Československé opevnění

Základní škola a Mateřská škola Nová Bystřice Hradecká 390, 378 33 Nová Bystřice Absolventská práce

Československé opevnění

Jan Slabý, IX. A Vedoucí práce : Mgr. Jitka Zíková

Školní rok: 2011/12


Prohlášení Prohlašuji, že předložená absolventská práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracoval samostatně. Veškerá literatura a další zdroje, z nichž jsem čerpal, jsou uvedeny v seznamu použité literatury. V Nové Bystřici dne : 9. 2. 2012


Poděkování Chtěl bych poděkovat paní Mgr. Jitce Zíkové za odborné vedení, za pomoc a rady při zpracování této práce.


Anotace Tato práce s názvem Československé opevnění byla zpracována jako absolventská práce při ukončení základního vzdělávání na ZŠ a MŠ Nová Bystřice. Zaměřil jsem se na systém opevnění budovaného v letech 1935-1938, které patří k nejmladším pozůstatkům opevnění na našem území.


Obsah 1.Úvod...........................................................................................................................................5 2.Důvody stavby …......................................................................................................................6 3.Plánování výstavby …...............................................................................................................7 4.Těžké opevnění - dělostřelecké tvrze........................................................................................8 5.Těžké opevnění – samostatné pěchotní sruby............................................................................9 6.Lehké opevnění …....................................................................................................................10 7.Typy lehkého opevnění............................................................................................................ 11 8.Osud opevnění ….................................................................................................................... 12 9. Závěr ..…................................................................................................................................13 10. Zdroje ….............................................................................................................................. 14 11.Fotogalerie – návštěva tvrze Dobrošov …............................................ …............................15 12.Fotogalerie – návštěva slavonického areálu ….....................................................................16 13. Fotogalerie – řopík naproti mému domu................................................................................17


1. Úvod Ve své absolventské práci budu popisovat československé opevnění, důvody jeho výstavby, průběh stavby a také jeho osud. Toto téma jsem si vybral hlavně proto, že mě zajímá vojenská historie Československa a s tím souvisí i téma opevnění. Systém opevnění je velice důmyslný, takže různé bunkry, ať už lehké nebo těžké a dělostřelecké tvrze jsou rozeseté po celé hranici ČR. Opevnění bylo stavěno v letech 1935-1938. Němci zabraný pevnostní materiál do konce roku 1940 byl odhadnut na více než 50 milionů říšských marek (kurz 1:10). Lehké opevnění se nachází i v okolí Nové Bystřice. Jeden objekt lehkého opevnění mám naproti svého domu, tedy už z toho je patrné, proč mám k tomuto tématu blízko. Myslím si, že i přesto, že tento systém nakonec nebyl naším vojskem využit, si zaslouží, aby nebyl zapomenut a aby se o něm vědělo, neboť v těchto pevnostech je důležitý kus české i středoevropské historie. Důkazem nevšednosti a důležitosti těchto pevností bylo i to, že se po zabrání Hitlerem staly předmětem zájmu a zkoumání německé armády a některé si Adolf Hitler i osobně prohlédl.

-5-


2. Důvody stavby Myšlenka opevnit pohraničí se objevila již při vzniku samostatné Československé republiky. Nejdříve hranice hlídali vojáci, ti byli nahrazeni finanční stráží, která měla hranice hlídat i z hlediska celního. Později vznikla i skupina známá jako stráž obrany státu. Potřeba ochrany státu zesílila, když se v Německu dostal k moci Adolf Hitler. Protože západní a jižní hranice není chráněna přirozenými přírodními překážkami, muselo se přistoupit k výstavbě pevností. Zároveň se od jara 1936 začala rýsovat linie opevnění i ve vnitrozemí – byly to tzv. záchytné příčky. Na většině území Čech a Moravy však zůstala tato linie jen ve fázi plánů. Takže za vnitrozemskou obrannou linii lze považovat pouze obranu Prahy-tzv. Pražskou čáru, na kterou na jihu navazovala tzv. Vltavská linie a na severu tzv. Liběchovská příčka. A poslední – tzv. Plzeňská čára zároveň vytvářela i první obrannou linii v tomto systému. Československé opevnění budované v letech 1935-1938 patřilo v meziválečném období mezi nejdokonalejší pevnostní systémy v Evropě. Politické rozhodnutí mu však neumožnilo prokázat svoje kvality. Obránci připravení k boji museli opustit hraniční pevnosti bez jediného výstřelu, což moc nepovzbudilo bojovou morálku vojáků a v podvědomí všech českých občanů zanechalo tíživý pocit nespravedlnosti a zmaru. Zabrané objekty sloužily Němcům jako zkušební cíle pro letectvo, dělostřelectvo i ženijní vojsko. Po březnové okupaci v roce 1939 se Německo obávalo možného povstání, jehož oporami se mohly stát objekty opevnění, a proto bylo rozhodnuto tyto unikátní stavby zlikvidovat. Destrukce byla prováděna s typickou německou precizností, takže dnes nalézáme jen zbytky těchto linií. Ironií osudu nakonec bylo, že tyto poničené pevnosti na konci války posloužili samotným Němcům, neboť se v nich urputně bránili při ústupu. Takže co nestačili zničit hitlerovci, dokonala 2. světová válka. V současné době svůj původní obranný význam tyto stavby samozřejmě nemají. Jsou však nedílnou součástí naší historie a naštěstí pro nás, kteří se o historii zajímají, zůstaly některé pevnosti v poměrně dobrém stavu a další se opravují. Armáda předává objekty vlastníkům pozemků nebo je prodává vojenským nadšencům, kteří je obnovují a zpřístupňují široké veřejnosti. Kdo někdy navštívil skutečnou pevnost – jako je například pevnost Dobrošov, kde jsem byl já s rodiči na výletě, musí mi potvrdit, že tak důmyslná a velkolepá stavba si nezaslouží být zapomenuta. Dýchá z ní historie a bojová nálada na každém kroku a zážitky z takové návštěvy zapůsobí i na toho, kdo se o vojenství a armádu dosud vůbec nezajímal. -6-


3. Plánování výstavby Plánování výstavby můžeme datovat již od r. 1933, kdy se v sousedním Německu dostal k moci Adolf Hitler, jehož agresivní politika donutila Československou republiku k úvahám o obraně proti možnému útoku, který, jak dnes již víme, opravdu přišel. Připravení čeští vojáci však bohužel nedostali šanci kvality těchto staveb využít k obraně vlasti. Ale nebudu předbíhat. V březnu 1935 vznikly orgány řídící opevňovací práce. Jednalo se o Radu pro opevňování a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP). Našim stavitelům pomáhali odborníci ze spojenecké Francie, kteří v Československu zůstali až do července 1938 . V říjnu 1935 byl zadán první stavební úsek a v prosinci 1935 vybetonovali první pěchotní srub a práce se rozjely i v ostatních stavebních úsecích. Nejprve začala výstavba těžkého opevnění pro přehrazení nejdůležitějších útočných směrů. V prostoru Odra-Krkonoše, na jižní Moravě, v bratislavské Petržalce a Komárně vytvářelo toto těžké opevnění kostru obrany. Výstavba těžkého opevnění byla značně nákladná a pomalá. Proto začala v polovině roku 1936 výstavba lehkého opevnění (neboli polního opevnění, jak bylo tehdy označováno). Jednalo se především o lehké opevnění vzor 36., které byly nahrazeny dokonalejšími objekty lehkého opevnění vzor 37 – lidově nazývané jako „řopíky“. Opevnění nebylo plánováno pouze v pohraničních oblastech, ale i ve vnitrozemí, kde se budovaly tzv. záchytné příčky. Ve fázi plánu zůstaly stavby na Českomoravské vrchovině a na moravsko-slovenském pomezí. Uskutečněna byla pouze obranná čára o poloměru asi 30km od Prahy – oficiálně nazývaná Vnější obrana Prahy. Na ni navazovaly linie ze severu a z jihu, jak jsem již zmiňoval v kapitole na str. 6 – Důvody stavby. Do počátku října 1938 bylo na území republiky stavebně dokončeno pět tvrzí: Smolkov, Adam, Hůrka, Bouda a Hanička. Rozestavěny zůstaly: Dobrošov, Skutina, Babí, Šibenice a Orel. 37 tvrzových a 246 samostatných objektů těžkého opevnění bylo připraveno na severní hranici (úsek Odra-Krkonoše), 6 na jižní Moravě, 8 + 9 v Bratislavě a 3 v Komárně. Dalších 6 objektů bylo vybudováno ve vojenských a výcvikových prostorech: Jince, Vyškov, Hlboká.V rámci plánů na lehké opevnění byly realizovány dvě třetiny programu. Celá akce byla přínosná i z hlediska hospodářského, neboť poskytla práci desítkám stavebních firem postižených hospodářskou krizí. Stavbu opevnění přerušila mobilizace v září 1938 a definitivně ji ukončila zrada po Mnichovské dohodě a následné zabrání pohraničí, které proběhlo bez boje. Vojáci vůbec nedostali možnost opevnění využít.

-7-


4. Těžké opevnění – dělostřelecké tvrze Těžké opevnění bylo tvořeno dělostřeleckými tvrzemi a samostatnými pěchotními sruby (těm věnuji samostatnou kapitolu), dále překážkovým systémem a infrastrukturou( kasárna, telefonní spojení, cesty, lanovky, zkušební a cvičné objekty). Těžké opevnění mělo vytvářet jakousi kostru obrany, proto bylo budováno v prostoru Odra – Krkonoše, jižní Morava a na Slovensku v bratislavské Petržalce a Komárně. Nejodolnější těžké opevnění představovaly dělostřelecké tvrze. Můžeme si je představit jako soustavu pěchotních a dělostřeleckých srubů, dělostřeleckých a minometných věží a pozorovatelen, které byly vybudovány v nejvyšším stupni odolnosti. Tyto jednotlivé objekty byly vzájemně propojeny důmyslnými podzemními komunikacemi a obklopeny souvislou překážkou. Vytvářely odolné opěrné body na takticky důležitých místech, a to i v případě, že by se na nějaký čas ocitly v obklíčení. Tyto objekty byly dvoupatrové – v horním, bojovém patře, se nacházela kancelář velitele, prostor pro telefonistu, ubikace poddůstojníků a dělostřeleckých pozorovatelů. Vchody byly dvakrát zalomeny, jako ochrana proti palbě, dveře byly dvojité a pancéřové a mezi nimi se nacházela protiplynová předsíň. V podzemních prostorech se nacházelo vše důležité pro dlouhodobý obranný boj osádky, jako třeba kasárna s kuchyní, ošetřovna, telefonní a rádiová ústředna, muniční sklady, filtrovna a strojovna, vlastní zdroj vody – většinou studna, úzkokolejná dráha pro snazší dopravu materiálu. Jak je patrno z tohoto výčtu, byly stavby dělostřeleckých tvrzí velmi nákladné, a tak byl projekt hned v počátku omezen jen na nejohroženější místo Odra-Krkonoše, kde bylo plánováno asi 15 dělostřeleckých tvrzí. Hlavní výzbroj představovaly 4 cm kanony vzor 36, těžké kulomety vzor 37 ráže 7, 92 mm. Kanony vyvinula a dodávala Akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni, veškerou kulometnou výzbroj dodávala Zbrojovka Brno. Tyto zbraně byly vybaveny optikou, tj. záměrným dalekohledem. Hlavní střílny byly odlity ze speciální ocelolitiny a chráněny převisem proti ženijnímu útoku. Pomocnou výzbroj tvořily kulomety vzor 26 ráže 7, 92 mm, které vykrývaly týlovou část objektu. Ve členitém terénu byl do výzbroje přidán ještě 9 cm pevnostní minomet nabíjený zezadu. Pro možnost čelní palby byly ve stropech zabudovány ocelolitinové prvky, a to tzv. pancéřové zvony a kopule. Zvon sloužil hlavně k pozorování a řízení palby hlavních zbraní a do obrany by se zapojil až ve chvíli bezprostředního ohrožení. Zatímco úkolem kopule bylo vedení čelních nebo kosých paleb .

-8-


5. Těžké opevnění – samostatné pěchotní sruby Intervaly mezi dělostřeleckými tvrzemi, případně méně ohrožené úseky, uzávěry nebo předmostí vyplňovaly samostatné pěchotní sruby. Jednalo se zpravidla o dvoupatrové železobetonové stavby, které se lišily odolností, tj. tloušťkou stěn a stropů, výzbrojí, počtem posádky a vzhledem k přizpůsobení se terénu také tvarem. Pro vytvoření typologie můžeme najít i další hlediska, například podle stavebního řešení a palebných úkolů je můžeme rozdělit na jednostranné a oboustranné, případně jednopatrové a dvoupatrové. Hlavním účelem bylo vedení boční palby směrem k sousedním objektům, se kterými se vzájemně kryly. Měly za úkol vytvořit palebnou přehradu těžkých kulometů, které doplňovaly protitankové kanony i pevnostní minomety. Postavené objekty byly číslovány zpravidla od východu k západu a k součástem kódového označení srubu patřil kromě označení úseku i krycí název. Označení se tedy skládalo z písmen stavebního úseku, písmena S označující zkratku srub, pořadového čísla objektu v linii a názvu např. N-S 82 Březinka. Podle francouzských zkušeností byly převzaty čtyři stupně odolnosti označované I až IV. Podle toho jsou sruby označovány jako tzv. „Římani“. V lesních oblastech pak po vzoru francouzských blockhausů bylo možné realizovat odlehčené pěchotní sruby v nižším stupni odolnosti označené 1 a 2 (tzv. „ Araby“). Tyto objekty neměly schodiště a dolní patro bylo přístupné pouze průlezem se žebříkem. Velmi zjednodušené zůstalo jejich technické vybavení, objekty neměly díky jedněm dveřím protiplynové předsíně. Řada srubů měla pouze soudkový záchod, někdy odpadl i dieselový agregát a dokonce i filtry. Objekty měly nižší dotaci munice a na rozdíl od „Římanů“ jejich spojení zabezpečovala pouze pevnostní telefonní síť (odpadl zemní telegraf a radiostanice).

-9-


6. Lehké opevnění Výstavba těžkého opevnění byla značně nákladná a z kapacitních důvodů i relativně pomalá. Proto především z politických důvodů začala v polovině roku 1936 výstavba tzv. lehkého opevnění (tehdy označovaného jako polní) i v dalších oblastech státu. Organizovaly ji ženijní složky armádních sborů spadajících pod příslušná zemská vojenská velitelství. Lehké opevnění reprezentují objekty zavedené v roce 1936, známé jako lehké opevnění vzor 36. Pro nepříliš dokonalé technické a taktické parametry došlo roku 1937 k výstavbě dokonalejších objektů vzor 37, lidově nazývané „řopíky“. Tento systém neměl v tehdejším světě obdoby, zejména z hlediska bohatého vnitřního vybavení. Zbraně byly umístěné v pevnostních lafetách uchycených do celolitinových střílen. Vchodová střílna umožňovala palbu z pušky nebo pistole – výzbroj si přinášela posádka až v případě nástupu do objektu. Do vybavení patřily i jednoduché ventilátory, které vytvářely mírný přetlak a odváděly tak jedovaté zplodiny vzniklé při střelbě. Proti bojovým otravným látkám, však museli vojáci použít vlastní plynovou masku. K vnitřnímu vybavení dále patřil granátový skluz pro obranu týlu. V objektu nechyběla signalizační soustava, polní telefon, rohože na spaní, kamínka, svítilna a voda a jídlo na dva až tři dny. Objekty lehkého opevnění byly stavěny na místech s možností dalekého dostřelu, tedy na kopcích a skalách a také tam, kde mohly ostřelovat strategicky důležitá místa. Objekty vzor 36 měly pouze jednu místnost s přímým vchodem. Dveře byly dřevěné a pobité plechem nebo posuvné plechové, takže pokud se nepřítel dostal k nezabezpečenému vchodu, zlikvidoval celou posádku jediným granátem. Také příliš velké střílny byly velmi zranitelné. Posádku tvořilo 4 – 6 vojáků. Malá odolnost vzoru 36 donutila armádu k vyprojektování nového typu lehkého opevnění – tedy vzor 37 řopík. Vzniklo 5 základních stavebnicových typů značených písmeny A až E. Každý z těchto typů měl ještě zrcadlově obrácenou verzi-označovanou indexem 2. Nejrozšířenější byl typ A.

- 10 -


7. Typy lehkého opevnění Typ A měl dvě střílny, které byly chráněny ochrannými křídly a působily do boků, přičemž svíraly různý úhel – podle toho se rozlišují další varianty tohoto typu A. Normální objekt odolal dělům do ráže 100 mm, některé objekty měly zesílené stěny proti zásahům z děl do ráže 150 mm. Typ B byla pevnůstka s jednou boční a jednou čelní střílnou. Odolností stěn byl podobný typu A a stejně jako typ A se i tento typ B dále dařilo přizpůsobovat podmínkám v terénu, takže vznikly další varianty, a to: rovná, šikmá a stupňovaná, ve které byly místnůstky spojeny schůdky. Typ C byl pro svou malou odolnost méně používán. Jednalo se o jednostřílnové kulometné hnízdo, bez dveří a vnitřního vybavení. Strop byl často pouze z vlnitého plechu. Typ D se často stavěl v horském terénu nebo v místech, kde linie překračovala železniční, či silniční násep. Opět to byla pouze jednostřílnová pevnůstka s boční palbou. Typ E plnil funkci podobnou jako u typu C, pouze byl odolnější.

- 11 -


8. Osud opevnění Čs. opevnění nebylo k 30. září 1938 ani zdaleka dostavěno, ještě horší stav panoval v úrovni vybavenosti a výzbroje. Stejně tak na mnoha místech nebyly zformovány pevnostní jednotky a již existujícím jednotkám často scházel výcvik. Armáda předpokládala, že již od konce roku 1939 bude vybudované opevnění schopno plnit svou úlohu. Je velmi pravděpodobné, že program podle původního plánu by nebyl v tomto rozsahu realizován, nebylo to v silách státu jak finančních, tak i personálních - obsazením všech pevností by se zcela vyčerpala útočná síla armády. Je tedy pravděpodobné, že by se po roce 1939 stavební činnost zvolňovala a do půlky 40. let by zcela ustala a opevnění by se dále jen vybavovalo a vyzbrojovalo. Plány byly zcela zmařeny rozhodnutím politiků na Mnichovské konferenci 29. září 1938, kde se zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni. Na základě tohoto rozhodnutí, které do dějin našeho národa vstoupilo pod označením „o nás, bez nás“ museli vojáci opevnění opustit a bylo jim doslova zakázáno bránit svou vlast. Byli donuceni sklonit hlavu, dokonce museli emigrovat, aby vůbec mohli proti fašismu aktivně bojovat a tato událost na celé roky negativně poznamenala celý český a slovenský národ.

- 12 -

Českoslovenké opevnění

9. Závěr Touto svou absolventskou prací bych rád připomněl památku všech vojáků a vlastenců, kterým nebylo dovoleno využít této nákladné stavby, kterou několik let české a slovenské firmy s nadšením budovaly. Již před rozhodnutím zabývat se ve své absolventské práci československým opevněním, jsem měl celkem dobré informace o těchto stavbách, které jsem získal v hodinách dějepisu, při sledování některých dokumentů v televizi nebo také při své návštěvě opevnění ve Slavonicích nebo v Dobrošově. Přesto jsem se během intenzivnějšího pátrání a studia pramenů, jak knižních tak internetových, dočetl spoustu zajímavých podrobností o osudech nejen samotných pevností, ale především vojáků, kteří spojili své životy s budováním a využitím opevnění proti nacistům. Při hledání podkladů pro tuto práci jsem také narazil na často opakovanou frázi, že naši vojáci opustili pohraničí „bez jediného výstřelu“. Já jsem ovšem objevil prameny uvádějící příklady, kdy vojáci bránili svá stanoviště a v letech 1938-1939 při těchto bojích padli. Nevzdali se. V dnešní době bez skutečných hrdinů působí jejich příběhy neskutečně, a já proto doufám, že moje práce připomene těm, kdo ji budou číst, jaká to byla tehdy těžká doba a že lidé, kteří se postavili nacismu, byli skuteční a jejich vlastenectví bychom si měli vážit.

-13-

Českoslovenké opevnění

10. Zdroje Knihy a publikace 1.

Dibelková, I., Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě, ve Slezsku,

Praha :Nakladatelství Olympia, a.s., 2007.

Fotografie 2. Archiv autora

Elektronické zdroje 3. http://cs.wikipedia.org/wiki (Wikipedie – internetový portál) 4. http://opevneni.cz/http://codyprint.cz/padli/index.html – Radan Lášek 5. http://www.fronta.cz/dotaz/ceskoslovenske-opevneni-plany-a-realizace

-14-


11. Fotogalerie - Dobrošov

- 15 Československé opevnění

12. Fotogalerie - Slavonický pevnostní areál

- 16 Československé opevnění

13. Fotogalerie - řopík vz.37 u našeho domu

- 17 -

Československé opevnění

Recommend Documents