Důsledky zásahů komunistického režimu do vývoje romských skupin v ČSSR (1958 – 1969) Nina Pavelčíková, Filozofická fakulta Ostravské univerzity,
[email protected] PAVELČÍKOVÁ, Nina. Result of the intervention of the communist regime in the development of Gypsies groups in Czechoslovakia (1958 – 1969). Individual and Society, 2013, Vol. 16, No. 4.
Historical development of the Roma population affected Czechoslovakia in the years of the communist regime interventions, leading to its urbanization. Representatives of the Communist regime prohibited by law No. 74/58 the free movement of Roma groups, especially nomadic. Following the reform of state administration meant the collapse of plans for the definitive establishment of the Roma population. In 1965, the government attempted destruction of Roma settlements and "unwanted sites focus" in Czechoslovakia. In 1968 was conducted the first attempt of the emancipation of the Roma minority. Gypsies. No. 74/58 law. Government. Politics dispersal release. Political emancipation of the Roma. Ve svém příspěvku bych chtěla poukázat na některé základní problémy, vyvolané neorganickými, chaotickými zásahy komunistického režimu do romského tradičního společenství v průběhu šedesátých let (s částečným přesahem odpovídajícím zásahům komunistického režimu do života Romů v ČSSR). Kolegyně Jurová ve svých pracích podrobně popisuje téměř všechna fakta, která souvisejí s bezprostředními následky pokusů komunistického režimu o asimilaci Romů, jež se týkají průběhu šedesátých let. Proto se chci jen krátce zamyslet nad dlouhodobými trendy následujícího vývoje jednotlivých romských skupin žijících v tehdejším Československu, které komunistické inženýrství šedesátých let nastartovalo. Zatím co pro majoritní společnost se považují šedesátá léta za období politického uvolnění, pro romskou minoritu jako celek, ale zejména pro její usedlé skupiny to byla léta zásadního prohloubení jejich krize. Poprvé na to poukázala velmi názorně bohužel už zesnulá slovenská antropoložka Mária Dubayová na jednom z opavských sympozií o národnostních problémech a ve studii, kterou na základě svého vystoupení na konferenci Slezského ústavu SZM v Opavě Etnika II zveřejnila ve Slezském sborníku.[1] Zdůrazňovala tehdy, že okrajové, odlišné kulturní a společenské systémy nejsou schopny odolávat totalitárnímu režimu, jsou vůči němu méně rezistentní než majorita (včetně národnostních menšin). Její společnost je dle autorky mnohem více politicky i sociálně a společensky strukturovaná, může se např. opřít také o své tradice občanské společnosti. Jak známo, její struktury se pokusili reprezentanti reformního proudu české společnosti alespoň zčásti obnovit právě koncem šedesátých let, což je považováno za vrchol celého tzv. obrodného procesu tohoto historického období. Součástí pokusu o obnovu občanské společnosti v ČSSR byl i počátek procesu emancipace romského hnutí (vznik a působení Svazu Cikánů – Romů), ten však nedostal dostatek prostoru ani času pro upevnění svých pozic a jejich další rozvoj. Jeho činnost byla v letech tzv. normalizace v dubnu 1973 násilně ukončena (viz další text). Zákon o zákazu kočovného způsobu života a následující soupis osob (převážně) romského původu z února 1959 měl zasáhnout v prvé řadě nejméně početnou skupinu (odhaduje se kolem 10 % všeho romského obyvatelstva tehdejší ČSR) kočovných Olašských Romů. Na našem území to byli zejména tzv. Lovare, kteří se tradičně zabývali léčitelstvím a „handlem“ s koňmi, pocházeli převážně z jihozápadního a jižního 1
Slovenska. Po roce 1945 se opět pohybovali po celém území státu. Krize jejich způsobu obživy nastala už za II. světové války[2], po osvobození byli nuceni v zájmu přežití rozvíjet různé v té době nelegální (a pro kočovné skupiny dosud spíše doplňkové ekonomické aktivity) – kapesní, bytové krádeže, polní pych, obchodování s nelegálně získanými doklady apod., díky své prostorové mobilitě však zpravidla unikali „spravedlnosti“. Bydleli v té době už převážně v maringotkách tažených koňmi. Udržovali si výraznou distanc nejen od majoritní společnosti, ale i od ostatních, převážně usedlých romských skupin (pro něž používali hanlivý výraz Rumungři). Mezi sebou komunikovali svým romským dialektem (byli ale zpravidla bilingvní) a přísně dodržovali zásady tradičních kulturních vzorů, zejména příbuzenských vazeb a svého vlastního nepsaného etického kodexu. Komunistické instituce v průběhu padesátých let dospěly k závěru, že jejich způsob života je hlavním zdrojem rostoucí, pro tehdejší bezpečnostní orgány nezvladatelné romské kriminality, a proto zároveň největším problémem připravované asimilace „obyvatelstva cikánského původu“[3]. Zamezit jejich kočování bylo na první pohled možné velmi snadným a rychlým řešením. Stačilo jim dle litery zákona č. 74/1958 zabránit v pohybu – tedy sebrat, utratit nebo předat do JZD koně, u maringotek uřezat kola a zajistit „řádné bydlení“ jejich rodin, resp. příslušníků početných příbuzenských svazků (přežíval pro ně dobový název „tlupy“).[4] Bezprostřední důsledky těchto opatření znamenaly pro kočovné Romy hluboký zásah zejména z hlediska jejich mobility. Záhy se však ukázalo, že efekt zákona a po něm následujícího soupisu „kočovných a polokočovných osob“ z února 1959 není tak účinný, jak se předpokládalo. Průběh soupisu byl chaotický, nesplnil stanovené podmínky. Ukázalo se, že přes snahu úřadů o předběžné školení úředníků MNV a veřejné bezpečnosti, kteří měli jeho řádný průběh zajistit, většina z nich nepochopila, co zákon sleduje. Nedokázali odlišit, kdo je opravdovým kočovníkem a kdo ne. Z archivních dokladů můžeme zjistit, že mnoho nomádů (jednotlivců či skupin) vůbec nepodchytili, ale naopak zanesli do soupisu množství prokazatelně usedlých a řádně pracujících příslušníků romských komunit, čímž výrazně omezili jejich základní občanská práva.[5] V následujícím období se komunálním institucím nedařilo zajistit pro osoby, resp. rodiny zapsané do tzv. karet „K“ dostatek vhodných bytů, za což byly odpovědny ze samotného znění paragrafu č. 1 zákona č. 74/1958 o trvalém usídlení kočovných osob.[6] Ještě na počátku šedesátých let stály už nepojízdné, ale stále obydlené maringotky na různých místech např. v okolí svinovského nádraží, v Olomouci v centru města.[7] Některé ostravské obvodní NV naopak nastěhovaly část početných olašských rodin do uprázdněných komfortních bytů po vysídlených příslušnících „buržoazních elementů“, zpravidla to vedlo k devastaci a vybydlení těchto rezidencí. Romové (nejen kočovní) neznali funkci plynu, vodovodů, odpadů, dřevěné parkety vytrhali a použili k založení ohníčku na přilehlém dvorku (nebo třeba i uprostřed obývacího pokoje).[8] Velmi bolestně nesli kočovníci ztrátu koní, ale od počátku hledali nové možnosti, jak se vyhnout zákazu volného pohybu a obnovit své příbuzenské kontakty nejen v rámci ČSSR, ale i v zahraničí. Poměrně rychle se dokázali vyrovnat s tlakem režimu na převzetí majoritního způsobu života. Odolali mu zejména dalším rozšířením a obohacením svých obživných aktivit. Jejich příbuzenské svazky překračovaly hranice sovětského bloku, umožňovaly např. navzdory různým překážkám cestování kladeným obyvatelům ČSSR pašovat ze západních zemí zboží, které bylo v „socialistických zemích“ nedosažitelné. V šedesátých letech se setkáme v policejních hlášeních o nelegálních způsobech obživy těchto Romů, např. se stížnostmi na nabídku ojetých západních vozů, ale také zlatých šperků či jejich napodobenin, pravých i padělaných dolarů a dalších komodit. V domácím prostředí bylo navíc snadné zneužití bezplatného zdravotnictví a dalších „sociálních jistot“ např. k získání invalidního důchodu či různých sociálních dávek. Představitelé režimu s překvapením zjišťovali, že násilné usazení nejen že nevedlo k omezení těch aktivit, které byly považovány za nelegální, ale naopak je výrazně „zmodernizovalo“ a rozšířilo.[9] Paradoxně se ukázalo, že právě v tomto ohledu zákaz kočování vlastně nejméně zasáhl samotné kočovníky, proti nimž byl především namířen. Výsledky výzkumu zatím neumožňují jednoznačné závěry. Přesto se domnívám, že lpění na tradičních způsobech obživy a kulturních vzorech pomáhalo lovarským skupinám udržet nejvyšší míru nezávislosti na majoritní společnosti a jejích politických, hospodářských či sociálních proměnách (což je možno sledovat dodnes). Mám na mysli především soudržnost širokých příbuzenských svazků, udržovaných i bez ohledu na téměř zcela neprůchodné hranice se sousedními státy, uzavřenost, izolaci vůči majoritě i ostatním romským skupinám, komunikaci ve vlastním jazyce, specifický etický kodex apod. Na druhé straně prohlubovalo lpění na tradicích izolaci olašských skupin, v současné době vede k narůstání napětí a konfliktních situací navenek i uvnitř těchto komunit (např. mezigeneračně – část mladých olašských Romů se začala už v letech komunistického režimu vymykat tradičnímu nepsanému etickému kodexu svých skupin, sdružovat se do gangů, pro něž platila vlastní „vnitřní pravidla.“[10] Mnohem větší nebezpečí ale vidím v tom, že většina příslušníků majority nikdy nerozlišovala a dosud není schopna vnímat divergentní charakter romských skupin. Následkem toho často tradiční i nově vytvářené nelegální praktiky převážně uplatňované olašskými Romy (kteří se jimi nijak netají, přiznávají je běžně např. v televizních dokumentech) stejně jako jejich vesměs ambivalentní vztah k fyzické práci přičítá všem příslušníkům romského etnika.[11] 2
, Důsledky zásahů komunistického režimu do vývoje romských skupin v ČSSR (1958 – 1969)
V souvislosti s následky zákona o zákazu kočování a soupisu z roku 1959 je třeba upozornit na méně známou skutečnost, že v jeho paragrafu č. 2 bylo výslovně uvedeno, že “kočovný způsob života vede ten, kdo se ve skupinách nebo jednotlivě toulá z místa na místo a vyhýbá se poctivé práci nebo se živí nekalým způsobem a to i tehdy, je-li hlášen v nějaké obci k trvalému pobytu“.[12]Tato velmi vágní formulace a zejména způsob realizace soupisu měly za následek, že postihl několik tisíc příslušníků romského obyvatelstva, jimž nebylo možno prokázat kočování, ale dokonce ani „toulání z místa na místo“. Úředníci MNV, kteří o zápisu do tzv. soupisového listu rozhodovali, nebyli dostatečně poučeni, nebo postupovali svévolně (např. jim stačilo prohlášení spolupracujících orgánů VB, že přivádějí na úřad osoby zastižené bez platných dokladů či mimo bydliště apod.).[13] Dodatečně samy orgány decizní sféry přiznávaly, že došlo k mnoha pochybením. Do soupisu byli pojati prokazatelně usazení Romové (včetně všech nebo jen části svých příbuzných) dlouhodobě zaměstnaní v jednom místě a podniku. Z dochovaných předběžných (operativních) soupisových archů z léta 1958 a jejich srovnání s konečnými výsledky z února 1959 vyplývá, že soupis postihl mnohem více osob (celkem 46500), než se původně předpokládalo.[14] Mnozí z nich zůstali nadlouho neplnoprávnými občany státu, jenž jim zakazoval volný pohyb. Na druhé straně následovaly stovky žádostí o vynětí ze soupisu, o nichž úřady rozhodovaly opět chaoticky, bez důsledného prověření dokladů a znalostí specifik romských skupin.[15] V dalších letech tak pokračoval mimo jiné trend státní politiky, vedoucí k rozbíjení tradičních příbuzenských vazeb. Snaha o rozbití soudržnosti příbuzenských vztahů patřila ostatně k základním předpokladům asimilační politiky, protože v nich spatřovali komunističtí funkcionáři jednu z příčin „zaostalosti“ romského obyvatelstva. Na počátku šedesátých let způsobily změny v oblasti správního systému „socialistické“ ČSSR rozpad evidence romského obyvatelstva a kontroly místních orgánů nad jeho pohybem. Krize v uplatňování původních záměrů soupisu vedla k novému nárůstu kriminality Romů, nedostatkům v ubytování a pracovním zařazení, v povinné školní docházce dětí apod. Ústřední výbor KSČ hledal prostřednictvím vládních orgánů (zřízení tzv. Vládního výboru pro otázky cikánského obyvatelstva) nové postupy řešení. Výsledkem bylo další protiústavní opatření vlády ČSSR o tzv. rozptylu míst nežádoucího soustředění osob cikánského původu z podzimu roku 1965.[16] Čísla o násilné likvidaci slovenských romských osad a následném dalším chaotickém pohybu tisíců Romů ze Slovenska do českých zemí i v opačném směru zveřejnila již před léty kolegyně Jurová.[17] Sama jsem se ve svých dřívějších studiích snažila poukázat na to, že toto opatření mělo definitivně završit neorganický, překotný proces urbanizace romského obyvatelstva, který spíše živelně probíhal už od konce 2. světové války. Stal se pak de facto průběžným jevem všech pokusů o asimilaci Romů. Obyvatelé slovenských romských osad žili po staletí na okraji společnosti v sociálně nevyhovujících podmínkách, od poloviny 20. století se ve slovenských romských osadách vesměs zhoršily i vztahy s majoritními sousedy v jejich „domovských obcích“. Přesto tu většinou panoval určitý vnitřní řád, zejména soudržnost příbuzenských skupin, vzájemná výpomoc. I ti obyvatelé osad, kteří se dobrovolně rozhodli k migraci do českých průmyslových center, snažili se v nich soustředit novou širší rodinu pohromadě, udržovali většinou i s příbuznými na Slovensku pravidelný styk.[18] Rozptyl byl zásahem shora, na nějž nebyli připraveni obyvatelé osad ani česká centra, která měla zajistit jeho průběh, tedy přijetí nových přistěhovalců ze Slovenska. Celostátní návrh nových center usídlení dalších slovenských Romů přitom paradoxně v českých zemích postihl nejvyššími čísly ta průmyslová centra, kde už v té době žilo nejvíce romských obyvatel. Je pochopitelné, že se přílivu dalších přistěhovalců bránila, mnohdy je dokonce hned po příjezdu posílaly jejich NV z nádraží zpět na Slovensko (tam se už ovšem většinou neměli kam vrátit, protože orgány SNB mezitím srovnaly jejich původní osadu se zemí).[19] Navíc průmyslovým městům (např. na Ostravsku) vadilo i to, že se rozptyl týkal i romských obyvatel jejich vlastních ghett (dobovým termínem „míst nežádoucího soustředění obyvatel cikánského původu“), kteří se naopak měli přesunout na venkov, To se záhy ukázalo jako zcela nerealizovatelné, protože i venkovské obce se bránily přijat nové Romy. Ti se ostatně často živelně vraceli zpět do měst, v nichž žili další příslušníci jejich příbuzenských svazků, do míst, v nichž už zakotvili a našli nový domov. To vše bylo již mnohokrát popsáno v citovaných pracích A. Jurové i mých (resp. Evy Davidové, Reného Petráše a dalších autorů) stejně jako postupný krach původních rozptylových plánů, rozepsaných na léta 1966 – 1968.[20] V uvedených publikacích jsme se ovšem méně ptali na to, jak se promítly tyto zásahy do vnitřních vztahů romských příbuzenských svazků, každodenního života rodin, vzorců chování jednotlivců i skupin. Jestliže až dosud prožíval tradiční způsob života romských skupin hlubokou krizi, tentokrát už mělo jít o definitivní, úplnou likvidaci archetypálních vzorců kultury romských společenství. Je jistě možno namítat, že by nastala v důsledku dokončení industrializace a celkové modernizace české a slovenské společnosti i za jiných podmínek; problém je v tom, že komunistický režim (ale bohužel v poněkud odlišných oblastech jejich každodenního života ani demokratický vývoj po roce 1989) nedokázal Romům nabídnout za tyto hodnoty odpovídající kompenzaci. Komunisté jim sice umožnili celkové zlepšení životní úrovně (nutno přiznat, že pro většinu z nich bylo výrazné, zakládalo se mimo jiné i na zákonem zavedené pracovní 3
povinnosti, kterou většina usedlých Romů respektovala). Dali jim kromě toho také možnost využívání (i zneužívání) sociálních dávek, části z nich později i přechod ke konzumnímu způsobu života, který postupně přejímala majoritní společnost. Nerespektovali však (výstižnější je říci likvidovali) jejich vnitřní pevné příbuzenské vazby, tradiční zvyklosti. Vše, co představovalo jen náznak návratu k „typickým projevům cikánského způsobu života“, bylo jednoznačně považováno za záporné jevy, které je nutno zamítnout a potlačit. Zakrátko po vyhlášení rozptylu následovalo definitivní rozdělení romského obyvatelstva do tří kategorií podle „stupně přizpůsobení“ právnímu řádu, zvyklostem majority v oblasti bydlení, odívání, výchovy dětí, ochoty a míry přijetí zásad asimilační politiky. Do první kategorie byla zařazena dosud velmi úzká vrstva několika desítek absolventů vyššího vzdělání (především zástupců a potomků již před II. světovou válkou integrovaných rodin tzv. moravských Romů), dále též kvalifikovaných a „celkově spořádaných“ jednotlivců a příslušníků rodin. Část z nich splynula s majoritou natolik, že nebyla v následujících soupisech zařazována mezi Romy (a co bylo podle nejen mého názoru problematičtější, mnozí její příslušníci se za ně sami nepovažovali, nehlásili se ke svému romskému původu). Představitelé režimu si zřejmě vůbec nepřipouštěli, že míra přizpůsobení je i v rámci první kategorie často velmi povrchní a týká se pouze těch jevů, jimiž se prezentují jednotlivci a rodiny navenek – způsobu oblékání, zařízení bytu, vztahů na pracovišti apod. Chybělo jí hlubší sepětí s obecnými hodnotami majoritní společnosti (které ostatně komunistický režim v převážné míře potlačoval i ve vztahu k ostatním obyvatelům ČSSR). Romové o nich většinou až na výjimky (pár desítek nejvzdělanějších) kromě ideologických frází nikdy nic neslyšeli, neznali je. Vinu na tom měla především velmi nízká úroveň vzdělávání romských dětí a mládeže, která přetrvávala po celá šedesátá léta. Platila dokonce i o většině těch, kteří byli zařazováni do zmiňovaného I. stupně asimilace. Představitelé režimu se snažili likvidovat pouze negramotnost dětí i dospělých Romů, dosáhnout vyšší počet absolventů tzv. základního vzdělání (i za cenu jeho dokončení v 6. – 7. postupném ročníku základní školy nebo ještě spíše ve zvláštní škole). Romské děti ani jejich rodiče a prarodiče (o jejichž alfabetizaci se různé organizace Národní fronty převážně neúspěšně pokoušely po celé období padesátých a šedesátých let) nemotivovali ke změně vztahu ke škole a ke vzdělanosti. Běžné státní školství pro mnohé Romy přestavovalo nepřátelské a nebezpečné prostředí, které jim mohlo děti odcizit, neboť cíleně směřovalo k jejich odtržení od tradičních příbuzenských vztahů. Často bylo vůči nim nepřátelské, tolerovalo i šikanu, odmítání či dokonce opovržení nad jejich „jinakostí“. Na skutečném zvýšení vzdělanosti Romů komunistům vlastně v podstatě nezáleželo, potřebovali je k výkonu fyzicky namáhavých manuálních prací, které příslušníci majority vesměs už nebyli ochotni vykonávat.[21] Většině Romů chyběly základní znalosti nejen českého jazyka a kultury, které se často uvádějí jako jejich handicap, ale také v oblasti administrativy, služeb, nezbytných teoretických základů méně náročných praktických dovedností apod. Eva Davidová např. ve své zprávě o výzkumu ekologických charakteristik ostravských Romů z konce šedesátých let uváděla jako příslušníky středních vrstev zařazené do I. kategorie absolventy několikaměsíčních dopravních kurzů, jeřábníky a řidiče vnitropodnikových dopravních prostředků na povrchu dolů. Nejvyšší kvalifikaci měl mezi Romy v Ostravě v těch letech řidič autobusů Dopravního podniku města Ostravy (DPMO).[22] Nedostatek vyššího vzdělání, praktických zkušeností těchto lidí s vedením pracovního týmu, účetnictvím a další administrativou paradoxně prokázal první pokus o emancipaci Romů na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. V roce 1969 byla založena v České republice první samostatná organizace – Svaz Cikánů–Romů (SCR), o rok později vzniklo v jejím rámci družstvo Névodrom – Nová cesta, které mělo provádět stavební a řemeslné práce a obnovit i některá tradiční romská řemesla. V Ostravě se vedoucím družstva stal uváděný řidič DPMO, bezesporu velmi poctivý a pracovitý člověk, jemuž ale chyběly právě zásadní zkušenosti a poznatky potřebné pro vedení pracovního týmu. Z místa byl nakonec odvolán a vrátil se ke svému původnímu povolání. Nedostatek zkušených vedoucích pracovníků byl jedním z důvodů zastavení činnosti Névodromu samotným vedením SCR v roce 1972. V letech tzv. normalizace se přesto nedostatky jeho hospodaření staly záminkou k rozpuštění samotného svazu. V analýze vývoje romských rodinných vztahů ve zmíněné zprávě z roku 1970 Davidová zdůrazňovala, že většina rodin je nukleární a žije v samostatných menších státních bytech (často ale přeplněných příležitostnými i dlouhodobými návštěvami příbuzných). Navenek asimilovaní Romové se snažili postupně omezovat kontakty v rámci tradičních širokých příbuzenských vazeb, zejména pravidelný styk s příslušníky starší generace na Slovensku, kteří ještě obývali chatrče ve zbývajících osadách. Někteří z nich navazovali nové kontakty s majoritními spolupracovníky podobného sociálního zařazení, jiní naopak obnovovali rozptylem násilně přerušené příbuzenské vazby. Posledně zmínění se snažili sestěhovávat do domů v nově vznikajících ghettech ve starších sídlištích opouštěných majoritou (např. centrum Vítkovic v Ostravě, menší dodnes „vyloučená lokalita“ Zárubek na Slezské Ostravě apod.)[23]. V tomto prostředí už 4
, Důsledky zásahů komunistického režimu do vývoje romských skupin v ČSSR (1958 – 1969)
ale nebylo možno udržovat tradice, tvůrčím způsobem rozvíjet původní spontánní projevy tvořivosti, užívat v běžném styku rodný jazyk. Téměř pro všechny příslušníky těchto skupin bylo charakteristické, že žili v jakémsi polovičním vakuu – na jedné straně ztráceli návyky, hodnoty tradičního způsobu života, na druhé postrádali účinnou motivaci k hlubšímu sblížení, pevnějším vazbám s majoritním prostředím. Ve dvou dalších kategoriích (II. a III.) romského obyvatelstva zůstávala podle zmíněného klíče stupně asimilace naprostá většina „problémových“ skupin. Jejich zařazování do nejpočetnější II. (s jistou nadějí na asimilaci) či do III. kategorie „nejzaostalejších“ (především bývalých kočovníků, kteří se, jak jsem už konstatovala, přizpůsobovat odmítali) záleželo pouze na vůli místních úřadů. Vykazovalo značnou variabilitu a obrovské výkyvy (zařazení do jednotlivých skupin se v krátkých intervalech mezi soupisy i jinými způsoby zjišťování „úrovně“ Romů v obcích nebo městských částích často lišilo v rozsahu až 50 % všech jejich romských obyvatel)[24] Zařazování samozřejmě probíhalo opět bez sebemenšího náznaku respektování tradičních zásad kulturního systému, který po staletí zachovával divergenci a vzájemnou distanc mezi příslušníky cizích, nepříbuzenských societ. Zároveň však vykazoval velkou soudržnost příbuzenských skupin, udržování rituálních předpisů čistoty, vlastního nepsaného etického kodexu, specifických metod výchovy apod. Většina majoritních úředníků nedokázala pochopit, že pro obyvatele zlikvidovaných osad byl náhlý přesun do nového prostředí šokem, s nímž se nedokázali vyrovnat. Ve zprávách MNV se např. dočítáme, že noví imigranti ze Slovenska zařazení do III. kategorie v šedesátých letech vybydleli přidělené domy a byty natolik, že musely být zbourány nebo přestavěny. Objevily se první návrhy na omezení přirozené reprodukce „cikánského živlu a jeho způsobu života“ (později známá a často připomínaná sterilizace romských žen). Dětské domovy zaplňovaly děti násilně odnímané rodičům, ale stále častěji také opouštěné mladými osamělými matkami, které si bez zázemí rozbitých příbuzenských svazků nedokázaly s novorozenci poradit. Zejména pro příslušníky III. kategorie znal režim především postih. Jak už jsem zmiňovala, zejména bývalí kočovníci byli obviňováni z nejvyššího podílu na nárůstu kriminality, zneužívání sociálních dávek, absenci a fluktuaci. Kategorizace nepříznivě ovlivňovala i vztahy s majoritou – první rozsáhlejší výzkum veřejného mínění koncem šedesátých let prokázal, že negativní hodnocení „zaostalých cikánů“ mnozí její příslušníci přenášejí na romské obyvatelstvo jako celek.[25] Jak již bylo zmíněno, konec šedesátých let znamenal i první pokus o emancipaci romského etnika prostřednictvím vzniku a činnosti Svazu Cikán – Romů. Ten byl oficiálně založen pro nově vzniklou Českou republiku (součást ČSSR po uzákonění federalizace) ustavujícím sjezdem v Brně dne 30. srpna 1969.[26] Samotné zahájení krátké éry jeho činnosti bylo už v roce 1970 poznamenáno ostrým odmítnutím tzv. Memoranda k základním otázkám romské (cikánské) problematiky a vymezení společenského postavení Romů (Cikánů). Memorandum vydal SCR dne 17. dubna 1970, velmi mírnou formou v něm mj. žádal o uznání etnicity Romů.[27] To byl hlavní důvod nejen odmítnutí memoranda, ale také zákazu činnosti SCR v roce 1973. Tím jsem ovšem už otevřela novou kapitolu vývoje romského obyvatelstva ČSSR v sedmdesátých letech 20. století, která přesahuje vymezení sledovaného tématu. Result of the intervention of the communist regime in the development of Gypsies groups in Czechoslovakia (1958 – 1969) The author points to the fundamental issues caused by cases of unnatural, chaotic interference of the Communist regime with the development of traditional Roma communities. She then considers long-term trends of the subsequent development of individual Roma groups, caused by Communist social engineering of the aforementioned period. From the point of view of the majority of society, the 1960s are considered to have been a period of political liberalisation. However, for the Roma minority as a whole, and particularly for their settled communities, this era meant a deepening of their crisis. Marginal, different social systems are much less able to resist any totalitarian regime than the majority (including the ethnic minorities), which can draw on the traditions of a civil society, renew its structures, make use of its sociocultural stratification, etc. The law banning the nomadic way of life no. 74/58 and the subsequent inventory of still unsettled people (particularly) of Roma origin, was meant to impact primarily the least numerous group of so-called Olah Roma, which were at that time forced to develop their various traditional, often illegal subsistence activities. Thanks to their mobility, they were able to evade intervention by the security forces, which sought to make their movement impossible by “immobilising” their trailers and to allocate proper housing to them. The fact that the authorities were not prepared meant that the unconstitutional free movement ban also impacted many members of settled communities. The 1960 administration reform caused a collapse in records concerning Roma communities and caused unrestrained movement of hundreds of extended Roma families. A similar consequence could be observed after a further measure implemented by the regime in 1965, which meant to scatter places with undesirably high concentrations of Romanies and included efforts to finalise their urbanisation. These contrived interventions had to be stopped by the 5
Communist regime in 1968, because they were wholly unsuccessful in their attempts to fully assimilate all Roma people.
[1] DUBAYOVÁ, Mária. Poznávanie kultúry rómských skupín a problém kultúrnej zmeny. In: Slezský sborník 95/1997, s. 93-97. [2] I když v letech Slovenské republiky (1939-1945) neproběhl holocaust Romů, olašští Romové byli vystaveni řadě perzekučních zákonných opatření (zákaz pohybu, obchodování apod.). Podrobněji o tom psal opakovaně C. Nečas, viz např. NEČAS, Ctibor. Diskriminace a perzekuce slovenských Cikánů v letech 1939-1945. In: Nové obzory, č. 19/1977, s. 125-157. Nověji o perzekuci Romů za Slovenské republiky píše slovenský autor Karol Janas, jeho práce však podle mého názoru nelze přijat bez výhrad zejména pro povrchnost a nepřesnosti údajů, neznalost základních charakteristik romských skupin. Viz např. moje recenze jeho knihy Zabudnuté tábory, Romano džaniben, ńilaj 2009, s. 215-217 [3] Státní okresní archiv (SOkA) Opava, fond Jednotný národní výbor Opava, kart. č. 79, inv. č. 307. Podrobněji viz PAVELČÍKOVÁ, Nina. Příchod olašských Romů na Ostravsko v padesátých letech 20. století (ve světle dobových zpráv). Romano džaniben, ňilaj /2009, s. 37-66. [4] PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Sešity Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu 12. Praha: ÚDV ZK, 2004, s. 43-44, 61-67. [5] PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích…, s. 67-73. Viz též JUROVÁ, Anna. Rómska problematika 1945-1967. Dokumenty, časť 3, studijní materiál Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Praha, 1996, č. dok. 202, s. 505-513. [6] Sbírka zákonů Republiky Československé, ročník 1958, Praha 1958, č. 22. Viz též Pavelčíková, N. Romové v českých zemích..., s. 151, přílohy, dok. č. 4. [7] Národní archiv (NA) Praha, fond ÚV KSČ, 05/3 – Ideologické oddělení, sv. 10, arch. j. 57. (Výzkum podkladů v NA Praha uskutečnila autorka na počátku tohoto tisíciletí, je možné, že materiály ÚV KSČ jsou dnes již v NA nově zařazeny, v každém případě předpokládám, že je možno starší signatury původně samostatného archivu ÚV KSČ zpětně vyhledat. Dále též Zemský archiv Opava (ZAO), fond Sm KNV Ostrava, fasc. 1318 (materiály převzaté v roce 1960 z fondů ONV bývalého kraje Olomouc). Viz též PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romské obyvatelstvo na Ostravsku v letech 1945-1975. Ostrava: Ostravská univerzita 1999, s. 73-75. [8] Pavelčíková, Nina. Romové v českých zemích..., s. 72. [9] Podrobněji viz Pavelčíková, Nina. Problematika kriminality Romů v českých zemích v letech 1945-1989 pod úhlem pohledu komunistického režimu (v tisku pro kolektivní monografii o kriminalitě Romů, připravovanou katedrou sociologie FF, Universytet Wrocławski). [10] Po roce 1990 se tyto gangy i podle svědectví vlastních předáků specializovaly na dealerství drog, výrazně se podílejí na dalších negativních jevech, jež provázejí vývoj současné společnosti. Velmi zajímavým způsobem se podařilo tento problém zachytit scénáristovi (Ivan Hubač) a režisérovi (Filip Renč) nové řady seriálu Čs. televize Sanitka 2 v jeho osmé části, vysílané na ČT 1 v pátek 26. 10. Dva mladí olašští Romové okradou (část č. 7) a způsobí následnou smrt slepé vedlejší hrdinky příběhu. Její manžel se jim chce pomstít, vypátrá „sídlo“ celé početné skupiny a po zásahu jejího „vajdy“ a vysvětlení celého případu velmi překvapeně sleduje následky: předák skupiny věci jeho mrtvé manželky vrátí a velmi krutým způsobem (zbičováním) potrestá oba pachatele s tím, že „slepí se neokrádají“. Příběh se pravděpodobně zakládá na skutečné události, samozřejmě scénáristou poněkud upravené. 6
, Důsledky zásahů komunistického režimu do vývoje romských skupin v ČSSR (1958 – 1969)
[11] Způsob života někdejších kočovníků, jejich kulturní vzory, majoritou negativně vnímané způsoby obživy apod. podle mého názoru dosud nejsou dostatečně prozkoumány ani popsány v odborné literatuře. Není zcela jasné, kde končí tradice a kde hraničí jejich způsob života s pokusy o odpor, vzdor vůči majoritnímu zákonodárství, které je po staletí krutě pronásledovalo. Hlubší poznání jejich specifických charakteristik je obtížné, často jsou rezistentní i vůči výzkumným metodám používaným v současné době odborníky (kvalitativní metody terénního výzkumu). [12] Viz poznámka č. 7. Kopie pracovní verze zákona viz PAVELĆÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích..., s. 151. [13] NA Praha, fond ÚV KSČ, 05/3 – Ideologické oddělení, sv. 10, arch. j. 57. [14] PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích..., s. 70. [15] PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích..., s. 73-77. [16] Vládní usnesení č. 502/1965 ze dne 13. 10. 1965. Podrobněji viz PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích…, s. 86-94. [17] JUROVÁ, Anna. Vývoj rómskej problematiky na Slovensku po roku 1945. Bratislava: Goldpress Publishers, 1993, s. 84-85. [18] PAVELČÍKOVÁ, Nina. Jak Romové šli do města. Proměny romské komunity v kontaktu s městským prostředím. In: Miasto w obrazie, legendzie, opowieści. Wrocław-Kraków: Universytet Wrocławski, Polskie towarzystwo ludoznawcze, 2008, s. 209-216. [19] NA Praha, fond ÚV KSČ, 05/3 – Ideologické oddělení. sv. 37, arch. j. 297. [20] Viz např. JUROVÁ, Anna. Vývoj rómskej problematiky..., s. 85-87; PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích..., s. 90-94; DAVIDOVÁ, Eva. Cesty Romů /Romano drom 1945-1990. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s. 190-218. [21] Přehledy zaměstnanosti romských obyvatel. které se zachovaly z průběhu šedesátých let i mnohá svědectví jejich majoritních spolupracovníků či dokonce zaměstnavatelů jednoznačně popírají dnes obecně rozšířený stereotypní názor (rozšiřují jej zejména ti příslušníci majority, kteří živého Roma v letech komunismu nikdy neviděli), že Romové nechtějí pracovat. Sama jsem pamětníkem hromadného povinného zaměstnávání romských dělníků např. při výkopových pracích. Pokud se při nich někdo „opíral o lopatu“, pak to mnohem častěji byli jejich majoritní spolupracovníci. [22] DAVIDOVÁ, Eva. Cikánské (romské) etnikum v Ostravě I. (Ekologická analýza a problém vývojových změn Cikánů-Romů v městském prostředí). Ostrava – Praha: Sociologický ústav ČSAV, 1970. Rkp. výzkumné zprávy (v osobním archivu autorky této studie). [23] Podrobněji viz HAJSKÁ, Markéta – PODUŠKA, Ondřej. Vyloučená lokalita Bohdálek. Rkp. výzkumné zprávy z roku 2004, vypracované na základě kvalitativního terénního stacionárního výzkumu organizovaného společností Člověk v tísni (v osobním archivu autorky). [24] PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích..., s. 88-89.
7
[25] DAVIDOVÁ, Eva. Cikánské (romské) obyvatelstvo II... , s. [26] PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích..., s. 104 (tamtéž další literatura k vývoji v ČR). [27] PAVELČÍKOVÁ, Nina. Romové v českých zemích..., s. 106.
8
