Dr. Sherlock Holmes v Čechách

Rudolf Čechura

Dr. Sherlock Holmes v Čechách

mladá fronta

Copyright © Rudolf Čechura, 2003, 2011

Jméno Sherlock Holmes je notoricky známé. Méně známo však je, že od jisté doby náleží před toto jméno právem i akademický titul. Jak se můžete přesvědčit v úředních záznamech, Coloradská státní univerzita udělila Mr. Sherlocku Holmesovi dne 5. února 1975 čestný doktorát. Poprvé v  historii byl udělen vědecký titul literárnímu hrdinovi! Jinak ovšem na tom není nic nepřípadného a vědecká hod­nost Sherlocku Holmesovi jistě po právu náleží! Sherlock Holmes se vždycky lišil od  policistů Scotland Yardu především rozumovým, vědeckým řešením všech případů. Byl prvním detektivem, který takto povznesl úroveň obyčejného rutinérského vyšetřování a  položil vlastně základy detektivní vědy, z níž se později vyvinula kriminologie a  příbuzné vědní obory. Avšak nejen to – Holmes sám byl zdatný v mnoha odvětvích vědy. Je například dobře známo, že znamenitě ovládal chemii a také praktickou mineralogii. Měl slušné odborné znalosti i v jiných vědních oborech – a to vše již v dobách, kdy se cele věnoval svému náročnému povolání konzultativního soukromého detektiva. Avšak od roku 1903, kdy zanechal praxe, usadil se na venkově v  Sussexu a  věnuje se zejména chovu včel a  své zahrádce, využívá sa­mozřejmě volného času k dalšímu studiu i mnoha jiných vědeckých disciplín. U zvídavého, činorodého člověka je to zcela přirozené – bez ohledu na  věk. Je tedy zřejmé, že dr. Holmes je dnes vědecky vy­zbrojen ještě důkladněji než v dobách své největší slávy. Však také ujme-li se dnes ještě nějakého případu (a občas to činí), pak vždy jen případu takového, který má zřetelnou souvislost s  některým vědním

oborem a v němž může uplatnit své široké a hluboké odborné vědomosti. Sherlock zkrátka svou odedávna proslulou náklonnost k vědě nezapře ani ve vysokém věku. Škoda jen, že dr. Watson není již fyzicky schopen plnit vyčerpávající úlohu Holmesova kronikáře a vše pečlivě zazna­ menávat. Občas pouze vypráví o některých posledních Holmesových úspěších na  schůzkách v  Londýnské společnosti Sherlocka Holmese, jíž je čestným členem. S jeho laskavým tichým souhlasem dovolil jsem si pár oněch příběhů zaznamenat na důkaz toho, že Sherlock Holmes je stále živ a zdráv, jak hlásá slogan společnosti Externisté z  Baker Street. O  čemž koneckonců žádný obdivovatel Sherlocka Holmese nikdy nezapochyboval. Rudolf Čechura Society of London člen The Sherlock Holmes

Případ se včelami Tlustý seržant v uniformě policejního sboru hrabství Sussex vy­padal zdálky jako pomatenec. Bláznivě mával kolem sebe rukama, poškubával hlavou hned na tu a hned na onu stranu, pitvořil se, prskal a vyrážel jakési nepříliš souvislé skřeky. Zblízka však bylo v nich možno rozeznat přerývaně vyráženou, přesto však vcelku srozumitelnou větu: „Zpro-pad-eně, ins-pektore, v tommmhle – aúú! – blázinci ma-mamáme vyš-ššš-šetřovat?“ Inspektor, stojící v bezpečnější vzdálenosti, řekl nazlobeně: „To není blázinec, seržante, nýbrž včelín!“ „Rozkaz!“ řekl uctivě seržant, hned však paličatě dodal: „Ale to je tedy pěkný blázinec, ten včelín!“ „Nikoliv,“ poučil ho milostivě jeho nadřízený. „Každý včelí úl je vysoce organizované vyspělé hmyzí společenství, sdružené arci na základě pouhých instinktů.“ „Oh, inspektore, vy víte vskutku všechno!“ pravil seržant obdivně. „Ovšem. Proto mám hodnost inspektora.“ „A víte teda také, která z těch včel zavraždila lorda Beefeatera?“ zeptal se seržant, který se mezitím vydal na  ústup a měl teď dost kuráže k poťouchlostem. Inspektor se rozpačitě poškrábal za uchem (nejdřív se ovšem přesvědčil, zda mu tam nesedí včela): „To... ehm... ovšem... budeme muset přirozeně teprve vypátrat.“ „Oh! Jak krásně jste to řekl! Od vás se člověk skutečně

mnoho naučí!“ „Učte se, seržante, učte! Snad se někdy stanete rovněž in­ spektorem – až ovšem já odejdu do penze!“ Oba policisté se během té duchaplné rozmluvy co nejrychleji vzdalovali od nebezpečného místa, jehož zběžné prohlídce věnovali téměř tři minuty vzácného služebního času. Vrátili se raději do bez­pečí své útulné úřadovny a zasedli k šálku čaje. Celkem na nich ne­bylo vidět, že před chvílí podstoupili tak nebezpečné ohledání terénu zamořeného včelami. Jenom seržant měl jedno ucho znatelně větší. „Nedovedu si představit, jak budeme tento zapeklitý případ vyšetřovat,“ mudroval seržant. „Nejlepší by asi bylo považovat celou věc za prostou nehodu.“ „Ano – nejlepší by to bylo... Jenže když nám ta zpropadená ženská tak okatě naznačuje, že jde o rafinovanou vraždu, budeme muset něco podniknout.“ „Ale co, pane?!“ „Hm... well, řekl bych, že budeme muset prohlédnout postupně všechny včely a zjistit, které z nich chybí žihadlo, takže... která včela bude bez žihadla, ta byla patrně použita jako vražedný nástroj!“ „Ale jak! Jak?“ „Inu, patrně nějaká zvlášť cvičená včela nebo možná jakýsi nový technický vynález – včela řízená na dálku nebo tak něco.“ Seržant si pomyslil, že je to holý nesmysl, nahlas však řekl zdvořile: „Oh – ale víte, kolik bychom museli prohlížet včel, pane?“

„Prý osmdesát,“ odtušil inspektor. „Nikoliv osmdesát včel, nýbrž osmdesát včelstev má lord Beefeater, inspektore! V každém tom včelstvu je s dovolením mnoho set včel... to nestihneme ani do penze! A krom toho – já se včel, s odpuštěním, velice bojím.“ „Hm, abych řekl pravdu, seržante, já rovněž.“ Chvíli mlčky popíjeli čaj a uvažovali, až nakonec inspektor vyřkl rozumný návrh: „Poslyšte, co kdybychom si zavolali na pomoc toho Sherlocka Holmese?“ „Toho starého pap... eh, gentlemana? Což on dosud žije?“ „Přirozeně. V  každém čísle časopisu The Sherlock Holmes Journal si můžete přečíst slogan ,Sherlock Holmes je stále živ a zdráv‘.“ „To patrně převzali od  jistého básníka Nezvala, který v jedné své básni napsal ,Sherlock Holmes Blahé paměti žije dodnes‘.“ Inspektor se zakabonil: „Tak? No budiž... ale to vás moc nešlechtí, že se zabýváte poezií! Kdybyste se radši věnoval četbě služebních předpisů!“ Nicméně oba policisté se rychle shodli v tom, že požádat o kva­lifikovanou pomoc Sherlocka Holmese bude to nejlepší, co mohou v tomto případě udělat. Ostatně z povídky „Jeho poslední poklona“ je přece známo, že Holmes žije právě v Sussexu a zabývá se na své malé farmě chovem včel! Inspektor si dokonce vzpomněl, že Holmes publikoval odborné dílo nazvané Praktická příručka o včelařství, s přihlédnutím

k oddělení matky. „A  sám se o  tomto díle vyjádřil,“ zdvihl inspektor prst a obočí, „že je to jeho Opus magnum! Takže zajisté o včelách něco ví! Ano – pošleme pro něj!“ Na sestavení písemné prosby si dal inspektor velice záležet, takže seržant mohl dopis doručit až po obědě. Inspektor k tomu účelu ob­jednal pro seržanta nájemnou drožku. „Ovšemže pojedete drožkou!“ zdůraznil udivenému seržantovi. „Nelze přece ani při naší inteligenci předpokládat, že by si více než stoletý muž sedl na tandem vašeho motocyklu!“ Dopis byl sepsán vskutku dovedně. Sotva si psaní Holmes přečetl, potěšeně zamručel a se špatně skrývaným samolibým úsměvem prohlásil: „Patrně víte, seržante, že už po mnoho let se nezabývám detektivní praxí, avšak váš nadřízený mě prosí o  odbornou pomoc jako nejzna­menitějšího znalce včel v hrabství Sussex! Takovou poctu nemohu prostě odmítnout! Vaší žádosti se vyhovuje.“ Uložil opatrně housle a šel se ustrojit. Cestou se samozřejmě zastavili pro doktora Watsona, který tráví svůj zasloužený odpočinek v malém domku rovněž nedaleko Guilfordu. Jenom občas zajde k Holmesovi na přátelskou návštěvu a vzpomínají spolu na staré dobré časy, kdy je neobtěžoval zápach a hluk automobilů, telefonů a tranzistorů a kdy atomová bomba byl po­jem nesmyslný a neznámý (zatímco dnes už je pouze nesmyslný). Guilfordský inspektor přivítal slavného detektiva a  jeho přítele milým úsměvem a  srdečnými slovy a  pronesl pár

zdvořilostních frází o  Holmesově detektivním věhlasu. Především však dbal na to, aby neustále zdůrazňoval svůj zájem o Holmesovy odborné rady včelařské a aby se ani slůvkem nezmínil o podivuhodném podezření té zpropadené ženské. „Dnes časně ráno,“ přešel pak inspektor k věci, „právě při snídani byl usmrcen lord Beefeater jediným včelím bodnutím, Holmesi! Co tomu říkáte?“ „To je nesmysl,“ říkal tomu Holmes. „Ano,“ souhlasil inspektor. „Ale ono se to stalo!“ „Jak víte, že jej usmrtilo právě včelí bodnutí?“ „Jeho lordstvo právě na zahradě snídalo, když přilétla včela, bodla je – tedy Jeho lordstvo – do nosu, a vzápětí nato začalo se Jeho lordstvo chovat velmi podivně a  do půl hodiny zesnulo.“ „Vidělo to někdo? Eh – chci říci: Viděl to někdo?“ „Ovšem. Sluha Jenkins a ta zpropa... tedy kuchařka Winchesterová, řečená Vinčestrovka.“ „Hm. Zní to neuvěřitelně. Co měl lord k snídani?“ „Jako obvykle, pane,“ referoval seržant. „Čaj s  medem, topinku s medem, vejce s medem.“ „A šunku s medem, ne?“ „Ne, to ne, pane.“ „Snědl všechno?“ „Nikoliv, ta včela přiletěla příliš brzy. Nedopřála mu ani dokončit snídani – což je jistě obzvlášť bestiální, že ano.“ „Co tomu říkáte, Watsone, jako lékař?“ obrátil se Holmes na svého přítele. Watson se zatahal za  knírec: „Opravdu ho bodla pouze

jedna včela?“ „Jedna,“ potvrdil inspektor. „Máme to přesně spočítáno.“ „Pak je to skutečně nesmyslná domněnka. Víte, inspektore, k  usmrcení člověka je obvykle zapotřebí několika set včelích žihadel! Pokud samozřejmě netrpí nějakou zvláštní přecitlivělostí vůči včelímu jedu, jenže to ovšem...“ „Jenže to ovšem,“ dokončil Holmes, „nepřichází přece u dlou­holetého včelaře vůbec v úvahu!“ „Právě to jsem chtěl říci,“ potvrdil Watson. „Co to vlastně je ten včelí jed, pánové?“ optal se inspektor. „Podle Lautera a Griggse,“ poučil ho Watson, „jeví se včelí jed jako lehce aromatická tekutina chuti kyselé a hořké, vypařující se při třiceti stupních Celsia. Podle některých autorů působí v  něm jedovatě soubor látek podobných saponinům a jeho součástí je i histamin. Z anorganických látek tu byla zjištěna kyselina solná, fosfor a vápník. Toxickou působnost neztrácí ani při zahřátí nad sto stupňů.“ „Nová zkoumání ovšem udávají,“ řekl Holmes, „že včelí jed je složitá látka bílkovinného charakteru, která má tři hlavní bílkovinné, biologicky účinné složky a  čtyři až šest antigenních frakcí. Kromě histaminu je v jedu ještě hyaluronidasa, nejméně dva hemolytické principy a...“ „Dost, dost, pánové!“ zakvílel inspektor. „Probůh, moje hlava!“ Opravdu měl z těch učených řečí pocit, že mu hlava prudce bobtná, jako by do ní dostal nejméně sto včelích žihadel. Opatrně si ji vzal do  dlaní a  ještě jednou zaúpěl. Policejní

úředníci nebývají zvyklí podrobovat svou hlavu takovým návalům vědomostí. „Dobrá. Ale snad vás bude ještě zajímat,“ neúprosně pokračoval Watson, „že jed působí například na synapse gangliové a nervosvalové, na myokard, příčně pruhované svalstvo i ústřední ner­vovou soustavu.“ „Dali jsme přirozeně lorda Beefeatra pitvat, ovšem...“ inspektor pokrčil rameny, aby naznačil výsledek. „Ovšem nic se nenašlo, že,“ řekl Watson. „Přirozeně. Pitevní nález nebývá po smrti z včelího jedu nikterak charakteristický. Při pitvě se obvykle najdou známky dušení.“ „Ale nic takového se rovněž nenašlo!“ řekl udiveně inspektor. „Ne? Hm... to je pozoruhodné.“ „Ale není, Watsone,“ namítl Holmes. „To je zcela logické! Ten člověk přece nemohl fakticky zemřít na  včelí žihadlo! Sám jste to prve přiznal.“ „Ah ano... ovšem, nenašlo-li se při pitvě vůbec nic, pak nevím, jak bychom mohli...“ „Budeme prostě muset začínat odjinud. Inspektore, zavolejte sem laskavě toho Jenkinse.“ „Ano,“ řekl inspektor a hned předal rozkaz dál: „Zavolejte sem toho Jenkinse, seržante!“ „Ano,“ řekl seržant, a nemaje už komu rozkaz předat, šel ho vy­konat sám. Po seržantově odchodu přistoupil inspektor k oknu, rozevřel ho dokořán a zhluboka se nadechl: „Jak je tam dnes krásně!“

Holmes, dívaje se z  okna přes inspektorova záda, mírně přikyvoval... Ale náhle vyskočil, jako by ho něco píchlo do zadku, vrhl se k oknu rychlostí na jeho věk naprosto neuvěřitelnou a prudce zabouchl okenní křídla inspektorovi před nosem. „Proboha – co se vám stalo?“ polekal se inspektor a také Watson se zatvářil poděšeně: Co jen to s tím starouškem je? „Neviděl jste?“ zeptal se Holmes, teď již opět ledově klidný. „Letěly tam dvě včely.“ Watson nechápavě kroutil hlavou. „Proboha, Holmesi, odkdy vy se bojíte včel?“ „Já ne,“ usmál se Holmes, „ale měl jsem strach o inspektorův nos. Cožpak jste neviděli, jaké to byly včely?“ „Jaké, jaké... prostě dvě včely, no! Včela jako včela. Nebo snad vy máte své včely popsané?“ „Omyl, drahý Watsone! Není včela jako včela! Na světě existuje asi dvacet tisíc různých druhů včel.“ „Oh... opravdu tolik?!“ „Ano. Pravda, jen tři z nich dávají chovatelům med. Jenže i včela medonosná a včela indická, mám-li už mluvit jen o těch dvou nejvýznamnějších, jsou rozrůzněny v mnoho zeměpisných ras. Ty dvě včely, které tu prolétly kolem okna, jsou vskutku hodné pozoru! Jedna z nich byla nade vši pochybnost obří včela z cejlonské džungle! Dosud nikdy nebyly tyto včely vyvezeny ze své vlasti – s výjimkou těch několika tisíc, se kterými se dělají pokusy v  pro­slulém Včelařském ústavu Frankfurtské univerzity. Není to po­divné?“ „To jistě! Kde se tu tedy vzala?“

„Také bych rád věděl!“ „A ta druhá včela?‘ „Hlavně kvůli té jsem vám, inspektore, zabouchl okno před no­sem! Byla to totiž velice útočná včela africká – Apis mellifera adansonii.“ „Propána – kde by se vzala africká včela ve Velké Británii? A skutečně je tak nebezpečná?“ „Na prvou otázku vám rovněž zatím neodpovím. Na druhou však odpovídám jednoznačně: Ano! Tyto včely mají jen v Brazílii na svědomí smrt nejméně sto padesáti lidí a nesčetných domácích zvířat – i velkých, jako je kůň a kráva!“ „Ehm...“ zamumlal nejistě inspektor, „říkáte v  Brazílii? Domníval jsem se, že snad Brazílie je kdesi v Americe?“ „Klidně se to domnívejte dál, vaše domněnka je zcela správná.“ „Ale jak potom... proč včela africká, když...“ „V  celém Novém světě, tedy i  v  Jižní Americe, včely medonosné původně vůbec nebyly,“ vysvětloval Holmes. „Dovezli je tam až Ev­ropané. Zpočátku ovšem mírné včely z Evropy a teprve mnohem později, až v roce devatenáct set padesát šest, dovezli si Brazilci pětatřicet včelích matek z Afriky. Mysleli to dobře, africké včely dávají totiž podstatně víc medu. Jenže těch pětatřicet královen ulétlo z výzkumného ústavu a  křížení potom pokračovalo tak divoce, že dnes jsou africké včely a jejich kříženci nebezpečím pro celou Ame­riku.“ „To jsou opravdu tak nebezpečně jedovaté?“ „Ne ne – v tom to vůbec není! Nejsou o nic jedovatější než

včely evropské, ale jsou mimořádně popudlivé. Stačí, když je podrážděna jediná včela. Hned vydá poplašný signál...“ „Signál?!“ „Ne snad zvukový signál, ovšemže ne – chemický! Vylučuje látky zvané feromony, které vyvolávají v kolonii včel jakousi řetězovou útočnou reakci. Celé mračno včel potom vyráží hromadně proti domnělému útočníkovi – a několik set žihadel samozřejmě dokáže zahubit každého, kdo se nespasí útěkem.“ Holmesův poutavý výklad byl přerušen příchodem seržanta a Jenkinse. Štíhlý kostnatý Jenkins připomínal postavou typického šlech­tického lokaje, avšak měl ošlehanou a opálenou pokožku venkovana, který pobývá celé dny na  čerstvém povětří. Na svých šestačtyřicet let vypadal již také poměrně staře. Holmes mu podal svou štíhlou dlaň a řekl přívětivě: „Jsem rád, že vás poznávám, milý Jenkinsi. Vy jste tedy sluhou zesnulého lorda Beefeatera?“ „Ó ne, pane!“ vášnivě protestoval Jenkins. „Já jsem jeho komorník a zároveň správce včelstev, pane!“ „Dobrá. Řekněte nám tedy, jak se ta nešťastná událost přihodila.“ „Ale vždyť už jsem to povídal tuhle inspektorovi, pane!“ „Nevadí, řekněte to ještě jednou nám.“ „Prosím,“ uvolil se komorník. „Jeho lordstvo právě snídalo...“ „Co snídalo?“ přerušil ho zase Holmes. „Jako obvykle: čaj s  medem, topinku s  medem, vejce

s medem. Tedy Jeho lordstvo právě snídalo, když přilétla ta zlořečená včela a  bodla Jeho lordstvo do  nosu. Hned nato, jak už jsem řekl tady in­spektorovi, začalo se Jeho lordstvo chovat poněkud podivně a...“ „Jak podivně? Vysvětlete nám to přesněji!“ „Hm... Jeho lordstvo, s odpuštěním, několikrát mocně říhlo!“ „Oh, jak nechutné!“ podotkl seržant. „Leč – jak pozoruhodné!“ zdůraznil Watson. „Nezdá se vám, Hol­mesi?“ Holmes jen pokrčil rameny a obrátil se opět na Jenkinse: „A co ještě, Jenkinsi?“ „To je vlastně všechno, pane.“ „Ano? Nuže dobrá, rozumím-li vám správně, nestačil lord svou snídani řádně dokončit?“ „Ne, pane, to bohužel nestačil. Je to jistě mrzuté zemřít bez snídaně.“ „A kde jsou ty zbytky lordovy snídaně?“ „Služebná je odnesla, pane.“ „A patrně vyhodila, že?“ „A patrně vyhodila, ano. Oh, pane Holmesi! Snad si nemyslíte, že pánovu smrt způsobilo... hm... něco jiného než ty nešťastné včely?“ „Ne, to si nemyslím,“ upokojil ho Holmes. „Nicméně – mohl byste mi říci, Jenkinsi, kdo asi tak nejvíc získá lordovým úmrtím?“ Jenkins se mírně ušklíbl: „Armáda spásy, pane. Jeho lordstvo nemá příbuzných. Podepisoval jsem pánovu závěť jako

jeden ze svědků, a tak vím, že veškerý svůj majetek odkázal Armádě spásy na zřízení domova pro vdovy po strážcích majáků.“ „Vskutku ušlechtilé! Ale na  vás snad rovněž pamatoval alespoň nějakou maličkostí, ne?“ „Oh ano, já dostanu ty včely. Nevím, co si s nimi počnu. Bez domu a bez zahrady přirozeně nelze...“ „Patrně je prodáte.“ „Patrně.“ „Hm. A co ostatní služebnictvo? Snad i na ně pamatoval lord v závěti nějakou drobností, ne?“ Jenkins se zasmál: „Ostatní služebnictvo? To sestává pouze z Vinčestrovky, eh, chci říci z  kuchařky Winchesterové, a služky Molly, která ovšem do domu pouze dochází. Pokud mě paměť ne­klame, Winchesterové odkázal pán částku dvě stě liber a služce tuším padesát.“ Holmes se zeptal ještě na pár maličkostí a pak Jenkinse propustil – ovšem s tím, aby byl přítomen v domě a byl neustále po ruce, kdyby snad od něj ještě něco potřebovali. Všichni čtyři vyšetřovatelé se pak vydali volným procházkovým tempem na  obhlídku zahrady a  včelína, neboť Holmes trval na tom, aby je oba policisté doprovázeli. Byla to opravdu nádherná zahrada, která přecházela pozvolna v pravý anglický park. Všude bylo plno vůně a květů – a samozřejmě také včel. „Velkolepá zahrada!“ zvolal nadšeně Watson. „Jenom ty hromské včely kdyby tu nebyly!“ brblal inspektor a opatrně uhýbal hlavou před bzučícími létavkami.

„Ale inspektore!“ zlobil se Holmes. „Včela je na  tomto světě přinejmenším tak potřebná jako policejní úředník! Materiálně vzato, je vlastně včela mnohem užitečnější. Kolik jste říkal, že je tu těch včelstev?“ „Osmdesát.“ „Proboha – tamhle je dokonce včelín na kolečkách!“ podivil se Watson. „Kočovný vůz pro čtrnáct včelstev, Watsone,“ zpřesnil Holmes. „Já sice na  své farmě nic podobného nemám, ale z literatury byste měl vědět, že kočování je již dosti rozšířeným způsobem moderního včelařství.“ „To se jednoduše ten včelín odveze někam jinam? Kde je víc kytiček?“ „Jednoduše rozhodně ne. Přemísťování včelstev je poměrně složitá a choulostivá záležitost. Avšak při značném zjednodušení problému lze připustit, že v  zásadě máte pravdu: Kočovný vůz se přemísťuje dle potřeby tam, kde mají právě včely nejvydatnější pastvu.“ „A co tamhle ty dva malé vozíčky?“ „Totéž v menším provedení. Vždy pouze pro dvě včelstva.“ „Inu, to je ta moderní doba,“ postěžoval si Watson. „Každý se chce jen vozit! I ty včely...“ Jenkins, aniž ho kdo volal, se objevil náhle v dohledu. „Jenkinsi,“ přivolal ho Holmes, „na to všechno zde stačil váš pán jen s vaší pomocí?“ „Ó ne, pane! Na to všechno jsem musel stačit já sám! Můj pán, dej mu pámbu věčnou slávu, se zabýval výhradně chovem matek. Podle vaší příručky, prosím.“

„Přirozeně,“ pokývl Holmes s největší samozřejmostí. „Vše ostatní ponechával na  starost mně,“ postěžoval si Jenkins. „Věřte mi, pane Holmesi, že pro jednoho člověka to je práce až až a že jsem kolikrát...“ „Děkuji, Jenkinsi, to nám prozatím stačí,“ přerušil komorníka Holmes. „Můžete si jít zatím po svém.“ Jenkins se s němou úklonou vzdálil. Sotva byl z dohledu, klesl Holmes na kolena a začal si zblízka a důkladně prohlížet gumové obruče obou malých kočovných vozů. „Propána, co to děláte?“ zeptal se hloupě inspektor. „Nevidíte? Prohlížím si kola.“ „Ale já nechápu...“ „To už je váš úděl, inspektore. Zatímco Watsonův úděl je předkládat naivní hypotézy. Nuže, Watsone?“ „Jste skvělý, Holmesi!“ řekl Watson. „Zřejmě zkoumáte, zda v obruči toho kočovného vozíku není utajeno zvlášť vycvičené ne­bezpečné africké včelstvo!“ „Výtečně, doktore! Nezklamal jste – opět jste řekl naprostý ne­smysl, jak jest vám provždy souzeno. Inspektore, pojďte sem.“ Inspektor váhavě přistoupil. „Ještě blíž,“ naléhal Holmes. „Tak. Poklekněte, prosím.“ „Ale to snad...“ děsil se inspektor té nedůstojnosti počínání. „Poklekněte, pravím vám, a podívejte se zblízka a pozorně na tuto obruč. Co vidíte?“ „Hlínu...“ vyřkl inspektor nejistě. „Pcha, hlínu! Především – je to půda písčitohlinitá, což

znamená, že obsahuje dvacet až třicet procent jílovitých částic. Ale za druhé a zejména – půda na tomto kole obsahuje, jak jistě vidíte, drobné částečky slídy! Co to znamená?“ Inspektor rozpačitě mlčel. „No ovšem!“ zlobil se Holmes. „Policie si jako obvykle myslí, že vrchol moudrosti je obsažen ve  služebních předpisech. Ne, in­spektore! Ve  vědě! Vy byste přece měl znát naprosto podrobně geo­logické a půdní poměry ve svém obvodě! Pak byste ovšem věděl, že takováto půda se vyskytuje zde jedině v okolí Manor Crossing.“ Obrátil se k Watsonovi a dodal: „A my se tam, příteli, neprodleně vypravíme.“ „Dovoluji si...“ začal blekotat inspektor, ale Holmes ho nenechal domluvit: „Vy si klidně dovolte odejít, inspektore, a běžte si třeba na pivo. Nebyl byste nám stejně už nic platný. Až případ dořeším, dám vám vědět.“ Do Holmese nenadále vjela bujará činorodost, jak se mu to stává vždy, když je konečně na pravé stopě, a hleděl si teď již jen svého, jako si hledí stopy pravý psí stopař; o nic jiného, včetně inspektora, nejevil již zájem. Inspektor se s rozpačitou úklonou odporoučel a seržant ho poslušně následoval. Holmes s Watsonem osaměli. Odmítli i drožku a vydali se k  nepříliš vzdálenému Manor Crossingu pěšky. Nespěchali – dílem pro svůj pokročilý věk a dílem též proto, že cestou rozmlouvali o tomto podivuhodném případu. „Co myslíte, že tam najdeme, Watsone?“ vyptával se Holmes. Doktor si nebyl příliš jist:

„Hm... myslel bych... ovšem netroufám si...“ „Jen si troufněte!“ pobízel Holmes. „Inu... když se ten Jenkins zmínil o tom, že jeho pán začal při snídani... ehm... s prominutím říhat...“ „Nu?!“ „Bude to asi jako obvykle hloupost, ale jen tak mě napadlo... říhání je totiž nejnápadnější příznak bezprostředně po požití jedu zvaného akonitin...“ „Výborně!“ zaradoval se Holmes. „Znamenitě! Tentokrát se, příteli, zcela shodujeme v premisách! Já totiž soudím, že na onom místě najdeme právě Aconitum napellus Linné Delphinieae!“ „Takovou vysokou rostlinu s  modrými květy, velmi podobnými přilbicím!“ „Správně. Však se také v jednom středoevropském jazyce nazývá prilbica modrá. Jinak...“ „Oměj!“ vybuchl poznáním osvícený Watson. „Oměj šalamounek. Ano. Pěstuje se pro ozdobu v mnoha zahrádkách.“ „A obsahuje ve všech svých částech značné množství akonitinu! „Ano. C34H47NO11.“ „Ale, to ovšem znamená...“ Watson nedopověděl, neboť se právě před ním vyhoupl nad obzor modravý lán. Stačilo ještě sejít pár yardů z  kopečka a  byli na  samém okraji pozemku. „Vidíte?“ řekl Holmes. „Tady je oměje hned celé pole! Tušil jsem to!“

Svou první pozornost nevěnoval ovšem Holmes modrým květům, nýbrž měkké půdě na okraji pole. Klesl opět na kolena a po chvíli zabořil prst do mělké stopy před sebou: „Zde, pohleďte!“ „Stopa kola!“ „Ano, a nejen to. Je to přesně týž vzorek, jaký má pneumatika, na níž jsme našli zbytky zeminy z těchto míst. Všechno souhlasí, Wat­sone! Zcela nedávno, řekl bych tak před dvěma dny, stál ten pojízdný úl zde, na tomto místě! Říká vám to něco?“ „Ach, ovšem – včelí med nasbíraný na oměji je přece jedovatý.“ „Správně. Nuže – co nyní soudíte o lordově úmrtí?“ „Že se lord Beefeater otrávil při snídani! Medem!“ „Správně.“ „A že šlo tudíž o pouhou nešťastnou náhodu.“ „Špatně. To byla záměrná a  úkladná vražda, Watsone! Bylo mi to podezřelé hned zpočátku. Policejní inspektor by přece pro mne ne­posílal jenom proto, abych mu řekl, že smrt včelaře po jediném včelím žihadle je hrubě nepravděpodobná! Zřejmě měli již jakési po­dezření na násilnou smrt a nevěděli si s  tím prostě rady. Patrně je někdo v  tom smyslu upozornil, vyslovil jakési nejasné podezření – snad kuchařka nebo služka. Ještě si to ověříme.“ „Nebo Jenkins.“ „Ne, Jenkins ne.“ „Proč ne?“ „Protože Jenkins je vrah! Všiml jste si snad, že Jenkins

bude po lordovi něco dědit?“ „Pouze včely,“ namítl Watson. „Ano – jenže mnoho včel! Osmdesát včelstev. Až je prodá, strží za ně tolik peněz, že mu to postačí na slušné živobytí do konce jeho mi­zerného života.“ „To snad...“ „Ale ano! Znám přece současné ceny.“ „Motiv bychom tedy měli na dlani, zdá se. Ovšem... jak mohl Jen­kins takovou vraždu technicky provést?“ „Je to jistě pozoruhodný způsob, viďte. Mírumilovná včela jako nástroj vraždy! Ano, včely v tomto případě opravdu byly vražedným nástrojem, nikoliv ovšem v tom smyslu, jak si to představoval in­spektor. Vlastně byly spíš prostředníkem než nástrojem. Vyráběly prostě med, jak jest jejich zvykem a posláním.“ „Zde z květů toho oměje šalamounku!“ „Ano. Vidíte, že je tu oměje celý lán. Dobrý hektar, řekl bych. Nic divného, viďte. Oměj šalamounek se přece nepěstuje jen pro okrasu, ale také pro užitek, ve velkém. Kořenové hlízy i listy lze výhodně prodat farmaceutickým továrnám. Jenkinsovi stačilo zajet sem s kočovným vozem v době, kdy v okolí nebyla pro včely jiná vhodná pastva než právě jedovatý oměj. Med nasbíraný výhradně na oměji musí být samozřejmě prudce jedovatý – vždyť smrtelná dávka akonitinu činí pouhé dva až čtyři miligramy! Akonitin je nejprudší jed mezi alkaloidy. Jenkins přitom tady nemusel být se včelami nijak dlouho, takže lord, který se zřejmě o pohyby kočovných vozů příliš nezajímal, nemusel si toho vůbec všimnout.“

„Takové včelstvo sebere za  den aspoň půl kilogramu medu, viďte?“ „Řekněme. Avšak tolik ani Jenkins nepotřeboval. Stačila mu malá čtvrtkilová sklenička takového jedovatého medu, aby ji mohl předložit svému pánu k snídani. Stačilo, aby vyměnil sklenici, kterou naservírovala kuchařka, anebo jí mohl rovnou podstrčit tu s jedovatým medem. Med jako med – kuchařka to přece nepozná! Ostatně nepoznal to zřejmě ani lord Beefeater.“ „A kdyby to byl přece jen poznal?!“ „Nezapomeňte, Watsone, že ten med nebyl v pravém slova smyslu otrávený! Nikdo do něj přece nic nepřidal! Tento akonitinový med získal svou jedovatost zcela přirozenou cestou, což by se ostatně dalo i laboratorně prokázat. Jenkins se vždy ještě mohl tvářit nechápavě a vydávat to za pouhé nešťastné nedopatření. Což ostatně jistě bude tvrdit i v případě, že bude nyní obviněn.“ „Dobrá. Ale jak mu tedy chcete dokázat vražedný úmysl?“ „To už nechte na mně,“ Holmes se lišácky usmál. Policejní inspektor města Guilfordu očekával již Holmese a Watsona netrpělivě před branou sídla rodu Beefeaterů a netajil se svou zvědavostí: „Tak co, vypátrali jste něco, Holmesi?“ „Řekl jsem vám, inspektore,“ odvětil Sherlock dosti příkře, „že vám dám vědět, až případ ukončím. Bude to již brzy – zdržujte se tedy v naší blízkosti, avšak vyvarujte se jakékoliv činnosti a jakýchkoliv řečí, dokud na vás nepísknu! Rozuměl jste?“

Inspektor znechuceně přikývl. Nebyl zvyklý, aby na něj někdo pískal – spíš naopak. Teď se však musel podrobit, chtěl-li sklidit konečné vavříny za Holmesovu duševní práci. A to on tuze chtěl! Holmes ještě promluvil několik málo slov s  kuchařkou a se služkou, která potvrdila jeho předpoklad: Ano, svěřila se kuchařce, že jí Jenkins nařídil vyhodit téměř plnou sklenici medu. Potom se Holmes vrátil na terasu a zapálil si cigaretu. Obě kapsy měl podivně oteklé. Stoupl si tak, že na něj bylo vidět ze všech stran... A skutečně také za okamžik se přiloudal Jenkins, tvářící se, jako by šel náhodou ko­lem. „Ah... už jste tady zpátky, Holmesi?“ „Ano,“ odsekl Holmes nevrle. „A co jste vypátrali?“ zeptal se Jenkins se špatně skrývanou zvědavostí i obavami v hlase. „Bohužel, nevypátrali jsme nic, jak jsem ostatně předpokládal,“ řekl kupodivu Holmes, a Watson se jen stěží ubránil, aby nad tím nezakroutil hlavou. Už zase nic nechápal! Vždyť přece Holmes před chvílí tvrdil... „Mimochodem,“ pokračoval Holmes jakoby bez valného zájmu, „napadlo mě, zda snad nepřidal někdo něco nepatřičného do pánovy snídaně.“ „Ale ne,“ řekl Jenkins. „Kuchařka je naprosto spolehlivá a nikdo jiný se k pánovu jídlu ani nepřiblížil.“ „Hm, jistě. Přesto však... Pohleďte, Jenkinsi,“ Holmes sáhl do levé kapsy a vytáhl malou skleničku s trochou medu, „zde je sklínka se zbytkem medu od snídaně – podařilo se mi

ji zachránit z odpadků. Představte si, služebná vyhodila sklenici, v níž je dosud téměř po­lovička medu! Dokonce tvrdí, že jste jí to prý nařídil!“ Jenkins zesinal: „Ale to je... nesmysl... totiž omyl... ukažte!“ Rychle vytrhl Holmesovi sklenici z ruky a dělal, že ji chce otevřít. Přitom mu však sklenice vyklouzla z ruky a s třeskem dopadla na  ka­mennou podlahu terasy. Zbyla z  ní jen změť střepin zapatlaných me­dem. „Vidíte, jak jste nešikovný!“ zavyčítal Holmes a vzápětí dodal sladce: „Nebo jste ji snad upustil schválně? No nevadí – to stejně ne­byla ta správná, víte? Tu mám tuhle,“ sáhl do pravé kapsy pro přesně stejnou skleničku se stejným zbytkem medu. „Nesahat!“ okřikl Jenkinse, který už se po ní zase sápal. „Tu vez­meme do laboratoře na rozbor.“ „Ale to je hloupost!“ namítal Jenkins hlasem, který se už znatelně třásl. „To je zbytečné!“ „Nu ano, vlastně je to zbytečné,“ připustil najednou Holmes. „Prostě z  ní trochu ochutnejte a  posoudíte sám. Tu máte!“ V Holmesově ruce se najednou objevila malá lžička; nabral ji plnou medu a přistrčil Jenkinsovi až k ústům. „Ne!“ zařval Jenkins a prudce změnil barvu. „Copak?“ mluvil Holmes dál svým nebezpečně sladkým hlasem. „Copak jste nám tak zezelenal? Bojíte se okusit toho lahodného medu? Vy se snad domníváte, že s  tím medem není něco v po­řádku?“ Teď už se Jenkins neovládl. Otočil se jako čamrda a úprkem se hnal přes terasu a dál do pěkného anglického parku.

Holmes foukl do policejní píšťalky a inspektor i s tlustým seržantem okamžitě přiběhli. „Teď vás konečně můžeme potřebovat!“ řekl jim Holmes. „Tohle je práce pro vás. Chyťte ho!“ Policisté se rozběhli za Jenkinsem a brzy ho dostihli. „Tak co – nebylo to snad dokonalé doznání?“ smál se Holmes při těch dostizích a Watson musel uznat, že každý soud to tak bude jistě posuzovat. Ostatně ta pravá sklenička s jedovatým medem, ne­porušená, spočívala dosud v Holmesově dlani. Zamyšleně se na ni zadíval a pak řekl Watsonovi: „Zvu vás na večeři, Watsone. A do té doby nechci o případu slyšet ani slovo!“ Teprve po vydatné a poněkud slavnostní večeři, jež se odbývala v  Holmesově venkovském sídle, si dovolil konečně Watson položit otázku, která mu už dlouho ležela v hlavě: „Stále jste mi ještě nevysvětlil, Holmesi, kde se vzaly v Guilfordu ty dvě cizokrajné včely. Což to nemá s případem nic společného?“ „Jen okrajově, Watsone. Jakási vedlejší maskovací akce toho pro­hnaného Jenkinse. Pro včelaře přirozeně není velkým problémem opatřit si několik málo exemplářů obří včely cejlonské a včely africké. Zvlášť nemusí-li se starat o jejich chov a  potřebuje je skutečně jenom velmi dočasně. Měl je nejspíš někde uzavřené a  tepr­ve v  den, kdy se rozhodl otrávit svého pána, vypustil pár těch exo­tických včel ven. Že jedna z nich možná dá lordovi žihadlo, s tím se dalo do jisté míry počítat. Včely byly patrně předrážděné. Nu – a co bylo

pak jednodušší než tvrdit, že lord zahynul na včelí bodnutí? Jenkins by přece mohl rozhlásit, že se tu objevily jakési cizí a velmi útočné včely, jejichž bodnutí je zvlášť nebezpečné. Myslíte, že by si někdo dal práci se zjišťováním, co je na tom pravdy? Vsadím se, že ani zdejší soudní lékař by si nebyl v tomto směru jist, a tak by klidně podepsal úmrtní list na ,zástavu srdce‘, jak se to obvykle dělá.“ „Takže nebýt nás...“ „Nechte být, Watsone! Policie má také své zásluhy! Podstatné bylo, že nás zavolali včas. A bez jejich rychlých nohou by také Jenkins mohl uniknout spravedlnosti. Jinak to ovšem byl skutečně případ navýsost včelařský!“ Watson pokýval rozvážně hlavou a pak řekl: „Netušil jsem, že včelaření může být tak nebezpečné!“ „Ale kdepak, Watsone,“ smál se Holmes. „Tohle byl zcela unikátní, výjimečný případ! Ujišťuji vás, že v historii soudního lékařství nebyl dosud zaznamenán ani jediný případ vraždy tímto kuriózním způsobem. Ba ani pokus o vraždu!“ „Dobrá – ale co náhoda! Nešťastná náhoda. To by se přece mohlo stát?“ „Ano, teoreticky to možné je. Ovšem aby byl med opravdu smrtelně jedovatý, to by předpokládalo, že by ho včely nasbíraly výhradně nebo aspoň převážně na šalamounku.“ „No a? Což se to nemůže stát?“ „V praxi sotva. To by musel někdo umístit své včely tak, aby měl po ruce jen lán oměje a téměř nic jiného. Jistě uznáte, že je to značně nepravděpodobné; včelaři přece tohle všechno dobře vědí.“

Watson si ulehčeně oddechl: „To rád slyším! Takže si mohu dát zítra k snídani bez obav svoji topinku s medem?“ „Můžete, Watsone. Dokonce i u nás v Británii, kde zdravotnický dohled nad poživatinami není zdaleka tak přísný a účinný jako v některých středoevropských zemích.“ Sherlock Holmes se protáhl, sňal ze stěny své pětišilinkové housle a zahrál spokojeně se usmívajícímu Watsonovi ukolébavku.

The Beehives of Sussex * (Půlměsíčník Svazu včelařů a chovatelů matek hrabství Sussex)

Naši členové nezahálejí! Na  jiném místě našeho listu přinášíme zprávu o  včelařských úspěších členů našeho svazu, z  níž je patrno, jak vydatně přispívá naše organizace k  zpomalování úpadku našeho národního hospo­dářství (např. výrobu vosku za loňský rok jsme překročili o  0,019 %). Avšak pilní včelaři angažují se začasté i  v  jiné, společensky prospěšné činnosti. Tak např. přítel Sir Henry Basket- ville od­pracoval při výstavbě veřejného záchodku v  Belleville 114 brigádnických minut (62 min. příprava obřadu a  hledání kladívka, 1 min. čestný poklep na  základní kámen, 50 min. přijímání holdu a mytí rukou). Nyní se zase dovídáme, že člen naší základní organizace ve Fulworthu (okr. Guilford), přítel Dr. Sherlock

Holmes, provozuje ve svém volném čase úspěšně zálibu vyšetřovatelskou. Ze spo­lehlivých pramenů jsme obdrželi diskr. informaci, že jmenovaný přítel pomohl policii vyřešit spletitý případ vraždy lorda Beefeatera, přičemž výrazně uplatnil své odborné včelařské znalosti. Přestože guilfordská policie o této občanské pomoci našeho člena tvrdošíjně mlčí, rozhodli jsme se navrhnout Královskému včelařskému ústředí, aby Dr. Holmes byl u příležitosti Dne včelařů a chovatelů matek de­korován Zlatým žihadlem. O  osudu tohoto našeho opodstatněného návrhu budeme lask. čtenáře informovat v některém z příštích čísel.

*) „Sussexské úly“

Případ s houbami

Dům U tří královských hřibů se nachází v půvabné zalesněné kra­jině Cumbrian Mountains nedaleko skotských hranic. Nádherná scenérie, v  níž je smíšený les co chvíli ozdoben protáhlým mod­ravým jezerem, připomíná všechno možné, jenom ne typickou an­glickou krajinu. Však také valná část lesů, které jinak představují ubohých šest procent britské rozlohy, je soustředěna zde, mezi Irským mořem a rašelinovým, vřesovitým pásmem Pennin. Žádný div, že právě tyto končiny si zvolil pan Charles Mushroom za své ce­loroční sídlo. Pan Mushroom je mykolog, a to je věru něco víc než sebenáruživější houbař: Vědecký mykolog chodí do lesa po celý rok a  sbírá houby od  ledna do  prosince; sbírá ovšem i  tak podivuhodné a nevzhledné houby, jako je třeba hadovka smrdutá, kuřátka sličná, stroček trubkovitý, plžatka mrazová či závojenka jarní. Přirozeně zdaleka ne všechny kvůli jídlu! Avšak i ten nejvědečtější mykolog si občas zajde do lesa jen tak, jako obyčejný houbař, prostě pro potěšení z nálezu a pro požitek z chutné a voňavé smaženice. Právě to učinil onoho kritického dne pan Charles Mushroom. Vstal tehdy poněkud pozdě, protože v noci dlouho bděl nad konspektem svého atlasu hub, na který měl nakla­datelskou smlouvu. Získání té smlouvy považoval málem za větší úspěch než samotné sepsání díla: Je-li v Británii málo lesů, je tam přirozeně též málo hub, a tudíž i málo houbařů – nebylo snadné přesvědčit nakladatele, že atlas hub je i v Británii navýsost potřebný a že Charles Mushroom je ten nejpovolanější, kdo ho může sestavit.

Ráno tedy vstal pan Mushroom až po deváté hodině, ale nic tím protaženým spánkem nezískal. Bolela ho hlava a vůbec se cítil mno­hem hůř než jindy, kdy vstával podstatně dříve. V  nevalné náladě spořádal bohatou anglickou snídani, přečetl si Timesy, zazíval, vyhlédl z okna a pak řekl ženě: „Půjdu si nasbírat pár hub k obědu.“ V  plné houbařské sezóně by to nebylo v  oněch místech nic obtížného ani pro nepříliš zdatného houbaře – natož pro zkušeného mykologa, který navíc zná v okolí kdejaký strom. Nastartoval béžového austina a krátce po desáté hodině vyjel. Zamířil na seve­rozápad. Za osadou Fenwick potkal pošťáka Huntera, šlapajícího do pedálů služebního bicyklu. Listonoš pozdravil cvrnknutím do štítku čepice a pomyslil si: To se tak někdo má! To si pomyslel vždycky, když potkal Mushrooma touhle dobou. Stávalo se to tak jednou týdně. Obvykle však vstával pan Mushroom před svítáním, aby se stačil v  klidu nasnídat, a přesto dorazit do lesa za rozbřesku, jak se to pro houbaře sluší. Všichni v okolí však věděli, že pan Mushroom píše jakousi vědeckou knihu, že někdy pracuje dlouho do noci a že potom jezdí jenom na hodinku dvě do prvního lesíka za Fenwickem nasbírat spěšně aspoň pár hub k obědu. Zaparkoval na  soukromé cestě (téměř všechny cesty v  Británii jsou soukromé), k  čemuž měl pro tento rok milostivý souhlas majitele, a vnořil se do hezkého soukromého lesa (téměř všechny lesy v Británii jsou soukromé), k čemuž ho opravňovalo písemné povolení lorda Gummingse. Stačilo pár kroků a několikeré hluboké nadechnutí a hlava jako zázrakem přestala bolet.

Zdržel se skutečně necelou hodinu. Nasbíral pět klouzků, tři malé hříbky, jednoho kozáka a  pár všedních, avšak dobrých suchohřibů hnědých. Gastronomicky nevalné houby nechával tentokrát bez povšimnutí. Na okraji lesa přerovnal houby v malém košíčku tak, aby ty měkčí byly navrch, uložil košík na podlahu vozu před zadními sedadly a vyrazil zpět k domu U tří královských hřibů. Sotva vyjel na hlavní (to jest relativně hlavní) silnici, zahlédl před sebou malého plešatého mužíčka, svižně vykračujícího stejným směrem. Bez vyzvání mu zastavil před nosem a otevřel dveře: „Zase pěšky, Richarde? Pojďte si sednout!“ „Vždycky pěšky, vždycky!“ řekl plešatý mužíček se smíchem, ale ochotně přijal nabízené svezení. „Kde máte úlovek?“ zeptal se zvědavě. Zabouchl pohostinně otevřené přední dveře a hrnul se dozadu, aby si mohl zblízka prohlédnout houbařovu žeň. „Byl jsem jenom pro pár hub k  obědu,“ řekl omluvně Mushroom. Plešatá hlava přikývla: „Hm, hm. Já už mám ranní procházku dávno za  sebou. A teď už mám v nohou další dvě míle po silnici.“ „Chcete zase zastavit u nádraží, že?“ „Budete-li tak laskav.“ „Zase za dcerou?“ „Ano. Už jsem tam nebyl čtrnáct dní, jsem zvědav, co všechno zase za tu dobu vnouček provedl!“ „Proč vy si, Richarde, nekoupíte konečně auto! Už jenom kvůli těmhle neustálým cestám za dcerou!“

„Dejte pokoj! Ty tři míle na nádraží vždycky ujdu! Auto prostě nechci.“ Charles Mushroom vysadil tvrdošíjného pěšáka před tím, čemu oba říkali hodně nadneseně nádraží, co však ve skutečnosti byla pouhá zastávka Fenwick, šlápl na plyn a v jedenáct hodin již byl opět doma. Sám si houby očistil, rozkrájel a také odborně usmažil – tuhle práci zásadně nikdy nepřenechával své ženě! „Vezmeš si také?“ zeptal se, dřív než houby opláchl. „Ne,“ řekla paní Mushroomová. „Udělala jsem si pár toastů.“ Paní Mushroomová jedla houby zřídkakdy, a to ještě nikoliv proto, že by jí zvlášť chutnaly, ale prostě proto, aby udělala Charlesovi ra­dost. Nedělala mu ji ovšem nijak často. Oddělil část tvrdších hub a  rozprostřel jemně nakrájené plátečky na síto k usušení. Zbytek, v němž bylo pět nahrubo nakrájených měkkých klouzků a pár větších suchohřibů, vhodil do hrnce a těšil se na vůni, která se z nich brzy začne linout. Nejlepší vůni vydávají houby při vaření. Ve  dvanáct hodin se Charles Mushroom s  chutí najedl a pak na chvíli ulehl. Nedřímal dlouho. Dávno před druhou hodinou se probudil a zavřel se opět do své malé pracovny. Asi ve  dvě hodiny zaslechla paní Mushroomová z  pracovny popr­vé ono podivné chichotání. To ještě jenom zvedla v údivu obočí. Když se to ozvalo po malé chvíli znovu, zavrtěla nad tím hlavou. Hihňání se však stále opakovalo a znělo stále hlasitěji, a  to už se paní Mushroomová neudržela

a vnikla do manželovy pracovny. Seděl tam nad rozloženým rukopisem, nepřestával se však hloupě chichotat jako dvanáctiletá školačka. „Proboha, Charlesi, co je to s tebou?“ zeptala se starostlivě. „Hihihi,“ vrtěl sebou nedůstojně, „lezou po mně mravenci či co.“ „Prosím tě, kde by se tady vzali mravenci!“ „Chacha – ech – chichi – asi jsem nějaké chytil v lese.“ Charles se nepřestával škrábat po  celém těle, a  navíc si začal ještě stěžovat, že je mu horko. Vlastně ne stěžovat – pouze konstatoval, že je mu vedro, ale hned nato prohlásil, že je to prý docela příjemné. Přitom se co chvíli pitvořil a poskakoval jako malé dítě. Podivuhodnostem však ještě zdaleka nebyl konec. Z ničeho nic začal se pan Mushroom rozčilovat, co že prý se James tak nechutně směje! Hrozil mu dokonce propuštěním. James se ovšem nesmál. Nemohl se smát, protože v domě U  tří královských hřibů vůbec nebyl. Propustili ho už před měsícem. Služebnictvo je teď tak drahé, peníze pořád klesají v ceně a ceny neustále stoupají... „Hu – ten pokoj je tak zbytečně velký... tak nesmyslně obrovský,“ prohlásil pan Mushroom o své pracovně, která byla sotva větší než trochu lepší koupelna. „Proč je to tu tak ohavně veliké? Nechci byd­let v tak příšerném sále! Je mi z toho nanic!“ „Propána, Charlesi, ty jsi snad pil!“ zděsila se paní Mushroomová.

„Hloupost,“ okřikl ji. „Dobře víš, že alkohol nikdy nepiji.“ V tom měl plnou pravdu. „Tak co to s tebou je!“ naříkala choť. „Máš určitě horečku! Musím zavolat lékaře.“ „Žádného lékaře! Nic mi není! Co by mi bylo? Je mi náramně dobře! Ještě nikdy mi nebylo tak krásně! Co pořád máš?“ A  po  krátké odmlce dodal potěšeně: „A  jak krásně vidím, má drahá! Představ si – bez brýlí, a vidím najednou docela bezvadně! Bez-vad-ně! Jenomže je to všecko jakési žluté... hm... ale co na tom! Vidím krásně a cítím se báječně, chceš-li co vědět! Zdá se mi, že se přímo vznáším!“ Opět zavřel oči a jaksi přihlouple se usmíval. Paní Mushroomová využila okamžiku a spěchala do haly k tele­fonu. Když se vrátila do  pracovny, neříkal již pan Mushroom vůbec nic a také blažený úsměv se mu z tváře vytratil. Ležel se zvrácenou hla­vou a  nereagoval ani na  něžné dotyky své starostlivé ženy. „Obávám se, madam, že pán omdlel,“ konstatoval by patrně v této situaci James. Jenže James tu nebyl. Jen aby to nebylo něco horšího, pomyslela si a srdce se jí sevřelo úzkostí. V tu chvíli ji poprvé napadlo, že by tu mohla být jakási spo­jitost s houbami. Ty jeho zatracené houby! Vzápětí si však uvědomila, že je to nesmyslná domněnka. Charles je přece vyhlášený znalec hub, patrně nejlepší odborník v celé Británii! Je nemyslitelné, že by se takový znalec

otrá- vil houbami jako hloupý mastňák! Konečně se dostavil lékař. „Ach, doktore, Charles upadl do  bezvědomí, mezitím co jsem vám telefonovala! A  předtím pořád blouznil! Stále slyšel nějaké neexis­tující hlasy, všechno se mu zdálo veliké a žluté a... a...“ „Hm, hm,“ pokýval starý lékař hlavou, „to je na pováženou. Vy­padá to na otravu houbami.“ „Ale doktore! Můj manžel je nejvyhlášenější znalec hub ve Velké Británii, pokud to nevíte!“ „Vím, vím, drahá paní Mushroomová. Mám zde praxi již dosti dlouho, abych o svých pacientech leccos věděl, i když mě třeba ne­potřebují. Vím, že pan Mushroom je mykolog. Avšak s lidským životem neradno riskovat. Mám podezření na otravu houbami, a tady se musí udělat jen jedno: okamžitý převoz do nemocnice a bez meškání vypláchnout žaludek!“ „Ale jak si vysvětlíte...“ „Teď není čas na vysvětlování, madam. Okamžitě mě zaveďte k vašemu telefonu!“ Řekl to takovým tónem, že se paní Mushroomová nezmohla už ani na  slovo. Dovedla doktora do  haly, a  teprve když telefonicky požádal o  pohotovostní vůz a  odložil sluchátko, odvážila se opět promluvit: „Opravdu si myslíte, doktore, že by to mohlo být z hub?“ „Nevím, paní Mushroomová. Víte... jsem jen obyčejný praktický lékař a  nemám potřebné speciální znalosti,“ řekl s  trochou hořkosti v  hlase. „Může to být z  hub, ale mohla by to také být nějaká duševní porucha, která se nenadále

projevila, a...“ „Proč mu tedy chcete pumpovat žaludek!“ „Milá paní – tím se nic nezkazí. Bude-li to duševní porucha, nic nepromeškáme a na léčení je ještě pořád dost času. Kdyby to však přece jen byla otrava houbami, mohli bychom promeškat vše. Jde o život, drahá paní Mushroomová!“ „A  berete v  úvahu, že je téměř nemožné, aby si takový mykolog, jako je můj muž, popletl nějakou houbu s  jinou? Jeho znalosti přece...“ „Beru to v úvahu, ano,“ přerušil ji. „Ale ty houby mu mohl také někdo... hm... podstrčit, že?“ „Oh! Snad nemáte na mysli úkladnou vraždu?!“ Lékař se poškrábal na nose: „Hm... neříkám, že to tak musí být, ale uvážíme-li všechno... Zkrátka v každém případě vám doporučuji, abyste tuto událost ohlásila také hned policii. Právě proto, že pan Mushroom je my­kolog! Rozumíte mi?“ Němě přikývla, a když sanitka s lékařem i bezvědomým pacientem odjela, osiřelá paní Mushroomová skutečně usedla k telefonnímu aparátu. Dlouho však váhala, než nakonec vytočila jakési číslo – a  nebylo to rozhodně číslo policie v Appleby. Pozdě večer zastavil před bránou domu U tří královských hřibů tmavý hranatý taxík. Dlouhý štíhlý muž s asketickou tváří, který z něj vystoupil, se dvakrát mocně protáhl, až v jeho stařičkých kos­tech zapraskalo. Jakmile však zaujal řádný postoj, hned bylo vidět, že přes značně vysoký věk se ten muž

drží stále zpříma. Zaplatil taxíkáři a počkal, až se z vozu vysouká jeho kníratý společník. „Ach, Watsone,“ oslovil ho potom, „netušil jsem věru, že zavítám po tolika létech opět do tohoto domu. Bohužel za tak pohnutých okolností!“ Ačkoliv měl za sebou dlouhou a únavnou cestu, neubránil se Holmes radostnému vzrušení, když spatřil dům U tří královských hřibů, zasazený stále ve stejně krásném přirozeném okolí. Však tady kdysi prožil deset měsíců, jež patřily k nejhezčím v jeho dlouhém životě! (Sám se o tom několikrát takto vyjádřil.) Za onen necelý rok získal Holmes od Charlese Mushrooma tolik houbařských znalostí – praktických i teoretických –, že by se mohl směle označit rovněž za vzdělaného mykologa. Chodívali spolu dennodenně do lesa a těšili se společně z pozoruhodných nálezů i z krás přírody. Holmes brzy po­znal, že Charles Mush- room je nejen znamenitý odborník, ale také výborný člověk. „Oh, Holmesi, jak jsem ráda, že vás opět vidím!“ přivítala je teď paní Mushroomová se slzami v očích. „Jste velmi laskavi, že jste přijeli tak rychle! Ani jsem si netroufala...“ „Charles byl a  dosud je můj přítel!“ prohlásil rezolutně Holmes a tím to bylo vyřízeno. „Učiníme vše, co je v našich chabých silách, abychom záhadu ob­jasnili,“ dodal ještě Watson. „O tom nepochybuji – proto jsem vás také poprosila o pomoc. Doktor sice říkal, abych zavolala policii, ale... Víte, Holmesi, mám k  vám a  doktoru Watsonovi mnohem větší důvěru než v celý Scot­land Yard.“

„Nepodceňujte je, paní Mushroomová,“ řekl Holmes vážně. „Oni mají mnohem dokonalejší technické vybavení, mají své laboratoře a tak dále.“ „Leckdy ovšem,“ pospíšil si říct dr. Watson, „leckdy ovšem jim chybí větší představivost a  rozumové schopnosti mého přítele Holmese!“ „Nuže... zanechme poklon a dejme se do toho,“ ukončil Holmes úvodní debatu. „Mohu vám nabídnout šálek čaje?“ zeptala se pohostinně paní Mushroomová. „Jste jistě po té dlouhé cestě důkladně unaveni.“ Usedli tedy do chládku haly a dali se do věcné debaty nad šálky čaje. „Říkáte tedy, že lékař vyslovil podezření na otravu houbami?“ ujistil se znovu Holmes. „Ano... ale víte přece sám, jak je to nepravděpodobné! Charles je přece...“ „Jistě, jistě – mně to vskutku nemusíte vysvětlovat!“ ohradil se Holmes. „Měl jsem kdysi tu čest a potěšení s Charlesem spolu­pracovat a nesmírně si jej vážím, což ostatně víte. Jeho jméno zna­mená v  mykologii téměř tolik, co Holmes ve vědách detektivních. Snad jedině ještě Mr. Poison se mu může věhlasem rovnat.“ „Ten malý plešatý mužíček?“ „Ano. Neřekl doktor, na jaké houby konkrétně má podezření?“ „Ne, ale nařídil okamžitý převoz do nemocnice a vypumpování žaludku.“

„To je jedině správné! Dokonalé vyčištění zažívacího traktoru...“ „Traktu,“ opravil ho nesměle Watson. „Ach ano – zažívacího traktu, to především! Nezbytné a  mou- dré! Můžete mi říci, zda Charles dnes skutečně jedl houby?“ „Ano. Sám víte, že je jí v sezóně každý den a mimo sezónu, kdy­koliv je to možné,“ přikývla paní Mushroomová. „Měl tedy houby k obědu.“ „Ano.“ „To jest – v kolik hodin? Možno-li přesně...“ „Ve dvanáct.“ „Hm,“ řekl Watson. „A příznaky se začaly projevovat asi ve dvě hodiny, říkáte?“ „Ano.“ „Můžete nám je detailněji popsat?“ „Byl hrozně vzrušený, víte? Bylo mu horko. Vykládal pořád cosi o  mravencích, kteří prý po  něm lezou. Všelijak se na mě šklebil a divně... hm... poskakoval. Vyčinil zle Jamesovi, že se prý nechutně směje, ovšem James tu vůbec nebyl – musím vám říci, že jsme ho už před měsícem propustili. To víte, ta drahota teď a služebnictvo je dnes...“ „Aha,“ přerušil ji Holmes. „To by ukazovalo na muchomůrku červenou, Amanita muscaria. Silné vzrušení, pocit horka a  mra­venčení na  kůži těla, grimasy, sluchové halucinace – ano, to všechno jsou příznaky otravy muchomůrkou červenou.“ „Dostavují se obvykle hodinu až čtyři hodiny po požití,“

dodal Watson, „což by tedy rovněž souhlasilo.“ Holmes se zamračil: „Ano. Ovšem dle mého soudu je zcela nepředstavitelné, že by si pan Mushroom spletl muchomůrku červenou s čímkoliv! Něco tako­vého předpokládat – to by přece byl holý nesmysl!“ „Tím spíše tedy jaksi...“ „Tím spíše, Watsone, musíme hledat viníka!“ „To jsem právě chtěl říct, Holmesi! Máme zajisté co dělat se zločinem!“ „Možná. Nebo přinejmenším...“ Holmes se v  zamyšlení odmlčel a paní Mushroomová do ticha nesměle podotkla: „Ale ono to ještě není všechno, Holmesi.“ „Cože – ještě nějaké jiné příznaky?“ „Ano. Měl jakousi představu, že se vznáší, a pořád se mu všechno zdálo veliké. Já prý jsem najednou hrozně velká, pokoj prý je obrovský sál – víte, ta jeho mrňavá pracovna!“ „Ha! To by ukazovalo na muchomůrku pantherovou neboli ty­grovanou!“ „Amanita pantherina,“ doplnil Watson. „Která je ovšem ne­bezpečnější!“ „Tu si však laik vskutku může splést s muchomůrkou šedou, která je opravdu velmi podobná. Muchomůrku šedou ovšem málokterý laik sbírá.“ „Avšak u  mykologa, jakým je Mr. Mushroom,“ namítl Watson, „nepřichází přece ani takováto záměna v úvahu!“ „Rozhodně nikoliv!“ „Ostatně klinický obraz otravy oběma těmito

muchomůrkami je velice podobný, až téměř totožný.“ „Souhlasím s vámi, Watsone. I když ovšem v muchomůrce červené působí zejména jed muskarin, v muchomůrce pantherové zase jed označovaný dříve jako mykoatropin, nověji pak jako pantherin.“ „Který se ovšem zdá být totožný s muscimolem.“ „Oh – pánové!“ zvolala netrpělivě paní Mushroomová, „zanechte prosím vědeckých přednášek a konejte něco! Snad byste mohli svým pátráním pomoci i lékařům v nemocnici, kteří zápasí o Charlesův život!“ Holmes si odkašlal: „Hm... ehm... domnívám se, madam, že v tomto případě o život nepůjde.“ „Ale Holmesi! Sám jste přece řekl, že...“ „Moment, prosím! Uvažujte teď laskavě se mnou: Vycházíme z předpokladu, že Charles Mushroom jako věhlasný znalec hub jedlých i jedovatých si sotva mohl poplést s něčím obyčejnou mu­chomůrku červenou, kterou pozná každé malé dítě a která je dokonce známa co symbol jedovatosti. Souhlasíte?“ „Ano, zajisté.“ „Ba můžeme směle říci, že ani záměna muchomůrky pantherové nepřichází v úvahu, viďte?“ „Určitě ne! Manžel přece zná všechny běžné houby naprosto bez­pečně!“ „Tak! A tu tedy docházíme k jedinému možnému závěru: Jed z jmenovaných hub musel do Charlese vpravit někdo jiný a jiným způsobem – ať už násilím, nebo lstí. Je to tak?“ „Zdá se, že jinak to nelze vůbec vysvětlit,“ připustila paní

Mush­roomová. „Nuže – násilí můžeme myslím vyloučit,“ pokračoval Holmes, „o tom by přece musel Charles něco vědět! Zbývá tedy lest.“ „Ale jaká?“ „Nepřerušujte laskavě tok mých úvah. Zbývá lest, řekl jsem. Ovšem kdyby jej někdo hodlal tímto zákeřným, lstivým způsobem připravit o život – myslíte si, že by k tomu účelu použil nejisté muchomůrky červené nebo pantherové?“ „Nu... nejsou to zrovna nejjedovatější houby,“ řekla paní Mushroomová. „Vida! I vy jako naprostý laik zajisté víte, že nejnebezpečnější je muchomůrka hlízovitá neboli zelená.“ „Ovšemže to vím – jenže já samozřejmě nejsem naprostý laik,“ namítla paní Mushroomová. „Přece jsem za ta léta od manžela leccos pochytila.“ „Budiž, připusťme to. Ovšem tuto vskutku smrtelně jedovatou hou­bu bezpochyby zná – nebo by aspoň měl znát – každý, kdo se třeba jen jednou v životě vydá do lesa na houby.“ „Myslím, že by ji měl znát vůbec každý,“ řekl Watson. „Patří to jaksi k základnímu vzdělání.“ „Ano. Jedovatost této houby je vskutku obrovská! Stačí pouhá čtvrtina kloboučku středně velké houby – a je to téměř jistá smrt!“ „Ke všemu ještě se právě tato nejhorší jedovatá houba celkem snadno dá zaměnit kupříkladu za zelánku, za žampión nebo dokonce někdy i za bedlu.“ „Znovu opakuji,“ zdůraznil Holmes, „že pouhá čtvrtinka

této hou­by dokáže bezpečně usmrtit člověka! Proč by tedy případný vrah vo­lil pochybnou muchomůrku červenou, která usmrcuje teprve v množství dvou až čtyř celých hub?“ „Anebo dokonce muchomůrku pantherovou,“ podotkl Watson, „od níž by potřeboval asi pět plodnic.“ „Vidíte, paní Mushroomová,“ řekl Holmes, „i takhle je to snad jas­né. K tomu však musíme ještě dodat, že u obou jmenovaných muchomůrek se otrava projeví poměrně brzy – například u muchomůrky pantherové asi za dvě hodiny. Kdežto smrtelně jedovatá mucho­můrka zelená má ještě ke všemu tu záludnou vlastnost, že příznaky otravy se začínají projevovat velice pozdě – až po deseti či dvanácti hodinách, ba dokonce někdy i po dvaceti nebo více hodinách!“ „A to už je ovšem na včasný a účinný zákrok pozdě,“ upozornil Watson, „neboť jed amanitin již dávno skončil svou zhoubnou činnost a  nenapravitelně poškodil játra a  jiné orgány.“ Holmes se usmál: „Vidíte tedy, paní Mushroomová, že pachatel zřejmě neměl v úmyslu Charleyho usmrtit – to by se byl bezpochyby uchýlil k  spo­lehlivé muchomůrce zelené, Amanita phalloides.“ „Ach, Holmesi, ani nevíte, jak jste mě potěšil!“ oddechla si paní Mushroomová. „Předpokládáte tedy, že se manžel uzdraví?“ „Myslím, že je to téměř jisté! Otrávil-li jej už někdo jenom muchomůrkou červenou a pantherovou, pak jistě pečlivě odměřil takové množství, které nebude smrtelné.“

„Pak ovšem naprosto nechápu, proč by to dělal! A kdo by to také mohl udělat?! A jak vlastně?!“ „Trochu mnoho otázek najednou, milá paní. Ale na všechny je odpověď celkem nasnadě – kromě jediné: Kdo? To zatím nevím. Brzy se to však dozvíme.“ „Ale jak? Chcete čekat, až se Charles probere z bezvědomí? Vždyť stejně nic nevěděl, jinak by to byl někomu dávno řekl! Nemůžete předpokládat, že se nechal jednoduše otrávit a pomlčel o tom!“ „Ne, to jistě ne. On si vůbec nepřipouštěl, že by to mohla být otra­va houbami, proto neuvažoval o  různých možných souvislostech. Až mu v  nemocnici řeknou, že byl skutečně otráven houbami, a  doloží mu to přesvědčivě, jistě si pak na  něco závažného dodatečně vzpomene. Ostatně... možná že na  to do  té doby přijdeme sami. Vy přece víte, kde byl Charles na houbách?“ „Oh – jen tady nedaleko, v prvním lesíku za Fenwickem. Nešlo o žádný zvláštní vědecký sběr, prostě si šel jenom nasbírat pár hub k obědu.“ „Aha! Bylo to tak plánováno? Myslím tím, zda někdo předem věděl, kdy a kam dnes Charles půjde.“ „Inu – plánováno ne, ale občas se to stává.“ „Že jde jen tak na houby k jídlu? Ano, to vím. Jde však o  to, zda v  takovém případě jde vždy na  totéž místo. Před léty, pokud vím, když jsme šli jen tak na houby k jídlu, jezdili jsme pokaždé jinam.“ „Ano, ale to dělal zejména kvůli vám, aby vám ukázal co nejvíc houbařských míst ze zdejší krásné krajiny. Nyní už

mnoho let jezdí v  takovém případě vždy na  jediné místo – do prvního lesíka za Fen­wickem.“ „Pravidelně v jistý den?“ „Den je různý – prostě když zaspí. To jest, když dlouho do noci pracuje na svém atlasu a ráno si trošku přispí a vynechá pro ten den obvyklou vědeckou pochůzku.“ „V přibližně stejnou hodinu?“ „Přibližně – to ano. Přesně se to ovšem říct nedá, ale obvykle v takovém případě vyjíždí z domova kolem desáté hodiny.“ „Jezdí autem?“ „Ano. Má tam kousek od lesíka povolené parkování. To víte, není už žádný mladík, má dost toho chození po  lese. Dalších sedm mil cesty do lesa by na něj bylo příliš.“ „Ví o tom někdo?“ „O tom ví každý.“ „Mám na mysli skutečnost, že občas jezdí Charles autem v přibližně stejnou hodinu na stejné místo.“ „I to ví každý, především samozřejmě listonoš, který ho často potkává.“ „Hm. Zpátky jezdí rovněž ve stejnou dobu?“ „V přibližně stejnou dobu. Pokaždé se zdrží asi hodinku – jen co nasbírá ten malý košíček, však víte který. Měl ho už tehdy, když jste pobýval u nás.“ „Ano, dobře si vzpomínám. Říkáte tedy jen pár hub k obědu – hm, ale jistě našel také několik pěkných velikých hub?“ „Přirozeně. Největší hřib měl hlavu dobrých deset coulů v prů­měru.“

„Byl už dosti měkký, ne?“ „Inu – to víte, že klobouk už byl trochu měkký a pomačkaný, ale rozhodně ne červivý! Takové Charles prostě nebere!“ „To také nemám na mysli. Mám na mysli tak měkkou houbu, že se nehodí k ničemu jinému než k přímé konzumaci.“ „Ano, takový byl.“ „Musel se krájet na větší kusy, že ano.“ „Jak už to u měkkých hub bývá. To víte – z takového křapáče nelze nařezat jemné plátečky.“ „Jistě. Houby si připravoval Charles k obědu sám?“ „Jako obvykle. Však víte – nikoho k tomu prostě nepustí.“ „To jsem předpokládal. Na návštěvě u vás v té době nebyl nikdo?“ „Ne.“ „Pak tedy zbývá jediná možnost,“ chtěl úvahy uzavřít Holmes, a v tu chvíli zazvonil v hale telefon. Paní Mushroomová se tam hned rozběhla, hnána směsicí obav a nadějí. Byl to však jenom obvodní lékař. „Zavolala jste tu policii?“ chtěl vědět. „Tedy – ne přímo policii, doktore, ale zavolala jsem pány Holmese a Watsona. Myslím si, že to bude užitečnější.“ „Hm... no, to je vaše věc. V nemocnici ovšem budou chtít vědět...“ „Hlavně já chci vědět, doktore – chci vědět, jak se daří Charlesovi! Řekněte přece něco!“ „Je v nemocnici a žaludek už má čistý. Buďte bez obav, smrtelné to rozhodně nebude. Ted už to mohu říct. Ostatně,

z  nemocnice vám jistě brzo zvolají. Ehm... oznámím jim tedy, že navzdory mé radě jste policii dosud nezavolala. Snad to udělají sami.“ Vrátila se ke svým hostům nepříliš uspokojena doktorovou řečí. Snad opravdu brzy zavolají z nemocnice a řeknou jí něco pod­statnějšího... „Kde jsme to přestali?“ zeptala se. „Pak tedy zbývá jediná možnost,“ zopakoval Holmes svou poslední větu. „Ano – ale jaká!“ „Charles se musel s někým setkat cestou.“ „Ano, to máte pravdu!“ „A ten někdo byl nejspíš rovněž zkušený mykolog.“ „Skutečně! Cestou ho potkal pan Poison – právě ten, o němž jste se prve zmínil!“ „Výborně! Takový malý plešatý mužíček.“ „Ano.“ „Divím se, že se vám o tom Charles zmínil. Předpokládal bych totiž, že to pro něj byla zcela všední záležitost, která se mu stává častěji.“ „I v tom máte naprostou pravdu!“ „Nemýlím-li se, pan Poison bydlí nedaleko odtud.“ „Ano, asi dvě míle ještě za tím fenwickým lesíkem.“ „Setkávají se snad častěji v lese?“ „Ne, to ne. Do lesa chodí každý z nich zásadně sám. Ostatně – jsou to svým způsobem sokové, že ano.“ „Kde se tedy setkávají?“ „Pan Poison jezdí často za  dcerou a  na  nádraží chodí

zásadně pěšky – jako ostatně všude. Představte si, on nemá vůbec automobil! V  těchto končinách! Nu – ale když ho Charles někdy potká na cestě, vždycky ho sveze na nádraží.“ „Stalo se to už mnohokrát?“ „Oh – velmi často! Řekla bych mnohokrát do roka.“ „Hm. Byla tedy zcela odůvodněná domněnka, že tato setkání jsou tak běžná, že se snad o tom Charles doma ani nezmiňuje jako o nějaké zvláštnosti.“ „To máte pravdu, ale pořád nevím...“ Holmes však se nenechal svést ze své přísně vytyčené cesty lo­gických úvah: „Kde a kdy se setkali?“ pokračoval nezadržitelně ve svých do­tazech. „Potkal ho na zpáteční cestě. Sotva vyjel z lesa a zahnul za tu první zatáčku, viděl prý před sebou mašírovat Poisona – zrovna tak mi to Charles řekl. Zastavil mu tedy a svezl ho jako obvykle do Fenwicku na zastávku.“ „Hm. Košíček s houbami měl asi Charles vzadu na podlaze, ne?“ „Ano, jako vždycky. Tam se košíček nepřevrátí a také tam na něj tolik nesvítí slunce.“ „Právě to jsem předpokládal. Každý houbař by si takto počínal.“ „Ale co to má společného...“ „Pan Poison si sedl dopředu, nebo dozadu?“ „To nevím.“ „Předpokládám, že si vlezl dozadu, řka, že se musí přece podívat na ty houby.“

„Ach ano – teď si vzpomínám, Charles povídal, že mu Poi- son hned začal vizitýrovat košíček – takže to tedy musel zřejmě sedět vzadu. To všechno mi ovšem Charles vyprávěl ještě před obědem, takže je to naprosto spolehlivé a věrohodné. Stále však nechápu, jak a proč by pan Poison...“ „Tedy především,“ Holmes vztyčil jeden prst, „jak: pro něj jako pro mykologa nebylo zajisté obtížné vyrobit si jakýsi výtažek z  potřebného množství muchomůrky červené a pantherové, nasát ho do injekční stříkačky a nepozorovaně potom vpíchnout a vstříknout do plodnice nezávadné houby – předpokládám, že do hlavy toho vel­kého měkkého hřiba.“ „Proboha! Taková rafinovanost! Ale proč by to dělal? Nejsou přece žádní nepřátelé, i když ovšem jakési vědecké spory už měli...“ „Vidíte, a  jsme u  toho! Nechtěl přirozeně svého kolegu připravit o život. Chtěl ho pouze důkladně zesměšnit. Jen si představte, jak se to rozkřikne: odborník-mykolog otráven houbami! Nerozezná obyčej­nou muchomůrku! Té ostudy, té nežádoucí publicity! Dovedete si představit, jak by to naši užvanění novináři nafoukli?“ „Opravdu myslíte, že to bylo takhle? Ale to by byl přece hrozně ohavný žert, Holmesi!“ „Nenazýval bych to žertem, paní Mushroomová! S  lidským životem nelze žertovat. Je to trestuhodný a trestný čin, a jako takový bude také doufám porotou posouzen!“ „Myslíte, že to přijde před porotu?“ „Sám se o to postarám! I když by Charles patrně měl sklony to ututlat jako neškodnou kolegiální legrácku, nemohu to

v žádném případě připustit.“ „Ale jestli je to tak, jak říkáte, Charles skutečně nepřipustí, aby byl pan Poison souzen! Mezi vědci přece...“ „Dost!“ ozval se Watson rozhodným ostrým hlasem. „O tom mi nemluvte, paní Mushroomová! Vědec je v tomto sporu pouze jeden, a to váš manžel. Pan Poison se svým činem sám navždy zbavil označení vědec! Jako lékař nesporně vím, co znamená lidský život a  co znamená lehkovážně si s ním zahrávat!“ Watsonův rozhořčený monolog přerušil opět zvonek telefonu. Tentokrát to byla skutečně nemocnice. „Můžeme vám s potěšením sdělit, že váš manžel je opět v po­řádku,“ oznámil spokojeně ošetřující lékař. „Děkuji vám z celého srdce, doktore!“ „Pan Mushroom je již při plném vědomí a  mám vám od něj vyřídit pozdrav. K telefonu zatím nemůže, protože je příliš slabý. Poslyšte – je tam u vás ještě ten Holmes?“ „Ano.“ „Vyřiďte mu, prosím, že pan Charles Mushroom učinil závažnou výpověď. Nechť se sem pan Holmes co nejdříve dostaví, bude to patrně práce pro něj.“ „Děkuji, vyřídím,“ řekla paní Mushroomová a  usmívala se. „Vidíte, Holmesi! Chudák Charles netuší, že vy už jste to vyřešil bez něj!“ „Jen s vaší pomocí, madam,“ galantně se uklonil Holmes. „A díky tomu, že váš manžel se vám se vším včas svěřuje. Nuže – myslím, že půjdeme spát, Watsone, abychom ráno byli čilí. Jsme-li už jednou tady, bylo by hříchem nevyjít si

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.