Konec exotického KIT CARu? Autor: Aleš Moravec, 30. 6. 2010 06:40 Je deset večer, před chvílí jsem se přivlekl z cykloservisu, dal si sprchu a na židli u počítače si užívám s každým nádechem věc zvanou zlomené žebro. Valí se mi k opravě jedno kolo za druhým, potřeboval bych spíš makat, ale slíbil jsem, že něco zase sepíšu. Vezmu to popořádku, od hektického týdne před Radouní.
eW
R
C
.c z
Na poslední chvíli se dodělává u p. Bartáška „hewland“ a konečně bude v Mazdě i poslední součást, která chyběla k tomu, aby se autu mohlo začít říkat KIT CAR. V pátek, týden před startem Radouně odjíždím do Boleslavi s chybějící částí obalu a stávající skříní, ze které se vezme špéra. Předem jsem varován, že je to „hewland“ a můžou se vyskytnout problémy při kompletaci. Pro jistotu přijíždím na místo o hodinu dřív, abych nebrzdil akci – sám to nemám v práci rád. U p. Červy chci nechat dvě převodovky, jsme domluveni na devátou, nechci ho budit, tak mu je nechám u dveří do dílny. Jenže zahradu hlídá taková fenečka, možná od Srstky, která strašně ráda štípe do nohou. Představa, že si z toho pustím špajsku na palec mě drží za plotem dobrých deset minut. Minule sem vytáhnul z chleba salám a cesta byla volná, tentokrát mám jablko... Když už si připadám jak posera, tak vstupuji za plot a snažím se o podlézavou komunikaci. Klaplo to a uháním do Sukorad pro kolečka. Jelikož přijíždím dříve, na dílech se ještě intenzivně pracuje. Chvíli bombarduji mistra Bartáška debilními dotazy neznalého, pak se jdu raději nasnídat, protože nabírám dojmu, že melu z hladu. Za chvíli je jasné, že to nebude ideální, na trojce a čtyřce bude delší krok přeřazení. V praxi je to téměř neznatelné, ale přesto se skříň ještě předělá. Několikrát ještě cestuji mezi Sukorady a Kosmonosy. Při skládání se objevují další zádrhely. Přece jen tuto skříň nikdo ještě nedělal. Dílo se nakonec daří a v šest valím zpátky na Šumavu. Cestou si prohlížím graf skříně, která byla, po zkušenostech z prvního závodu ještě zkrácena a jednička prodloužena. Kvalty budou pěkně plynulé, žádné jeden delší, jeden kratší. Na zuby to vyšlo krásně.
V Praze na mě čeká Ing. Čepek a nakládám oleje do motoru. Konzultuji nové odstupňování a
potvrzuje se, že motor nebudu muset s kratšími kvalty ani tolik točit, i tak bude po přeřazení padat do plného krouťáku. Po cestě z Prahy si pohrávám s chtíčem, že nasadím čelovku a půjdu skříň do neosvětlené garáže nasadit a projet. To nakonec zavrhuji, mám toho dost a ráno musím do práce. Hned po obědě jdu na to a celé odpoledne trávím učením se řadit. První zařazení jsou tragická a mám pocit, že se to musí rozskočit. Pak si vzpomenu na poučku, že áčka vyžadují určitou surovost. Hmmm, už je to lepší... Zkouším míň ubírat plyn… Ty voe, sekvence... :-) Hmmm, to by šlo. Tlemím se jak malé dítě. Už se nedivím, proč auta s bezsynchronem tak zrychlí. Ve spojení s výborným motorem je to věc, která vás pohltí. Plochý krouťák, padá tam kvalt za kvaltem. Takové auto už potřebuje celého řidiče. Teď už opravdu teče pot. Motor se vůbec Motor-excelu povedl. Přece jen se jedná o agregát, který nikdo na světě do takovéto podoby neupravil. Sice se po první jízdě rozlétlo sériové olejové čerpadlo, ale to je prostě daň za vývoj exota. Po předělání na suché mazání šlape jak hodinky. Pro jistotu životnosti je zavřený na 7900 otáčkách a 193 koních, ale dal by nějakých 205 koní.
eW
R
C
.c z
Další akcí v plánu je doladění podvozku. V Němčovicích auto nechtělo zatáčet a byl jsem z toho špatný, jízda byla utrpením. Změnil jsem nastavení stabilizátorů, v HP byly přenastaveny tlumiče, lehce se hýbalo i s rozložením váhy. Další věcí byly na dané počasí nevhodné směsi pneu. K Silverstonům, jsme přibrali BF Goodrich, které mi nabídli z Urban Pneu za výborné peníze. Za to jim patří velký dík, protože položka za pneu je nejproblematičtější částí rozpočtu. Stejně tak jsem překvapen funkcí disků EVO Corse, které nám s pneu Silverstone dodává náš partner MK-racing.cz. Cenově nejsou o moc dražší, než dříve ježděné 15“ OZ, ale pevnostně, ani váhově se nedají srovnávat a to jsou o dva palce větší. V pondělí jsme vyrazili na test pneu. Po dvou ostrých km začal na čelní okno stříkat olej. Naštěstí jen ze serva – uklepalo se kovové zakončení hadice. Před tím ještě odešel startér, takže jsme byli rádi, že se tyto závady projevily před závodem. Zkušený kolega Podskalský zaběhl za čísi stodolu, aby v zápětí vyběhl druhou stranou se zaletovanou koncovkou. :-) S ním přichází nějaký stařík. Chvíli povídáme a na čísi pobídku, že ho svezu říkám: „Ještě děda dostane infarkt.“ Jsem poučen, že pan předseda by to jistě ustál, za mlada údajně předváděl při koordinaci žní se škodou 130 velké divadlo. Věřím, protože když si vybavím ty JZD Škoda 130L na OR 32 a s tím bičem od vysílačky na střeše, který vyžadoval od všech vesničanů nošení potápěčských brýlí v době žní… Namontovali jsme hadici a domů. Druhý den repete. Zjišťuji, že mokré Silverstone fungují skvěle. To bylo ještě v sobotu, při učení se řadit. Stejně tak v horku tvrdá směs Goodrichů. Zkouším různé kombinace a test zakončuji s pocitem, že teď už auto opravdu funguje podle představ.
Ve středu klasický shon vše umýt, sbalit a do toho vyřešit poslední povinnosti v práci. Lukáš by rád jel v neděli trénovat na sjezdovou trať před závodem, má ale špatnou páku na brzdě. Svěřuji mu
výměnu kol na cvičce a páku mu ještě večer měním. Ráno nakládám drahou paní s ještě dražší dcerou, pak pána od vedle a mastíme k rodičům do Kamenice nad Lipou, která je 12 km od Radouně. Po cestě do Budějovic začíná něco klepat na autě. Mám obavy, že je to kloub, který se postupně zhoršuje. Zastavujeme u Mazdy, protože mne napadá i povolená poloosa v těhlici, takže bych poprosil o klíč. Ale ono je to volné kolo. Chystám se vyložit věci a vyndat klíč. V tom přibíhá aktivní pán a prej: “Je to to, co si myslím?“ Ne, to není 4x4 turbo. Sděluji mu, že máme jen povolené kolo. Ochotně běží pro klíč a během krátké konverzace se ze mne snaží dělat blbce, což si samozřejmě nedám líbit, už jen z principu, že o této generaci 323 vím téměř vše. Při tom, jak následně utahuje kola si opět neodpouští nevtipné poznámky k našemu závodění. V důsledku toho si ho představuji, jak vystupuje z KITa pokálený a poblinkaný, nejlépe v zaklapnuté integrále. Když se ze slušnosti zeptám, co jsem dlužen, odvětí: „Jestli mi dáte dvě stovky...“ Dělá se mi rudo, povídám mu, že to sem si ten klíč měl z rezervy vyndat a odjíždíme.
eW
R
C
.c z
U rodičů vykládáme bio poklad. Vše se vždy točí kolem vnučky, tak mám konečně klid já. Takže rada Haliny Pawlovské zní: „Když chcete, aby vám rodiče dali pokoj, pořiďte jim vnouče.“ Vracíme se do Radouně na administrativní a jdeme najíždět. I když jsem rodák, tak místní silničky v podstatě neznám, a když, tak jsem tudy jel na kole. Tratě jsou krásné, místy to bude technický kalup. Tradičně najíždíme se sluchátky, je to příjemné hlavně pro Lukáše, nemusí si namáhat hlasivky. Po vsích mávají děti, sem tam i odrostlé bábovky. Zřejmě touží uzmout za manžela závodníka. Chudinky, netuší do čeho jdou. Také jsem při Kamenické Rallye Vysočinou seděl u silnice a zapisoval si čísla projíždějících posádek. Tenkrát se ještě najíždělo s ostrými a domorodci raději nikam nevyjížděli. Před barákem rodičů je mez, na které většina týmů skládala auta z povětšinou skříňových Ávií. Sledoval jsem ty úžasné muže na ještě úžasnějších strojích a jednou se mě někdo zeptal: „Nevíš, kdo by tu měl svářečku?“ „Jasně. Strejda vedle ve vsi.“ Byl jsem naložen do zadní části Škody 130 L/A a jelo se do dílny. Po cestě je z kopce dost skákací přejezd. Týden jsem z toho nešel do školy, a když už jsem tam došel, tak to celý den vyprávěl, v ředitelně, v kotelně, v jídelně. Sem netušil, že stejnej pekáč, co má děda, umí lítat.
.c z C R
eW
V pátek dopoledne pro jistotu ještě jednou kontrolujeme trať. Pak, stejně jako předchozí den, bašta doma od maminky. Pomalu chytám nerva, blíží se čas startu a odcházím na dvounulku vysadit olympionika. Dlouho dopředu přemýšlím, kam se výsledkově posuneme s vyladěným autem. Chceme být nejrychlejší dvoukolka. V servisu řešíme, jestli dát rampu na první rundu. Zároveň si pochvalujeme, že po šesti letech už vypadáme jako tým. Sponzor Koupelny Obselka zakoupil stan a půjčuje dodávku. Kluci makají na autě, bez nich by to ani už pořádně nešlo. Už to vyžaduje péči a sám bych to nezvládl. Díky jim. Startovka je podle tříd a priorit, dostali jsme číslo 42 a podle kalkulací by na startu druhé RZ měla padat tma. Dáváme jí a děláme dobře. Na přejezdu se cítím v pohodě, nervy ustoupily. Startujeme. Závěrečná pasáž 1 RZ jsou krásné protahováky, horizonty. Soutěžácká libůstka. Mazdě poskakuje zadek, silný motor to táhne pořád dopředu. Je neuvěřitelné, jak už to auto dokáže posádku vtáhnout. Jsme nadšení. Oba jsme upocení, což u Lukáše nebylo zvykem, takže už to asi opravdu jede. V cíli nám překvapený startér ukazuje, že jsme těsně čtvrtí. Přece jen máme číslo 42. S pocitem štěstí mastíme na druhou zkoušku. Po cestě říkám Lukymu. „Před šesti lety jsem říkal, že jednou z toho KITa udělám… ...a mám ho!“ V tu chvíli mne určitě nenapadlo, že jeho čas se krátí. Na druhé RZ přesně padá tma. Jedeme výborně a když zpětně vzpomínám, tak už při náletu v omezovači na rozcestí zvané „Klepeto“ jsem měl problém, kdy jít na brzdy, i když jsme měli napsaný brzdný bod. Tentokrát příliš brzo. Sjezd Horní radouní byl velký adrenalin, úžasná pasáž. Z jednoho protahováku do druhého. V cíli jsme dojeli před námi startující Astru. Třetí čas celkově nás nabuzuje. S bednou celkově jsme nepočítali. V servisu kluci auto pro jistotu přetahují, i když ujelo málo ostrých km.
.c z C
eW
R
Vyrážíme na druhou rundu a říkám Lukymu: „Nezvolníme trošičku?“ „Ne ne, bude bedna celkově." Na druhém průjezdu Střížovicemi se nepatrně horšíme. Dělám chybu na startu, motor nejde do toček, pak zkouším jednu pětkovou zatáčku bez podřazení a tam také nějaký čas necháváme. Jinde jsme zase zrychlili, takže na sebe ztrácíme minimum. Pořád je to na třetí celkově. Přijíždíme na RZ 4. V první vsi je nálet 300 do kopce, pak pravá 4 kat za díru do levé 3. Na rovinu vyjíždíme na trojku, za chvíli čtyřka, pětka, vybavuji si, že jí i chvíli točím, takže nějakých 160 km/h. Pak si vzpomínám jen na to, jak letím dveřmi na sloup a hlavou mi projede myšlenka, že je konec. Probírám se hlavou dolů. Ticho, jen zdálky se blíží hlasy. Ani nijak nevnímám, jestli mi něco je a říkám: „Dobrý?“ Ohromná úleva přichází, když se ozve „Jo.“ Odepínám se padám na strop a lezu fofrem za Lukášem ven. Ani nevím jak, jde to samo. Sbíhají se diváci, spousta místních, kteří mě znají. Jeden mi po chvíli říká: „Aleši, ty vole, ty to tu neznáš, místní?“ „Ne, já si udělal řidičák až ve dvaadvaceti a tady sem nejel ani na kole.“ …jako by to nebylo v tu chvíli jedno. Povrchně vypadáme v pořádku, ale bomba to byla velká, Lukášovi moc dobře není, jedeme raději do nemocnice. Ve finále jsme dopadli dobře, jen otřesy mozku a já zlomené žebro. Doktor na ambulanci povídal, že máme štěstí díky solidní fyzické kondici.
.c z C
R
V noci samozřejmě se vším končíme, druhý den už hledám nějakou Mazdu za pár Euro v Německu. Po složení z podvalu jsme vyměnili vyzuté kolo a auto zajelo s rovným volantem, do garáže – vypadá to jen na kastli, takže hodně práce a relativně málo peněz, které ale chybí. Přesto věřím, že do Budějovic už dorazíme.
eW
Časem na mě padají deprese. Když už je po letech vysněné auto hotové, tak to vezme rychlý konec. Do ztracena vyjde spousta práce nejen mojí, ale i Petra Podskalského, který mi dává k dispozici dílnu a pomáhá, když má dovednost končí, mechanika Lukáše. Snaha moje i Lukáše jako posádky. Přítelkyně a dcera, kterým snad ne příliš často utíkám do dílny… Ale jak říká Luky: „Na jistotu se jezdí pro rohlíky.“ Je potřeba se z takové rány poučit. Dvakrát jsem se na místo vrátil a přemýšlel, co sem udělal špatně. Pravděpodobné jsou dvě teorie. Fakt je ten, že stopa, kterou jsem jel byla špatná. Otázka je, proč jsem do zatáčky najížděl středem a ne z krajnice. Buď autem cukla do strany špéra (silnice byla hodně rozvlněná). Ale pravděpodobnější verze je, že jelikož nebyl napsán na konci náletové roviny brzdný bod, rampa na zvlněné rovině dělala spoustu horizontů a zatáčku jsem čekal později.
.c z C
eW
R
Důležité je, že se nám nic vážného nestalo.
