Ekologické zemědělství

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva

Diplomová práce

Ekologické zemědělství

Petr Náhlovský 2008/2009 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ekologické zemědělství zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

………………………

1

Rád bych poděkoval doc. JUDr. Ing. Milanu Pekárkovi, CSc. za odborné vedení práce, velký dík patří také panu Rolfu Feragenovi z města Røros za trpělivé třítýdenní snášení mých neustálých dotazů, děkuji panu Premu Datovi z Krišnova dvora za jeho čas a ochotu a také panu Rudolfu Kropáčkovi staršímu i mladšímu za ochotné provedení rodinným statkem a také za skvělé biomléko. Velký dík patří Dr. Tore Henriksenovi z Právnické fakulty Univerzity v Tromsø za pomoc při shánění informací o stavu norského ekologického zemědělství. Největší dík však patří mé rodině a přítelkyni Aleně, kteří vždy byli mojí velkou oporou a pomocí ve studiu.

2

1.Úvod .......................................................................................................................... 5 2. Role ekologického zemědělství v zemědělské produkci.......................................... 8 2.1. Role ekologického zemědělství ve světě – regionální specifika vs. globální trh .................................................................................................................................. 8 2.2. Role ekologického zemědělství v Evropě ....................................................... 11 2.3. Role ekologického zemědělství v České republice ......................................... 12 3. Ekologické zemědělství – definice, typy, technologie ........................................... 16 3.1. Ekologické zemědělství – definice pojmu ...................................................... 16 3.1.1. Definice profesních organizací................................................................. 17 3.1.2. Definice vědecká ...................................................................................... 18 3.1.3. Definice zákonná ...................................................................................... 19 3.2. Typy ekologického zemědělství ...................................................................... 21 3.2.1.Organické zemědělství .............................................................................. 23 3.2.2.Biologické zemědělství (L´Agriculture biologique) ................................. 23 3.2.3. Organickobiologické zemědělství ............................................................ 24 3.2.4. Biodynamické zemědělství ...................................................................... 24 3.2.5. Alternativní směry .................................................................................... 25 3.2.5.1. Makrobiotické zemědělství ............................................................... 26 3.2.5.2. Veganické zemědělství ...................................................................... 26 3.2.5.3. Zemědělství mazdaznan .................................................................... 26 3.3. Technologické postupy v ekologickém zemědělství – krátký přehled ............ 27 4. Právní rámec ekologického zemědělství – prameny a právní úprava v nich obsažená ..................................................................................................................... 30 4.1. Aktuální normy přímo upravující ekologickou produkci ................................ 30 4.2. Právní úprava ekologického zemědělství v normách komunitárního práva ... 31 4.2.1. Ekologické zemědělství v primárních normách komunitárního práva .... 32 4.2.2. Ekologické zemědělství v sekundárních normách komunitárního práva . 35 4.2.2.1. Nařízení Rady (ES) 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) 2092/91 ......................... 35 4.2.2.2. Nařízení Komise(ES) 889/2008 kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady(ES) 843/2007 o ekologické produkci a označování ekologických výrobků, pokud jde o ekologickou produkci, označování a kontrolu .......................................................................................................... 39 4.2.2.3. Nařízení Komise (ES) 1235/2008, týkající se dovozu produktů ekologického zemědělství ze třetích zemí...................................................... 40 4.3. Právní úprava ekologického zemědělství v právním řádu České republiky ... 41 4.3.1. Ekologické zemědělství a normy ústavního pořádku............................... 42 4.3.2. Zákon č.242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích ................................................................ 42 4.3.3. Ekologické zemědělství a podzákonné normy ......................................... 46 4.3.3.1. Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 16/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ekologickém zemědělství ................ 46 4.3.3.2. Nařízení vlády č. 79/2007 Sb., o podmínkách provádění agroenvironmentálních opatření..................................................................... 47 5. Komparace českých a norských právních podmínek pro ekologickou produkci... 48 5.1. Právní úprava norského ekologického zemědělství ........................................ 49 6. Konkrétní subjekty ekologického zemědělství ...................................................... 52 3

6.1. Norský bioproducent mléka ............................................................................ 52 6.2. Český bioproducent mléka .............................................................................. 54 6.3. Český bioproducent obilovin a mléčných výrobků – právnická osoba........... 56 7. Závěr ...................................................................................................................... 58 8. Resumé ................................................................................................................... 61 9. Literatura ................................................................................................................ 64 10. Přílohy .................................................................................................................. 67

4

1.Úvod Mezi klíčová odvětví, důležitá pro uskutečňování trvale udržitelného rozvoje, patří i zemědělství. V nedávné minulosti bylo zemědělství státem řízené a centralizovaně plánované, jeho produkce byla zaměřena na splnění plánu a soběstačnost ve výživě obyvatel. Byly zpřetrhány po staletí budované vazby k půdě, nikdo necítil zodpovědnost za to, jakým způsobem půdu obhospodařuje a jak se k ní chová. Používání přírodě nešetrných technologií bylo ospravedlňováno zvyšováním výnosu a potřebou soběstačnosti. Tento pohled na zemědělství ještě stále přetrvává, dnes je však hnacím motorem zisk. Konvenční zemědělství nadále využívá obdobných technologií a uplatňuje nejméně nákladné postupy při nejvyšším výnosu. Ochrana půdy, šetrnost k životnímu prostředí, to jsou položky, které jakoukoliv produkci, a nejen zemědělskou, zdražují. Konvenční zemědělství tedy dodržuje jen takové zásady ochrany půdy a životního prostředí, které přikazuje zákon – tedy minimální. V dnešní době se však ve světě rozvíjí odvětví, které podmiňuje zemědělskou produkci zásadami trvale udržitelného rozvoje a také přirozených technologií, na základě přírodních procesů a tradičních zpracování. Toto zemědělství je nazýváno ekologickým, protože využívá vztahy mezi ekosystémy, mezi druhy rostlin a živočichů a další jevy, kterými se právě věda s názvem ekologie zabývá. „Ekologické zemědělství je tedy zemědělství, které v prvé řadě tyto vztahy respektuje a podporuje jejich uplatnění v agroekosystému.“1 Je logické, že osoby podnikající v zemědělství mají za cíl zisk, tak také definuje osobu podnikatele obchodní zákoník.2 Pokud by ekologické zemědělství nebylo podporováno legislativně a bylo pouze zatíženo vyššími nároky na produkci, jistě by tvořilo zlomek zemědělské produkce a těžko by se tomuto odvětví kdokoliv věnoval z jiných důvodů, než z osobního zájmu. Ekologická produkce se totiž do podnikatelské aktivity zemědělské výroby dostává hlavně díky zájmu spotřebitele, který je v dnešní době veden dvěma motivacemi. Jeden důvod, proč zájem o produkty ekologického zemědělství stoupá, je zvýšený zájem o produkty a technologie v souladu s trvale udržitelným rozvojem. V souvislosti s větší osvětou a poměrně diskutovaným společenským tématem ochrany životního prosředí existuje 1

Hlubučková, J. Pojem ekologické zemědělství (citováno 5.12.2008). Dostupný z: www.agronavigator.cz/ekozem 2 § 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů

5

významná skupina spotřebitelů, kteří rádi připlatí za výrobky, které podle nich mají šanci změnit neutěšenou vizi budoucnosti na zničené planetě. Mnohem početnější skupina spotřebitelů však ráda připlatí za produkt ekologického zemědělství pro jeho větší kvalitu. Protože konvenční zemědělství preferuje zisk před kvalitou, ošetřuje svoji produkci chemicky proti škůdcům a plevelu, umělými hnojivy a dalšími opatřeními, hledá spotřebitel produkt, který svou kvalitou převyšuje produkt konvenčního zemědělství. Navíc spotřebitel přirozeným technologiím věří. Hlavně zájem spotřebitelů a kupní síla jsou hlavním hnacím motorem pro rozvoj ekologického zemědělství. Protože podnikatelé zaregistrovali zvýšený zájem o ekoprodukty, začali zmíněnou ekoprodukci dodávat na trh. V tu chvíli nastala klíčová role legislativy. Bylo potřeba zajistit určité standardy kvality, nastavit přísné požadavky pro označování výrobků jako ekologických. Legislativa je zaměřena zejména na ochranu spotřebitele, kontroluje každý výrobní krok a dodržování přísných požadavků jak na přírodní výrobu, tak na pozdější zpracování primárního produktu, skladování, převoz a další. Obrazně řečeno, legislativa stanovuje standardy pro certifikovanou ekologickou produkci „od vidlí až po vidličku“. V dnešní době je ekoprodukce zpracovávána evropskou legislativou a dále vnitrostátními zákonnými i podzákonnými normami. Cílem je, aby výrobky ekologického zemědělství splňovaly poměrně jednotně harmonizovanou normu kvality a tudíž nebyli výrobci ani spotřebitelé znevýhodněni rozdílnou legislativou v jednotlivých členských zemích. Cílem harmonizace je tedy chránit jednotný evropský trh. Zvyšující se zájem o ekoprodukci je dobrou zprávou. Znamená kupní sílu spotřebitelů a jejich vůli připlatit si za kvalitu, dále znamená rozvoj šetrného a životnímu prostředí přátelského odvětví zemědělské produkce, která by měla zlepšit nejen celkový stav, ale i vzhled krajiny. Protože jedním z ekologických požadavků a také požadavků trvale udržitelného rozvoje je spotřeba produktu nedaleko místa výroby (transport přes půl světa je neekologický), je zájem o ekologické produkty dobrou zprávou nejen pro českou, ale i evropskou produkci. Ta dlouhodobě trpí pod konkurenčním tlakem levné avšak výrazně neekologické zemědělské produkce ze zemí mimo Unii, zvláště z Číny. Cílem této práce je učinit stručný náhled na ekologické zemědělství, jeho roli v ekonomice světa, Evropské unie a České republiky. Dále se věnovat zvláště 6

legislativě, vztahující se na problematiku ekologického zemědělství, a to jak českou, tak komunitární a podmínkám, které legislativa stanovuje pro ekologickou produkci v České republice. Na základě porovnání legislativních podmínek a skutečné reality trhu s biozemědělskými produkty se v této práci pokusíme zhodnotit, zda legislativa působí jako vhodný a flexibilní nástroj regulace, sloužící k rozvoji odvětví a transparentnosti trhu pro spotřebitele, či zda působí spíše jako negativní a antiliberální element, který administrativně zatěžuje producenty a trh ke škodě spotřebitelů i dodavatelů neúměrně brzdí. Práce je rozdělena na teoretickou část, která se věnuje také makroekonomickým tématům, spojeným s organickým zemědělstvím ve světě, v Evropě a v České republice, po ní následuje legislativní část, která se zabývá právní úpravou ekologického zemědělství a zákonem stanovených institutů s ekologickým zemědělstvím souvisejících. Poslední praktická část provádí ekonomickou i legislativní komparaci ekologického zemědělství v České republice a v Norském království a dále obsahuje rozbor dvou konkrétních českých a jednoho norského podnikatele v oboru bioprodukce z hlediska technologického, ekonomického i legislativního. Cílem komparace je porovnat přístup České republiky a Norského království k ekologické produkci. Norsko je ke komparaci vybráno hned z několika důvodů. Prvním důvodem je vysoká úroveň ekologické produkce a oblíbenost bioproduktů místním spotřebitelem, která umožňuje Norsku být jednou z vůdčích zemí v přerodu zemědělství na k přírodě šetrné. Druhým důvodem je postavení Norska mimo Evropské společenství. Výběr země, která by měla rozvoj ekologického zemědělství na vysoké úrovni a přesto stála mimo Evropské společenství, je velmi limitovaný a omezuje se v podstatě pouze na Norsko a Švýcarsko. Třetím důvodem je můj téměř roční pobyt v této zemi, při kterém jsem se o praktické i legislativní otázky ekologického zemědělství zajímal. Komparace byla provedena s očekáváním, že legislativní úprava i přístup k bioprodukci je odlišný od komunitární úpravy a přístupu, který známe z Česka. Praktická část bude ukončena závěrem, ve kterém bude zhodnoceno, zda toto očekávání bylo potvrzeno, či nikoliv.

7

TEORETICKÁ ČÁST

2. Role ekologického zemědělství v zemědělské produkci

V této části se pokusíme shrnout roli ekologického zemědělství pro svět, Evropu a Českou republiku. V současnosti se jedná o minoritní formu zemědělské produkce, dynamický růst bioprodukce zejména v Evropě, s Českou republikou jako jedním z předních propagátorů tohoto trendu, však dává tušit stále významnější postavení ekologického zemědělství a ekologické produkce obecně jak v konkurenčním prostředí, tak pro spotřebitele.

2.1. Role ekologického zemědělství ve světě – regionální specifika vs. globální trh

Ekologické zemědělství je fenoménem, který vznikl a je ovlivňován na základě mnoha společenských faktorů. Jako součást výrobního procesu produkce potravin a jiných komodit je zejména ovlivňováno trhem. Právě poptávka po ekologických produktech pomáhala nastartovat k přírodě šetrnou zemědělskou výrobu, pomohla ekologickým produktům konkurenčně obstát před levnějším, avšak konvenčně vyprodukovaným zbožím a v neposlední řadě tím způsobila nutnost tento fenomén právně upravit. Správně stanovit podíl ekologického zemědělství na celkové světové produkci je velice obtížným úkolem. Jakkoliv se může organické zemědělství v Evropě zdát být moderním trendem, který nahrazuje zemědělství konvenční a je dalším stupněm vývoje zemědělské produkce, není tomu tak. Je třeba si uvědomit, že konvenční zemědělství, používající umělá hnojiva, genetické modifikace a další vymoženosti vědeckého výzkumu, je praktikováno zhruba od konce průmyslové revoluce, navíc pouze v rozvinutých zemích se stabilizovanou a rozvinutou produkcí.3 Do té doby bylo zemědělství i v západních státech v podstatě organické, využívající klasické metody hnojení, šlechtění druhů a dalších zemědělských

3 Petr, J., Dlouhý, J. a kol Ekologické zemědělství. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992 str. 7

8

postupů, dnes známých spíše z organického zemědělství. Představa, že ekologické zemědělství je pouze doménou západní Evropy, USA a států Commonwealthu, tedy ekonomicky nejúspěšnějších států světa, je tedy mylná. Při studiu statistických údajů o světové bioprodukci zjišťujeme, že velkými bioproducenty jsou i státy rozvojové, například z regionu Latinské Ameriky. Jedním ze států s nějvětší výměrou půdy využívané k ekologické produkci je například i Čína, která je přitom tradičně kritizována pro odmítavý přístup k ochraně životního prostředí.4 Tuto situaci způsobuje fakt, že mnohé regiony se ve vývoji zemědělské produkce nedostaly na úroveň konvenčního zemědělství (výraz konvenční je v tomto kontextu zavádějící, protože je aplikovatelný pouze z pohledu státu, kde vedle sebe působí konvenční a organické zemědělství, používejme ho tedy spíše jako odborný termín). Producenti v těchto regionech nejsou natolik ekonomicky silní, aby mohli přejít na konvenční zemědělskou výrobu a zůstávají u tradičních technologií a postupů, které lze nazvat organickými. Pokud se tedy zamyslíme nad pohnutkami, které jednotlivé producenty vedou k organické produkci, zjistíme, že ač všechny ovlivňuje trh, mohou se pohnutky výrazně lišit region od regionu. Zatímco produkce evropského biozemědělce je dražší než produkce jeho kolegy, využívajícího konvenční postup, v případě čínského malozemědělce z vnitrozemské zemědělské oblasti to může být zcela opačně. Evropský biozemědělec nabízí své produkty jako alternativu ke konvenčním produktům a zaciluje svou výrobu na environmentálně uvědomělého spotřebitele, který je ochoten si připlatit za jednak k přírodě šetrný a dále také výrazně kvalitnější produkt, než ten vyprodukovaný konvenčním zemědělcem. V případě čínského malozemědělce organičnost jeho produkce znamená, že je kvantitativně schopen dodávat pouze na lokální trh a není schopen konkurovat velkým producentům, využívajícím vesměs konvenční metody, kteří zásobují rozvinuté a bohaté přímořské aglomerace. Dokud fungovaly jednotlivé trhy odděleně, řídily se tržní vztahy regionálními specifiky. V dnešní době jsme však stále častěji svědky prolínání trhů a konfliktů specifik v souvislosti s vytvářením globálního trhu. Z důvodů nedostatečné legislativy je tedy možné obchodovat s bioprodukcí takovým způsobem, aby podnikatel nakupoval produkty v oblasti třetího světa za velmi nízkou cenu od 4 International Federation of Organic Agricultural Movements, The World of Organic Agriculture, Statistics and Emerging Trends 2006 str. 24

9

producenta, který za tuto cenu nabízí produkt právě z toho důvodu, že ho vyrábí „pouze“ organicky. Kupující poté organicky vypěstovanou komoditu prodává v rozvinutém regionu, kde je spotřebitel ochoten zaplatit mnohonásobně vyšší cenu, právě pro organičnost produktu. Typicky se to týká hlavně zemědělských produktů tradičně dovážených, jako je čaj, káva či kakao.5 Protože však existují spotřebitelé, kteří požadují nejen ekologickou šetrnost, ale i sociální spravedlivost a „férovost“ výrobku, vznikl systém „Fair Trade“, který na základě labelování výrobků, kterému se budeme věnovat níže, dokáže pro spotřebitele odlišit výrobek, který byl nejen organicky vypěstován, ale i odkoupen a dovezen s důrazem na ekonomický a sociální rozvoj regionu původu. „Fair Trade (česky Spravedlivý obchod) je způsob obchodu s drobnými pěstiteli z rozvojových zemí. Fair Trade podporuje férovější přístup k mezinárodnímu obchodu a klade důraz na jeho sociální a ekologické rozměry. V současnosti je do něj zapojeno téměř 1,5 milionu pěstitelů, zemědělských pracovníků a řemeslníků v 58 zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Cílem Fair Trade je dát šanci lidem v rozvojových zemích vymanit se vlastními silami z chudoby a žít důstojný život.“6 Tento systém ochrany bioproducenta z ekonomicky slabého regionu vychází pouze z aktivit neziskové soukromé sféry (NGO), není nijak mezinárodně právně garantován a je čistě na spotřebiteli, zda má zájem takto označené výrobky podporovat. V současnosti existuje ekonomický propletenec dodavatelských firem celé Evropy, které dodávají na jednotlivé trhy členských států výrobky označené logem Fair Trade. Na našem trhu má prakticky monopolní postavení společnost Fair Trade Centrum s.r.o., která je napojena na obdobnou rakouskou společnost a mezi její dodavatele patří velkoodběratelé fairtradeových komodit domicilovaní v západní Evropě.7 Je možné, že až se tento přístup dostane více do spotřebitelského povědomí a stane se standardem požadovat toto označení na výrobcích, zareagují i mezinárodní instituce či profesní sdružení, případně dojde ke vzniku mezinárodních smluv, tuto problematiku závazně upravujících.

5 Evropská komise. Bipotraviny z dovozu. (citováno 10.1.2009). Dostupné z: ec.europa.eu/agriculture/organic/organic-farming/what-organic/imported-food_cs 6 Společnost pro Fair Trade (Citováno 10.1.2009). Dostupné z: www.fairtrade.cz 7 Na pomoc třetímu světu: Fair Trade Centrum. Ekologie a společnost, 1/2009, str. 23

10

2.2. Role ekologického zemědělství v Evropě

Environmentální ochrana a udržitelný rozvoj patří k

hlavním prioritám

Evropské integrace. Jedním z důležitých témat, jimž se orgány Evropského společenství a jiné profesní či zájmové instituce věnují, je ekologické zemědělství. V roce 2004 vypracovala Komise ES Evropský akční plán pro organické potraviny a zemědělství, přijatý usnesením vlády ČR č. 236/2004. Jedná se o dokument, který má za cíl posílit společný postup pro rozvoj organického zemědělství a harmonizovat legislativu za účelem ochrany společného trhu s produkty ekologického zemědělství. Tento dokument přinesl změnu v několika oblastech. Zejména se soustřeďuje na rozvoj informovanosti o trhu s organickými potravinami, zefektivnění veřejné podpory organického zemědělství a dále na zlepšování a posilování norem Společenství pro organické zemědělství a na zlepšení a posílení norem a kontrolních požadavků na finanční a legislativní podporu organického zemědělství v rámci prvního pilíře zemědělské politiky ES, zejména formou přímých plateb a opatření na podporu cen. „Cílem tohoto plánu je mimo jiné zlepšit povědomí o ekologickém zemědělství, podnítit veřejnou podporu prostřednictvím rozvoje venkova, zlepšit normy produkce a posílit výzkum. Plán reaguje na prudký nárůst počtu ekologicky hospodařících farmářů a vysokou poptávku spotřebitelů v posledních několika letech.“8 Komise stanovila v tomto dokumentu také 21 kroků, které je podle ní důležité vykonat, aby byly naplněny cíle, stanovené v úvodu dokumentu.9 Je nesporné, že Evropská unie je jedním z vůdčích elementů v rozvoji a vývoji ekologického zemědělství ve světě. V roce 2006 měla Evropa nejvyšší poměr organicky obhospodařované půdy ke konvenčně obhospodařované ve světě. 3,4 % zemědělské půdy byly obhospodařovány organicky, což představovalo 21,8 % světové

organicky

obhospodařované

půdy,

a

na

trhu

působilo

140,000

bioproducentů.10 Na základě Akčního plánu dochází k rozvoji ekologického zemědělství a trhu s bio produkty. V roce 2007 byla téměř 4 % zemědělské půdy v Evropské unii obhospodařovávána organicky. Na trhu s biovýrobky působilo téměř 8 Evropská komise. Evropský akční plán (citováno 15.1.2009). Dostupné z: http://ec.europa.eu/agriculture/organic/eu-policy/action-plan_cs 9 Sdělení Komise Radě a Evropskému Parlamentu: Evropský akční plán pro organické potraviny a zemědělství z 10.6.2004 (citováno 15.1.2009). Dostupné z eur-lex.europa.eu 10 International Federation of Organic Agricultural Movements, The World of Organic Agriculture, Statistics and Emerging Trends 2006 str. 24

11

190,000 producentů.11 Z dalších statistických

údajů vyplývá,

že

velkou

část

organicky

obhospodařované zemědělské půdy tvoří pastviny, v roce 2005 to bylo přes 70 % organicky obhospodařované půdy. To umožňuje růst počtu biocertifikovaných (organicky chovaných) zvířat. V roce 2003 bylo 2,5 % zvířat chováno s biocertifikací, v roce 2007 se počet biocertifikovaných zvířat v chovech blížil 5 % z celkového počtu.12 Od prvního ledna 2009 je předsednickou zemí Evropské unie Česká republika. Mezi priority, které si česká vláda stanovila pro své předsednické období, patří i několik priorit v oblasti ochrany životního prostředí a podpory udržitelného rozvoje. Mezi priority, stanovené Ministerstvem životního prostředí, patří i podpora udržitelné spotřeby a výroby. V době svého předsedniství se Česká republika zaměří v souladu s Evropským akčním plánem pro organické potraviny a zemědělství na rozvoj trhu a produkce, zejména podporou systému ekologického označování výrobků,

podporou

informovanosti

spotřebitelů

označováním

organizací

uplatňujících environmentální přístupy a dalšímy aktivitami. Mimo jiné „české předsednictví vynaloží maximální úsilí, aby na 17. zasedání Komise OSN pro udržitelný rozvoj v květnu 2009 v New Yorku byla přijata účinná politická rozhodnutí k integrovanému prosazování udržitelného rozvoje v takových důležitých oblastech, jako jsou zemědělství, rozvoj venkova, ochrana půdy...“13

2.3. Role ekologického zemědělství v České republice

Z deseti členských zemí Evropské unie, které se připojily k evropské integraci v roce 2004, je Česká republika vůdčím státem v rozvoji organického zemědělství a zvyšování bioprodukce. I když většina zemědělských prognóz před vstupem České republiky do EU předpokládala propad v souvislosti se špatně vyjednanými 11 Organic (including in-conversion) Agricultural Land and Farms in the European Union (EU 27) 31.12.2008 (citováno 1.2.2009). Dsotupné z: http://www.organic-europe.net/europe_eu/statisticseurope.htm 12 Eurostat: Different Organic Farming Patterns in EU-25 2007 (citováno 3.2.2009). Dostupné z: epp.eurostat.ec.europa.eu 13 Enviromentální priority českého předsednictví. Zpravodaj Ministerstva životního prostředí, únor 2009 str. 2

12

podmínkami v rámci Kodaňského summitu v roce 2002, ekologické zemědělství je na u nás na vzestupu. Zatímco konvenční zemědělci se s problémy a nedostatečnou konkurenceschopností potýkají, mají čeští bioproducenti spotřebitelskou základnu a potřebný odbyt. Příčinou je správná tržní strategie. V roce 2002 napsal v rámci své kritiky výsledků kodaňského summitu tehdejší předseda rozpočtového výboru Parlamentu ČR a stínový ministr financí Vlastimil Tlustý toto: „ Co tedy doporučit českým zemědělcům za reakce na tento vývoj událostí? Český zemědělec nebude výrobcem potravin a surovin pro EU, tato alternativa je v současné době málo pravděpodobná. Avšak může být dodavatelem specialit a pochoutek. Uvedu jeden případ, který je zábavný: všechny přebytky mléka v Irsku jsou z trhu odstraňovány v Bailey´s. Druhé doporučení je pokusit se o program, kampaň, ve které by čeští spotřebitelé byli vedeni k preferenci české potraviny a českých produktů.“14 Producenti, kteří byli schopni se připojit do kampaní BIO či klasA dnes pro svou produkci nacházejí odbyt, výroba specialit, jakými ekologická produkce na trhu bezesporu je, se stala trendem a jejich výroba roste. Stav konvenčního zemědělství však zdaleka tak optimisticky nevypadá. Financování ekologického zemědělství probíhá od počátku devadesátých let, kdy u nás začalo ekologické zemědělství vznikat. Od roku 1990-1992 byli ekologičtí zemědělci financováni na základě výměry organicky obhospodařované půdy. V důsledku toho došlo k nárůstu ploch na 15000 ha, což v té době představovalo 0,4 % zemědělského půdního fondu. V letech 1993 na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství došlo k ukončení dotací, což mělo za následek stagnaci v růstu organicky obhospodařovaných ploch, avšak mělo pozitivní vliv na kvalitativní rozvoj ekologického zemědělství. V roce 1998 se dotace na plochu obnovily a došlo k dynamickému rozvoji, který způsobil, že v roce 2005 již tvořila organicky obhospodařovaná půda 6% celkové výměry zemědělských ploch. Od přijetí Evropského akčního plánu pro organické potraviny a zemědělství usnesením vlády v roce 2004 došlo ke změně financování podniků působících v ekologickém zemědělství. Financování se uskutečňuje v rámci finančních programů pro rozvoj venkova. V letech 2004-2006 byli ekologičtí zemědělci financováni v rámci programu Horizontální plán pro rozvoj venkova, od roku 2007 se jedná o Program

14 Tlustý, V. Úskalí společné zemědělské politiky. in Sborník textů Budoucnost českého zemědělství, č. 22/2003, CEP Praha, 2003, str. 14-15

13

rozvoje venkova 2007-2013.15 V současnosti je financování zaměřeno na platby ekologickým zemědělcům za půdu, převedenou do systému ekologického zemědělství. Akční plán ČR pro rozvoj ekologického zemědělství do roku 2010 však řeší financování dalších doprovodných témat, jako je propagace bioproduktů, financování vývoje přírodě šetrné zemědělské produkce, vzdělávání odborníků a pracovníků v oboru bioprodukce, vztah ekologického zemědělství a animal welfare (tzv.„pohody zvířat“) a dalších témat.16 Akční plán ČR pro rozvoj ekologického zemědělství do roku 2010 byl schválen vládou v roce 2004 a reagoval na neutěšený stav ekologického zemědělství v České republice. Apeloval na zvetšování výměr ekologicky obhospodařované zemědělské půdy a zejména byl zaměřen na podporu trhu s místními ekologickými výrobky. Z několika údajů vyplývá, že cíle Akčního plánu se alespoň částečně podařilo splnit. V dokumentu je uvedeno, že v roce 2004 tvořila celková zemědělská půda v ekologickém režimu 6 % zemědělských půd. Z výsledků k 31.10. 2008 vyplývá17, že v současnosti se výměra ekologicky obhospodařovaných půd blíží 8 %, ekologicky obhospodařované orné půdy tvoří dokonce 10 % orných půd na území ČR. Počet ekologicky hospodařících podniků byl k 31.10. 2008 1802, což představuje meziroční růst 33 %. Výrazně stoupl i počet dalších zpracovatelů a bioproducentů sekundárního sektoru zemědělské výroby, v současné době je jich přes 400. Tento slibný vývoj je dle odborníků důsledkem dvou faktorů. Za prvé přispívá k rozvoji bioprodukce zejména zvýšení a stabilizace státní podpory v rámci Programu rozvoje venkova, která je vyplácena každoročně v závislosti na rozloze ekologicky obhospodařovaných ploch. Druhým faktorem je velký nárůst spotřebitelského zájmu o domácí biovýrobky, který souvisí s podporou informovanosti spotřebitelů, a v neposlední řadě i se stoupající kupní silou spotřebitelů v České republice. Obrovský rozvoj zažilo zvláště odvětví ekologického vinařství a zpracování vinné révy, který zaznamenal meziroční růst o 250%. Tento růst však pravděpodobně nebude mít trvalý charakter a je dáván spíše do souvislosti s evropskou politikou vinařství, která stanovila status quo pro tvorbu nových vinic, čímž podpořila 15 Situační zpráva ke strategii udržitelného rozvoje ČR. Ministerstvo životního prostředí, 2007 str. 85 16 Akční plán ČR pro rozvoj ekologického zemědělství do roku 2010. Ministerstvo zemědělství 17 Výsledky a závěry převzaty z článku Současný stav ekologického zemědělství. Ekologie a společnost, 1/2009, str.3

14

obrovský nárůst vinařských pozemků do doby, než zmíněná evropská legislativa nabyla účinnosti. „Lze očekávat, že tento vzestup bude v následujících letech pokračovat s tím, jak roste poptávka po tržních plodinách v biokvalitě a zejména pak se zvýšenou potřebou pěstování krmiv a osiv ekologického původu.“18 Hlavním odvětvím ekologické produkce v České republice však nadále zůstává hospodaření na travních porostech v horských a podhorských oblastech (např v Jeseníkách se jedná o 25 % veškeré zemědělské činnosti19) se zaměřením na údržbu krajiny a chov masného skotu. Tento typ zemědělství nadále tvoří 82 % veškeré zemědělsky obhospodařované půdy a je snaha o podporu jiných typů zemědělské produkce v rámci rovnováhy. I přes některé dílčí nedostatky se daří Akční plán plnit natolik, že Česká republika má v odvětví ekologického zemědělství jedny z nejlepších výsledků v Evropské unii a jednoznačně nejlepší výsledky ze zemí mimo evropskou patnáctku.

18 Současný stav ekologického zemědělství. Ekologie a společnost, 1/2009, str. 3 19 Akční plán ČR pro rozvoj ekologického zemědělství do roku 2010. Ministerstvo zemědělství str. 7

15

3. Ekologické zemědělství – definice, typy, technologie

V následující částí provedeme stručný náhled na definici ekologického zemědělství, pokusíme se vymezit tento pojem z několika pohledů, dále stručně pojednáme o jednotlivých směrech a jednotlivých technologiích, které toto zemědělské výrobní odvětví specifikují. Zákonná úprava specifikuje pouze minimální technologické standardy, které jsou nutné pro certifkovanou bioprodukci. Nastavuje určitou laťku bioprodukce, mnohé biozemědělské směry však v přírodě šetrném přístupu daleko překračují požadovaný standard. Přežití těchto specifických producentů tedy závisí výhradně na zájmu spotřebitele, pokud by neexistoval spotřebitel

se

speciálním

požadavkem

na

specifickou

bioprodukci

(např.

makrobiotik), težko by tito specializovaní producenti mohli konkurovat jiným zemědělcům, kteří splňují pouze minimální zákonem požadovanou úroveň nutnou pro certifikaci. Přestože se zákon jednotlivým typům ekologické produkce nevěnuje, pro úplnost zde uvádíme krátký výčet hlavních technologických směrů i alternativních přístupů, které jsou na trhu stále populárnější.

3.1. Ekologické zemědělství – definice pojmu

Ekologické zemědělství je takový způsob zemědělství, který je založen na šetrném přístupu k přírodě, krajině a půdě. Je náročnější na čas a pracovní sílu, a dále je rizikovější a náchylnější na škodu přírodními vlivy (z důvodů nepoužívání GMO produktů, pesticidů, herbicidů a dalších umělých látek, běžně používaných v konvenční produkci). Je založeno na respektování přírodních systémů a cyklů, na ohleduplném a etickém zacházení se zvířaty (tzv. animal welfare) a na zákazu používání jakýchkoliv syntetických hnojiv. Ekologické zemědělství používá výhradně hnojiv organických, tj. vzniklých přirozeně, jako je chlévská mrva, či rašelina. Cílem tohoto způsobu hospodaření je snížení nebezpečných látek v potravinách na minimum. Abychom stanovili a definovali pojem ekologické zemědělství, je potřeba seznámit se s oficiálními či vědeckými definicemi tohoto pojmu.

16

3.1.1. Definice profesních organizací

IFOAM (International Federation of Organic Agricultural Movements) je mezinárodní organizací, zastřešující světová profesní sdružení ekologických zemědělců. Valné shromáždění IFOAM na svém zasedání ve městě Vignola v Itálii v červnu roku 2008 schválilo tuto verzi definice ekologického zemědělství: „ Organické zemědělství je výrobní systém, který udržuje zdravý stav půd, ekosystémů a lidí. Vychází z přírodních procesů, biodiverzity a přirozených cyklů, adaptovaných na místní podmínky, spíše než z užívání vstupů s opačným efektem. Organické zemědělství kombinuje tradice, vylepšování a vědecké poznatky aby prospělo sdílenému životnímu prostředí a prosadilo dobré vztahy a dobrou kvalitu života všech zúčastněných.“20 (pozn.: přeloženo autorem, česká verze je neoficiální) Jedná se o jednu z nejobecnějších definic, jejímž účelem je definovat základy organického zemědělství na celosvětové úrovni, především v oblastech, kde neexistuje nějaké zákonné vymezení tohoto pojmu a odvětví. Ve vyspělých státech světa, kde je ekologické zemědělství rozvíjeno jako alternativa k majoritní konvenční produkci se většinou setkáme s vysokou úrovní právní úpravy odvětví, sloužící zejména k nastavení minimálního standardu bioprodukce a tím k ochraně spotřebitele. Ekologické zemědělství je přesně definovaný způsob zemědělství, upravený zákonem a podzákonnými normami za účelem zajišťění standardu kvality pro spotřebitele a zajištění úrovně šetrnosti výroby ke krajině. Je založeno na pěstování a produkci potravin optimálního množství a odpovídající kvality za využití praktik trvale udržitelného rozvoje. Cílem je zamezení používání agrochemie a jejích dopadů na životní prostředí a škod na krajině.21 Svaz ekologických zemědělců ČR uvádí další definici, která spíše poukazuje na používání (či nepoužívání) technologií a zemědělských postupů: „Ekologické zemědělství je hospodaření s kladným vztahem ke zvířatům, půdě, rostlinám a přírodě bez používání umělých hnojiv, chemických přípravků, postřiků, hormonů a umělých látek. Jedná se o velmi pokrokový způsob hospodaření, které staví na tisíciletých zkušenostech našich předků a bere ohled na přirozené koloběhy a 20 IFOAM. Definition of Organic Agriculture (citováno 15.2.2009). Dostupné z: http://www.ifoam.org/growing_organic/definitions/doa/index.html 21 Jihomoravské inovační centrum. Ekologické zemědělství a potraviny (citováno 15.2.2009). Dostupné z: http://www.gate2biotech.cz/ekologicke-zemedelstvi-a-biopotraviny/

17

závislosti. Tak umožňuje produkovat vysoce hodnotné a kvalitní potraviny. Rozvíjí se již několik desetiletí a od r. 1994 je součástí zemědělské politiky EU.“22

3.1.2. Definice vědecká

S obdobnou definicí ekologického zemědělství se setkáme i v odborných publikacích, ať již zaměřených na ekonomické aspekty ekologické produkce, či na technologickou stránku biovýroby. Zemědělští vědci například definují ekologické zemědělství takto: „Ekologické zemědělství lze definovat jako vyvážený agroekosystém trvalého charakteru, který se zakládá nejvyšší možnou měrou na lokálních a obnovitelných zdrojích. Ekologické zemědělství vychází z holistického pojetí ekologických, ekonomických a sociálních aspektů zemědělské produkce, a to jak z lokální, tak i globální perspektivy. V ekologickém zemědělství je příroda chápána jako jednotný celek se svou vlastní vnitřní hodnotou. Člověk má morální povinnost a odpovědnost provozovat zemědělství takovým způsobem, aby se kulturní krajina stala harmonickou částí přírody.“23 Více komplexní a filozofický pohled na ekologické zemědělství uvádí zemědělský vědec a ekolog působící v Indii, M.G. Jackson, v knize The Ecological Village, ve které aplikuje organické postupy na indické zemědělství a kde také označuje indickou „zelenou revoluci“ sedmdesátých let za původce současného neutěšeného stavu životního prostředí v Indii, přestože ji zastánci intenzivního zemědělství považují za velký úspěch (i on sám byl kdysi „pionýrem zelené revoluce“, jak o sobě uvádí). Jackson definuje „přírodní farmaření“ (jak ve své knize nazývá organické zemědělství) takto: „Přírodní farmaření se snaží o pochopení přírodních procesů a jejich usměrňování tak, aby splnily naše oprávněné požadavky. Zaměřujeme se na skupinu procesů jako na celek, zaměřujeme se tedy spíše na systém. Tyto systémy, řekněme ekosystémy, mohou být považovány za živé entity, které mohou být úspěšně zvládnutelné pouze respektováním jejich přirozených limitů a pouze pokud se snažíme dlouhodobě udržet jejich dobrý zdravotní stav. Obecně řečeno, znamená to adaptovat se na lokální ekosystém spíše, než manipulovat 22 Svaz ekologických zemědělců ČR. Co je ekologické zemědělství? (citováno 23.2.2009). Dostupné z: http://www.pro-bio.cz/cesky.htm 23 Petr, J., Dlouhý, J. a kol. Ekologické zemědělství. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda,, str. 223

18

jednotlivými procesy uvnitř něho. Přizpůsobujeme se přírodě spíše, než abych jí dominovali. Poznání systému a jejich využívání se nejlépe provádí vstupem do ekosystému, tím, že se cítíme být jeho součástí, raději než analyzovat ho zvenčí.“24

3.1.3. Definice zákonná

Jak vyplývá z jednotlivých definic, uvedených výše, dá se vymezit pojem ekologické zemědělství z několika různých stran. Ať již se jedná o definice profesních sdružení, tedy praktiků a lidí v ekologické produkci pracujících, či definice vědecké, sepsané teoretiky na základě vědeckých pozorování, shodují se tyto definice v důrazu na změnu přístupu k zemědělské produkci, v důrazu na adaptaci lidí na lokální přírodní podmínky a v nutnosti pohlížet na přírodu a její zdroje jinak, než jsme doposud pohlíželi, zejména uvědomit si vyčerpatelnost zdrojů a nutnost udržitelného rozvoje. Proti nim stojí definice legislativní, sloužící pouze k vymezení oblasti dopadu té které konkrétní úpravy. Neobrací se na odpovědnost lidstva za životní prostředí ani neobhajuje důvody vzniku ekologické produkce. Je čistě vyústěním nutné zákonné reakce na existenci ekologického zemědělství, stanovuje hranice, ve kterých požaduje norma po adresátech určitý typ chování. Jedná se o závaznou definici. Závaznou definici ekologického zemědělství poskytuje zákon. Vnitrostátní právní norma, zákon č. 242/2000 Sb. o ekologickém zemědělství v platném znění, neposkytuje definici pojmu ekologické zemědělství a upravuje pouze některé jiné pojmy s ekologickým zemědělstvím spojené. V §1 však odkazuje na komunitární normy s přímou účinností, na které tento zákon svou úpravou navazuje. Definice ekologického zemědělství je tedy upravena závazně na komunitární úrovni, což je pravděpodobně za účelem unifikace podmínek evropských bioproducentů a za účelem ochrany standardu certifikovaného zboží, dodávaného na společný trh tak, aby nedocházelo ke klamání spotřebitele. Zákon č. 242/2000 Sb. o ekologickém zemědělství v platném znění ve svém §1 odkazuje na několik přímo účinných komunitárních norem sekundární legislativy, definice ekologického zemědělství je však obsažena pouze v Nařízení Rady (ES) 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) 2092/91, účinném od 24 Jackson, M. The Ecological Village. Goa: Other India Press, 2005, str. 30

19

1.1.2009 (čl. 27/2a a čl. 58 od 1.7.2010). Tato norma však neoperuje s pojmem ekologické zemědělství, přestože v předchozí, touto normou zrušené úpravě (Nařízení Rady (EHS) č. 2092/91 o ekologickém zemědělství a k němu se vztahujícímu označování zemědělských produktů a potravin), bylo pojmu „ekologické zemědělství“ použito. V nové komunitární úpravě se používá pojem „ekologická produkce“, čímž chtěl možná zákonodárce upozornit na fakt, že bioprodukt musí splňovat přísná zákonem stanovená kritéria nejen jako produkt zemědělské prvovýroby, ale také při dalším zpracování, například mléčných výrobků či jiných certifikovaných biovýrobků. Článek 2 Nařízení Rady (ES) č. 834/2007 tedy definuje ekologickou produkci, která v sobě obsahuje i pojem „ekologické zemědělství“ takto: „čl. 2 /a : „ekologickou produkcí“ se rozumí používání způsobů produkce slučitelných s pravidly stanovenými tímto nařízením ve všech fázích produkce, přípravy a distribuce.“ Tato definice stanovuje, jaké produkty, technologie a postupy se dají podřadit pod tuto komunitární normu a pod pojem ekologická produkce, poskytuje tedy jakýsi legislativní rámec pojmu ekologická produkce. Stanovuje tedy, že obsah normy, tj. práva a povinnosti adresátů normy, samy definují, co lze považovat za ekologickou produkci a co nikoliv. V preambuli Nařízení Rady (ES) č. 834/2007 však najdeme ještě jednu právně závaznou definici pojmu ekologická produkce, která nevyužívá legislativní techniky odkazu sama na sebe. Tato definice stojí v preambuli hned na prvním místě, takže se lze domnívat, že tuto definici považoval zákonodárce za klíčovou k pochopení postavení ekologické produkce v systému evropské zemědělské či potravinářské produkce. Definice v preambuli dává důraz na jak spotřební a tržní roli ekologické produkce, tak i na společenské výhody a podporu veřejných zájmů, například produkce v souladu se zásadami trvale udržitelného rozvoje, či rozvoj venkova. Tato definice zní takto: „Ekologická produkce je celkový systém řízení zemědělského podniku a produkce potravin, který spojuje osvědčené environmentální postupy, vysokou úroveň bologické rozmanitosti, ochranu přírodních zdrojů, uplatňování přísných norem pro dobré životní podmínky zvířat a způsob produkce v souladu s požadavky určitých spotřebitelů, kteří upřednostňují podukty získané za použití přírodních látek a procesů. Ekologický způsob produkce tak plní dvojí společenskou roli, když na straně jedné zajišťuje zvláštní trh odpovídající na spotřebitelskou poptávku po ekologických produktech a na straně druhé přináší veřejné statky přispívající k ochraně životního prostředí a dobrým životním 20

podmínkám zvířat, jakož i rozvoji venkova.“ Právně závazné definice ekologické produkce, jejíž součástí je i ekologické zemědělství, jsou tedy dvě, navíc obsažené v jednom dokumentu, Nařízení Rady (ES) č. 834/2007 o ekologické produkci. Zatímco definice, obsažená v čl. 2 slouží k vytvoření právního rámce ekologické produkce tak, aby bylo transparentní, jaké postupy se pod pojem ekologická produkce dají podřadit, definice obsažená v preambuli akcentuje roli ekologické produkce pro evropského spotřebitele, na evropském trhu a dále význam a přínos ekologického zemědělství pro některé veřejné zájmy.

3.2. Typy ekologického zemědělství

Do

počátku

industrializace

bylo

pro

zemědělství

charakteristické

přeměňování lesů a luk v pole. Bylo zaměřeno na exploataci přírodních zdrojů, což často způsobilo i ekologické katastrofy velkého územního rozměru (např. vytěžení dřevin v oblasti Středomoří v době Antiky). Dokud šlo půdu exploatovat a po vyčerpání se přestěhovat, neměli starověcí zemědělci motivaci vyvíjet technologie a postupy, které by byly k půdě šetrnější. S roustoucí populací zejména v Evropě vyvstala tato nutnost a trvalo dlouhou dobu, než byly vyvinuty postupy trojpolního hospodářství (ozim, jař a úhor) a další. Industrializace a intenzivní vědecký výzkum na přelomu 18. a 19. století znamenal odklon od humusové teorie a nástup tzv. Liebigovy minerální teorie, která převedena do praxe znamenala používání průmyslově vyráběných hnojiv. Zpočátku tento vývoj přinášel pozitivní výsledky – intenzivnější sklizeň zvedala životní úroveň, znamenala odliv pracovních sil ze zemědělství do průmyslu a tím rozvoj společnosti a vědy. Po čase však vyvstaly i negativní dopady tohoto přístupu – výskyt umělých látek měl neblahý vliv na biodiverzitu v krajině, mechanizace zemědělství odklonila zemědělskou produkci ještě více od přirozených, přírodních procesů. Zemědělství se stávalo nepřítelem životního prostředí.25 Jedním z vědců, kteří začali varovat před tímto postupem a apelovali na návrat k tradičnímu zemědělství byl Albert Howard. Od roku 1905 zkoumal jako botanik a ekolog kooperaci druhů při ochraně obilovin, v roce 1940 25 Petr, J., Dlouhý, J. a kol Ekologické zemědělství. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda,1992, str. 7

21

uvedl pojem „přírodní farmaření“ („Nature´s farming“), čímž odstartoval revoluci organického zemědělství.26 Znamenalo to návrat k holistickému pojetí a k humusové teorii. „(...) chápání přírody charakteristické pro ekologické zemědělství je kontinuálním pokračováním organického a holistického názoru na přírodu, jenž se vyskytoval v evropské přírodě prakticky až do sedmnáctého století, kdy např. s Baconem a Descartem převládl mechanistický a racionalistický světový názor na přírodu.“27 Filozofické proudy také do značné míry ovlivnily přerod zemědělství. „Nová řešení jsou spíše výsledkem celostního systémového řešení a ekologické vědy, zahrnují zásady přírodního kapitalismu a řídí se logikou nikoliv Baconovou a Descartovou, ale Darwinovou.“28 Postupem času se ekologické zemědělství přestalo pouze vymezovat vůči zemědělství konvenčnímu (intenzivnímu) a začalo se rozdělovat do mnoha proudů a technologických typů. Tento jev má přímou souvislost s přejímáním různých tradičních kulturních typů zemědělství tak, aby bylo vyhověno specifickým spotřebitelům (např. veganické zemědělství či zemědělství mazdaznan), či na základě osobních preferencí producenta. Přestože zákon č. 242/2000 Sb. o ekologickém zemědělství v platném znění v §4 zakazuje všem ekologickým zemědělcům (vyjma ekologického včelaře) souběžnou produkci ekologickou a intenzivní, v případě souběhu několika typů ekologického zemědělství tuto problematiku nijak zákon neupravuje.

Dokud se producent pohybuje v rámci zákonem vymezené sféry

ekologické produkce, neexistuje právní zájem na tom, zda splňuje také podmínky určitého biozemědělského směru či technologie. Zákon č. 242/2000 Sb. o ekologickém zemědělství v platném znění neobsahuje analogickou úpravu pro označování speciálně vypěstovaných produktů pro náboženské či jiné zájmové skupiny (např. veganické produkty pro členy hnutí Hare Krišna, či produkty biodynamického zemědělství pro stoupence biodynamických přístupů) tak, jak je obsažena například v případě košer vína či mešního vína v § 16/6 zákona č. 321/2004 Sb. o vinohradnictví a vinařství v platném znění. V praxi je tedy jediným regulačním mechanismem zájem spotřebitele. Přestože, jak jsme uvedli, jsou jednotlivé biozemědělské směry pro zákonnou úpravu irelevantní, zmíníme několik základních

26 Jackson, M. The Ecological Village. Goa: Other India Press, 2005,, str. 31 27 Petr, J., Dlouhý, J. a kol Ekologické zemědělství. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992, str. 14 28 Hawken, P., Lovins, A., Lovinsová, L. Přírodní kapitalismus, jak se rodí další průmyslová revoluce. Praha: Mladá fronta, 2003 str 237.

22

směrů v krátkém výčtu a se stručným seznámením o specifikách jednotlivých směrů. Hlavními odvětvovými typy ekologického zemědělství jsou například organické zemědělství, biologické zemědělství, či biodynamické zemědělství. V praxi se však dá setkat často i s kombinacemi jednotlivých směrů (např. organickobiologické zemědělství), či s alternativními typy biozemědělství, často propojenými s důchovními či filozofickými směry (veganické zemědělství, zemědělství mazdaznan).

3.2.1.Organické zemědělství

Organické zemědělství se zaměřuje na podporu přirozené regenerační schopnosti půdy a půdní rozmanitosti a na podpoře bonity organickými hnojivy. V organickém zemědělstí je tedy hnojivo nejdůležitějším prvkem, přičemž je třeba udržet intenzitu a složení hnojiv v závislosti na pěstovaných plodinách. To se vztahuje i na živočišnou produkci, jako je například produkce mléka, kdy producent ekologického výrobku musí vyhovět standardům pouze organických krmiv pro zvířata, musí zajišťovat jejich alespoň částečný pohyb venku a ošetřovat pastviny pouze organicky a v souladu s normou. „Dnešní forma organického zemědělství se nevyznačuje žádným zvláštním přístupem ani používáním výjimečných prostředků. Jeho definice odpovídá v podstatě obecné definici ekologického zemědělství.“ 29

Tento typ zemědělství pochází z Velké Británie, jeho zakladatelem byl Albert

Howard, je typický pro USA a Austrálii, v Evropě se ujal hlavně ve Skandinávii. Organické mléko je zvláště populární například v Norsku.

3.2.2.Biologické zemědělství (L´Agriculture biologique)

Tento typ ekologického zemědělství je zvláště populární ve frankofonních zemích. Byl založen v padesátých letech dvacátého století prof. Lemairem a fytopatologem Jeanem Boucherem. Metoda Lemair-Boucher je založená na tradičním způsobu hnojení v zemědělských oblastech Bretaně, které využívá jako hnojivo mořskou řasu Lithotamnium calcareum. Ta dodává plodinám vápník, hořčík 29 Lampkin, N. Organic Farming. Ipswich: Farming Press Books, 1990 str. 86

23

a další prvky a tím zlepšuje imunitu pěstovaných plodin, zvyšuje obsah živin a má příznivý vliv na chuť produktů. V dnešní době je tato řasa dodávána formou moučky Algomin, vyráběné ve Švédsku a považované za organické hnojivo.30

Do

biologického směru se řadí ještě metoda Claude Auberta, vyvinutá v šedesátých letech dvacátého století, která se více přibližuje organickému pojetí. Stoupenci této metody založili v roce 1972 organizaci IFOAM, která v dnešní době sdružuje světové profesní organizace ekologických zemědělců.31

3.2.3. Organickobiologické zemědělství

Tento směr kombinuje organické zemědělství, které dává důraz na organické hnojení s biologickým směrem, sledujícím přirozené chemické procesy v půdě a organismech. Je postaven na lékařském výzkumu prof. Nissleho z bulharské fronty první světové války, který si všiml významné role baktérií rodu Coli pro imunitu vojáků proti tyfu a pro zdravou střevní mikroflóru. Blahodárné účinky těchto bakterií například na léčbu pooperačních ran dále zkoumali německý lékař H. Rusch a švýcarští biologové manželé Mullerovi. V padesátých letech vznikla z jejich výzkumů zemědělská metoda, která uplatňuje zásady koloběhu kolibakterií a laktobakterií v rozkladných a trávicích procesech a antimikrobiální vlastnost kyseliny mléčné, produkované laktobakteriemi. Tento princip je například uplatňován i konvenčními zemědělci při siláži krmiva.32

3.2.4. Biodynamické zemědělství

Dalším typem zemědělství je ekologické zemědělství využívající biodiverzity druhů. Jedná se o poměrně starý typ, který je postaven na součinnosti druhů při ochraně před škůdci, plevelem, a dalšími vnějšími vlivy. Uplatňuje tradiční a často již zapomenuté postupy, vysledované za desítky tisíc let rozvoje zemědělství. 30 www.algomin.se 31 Petr, J., Dlouhý, J. a kol Ekologické zemědělství. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992, str. 233 32 Petr, J., Dlouhý, J. a kol Ekologické zemědělství. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992, str. 231

24

Využívají například afinitu některých hmyzích škůdců k vůni či pylu jiného druhu plodiny, než sami napadají. Pokud pak biodynamický zemědělec vysadí tyto druhy vedle sebe, ochraňuje je aniž by použil pesticidu či jinak sám aktivně proti škůdcům bojoval. Důležitou součástí je sledování přirozeného ročního cyklu druhů, které se dá také využít ve prospěch produkce.33 Počátky tohoto přístupu jsou ve dvacátých letech dvacátého století, kdy rakouský filozof a vědec Rudolf Steiner začal prosazovat intuitivní a naturalistické pojetí zemědělství na základě různých přírodních jevů. Tento typ zemědělství je napojen na filozofický směr antropozofismus, který vychází z idejí německého romantismu (Goethe, Schiller). Aplikuje specifika ročních cyklů, biodiverzitu druhů a různé kosmické vlivy a rytmy. Na základě propracovaných biodynamických kalendářů doporučuje vysazovat určité plodiny v určitou dobu, či určité plodiny vedle sebe. Tento směr využívá různých přesně stanovených receptur pro kompostování organických odpadů, například kombinaci zvířecích vnitřností a přesného množství bylin, které mají v kombinaci poutat kosmické síly a tím podpořit rozkladné a fermentační mechanismy a procesy. Tento směr má nejvíce stoupenců v německy mluvících zemích a dále ve Skandinávii. Jeho oblíbenost přímo závisí na spotřebitelské základně antroposofistů v té které zemi.34

3.2.5. Alternativní směry

Další biozemědělské směry již netvoří podstatnou část ekologické produkce a spíše slouží k uspokojení specifického spotřebitele. V souvislosti s rozvojem internetu se v dnešní době daří propojovat spotřebitele se specifickými potřebami se specializovaným producentem.

35

Přestože zákon chrání spotřebitele tím, že

podrobuje ekologické zboží přísný podmínkám certifikace a stanovuje podmínky pro užití log a labelů, neochraňuje již specifického spotřebitele před klamavým označením za specializované bioprodukty, např. veganské či makrobiotické. 33 Vaněk, P. Holistický přístup k biozemědělství (Citováno 25.2.2009). Dostupné z: http://biodynamika.cz/ 34 Petr, J., Dlouhý, J. a kol Ekologické zemědělství. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992, str. 229-231 35 jamuna.inshop.cz/inshop/ – internetový obchod pro vegany, provozovaný náboženskou skupinou Hare Krišna, veganské potraviny jsou jen částí zboží, dále obchod nabízí náboženskou literaturu, přírodní kosmetiku a další produkty www.makrobiotika.cz – internetový portál společnosti Danfood nabízející makrobiotické produkty ve formě polotovarů, semen či koncových produktů, či pomůcky k speciální přípravě makrobiotických pokrmů

25

Spotřebitel je tedy často odkázán pouze na zprostředkované informace o producentovi. Vetšina těchto směrů je spojena s duchovními směry, orientovanými na orientální náboženství a dále na hnutí prosazující zdravý životní styl.

3.2.5.1. Makrobiotické zemědělství

Makrobiotické zemědělství vychází z filozofie Yin a Yang, která se zakládá na vztahu opaků a jejich vzájemném doplňování. Dle této metody dělí chemické prvky do dvou skupin, dále rozpoznává makroelementy a mikroelementy a v jejich vztahu pociťuje vita-energii a další metafyzické jevy. Spíše než na metodiku a podporu produkce na základě přírodních substancí, orientuje se makrobiotické zemědělství na vyrovnanost prvků a elementární rovnováhu. V dnešní době je tento směr ekologického zemědělství využíván spíše soukromě, i když – zvláště přes internet – trh s makrobiotickou produkcí narůstá. Hlavním propagátorem tohoto směru v Evropě je dr. Rudolf Kraft. Slovo makrobios pochází z řečtiny a znamená dlouhožijící.36

3.2.5.2. Veganické zemědělství

Tato metoda je spojena s duchovními tradicemi východních náboženství, zvláště hinduismu a budhismu. Je založena na doporučeních védických textů, které se vztahují na zemědělskou produkci či obecně pojednávající o přístupu k přírodě.37 Jejím hlavním atributem je vyloučení veškerých živočišných elementů z produkce. Veganičtí bioproducenti nepoužívají k hnojení hnojiva animálního původu, pouze rozložené rostlinné zbytky, dále neprovozují orbu, ale pouze mělké povrchové kypření. Produkují pouze rostlinné produkty. V souvislosti se stoupající oblibou východních náboženství v Evropě trh s veganskými produkty narůstá. 38

3.2.5.3. Zemědělství mazdaznan

36 Petr, J., Dlouhý, J. a kol Ekologické zemědělství. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992, str. 234 37 Jackson, M. The Ecological Village. Goa: Other India Press, 2005, str. 116 38 Petr, J., Dlouhý, J. a kol Ekologické zemědělství. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992, str. 236

26

Biozemědělský směr mazdaznan je oblíbený v německy mluvících státech a v České republice je spíše znám jako forma zdravé výživy či dietologický směr.39 Vychází z učení perského filozofa Zarathúštry a je postaven na protikladu dobra a zla. Představitel dobra v zarathúštrismu, bůh Ahura Mazda, dal tomuto směru jméno, mazdaznan znamená „s vědomím Mazdy“. Jedná se o směr organické produkce, která vylučuje produkci masnou, zaměřuje se pouze na laktovegetariánskou (rostlinné a mléčné výrobky). Vychází z tradic náboženských spisů Avesty a je spojen s kultem střídmosti a zdravé výživy. Nemá významné teoretické ani metodické základy. 40

3.3. Technologické postupy v ekologickém zemědělství – krátký přehled

Ekologické zemědělství se vyznačuje speciálním přístupem k produkci, toto pojetí se nazývá holistické. Jedná se o přístup k produkci bizemědělských plodin a biochovu zvířat více jako k systému, jehož zákonitosti je třeba ctít. Jak bylo uvedeno výše v definici ekologického zemědělství od M.G. Jacksona, tento přístup musí výrazně převládnout nad konvenčním přístupem, který mění a ovlivňuje vybrané procesy a mechanismy, aniž by se soustředil na to, zda to prospěje systému jako celku. Z tohoto důvodu je většina ekologické produkce produkována na smíšených farmách, často se smíšenou plodinovou i masovou bioprodukcí, či ve spojení se sadařstvím, zahradnictvím, včelařstvím a dalšími odvětvími. Tento technologický postup představuje návrat k tradici a důraz na kooperaci jednotlivých komponent, rostlin a zvířat na zdravém chodu farmy. Při rostlinné produkci je základním technologickým postupem střídání plodin a jetelotravní úhor, který zaručuje regeneraci půdy a přirozenou obnovu živočišných a mikrobiologických kultur v půdě. Zdravá půda je pro ekologické zemědělství klíčem k omezení či úplnému zrušení chemických postřiků a minerálních hnojiv. Nepoužívání umělých herbicidů, umělých pesticidů a minerálních hnojiv je dalším technologickým přístupem, který charakterizuje ekologickou produkci. Obecně se odklání od industrializace zemědělství a omezuje se pouze na užití organických vstupů, ať již ve formě krmiv, hnojiv či postřiků. Protože typickým biozemědělcem je soukromý 39 Starobylý výživový systém – mazdaznan (citováno 25.2.2009). Dostupné z: http://zdravavyziva.doktorka.cz/starobyly-vyzivovy-system-mazdaznan/ 40 Petr, J., Dlouhý, J. a kol Ekologické zemědělství. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992, str. 236

27

zemědělec a velká družstva či velkofarmy nejsou pro toto odvětví vhodná, jsou dalším znakem a zároveň produkci prospěšnou technologií malá pole, na jejichž krajích je často použita technika udržování stromů, křovin a okrajů polí-remízků. Takto udržované předěly mezi polemi mají dvojí pozitivní roli. V době ubývání roztroušené zeleně v krajině, např. v souvislosti s kácením alejí podél komunikací, slouží jako významná útočiště pro mnoho živočišných druhů, zejména ptactvo, drobné predátory (např. liška) a další přirozené predátory (pavouci, netopýři), čímž působí kladně na životní prostředí a pomáhají přežívat mnoha chráněným druhům, kterým ubývají přirozené ekosystémy. Tito predátoři však slouží také jako přirozený a k přírodě zcela šetrný pesticid, nemluvě o regulaci populace dalších jiných škůdců, například hlodavců. „V organickém přístupu, který se opírá o koncept ekosystému, je úplné vyhubení škůdců taktickou chybou, protože zdravý systém potřebuje dostatečné množství škůdců na to, aby poskytl dostatek potravy pro obživu dravců, kteří se tak mohou pohybovat v blízkém okolí a udržovat škůdce v rovnováze.“41 Obecně přítomnost přirozených predátorů v krajině působí pro ekosystém velmi ozdravně. Mezi další technologické postupy patří speciální postup v rostlinné produkci. Jedná se o jarní setí, které je přirozenější než konvenčně používaný ozim, nevyčerpává tolik půdu a působí kladně na biodiverzitu druhů v krajině. Mezi další techniky patří podsev a s tím spojená technika pěstování meziplodin, při níž se spojuje pěstování obilnin a trávy či jetele tak, aby po sklizni obilniny se sklizené pole rychle změnilo na pastvu pro zvířata, což přispívá ke zdraví a správnému organickému prohnojení pro další rok. Organické, tzv. zelené hnojení je také důležitým aspektem biprodukce. Významným prvkem je také důraz na welfare zvířat (pohodu zvířat), která mají mít možnost se často pohybovat venku a přirozenou skladbu stravy. Další podmínkou je i ohleduplnější přístup k vztahu zvířat s mláďaty – předpis stanoví, jakou minimální dobu po porodu musí matka strávit s mládětem a poskytovat mu mléko pro jeho přirozenou imunizaci a vývoj.42 Většina těchto technologií je stanovena normou jako obligatorní pro certifikované bioproducenty. Komunitární a vnitrostátní předpis stanovuje minimální požadavky pro certifikovanou výrobu a taxativně vyjmenovává nutné technologické postupy. Rozbor právních pramenů a norem upravujících problematiku ekologické 41 Hawken, P., Lovins, A., Lovinsová, L. Přírodní kapitalismus, jak se rodí další průmyslová revoluce. Praha: Mladá fronta, 2003 str 236 42 Brožura Ekologické zemědělství a biodiverzita. Ministerstvo zemědělství ČR, Praha 2006 str. 1114, dostupné na www.mze.cz

28

produkce a její součást - ekologické zemědělství- následuje v další části diplomové práce.

29

LEGISLATIVNÍ ČÁST

4. Právní rámec ekologického zemědělství – prameny a právní úprava v nich obsažená

Právní teorie dělí prameny práva na formální a materiální. Zatímco materiálním pramenům, které představují určité společenské vztahy, jenž vznikají při ekologické produkci (např. vztah producent – spotřebitel, či producent – kontrolní orgán), jsme se stručně věnovali v předchozí části, tato část pojednává o formálních pramenech, tedy o normách, které dané společenské vztahy upravují.

4.1. Aktuální normy přímo upravující ekologickou produkci

Než se budeme věnovat jednotlivým právním pramenům dle jejich hierarchie, udělejme stručný náhled na normy, které přímo upravují ekologickou produkci na území České republiky. Legislativa týkající se ekologického zemědělství na území České republiky vychází zvláště z Evropských norem. V České republice je základní normou, která definuje ekologické zemědělství a stanovuje kriteria pro označení produktů jako "produkt ekologického zemědělství" zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, který odpovídá mezinárodnímu standartu IFOAM (International federation of organic agriculture movements) a od 1.1.2009 i Nařízení Rady 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) 2092/91 , které je přímo účinnou sekundární komunitární normou a je tudíž závazné pro všechny členské země EU. „České ekologické zemědělství je akreditováno IFOAM i EU.“43 Jedná se tedy o úpravu evropskou normou Nařízení Rady 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) 2092/91, která stanovuje kritéria pro označování produktů a dohlíží na minimální standarty produkce a dále na harmonizovanou českou normu ve formě zákona č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství, které specifikuje pojmy, osoby a další. 43 Svaz ekologických zemědělců ČR. Co je ekologické zemědělství? (citováno 23.2.2009). Dostupné z: http://www.pro-bio.cz/cesky.htm

30

Současně se na problematiku ekologického zemědělství vztahuje celá řada podzákonných norem, zejména z produkce Ministerstva zemědělství. Evropská norma stanovuje požadavek na označování produktů a podmiňuje nazývání produktů ekologickými splněním standartů výroby. Dále pojednává hlavně o vlivu ekologického zemědělství na evropský trh a stanovuje určité zásady pro celoevropský trh ekologických výrobků a také podmínky dovozu ekologických produktů ze třetích zemí. Je tedy nastavena primárně na ochranu evropského trhu a na ochranu evropského spotřebitele zejména tím, že stanovuje minimální standardy pro označení produktu ekologickým. Zamezuje tedy také zvýhodňování výrobců ze států s benevolentnějšími předpisy a diskriminaci výrobců ze států s předpisy přísnějšími. Toto nařízení tak funguje jako určitý rámec úpravy produkce ekologického zemědělství a jejího uvádění na jednotném trhu Evropské unie. V souvislosti s označováním výrobků vznikla i nová norma

Nařízení

Komise(ES) 889/2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady(ES) 843/2007 o ekologické produkci a označování ekologických výrobků, pokud jde o ekologickou produkci, označování a kontrolu. Tato norma přinesla hlavně rozšíření regulace označování výrobků, kdy musí označení obsahovat například i místo produkce. Jedná se o úpravu, která vychází z nutnosti využívání lokálních produktů k zamezení transportu objemných komodit přes území EU a tím nepříznivých dopadů na životní prostředí a v souladu se zásadami trvale udržitelného rozvoje. Zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů má již konkrétnější požadavky na výrobce a další osoby a stanovuje detailněji povinnosti osob zvláště vůči státu a jeho orgánům, včetně registrace a certifikace. Dále rozebereme postavení těchto norem v hierarchii právních pramenů a zaměříme se také na normy komunitárního primárního práva a české vnitrostátní normy vyšší právní síly, bez kterých by právní úprava ekologického zemědělství nemohla existovat.

4.2. Právní úprava ekologického zemědělství v normách komunitárního práva

Komunitární právo zasahuje do ekologického zemědělství na základě několika chráněných zájmů. Jedním z hlavních motivací pro úpravu ekologického zemědělství na komunitární úrovni je ochrana společného evropského trhu. S tím se 31

pojí další aspekty, zejména ochrana spotřebitele na základě certifikace a označování produktů, stanovení stejných podmínek pro soutěžitele a další. Velmi důležitým aspektem je také podpora trvale udržitelného rozvoje. Právní úprava ekologického zemědělství je též součástí společné evropské zemědělské politiky.

4.2.1. Ekologické zemědělství v primárních normách komunitárního práva

Zemedělská politika je jedním z témat, které se Evropské společenství rozhodlo řešit na společné komunitární úrovni. Na základě tohoto rozhodnutí stanovuje kvóty a regulace členským státům v souvislosti s jejich zemědělskou produkcí, trhem zemědělských komodit či dovozem a vývozem zemědělských produktů. Aby mohly tyto evropské normy sekundárního práva plnit svoji úlohu v uskutečňování společné zemědělské politiky, je potřeba primárních norem, které tuto úlohu stanovují. Nařízení Rady 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) 2092/91 ve své preambuli přímo odkazuje na Smlouvu o založení Evropského společenství a v ní obsaženou kapitolu II., hlavu II., týkající se zemědělství. V této hlavě, ve článcích 32. až 38. je upravena role Evropského společenství při ovlivňování vnitrostátního zemědělského trhu členských států a s tím spojená role při tvorbě společné zemědělské politiky. Abychom pochopili dopad primárních norem na ekologické zemědělství, je potřeba nejdříve vymezit společnou zemědělskou politiku Evropského společenství tak, jak ji upravuje kapitola II., hlava II. Smlouvy o založení ES. Článek 32. stanovuje nutnost rozšířit společný trh i o trh se zemědělskou produkcí. Ochranná opatření společného trhu se tedy bude týkat i trhu se zemědělskými komoditami, produkty rostlinné a živočišné výroby a s produkty rybolovu. Cíle společné zemědělské politiky jsou dále stanoveny v článku 33. Cílem je : a) zvýšit produktivitu zemědělství podporou pokroku a zajišťováním racionálního rozvoje zemědělské výroby a oprimálního využití výrobních činitelů, zejména pracovní síly; b) zajistit tak odpovídající životní úroveň zemědělského obyvatelstva, a to zejména zvýšením individuálních příjmů osob zaměstnaných v zemědělství; c) stabilizovat trhy; 32

d) zajistit plynulé zásobování; e) zajistit spotřebitelům dodávky za rozumné ceny. V tomto článku je také dán důraz na speciální roli zemědělství v ekonomice členských států i společné Evropy, je stanovena nutnost provádět změny postupně a s ohledem na regionální či sociální specifika, která se odrážejí v zemědělství a jejichž nerespektování by mohlo ohrozit cíle, stanovené normou. Následující článek 34. upravuje společnou organizaci zemědělských trhů. Uvádí formy, jakými může být zemědělská politika ve vztahu k organizaci společného trhu prováděna, jedná se o společná pravidla hospodářské soutěže, povinnou koordinaci různých vnitrostátních systémů organizace trhu a evropskou organizaci trhu. Tyto formy se mohou kombinovat či používat různě v závislosti na produktu či na významu veřejného komunitárního zájmu, který mají tato opatření chránit. Dále článek upravuje společnou cenovou politiku a další kompetence komunitárních orgánů v oblastech regulace dovozu a vývozu. V zásadě je tedy evropským orgánům povoleno stanovit na komunitární úrovni společné podmínky hospodářské soutěže a tím vytvořit zdravé tržní prostředí pro všechny soutěžitele z členských států. Dále mohou zasahovat do jednotlivých vnitrostátních trhů a regulovat je, v některých případech se však budou snažit o organizaci jednotného evropského trhu s neomezeným a stejně podmíněným přístupem pro evropské soutěžitele. Podmínky zavedení společného trhu jsou upraveny ve článku 37. Jejich zásahy však vždy musí směřovat k naplnění cílů článku 33. Článek 35. demonstrativně vyjmenovává, jaké možné opatření je možné použít pro naplnění cílů článků 33. Koordinace ve vzdělávání, rozvoji výzkumu formou financování institucí či podpora spotřeby určitých produktů, to vše poukazuje na spíše liberální přístup a pozitivní motivaci subjektů zemědělské výroby se zapojit a zlepšovat. Tento postup je široce uplatňován v ekologickém zemědělství, protože vývoj zemědělství s důrazem na trvale udržitelný rozvoj je jedním ze současných cílů Evropského společenství. Články 36. a 37. se vztahují již ke konkrétním pravomocem konkrétního orgánu, regulujícího normativními zásahy společnou zemědělskou politiku. Článek 36. upravuje, jaký orgán definuje společný zemědělský trh a jakým způsobem je možné do něj normativně zasahovat. V souladu s článkem 37. je tímto oprávněným orgánem zejména Rada ES, která dle čl. 31./1. a 31./2. uskutečňuje návrhy Komise ES a naplňuje cíle společné zemědělské politiky dle článku 33. a čl. 37./1. (cíle, 33

stanovené konferencí členských států, po vzniku tohoto dokumentu). Článek 37. tedy stanovuje mimo jiné i dotčené orgány, které se podílí na uskutečňování zemědělské politiky. Jedná se zejména o Radu ES, která kvalifikovaně přijímá nařízení, směrnice či další doporučující dokumenty, jimiž má pravomoc zasahovat do vnitrostátní organizace trhů, dále do standardů produkce a do podmínek dovozu a vývozu. Může také nahradit vnitrostátní organizaci trhu společnou organizací, pokud je to v zájmu Společenství a pokud tím Rada neporuší podmínky, stanovené v čl. 37./3. Dalším orgánem, který stanovuje zemědělskou politiku, je Komise. Ta slouží zejména v jednáních o společné zemědělské politice v rámci konference členských států jako organizátor konference, a dále působí zejména jako poradní orgán a orgán, který předkládá návrhy opatření a normativních zásahů Radě, případně vydává prováděcí normy. Speciální pravomoc Komise je obsažena v článku 38. Pouze konzultační roli má v rámci zemědělské politiky a evropské normotvorby, zemědělství se týkající, Evropský parlament. Článek 38. upravuje speciální pravomoc Komise činit poplatková opatření při nerovnováze vnitrostátní organizace trhů, kdy soutěžitelé z jednoho členského státu mají významnou konkurenční převahu nad soutěžiteli z jiného členského státu, pramenící z odlišnosti vnitrostátní normativní regulace zemědelských trhů v těchto státech. Komise má pravomoc stanovit speciální poplatek pro dovoz zvýhodněných produktů do jiného členského státu, tato pravomoc slouží k udržení rovnováhy a zdravého tržního prostředí na společném evropském zemědělském trhu. Produkty ekologického zemědělství patří do společné zemědělské politiky a ochrana rovnováhy evropského zemědělského trhu souvisí i s trhem se zemědělskými bioprodukty. Článek 37. dává pravomoc Radě ES zasahovat normativními zásahy do ekologické produkce členských států, zejména při nutnosti chránit společný trh a zdravé soutěžní podmínky na trhu s bioprodukty a dále uskutečňovat cíle společné zemědělské politiky, zejména podporou vývoje a vzdělávání a podporou trvale udržitelného rozvoje. Mezi další okrajové politiky, týkající se ekologické biprodukce a obchodu s bioprodukty je i evropská ochrana spotřebitele. Rada ES stanovuje minimální technologické požadavky pro ekologickou produkci, čímž zasahuje do vnitrostátní organizace trhu. Labeling, neboli označování biovýrobků slouží dvěma cílům. Za prvé jde o opatření, které přispívá rovným podmínkám soutěžitelů jak na vnitrostátních tak na společných trzích a za druhé chrání spotřebitele, který má normativně zaručen kvalitativní 34

standart nabízeného produktu. V neposlední řadě je společná zemědělská politika také jedním z oblastí, v rámci které dostávají bioproducenti finanční podporu a v rámci kterého dochází k vývoji technologií pro zemědělství v souladu s udržitelným rozvojem nezbytných. Primární normy Evropského společenství tedy působí jako nutný základ pro konkrétní úpravu ekologického zemědělství, sloužící k podpoře ekologické produkce , čímž

jsou této produkci závazně vytvářeny a normou

vynucovány dobré podmínky pro trh a rozvoj.

4.2.2. Ekologické zemědělství v sekundárních normách komunitárního práva

Jak již bylo řečeno výše, hlavní sekundární normy, týkající se ekologického zemědělství a zemědělství obecně, pocházejí z produkce Rady ES na základě článku 37./2 Smlouvy o založení ES. Jedná se o normy, které upravují ekologickou produkci a podmínky, za kterých je možno produkci považovat za ekologickou. Dále se jedná o normy, které chrání společný trh a spotřebitele na základě vytvoření podmínek pro označování biovýrobků. V této části se také budeme věnovat normotvorbě Komise, která funguje jako prováděcí norma pro normotvorbu Rady. Jednotlivé normy dále uvedeme a rozebereme jejich obsah.

4.2.2.1. Nařízení Rady (ES) 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) 2092/91

Od roku 2004 platilo na našem území nařízení Rady (EHS) č. 2092/91 ze dne 24. června 1991 o ekologickém zemědělství a k němu se vztahujícím označování zemědělských produktů a potravin. To bylo nahrazeno Nařízením Rady (ES) 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) 2092/91 s účinností od 1.1.2009. Přestože se jedná o čerstvou úpravu, byla již jednou novelizována

Nařízením Rady (ES) 967/2008, kterým se mění

nařízení (ES) 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů. Tato novelizace nabyla platnosti 29.září 2008 a účinná byla stejně jako novelizovaný předpis od 1.1.2009. Tato novelizace posouvá účinnost čl. 24/1 a) a c) o rok a půl na 1. července 2010. Toto ustanovení se týká použití celoevropského labelu na označení biovýrobků. Z důvodu podobnosti labelu s jinými logy, zejména schválenými logy, označujícími chráněné zeměpisné označení, se celoevropské labelování odsouvá a je 35

nutno ho upravit odlišně, aby se vyloučilo riziko klamání spotřebitele, který by mohl loga zaměnit. Vnitrostátní loga však tím nejsou dotčena. Preambule nařízení Rady 834/2007 stanovuje ve čtyřiceti bodech směr společné politiky, týkající se ekologického zemědělství. V začátku definuje ekologickou produkci a dále odkazuje na Evropský akční plán pro rozvoj ekologického zemědělství z roku 2004, který zapříčinil vznik nové normy, nahrazující starou úpravu z počátku devadesátých let. Hlavní oblastí změny od staré úpravy stanovuje preambule oblast společného trhu a dále označování produktů ekologického zemědělství (novelou je však řešení této problematiky odloženo). Bod tři stanovuje tento cíl v oblasti společného trhu: „Právní rámec Společenství, kterým se řídí odvětví ekologické produkce, by měl usilovat o zajištění korektní hospodářské soutěže a řádného fungování vnitřního trhu s ekologickými produkty a o zachování a oprávněnost důvěry spotřebitelů v produkty označené jako ekologické. Jeho cílem by dále mělo být vytváření podmínek, za kterých se může toto odvětví rozvíjet v souladu s vývojem v oblasti produkce a trhu.“ Další body preambule rozšiřují a prohlubují úpravu, čímž reagují na nové trendy a technologie. Reagují na rozvoj geneticky modifikovaných organismů (GMO) a jejich stále rostoucí využití v konvenčním zemědělství. Dále zmiňují i živočišnou produkci, poukazují na nutnost úpravy nakládání se zvířaty, kterým je dán v ekologickém zemědělství velký prostor pro samostatný vývoj a přirozenější život. V neposlední řadě také body preambule zmiňují problematiku dovozu ekologických produktů ze třetích zemí do zemí Společenství a nastiňují pravidla, kterými by se dovoz měl řídit. Článek 1. obsahuje vymezení účelu normy. „Toto nařízení poskytuje základ pro udržitelný rozvoj ekologické produkce při zajištění účinného fungování vnitřního trhu, zaručení korektní hospodářské soutěže, zajištění důvěry spotřebitele a ochrany zájmů spotřebitele.“ V tomto článku je také vymezení věcné jurisdikce tohoto nařízení. Jedná se o „společné cíle a zásady, z nichž mají vycházet pravidla stanovená tímto nařízením, týkající se (a) všech fází produkce, přípravy a distribuce ekologických produktů a jejich kontroly a (b) používání označení, odkazujících na ekologickou produkci při označování a propagaci těchto produktů.“

36

Dále vymezuje tento článek i okruh ekologických produktů, na které tato norma dopadá. Jedná se o: a) živé nebo nezpracované zemědělské produkty; b) zpracované zemědělské produkty určené k použití jako potraviny; c) krmiva; d) vegetativní rozmnožovací materiál a osiva pro pěstitelské účely. Mimo výčet jsou uvedeny ještě kvasinky, používané jako potraviny či krmiva. Negativní výčet obsahuje produkty lovu volně žijících zvířat a ryb – ty se za ekologické produkty podle tohoto nařízení nepovažují. Článek 2. obsahuje definice používaných pojmů. Jedná se zejména o definici ekologické produkce, jak bylo již bylo řečeno výše. Dále článek dvě definuje pojmy jako „označování“, „fáze produkce“, „přechod“ a další. Také definuje subjekty, kontrolní orgány a kontrolní subjekty, kterým se budeme věnovat níže. Hlava II stanovuje cíle a zásady ekologické produkce, vycházející již z preambule. Cílem ekologické produkce je zejména produkce potravin a zemědělských produktů v souladu s udržitelným rozvojem, dále dodávání vysoce jakostních potravin a zemědělských produktů a tím uspokojení poptávky specifického spotřebitele. Zásady ekologického zemědělství vycházejí z typických postupů a technologií zmíněných výše, hlavní zásadou je nepoužívání herbicidů, pesticidů a minerálních hnojiv, dále zákaz použití GMO a v neposlední řadě systematický přístup k zemědělské produkci s důrazem na biodiverzitu, přizpůsobení se regionálnímu ekosystému a důraz na dobré podmínky zvířat a lidí v bioprodukci. Hlava III. obsahuje pravidla produkce, jedná se vlastně o odraz zásad v normativních pravidlech chování pro subjekty, které přesně stanoví práva a povinnosti producentů. Jedná se tedy o výslovný zákaz používání GMO a ionizujícího záření (radioaktivní ozařování), tyto postupy totiž narušují přirozenou genetickou informaci organismů a tím představují potenciální riziko pro ekosystém, jehož jsou součástí. Další pravidla se týkají rostlinné produkce a v zásadě zakazují umělé vstupy do produkčních fází, zvláště dusíkatá hnojiva a další chemické přípravky. Novým ustanovením jsou pravidla upravující chov mořských řas, které jsou obsaženy v článku 13. a které hlouběji upravují například biologický směr ekologického zemědělství. Pravidla živočišné produkce upravují zejména původ zvířat, dále chovatelské postupy a podmínky ustájení zvířat s důrazem na welfare zvířat, dále plemenitbu, krmivo a standardy veterinární péče. Prevence onemocnění 37

je řešena zejména přírodě blízkým způsobem, výběrem plemenné linie a dostatkem pohybu, preventivní nasazování antibiotik a dalších farmaceutických přípravků je regulováno. Zvláštní oddíl je věnován pravidlům produkce akvakultury, neboli chovu ryb. Článek 16 obsahuje pravomoc Komise zřídit omezený seznam látek pro použití v ekologickém zemědělství, zejména látek na ochranu rostlin, hnojiv či krmných přísad. Speciální ustanovení je věnováno také přechodu od konvenční k ekologické produkci, jehož podmínky stanovuje komunitární norma, hlouběji ho pak upravuje vnitrostátní předpis. Kapitoly 3, 4 a 5 stanovují pravidla produkce zpracovaného krmiva a zpracovaných potravin, kde je rovněž omezován vstup cizích složek do fází výroby, a kde je také upraveno udělování výjimek z pravidel produkce Komisí, na základě nutnosti zohlednění podnebných, zeměpisných a strukturálních okolností. Hlava IV. upravuje problematiku označování produktů. Stanovuje podmínky pro označování produktů názvy odkazujícími na ekologickou produkci, zejména obsahující výrazy „bio“, či „eko“. Podmiňují použití takovýchto názvů splněním kritérií stanovených tímto nařízením a zakazují označovat výrobky, nařízení nesplňující, zavádějícími a klamavými názvy. Článek 24., s názvem „povinné údaje“ obsahuje pravidla pro označování výrobků registračním číslem a specifickým logem, účinnost této normy však byla posunuta a používání evropského loga bioprodukce je tedy zatím pro ekologické produkty právně nezávazné. Je ovšem zakázáno zneužívat ho pro produkty, které nesplňují kritéria stanovená tímto předpisem (čl. 25/1). Hlava V. stanovuje podmínky pro vznik kontrolního systému.

Předpokládá

vznik oprávněného orgánu, který může své pravomoci dále delegovat na kontrolní orgány či na kontrolní subjekty. Nařízení upravuje celou řadu pravomocí, zejména však prevantivní kontrolu a udělování oprávnění. Vytváří také podmínky pro řešení nesrovnalostí či stížností a stanovuje odpovědnost oprávněného orgánu za nestrannost kontrolních orgánů či kontrolních subjektů. Hlava VI. upravuje obchod s ekologickými výrobky s třetími zeměmi. Pro označení produktu z třetí země jako ekologického stanovuje nařízení několik kritérií. Hlavní podmínkou je soulad produktu s pravidly pro produkci v tomto nařízení, dále možnost kontrolních orgánů si tuto skutečnost ověřit a že producent disponuje potřebným osvědčením dle čl. 29. Dále je upraven i přístup k produktům ze třetích zemí, jejichž kontrolní systém Evropské společenství uznává a se kterou existuje v této oblasti bezproblémový informační styk. Může se například jednat o Norsko, či Švýcarsko. 38

Hlava VII. obsahuje přechodná a závěrečná ustanovení, zejména týkající se účinnosti předpisu, dále vztahu vnitrostátních předpisů k nařízení a také zplnomocňující Komisi k vytvoření prováděcích předpisů, které rozebereme dále. Upravuje také ukončení účinnosti předchozí úpravy a nahrazení úpravou stávající od 1.1.2009. Tento předpis tvoří rámcovou komunitární úpravu, jejímž účelem je vytvořit jednotné podmínky pro evropské bioproducenty, chránit jednotný evropský trh bioproduktů a dále také chránit spotřebitele před klamavým označením a toto označování kodifikovat. Tvoří také právní základ postupu pro uznávání ekologických produktů ze třetích zemí a zejména nastavuje směr evropské politiky v oblasti ekologické produkce. Oproti předchozí úpravě reaguje na vznik nových technologií, zejména GMO, a hlouběji upravuje specifickou bioprodukci, například pěstování mořských řas, ekologických kvasinek či akvakulturu.

4.2.2.2. Nařízení Komise(ES) 889/2008 kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady(ES) 843/2007 o ekologické produkci a označování ekologických výrobků, pokud jde o ekologickou produkci, označování a kontrolu

Prováděcí předpis z produkce Komise, která předkládá detailnější úpravu problematiky zpracované v nařízení Rady 843/2007. Článek 41/3 ukládá pravomoc Komise doplnit nařízení Rady 843/2007 o prováděcí předpisy. Tento předpis specifikuje zejména pravidla produkce, zpracování, balení, přepravy a skladování ekologických produktů. Lehce se dotýká rostlinné produkce, ale zejména detailně upravuje produkci živočišnou. Stanovuje konkrétní údaje pro chov zvířat, včetně časových údajů, obsahů krmiv a dalších. Vymezuje látky, které mohou být přidávány do krmiv a které mohou být použity pro léčbu zvířat. Dále upravuje přístup jednotlivých druhů dobytku na pastvu a přístup dalších druhů zvířat na venkovní výběhy (například drůbeže). Dále se toto nařízení detailně zabývá nakládáním s produkty, zejména balením, přepravou a skladováním. Nestanovuje tedy povinnosti pouze zemědělcům, ale také dalším subjektům, které se na ekologické produkci podílejí (zpracovatelé, přepravci, sklady). Detailně stanovuje podmínky pro každou fázi, ve které se bioprodukt ocitá na cestě od producenta ke spotřebiteli. Toto nařízení se také věnuje detailnějšímu popisu speciálního režimu 39

přechodu na ekologické zemědělství, stanovuje lhůty a kontroly, které je nutno projít za účelem obdržení certifikace. Propracovaný systém pravidel, týkajících se udělování výjimek je nastaven tak, aby respektoval podnebná či geografická specifika každého případu, o kterém je rozhodováno. Následuje úprava Označování logem Společenství a specifikace systému kontroly. Velkou část této normy tvoří přílohy, které obsahují databáze osiv, údaje potřebné pro certifikované chovy zvířat a další informace převážně profesního charakteru. Nařízení Komise (ES) 889/2008 neobsahuje pravidla pro pěstování mořských řas a ekologických kvasinek ani pro produkci akvakultury. Tyto oblasti jsou upraveny v jiných dokumentech sekundární normotvorby komunitárního práva.

4.2.2.3. Nařízení Komise (ES) 1235/2008, týkající se dovozu produktů ekologického zemědělství ze třetích zemí

Předmětem úpravy této normy je obchodní vztah Evropského společenství a třetích zemí v rámci obchodu s ekologickými produkty. Tuto problematiku upravuje rámcově článek 32 a 33 nařízení 843/2007. Stejně jako toto nařízení dělí i nařízení Komise (ES) 1235/2008 dovoz ekologických produktů ze třetích zemí na dvě skupiny. První skupinou je dovoz vyhovujících produktů ze třetích zemí. Zde nařízení specifikuje podmínky, za kterých je produkt dovážen na evropský trh jako ekologický, dále se zabývá kontrolní činností při schvalování úrovně produktu jako ekologického a dále stanovuje procesní pravidla pro řízení o osvedčení. Nařízení stanovuje vytvořit seznam kontrolních subjektů, které mají za úkol provádět kontrolní úkony při procesu ukádání osvedčení a při dalších nezbytných krocích pro dovoz ekologických produktů z třetích zemí. Pokud je dovoz dlouhodobý a systém kontroly nezaznamenává obtíže, je možné třetí stát zařadit do seznamu států, které dovážejí svoje ekologické produkty na trhy Evropského společenství v režimu článku 33 nařízení Rady 843/2007. Jedná se zároveň o druhou skupinu, která je upravena nařízením Komise 1235/2008, dovoz produktů, poskytujících rovnocenné záruky. Jedná se o systém, který uznává kontrolní systém a legislativu třetího státu rovnocennými ke kontrolnímu systému a legislativě Evropského společenství a tudíž podmiňuje dovoz ekologických produktů z tohoto státu menším množstvím administrativních kroků, než je tom v případě předchozího systému. Při určování, zda třetí stát může být zapsán do seznamu států poskytujících rovnocenné záruky se 40

vychází také z Codexu Alimentarius, jak je uvedeno v preambuli nařízení Rady (ES) 843/2007 článek 34. Codex Alimentarius je mezinárodní organizace pod patronací Světové zdravotnické organizace, sdružující 180 států světa, které harmonizují svoje předpisy tak, aby vyhověly určitým základním standartům potravinové výroby. 44 Na základě těchto údajů je možné posoudit úroveň potravinové výroby té které země a tím podpořit konkurenceschopnost některých zemí. V oblasti dovozu ekologických produktů z třetích zemí do Evropského společenství slouží Codex Alimentarius jako zdroj informací o úrovni produkce potravin v dovážející zemi.

4.3. Právní úprava ekologického zemědělství v právním řádu České republiky

Role českých vnitrostátních norem v úpravě ekologického zemědělství je neméně důležitá, než role norem evropských. Zatímco evropské normy stanovují právní rámec ekologického zemědělství, který je obecný a hodí se na ekologickou produkci všech členských zemí, vnitrostátní normy tento rámec specifikují a upravují vztahy vzniklé při ekologické produkci s ohledem na regionální, sociální, kulturní či podnebná specifika. Evropské normy připravují půdu pro bezchybnou funkci společného trhu ekologických výrobků a chrání obecného evropského spotřebitele, česká vnitrostátní úprava se pak soustředí na ochranu tuzemského spotřebitele, na pravidla tuzemské produkce a na regulaci tuzemského trhu. Výsledky českého ekologického zemědělství ukazují, že velmi pozitivní vývoj má zcela jistě kořeny i v kvalitní legislativní úpravě, která stanovuje dobré a zdravé podmínky pro tento typ zemědělské produkce, motivuje producenty k přechodu na ekologické hospodaření a hlavně stimuluje trh a odbyt pro výrobky českého ekologického zemědělství. Upravuje zároveň i označování výrobků a tím chrání českého spotřebitele. Vnitrostátní normy, dopadající na ekologickou produkci je možno nalézt ve všech patrech hierarchie právních norem. Normy ústavního pořádku stanovují základní předpoklady pro zákonnou úpravu, orgány výkonné moci dále vztahy upravují podzákonnými předpisy. V další části se podíváme na nejdůležitejší normativní právní akty, upravující ekologické zemědělství v České republice.

44 WHO Food Standarts (citováno 10.3.2009). Dostupné z: www.codexalimentarius.net

41

4.3.1. Ekologické zemědělství a normy ústavního pořádku

Základním dokumentem českého ústavního pořádku je Ústava České republiky. Tato norma je základním pilířem českého právního řádu, podmiňující existenci a závaznost všech ostatních norem na našem území platících. Jako první z hierarchie právních norem ji uvádíme právě z tohoto důvodu. Na základě Ústavy je moc zákonodárná zplnomocněna k tvorbě zákonů a moc výkonná k tvorbě podzákonných předpisů, které se týkají ekologického zemědělství v České republice. Dle článků 10., a zejména 10a a 10b přenechaly některé orgány své pravomoci orgánům Evropského společenství a český stát se vzdal části své suverenity, takže na našem území může dopadnout přímá účinnost evropských norem rozebíraných výše. V souvislosti s demokratizací a liberalizací společnosti 90. let, které Ústava roku 1993 pomáhala se rozvíjet, nastoupila Česká republika mimo jiné cestu ochrany životního prostředí a podpory přírodě šetrných technologií a trvale udržitelného rozvoje. Součástí této cesty je i rozvoj ekologického zemědělství, který u nás započal právě v době demokratických změn po roce 1989. Tento názorový směr reprezentuje v Ústavě článek 7, který stanovuje povinnost státu dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a o ochranu přírodního bohatství. Přestože

ústavní pořádek neobsahuje přímou úpravu ekologického

zemědělství, připravuje jak legislativní, tak ideové podmínky pro jeho rozvoj. Je to zcela klíčová norma pro další legislativní úpravu tohoto zemědělského směru. Umožňuje upravit ekologickou produkci jak komunitárními normami, tak vnitrostátními normami zákonnými a podzákonnými.

4.3.2. Zákon č.242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích

Na zákonné úrovni existuje celá řada norem, upravujících ekologické zemědělství a jeho technologické postupy. Jedná se například o zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů a dále třeba o zákon č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o zmeně někerých souvisejících předpisů (plemenářský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Klíčovou zákonnou úpravu, která přímo reaguje na evropské normy, týkající se ekologické produkce, však tyto zákony neobsahují. 42

Pokračovatelem evropské právní úpravy ekologické produkce je zákon 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství, ve znění aktuální novely zákonem č. 553/2005, který aplikoval některé změny v souvislosti s přijetím Evropského akčního plánu pro rozvoj ekologického zemědělství. Jak již bylo uvedeno výše, specifikuje tato norma zejména otázky subjektů a orgánů, do vztahů ekologického zemědělství vstupujících, a dále procesní problematiku. Jedná se tedy o zákonnou vnitrostátní normu, která upravuje efektivní prosazování pravidel chování ekologických zemědělců, stanovených evropskou normou. § 1 vymezuje předmět úpravy. „Tento zákon upravuje v návaznosti na přímo použitelný předpis Evropského společenství podmínky hospodaření v ekologickém zemědělství a k němu se vztahující osvědčování a označování bioproduktů, biopotravin a ostatních bioproduktů a dále výkon kontroly a dozoru nad dodržováním povinností s tím spojených.“ V reakci na evropskou normu § 2 stanovuje jako oprávněný orgán Ministerstvo zemědělství. Následuje vymezení pojmů, jako je biprodukt, biopotravina či ostatní bioprodukt, a dále také upřesnění některých pojmů tak, aby zapadly do systému českého právního řádu. Například definováním ekologického podnikatele a dále širší skupiny osob podnikajících v ekologickém zemědělství odkazuje norma přímo na tržní charakter ekologické produkce a použití obchodněprávních norem na podnikatele. Dále definuje subjekt ekologického včelaře, který má trochu odlišný zákonný režim od ostatních bioproducentů. § 4 stanovuje výčet zásad, kterými se řídí česká ekologická produkce dle vnitrostátního předpisu (nevylučuje tedy dopad zásad stanovených evropskou přímo účinnou normou, ani nemůže). Jedná se hlavně o zákaz souběhu ekologické a konvenční produkce u jednoho subjektu, zejména s ohledem na nebezpečí záměny produktů. Dle tohoto ustanovení není možné například chovat ekologický vedle konvenčního skotu, či pěstovat stejné či podobné a zaměnitelné plodiny v obou režimech. Ekologická produkce jednoho producenta musí být zcela zřetelně odlišitelná od konvenční produkce stejného producenta. Dále je stanoven okruh druhů zvířat, které mohou být chovány ekologicky, produkce z ostatních zvířat nemůže obdržet osvedčení. Hlava II. již stanovuje konkrétní práva a povinnosti subjektům účastnícím se vztahů v ekologickém zemědělství. V návaznosti na evropskou normu stanovuje přechodné období, po které jsou zájemci o ekologickou produkci podrobeni kontrolám jakosti a na konci kterého mohou zažádat o osvedčení. Prováděcí předpis 43

stanoví, v jakých případech je toto přechodné období dvouleté a kdy tříleté. Po dobu přechodného období je podnikatel povinen udržovat stejné standardy jako ekologičtí producenti a strpět kontroly oprávněných kontrolních subjektů, zároveň probíhá řízení o zapsání žadatele do registru osob, podnikajících v ekologickém zemědělství, který vede Ministerstvo zemědělství. Právní norma dále upravuje náležitosti žádosti o zapsání do registru, okruh subjektů, které mohou žádost podat (fyzické a právnické osoby) a dále lhůty pro vyřízení žádosti a zápis do registru. Žádost je podmíněna zejména uzavřením smlouvy s některým ze tří kontrolních subjektů, a jimi vydaným osvědčením o vstupní kontrole, které je zárukou souladu technologických postupů žadatele s normami Evropského společenství a vnitrostátními normami, upravujícími ekologickou produkci. Norma dále upravuje zrušení a zánik registrace, které nastane vedle právních událostí, jako je smrt či zánik osoby, také na základě právního úkonu (ukončení registrace z vlastní vůle, prodej farmy a přechod na jiný typ zemědělství) a dále také nastane jako sankce, v případě chování registrované osoby v nesouladu s evropskou či vnitrostátní normou, či pokud po uplynutí lhůty osoba nezískala osvědčení ani jednoho bioproduktu, takže lze předpokládat, že ekologickou produkci aktivně neprovozuje. Dále stanovuje tato hlava určité specifické povinnosti při ochraně produkce před vnějšími vlivy (opylování GMO, splachy syntetických látek z vedlejších pozemků atd.), zejména aktivním přístupem, jako je zakládání remízků, větrolamů či živých plotů. Specifické povinnosti se týkají také přístupu k chovu zvířat. Hlava IV. se týká označování a osvedčování bioproduktů, biopotravin a ostatních bioproduktů. Jedná se o právní úpravu, která specifikuje ochranu trhu a spotřebitele na vnitrostátní úrovni. Tato úprava stanovuje zejména lhůty a procesní pravidla při řízení o udělení osvedčení, a dále také obsahuje specifickou vnitrostátní úpravu použití českého „BIO“ loga pro české ekologické produkty. Zvláštní pozornost je věnována i uznávání osvedčení produktů pocházejících z jiných členských zemí. Označování produktů je dvojí, jedná se o užití loga a dále kódu, který konkretizuje kontrolní subjekt, který vykonává nad produktem a producentem kontrolu (např. kód CZ-BIOKONT-03 značí, že producent má smlouvu o kontrole uzavřenou se společností BIOKONT CZ, s.r.o.). Jedním z nejdůležitějších částí zákona je Hlava V, která pojednává o kontrolním systému. Zatímco evropská norma stanovuje povinnost státu pověřit řešením kontroly oprávněný orgán a povoluje tomuto orgánu v případě potřeby 44

delegovat své pravomoce na další subjekty, poskytuje vnitrostátní norma již specifickou úpravu kontrolního systému v České republice. Oprávněným orgánem je dle §2 tohoto zákona Ministerstvo zemědělství, které dále deleguje své pravomoci na soukromoprávní subjekty. Vznikají tedy právní vztahy na dvoustupňové úrovni. V první úrovni se jedná o vztah Ministerstva zemědělství s kontrolními subjekty (v současné době se jedná o tři společnosti), které zaručují dodržování zákonem stanovené kvality u registrovaných osob, podnikajících v ekologickém zemědělství a sami tuto činnost provádějí v souladu se zákonem. Jedná se o závazkový vztah, který vzniká na základě výsledkú veřejné obchodní soutěže. V současnosti působí jako kontrolní subjekt tyto společnosti: KEZ o.p.s. se sídlem v Chrudimi, ABCERT AG se sídlem v Brně a BIOKONT s.r.o. se sídlem v Brně. Další úroveň je vztah kontrolní subjekt a ekologický zemědělec, který je na základě smlouvy o kontrole soukromoprávní. Některé právní vztahy však existují i v rovině Ministerstvo zemědělství – ekologický zemědělec, zejména týkající se registrace či při opravných prostředcích a stížnostech na kontrolní činnost kontrolního subjektu. Důležitým ustanovením je §33, který stanovuje správní delikty v oblasti ekologického zemědělství. Tyto delikty dělí dle závažnosti do čtyř odstavců. Jedná se o porušení technologických norem pro ekologickou produkci, dále narušení trhu nepovoleným dovozem surovin pro svou výrobu ze třetích zemí, deliktní chování podnikatele při označování produktů klamnými označeními, které poukazují na ekologickou produkci a ve čtvrtém odstavci se jedná o stejné provinění nepodnikatele – což představuje velmi nebezpečné jednání, které může ohrozit fungování trhu. Zákon dále stanoví výši a formu sankce v závislosti na závažnosti deliktního chování. Sankce mohou být peněžní (pokuta), či zvláštní opatření (odejmutí osvedčení a odstranění loga BIO z produktu). Pokutu ukládá kontrolní subjekt a vymáhá ji Ministerstvo či místně příslušný územní finanční orgán. O uložení zvláštního opatření dle §34 rozhoduje Ministerstvo zemědělství. Zákon dále rozšiřuje zákon o poplatcích zavedením poplatku za registraci osoby podnikající v ekologickém zemědělství ve výši 1000,- Kč. Zákon č.242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích vytváří právní rámec fungování kontrolních a dalších mechanismů na vnitrostátní úrovni, jedná se o mnohem více procesně a mnohem méně technologicky zaměřenou normu než v případě evropských norem. Pro další specifikaci práv a povinností dotčených subjektů a orgánů předpokládá tato 45

norma vznik podzákonných předpisů, které budou jednak detailněji

jednak

aktualizovaně reagovat na nutnost legislativních zásahu do stále se dynamicky vyvíjejícího odvětví.

4.3.3. Ekologické zemědělství a podzákonné normy

Jak jsme již uvedli výše, zákonná úprava vznik podzákonných norem přímo předpokládá. Jejich existence je nutností, protože mohou upravovat detailnější pravidla a díky rychlému vzniku mohou aktuálně reagovat na současný vývoj. Zatímco zákonná úprava prochází dlouhým schvalovacím procesem, je tedy možné ji využít pouze na rámcovou úpravu, která stanovuje veřejnoprávní zájem na regulaci určitých jevů, či určitého chování. Úprava specifického chování a technologických požadavků je tedy přenechána resortní a vládní normotvorbě, čímž je jednak zaručena rychlost a bezproblémovost vzniku, ale také odborná úroveň norem. Pro úplnost přehledu právní úpravy ekologické produkce si rozebereme dva podzákonné předpisy z produkce Ministerstva zemědělství a vlády.

4.3.3.1. Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 16/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ekologickém zemědělství

Tato vyhláška se týká zejména specifikace a omezení živočišné produkce. Jedná se o aktuální prováděcí předpis k zákonu č.242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích. Taxativně vymezuje druhy zvířat, které je možné chovat pro certifikovanou bioprodukci. Jedná se o skot, koně, prasat, ovce, kozy, králíky drůběž, ryby a středoevropské ekotypy včely medonosné. V tomto vymezení je patrný zámer začlenit bioprodukci do regionálního ekosystému co nejpřirozeněji, čímž je vyloučeno chování pro středoevropský ekosystém netypických zvířat, jako lamy či pštrosi, která jinak chována být mohou. Dále vyhláška specifikuje chov králíků a hlavně ryb, které nejsou v předchozích normách upraveny. Reaguje na nový trend ekologické produkce, kterým je produkce ekologické akvakultury. V poslední části upravuje vyhláška ještě podobu grafického znaku loga „BIO“ a dále ruší některé předchozí podzákonné předpisy, týkající se vesměs 46

ekologického zemědělství. Příloha vyhlášky obsahuje zejména registrační vzory a další formuláře, s ekologickým zemědělstvím spojené a dále grafickou podobu loga „BIO“.

4.3.3.2.

Nařízení

vlády

č.

79/2007

Sb.,

o

podmínkách

provádění

agroenvironmentálních opatření

Jedná se o podzákonnou normu z produkce Vlády ČR, která je aktuálně ve znění Nařízení vlády č. 114/2008 Sb. kterým se mění nařízení vlády č. 79/2007 Sb., o podmínkách provádění agroenvironmentálních opatření. Tato norma upravuje podmínky čerpání dotací pro ekologické zemědělce a další osoby čerpající dotace na agroenvironmentální opatření (definovány v §2 tohoto předpisu). Základním předpokladem získání dotace je registrace ve Státním zemědělském intervenčním fondu. Dále existuje několik podskupin (tzv. „titulů“), které dělí žadatele dle charakteru agroenvironmentálního opatření. Jedním z titulů je i Titul ekologické zemědělství (§7), který stanovuje podmínky čerpání dotací pro ekologické producenty. Ty jsou čerpány na základě více kritérií, nejdůležitějším je však výměra pozemku v režimu ekologického hospodaření. Dalšími kritérii je například zařazení pozemku do ornice či pastviny, poměr travních ploch a užití specifických technologií pro ekologické zemědělství (podsev, používání meziplodin a další). Státní zemědělský intervenční fond čerpá finanční prostředky mimo jiné z finančních programů pro rozvoj venkova, jak je stanoveno v Akčním plánu ČR pro rozvoj ekologického zemědělství do roku 2010. Norma také vedle úpravy sazby dotace obsahuje sankční ustanovení, které nastanou při porušení normy a mohou vyústit ve vrácení dotace žadatelem či v krajním případě ve vyloučení z registru agroenvironmentálních opatření.

47

PRAKTICKÁ ČÁST 5. Komparace českých a norských právních podmínek pro ekologickou produkci

Norské království je ekonomicky vyspělým státem s hlavním výrobním odvětvím petrochemií. Toto odvětví představuje obrovský přísun financí do rozpočtu Norského království

a umožňuje vysokou úroveň životního stylu, průmyslu a

zemědělství v tomto jinak historicky chudém a neúrodném regionu. Štědrá dotační politika však vynahrazuje zemědělským producentům nepřízeň přírody, proto je norské zemědělství vyspělé, mechanizované a ekonomicky úspěšné. Státní dotace podporuje zemědělskou produkci jednak na základě výměry, ale také jednotlivých produktů – mléka, masa, obilnin. Zhruba od konce Vikingské éry (800-1100) přecházeli norští zemědělci na tradiční způsob zemědělské produkce, která je v zásadě praktikována dodnes. Jedná se o salašnický způsob hospodaření, kdy je na jaře dobytek odveden na horské salaše (Seter) a ponechán přes léto na pastvě v lesích a na horských planinách, zatímco v údolí může nerušeně zrát obilí a připravovat se zásoba sena na zimu. Pro tento typ hospodaření se užívala speciální plemena krav (například Sidet Trønderfe og Nordlandsfe kua, „STN-kua“), která se pro svou nízkou hmotnost nehodila na masnou produkci, ale mléčnou produkci měla nadprůměrnou. Nízká hmotnost znamenala lepší a rychlejší pohyb v horském terénu a tudíž menší ztráty v krajině plné predátorů. Před zimou byl dobytek opět sveden na zimní farmu (Vinterstuggu) se zásobou sena a dalších produktů již pod střechou. Současně s prací na polích bylo potřeba zajistit mléčnou produkci, která pocházela ze salaší a byla transportována do údolí. Mléčná produkce byla úkolem žen a dětí, zatímco zajištění sena a dalších zemědělských produktů pro lidskou potravu bylo doménou mužů.45 Tento způsob hospodaření je nadále praktikován. Speciální plemena dobytka se nadále pěstují hlavně v oblastech přilehlých ke švédské hranici (Hedmark, SørTrøndelag), odkud ještě existuje nebezpečí příchodu medvědů či vlků, ve zbytku Norska byli již tito velcí predátoři v průběhu dvacátého století vyhubeni, zde je častější výskyt běžných masných plemen (Norsk Rødt Fe kua, „NRF-kua“). 46

45 Hroch, M. Kadečková, H. Bakke, H. Dějiny Norska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005 str.11 46 Sidet Trønderfe og Nordlandsfe (citováno 17.3.2009). Dostupné z: www.stn-avl.no

48

Norské ekologické zemědělství je typické velkou úctou k tradici. Používání tradičních postupů a lokálních druhů dobytka je hlavní odlišností od norského zemědělství intenzivního. Vzhledem ke kontinuitě rodinných tradicí a vlastnictví půdy, která u nás byla v důsledku totality zpřetrhána, je ekologické zemědělství doménou hlavně malých rodinných farem. Klíčovou certifikovanou produkcí je mléko a mléčné výrobky, rostlinná produkce tvoří jen menší část norské ekologické produkce, protože místní podmínky pro pěstování plodin jsou velmi tvrdé, nedovolují velké výnosy a produkci prodražují. Přesto se můžeme setkat s produkcí brambor či některých tradičních obilovin v oblasti Vestlandet, v přímořských fjordech oteplených Golfským proudem existuje tradiční ekologické sadařství s oblíbenou produkcí jablek. Masná a mléčná produkce je však vedle akvakultury hlavním norským domácím bioproduktem.

5.1. Právní úprava norského ekologického zemědělství

O rozvinutosti norské ekonomiky díky těžbě ropy a zemního plynu jsme psali již výše. V důsledku toho investuje norský stát intenzivně do infrastruktury a podporuje mnoho odvětví, mezi jinými také zemědělství. Pravděpodobně z tohoto důvodu mají norští obyvatelé pocit, že členství státu v Evropském společenství by Norsku nijak neprospělo, pouze by znamenalo omezení suverenity. Převládá většinový názor, že by Norsko v rámci Evropského společenství pouze doplácelo na ostatní členy ze svého vysokého rozpočtu přičemž by nezískalo ekvivalentní výhody z členství plynoucí. Norští občané již členství v ES dvakrát odmítli v referendu. V roce 1972 se obávali o nutnost dělit se s EHS o čerstvě nalezená ropná naleziště, v roce 1994 již o všeobecnou obavu o snížení životní úrovně. V roce 1994 byl výsledek referenda velmi těsný (52,5 % ku 47,5 %), přičemž hlavní silou, která se zmobilizovala aby připojení zabránila, byli soukromí zemědělci.47 Z těchto důvodů tedy není Norsko napojeno na systém evropských dotací pro zemědělce, takže do těchto fondů ani nepřispívá, ani z nich nečerpá. Od roku 1992 však existuje společná dohoda v rámci Evropského hospodářského prostoru (EEA) s trojicí států EFTA (Norsko, Lichtenštejnsko a Island) s ES. Tato dohoda neobsahuje ustanovení týkající se zemědělské politiky, avšak zemědělská sféra poskytuje velké 47 Norské dějiny (citováno 8.3.2009). Dostupné z: http://www.norge.cz/fakta/prehled-norskychdejin.html

49

obchodní příležitosti pro strany dohody. Proto je norská zemědělská politika napojena na Evropskou společnou zemědělskou politiku (CAP) a přejímá její přímo účinné sekundární normy jako normy upravující zemědělství na území Norského království.48 Ekologická produkce je tedy upravena nařízením Rady (ES) 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) 2092/91 a dalšími přímo účinnými předpisy. Na rozdíl od české úpravy však neexistuje vnitrostátní předpis na úrovni zákona, který by tuto problematiku upravoval. Nařízení stanovuje povinnost vytvoření oprávněného orgánu, kterým je v tomto případě norské Ministerstvo zemědělství a potravin (Landbruks- og matdepartementet)49. Toto ministerstvo delegovalo kontrolní pravomoce na jediný kontrolní subjekt, který kontroluje zemědělskou ekologickou produkci v Norsku, společnost Debio. Debio provádí inspekční a certifikační činnost a uděluje logo organické produkce. Pro ekologického zemědělce je tedy nutné mít smluvní vztah s touto společností, aby obdržel certifikaci, oprávnění k použití loga a tím mohl dodávat produkci na trh v cenové hladině obvyklé pro bioprodukci. Součástí společnosti Debio je i správní rada, které jmenuje členy komisí, které vytvářejí standardy pro ekologické zemědělství. Společnost Debio tedy působí jako tvůrce předpisů a regulí, které se vztahují na produkci a označování ekologických produktů na území Norska.50 Ekologické zemědělství v Norsku žije mnohem více než u nás bohatým spolkovým životem. Zatímco české zájmové a profesní organizace, jako například Svaz ekologických zemědělců Pro-bio, se orientují zejména na vydávání metodik a směrnic pro jednotlivé produkce a dále se spíše zaměřují na informování vlastních členů o novinkách a trendech v technologiích či legislativě, norská zájmová sdružení jdou mnohem dále. V Norsku existují čtyři hlavní profesní sdružení, jedná se o v roce 1971 založený Oikos - Økologisk Landslag, dále Biologisk-dynamisk Forening, ØkoProdusentane a Norsk Økologisk Urtelag. Každá z těchto organizací má odlišnou funkci, Oikos se věnuje vývoji a vzdělávání, zatímco ØkoProdusentane jednají s vládou a dalšími subjekty ohledně legislativy a zemědělské politiky.

Norsk

48 Johnsen, K. Mohr, E. :Organic agriculture in Norway. (Citováno 15.3.2009). Dostupné z: www.organic-europe.net/country_reports/norway 49 Ministerstvo zemědělství a potravin, Norské království (citováno 15.3.2009). Dostupné z: www.regjeringen.no/nb/dep/lmd 50 Organic certification (citováno 15.3.2009). Dostupné z: www.debio.no

50

Økologisk Urtelag kooperuje s jinými profesními sdruženími v rámci Skandinávie, všechna sdružení úzce spolupracují a většina farmářů jsou členy všech čtyř. Důležitou funkcí, která je v České republice opomíjena, je důraz na společný tržní postup. Ten zaručuje výhodné podmínky, ale zároveň i zdravé konkurenční prostředí pro všechny. Mezi další sdružení patří také Felleskjøpet. Tato organizace je z právního hlediska sdružením obchodních družstev. Členové lokálně zakládaných družstev jsou farmáři, kteří se spojují za účelem obchodování s všemožnými potřebami, od zemědělské techniky, přes osiva a organická hnojiva až po pracovní oděvy. Toto sdružení zaručuje, že velká část lokálního a maloobchodního trhu s potřebami pro zemědělce bude v rukou samotných farmářů.51 Vedle těchto celostátních organizací existuje ještě spousta lokálních zájmových sdružení, například Avlslaget for STN-kua (Sdružení pro STN-krávy), které propaguje návrat k chovu těchto tradičních plemen a které pořádá informační a propagační mítinky zvláště v oblasti Trøndelag, Hedmark a Nord-Norge. Velmi významným odvětvím ekologické produkce je akvakultura. Tato oblast, která v České republice je spíše doplňkovou produkcí, představuje významné rybářské odvětví. Jedná se zejména o biochov lososa v mořských sádkách, jehož produkce je i významným norským vývozním artiklem. Toto odvětví stojí trochu mimo systém kontroly, jak bylo popsáno výše. Po experimentálním období dvou let organické produkce lososa rozhodl výbor společnosti Debio v roce 1997, že již nebude sám poskytovat kontrolu a certifikaci odvětví organické akvakultury a uzavřel dohodu se švédskou společností KRAV, která je kontrolním subjektem současně pro švédskou i norskou akvakulturní produkci. Společnost KRAV se také zavázala k vydávání norem a regulí pro organickou akvakulturu – chov, zpracování, transport i prodej- na této činnosti spolupracuje od roku 2001 se společností Debio i s norskými orgány.

51 Felleskjøpet (citováno 18.3.2009). Dostupné z: www.fk.no

51

6. Konkrétní subjekty ekologického zemědělství

V této části rozebereme tři konkrétní evropské bioproducenty. Ekologické zemědělství je, jak jsme uvedli již v úvodu práce, podnikání a jako takové je zaměřeno na zisk. Toto zemědělské odvětví by však nevzniklo bez zájmu jednotlivých lidí žít v souladu s přírodou a podporovat trvale udržitelný rozvoj. Klíčoví jsou pro toto odvětví spotřebitelé, kteří svým zájmem podporují odbyt a tím růst celého odvětví, velmi důležitý je však také zájem producentů na ekologickou produkci přecházet a v ní podnikat. Pokud se podíváme na statistické údaje z posledních let, zájem o produkci v souladu s přírodou stoupá současně s popularitou biovýrobků. Obyvatelé světa a zejména Evropy začínají brát ochranu životního prostředí jako něco, s čím se musí v ekonomických kalkulech počítat. Je to tedy zejména vůle produkovat a podnikat v souladu s přírodou, která pomáhá tomuto odvětví se rozvíjet, spíše než zisk. V této části se podíváme na okolnosti produkce tří ekologických producentů, jakým způsobem hospodaří a jaké podmínky k ekologické produkci mají. Jako první dva producenti byli zvoleni dva producenti biomléka, z nichž jeden podniká v Norsku a druhý v České republice. Zaměříme se tedy na porovnání těchto dvou producentů. Je však nutno říci, že byli vybráni tak, aby si co nejvíce typově odpovídali a tudíž by bylo možno porovnat spíše podmínky, ve kterých podnikají. Třetí producent je v tomto odvěví trochu netypická právnická osoba, která však produkuje jak mléčné, tak rostlinné produkty a která k bioprodukci přistupuje specifickým způsobem, překračujícím povinnosti stanovené normou. Rozebereme každého producenta formou jakéhosi medailonu.

6.1. Norský bioproducent mléka

Pan Rolf Feragen má svoji ekologickou farmu asi třicet kilometrů na východ od norského městečka Røros, pár kilometrů od hranic se Švédskem. Protože jeho rodinní předkové osídlili toto území již v šestnáctém století, kdy pracovali jako lesní uhlíři pro blízké měděné doly, vlastní pan Feragen jednu z nejstarších norských letních farem (Seter), která je plánována pro svou autentičnost na zápis do kulturního dědictví UNESCO (město Røros je jako unikátní celek hornické středověké architektury v UNESCO již od roku 1980). Přes zimu však bydlí na nedaleké zimní farmě, která je již moderně zařízena. Zaměřuje se pouze na mléčnou bioprodukci, 52

kterou dodává největšímu norskému výrobci mléčných výrobků, společnosti Tine. Díky velké oblíbenosti bioproduktů u norského spotřebitele vyrábí společnost Tine velkou část svých výrobků z ekologických surovin, takže má certifikaci k použití loga na těchto výrobcích. Pan Rolf Feragen je soukromý zemědělec, který podléhá kontrolnímu subjektu Debio. S touto společností a zejména jejími regionálními zaměstnanci má však nadprůměrné vztahy. Protože jeho letní farma (Seter) je v nárazníkovém pásmu Národního parku Femundsmarka, podléhá jeho podnikání ještě organizaci SNO (Statens Naturoppsyn), která vykonává kontrolu nad chováním subjektů v oblasti Národních parků. Pan Feragen hospodaří tradičním norským způsobem, jaký jsme popsali výše. Vždy na jaře, přibližně v dubnu, kdy již sníh roztaje natolik, aby bylo možné jít po cestě, přestěhuje dobytek na letní farmu, která leží u stejného jezera jako farma zimní, asi deset kilometrů po východním břehu jezera. Jakmile začne jarní obnova lesa, vydávají se krávy do hraničních zalesněných hor na pastvu, každý večer se však vrací přenocovat do chléva. Jejich pastvu tvoří lesní tráva, borůvky a houby. Mezitím přes léto seká pan Feragen mýtinu kolem letní farmy (cca 10ha) a suší seno (tento proces je poměrně náročný, seno se musí sušit na drátěných konstrukcích, protože v Norsku je takové vlhko, že na zemi se sušit nedá), které poté lisuje do balíků a uskladňuje na letní farmě ve stodole. Pozemky kolem zimní farmy (cca 5 ha) seká také, zde však uchovává trávu formou vakuované senáže (foliových balíků). Protože má pozemky oplocené, zabraňuje zvířatům se na pozemcích pást a tím uchovává seno na zimu. Po skončení prací také zorá čtvrtinu pozemku a pohnojí jej sušenou rašelinou, což mu ukládá regule Debio (jednou za čtyři roky zorat a prohnojit sušenou rašelinou). Nekupuje rašelinu jako jiní bioproducenti, protože má možnost ji těžit a sušit manuálně v blízkém okolí. Přes léto intenzivně dojí mléko a stará se také o telata, na podzim pak prodá mladé býky a některé staré dojnice na maso, ty pak nahradí jalovicemi. Na podzim spotřebuje vakuovanou senáž a po zamrznutí jezera transportuje přes jezero balíky z letní farmy na saních tažených koněm (oblast Rørosu je nejchladnější oblastí Norska kvůli velké vzdálenosti od moře, teploty v zimě se běžně pohybují kolem -30°C, výjimkou není ani teplota -50°C). Počet krav se pohybuje kolem dvanácti kusů, v létě k tomu vždy přibyde osm až devět telat. Mléčná produkce se pohybuje kolem 90 000 litrů ročně. Pan Rolf Feragen chová plemeno STN, kvůli občasné přítomnosti predátorů v pohraničních horách je to výhodou. Několikrát došlo například k zabití telat medvědem či vlky. Pan Feragen 53

nemá dobré vztahy s majiteli sousedního pozemku, chataři z Oslo, se kterými se již několikrát o pozemek soudil, avšak vždy mu dal soud za pravdu. Kvůli blízkosti Národního parku a špatným sousedským vztahům nemůže pan Feragen expandovat, s jeho tradičním přístupem by však další rozšíření produkce bylo již těžko zvládnutelné. Certifikovanou produkcí se pan Feragen zabývá od začátku devadesátých let, kdy převzal farmu od svého strýce. Jedním z důvodů je láska k tradici a ke starým zemědělským postupům, které jsou v Norsku ceněny, konkurence v mléčné bioprodukci je jak v regionu, tak ve státě sice silná, oblíbenost ekologických produktů v Norsku však umožňuje přežít všem producentům. Dalším důvodem proč pan Feragen zvolil tuto formu, je láska k přírodě a snaha o ochranu životního prostředí. Pan Feragen je aktivním členem a v širokém okolí známým organizátorem a aktivistou, členem hnutí Våre Rovdyr (Naši dravci – skupina ochránců přirozených predátorů v Norsku, přestože farmáři patří spíše k odpůrcům) a zakladatelem občanského sdružení Bevar Skogen i Flensmarka (Chraňte lesy Flensmarky). Dále je velkým propagátorem chovu krav STN v rámci Avlslaget for STN-kua (Sdružení pro STN-krávy) a zvláště lokálního druhu Rørosku. Je členem lokálního družstva organizace Felleskjøpet.

6.2. Český bioproducent mléka

Pan Rudolf Kropáček hospodaří na ekologické farmě asi osm kilometrů na západ od Tišnova v

Jihomoravském kraji. V roce 1990 vystoupil z místního

zemědělského družstva a v restituci získal jen slabou náhradu toho, co bylo rodině vzato při kolektivizaci v padesátých letech. Od roku 1992 je certifikovaným producentem mléka, do roku 1994 získal kompletní certifikaci i na rostlinnou produkci. V počátku se snažil o biprodukci alternativních obilovin, jako jsou pohanka, proso či špalda, v současnosti se přeorientoval v rostlinné bioprodukci na ječmen, brambory a oves.Velkou část dříve orné půdy na konci devadesátých let pan Kropáček zatravnil a dnes se orientuje hlavně na mléčnou bioprodukci. V současnosti má 14 hektarů pastvin, které využívá přes léto jako pastviny a zároveň pro produkci sena na zimu. Kvůli výrazně vyšší výnosnosti pozemku oproti norskému bioproducentovi si může dovolit nechat pozemek spásat a přesto ještě získat zásobu sena na zimu. 54

Pan Kropáček dále vlastní 26 hektarů orné půdy, na které pěstuje oves a ječmen zvláště pro krmné účely (oboje certifikované biokrmivo) a také biobrambory, které však prodává lokálně a nedodává je žádnému zpracovateli. Příležitostně prodá i seno či chlévskou mrvu jako organické hnojivo, pouze však pokud má přebytky a na základě známosti, nevyužívá organizovaných směn formou burz zemědělských komodit či jiných forem prodeje. Na farmě pana Kropáčka je kolem 25 kusů skotu v bezvazném ustájení, jak požaduje evropská norma, pan Kropáček se specializuje mimo jiné i na produkci chovných býků, z důvodů plemenářských a pro masnou produkci. V současné době má také patnáct jalovic, které použije částečně na doplnění chovu a částečně prodá na maso. Mléčná produkce se v současnosti pohybuje kolem 150 000 litrů ročně. Pan Kropáček je soukromým zemědělcem, certifikovaným od roku 1992. Jeho smluvním kontrolním subjektem je společnost BIOKONT s.r.o. z Brna, se kterými má nadstandartní vztahy. V roce 2008 převedl farmu na svou dceru Renatu Kropáčkovou, která nyní hospodaří spolu s ním a se svým bratrem. Pan Kropáček si na rozdíl od pana Feragena stěžuje na nízké dotace v rámcí Plánu pro rozvoj venkova. Poukazuje na nesystematičnost rozdělování peněz a na zvýhodňování velkých subjektů. Má poměrně špatné vztahy s místním zemědělským družstvem, se kterým jedná o pronájmu pozemků. Rád by rozšířil mléčnou produkci a měl by zájem o nákup či pronájem pozemků pro pastviny. Tvrdí však, že v dnešní době je expanze soukromých zemědělců velmi obtížná, protože většinu sousedních pozemků má buď ve vlastnictví družstvo, nebo si je pronajímá od soukromých majitelů za nevýhodných podmínek, zejména s dlouhými výpovědními lhůtami (prý až pět let). Omezuje tím tedy právo majitelů s pozemky disponovat a tím flexibilně pronajímat různým dalším subjektům, například soukromým zemědělcům. Dle pana Kropáčka je to však problém většiny družstev v České republice, který by měl být řešen normativním zásahem. Motivací pana Kropáčka k ekologické produkci byly výhodné podmínky začátku devadesátých let a také rodinná tradice. Dlouholetá práce v družstvu nasměrovala profesně pana Kropáčka tak, že podnikání v tomto oboru jako soukromá osoba na rodinném statku bylo jen logickým pokračováním. Ekologická produkce pomáhá lépe a výhodněji prodávat mléko, k tomu panu Kropáčkovi dopomáhá také fakt, že je jediným bioproducentem mléka v Jihomoravském kraji. Mezi jeho odběratele patří některé jihočeské mlékarny s produkcí certifikovaných mléčných 55

biovýrobků označených logem „BIO“.

6.3. Český bioproducent obilovin a mléčných výrobků – právnická osoba

Ekologická farma Krišnův dvůr se nachází ve Středočeském kraji mezi Benešovem a Vlašimí. Tuto farmu provozuje Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, Hnutí Hare Krišna Česká republika, které je církví zapsanou dle zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností (zákon o církvích a náboženských společnostech) u Ministerstva kultury. Zákon o církvích a náboženských společnostech v §15a/2 umožnuje církvím zakládat právnické osoby a registrovat je dle zvláštních předpisů. Hnutí Hare Krišna je tedy zároveň podnikatelem zapsaným v Obchodním rejstříku a ekologická farma Krišnův dvůr je provozovnou dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník §7/3. Těsně po roce 1989 vzniklo občanské sdružení Hare Krišna, které v roce 1990 zakoupilo historický objekt statku Lhotka, založeného na konci 16.století. Zde začali členové sdružení zemědělskou produkci, kterou si nechali v roce 1992 certifikovat. Kontrolním subjektem se na základě smluvního vztahu stal KEZ o.p.s. z Chrudimi. Ekologická produkce zde probíhala až do roku 2003, kdy z důvodů velmi špatných vztahů se společností

KEZ ukončil Krišnův dvůr ekologickou produkci.

Technologické postupy však nijak nezměnil a od 1.1.2009 zažádal opět o zápis do registru osob podnikajících v ekologickém zemědělství. V současnosti je tedy biovýroba v přechodné době, kontrolním subjektem je v současnosti společnost BIOKONT s.r.o. z Brna. Krišnův dvůr se orientuje zejména na rostlinnou biovýrobu. Většina ze 40 hektarů je využívána jako pole, zbytek funguje jako pastviny pro zvířata. Jedná se zejména o produkci špaldy a pohanky, dále o pěstování žlutého a zeleného hrachu, žita, ovsa, brambor a lupiny. Farma také produkuje certifikovanou zeleninu, ovoce a koření. Obilniny jsou zpracovávány přímo na farmě, kde se nachází mlýn. Mletí obilnin je uskutečňováno tradičním způsobem, mletím přírodním kamenem, který uchovává důležité vlastnosti zrn v mouce. Farma Krišnův dvůr produkuje jedenáct druhů muk, které má pro vlastní spotřebu, též je dodává svým odběratelům a dále nabízí v rámci maloobchodního prodeje či přes internetové specializované prodejce. Vedle rostlinné výroby produkuje farma Krišnův dvůr také produkci mléčnou. Jedná se o certifikované mléko, jogurt či ghí (mléčný produkt využívaný v indické 56

kuchyni). Na farmě je něco přes patnáct krav, z toho několik telat. Dále má farma i několik koní a koz. Zvířata jsou využívána na polní práci, až 50 % prací je provozováno se zvířaty, kvůli nedostatku pracovních sil však farma ještě stále využívá mechanizaci. Je však tendence od mechanických vstupů kompletně upustit. Speciální postup, který není zakotven v právní normě se týká mléčné produkce. Na farmě Krišnův dvůr jsou z náboženských důvodů praktikovány védské zásady o ochraně krav (górakšja). Díky dodržování těchto zásad dodává farma mléčné i rostlinné výrobky nejen několika specializovaným vegetariánským restauracím, ale i na indické velvyslanectví. Vedle vegetariánské restaurace Góvinda, která je rovněž provozovnou Hnutí Hare Krišna, dodává Krišnův dvůr polotovary bioprodukce pro společnosti Country-life s.r.o. či pro výrobu společnosti Resonance s.r.o., což jsou významní prodejci na českém Bio-trhu. V případě nadbytku obchoduje občas farma Krišnův dvůr i s certifikovaným biosenem, jedná se ale spíše o lokální prodej, který nevyužívá burzy se zemědělskými komoditami. Farma produkuje také velké množství medu, zatím však nezažádala o certifikaci tohoto produktu. Osazenstvo farmy Krišnův dvůr tvoří vždy něco kolem 10 lidí, jedná se o jednotlivce či rodiny z komunity členů hnutí, existuje částečná fluktuace členů. Obyvatelé Krišnova dvora pořádají i různé veřejné akce, jako je ochutnávání vegetariánských pokrmů, různá ekologická, filozofická či náboženská setkání či přednášky hostů z Indie. Věnují se také osvětové činnosti – zprostředkovávají informace o ekologickém zemědělství širokému okolí.

57

7. Závěr

V závěru práce zhodnotíme, zda jsme schopni na základě uvedených informací a názorů odpovědět na otázky, které jsme nastolili v úvodu práce. První otázka přinášela pochybnosti, zda legislativa opravdu slouží k dynamickému rozvoji tohoto odvětví, či je pouze brzdícím faktorem, který vytváří administrativní překážky. Ze zkušeností, posbíraných v průběhu tvoření této práce je patrné, že různé osoby mají na věc různý názor. Soukromí producenti v České republice mají pocit, že legislativa týkající se standardů ekologické produkce je oprávněná a nemá přehnané nároky, naopak cítí malou ochranu státu před konkurencí velkých producentů, zejména v oblasti nakládání s pozemky. Setkal jsem se i s názorem, že přísné regule jsou vlastně v zájmu producentů, protože filtrují z trhu producenty nepečlivé či dostatečně neekologické a tím zmenšují konkurenční prostředí. Stačí tedy chovat se přesně dle normy a výrazně lepší odbyt produktů bude odměnou. Je nasnadě, že názory na legislativu a prostředí ekologické produkce se velmi liší a v podstatě se jedná o zcela subjektivní vnímání situace jednotlivých angažovaných osob. Pokud bychom měli k problému tedy přistoupit objektivně, jediný možný přístup je hodnotit skutečný a měřitelný výsledek právní úpravy. Faktem je, že podíl ekologické produkce vůči konvenční každoročně stoupá nejen v České republice, ale i v Evropském společenství a toto odvětví nabývá na důležitosti. To je objektivně důkazem, že legislativa určitě nepředstavuje neúměrnou zátěž, která by byla pro ekologickou produkci zhoubná. Stále častěji je možno setkat se s biovýrobky jako spotřebitel. Produkty, které ještě před pár lety bylo možné sehnat pouze ve specializovaných bioobchodech ve městech jsou dnes již běžně k mání v supermarketech, venkovské obchody nezřídka nabízejí produkty lokálních ekologických zemědělců52. Ekologický produkt si pomalu klestí cestu k masovému a průměrnému spotřebiteli. I tento stav je nesporným důkazem, že tržní regulace je citlivě nastavena tak, aby poskytovala spotřebiteli ochranu a producentovi garantovala zdravé podnikatelské prostředí. Po studiu tématu právní úpravy ekologického zemědělství mám pocit, že právní úprava představuje velice komplexní systém kooperace evropských a vnitrostátních norem. Evropské normy, jak jsme již uvedli výše, se soustřeďují na 52

Vohralíková, M. Mlékárna Ekomilk konkuruje úspěšně i na trhu s biovýrobky. Bio, měsíčník pro trvale udržitelný rozvoj, 2/2009 str. 5

58

stanovení podmínek produkce, zejména technologického charakteru. Nestanovují tedy producentovi nějaké administrativní překážky, jedná se pouze o jakýsi manuál k ekologické produkci, který je nutno dodržovat. Naproti tomu vnitrostátní normy již upravují některé administrativněprávní instituty, které již mají potenciál zatěžovat bioproducenty tak, jak je to běžné v mnohých jiných odvětvích. Nemám však pocit, že by tomu tak bylo v případě ekologické produkce. Dle mého názoru může být výrazným faktorem pro tento zdravý stav i to, že veřejnoprávní orgány přenechaly větší část kontrolního aparátu soukromé sféře, která daleko efektivněji a bez zbytečné administrativy svůj úkol plní. Jediným legislativním odvětvím, které se týká ekologické produkce a působí značně administrativně složitě je právní úprava zemědělských dotací. Je nesporné, že zjednodušení systému by transparentnosti a efektivnosti pomohlo. Lze tedy říci, že dle objektivního vývoje ekologické produkce v Evropě a v České republice a dle subjektivního názoru, který jsem si v průběhu studia ekologického zemědělství udělal, nepůsobí legislativa negativním způsobem na ekologickou produkci a nevytváří přehnané administrativní překážky pro producenty. Přesto by zjednodušení legislativy, týkající se dotační politiky ještě více růst bioprodukce podpořilo. Druhou otázkou, které jsme se věnovali v úvodu práce, byla otázka ohledně komparace české a norské právní úpravy ekologického zemědělství. Přinášela hypotézu, že ekologické zemědělství v Norském království existuje v jiných právních podmínkách než v České republice, a to zejména postavením Norska mimo Evropské společenství. Při studiu norských právních pramenů se však zjistilo, že na základě mezinárodní smlouvy Norska, Lichtenštejnska a Islandu s Evropským společenstvím uznalo Norsko přímou účinnost sekundární komunitární legislativy, přičemž se zařadilo do evropského systému kontroly trhu s ekologickými produkty stejně, jako Česká republika. Hypotéza o odlišnosti právní úpravy byla tedy vyvrácena Pokud bychom prováděli komparaci s cílem zjistit největší odlišnosti mezi ekologickou produkcí v Norsku a Česku, zjistíme, že nejodlišnějším faktorem jsou zejména přírodní podmínky. Zatímco Česká republika má velkou tradici v rostlinné produkci, která se odráží také v rozvoji ekologického sadařství či ekologické obilné produkce, je pro svou severní polohu Norsko odkázáno téměř jenom na produkci živočišnou. Naproti tomu je v Norsku z historických a geografických důvodů rozšířena ekologická akvakulturní produkce. Velkým rozdílem je také organizovanost 59

jednotlivých producentů v Česku a Norsku. Iniciativa a vysoká úroveň spolupráce norských ekologických producentů by mohla být pro české výrobce inspirací. Pomohla by vzdělávat spotřebitele a prosazovat kolektivně stanoviska, či kolektivně postupovat proti velkým vlastníkům půdy, se kterými jsou v současnosti problémy. Třetím podstatným rozdílem je financování. Ač Norsko není napojeno na systém financování z fondů Evropského společenství, dotace poskytované norskou vládou výrazně podporují růst i konkurenceschopnost zemědělců. V České republice je díky nevýhodným podmínkám, vyjednaným na Kodaňském summitu v roce 2002, a dále kvůli ekonomické situaci České republiky výše dotací nepříliš uspokojivá a ekologické producenty motivuje zejména trh. Pokud bychom tedy shrnuli rozdíl České republiky a Norského království co se týče podmínek pro ekologické zemědělství, je možné říci, že norským zemědělcům vynahrazuje nepřívětivost přírodního prostředí norská dotační politika, zatímco čeští ekologičtí producenti považují dotace za nedostačující, vynahrazuje jim to však produkce a odbyt.

60

8. Resumé This thesis is making an overall insight into organic farming. It emphisizes legislation dealing with organic farming, but also includes analysis of macroeconomic features of this production branch. The thesis is dividend into three parts. In theoretical part the goal is to make an introduction into role of organic farming in agricultural production of the world, Europen Union and Czech Republic. We can see, that some of the less developed states prevail in organic farming due to lack of technologies and insufficient funds for conventional production methods (use of herbicides, pesticides, mineral fertilizers). Differences between supply, coming from undeveloped parts of the world and demand, coming from the richest markets of EU and USA has made huge profits for several business entities, specializing on buying cheap organic products and selling with great profit in markets, where organic products represent luxurious goods. However, there has been developed a labelling system called „Fair Trade“, that is trying to soften these differences by leting producers of the third world sell products for fair price. There is also an insight of the role of organic farming in European Union and Czech Republic. We can learn, that the organic production is constantly growing, and that European bodies together with Czech bodies are peparing plans and programs to encourage this branch, especially by better consumer knowledge and by assuring a healthy market conditions. The teoretical part than tries to define the term organic farming by using different sources of definition – proffesional organisation, scientific definitions and finally legislative definitions, that are to be found in EU and Czech legislation. We can also learn about diferent types of organic agriculural movements, its history and specific features. Next to the classical organic, biologic and Biodynamic type we also take under scope the alternative methods of organic agriculture, often connected to religious or lifestyle movements, as veganic or macrobiologic type. To complete the section about theoretical background of organic farming, last subchapter is about technologies and methods, that European organic farming is using. These methods especially emphasize on co-operating with environment and focus on looking at organic agriculture as a system, not as a mosaic of separate and lone processes. By these means the organic agriculture is typical for its co-operation with predators and other organisms, replacing artificial inputs by natural mechanisms. The positive 61

influence of organic farming on natural diversity and local ecosystem in general is also discussed. Second part of the thesis, being the legislative part, is making an overview of legislative conditions, set by legislative bodies of European Society and Czech Republic. This part of the thesis is divided into chapters and subchapters by legal sources, that are discussed according to its position in the hierarchy. At first we discuss the primary European legislation, Treaty establishing the European Society and its communal agricultural policy, included in chapters 32 through 38. In these chapters, the role of European society in influencing members in their agricultural legislation and creating of community market of agricultural products is established. This primary legislation creates a basis for secondary legislation, that specifies norms of conduct in legal relationships in organic farming. The main norm, dealing with organic farming, is Council Regulation (EC) No 834/2007 of 28 June 2007 on organic production and labelling of organic products and repealing Regulation (EEC) No 2092/91. This regulation creates conduct norm for organic production, dealing mainly with technological a procedural standards for organic production and also with labeling of organic products on communitarian level. Special attention is paid to recognizing organic products coming from non-EU countries. This regulation also creates an obligation for member states to establish intrastate system of monitoring the production and granting certificates. Insight of other secondary legislation from the production of Comitee follows. Czech legislation is represented by the Constitution, that especially creates legal basis for direct effect of primary and secondary communitarian norms in Czech jurisdiction. The Constitution also states the good care for environment and encouragment od sustainable development methods as a constitutionally protected public interest. The role of the Constitution in organic farming legislation is thus essential. The hierarchy continues with law level. Organic farming in Czech Republic is regulated by Act. No 242/2000 on ekological farming, that creates especially the legislative basis for monitoring system. The system is made by a governmental monitoring body, which is the Ministry of Agriculture. On the contractual basis, private monitoring subjects are given the power to execute monitoring and grant certifications and permit usage of Czech organic labels. Legal condition for using labels, including sanction, are also regulated. The legilative part ends with insight into Czech sublegal norms, whose role is to execute the legal norm and specify in details rights and obligations of 62

producers, monitoring subjects and consumers. Last part of the thesis is the practical part. In this part a comparison of Norwegian and Czech organic production is made. This part is focused on specifying of environmental, historical and legislative conditions of Norwegian organic farming. We can learn, that although Norway is not part of European Union, based on European Economic Area Treaty with EU in 1992, the secondary legislation is also in effect here. Therefore the legislative basis is not really different from Czech Republic. What is different, are the various natural and environmental conditions, that allow the Norwegians to produce mainly animal and fishery organic products. This part ends with a profile of three organic producers, two from Czech Republic and one from Norway. The goal of this thesis was to solve two questions. First one focused on whether the legislation helps the organic farming or rather creates administratives obstructions for this branch. Since organic farming and consumer demand is growing not only in Czech Republic, but also in Europe, we can say that negative role of legislation is not probable. Second question was concerned with differences of Czech and Norwegian organic farming. A survey proved, that legislation and system does not differ as much as was expected, still several differences exist.

63

9. Literatura

Monografie: Hawken, P., Lovins, A., Lovinsová, L. Přírodní kapitalismus, jak se rodí další průmyslová revoluce. Praha: Mladá fronta, 2003 Hroch, M. Kadečková, H. Bakke, H. Dějiny Norska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002 Lampkin, N. Organic Farming. Ipswich: Farming Press Books, 1990 Jackson, M. The Ecological Village. Goa: Other India Press, 2005 Petr, J., Dlouhý, J. a kol Ekologické zemědělství. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992 Články: Enviromentální priority českého předsednictví. Zpravodaj Ministerstva životního prostředí, únor 2009 Na pomoc třetímu světu: Fair Trade Centrum. Ekologie a společnost, 1/2009 Tlustý, V. Úskalí společné zemědělské politiky. in Sborník textů Budoucnost českého zemědělství, č. 22/2003, CEP Praha, 2003 Současný stav ekologického zemědělství. Ekologie a společnost, 1/2009 Vohralíková, M. Mlékárna Ekomilk konkuruje úspěšně i na trhu s biovýrobky. Bio, měsíčník pro trvale udržitelný rozvoj, 2/2009 Elektronické zdroje: Eurostat: Different Organic Farming Patterns in EU-25 2007 (citováno 3.2.2009). Dostupné z: epp.eurostat.ec.europa.eu Evropská komise. Bipotraviny z dovozu. (citováno 10.1.2009). Dostupné z: ec.europa.eu/agriculture/organic/organic-farming/what-organic/imported-food_cs Evropská komise. Evropský akční plán (citováno 15.1.2009). Dostupné z: http://ec.europa.eu/agriculture/organic/eu-policy/action-plan_cs Felleskjøpet (citováno 18.3.2009). Dostupné z: www.fk.no Hlubučková, J. Pojem ekologické zemědělství (citováno 5.12.2008). Dostupný z: www.agronavigator.cz/ekozem IFOAM. Definition of Organic Agriculture (citováno 15.2.2009). Dostupné z: 64

http://www.ifoam.org/growing_organic/definitions/doa/index.html Jihomoravské inovační centrum. Ekologické zemědělství a potraviny (citováno 15.2.2009). Dostupné z: http://www.gate2biotech.cz/ekologicke-zemedelstvi-abiopotraviny/ Johnsen, K. Mohr, E. :Organic agriculture in Norway. (Citováno 15.3.2009). Dostupné z: www.organic-europe.net/country_reports/norway Ministerstvo zemědělství a potravin, Norské království (citováno 15.3.2009). Dostupné z: www.regjeringen.no/nb/dep/lmd Norské dějiny (citováno 8.3.2009). Dostupné z: http://www.norge.cz/fakta/prehlednorskych-dejin.html Organic certification (citováno 15.3.2009). Dostupné z: www.debio.no Organic (including in-conversion) Agricultural Land and Farms in the European Union (EU 27) 31.12.2008 (citováno 1.2.2009). Dsotupné z: http://www.organiceurope.net/europe_eu/statistics-europe.htm Sdělení Komise Radě a Evropskému Parlamentu: Evropský akční plán pro organické potraviny a zemědělství z 10.6.2004 (citováno 15.1.2009). Dostupné z: eurlex.europa.eu Sidet Trønderfe og Nordlandsfe (citováno 17.3.2009). Dostupné z: www.stn-avl.no Společnost pro Fair Trade (Citováno 10.1.2009). Dostupné z: www.fairtrade.cz Starobylý výživový systém – mazdaznan (citováno 25.2.2009). Dostupné z: http://zdrava-vyziva.doktorka.cz/starobyly-vyzivovy-system-mazdaznan/ Svaz ekologických zemědělců ČR. Co je ekologické zemědělství? (citováno 23.2.2009). Dostupné z: http://www.pro-bio.cz/cesky.htm Vaněk, P. Holistický přístup k biozemědělství (Citováno 25.2.2009). Dostupné z: http://biodynamika.cz/ WHO Food Standarts (citováno 10.3.2009). Dostupné z: www.codexalimentarius.net Oficiální dokumenty: Akční plán ČR pro rozvoj ekologického zemědělství do roku 2010. Ministerstvo zemědělství Brožura Ekologické zemědělství a biodiverzita. Ministerstvo zemědělství ČR, Praha 2006 International Federation of Organic Agricultural Movements, The World of Organic Agriculture, Statistics and Emerging Trends 2006 str. 24

65

Situační zpráva ke strategii udržitelného rozvoje ČR. Ministerstvo životního prostředí, 2007 Právní normy: Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů Smlouva o založení Evropského společenství Nařízení Rady 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) 2092/91 Nařízení Komise(ES) 889/2008 kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady(ES) 843/2007 o ekologické produkci a označování ekologických výrobků, pokud jde o ekologickou produkci, označování a kontrolu Nařízení Komise (ES) 1235/2008, týkající se dovozu produktů ekologického zemědělství ze třetích zemí Zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 321/2004 Sb. o vinohradnictví a vinařství, ve znění pozdějších předpisů Nařízení vlády č. 79/2007 Sb., o podmínkách provádění agroenvironmentálních opatření Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 16/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ekologickém zemědělství

66

10. Přílohy

Příloha č.1 – žádosti o zápis do registru osob podnikajících v ekologickém zemědělství:

Vzory žádostí o registraci a)

Vzor žádosti o registraci ekologického podnikatele hospodařícího na ekofarmě v režimu ekologického zemědělství podle § 6 odst. 1 zákona

MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ Těšnov 17, 117 05 Praha 1

Žádost o registraci osoby podnikající v ekologickém zemědělství

Místo pro

(ekologický podnikatel)

vylepení kolku

(Vyplňte čitelně hůlkovým písmem nebo na stroji) Jméno, popřípadě jména a příjmení, u právnické osoby obchodní firma nebo název (podle zápisu v Obchodním rejstříku):

Číslo jednací:

Statutární orgán, jméno člena nebo jména členů statutárního orgánu právnické osoby: (jméno, popřípadě jména, příjmení, státní občanství, rodné číslo, bylo-li přiděleno, nebo datum narození, adresa místa trvalého pobytu, u cizinců místo pobytu nebo bydliště v cizině osoby nebo osob, které jsou jejím statutárním orgánem nebo jeho členy, nejedná-li se občana Evropské unie )

Rodné číslo, bylo-li přiděleno, nebo datum narození, je-li žadatel fyzická

U fyzické osoby adresa místa trvalého pobytu, místo pobytu nebo bydliště v cizině, jinak adresu určenou k doručování, a to zpravidla v místě pobytu fyzické osoby na území České republiky nebo v místě podnikání (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, PSČ) - cizinec rovněž adresu bydliště mimo území České republiky,

Okres:

osoba:

ZA MZe:

U právnické osoby sídlo (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, PSČ) a u zahraniční právnické osoby, která za účelem podnikání zřizuje na území České republiky organizační složku, její umístění v České republice, údaje týkající se vedoucího organizační složky, údaje o odpovědném zástupci

Jméno, popřípadě jména osoby odpovědné za ekofarmu:

IČ: DIČ:

Název (označení) a adresa ekofarmy :

Tel: Fax:

Adresa pro doručování pošty (je-li odlišná od adresy sídla):

e-mail:

67

www: Podpis, u právnické osoby i razítko žadatele:

Datum vyplnění žádosti:

Název kontrolní organizace, se kterou mám uzavřenu smlouvu o kontrole:

Datum doručení žádosti MZe (vyplní Vráceno žadateli k doplnění dne (vyplní MZe): MZe):

Připojené přílohy:

Počet stran

P1 Potvrzení o vstupní kontrole podle § 6 odst. 5 zákona o ekologickém zemědělství, kterou provedla pověřená osoba (§ 29) a při které nebylo zjištěno porušení podmínek tohoto zákona a nařízení Rady ( EHS) č. 2092/91

b)

Vzor žádosti o registraci výrobce biopotravin podle § 6 odst. 1 zákona

MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ Těšnov 17, 117 05 Praha 1 Žádost o registraci osoby podnikající v ekologickém

Místo pro vylepení kolku

zemědělství (výrobce biopotravin) (Vyplňte čitelně hůlkovým písmem nebo na stroji) Jméno, popřípadě jména a příjmení, u právnické osoby obchodní firma nebo název (podle zápisu v Obchodním rejstříku):

Číslo jednací:

Statutární orgán, jméno člena nebo jména členů statutárního orgánu právnické osoby : (jméno, popřípadě jména, příjmení, státní občanství, rodné číslo, bylo-li přiděleno, nebo datum narození, adresa místa trvalého pobytu, u cizinců místo pobytu nebo bydliště v cizině osoby nebo osob, které jsou jejím statutárním orgánem nebo jeho členy, nejedná-li se občana Evropské unie)

Rodné číslo, bylo-li přiděleno, nebo datum narození, je-li žadatel fyzická osoba:

68

U fyzické osoby adresa místa trvalého pobytu, místo pobytu nebo bydliště v cizině , jinak adresu určenou k doručování, a to zpravidla v místě pobytu fyzické osoby na území České republiky nebo v místě podnikání (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, PSČ) - cizinec rovněž adresu bydliště mimo území České republiky,

Okres (podle NUTS 4):

U právnické osoby sídlo (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, PSČ) a u zahraniční právnické osoby, která za účelem podnikání zřizuje na území České republiky organizační složku, její umístění v České republice a údaje týkající se vedoucího organizační složky a údaje týkající se odpovědného zástupce

Jméno, popřípadě jména osoby odpovědné za provozní jednotku výroby biopotravin:

IČ: DIČ:

Název (označení) a adresa provozovny pro výrobu biopotravin :

Tel: Fax: e-mail: www:

Povaha výroby biopotravin (předmět činnosti):

Druhy vyráběných biopotravin:

Adresa pro doručování pošty (je-li odlišná od adresy sídla):

Razítko a podpis osoby oprávněné Název kontrolní organizace, se kterou mám uzavřenu smlouvu jednat jménem právnické osoby: o kontrole:

Datum vyplnění žádosti:

Datum doručení žádosti MZe:

Vráceno k doplnění dne:

Připojené přílohy: Počet stran P1 Potvrzení o vstupní kontrole podle § 6 odst. 5 zákona o ekologickém zemědělství, kterou provedla pověřená osoba (§ 29) a při které nebylo zjištěno porušení podmínek tohoto zákona a nařízení Rady (EHS) č. 2092/91 Šedé plochy nevyplňujte !

69

c)

Vzor žádosti o registraci osoby uvádějící biopotraviny nebo bioprodukty do oběhu podle § 6 odst. 1 zákona (neplatí pro prodejce splňujícího podmínku § 6 odst. 2 zákona)

MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ Těšnov 17, 117 05 Praha 1

Žádost o registraci osoby podnikající v ekologickém zemědělství

Místo pro vylepení

(osoba uvádějící biopotraviny nebo bioprodukty do oběhu) kolku (Vyplňte čitelně hůlkovým písmem nebo na stroji) Jméno, popřípadě jména a příjmení, u právnické osoby obchodní firma nebo název (podle zápisu v Obchodním rejstříku):

Číslo jednací:

Statutární orgán, jméno člena nebo jména členů statutárního orgánu právnické osoby: (jméno, popřípadě jména, příjmení, státní občanství, rodné číslo, bylo-li přiděleno, nebo datum narození, adresa místa trvalého pobytu, u cizinců místo pobytu nebo bydliště v cizině osoby nebo osob, které jsou jejím statutárním orgánem nebo jeho členy, nejedná-li se občana Evropské unie)

Rodné číslo, bylo-li přiděleno, nebo datum narození, je-li žadatel fyzická

U fyzické osoby adresa místa trvalého pobytu, místo pobytu nebo bydliště v cizině, jinak adresu určenou k doručování, a to zpravidla v místě pobytu fyzické osoby na území České republiky nebo v místě podnikání (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, PSČ) - cizinec rovněž adresu bydliště mimo území České republiky,

Okres (podle NUTS 4):

osoba:

U právnické osoby sídlo (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, PSČ) a u zahraniční právnické osoby, která za účelem podnikání zřizuje na území České republiky organizační složku, její umístění v České republice a údaje týkající se vedoucího organizační složky, a údaje týkající se odpovědného zástupce)

Jméno, popřípadě osoby odpovědné za uvádění biopotravin do oběhu:

Název (označení) a adresa provozovny pro uvádění biopotravin do oběhu:

IČ: DIČ:

Adresa pro doručování pošty (je- Tel: li odlišná od adresy sídla):

Fax: e-mail: www:

Způsob uvádění bioproduktů a biopotravin do oběhu (označte křížkem):

70

Velkoobchod

Tržnice Prodejní stánek

Razítko a podpis osoby oprávněné jednat jménem právnické osoby :

Datum vyplnění žádosti:

Vývoz

Dovoz

Jiné (specifikujte)

Název kontrolní organizace, se kterou mám uzavřenu smlouvu o kontrole:

Datum doručení žádosti MZe:

Vráceno k doplnění dne:

Připojené přílohy: Počet stran P1 Potvrzení o vstupní kontrole podle § 6 odst. 5 zákona o ekologickém zemědělství, kterou provedla pověřená osoba (§ 29) a při které nebylo zjištěno porušení podmínek tohoto zákona a nařízení Rady (EHS) č. 2092/91 Šedé plochy nevyplňujte !

d)

Vzor žádosti o registraci výrobce a dodavatele ekologických krmiv podle § 6 odst. 1 zákona

MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ Těšnov 17, 117 05 Praha 1

Žádost o registraci osoby podnikající v ekologickém zemědělství

Místo pro

(výrobce a dodavatel ekologických krmiv)

vylepení kolku

(Vyplňte čitelně hůlkovým písmem nebo na stroji) Jméno, popřípadě jména a příjmení, u právnické osoby obchodní firma nebo název (podle zápisu v Obchodním rejstříku):

Číslo jednací:

Statutární orgán, jméno člena nebo jména členů statutárního orgánu právnické osoby : (jméno, popřípadě jména, příjmení, státní občanství, rodné číslo, bylo-li přiděleno, nebo datum narození, adresa místa trvalého pobytu, u cizinců místo pobytu nebo bydliště v cizině osoby nebo osob, které jsou jejím statutárním orgánem nebo jeho členy, nejedná-li se občana Evropské unie)

Rodné číslo, bylo-li přiděleno, nebo datum narození, je-li žadatel fyzická osoba:

71

U fyzické osoby adresa místa trvalého pobytu, místo pobytu nebo bydliště v cizině , jinak adresu určenou k doručování, a to zpravidla v místě pobytu fyzické osoby na území České republiky nebo v místě podnikání (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, PSČ) - cizinec rovněž adresu bydliště mimo území České republiky,

Okres (podle NUTS 4):

U právnické osoby sídlo (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, PSČ) a u zahraniční právnické osoby, která za účelem podnikání zřizuje na území České republiky organizační složku, její umístění v České republice a údaje týkající se vedoucího organizační složky, a údaje týkající se odpovědného zástupce)

Jméno, popřípadě jména osoby odpovědné za výrobu a distribuci ekologických krmiv:

Název (označení) a adresa provozovny pro výrobu a distribuci ekologických krmiv:

IČ: DIČ:

Adresa pro doručování pošty (je- Tel: li odlišná od adresy sídla):

Fax: e-mail: www:

Druhy vyráběných krmiv:

Způsob distribuce ekologických krmiv (označte křížkem):

Velkoobchod

Tržnice Prodejní stánek

Razítko a podpis osoby oprávněné jednat jménem právnické osoby :

Datum vyplnění žádosti:

Vývoz

Dovoz

Jiné (specifikujte)

Název kontrolní organizace, se kterou mám uzavřenu smlouvu o kontrole:

Datum doručení žádosti MZe:

Vráceno k doplnění dne:

Připojené přílohy: Počet stran P1 Potvrzení o vstupní kontrole podle § 6 odst. 5 zákona o ekologickém zemědělství, kterou provedla pověřená osoba (§ 29) a při které nebylo zjištěno porušení podmínek tohoto zákona a nařízení Rady (EHS) č. 2092/91 Šedé plochy nevyplňujte !

72

e)

Vzor žádosti o registraci dodavatele ekologického rozmnožovacího materiálu podle § 6 odst. 1 zákona

MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ Těšnov 17, 117 05 Praha 1 Místo pro

Žádost o registraci osoby podnikající v ekologickém zemědělství ( dodavatel ekologického rozmnožovacího materiálu)

vylepení kolku

(Vyplňte čitelně hůlkovým písmem nebo na stroji) Jméno, popřípadě jména a příjmení, u právnické osoby obchodní firma nebo název (podle zápisu v Obchodním rejstříku):

Číslo jednací:

Statutární orgán, jméno člena nebo jména členů statutárního orgánu právnické osoby : (jméno, popřípadě jména, příjmení, státní občanství, rodné číslo, bylo-li přiděleno, nebo datum narození, adresa místa trvalého pobytu, u cizinců místo pobytu nebo bydliště v cizině osoby nebo osob, které jsou jejím statutárním orgánem nebo jeho členy, nejedná-li se občana Evropské unie)

Rodné číslo, bylo-li přiděleno, nebo datum narození, je-li žadatel fyzická

U fyzické osoby adresa místa trvalého pobytu, místo pobytu nebo bydliště v cizině , jinak adresu určenou k doručování, a to zpravidla v místě pobytu fyzické osoby na území České republiky nebo v místě podnikání (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, PSČ) - cizinec rovněž adresu bydliště mimo území České republiky,

Okres (podle NUTS 4):

osoba:

U právnické osoby sídlo (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, PSČ) a u zahraniční právnické osoby, která za účelem podnikání zřizuje na území České republiky organizační složku, její umístění v České republice a údaje týkající se vedoucího organizační složky, a údaje týkající se odpovědného zástupce)

Jméno, popřípadě jména osoby odpovědné za distribuci ekologického rozmnožovacího materiálu:

Název (označení) a adresa provozovny pro distribuci ekologického rozmnožovacího materiálu:

IČ: DIČ:

Adresa pro doručování pošty (je- Tel: li odlišná od adresy sídla):

Fax: e-mail: www:

73

Druhy dodávaných osiv: Způsob distribuce ekologického rozmnožovacího materiálu (označte křížkem):

Velkoobchod

Tržnice Prodejní stánek

Razítko a podpis osoby oprávněné jednat jménem právnické osoby :

Datum vyplnění žádosti:

Vývoz

Dovoz

Jiné (specifikujte)

Název kontrolní organizace, se kterou mám uzavřenu smlouvu o kontrole:

Datum doručení žádosti MZe:

Vráceno k doplnění dne:

Připojené přílohy: Počet stran P1 Potvrzení o vstupní kontrole podle § 6 odst. 5 zákona o ekologickém zemědělství, kterou provedla pověřená osoba (§ 29) a při které nebylo zjištěno porušení podmínek tohoto zákona a nařízení Rady (EHS) č. 2092/91 Šedé plochy nevyplňujte !

74

Příloha č.2 – Bio- loga

České logo „BIO“.

Evropské logo ekologických produktů.

Norské bio-logo, udělované společností Debio.

75

Logo označující výrobky Fair Trade.

76

Příloha č.3 – fotografická dokumentace ekologických producentů z praktické části:

Letní farma pana Feragena.

Sušení sena na drátěných konstrukcích na norské farmě.

Sidet Trønderfe og Nordlandsfe kua – STN skot. 77

Odvoz biomléka z farmy pana Kropáčka.

Bezvazné ustájení skotu na Farmě pana Kropáčka.

Organické hnojivo, připravené k jarnímu použití. 78

Farma Krišnův dvůr u Benešova.

Produkce medu na Krišnově dvoře.

Mlýn na farmě Krišnův dvůr.

79