Dublin Core - metadata pro popis elektronických dokumentů Petr ŽABIČKA Moravská zemská knihovna, Kounicova 1, 601 87 Brno Fakulta informatiky MU, Botanická 68a, 602 00 Brno [email protected] Abstrakt. Dublin Core je relativně mladý metadatový standard pro popis elektronických informačních zdrojů, který se však díky své jednoduchosti a flexibilitě používá i v dalších oblastech. Na celém světě je na něm postaveno mnoho pilotních projektů i praktických aplikací a v současnosti začíná pronikat v pilotních projektech i k nám. V článku jsou popsány jeho základní prvky a jejich význam a nejčastější formy zápisu – ve formátech HTML a XML (RDF). Dále jsou zmíněny některé z významných zahraničních projektů, kde se již Dublin Core rutinně používá, jsou popsány volně dostupné nástroje pro práci s metadaty Dublin Core na Internetu a jsou diskutovány možnosti využití tohoto standardu u nás. Klíčová slova. Dublin Core, prvky Dublin Core, aplikace Dublin Core, RDF, popis elektronických dokumentů.
1 Metadata Ačkoli se pojem metadata používá teprve přibližně 15 let, to co označuje, tedy informace o informacích, můžeme v dějinách lidstva sledovat hluboko do historie, protože například katalogy knihoven nejsou vlastně ničím jiným, než sbírkou metadat. Právě s vývojem pravidel tvorby knihovních katalogů má vývoj moderních metadatových formátů mnoho společného a zdá se, že vědomí si této podobnosti je prospěšné pro obě oblasti. Ve světě knihoven, který může těžit z dlouholeté tradice, docházelo k pokusům o vytvoření standardů již před několika sty lety a první životaschopné standardy ať už sémantické, či syntaktické spatřily světlo světa již před více než sto lety. V době nástupu počítačů nezůstal svět knihoven samozřejmě stranou a tak se již od 60. let pracuje na doplňování těchto pravidel na jedné straně o sémantická pravidla popisu elektronických dokumentů a na straně druhé pak o syntaktická pravidla pro prezentaci a ukládání bibliografických záznamů v digitální podobě. Co však počítače do práce knihovníků vnést ve větší míře nedokázaly, to bylo takové zvýšení produktivity práce, které by předstihlo nárůst počtu nově vydávaných publikací a jiných knihovníky zpracovávaných informačních zdrojů. Dlouho se zdálo, že nasazení nových technologií a postupů práce, včetně kooperativního zpracování informačních zdrojů na národní i mezinárodní úrovni, umožní knihovníkům držet krok s tempem nárůstu vydávání nových publikací, včetně publikací elektronických. Byl to až prudký rozvoj Internetu po roce 1990, stimulovaný masovým rozšířením formátu HTML, který pohřbil veškeré naděje knihovníků, že udrží krok s informační explozí.
Tempo, kterým na Internetu narůstal počet informačních zdrojů bylo značně vyšší než tempo, kterým bylo možné tyto zdroje byť jen registrovat. Kvalita ať už ručně, nebo automaticky vzniklých registrů pak byla samozřejmě neporovnatelně nižší než kvalita katalogů knihoven a nízká úspěšnost při vyhledávání relevantních informací byla vyvážena jen okamžitou dostupností většiny registrovaných dokumentů. Pro zvýšení úspěšnosti vyhledávání bylo proto nutné předat autorům publikovaných informací i zodpovědnost za vytvoření kvalitní náplně registrů jejich děl - tedy metadat. Prvním a nejjednodušším, co bylo možné udělat, bylo přidání značky <META> přímo do formátu HTML. To částečně vyřešilo problém s klasifikací HTML stránek, ale zcela opomíjelo další typy digitálních objektů. Navíc šlo o prvek se zcela volnými pravidly tvorby, což značně omezovalo možnosti jeho využití mimo úzce vymezené komunity uživatelů. Naprostá anarchie v používání tohoto prvku ostře kontrastovala s kvalitou katalogů, budovaných po staletí knihovnami.
2 Vznik Dublin Core V roce 1995 došlo v Dublinu v americkém státě Ohio pod patronací OCLC (Online Computer Library Center - neziskové organizace, nabízející své katalogizační služby knihovnám v USA a 70 dalších zemích světa) k prvnímu setkání odborníků z řad knihovníků, nakladatelů a informatiků. Na tomto semináři byl, jako jeden z pokusů o formální sjednocení metadat, vytvořen základní soubor prvků pro popis elektronických zdrojů. O rok později byly na druhém semináři Dublin Core započaty práce na koncepci architektury metadat, která pak ovlivnila v rámci konsorcia W3C vyvíjenou architekturu Resource Description Framework (RDF), o které se ještě budeme zmiňovat. Přestože byl Dublin Core zpočátku vytvořen s cílem usnadnění vyhledávání elektronických zdrojů a původně měl být používán hlavně autory WWW stránek, brzy se díky různým pilotním projektům prosadil v knihovnách, muzeích a dalších institucích, zabývajících se formálním zpracováním zdrojů. Mezi jeho výhody se řadí: jednoduchost: jednoduchá syntaxe i sémantika jej zpřístupňuje i laikům rozšiřitelnost: každý z 15 prvků Dublin Core má zcela jasnou definici. V případě potřeby lze ale každý prvek modifikovat libovolným kvalifikátorem, zpřesňujícím význam základního elementu, čímž lze základní strukturu snadno zjemnit při zachování kompatibility na nejvyšší úrovni. Pokud tento postup pro konkrétní aplikaci nestačí, je možné dodefinovat si i další prvky – je ale třeba mít na paměti, že tyto prvky nebudou rozeznávány jinými aplikacemi Dublin Core. opakovatelnost: počet opakování kteréhokoli prvku není omezen. volitelnost: žádný z prvků Dublin Core není při popisu objektu povinný. sémantická interoperabilita a rozšiřitelnost: Dublin Core definuje základní množinu deskriptorů, která umožňuje vyhledávání napříč vědními obory. Navíc umožňuje v případě potřeby volit i komplikovanější sémantiku. syntaktická flexibilita: Dublin Core není vázán na jediný značkovací jazyk, jsou mimo jiné vytvořena doporučení jak jej zapisovat přímo do HTML, jak pomocí RDF, nebo přímo v XML.
interdisciplinarita: díky svým vlastnostem je Dublin Core použitelný pro popis různorodých objektů a lze jej při zachování interoperability přizpůsobit potřebám mnoha oborům lidské činnosti. globální využití: Dublin Core je podporován i mimo anglofonní svět, stále se rozšiřuje počet jazyků, do kterých je přeložen a mezi něž se řadí i čeština [3]. Lze jej využít i pro vícejazyčný popis objektů a chystaný registr jazykových mutací Dublin Core by měl zajistit i interoperabilitu jednotlivých jazykových verzí.
3 Prvky Dublin Core Seznam patnácti základních prvků Dublin Core byl ve verzi 1.0 zveřejněn již v roce 1996. V současné době platí verze 1.1 tohoto doporučení [4], která však přináší pouze drobné změny a zpřesnění v definicích některých prvků, názvy prvků zůstávají stabilní. Tato verze v současné době také prochází pod názvem ANSI/NISO Z39.85-200x schvalovacím řízením organizace NISO. Oficiální definice všech prvků je vytvořena podle normy ISO/IEC 11179 pro popis datových údajů. Všechny prvky jsou volitelné, neomezeně opakovatelné a jsou definovány jako textové řetězce: Title (název): jméno, dané zdroji; titul. Creator (tvůrce): osoba, organizace nebo služba primárně zodpovědná za vytvoření obsahu zdroje. Subject (předmět): téma obsahu zdroje, vyjádřené většinou pomocí klíčových slov, frází nebo klasifikačních znaků. Doporučuje se, aby byly jejich hodnoty vybrány z řízeného slovníku nebo z formálního klasifikačního schématu. Description (popis): popis obsahu zdroje. Popis může být, ale není omezen jen na abstrakt, obsah, odkaz na grafickou reprezentaci obsahu nebo volný textový popis obsahu. Publisher (vydavatel): jméno člověka nebo název organizace, služby nebo jiné entity zodpovědné za to, že je zdroj k dispozici. Contributor (přispěvatel): jméno nebo název entity, která přispěla k vytvoření zdroje. Date (datum): datum, spojené s událostí v životním cyklu zdroje. Většinou půjde o datum vzniku nebo vydání zdroje. Doporučuje se používat formátu rrrr-mm-dd podle ISO 8601 [3]. Type (typ): může jít o pojem popisující obecnou kategorii, funkci, žánr nebo úroveň obsahu zdroje. Doporučuje se použít hodnot z nějakého řízeného slovníku, například z pracovního návrhu seznamu typů Dublin Core [7]. Format (formát): popisuje fyzickou nebo digitální povahu zdroje. Spadají sem údaje jako typ média nebo dimenze zdroje. Spadá sem i identifikace softwaru a hardwaru nebo jiného vybavení potřebného k zobrazení nebo použití zdroje. Dimenzemi mohou být například velikost nebo doba trvání zdroje. Opět se doporučuje použít řízených slovníků, například seznamu formátů MIME [8]. Identifier (identifikátor): jednoznačný odkaz na zdroj v daném kontextu. Doporučuje se použít textový řetězec nebo číslo odpovídající některému z formálních identifikačních systémů, například URI - Uniform Resource Identifier Source (pramen): odkaz na pramen, ze kterého zcela nebo zčásti čerpal popisovaný zdroj. Opět by mělo jít o údaj odpovídající některému formálnímu identifikačnímu systému.
Language (jazyk): jazyk intelektuálního obsahu zdroje. Doporučuje se použít struktury jj nebo jj-zz, tedy dvouznakového kódu jazyka podle RFC 1766, následovaného případně ještě dvouznakovým označením země podle ISO 3166. Relation (vztah): odkaz na jiný zdroj, vztahující se k popisovanému zdroji. Opět se doporučuje použít údaj odpovídající některému z formálních identifikačních systémů. Coverage (záběr): rozsah nebo sféra působnosti obsahu zdroje. Může jít o umístění v prostoru (název místa nebo zeměpisné souřadnice), časové období (jeho název, datum nebo interval) nebo jurisdikci (název administrativní jednotky). Je doporučeno používat hodnot z řízeného slovníku (například Thesauru geografických názvů [6]) a upřednostňovat názvy míst a období před numerickými identifikátory tam, kde je to možné. Rights (práva): Informace o právech, vztahujících se k popisovanému zdroji. Většinou bude tento prvek obsahovat oznámení o právním stavu zdroje, nebo bude odkazovat na službu, která tuto informaci poskytne. Může typicky jít o právo autorské, copyright, nebo jiná vlastnická práva. Pokud tento element není v popisu zdroje uveden, nelze dělat jakékoli závěry o právním stavu popisovaného zdroje. Těchto patnáct prvků, pokud se používají bez dalších zpřesňujících kvalifikátorů, tvoří takzvaný jednoduchý Dublin Core, v opačném případě mluvíme o kvalifikovaném Dublin Core. Kvalifikátory lze rozdělit do dvou skupin: První z nich zahrnuje ukazatele na schémata, která napomáhají k interpretaci hodnoty prvku. Těmito schématy mohou být různé řízené slovníky a formální notace, například Mezinárodní desetinné třídění nebo formát zápisu data. Druhou skupinu pak tvoří kvalifikátory, které zpřesňují význam jednotlivých prvků, aniž by jej rozšiřovaly. Příkladem takových kvalifikátorů mohou být například kvalifikátory Created (vytvořeno) nebo Modified (změněno) prvku Date. Ačkoli mají tvůrci aplikací naprostou volnost ve vytváření a používaní obou druhů kvalifikátorů, je zapotřebí postupovat při jejich tvorbě uvážlivě, zvlášť, pokud je jedním z cílů použití Dublin Core vzájemná interoperabilita s jinými aplikacemi. Pro tento účel byly v dubnu 2000 schváleny první kvalifikátory Dublin Core [2]. Návrháři by je měli využívat do té míry, do které tyto kvalifikátory splňují funkční požadavky dané aplikace. Nepředpokládá se, že by byl seznam těchto kvalifikátorů konečný a že by zahrnoval veškeré aplikace Dublin Core. Pokud se autoři aplikací rozhodnou pro tvorbu vlastních kvalifikátorů, měli by o tom informovat vedení iniciativy Dublin Core, které může napomoci jejich většímu rozšíření.
4 Uložení a zápis Dublin Core Žádný způsob zápisu údajů Dublin Core není a nikdy nebyl sám o sobě cílem celého projektu, tím je především sémantická definice popisu informačního zdroje. Přesto existuje několik obvyklých způsobů zápisu těchto metadat. Jedná se především o formáty HTML, XML, RDF a uložení do relačních databází. Přestože využitím poslední varianty lze dosáhnout nejvyššího výkonu aplikace, jeho nepříjemným vedlejším efektem je odtržení metadat od popisovaného zdroje. To může být zdrojem potíží například při popisu webových stránek nebo jiných objektů v dynamických systémech, u kterých není zaručena jednoznačná identifikace objektů. Naopak ideální je toto řešení pro případy, kdy sám popisovaný objekt může být součástí databáze, nebo jej lze jinak jednoznačně svázat s metadaty v databázi o něm uloženými.
4.1 HTML Problematikou uložení Dublin Core v HTML 4.0 se podrobně zabývá RFC 2731 z prosince 1999 [9], jehož součástí jsou i jednoduché skripty pro manipulaci s takto uloženými metadaty. Ta mohou být v HTML uložena v záhlaví dokumentu pomocí tagů a <meta>. Přitom je možné ukládat jednotlivé prvky Dublin Core v libovolném pořadí a libovolně je míchat s jinými prvky, než Dublin Core. Aby se daly prvky Dublin Core odlišit od ostatních metadat definovaných pomocí tagu <meta>, je nutné dodržet konvenci, která žádá uvádět před každým názvem prvku Dublin Core prefix DC. Struktura <meta> tagu je pak následující: <meta name="DC.jméno_prvku" content="hodnota_prvku"> konkrétně například <meta name="DC.CREATOR" content="Čapek, K."> Pro uložení znaků lze použít všech možností nabízených HTML, konkrétně uvozovky uvnitř textu je vhodné nahradit sekvencí " aby nedošlo k záměně s uvozovkami ohraničujícími hodnotu prvku. Pro usnadnění vytváření aplikací zpracovávajících údaje Dublin Core se také doporučuje nedávat na jeden řádek více než jeden <meta> tag. Element se může využít k propojení předpony názvu prvků (DC) s referenčním dokumentem popisujícím sadu prvků, kterou tato předpona identifikuje: Pro zápis kvalifikovaného Dublin Core jsou k dispozici tři způsoby: <meta name=... lang="jazyk_hodnoty_prvku" content=... > <meta name=... scheme="řízený_slovník_nebo_formát_prvku" content=... > <meta name="DC.název_prvku.název_kvalifikátoru" content=... > Jak je z výše uvedeného popisu vidět, není problém v HTML uložit jak jednoduchý, tak kvalifikovaný Dublin Core. Tato syntaxe je relativně jednoduchá a lze ji snadno použít i bez podpůrného softwaru. Co však tento způsob zápisu neumožňuje, to je zápis jakýchkoli složitějších nelineárních struktur, protože v HTML není žádný prostředek pro vnořování nebo seskupování <meta> tagů. 1.2 RDF Tyto a mnohé další problémy umožňuje řešit až Resource Description Framework (RDF), aplikace jazyka XML. Zatímco Dublin Core sám je především normou sémantickou, RDF mu dodává potřebnou strukturu a vnitřní provázanost a XML pak potřebnou syntaxi (nezapomínejme ale, že XML je jen jednou z možností zápisu RDF). Síla RDF ovšem není jen v tom, že umožňuje zapisovat údaje Dublin Core strukturovaně. RDF vznikl jako obecný nástroj pro strukturovaný zápis metadat a jako takový podporuje i současné využití metadat více standardů. Aby bylo možné určit, ke kterému metadatovému standardu který prvek náleží, byl do RDF z XML převzat nástroj zvaný jmenný prostor XML (XML Namespace) [1]. Jeho princip je podobný jako u elementu LINK v HTML. Každý prvek, který není součástí základního XML musí být uveden prefixem určujícím jeho příslušnost k určitému jmennému prostoru a zároveň musí být vazba mezi tímto prefixem a dokumentem definujícím daný jmenný prostor v daném bloku XML dokumentu explicitně uvedena. Typický zápis Dublin Core pomocí RDF tak bude vyžadovat definování nejméně dvou jmenných prostorů: samotného RDF a základní sady elementů Dublin Core:
Pokud základní Dublin Core nestačí, lze přidat ještě jmenný prostor kvalifikovaného Dublin Core: xmlns:dcq="http://purl.org/dc/qualifiers/1.1/". Posledním jmenným prostorem, který je potřeba zmínit, je RDF Schema: xmlns:rdfs="http://www.w3.org/2000/01/rdfschema#", který je v kontextu tohoto textu zajímavý tím, že je použit pro definici jmenných prostorů dc: a dcq: [11]. Jak by mohla taková definice vypadat v češtině ukazuje výsek zdrojového kódu HTML stránky popisující jmenný prostor Dublin Core [5]: ... <TITLE> Dublin Core - Czech homepage. Návrh české verze DC
Tato ukázka sestává ze tří hlavních bloků: V prvním z nich je vidět standardní způsob zápisu Dublin Core metadat popisujících obsah dokumentu v RDF tak, jak to umožňuje XML. Protože HTML prohlížeče v některých případech nedodržují standardy a zobrazují exponovaný text, (ten, který není součástí RDF tagů), je tato část jen ilustrativní a je celá označena jako poznámka. Za povšimnutí stojí také deklarace xml:lang, která, podobně jako její HTML ekvivalent, určuje jazyk, ve kterém je zapsána hodnota dotyčného prvku.
Druhý blok obsahuje v podstatě tytéž údaje v takzvané zkrácené syntaxi, kdy jsou všechny informace uvedeny jako parametry v rámci jednoho RDF tagu. Zde je nutné upozornit na omezení, které v tomto případě vyplývá z pravidla XML, zakazujícího více výskytů stejného atributu v jenom tagu. Třetí část pak ilustruje použití zkrácené syntaxe RDF pro definici prvních dvou elementů Dublin Core pomocí RDF a RDFS. Největším přínosem RDF je však možnost strukturovaného zápisu elementů Dublin Core. Ten umožňuje vyjádřit hodnotu elementu nejen jako text, ale i jako strukturovaný údaj složený například z metadat z jiného jmenného prostoru, nebo umožňuje stavět složitější struktury z jednotlivých elementů Dublin Core – k tomu slouží tagy jako nesetříděný soubor několika hodnot, <seq> jako seřazená sekvence hodnot a jako seznam alternativních hodnot jednoho elementu. Při vytváření RDF struktur v XML je třeba mít na paměti, že XML rozlišuje mezi malými a velkými písmeny. Proto je nutné dodržovat jednotnou formu zápisu všech názvů, pro Dublin Core konkrétně pak platí doporučení používat jen malá písmena.
5 Aplikace DC u nás i ve světě Dublin Core se za více než pět let své existence stihl uplatnit již v mnoha praktických aplikacích na mnoha místech světa. Z hlediska geografického má nejvýraznější podporu v Austrálii, ve Spojených státech a v západní Evropě, z hlediska oborového je pak Dublin Core často využíván pro popis webových stránek, sbírek digitálních knihoven, muzejních sbírek a v některých zemích je využíván pro popis vládních dokumentů [12]. Z těchto projektů je nejvýznamnější Australian Government Locator Service, metadatový standard, který je od konce roku 1998 používán na všech úrovních australské státní správy. Tento standard obsahuje mimo 15 prvků Dublin Core ještě 4 další prvky pokrývající specifické potřeby australské vlády. Tato země však není jediná – Dublin Core je s úspěchem využíván pro popis dokumentů státní správy i v Dánsku, Finsku a ve Velké Británii a dá se očekávat, že jejich příkladu budou následovat i další země. Přestože každá z těchto zemí aplikuje poněkud odlišný model práce s metadaty, základní principy by se daly snadno uplatnit i v rámci státního informačního systému u nás: autor každého dokumentu by pouze musel podle jednoduchých pravidel vytvořit popisné informace vážící se k tomuto dokumentu a zbytek by již byl záležitostí softwaru: takto publikovaný dokument by za předpokladu kvalitně vytvořených metadat mělo být vždy snadné nalézt. Do budoucna by pak díky použitým standardům mělo být snadné zařadit takto vzniklé databáze i do evropských metadatových struktur. Během pěti let, které uběhly od vzniku Dublin Core, vzniklo již také mnoho nástrojů, které usnadňují tvorbu i manipulaci s metadaty. Produktem mezinárodních projektů Desire a The Nordic Metadata Project, zaměřených mimo jiné na katalogizaci webových stránek je sada volně dostupných nástrojů, které mohou fungovat jak nezávisle, tak i v různém stupni vzájemné integrace. Na pomoc uživatelům vytvářejícím metadata byla zprovozněna webová služba, generující v požadované syntaxi (typicky HTML, XHTML, RDF) jak metadata získaná automatickou analýzou dokumentu, tak i metadata zadaná uživatelem do formuláře. Pro účely jednoznačné identifikace dokumentů funguje služba, která pro zadané URL dokumentu generuje jednoznačný identifikátor (Uniform Resource Name - URN). Pro vytváření předmětově orientovaných informačních portálů typu Yahoo byl vyvinut volně dostupný systém ROADS.
Tento systém, celý vytvořený v jazyce perl, využívá pro ukládání údajů server whois++. V rámci tohoto systému lze použít mnoho druhů šablon pro ukládání metadat, v neposlední řadě i šablony pro Dublin Core. Protože samotný ROADS podporuje jen ruční zadávání metadatových údajů, je možné jej propojit se systémem Harvest, což je klasický robot/prohledávač Internetu, který ale navíc podporuje i získávaní metadat Dublin Core z indexovaných stránek. Funkční spojení těchto dvou nástrojů je pak jedním z hlavních výsledků nedávno ukončeného projektu Desire [14]. Informace o těchto a mnohých dalších nástrojích lze nalézt i na stránkách iniciativy Dublin Core [10]. U nás je použití Dublin Core zatím ve stádiu zkoumání nebo projektů menšího rozsahu, kdy především ve sféře vzdělávacích a informačních institucí vznikají stránky opatřené metadaty podle Dublin Core, ale zatím jde převážně o malá množství ručně vyrobených a staticky vystavených stránek. Světlou výjimkou je například projekt Digitální knihovny vytvořené společností Virtus [13], obsahující plné texty zatím 88 prací, k jejichž popisu je použit Dublin Core. Z připravovaných projektů je možné zmínit projekt Masarykovy univerzity, garanta české verze Dublin Core, na digitalizaci fotografické dokumentace Ústavu archeologie Filozofické fakulty, jehož součástí by měl být popis jednotlivých fotografií podle Dublin Core, nebo připravovaný pilotní projekt Národní knihovny pro katalogizaci českých webových periodik, jehož pokračováním by v budoucnosti mohl být i národní depozitář vybraných českých elektronických informačních zdrojů. Malé rozšíření používání metadat Dublin Core v běžných statických webových stránkách lze přičíst na vrub tomu, že zatím neexistuje žádná podpora Dublin Core ve standardních aplikacích pro jejich tvorbu a také malé povědomí o tomto standardu mezi tvůrci stránek. Ideálním místem pro uplatnění Dublin Core jsou však článkové databáze zpravodajských serverů, kde by implementace alespoň základní sady prvků umožnila podstatným způsobem zkvalitnit nabízené služby. Využití Dublin Core ale nemusí být omezeno jen na aplikace přímo související s Internetem. Dublin Core by bylo možné (třeba i v kombinaci s jiným metadatovým standardem) s výhodou využít pro popis ukládaných dokumentů v oblasti document managementu, nebo obecně pro popis jakýchkoli jiných objektů včetně objektů materiální povahy. Sem je možné zahrnout i různé seznamy zboží či inventární seznamy používané ekonomickými systémy, což v může v budoucnosti přinést nezanedbatelnou výhodu při otevírání těchto systémů otevřeným standardům.
6 Závěr Dublin Core je natolik otevřený a jednoduchý standard, že je velmi snadné jej přizpůsobit pro využití v mnoha oborech a aplikacích. Pokud se splní dosavadní optimistická očekávání a Dublin Core se prosadí takovou měrou, jakou se kdysi prosadilo HTML, můžeme očekávat vznik kvalitativně nového informačního prostředí. Aplikace, které budou schopny prohledávat Internet s výrazně vyšší úspěšností ušetří práci jak těm, kteří informace hledají, ale i těm, kteří informace publikují. Sémantická i syntaktická kompatibilita přinese možnost využití softwarových agentů pro výměnu a vyhledávání informací a usnadní propojení informačních databází různých oborů. Nezanedbatelnou výhodu přinese také možnost uložení informací ve více jazycích současně. Významnou úlohu by mohl Dublin Core nebo od něj odvozený standard teoreticky sehrát i v rámci českého státního informačního systému. Hovoří pro něj nejen dobré zkušenosti z nasazení v zahraničí, ale i podpora různých forem zápisu, včetně perspektivního XML,
otevřenost, existence mnoha nezřídka zdarma dostupných nástrojů a v neposlední řadě i snadnost zaškolení uživatelů – tvůrců metadat i občanů jako příjemců informací. Dublin Core je nyní již různými zájmovými komunitami rozpracován dostatečně na to, aby mohl být považován za jeden z nejperspektivnějších standardů ve své kategorii. To, že může být použit i pro popis jiných než digitálních informačních zdrojů a objektů je samo o sobě doporučením pro jeho převzetí jak dalšími zájmovými skupinami, tak i vývojáři programů.
7 Reference [1] Bray T., Hollander D., Layman A.: Namespaces in XML. W3C, 1999. [2] Cox S., Miller E., Powell A.: Dublin Core Qualifiers. DCMI 2000. [3] Wolf M., Wicksteed C.: Date and Time Formats. Reuters Limited, 1997. [4] DCMI: Dublin Core Element Set Version 1.1: Reference Description. DCMI, 1999. [5] DCMI: Soubor metadatových prvků Dublin Core, verze 1.1: referenční popis. ÚVT MU, Brno, 2000. [6] Getty Thesaurus of Geographic Names. The J. Paul Getty Trust, 2000. [7] Guenther R.: List of Resource Types. DCMI, 1999. [8] Internet Media Types. IANA, 2000. [9] Kunze J.: Encoding Dublin Core Metadata in HTML. DCMI, 1999. [10] Metadata Related Tools. DCMI, 1998. [11] Miller E., Miller P., Brickley D.: Guidance on expressing the Dublin Core within the Resource Description Framework (RDF). Dublin Core Metadata Initiative, 1999. [12] Projects Using Dublin Core Metadata Organized by Sector. DCMI, 1998. [13] Research Support Scheme E-Library. Virtus, 2000. [14] The Desire Software Toolkit. Desire Project Consortium, 1999. Annotation: Dublin Core – metadata for description of electronic documents. The number of documents available on the Internet grew so rapidly in the last decade that it became impossible to catalogue them centrally. Dublin Core is a standard, which lets authors or publishers to add qualified description to the documents they produce. Although being recognized and used worldwide, the use of this standard is not common in the Czech Republic. This article describes this standard, its use and its advantages.
