavují autobusy a automobily a prohlížejí, jestli někdo neveze na trh maso chráněných divokých zvířat. Proč se bushmeat vlastně prodává? Při návštěvách Konga jsem poznal, že jde o lidskou touhu jíst to, na co jsme si zvykli v mládí. Mnoho z lidí, kteří dnes žijí ve městech, vyrůstalo na venkově, jejich tátové chodili na lov, všichni ve vesnici 4
běžně jedli antilopy a opice, občas snědli lidoopa, krokodýla nebo dokonce slona. Přírodu to příliš neohrožovalo. Jenže doba se změnila. Kvůli těžbě dřeva, minerálů zlata a diamantů se staví cesty do původně těžko přístupných míst. Dříve tam chodili jen osamělí lovci, aby přinesli rodině trochu masa. Ale teď do pralesa relativně snadno proniká velký počet mužů kvůli prodeji masa do měst, kam se stěhuje stále více lidí z venkova. Lidé ve městě si sice můžou koupit kuře nebo rybu, ale z dětství jsou zvyklí právě na maso opic či krokodýlů, takže si ho rádi koupí na trhu nebo v restauraci. Divoká zvířata jsou dnes ve střední Africe pod velkým tlakem. Poptávku po jejich mase a jiných produktech vyvolávají také Číňané, kterých dnes v Africe žije hodně, neboť tam mají zakázky na stavbu infrastruktury. Jsou zvyklí využívat divoká zvířata nejen ke konzumaci, ale také pro tradiční čínskou medicínu. Stoupl například zájem o luskouny, to jsou zvláštní savci se šupinami místo srsti. Místní jedí maso, ale Číňané využívají také šupiny jako údajný ačkoliv jistě nefunkční léčivý přípravek a počet ulovených luskounů tedy vzrůstá. A to nemluvím o slonovině nebo rozích nosorožců. Například nosorožci už byli v Kongu definitivně vyhubeni. Pravděpodobně poslední byl zastřelen pytláky v roce 2005. To vypadá dost beznadějně... Je těžké zastavit expanzi nadnárodních těžařských korporací. Když se zničí příroda, zvířata ztratí svoje prostředí a vyhynou. Doufejme, že v centru Afriky zůstanou zvířata alespoň v národních parcích. Kolik času zbývá na znovuobjevení nového druhu krokodýla? V roce 2012 stavěli silnici do pralesa právě v regionu, kde jsem prováděl výzkum. Možná při příští návštěvě zažiju šok, jak bude okolí vypadat, ale doufám, že lokalita s výskytem dvou druhů trpasličích krokodýlů zůstala netknutá, neboť je dostatečně daleko od nejbližší vesnice. Při mé poslední návštěvě byl les ještě zachovalý, žili tam pralesní buvoli, našel jsem stopy slonů, místní lidé mluvili o přítomnosti šimpanzů a goril. Ale okolí městečka odkud jsem vyrážel k pralesní vesnici, bude asi dost změněné. Víte, kolik krokodýlů konžských tam žije? To nikdo neví. Zdá se, že je asi zatím vcelku běžný v zachovalé lesní krajině, kde je dostatek menších řek, močálů a pralesních tůní. Populace krokodýla konžského je asi ještě docela početná, na což můžeme usuzovat i podle množství jedinců nabízených na místních tržnicích. Ale právě, když vidíte, kolik jich prodávají, je zřejmé, že krokodýli konžští jsou pod obrovským tlakem a za pár let už možná bude jejich maso vzácností. Na Expedici Neuron odjíždíte přibližně za rok. Na co se těšíte a z čeho máte obavy? Ano, vždy se do Afriky velice těším. Ale bývá to vždy také náročné, nejen fyzicky, ale i mentálně. Samozřejmě pořád je nutné něco řešit a věci se často nevyvíjejí tak, jak by si člověk ze západního světa představoval. Afričané mají k životu a věcem kolem většinou úplně jiný přístup, což obvykle „západního člověka“ mentálně dost vyčerpává. A k tomu všemu ještě, když pak přijedete do malé vesnice, a všichni se seběhnou a spousta lidí pozoruje, jak stavím stan, jak do něho zalézám, jak se tam vůbec můžu s veškerým vybavením vejít, jak vylézám, kam jdu na toaletu... V posledních letech ještě přibyl nový fenomén focení na mobily, takže spousta Afričanů má dnes památku na mou exotickou návštěvu u sebe v kapse. Je jasné, že prakticky trvalá přítomnost tolika diváků dost vysiluje. Vesničané se taky rádi napijí, takže jim musím většinou namluvit, že líh, který s sebou vozím pro konzervaci dokladových exemplářů, je jedovatá kapalina. Co brání uznání dvou druhů trpasličích krokodýlů, když už je prokázáno, že se liší tvarem hlavy i geneticky? Dva americké týmy, které také zkoumají krokodýla konžského, publikovaly zatím jen články založené na malém množství jedinců, a to ještě z minima konkrétních lokalit přímo v Konžské pánvi. To zoologům, ani ochranářům z Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) zatím nestačí. Požadují vyšetření více jedinců a také přesnější informace o rozšíření. 5
Kdy zoologové přijmou krokodýla konžského jako nový druh? To nastane patrně ve chvíli, jakmile odborná veřejnost začne jméno nového druhu používat. Například na internetu je databáze všech uznávaných druhů plazů, a tam krokodýla konžského zatím nenajdete, respektive pouze jako synonymum krokodýla čelnatého. Pokud vyjde v nějakém prestižním vědeckém časopise dostatečně přesvědčivý článek, bývá nový druh uznán velmi brzy. Taxonomie je vždy hlavně záležitostí evidence a způsobu její prezentace. Díky tomu, že znáte lokalitu, kde žijí dva geneticky odlišné druhy na jednom místě, můžete přispět k uznání nového druhu? Za posledních pět let jsem navštívil různé regiony Konžské pánve a na řadě z nich jsem se s krokodýlem konžským setkal. Myslím, že již nyní mám v ruce zajímavý materiál, který když se doplní o nová data z lokality společného výskytu, bude to pro zoologické poznání významný přínos. Přínos, který snad povede i k definitivnímu uznání krokodýla konžského jako platného samostatného druhu. Text: Josef Matyáš
6