Českotřebovské kohoutění ( )

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016)

Hospodské putování roztodivné party (již ne) mládežníků nabývalo v uplynulých šesti letech různých podob. Od rozvlněných kempů, přes deštivé vinné sklípky, až po zavřené turistické ubytovny. Jen si vzpomeň, bystrý čtenáři, na imaginární paní Vovesnou z BrumovaBylnice! „Číslo na paní Ryšavou mám,“ potvrdil sebejistě Meček, když ve středu večer dorazil k Jiřímu, Pavčuzovi, magicu a chlazeným lahváčům Jiřího otce, za něž Meček zaplatil benefičními pohlednicemi na politické vězně. Noční můra bloudění koupalištěm ožívá. „Pavle, víš kolik milionů jde ročně ze státního rozpočtu na sledování protivládních aktivistů?“ „Ne.“ „600 milionů. 600 milionů ty vole. Z našich daní.“ „Píčovina. Nevěřím.“

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) „No, Mečku, já tentokrát dávám za pravdu Pavčuzovi. To nemůže být tolik. Víš kolik je 600 milionů? Vždyť za to by byly desítky škol nebo domovů důchodců. Nebylo to náhodou 600 tisíc?“ „Že bych tam omylem přidal nulu? Asi máte pravdu, kamarádi. To bude ve statisících.“ Tři kola magicu. Pavčuz se statečně brání svou vyčkávající armádou goblinů před nemilosrdně útočícími modrými walls. Ve vedlejším pokoji Meček cosi hledá na internetu a vzápětí se vrací s nascannovaným dokumentem z protiextremistického oddělení. „Měli jste pravdu, blbě jsem se díval. Je to 650 milionů.“ 14.7. Ráno je sraz v sedm před nádražím. Organizátorem je tentokrát Meček, který s ohledem na líné opruzené šunky, jimiž bezesporu jsme, vybírá pokud možno co nejrovinatější, nejobhospodovatelnější a nejkamilovitější lokalitu, samozřejmě v závislosti na dopravní dostupnosti (chlazený Regiojet a pivo za 20) a výsledkem rovnice je Česká Třebová,

o níž víme jen to, že v ní přistupují pankáči (ale nežijí v ní!), je zde odloučené pracoviště pardubické univerzity a v místním parku je nově zrekonstruovaná socha vodníka. Jak již bylo naznačeno výše, výlet je provázen různými drobnými obávkami. Ubytovna paní Zrzavé je kupříkladu natolik levná, že to vůbec nekoresponduje s ilustračním snímkem bohatě vybaveného apartmánu na nábřeží tiše šumící říčky. Kdyby se správcová ztratila, nenajdeme ji ani na místním koupališti, protože to zde absentuje. Druhým psychem je Jiří Blata (otázkou, do jaké míry hovoříme o přeneseném významu), který je přesvědčen, že Meček schválně neobjednal pětilůžkový pokoj (který

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) nemají), neb je ve Jiříb ve smečce ostrakizován. Aby nás vytrestal za domnělé nepřátelství, ráno se na nádraží neobjevil a protože jsme měli opravdu tvrdě zpytovat své bohapusté svědomí, návdavkem si vypnul telefon. Melmen užuž vytahoval chlazené šampaňské, aby jej nalil do sklenic připravených Václavem, do nichž Jiří s Mečkem z kulturních platů a sociálních dávek (v podstatě totéž) dokoupili čerstvé jahody – když tu JiříB přistoupil v Ostravě. Tak nic. Příště. No a třetím fenoménem, o němž byl veden spor, byl aspekt alkoholismu, neb Václav přesně na termín čundru úspěšně reaktivoval boreliózu. Jiří navrhoval solidární mléko po celou dobu čundru, což bylo okamžitě smeteno ze stolu zde přítomnými fotry, kteří návrh považovali za nelogický. Pijeme celý rok mléko, abychom se jednou za rok urvali na čundr, kde můžeme konečně pít mléko? He?

Ovšem pozor. Nebyli jsme kompletní, neboť letos měl poctít naše řady – historicky poprvé – také Pavčuz, který vzácně neměl angínu, chřipku, kapelu ani Evu. Ovšem nepředbíhejme. Zatím je nás pět (asi jako počet samolepek, které zbyly Mečkovi v kapse po poslední agitaci). (…) Pelášíme si tedy moravskou krajinou a zlehka, opravdu zlehýnka se opájíme. Čeká nás „Mečkova pivní hra“, jejíž název napovídá, že pít nyní panáky na ex by nebylo moudré. Velice ochotně nás obsluhuje týpek ve žlutém trikotu, který – stejně jako ostatní z Regiojetu – nesmí uplatňovat základní ústavní práva. Demagogie, že? Myslím tím samozřejmě odbory. Ale pozor! Všímej si, milý čtenáři, že čím mají ti námezdní kokoti menší platy, tím vyšší je

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) komfort cestujících! Pivo stojí dvacku. Ale kdyby stevardka dostávala ne 50 na hodinu, ale jen 40, pivo by mohlo stát… sere pes, nejsem ekonom. „Mandát? To je nějaká říční ryba s poslaneckými náhradami.“

Olomouc, Zábřeh na Moravě. Zjišťujeme, že kdyby se lidé politicky neangažovali, nemuseli by být pronásledování a zbylo by víc pro učitele. Aneb postřílíme-li uprchlíky, ušetřené peníze přirozeně rozdá vláda důchodcům. Meček ve snaze nahradit odrbanou (a textově i melodicky složitou) Internacionálu něčím říznějším tiskne všem chuligánské popěvky Los Fastidios, které jsou populární zejména u levicových rowdies. Ovšem poté, co Jiříb text komolí – za melodického doprovodu Boba Dylana – na „blowjob in the wind“, Meček svou snahu vzdává. Listujeme si v časopise o bojových uměních a JiříB obdivuje novou kolekci mužských koz. Meček ukazuje anarchistického kulturistu Jeffa Monsona, který – ač (homosexuální, hatefree, retardovaný) vegan – drží několikanásobné sportovní vítězství. (…) Meček sedí naproti Melmena. Starostlivě si oddechnou. „Vole Espumisan je na prdíky super, ale je drahý. My spíše olej. Anebo napumpuju nožičkama a ona se pak vysere do tří metrů,“ vysvětluje Meček střevní problémy své dcery, což v Jiříkovi evokuje Stronghold Crusader. „No a jinak klasické pampersky?“ „Klasické, no, klasické. Ono to je spolehlivé, cenově se to dá.“ „Kam chodíte na plíny? Do Rossmana?“

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) „Rossman, ale i Déemko se dá.“ KURRRVA! (…) Vystupujeme do prudkého deštíku. Meček vzpomíná na mládí, kdy zde čekali s bandou punkerů na spoj. To byly časy. V Opavě se nás sešlo dvacet. Pak v Ostravě přistoupilo šedesát a v Olomouci sto. Šlo se s flaškou od kupé ke kupé, kořalka, sex, cigára, průvodčí jsme vystrčili z vlaku za jízdy… plete si Meček cestování na festival s jistým normalizačním filmem. „Mečku, prší. Kam máme jít, veď,“ kombinuje JiříK prosbu k rekci a místní nářečí.

Meček vyráží po paměti vzdušnou čarou k ubytovně a uprostřed cesty v prudkém provozu chytá za límec náhodného dědu: „Pane, pane, kam máme jít?“ dýchá na něj Chotěbor a pán kníká, že prý na sever. „Chlapci, vy tu v dešti nezabíráte chodník,“ dokresluje lynchovskou atmosféru další panoptikální postavička České Třebové, zatímco JiříB si ohmatává kozy a bicák, protože on přece chodník zabírá vždy! Ztrácíme se mezi paneláky a Meček vytahuje telefon. „Je tu ocelový komín a dům. A stromy. Dva. Takové zelené a dole hnědé,“ snaží se Meček domluvit s paní Rusovlasou. „Mečku, jak je název té ulice, kde je ta ubytovna?“

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) „Křib. To je jako hřib, jenom to má na konci b.“

Nakonec ubytovnu nacházíme. Ta Gingerbitch tam samozřejmě není, ale servírka nám (bez jakékoli kontroly totožnosti) předává klíče s tím, že pak se nějak – nebo co čufff uacá jebaaat – domluvíme. Nebo co nebo co. Nějak potom, teď huš a zunk. „Ale my bychom už zaplatili, ať potom…“ „Atsa! Atsa!“ No dobře. Vybalujeme si kárované košile a naškrobené nátělníky do skříní a hurá sát! Mečkova hra čeká. Princip je jednoduchý. Jelikož je

Třebová

městem

domácího

pivovaru

(pomineme-li

zrekonstruované vodníky), vítěz je ten, kdo vypije nejvíc druhů (nikoli kusů) pejv. Vítěz dostane pivo a panáka (což pochopitelně soutěžící zatím neví). Míjíme zcela zbytečnou stavbu, jíž je sto let stará americká lednice. Stavba je tak zbytečná, že do ní kdosi umístí kešku, kterou Meček s Jiříbem hledají za nervózního pokukování dalších kačerů čekajících v autě.

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) První hospoda je Hřip. Teda Křib. Meček odvážně vyjíždí dvanáctkou (aby pak mohl doklusat

pomocí

desítek),

ostatní

se

spokojí

se

staropramenem deset. Václav cítí, že kombinace antibiotik a birelů mu podstatně ušetří účet za alkohol. Již máčí palec a noří lýtko. Zatímco ostatní konzumují rádoby domácí kuchyni, Meček čeká na mýtický perás se špenátovou omeletou a všímá si, že zítra se zde odehraje vědomostní kvejz. Rozhlédne se po okolních stolech. Za nimi zarostlý tatík v montérkách od balakrylu. Naproti buclatý hovězák žere tlačenku, vidle opřené o stěnu. „Tohle nás má porazit?“ uráží Meček lid na základě vnějších stereotypů. Při placení si dáváme registraci a diktujeme servírce název našeho týmu. „Baghygžgrčí tejm“ pečlivě artikuluje Jiří, přestože mít tři g v jednom slově není rétorická slast. „Ehm… můžete to napsat?“ táže se paní a my uvažujeme, zda vyhrajeme vodku (přičemž řekneme že vodku nepijeme a stejně se nám vysmějou) anebo zkypeme jako Jiří proti Mečkovi při magicu. Pokračujeme do místního pivovaru Fal(t)us. Dvacetistupňové pivní speciály je třeba zdolat hned, protože v opilosti už z nich budeme blejt jen při čuchnutí. Vítá nás buržoazní hospoda, kde raději nevytahujeme karty, zato přichází další kolo obžerství. Jiříb tentokrát volí hovězí, nedbaje Meččích připomínek, že rostlinná strava je pro přežití planety daleko vhodnější. Pro planetu možná, ale pro Jiříba ne, usmívá se náš breastyfriend.


„Jak se jmenuje Santiniho barokní památka nad Žďárem nad Sázavou, zapsána v UNESCO?“ „Nějak na Z. Zkrocená hora!“ Nu. A co jsme teda všechno pili? Nebylo toho málo: Kohout falus jedenáctka Samolepka straší nácka Kohout čtrnáct speciál Jiří zkusil, pak to vzdal Václav ničí borelie Prostřednictvím cockbiera Jaká to dnes poezie Meček tiše zadírá.

No zadírá. To určitě ne! Chci říct, že Meček se - stejně jako ostatní – postupně noří do bazénku s teploučkou vodičkou a šup k horkému vřídlu. Jééj, to je slast. Jak ty bublinky bubnují do zad svou masážní kanonádu. Teď může venku klidně pršet, už to nevadí. „Paní Ryš… Zrz… Ryšavá. Mohli bychom poprosit o přistýlku? Tady ten pátý, jak jsem ho hlásil, se pokoušel vysadit dveře…“ „Prosím?“ „No, že se pokoušel vysadit dveře, že by spal na nich. Ale nešlo mu to. Tak by poprosil aspoň o seno. To je v pohodě, on ho druhý den pak sežere.“ „Ale to nemusí, já mu odemknu dvoulůžák.“


Falus nás drtí svou osmnáctistupňovou ejlí a ípí předkožkou, ale my musíme zvednout kotvy. Teprve druhá hospoda! Přesunujeme se v mrzkém počasí do další, tentokrát s kundím (s3d) názvem Eva. Všude jsou poházené hračky, výzdoba je evidentně z Fleru, prostor je hatefree, potraviny freetrade a každou neděli tady má bezesporu sraz facebooková skupina Angažované třebovské matky. Meček ožívá: „Tohle je taková hezká kavárnička! Levicová, maminkovská, mimískovská…“ diagnostikuje Meček emancipační hnutí. Jiříb objevil kompatibilní designové slánky, na jejichž příkladu demonstruje variabilitu pozic (musel jsem pro jeho pozoruhodnou opisnost použít Jiříkův autentický deníkový záznam, jinak bych byl nucen stroze napsat, že Jiříb omrdal slánkou pepřenku).

(…) „No a ta plenka, víš… když jí dáš kapičku…“ „Před kojením, nebo po.“ „Během.“ „Jo, jasně.“

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) „Tak když má být kojení, čeká s otevřenou pusou a hrabe pacičkama…“ BĚŽTE UŽ DO PRDELE S TĚMI KOJENCI! (…) Meček poprvé (a asi naposledy) objevil gastro-klenot, kterýžto pojem není myšlen s těžkou ironí. Zahlédl ve STÁLÉM jídelním lístku koprovou omáčku. Cože? Koprová omáčka? Co je to za kravinu? Ta se přece nedá vařit instatně. Proč by nabízeli koprovou omáčku, když mohou mít smažák z Tesca?, nechápal Meček logiku českých kuchařů, kteří dělají něco levně a dobře, místo aby to bylo dražší a hnusnější. „Tak já si dám tu koprovou omáčku s knedlíky a vejci. K tomu palačinku s borůvkami a zmrzlinou. Jo a doneste mi ještě jeden pšeničný nefiltr,“ objednává si hrdě Meček základ průjmu tak, aby nebyl vrahem mučených slepic, krav či prasat. „Já jsem měl dneska šest obědů a čtyři piva,“ rozvíjí téma Jiříb. Platíme a Vajík se po dvou pivech potřebuje trochu provětrat, aby neblel. Borelie je prostě něco jako cigáro na šest piv: „Jdem ven. Potřebuju na vzduch!“

„Myslíš na vodu,“ hledí JiříK z okna na provazce deště. Meček ví, že ne, ale přesto se ptá. Maximálně nás vyhodí.

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) „Prosímvás – my už platíme, nebojte – prosívás karty bychom tu hrát nemohli, že?“ ujišťuje se Meček o tom, že hlasité pleskání by mohlo vzbudit potenciální skryté kojence. „Ne. V patře možná.“ „Nás by zajímalo, jestli byste anglickou královnu, kdyby tu chtěla hrát bridž, taky poslali do patra.“ „No… měli bychom s tím tady problém.“ (…) „Mečku, kolik tě měsíčně stojí pleny?“ „Hodně, hodně.“ „To jich tolik posereš?“ GRRRR. (…) Docházíme do lidovité knajpy, kde Meček větří kamilovitost. JiříK zdatně dohání Melmena a Mečka v pejvech a solidarita s bor(e)liky bere za své. Melmen překračuje kritickou hranici, po níž nastává vnější projekce jeho duše.

„Já se za dvacet hrubého prostě nebudu bavit s někým, kdo je dobrovolně debil,“ charakterizuje pedagog zásady J.A. Komenského v kostce. „Jací rodiče? Jaké prostředí? Ty děti si mohou svobodně vybrat, zda budou debilové. Idioty zalít asfaltem!“

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) O další dvě piva dále: „Všichni jsou píče, i učitelé. Všem snížit platy!“ „A Melmene, co je horší? Čech, nebo imigrant?“ „Čech!“ Kruh se uzavírá argumentem, na nějž už nelze navázat: „Lidská rasa na piču. Zabít všechny!“ No a pak se Mečík dočkal. „Hé, hoší! Copak to hrajete!?“ „No to jsou karty pane. Co pane. Budeme si tykat, příteli. Já jsem Filip. Ty seš? Radek? Těší mě, Kamile,“ zve Meček ke stolu vožralého chlapíka, který tu všechny a všechno zná a pije na ledničku. Protože JiříB zrovna spí (žere, onanuje) na ubytovně, Meček mu píše sms. „Mame Kamila! Popelnik party! Juchu!“ „Jdu tam!!!“ kontruje JiříB a za tři minuty je u nás. „No a vodkudstehelé?“ „Tak různě. Přibyslav, Brno, Frýdek-Místek… kde se tu dá sát?“ Dvacet minut přednášky o místních hospodách. Praktická informace byla zejména ta, že U Kateřiny promítali před třemi lety hokej. To je memento, které láká turisty z celého světa. „Víte, my bychom rádi do undergroundového klubu Modrý trpaslík.“ „No jó, trpaslík… tak já vás tam vemu autem. Vlastně já nemůžu, já jsem opilej. Tak tady ten Blata bude řídit, šup!“ „Štěstěna osudu vám řekla, že se tady dnes sejdeme! Hoši, já bych vám mohl ukázat tolik hospod. Ale to byste byli nešťastní.“

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) Meček se zmíní, že má šestitýdenní dceru a s úžasem zjišťuje, že tato informace má ve všech hospodách stejný efekt. „Mařeno! Kurva, slavíme dceru! Doval sem jedna, dva… šest šťopek! Co pijete hoši?“ „No, nevím co přátelé, ale já si dám zelenou, Kamile.“

JiříB i JiříK se snaží schovat pod stůl. Vypadá to na rum či vodku.

„Dej si griotku s rumem a nečum, nebo ti lištím!“ Juchů, popelníková přeháňka! „Dej si panáka, kurva.“ „Měsíc jsem nepil. Nemůžu tak hned.“ „Tak se to kurva nauč!“


Meček se usmívá a vychutnává si pepemintovou dochuť zelené. Panáky posunuly chlastání o další zvrhlý level. Servírka donesla další piva a při jejich podávání se nahnula nebezpečně blízko Radmilova zraku. Ten si neodpustil komentář: „To by vám praskl čurák! Al nemůžete, nemůžete!“ Po sérii Radmilových demonstrativních prdů diskutujeme o zítřejší túře na horu Kozlov. „Ba, ba, Kozlov. Hospoda se tam otvírá ve čtyři. Řekněte, že je pozdravuje Radek Dolejší“, říká Kamil. Nakonec jsme Kamila vybídli k zápisu do deníku. „A proč až o tři strany dál? Já chci hned tam, za to napsané!“ „No… víš… tam je místo pro obrázek,“ diplomaticky argumentuje Jiříb. Hospoda u Gregarů Poznal jsem pět dobrejch típků kteří si dali pivko, kořalku, (Kamile, interpunkce!) a jdou dál na cesty. Moc jim držím palce, a hodně štěstí v dalších cestách. To vám všem přeje Radek.

Následuje přesun přes řeku (tam jsme mysleli, že už je jen les) do Kateřiny.


Obsluhuje pokérovaná dívka s fialovými vlasy a Meček čichá punk: „Slečno, vy jste tak alternativní, kde se tu dá v sobotu zapogovat?“ Debata s Radmilem zabředává do filozofické hloubky. „Základem lidské existence je, přátelé, komunita!“ Další piva, ke stolu si přisedá Honza, místní omladina. Trochu se před námi s Radmilem kohoutí. „Kamile, co si myslíš o tom, že bychom se zeptali servírky, zda je šelmička?“ „A co to je?“ „Šelmička? To je šelma. Ale malá.“ „Nevím, co si pod tím představit,“ nechápe Kamil metaforu. Šelma je přece v lese a má srst ne? „Když nevím, co to je, tak se kurva neptám, ne?“

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) Různí Jiříci se pomalu trousí. Doporučenou denní dávku Kamila mají splněnou a chtějí nyní změnit ovzduší. Ne tak Meček s Melmenem, kteří nadto objevují v menu nakládaný hermelín. „Kamile, víš, mě sere, že když piju poslední pivo, Jiří má tendenci ještě nalít panáka. Abychom si největší opilost užili těsně před spaním a měli pak kocovinu. Pičovina ne?“ „Proč si dáš pivo?“ „Já nevím.“ „Tak snad aby ses motal, ne?“ Dostáváme s Melmenem kolečko hermelínu zasypané čerstvou paprikou, rajčaty, kozími rohy a zelím tak, že není vidět. Pozoruhodné. Radmil dále ozřejmuje běžný život námezdního zedníka. „Nevíš, co bude zítra. Proto musíš sát.“ „Kamile, kolik denně vypiješ kousků?“ „Nevím. Tak tři, čtyři.“ „Jo?“ „Ok. Tak osm, alespoň.“ „Deset vypiješ.“ „Deset, deset.“ (..) Juj… a teď už si to šnorchlujeme u dna. Skrze čirou teplou vodu na nás svítí studené slunce a hladina se čeří nepříjemným vichrem, ale my jsme v bezpečí alkoholové hloubky. Na prstech varhánky, kolem stav beztíže… (…) Jako poslední kamil-ally se Meček loučí a přesouvá do Třináctky. Václav si musí dát pozor, aby si na dámském WC nezapomněl mikinu. Zde Melmen rozvíjí své teorie o tom, kdo

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) všechno je piča a měl by zhebnout. Při jednom obzvláště expresivním útoku už jej JiříB upozorňuje na nevhodnost a Melmen se smutně kaje. Posledním vožraleckým tématem je Vajíkův oblíbený buddhismus. Stále nám není jasné, podle čeho vesmírná komise vlastně hodnotí ty kozlíčky. Je jasné, že ze všech nemůže být plch. Někdo holt postoupí jen na saranče. Podle čeho to vyberou? Losem? „Václave, ty chápeš duši příliš myticky,“ zúročuje Meček své nekonečné debaty na ufologických forech. „Ve skutečnosti je to energetická stopa, která se prostě někde – v souladu s fyzikálními zákony – může otisknout. Třeba do zdi.“ „A jak ji změříme?“ „No, existuje na to takový duchařský přístroj, takový jakýsi dozimetr…“ „Tak když je duše ve zdi, tak snad dozdimetr ne?“

Inu. Máme zde konec prvního dne a devátou stranu (čistého textu). Husté, co? Ovšem pozor, milý čtenáři. Vlak se stále rozjíždí a ještě zdaleka nedosáhl své nejvyšší rychlosti. A věz, že jakmile se krajina za oknem změní v zelenou šmouhu, podrobnější záznam už nebude tak jednoduchý. Pak se to začne zkracovat. 15.7. „Do prdele, kdo nastavil tu lednici na ohřev!?“ křičí do kocovinového rána JiříK drže v ruce plastové pivo teploty kočky na rozpálené plechové střeše. „Koukám, že základní metodou výhřevu místnosti je otevřít lednici.“ Zkoumáme možnosti chlazení piva a vítězí kuchyňský dřez naplněný vodou a ucpaný kusem hadru. Meček se stále potutelně usmívá. „Hoši, dnes mě moc neserte.“ „Co?“

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) „Mám číslo na Kamila,“ chlubí se Meček zbraní hromadného ničení. Vajíku a Melmene, spláčete. Přichází – zcela nečekaně - paní Redhair. „Jakto? Řekla, že se pak nějak domluvíme, tak co tu okouní s peněženkou?“ kouká na ni vožralý Meček v trenkách s kocovinovou ranní erekcí. „Tak to spočtěte. Fakt je to 190? Žádné poplatky obci?“ „Kdepak. Bude to 1900.“ „Wow. To je méně, než mi vyšlo doma.“ Paní odešla s bankovkama. „No a nemyslela si ona třeba, že odjedeme už v sobotu?“ „Že by? Zavolám jí.“ Posléze se Meček dozvídá, že paní skutečně kalkulovala jen dva dny. Meček chce vědět, kdy a kde ji zastihne, ale paní jej ujišťuje, že se to nějak někdy – attsssa – doplatí. Tak tedy zunk. Dnes se bude turistit. Park Javorka, pravěká osada Křivolík, rozhledna Kozlov, chata Maxe Švabinského, Pavčuz, kvíz. Samé turisticky zajímavé věci. Ujdeme dva kilometry? Protože jsme lamy, nevzali jsme si pivo a trpíme. Nonstopku u nádru míjíme bez povšimnutí, zato se vrháme na posilující průlezky. Rodiny s dětmi raději volí ústup.


Meček rozhoduje, že když teda ohrnujeme nos nad čepovaným pivem v devět ráno, jsme schopni ujít ne dvoukilometrovou, ale čtyřkilometrovou trasu a žene bandu učitelů a úředníků po zelené. Po chvíli dorážíme k zarostlému amfiteátru. Močíme, kocháme se výhledem a těšíme se na restauraci Na horách.

Zavřeno. Z pamětní desky na nás křičí informace, že v této restauraci trávila Božena Němcová. Bůček, nebo rakouského četníka? Náhle jako na zavolanou přijede auto a vystoupí nějaký týpek. Pak si to začne štrádovat k restauraci. Majitel? Žíznivě pouštíme železné tyče průlezek a tázavě na týpka hledíme. Ten vytuší, že bychom mohli být potenciální hosté a přidá do kroku, až zmizí v budově, kde se pravděpodobně zabarikáduje. Objednat si pivo mimo otevírací dobu tedy ani nezkoušíme.


Zato o sto metrů dále je kaplička s křížovou cestou a keškou. Jelikož GPS lítá, trochu prošacujeme místní křoví, než se zadaří. Zakladatel keše důmyslně připevnil krabičku k výseči pařezu. To ptačí budka, jejíž roh Meček neomylně zahlédne v křoví, nás obdaří dvěma travel bugy. Meček vysvětluje, že to jsou předměty, které cestují od keše ke keši. Později zjišťuje, že Nintendo bug doputoval z amerického Oregonu, zatímco Vánoční kravka ze severočeského Liberce. Jiří v tom nevidí smysl a navrhuje raději lahváč.

Po(s)tupně se šouráme k pravěké osadě Křivolík. Cestou opět buddhismus.

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) „Vajíku, a když oni poznají nového dalajlámu v novorozenci, to je politické rozhodnutí, nebo má to dítě nějaké znaky, podle nichž lze opravdu poznat, že je to převtělený buddha?“ „To poznáš, to je takový budží pach.“ Křívolík je opuštěn. Vstupné třiceti korun tedy nemáme komu zaplatit a nyní si tedy budeme vládnout sami.

Chro! ozve se zpoza drátěného plůtku a my náhle vidíme tři roztomilá malá prasátka. Jedno z nich se usměje, mrkne a začne souložit to druhé za nadšeného chrochtání třetího. Pozorujeme třesoucí se štětinky

a

diskutujeme

nad

otázkou

vegetariánství. Po prohlídce několika hliněných chatrčí se vydáváme na závěrečnou ferratu před vrcholem. Ta je tvořena příjezdovou asfaltkou. Začíná drobně mžít a představa, že hospoda otevírá až ve čtyři (jak tvrdil Kamil), nás nenadchovává. Na vrcholu čeká peus a auta a v chatě se svítí. Hurá!

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) Jídelní lístek chaty Maxe Švabinského sice tak huráovitý není, nicméně horská přirážka je horská přirážka. A jak je známo, na horských chatách se vaří poctivě a z čerstvých surovin. Ne jak v nějaké zaplivané maloměstské restauraci. Meček pokračuje ve vege lajně. „My si dáme tady ty písecké papriky. Co to je?“ „No to jsou normálně plněné papriky s mletým masem.“ Tři kola mariáše. Servírka nese kouřící talíře; ve vlažné hnědé omáčce plavou dvě koule. „To jste nám je svlékla, ne?“ háže Jiříb metaforu, která nebyla pochopena. „Co?“ „No že jsme si objednali papriky, ale tady žádná paprika není.“ „Ale to je normální mleté maso, které se obvykle do paprik dává. A jinak paprika je v té omáčce. Mletá.“ „Aha.“ Tak je kokot ten host, nebo ten číšník? U vedlejšího stolu hrají týpci nějakou mariášovitou hru. Jsou z Ostravy a chtějí se družit. Pánové už mají děti a výjimečně se prý urvali z kojících povinností. Pryč! Při močení se ještě jeden z Ostraváků snaží navázat rozhovor s Jiřím. „Víte…“ nakloní se až k Jiřímu uchu, divže mu čůrek moči neskápne na boty. „ty naše čundry nejsou ani tak čundry, jako spíše chlastání.“ „Přesně!“ taká Jiří a oba si oddechnou. Míříme k místní rozhledně. „Jiří, tys nikdy nepracoval ani týden,“ snaží se zaměstnanec příspěvkové organizace Jiříb zkusmo ublížit Jiříkovi, který včelařením vytvořil společnosti již statisíce korun.

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) „To je vtipné, jak ty mluvíš o lepších pracovních podmínkách, ale vlastně nevíš, co je práce.“ „Jiří, on tě chce jen nasrat,“ varuje Meček, ale již je pozdě, neb karení hlava i přes šátek silně pulzuje naběhlou žílou na čele a JiříK vztekle ječí, zatímco JiříB se směje. Později jej definujeme jako „škodolibou zákeřnou domovnici.“ Vystoupáme po točitých schůdkách a zakymácíme se v třicetimetrové výšce. Jiří bleje už jen při pohledu na nás a raději se drží své rodné hroudy.

Zatímco Meček se již pohledy do okolí pokochal, zbytek objevil zajímavější činnost, než pozorování Sněžky v mracích – zkoumání vlastních chrchlů na střeše nedaleké boudy.


„Hatefree? To je v drtivé většině nějaký homosexuální vegan na vozíčku, který má na sobě kožená tanga v duhových barvách,“ názorně dokládá JiříB perfektní znalost webu White-Media. Scházíme po dvoukilometrové červené zpět do obce a hned zkraje se chladíme pivem. Meček hledá záchod a míří do kuchyně. No, lepší než výklenek v Raduni. V kuchyni bývají alespoň lavory. Pavel volá, že už dorazil (říkal, že vyjede v půl třetí, tudíž jsme předpokládali, že v pět se teprve začne balit). Meček mu stele pelech u JiříBa a jde se na hřipí kvejz.

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) Přísálí je plné mládežníků a nás jímá lehká obava, zda obstojíme. Servírka na perníku zaujatě poslouchá zanícený monolog Václava: „Ty jo, ta evropská komise, to je prostě jak Vatikán v 10. století. Slevy na všechno, furt orgie, kurvy, lidi pak v kocovině pro něco hlasují a neví pro co… tak ale zkusit se má všechno, že,“ říká Václav v souvislosti se svou budoucí kariérou v Bruselu. Na Kozlov a nazpátek šukání tří prasátek na vozíčku vegan gay logo hatefree hned sem dej Čuf doplnil naši partu Jingis chčije na vchod Artu

„Tak co, Pavle, volal jsi na to protiextremistické, jestli fakt dávají tolik milionů na sledování Mečků?“ „Hej jo! Je to mazec!“

Pavčuz byl částkou na pronásledování opozice tak šokován, že si fakt musel ověřit. Žijeme přece v demokracii. Tohle přece dělají komunisti, ne? Stále mu to nedocházelo.

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) Napsal si podle zákona o svobodných informacích na Útvar zvláštních operací a požadoval rozpočet. Přestože nepostupoval dle úředních direktiv, režim je už tak shnilý, že se o svých estébáckých praktikách rád pochlubí každému, kdo si řekne, takže mu během pár minut vyplázli stejnou částku, s níž přišel včera Meček. „No dobře. Je to špatné. Nemělo by se to dít. Ale uvědomte si, že to je nula nula nula něco z celého rozpočtu.“ No jistě. Nevím, proč se dělá takové divadlo okolo popravy Milady Horákové. Ty mzdy na bachaře, prokurátory a kata přece daňové poplatníky nemohou nijak ohrozit. Na chalupu i do Jugošky jim zbylo i tak. Meček si představuje, že si ke kvízu objedná mísu květáků a bude během jednoduchého zábavného luštění jen tak přikusovat. Anebo dáme květák doprostřed, jako mísu chipsů! Tady se dělají mega porce, stačí se podívat třeba na JiříBovy sýrové variace, ten talíř přímo překypuje. „Paní, dal bych si jedenáctku a květák.“ Po chvilce bublání fritovacího hrnce ženština donese malý talířek s pěti minirůžičkami ve strouhankové krustě. Chjo. Tak co, dát ještě pivo, nebo ne? „Ten kvíz dáme i vožralí!“ „No jo, ale co když už nezvládneme artikulovat?“ „Já bych se spíš obával těch otázek. U takových kvízů bývají docela hovadiny.“ „Třeba?“ „No třeba Kolik čuráků se vleze do pusy Lucie Bílé?“ „Nevím… čtyři?“ „Šest čínských, případně dva africké.“ Jojo, to jsme si dělali tehdy ještě legraci…

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) „Kolik měří Veronika Žilková? Bez tolerance,“ usmívá se metrosexuální moderátor s žabím hlasem.

„Tyvoe, vždyť jsem ji vezl z besedy na nádraží. 165?“ střílí Meček od boku, ale je evidentní, že tuto informaci bychom nenašli ani v Blesku. Všichni vedle. „Kolik let má Meryl Streepová?“ dostáváme kanonádu na prdel. Další kolo je zeměpisné a my odvážně doháníme vítězící tým studentíků. Vlajky států poznáváme i navzdory chytákům založeným na vizuální podobnosti.

Následuje test znalosti slovenštiny a papír proto předáváme Jiříbovi. „Jak se řekne slovensky veverka?“ „Drevopeus!“

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) Mečka trochu zarazí, že sousední tým má konstantně plný počet bodů. A aby ne. „Haló? Čau, tak prosímtě mrkni se mi na další otázku, jo?“ hudruje borka do telefonu, zatímco moderátor si cosi kváká na opačné straně sálu. „Pane moderátore?“ kyne Meček paží a konkurenční tým dostává za podvádění tříbodový mínus. Vyhráváme!!! Pětistovková výhra putuje na náš stůl a my z ní jen chabě kompenzujeme část vypitých piv. „No a poukaz předáváme tady Bah… hoši, váš název se nám nedaří napsat, natož vyslovit.“ „Ano, taky s tím máme problém.“

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) Chvíli ještě čekáme, zda nás ti ubozí edukantíci nepřijdou poprosit o dovzdělání, ale omladina poníženě mizí, takže jen moudře pokýveme hlavou. Ach, ti mladí. Na neuvážený souboj vyzývat zkušené pedagogy. Kdežpáklíž? (…) „Kojicí polštář je dobrá věc, ale když jdeš koupit rohlíky, tak si ho do kočárku nenacpeš.“ „Ony ty kojící polohy by se měly střídat, jinak namáháš bradavku.“ „To jo, ale dítě se nasere, když mu ty polohy měníš často.“ MEČKU, MELMENE, ZUNK! (…) Míříme do Infinity baru, českotřebovského Ready, kde mají fotbálek a dokonce jsme tam zahlédli tři ženy, které se jinak v místních hospodách nevyskytují. Dáváme si zápas s pokérovaným holohlavým metlošem s tekoucími zuby, jemuž sekunduje dvanáctiletý paviánek s dýmkou (Nenech se, čtenáři, zmást, tohle není výběr fighterů v úvodním menu Mortal Kombat. Ve skutečnosti hráli stejně špatně jako my.) Zatímco Meček si s metlošem povídá o kapelách, Pavčuz má v dalším kole morální problém porazit paviánka s dýmkou v hubě. Navíc se bojí, že by byla prohra korunována letícím popelníkem a výzvou k bitce ze strany tekoucích zubů. Mno. A nyní se mi to, milý čtenáři, trochu mlží. Bylo jakési hledání Modrého trpaslíka, který se schovává v poklopu a otevírá jen příležitostně, nicméně nevím, zda jsme ho hledali dnes, nebo zítra („nevím, jestli jsme ho hledali zítra – zhulené, že?). Ale protože bych na to při psaní dalších pěti stran zapomněl úplně, dejme tomu, že jsme ho hledali dneska. Během bloudění temnou Třebovou se z nějakého důvodu ztratil JiříB, Jiří i Pavčuz a zůstal Meček a Hromadovi. Potkáváme kamila (jde o somatotyp, nikoli konkrétní osobu,

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) proto malé písmeno) a ten drží v ruce igelitku plnou brambor s tím, že jde do hospody. Tak jsme šli společně. Vlezeme do zakouřeného pajzlu a rozvíjí se další kamilovitá debata o hovně. „Kamile, a ty tak běžně vezmeš igelitku s bramborama a jdeš na pivo?“ táže se Melmen. „Jo, no.“ Melmen to zkouší pomocí ďábelského kondicionálu. „No ale i kdybys nás byl býval nepotkal, byl bys šel s igelitkou plnou brambor na pivo i tak?“ „Eh… píívo! Na zdraví!“ Další sání. Meček už jen chrochtavě vegetuje a občas přikývne. „A kde že to vlastně jsme?“ „Pod Skalkou. Restaurace pod Skalkou.“ „Cože?“ vzpomene si Meček na alarmující plakáty místních antifašistů, vyzývající k bojkotu této restaurace z důvodu nedávného vystoupení kapely Ortel. No jo, tihle zlatí slavíci. To není žádná hudba, to je mainstreamový škvár! Fuj. „A to víš, Kamile, že tu hrál Ortel?“ „Jo, to bylo před měsícem! Nebyl to špatný koncert, ale ta dechovka o týden později byla lepší,“ doznal se Kamil k tomu, že je hudebně zcela nevyhraněný. Meček rozdává letáky a diskutuje s lidem, ten však sosá své pivíčko a Ortel je mu u prdele. Mizíme. Zítra je taky den.

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) 16.7. A nyní si, milý čtenáři představ tu slast. Probudíš se v chladivém písku, jehož zrnka ti vítr jemně mete do ksichtu. Protože fouká stále silněji, jen se převalíš do teplých šumivých vln moře a necháš se kolébat a kolébat. Ve vodě, která nikdy nevychladne… „Jiří, magic a pejvo, šup.“ „Pojď, hlene!“ Vcházíme do místní samoobsluhy. Vrávoravým krokem se hrneme k lednici, kde se na nás smějí chlazené plechovkové radegasty za 15 korun. No není ten svět nádherný?

Pavlík spinká. Půjde s námi na výlet, nebo se připojí až po snídani, tedy na večerní sání? Naštěstí zpět z obchodu ještě míjíme ubytovnu, a tak se Pavčuz stihne z postele vyvalit. Sledujeme tok místní říčky a mezi poli a loukami se honí mračna. Meček s Jiřím dosávají první plechovku piva a jsou na sračky jako prasata. JiříB kroutí hlavou a zakousne se raději do proteinové tyčinky.

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) Velmi

záhy

nacházíme

žlutou turistickou značku a již si to šineme po xerofilní naučné stezce, jejíž hmyzí dekorace v nás opět vyvolává Hitlerů

otázky v koňadry

převtělování a

naopak.

Míjíme dron. A hele – nadlesní putyka. Meček přesně věděl, že taková osamělá hospůdka v lese udělá všem náramně dobře. Majitel před námi sice zdrhnul, ne tak servírka, kterou jsme lapli za prdel – a čepuj!

Melmen se snaží založit tradici kostkového bangu, ale nedaří se mu. Meček v opilosti neumí hodit kostkou, navíc bang bez barelu pro něj není bang. Zato JiříB tradičně deskové hry bojkotuje a raději vyjídá jídelní lístek. Melmen jej agresivně napadá za nedostatečné věnování se hře. „Chceš hrát? Chceš pochopit tu hru?“ „Ne.“ „Tak už mě jako člověk nezajímáš. Meček a JiříB mají smůlu. Žerou, nebudou hrát. Mají smůlu.“ „Ne, jen Meček, mi je to totiž u prdele,“ uzavřel to Jiříb a zakousl se do hovězího (možná to bylo jehněčí či králičí, čert ví). Meček si poroučí lívance a žampiony.

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) Objednáváme další rundu piv a pomyslné vřídlo opět připouští další etanolové teplo. Dochází k politické debatě a Meček s Jiřím se dostávají do sporu. „Jiří, nebuď demagog!“ „Já jsem lhář. To je rozdíl.“

Šouráme se opět po xerofilní louce. JiříB s Mečkem cestou hledají kovové číslice připevněné v blízkosti studánek, aby na konci zdupali výpočet souřadnic, zatímco ostatní se batolí, žerou salám a výskají v nepřírodních chaloupkách. Pavčuz při pohledu na oslizlý tučný lovečák neodolá a popře své vegetariánské snahy. Ačkoli jejich tempo připomíná hlemýždě po dvou mozkových mrtvicích, záhy získávají velký náskok a kotví v zarostlé vesnické hospůdce u rezavého amfiteátru.


Meček s Jiříbem počítají souřadnice a GPS jim ukazuje kamsi do Pardubic. Blíží se dvě teenagerky. Usmívají se. Tak mladé a krásné. „Děvčata,“ krkne Meček rozvalující se na asfaltu s GPSkou. „my hledáme poklad. Pojďte s… škyt… s námi.“ „Hm,“ hlesnou dívky lednicovitě a dají se v ústup. „Hoši, hledáte poklad? Ten je támhle po pěšině nahoru do těch skal,“ volá najedou náhodný cyklista a JiříB s Mečkem se sápou přes ostřé šutry jako dva zajíci. Na konci pěšiny na ně zírá černá tlama opuštěné štoly. „Jdu tam,“ neváhá Meček a vyzbrojen mobilem se souká do stále užší skalní štěrbiny. Kešku však nenachází. „Meček vlezl vožralý do jakési skály. Už ho nevidím ani neslyším. A co jinak nového?“ krátí si JiříB čas telefonováním zbytku týmu. Ti si dávají druhé pivo. „Sakra práce,“ kleje Meček po vysoukání se z horniny. „to je tak, že jak debil prolézáš štoly a pak třeba odkryješ šutr – například tenhle – a pod ním… pyčo, keška!“

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) Po zapsání se jde směr Hlinice. Meček pozoruhodně kombinuje syndrom třetího dne a stařeckou krátkozrakost třicátníků: „Hele, Jiříbe! Jde proti nám nějaká prcinka v červenobílých šatech! A jak se koketně naklání!“ „Mečejku, to je vyvrácená dopravní značka.“ Po krátkých neshodách s mapou nalézají JiříB i Meček kýženou hospodu. Melmen, Jiří i Vajík už jsou notně rozteklí a vůbec nevypadají, že by chtěli už zase jít. O Pavčuzovi ani nemluvě. Pivíčko stojí 20 kč, kolem švitoří ptáčci a vůbec to tu připomíná okolí Třebíče.

Meček a Jiří chtějí alternativu k magicu, takže využívají tvrdě spícího Pavčuze k jednoduché táborové hře. Místo kladení sirek na hrdlo lahve kladení květin na Pavčuzův nos. Komu se vzbudí, ten pije.

V prvním kole to Meček posral mateřídouškou do nosu a změnil tedy taktiku. Je třeba nejprve vršit jitrocel nad horní ret a pak ho doplňovat sedmikráskami.

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) „Pavčuzi, spíš?“ ptá se Meček s jetelem připraveným k přiložení. „E… eh…“ „Tak my počkáme.“ Posléze ovšem zadírá tak tvrdě, že oba hráči začnou přitápět pod kotlem. Ze sedmikrásek jsou kopřivy, z listů jsou stonky, z nich pak celé kytky i s kořeny. Jakmile se na Pavčuzově hlavě začnou vršit kusy dřeva z lavičky, na níž leží, rysy jeho obličeje jsou již poněkud zastřené. Ve chvíli, kdy jde JiříB do kůlny pro staré židle, Pavčuze raději budíme, protože by jej masa bioodpadu spočívající na jeho obličeji mohla zadusit.

„Uáách, zív. To bylo příjemné prospání,“ vrní Pavčuz. Melmen kontruje: „Jo? Chceš vidět fotky?“ Dokolébáme se do České Třebové a šup někam na jídlo. Ať je toho hlavně kupa, odporné to bude tak jako tak. Čínské bistro? „Dobrý den, my bychom si…“ „Rýže došla, nudle došly.“ „Tak nashledanou.“ Za rohem je naštěstí pizzerie. Nadlábneme se k prasknutí a Mečkova Hlubinná mana drtí Pavčuzovo Etéritum 2:0.


Řešíme spor o další činnost. „Je jedno jak se co jmenuje, protože lidi jsou stejně piče,“ opisuji z deníku větu, jejíž adresát je zřejmý. JiříB si udělá z prasklého balonku vagínu a zabaví se tak na další desítky minut (Žraní, žraní, vagína z balonku, žraní… podle deníku by to vypadalo, že JiříB není občankář-psycholog, ale tělocvikář).


Náš podzim čundru si odbýváme v oblíbené Infinity. Poloprázdný bar, snová atmosféra, readyovitá sterilnost a fotbálek, který hrajeme proti většinou divným týpkům. Bar je tak divný, že se zde nevyskytují ani kamilové, natožpak nymfomanky, s nimiž by se mohl vyspat Václav a Meček by měl alespoň nějakou zajímavou zápletku do reportu. Nic. Pusto a prázdno. Komu není shůry dáno, tomu Kamil nekoupí. I Pavčuz rozvíjí odvážné pivní plány na teoretický zásun, ale záhy ho přemáhá pivo a se sluchátky v uších se motá ven z podniku. Éterickou blond servírku to mírně znejistí. „Kam jako jde? Mám ho honit?“¨ No, to by možná právě nyní ocenil.

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) 17.7. Opile si rozpomínáme na včerejšího kamila zpod Skalky. Ty vole, on měl fakt igelitku plnou brambor. To už je opravdu zhulenost. Nešel on náhodou z WC? Meček si vzpomíná na slavnou fotku z Náměstí nebeského klidu, tehdá igelitky zastavovaly tanky. Zatímco Pavčuz se převaluje do Volva a jede domů, JiříB už o den dříve odfrčel na Ukrajinu a hromadní Jiříci míří do parku Javorka, Meček doplácí sobotní noc a vrací klíče. „VrrrRRR,“ usmívá se fenka německého ovčáka. „Aničko, fuj,“ kárá psa paní správcová „tak snad se vám tady líbilo, viděli jste Kozlov i studánky a přijedete zas!“ „Viděli, paninko, viděli. Přijedeme, ba, přijedeme,“ chrochtá Meček a vrací klejč. Cestou do Javorky si všímá sloupů, zastávek i výlepových ploch a s úžasem zjišťuje, že zde značkuje své teritorium ČSAF, AF, VAP, AFA, INR a další anarchistické subjekty. Cestou k nádraží pak svým kamarádům dělá přednášku ze samolepkové paleografie. „Vidíš, Jiří? Tady ten zbytek strženého u? To byla původně samolepka Proti útlaku z podzimní série z roku 2004. Povšimni si toho originálního fontu, ten už se dnes nepoužívá.“

Českotřebovské kohoutění (14.7. - 17.7.2016) Procházíme dosud neobjevené zákoutí parku a strkáme si pejvo do ledové bystřiny tak, aby se vychladilo. Uvažujeme, která socha je Zrekonstruovaný vodník. To bude určitě – soudě dle názvu – nějaká abstraktní skulptura. vidíme

Nad na

altánkem

dlažbě

tisíce

rýžových zrnek. Aha, tak tady je naše včerejší večeře v čínském bistru! Hltáme pejvo a uvědomujeme si, že nedat si pivo 4. den čundru se prostě nedá. To by zvládl tak možná Chuck Norris, a i ten by cucal alespoň birel. Nádražní hospoda nás proto staví rychle na nohy, zejména když sledujeme povzbudivé pivní slogany na zdech. Objevuje se poslední kamil našeho čundru. Vožralý vysušený týpek na nás haleká od protějšího stolu, že je strašně vožralej. A že i včera byl. „Huš, kamile, huš. Stačilo. Zase někdy příště,“ odbýváme lid snažící se nás bavit. Chlazené třináctky (Jančura je kapitalista a ještě pedofil!) v Regiojetu nás pak opět hází ke vřídlu. Meček si představuje rozhovor s matkou. „Au, moje hlava, moje břicho, kňouk.“ „Ty jsi pil!“ „No, nějaké pivo jsme měli.“ „Proč piješ? Proč piješ, když je ti pak blbě? Proč? Proč? No? Proč?“ „Au. Au.“ „To nemůžete chodit po horách jako normální lidi? To musíte u toho chlastat? No?“ „Au. Kňouk.“ Melmen stále nechápe logiku. „Mečku, tak nejezdi do Opavy a jeď rovnou domů ne?“ „Potřebuju hmoždinky…“


Na Svinově nás čeká Mája s Karolínkou. Debata o kojení, prdících a plenkách se rozhoří nanovo a Jiří úpí. Přijde strukturální kocovina? Kdepak. Kdo ví, co ostatní, ale Meček si vzal své hmoždinky, pojedl a odfičel do Frýdku-Místku, kde usnul ve stavu příjemné, klidné střízlivosti. O to víc ho pak překvapilo, že se ráno vzbudil zlískaný jak dobytek a pondělní šichtu si tak odpracoval do půl pasu ve vířívce. - Meček -

Českotřebovské kohoutění ( )

Recommend Documents