Dýchací systém – švásana sansthána
Dýchací systém – švásana sansthána Dýchací systém patří mezi životně důležité orgánové systémy a jde o základním nástroj pro výměnu plynů mezi naším tělem a venkovním prostředím. Z pohledu áyurvédy má dýchací systém i přímý vztah k životní energii, které říkáme prána. Z toho důvodu bývý tento systém někdy označován jako pránavaha sansthána (vaha = nesoucí). Tento systém se skládá z: • plic • dýchacích cest - které dále dělíme na: Horní cesty dýchací – zevní nos, nosní dutina a vedlejší nosí dutiny, nosohltan, hltan dolní cesty dýchací – hrtan, průdušnice a průdušky Popis rozhraní mezi horními a dolními cestami se někdy mírně liší a hrtan bývá někdy řazen ještě k horním cestám dýchacím.
Nos a dutina nosní Zevní nos: Představuje začátek horních cest dýchacích, má kostěnou a chrupavčitou kostru a uvnitř je rozdělen na pravou levou polovinu nosní přepážkou. Vstup do nosu zprostředkovávají 2 nosní dírky. Dutina nosní: Je pokračováním dutiny zevního nosu uvnitř lebky. Nosní dutina je zde opět rozdělena přepážkou na 2 poloviny. Z přepážky po stranách vystupují do nosní dutiny 3 skořepy nosní (konchy), které rozdělují nosní dutinu na 3 nosní průchody - horní, dolní a spodní. Na nosní dutinu jsou napojeny 4 párové vedlejší nosní dutiny/sinusy a také slzovod. Nosní dutina se směrem dozadu otevírá do nosohltanu (nasofaryngu) prostředictvím 2 otvorů, které se nazývají choany. Nosní dutina je pokryta sliznicí, která má 2 typy: • čichová – pokrývá strop a horní třetinu dutiny, tvoří ji čichové buňky – v této sliznici začínají vlákna čichového nervu (n.olfaktorius - 1.hlavový nerv) • dýchací – silně prokrvená, pokrytá řasinkovým epitelem, který slouží k transportu hlenu na sliznici Sliznice je neustále zvlhčována hlenem produkovaným buňkami sliznice.
Nos a dutina nosní
Výběžek horní čelisti Kost nosní Chrupavka hřbetu nosu Chrupavka „hrotu“ nosu
Nosní dírka
Chrupavka nosních „křídel“
Chrupavčitá část nosní přepážky
Nos a dutina nosní Čichová sliznice
Dutina lební
Nosní skořepy/konchy Nosní dutina
Ústí Eustachovy trubice
Tvrdé patro Měkké patro
Čípek/uvula
Čelní pohled na nosní dutinu a 3 nosní průchody
Vedlejší nosní dutiny Čelní/frontální dutiny Ethmoidální dutiny Sphenoidální dutiny Čelistní/maxilární dutiny
Vyústění dutin do dutiny nosní: 1 - spenoidální 2 – čelní 3/4 - ethmoidální 6 – čelistní/maxilární
Nos a dutina nosní Funkce: • čistí, zvlhčuje a ohřívá/ochlazuje vdechovaný vzduch – to se děje prostřednictvím sliznice • rezonanční prostor pro hlas – vliv je dobře patrný při rýmě • spojuje dýchací systém s centrálním nervových systémem (CNS) prostřednitvím čichové sliznice, řada látek je proto podávána nosem • ...a spojuje dýchací systém se systémem nádí – s energetickými kanály těla, kterými proudí prána: levá nosní dírka – ida (chandra nádí) – ochlazující účinek pravá nosní dírka – pingala (surya nádí) – oteplující účinek Efekt dechu na proudění v těchto nádí se promítá i do aktivity mozku! ida – pravá mozková hemisféra – emoce, umělecké cítění atd. pingala – levá mozková hemisféra – logika, matematické myšlení Za normálních okolností dýcháme v cyklech střídavě jednou a druhou nosní dírkou a toto se během dne pravidelně opakuje. Narušení tohoto cyklu, např. díky křivé nosní přepážce může vést k celé řadě obtíží - slzení očí, bolesti hlavy, migrény, zimomřivost,
Nosohltan a hltan Nosohltan/nasopharynx: Představuje spojení mezi nosní dutinou a hltanem. V jeho stropu umístěna tzv. nosní mandle (tonsilla pharyngea) a v oblasti nosohltanu ústí i tzv. Eustachova trubice, která spojuje nosohltan se středoušní dutinou. Nosohltan pokračuje hltanem kde se spojují dýchací a trávicí trakt, do té doby než se opět trvale rozdělí. Při neprůchodnosti Eustachovy trubice, např. při rýmě, nám může snadno při změně okolního tlaku vzduchu „zalehnout“ v uchu. Další částech hltanu, ústní/oropharynx a hrtanové/laryngopharynx, pokračují dýchací cesty a trávicí trubice společně. Nosní dutina Nasopharynx Oropharynx Laryngopharynx
Hltan - pharynx ... a při pohledu ze zadní strany Nosní přepážka a vstup do nosní dutiny Ústí Eustachovy trubice Měkké patro Čípek/uvula Patrová mandle/tonsilla
Kořen jazyka Hrtanová záklopka s vstup do hrtanu
Hrtan/larynx Hrtan spojuje hltan a průdušnici a dochází zde k finálnímu oddělení dýchací a trávicí trubice. Jeho celkový tvar připomíná přesýpací hodiny. Začíná širokým vchodem, zpředu ohaničeným hrtanovou příklopkou (epiglotis) a směrem dolů se kónicky zúžuje. V místě zúžení jsou potom rozepjaty hlasové vazy/hlasivky, mezi kterými zůstává tzv. hlasová štěrbina (glotis). Ve své dolní části pod hlasivkami se pak hrtan opět rozšiřuje a plynule přechází do průdušnice. Stavba: Kostra hrtanu chrupavčitá a je díky tomu pevná a pružná. Jednotlivé chrupavky jsou spojeny kloubně a mezery mezi nim uzavírají vazivové blány a vazy. Kromě chrupavek tu nacházíme drobné svaly, které chrupavkami pohybují. Jak chupavky, tak i svaly jsou uloženy ve vazivu, které je na vnitřní ploše dutiny hrtanu kryto sliznicí. *Snadno hmatná je velká „štítná“ chrupavka hrtanu, vyvtvářející na přední straně krku, zejména u mužů, typický „ohryzek“.
Hrtan/larynx Poloha: Hrtan leží v úrovni krčních obratlů C5-C6 a je zavěšen na jazylce. Protože ale jazylka je sama zavěšena na lebce je hrtan spolu s ní pohyblivou strukturou, která se pohybuje při polknutí, mluvení, zpěvu atd. Stejně jako jeho poloha, je měnlivá i jeho vnitřní šířka a tím průchodnost pro vzduch. Ta je kontrolována svaly hrtanu, které pohybují chrupavkami hrtanu, včetně hrtanové příklopky (epiglotis), a které ovládají i hlasivky a nastavují tak šířku hlasové štěrbiny. •V oblasti hlasivek může dojít při podráždění (mechanickém, infekčním, alergickém atd.) ke křeči hlasivek a výsledkem toho je potom prakticky uzavření průchodnosti hrtanu a udušení. ** Tzv. mutace a s ní spojená změna hlasu v pubertě u chlapců je dána prudkým růstem hrtanu a dále působením testosteronu a následným prodloužením hlasivek. Stav tridóša se odráží velmi dobře na našem hlase a mluvě. Např. tichý, chraplavý, jakoby zastřený hlas může upozorňovat na zvýšení VÁTa.
Hrtan/larynx Vazivová membrána
Jazylka Hrtanová příklopka (epiglotis) Jazylka
Štítná chrupavka
Štítná chrupavka
Prstencová chrupavka
Průdušnice (trachea)
Hlasivkové vazy Průdušnice (trachea)
Hlasivková chrupavka
Prstencová chrupavka
Hrtan/larynx
Jazylka
Hrtanová příklopka (epiglotis)
Slizniční řasy Hlasivky
Průdušnice (trachea)
Jazyk Hrtanová příklopka (epiglotis) Hlasivky Průdušnice (trachea) Jícen
Průdušnice/trachea Začíná jako pokračování hrtanu a končí v místě kde se průdušnice rozděluje na průdušky (bronchy). Svým průběhem se nachází jak v krku, tak částečně i v hrudníku. Stavba: Jde o cca 12cm dlouhou trubici s vyztuženou stěnou pomocí chrupavek. Chrupavky jsou podkovovitého tvaru a jsou otevřeny směrem dozadu. Navzájem jsou chupavky spojeny vazy. Kromě chrupavek, je stěna tvořena sliznicí na vnitřním povrchu a dále mělkkým podslizničním vazivem. • Chrupavky v průdušnici jí dávají pevnost i pružnost a brání, aby během nádechu podtlakem nekolabovala a neuzavřela se. Za průdušnicí probíhá jícen, tyto dvě anatomické struktury jsou uloženy blízko sebe a vzájemně se ovlivňují. •
Toho se v áyurvédě využívá – některé léky k ovlivnění dýchacích cest se podávají ústy a v takové podobě, aby se průchod jícnem zpomalil a mohlo dojít k přenesenému účinku na dýchací cesty.
Průdušky/bronchy Vznikají rozdělením průdušnice na 2 větve, pravou a levou průdušku (bronchus), které směřují k pravé a levé plíci. Tyto průdušky se před vstupem do plic a pak i v plicích postupně dále dělí na lalokové průdušky (lobární bronchy), dále na segmenální průdušky atd. Celé větvení průdušek připomíná větvení stromu. Stavba: Je obdobná jako u průdušnice a tvoří je chrupavčité prstence spojené navzájem vazivem, podslizniční vazivo a vlastní sliznice. Sliznice celého dýchacího traktu je specificky uspůsobena své funkci. Jednak obsahuje velké množství buněk produkujích hlen (avalambaka KAFa) a dále je na svém povrchu kryta tzv. „řasinkovým epitelem“, který vytvořený hlen posunuje směrem k ústní dutině. Průdušky dále mají, ve srovnáním s jinými částmi dýchací trubice, velmi měnlivý průsvit. Ten se mění díky působením nervových vláken sympatiku a parasympatiku na hladkou svalovinu ve stěně průdušek, ale i působením chladného/teplého vzduchu. *Hlen produkovaný sliznicí má čistící funkci. Prachové částečky, které se na něj nalepí jsou potom spolu s hlenem transportovány směrěm vzhůru a buď vykašlány nebo vyplivnuty.
Průdušnice a průdušky
Hrtan (larynx)
Štítná chrupavka
Chrupavky průdušnice Průdušnice (trachea)
Průřez stěnou trachey
Pravý a levý brochus
Plíce/pulmo Jde o měkký, párový orgán uložený v hrudní dutině, ve kterém se odehrává vlastní výměna plynů mezi krví a zevním prostředím. Tkáň plic je houbovitá a naplněná vzduchem. Na plíci rozeznáváme tzv. plicní hilus, místo kde do plic vstupují bronchy a cévy, plicní hrot, horní část plíce v podklíčkové oblasti hrudní dutiny a konečně plicní bazi, uloženou dole při bránici. Každá plíce se dále skládá laloků – na levé plíci jsou 2 laloky, na pravé 3. •Na levé straně je o jeden lalok méně, protože je zde uloženo ještě srdce. Plíce jsou na povrchu pokryty tenkou vazivovou blánou, které říkáme poplicnice, a která sice obaluje plíce, ale zároveň v místě plicního hilu přechází na stěny hrudníku, kde ji pak nazýváme pohrudnice. Tyto obě dohromady nazýváme souhrnně pleura a tenká, plášťovitá dutina mezi nimi je vyplněná filmem tekutiny podobně jako v osrdečníku. Funkcí pleury je fixovat plíce k hrudní stěně a nedovolit, aby plíce při nádechu kolabovala, ale naopak aby se roztahovala spolu s hrudníkem a vzniklým podtlakem do sebe nasávala vzduch. * Pokud se do pleurální dutiny dostane vzduch, plíce částečně nebo úplně kolabuje a mluvíme o pneumothroaxu. Podobný efekt může mít hromadění tekutiny v této dutině.
Plíce/pulmo Stavba: Plíce jsou tvořeny dalším větvením průdušek na drobnější a drobnější průdušinky (bronchioly) až nakonec je větvení ukončeno tzv. plicními sklípky (alveoly). Sklípky jsou mnohočetné dutinky naplněné vzduchem a navzájem oddělené pouze tenkými přepážkami, ve kterých probíhají cévy. V průdušinkách pokračuje transport vdechnutého vzduchu, ale na úrovni plicních sklípků probíhá vlastní výměna plynů. • Plicní sklípky jsou uvnitř pokryty tenkým filmem tzv. surfaktantu, který snižuje jejich povrchové napětí, činí tím plíce snáz roztažnější a výrazně snižuje svalovou práci při dýchání. • Snadná výměna plynů ve plicních sklípcích je umožněna jednak extrémně tenkou stěnou sklípku, takže vzduch a krev jsou ve velmi těsném kontaktu, a dále i velkou styčnou plochou. Sklípky totiž významně zvětšují plochu, kterou je krev v kontaktu se vzduchem. Pro funkci plic je důležité jejich krevní zásobení, které je zde dvojí. První je tzv. funkční a v rámci malého plicního oběhu zajišťuje přívod krve ke sklípkům tak, aby došlo k jejímu okysličení. Druhé zásobení je potom tzv. nutriční, je součástí velkého oběhu a okysličenou krví a vyživuje samotnou plicní tkáň.
Plíce/pulmo
Dýchání/švása Dýchání neboli respirace je proces výměny plynů mezi naším tělem a okolím a využití plynů v našich buňkách. Tento proces je klíčový v udržení života. Důvodem je skutečnost, že většina energie produkované buňkami našeho těla vzniká v chemických reakcích, při kterých jsou živiny „spalovány“ za spotřeby kyslíku O2 a produkci oxidu uhličitého CO2. Jak nedostatek kyslíku, tak i hromadění oxidu uhličitého představuje pro naše tělo závažný problém. Vlastní dýchání neprobíhá tedy pouze na úrovni dýchacího systému, ale naopak i naúrovni všech buněk. Mluvíme proto o 2 typech dýchání: • Vnější dýchání/ventilace – výměna plynů mezi vdechnutým vzduchem a krví v plicních sklípcích •Vnitřní dýchání – výměna plynů mezi krví a periferními tkáněni našeho těla a jednotlivými buňkami a využití dodaného kyslíku v metabolických pochodech v mitochondriích.
Dýchání/švása Dýchání je cyklický proces, který bychom mohli popsat asi takto: •dechové centrum v našem mozku dá pokyn ke kontrakci vdechových/inspiračních svalů (hlavně bránice, zevní mezižeberní svaly a skaleny) •svaly následně jednak zvednou žebra vzhůru a jednak poklesne bránice, tím se zvětší objem hrudníku a klesne v něm tlak – resp. vznikne zde podtlak vůči okolí. •plíce pasivně následují pohyb hrudní stěny a tím vzniká podtlak i uvnitř plic a dojde k nasávání vzduchu. •vzduch nasátý do plic se dostane do sklípků a zcela pasivně proběhne výměna plynů. •uvolnění svalů vede k poklesu žeber, vzestupu bránice a tím i opětovnému zmenšení hrudní dutiny a obrácení tlaku. •Vzduch je nyní vypuzován ven z plic a tomu ještě napomáhají výdechové svaly (zejm. vnitřní mezižeberní svaly). Celý tento cyklus se neustále opakuje s četností, kterou udává tzv. dechová frekvence. Ta je u dospělého cca 16 dechů/ min. a s každým vdechem se mezi plícemi a okolím vymění cca 0,5 litru vzduchu. Tento objem označujeme tzv. dechový objem.
Dýchání/švása Při výdechu se z plic nedostane všechen vzduch a ten co zůstává představuje tzv. mrtvý prostor plic. Je zřejmé, že míru ventilace můžeme ovlivnit a to jak prostřednitvím dechové frekvence, tak i dechového objemu (hloubky dechu). Během zátěže k takovému ovlivnění běžně dochází. Nejenže se zrychlí náš dech, ale stejně tak se dech prohlubuje. Výměna plynů v plicích probíhá prostou difuzí mezi vzduchem v plicních sklípcích a krví. Oxid uhličitý je zde uvolňován z krve do vzduchu plic a kyslík naopak přechází do krve. Následný transport kyslíku k cílovým tkáním potom zajišťuje krev, resp. červené krvinky a jejich krevní barvivo/hemoglobin. To v tkáních směňuje kyslík za oxid uhličitý, zajišťuje tak přísun kyslíku k buňkám a naopak odvod oxidu uhličitého z tkání. Oxid uhličitý je potom s krví transportován do plic kde může být vydýchán a tak vyloučen z těla. Některé plyny, např. oxid uhelnatý, mohou hemoglobin „zablokovat“ pro přenos kyslíku a vyvolat tak dušení až smrt.
Dýchání/švása Nádech
Objem hrudi se zvětšuje Zvedají se žebra
Výdech
Objem hrudi se zmenšuje Žebra klesají
Bránice klesá
Bránice se vyklenuje vzhůru
Nádech je aktivní dej, zatímco výdech probíhá pasivně!
Dýchání/švása Typy dýchání: Na dýchání se může podílet celá řada svalů tak jak již bylo popsáno. Jde o svaly jejichž činnost se odráží na pohybech 2 základních částech našeho trupu, a sice břicha a hrudníku. I když by se dalo očekávat, že všichni lidé budou tyto svaly využívat přibližně stejně a pohyby hrudi a břicha budou u všech obdobné, není tomu tak. Podle části těla, na které se dech odráží nejvíce, a která se při dechu nejvíce pohybuje potom dělíme dýchání na několik typů: •hrudní dýchání – při nádechu se výrazně zvedá hrudník zatímco břicho se zapojuje jen minimálně, častěji takto dýchají ženy, dech bývá mělčí a rychlejší, dlouhodobé hrudní dýchání obvykle vede časem ke zvýšené stimulaci sympatiku se všemi negativními důsledky *Vědomé dýchání do hrudi v józe tento negativní efekt nemá. •paradoxní dýchání – dominuje pohyb břicha, ale to se při nádechu paradoxně nevyklenuje, ale naopak zatahuje dovnitř, tento typ dýchání vede k ještě výraznější stimulaci sympatiku než dýchání hrudní •břišní dýchání – častější u mužů, při nádechu se vyklenuje břicho zatímco hruď se příliš nepohybuje, tento typ dýchání je obecně prospěšný a eliminuje negativní účinky předchozích 2 typů.
Dýchání/švása Řízení dechu: Dýchání je pečlivě regulovaným procesem a cílem této regulace je sladit transport plynů do tkání a z nich zpět s potřebami našeho organismu. Základní řízení dechu zajišťuje zcela automaticky náš mozek, resp. dechová centra v mozkovém kmeni, která bez našeho vědomí generují rytmické povely pro dýchací svaly. Jejich spontální aktivita je ovlivňována jak mechanicky (informace o roztažení/napnutí plíce při nádechu), tak i chemicky (informace o množství kyslíku/oxidu uhličitého v krvi atd.). Paradoxně, naše tělo reaguje citlivěji na nárůst množství oxidu uhličitého v krvi než na pokles kyslíku. Nárůst oxidu uhličitého je provázen nejen pocitem nedostatku vzduchu, ale současně i prohloubením dechu a zvýšením dechové frekvence. Pokud ale nedojde tímto intenzivnějším dýcháním k poklesu oxidu uhličitého a naopak jeho dalšímu vzestupu nad určitou hodnotu, dechová centra jsou utlumena a dojde k dechové zástavě. Na pokles kyslíku naše tělo reaguje také zvýšenou ventilací, ale ne tak silně jako u oxidu uhličitého. *Při zvýšené poptávce po kyslíku v našich tkáních (např. při fyzické aktivitě) se první prohlubuje dech, a teprve poté stoupá dechová frekvence. **Poškození dechových center mozku není slučitelné se životem.
Dýchání/švása Kromě zmíněné mechanické a chemické regulace, působí na naše dechová centra i celá řada dalších faktorů: • aktuální psychický stav Emoce jako strach, hněv a pod. dokáží snadno dýchání zrychlit a znepravidelnit, zatímco uklidnění naší mysli a celkové uvolnění působí zcela opačně. Kromě všech těcho automatických regulací máme ale i možnost do dýchání zasahovat zcela vědomým způsobem a to především ovlivňováním našich dýchacích svalů. To nám dovoluje mít nad naším dechem značnou kontrolu. Ta je velmi důležitá, protože tak jak je dech ovlivňován naším tělem, tak i dech sám významně naše tělo ovlivňuje. Nesprávné dýchání může napomáhat stavům úzkosti až paniky a může vést k chronické stimulaci sympatiku se všemi jejími důsledky. Naopak klidné, hluboké dýchání má pozitivní vliv na řadu funkcí našeho organismu.
Dech vs prána Prána je energií, díky které žjeme. Z pohledu tridóša je prána prvním a základnímm typem VÁTa a je tedy složena z nejsubtilnějších z elementů prostoru (ákáša) a vzduch (váyu). Tak jako i všude jinde jemnější ovládá hrubé, tak i v našem těle má prána/VÁTa kontrolu nad oběma hrubějšími dóšami – PITTa a KAFa. Sídlo prána: Hlavním sídlem (tzv. ášraya-sthána) je hlava, vedlejšími pak hrdlo, hruď, ústa, jazyk a nos. Funkce prána: Obecnou funkcí je tzv. déha-dharana neboli udržování těla při životě. Z konkrétních pochodů je to potom dýchání, kašlání, kýchání a řada funkcí mimo dýchací systém jako polykání, smyslové funkce, mysl, intelekt atd. Prána a její ovlivnění pomocí dechu představuje mocný nástroj pro práci s vlastním tělem a myslí. Dech je tak pro nás možností jak vědomě zasahovat do jinak autonomních funkcí našeho organismu. Toho využívá yóga při pránáyáma (prána + ayáma/kontrola)
Dýchací systém – švásana sansthána
1
Dýchací systém – švásana sansthána Dýchací systém patří mezi životně důležité orgánové systémy a jde o základním nástroj pro výměnu plynů mezi naším tělem a venkovním prostředím. Z pohledu áyurvédy má dýchací systém i přímý vztah k životní energii, které říkáme prána. Z toho důvodu bývý tento systém někdy označován jako pránavaha sansthána (vaha = nesoucí). Tento systém se skládá z: • plic • dýchacích cest - které dále dělíme na: Horní cesty dýchací – zevní nos, nosní dutina a vedlejší nosí dutiny, nosohltan, hltan dolní cesty dýchací – hrtan, průdušnice a průdušky Popis rozhraní mezi horními a dolními cestami se někdy mírně liší a hrtan bývá někdy řazen ještě k horním cestám dýchacím.
2
Nos a dutina nosní Zevní nos: Představuje začátek horních cest dýchacích, má kostěnou a chrupavčitou kostru a uvnitř je rozdělen na pravou levou polovinu nosní přepážkou. Vstup do nosu zprostředkovávají 2 nosní dírky. Dutina nosní: Je pokračováním dutiny zevního nosu uvnitř lebky. Nosní dutina je zde opět rozdělena přepážkou na 2 poloviny. Z přepážky po stranách vystupují do nosní dutiny 3 skořepy nosní (konchy), které rozdělují nosní dutinu na 3 nosní průchody - horní, dolní a spodní. Na nosní dutinu jsou napojeny 4 párové vedlejší nosní dutiny/sinusy a také slzovod. Nosní dutina se směrem dozadu otevírá do nosohltanu (nasofaryngu) prostředictvím 2 otvorů, které se nazývají choany. Nosní dutina je pokryta sliznicí, která má 2 typy: • čichová – pokrývá strop a horní třetinu dutiny, tvoří ji čichové buňky – v této sliznici začínají vlákna čichového nervu (n.olfaktorius - 1.hlavový nerv) • dýchací – silně prokrvená, pokrytá řasinkovým epitelem, který slouží k transportu hlenu na sliznici Sliznice je neustále zvlhčována hlenem produkovaným buňkami sliznice.
3
Nos a dutina nosní
Výběžek horní čelisti Kost nosní Chrupavka hřbetu nosu Chrupavka „hrotu“ nosu
Nosní dírka
Chrupavka nosních „křídel“
Chrupavčitá část nosní přepážky
4
Nos a dutina nosní Čichová sliznice
Dutina lební
Nosní skořepy/konchy Nosní dutina
Ústí Eustachovy trubice
Tvrdé patro Měkké patro
Čípek/uvula
Čelní pohled na nosní dutinu a 3 nosní průchody
5
Vedlejší nosní dutiny Čelní/frontální dutiny Ethmoidální dutiny Sphenoidální dutiny Čelistní/maxilární dutiny
Vyústění dutin do dutiny nosní: 1 - spenoidální 2 – čelní 3/4 - ethmoidální 6 – čelistní/maxilární
6
Nos a dutina nosní Funkce: • čistí, zvlhčuje a ohřívá/ochlazuje vdechovaný vzduch – to se děje prostřednictvím sliznice • rezonanční prostor pro hlas – vliv je dobře patrný při rýmě • spojuje dýchací systém s centrálním nervových systémem (CNS) prostřednitvím čichové sliznice, řada látek je proto podávána nosem • ...a spojuje dýchací systém se systémem nádí – s energetickými kanály těla, kterými proudí prána: levá nosní dírka – ida (chandra nádí) – ochlazující účinek pravá nosní dírka – pingala (surya nádí) – oteplující účinek Efekt dechu na proudění v těchto nádí se promítá i do aktivity mozku! ida – pravá mozková hemisféra – emoce, umělecké cítění atd. pingala – levá mozková hemisféra – logika, matematické myšlení Za normálních okolností dýcháme v cyklech střídavě jednou a druhou nosní dírkou a toto se během dne pravidelně opakuje. Narušení tohoto cyklu, např. díky křivé nosní přepážce může vést k celé řadě obtíží - slzení očí, bolesti hlavy, migrény, zimomřivost, chronická rýma atd.
7
Nosohltan a hltan Nosohltan/nasopharynx: Představuje spojení mezi nosní dutinou a hltanem. V jeho stropu umístěna tzv. nosní mandle (tonsilla pharyngea) a v oblasti nosohltanu ústí i tzv. Eustachova trubice, která spojuje nosohltan se středoušní dutinou. Nosohltan pokračuje hltanem kde se spojují dýchací a trávicí trakt, do té doby než se opět trvale rozdělí. Při neprůchodnosti Eustachovy trubice, např. při rýmě, nám může snadno při změně okolního tlaku vzduchu „zalehnout“ v uchu. Další částech hltanu, ústní/oropharynx a hrtanové/laryngopharynx, pokračují dýchací cesty a trávicí trubice společně. Nosní dutina Nasopharynx Oropharynx Laryngopharynx
8
Hltan - pharynx ... a při pohledu ze zadní strany Nosní přepážka a vstup do nosní dutiny Ústí Eustachovy trubice Měkké patro Čípek/uvula Patrová mandle/tonsilla
Kořen jazyka Hrtanová záklopka s vstup do hrtanu
9
Hrtan/larynx Hrtan spojuje hltan a průdušnici a dochází zde k finálnímu oddělení dýchací a trávicí trubice. Jeho celkový tvar připomíná přesýpací hodiny. Začíná širokým vchodem, zpředu ohaničeným hrtanovou příklopkou (epiglotis) a směrem dolů se kónicky zúžuje. V místě zúžení jsou potom rozepjaty hlasové vazy/hlasivky, mezi kterými zůstává tzv. hlasová štěrbina (glotis). Ve své dolní části pod hlasivkami se pak hrtan opět rozšiřuje a plynule přechází do průdušnice. Stavba: Kostra hrtanu chrupavčitá a je díky tomu pevná a pružná. Jednotlivé chrupavky jsou spojeny kloubně a mezery mezi nim uzavírají vazivové blány a vazy. Kromě chrupavek tu nacházíme drobné svaly, které chrupavkami pohybují. Jak chupavky, tak i svaly jsou uloženy ve vazivu, které je na vnitřní ploše dutiny hrtanu kryto sliznicí. *Snadno hmatná je velká „štítná“ chrupavka hrtanu, vyvtvářející na přední straně krku, zejména u mužů, typický „ohryzek“.
10
Hrtan/larynx Poloha: Hrtan leží v úrovni krčních obratlů C5-C6 a je zavěšen na jazylce. Protože ale jazylka je sama zavěšena na lebce je hrtan spolu s ní pohyblivou strukturou, která se pohybuje při polknutí, mluvení, zpěvu atd. Stejně jako jeho poloha, je měnlivá i jeho vnitřní šířka a tím průchodnost pro vzduch. Ta je kontrolována svaly hrtanu, které pohybují chrupavkami hrtanu, včetně hrtanové příklopky (epiglotis), a které ovládají i hlasivky a nastavují tak šířku hlasové štěrbiny. •V oblasti hlasivek může dojít při podráždění (mechanickém, infekčním, alergickém atd.) ke křeči hlasivek a výsledkem toho je potom prakticky uzavření průchodnosti hrtanu a udušení. ** Tzv. mutace a s ní spojená změna hlasu v pubertě u chlapců je dána prudkým růstem hrtanu a dále působením testosteronu a následným prodloužením hlasivek. Stav tridóša se odráží velmi dobře na našem hlase a mluvě. Např. tichý, chraplavý, jakoby zastřený hlas může upozorňovat na zvýšení VÁTa.
11
Hrtan/larynx Vazivová membrána
Jazylka Hrtanová příklopka (epiglotis) Jazylka
Štítná chrupavka
Štítná chrupavka
Prstencová chrupavka
Průdušnice (trachea)
Hlasivkové vazy Průdušnice (trachea)
Hlasivková chrupavka
Prstencová chrupavka
12
Hrtan/larynx
Jazylka
Hrtanová příklopka (epiglotis)
Slizniční řasy Hlasivky
Průdušnice (trachea)
Jazyk Hrtanová příklopka (epiglotis) Hlasivky Průdušnice (trachea) Jícen
13
Průdušnice/trachea Začíná jako pokračování hrtanu a končí v místě kde se průdušnice rozděluje na průdušky (bronchy). Svým průběhem se nachází jak v krku, tak částečně i v hrudníku. Stavba: Jde o cca 12cm dlouhou trubici s vyztuženou stěnou pomocí chrupavek. Chrupavky jsou podkovovitého tvaru a jsou otevřeny směrem dozadu. Navzájem jsou chupavky spojeny vazy. Kromě chrupavek, je stěna tvořena sliznicí na vnitřním povrchu a dále mělkkým podslizničním vazivem. • Chrupavky v průdušnici jí dávají pevnost i pružnost a brání, aby během nádechu podtlakem nekolabovala a neuzavřela se. Za průdušnicí probíhá jícen, tyto dvě anatomické struktury jsou uloženy blízko sebe a vzájemně se ovlivňují. •
Toho se v áyurvédě využívá – některé léky k ovlivnění dýchacích cest se podávají ústy a v takové podobě, aby se průchod jícnem zpomalil a mohlo dojít k přenesenému účinku na dýchací cesty.
14
Průdušky/bronchy Vznikají rozdělením průdušnice na 2 větve, pravou a levou průdušku (bronchus), které směřují k pravé a levé plíci. Tyto průdušky se před vstupem do plic a pak i v plicích postupně dále dělí na lalokové průdušky (lobární bronchy), dále na segmenální průdušky atd. Celé větvení průdušek připomíná větvení stromu. Stavba: Je obdobná jako u průdušnice a tvoří je chrupavčité prstence spojené navzájem vazivem, podslizniční vazivo a vlastní sliznice. Sliznice celého dýchacího traktu je specificky uspůsobena své funkci. Jednak obsahuje velké množství buněk produkujích hlen (avalambaka KAFa) a dále je na svém povrchu kryta tzv. „řasinkovým epitelem“, který vytvořený hlen posunuje směrem k ústní dutině. Průdušky dále mají, ve srovnáním s jinými částmi dýchací trubice, velmi měnlivý průsvit. Ten se mění díky působením nervových vláken sympatiku a parasympatiku na hladkou svalovinu ve stěně průdušek, ale i působením chladného/teplého vzduchu. *Hlen produkovaný sliznicí má čistící funkci. Prachové částečky, které se na něj nalepí jsou potom spolu s hlenem transportovány směrěm vzhůru a buď vykašlány nebo vyplivnuty.
15
Průdušnice a průdušky
Hrtan (larynx)
Štítná chrupavka
Chrupavky průdušnice Průdušnice (trachea)
Průřez stěnou trachey
Pravý a levý brochus
16
Plíce/pulmo Jde o měkký, párový orgán uložený v hrudní dutině, ve kterém se odehrává vlastní výměna plynů mezi krví a zevním prostředím. Tkáň plic je houbovitá a naplněná vzduchem. Na plíci rozeznáváme tzv. plicní hilus, místo kde do plic vstupují bronchy a cévy, plicní hrot, horní část plíce v podklíčkové oblasti hrudní dutiny a konečně plicní bazi, uloženou dole při bránici. Každá plíce se dále skládá laloků – na levé plíci jsou 2 laloky, na pravé 3. •Na levé straně je o jeden lalok méně, protože je zde uloženo ještě srdce. Plíce jsou na povrchu pokryty tenkou vazivovou blánou, které říkáme poplicnice, a která sice obaluje plíce, ale zároveň v místě plicního hilu přechází na stěny hrudníku, kde ji pak nazýváme pohrudnice. Tyto obě dohromady nazýváme souhrnně pleura a tenká, plášťovitá dutina mezi nimi je vyplněná filmem tekutiny podobně jako v osrdečníku. Funkcí pleury je fixovat plíce k hrudní stěně a nedovolit, aby plíce při nádechu kolabovala, ale naopak aby se roztahovala spolu s hrudníkem a vzniklým podtlakem do sebe nasávala vzduch. * Pokud se do pleurální dutiny dostane vzduch, plíce částečně nebo úplně kolabuje a mluvíme o pneumothroaxu. Podobný efekt může mít hromadění tekutiny v této dutině.
17
Plíce/pulmo Stavba: Plíce jsou tvořeny dalším větvením průdušek na drobnější a drobnější průdušinky (bronchioly) až nakonec je větvení ukončeno tzv. plicními sklípky (alveoly). Sklípky jsou mnohočetné dutinky naplněné vzduchem a navzájem oddělené pouze tenkými přepážkami, ve kterých probíhají cévy. V průdušinkách pokračuje transport vdechnutého vzduchu, ale na úrovni plicních sklípků probíhá vlastní výměna plynů. • Plicní sklípky jsou uvnitř pokryty tenkým filmem tzv. surfaktantu, který snižuje jejich povrchové napětí, činí tím plíce snáz roztažnější a výrazně snižuje svalovou práci při dýchání. • Snadná výměna plynů ve plicních sklípcích je umožněna jednak extrémně tenkou stěnou sklípku, takže vzduch a krev jsou ve velmi těsném kontaktu, a dále i velkou styčnou plochou. Sklípky totiž významně zvětšují plochu, kterou je krev v kontaktu se vzduchem. Pro funkci plic je důležité jejich krevní zásobení, které je zde dvojí. První je tzv. funkční a v rámci malého plicního oběhu zajišťuje přívod krve ke sklípkům tak, aby došlo k jejímu okysličení. Druhé zásobení je potom tzv. nutriční, je součástí velkého oběhu a okysličenou krví a vyživuje samotnou plicní tkáň.
18
Plíce/pulmo
19
Dýchání/švása Dýchání neboli respirace je proces výměny plynů mezi naším tělem a okolím a využití plynů v našich buňkách. Tento proces je klíčový v udržení života. Důvodem je skutečnost, že většina energie produkované buňkami našeho těla vzniká v chemických reakcích, při kterých jsou živiny „spalovány“ za spotřeby kyslíku O2 a produkci oxidu uhličitého CO2. Jak nedostatek kyslíku, tak i hromadění oxidu uhličitého představuje pro naše tělo závažný problém. Vlastní dýchání neprobíhá tedy pouze na úrovni dýchacího systému, ale naopak i naúrovni všech buněk. Mluvíme proto o 2 typech dýchání: • Vnější dýchání/ventilace – výměna plynů mezi vdechnutým vzduchem a krví v plicních sklípcích •Vnitřní dýchání – výměna plynů mezi krví a periferními tkáněni našeho těla a jednotlivými buňkami a využití dodaného kyslíku v metabolických pochodech v mitochondriích.
20
Dýchání/švása Dýchání je cyklický proces, který bychom mohli popsat asi takto: •dechové centrum v našem mozku dá pokyn ke kontrakci vdechových/inspiračních svalů (hlavně bránice, zevní mezižeberní svaly a skaleny) •svaly následně jednak zvednou žebra vzhůru a jednak poklesne bránice, tím se zvětší objem hrudníku a klesne v něm tlak – resp. vznikne zde podtlak vůči okolí. •plíce pasivně následují pohyb hrudní stěny a tím vzniká podtlak i uvnitř plic a dojde k nasávání vzduchu. •vzduch nasátý do plic se dostane do sklípků a zcela pasivně proběhne výměna plynů. •uvolnění svalů vede k poklesu žeber, vzestupu bránice a tím i opětovnému zmenšení hrudní dutiny a obrácení tlaku. •Vzduch je nyní vypuzován ven z plic a tomu ještě napomáhají výdechové svaly (zejm. vnitřní mezižeberní svaly). Celý tento cyklus se neustále opakuje s četností, kterou udává tzv. dechová frekvence. Ta je u dospělého cca 16 dechů/ min. a s každým vdechem se mezi plícemi a okolím vymění cca 0,5 litru vzduchu. Tento objem označujeme tzv. dechový objem.
21
Dýchání/švása Při výdechu se z plic nedostane všechen vzduch a ten co zůstává představuje tzv. mrtvý prostor plic. Je zřejmé, že míru ventilace můžeme ovlivnit a to jak prostřednitvím dechové frekvence, tak i dechového objemu (hloubky dechu). Během zátěže k takovému ovlivnění běžně dochází. Nejenže se zrychlí náš dech, ale stejně tak se dech prohlubuje. Výměna plynů v plicích probíhá prostou difuzí mezi vzduchem v plicních sklípcích a krví. Oxid uhličitý je zde uvolňován z krve do vzduchu plic a kyslík naopak přechází do krve. Následný transport kyslíku k cílovým tkáním potom zajišťuje krev, resp. červené krvinky a jejich krevní barvivo/hemoglobin. To v tkáních směňuje kyslík za oxid uhličitý, zajišťuje tak přísun kyslíku k buňkám a naopak odvod oxidu uhličitého z tkání. Oxid uhličitý je potom s krví transportován do plic kde může být vydýchán a tak vyloučen z těla. Některé plyny, např. oxid uhelnatý, mohou hemoglobin „zablokovat“ pro přenos kyslíku a vyvolat tak dušení až smrt.
22
Dýchání/švása Nádech
Objem hrudi se zvětšuje Zvedají se žebra
Výdech
Objem hrudi se zmenšuje Žebra klesají
Bránice klesá
Bránice se vyklenuje vzhůru
Nádech je aktivní dej, zatímco výdech probíhá pasivně!
23
Dýchání/švása Typy dýchání: Na dýchání se může podílet celá řada svalů tak jak již bylo popsáno. Jde o svaly jejichž činnost se odráží na pohybech 2 základních částech našeho trupu, a sice břicha a hrudníku. I když by se dalo očekávat, že všichni lidé budou tyto svaly využívat přibližně stejně a pohyby hrudi a břicha budou u všech obdobné, není tomu tak. Podle části těla, na které se dech odráží nejvíce, a která se při dechu nejvíce pohybuje potom dělíme dýchání na několik typů: •hrudní dýchání – při nádechu se výrazně zvedá hrudník zatímco břicho se zapojuje jen minimálně, častěji takto dýchají ženy, dech bývá mělčí a rychlejší, dlouhodobé hrudní dýchání obvykle vede časem ke zvýšené stimulaci sympatiku se všemi negativními důsledky *Vědomé dýchání do hrudi v józe tento negativní efekt nemá. •paradoxní dýchání – dominuje pohyb břicha, ale to se při nádechu paradoxně nevyklenuje, ale naopak zatahuje dovnitř, tento typ dýchání vede k ještě výraznější stimulaci sympatiku než dýchání hrudní •břišní dýchání – častější u mužů, při nádechu se vyklenuje břicho zatímco hruď se příliš nepohybuje, tento typ dýchání je obecně prospěšný a eliminuje negativní účinky předchozích 2 typů.
24
Dýchání/švása Řízení dechu: Dýchání je pečlivě regulovaným procesem a cílem této regulace je sladit transport plynů do tkání a z nich zpět s potřebami našeho organismu. Základní řízení dechu zajišťuje zcela automaticky náš mozek, resp. dechová centra v mozkovém kmeni, která bez našeho vědomí generují rytmické povely pro dýchací svaly. Jejich spontální aktivita je ovlivňována jak mechanicky (informace o roztažení/napnutí plíce při nádechu), tak i chemicky (informace o množství kyslíku/oxidu uhličitého v krvi atd.). Paradoxně, naše tělo reaguje citlivěji na nárůst množství oxidu uhličitého v krvi než na pokles kyslíku. Nárůst oxidu uhličitého je provázen nejen pocitem nedostatku vzduchu, ale současně i prohloubením dechu a zvýšením dechové frekvence. Pokud ale nedojde tímto intenzivnějším dýcháním k poklesu oxidu uhličitého a naopak jeho dalšímu vzestupu nad určitou hodnotu, dechová centra jsou utlumena a dojde k dechové zástavě. Na pokles kyslíku naše tělo reaguje také zvýšenou ventilací, ale ne tak silně jako u oxidu uhličitého. *Při zvýšené poptávce po kyslíku v našich tkáních (např. při fyzické aktivitě) se první prohlubuje dech, a teprve poté stoupá dechová frekvence. **Poškození dechových center mozku není slučitelné se životem.
25
Dýchání/švása Kromě zmíněné mechanické a chemické regulace, působí na naše dechová centra i celá řada dalších faktorů: • aktuální psychický stav Emoce jako strach, hněv a pod. dokáží snadno dýchání zrychlit a znepravidelnit, zatímco uklidnění naší mysli a celkové uvolnění působí zcela opačně. Kromě všech těcho automatických regulací máme ale i možnost do dýchání zasahovat zcela vědomým způsobem a to především ovlivňováním našich dýchacích svalů. To nám dovoluje mít nad naším dechem značnou kontrolu. Ta je velmi důležitá, protože tak jak je dech ovlivňován naším tělem, tak i dech sám významně naše tělo ovlivňuje. Nesprávné dýchání může napomáhat stavům úzkosti až paniky a může vést k chronické stimulaci sympatiku se všemi jejími důsledky. Naopak klidné, hluboké dýchání má pozitivní vliv na řadu funkcí našeho organismu.
26
Dech vs prána Prána je energií, díky které žjeme. Z pohledu tridóša je prána prvním a základnímm typem VÁTa a je tedy složena z nejsubtilnějších z elementů prostoru (ákáša) a vzduch (váyu). Tak jako i všude jinde jemnější ovládá hrubé, tak i v našem těle má prána/VÁTa kontrolu nad oběma hrubějšími dóšami – PITTa a KAFa. Sídlo prána: Hlavním sídlem (tzv. ášraya-sthána) je hlava, vedlejšími pak hrdlo, hruď, ústa, jazyk a nos. Funkce prána: Obecnou funkcí je tzv. déha-dharana neboli udržování těla při životě. Z konkrétních pochodů je to potom dýchání, kašlání, kýchání a řada funkcí mimo dýchací systém jako polykání, smyslové funkce, mysl, intelekt atd. Prána a její ovlivnění pomocí dechu představuje mocný nástroj pro práci s vlastním tělem a myslí. Dech je tak pro nás možností jak vědomě zasahovat do jinak autonomních funkcí našeho organismu. Toho využívá yóga při pránáyáma (prána + ayáma/kontrola)
27
