DĚTSTVÍ JAKO NÁMĚT V UMĚNÍ

OBSAH ÚVOD

3

1 KÝČ A UMĚNÍ 1.1 CO JE KÝČ A PROMĚNA CHÁPÁNÍ KÝČE 1.2 KÝČ JAKO UMĚLECKÁ STRATEGIE 1.3 DĚTI A KÝČ 2 DĚTSTVÍ JAKO NÁMĚT V UMĚNÍ 2.1 PŘÍSTUP K TÉMATU DĚTSTVÍ V SOUČASNÉM UMĚNÍ 2.2 AUTOŘI 2.2.1 Věra Stuchlová 2.2.2 Věra Boudníková-Špánová 2.2.3 Ivana Lomová 2.2.4 Yoshitomo Nara 2.2.5 Mike Kelley 2.2.6 Eva Koťátková 3 VÝŠIVKA V UMĚNÍ 3.1 AUTOŘI 3.1.1 Tilleke Schwarz 3.1.2 Gordana Olujic Dosic 3.1.3 Britta Marakatt-Labba 3.1.4 Ghada Amer 4 PRAKTICKÁ ČÁST 4.1 REALIZACE 4.2 KONKRÉTNĚ K PRACÍM

4 4 6 11 13 15 15 15 16 17 18 19 20 21 21 21 22 23 24 26 27 28

ZÁVĚR

30

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

31

SEZNAM PŘÍLOH

34

ÚVOD

Bakalářská diplomová práce mě zavedla zpátky do doby mého dětství. Stala jsem se zase na chvilku zpátky dítětem, které si chce zase hrát. Takové hraní ideálně vyhovuje také určité etapě života dětí, spoutané nudnými příkazy dospělých. Ve hře a pohádce přebírá moc dítě. Je hrdinou ve svých fantaziích. Hry nejmenších jsou podle mě velice blízké pohádkám. Hranice mezi skutečností a pohádkou pro ně ještě není přesně vymezená. Do určité doby nám děti přinášejí zprávy z jejich podivuhodného světa, kam jsem se na okamžik vrátila. Tento svět pohádek nemá žádná omezení. Je to bezbřehá, oslnivá říše naprosté volnosti, kde vládnou zákony, které si sami děti určují a nemají tak žádná pravidla. Můj impulz k oživení vzpomínek se vynořil ze zaprášené bedny, kterou jsem vysvobodila z útrob našeho sklepa. Jako poklad na mě v ní čekaly hmatatelné kusy dávných vzpomínek, moje staré dětské oblečení. Moje dojmy v tom okamžiku by se daly srovnat s prohlížením starých fotografií v albu, jen s tím rozdílem, že tyhle „vzpomínky“ pořád zvláštně voněly a daly se osahat. Jako výtvarnou výrazovou techniku při tvorbě jsem si zvolila výšivku, kdy důležitým momentem jsou samotné látky, na které vyšívám, a jejich vzory. Mé práce jsou pak spojeny s fenomény dětství a kýče. V teoretické části se dotýkám problematiky kýče jako umělecké strategie ve světě vysokého umění a obecně proměnlivostí této kategorie v čase. Nechybí ani poznámka o tom, že kýč dětskému světu vyhovuje a je s ním do určité míry neoddělitelně spojený, ovšem to otevírá prostor možnému zneužití ze stran komerčního světa. Dále mě zajímal fenomén dětství jako téma ve tvorbě umělců obecně a má práce z hlediska materiálové podobnosti se současnými autory. Kapitoly jsou doplněny výběrem umělců, kteří jsou svou tvorbou blízcí jak zmíněné problematice, tak mě osobně.

3

1

1.1

KÝČ A UMĚNÍ

CO JE KÝČ A PROMĚNA CHÁPÁNÍ KÝČE

Kýč obecně je podle definice označení pro odvozený, podbízivý výtvarný projev bez pravých uměleckých hodnot.1 Je to něco, co vyvolává okamžité negativní hodnocení a v oblasti umění nemá, co pohledávat. Pohled na tuto kategorii je pak často velice individuální. To co jedni nazývají kýčem, může pro jiné být umění a naopak. Rozdíly v chápání, co to kýč je, se dají najít nejen mezi jednotlivci, ale také mezi generacemi. Stejně tak, jak se proměňují v umění estetické normy a vkus obecně, dokáže se měnit i pojetí kýče. Nevadí, že se jedná o fenomén, který se považuje za umělecky defektní. Platí pro něj stejná pravidla, která se vztahují na vysoké umění. Kýč je navíc zcela jistě věcí našeho vkusu, nebo lépe řečeno nevkusu. Vkus a estetické normy se mění s proměnami společnosti, s historickým obdobím, ale i mezi společenskými vrstvami. Vkus již od nedávna určovala elita. I dnes si právo na určování vkusu přisvojuje společenská elita, vzdělaní lidé, případně galerie nebo jiné instituce, které je zastupují. Když vezmeme v úvahu historické hledisko, můžeme bezesporu tvrdit, že v různých obdobných jsou věci oceňovány různě. Studie o kýči se na kýč můžou dívat jako na kategorii sociální, historickou či antropologickou. Tomáš Kulka v knize Umění a kýč tvrdí, že „…kýč nelze definovat pomocí žádných imanentních vlastností, lze jej definovat pouze jeho společensko-historickým kontextem.“2 Dále v této souvislosti zmiňuje fenomén, který se nazývá sociologický relativismus. „Výhodou této koncepce je, že kýč je pojmem zcela otevřeným. Zítřejší kýč může být jiný než dnešní, a dnešní se nemusí podobat včerejšímu.“3 Posun ve vnímání estetických norem a vkusu je jasně vidět na zemích, které zažily totalitní režim. To, co nyní klasifikujeme jako kýč, bylo za socialismu považováno za legitimní vysoké umění. Kýč je tak dnes spojován se socialistickým 1

Blažíček, Oldřich, Kropáček, Jiří, Slovník pojmů z dějin umění. Praha: Odeon, 1991, s. 116.

2

Kulka, Tomáš, Umění a kýč. Praha : Torst, 2000 (2., upravené vydání), s. 13.

3

Tamtéž, s. 19.

4

realismem. Za totality byl davový vkus v podstatě závazná norma. Samotná povaha kýče však zůstává stejná. U kýče, který je součástí politické propagandy, se Kulka dále zamýšlí, zda je jako takový představuje zlo a je morálně špatný. Kýč produkovali nejen komunisté, ale také další diktatury jako nacistické Německo. „Kýč lze využít i k propagaci věcí bohulibých. Kýč není (morálně) ani špatný, ani dobrý, je pouze efektivní.“4 Dnes toto tvrzení může platit zrovna tak. Kýč zaplavil oblast levné komerční zábavy. Je to produkt zcela odlišné „politiky“ a to politiky kapitalistického způsobu výroby. Kulka toto výstižně shrnuje, když říká, že: „Kýč je jediným přijatelným manipulačním prostředkem vhodným pro „vyspělou západní společnost“ – neporušuje lidská práva. Je zcela „liberální“ – není třeba jej vnucovat: vnutí se sám.“5 Měnící se nazírání na kýč lze demonstrovat na jeho typickém představiteli, zahradním trpaslíkovi. Trpaslíci jsou bezesporu prototypem kýče. I tzv. kýčař, tj. člověk, který si v kýči libuje, aniž by jej viděl jako umělecky defektní nebo nevkusný, použije již dnes ve vztahu k těmto sádrovým vládcům zahrádek termínu kýč. Tento kýč určitě už nikoho „neobtěžuje“. Nejedná se o útok do řad vysokého umění. Je to spíš nostalgicky úsměvná nevinná záležitost. Stejně tak by se dalo mluvit o plyšových zvířátcích, troubícím jelenovi na pasece nebo opičkách na gumičce a mnohých dalších. Definice kýče podle Milana Knížáka toto trefně vystihuje. „Definovat kýč jako něco, co je jasné a neměnné, není možné. Atributy kýče získává to, co se rychle stává veřejným majetkem, co se příliš oslavuje, medializuje, profanuje. Zahradní trpaslík dávno není kýčem, ale jen legračním (až milým) symbolem kýčovitosti.“6 Jistě se každý (i ten nejzarytější „antikýčař“) přistihne při přihlouplém úsměvu, kdy je vlastně kýči vyloženě nakloněn a je jím příjemně obměkčen. Nabízí se zajímavá otázka, jestli díla, která bychom dnes nazvali kýčem, byla považována za kýč již ve své době (i když se tohoto termínu ještě neužívalo). Už v dobách Římského impéria byla popisována díla, která byla v té době velmi populární a také nevkusná a umělecky bezcenná.7 Podle Broche například je „matkou 4


5

Tamtéž, s. 230.

6

Dvořák Joachim, Rozhovor o kýči s Milanem Knížákem. Labyrint revue, 2000, č. 7-8, s. 29.

7


5

kýče“ až romanticismus.8 Autoři se ovšem shodují, že termínu „kýč“ nebylo použito dříve než před druhou polovinou devatenáctého století. Spousta teoretiků umění kýč chápe jako produkt průmyslové revoluce. Společenské prostředí se v té době výrazně mění. Lidé mají najednou dvě věci: volný čas a peníze. Kýč se rozšiřuje právě proto, že existuje dostatečné množství lidí, kteří mají peníze na to, aby si jej koupili. Vkus lidových mas, který se řídí průměrností, se tak stává nepřítelem vysokého umění. Další autoři, i Kulka, tvrdí, že špatný vkus začíná až modernismem a je již neoddělitelnou součástí moderní kultury. „Kýč se stal všeobecným a rozšířeným jevem se silným dopadem na masovou kulturu a jeho vliv od té doby neustále stoupá.“9 Kýč se dnes díky davovému vkusu těší velké oblibě. Hermann Broch říká, že „…umění je vždy obrazem člověka své doby, a jestliže je kýč lží - jak je často a právem označován-, pak platí tato výtka člověku, který takové lživé a zkrášlující zrcadlo potřebuje, aby se v něm poznal…a k jeho lžím přihlásil.“

10

Kýč by nemohl

existovat, kdyby se nenašel člověk, který si v něm libuje a je ochoten jej kupovat. Což platí pro dnešní dobu myslím dvojnásob.

1.2

KÝČ JAKO UMĚLECKÁ STRATEGIE

Občas se v dnešním postmoderním chaosu divíme, kam až umění může zajít. Otevřeně šokuje, pohoršuje, zesměšňuje (a to i samo sebe), kopíruje, reprodukuje, recykluje, chce být záměrně ošklivé spíš než krásné. Často se vysmívá modernímu člověku a jeho způsobu života a používá k tomu takových prostředků, že si pak nejsme vlastně jistí, zda je to ještě vůbec umělecké dílo anebo už kýč. Zdá se to být dobrá zábava nejen pro diváka, ale taky pro umělce. Někdy až perverzní pohrávání si s kýčem, nevkusným uměním, šuntem, brakem nejrůznějšího ražení je v uměleckých kruzích legitimní a akceptované. Umělecké „zneužití“ kýče se může pohybovat dokonce na okraji hranice mezi uměním a kýčem. Občas taková záměrná parodie kýče nakonec působí pro někoho přehnaně a nepatřičně, spíš jako

8

Broch, Hermann, Poznámky ke kýči. Labyrint revue, 2000, č. 7-8, s. 75.

9


10

Broch, Hermann, Poznámky ke kýči. Labyrint revue, 2000, č. 7-8, s. 75.

6

kýč na druhou než umění, které by mělo být hlavně ironií. Jisté je, že jak umění, tak kýč k sobě mají dnes velice blízko, až tak blízko, že je občas ne zrovna snadné je od sebe vůbec odlišit. Práce s kýčem jako umělecká strategie je celkem mladý fenomén. Asi poprvé se začalo vědomě využívat kýče jako umělecké strategie v pop artu. Pop art je považovaný za směr, který setřel hranice mezi kýčem a uměním. Některá díla skutečně jako kýč vypadají a daly by se za něj snadno zaměnit. Tomáš Kulka v knize Umění a kýč říká, že „…pop art lze vidět jako umění komentující důsledky masové kultury a populárního umění na americkou konzumní společnost. Z tohoto hlediska je potom přirozené, že používá i kýč.“11 Dnešní postmoderní společnost je čím dál víc konzumní. Pro nás ovšem už „boom“ „amerického snu“ dávno odezněl a bereme tak konzumní způsob života jako samozřejmý a úplně přirozený. „Konzumujeme“ čím dál víc, pouštíme si k tělu kýč čím dál blíž a naše „imunita proti kýči“ je stále víc oslabována vším, co nás obklopuje. Snadno můžeme říct, že to, co píše Kulka o používání kýče v pop artu, platí i dnes. To můžeme vidět na způsobu, jakým Kulka komentuje dílo Mela Ramose: „Použít kýč však není to samé jako vytvořit kýč. Kýč jako takový nic nezpochybňuje, žádné otázky neklade. Ramos využívá kýče, aby jeho prostřednictvím upozornil na určité aspekty konzumní společnosti a jejích hodnot a norem. Není z našeho hlediska důležité rozhodnout, jak má být tento obraz správně interpretován. Důležité je, že (na rozdíl od kýče) interpretaci vyžaduje.“12 Dílo Ramose pak „…musíme spíš chápat jako určitý výrok o kýči či komentář k němu, ne jako kýč sám.“13 Velká většina současných umělců, kteří do své tvorby kýč nějakým způsobem zakomponovali, se snaží komentovat fenomén konzumního života dneška a jeho skrytá nebezpečí, popřípadě o jeho kritiku. Kulka poukazuje na další aspekt pop artu, který je platný i dnes a který nám může pomoct oddělit kýč od vysokého umění: „Dalším rysem, kterým se pop art od kýče liší, je aspekt humoru a ironie, který u kýče nenajdeme. Je často patrný nejen z obrazů samých, ale i ze jmenovek, které obrazy označují. Název obrazu je často

11


12

Tamtéž, s. 147.

13 Tamtéž, s. 147.

7

klíčem k jeho ironizující interpretaci.“14 Tuhle sebeironii kýč jako takový ale neunese. Kýč je úplně vážný a tím samozřejmě působí ještě směšněji a hloupěji. Přesto se najdou kritici takového „využívání“ kýče a jeho prezentování jako vysokého umění. Teoretik Matei Calinescu nemá pro humor a ironii při pohrávání si s kýčem pochopení. „Mimořádně významnou strategickou výhodou (při nedávném znovuobjevení kýče v oblasti vysokého umění) je tendence kýče propůjčit se ironii. Rebelsky založené avantgardy […] si pro své ironicky podvratné cíle přímo od kýče vypůjčily mnohost jeho technik a prvků. A tak, když se avantgarda stala zvláště po druhé světové válce módní záležitostí, kýč se i v nejintelektuálnějších kruzích začal těšit mimořádné slávě.“15 Britský spisovatel Roger Scurton se ve své kontroverzním eseji Kýč a soudobé dilema označuje postmodernu jako „preventivní kýč.“16 Umělci se dnes kýče vůbec nebojí a nevyhýbají se mu bezpečným obloukem ani zdaleka. Umělce, kteří kýč vytváří nevědomky, nebudeme zřejmě ani za umělce označovat. Přijatelné už ale je vytvářet kýč záměrně. Scuton v eseji píše: „Pak už se nejedná o kýč, ale o druh rafinované parodie. […] Preventivní kýč vkládá skutečný kýč do uvozovek. […] Výsledným dilematem potom není kýč nebo avantgarda, ale kýč nebo 'kýč'. Výsledkem není umění, ale 'umění' – předstírané umění.“17 Takový „preventivní kýč“ je ovšem docela zábavný, navíc díky němu můžeme vidět, čeho si už ani nestihneme v naší rychlé a uspěchané době všimnout. Umožňuje nám uvědomit si a vidět, jak jsme v každodenním životě zaplaveni falešnými emocemi, podbízivostí, banalitami. Rozhodně je pravda, že taková díla málo kdo přejde jen tak bez povšimnutí a tudíž jsou ve svém sdělení a komunikaci s divákem velmi efektivní. Kulka má jiný názor: „Nezdá se, že v pop artu či postmoderních dílech lze vidět rehabilitaci kýče. Díla, která mají vysokou estetickou intenzitu a komplexnost, nemohou být považována za kýč, i když kýč evokují, užívají či citují.“18 Umělci přebírají typická klišé z médií, reklamy, filmového průmyslu, pop-music atd. a mažou hranici mezi uměním, které se vystavuje v galeriích a obyčejným konzumem. Do této kategorie umělců musíme na prvním místě zařadit Američana 14


15

Calinescu, Matei, Kýč. Labyrint revue, 2000, č. 7-8, s. 112.

16

Scurton, Roger, Kýč a soudobé dilema. Labyrint revue, 2000, č. 7-8, s. 119.

17

Tamtéž, s. 119.

18


8

Jeffa Koonse, který ve „zneužívání“ kýče dosáhl velké profesionality. Koons se snaží především o to, aby jeho umění účinně komunikovalo s jeho příjemci. Otevírá tak dveře širokým masám tím, když vystavuje konzumní produkty toho nejhrubšího zrna. Je zastáncem přebírání známých prvků a výjevů, protože doufá, že pak lidé budou s to pochopit jeho dílo a vstoupit s ním do kontaktu.19 Témata nejpokleslejšího kýče zpracovává Německý malíř Martin Eder, který vystavoval loni na skupinové výstavě v Rudolfinu. Inspiraci nachází především v odděleních obchodních domů s dekoračními předměty, kde se nezastaví ani před oblíbenými

roztomilými

plyšovými

zvířátky.

Rehabilituje

také

techniku

akademických malířů, někdy se přibližuje až šerosvitu starých mistrů a vyjadřuje se i k masové produkci pornografie.20 Z našich umělců se kýči nebrání malíř Milan Kunc. Kunc často konfrontuje komerční reklamy s komunistickou „ikonografií“. Jeho obrazy jsou kritickou výpovědí o současném světě a zároveň produktem kultury, která se oddává laciným ideálům konzumní společnosti21 Zahradních trpaslíku, roztomilého prototypu kýče, který vyvolává snad už jen příjemný nostalgický úsměv, využíval ve své tvorbě Milan Knížák. Sádrové trpaslíky pod názvem Trpaslíci jsou ti nejlepší transponované do podobizny Karla IV. či prezidenta Václava Havla Knížák vytvářel v devadesátých letech. Díla těchto umělců jsou často velice kontroverzní. Někdo na tato díla pohlíží jako na seriózní umění, jiní si často u takových počinů říkají, že to je už snad trošku „moc“. Snadno můžou být výstavní síně zaplněné rozpačitými úsměvy a zhmotněnou trapností než účinnou a přesně mířenou ironií a humorem. Roger Scurton se k tomuto vyjádřil povzbudivě: „Seriózní umělci jsou si nebezpečí kýče vědomi: obávají se ho, mají se před ním neustále na pozoru, a stane-li se, že s ním zaflirtují, doprovází je přitom neodbytný pocit rizika, neboť vědí, že jakmile jednou překročí jistou mez, je

19 Koons, Jeff, Síla vábení. Labyrint revue, 2000, č. 7-8, s.138. 11 Dostupné z: http://www.ct24.cz/kultura/54089-rudolfinem-probublava-temny-spodni-proud/ [cit. 2010-6-18]. 21

Kunc, M. Milan Kunc! : Bilder = pictures = obrazy: 1973-2006 (kat.výst). Praha: Národní galerie,

2007, s. 30.

9

veškeré umělecké úsilí zmařeno.“22 Záleží tedy na instinktu a citu umělců, aby kýč uchopili za ten správný konec. Jak je vidět, užívání kýče pro umělecké účely je tedy naprosto legitimní záležitostí. Kýč má tedy v této podobě v galeriích a muzeích umění nepochybně svoje místo. Pomáhá nám otevřít oči, vidět, jak moc jsme zlenivělí a neodolní vůči nízkému vkusu, banalitám a trapnosti. Uvědomíme si, že jsme se chytli do mocného lasa síly trhu a moderního konzumu a k tomu nám ještě dovoluje se při tom zjištění sobě samým zasmát.

Jeff Koons, Inflatable Flower and Bunny, 197923

Milan Kunc, Mytologická krajina, 198025

Martin Eder, Untitled, 200224

Milan Knížák, Trpaslíci jsou ti nejlepší26

22

Scurton, Roger, Kýč a soudobé dilema. Labyrint revue, 2000, č. 7-8, s.118.

23

Dostupné z: http://www.jeffkoons.com/ [cit. 2010-6-20].

24

Dostupné z: http://www.artnet.com/ [cit. 2010-6-20].

25

Dostupné z: http://www.galeriecaesar.cz/ [cit. 2010-6-20].

26

Dostupné z: http://www.artlist.cz/ [cit. 2010-6-20].

10

1.3

DĚTI A KÝČ

Děti jsou v debatě o kýči speciální kategorií. Nerozeznávají špatné a dobré umění ani nerozlišují kategorie vkusu a nevkusu. Ani dospělý člověk od sebe občas nedovede kýč a umění bezpečně odlišit, jak by to pak mohly dokázat děti. Jak tvrdí Kulka v jeho definici, kýč vyvolává silný emocionální zážitek, je bez problémů identifikovatelný a neobohacuje asociace spojené se zobrazovaným tématem.27 Tyto tři podmínky by se daly lehce vztáhnout na děti a jejich vnímání zobrazovaného. Pro dítě musí být v obrazu zastoupen jistý druh „poznatelnosti“ zobrazovaného, tedy musí být bez problémů identifikovatelné. Děti samotné mají potřebu zobrazení, které bude reprezentovat objektivní realitu. 28 Kýč je v podstatě náhražka, která opravdové emoce rozmělňuje a snižuje kvalitu jejich procítění. U dětí je tomu v oblasti prožívání ovšem jinak. „Dětským emocím kýč vyhovuje. Obliba kýče je zřejmě určitým (přirozeným) stádiem jejich vývoje.“ 29 Zde se objevuje nebezpečí, které na děti čeká v podobě prodejních strategií komerčních výrobců. Jsou proto náchylné na zneužití právě ze stran komerčního trhu a jsou snadno ovlivnitelné její psychologií obchodu. Podstrčit dětem kýč nebo přinejmenším produkty, které se pohybují někde na hranici kýče, je velice jednoduché. Trh je tak zaplaven výrobky pro děti, které se dětem přímo podbízí. Jde o vzory na textilu stejně tak jako například o hračky nebo další užitkové předměty. Výrobci se snaží prodat, děti se snaží přesvědčit rodiče ke koupi. Výrobci jsou o krok napřed tím, že bojují silnými zbraněmi, které působí zejména na emocionální stránku osobnosti dítěte. Většina takových produktů má navíc účinnou a efektivní reklamu a samy jako takové nemají problém upoutat pozornost dítěte a zaujmout. Jsou podbízivé a příliš „sladké“. Důležité je, co se dítěti líbí. Určité prvky vzbuzují zájem dítěte více než jiné. Děti jsou zvláště citlivé na podněty, které zasahují jejich emoce. Nevědomky zaměňují fikci s realitou. Například barvy – čím pestřejší, tím lepší30

27


28

Uždil, Jaromír, Čáry, klikyháky, paňáci a auta. Praha: Portál, 2002, s. 95.

29


30

Pavlů, Dušan. Dítě a reklama. Praha: Amasia, 2003, s. 5.

11

Prodej obecně je podmíněn vlastnostmi zboží a psychologickými vlastnostmi konzumentů. Pro povahu zboží je tak určující použitý materiál, vlastnosti, tvar. Důležitou roli hraje povrchová a barevná úprava výrobků.31 Zaujmout se snaží tím, že využívají například postav z komerční produkce amerických kreslených nebo animovaných filmů, které se samy pohybují na hranici kýče. Tyto motivy pak uplatní na celé řadě výrobků. Najít kompromis v míře „kýčovitosti“ a přijít tak s řešením, které bude splňovat funkčnost, krásu, poetiku, hravost, dětskou roztomilost a přitom to nebude kýč, není vždycky jednoduché.

Shrek kolekce: Figurka, pouzdro, tričko

32

Mickey Mouse kolekce: ložní souprava, hodinky, školní aktovka 33

31

Bedrnová, Eva, Pauknerová, Daniela, Psychologie prodeje. Praha: Fortuna, 1995, s. 71.

32

Dostupné z: http://www.hyperzbozi.cz/ [cit. 2010-6-26].

33

Dostupné z: http://www.buyonline.ph/ [cit. 2010-6-26].

12

2

DĚTSTVÍ JAKO NÁMĚT V UMĚNÍ

Všechny děti mají sklon vytvářet si svá vysvětlení světa, vysvětlení, jež mají mnoho společného s pohádkami a s mýty.34 Děti většinou nekreslí, co vidí, ale to, co vědí nebo si vysní. Dítětem byl kdysi každý a každý si také prošel bouřlivým vývojem, který dětství provází. Takovýto individuální vývoj se řídí činiteli, jejichž nestejné působení vytváří jedinečnost každého člověka.35 Dětství, snad pro jeho významnou roli jako vývojové období v utváření osobnosti, je velkým inspiračním zdrojem pro mnoho umělců. Když se Josef Čapek vyjadřoval k otázce, jak dětství přispělo k jeho tvorbě, odpověděl: „Velmi přispělo, čím více odkládám vlivy malířské školy a snažím se nalézt a vyjádřit sebe. Základní představy jsou z dětství, ryzí poznatky rovněž z dětství neboť dětství je to, co věci světa prvně poznává, co vjemům poskytuje dychtivé a svěží lůžko. Dětství je vše původní a krásné; kde dospělý člověk bývá ztupělý a unavený. Vidět věci jako dítě je vidět je bezprostředně a přitom se svěží a nejbohatší vnitřní účastí.“ 36

Pohádky a naše vlastní představy, které v nás vyvolávají, podporují fantazii. Bez ní by nebylo pokroku, nebyli by objevitelé neznámého, vynálezci, ani umělci. Každé dítě je stvořitelem svého nezaměnitelného vnitřního světa fantazie. Má oči, kterým ještě svět nezevšedněl. Na spoustu věcí kolem sebe se dívá zatím pohledem nechápajícím, ale zároveň dovede svou fantazii uplatnit při pohledu na běžné věci a situace. Myslím, že tento způsob pohledu na svět by měl být podobný způsobu nahlížení na život a rozkrývání jeho podstaty zejména v případě umělců. Dětství je tématem, kterým se často umělci zabývají ve svých dílech. Většinou se jedná o určité stěžejním obdobím v jejich životě. Významné informace

34

Blažek, Bohuslav, Olmrová, Jiřina, Průhledy do dětství. Praha: Avicenum, 1986, s. 10.

35

Čížková, Jitka a kol. Přehled vývojové psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci,

2005, s. 16. 36

Heřman, Zdeněk, Našim dětem. Praha: Mír, 1980, s. 7.

13

v životopisech umělců se často vztahují k jedné nebo více událostem z jejich dětství. Stopy dětství jsou v jejich dílech přítomny a prostupují jím jako červená nit.37 Jde o téma, které je stejně tak stěžejní pro literaturu jako pro výtvarné umění. Tento svět je přitažlivý a fascinující jako místo, kam se můžeme vracet. Spisovatelé se jako dospělí vrací do dětského světa, kdy píší buď pro sebe, nebo často pro své děti. Jejich díla nejsou výlučně určena pro děti, ale objevují se v nich metafory a symboly vyprávěné jednoduchým dětským jazykem. Příkladem může být knížka od Lewise Carrolla Alenka v říši divů a její pokračování Za zrcadlem a co tam Alenka našla nebo Malý princ od Antoina de Saint-Exupéryho. Knížky doprovází krásně poeticky hravé ilustrace.

Alenka v říši divů, ilustrace

38

Malý princ, ilustrace

39

37

Millerová, Alice, Opomíjený klíč. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1988, s. 6.

38

Dostupné z: http://www.literature.org/ [cit. 2010-6-26].

39

Tamtéž

14

2.1

PŘÍSTUP K TÉMATU DĚTSTVÍ V SOUČASNÉM UMĚNÍ

Současní umělci nejen, že volí individuální výrazové prostředky, protože jsou každý jako osobnost různí a vyplývá to z jejich odlišnosti, stejně tak jako jejich témata jsou často jedinečná a dají se vnímat jako jejich jakási osobní výpověď.40 Jiní umělci přistupují k tématu dětství odlišně. Mnozí neodhalují tolik ze své osobní zkušenosti, ale pracují s tématem dětství jako s citací jiných děl nebo se vrací ke kýči, který je jako děti provázel. Dnešní generace umělců tak zcela samozřejmě jako děti vstupuje do světa imaginace, do světa, který se podobá pohádce, kde si prodlužují dětství.41

2.2

AUTOŘI

Následující výběr umělců představuje hned několik různých přístupů k tématu. Sentimentální vzpomínka, dětské oblečení jako archiv rodinné minulosti, dítě, které v nás stále přebývá, nevědomí - vzpomínky na vlastní dětství a skutečné dětství našich dětí, dětská krutost, zapomenuté momenty z doby našeho dětství. Jde o témata, která jsem také já využila ve své tvorbě.

2.2.1 Věra Stuchlová Věra Stuchlová je mladá česká výtvarnice a fotografka, absolventka pražské AVU. Na své výstavě nazvané Intimita se formou fotografie zabývá spodním prádlem, ale také dětstvím. Jako námět uměleckého díla si autorka také zvolila použitý oděv. Kusy oděvů, většinou spodního a dětského prádla, fotí jako samostatné objekty na neutrálním pozadí. Dětské košilky tak vypadají jako dítě ležící na pohovce nebo opisují tvar radostně rozpažených dětských ručiček plných očekávání. Obrazový 40

Nejmladší / The Youngest. Katalog, Národní galerie v Praze, 2003, s. 7

41

Tamtéž, s. 15.

15

prostor je intimním prostorem autorčina vyprávění, který interpretuje zvolený objekt jako individuální výpověď na pozadí kolektivního vědomí.42 „Důležité je nejen co je na fotografiích vidět, ale i to co vidět není. Tyto věci zpřítomňují lidi, kteří je nosili. Toto staré oblečení je i archivem rodinné minulosti. V rodinách se často dědí použité oblečení z generace na generaci, zvláště pak dětské oblečení.“43

Věra Stuchelová, bez názvu, 200944

2.2.2 Věra Boudníková-Špánová Věra Boudníková-Špánová je především textilní výtvarnice, jejíž tvorba patří v kontextu současného textilního umění k jeho meditativní poloze.45 Do dětství se vrací sérií děl, ve kterých využívá plyšové medvídky. S medvídky autorka pracuje už delší dobu a vytvořila z nich hned několik instalací. Její instalace výprodejové hromady květovaných

medvídků je symbol výprodeje

něžných, naivních

květinových iluzí, který působí ve své obnaženosti velice hořce. Dále vytvořila instalaci patnácti medvídků ve třech řadách. Tito medvědi již nejsou květovaní. Jejich černá, hnědá a temně šedá barva provokativně kontrastuje s tradiční podobou

42

Pesch, Miroslav, Intimita Věry Stuchelové, Ateliér, 2009, č. 23, 19.11., s. 6.

43

Dostupné z: http://www.verastuchelova.cz/ [cit. 2010-6-18].

44

Dostupné z: http://www.verastuchelova.cz/ [cit. 2010-6-18].

45

Kolektiv autorů, Nová encyklopedie českého výtvarného umění, A-M. Praha: Academia, 1995, s.

83.

16

miláčků našeho dětství, ze kterých se zde stávají ďáblíci, vetřelci v dětských náručích.46

Věra Boudníková-Špánová, Sleva 47

2.2.3 Ivana Lomová V osmdesátých letech Ivana Lomová začínala jako ilustrátorka pro časopisy, noviny i knižní vydavatelství (s jejími ilustracemi vyšlo kolem dvaceti pěti knih převážně pro děti), věnovala se rovněž kreslenému filmu. Zlomovým momentem v tvorbě Ivany Lomové byl rok 1997, kdy začala malovat realistická figurativní plátna podle fotografií, nejčasněji podle fotografií z dětství, z rodinných alb. Vytvořila tak cyklus obrazů s názvem Dětství. Téma autorka rozdělila do tří okruhů: dětství - dítě, které v nás stále přebývá, nevědomí - vzpomínky na vlastní dětství a skutečné dětství našich dětí.48 V její tvorbě je patrná určitá dávka idealizace, která patří ke vzpomínkám vůbec, zvláště ke vzpomínkám na dětství, kdy jsou všechny barvy ještě zářivé a krásně kýčovité.49

46

Rakušanová, Marie, Věra Bočníková-Špánová: Výběr 1999-2002, Ateliér, 2003, č. 8, 17.4, s. 5.

47

Dostupné z: http//www.sca-art.cz/ [cit. 2010-6-18].

48

Dostupné z: http//www.moravska-galerie.cz/ [cit. 2010-6-18].

49

Gübelová, Julie, Život je dobrý – jak se vám líbí?, Ateliér, 1998, č. 1, 8.1., s. 5.

17

Ivana Lomová, z cyklu Dětství50

2.2.4 Yoshitomo Nara Yoshitomo Nara je japonský výtvarník, který na svých obrazech zpodobňuje děti, panenky a zvířata evokující sladká léta dětství. Všechno se na první pohled zdá mile kýčovité. Postavy, které připomínají postavičky z kreslených seriálů, jsou roztomile naivní a líbivé. Pokud se ale podíváme blíž, všimneme si, že děti a zvířátka mají zvláštní krutý pohled nebo jsou jim do rukou vkládány nože a sekery. Nara pracuje s milou ironií a nadsázkou, kdy mimo jiné odkrývá zároveň jak dětskou krutost, tak bezmocnost. V pohledu Nary není dětství naivní a nevinné. K tomu často přispívá to, co dítě imituje po dospělých. „Nástroje v rukou postav mých obrazů nejsou známkou agrese. Jen se podívejte, jak jsou malé, jako hračky. Myslíte si, že by snad s nimi dokázali bojovat? Já vnímám děti obklopeny daleko většími zlými lidmi, kteří drží v rukou větší a skutečné nože…“51

50

Dostupné z: http//www.lomova.com/ [cit. 2010-6-20].

51

Dostupné z: http://www.assemblylanguage.com/reviews/Nara.html/ [cit. 2010-6-18].

18

Yoshitomo Nara, Kitty II. 52

Yoshitomo Nara, Yellow in Blue

53

2.2.5 Mike Kelley Mike Kelley je americký umělec, který se ve své tvorbě zabývá různými médii – je sochař, pořádá různé performance a vytváří instalace. Instalace, kterou vytvořil v roce 1991 v Hirshhornově Museu ve Washingtonu, zaplnila prostor dvou výstavních sálů hračkami, které nakoupil v second handech. Jde o zhruba třicet objektů, které jsou rozmístěny všude po prostoru. Ze stropu a na zdech visí desítky opic, králíků, prasátek, medvídků nebo jiných barevných zvířátek, které jsou seskupené k sobě nebo navzájem sešívané. Tato Kelleyho práce vrhá na dětství ostré světlo, které odhaluje mimo jiné fenomén násilí a dětství a zbavuje ho falešného pozlátka sentimentu dětských let.54

52

Dostupné z: http//www.artnet.com/ [cit. 2010-6-20].

53

Tamtéž

54

Kimmelman, Michael, Mike Kelley's Toys Play Nasty Games, dostupné z:

http://www.nytimes.com/ [cit. 2010-6-18].

19

Mike Kelley, pohled do výstavy55

Mike Kelley, Frankenstein56

2.2.6 Eva Koťátková Dílo laureátky ceny Jindřicha Chalupeckého a absolventky AVU se ve své tvorbě pohybuje v konceptuální rovině a dlouhodobě se v ní dotýká fenoménu dětství. Autorka pracuje převážně s reálnými věcmi a jejich kontextem, s prvky času a zavedenými stereotypy chování. V konceptu Cesta do školy se snaží evokovat zapomenuté prvky dětství, svět povinnosti, kdy se spontánní dětská upřímnost podrobovala mechanismům kontroly.57 Na výstavě Společenská hra pak vystavuje zavěšené dětské čepice, kresby, objekt z dětských maňásků, papírové postavičky při hře v kruhu, dětské oblečky visící ze stropu místnosti.58

Eva Koťátková, z projektu Cesta do školy, 201059 55

Dostupné z: http//www.artnet.com/ [cit. 2010-6-20].

56

Tamtéž

57

Zavadil, Matouš, Eva Koťátková – Cesta do školy, Ateliér, 2008, č. 7, 3.4., s. 3.

58

Horáček, Radek, Společenská hra a její komunikační aspekty, Ateliér, 2008, č. 8, 11.9., s. 3.

59

Dostupné z: http//www.aktualne.centrum.cz/ [cit. 2010-6-20].

20

3

VÝŠIVKA V UMĚNÍ

Výšivka je dekorativní už od doby svého vzniku a její hlavní funkcí bylo původně především zdobit. Jde o způsob dekorování podkladového materiálu nití, které prostřednictvím úpletu tvoří látku.60 Výšivka se jako způsob dekorování textilu se týká pak oděvu, církevní textilie a hojně se výšivkou zdobí také bytové doplňky. Postupem času se výšivka neváže pouze k dekorování textilu a její funkcí není jen zdobit, ale snaží se také komunikovat obsah. Ve středověku vznikají formou výšivky významná díla. Jedná se zejména o tapisérie z Bayeux, z Gerony, z Angers, Opus Anglicanum. Žádné z těchto děl není v pravém smyslu tapiserie, nevznikla tkaním, ale jedná se o monumentální nástěnné výšivky. V 60. letech 20. století dochází k radikálním změnám v textilním umění, kdy dochází k růstu uplatňování textilních materiálů ve volném umění. Umělci znovuobjevují výtvarné lidové techniky a výšivka se stává výtvarným vyjadřovacím prostředkem pro řadu z nich.61

3.1

AUTOŘI

Následující umělci představují jen malou ukázku ve využití výšivky jako vyjadřovacího prostředku.

3.1.1 Tilleke Schwarz

Hlavním výtvarným prostředkem této Nizozemské výtvarnice je ruční výšivka na plátno. Pro její práce, jak sama říká, je typický humor vycházející z jejich židovských kořenů (žehnající ruce) a představuje tak hořkosladkou směs smíchu a

60

Jánošovová, Marta, Malování jehlou. Praha: Práce, 1985, s. 8.

61

Šteiglová, Taťána, Významné osobnosti světové textilní tvorby a bienále v Lausanne. Olomouc:

Univerzita Palackého v Olomouci, 2009, s. 129.

21

slz62. Největším zdroj inspirace nachází Tilleke v lidovém umění a každodenním životě (zprávy z novin, z televize). „Výšivka je pro mě jakási vizuální poezie. Při vyšívání se inspiruji jak v současném umění, ve světě graffiti, ikon, pop artu, textů, tak v tradičních vzorech výšivek nebo v útržcích textilií. Má práce je reflexí světa, který mě obklopuje.“63 Její práce vypráví příběhy, které nejsou příběhy v pravém slova smyslu, nemají klasický začátek, dějovou linii příběhu ani konec. „Diváka vyzívám, aby tyto příběhy rozluštil nebo je dotvořil. Pokud divák chce, může se vžít do role jejich autora. To celé se pak stává jakousi hrou mezi mnou a divákem.“64

65

Tilleke Schwarz, Tales, 1998 66

Tilleke Schwarz, Into the Woods, 2002

3.1.2 Gordana Olujic Dosic Gordana Olujic Dosic je sbrská výtvarnice, která se často ve své práci inspiruje dětskými motivy. Její dílo je plné kontrastů mezi sílou a zranitelností, vztahem a

62

Dostupné z: http://www.tillekeschwarz.com/biography.html/ [cit. 2010-6-18].

63

Tamtéž.

64

Tamtéž.

65

Mezinárodní trienále tapisérií, Lódž 2004 (katalog), Lodž: Central Museum of Textiles, 2004, s.

85. 66

Dostupné z: http://www.tillekeschwarz.com/gallery.html/ [cit. 2010-6-18].

22

ztrátou, důvěrou a zradou. Vychází z vlastních vzpomínek z fotografií, dopisů, poznámek. Užívání textu dodává její tvorbě také prvek vyprávění příběhů. Práce jsou vizuálně spíš minimalistické, ale s velkým emocionálním nábojem a humorem.67 Než se dostala k experimentování s digitálním tiskem kombinovaným s šitím a aplikacemi, tkala na začátku 90. let obrovské strukturální tapiserie. Její tvorba je vnímaná také v kontextu etnografického dědictví srbského lidu.

Gordana Olujic Dosic, I Had a Doll 68

Gordana Olujic Dosic, Moment, second, minute, 200569

3.1.3 Britta Marakatt-Labba

Britta Marakatt-Labba je švédská autorka, která používá výšivku jako hlavní výrazovou techniku. Na tkaniny vyšívá vlákny z vlny, hedvábí, lnu a často tento klasický přístup kombinuje s digitálním tiskem a koláží. Motivy se většinou dotýkají Laponska a laponské kultury. Vypráví příběhy, které se pohybují někde mezi minulostí a přítomností, vzpomínkami, tradicemi a mytologií Laponců a současnou lidovou tvorbou.70 Kromě práce s textilem se zabývá také grafikou, ilustrací, scénografií a kostýmním výtvarnictvím. V roce 2007 vytvořila monumentální 24 metrů dlouho výšivku, která vypráví příběh Laponského lidu a zabrala čtyři roky práce. 67

Dostupné z: http://art-history.concordia.ca/eea/artists/dosic.html / [cit. 2010-6-18].

68

Dostupné z: http://www.textilemuseum.ca/ [cit. 2010-6-20].

69

Mezinárodní trienále tapisérií, Lódž 2007 (katalog), Lodž: Central Museum of Textiles, 2007

70

Dostupné z: http://www.bildmuseet.umu.se/pressrelease-Labba.html/ [cit. 2010-6-20].

23

Britta Marakatt-Labba, bez názvu, 200271

Britta Marakatt-Labba, Gudrun, 200872

3.1.4 Ghada Amer

Ghada Amer je výtvarnice, která se narodila v Egyptě a současně žije v New Yorku. Pozornost na sebe upoutala vyšívanými plátny s erotickými motivy. Techniky, které používá, jsou ve skutečnosti velice rozmanité. Kromě malby na plátno kombinované s vyšíváním se zabývá tiskem, kresbou, instalací, sochou. Nejsilnějšími tématy její práce jsou domácí násilí, oslava ženské sexuality, nemožnost pochopení lásky, stupidita války a násilí. Při tom hledá výraz, který by se vyznačoval formální krásou. Její práce se inspiruje posunem významů, kdy si Amer přivlastňuje jazyk abstrakce a expresionismu. Její dílo zaměřené na postavení ženy ve světě zpochybňuje klišé, které jsou ženám vnucovány.73

71

Dostupné z: http://www.brittaml.se/ [cit. 2010-6-20].

72

Tamtéž

73

Dostupné z: http://www.dexigner.com/design_events/ghada-amer-love-has-no-end.html [cit. 2010-

6-20].

24

Ghada Amer, The Dance on Red Rhythm, 200474

Ghada Amer, And the Beast, 200475

74

Dostupné z: http://www.oneartworld.com/ [cit. 2010-6-20].

75

Tamtéž

25

4

PRAKTICKÁ ČÁST Jako dítě jsem měla velice živou fantazii. Neviděla jsem rozdíl mezi věcí

skutečnou a věcí namalovanou. Obrázkové knížky (nebo obrázky na mém dětském oblečení) mi otevíraly pohled do jiného světa. Světa podle mých představ. Jako malá jsem je milovala a určitým způsobem se mi vryly do paměti tak, že se mi některé z nich začaly znovu vybavovat. Hlavní inspirací byly pro mě samotné vzory látek, které představují neskutečný svět, po kterém děti touží. Na těchto mile kýčovitých obrázcích je svět srozumitelný, dobrý a krásný. Zde se pohybuju stále v jakési nostalgické a kýčovité rovině. Kýčovitá usmívající se zvířátka, šťastné děti, hravé postavičky z televize mám spojeny se sentimentem, s jakým se dívám zpátky na roky svého dětství. Moje práce je pro mě vzpomínkou a hrou zároveň. Jednotlivé výšivky vznikaly jako dialog mezi mou postavou a prostředím ve vzoru, kde se pohybuje, nebo dalšími postavami. Postavou v mých příbězích je malá holčička uzavřená v krajině snů a svého dětského světa. Chci se jako Alenka v říši divů procházet ve svém fantaskním světě oživlých vzpomínek z dětství a objevovat někdy až zrádný dětský svět zvláštní převrácené logiky, který je plný divů a kouzel, kde se skutečnost s fantasknem prolínají. Její fantazie odráží „snový“ obraz předmětů všední reality a pohádkových postav. Svět, který jsem zde objevila je světem dětského myšlení a hravé imaginace. Pohybujeme se na rozhraní spánku a bdění a objevujeme poezii kouzelně oživené dětské (ne)všednosti.

Oblečky v celku

26

Návrhy

4.1

REALIZACE Z funkce textilie v odívání i v architektuře a z celé její povahy vyplynula její

prostorovost. Ta textilii identifikuje a je pro textilní výtvarná díla typická.76 Já postupovala při práci opačně, od prostoru zpátky k ploše. Svým dětským šatičkám prostorovost beru tím, že je rozstříhávám a natahuju na rám jako plátno určené na malbu. Do šatiček jsem zasáhla nejpřirozenější cestou, vyšíváním jako výtvarnou výrazovou technikou. Samotné látky se vzorem, z kterých byly ušity, je pro mě pole, které můžu fascinovaně zkoumat a vézt s ní jakýsi svůj nostalgický dialog. Je to plocha, s kterou pracuji, se pro mě podobá už předmalovanému plátnu, do kterého vstupuji výšivkou a aplikacemi. Na látky vyšívám barevnými bavlnkami a na některé přidávám ještě aplikace nebo části oživuji barvou. Vyšívanou „kresbou“ se chci přiblížit plošnosti a jednoduchosti motivů ve vzoru látek. V případě lidské postavy se tak snažím o stylizaci a zjednodušení, ovšem pořád v rámci zachování určité míry „realistična“. 76

Kybal, Antonín, O textilním výtvarném projevu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973, s.

10.

27

Mé dětské oblečení rostlo se mnou. Mezi oblečky jsem našla kusy, které se vyznačují úžasnou rozmanitostí dětských konfekčních velikostí. Proto také rámy, na které látky natahuji, se zvětšují nebo zmenšují podle mých šatiček a podle toho, jak jsem z nich postupně vyrostla. Výsledné dílo chci ve výsledku prezentovat jako obraz.

4.2

KONKRÉTNĚ K PRACÍM

Pouštění motýlů Malá holčička na louce. Není to louka skutečná, ale krajina jejich představ. V přírodě netráví moc času, je spíš městské dítě. Je tak většinu času oddělená od živlů a přírody. Tuto skutečnost si občas citelně uvědomuje. Když se potom do přírody dostane, tento svět jí fascinuje. Z večerníčkových postav si vytváří loutky, se kterými si může na louce hrát.

Medvídek Medvídci, které si děti s sebou berou večer na noc do postýlky, jsou něco jako jejich nejbližší přátelé. Hrají si s nimi, mluví na ně a oni jim odpovídají. Děti se o ně s láskou starají. Medvídky všude nosí s sebou a nenechávají je ani na chvilku samotné. Za jejich přátelství se jim chtějí nějak odměnit a chystají pro ně malá dobrodružství.

Koupání Koupání představuje klasický námět. Snad pro jeho přesah od fyzických pocitů popření gravitace až k duchovní oblasti odproštění se z našeho světa. Dítě se snaží naučit se udržet nad hladinou a plavat, „vznášet se“ samo a bez pomoci ve vodě. Moje malá holčička se svými nafukovacími rukávky v doprovodu vysněných pomocnic je zatím někde na půl cesty.

Narozeniny Děti si lehce dokážou představovat nemožné. V tomto světě představ si dovedou hrát a ta hra je naplňuje zvláštním pocitem radosti. Nechají si uspořádat perfektní

28

narozeninovou oslavu v pohádkovém světě svého oblíbeného večerníčku. Dort, dárky a gratulanti.

Noční děsy Holčička sní sen o zaječím orchestru, jakémsi veselém průvodu. I přesto, že většina pohádkových postav působí nevině a dobrotivě, je tu také plno takových, které ji děsí. Má strach, že si zajíci sejmou své hlavy jako masky a odhalí jí své pravé tváře. Nejistota a napětí z toho, jak ve skutečnosti můžou vypadat, jí nahání strach.

Na louce Svět, do kterého se holčička ponořila ve svém snění na louce, je světem dětí, pro které není nic všední. Ve srovnání se světem dospělých je pro ně všechno záhadnější, kouzelnější, krásnější. Je to únik z reálného světa do vnitřního světa naší fantazie.

Mlsná Rozmazlená malá princezna. Z nudy nebo z rozmaru ukousává hračkám hlavičky. Znechucená pokaždé z další nové hračky, kterou dostane, než se jí nabaží. Žádnou z nich nenechá dlouho na pokoji. Takhle nakonec skončí všechny.

29

ZÁVĚR

Dospělý člověk hledá v určité fázi života své ztracené nebo polozapomenuté dětství. Já ten kousek dítěte v sobě našla při vyšívání mé praktické práce. Vznikl z toho svět, kde si můžu znovu hrát, představovat si a snít. Takový svět jsem pak ve své práci spojila s kýčem, který se mi při vzpomínkách na dětství okamžitě začne vybavovat. Zjistila jsem, že kýč je pro své emocionální působení na děti velice přitažlivý. Kýč představuje pro děti, které zatím neumí vytvářet estetická hodnocení, nebezpečí v podbízení se místo toho aby jejich svět obohatil. Já kýč využívám ve své tvorbě jako uměleckou strategii. Výsledné dílo, které prezentuji jako obraz, je pro mě svým způsobem jakýmsi nostalgickým dialogem, vzpomínkou na dětství a hrou zároveň. Mé fantasy se odehrávalo v druhotném světě mého znovuobjeveného dětství, který je v úplně nezávislý na našem. Je to naivní svět pohádkových představ, které jsou milé až bizardní, sentimentální až kruté a hlavně krásně dětsky kýčovité.

30

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

Knihy BEDRNOVÁ, E. , PAUKNEROVÁ, D. , Psychologie prodeje. Praha: Fortuna, 1995. ISBN 80-7168-195-4. BLAŽEK, B., OLMROVÁ, J. Průhledy do dětství. Praha: Avicenum, 1986. ISBN 08020-86. BLAŽÍČEK, O., KROPÁČEK, J. Slovník pojmů z dějin umění. Praha: Odeon, 1991. ISBN 80-207-0246-6. ČÍŽKOVÁ, J.

A KOL.

Přehled vývojové psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého

v Ol., 2005. ISBN 80-244-0629-2. HEŘMAN, Z. Našim dětem. Praha: Mír, 1980. JÁNOŠOVOVÁ, M. Malování jehlou. Praha: Práce, 1985. ISBN 24-038-85. Kolektiv autorů, Nová encyklopedie českého výtvarného umění, A-M. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0521-8. KULKA, T. Umění a kýč. Praha : Torst, 2000 (2., upravené vydání). ISBN 80-7215128-2. KYBAL, A. O textilním výtvarném projevu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. ISBN 14-331-73. MILLEROVÁ, A. Opomíjený klíč. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1988. ISBN 80-7106-437-4. PAVLŮ, D. Dítě a reklama. Praha: Amasia, 2003. ISBN 80-239-0417-5. ŠTEIGLOVÁ, T. Významné osobnosti světové textilní tvorby a bienále v Lausanne. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. ISBN 978-80-244-2282-4. UŽDIL, J. Čáry, klikyháky, paňáci a auta. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-599-7.

31

Katalogy

KUNC, M. Milan Kunc! : Bilder = pictures = obrazy: 1973-2006 (kat.výst). Praha: Národní galerie, 2007. ISBN 978-80-86970-25-7. Mezinárodní trienále tapisérií, Lódž 2004 (katalog), Lodž: Central Museum of Textiles, 2004. ISBN 83-91-8834-7-7. Mezinárodní trienále tapisérií, Lódž 2007 (katalog), Lodž: Central Museum of Textiles, 2007. ISBN 83-913224-0-8. Nejmladší / The Youngest. Katalog, Národní galerie v Praze, 2003. ISBN 80-7035199-5.

Články

BROCH, H. Poznámky ke kýči. Labyrint revue, 2000, č. 7-8, s. 75. CALINESCU, M. Kýč. Labyrint revue, 2000, č. 7-8, s. 112. DVOŘÁK J. Rozhovor o kýči s Milanem Knížákem. Labyrint revue, 2000, č. 7-8, s. 29. GÜBELOVÁ, J. Život je dobrý – jak se vám líbí?, Ateliér, 1998, č. 1, 8.1., s. 5. HORÁČEK, R. Společenská hra a její komunikační aspekty, Ateliér, 2008, č. 8, 11.9., s. 3. KOONS, J. Síla vábení. Labyrint revue, 2000, č. 7-8, s.138. PESCH, M. Intimita Věry Stuchelové, Ateliér, 2009, č. 23, 19.11., s. 6. RAKUŠANOVÁ, M. Věra Bočníková-Špánová: Výběr 1999-2002, Ateliér, 2003, č. 8, 17.4, s. 5. SCURTON, R. Kýč a soudobé dilema. Labyrint revue, 2000, č. 7-8, s. 119. ZAVADIL, M. Eva Koťátková – Cesta do školy, Ateliér, 2008, č. 7, 3.4., s. 3.

32

Internetové zdroje

Art Net. Dostupné z: http://www.artnet.com/ [cit. 2010-6-20]. Artlist. Dostupné z: http://www.artlist.cz/ [cit. 2010-6-20]. Bild Museum. Dostupné z: http://www.bildmuseet.umu.se/pressrelease-Labba.html/ [cit. 2010-6-20]. Britta Marakatt-Labba. Dostupné z: http://www.brittaml.se/ [cit. 2010-6-20]. Centrum.cz. Dostupné z: http//www.aktualne.centrum.cz/ [cit. 2010-6-20]. ČT 24. Dostupné z: http://www.ct24.cz/kultura/rudolfinem-probublava-temnyspodni-proud/ [cit. 2010-6-18]. Designer. Dostupné z: http://www.dexigner.com/design_events/ghada-amer-lovehas-no-end.html [cit. 2010-6-20]. Gordana

Olujic

Dosic.

Dostupné

z:

http://art-

history.concordia.ca/eea/artists/dosic.html/ [cit. 2010-6-18]. Ivana Lomová. Dostupné z: http//www.lomova.com/ [cit. 2010-6-20]. Jeff Koons. Dostupné z: http://www.jeffkoons.com/ [cit. 2010-6-20]. Joshitomo Nara. Dostupné z: http://www.assemblylanguage.com/reviews/Nara.html/ [cit. 2010-6-18]. Moravská galerie. Dostupné z: http//www.moravska-galerie.cz/ [cit. 2010-6-18]. One art world. Dostupné z: http://www.oneartworld.com/ [cit. 2010-6-20]. Sca-art. Dostupné z: http//www.sca-art.cz/ [cit. 2010-6-18]. Textil Museum. Dostupné z: http://www.textilemuseum.ca/ [cit. 2010-6-20]. Tilleke Schwarz. Dostupné z: http://www.tillekeschwarz.com/biography.html/ [cit. 2010-6-18]. Věra Stuchelová. Dostupné z: http://www.verastuchelova.cz/ [cit. 2010-6-18].

33

SEZNAM PŘÍLOH

I. Návrhy

II. Oblečky před rozstříháním

III. Finální práce

Pouštění motýlů Koupání Medvídek Narozeniny Noční děsy Na louce Mlsná

34

ANOTACE Jméno a příjmení:

Veronika Vláčilová

Katedra:

Katedra Výtvarné výchovy PdF UP

Vedoucí práce:

PaedDr. Taťána Šteiglová, Ph.D.

Rok obhajoby:

2010

Název práce:

Kus dětství v krajině kýče

Název v angličtině:

A Piece of My Childhood in Kitschland

Anotace práce:

Bakalářská diplomová práce se dotýká fenoménu dětství a kýče, kdy obě tato témata dává do souvislosti a do kontextu vysokého umění i komerčního světa. V praktické části pro témata nacházím vyjádření ve výšivce na moje dětské oblečení, která je určitým dialogem se vzory látek, vzpomínkou na dětství a hrou zároveň. Kýč, dětství, výšivka, oblečení, reklama

Klíčová slova: Anotace v angličtině:

Klíčová slova v angličtině:

The bachelor diploma thesis deals with the phenomena of childhood and kitsch. It connects these two subjects and makes a link between high art and commercial world. The practical part finds expression in the medium of embroidery on my children clothes, which is a kind of dialogue with the clothers pattern, my memories and a child’s game as well. Kitsch, childhood, embroidery, advertisment, clothes

Přílohy k práci:

7 fotografií výsledných prací

Rozsah práce:

35 stran

Jazyk práce:

čeština

35

DĚTSTVÍ JAKO NÁMĚT V UMĚNÍ

Recommend Documents