EVROPA: Pohádky pana europoslance Leinena Tomáš Haas
"Podle europoslance za německou SPD Jo Leinena jsou argumenty proti euroústavě virtuální či lživé" píší Lidové noviny v úvodu k jeho přenesenému komentáři k deseti bodům o návrhu Evropské ústavy presidenta Klause Klaus se ve svém desateru mýlí. Jenže i když na chvíli pomineme drzost pana poslance a porovnáme znění presidentových bodů a argumentů pana Leinena, skutečnost vypadá podstatně jinak. Bod 1 Václav Klaus: Evropská unie se stane státem a bude mít všechny základní rysy státu. Bude mít svou ústavu, své občany, své území, svou vnější hranici, svou měnu, svého prezidenta, svého ministra zahraničních věcí, atd. Bude mít vlastní vlajku, hymnu a státní svátek. europoslanec Leinen: Evropská unie se nestane státem. Stát má pravomoc sám sobě svěřit kompetence, zatímco unii mohou svěřit kompetence jen její členské státy a všechny s tím musejí souhlasit. Unie si sama nemůže změnit pole působnosti. To je hlavní rozdíl mezi státem a společenstvím, světě unikátním, kterému se říká Evropská unie. Vlajku, hymnu měnu má EU už dnes a ani tyto symboly z ní nedělají stát. Můj komentář: Dovolím si pana presidenta doplnit, Unie bude v případě přijetí ústavy mít nejen jím jmenované, ale všechny základní atributy státu. Většina z nich je v ústavě plně uplatněna, zbylé, např. soudní moc, zahraniční politika, ozbrojené síly (obrana), policie atd. jako evropské instituce již existují, nebo jsou ústavou zakládány, a ústava dává Unii právo jejich pravomoce a jejich výkon rozšířit a převést z institucí a orgánů jednotlivých států na orgány unie, nebo rozhodnutí unijních orgánů nadřadit rozhodnutím orgánů členských států. (pokud jim již nadřazené nejsou). Viz např.Článek I-15 Evropské Ústavy: Společná zahraniční a bezpečnostní politika 1. V oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky zahrnuje působnost Unie všechny oblasti zahraniční politiky, jakož i všechny otázky spojené s bezpečností Unie, včetně postupného vymezování společné obranné politiky, která může vyústit ve společnou obranu. 2. Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a dodržují činnost Unie v této oblasti. Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo které snižuje účinnost jejího působení. Pan poslanec Leinen má trochu pravdy, Unie si sama nemůže změnit pole působnosti, a nemůže sama sobě svěřit kompetence. Po přijetí ústavy to už ale nebude potřebovat, ústava jí všechny kompetence, s výjimkou kompetencí v oblastí školství a zdravotnictví (ale i tam se "Unie může rozhodnout vest koordinační, doplňkovou či podpůrnou činnost - Hlava III, Kapitola V Ústavní smlouvy) již svěřuje, buď je dává do výlučné pravomoci Unie, nebo je zařazuje do sféry tzv. "sdílených" pravomocí. Sdílené pravomoci ústava definuje takto: Článek I-11: Druhy působnosti
2. Svěřuje-li v určité oblasti Ústava Unii působnost sdílenou s členskými státy, Unie a členské státy mají v této oblasti pravomoc přijímat právně závazné akty. Členské státy vykonávají svou působnost v rozsahu, v jakém ji nevykonala Unie nebo se ji rozhodla přestat vykonávat. Znamená to, že o rozsahu "sdílení" kompetencí nerozhodují parlamenty a vlády členských zemí, a není to již ani předmětem jednání mezi vládou členské země a Unií. Kompetence a pravomoci národních orgánů končí v momentě, kdy se je Unie rozhodne převzít. Dokonce i již předtím přijaté zákony a právní normy musí být zrušeny, nebo přizpůsobeny normám Unie: Článek I-36: Prováděcí akty 1. Členské státy přijmou ve svém vnitrostátním právním řádu všechna opatření nezbytná pro provedení právně závazných aktů Unie. Znamená to, že sice budeme demokraticky volit své zástupce do našich ústavních orgánů, poslanecké sněmovny a senátu, ale ti budou demokraticky rozhodovat pouze o tom, o čem jim dovolí rozhodovat Unie a její nikým nevolené orgány a její úředníci. Bod 2 Václav Klaus: Dnešní členské státy budou v tomto nově vzniklém státě federativního typu pouhými regiony nebo provinciemi. europoslanec Leinen: Nebudou. Sama ústava říká, unie respektuje identitu svých členských států včetně jejich vnitřního uspořádání, politických a ústavních systémů, a podobně. Unie nemůže změnit vnitřní uspořádání jednotlivých zemí a nic na tom nezmění ani ústava. Česká republika zůstane Českou republikou i po přijetí ústavy. Můj komentář: Ano, je nám dovoleno mít své krajské hejtmany, dokonce, rozhodneme-li se tak, můžeme obnovit okresy a naše města a obce budou i nadále mít svá zastupitelstva, rady, starosty či primátory. Pochybuji, že Unie bude chtít rozhodovat o tom, zda přejmenujeme Navrátilovu ulici v Brně na Novákovu ulici, i když definice "sdílení pravomocí" je tak široká, že to Unii umožňuje, a nic jí v tom nebrání. Jenže pokud se unie a její orgány rozhodnou, mohou být naše obecní a krajská zastupitelstva a dokonce i naše vláda postaveny mimo rozhodovací proces, Nástroj pro to již existuje, Unie může označit kterékoliv ůzemí jako Evropský region, a může v něm vykonávat "Evropská rozhodnutí" bez ohledu na místní. krajské a dokonce státní (regiony mohou zahrnovat i území více států) orgány. Evropská komise pak bude respektovat politický a ústavní systém České republiky, a v dopise, kterým starostovi obce protestujícímu proti některému rozhodnutí Unie, jež bude mít negativní dopad na jeho obec, evropský úředník jeho stížnost zamítne jako neoprávněnou, protože rozhodnutí je v pravomoci Unie, ale bude jej zdvořile a s respektem oslovovat "Vážený pane starosto". Bod 3 Václav Klaus: Ústava státu Evropská unie bude nadřazena ústavám členských států. I celý právní řád unie bude nadřazen právním řádům členských států.
europoslanec Leinen: Evropská ústava nebude nadřazena ústavám členských států a totéž platí o právních řádech členských zemí. Pouze evropské zákony z oblastí, kde má Evropská unie pravomoc přijímat právní akty, budou nadřazeny národní legislativě. Tak to ale bylo od počátku integrace a platí to už dnes. Je přeci logické, že když se členské státy společně dohodnou, že nebudou znečišťovat ovzduší, musejí se tím všichni řídit. Můj komentář: Pan poslanec Leinen zřejmě nečetl text, který má obhajovat, jako právník by si jistě všiml toho již zmíněného článku I-11 a článku I-36 návrhu Ústavní smlouvy. Pro pana poslance je ještě jednou zopakuji: Článek I-11: Druhy působnosti 2. Svěřuje-li v určité oblasti Ústava Unii působnost sdílenou s členskými státy, Unie a členské státy mají v této oblasti pravomoc přijímat právně závazné akty. Členské státy vykonávají svou působnost v rozsahu, v jakém ji nevykonala Unie nebo se ji rozhodla přestat vykonávat. Článek I-36: Prováděcí akty 1. Členské státy přijmou ve svém vnitrostátním právním řádu všechna opatření nezbytná pro provedení právně závazných aktů Unie. to už není o smlouvě o znečišťování ovzduší, je to o tom, že o tom jakým způsobem bude na území české republiky chráněno, nebo nechráněno ovzduší nerozhodují suverénní subjekty, vláda a legislativa České republiky, případně mezinárodní smlouvy, které Česká republika vyjedná, nebo ke kterým vlastním suverénním rozhodnutím přistoupí, ale úředníci v Bruselu. Že si pan poslanec jako příklad vybral právě populární subjekt ochrany ovzduší, by nemělo zastřít skutečnost, že stejným způsobem bude rozhodováno, za nás a bez nás i o tisících jiných předpisech. V mnoha případech je tomu tak i dnes, ale pouze v případech, ve kterých jsme se suverenity vzdali ve smlouvách, jejichž článku a podmínky byly předmětem jednání. Od momentu přijetí evropské ústavy budeme přijímat nařízení, aniž se kdokoliv bude ptát na náš názor. Bod 4 Václav Klaus: Sám termín "ústavní smlouva" je nepřesný a pouze dočasný. Smlouvou mezi suverénními státy bude tento dokument jen do doby, než bude v členských státech - jako smlouva -ratifikován. Pak se tento dokument stane skutečnou ústavou. europoslanec Leinen: Ústava je smlouvou mezi členskými státy, stejně jako byly maastrichtská či amsterdamská smlouva. Má povahu ústavy, protože obsahuje Chartu základních práv, hodnoty unie, její instituce a podobně, a také v politickém slovníku se vžil termín ústava. Po právní stránce však je mezinárodní smlouvou, protože ji musejí ratifikovat všechny členské státy, a smlouvou zůstane také po její ratifikaci. Můj komentář: Pokud se dva nebo více států, subjektů mezinárodního práva, rozhodnou přijmout společnou ústavu, je ta ústava samozřejmě přijata mezinárodní smlouvou. Po její ratifikaci, od prvního dne platnosti smlouvy se ale stává ve státech, které jí přijaly, platnou ústavou. V případě Ústavní smlouvy se tak stane, pokud ji přijmou a ratifikují všechny členské státy Evropské unie.
Pan poslanec je právníkem a proto je podivné, že si toho není vědom. Chápal bych to, kdyby jej vybírala bývalá paní ministryně Součková, která pro obhajobu našich státních zájmů v případě Diag-Human kontraktovala rozvodového právníka, nebo pan ministr financí Svoboda, který pro obhajobu našeho státu v arbitráži ve sporu se CME kontraktoval právní firmu spojenou s oponenty v arbitráži. Bod 5 Václav Klaus: Opouští se v dnešní, staré EU dosud dominantní koncept "sdílení suverenity" a místo toho vzniká suverenita nová, celoevropská. Státy v nové EU ztratí své dosud výlučné právo tvořit si své vlastní zákony. europoslanec Leinen: Princip sdílené suverenity zůstává. Unie může stále jednat pouze v těch oblastech, kde jí k tomu členské státy daly pověření. V ostatních oblastech jsou jednotlivé země suverénní. Tento princip ústava naopak ještě posiluje, protože říká, že unie má konat jen tam, kde je to užitečné. Národním parlamentům navíc dává moc kontrolovat dodržování tohoto principu. A tvrzení, že státy ztratí právo přijímat své vlastní zákony, je absolutní hloupost. Ani český parlament ani německý Bundestag nepřijdou o svoji roli tvůrce zákona. Unie do celé řady věcí nezasahuje, ponechává široký prostor národním legislativcům a ústava na tom nic nemění. Můj komentář: Ano, a to pověření dává Evropské unii právě návrh Ústavy. Jednotlivé země jsou suverénní natolik, nakolik se svou suverenitu rozhodne neuplatnit Evropská unie, a tam, kde se Unie zatím rozhodne do věcí nezasahovat. O tom co je užitečné, a o tom, kdy do věcí zasáhnout, bude rozhodovat opět výlučně Unie, a kriteriem budou jen "Evropské zájmy". Národní parlamenty budou "konsultovány", ale rozhodovací pravomoc bude mít pouze Unie. Parlamentům členských zemí bude dovoleno přijímat vlastní zákony, ale ty budou muset být zrušeny a nahrazeny evropskými právními předpisy, pokud se Unie rozhodne vykonat svou pravomoc, nebo se budou muset přizpůsobit zákonným normám a rozhodnutím Evropské unie. Aby byl zachován princip "sdílené suverenity", jmenuje se to "sdílení pravomocí" Jinými slovy, pokud si s partnerem založíte společné konto, vložíte do něho 1000 Kč a použijete stejný princip "sdílení pravomocí", pokud se váš partner rozhodne, že ho konto ještě nezajímá, disponujete zatím s penězi vy. V momentě, kdy se ale partner rozhodne rozhodovat o použití peněz z devadesáti procent, máte smůlu. Partner určí, o čem bude rozhodovat on, a vám zůstane pravomoc sám rozhodovat o sto korunách z celkové částky. A pokud se partner rozhodne, že bude disponovat celým kontem sám, máte ještě větší smůlu, rozhodujete o ničem. Utěšit vás může to, že jste repektovaným smluvním partnerem a nesete spoluodpovědnost za to, jak s penězi partner naloží. Bod 6 Václav Klaus: Občané jednotlivých členských států se stanou občany státu Evropská unie, s právy a povinnostmi přímo vůči institucím tohoto evropského státu. europoslanec Leinen: Občanství Evropské unie není nic nového. Zavedla ho už v roce 1992 Maastrichtská smlouva. Je to ale občanství doplňkové - dává občanům členských států například právo volit v místních volbách jakékoli země Unie - a nenahrazuje například české občanství.
Můj komentář: President Klaus neřekl, že občanství Unie je něčím novým. Hovoří o změně jeho charakteru. Práva a povinnosti občana stanoví právní řád. Pokud bude přijata Ústava, stane se právní řád Unie nadřazeným právnímu řádu členského státu, a občanství státu doplňkem občanství Unie. Přijetím ústavy se z dosavadního doplňkového evropského občanství stává občanství primární. Není to, jak nám tvrdí pan poslanec, jen o volbách do místních zastupitelstev. Je to o celé škále věcí, ve kterých je evropské právo nadřazeno českému právu - od toho, jak se Unie rozhodne upravit vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, až po povinnosti, které občanu vyplynou z článku I-15 Evropské ústavy, který dává Unii právo určit nakolik se rozhodne uplatnit své "sdílené" pravomoci "v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, která může vyústit ve společnou obranu". Bod 7 Václav Klaus: Členské státy budou moci vykonávat jen ty pravomoci, které jim ústava EU ponechá, nikoli opačně, což byla původní myšlenka evropské integrace. Odvozené (sekundární) právní akty EU budou nadřazeny původním (primárním) právním aktům členských států. europoslanec Leinen: Už bylo řečeno, že členské státy budou dál vykonávat pravomoci tam, kde si to budou přát a kde nemá výlučnou pravomoc unie. Zásadu takzvané subsidiarity, tedy toho, že EU má zasahovat jen tam, kde je to ku prospěchu věci, ústava opravdu velmi posiluje. Jakákoli nová legislativa EU projde dvojí kontrolou: v Radě ministrů a v národních parlamentech. A ty budou moci říct stop, pokud dojdou k závěru, že unie překročila svoje pole působnosti. A co se týče nadřazenosti sekundárního práva nad primárním: to je právní nonsens. Sekundární právo, tedy zákon, nemůže být nadřazen primárnímu, tedy ústavě. Můj komentář: Není pravdou, že vnitrostátní parlamenty mohou říci "stop" čemukoliv. Ústava nedává v tomto směru vnitrostátním parlamentům jedinou pravomoc (kromě pravomoci odmítnout změnu způsobu hlasování v EU). Vnitrostátní parlamenty "dbají na", "podílejí se", jsou “informovány", dokonce někdy "široce konsultovány", ale o ničem nerozhodují. (Jen o málo lépe je na tom konec konců i Evropský parlament, ten smí pouze "kontrolovat" rozpočet Komise, a schvalovat evropské zákony, které ale nesmí navrhnout, a smí volit předsedu Evropské komise). Přijetím ústavy se výlučnou pravomocí Unie fakticky stává i to, co Ústava nazývá "sdílenou pravomocí", rozhodnutí Unie je nadřazeno právu členských států. Ústava velmi posiluje zásadu subsidiarity v tom, že deklaruje pravomoc Unie zasahovat "jen tam, kde je to ku prospěchu věci", ale o tom, co je "ku prospěchu věci" bude, podle tytéž ústavy, výlučně rozhodovat Unie. Pokud to opět převedeme na vztah dvou smluvních partnerů, uzavřeme smlouvu, kterou na mně přenesete právo rozhodovat o "některých" věcech společného zájmu, a její první článek "ochrání a posílí" vaše práva tak, že "omezí" mé rozhodovací právo na právo rozhodovat pouze tam, kde je to ku prospěchu věci. Druhý článek smlouvy pak stanoví, že o tom co je ku prospěchu věci rozhoduji já. Bod 8 Václav Klaus:
EU, nikoli členské státy, bude uzavírat mezinárodní smlouvy s jinými státy. europoslanec Leinen: Evropská unie bude podepisovat mezinárodní smlouvy, ale jen v oblastech, kde má výlučnou pravomoc jednat - například v zahraničním obchodě. Platí to ale už dnes. Rozdíl je jen v tom, že zatímco doposud podepisuje smlouvy Evropské společenství, napříště to bude unie, protože unie získává ústavou právní subjektivitu. Můj komentář: Kromě těch oblastí, které vyjmenoval pan poslanec, existuje v Ústavě ten zpropadený článek I-15, na který pan Leinen zapomněl: Společná zahraniční a bezpečnostní politika 1. V oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky zahrnuje působnost Unie všechny oblasti zahraniční politiky, jakož i všechny otázky spojené s bezpečností Unie, včetně postupného vymezování společné obranné politiky, která může vyústit ve společnou obranu. 2. Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a dodržují činnost Unie v této oblasti. Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo které snižuje účinnost jejího působení. Nejen, že Evropská unie bude za členské státy podepisovat smlouvy “v oblastech, kde má výlučnou pravomoc” (a o tom hovoří president Klaus), ale Üstava zavazuje členské státy podepisovat jen takové smlouvy, které “bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie”, a o tom, co je v působnosti unie, bude opět rozhodovat pouze sama Unie Bod 9 Václav Klaus: Ústavní smlouvou se v hlasovacích procedurách snižuje váha menších členských států, tedy i České republiky (oproti dnešnímu stavu, vycházejícímu ze smlouvy z Nice). europoslanec Leinen: Ústava zavádí princip dvojí většiny při hlasování: států a občanů. Pro méně lidnaté země obsahuje několik pojistek, kdy nebude rozhodující populační hledisko, ale právě počet zemí. A z celkového počtu pětadvaceti států jich je devatenáct menších a středně velkých. Navíc téměř nikdy při hlasování proti sobě nestojí menší země na jedné straně a velké na druhé, koalice se tvoří podle tématu. Je to proto takový virtuální argument. Můj komentář: Ten argument pana presidenta není virtuální, je založen na tvrdých číslech a faktech. Ano, existují určité pojistky, podle druhu hlasování více či méně efektivní, ale to nic nemění na skutečnosti, že váha menších členských států je v hlasovacích procedurách Unie oproti smlouvě z Nice snížena. Bod 10 Václav Klaus:
I ty oblasti rozhodování, v nichž členským státům i do budoucna zůstane právo veta, mohou být v libovolné chvíli předvedeny pod většinové hlasování (stačí, aby s tím souhlasili prezidenti nebo premiéři zemí EU, tedy bez možnosti toho, aby o tom musely rozhodnout národní parlamenty, o souhlasu občanů ani nemluvě). europoslanec Leinen: Toto je absolutně špatně, je to čistá lež. Sama ústava říká, že se změnou hlasování musejí souhlasit jak všichni šéfové států a vlád, tak národní parlamenty. Pokud se národní parlament vysloví proti, změna není možná. Můj komentář: Ano, a to je jediný případ, kdy je na názor národního parlamentu brán zřetel. Skoro se nabízí myšlenka, že tento jediný úkon byl ponechán v pravomoci národních parlametů aby měl pan poslanec Leinen alespoň jeden argument. I když použit proti argumentu presidenta Klause se míjí účinkem, protože se netýká toho, na co náš president v bodu 10. poukazuje. Týká se pouze změny způsobu hlasování. Kromě jeho stanovisek k jednotlivým bodům presidenta Klause uvádí Lidové noviny ještě tato prohlášení pana Leinena: “Tvrzení Václava Klause, že státy ztratí právo přijímat své vlastní zákony, je absolutní hloupost. Ani český parlament, ani německý Bundestag nepřijdou o svoji roli tvůrce zákona. Unie do celé řady věcí nezasahuje, ponechává široký prostor národním legislativcům a ústava na tom nic nemění. Ústava říká, že unie respektuje identitu svých členských států včetně jejich vnitřního uspořádání, politických a ústavních systémů, a podobně. Unie nemůže změnit vnitřní uspořádání jednotlivých zemí a nic tom nezmění ani ústava. Česko zůstane Českem i po přijetí ústavy.” Státy Evropské unie samozřejmě ztrácí právo přijímat své vlastní zákony. Bude jim pouze v některých případech propůjčeno Unií, tam kde to budee vyhovovat zájmům Unie, a jen do té doby kdy to vyhovuje zájmům Unie. Jakmile Unie přijme jakýkoliv závazný předpis, ať už je to zákon, či jiná, i třeba podzákonná, závazná právní norma Unie, musí být náš zákon přizpůsoben tomu Evropskému předpisu, nebo zrušen. O tom, jak bude ten prostor, který nám Unie “ponechává” široký, bude rozhodovat Unie. A navíc, vzhledem k postavení Evropského parlamentu a jeho pravomocem, to co zde pro zkrácení jmenuji Unií, jsou ve skutečnosti ve většině případů jen nikým nevolení a nikomu odpovědní úředníci Evropské Komise. O tom, jakou váhu má v Nové Evropě národní stát, vypovídá nejlépe to, že v replice plné nepravdivých prohlášení, falešných argumentu a zavádějících obezliček pan poslanec Evropského parlamentu klidně nazve hlavu našeho státu lhářem, aniž se nad tím kdokoliv pozastaví, a jeho podivný a urážlivý “příspěvek do diskuse" o Evropské ústavě převezme a na svých stránkách bez komentáře přetiskne vláda České republiky. (http://www.euroskop.cz) Takto si zřejmě naše vláda představuje diskusi o Evropské ústavě, a takto vypadá “respekt” který nám svým poslušným postojem v Evropské Unii získala. Tomáš Haas 1.3.2005
