Českokrumlovské tajemno

Českokrumlovské tajemno © Helena Braunová, 1997 Ilustrace © Petra Holčáková, Renata Kašperová, Anna Pešková – studentky Střední uměleckoprůmyslové školy Sv. Anežky v Českém Krumlově První vydání, 2012 Převod do elektronické podoby Petr Řepík Vydalo nakladatelství KOPP, Šumavská 3, 370 01 České Budějovice, tel./fax: 386 460 474, e-mail: [email protected]; Internet: www.kopp.cz Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele.

ISBN 978-80-7232-432-3

Úvod do českokrumlovského tajemna Český Krumlov, ono malebné město, má nejen své kouzlo a neopakovatelnou atmosféru, ale je tu ještě cosi zvláštního, vábícího, co přitahuje a chytá do svých jemných sítí. Znám některé Krumlováky, převážně z řad umělců, kteří sem přijeli jenom na návštěvu jako turisté, a již tu zůstali navždy. Já sama jsem do Českého Krumlova přišla v šedesátých letech – i na mne to kouzlo zapůsobilo. Jenomže to bylo zcela jiné město, než je dnes. Přímo slibovalo cosi zvláštního, nenapodobitelného. Omšelé fasády domů, tu i tam otevřené zívající dveře ukazující začernalé chodby, poničená podlaha a odevšad pach staroby. Každý dům jakoby chtěl vyprávět. Lidé, kteří zde žili, vtiskli svému domu podobu podle svého i podle stylu, který momentálně byl moderní. Někteří jej přestavovali, jiní jej nechali chátrat, ale všichni v jeho zdech žili, něco v něm ponechali, a to bylo ono, to kouzelné a čarovné, jež na náhodného návštěvníka dýchlo starobylostí dávných věků. Český Krumlov je dnes zcela jiný než býval kdysi. Už tu tolik nedýchá jeho starobylost, ba právě naopak! Všechno svítí novostí. Nové fasády domů, všude je vidět, že dříve „město nikoho“ má své pány. Je tu mnoho malých krámků, nabízejících roztodivné zboží. Ze všech možných kdysi kumbálů, jsou teď malé galerie, ale i banky. Nabízí se i cizokrajné koření, a co je hlavní, vyrostlo tu, jakoby zázrakem, mnoho penzionů. Tím jsme se vlastně dostali k jádru věci. Zavzpomínejme na dobu nedávno minulou, kdy město ještě spravovala Domovní správa, pozdější OPBH. Každý dům měl nejen omšelou fasádu a neupravené chodby, jen spoře osvětlené, ale i své půdy a sklepy. Kdo jen prošel takovým zvláštním místem, kde bylo nashromážděno všelijaké harampádí, pak se mu zazdálo, navzdory materialistické výuce i vědeckému pojetí světa, že tu v těchto prostorách může zcela směle strašit, a že by tu v noci neprošel ani za pytel peněz. Můžeme zcela spolehlivě tvrdit, že i tenkrát, v době, kdy všem strašidlům bylo odzvoněno, se mnohdy stávalo, že noční spáč byl náhle probuzen ze spánku podivným rachotem nad stropem, kde byla půda. Je zcela pochopitelné, že v tom neviděl vůbec žádná strašidla, ale jen se usmál, otočil na druhý bok a přikryl si peřinou hlavu. Nahoře nad ním rozhodně řádily kočky nebo profukoval vítr. Nic jiného to přece nemohlo být! A jak si to všechno vysvětlit nyní? Podnikatelé jsou stále více podnikavější. Nestačí jim jen malé krámky k obživě, jako kdysi jejich předchůdcům. Musí něco vybudovat i z bývalých půdních či sklepních prostor. Z půdy jsou rozkošné pokojíčky v podkroví, z bývalých sklepů galerie. Penziony mají nádherné pokojíčky k pronajmutí, vybudované podle západního stylu, bez ohledu na nějaký styl, byť šumavský, a přímo vábí cizince, neb je to většinou připraveno jenom pro ně, aby tady přenocovali. Ale ouha! Jestli kdysi vyděsil nočního spáče podivný nepokoj na půdě plné harampádí, co se může stát dnes? A tak se dovídáme různá sdělení. Například v tom či onom domě byl návštěvník probuzen zvláštním pocitem děsu, a právě v tom rozkošném pokojíčku. Klika cvakla, a on viděl jak se pohnula – a přitom ten nepříjemný, jen těžko definovatelný závan vzduchu plný hrozného napětí mu přejel po tváři. Najednou určitě věděl, že není v pokoji sám, ačkoliv nikoho a nic neviděl. Po zádech mu přeběhl mráz a pocitu hrůzy se do rána nezbavil. Taková příhoda se vypravuje v kruhu přátel u sklenky dobrého vína a třeba i o půlnoci, ale něco zcela jiného je, když to člověk sám prožívá. Žijeme, jak se zdá, v době moderní vědy a techniky. Alespoň zčásti je dobyt vesmír. Lze říci, že vše lze vysvětlit na vědeckém podkladě, a právě v této tak osvícené době je paradoxní, že zrovna teď rozkvétají dávno zapomenuté vědy. Ony zapomenuté nebyly, ony byly spíše nedostupné, ale jen pro nás. Ano, byly zakázané! Zřejmě ale tento zákaz nepronikl, navzdory všem materialistickým naukám,

do toho světa, který nyní tak mocně vábí. Dnes každý chce proniknout do tajemna a objevovat nepoznané. A tak zrovna magie i spiritismus a další okultní vědy najednou oslavují svoje znovuzrození. Každý chce nahlédnout do budoucnosti. V každých novinách si může kdokoliv přečíst svůj horoskop. Časopisy otiskují příhody čtenářů, které zažili a neuměli si je vysvětlit. Je to jako volání po světě neznámém. Po světě, kam odchází duše z těla; do světa záhrobního, odkud jsou už teď slyšet jen malé ozvěny slabě pronikající až k nám! Tím, že se Český Krumlov díky podnikavým obyvatelům téměř vyrovná západním městům, co se týká jeho vzhledu a konečně i cenových relací, přesto neztrácí onu zvláštní nenapodobitelnou atmosféru, tkvící převážně v jeho kouzlu i půvabu. Nové fasády domů soutěžící v barevnosti i renovace domů nemohly mu odejmout onu snad i teď vábící a o to více se teď projevující strašidelnost, jež je vetknuta po věky lidských generací v jeho zdech. Člověka od nepaměti láká poznat nepoznané. A tak na tomto základě poodhalme roušku českokrumlovského tajemna a vyprávějme si to, co si vyprávěli ti před námi a i o tom, o čem doba nedávno minulá nechtěla vůbec slyšet. Asi se nemělo stát, aby to odešlo s posledními pamětníky do věčného mlčení. Mělo to být sděleno. Budiž tedy! Zaposlouchejme se do starobylých příběhů českokrumlovských, které sepsal sám život. Ponechme na sebe působit jejich kouzlo, jež neztratily ani uplynulým časem. Je zcela možné, že sem tam pocítíme slabé, někdy i silnější mrazení v zádech. Jen si nepřejme cítit v srdci nenávist ani zlobu. Dovolím si vyslovit přání, aby majitelé domů, o nichž tu bude psáno, nezanevřeli nikdy na svůj dům, aby v něm viděli vždy jen svůj domov, i přesto, že se v něm mnohdy odehrál nešťastný osud. O to více svůj dům milujte. Láska rozsévá klid, pohodu i štěstí a vítězí nade vším.

Vyprávění o Else

I. Vlastní zážitek

e to už mnoho let, co jsem musela projít nočním Českým Krumlovem. Pamatuji se na to, jako by to bylo dnes. Byl listopad. Jemně mrholilo. Byla lezavá zima. Strašně sychravo. Den předtím, když jsme s manželem byli venčit psa, mi můj muž řekl, že měsíc má „dvůr“, že zítra bude určitě škaredé počasí. Uhádl to! Do takové sloty jsem musela vyjít. Zdržela jsem se u přátel a sama musela jít domů. Moje cesta vedla přes křižovatku u Horní Brány, kolem bývalého kina, přes kamenný most do města. Povšimla jsem si, že kolem pouličního osvětlení, jako by se vzduch tetelil. Z lamp vycházelo mdlé světlo, téměř jako ze záhrobí nebo ve snu. Přejel mi mráz po zádech. Město v tuto roční dobu a ještě uprostřed týdne bylo jako vymetené. Tenkrát nebyl v zimě žádný turistický ruch. Konečně – jezdili sem pouze turisté z NDR, ze západu sem někdo zavítal jen málokdy, a to spíše jenom v létě. Také tenkrát v Českém Krumlově byla jen čtyři restaurační zařízení. Zastavila jsem se za bývalým kinem, ještě před kamenným mostem. Sotva jsem pomyslela na záhrobí, které mi připomněl tetelící se vzduch kolem pouličních lamp, právě v té chvíli hodiny z nedaleké věže začaly odbíjet dvanáctou. Ve mně by se krve nedořezal. Cítila jsem se strašně opuštěná – a stála jsem před mostem a počítala údery věžních hodin. Neměla jsem deštník a slabé mrholení mi smáčelo vlasy. Chtělo se mi strašně moc být doma u kachlových kamen a poslouchat povídající oheň. Cosi zvláštního a silnějšího mne drželo u mostu. Tu jsem pohlédla k bývalému hotelu Růže, který v té době byl v rekonstrukci. Tam se o dům opírala žena. Divné bylo její oblečení. To jsem si však uvědomila až o hodně později. Při jejím spatření mi to vůbec nepřipadalo zvláštní, zdálo se mi, že to tak musí být. Byla jsem naopak moc ráda, že je také ještě někdo v takovém hrozném počasí venku. Přímo jsem v duchu zajásala, že nejsem sama ve městě, že také jiná žena se odvážila vyjít do ulic. Divné mi na tom všem bylo, že jsem v sobě cítila nesmírně skličující pocit – a toho jsem se nemohla vůbec zbavit, ani když jsem uviděla tu ženu opírající se o zeď. Byla oblečena do dlouhých bílých šatů. Černé vlasy měla upravené do vznosného účesu, který její hlavu korunoval. Měla nesmírně bledou tvář a výrazné černé oči, které se podivně leskly. Dívala se přímo na mne. Kolem jejích pevných rtů však byl jakýsi stín, a právě ten dával celé tváři výraz nekonečného smutku a hlubokého žalu, vycházejícího přímo ze srdce. Přešla jsem most, zastavila se u zídky zahrady muzea a dívala se na protější stranu, kde stála ona podivná žena. Až teď jsem si všimla jejích sepjatých rukou pod prsy. Cosi černého je poutalo. V prvé chvíli se mi zdálo, že je to jen černá tkanička. Užuž jsem chtěla přejít ulici a jít k ní, ale tu se ona zarazila a výraz v její tváři se změnil. Celá její bytost mne najednou odmítala, a to bez jediného gesta. Jenom ta změna ve tváři říkala to velké, neslyšné: „Ne“! Fascinovaně jsem na ni hleděla a když moje oči spočinuly na jejích rukou, zvláště na tom černém, co je poutalo, pak jsem poznala, že je to růženec. Zvláštní na všem bylo to, že jsem v této chvíli nepocítila žádnou hrůzu, jen jakési nutkání této ženě pomoci. Možná, že to byl onen hrozný smutek zračící se v její tváři, který mne tak mučil. Odvrátila ode mne svůj pohled, odlepila se ode zdi a pomalu kráčela k mostu. Pořád vidím ten její krok. Šla, jako by se vznášela. Na mostě se zastavila, ještě se na mne obrátila a podívala opět svýma velkýma černýma očima, v nichž už zase byl onen nesmírně smutný výraz; prošla kamenným zábradlím a zmizela mi z očí. Chvíli se mi zdálo, že to tak musí být a že je to tak dobře.

Až po chvíli jsem se vzpamatovala. Nevím, jak dlouho to trvalo, možná jen zlomek vteřiny. Nejsem si jista, ale pravděpodobně jsem vykřikla, protože jsem si teď uvědomila, co se doopravdy stalo. Rychle jsem utíkala k místu, kde ještě před okamžikem stála ona podivná žena. Podívala jsem se dolů. Bílý přízrak se právě přestal jemně vznášet a přistával na cestičce. Pak se začal kutálet dolů do řeky, kde se v pablescích měsíčního svitu a zčásti i pouličního osvětlení na vlnách Vltavy rozplynul, jako by nikdy neexistoval. Teprve teď jsem pocítila jakousi divnou hrůzu. Byla mi zima a třásla jsem se. Začala jsem si uvědomovat, že to byla určitě bytost ze záhrobí. Nějaká nešťastná žena, jejíž duše nenachází poklidu ve věčnosti, protože asi neuměla čelit nástrahám osudu a její život skončil ve vlnách Vltavy. Byl to pro mne nezapomenutelný zážitek a zároveň i velká inspirace. Ten večer jsem byla moc ráda, když jsem se dostala v pořádku domů, bez dalších nepříjemností. Jen onen přízrak ženy v bílém šatě mne nenechal na pokoji. Asi nechtěla, aby její příběh byl navždy zapomenutý, a proto se mi ukázala, protože věděla, že budu po tom všem pátrat. A tak vám jej předkládám …

II. Jezuitská kolej Bylo to v době, kdy se Vilém z Rožmberka rozhodl postavit zde jezuitskou kolej, a tak do Českého Krumlova povolat jezuity. Chtěl vytvořit hráz proti vzmáhajícímu se učení Martina Luthera – protestantismu. Ještě jedna hrozná událost se stala jakousi nutností k tomuto rozhodnutí. V městě totiž vypukla morová nákaza. Kdo jen mohl, opouštěl město. Ti bohatí měli kam jít. Horší to už bylo se středními vrstvami obyvatelstva a velice chudí měli již předem rozhodnuto. Bylo to něco hrozného, jen těžko představitelného. Nenasytný mor kosil lidi nemilosrdně. Na náměstí i ve všech dalších ulicích po celý den i noc hořely ohně na pročištění vzduchu. Slepý mládenec, který se živil před vypuknutím této zkázy hrou na loutnu a jeho štíhlé prsty kouzlily tak krásné melodie na tomto nástroji a jeho podmanivý hlas mu získal vždy posluchače, teď zpíval dlouho do noci žalmy. Jeho prosebný hlas se vznášel tklivě k nebi. Zdálo se, že je neúnavný. Nebylo tomu ale tak. Jedné noci zmlkl a již nikdy se neozval. I on se stal obětí moru. Lékaři procházeli městem v prapodivných maskách s dlouhými nosy, aby nevdechovali nákazu ani pach od morem zasažených ubožáků. Káry s mrtvými těly projížděly městem dvakrát denně, aby je ukládaly do hromadných hrobů vykopaných za městem. Jezuité sem byli povoláni, aby mohli pomáhat kněžím při zpovědích i alespoň trochu ulehčovat zlé umírání. Mor předznamenala jedna hrozná stařena, plná vyrážky a ve tváři s několika velkými bradavicemi. Prošla městem a vypukla morová nákaza. Objevila se náhle a přinesla zkázu. Když se pak její hrozivá silueta objevila na východním kopci, jak těžkým krokem odchází z města, mor zmizel. Podivné na tom bylo to, že muži, kteří mrtvá těla nakládali na káry a museli se jich dotýkat, ani neměli roušku přes ústa, přesto nebyli morem zasaženi. Říkalo se, že jsou předurčeni k tomu, aby jejich tělo vzdorovalo nákaze a oni tuto práci mohli zastat bez obtíží. K tomu jim pomáhal Bůh. Když přešel nejhorší čas, obnovila se opět práce na stavbě nové jezuitské koleje. Život ve městě se ustálil. Dva roky po té nastal výjimečný květnový den l588. Slunce už od rána svítí, obloha je krásně modrá a všechno je tak zvláštně prosvětlené, a to snad nadcházející událostí, která právě začíná. Již od včerejška, přes východní kopec dolů do údolí českokrumlovskou vstupní branou zvanou Horní, přijížděly povozy vysokých církevních hodnostářů. Někteří z nich obdrželi pohostinnost v kaplance, ovšem ti nejvyšší se stali hosty předních českokrumlovských měšťanostů. Dnes však má přijet ten nejhlavnější, a sice legát přímo pověřený Římem, apoštolský nuncius a arcibiskup z Baru, Antonín Puteus. Davy zvědavců se tu shromáždily, aby spatřily tak vysoce postaveného církevního hodnostáře. Městská lůza i žebráci z dalekého okolí, kteří se o této události dozvěděli Bůh ví jak, se tu už tísní několik dnů předem. Snad se ti ubožáci domnívají, že při takové slavné události pro ně také něco kápne. Nemusí moc, jak říkají, vždyť jim stačí jen málo. Pro groš by se ale pozabíjeli. Říká se však, že duchovní se nechají dnes vidět. Tak je docela dobře možné, že si chudáci nacpou dokonce i břicha. V prelátské kuchyni to začalo vonět již od včerejška. A pro ně tu bude prostřený stůl plný jídla a dostane každý, ať zdejší nebo cizí. Tak to rozhodl pan Vilém z Rožmberka – a na toho pána je opravdu spolehnutí. K tomu se připojili i ostatní šlechtici. „Už jede!“ – ozve se z davu. V tom nastala bitka mezi žebráky o nejvýhodnější místo. Největší řež je mezi krumlovskými a cizími. „Okamžitě přestaňte, nebo na vás poštvu psy!“ – rozkazuje přísný hlas radního, který tu dbá o

pořádek. Vlnění davu se jen pozvolna uklidňuje. Všichni čekají, až pojede kolem povoz, aby mohli provolat přivítání. Už jsou i vidět koně, jak vjíždějí do brány. Povoz je halasně pozdravován, je ale krytý, a tak i volání slábne. Je vidět, že nic nekápne, a to přináší shromážděnému davu velké rozčarování. Povoz právě vjíždí do již otevřených vrat nové jezuitské koleje, která má být dnes slavnostně předána do rukou řádu Tovaryšů Ježíšových. Všechno je již připraveno a přichystáno. Čekalo se jen na římského legáta, který přijel v krytém voze a tolik zklamal žebráky. Někteří i nahlas projevovali svoje zklamání. Byli ale ihned okřikováni jedním mladým jezuitou, který je nabádal, aby obrátili svou mysl spíše ke spáse duše namísto toho, aby mysleli pouze na chtíče těla. Nijak tím však nezvítězil – a musel se dokonce rychle ukrýt za vraty nové jezuitské koleje před rozbouřeným davem. A tak zůstalo v myslích žebráků pouze krásné gesto včera městem projíždějících pánů šlechticů Lobkovice a Kolovrata, kteří stáli v otevřeném povoze a plnými hrstmi rozhazovali všem vítajícím groše. Ti, co poctivě sbírali, mohli si i nějaký ten máz piva dopřát. To bylo něco! Mezitím na dvoře nové jezuitské koleje byl srdečně přivítán legát z Říma, pochopitelně se všemi poctami, jak se patří. Odebral se hned dovnitř, aby se mohl obléknout do slavnostního roucha, neboť za přítomnosti jeho, ale i zlatokorunského opata Antonína Fleminga, vyšebrodského opata Hartze, auditora barského arcibiskupa, rožmberského kancléře Franze Vannela, doktora obou práv Jindřicha z Písnice a pánů Jiřího, mladšího barona z Lobkovic a Wolfa Novohradského, barona Kolovrata budou s patřičným obřadem na dvoře předány Vilémem z Rožmberka jezuitskému provinciálovi Jiřímu Baderovi a pražskému rektorovi Alexandru Veitovi klíče od kolegia a zakládací listina. Po tomto důstojném obřadu, kterým se jezuité oficiálně dostali do Českého Krumlova, nastalo podle očekávání skutečné veselí. Pan Vilém skutečně na chudině nešetřil. Nejen že dostal každý dobrou polévku i něco navíc k zakousnutí, ale vyvalily se i sudy dobrého krumlovského piva z rožmberského pivovaru. Každý tedy měl, co chtěl. Opravdu tomu tak bylo? Tu noc zasvítil měsíc do nové jezuitské koleje. Byl úplněk. A hleďme, co to bylo vidět za okny? Jakási nesmírně bledá žena se smutným výrazem kolem úst a s výraznýma očima se jemně vznášela v prostoru, dívala se do oken jezuitské koleje a rušila tak zasloužený klid mladých Tovaryšů Ježíšových. Ve dvou celách pronikla dokonce i zdmi a vyrušila mladé jezuity ze spánku. Sotva se začali modlit modlitby k zapuzení zlých duchů, se smutným výrazem plným výčitek ve tváři zmizela. Od té doby se začalo vyprávět, že v jezuitské koleji straší. Jezuité považovali toto zjevení za Bílou paní. A byla to opravdu Bílá paní?

III. Elsin osud V době, kdy se rozhodl Vilém z Rožmberka vystavět pro řád Tovaryšů Ježíšových kolej, hodlal ještě postavit i samostatný kostel. K tomu se však již nedostal. K výstavbě této koleje musel vykoupit v Horní ulici několik domů. Bylo to sedm domů, které se měly k tomu účelu zbourat. Bylo zajímavé, že s tím majitelé domů souhlasili. Někteří měšťanostové věděli zač prodávají, a také si byli vědomi, že to pan Vilém z Rožmberka potřebuje, a proto i někdy došlo k určitému dohadování o kupní ceně toho či onoho domu. Jen vlastník jednoho domu, Polák Pavel Dorozsky, ten vůbec s nikým nesmlouval; zdálo se, že je mu to i jedno, za co, či za kolik dům prodá. Se vším souhlasil. Žil sám v celém domě. Byl vdovcem. Zasmušile procházel městem. Nikdo nevěděl, z čeho žije. Jeho skromnou domácnost mu obstarávala jedna žena, která si na svého pána dost stěžovala. Nepromluví na ni po celý den! Jen sedí ve svém pokoji. Nic jiného nedělá. Hodiny má prý v hlavě. Ví, kdy je čas k jídlu, na procházku, na večeři a na spaní. Když přišel za ním kancléř od pana Viléma z Rožmberka, tak jen kývl hlavou na srozuměnou, aniž s pověřeným pánem promluvil jediné slůvko, aniž se s ním přivítal či rozloučil. Vůbec nic neřekl. Choval se jako morous. Lidé mu přezdívali podivínů i bláznů, ale nikdo z nich nepátral, proč je takový. Co se mu asi stalo? Co mu život připravil za utrpení? Když kancléř všechno vylíčil panu vladaři Vilémovi z Rožmberka, jak u všech pořídil a jak to s výkupem všech domů dopadlo, mohl být jeho představený zcela spokojen. Panu kancléři se však nezdálo chování pana Dorozského. A tak se rozhodl, že ještě jednou za ním půjde, a to jen tak na návštěvu, spíše soukromou. Paní Kateřina Andrášková obstarávala Pavlu Dorozskému domácnost. Před polednem mu přinesla v košíčku teplé jídlo. Prostřela mu stůl v jídelně a pak pána zavolala. Pan Dorozsky jedl jako stroj. Těžko se dalo poznat, jestli mu jídlo chutná nebo ne. Ke své služebnici neměl žádné velké požadavky. Nikdy ale žádnou její práci nepochválil ani nepohanil. Bylo mu to všechno jedno. Taková obrovská lhostejnost z něho čišela. Naprostá lhostejnost ke všemu, co jej obklopovalo, lhostejnost k tomu co jedl, lhostejnost k lidem. Po obědě se hned pan Dorozsky odebral do svého pokoje, pochopitelně bez poděkování, a oddal se opět svým neveselým myšlenkám. Hodinu po obědě vždy trávil ve svém pokoji a potom šel na procházku. Mezitím paní Kateřina sklízela ze stolu a pak v kuchyni umývala nádobí a ještě všechno co mohla uklízela, a to jen potichu, aby nerušila svého podivného pána. Z této činnosti byla najednou vyrušena zaklepáním na dveře. Klepadlo se ozvalo, a to bylo tak zvláštní v tomto domě, protože sem nikdo nechodil, že paní Kateřina chvíli stála jako solný sloup a nemohla se z této tak podivné situace vůbec vzpamatovat. Šla ke dveřím s takovým strachem, jakoby tam měla za nimi stát bytost z jiného světa. Každý se přece jejímu pánu raději vyhýbá. Když se přece jen odhodlala jít otevřít, byla o to více překvapena, že za dveřmi stojí sám pan kancléř pana Viléma. Co asi tento pán bude chtít od pana Dorozského, to ji dost vyplašilo, vždyť koupě domu je již domluvena i stvrzena. Konečně, pomyslela si, že páni mají vždy své vrtochy, a co když zrovna pan kancléř chce s jejím pánem v jeho pokoji mlčet. Jí do toho přece tak dalece nic není. Peníze za službu jsou vždy v termínu na stole, tak co by chtěla víc? Ovšem brouk zvědavosti v hlavě přece jen trochu bzíkal, ale musela se podřídit. Třeba se to dozví. Mučena těmito myšlenkami přece jen zachovala tvář dobré služebnice a pana kancléře uvedla do pokoje pana Pavla. Dveře musela za sebou zavřít, protože oba páni se tvářili na ni dosti nepřístupně.

Pan Dorozsky seděl v lenošce a teď vrhl na pana kancléře pohled plný neklidu i výčitek, že byl vyrušen ze svých zaručeně ponurých myšlenek. „Dobré odpoledne ti přeji, milý pane Dorozsky,“ začal pan kancléř, a tím chtěl zmírnit ostří výčitek v očích pana Pavla, což se mu vůbec nepodařilo. Oči pana Dorozského byly dýky namířené proti rožmberskému kancléři. „Já vím, že smlouva je už řádně uzavřena i tebou stvrzena, přesto mi na tom něco nehraje. Moc snadno se vzdáváš svého majetku. To je ti opravdu tak lhostejné, kde budeš teď bydlet a žít?“ – obrátil se s otázkou na pana Pavla pan kancléř. „Ano, je mi to lhostejné,“ – vyřkl rychle tato slova pan Dorozsky a sám byl překvapen zvukem svého hlasu, který skřípal zvláštním nepokojem i dlouhým nemluvením. „Ale proč? Což nemáš žádné příbuzné nebo děti, či vnuky, kteří by mohli po tobě dědit?“ – dále dotíral kancléř na pana Pavla otázkami a úmyslně ignoroval jeho nevoli. Jak viděl, tyto otázky se tázaného nemile dotýkaly. Lidé o panu kancléři říkali, že jeho pronikavý pohled dosáhne až na samé ledví. A právě tak se díval teď na pana Pavla, a tu se mu zazdálo, že zrovna při vyslovení slova „děti“ přes jeho tvář přeběhl stín. Tak přece není ta jeho duše tak bohaprázdná, jak by se na první pohled mohlo jevit. Cosi těžkého asi na něho kdysi dolehlo, a tak moc ho tíží, že se toho nemůže zbavit. Bloudí světem sám a sám! Ze své bolesti se nemůže nebo nemá komu vyzpovídat. Je lehčí člověka odsoudit a nazvat jej bláznem, než mu pomoci, než se ho zeptat na bolest, kterou nosí v srdci a trpělivě jej vyslechnout, byť se sebezapřením, aby se mu konečně ulevilo. Sdělené utrpení je přece poloviční utrpení. Jak ale tohoto muže ke zpovědi vyprovokovat, když ignoruje jakoukoliv účast? Pan kancléř se obrnil trpělivostí a tiše se posadil do křesla, které stálo šikmo od pana Pavla, vzdálené přes celou místnost. Bylo možné odtud přece jen pozorovat měnící se tvář pana Dorozského. Zdálo se, jako by se najednou pohroužil do vzpomínek a viděl obrazy z doby dávno minulé. Jak přicházely na mysl v dějinné posloupnosti, tak i jeho tvář se měnila. Chvíli se usmívala a pak se zase chmuřila. Těžký povzdech mu vyšel z úst. Otočil hlavu a s výrazem nesmírného smutku a žalu pohlédl na pana kancléře. Opět si povzdychl a s tímto povzdechem mu ze rtů uniklo slovo: „Děti!“ Znovu však svou hlavu obrátil a sklonil, oči upřel na propletené prsty obou rukou v klíně. Dlouho tak zůstal. Jen těžko říci, jaké myšlenky se mu honily hlavou. Musely to být asi velmi nepříjemné vzpomínky. Pan kancléř seděl nehnutě v křesle a čekal. Věděl, že právě dnes přinese zpověď panu Pavlu Dorozskému vykoupení a uklidnění duše. On se musí ze svého žalu či z viny vypovídat. Věděl to tak přesně a jasně, jako je jasný den. Jen musí trpělivě čekat, až přijde onen okamžik zpovědi. Být nablízku trpícímu muži, který si tu prožívá svůj očistec. A ta chvíle přišla. Přicházela pozvolna a byla tu. Zpočátku to byly jen krátké, nesmělé věty, jakoby mluvilo dítě, které se naučilo mluvit teprve včera. Najednou začal hovořit plynně a někdy i rychle, jako by se bál, že pan kancléř ho přestane poslouchat. V těchto chvílích ho pohledem přímo prosil, aby ještě zůstal, že není a dlouho nebude konec jeho vyprávění ani utrpení. Pan kancléř byl však trpělivý posluchač. „Pocházím z Polska. Všechny své příbuzné jsem tam ponechal. Byl jsem mladý a měl jsem horkou krev. Nenechal jsem si nikdy nic líbit. Zamiloval jsem se jako šestnáctiletý do dívky tak krásné, že mi ji každý záviděl. Ona mne však nemilovala. Nechtěla mne! Já jsem se moc snažil získat její lásku. Měl jsem ale i soka. Jemu lásku dopřávala. Měl jsem příliš horkou hlavu. Jednou jsem si na něho počkal. Odcházel právě od ní. Postavil jsem se mu do cesty. On se jen zasmál. Byl starší, a tak mě nazval podle toho. Řekl mi: Co tu hledáš, chlapečku?

To neměl. Vzkypěla ve mně zlost. Nevím jak se to stalo, ale držel jsem v ruce kámen a mrštil jsem jím po svém sokovi. Viděl jsem ještě, jak se chytil za hlavu a upadl na zem. Na nic jiného jsem už nečekal. Přiběhl jsem domů. V komoře jsem měl jen pár svršků a v podšívce několik ušetřených mincí. Nevěděl jsem ani kolik. Bál jsem se, že jsem toho hocha zabil. Zbaběle jsem utekl. Má cesta mne přivedla do Čech. Všelijak jsem se živil. Za rok jsem se dozvěděl, že jsem svého soka nezabil, jen poranil na hlavě. Byl už s tou dívkou ženatý a čekali spolu miminko. Moc mne to bolelo. Napsal jsem tedy domů a sdělil adresu, kde pobývám. Dopis jsem poslal po lidech, kteří měli cestu do Polska a řekli, že se budou snažit jej dát do dobrých rukou, aby v pořádku došel na místo určení. Také se tak muselo stát, protože zanedlouho mne našel jeden muž a předal mi psaní značně zašpiněné a pomačkané, jak šlo z ruky do ruky, ale pečeť nebyla porušena. Matka mi psala, že otec je velice nemocný a chce mne ještě jednou vidět. Byl jsem prvorozený syn. Mně mělo patřit celé hospodářství. Měl jsem ještě sestru. Ta měla známost s jedním vysoce postaveným mužem, rovněž zámožným. Sám jsem nevěděl proč, ale rozjel jsem se domů. Otce jsem ještě zastihl při životě. Odkázal mi celý statek, mé sestře dal velké věno. Na matku též pamatoval s doživotní rentou. Já už v rodném statku ale žít nechtěl. Vzpomínky na mou velkou lásku, byť první, byly příliš bolestné. Po dohodě s matkou jsem statek po otcově smrti výhodně prodal a odcestoval jsem opět do Čech. Teď již nebylo třeba, abych pracoval. Měl jsem peníze. A tak jsem před třiceti lety koupil tento dům. Nedlouho nato jsem se oženil s mladou, velice krásnou dívkou. Měl jsem ji rád, ale nemiloval jsem ji tak, jako ona mne. Nemohl jsem si pomoci. Zaopatřil jsem ji vším co si přála, ale láska nezaklepala na mé srdce. Přál jsem si jen jí nikdy neublížit. Největší radost v životě pro mne nastala, když mi má manželka povila krásnou dcerušku. Byla nádherná už v kolébce. Dlouhé hodiny jsem ji pozoroval, snad jsem i viděl, jak pomalu roste. A právě do toho malého krásného uzlíčku jsem se zamiloval. Ale byla to zcela jiná láska. Měl jsem ji rád jako otec. Láska má moc podob. Láska otcovská je opravdu krásná, ale také, žel, i sobecká. Po matce zdědila dcerka oči i rty a její nesmírně milý úsměv. To bylo ono, co mne na její matce tak upoutalo. Měla pevné rudé rtíky a zvláštní, výrazné černé oči, které se jí pořád leskly. Ach, ty její oči! Ty mluvily více než ústa. Byla to dívka rozvážná, milá a inteligentní. V očích se jí zračila její dobrá duše. Jak všechno hned rychle, už jako holčička, chápala! Její rozum mne tolik uměl nadchnout, ovšem její city mne zase odzbrojovaly. Měla nesmírně citlivou duši. Když dospěla v krásnou pannu, tak se všem hochům pochopitelně líbila, že pro ni vzdychali. Ona se ale zamilovala do podkoního!“ – téměř vykřikl pan Pavel. Odmlčel se a zdálo se, že jen těžce sbírá síly k dalšímu vyprávění.

„Ano, moje drahá Elsa se zamilovala do podkoního!“ – znovu, ale již rezignovaně opakoval pan Dorozsky a v jeho obličeji byl žal téměř bezútěšný. Po chvíli pokračoval: „Nebylo síly ani moci jí tuto lásku vymluvit. Já pro ni žil, chtěl jsem jenom její dobro! Kromě svého rozumu měla ještě i tvrdou hlavu. Tuto vlastnost, žel, zdědila po mně. Našel jsem pro ni vhodného ženicha, který ji také miloval, dalo by se říci, že láskou k ní přímo plál. Byl zoufalý nad jejím odmítáním. Tolik trpěl, když viděl, že Elsa ho vůbec nemiluje, naopak se jeho návrhům vysmívá. Nenáviděl toho podkoního. Moje drahá Elsa zase jenom šílela láskou k podkonímu a on k ní. Ani on ani ona se mnou neměli slitování. On se jí vzdát nechtěl a ona se nechtěla vzdát jeho. Zapřísahal jsem ji, aby své lásky zanechala, jinak s ní bude zle! Ona se mi ale s hrdým čelem postavila. Řekla, že se za svou lásku nestydí, že mne jenom prosí, abych jí i podkonímu požehnal. Já

nemohl! Ach, Bože! Myslel jsem si, že dělám dobře. Vždyť i já jsem miloval! Musel jsem se své lásky vzdát. Teď však vím, že to u mne bylo jiné. Já jsem miloval, ale nebyl jsem milován. Kdežto Elsa milovala a byla také milována! Proč jsem si to takto nevysvětlil a nepředložil a neučinil jinak?! Ach, Bože!“ – povzdechl si zoufale pan Pavel a hlavu složil do dlaní. Dlouho tak zůstal. Až pak najednou hlavu zdvihl a už uklidněn pokračoval dál ve svém vyprávění. „Elsa se nechtěla poddat mému příkazu. Stále si myslela, že když ji mám rád, tak se poddám já. Nevím, co to už bylo, co mne přimělo k vyslovení onoho hrozného ultimáta. Snad to měla být z mé strany hrozba, aby se dcera podvolila vůli otce. Ten krutý osud! Teď už věřím, že osudu nikdo neuteče!“ Opět nastalo ticho. Pan Pavel Dorozsky se odmlčel, teď už jen na krátkou dobu. „Dal jsem Else ultimátum. Buď si vezme toho, koho jsem jí vybral, nebo celé věno daruji klášteru klarisek a ona se tam stane řeholnicí! Myslel jsem si, bláhový, že raději svolí ke svatbě. Jak jsem ji neznal! Její láska k podkonímu byla větší! Nemohla se jí zpronevěřit. Když jsem jí odmítl k tomuto svazku požehnat, raději volila vstup do kláštera. Po jejím rozhodnutí nastal v celé rodině klid. To však bylo jen zdánlivé uklidnění. Přece tu vládlo jakési napětí. Moje manželka s mým rozhodnutím vůbec nesouhlasila. Její nesouhlas však pro mne tenkrát nic neznamenal. Já jsem měl rozhodující slovo. Všechno až dosud se podvolovalo mně. A také jsem byl přesvědčen, že činím dobře. Přišel poslední večer přede dnem, kdy Elsa měla vstoupit do kláštera. Všechno bylo jako každý den. Sešli jsme se u večeře. U stolu nikdo nepromluvil. Celá jídelna byla plná napětí. Najednou se zdálo, že všichni jsme rádi, když večeře skončila. Každý si šel po svém. Elsa odešla do svého pokoje. Měla na sobě bílé šaty. Ten večer jí to moc slušelo. Byla krásně učesána. Její chůva ji, jak se mně jevilo, na ten poslední večer moc vyzdobila. Když odcházela z jídelny, podívala se na mě takovým zvláštním pohledem, jakoby vyčítavě, nebo to byla prosba, abych ji zadržel, jen aby zůstala? Sám nevím, jen se pořád mučím těmito hroznými myšlenkami. Vím jen to, že když odcházela z pokoje, byl jsem přesvědčen, že je to tak správné! Nemyslel jsem na nic zlého. Večer jako každý jiný. Tak se mi to aspoň zdálo. Bohužel jenom zdálo! Najednou mne cosi divně zabolelo v hrudi. Pocítil jsem píchnutí u srdce a zlá předtucha se mihla v mysli. Najednou jsem věděl, že na všechno je už pozdě. Rychle jsem vstal a šel do Elsina pokoje. Moje dcera tam nebyla. Otevřené dveře na terasu dávaly tušit hrůzu. Záclony povlávaly ve večerním vzduchu přímo děsivě. Vyběhl jsem na terasu. Ani tam Elsa nebyla! Podíval jsem se dolů, a tam na vlnách řeky se kolébalo cosi bílého. Než jsem však doběhl dolů k Vltavě, tak už její hladina byla klidná. Jen mně se zdálo, že strašně smutně zpívá. Mojí dcerušku zkolébala až do věčného spánku a pomohla jí přejít na onen břeh, odkud se nikdo nevrací. Řeka vydala tělo Elsy za dva dny. Bylo až podivné, že po dvou dnech ve vodě měla moje Elsa tvář neponičenou, ale klidnou, jako když spí. Já se na ni díval a cítil jsem v srdci velkou vinu i žal. Způsobil jsem Else, své manželce i sobě velkou bolest. Ani pak nebyl všemu ještě konec! Moc ji želel její mládenec, onen podkoní, kterého tak milovala. Po krátkém čase jsem se doslechl, že ani on nežije. Jak ale skončil, to jsem se nikdy nedozvěděl. Želel jí ale i ten, jehož jsem jí vybral za ženicha. I on ji miloval. Nedlouho po pohřbu naši drahou Elsu následovala i její matka, moje manželka. Já jsem zůstal sám. A to je můj trest. Být až do konce života sám. S nikým si už nemám co povídat. Nechal jsem za Elsu i její matku několikrát číst zádušní mši, ale je to málo platné. Za měsíčních nocí ke mne přichází Elsa a dívá se na mě vyčítavě. Budu se snažit jí klid ve věčnosti vymodlit. Nevím, zda

se mi to podaří.“ Pan Pavel Dorozsky skončil své vyprávění. Opřel se lokty o kolena a složil hlavu do dlaní. Po dlouhé době vstal pan kancléř a přišel ke křeslu pana Pavla. Položil mu ruku na rameno a jemně je stiskl. Tím mu chtěl naznačit, že s ním hluboce cítí. Víc již udělat nemohl. Pan Pavel se už potrestal sám a vyrovnat se s tím musí také sám. On mu posloužil tím, že jej v klidu vyslechl. Krátce po přestěhování pan Dorozsky zemřel. A tak skončilo jeho utrpení na zemi. Neskončilo však Elsino! Když se jezuité z Českého Krumlova odstěhovali do Třeboně v roce l793, z objektu byla vybudována kasárna. Za měsíčních nocí se opět objevovala duše Elsy a nenechala v klidu spící vojáky. Po zrušení kasáren si zde česká menšina vybudovala hotel „Růže“ a i jeho návštěvníci za měsíčních nocí v určitých pokojích neměli klidné přenocování. Opět se ukazovala žena bledé tváře s výraznýma černýma očima. Její smutný výraz ve tváři všechny tak připravoval o klid. Hodně návštěvníků si myslelo, že je to Bílá paní nebo i paní Perchta z Rožmberka. Nebylo tomu tak. Vysvětlení mělo přijít až teď. Věčná řeka si dole šumí a starobylé domy nad ní se v ní občas zrcadlí. Jak ona, tak i ony jen někdy a jen někomu svá tajemství zvěstují a dovolují, aby se vyprávěla.

Z vyprávění kostela sv. Víta

ostel sv. Víta stavěl Oldřich z Rožmberka v nejtěžší době své vlády, v době husitské. Je zajímavé tvrzení, že prý stojí na místě bývalého keltského obětiště. Zrovna prý na tom místě obětovali bohům. O tom by nás mohly přesvědčit i ony podivné kameny, které byly použity ke stavbě. V roce l936 při prováděné údržbě kostela bylo postaveno lešení, a právě tehdy byly objeveny zvláštní kameny umístěné při úpatí klenby na sloupech. Podle odborníků měly tyto kameny keltské prvky a podle toho byly také klasifikovány. Kostel sv. Víta v šedesátých letech, kdy jsem přišla do Č. Krumlova, nebyl nijak moc udržován a působil dosti chmurným dojmem. Na všechno tenkrát chyběly peníze. Když jsem se ocitla sama v kostele, tak se mi zazdálo, že tu pomalu a jistě přecházejí věky, jako by čas tady ani neexistoval. Odevšad byla cítit věčnost. Kolik jen lidí zde prosilo o pomoc, kolik lidí si ji vyprosilo a přišlo za to poděkovat? Kolik proseb nebylo vyslyšeno jenom proto, že to nebyla Boží vůle? Kolik malých dětí tu bylo pokřtěno, kolik dvojic tu řeklo své „ano“? Za kolik duší tu byla čtena mše svatá? Na tyto otázky nám asi nikdo neodpoví. A je to tak dobře. Kde jinde, než v kostele cítíme, že jsme jen něco malého v něčem velkém a nesmírném. Ztrácíme se v toku času a upadáme v zapomenutí jako ti před námi, jako ti, co přijdou po nás, ale my tu teď jsme, museli jsme sem přijít a splnit své poslání, museli jsme žít.

Nabídka e-knih z nakladatelství KOPP Českokrumlovské tajemno

Milí čtenáři, pojďme spolu na netradiční procházku Českým Krumlovem. Nebudeme myslet na to, ve kterém roce byl postavený ten který dům, ale budeme pátrat po tajemstvích ukrytých v jeho zdech. Některé příběhy a osudy se totiž zapsaly do zdí starých domů tak hluboko, že můžeme slyšet jejich ozvěny a o domech se mluví jako o strašidelných. Budeme si vyprávět o tajemné Else, vyslechneme si příběh o hostinském, který doplatil na to, že nevěřil pivovarskému sládkovi. Krásná Judita nám svěří své trápení a na břehu Vltavy uvidíme sedět smutnou Abelku. V zámecké jízdárně můžeme občas zahlédnout medvědáře a v zámecké zahradě potkat půvabnou rokokovou dámu. Vraťme se tedy na chvíli zpět do starých dob a potěšme se starými příběhy, které si vyprávěli naši prarodiče.

Českokrumlovské domy vyprávějí

Milí čtenáři, vyprávějme si opět některé pověsti z téměř nevyčerpatelného pokladu kouzelného městečka nad řekou – Českého Krumlova. Z kláštera sv. Kláry se na nás usměje klariska sestra Margareta jako dobrý duch celého objektu. Čarodějnice Annabella nám odkryje mnohá tajemství života; záhadná černá dáma i dnes má co říci lidem, bydlícím v domě, kam tak ráda přichází z věčnosti. Krásná Justina stále hledá dopis od Marka a konečně se dozvíme také velké tajemství obestírající hudební školu v Kostelní ulici. Líbit se nám bude jistě i vyprávění o českokrumlovském zámku Bílé paní, která jako ochranný duch jej už po staletí pozoruje a po zásluze odměňuje jakékoliv nepravosti.

Pověsti o zvonech, zvonařích, zvonicích a zvoničkách

Jak vznikl první zvon na světě? Jakými kouzly jsou opředeny svatovítské zvony? Proč zpívají Loretánské zvonky své tesklivé písně? Kolik zvonů je zavěšeno na Černé věži v Českých Budějovicích? O čem vyprávěl nejstarší zvon ve Sv. Janu pod Skalou? Mají zvony rády, když je lidé přenesou na jiné místo? Proč se zvonu v Kutné Hoře říká „Ptáček“? Jakou zvláštnost mají v Havlíčkově Brodě? Kdo ulil zázračné zvony v Lendaku? Na všechny tyto otázky a na mnoho dalších naleznete odpověď v této knize pověstí o zvonech, zvonařích, zvonicích a zvoničkách.

Šumava – Jelení Vrchy

Kniha o historii nádherného šumavského místa. Horská údolí svým půvabem odjakživa okouzlovala duše lidí a byla místem, kde horské potůčky stékající z úbočí okolních hor lákaly ke stavbě usedlostí. Takové bylo i Jelenské údolí. Lidé, kteří zde našli svůj domov, byli velmi pracovití a skromní. V roce 1946 bylo jelenské obyvatelstvo nuceně vysídleno a život se v Jelenském údolí úplně změnil.

Halali Šumavy a Novohradských hor

Kniha příběhů a zážitků lesníka a myslivce, které prožil během svého života ve hvozdech těchto krásných jihočeských hor při lovech zvěře.

Hora Gimo

Složitá cesta k objevu rudního ložiska Hory Gimo je symbolem snahy po uskutečnění lidského díla. Je zároveň snem o svobodě, o čisté lásce a o víře, že ponížení lidí za doby normalizace jednou skončí. Próza byla napsána v sedmdesátých letech, ale za totalitního režimu podobné texty nemohly být publikovány. Knihu provázejí citlivé perokresby V.J. Svobody.

———— Další podrobnosti o knihách naleznete na www.kopp.cz ———— KOPP nakladatelství, Šumavská 3, 370 01 České Budějovice, tel./fax: 386 460 474, e-mail: [email protected]