ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ. Prohlašuji tímto, že jsem bakalářskou práci na téma Ohlas řeckých lidových písní v dílech

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji tímto, že jsem bakalářskou práci na téma Ohlas řeckých lidových písní v dílech reagujících na druhou světovou válku vypracovala sama, pouze s použitím literatury a pramenů v práci uvedených.

V Brně dne 7. května 2007

2

PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě bych chtěla vyjádřit poděkování vedoucí mé práce Mgr. Nicole Votavové Sumelidisové za věnovaný čas, trpělivost a především za cenné podněty a připomínky.

3

OBSAH:

I. Úvod ……………………………………………………………………………...s. 5 II. Stručná charakteristika historické situace ……………………………………….s. 6 1. Meziválečné období v Řecku ……………………………………………..... s. 6 1.1 Královská diktatura 4. srpna 1936 ……………………………………...s. 7 2. Druhá světová válka ………………………………………………………... s. 7 2.1. Řecko-italská válka ( 1940-1941) …………………………………….. s. 7 2.2. Německá okupace ( 1941 – 1944) ……………………………………..s. 8 3. Situace po druhé světové válce ……………………………………………. s. 8 III. Stručná charakteristika literární tvorby ……………………………………....... s. 9 1. Generace 30. let v Řecku ……………………………………………………s. 9 2. Surrealismus ………………………………………………………………. s. 12 2.1. Řecký surrealismus …………………………………………………... s. 12 3. Poezie během druhé světové války a po ní ………………………………. s. 13 IV. Řecké lidové písně …………………………………………………………... s. 16 1. Miroloja, charondika …………………………………………………….. s. 17 V. Nikos Gatsos …………………………………………………………………. s. 20 1. Amorgos …………………………………………………………………. s. 21 1.1. Amorgos a inspirace řeckou lidovou písní ………………………….. s. 23 1.2. Ohlasy básně Amorgos ……………………………………………… s. 25 VI. Odysseas Elytis ………………………………………………………………. s. 27 1. Asma iroiko ke penthimo ja ton chameno Anthypolochago tis Alvanias ... s. 30 1.1. Asma iroiko ke penthymo ja ton chameno Antypolochago tis Alvanias a inspirace řeckou lidovou písní ……………………………….. s. 32 VII. Závěr ………………………………………………………………………… s. 37 Resumé …………………………………………………………………………… s. 39 Seznam literatury a internetových zdrojů ………………………………………....s. 40

4

I. ÚVOD Řecká folklórní slovesnost, zvláště pak lidová píseň, má pro řecký národ stěžejní význam hlavně díky své mnohaleté tradici. Její nepřetržitý vývoj můžeme sledovat od dob starověku až po konec druhé světové války. V dobách národního útisku a nepříznivé společenské situace čerpali lidé sílu a povzbuzení právě z této tradice. Za tzv. „temná“ období můžeme považovat především tureckou okupaci a téměř celou první polovinu dvacátého století. Hlavním cílem předkládané bakalářské práce je vysledovat vlivy řeckých lidových písní, zvláště smutečních, v dílech bezprostředně reagujících na jednu z nejkrutějších událostí v novodobých dějinách lidstva — na druhou světovou válku. K tomuto účelu jsem si vybrala rozsáhlou báseň Odyssease Elytise Hrdinský žalozpěv o podporučíkovi padlém v Albánii, protože patří k nejkrásnějším protiválečným veršům v moderní řecké poezii, a básnickou skladbu Amorgos Nikose Gatsose, která je díky skvělé kombinaci surrealismu a prvků tradiční lidové písně považována za jedno z nejvýjimečnějších děl řecké surrealistické poezie. Práci jsem rozdělila do sedmi hlavních kapitol. Ve druhé kapitole stručně charakterizuji historickou situaci v Řecku od konce první světové války až po léta těsně následující po druhé světové válce. Tato kapitola je nezbytná pro hlubší pochopení vývojových tendencí v řecké literatuře, kterou se podrobněji zabývám v následující kapitole. Ve třetí kapitole rozebírám především básnickou generaci 30. let a její úlohu v řecké moderní literatuře, v závěru této kapitoly jsem se zaměřila na díla a generaci reagující na druhou světovou válku. Čtvrtou kapitolu věnuji řeckým lidovým písním, její podkapitolu potom písním smutečním. Následuje kapitola o životě Nikose Gatsose, o jeho díle Amorgos a v jejím závěru jsem se pokusila ukázat konkrétní vlivy lidových písní na toto básnické dílo. V šesté kapitole se stejným způsobem věnuji Elytisovi a jeho básnické skladbě Hrdinský žalozpěv. K vypracování své bakalářské práce jsem použila bibliografii, která obecně postihuje řeckou historii a literaturu, především generaci 30. let a surrealistické básníky. Dále pak literaturu o básnících Gatsosovi a Elytisovi a o jejich díle. V neposlední řadě jsem také využila poznámky z přednášek o řecké literatuře 19. a 20. století, o novodobých řeckých dějinách a o řecké folklórní slovesnosti.

5

II. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA HISTORICKÉ SITUACE 1. Meziválečné období v Řecku Meziválečné období (léta 1918–1939) ve světě, až na několik výjimek, bylo charakteristické nejen politickou, ale i ekonomickou a společenskou nestabilitou. Pro Řecko bylo období mezi dvěma světovými válkami, v porovnání se zbytkem Evropy, ještě o něco těžší. Léto roku 1922 totiž znamenalo definitivní porážku řecké Velké myšlenky1). Ta měla katastrofální důsledky zejména pro Maloasijské Řeky žijící v křesťanských čtvrtích Smyrny, ve kterých byly záměrně zakládány požáry. Do 1. října 1922 bylo z tureckého území odvezeno přibližně 120 000 křesťanů a tím byla řecká civilizace existující na maloasijském pobřeží přes dva a půl tisíce let, definitivně zničena. Mírová konvence mezi Tureckem a Řeckem o výměně občanů řecké a turecké národnosti (ve skutečnosti však o výměně muslimů za ortodoxní křesťany) byla podepsána 30. ledna 1923. Na řecké území tehdy přišlo z Turecka, později i z Bulharska, přes 1 300 000 ortodoxních křesťanů. Řecký stát musel s příchodem těchto emigrantů řešit sociální a ekonomické problémy, což se samozřejmě promítlo i do vnitropolitického vývoje Řecka. Dne 25. března 1924 národní shromáždění jednohlasně rozhodlo o zrušení monarchie a o vyhlášení republiky. Po pádu řecké Velké myšlenky narůstala lhostejnost obyvatel ke společensko-politickému dění, které bylo charakteristické neustálou disharmonií a nepřehledností vlád, jenž se u moci nepřetržitě měnily. Jen v letech 1924–1928 zde došlo ke třem volbám, devíti pokusům o státní převrat a ke dvěma vojenským diktaturám. Hospodářská krize v roce 1929 velmi ovlivnila další vývoj řeckého státu. Protože se projevovala snaha o ekonomickou nezávislost na ostatních státech, byla zavedena téměř tyranská vládní opatření vůči pracujícímu lidu. V této době také dosáhlo vrcholu zneužívání zvláštního zákona „Idionymon“2), který umožňoval pronásledovat všechny nepohodlné osoby pouze pro jejich politické přesvědčení. Po zmanipulovaných volbách v roce 1935 se do Řecka opět vrátila monarchie. Obyčejný člověk prožíval v těchto letech zklamání ideálů, krizi v mezilidských vztazích, pesimismus a pocity marnosti. Atmosféru doby vystihla v literatuře tzv. generace 20. let v čele s Kostasem Karyotakisem.

11

Koncepce tzv. Velké myšlenky byla poprvé formulována v roce 1844 a znamenala snahu o obnovení Velkého Řecka s hlavním městem v Konstantinopoli jako dědice a nástupce byzantské říše. I když se intenzita prosazování Velké myšlenky v průběhu staletí měnila, byla až do roku 1922 hlavní tendencí řecké zahraniční politiky. Eleftherios Venizelos nazval Velkou myšlenku „Řeckem pěti moří“. 2 Το Ιδυώνυμο — Zákon o ochraně společenského pořádku zaveden 25. července 1929 venizelistickým režimem. V Řecku platný až do roku 1975.

6

1.1. Královská diktatura 4. srpna 1936 13. dubna 1936 jmenoval král Jiří II. dosavadního ministra války Ioannise Metaxase novým ministerským předsedou. O 12 dní později získal Metaxas důvěru parlamentu a tím si otevřel cestu k realizaci svého konečného cíle — nastolení osobní diktatury v Řecku po vzoru Itálie (netajil se svým obdivem k režimům Hitlera a Mussoliniho). Pod záminkou akutní hrozby bolševického povstání byla 4. srpna 1936 zrušena ustanovení o uplatňování demokratických práv a svobod občanů, byl rozpuštěn parlament a utužena cenzura. Nový diktátor měl na své straně sympatie krále Jiřího II. — proto se pro diktaturu 4. srpna vžil název „královská“3). 2. Druhá světová válka 2.1. Řecko – italská válka ( 1940 –1941) 28. října 19404) v 5:30 ráno (půl hodiny před vypršením ultimáta) italská vojska překročila řecko-albánské hranice. 9. listopadu začal protiútok řeckých sil, které i přes svou naprosto nedostatečnou připravenost a bez jakéhokoliv moderního zásobovacího prostředku získaly od 14. listopadu 1940 nadvládu na válečném poli. Dobyly Konitsu a postupně přenesly válečné operace až na území jižní a jihovýchodní Albánie. Vstoupily do měst Korča, Gjirokaster a Saranda, přiblížily se k nejdůležitějšímu jihoalbánskému přístavu Vlora. To vše během necelého jednoho měsíce. 28. prosince 1940 už řecká vojska držela linii Jadran – Tepeleni – Klisura – Ochrid a na tomto místě zůstala až do zahájení italského protiútoku v březnu roku 1941. Tento protiútok se však po šestnácti dnech zastavil, protože bylo zcela evidentní, že italská vojska nemohou žádným způsobem prolomit linii řeckých sil. Poté, co vyšla najevo schopnost řeckých vojsk udržet albánskou frontu, Anglie změnila své stanovisko o podpoře Řeků a stala se tak jejich hlavním spojencem v boji proti agresorům. Je pochopitelné a zcela přirozené, že tento vývoj událostí Řekům zvýšil důvěru ve vlastní síly, patriotismus a národní hrdost5).

3

Hradečný, P. a kol.: Dějiny Řecka. Praha: NLN, 2004. s. 416 dnes známého jako den Ochi — ministerský předseda Metaxas na vlastní odpovědnost odmítl italské ultimátum o povolení k umístění italských jednotek na řeckém území po dobu války. Den zahájení řeckého boje proti okupaci. 5 Γρίβας K.: Η Ελλάδα στον 20ο αιώνα. Θεσσαλονίκη: Εκδοτική Θεσσαλονίκης, 2005 σ. 86 4

7

2.2. Německá okupace (1941–1944) 6. dubna 1941 Německo napadlo Řecko a Jugoslávii a 20. dubna vojenský velitel řeckých sil Tsolakoglu podepsal definitivní protokol o kapitulaci s Německem. Král Jiří II. i s vládou utekl na Krétu a poté do Egypta. Athény Němcům podlehly 27. dubna 1941 a na Krétu německé vojsko vtrhlo 20. května 1941. Po deseti dnech byla dokončena okupace celého území, přesně dne 29. května 19416). Pro Řecko tím začalo kruté čtyřleté období trojí okupace (Německa, Itálie a Bulharska) 7), ale také jedno z nejsilnějších a nejmasovějších hnutí odporu v podmaněné Evropě, které vzali do svých rukou téměř výhradně komunisté. Rodící se hnutí odporu začalo brzy ztrácet svou živelnou a spontánní formu a dostávalo podobu organizovaného protifašistického ozbrojeného boje. 3. Situace po druhé světové válce 3. prosince 1944 se na náměstí Syntagma v Athénách konalo všelidové shromáždění na protest proti obecné demilitarizaci. Tato událost je považována za začátek druhého kola občanské války8), která s konečnou platností ukončila všechny snahy o smíření na řecké politické scéně. 24 mrtvých demonstrantů zahájilo „představení“ mnoha střetů, ve kterých zaujala nejsilnější pozici národní osvobozenecká armáda ELAS9). V roce 1947 převzaly po Velké Británii „ochrannou ruku“ nad Řeckem Spojené státy americké. Nepokoje však stále probíhaly v horách pevninského Řecka ve třetím kole občanské války mezi lety 1946 až 1949. Ve všech třech kolech zahynulo na 80 000 obyvatel, 20 000 bylo posláno do exilu, především na ostrov Makronissos, nebo šlo do vězení (z nich asi 5 000 bylo popraveno nebo dostalo doživotní trest), 700 000 emigrovalo a 10% muselo změnit domov. Druhá světová i občanská válka zanechaly Řecko v ruinách a v bídě. Celé zde popisované období se neslo ve znamení deziluze už po porážce Velké myšlenky. Řecká společnost by se dala charakterizovat všeobecnou nespokojeností s nedostatky doby, krizí mezilidských vztahů a starostmi o všední lidskou existenci.

6

Hradečný, P. a kol.: c.d. s. 426-430 Moře náš osud: řecká povídka 20. století. Praha: Odeon, 1989 s. 146: „...přišla hrůzná doba. Uprostřed zimy čtyřiadvacátého... Pekárny byly zavřené... Chleba zmizel... V tržnici nebylo ke koupi zhola nic... Všude prázdno a lidé z hladu zdivočeli.“ 8 První kolo občanské války proběhlo kvůli sporům mezi Národně osvobozeneckou frontou a jejími odpůrci a trvalo od října 1943 do února 1944. 9 Εθνικός Λαϊκός Απελευθερωτικός Στρατός 7

8

III. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA LITERÁRNÍ TVORBY V reakci na první světovou válku, hospodářskou krizi ve 30. letech a další události meziválečného období se na světové literární scéně objevily nové umělecké směry, jako jsou například vitalismus, civilismus, futurismus, dadaismus, surrealismus a jiné. Spisovatelé se tak snažili vyrovnat se s tragickými válečnými zkušenostmi, zaměřit se na lásku k vlasti a sjednotit své síly proti rostoucímu vlivu fašismu. Řecko bylo v meziválečném období navíc postiženo tzv. „maloasijskou katastrofou“ a celá společnost se nacházela ve všeobecném úpadku, a to jak po politické, ekonomické, tak i po morální stránce. Tato tzv. generace 20. let se musela s definitivní platností vzdát snů a ideálů svých otců, kteří snili o „Řecku pěti moří“. Verše básníků, kteří v tomto období tvořili, jsou naplněny nostalgií a pesimismem, pocity marnosti a dezorientace. Typickým představitelem básnické generace 20. let byl Kostas Karyotakis, jehož básně jsou ostře ironické, sarkastické, plné hořkosti a myšlenek na smrt. Karyotakis spáchal sebevraždu v roce 1928 a jeho básnický styl byl po jeho smrti napodobován tak intenzivně, že lze v řecké literární historii mluvit o novém literárním proudu — karyotakismu, který se stal módní záležitostí své doby10). Ve 20. letech se pod vlivem VŘSR11) objevují v řecké literatuře také myšlenky marxismu. K socialistickému hnutí se přiklonili básníci Nikiforos Vrettakos, Jannis Ritsos, básník a prozaik Kostas Varnalis a také Nikos Kazantzakis ve své básni Askitiki – Salvatores Dei (Askeze – Spasitelé Boží). 1. Generace 30. let v Řecku Za manifest generace 30. let je považována kniha esejů Elevthero pnevma (Svobodný duch) Jorgose Theotokase, která vyšla v roce 1929. Ve čtyřech kapitolách zde analyzoval současnou ideologickou a literární situaci v Řecku. Podle Theotokase umělci nepřispívají k poválečné obnově státu a Řecko zcela chybí na soudobé evropské kulturní scéně. Kritizoval také nedostatky řecké prózy, kterou považoval za nejslabší článek řecké literatury, přílišné lpění na tradicích, a dokonce zde vystoupil i proti Palamasovi, který byl v té době vnímán jako nejvýznamnější řecký básník, což vedlo k otrockému napodobování jeho tvorby. Východisko z této situace viděl Theotokas v otevření se moderní evropské literatuře, v odpoutání se od minulosti a ve svobodné tvorbě. V oblasti prózy požadoval opuštění ustálené schematičnosti

10 11

Hradečný, P. a kol.: c.d. s. 602 Velká říjnová socialistická revoluce proběhla v Rusku 25. října 1917 (podle juliánského kalendáře).

9

postav a jejich modernější, osobnější pojetí. Byl přesvědčen, že spisovatelé musí svými díly přispívat k řešení společenských problémů12). I když v tomto období sledujeme postupné překonávání symbolismu, který byl v řecké literatuře používán od konce minulého století, stále se ještě objevují někteří básníci, kteří tvoří pod jeho vlivem. Byli jimi například Konstantinos Kavafis, u kterého se vlivy symbolismu objevují především ve filozofické a reflexivní lyrice. Používal rýmovaný jambický nebo uvolněný verš a psal smíšeným jazykem — používal lidový jazyk i katharevusu s mnoha archaickými prvky. Vrchol Kavafisovy básnické činnosti spadá až do období stáří a ohlasu se jeho tvorba dočkala teprve po básníkově smrti13). Zcela odlišnou postavou je básník Anjelos Sikelianos, který od konce 20. let tvořil pod vlivem utopických myšlenek na oživení antických tradic a propagoval tzv. „delfskou myšlenku“14). Ve 30. letech psal především antická dramata, která uváděl v původním prostředí. Z moderních směrů se v Řecku ujal pouze surrealismus, který zde nejvíce přispěl k překonání poválečné krize. Hlavním cílem tohoto literárního směru byla snaha bourat vše minulé a odhalovat nové skutečnosti skryté pod povrchem. K tomuto cíli bylo používáno „automatické psaní“. O surrealismu se zmíním podrobněji v samostatné podkapitole. Generace 30. let zahrnuje básníky, kteří začali tvořit nebo už tvořili v průběhu tohoto desetiletí. Vstup této generace do řecké literatury znamenal její zásadní obrat především díky překonání karyotakismu a díky začátku používání volného verše15). Tento obrat symbolicky vyjádřil Jorgos Seferis v názvu své básnické sbírky Strofi (sloka, ale i „obrat“), která vyšla v roce 1931. Byla ještě napsána formou tradičního verše, ale obsahem sbírky je pozitivní přístup k životu, což bylo vnímáno jako překonání karyotakismu. Hlavními představiteli básnické generace 30. let byli Jorgos Seferis, Odysseas Elytis, Jannis Ritsos, Andreas Embirikos a Nikos Engonopulos, kteří se mimo jiné sdružovali okolo časopisu Ta Nea Grammata16). Elytisovi je dále věnována samostatná kapitola. Jorgos Seferis byl prvním řeckým autorem vyznamenaným Nobelovou cenou. Jeho raná poezie se vyznačuje deziluzí a frustrací pod vlivem karyotakismu. Brzy se však setkává se surrealismem, přijímá moderní pojetí verše a píše také pod vlivem symbolismu (báseň I sterna – Studna). V roce 1935 vydal sbírku básní s názvem Mythistorima (Legenda), ve které se u Seferise poprvé objevil volný verš. Na jeho poezii můžeme sledovat vývoj řecké společnosti od 12

Hradečný, P. a kol.: c.d. s. 604 Borecký, B., Dostálová, R. a kol.: Slovník řeckých spisovatelů. Praha: Leda, 2006 s. 304 14 Δελφική ιδέα — Sikelianos chtěl vytvořit z Delf ekumenické duchovní centrum světa 15 Beaton, R.: Εισαγωγή στη νεότερη ελληνική λογοτεχνία. Αθήνα: Νεφέλη, 1999 σ. 233 16 časopis Ta Nea Grammata začal vycházet v roce 1935 a v posledním letech meziválečného období hrál důležitou roli v rozvoji novořecké poezie. Jeho zakladatelem byl Andreas Karandonis. Časopis vznikl jako reakce na karyotakismus a jako podpora pro revoluční myšlenky v poezii. 13

10

maloasijské katastrofy do poválečných let. Seferisův pohřeb v září 1971 se stal veřejnou demonstrací proti vojenské diktatuře. Jannis Ritsos — ze začátku byla jeho tvorba také ovlivněna karyotakismem, ale už v ní se objevovaly optimistické tóny s odkazem na úspěšný Sovětský svaz. Byl nejvýznamnějším řeckým levicovým básníkem, který tvořil v marxistickém duchu a díky svému politickému přesvědčení byl často internován a vězněn v koncentračních táborech, převážně na řeckém ostrově Makronisos. V roce 1936 tajně vyšla jeho báseň Epitafios (Epitaf), která byla napsána v duchu starých řeckých smutečních písní. Od téhož roku začal používat volný verš a hledat inspiraci v lidové slovesnosti17). V období diktatury byl nucen psát v jinotajích a přiblížil se tak symbolismu. Ve své básni Romiosyni (Řectví, 1945) čerpá opět z lidových písní a oslavuje zde boj jednotného řeckého národa proti okupantům. Ritsos patří k nejvíce překládaným řeckým básníkům. Andreas Embirikos byl prvním čistě surrealistickým básníkem. Studoval filozofii a psychoanalýzu v Paříži, kde se seznámil s André Bretonem. Svou sbírkou Ypsikaminos (Vysoká pec) uvedl v roce 1935 na řeckou scénu surrealismus. Tato sbírka však vzbudila pohoršení a její výtisky byly ihned rozebrány. Na počátku své tvorby se Embirikos nesetkal s příznivými ohlasy, jelikož byl surrealismus v jeho podání byl příliš radikální a řecká scéna na něj ještě nebyla plně připravená. Přesto v surrealistické tvorbě pokračoval sbírkou Endochora (Zázemí, 1945). Nikos Engonopulos byl básníkem i malířem. Spolu s Embirikosem je „pravověrným“ zastáncem surrealismu. Roku 1938 vydal svou první básnickou sbírku Min omilite is ton odigon (Nemluvte s řidičem), která je plná symbolů a volných asociací, jež mnohdy vedou až k nesrozumitelnosti. Tato báseň vzbudila ještě větší odpor veřejnosti než Ypsikaminos Embirikose. Za okupace, v roce 1944, napsal báseň Bolivar, ve které čerpá z řecké lidové tradice a kde postava jihoamerického revolucionáře symbolicky splývá s řeckými bojovníky za svobodu od bojů v roce 1821 až po odboj za druhé světové války. Báseň byla velmi příznivě přijata a patří mezi nejlepší díla řeckého modernismu18). „V období mezi dvěma válkami dosáhla moderní řecká poezie zatím svého vrcholu. Svérázným půvabem vynikají zejména díla těch básníků, kteří dokázali spojit řecké lidové tradice s vývojem současné evropské poezie.“19)

17

Borecký, B., Dostálová, R. a kol.: c.d. s. 465 Tamtéž s. 176 19 Tamtéž s. 55 18

11

2. Surrealismus Jde o avantgardní umělecký směr 20. a 30. let 20. století založený na snaze spontánně a bez rozumové kontroly vypovědět o tom, co se děje v lidském podvědomí. Usiluje vynášet na světlo světa vše, co je v jeho hloubi — představy, sny — a bezprostředně je zaznamenávat v podobě tzv. automatického textu metodou „automatického psaní“20). Slova ‚umělecký směr‘ nejsou plně vystihující, neboť surrealismus znamená také životní styl. Surrealisté odmítají logiku, chtějí plně osvobodit lidskou fantazii, odmítají dosavadní umění a z předchůdců uznávají pouze „prokleté básníky“. Surrealismus se inspiruje psychoanalýzou Sigmunda Freuda, popsanou zejména v jeho dílech Výklad snů (1900) a Úvod do psychoanalýzy (1910)21). Surrealistická literatura se snažila být jen přepisem podvědomí, což většinou vedlo k nesrozumitelnosti. Tyto básně se ve většině případech nerýmují. Ohlas surrealismu ve světě byl ve dvacátých letech velmi silný, s nástupem fašismu byl však značně oslaben a od konce třicátých let se většina členů hnutí začala surrealismu vzdalovat. 2.1. Řecký surrealismus V Řecku se nevytvořilo surrealistické hnutí jako jasně definovaná skupina, ale surrealistický manifest André Bretona22), i když téměř o deset let později, působil i zde na tvorbu řady básníků, ale i výtvarných umělců generace 30. let. Řecký surrealismus byl na rozdíl od jeho francouzských vzorů revoluční především v oblasti literární, nikoliv v oblasti politické. Jeho představitelé převážně psali v období Metaxasovy diktatury.23) Významný přínos pro rozšíření surrealismu na řecké umělecké scéně měl článek o surrealistických metodách od Dimitriose Mendzelose, který byl publikován v roce 1931. Poté začaly vycházet i překlady evropských surrealistů do řečtiny. První řeckou surrealistickou básnickou sbírkou byla již zmíněná Ypsikaminos (Vysoká pec), jejímž autorem byl Andreas Embirikos. Sbírku tvoří velmi krátké básně uspořádané do tří syntaktických celků. Embirikos nepoužívá žádná interpunkční znaménka, navíc slova zde získávají svůj vlastní význam a jsou na kontextu nezávislá. Zároveň se však nevzdává syntaktické stavby básně, tzn. že věta po syntaktické stránce funguje správně, avšak významově nedává smysl. Obsah této sbírky se nepodobal žádnému zavedenému uměleckému způsobu 20

Tarábková M.: Odmaturuj z literatury. Brno: 2002 s. 94. „Automatické psaní u známých autorů nikdy nebylo skutečně automatické. A i kdyby známí básníci psali tímto stylem, nepoužili jej ve svých známých básních.“ 21 Tamtéž s. 94 22 André Breton vydal svůj první Manifest surrealismu v roce 1924, ve kterém definoval surrealismus jako čistý psychický automatismus. 23 Hradečný P. a kol.: c.d. s. 610

12

projevu ani jakémukoliv způsobu vyjadřování — neměl žádnou logiku. Reakce společnosti byla různá — od úžasu a překvapení až po výsměch a pobouření. Ve sbírce Endochora (Zázemí) už Embirikos vrátil slovům jejich původní význam a více použil lidový jazyk. Pro Engonopulosovy surrealistické básně je charakteristické, že sice mají logickou strukturu, ale jsou plné absurdních spojení, která básník čerpá ze své fantazie. V básni Bolivar, kde je surrealismus spojen s prvky lidové tradice, můžeme sledovat „jiný“ surrealismus — protifašistický a protiválečný, často se zde objevuje ostrov Hydra jako symbol svobody a také jména řeckých hrdinů a bojovníků za svobodu. Báseň byla příznivě přijata především mladou generací a od jejího vydání začala veřejnost k jeho dílu přistupovat pozitivněji. Básníci Engonopulos a Embirikos jsou ortodoxními stoupenci surrealismu. Ve své poezii uplatňovali občas i archaizující jazykové prostředky (katharevusu) a obohacovali tak svůj básnický jazyk o tragickou a vážnou vznešenost. Pro Engonopulose bylo použití této jazykové formy přirozené, jelikož tímto originálním jazykem vycházejícím z prostředí Fanariotů24), běžně hovořil již od dětství. U Embirikose však není doposud užití katharevusy zcela jasně vysvětleno. Podle některých literárních teoretiků se může jednat o záměrnou ironii nebo o záměrné zdůraznění jednotlivých slov. Podle Maria Vittiho používá Embirikos katharevusu, když se projevuje jako „pravověrný“ surrealista, naopak když je více básníkem, volí jazyk lidový. Odysseas Elytis byl surrealismem ovlivněn pouze v začátcích své tvorby, ale v dalších obdobích na tento směr navazuje v podobě užití volného verše a čerpá z něj inspiraci. V meziválečném období se literatura začíná inspirovat lidovou tradicí, ve které hledala oporu jak pro jednotlivce, tak i pro celý národ. Někteří řečtí surrealisté (Gatsos, Sachturis a Valaoritis) se inspirovali španělským básníkem F. G. Lorcou a jeho mistrným spojením španělské folklorní tradice s moderní poezií, které přizpůsobili poezii řecké. I když není tato kombinace na první pohled zřetelná, lidová tradice v této době splynula se surrealismem a v průběhu druhé světové války byl tento vztah dále utužován.25) Surrealismus byl na řecké literární scéně (na rozdíl od francouzské) používán mnohem intenzivněji i po válce a to především díky jeho spojení s prvky řecké lidové tradice. 3. Poezie během druhé světové války a po ní Těžké období okupace a válečných let neznamenalo v Řecku stagnaci literární tvorby. Národ věřil v osvobození a konečné vítězství a hledal posilu v literatuře a národní historii.

24

Fanarioté pocházeli z konstantinopolské čtvrti Fanar a byli příslušníky zdejší ortodoxní aristokracie. Engonopulos prožil své dětství právě v Konstantinopoli. 25 Beaton, R.: c.d. σ. 247

13

Generace 40. let se v chaosu a bezvýchodnosti okupačních let často nostalgicky vracela k pramenům řeckého života, k jeho venkovu, moři, ostrovům, horám, slunci a přírodě. „Anjelos Sikelianos se až do druhé světové války nezajímal o pokrokové myšlenky, teprve až italská invaze do Řecka a hrdinný odpor řeckého lidu jej vytrhly z jeho velkořeckých myšlenek. Účastnil se národního odboje a stal se jeho opěvovatelem.“26) Reakcí na politické události bylo drama Sibyla z roku 1940, v létě roku 1942 napsal pět básní, ve kterých použil jako hlavní hrdiny Krista, Daidala a Digenise Akritase. Jorgos Seferis po vpádu německých vojsk odešel s vládou svobodného Řecka na Krétu a poté do egyptské Alexandrie. Za války vyšla jeho básnická sbírka Imerolojo katastromatos A' (Palubní deník I.), ve které naráží na politickou nesvobodu a hrozbu blížící se války. V exilu napsal pokračování s názvem Palubní deník II., ve kterém básník vystupuje jako Odysseus. Odloučení od vlasti nesl velmi těžko. Jannis Ritsos napsal v době okupace básnickou sbírku Palia mazurka se rythmo vrochis (Stará mazurka v rytmu deště) a Dokimasia (Zkouška), v nichž popsal utrpení a bolest řeckého lidu. Nikos Engonopulos a Odysseas Elytis byli přímými účastníky bojů na albánské frontě, což ovlivnilo jejich pozdější tvorbu. Básník Kostis Palamas zemřel v roce 1943 a jeho pohřeb se stal tichým protestem proti německé okupaci. Poválečná literární tvorba je ovlivněna traumatizujícími zážitky z druhé světové války. Verše nastupující poválečné generace jsou plné smutku, depresí, pesimismu a zklamaných nadějí. Básníci píší především politicky angažovanou poezii. Objevují se však i opačné tendence, kdy protestem proti válečné krutosti je patetická oslava hrdinství a statečnosti. Těsně po druhé světové válce vznikla významná díla básníků generace 30. let jako přímá reakce na hrůzné válečné zkušenosti. Tato díla jsou většinou inspirována řeckou lidovou slovesností. V roce 1944 byla vydána báseň Bolivar Nikose Engonopulose a sbírka básní Ilios o Protos (Slunce První) Odyssease Elytise. V roce 1945 vyšly básně: Asma iroiko ke penthimo ja ton chameno Anthypolochago tis Alvanias (Hrdinský žalozpěv o podporučíkovi padlém v Albánii) Odyssease Elytise, básnická skladba Romiosyni (Řectví) Jannise Ritsose a sbírka Endochora (Zázemí) Andrease Embirikose. V roce 1947 sbírka Kichli (Drozd) Jorgose Seferise a Elytisova básnická sbírka Kalosyni stis lykopories (Dobro na vlčí stezce). Část poválečné básnické generace byla ovlivněna surrealismem, část Seferisem. Politicky angažovaní básníci se ve svých dílech vyrovnávají jak s okupací, tak i se ztrátou levicových ideálů, za něž bojovali v občanské válce. 26

Borecký, B., Dostálová, R. a kol.: c.d. s. 482

14

Řecká poválečná literatura je charakteristická „vyzrálostí“ básníků, kteří byli ve 30. letech považováni za novátory. Současně na literární scénu vstupují další spisovatelé, tzv. „nové hlasy“, kteří se ozývali již od konce války. Mnozí spisovatelé během válek zemřeli, mnozí se naopak z literární scény stáhli, protože nedokázali překonat hrůzné zážitky z předešlého desetiletí.27)

27

Beaton, R.: c.d. σ. 255

15

IV. ŘECKÉ LIDOVÉ PÍSNĚ Lidová píseň má v Řecku dávné tradice, které lze sledovat od starověku přes středověk téměř až po současnou dobu. Doklady o životnosti lidové tvořivosti v Řecku pocházejí ještě z období druhé světové války, kdy například na Krétě vznikaly hrdinské písně o boji proti německé okupaci. Řecký folklór tudíž patří mezi významné doklady o kontinuitě řecké kultury.28) V řeckých dějinách bylo období mezi lety 1453 až 1830 označováno jako období turecké nadvlády, která znamenala těžkou ránu pro rozvoj novořecké kultury, bylo to skutečné období „temna“. V těchto bezmála čtyřech stoletích převažovala v Řecku tzv. tradiční „lidová“ společnost (jednalo se především o vrstvy žijící na vesnicích), která hledala inspiraci pro svou zábavu zejména v přírodě. Život tohoto obyčejného Řeka doprovázely písně, v nichž dával výraz svým radostem i starostem. Písně byly přímo závislé na církevních svátcích (nejvýznamnějším z nich byly Velikonoce), také na významných událostech všedního života a zaznamenávaly i významné historické události nebo tragické osudy obyčejných lidí v protitureckých bojích. Zvláště v tomto období „turkokracie“ nebyly způsoby oslav ovlivněny žádnými moderními proudy, proto přetrvávaly v tradiční podobě, v níž byly předávány z generace na generaci. Jakémukoliv vývoji totiž bránily přísné kontroly tureckých okupantů, které nedovolovaly sebemenší odchylku od povoleného normálu. Tato situace mnohdy vedla k užívání symbolických znaků, jejichž význam znaly pouze zasvěcené osoby. Po osvobození Řecka od turecké nadvlády se vývoj společnosti samozřejmě změnil, ale i přesto si řecký národ zachoval jedno z nejintenzivnějších vnímání lidových tradic a inspiroval se jimi až do období druhé světové války. Obecně lze řeckou lidovou píseň rozdělit do tří základních skupin: •

písně související s každodenním životem prostého člověka — milostné, pracovní, svatební, smuteční, ukolébavky, obřadní písně k různým svátkům a ročním dobám;

•

písně s náměty historickými, zvláště pak akritika a z období turecké nadvlády písně zbojnické, tzv. kleftika;

•

lyricko-epické písně s romantickými nebo pohádkovými náměty, mezi něž patří zejména balady.29) D. Lukatos sledoval aspekty tvorby lidové slovesnosti z pohledu uspokojení základních

potřeb obyčejného člověka. Tyto potřeby rozdělil do těchto pěti skupin: psychická, citová, duchovní, politická a sexuální. Ke každému druhu se váže množství lidových písní, rozmanité projevy a zvyky.30) 28

Borecký, B. , Dostálová, R. a kol.: c.d. s. 422 Tamtéž s. 422 30 převzato z článku PhDr. Chrysuly Manοu Το δημοτικό τραγούδι 29

16

Řecký národ už od starověku uctíval lidskou krásu a mladost, což je všeobecně známé. K tomuto uctívání mu slouží velmi významným způsobem příroda — lidská krása má v lidových písních půvaby převzaté z přírodního světa. Milované osoby — především mladé dívky, ale i chlapci — jsou obvykle přirovnávány ke květinám, stromům, ptákům, Slunci, Jitřence, Měsíci atd. Lid tak oslavuje ty, které miluje, prostřednictvím hymnů na přírodu. V lidových písních také můžeme vypozorovat, jak všechno živé (stromy, koně, ptáci…) i neživé (hory, kameny, moře…) mluví, prožívá trápení i radosti a je právoplatným činitelem děje stejně jako člověk. Hlavním znakem lidové písně je anonymní autorství. Lidová slovesnost je dílem širokých lidových vrstev a tím dokonale vystihuje ducha celého národa nebo její místní části, ve které vznikla. Slovo řeckých lidových písní je prosté, obvykle se vyhýbá četným a zbytečným adjektivům a dává přednost verbům a substantivům. Další charakteristickou vlastností především řeckých lidových písní je její nedílné propojení s hudbou a tancem. Velmi často se objevují básnické prvky jako opakování slov nebo veršů za účelem zdůraznění nebo vysvětlení významu první části verše. Dále sledujeme používání stereotypních frází, básnických přívlastků, personifikací, rýmů, refrénů atd. Nejobvyklejším veršem lidové písně je tzv. politický verš, to znamená patnáctislabičný jambický verš s césurou po osmé slabice, a zakončený zpravidla rýmem.31) 1. Miroloja, charondika Miroloja jsou smuteční písně zpívané na pohřbech milovaných osob. Charondika, písně s dějem, vyprávějí o boji s Charónem a o smutném životě v podsvětí. Miroloja a charondika jsou hluboce zakořeněna v minulosti a jsou známá již z doby Homéra (např. nářek nad padlým Hektorem). I přesto, že antičtí Řekové věřili v posmrtný život lidské duše a život v podsvětí, byla smrt stále vnímána jako čistá podoba zla. Tradice smutečních písní pokračovala přes přijetí křesťanství, během byzantského období a svého vrcholu dosáhla v post-byzantských dobách. Smrt hraje v životě každého člověka jednu z nejdůležitějších rolí, proto je smrti, jejímu vzdorování a její mytologii přidělena jedna z nejvýznamnějších kategorií lidových písní.32) V podstatě existují jen dvě roviny vnímání smrti. Jednou z nich je realistická myšlenka, která vede ke zpochybnění zažitých mýtů o smrti jako o absolutním zlu. Na druhé straně je tato skutečnost

vnímána

jako

bezpráví,

neoprávněnost,

hříšnost,

amorálnost,

nespravedlnost atd. Tento pohled na smrt je zároveň častější.33)

31

Borecký, B., Dostálová, R. a kol.: c.d. s. 438 Saunier, G.: Ελληνικά δημοτικά τραγούδια - Τα μοιρολογία. Αθήνα: Νεφέλη, 1999 σ. 9 33 Tamtéž σ. 12-13 32

17

zločinnost,

Miroloja jsou zpívána během různých fází posmrtného obřadu — nad zemřelým, v průběhu pohřbu a pohřební hostiny i později během zádušních mší.34) Improvizace zde hraje důležitou roli, projevuje se buď přizpůsobením a spojením již zavedených témat pro konkrétního mrtvého, nebo spontánním vytvořením nového nářku na základě známých motivů a prvků jednotlivých smutečních písní. Jakékoliv samostatné tvůrčí projevy jsou však minimálním jevem, plačky pouze vyberou tradiční píseň, se kterou budou nad mrtvým bědovat, a jeho jméno doplní na místa k tomu určená. Nejvýznamnějším znakem smutečních písní je totiž přítomnost již zmíněných ustálených témat a motivů, které jsou předávány z generace na generaci.35) Miroloja mají těsný vztah k ostatním lidovým písním, hlavně ke svatebním a písním o nedobrovolném odchodu do ciziny. Tyto tři okolnosti — smrt, svatba a emigrace — totiž obsahují stejný motiv odloučení a ztráty člena rodiny. Ve svatbě a ve smrti existuje také společný mytologický základ používaný už ve starověku. S ostatními kategoriemi lidových písní jsou vzájemné vztahy pouze velmi volné.36) Ve smutečních písních je často používána alegorie stromu. Symbolem mladého mrtvého muže je cypřiš nebo také karafiát. Platany značí stín, cypřiš lesk a eleganci. Dalším příkladem je jabloň, která v erotických a svatebních písních znázorňuje především mladou dívku nebo nevěstu, ve smutečních písních však znamená ztrátu ekonomického prospěchu, který nebožtík přinášel své rodině.37) V mnoha písních se objevují ptáci jako přímí účastníci lidské bolesti. Neexistuje zde ani nejmenší naděje na zmrtvýchvstání,38) mladého člověka by mohl probudit pouze zpěv ptáků.39) Účast přírody ve smutečních písních není jen sentimentální, romantický motiv nebo řečnický prostředek, ale je to projev solidárnosti s utrpením člověka.40) Zvláštní postavou, která přežívá z dob starověku, je převozník mrtvých do podsvětí — Charón, který se v novořeckém pojetí stává podsvětím samotným. V představách lidí vystupuje jako bytost obrovského vzrůstu. Je nezkrotný a neoblomný. Mnohdy je černě oděný a cválá na koni, za kterým vleče mrtvé. Díky představě Charóna jako jezdce na koni se rakvi také říká „dřevěný kůň“ a někdy je jako kůň zdobena.41) Jedním z dalších přežitků z dob starověku je výskyt tří řek — řek Hádu, které oddělují říši mrtvých od říše živých.42) Mytickou roli zde hraje také had, kterého Charón posílá pro mrtvého místo sebe.43) V některých písních mrtvý žádá svou

34

Saunier, G. c.d. σ. 9 Tamtéž σ. 10 36 Tamtéž σ. 14-15 37 Tamtéž σ. 61 38 Tamtéž σ. 192 39 Tamtéž σ. 194 40 Tamtéž σ. 111 41 Tamtéž σ. 26 42 Tamtéž σ. 60 43 Tamtéž σ. 224 35

18

matku, aby mu dala dary pro Charóna jako vykoupení pro cestu zpět domů. 44) Vládce podsvětí je však neúprosný a hluchý k prosbám mrtvých. Jednoduše je považován za pachatele všeho zlého a za ukrutného tyrana. Vnímání Hádu jako „černé země“ je čistě novořecké.45) Symbolem smrti může být také měsíc květen (Charón, Charóntissa = o Mais, i Maissa).46) Chápání smrti ve smutečních písních dosahuje filozofické úrovně v oblastech, jako jsou nespravedlnost a neoprávněnost smrti, vina a odpovědnost. Smuteční písně jsou svým obsahem realistické a rozvíjí se v nich z velké části novořecká mytologie o smrti.47)

44

Tamtéž σ. 190 Tamtéž σ. 138 46 Tamtéž σ. 362 47 Tamtéž σ. 21 45

19

V. NIKOS GATSOS Nikos Gatsos se narodil 8. prosince roku 191148) v Arkádii, ve městě Chania Frankovrisis, kde dokončil základní školu. Gymnázium vystudoval v Tripoli. Zde se seznámil s teoretickými pracemi o literatuře a také s metodami samostudia cizích jazyků. Na Filozofické fakultě Athénské univerzity studoval literaturu, filosofii a historii. Již na začátku svých vysokoškolských studií uměl dobře anglicky a francouzsky, věnoval se studiu Palamase, Solomose, lidových písní i moderních směrů v evropské poezii. Své první básně, které byly krátké a byly napsány v tradičním řádu slok, rýmů a veršů, publikoval v časopisech Nea Estia roku 1931-1932 a Rythmos v roce 1933. V průběhu 30. let psal především vědecké práce a také literárně-kritické studie do časopisů Makedonikes Imeres, Rythmos a Nea Grammata (Mladá literatura). V prosinci roku 1943 vydalo nakladatelství Aetos jeho básnickou skladbu s názvem Amorgos o dvaceti stranách. I když byla tato báseň jeho jediným dílem, je považována za jedno z nejvýjimečnějších poetických děl řeckého surrealismu vůbec. První vydání sice vyvolalo nelibost kritiky, ale velmi brzy, v roce 1947, se situace obrátila a básnické dílo Amorgos bylo příznivě přijato řeckými i zahraničními kritiky a získalo si místo mezi vrcholovými díly řecké poezie. Báseň vyšla znovu v letech 1963, 1969 a 1987, od té doby básník napsal pouze tři básně a také mnoho studií a článků o poezii. Nikos Gatsos je více známý svou překladatelskou činností. Díky svým dobrým znalostem angličtiny, francouzštiny a španělštiny se zabýval překlady poezie a divadelních her spisovatelů a dramatiků, jakými byli například: Federico García Lorca49), Alexandre O´Neill, August Strindberg, Lope de Vega, Jean Genet a Tennessee Williams. Pracoval zejména pro Národní divadlo, Divadlo umění a Lidové divadlo. Na konci války spolupracoval se státním rozhlasem jako režisér a tuto práci vykonával především kvůli existenčním důvodům. Poté, co Manos Chatzidakis zhudebnil jeho báseň Amorgos, čímž se ihned stala populární, začal psát texty ke zhudebnění a tím započal svou zářivou kariéru textaře současných řeckých písní. Jako básník spolupracoval s časopisy Nea Estia, Tram, Makedonikes Imeres, Mikro tetradio, Nea Grammata, Filologika chronika, Rythmos a Kallitechnika Nea. 48

údaje o básníkově narození se liší. Srov. Wikipedia [online] [cit. 3. května 2007] Dostupný z WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/Nikos_Gatsos; Geocities [online] [cit. 3. května 2007] Dostupný z WWW: http://www.geocities.com/mariakou1/nikos_gatsosenglish.htm; Πολίτης, Λ.: Ιστορία της νεοελληνικής λογοτεχνίας. Aθήνα: Μορφωτικό Ιδρυμα Εθνικής Τράπεζης, 2004 σ. 301; Borecký, B., Dostálová, R. a kol.: c.d. s. 216 49 Federico García Loca: 1989-1936, španělský básník a dramatik. Jeho tvorba je ovlivněna především andaluským folklórem, dále je z jeho díla patrný i vliv surrealismu. Jeho kombinace avantgardních prvků s lidovou slovesností jižního Španělska-Andalusie je ojedinělá. Avšak španělský surrealismus je vždy racionální, nikdy nepřijal „automatické psaní“.

20

Asi nejznámější jsou však Gatsosovy texty, které psal pro skladatele populárních písní. Ze začátku spolupracoval s Manosem Chatzidakisem, později jeho básně zhudebnili i ostatní významní skladatelé jako Mikos Theodorakis, Stavros Xarchakos, Lukianos Kelaidonis, Mutsis, Chalaris a další. Z jeho textů vybírám například Pires to megalo dromo, Tis jis to chrysafi, Mia glossa mia patrida... Pro vysokou kvalitu a bohatost básnické tvorby považujeme dnes Nikose Gatsose za vrcholného básníka, jehož verše zůstanou především díky zhudebnění Chatzidakise nezapomenutelné. Hlavním Gatsosovým přínosem nové řecké literatuře je jeho dovednost spojit surrealismus s tradičními motivy a s jazykem řecké lidové poezie50). I během krutého období fašistické okupace, v roce 1943, neopomenul zdůraznit naději na jiný, lepší svět. Jeho filozofické smýšlení bylo ovlivněno Herakleitovým učením o vědecké změně, o čemž svědčí i úvodní verš básně Amorgos (Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské duše. HERAKLEITOS. Zlomek B 107 ze Sexta)51). Nikos Gatsos zemřel 12. května 1992 v Athénách. 1. Amorgos Tato báseň vznikla v době fašistické okupace, kdy už se zdálo, že surrealismus ve své čisté podobě byl překonán spolu s prvním vydáním Elytisovy básně Ilios o Protos v roce 1943. Říká se, že Gatsos napsal tuto značně dlouhou báseň během jediné noci. Při její tvorbě používal surrealistickou metodu „automatického psaní“. Báseň Amorgos přinesla do řecké literární tvorby jedno velké novum — Gatsos totiž dokázal spojit motivy lidové písně s moderní poezií odpoutanou od tradičních a svazujících pravidel a vytvořil tak svůj vlastní styl, ve kterém převládalo napětí a originalita. Tyto zcela nové kombinace, které se objevily v básni Amorgos popsal Linos Politis slovy: „Jako kdyby tím otvíraly [tyto nově použité kombinace] proudy, které moderní básníci nechali uzavřeny a které teď blahodárně zavlažovaly moderní poezii“.52) Tasos Lignadis ve své studii věnované Gatsosovi a básni Amorgos charakterizoval jeho surrealistickou tvorbu takto: „Jestliže surrealismus z velké části „přemýšlí“ a „vyjadřuje se“ pomocí symbolů, Gatsos přemýšlel a vyjadřoval se pouze pomocí symbolů.“53) Jak vyplývá z definice surrealismu uvedené výše, představivost hraje nejdůležitější roli v „automatickém psaní“.

50

Nikos Gatsos nebyl první, kdo se pokoušel spojit surrealismus s prvky lidové písně. Před ním to zkoušel už Jorgos Sarandaris, který svými verši ovlivnil Elytise. 51 Zlomky předsokratovských myslitelů. Vybral a přeložil Svoboda, K. Praha: ČAV, 1944 s. 28 52 Πολίτης, Λ.: c.d. σ. 301: „Σαν να άνοιγαν ρεύματα που οι νέοι ποιητές τα είχαν αποκλείσει και πότιζαν τώρα ευεργετικά τη νέα ποίηση.“ 53 Λιγνάδης, Τ.: Διπλή επίσκεψη σε μια ηλικία και σ' ένα ποιητή. Ένα βιβλίο για τον Νίκο Γκάτςο. σ. 87

21

Báseň můžeme rozdělit do šesti částí. Neobjevuje se v nich však žádná hlavní myšlenka, která by vynikala. První část je napsána metodou „automatického psaní“ a ukazuje nám básníkovo vnímání německé okupace. Druhá část podává stoický pohled na život a jsou zde použity také motivy lásky. Ve třetí části se objevuje silné zoufalství a zůstává jen malý paprsek naděje na svobodný život. Na rozdíl od všech ostatních částí, které byly napsány ve verších, zvolil Gatsos pro čtvrtou část prózu a projevil zde touhu po svobodě a zbavení se zármutku. Poslední část básně začíná erotickými, pokračuje heroickými a končí opět erotickými motivy. Báseň je psána převážně v hovorovém jazyce, který je charakteristický pro lidovou píseň. Ovšem kromě páté části, ve které básník záměrně použil katharevusu a archaizující syntax, aby tímto způsobem poukázal na používání dvou různých jazykových forem v současné řecké literatuře. Náhle tak popřel rytmus lidové písně, tzn. že porušil patnáctislabičný jambický verš, který až doposud sledoval. Dalším důvodem pro použití katharevusy bylo ironické zesměšnění lidské existence.54) Kvůli kombinaci těchto dvou jazykových forem bývá Gatsos často srovnáván se svými vrstevníky Embirikosem a Engonopulosem (o použití katharevusy v jejich dílech jsem se zmínila podrobněji výše). Na rozdíl od nich však Gatsos od sebe tyto dvě formy přísně odděloval. Amorgos lze chápat ve dvou rovinách. Báseň je plná motivů světla, barev a důstojnosti, avšak po hlubším prozkoumání použitých symbolů můžeme odhalit její skrytý význam, kterým byl protest proti německé okupaci. Text je plný přerušování, skoků, odmlk, kombinací… a to vše bez jakéhokoli logického sledu.55) Stejně tak se dá ve dvou rovinách chápat i Gatsosova nerozlučitelná dvojice — Láska a Smrt (tento pár je nedílnou součástí všech jeho básní i písní).56) Amorgos je obrazem současného typického řeckého venkova, jeho prostoru, pocitů, mýtů i duše. Že tehdejší řecký venkov byl především zemědělského charakteru, dokazuje i počet použitých slov: ze světa rostlin se zde objevuje 63 slov, ptáci jsou zastoupeni 21 slovy, jiná zvířata a hmyz 25 slovy, pro jména a názvy využívá 23 slov, pro nástroje zemědělského použití 31 slov atd.57) Tato hluboce tajemná a přitažlivá báseň je pojmenována podle řeckého ostrova, který však Gatsos nikdy nenavštívil. Ve skutečnosti totiž Amorgos se svými stromy, horami a nebem žádný konkrétní ostrov nepředstavuje, jedná se pouze o snovou představu, o stav básníkova ducha.58) Báseň má své magické kouzlo hlavně díky tématu ztráty a naděje — je lyrická i 54

Tamtéž σ. 137-138 Tamtéž σ. 88 56 Tamtéž σ. 91 57 Tamtéž σ. 102 58 Tamtéž σ. 91-92 55

22

erotická, někdy slavnostní, někdy krutá. Ale především je to jedinečná kombinace surrealismu, symbolismu a lidového folklóru. Tato básnická skladba byla velmi obdivována laureáty Nobelovy ceny Odysseasem Elytisem a Jorgosem Seferisem a měla velký vliv na poválečnou generaci v řecké poezii. Nicméně po jejím prvním vydání v roce 1943, přestal Gatsos z nám neznámých důvodů skládat své vlastní básně a věnoval se překladům především F. G. Lorcy a později psaní textů pro skladatele populárních písní, které jej proslavily. 1.1. Amorgos a inspirace řeckou lidovou písní Z formálního hlediska je báseň Amorgos napsána patnáctislabičným jambickým veršem, který je typický pro lidovou píseň. Objevují se i další typické prostředky řecké lidové písně, jako je opakování slov (και μη, όπως, έτσι, όταν, μόνο, είδε, ξέρω, φτάνει…), rýmy (όνομά του – φωλιά του, σώμα – χώμα...), opakování prvních poloveršů, refrén (Στου πικραμένου την αυλή […]59) — tento refrén se objevuje v šesti verších třetí části). Část básně je inspirována písněmi o Charónovi. Svou formou i obsahem sleduje miroloja. Zápas se smrtí není nic příjemného, neodráží se v něm každodenní, obyčejný úsměv, slzy a radost. Představa tohoto zápasu je tvrdá, strašlivá a děsivá a je úzce spojována s tancem smrti. Během druhé světové války a za německé okupace dostaly představy tohoto zápasu konkrétnější obrysy. Můžeme s trochou nadsázky říci, že lidé každý den prožívali svůj zápas s Charónem. •

Οι κουκουβάγιες ουρλιάζουνε κι οι πεθαμένες καλογριές σηκώνουνται να χορέψουν Sovy křičí a mrtvé nevěsty Kristovy vstávají, aby si zatančily

•

Όταν ρουφάει η κόλαση τον αφρισμένο μόχθο των χειμάρρων Když peklo pohlcuje běsnící námahu vod

•

Mόνο ένα βράδυ του Mαγιού πέρασε ένας αγέρας / Mα είταν αγέρας κι έφυγε κορυδαλλός κι εχάθη Pouze jedním květnovým večerem provanul vítr / Ale byl to vítr a skřivan zmizel a ztratil se

•

Γιατί κι εσύ θα 'χεις χαθεί κι η ομορφιά σου θα 'χει γεράσει Protože i ty budeš ztracen a tvoje krása pomine

•

Έχει παγώσει το μυαλό κι έχει η καρδιά πετρώσει Rozum se proměnil v led a srdce zkamenělo

59

Na dvoře zatrpklého […]

23

•

Eίταν του Mάη το πρόσωπο του φεγγαριού η ασπράδα / Ένα περπάτημα ελαφρύ σα σκίρτημα του κάμπου / Ένα φιλί της θάλασσας της αφροστολισμένης. Byla to květnová tvář, čistota měsíce / Lehká chůze jako výskot pláně / Polibek pěnou ozdobeného moře Inspiraci milostnými písněmi používá jako gesta lásky pro útěchu duše. Objevují se

motivy lidského mládí a půvabu, nerozlučně spjaté s motivem věčně krásné přírody. •

Πόσο πολύ σε αγάπησα εγώ μονάχα το ξέρω Jak moc jsem tě miloval, vím jen já sám

•

Οι φουντουκιές πάνε κρυφά κι ανταμώνουνται Lískové keře tajně jdou a slučují se

•

Ένα κορίτσι αμάραντο σα μυγδαλιάς κλωνάρι Dívka nevadnoucí jako ratolest mandloně

•

[…] τα μάτια μιας αγαπητικιάς σαν εφηβικό φεγγάρι […] oči jedné milenky jako jinošský měsíc

•

[…] το μεθύσι της ομορφιάς τίποτε διαφορετικό από την κοιμισμένη τριανταφυλλιά του Eυρώτα. […] opilost krásou není nic jiného než omamná růže na břehu řeky Eurotu Ohlas kleftských písní se zde objevuje v podobě typického lidového dialogu bojovníků

proti Turkům Kalyvase a Leventojiannise. Básník obsadil do děje i Němce, Maniaty a bojovníky v občanské válce. •

Oυδ' ο Kαλύβας πολεμάει κι ουδ' ο Λεβεντογιάννης / Oύτε κι αμάχη επιάσανεν οι Γερμανοί με τους Mανιάτες. Neválčí ani Kalyvas ani Leventojiannis / A ani Němci nebojují s Maniaty

•

Tον ποταμό να λιθοβολείς όπως η μάνα του Κίτσου Ať ukamenuješ řeku jako i Kitsosova matka Objevují se i motivy převzaté z pohádek a bájí pro děti. Například zde vystupují myši

zneuctívající posvátné místo stejně jako v pohádce Kouzelný dvůr. •

Για να περάσουν οι ποντικοί να πάνε σ’άλλο κελλάρι, να μπούνε σ’αλλες εκκλησιές να φαν τις Άγιες Τράπεζες Aby myši prošly do jiné spižírny, aby vešly do jiných kostelů, aby ohryzaly Svaté oltáře

•

Όταν η νύχτα ροκανάει τις πρόκες των κεραμιδιών να μπουν οι καλικάντζαροι μέσα Když noc vykusuje hřebíky střešních tašek, aby dovnitř mohli vejít skřeti Mnohé podněty čerpal Gatsos také z mytologické minulosti Řecka, především z trójské

války. 24

•

Mόνο τα βόδια των Aχαιών μες στα παχιά λιβάδια της Θεσσαλίας Pouze volové Achájů na tučných pastvinách Thessálie

•

Nα πιάσεις από τα λουριά του Aχιλλέα τ' άλογα Chytíš koně Achilleovy za popruhy Použil také některé ustálené fráze, které jsou běžně používány ve známých lidových

písních. Vybírám některé ukázky. •

Mόνο φυτρώνουν άλογα στις μυρμηγκοφωλιές Jenom koně pouští kořeny v mraveništích

•

Στου πικραμένου την αυλή ήλιος δεν ανατέλλει Na dvoře zatrpklého, slunce nevychází

•

Aγιά-Σοφιά το μέγα μοναστήρι Hagia Sofia, ten veliký klášter Verše této básně jsou tvrdé, téměř až kruté, zbavené emocionálních podtónů a tvoří tak

jedinečným způsobem symbiózu surrealismu a symbolismu s přísností a strohostí lidového slova používaného ve smutečních písních.60) Básnická skladba Amorgos touto výjimečnou kombinací přinesla nové řecké poezii takové možnosti vyjádření, které jí nedal nikdo jiný. I když je tato báseň Gatsosova jediná, byla přijímána velmi kladně a jak už jsem uvedla výše, je považována za jedno z nejreprezentativnějších surrealistických děl řecké poezie. 1.2. Ohlasy básně Amorgos Odysseas Elytis v roce 1943 napsal o básni Amorgos, že je: „napsána v souladu s principy školy André Bretona a s filozofickými teoriemi Husserla… obsahuje přesto tak velké krásno, že ani nežádá znalost výše uvedených teorií pro její nerušené pochopení.“61) V tomtéž roce se o Gatsosově básnické skladbě vyjádřil Andreas Karandonis jako o dojemné básni, která ve svém podání kombinuje nezvykle vážnou fantazii s již osvědčenou psychikou a díky tomu současná řecká poezie dostala nových rozměrů, které jí dosud chyběly.62) Takis Papatsonis, který je řazen ke starší generaci básníků, přiznal, že vydání básně Amorgos považoval ve své době za „velké překvapení.“63)

60

Αργυρίου, Α:. Διαδοχικές αναγνώσεις Eλληνών υπερρεαλιστών. Αθήνα: Γνώση, 1990 σ. 177 Tamtéž σ. 186: „γραμμένο σύμφονα με τις ποιητικές αρχές της σχολής του André Breton και τις φιλοσοφικές θεωρίες του Husserl […]έχει ωστόσο το μεγάλο καλό να μην απαιτεί καμιά γνώση των παραπάνω θεωριών για μιαν απρόσκοπτη τουλάχιστον κατανόησή του.“ 62 Tamtéž σ. 186 63 Tamtéž σ. 186 61

25

Je těžko představitelné, nakolik tato báseň významně ovlivnila velké množství mladých básníků tvořících v následujících generacích, i když se už nesnažili v takové míře sladit surrealismus s lidovou písní jako Gatsos. Hlavním důvodem přijetí této básně bylo porušení pravidel surrealistického stylu, které byly stanoveny v Manifestu André Bretona tím, že myšlenky automatického podvědomí byly podřízeny logice. A také proto, že byla „průkopníkem“ ve spojení surrealistických metod s prvky tradiční lidové písně, jak už bylo několikrát řečeno výše.

26

VI. ODYSSEAS ELYTIS Narodil se jako poslední ze šesti dětí dne 2. 11. 1911 v Iraklionu na Krétě, jeho rodiče pocházeli ze starého lesboského rodu. Svá středoškolská studia dokončil v Athénách a byl přijat na Právnickou fakultu Athénské univerzity, studium však nedokončil. S rodinou často cestoval po Evropě a navštívil také Itálii, Švýcarsko, Německo a Jugoslávii. Jejich rodinným přítelem byl předseda vlády Eleftherios Venizelos. Elytis se řadí mezi nejnadanější a nejvýznamnější reprezentanty řecké moderní poezie, sám své působení v generaci třicátých let charakterizuje takto: „na jedné straně jsem byl posledním z jedné generace, která se skláněla před prameny helénství a na straně druhé jsem byl prvním z jiné [míněna je pravděpodobně nastupující generace 30. let], která přijímala revoluční teorie moderního proudu.“64) Jeho rodné příjmení bylo Alepudelis a pseudonym Elytis si dle jedné verze zvolil kvůli dvěma začátečním písmenům EL, jimiž v řečtině začínají pro tuto generaci „magická“ slova, jakými byla elpida, eleftheria, Ellada (naděje, svoboda a Řecko). Druhou verzí výběru tohoto pseudonymu bylo pořečtění francouzského jména Éluard (Elytis sám řekl, že četba tohoto surrealistického básníka natrvalo poznamenala jeho tvorbu)65). Během války byl jmenován podporučíkem a sloužil u čtyřiadvacátého regimentu, 13. prosince 1940 byl přeložen do první linie bitevního pole na albánské frontě a 26. února následujícího roku byl převezen do nemocnice v Ioanině s břišním tyfem. Po roce 1945 pracoval ve státním rozhlase jako programový vedoucí a v 60. letech se usadil v Paříži.66) Roku 1960 mu byla udělena státní cena za poezii a 10. prosince 1979 převzal Nobelovu cenu za literaturu. V časopise Chartis bylo uvedeno zdůvodnění pro udělení této ceny právě Elytisovi: „pro jeho poezii, která díky fondu řecké tradice, emotivní síle a bystrosti ducha evokuje zápas současného člověka za svobodu a tvorbu“.67) Odysseas Elytis zemřel na zástavu srdce 18. března 1996 v Athénách. Básně, které Elytis napsal ve třicátých letech, bývají srovnávány s básnickou tvorbou surrealistů Embirikose (jehož byl osobním přítelem přes 25 let) a Engonopulose a to kvůli používání volného verše a bohatého jazyka. Ovšem na rozdíl od těchto dvou „ortodoxních“ 64

Ελύτης, O.: Αυτοπροσωπογραφία σε λόγο προφορικό, ύψιλον/βιβλία, Αθήνα: 2000, σ. 14. [cit. 3. května 2007] Dostupný z WWW: 14http://el.wikipedia.org: „από το ένα μέρος ήμουνα ο στερνός μιας γενιάς, που έσκυβε στις πηγές μιας ελληνικότητας, κι απ' την άλλη ήμουν ο πρώτος μιας άλλης που δέχονταν τις επαναστατικές θεωρίες ενός μοντέρνου κινήματος.“ 65 Hradečný, P. a kol.: c.d. s. 610 66 Wikipedia [online] [cit. 3. května 2007] Dostupný z WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/Odysseas_Elytis 67 Περιοδικό Χάρτης, Αφιέρωμα στον Οδυσσέα Ελύτη, τ.21-23, σ. 277. [cit. 3. května 2007] Dostupný z WWW: 14http://el.wikipedia.org: „για την ποίησή του, που με φόντο την ελληνική παράδοση, με αισθηματοποιημένη δύναμη και πνευματική οξύνοια ζωντανεύει τον αγώνα τού σύγχρονου ανθρώπου για ελευθερία και δημιουργία.“

27

surrealistů Elytis nikdy v celém rozsahu nepřijal principy surrealismu vymezené v Manifestu André Bretona. Své první básně vydal Elytis v listopadu roku 1935 v časopise Nea Grammata (Mladá literatura) na základě „nátlaku“ přátel básníků Jorgose Sarandarise a Andrease Karandonise. Byly to básně krátké, psané lidovým jazykem a podobající se epigramům. Měly přesně promyšlenou strukturu a Alexandros Argiriu je pojmenoval výrazem „lyrika stigmiotypa“ („lyrické momentky“)68). V tomto prvním tvůrčím období básník vnímá život ještě jako souhrn obrazů, které se objevují před jeho překvapenýma jinošskýma očima. Nejdůležitějšími motivy jsou zde obrazy moře, bílých skal, slunce a jasného nebe, radost ze života, šťastné prázdninové pobyty strávené na Egejských ostrovech, optimistické očekávání budoucnosti a okouzlení — tyto motivy se objevují i v jeho pozdější tvorbě. Elytis si uvědomoval omezenou možnost hlubšího vyjádření, kterou mu poskytovaly krátké epigramy, proto začal psát rozsáhlejší básně pod vlivem surrealismu, pomocí něhož se snažil najít novou cestu pro uměleckou interpretaci vlastních pocitů a myšlenek. Tím zahajuje své druhé tvůrčí období. Dvě básnické sbírky Dionysos (Dionýsos)69) a I klepsydres tu agnostu (Vodní hodiny neznámého) napsal pod vlivem „automatického psaní“ a dává v nich neomezený průchod fantazii. Ve sbírce Vodní hodiny neznámého se už objevují vážnější tóny a známky „zraněné radosti“, mládí se již pro básníka stává minulostí. Elytisovu surrealistickou tvorbu ovlivnili řečtí básníci Jorgos Sarandaris a Andreas Embirikos, ale především francouzský básník Paul Éluard. Elytis nebyl nikdy čistým surrealistou, protože automatismus a obrazy čerpané z podvědomí podřizoval pravidlům. Po vzoru Andrease Kalvose porušil také tradiční gramatickou a syntaktickou strukturu řeckého jazyka.70) Všechny básně, které napsal mezi lety 1935–1939, shrnul do jedné sbírky s názvem Prosanatolismi (Orientace), která vyšla poprvé v roce 1940. Po nástupu Metaxasovy diktatury v roce 1936 byly Elytisovy básně plné mládí, radosti, zdraví a optimismu použity jako propagandistická hesla nového politického režimu. Tato situace byla příčinou téměř jednostranného nazírání na Elytisovu tvorbu a její elegická stránka byla téměř opomenuta. Mezníkem v Elytisově tvorbě byla druhá světová válka a jeho osobní účast v hodnosti podporučíka na albánské frontě během řecko-italské války. Díky této zkušenosti dostala jeho poezie vážnější ráz. V tomto tvůrčím období začal hledat inspiraci také v lidových tradicích a jeho tvorbu ovlivnilo setkání s básníkem Nikosem Gatsosem, se kterým sloužil na albánské 68

Αργυρίου, Α.: c.d. σ. 38 Mario Vitti však tvrdí, že báseň Dionýsos pouze napodobuje surrealistické básně, protože lze vysledovat její pravidelnou strukturu. Je rozdělena na 7 částí a má promyšlenou stavbu. 70 Borecký, B., Dostálová, R. a kol.: c.d. s. 173 69

28

frontě, a také obrazy malíře Theofila, který čerpal náměty pro svá díla z řeckého venkova. Přímou reakcí na hrůznou zkušenost z fronty je jedna z nejkrásnějších protiválečných básní moderní řecké poezie Asma iroiko ke penthimo ja ton chameno Anthypolochago tis Alvanias (Hrdinský žalozpěv o podporučíkovi padlém v Albánii), které se podrobněji budu věnovat dále. Tyto zážitky byly pro Elytise hlavním inspiračním zdrojem i pro jeho další díla, např. Alvaniada, Varvaria, Kalosyni stis lykopories (Dobro na vlčí stezce). V listopadu roku 1943 vydal básnickou sbírku Ilios o Protos (Slunce První), která je sice hymnem na radost ze života a na krásu přírody, ale v těchto básních se již nepatrně začíná objevovat hořká příchuť naznačující odlišný osobní vývoj básníka. Ve své tvorbě už opouští ideální svět a vítězství života nad smrtí zde není přijímáno pouze pasivně, ale musí být vybojováno. V těchto básních se objevují obrazy z okupovaného Řecka a touha po šťastnějším životě. Po vydání Hrdinského žalozpěvu v roce 1945 utichla Elytisova básnická tvorba téměř na patnáct let. V této době začal spolupracovat s časopisem Tetradio, pro který překládal hlavně básně F. G. Lorcy. Za Elytisovo vrcholné dílo je považována lyrická sbírka básní Axion esti (Hodno jest), která vyšla v roce 1959. Na této básni pracoval asi 14 let a jejím ústředním tématem jsou opět zážitky z albánské fronty. Básník zde vyjádřil zkušenost s válkou nejen svou vlastní, ale i celého řeckého národa, pocity při porážce a okupaci přirovnal k utrpení Krista. Tato básnická skladba se skládá se tří částí (Geneze, Pašije a Gloria) a Elytis v ní dokázal spojit motivy přírody s třítisíciletými řeckými tradicemi a dějinami. Básník zde využil celou dlouhou tradici řeckého jazyka od starověkého Homéra a Sapfó, přes křesťanské a byzanstké hymny, jazyk lidových písní oslavujících osvobozující boje v roce 1821, národního básníka Dionysia Solomose až po současné básníky Palamase a Sikelianose, z čehož největší pozornost je věnována klasické hymnografii. Tato sbírka básní tvoří spolu se Seferisovou básnickou sbírkou Mythistorima a Ritsosovou Romiosyni výraz novořecké identity v novější básnické tvorbě.71) K některým jeho básním složil hudbu Mikis Theodorakis i jiní řečtí skladatelé. Významná jsou také Elytisova literárně kritická díla i překlady básní a divadelních her mnoha evropských tvůrců, jakými byli například Paul Éluard, Charles Rimbaud, Federico García Lorca, Vladimír Vladimírovič Majakovskij, Comte de Lautréamont, Pierre Jean Jouve a další. Elytis hledá pro svá díla inspiraci v řeckých tradicích a zároveň v nich zobrazuje snahu o svobodné tvůrčí vyjádření. Tato kombinace je vnímána jako hlavní Elytisův přínos nové řecké poezii.

71

Borecký, B., Dostálová, R. a kol.: c.d. s. 173

29

1. Asma iroiko ke penthymo ja ton chameno Anthypolochago tis Alvanias (Hrdinský žalozpěv o podporučíkovi padlém v Albánii) Elytisova první myšlenka na napsání tohoto žalozpěvu vznikla už v roce 1941. Dokončil jej v roce 1943 v době německé okupace, ale protože německá cenzura jeho vydání zakázala, byl zveřejněn až v létě roku 1945 ve druhém vydání časopisu Tetradio. Jak už jsem uvedla výše, je tento žalozpěv bezprostřední reakcí na Elytisovu osobní zkušenost v řecko-italské válce v zimě na přelomu let 1940–1941 a na „každodenní smrt v albánských horách“. Elytis ve své autobiografii napsal: „Málokdo ví, že hlavní válečné břemeno nesou podporučíci. A právě to jsem chtěl symbolicky ukázat tím, že v Žalozpěvu, který jsem napsal, učiním podporučíka hrdinou.“72) Tato báseň je označována jako přechod od mladické, subjektivní a lyrické poezie k tvorbě objektivní a epickolyrické. Název Elytisovy básně prozrazuje, že hlavní hrdina je anonymní — známe pouze jeho vojenskou hodnost. Substantivum „asma“ (v doslovném překladu zpěv nebo báseň) odkazuje na lidovou tradici, označuje tím i druh poezie nebo také křesťanské texty. I adjektiva „iroiko“ (hrdinský) a „penthimo“ (žalostný) upozorňují na dlouholetou tradici řeckých epických a elegických písní. Při výběru posledního přídavného jména dal Elytis přednost slovu „chamenos“ (opět doslovný překlad znamená ztracený, promarněný) před slovy jako např. mrtvý nebo zabitý, což je chápáno jako záměr, aby tak připravil čtenáře na porážku smrti a vítězství života73): „[…] o jeho velkých očích, do nichž pronikl život / tak hluboko, že už nikdy nezmizí.“ Báseň není formálně rozdělena do jednotlivých částí, můžeme však pozorovat postupný přechod od žalostného zpěvu k oslavnému hrdinskému hymnu — od písně o smrti k písni o životě. První část je smuteční, básník v ní popisuje válku jako: „Mráz pronikající do morku kostí“ a „přihrblou úzkost, [která] svými kostnatými prsty sbírá a dusí kol sebe květ za květem.“ Poté sledujeme hrdinské rozhodnutí pozvednout zbraň a bránit svou zem: „Pak náhle všude kolem zazní pozdravy: Oheň nebo nůž!“ Do děje vstupuje mladý podporučík, který na frontě padne: „tak snadno ho zasáhli přímo do čela, že vůbec nepostřehl zlo“ a bědování nad jeho ztrátou na sebe bere podobu lidových miroloja. Zlo, které zde symbolizuje nepřítele, válku a smrt je poraženo: „Ty, kteří spáchali zlo, uchvátil černý mrak“ a „Nebylo tu už místo pro temnou sílu“. V závěrečné části básně vystupujeme prostřednictvím světla z temných hlubin zla do duchovních až nebeských výšin: „z hlubin mračen teď noří se pravý Olymp“; „ale ten, kdo se jim postavil, teď vzhůru / sám v záři kráčí po nebeských pláních“. Uctívání života v samotném 72 Ελύτης, O.: Αυτοπροσωπογραφία σε λόγο προφορικό, Αθήνα: Ύψιλον, 2000 σ. 19. [cit. 3. května 2007] Dostupný z WWW: http://www.eens-congress.eu: „Λίγοι ξέρουνε ότι το κύριο βάρος του πολέμου το σήκωναν οι ανθυπολοχαγοί. Και συμβολικά αυτό θέλησα να δείξω ηρωοποιώντας έναν ανθυπολοχαγό, με το Άσμα που έγραψα.” 73 Vitti, M.: Οδυσσέας Ελύτης-Κριτική Μελέτη, Αθήνα: Ερμής, 2003 σ. 200-201. [cit. 3. května 2007] Dostupný z WWW: http://www.eens-congress.eu

30

závěru básně hraničí až s mystickým velebením: „On kráčí sám plný jasu / prosycen září, jenž vychází z jeho srdce“. Básník se obrací k mnohaleté řecké historii a k jejím tradičním kořenům. Inspiraci hledal u španělského básníka F. G. Lorcy, který dokázal mistrně spojit prvky surrealismu se španělskou lidovou tradicí. Elytis se pokusil o kombinaci stejných prvků jako Lorca a tím dokázal, že i současná řecká poezie může být vlastenecká a národní a přitom moderní, stejně jako byla ve své době i poezie Kalvose, Solomose, Palamase a Sikelianose. Hrdinský žalozpěv čerpá z lidové smuteční písně a zároveň je také oslavou hrdinství Řeků bojujících proti Italům a oslavou touhy po svobodě. Celou básní se prolíná snaha vzdorovat smrti. Smrt je zde chápána jako symbol — hrdina neumírá kvůli „obyčejným“ okolnostem, ale z povinnosti — smrt má tedy hlubší význam. Hlavní hrdina sice zemře, ale jeho smrt je na konci básně spojena s motivem vzkříšení. Tento motiv převzal Elytis z křesťanské tradice a právě v této básni poprvé použil archetyp jarního zrození oslavujícího život. Na rozdíl od lidových miroloja zde smutek a žal matky, přátel a milovaných osob hraje jen vedlejší roli. Pocity jsou plně podřízeny pravidlům logiky. Prostřednictvím hlavního hrdiny je sledována životní situace Řeků během druhé světové války. Elytis nejčastěji používá slova představující živé bytosti i neživé věci v přírodě: ptáci, stromy, rostliny, slunce, hvězdy, kameny, ovoce, květiny, zvířata, hory, moře, potoky. Dále také slova určující čas: chvíle, hodina, čas, noc, den, staletí a používá i abstraktních pojmů, jako jsou smrt, zápas, strach, smutek, osud a další. Básník určil těmto rostlinám, zvířatům, neživým věcem a lidem úlohy rovnocenných činitelů děje — užívá k tomu četných personifikací, jejichž ukázky uvedu níže. Slunce je obecně vnímáno jako mužský symbol s jednoduchým a neměnným vývojem. V této básni se stává symbolem padlého podporučíka74): „SVOBODO / radostí teď nad tebou slunce pláče.“. Elytis asi chtěl prostřednictvím této elegie nepřímo oslavit všechny své spolubojovníky na albánské frontě. Podle jiné teorie je tento žalozpěv hymnem na Elytisova přítele, básníka Jorgose Sarandarise, se kterým v Albánii bojoval a který zemřel 26. 2. 1941 po převozu do Athén na následky válečných útrap.

74

Αργυρίου, Α.: c.d. σ. 258

31

1.1. Asma iroiko ke penthymo ja ton chameno Anthypolochago tis Alvanias a inspirace řeckou lidovou písní Tato báseň je napsána patnáctislabičným jambickým veršem, který je charakteristický pro řeckou lidovou píseň. Dalšími typickými prostředky lidové poezie, které se zde také objevují, je opakování některých slov, jako příklady vybírám: τώρα, και, που, εκεί, γιατί, μην, κάθε, στρώνει στρώνει χιόνι χιόνι75) atd. Dále pak opakování prvních poloveršů (έτσι λοιπόν η μια στιγμή, έτσι λοιπόν η μια / έτσι λοιπόν η μια στιγμή, παράτησε την άλλη 76)) a rýmy (ο ήλιος – ο καιρός, του ουρανού – του βουνού, μαλλιά – πουλιά). Elytis čerpá náměty z bohaté řecké minulosti, především z mytologie a z dob kleftů a akritů. Anonymní podporučík je v básni srovnáván s Achileem, Odysseem, Andrutsosem a Digenisem Akritasem, se kterým má společné rysy. Mrtvý podporučík je považován za národního hrdinu a je popisován stereotypním způsobem jako všichni hrdinové řeckých lidových písní — je mladý, krásný, statečný a fyzicky zdatný. •

[...] να ξαναστυλωθεί στα μαρμαρένια αλώνια / και να ριχτεί — αχ τούτη τη φορά — / και να ριχτεί του Χάρου με την αγιοσύνη του! [...] aby oživil na mramorovém mlatu / a utkal se — ach tentokrát — / se utkal ve své čistotě s Charónem. — inspirace eposem Digenis Akritas

•

[...] για να ντυθεί τις θύελλες καβάλα σ' άστρωτο άλογο / και να γενεί Αχιλλέας των ταρσανάδων; […] aby se pohroužil do bojů na nezranitelném koni / a stal se Achileem loděnic!

•

[…] χωριατομουσμουλιά που αντρείευες / κάθε που' θελε πάρει Αντρούτσος τα όνειρά του· [...] divoká mišpule, proslulá / skutky, o nichž snil Andrutsos, […]

•

[...] και συ κοπέλα που ήσουνα η Ελένη του [...] […] i ty, dívko, kterás byla jeho Helenou, […]

•

Ποιος θ' ανεβεί στο μυθικό και μαύρο ερημονήσι / για ν' ασπαστεί τα βότσαλα [...] Kdo vystoupí na bájném černém ostrůvku, aby políbil oblázky?

•

Ήταν γερό παιδί· Byl to silný hoch.

•

[...] τι χάρτης περηφάνιας το γυμνό του στήθος / όπου ξεσπούσαν λευθεριά και θάλασσα!... […] jeho odhalená hruď byla krajinou pýchy, / v níž bušily svoboda a moře…

75 76

stele stele sníh a sníh tak tedy jedna jedinká chvíle / prchavě míjela druhou

32

•

Ήταν γενναίο παιδί. [...] με τον αέρα του άντρα στην περπατιξιά, [...] Byl to statečný hoch. [...] vykračoval si hrdě jako muž [...]

•

[...] λένε γι' αυτόν που κάηκε μες στη ζωή [...] [...] vyprávějí o tom, kdo shořel na vrcholu života […] Odráží se zde i křesťanská tradice, která je v Řecku silně zakořeněná. V době druhé

světové války nacházeli lidé psychickou podporu v hrůzách Kristova utrpení. Hlavní hrdina básně je ke Kristu přirovnáván, což vrcholí v jejím závěru, kdy zvony ohlašují a slaví Vzkříšení Páně. Symbolem vítězství života nad smrtí jsou právě tyto zvony. •

«Πουλιά, καλά πουλιά μου, εδώ τελειώνει ο θάνατος!» «Σύντροφοι, σύντροφοι καλοί μου, εδώ η ζωή αρχίζει!» „ Ptáčci, vy dobří ptáčci, zde končí Smrt!“ / „Druzi, mí dobří druzi, zde začíná Život!“

•

Μην απελπίζεται ο σταυρός, [...] Ať kříž neztrácí naději.

•

[...] παρόμοιο τέκνο Θεού μ' ένα κλωνί ρογδιάς / στα δόντια [...] [...] Boží dítě s větévkou granátovníku / v zubech […]

•

[...] μ' αρνί, κρασί και τουφεκιά, βέργα και κληματόσταυρο [...] [...] s jehňaty, vínem a výstřely, s prutem vinné révy, […] — inspirace oslavami Velikonoc

•

Μακρυά χτυπούν καμπάνες από κρύσταλλο / Αύριο, αύριο λένε: το Πάσχα τ' ουρανού! Tam v dáli už bije křišťálový zvon / zítra, už nastane Vzkříšení!

•

Του κόσμου η πιο σωστή στιγμή σημαίνει! V té veliké chvíli zní hlas zvonu!

•

Και πια χωρίς καρφιά στα πόδια [...] Už ne bez hřebů na nohou. Inspirace milostnými písněmi je zřetelná při popisu padlého hrdiny, který byl mladý,

krásný a na vrcholu sil — ukázky už jsem uvedla výše. Jsou zde zachycena také mladá děvčata. •

Τις νύχτες αγκαλιά με τα νεραντζοκόριτσα [...] Za nocí v náručí dívek s vůní pomeranče […]

•

[...] ήταν τόσος ο έρωτας στα σπλάχνα του / που έπινε μέσα στο κρασί τη γέψη όλης της γης [...] […] v jeho srdci bylo tolik lásky / že spolu s vínem hltal chuť země […]

•

[...] πιάνοντας ύστερα χορό μ' όλες τις νύφες λεύκες [...] […] všechny nevěsty štíhlé jak topoly do tance bral […]

•

[...] ή πάλι με στοργή να σιγονανουρίζει / τις μικρές κουκουβάγιες [...] 33

[...] jak pln lásky tiše zpívá ukolébavku / malým sůvičkám […] •

[...] τα περιβόλια για ν' ανθούν των κοριτσιών οι κόρφοι [...] […] zahrady, aby svými květy zdobily dívčí těla […]

•

[...] πού θα παν / να σκύψουν τα κρινάκια της αγαπημένης! […] kam půjdou / milované dívky, aby sklonily drobné lilie?

•

[...] και συ κοπέλα [...] που ήσουνα το πουλί του, η Παναγιά, η Πούλια του [...] [...] i ty, dívko, […] kterás byla jeho ptáčkem, Panenkou Marií / i hvězdou […]

•

Για τη νιφάδα που άστραψε μες στο μυαλό κι εσβήστη [...] [...] o nevěstě, která se jen zableskla v mysli a zhasla […] Nedílnou součástí lidových písní je personifikace neživých věcí, rostlin a zvířat a jejich

„povýšení“ na úroveň člověka, čímž se stávají rovnocennými činiteli děje. Sloveso se většinou vyskytuje v aktivním rodu. •

Εκεί που χτύπαγεν η οπλή ενός πλάτανου λεβέντικου […] Tam, kde kopyto urostlého platanu […]

•

[…] tα φρούτα φτύνουν το κουκκούτσι τους […] […] plody vyplivují svá jádra […]

•

[…] μόνο ας προσευχηθούν μακριά του οι μενεξέδες! Jen v dáli ať se modlí fialky!

•

[...] γέρνουν και κατ' αυτόν τα δέντρα ερωτεμένα [...] […] stromy s láskou se k němu sklánějí [...]

•

[...] που με τα μάτια μιας παρθένας άνοιγε ο καιρός [...] […] kde čas otvíral své panenské oči […]

•

[...] βράχοι καλόγεροι με κρύα μαλλιά / κόβουνε σιωπηλοί της ερημιάς τον άρτο. Skály jak mniši s hlavou sněhem zavátou / mlčky chléb samoty lámou.

•

[...] γιατί, ρωτάει ο αϊτός, πού 'ναι το παλικάρι; […] proč jen, teď orel se ptá, kde jinoch je?

•

[…] kι ο ήλιος ο παντοτεινός έτσι με μιας τον κόσμο! […] až náhle věčné slunce opustilo svět. Smutek a žal matky, přátel a milovaných osob zde hraje jen vedlejší roli (viz výše). Pozici

plaček zde zastupují abstraktní pojmy jako je Bolest, pustota a Osud. Konkrétní prvky převzaté z miroloja se objevují jen zřídka. V této básni se jedná spíše o inspiraci smuteční, „ponurou“ atmosférou těchto lidových písní. •

Δεν κλαίει πια ούτ' η Λύπη. […] už nepláče ani bolest. 34

•

[…] σφίγγεται η ερημιά στον μαύρο της μπροξά, […] pustota se halí do černého roucha […]

•

Γιατί δεν είναι η μοίρα χήρα κανενός. […] protože sudba není vdovou nikoho.

•

[…] kι οι μάνες είναι για να κλαιν, οι άντρες για να παλεύουν […] […] matky jsou tu, aby plakaly, muži, aby bojovali […]

•

Γιατί, ρωτάει, στενάζοντας η μάνα, πού 'ναι ο γιος μου; Proč jen, teď matka naříká, kde syn můj je?

•

Κάτω απ' τα πέντε κέδρα / xωρίς άλλα κεριά / kείτεται στην τσουρουφλισμένη χλαίνη [...] Pod pěti cedry / bez jiných svící / leží na ožehlém plášti […]

•

[...] η μάνα μάνας που [...] / χορεύοντας να' χει δοθεί στη λευτεριά του Χάρου! […] ani babičku, která se […] tančíc vydala bránit svobodu proti Charónovi.

•

[...] και τα δυο μάτια πάνε να δακρύσουν - [...] […] dvě oči chystají se k pláči - […]

•

Kάθε βροντή ένας θάνατος καβάλα στον αέρα / κάθε βροντή ένας άντρας χαμογελώντας αντίκρυ / στο θάνατο — κι η μοίρα ό,τι θέλει ας πει. Každý hrom — smrt letící na koni do vzduchu / každý hrom — muž usmívající se smrti vstříc — osud ať co chce si říká.

•

Κι από τις χαράδρες βουίζοντας / απ' τα κεφάλια των νεκρών η άβυσσο ανεβαίνει... […] z propastí se zdvíhá peklo / řvoucí hlavami mrtvých […]

•

[...] και πέταξε ψηλά θρηνώντας η Αλβανίδα πέρδικα! […] do výše s nářkem vzlétla albánská křepelka.“

•

Mα η νύχτα ανασηκώθηκε σαν πατημένη οχιά / μόλις σταμάτησε για λίγο μες στα δόντια ο θάνατος - [...] Αle noc se zdvihla jak ušlápnutá zmije / jen na chvíli se mezi zuby zastavila smrt - […] V jednom z dopisů adresovaných Kimonu Friarovi se Elytis vyjádřil o řeckém hrdinovi,

který je zosobněn v jeho podporučíkovi, těmito slovy: „Tisíckrát ho zabili a tisíckrát v nás znovu povstal. To byla bezpochyby míra a hodnota jedné civilizace, která byla založena na lásce k životu a ne ke smrti. Ve svobodě, kde se znovu rodil život uprostřed trosek smrti.“77)

77

Friar, K.: Άξιον Εστί το Τίμημα: Εισαγωγή στην Ποίηση του Οδυσσέα Ελύτη, μετ. Νάσος Βαγενάς, Αθήνα: Κέδρος 1978, σ. 30. [cit. 3. května 2007] Dostupný z WWW: http://www.eens-congress.eu: „Χίλιες φορές τον είχανε σκοτώσει και χίλιες φορές είχε ξαναναστηθεί ανάμεσά μας. Αυτό ήταν χωρίς αμφιβολία το μέτρο και η αξία ενός πολιτισμού βασισμένου στην αγάπη της ζωής και όχι του θανάτου. Στην ελευθερία που ξαναγεννούσε τη ζωή μέσα απ’ τα ερείπια του θανάτου.“

35

Smyslem této básně bylo ukázat překonání lidského utrpení a naději na lepší zítřky: „zítra, zítra, zítra: Vzkříšení Páně!“. Tato báseň byla v Elytisově poezii něčím novým. Jak už jsem uvedla výše, dokázal básník zkombinovat prvky surrealismu s dlouholetou tradicí lidových písní. Avšak na rozdíl od anonymních miroloja zde vystupuje konkrétní hrdina. Báseň je charakteristická spojením básníkovy vypravěčské schopnosti s dramatičností.

36

VII. ZÁVĚR Cílem této bakalářské práce bylo vysledovat vlivy řecké lidové písně na díla reagující na druhou světovou válku, jak jsem naznačila již v úvodu. Inspiraci v bohaté řecké lidové tradici hledali především básníci — zejména pak představitelé tzv. generace 30. let — kteří druhou světovou válku přežili nebo se jí dokonce osobně účastnili. Ve svých básnických dílech autoři v hojné míře použili motivy lidových písní smutečních, milostných, oslavujících bojovníky za svobodu ( kleftské písně a tzv. akritika), motivy z řecké mytologie a křesťanské tradice. Formální stránka těchto básní a básnických sbírek je také zřetelně ovlivněna lidovými písněmi. Můžeme sledovat použití patnáctislabičného jambického verše, rýmů, opakování slov a prvních poloveršů, refrénů atd. Už před druhou světovou válkou se objevovaly snahy začlenit prvky tradiční lidové písně do současné poezie. Typickým příkladem je Kostis Palamas, kterému se podařilo zkombinovat znaky řecké písně se symbolismem v díle I flojera tu vasilia (Císařova flétna) z roku 1910. Jorgos Seferis ve své básni Erotikos logos (Milostné slovo) z roku 1931 využil patnáctislabičný jambický verš a použil zde ty nejlepší motivy z básnické skladby Erotokritos78) i z poezie Solomosovy a Sikelianosovy. Za Metaxasovy diktatury v roce 1936 vyšla tajně Ritsosova báseň Epitafios (Epitaf), která byla napsána v duchu smutečních písní, k čemuž byl použit tradiční lidový verš. Mezi básnická díla, která vyšla po druhé světové válce a byla ve značné míře ovlivněna řeckými lidovými tradicemi patří Seferisova básnická sbírka Kichli (Drozd) pro kterou čerpal inspiraci z řecké mytologie a uvedl zde i příčiny vzniku války. Jannis Ritsos zakomponoval do básně Romiosyni (Řectví) vedle kleftů a akritů také komunistické povstalce. Na světové literární scéně se od konce 30. let většina členů surrealistického hnutí začala „čistému“ surrealismu vzdalovat, po nástupu fašismu k moci byla skupina oslabena odchodem mnoha významných umělců (Éluard, Picasso, Nezval, Tzara…). I když tvorba pod vlivem surrealismu nikdy definitivně neskončila, její vrcholné období — 20. a 30. léta — již bylo překonáno. Naopak v řecké literatuře, kam byl surrealismus uveden až v roce 1935, se plně rozvinul teprve během druhé světové války. Nejednalo se však o „čistý“ surrealismus podle definic André Bretona, ale o spojení jeho prvků s prvky řecké lidové tradice. Tato kombinace hrála zcela zásadní roli nejen pro udržení se surrealismu v nové řecké literatuře, ale také ovlivnila tvorbu velkého počtu autorů v následujících generacích. Kromě výše rozebraných básní 78

Borecký, B., Dostálová, R. a kol.: c.d. s. 321: autorem básnické skladby Erotokritos je Vitsentzos Kornaros. Jedná se o jednu z raných literárních památek novořecké literatury. Je psána v obecném krétském nářečí 17. stol. a obsahuje asi 10 000 patnáctislabičných jambických veršů. Autor spojil antické a lidové tradice.

37

můžeme surrealismus s prvky lidové písně vysledovat také v básni Bolivar, kterou Nikos Engonopulos vydal v roce 1944 a ve které čerpá ze zkušeností na albánské frontě. Jak už bylo řečeno, část poválečné generace byla ovlivněna surrealismem a mezi tyto tzv. novosurrealisty patří Nikos Gatsos, Nanos Valaoritis, Miltos Sachturis a další. Řecká lidová tradice poskytovala a stále poskytuje nepřeberné množství inspirace a to nejen v oblasti literární, jejíž důkazy jsem uvedla výše, ale i v jiných tvůrčích činnostech člověka. Jako příklad můžeme uvést malířství, hudbu, architekturu i odívání.

38

VIII. RESUMÉ / ΠΕΡΙΛΗΨΗ Η ελληνική λαϊκή παράδοση έχει σπουδαία σημασία για το ελληνικό έθνος. Στα χρόνια της υποδούλωσης οι άνθρωποι έπερναν δύναμη και ενθάρρυνση απ' αυτή την παράδοση. Στην εργασία μου αυτή προσπάθησα να βρω επιδράσεις των παραδοσιακών λαϊκών τραγουδιών, ιδιαίτερα μοιρολογιών και χαροντικών, σε ποίηματα γραμμένα αμέσως μετά το Β' Παγκόσμιο Πόλεμο. Γι' αυτό το στόχο διάλεξα δύο ποιήματα. Το Άσμα ηρωικό και πένθιμο για τον χαμένο Ανθυπολοχαγό της Αλβανίας του Οδυσσέα Ελύτη, γιατί ανήκει στα ωραίοτερα αντιμιλιταριστικά ποίηματα στη νεοελληνική λογοτεχνία. Επίσης την Άμοργο του Νίκου Γκάτσου, η οποία είναι εξαιρετικός συνδυασμός του υπερρεαλισμού με στοιχεία των παραδοσιακών τραγουδιών και θεωρείται ένα από τα πιο έκτακτα ποιήματα στη νεοελληνική ποίηση. Η εργασία μου διαιρείται σε οχτώ κεφάλαια. Στο δεύτερο κεφάλαιο περιγράφεται σύντομα η ιστορική κατάσταση στην Ελλάδα από την μεσοπολεμική περίοδο μέχρι τα χρόνια που ακολουθούν μετά το Β' Παγκόσμιο Πόλεμο. Στο τρίτο κεφάλαιο παρακολουθείται λογοτεχνική παραγωγή σε αυτή την περίοδο, ιδιαίτερα στην Γεννιά του Τριάντα. Το επόμενο κεφάλαιο αναφέρεται στην ελληνική παράδοση και στα δημοτικά τραγούδια με «εξειδίκευση» στα μοιρολόγια. Το πέμπτο κεφάλαιο αποτελεί το βίο και το έργο του Νίκου Γκάτσου ενώ στο τέλος προσπάθησα να δώσω συγκεριμένα παραδείγματα των επιδράσεων του λαϊκού τραγουδιού. Το άλλο κεφάλαιο παρακολουθεί με τον ίδιο τρόπο τον Οδυσσέα Ελύτη. Εκτός απ' αυτά τα δύο ποιήματα που επέλεξα υπήρξαν και άλλα στοιχεία εμπνευσμένα από τα λαϊκά τραγούδια. Η ελληνική παράδοση προσφέρει ποσότητα έμπνευσης όχι μόνο στη λογοτεχνία, αλλά και σε άλλες περιοχές δημιουργικής δραστηριότητας, για παράδειγμα στη ζωγραφική, μουσική, αρχιτεκτονική και στο ντύσιμο.

39

SEZNAM LITERATURY •

Αργυρίου, Α.: Ιστορία της ελληνικής λογοτεχνίας και η πρόληψή της στα χρόνια του Μεσοπόλεμου (1918–1940) Τόμος Α'. Αθήνα: Καστανιώτη, 2002

•

Aργυρίου, Α.: Διαδοχικές αναγνώσεις Ελλήνων υπερρεαλιστών. Β' έκδ. Αθήνα: Γνώση, 1990

•

Beaton, R.: Εισαγωγή στη νεότερη ελληνική λογοτεχνία. Αθήνα: Νεφέλη, 1996

•

Borecký, B., Dostálová R. a kol.: Slovník řeckých spisovatelů. 2. vyd. Praha: Leda, 2006, ISBN 80-7335-066-1

•

Γκάτσος, Ν.: Άμοργος. Ίκαρος, 1995

•

Γρίβας, Κ.: Η Ελλάδα στον 20ο αιώνα. A' έκδ. Θεσσαλονίκη: Εκδοτική Θεσσαλονίκης, 2005, ISBN 960-6614-12-3

•

Dostálová, R., Oliva, P., Vavřínek, V.: Stručná historie států, Řecko. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, ISBN 80-7277-110-8

•

Elytis, O.: Bláznivý granátovník. Přeložila Dostálová, R. 1. vyd. Praha: MF. Květy poezie; sv. 232, 2003, ISBN 80-2040-971-8

•

Hradečný, P. a kol.: Dějiny Řecka. 1. vyd. Praha: NLN, 2004, ISBN 80-7106-192-1

•

Καραντώνης, Α.: Για τον Οδύσσεα Ελύτη. Αθήνα: Παπαδήμα, 1992

•

Λιγνάδης, Τ. Διπλή επίσκεψη σε μια ηλικία και σ' έναν ποιητή. Ένα βιβλίο για τον Νίκο Γκάτσο.

•

Moře náš osud: řecká povídka 20. století. Praha: Odeon, 1989, ISBN 80-2070-043-9

•

Nedělka, T.: Novořecko-český slovník. Praha: Nemesis, 2002, ISBN 80-2388-584-7

•

Πολίτης, Λ.: Ιστορία της νεοελληνικής λογοτεχνίας. 14η ανατύπωση Αθήνα: Μορφωτικό Ιδρυμα Εθνικής Τράπεζης, 2004, ISBN 960-250-061-1

•

Saunier, G.: Ελληνικά δημοτικά τραγούδια — Τα μοιρολογία. Αθήνα: Νεφέλη, 1999

•

Tarábková, M.: Odmaturuj z literatury. 1. vyd. Brno: 2002

•

Vitti, M.: Εισαγωγή στην ποίηση του Ελύτη. Ηράκλειο: Πανεπιστημιακές εκδόσεις Κρήτης,1999

•

Vitti, M.: Η Γενιά του Τριάντα. Ιδεολογία και μορφή. Β' έκδ. Αθήνα: Ερμής, 2000

•

Zlomky předsokratovských myslitelů. Vybral a přeložil Svoboda, K. 1. vyd. Praha: ČAV, 1944

40

INTERNETOVÉ ZDROJE •

Arcadia [online]. http://arcadia.ceid.upatras.gr/arkadia/culture/personalities/gatsos.htm

•

Ευρωπαϊκή Εταιρεία Νεοελληνικών Σπουδών [online]. http://www.eens-congress.eu

•

Nobel prize [online]. http://nobelprize.org/nobel_prizes/literature/laureates/1979/elytisbio.html

•

Wikipedia EN [online]. http://en.wikipedia.org/wiki/Odysseas_Elytis

•

Wikipedia GR [online]. http://el.wikipedia.org

•

Yahoogeocities [online]. http://www.geocities.com/mariakou1/nikos_gatsosenglish.htm

41