Z OBSAHU
6
Za hranice svých sil
16
Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR
6
Za 12 let 100 studentů
8
8
18
Budeme vozit raněné
Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694
10 Chemik u vojáků
16
Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk
10
26
Chráněné landrovery
18 Půlstoletí vojenských vrtulníků
Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E–mail:
[email protected] Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová
26
Grafická úprava: Andrea Bělohlávková
NA MUŠCE „Myslím si, a nejen já, že A report je propagandou NGŠ a MO. Vesměs píšete věci zkreslené a někdy nepravdivé. Mezi nejvíce kontroverzní témata z mého pohledu patří výstroj, vystrojování a střediska naturálního odívání,“ napsal nám do čtenářské ankety čtyřiadvacetiletý rotmistr a zároveň nás vyzval, abychom psali o problémech, které se dotýkají „obyčejného“ vojáka. Přemýšlel jsem o jeho názoru a uvědomil si, že v něčem má pravdu. Ony se totiž některé věci, jež se při globálním pohledu shora jeví jako banality, kterými se netřeba zabývat, mohou při pohledu opačném jevit úplně jinak. Například když voják z povolání jede stovky kilometrů do výstrojního střediska, aby pak zjistil, že to, co nutně potřebuje nakoupit, tady opět nemají. Jiného profesionála zase zarmoutí, že při odchodu z armády se na něj jaksi zapomene s poděkováním za dvacetiletou službu. K čemu nějaký děkovný list... No a pak jsou i věci, které musejí nutně rozčílit. „Dobytčárna, chlív, katastrofa,“ tak ocejchoval nedávno svůj nový pokoj na ubytovně jeden důstojník z Prahy. A nebylo se mu co divit. Rotmistrovi z Přáslavic chci sdělit, že i tyto „obyčejné“ problémy vnímáme a chceme o nich psát. Viz čtyřiadvacátá strana tohoto čísla A reportu. Ladislav Lenk
V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk: MERKURTISK, a. s., Náchod Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211–801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Radko Janata Uzávěrka čísla: 15. 2. 2006
REPORTÁŽ
Mrzne? Tak pod vodu!
REPORTÁŽ Když požádáte podplukovníka Jozefa Randlíska, náčelníka oddělení přípravy potápěčů Vojenské akademie Vyškov, aby vyprávěl o historii vojenského potápění, řekne, že to musíte za staršími, kteří s tím začali někdy v šedesátých letech minulého století. Že on to dělá teprve 23 let.
Instruktor potápění svým svěřencům popřál, aby jim při výcviku co nejčastěji zamrzaly dýchací automatiky Text: Jaroslav PAJER Foto: Radko JANATA (na vzduchu), rtm. Vít RAMIŠ (pod vodou)
2
3
REPORTÁŽ Na hladině zatopeného lomu hned za vlakovým nádražím jihomoravského Blanska je led silný 40 centimetrů. Voda pod ním má čtyři stupně, vzduch nad ním minus tři. V ledovém krunýři jezera jsou vyříznuty čtyři čtverce. Tvoří vrcholy obdélníka o stranách zhruba 15 až 20 metrů. Každý otvor je obehnaný červeno-bílou páskou – vstup zakázán. Přesto u nich lidé jsou. Vojáci. Žabí muži. Koná se tu dvanáctidenní zdokonalovací kurz k udržení kvalifikace potápěče.
ÚVAZEK, SIGNÁLKA A BUBÍNEK „Výcviku se účastní potápěči a cvičitelé z ženijního a ze záchranných praporů,“ říká řídící zaměstnání, instruktor potápění pplk. Jozef Randlísek, jinak náčelník oddělení přípravy potápěčů Vojenské akademie ve Vyškově. Jeho svěřenci tu procvičují několik úkolů. Montování konstrukcí pod hladinou, kdy na dně pomocí šroubů s maticemi spojují oranžové armatury. „To proto, aby se naučili manipulovat s klíči a aby si zvykli, že je musejí mít uvázané na provázku. Protože jinak, když jim vypadne z ruky, ho už nenajdou,“ vysvětluje zkušený potápěč. Jinou disciplínou je orientační potápění, čili plavba pod ledem od jednoho otvoru k druhému. Každé potopení má svá pravidla. Předně pod hladinu jdou potápěči vždy po dvou. Jsou k sobě připoutáni kratším lanem, tzv. úvazkem, a dvojice je navíc jištěna signálním lanem. „Potápěč je jím spojen s návodčím na hladině. Po laně si trhnutím předávají signály. Například jedno trhnutí znamená, že dole vznikl nějaký problém a návodčí okamžitě začíná potápěče vytahovat,“ popisuje podplukovník Randlísek. A aby toho nebylo málo, učí se tu vojenští akvanauti pracovat také se speleobubínkem. Z něho při své cestě zelenou vodní říší odvíjejí lanko, jež je pak navádí při cestě zpátky. Rotná Jana Drtinová ze 152. záchranného praporu Kutná Hora je jednou ze dvou současných armádních potápěček. „Když jdete pod led, tak je to obtížnější v tom, že musíte být spojeni úvazkem s kolegou, signálkou s břehem a ještě máte bubínek. I když se rekreačně potápím už nějaký rok, pod ledem a takto s lany jsem nepracovala. Když s tím vším máte první nebo druhý ponor, tak je toho docela hodně,“ přiznává žena v černém skafandru, která se vojákyní stala loni v červenci.
JAK POLYKAL ANDĚLÍČKY „Bylo to v zimě třiadevadesátého roku, přesně 3. února, kdy jsem se – už asi pošesté – znovu narodil. To jsme byli v 26 metrech a asi 90 metrů od díry, když mi zamrzla automatika. S kamarádem jsme už pod ledem byli několikrát, takže jakés takés zkušenosti jsme měli. Já mu tedy podal automatiku, aby ji opravil. Jenže současně mi zamrznul dofuk do suchého obleku. A já začal stoupat. Tak jsem musel hadici urvat, aby se oblek nenafukoval. To se ale začal vypouštět a já padal dolů. Tak jsem zase hadici narval do dofuku a takhle jsem ve vodě lavíroval. Jenže bez vzduchu jsem byl už dlouho. Nevěděl jsem, jestli to dál vydržím. Naštěstí jsem pak mezi bublinami viděl, že mi kamarád automatiku vrací... Okamžitě jsme šli ven. Trvalo to asi 5 minut,“ vzpomíná dnes už s úsměvem Jozef Randlísek. Připomněl tak další riziko, jež vetřelce v mokrém světě čeká. Zamrzlá dýchací automatika. Jak to, že k tomu dochází, vždyť ve vodě je vždycky nad nulou? Podplukovník vysvětluje, že to má spojitost s tlakem v lahvích, v nichž je podle druhu systému 20 nebo 30 megapascalů, a s vlhkostí vzduchu v nich. Ta totiž může při průtoku tzv. prvním stupněm zamrznout. Dokonce i v parném létě. „Třeba když dýcháte jak sentinel,“ podotýká. „Ale jen ať se vám to tu stává co nejčastěji,“ sděluje účastníkům kurzu. „Jen ať s tím máte zkušenost. Lépe, když se vám to stane tady, kdy jste u díry a můžete se vynořit, než aby vás to potkalo nepřipravené někde 50 metrů od ní.“
ŽÁDNÉ „DRÁMO“ Nad hladinu se zčista jasna začne valit obrovské množství vzduchu. „Zamrzlá automatika,“ otrle konstatuje řídící výcviku, ale oči má upřené k místu výronu. Za pár okamžiků gejzír ustává. Přiznávám, že se mi ulevilo. Co se vlastně dělo? „Když vám zamrzne hlavní automatika, tak to upouští hodně vzduchu. Můžete s ní dýchat, ale vzduch z lahve by vám rychle zmizel. Tak jsem si vzala záložní
4
REPORTÁŽ automatiku, kolegovi, který právě montoval armatury, jsem ukázala, aby mi první ventil, první stupeň, zavřel a normálně jsem dýchala ze záložní,“ líčí svou podvodní příhodu Jana Drtinová. „Hlavně však musíte být domluveni už na hladině, aby věděl, která automatika je hlavní a která záložní. My jsme si řekli, že pravý ventil bude hlavní a levý záložní... Jinak to zamrznutí je běžné. Žádné drámo se nekonalo.“ Pro nás, suchozemce, neuvěřitelné. Ale samozřejmě, všechno je o nácviku a duchapřítomnosti. Podplukovník Randlísek vzpomíná na jiný dramatický příběh. Přihodil se při brodění tanků. Jeden z kolosů pod vodou uvázl a potápěč k němu musel zaháknout tažná lana. „Pak zaveleli tank vytáhnout, stroj se pohnul a potápěč mi zajel pod vodu jak nůž. Do hnacího soukolí tanku se totiž zachytila jeho signálka. Za chvíli se ale vynořil a omlouval se, veliteli, já ztratil signální šňůru. Vykašli se na šňůru, řekl jsem mu, hlavně že seš živej a zdravej. On se stihl odřezat.“
DO MOKRA V SUCHÉM Po dvou hodinách na ledě nás začínají zábst nohy. Jaká ale musela být zima vodním mužům a ženě, když na sobě měli jen gumový oděv? Omyl! „Dnes používáme tak zvané suché obleky,“ říká rotmistr Vilém Schindler, potápěč z ženijní roty 157. záchranného praporu Hlučín. Pod něj si berou speciální spodní hygienické termoprádlo a také samotný oblek má tepelnou vložku. Dozvídáme se, že právě suchý oblek je určen do zimy a do hloubek, kde jsou čtyři stupně i v parném létě. A také se dozvídáme, že ho dnes někteří zkoušejí poprvé a že to není jen tak. „V suchém obleku je totiž potápění těžší. Učí se to i půl roku,“ svěřuje se rotmistr Schindler. „Oblek se naplňuje vzduchem a při špatné manipulaci může potápěče vztlak vytáhnout nahoru.“ Při rychlém vynoření z hloubky by pak mohly nastat problémy s kesonovou nemocí. Vedoucí kurzu upozorňuje na další riziko. „Může se stát, že pokud se potápěč při plavání převrátí víc hlavou dolů, tak mu vzduch, co má v obleku, nafoukne nohavice. On začne viset hlavou dolů a už se nedokáže otočit. Zkoušeli jsme to v létě a skutečně se sám neotočí. Vytáhne ho to jako špunt k hladině. Řešíme to stahováky na kotnících. Zkušenější je nepoužívají, ale dobře vědí, že se nesmějí příliš otočit nohama vzhůru.“
ZAPOMEŇTE NA FILMY Ale vždyť ve filmech o mořích vidíme, jak potápěči plavou ke dnu právě s nohama nahoře, snažíme se oponovat bezmála čtvrtstoletým zkušenostem. „Potápění není o koukání na televizi. I nováčkům říkám, ať zapomenou na krásné dokumentární filmy, které viděli a u nichž si každý myslí, jak je to jednoduché,“ odpovídá podplukovník zeširoka. „Oni totiž v tom moři nepoužívají suché obleky. Mají buď mokré nebo polosuché obleky a v nich žádný vzduch není.“ A přidává další zkušenost. „Když jsme před lety prvně testovali suchý oblek, tak jsme měli povolení ho rozřezat. A tak až potom, co potápěč nožem rozřízl nohavici, vzduch unikl a on se mohl otočit.“
K ČEMU TO VŠECHNO? Využití armádních potápěčů, ač jich v armádě slouží jen několik desítek, je poměrně široké. Od jejich asistence při brodech a plavbách techniky, přes kontroly mostů a dalších technických zařízení pod vodou, až po zásahy při živelních pohromách. Jejich největší nasazení si vyžádaly záplavy v roce 2002. Rotmistr Vilém Schindler však vyprávěl „zimní“ případ rok starý. „S rotmistrem Petrem Závodným jsme byli naostro nasazeni 19. ledna 2005 u obce Darkov. Tehdy do kaliště ostravsko-karvinských dolů sjela plně naložená Tatra S3 (sklopka). Zapadla tam úplně celá. Nad hladinou zůstala jen kabina. Chtěli jsme vozidlo uvázat na řetězy a vytáhnout. Pod vodou ale nebylo vůbec nic vidět. Když jste si dal prst na brýle, neviděl jste ho. Takže jsme měli na břehu postavenou stejnou tatru a na ní se učili poslepu provléci řetězy kolem nápravy a diferenciálu. Problém byl v tom, že to šlo jen v omezeném místě, a navíc, jak byl náklaďák zabořený v bahně, tak měl v tahu kolem třiceti čtyřiceti tun. Řetězy se trhaly. Podařilo se nám auto vytáhnout až napotřetí. Za nějaké čtyři hodiny.“
5
UDÁLOST
Za hranice svých sil
UDÁLOST
Během deseti let prošlo přes dvacet příslušníků naší armády kurzem Rangers Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV
V americké armádě patří prapory Rangers k těm nejlepším. Je to dáno především velmi náročným výcvikem, který vojáky nutí rozvíjet skryté rezervy. Během dvouměsíční velmi tvrdé přípravy se vojáci učí plnit úkoly v těžkých klimatických podmínkách, ve stavu velkého psychického i fyzického vyčerpání. Kurz úspěšně dokončí jen polovina jeho účastníků.
6
Historie jednotek Rangers sahá až k počátkům existence Spojených států amerických. První jednotka vznikla už v roce 1756, když Robert Rogers seskupil 9 kompanií amerických kolonistů bojujících na straně Britů za britsko-francouzských válek. Už v té době se oddíly Rangers metodami přípravy a taktikou boje vymykaly ostatním jednotkám. Svými statečnými činy mnohokrát zasáhly do americké historie. Tyto jednotky byly aktivovány vždy, když bylo potřeba jejich schopností. Zapojily se do většiny amerických válek. Po vstupu Spojených států amerických do II. světové války se účastnily bojů v severní Africe, Itálii, na Sicílii, Filipínách a dva prapory byly nasazeny při vylodění na pláži Omaha. Během těžkých bojů v Normandii získaly Rangers i své heslo „Rangers Lead the Way“ („Rangers, veďte cestu“), když jeden z praporů dostal za úkol prorazit cestu z pláže do vnitrozemí. Tyto speciální jednotky se poté účastnily i války v Koreji, ve Vietnamu a dalších konfliktů. V lednu roku 1952 byl ve Fort Bening v Georgii uspořádán první kurz Rangers, který se více zaměřoval na individuální přípravu vojáků. V první části dvouměsíčního výcviku se dnes vojáci cvičí v překonávání překážek. Pak následuje paravýcvik, výuka boje holýma rukama, zdravotnické pomoci, orientace v terénu a podobně. Obtížnost plněných úkolů zvyšuje narůstající vyčerpání a nedostatek spánku. V horách se vojáci učí alpinistickým technikám, ale také vedení průzkumu, hlídkování nebo například postupům při záchraně zraněného. Floridské bažiny jsou zase místem výcviku činností za nepřátelskou linií. Příprava v bažinách, kde je až jeden a půl metru vody, trvá 18 dní. Vojáci si musejí během celého výcviku dávat pozor na jedovaté hady, pavouky nebo štíry, kteří se zde hojně vyskytují. V naší armádě slouží přes dvacet vojáků, kteří se kurzu amerických Rangers zúčastnili. V polovině ledna se konalo jedno z jejich prvních setkání, jež inicioval americký vojenský atašé v České republice plukovník Francesco Morges. Byl mezi nimi například i plukovník Vladimír Stříž, který se kurzu účastnil od ledna do března roku 1996, a je tak jeho v pořadí třetím českým absolventem. Když od svého nadřízeného dostal za úkol projít výcvikem Rangers v Americe, sloužil ve funkci velitele odřadu hloubkového průzkumu. „Měl jsem hodnost majora a bylo mi 35 let, takže jsem byl o patnáct let starší než ostatní. Každý den jsem si opakoval, že to musím zvládnout, protože jsem velitelem odřadu hloubkového průzkumu a reprezentuji Armádu České
republiky,“ vzpomíná plukovník Stříž. Nejhorší prý byla psychická náročnost výcviku, ale rozhodně nelituje, že se ho zúčastnil. Po svém návrtu se snažil získané zkušenosti předat svým podřízeným. Před šesti lety graduoval v kurzu další z vojáků, který se účastnil setkání absolventů, ale vzhledem ke své současné funkci nechtěl uvést své jméno. Nabídku absolvovat kurz Rangers dostal již během svého studia na vojenské vysoké škole ve Vyškově. „Nejhorší pro mě byl asi horský výcvik, protože se odehrával v prosinci a byla tam velká zima. Na Floridě to bylo o něco lepší, protože tam se teplota přes den pohybovala kolem dvaceti stupňů, ale v noci klesala pod bod mrazu,“ vypráví voják. Absolventi kurzu se shodují v tom, že pro jeho úspěšné zvládnutí je třeba být v co nejlepší psychické i fyzické formě. Před odjezdem se všichni ještě snaží zlepšit svoji už tak dobrou kondici návštěvou posiloven. Trénink na nedostatek spánku, který celou přípravu provází, ale neexistuje. „Rozhodně tam nemůžete přijet s tím, že jste nevyspalý. Na nedostatek spánku si člověk časem nějak zvykl. Někdy jsme cvičili přes 20 hodin denně, a pokud byla taktická příprava, tak jsme nespali vůbec, třeba i tři nebo čtyři dny v kuse,“ dodává. V září roku 2003 se z výcviku amerických speciálních jednotek vrátil podporučík Ivo Zelinka, který dnes zastává funkci velitele 1. výsadkové čety v Chrudimi. Také on dostal nabídku účastnit se tohoto kurzu ještě během svého studia na vysoké škole ve Vyškově. „Každý si myslí, že dopředu ví, co ho čeká, ale později zjistí, že se mýlil. Největší problém jsem měl s nedostatkem spánku. Chvíli to trvá, než
se člověk s těmi maximálně třemi prospanými hodinami denně srovná a je schopen alespoň základní intelektuální činnosti,“ říká ppor. Zelinka, jenž má, stejně jako jeho kolegové, právo nosit na uniformě odznak a nášivku Ranger. „Svým způsobem je to zavazující, protože od nás všichni očekávají víc a člověk se snaží je nezklamat,“ podotýká. Že historky o setkání s jedovatými hady, pavouky nebo štíry nejsou jen pouhým strašením nováčků, ale běžnou realitou, potvrzuje právě podporučík Ivo Zelinka. „Hadů jsme během výcviku viděli dost. Neustále jsme potkávali chřestýše, ale horší byli vodní hadi v bažině, kde před nimi nemáte kam uniknout,“ popisuje jedno z rizik. Největší strach měl z kousnutí jedovatými pavouky. „Nic takového mě nepotkalo, ale přihodilo se to kamarádovi mého kolegy. Toho kousl jedovatý pavouk do tváře. Seržanti jsou na to připraveni, takže ihned dostal sérum a neměl žádné trvalé následky,“ uzavírá příběh Ivo Zelinka. S českými Rangers se krátce setkal i velvyslanec USA William Cabaniss, který se v roce 1961 kurzu také zúčastnil. Kdo chtěl tehdy sloužit v armádě, musel projít buď tímto výcvikem nebo paravýcvikem. „Mám z toho spoustu zážitků, ale tím nejsilnějším bylo ukončení kurzu,“ uvedl Cabaniss. Českých vojáků se například vyptával, jestli je ještě dnes součástí výcviku i slaňování z třicetimetrového útesu s kolegou přivázaným na zádech. „Když jsem to tehdy absolvoval já, tak se mi dole nepodařilo zpomalit a spadli jsme na sebe. Jen jsem slyšel kamarádovo heknutí pod mým osmdesátikilovým tělem,“ ochotně zavzpomínal velvyslanec.
7
NÁŠ ROZHOVOR
Za 12 let 100 studentů Českou republiku na konci minulého roku poprvé navštívil ředitel Marshallova centra John P. Rose Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a Jan ZEMAN
Evropské centrum bezpečnostních studií George C. Marshalla v německém Garmish-Partenkirchenu vzniklo v roce 1993. Za tuto dobu se zdejších kurzů zúčastnilo také sto českých studentů nejen z Ministerstva obrany a Ministerstva zahraničních věcí, ale i z dalších institucí státní správy. Ředitel centra John P. Rose nám poskytl exkluzivní rozhovor. John P. Rose, Ph.D., je ředitelem Evropského centra bezpečnostních studií George C. Marshalla od 16. listopadu roku 2002. V armádě Spojených států amerických sloužil 34 let a do výslužby odešel v roce 1998 v hodnosti brigádního generála. Velel jednotkám NATO na úrovni praporu a brigády, ale byl například také asistentem profesora mezinárodních vztahů, obrany a strategických studií ve West Pointu.
8
NÁŠ ROZHOVOR ného ničení, reforma obrany nebo například obchodování s drogami a lidmi. Doufáme, že lidé, kteří přijedou studovat do Marshallova centra, lépe pochopí odlišnosti, které nás rozdělují, ale stejně tak i věci, jež nás spojují. Cílem Marshallova centra je vytvořit bezpečné prostředí plné míru, stability a rostoucí ekonomiky nejen v oblasti Evropy a Asie pro naši i následující generace. Nejlepší cestou, jak toho dosáhnout, je dávat lidi dohromady, podělit se s nimi o informace. Problémy, kterým čelíme, se nemohou zabývat jednotlivé země samostatně, ale je zapotřebí spolupracovat a pak jim společně čelit. Marshallovo centrum během své existence prošlo určitým vývojem. Nejprve bylo zaměřeno zejména na šíření a rozvoj demokracie a po událostech v září roku 2001 začaly dominovat bezpečnostní otázky. Jakým směrem se budou rozvíjet další aktivity centra? Je hodně věcí, o kterých se musíme bavit už v současnosti. Největší hodnotou, které se našim studentům dostává, je způsob, jak najít řešení problémů – vzájemnou spoluprací, na jejímž základě se vytvářejí další vazby. Díky
těmto vazbám lze lépe pochopit terorismus a bezpečnost ve středozemní oblasti, v severní Africe, na Blízkém východě nebo v oblasti Černého moře. Dříve jsme se zabývali spíše regionem střední a východní Evropy, ale teď se to posouvá směrem do Afriky a na Blízký východ. Jsou to oblasti, které jsou na periferii Evropy, a proto se na ně soustředíme. Vyplývá z toho tedy to, že řady vašich studentů rozšíří ve větší míře i Afričané? Samozřejmě že se to netýká všech kurzů, ale třeba lidé z Afriky se účastní jen vybraných kurzů. Stále se vlastně soustředíme na bezpečnost, stabilitu a spolupráci mezi zeměmi severní Afriky a Evropy. Existuje stále mnoho výzev, kterým se v těchto oblastech musíme věnovat. Na začátku rozhovoru jste zmínil, že jste na našich ministerstvech jednal o tom, že je třeba do kurzů v Marshallově centru vysílat lidi, kteří zastávají významné funkce. Znamená to tedy, že existuje nějaký problém při výběru vhodných kandidátů? Vaši studenti jsou opravdu vynikající. Jsem ve vaší zemi poprvé a při své návštěvě kladu
velký důraz na to, abych se osobně setkal s představiteli některých ministerstev a nabídl jim vzdělávací možnosti Evrpoského centra bezpečnostních studií George C. Marshalla. Evropské centrum bezpečnostních studií se ve své činnosti nezaměřuje jen na oblast Garmish-Partenkirchenu, kde má sídlo, ale ročně organizuje přes dvě desítky konferencí po celé Evropě. V Česku se ale zatím žádná z nich ještě nekonala. Chystáte se v tomto směru něco změnit? To je také jeden z důvodů mojí návštěvy. Chtěl jsem představitele zdejších institucí oslovit, aby našli další témata, o kterých bychom mohli na konferencích diskutovat. Setkal jste se během své návštěvy v České republice s nějakými absolventy Marshallova centra? Součástí mé návštěvy byla také velká recepce, které se kromě velvyslance Spojených států a Německa zúčastnilo také mnoho českých absolventů kurzů. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se vypracovali a jaké významné funkce dnes zastávají.
Co bylo předmětem vaší návštěvy v České republice? Především jsem chtěl osobně jednat s představiteli Ministerstva obrany, Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva vnitra a získat další zájemce o kurzy. Marshallovo centrum existuje proto, abychom studentům ze Severní Ameriky, Evropy a také euroasijského regionu umožnili studovat a seznamovat se s věcmi, které se týkají bezpečnostní problematiky. Jedná se o německo-americkou aktivitu, která měla pomoci především 22 státům, které byly součástí socialistického bloku, v jejich demokratických procesech. Studenty hodnotíme podle toho, jaký mají zájem se učit, účastnit se kurzů, jak jsou během nich aktivní a jakou si potom vytvářejí perspektivu. Většinou se v jednotlivých kurzech setkají lidé až čtyřiceti různých národností. My se vždy snažíme o to, aby vznikla určitá síť účastníků kurzů, kteří po skončení studia v našem centru s námi i nadále spolupracují a vyměňují si mezi sebou své zkušenosti. To je pro nás velmi důležité. Co můžou čeští studenti přinést ostatním účastníkům vašich kurzů? Svoji historii a rozšířit mezinárodní spolupráci. Musím říci, že lidé z České republiky zastávají stejné hodnoty a mají stejné zájmy jako ostatní obyvatelé Evropy nebo Severní Ameriky. Například studenti mezinárodních vztahů si mohou myslet, že problémy, které mají lidé v Česku, jsou pouze jejich problémy, ale poté, co se v Marshallově centru setkají s dalšími lidmi, přijdou na to, že třeba i obyvatelé v sousedních státech řeší podobné záležitosti. V jednotlivých kurzech se soustředíme zejména na demokracii, právo, lidská práva a v široké míře také na bezpečnost. Zaměřujeme se na obecná témata týkající se všech – jako je terorismus, kriminalita, korupce, zbraně hromad-
9
MODERNIZACE
Budeme vozit raněné Až šest měsíců může v zahraničí působit český vojenský letoun An-26 ve speciální zdravotnické verzi Text a foto: Tomáš SOUŠEK
MODERNIZACE Armáda plní další z cílů výstavby, k nimž se vůči Severoatlantické alianci zavázala Česká republika. Force Goal 4243 ukládá připravit od počátku roku 2006 transportní letoun se zdravotnickou výbavou a leteckým i zdravotnickým personálem, který by bylo možné poskytnout ve prospěch zahraničních misí NATO na dobu až šesti měsíců. Ačkoliv nejde o úkol nijak jednoduchý, zdá se, že bude úspěšně splněn. Jak již bylo řečeno, na úkolu pracovali příslušníci zdravotnické služby AČR a vzdušných sil. Za letectvo jde konkrétně o 24. základnu dopravního letectva v Praze-Kbelích, která poskytuje dopravní letoun An-26. Nejedná se však o jeden konkrétní stroj. Veškeré úpravy související se zástavbou zdravotnického vybavení jsou totiž vymyšlené tak, že v maximální míře využívají současného vnitřního uspořádání trupu. Díky tomu je možné ke zdravotnickým úkolům vyčlenit kterýkoliv z provozovaných An-26. Kvůli nim byly vybudovány pouze elektrické rozvody o napětí 220V pro lékařské přístroje a letoun je připraven na instalaci přenosných klimatizačních jednotek. Bylo vytvořeno místo pro kyslíkové lahve a upraveny úchyty pro speciální police a lehátka pro těžce raněné pacienty.
Police na zdravotnický materiál a plošiny na uchycení přístrojů byly vymyšleny a vyrobeny zcela nově. Úprava samotného letounu tedy nebyla nijak obtížná. Hlavní zodpovědnost za splnění Force Goal 4243 však leží na zdravotnické službě. Ta totiž musí zajistit dostatečný počet erudovaného personálu, schopného do devadesáti dnů vyrazit na kterékoliv místo na světě a setrvat zde po dobu šesti měsíců, kdy by měl provádět vzdušné odsuny raněných osob. K tomu musí být pochopitelně nejen dobře vycvičen, ale i vybaven potřebnými lékařskými nástroji a technikou. „Vnitřní zástavba letounu je navržena tak, že ji bude možné přizpůsobit konkrétnímu úkolu. Dnes totiž nikdo neví, zda bude potřeba převážet jednoho těžce raněného týdně nebo deset lehce raněných denně. Pro případ vážně raněných pacientů už musíme mít k dispozici přístroje pro udržování a monitorování základních životních funkcí, infuzní sety, zásobu
kyslíku a dostatek obvazového materiálu a pochopitelně i léků,“ říká plukovník MUDr. Viktor Vojtěch, gestor daného Force Goal. Podle jeho slov byla jen část této výbavy nakoupena nově, většina je však již zavedena v AČR a používá se například u Letecké záchranné služby v Líních u Plzně. Zdejší středisko také pečuje o speciální soupravy pro vzdušné odsuny VZO-3, které jsou tak neustále připraveny pro okamžité použití. Ačkoliv interiér letounu An-26 ve zdravotnické verzi nepůsobí příliš moderním dojmem, veškeré jeho komponenty jsou plně funkční a zajišťují udržení pacientů při životě a jejich bezpečný transport. Je nutné si uvědomit, že zdaleka ne každý přístroj či nástroj lze použít v tak specifickém prostředí, jakým je letící stroj. Každá součást výbavy musí být pro takovéto použití odzkoušena a certifikována. Zdravotnickou část osádky An-26 bude tvořit deset až čtrnáct osob. Z nich pak bude v závislosti na počtu a stavu přepravovaných pacientů vyčleněn na konkrétní převoz příslušný personál. Například na každého
těžce raněného musí být k dispozici minimálně jeden vyškolený lékař a jedna sestra. Pro vzdušné odsuny se v současnosti připravuje celkem 26 lidí. Sedm z nich dnes slouží právě u záchranky v Líních, zbytek pak tvoří příslušníci 6. a 7. polní nemocnice. Ti všichni musejí zvládnout i některá specifika související se samotným létáním. Z lékařského hlediska jde zejména o vliv výšky letu na stav pacienta, z toho leteckého pak zejména o způsoby nouzového opuštění letounu An-26 a o přijetí pomoci v rámci služby Combat SAR. I zdravotníci se totiž mohou ocitnout v nouzi na území protivníka a pro takový případ musejí znát postupy CSAR stejně jako kterýkoliv vojenský pilot. Primární využití českého zdravotnického letounu je pro NATO. Vzhledem k omezeným možnostem doletu An-26 jej však nelze využít pro takzvanou strategickou evakuaci raněných. Proto se počítá s tím, že by byl používán zejména pro vzdušné odsuny mezi jednotlivými zdravotnickými zařízeními v rámci jednoho teritoria, na němž by vojska Aliance působila. Letoun lze pochopitelně nasadit i na území České republiky, kde by za správného použití mohl přepravu pacientů zajistit levněji než vrtulníky Letecké záchranné služby a navíc by se průběžně procvičoval i zdravotnický personál.
Společný projekt vzdušných sil a zdravotnické služby AČR vstoupil do závěrečné fáze přípravy. Česká republika přislíbila poskytnout pro potřeby NATO transportní letoun se zdravotnickou posádkou a vybavením, který by Aliance mohla využívat ve svých zahraničních misích pro odsun raněných. Letoun byl již připraven a v současnosti je dokončována i příprava personálu. 10
11
SLUŽBA V ZAHRANIČÍ
SLUŽBA V ZAHRANIČÍ
V KASÁRNÁCH daleko od domova Zajímá vás, jak se slouží, respektive žije za hranicemi České republiky? Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV
V misi, ve škole a na velitelství. Konkrétně v zemích bývalé Jugoslávie, ve Francii a v Belgii. Během svého pobytu tak získali nemálo detailních poznatků, jak se slouží, respektive žije za hranicemi České republiky. Než se však pustíme do podrobností, zdůrazněme jednu podstatnou skutečnost. Služba vojáků AČR na zahraničních pracovištích se nepodobá jako vejce vejci. I v těchto případech totiž platí známé a pravdivé – jiný kraj, jiný mrav. Zcela zásadní rozdíl však spočívá v odlišné kategorii daných působišť. V Tuzle se slouží jinak než v Bruselu, rozdílná je ústroj i sociální zázemí. Zkrátka, život na alianční základně s sebou nese jiná specifika než na zastupitelském úřadě.
V MISÍCH Z východočeské Chrudimi do neklidných oblastí na území bývalé Jugoslávie – taková byla cesta praporčíka Romana Hambálka. Dlužno říci, že ne jediná. Do mírových operací na Balkáně cestoval celkem třikrát. V roce 2000 působil v Bosně a Hercegovině, o rok později v Makedonii, za další dva v Kosovu. „Každá mise probíhala za jiných podmínek. Odlišovala se nejen plněnými úkoly, ale i naším
Praporčík Roman Hambálek, plukovníci Edmund Sedlák a Miroslav Bálint. Většině z vás tato jména nic neříkají. Pouze obecně lze usuzovat, že jde o profesionály AČR. Oni však mají přece jen něco společného. Patří do početné rodiny českých vojáků, kteří už „nějaký ten pátek“ působili v zahraničí.
zabezpečením a zázemím. Stravováním počínaje, ubytováním konče,“ vzpomíná prap. Hambálek. Jeho první štací byl SFOR. „Bydlel jsem v bývalé škole, v takovém postarším zděném baráku. Na pokoji jsme byli tři. Žádný zvláštní luxus, ale vcelku to ušlo. Z mnoha předcházejících cvičení je člověk na podobný styl zvyklý. Výhodou bylo, že jsem své spolubydlící dobře znal již z dřívějška, tudíž nebyl důvod cítit se tam nesvůj. Navíc jsme všichni pracovali jako řidiči. Ráno jsme odjeli a večer se sešli na pokoji. Kdyby se přece jen o někoho pokoušela tzv. ponorka, mohl si vyjít po základně nebo posedět pod naší provizorní pergolou,“ říká Roman.
Přesně 53 dnů trvalo jeho další nasazení v operaci Essential Harvest. Makedonie byla oproti předcházející Bosně a Hercegovině v mnohém náročnější. I životní podmínky byly tvrdší. „Bydlelo se ve stanech zhruba po dvaceti lidech. Nejprve jsme tam udělali podlážky z prken a poté na ně rozmístili polní lehátka. Teplo obstarávaly elektrické ohřívače. Hygiena jako na cvičení – suchý záchod a polní umývárna. Absence rádia, televize a tisku byla nepříjemná. Vařilo se v polních podmínkách, ale vcelku to šlo. Přes značnou pracovní vytíženost jsme si našli i čas na sport. Provizorní hrazda to jistila,“ konstatuje chrudimský voják z povolání. Kosovo. Třetí mise a opět jiné sociální zázemí. Klubovna, kde se dalo posedět, přečíst noviny a podívat se na televizi. Dále jakýsi klub pro vojáky z povolání „vybavený“ šipkami, minikulečníkem a ručním fotbálkem. O kousek dál nealko bar. Samozřejmě že nechyběla ani tolik vyhledávaná posilovna. Žádné super moderní vybavení, ale kdo si chtěl pořádně máknout, tak mohl. Ubytování v klasických stavebních buňkách. Ty měly kovový rám, což „architektům“ umožňovalo stavět je na sebe, respektive připojovat k sobě. Fantazii se meze nekladly. „Pokoje byly docela prostorné, pro tři lidi tak akorát. Na základě předcházejících zkušeností jsme si pořídili televizor. Nevzpomínám si na něco, co by nás tam vyloženě omezovalo,“ říká praporčík Roman Hambálek.
VE ŠKOLE Osmnáct měsíců v zahraničí je dostatečně dlouhá doba k tomu, aby si člověk mohl dovolit hodnotit a porovnávat. Plukovník Edmund Sedlák tuto možnost, tudíž i nepsané právo, neodmítl. Na časy, kdy studoval francouzskou válečnou akademii Collége Interarmées de Defense (CID) vzpomíná i po letech s potěšením. „Z republiky byl našinec tak nějak zvyklý víceméně se postarat sám o sebe. Na pařížské CID se oni postarali o mě. Překvapila mě tam maximální péče o člověka. Přijel jsem ke studiu a vše bylo komplexně zabezpečeno. Ubytováním počínaje, stravováním konče. V tomto směru jsme se nemuseli o nic starat, nic vedlejšího nás nezatěžovalo. Dokonce i účet v bance nám zařídili. Zkrátka, všechno bylo na klíč,“ říká plukovník Sedlák. Jeho další slova zacházejí do podrobností. Začíná ubytováním. „To musím rozdělit na dvě části. Nejprve jsem bydlel na jedné z pařížských posádkových ubytoven. Tam jsem měl
12
přidělen svůj pokoj, přesněji řečeno pokojík. Malý, avšak útulný, i když tam bylo sociální zařízení větší než vlastní obytná místnost. V kompletně zařízeném pokoji nechyběla televize ani lednička. Platil jsem zhruba 1000 franků měsíčně. Oproti platbě jsem si mohl objednat i další služby, včetně praní či žehlení.“ Zhruba po půlroce se E. Sedlák přestěhoval do bytu, jímž disponovala česká ambasáda. Čeští důstojníci studující v Paříži si zmíněný třípokojový byt vzájemně předávali. „Bydleli jsme tam dva a o nájem jsme se dělili,“ konstatuje plukovník. Ve stravování se spoléhal spíše na školní možnosti. „Fungovalo to tam formou samoobsluhy. Výběr byl velice pestrý, nechyběly předkrmy ani zákusky. V podstatě na co si člověk vzpomněl, to bylo k dispozici. Přestávka na oběd trvala dvě hodiny, neboť pro Francouze je jídlo doslova rituál. Vedle jídelny byl důstojnický bar, kde se podával i tvrdý alkohol. Nestalo se mi však, že bych tam zahlédl někoho unaveného. Školní kuchyni jsem občas využíval i o víkendech. Jídlo zde bylo mnohem levnější než v restauraci ve městě,“ říká plk. E. Sedlák. Samozřejmě že nejen studiem je člověk živ. Možností relaxace bylo taktéž dostatek. Například ve sportovním vyžití. „Jednalo se však o netradiční disciplíny, než na jaké jsme zvyklí z domova. Například šerm. V areálu školy byly i jezdecké stáje. Absolventi, především z Jižní Ameriky, hojně využívali při svých jízdách na koních zdejší překážkovou dráhu.“
NA VELITELSTVÍ Velitelství Severoatlantické aliance v Bruselu. V hierarchii aliančních štábů jde o samý vrchol. Jeho nedílnou součástí je i Stálá delegace ČR při NATO. Plukovník Miroslav Bálint zde pracoval 3 roky a svoji misi ukončil
k 1. srpnu minulého roku. Nastupoval na funkci důstojníka pro strategické záležitosti, končil jako zástupce bývalého vojenského představitele České republiky při NATO a EU generálmajora Františka Hrabala. „Změna prostředí, a to jak pracovního, tak sociálního zázemí, pro mě nepředstavovala nic výjimečného. V průběhu dosavadní služby byl můj kontakt se zahraničím, respektive s tamním armádním prostředím, vcelku intenzivní. Navíc, každý vysílaný voják si může udělat přibližný obrázek, co ho na zahraničním pracovišti v tomto směru čeká. Existuje rozkaz ministra obrany, ve kterém je přesně stanoveno, na jaké náležitosti má ten či onen člověk nárok. Je to tam rozepsáno do konkrétních položek. Pracovním stolem počínaje, rádiem konče. Samozřejmě že nároky se liší od zastávané funkce a kategorie pracoviště,“ říká plk. M. Bálint.
Obstarání si bydlení, konkrétně v Bruselu, není až tak jednoduchá záležitost. I k tomuto účelu je vyčleněn finanční příspěvek, z něhož si voják zařizuje bydlení. Jeho případná komfortnost závisí jen na tom, kolik chce do této oblasti investovat. „Obrátil jsem se na realitní kancelář. Je na vašem rozhodnutí, kolik chcete do pronájmu investovat, zda tisíc nebo tři tisíce eur. Vy máte limit, který musíte ctít. Já jsem to řešil pronájmem malého domečku se zahrádkou. V něčem to bylo výhodné, v jiném už méně. Syn to neměl daleko do školy, já jsem denně dojížděl svým autem do zhruba deset kilometrů vzdáleného zaměstnání,“ říká plukovník Bálint.
13
A ZPRÁVY
KALAMITA
» Dne 9. února byla v rámci deblokace ruského dluhu ukončena dodávka posledních tří vrtulníků Mi-35 do výzbroje AČR. Armáda vrtulníky převzala od státního podniku LOM Praha, který po celou dobu zodpovídal za kvalitu dodávek a nadále bude v kooperaci s ruskou stranou zajišťovat záruční servis po dobu 1,5 roku. Ukončením dodávek vrtulníků v rámci deblokace ruského dluhu má česká armáda ve své výzbroji celkem 92 vrtulníků. -TSMO» V lednu letošního roku byla zahájena rekonstrukce Domu armády Praha a výstavba spojovací chodby s předpokladem dokončení v první polovině roku 2007. Rekonstrukce MO-GŠ 1. část by měla být ukončena do 1. června 2008, rekonstrukce MO-GŠ 2. část, jejíž součástí je výstavba komunikačního centra „Atrium“, se uskuteční v době od 1. července 2008 do 31. prosince 2009. Celý projekt je součástí Střednědobého plánu činnosti a rozvoje resortu MO na roky 2005 – 2011 s vyčleněnými finančními prostředky ve výši 1,183 mld. Kč. -MIŠ» Vojenský opravárenský podnik Nový Jičín předal 14. února armádě poslední zdokonalený velitelský tank T-72M, čímž projekt modernizace českých tanků definitivně skončil. Vojsko tak nyní vlastní 30 obrněnců včetně tří velitelských, které jsou srovnatelné se svými protějšky z ostatních zemí NATO. -le» Náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Pavel Štefka zřejmě v květnu získá nejvyšší vojenskou hodnost – stane se armádním generálem. O návrhu 17. února s prezidentem Václavem Klausem hovořil ministr obrany Karel Kühnl. -le» První vojáci, kteří v novodobé historii Armády České republiky působili v misi KFOR v roli vedoucího národa mnohonárodní brigády Střed, převzali v pátek 17. února 2006 na Resslově náměstí v Chrudimi ocenění za svoji skvěle odvedenou práci. Přes 450 českých a slovenských příslušníků 7. kontingentu převzalo za přítomnosti ministra obrany Karla Kühnla, náčelníka Generálního štábu AČR generálporučíka Pavla Štefky, velitele pozemních sil Ozbrojených sil Slovenské republiky generálmajora Milana Maxima a dalších představitelů medaile ministra obrany Za službu v zahraničí. Velitel 7. kontingentu AČR, který zároveň plnil funkci velitele mnohonárodní brigády Střed, plukovník Aleš Vodehnal byl vyznamenán Záslužným křížem II. stupně. -MIŠ-
Pomoc nevyčíslitelné hodnoty Sto dvacet, dvě stě, dvě stě sedmdesát. Tak stoupaly počty účastníků akce „Sokolovo aneb den na východní frontě“, kterou už potřetí uspořádali členové Klubu vojenské historie Josefov ve spolupráci s vojenskými opravnami zbraní v Jaroměři-Josefově. Na posádkovém cvičišti se v sobotu 21. ledna rozpoutala bitva, jež připomněla první bojové vystoupení naší samostatné vojenské jednotky v Sovětském svazu během 2. světové války. Ukázky se zúčastnily KVH z Brna, Hradce Králové, Chomutova, Jihlavy, Josefova, Liberce, Olomouce, Plzně, Prahy, Roudnice a také z Dukly. Počasí bylo stejné jako před 63 lety. Vysoká vrstva umrzlého sněhu, do které se bořili pěšáci i technika. Text a foto: Miroslav HLINKA » Poslední pětice pilotů základny taktického letectva v Čáslavi odlétla v pondělí 20. února do Švédska. Zde se budou piloti po dobu deseti týdnů přeškolovat na nadzvukový letoun JAS-39 Gripen. Po jejich návratu bude letka gripenů kompletní. Než se tak stane, musí těchto pět pilotů projít náročným obdobím, na jehož konci absolvují samostatné lety na letounu JAS-39 Gripen verze A. Poslední týden ve Švédsku bude zaměřen na teoretické přeškolení pro letoun JAS-39 Gripen verze C, což je letoun, který má Armáda České republiky v desetiletém pronájmu. Praktická část výcviku pak bude probíhat na domovské základně v Čáslavi společně s českými a švédskými instruktory. -le» Vyznamenání za službu v mírových misích předal 21. února 2006 v Trebišově na východním Slovensku slovenský ministr obrany Martin Fedor 65 slovenským a 33 českým příslušníkům 7. česko-slovenského kontingentu KFOR v Kosovu. Dalších sedmadvacet vojáků, kteří zahynuli při leteckém neštěstí 19. ledna letošního roku při návratu z mise KFOR u maďarské obce Hejce, dostalo vyznamenání in memoriam. -le-
V nádherných prostorách hotelu Thermal v Karlových Varech se 27. ledna uskutečnil již XI. reprezentační ples vojenské posádky Radošov. Zahájení plesu se ujal nový velitel vojenské posádky mjr. Petr Vašíček s chotí. Přivítal brig. gen. Františka Maleninského a další čestné hosty a poděkoval příslušníkům posádky za práci při zajištění výcviku vojsk ve Vojenském výcvikovém prostoru Hradiště. Již tradičně k plesům vojenské posádky Radošov patří bohatý kulturní program. Tentokrát zde hrála exotická skupina Indians z Peru, brněnská hudební skupina Panorama Band, v několika tanečních vstupech se představila skupina Stardance Chomutov a ve westernových tancích liberečtí Crock 14. K vyvrcholení zábavy přispěl také nestárnoucí idol 80. let Michal David. Text a foto: Stanislav STEBILA
14
Text: Jaroslav PAJER Foto: Miroslav ŠINDELÁŘ, npor. Lumír SVOBODA a archiv 15. žzb Bechyně
Zimní královna vtrhla do Česka s plnou tornou své studené nadílky už kolem loňského Mikuláše. A tak zatímco majitelé rychlých prken, horských vleků, chat a hotelů zajásali, starostové obcí a primátoři velkých měst zděšeně hleděli, jak na stromech, střechách a v ulicích nabývá čepice sněhu. Čeho je moc, toho je příliš, říká staré rčení. A je pravdivé. Poezie bílého předvánočního času se totiž mnohde záhy rozplynula pod tíhou nebývale objemné vrstvy jindy tak křehkých krystalků zmrzlé vody. Nejprve sněhem přetížené stromy strhly elektrické vedení do Velkých Kralovic na Vsetínsku. Tehdy byl o pomoc požádán bučovický záchranný prapor. A pak postupně další. V druhé polovině prosince olomoucký prapor, před Silvestrem hlučínský útvar, po Novém roce jindřichohradečtí záchranáři, záhy bechyňští ženisté, týden před koncem ledna rakovničtí příslušníci a začátkem února i kutnohorští vojáci. Všichni byli povoláni k souboji s živlem, jenž na více než 60 místech znesnadnil lidem normální život. Začalo to nouzovým zapojením elektrocentrál, pokračovalo likvidací polomů, protahováním komunikací ve městech i mezi nimi, vyprošťováním vozidel uvázlých v záplavě sněhu anebo kvůli němu havarovaných, odklízením sutin propadlé střechy supermarketu, odlehčováním střech veřejných budov od napadané masy, jejím odvozem na improvizované skládky, postavením stanového městečka pro lidi bez domova až po rozvoz pitné vody do dvou středočeských obcí. Mohli bychom nyní vypočítávat, kolik vojáků a občanských zaměstnanců se zimních zásahů zúčastnilo a kolik tisíců hodin odpracovali. Co se však spočítat nedá, je hodnota toho, co armáda jejich prostřednictvím uchránila, kolika lidem pomohla třeba tím, že k nim umožnila včasný příjezd lékaře. Za to všechno patří příslušníkům s modrým trojúhelníkem v oranžovém poli na stejnokroji obrovský dík. To vzkazují i představitelé Vsetína, Velkých Karlovic a Karolinky, kteří v dopisech požádali ministra obrany o předání poděkování zasahujícím vojákům. Rádi tento vzkaz zprostředkováváme. Dodejme, že jen během týdne od 7. února do 14. února pracovalo na likvidaci následků sněhové kalamity 710 armádních záchranářů a na tuto činnost vyčlenila česká armáda 236 kusů těžké techniky. V osmi stanech, které vojenští záchranáři z Rakovníka postavili v Praze na Letné, přespalo za tři týdny celkem 4708 lidí bez domova.
15
PROFESIONÁL
DO ŽHAVÉHO
CHEMIK u vojáků Text: Jaroslav PAJER Foto: autor, archiv npor. Pavla Smékala
Před 15 lety se tehdejší třiadvacetiletý poručík, velitel čety radiačního a chemického průzkumu z roty chemické ochrany kutnohorského pluku Civilní obrany, zúčastnil coby odmořovač války v Perském zálivu. „Nelituji,“ tvrdí dnešní starší důstojník ČVO 570 pracoviště krizového řízení ze 152. záchranného praporu nadporučík Pavel Smékal. „Do mise jsem se dostal úplně náhodně,“ říká. „Jednoho dne na podzim 1990 jsem měl telefon, jestli bych neměl zájem sloužit v zahraničí. Mě vůbec nenapadly souvislosti, tak jsem řekl, že jo. Nečekal jsem, že to bude mít tak rychlý spád. Najednou mi přišel personální rozkaz na soustředění do Slaného. Tam jsme měli, my chemici, asi dva měsíce, v říjnu a listopadu, odbornou přípravu. Pro mě to bylo spíš opakování – otravné látky. Řidiči tam absolvovali jízdy, ošetřování techniky, brali teorii zásady jízdy v poušti, něco o klimatických podmínkách. To už jsme tušili, že pojedeme do Zálivu, akorát se nevědělo, která země to bude.“
JINÝ KRAJ, JINÝ MRAV Do chemických a zdravotnických funkcí byli tenkrát zařazováni převážně vojáci z povolání. „Takže já byl odmořovač a třeba major zase řidič ARSu (Praga V3S ARS-12M, speciální rozstřikovací chemický automobil určený k odmořování a dezinfekci terénu i techniky, k přípravě dezaktivačních kapalin a k ohřevu vody – pozn. aut.). Co se týkalo naší práce, pořád jsme něco nacvičovali. Třeba jsme za pomoci tlumočníka učili arabské vojáky, co mají dělat na místě dekontaminace, jak se odmořují auta. I když to byli
16
lidé s vojenskými školami, tak se mi zdálo, že o tom moc páru neměli.“ Asi jednou za čtrnáct dní se také prověřovala těsnost ochranných masek. „Jeden arabský voják, který měl takovéhle vousy (ukazuje rukama od brady k břichu), vylezl ze zkušební komory a brečel. Když jsme mu říkali, že si vousy musí ostříhat, zamumlal něco o Alláhovi a tím to pro něj zhaslo. Na další zkoušky už nepřišel.“
KŘÍŽOVÉ REAKCE: CHEMIE I PSYCHIKA Československá protichemická jednotka byla v operaci rozdělena na tři samostatně působící odřady. „Jeden sídlil na vojenské škole v Městě krále Chálida, druhý zabezpečoval saúdskoarabské město Hater Al Batin a třetí byl se saúdskoarabskou tankovou brigádou v poli. Přitom se všechny odřady po čase střídaly,“ vypráví Pavel Smékal. A přidává historiku, kdy plnil roli chemického průzkumníka. „Jeli jsme v průzkumném vozidle. V pohodě jsme seděli a něco pojídali. Najednou začal přístroj hlásit organofosfáty. To je nějaký falešný signál, mysleli jsme si. Za chvilku to samé. Potom volali z druhého auta. Něco se děje! Tak jsme na sebe všechno rychle naházeli. A já jsem si nějak blbě nandal masku. Asi jak jsem si přetahoval filtrační převlek, tak jsem si s ní hnul. Začala se mi mlžit skla. Dotáhl jsem řemínky, ale jak jsem byl vystresovaný, začal jsem mít všechny příznaky zasažení,“ vzpomíná se smíchem. „Viděl jsem dvakrát. Teplo, zima. Hodně slin... Říkám si, ježíši, tak
to je konec. Asi půl hodiny jsme se přesunovali v masce a obleku a pak jsme to sundali. Zjistili jsme totiž, že nedaleko vybombardovali továrnu, ze které unikly nějaké chemikálie. A na ně naše trubičky reagovaly.“ Zasvěceně mi pak vysvětluje, že přístroje, které v armádě používáme, nereagují pouze na otravné látky, ale také na spoustu dalších chemických sloučenin. „Říká se tomu křížové reakce a ví se o nich. Trubička nám ukázala, že jsou ve vzduchu organofosfáty, ale ona stejně reaguje třeba na čpavek. Jsou trubičky, které křížovou reakci nemají, jsou ale i takové, které reagují na dvě nebo dokonce na pět rozličných látek,“ říká zkušený vojenský chemik.
VÝCVIK JE, ŽEL, JENOM „JAKO“ „My, jako armáda, máme dobré chemiky,“ soudí Pavel Smékal. „Počínaje Vyškovem přes Liberec až po spolupráci s firmami a výzkum. Ale myslím, že je problém dostat potřebné znalosti do vojáků na základních funkcích, do rotmistrů, kteří dělají obsluhy. Po reorganizaci přišla značná část z nich od jiných odborností. Jsou to bývalí dělostřelci, řidiči, provianťáci. Prostě brali funkci, která byla k dispozici. A já cítím, protože chodím na jejich výcvik, že někdo o to zájem má, a někdo ne. Tipnul bych si, že je to tak půl na půl.“ Příprava chemiků má totiž jeden velký problém. Stále je to jenom „jako“. „Někde jsem četl o výcviku amerických chemiků, kdy vojáky postříkají nějakou látkou
a oni mají provést dekontaminaci. Na výstupu je rám a ten, pokud na nich něco zůstane, detekuje, že odmoření provedli špatně. Samozřejmě že to není otravná látka, jen nějaká náhražka, ale je to dobrá věc. My, pravda, jezdíme na Kamennou chaloupku, ale za týdenní výcvik se tam spotřebuje nejvýš půlgram nějaké otravné látky. Na to by stačilo, kdybych tam šel jen v masce a rukavicích...“ Ještě hůř se připravuje výcvik v posádce. „Ti vojáci samozřejmě vědí, že je to jen jako. Já jim můžu nakrásně, a dělám to, protože znám křížové reakce, stříknout nějakou chemikálii na auto a jim to něco ukáže, ale přesto vědí, že to není ono, že si nemůžu dovolit jim tam nastříkat yperit. Ze začátku jsem sice kamufloval, že to ostré je, ale už mě prokoukli.“ Přesto vymýšlí dál. Míní například navázat spolupráci s chemickou laboratoří Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje v Kamenici. „Chci tam jezdit kvůli zjišťování radioaktivních látek. Já mám jen staré zářiče, ke kterým musím jít až na 15 centimetrů, aby vůbec něco ukázaly. Tam když se člověk postaví s přístrojem, tak mu na takových 10 metrů začne ukazovat. To už jsou opravdu zářiče!“
NA SVÉM MÍSTĚ Na co má nadporučík Smékal názor značně kritický, to oceňuje jeho velitel útvaru podplukovník Antonín Štefl: „Jeho výcviky nemají konkurenci. Nekouká na čas nebo jestli je zima či hezky a lidi nepustí do té doby, než je to opravdu všechny naučí. Znám ho od doby, kdy se vrátil z mise. Můžu říct, že to je jeden z nejlepších odborníků, kteří v armádě vůbec jsou, jak po teoretické, tak hlavně po praktické stránce. Usuzuji tak i z toho, kolik má telefonátů, ve kterých ho žádají o radu, anebo kolikrát ho posílám na odbornou pomoc.“ A připomíná chemikovu spolupráci s regionálními institucemi, kdy řeší krizové scénáře třeba v souvislosti s výskytem nemoci šílených krav anebo s možnou ptačí chřipkou. „Novináře nemusím,“ řekl mi Pavel Smékal při našem setkání. Ale tak už to bývá u lidí plachých a skromných, jakým kutnohorský chemik je. A tak mě ani nepřekvapila jeho odpověď na otázku, zda má dobrodružnou povahu, když si jako své povolání vybral nebezpečnou chemii a vydal se do války. „Ne, právě že vůbec nemám. Chemie mě bavila od střední školy, vojenského gymnázia v Opavě. Jinak ale o sobě říkám, že nejsem voják. Že jsem chemik u vojáků.“
17
TECHNIKA
TECHNIKA
Chráněné landrovery Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: autor a Jan KOUBA
Současná situace v Iráku poměrně přesně ukazuje, že se armádní jednotky budou muset více zaměřit i na plnění operací podobných protiteroristickým nebo policejním činnostem. Pro tyto úkoly musejí být vojáci nejen vycvičeni, ale také vybaveni příslušnou technikou.
Největší problémy se soustřeďují do velkých měst, kde s výhodou působí menší a lehkými pěchotními zbraněmi nebo výbušninami vyzbrojené rozptýlené skupiny. Proti nim a ve zmíněném prostředí se nasazení těžké obrněné pásové techniky jeví jako velmi obtížné, neefektivní, poškozující komunikace a v rámci mírových misí mající i negativní psychologický vliv na obyvatelstvo. I proto se dnes preferují kolová obrněná vozidla. Avšak v intenzivním každodenním rutinním použití jsou i klasické obrněné transportéry při některých typech akcí stále zbytečně těžké a provozně velmi nákladné. Hledá se tedy cesta k optimálnímu přepravnímu prostředku, který by byl na jedné
18
straně provozně efektivní a na straně druhé poskytoval posádce balistickou ochranu proti běžným ručním palným zbraním. Dnes jsou patrné dvě cesty řešení. Začíná se objevovat nová kategorie chráněných a pro operace ve městech speciálně navržených vozidel anebo se již zavedená armádní terénní vozidla opatřují pancéřovou ochranou. Posledně jmenovaný způsob je rychlejší, lacinější, snazší a také ve světě více preferovaný. Tuto cestu zvolily i české ozbrojené síly a její příslušníci se brzy dočkají obdobného typu moderní techniky.
VOJENSKÁ POLICIE UKÁZALA CESTU Příslušníci české Vojenské policie (VP) mají kromě jiného na starost přepravu chráněných osob, finančních hotovostí nebo v době zvýšených bezpečnostních opatření i přepravu utajovaných dokumentů. Pro tyto účely mají k dispozici osobní vozidla opatřená balistickou ochranou. Kromě toho však chrání tuzemské
politiky či oficiální představitele jiných zemí při návštěvách našich vojáků v zahraničních misích. Protože Vojenská policie působí také v zahraničních oblastech s vyšší mírou ohrožení života a zdraví, musí se pochopitelně starat i o ochranu svých lidí. Civilní pancéřovaná vozidla v kolonách vojenských vozidel v Iráku by na sebe poutala určitě nechtěnou pozornost. Vzhledem k uvedeným skutečnostem začala tuto otázku VP řešit před několika lety. Skupina veřejných zakázek z hlavního velitelství VP se od roku 2002 zabývala možnostmi balistické ochrany vojenských vozidel. Z provedené marketingové studie v segmentu osobních terénních vojenských vozidel vyšel podle jejího vedoucího Ing. Mariana Hudce jednoznačně nejlépe typ Land Rover DEFENDER 110 HARD TOP MILITARY. V porovnání s jinou a v AČR dosud používanou verzí se zmíněné provedení kromě jiného hlavně odlišuje užitečnou hmotností vyšší o 450 kg a klasickým vznětovým motorem 2,5 TDi o výkonu 83 kW. Jak potvrdily uživatelské zkoušky provedené přede dvěma lety v Afghánistánu, dokáže tento motor bez problémů pracovat v nadmořských výškách až do 4000 m, vykazuje větší spolehlivost a díky velmi dobrému odstínění má i nižší úroveň vyzařování zachytitelného prostředky elektronického průzkumu. Kromě snadnější opravitelnosti v zahraničních misích (například Britové ani jiné provedení nepoužívají) lze však za hlavní přednost
považovat celkovou hmotnost 3500 kg (oproti 3050 kg u landroverů standardně používaných v AČR), která umožní toto vozidlo opatřit účinnou pancéřovou ochranou.
Z VNĚJŠKU JEN MALÉ ZMĚNY Protože vedení VP věnovalo programu patřičnou pozornost a dokázalo jej prosadit, události nabraly rychlý spád. Na přelomu let 2003/2004 nakoupila VP první vozidla, v roce 2004 proběhly již zmíněné uživatelské testy v Afghánistánu i ověřovací zkoušky ve vyškovském výzkumném ústavu a ve stejném roce byl tento typ zaveden do výzbroje. V první polovině roku 2005 bylo zhotoveno první vozidlo s balistickou ochranou. Velmi rychle následovaly doplňkové ověřovací zkoušky ve zmíněném výzkumném ústavu ve Vyškově
i u VP. Na základě těchto poznatků začala přestavba dalších vozidel určených především pro činnost AČR a VP v zahraničních misích. Vozidla importovaná přímo od britské firmy Land Rover jsou u nás dovybavena výkonným navijákem na přídi, přídavným topením, klimatizací a dalšími potřebnými doplňky. Po zkouškách ve Vyškově jsou na vozidla montovány skryté ochranné rámy a prodloužené sání motoru až k úrovni střechy kabiny. Tím ale vše jen začíná. Podle Ing. Václava Novotného ze skupiny veřejných zakázek hlavního velitelství VP se na části vozidel určených pro nesení balistické ochrany následně provádějí tzv. nevratné změny (zpevnění sloupku dveří, držáky protistřepinové ochrany spodní části vozidla apod.), které má na starost specialista na balistickou ochranu vozidel – společnost SVOS Přelouč. Pak mohou přijít na řadu tzv. vratné změny – vlastní sada pancéřování a nezbytná výměna tlumičů i pružin kvůli nárůstu hmotnosti. K dispozici jsou také pneumatiky, které mají pro případ poškození vložku pro nouzové dojetí. Sada pancéřování od firmy SVOS zahrnuje všechny tři nově vyráběné dveře, čelní sklo, zadní bočnice a střechu. K výrobě „neprůhledných“ částí jsou použity speciální ocelové plechy. Je samozřejmě pamatováno na ochranu spodku vozidla, které v základním provedení odolá ručnímu granátu do hmotnosti 0,5 kg. V případě většího stupně ohrožení lze namontovat přídavný balistický štít ze speciální hmoty schopné absorbovat, resp. zpomalit účinek výbuchu, takže vozidlo poskytne osádce ochranu proti účinku miny s náplní trhaviny ekvivalentní 2,5 kg TNT. Sada balistické ochrany je řešena tak, že její kompletní montáž zvládne posádka do 9 hodin. Tím ale možnosti nekončí. Nové vozidlo je do určité míry variabilní a operačně pružné. Tak především v oblastech, kde nehrozí riziko, ho lze normálně používat bez přibližně 1000kg těžké balistické ochrany. V situacích, kde existuje nebezpečí větší, bude jezdit s balistickou ochranou (zachovává si přepravní kapacitu 2 + 3 – 6 osob v závislosti na výbavě) a dokáže plnit tři hlavní funkce. Kromě běžných přepravních úkolů lze po sejmutí střešního dílu nad přepravní kabinou instalovat na ochranný rám otočnou lafetu s lehkým kulometem. Vznikne tak ozbrojená verze pro hlídkové, pátrací nebo doprovodné
úkoly. Později dodávaná vozidla budou mít ve zmíněném pancéřovaném střešním dílu navíc únikový otvor, který je řešen tak, že po sejmutí jeho krytu bude opět možné nasadit otočnou lafetu s kulometem. V tomto případě je pak celý prostor přepravní kabiny i shora (samozřejmě kromě kruhového otvoru) chráněn před povětrnostními vlivy, střepinami nebo běžnou municí ručních palných zbraní jako ostatní části vozidla.
LONI PROTOTYP, LETOS DO VÝZBROJE Prototyp pancéřovaného vozidla byl poprvé předveden na brněnské výstavě IDET 2005 a u odborné veřejnosti vzbudil pozornost. Podle Mariana Hudce se nejméně jeden světový renomovaný výrobce nechal slyšet, že toto řešení nabízí vyšší kvalitu při nižší ceně, než je obvyklé ve světě. První upravená vozidla byla nasazena v kontingentu VP v závěru ledna letošního roku v Iráku. Postupně obdrží ještě několik pancéřovaných vozidel k již pořízeným několika desítkám bez sad přídavné ochrany. Možnosti vozidel DEFENDER 110 HARD TOP MILITARY nemohly uniknout ani pozornosti armády. Ta bude mít k dispozici počátkem roku několik desítek vozidel se sadami balistické ochrany. Počítá se s tím, že část z nich AČR postupně nasadí do mise v Afghánistánu. Nástupem těchto vozidel získají ozbrojené síly moderní chráněný a letecky snadno přepravitelný prostředek, který umožní vyplnit i mezidobí, než bude k dispozici kolový obrněný transportér. Ani po jeho zavedení do výzbroje však pancéřovaný landrover neztratí nic ze svého významu. Vojenští policisté nebo vojáci budou mít možnost volit optimální vozidlo podle typu akce i konkrétní situace. Zatímco obrněný transportér s balistickou ochranou dle aliančních standardů na 3. stupni se uplatní v situacích s vyšším stupněm ohrožení, tak nové landrovery, jejichž úroveň balistické ochrany se pohybuje na rozhraní 1. a 2. stupně, bude možné bez problémů i nežádoucí pozornosti používat v každodenním provozu. Rozdíl finančních nákladů při převážení nejrůznějších nákladů nebo při hlídkování mezi pancéřovaným landroverem a mnohonásobně těžším transportérem určitě nebude zanedbatelný. Co však spočítat nelze, je ochrana zdraví, životů i psychologický efekt, které nově zaváděná vozidla (a pochopitelně v budoucnu i KOT) poskytnou svým posádkám a všem přepravovaným osobám.
19
TECHNIKA
SLYŠET a VIDĚT na dálku O interoperabilním terénním videokonferenčním systému pro řešení nebojových situací Text a foto: Jaroslav PAJER Ilustrace: z prezentace týmu Jiřího F. Urbánka
Požár vytvořil v hale spoustu dýmu. Zvenku není dovnitř takřka vidět. Jeden ze záchranářů si nasazuje masku a pak přilbu s malou kamerou. Velitel zásahu na sedačce vozidla zapíná notebook. Záchranář vstupuje do zakouřeného prostoru. Velitel na displeji počítače sleduje pohybující se obraz. Vidí naprostou spoušť, jako by dílnou procházel sám.
TECHNIKA „Vypadá to, že tu už nikdo není,“ ozývá se hlas průzkumníka z vestavěného reproduktoru. „Změř mi škodliviny,“ požádá ho po chvíli velitel. „Cink“, za chvíli se na dolní liště objevuje ikona nového e-mailu. Velitel na ni klikne a už si prohlíží tabulku s koncentracemi oxidu uhličitého, prachových částí a dalších chemických veličin uvnitř haly. Zatím žádná hodnota nebliká, akutní nebezpečí tedy nehrozí... Ne, to není futurologická vize. To je realita roku 2005. Možná si říkáte, ano, ale v Americe. Omyl! Zařízení, které umožňuje přenos obrazu, zvuku i dalších dat bezdrátově na určitou vzdálenost, už existuje i u nás. V Brně na Univerzitě obrany ho vymyslel a vytvořil tým učitelů a studentů pod vedením docenta Ing. Jiřího F. Urbánka, CSc., který dále tvoří Ing. Jozef Korčák, mjr. Ing. Jozef Heretík, Ing. Jiří Barta a por. Ing. Kateřina Pešková. Komplet nazvali „Interoperabilní terénní videokonferenční systém“ s přídomkem „zejména pro krizový management ochrany obyvatelstva“. Poprvé ho představili v loňském květnu na IDETu.
TECHNOLOGIE WIRELESS FIDELITY „Systém jsme vystavěli na informatické technologii Wireless Fidelity, zkráceně Wi-Fi, která dovoluje vysokorychlostní přenosy dat,“ říká docent Urbánek. „Některé země ve Spojených státech na ni převádějí celou policejní komunikaci.“ Tato technologie, stejně jako každá jiná, má své klady i omezení. „Pracuje ve volném pásmu, a tak na ní může operovat každý,“ vysvětluje autor základní myšlenky projektu. „Vzhledem k tomu její současný problém spočívá v poměrně nízkém vysílacím výkonu. To proto, aby se účastníci navzájem nerušili. V praxi to znamená, že dosah přenosu dat je řádově ve stovkách až tisících metrech, většinou na přímou viditelnost. Někdy to stačí, někdy nemusí. Toto omezení však odstraňuje nadstavba Wi-Fi technologie, které se říká Wi-Max, na níž bude možno používat vyšší výkon i jinou přenosovou frekvenci. Pak bude dosah v řádu několika kilometrů.“ A klady? Jednoznačně převažují. Nutno si uvědomit, že projekt brněnských pedagogů nesoupeří s žádným vojenským bojovým taktickým komunikačním systémem, u něhož musí být přenos dat zakódován, utajen a pečlivě zabezpečen. Jejich systém je určen pro nebojové vojenské situace. Například pro určitý typ výcviku vojáků („už o něj projevili zájem i taktikáři,
20
aby jím osadili výcvikové bojové prostředky,“ prozrazuje docent Urbánek). Nebo pro práci příslušníků jednotek CIMIC v misích („mohli by i v terénu bezdrátově komunikovat pomocí videokonference, případně vysokorychlostně snímat či vysílat data,“ uvažuje o jiné zajímavé vizi). Uplatnění by našel i ve vojenské logistice („ke snímání čárových kódů nebo čipových identifikací a následně ke sledování pohybu zásilky v reálném čase,“ přidává další možnost). Systém je však hlavně určen pro komunikaci složek integrovaného záchranného systému („nevím, že by už existovala společná komunikační platforma, kdy by složky IZS přepnuly na jednotnou vyčleněnou frekvenci a byly by všechny mezi sebou schopny mluvit a především vysokorychlostně přenášet data. Dnes komunikují posunky, mobilními telefony a občanskými radiostanicemi,“ popisuje současný stav). Jedná se tedy o činnosti, u nichž se nepředpokládá záměrné rušení. „I když i toto riziko jsme schopni eliminovat na nejnižší míru takzvaným rádiovým deštníkem čili autonomní mobilní sítí, kterou v současné době vyvíjíme,“ doplňuje Jiří Urbánek. Samozřejmě však počítají se situacemi, kdy v místě události nepůjde elektřina ani nebudou fungovat sítě mobilních operátorů. Interoperabilní terénní videokonferenční systém je v tomto směru soběstačný.
vzpomene. Obraz, zvuk, chemické složení ovzduší, data. Přidat můžeme také zjišťování geografické polohy monitorovacího subjektu pomocí GPS, snímání obrazu v infračerveném spektru a tak podobně. Tím, že jsou jeho komponenty vyráběny pro běžný komerční trh, jsou zároveň levné. Centrálním přístrojem je multimediální notebook (cca 40 tisíc Kč). Dalšími součástmi jsou kapesní počítače PDA-Personal data assistant (cca 13 tisíc Kč). Ty pomocí přídavných modulů umožňují v terénu nejrůznější činnosti, o nichž už byla řeč, od digitálního fotografování a hlasové komunikace přes snímání dat rozličnými typy čteček až po jednoduché chemické analýzy. K dokonalejšímu monitorování obrazu mohou vedle toho sloužit bezdrátové kamery (cca 1300 Kč) doplněné přisvětlovacími reflektory s autonomními napájecími zdroji. Ke kvalitnější hlasové komunikaci zase mohou přispět malé radiostanice pracující na volných frekvencích. Důležitým zařízením je anténa připojená
k řídicímu notebooku a sloužící k obousměrnému příjmu a vysílání přenášených dat. Systém pracuje pomocí softwaru zvaného Emergency Office, který kromě výše uvedených činností umožňuje odesílat úkoly na obrazovky PDA příslušníkům v terénu ve formě textových zpráv, spojení přes internet i práci s předem vytvořenými databázemi a další činnosti. Pro využití systému při krizovém řízení počítají tvůrci se zdokonalením softwaru do úrovně expertního systému, aby byl schopen krizovému manažerovi nabízet i řešení situace. Připravena jsou i další vylepšení komunikačního kompletu, který se vejde do obyčejné kovové vojenské bedny. Snímače a antény se mohou umístit na létající modely, které lze řídit na dálku anebo je přepnout na autopilota. Na tom pracuje Ing. Jozef Korčák. MiniAVAX, jak bezpilotní prostředek nazval, pak může nejen přenášet obraz sledované krajiny, ale také „uzavírat“ mobilní a lehce přemístitelnou autonomní síť NETour, která v podobě jakéhosi rádiového deštníku umožní pokrýt zhruba 25 až 50 km2 území. Zdálo by se, že všechno běží jako na drátkách. Ale... „Narážíme na finanční potíže,“ svěřuje se docent Jiří F. Urbánek. „Dlouhodobě ne, peníze budou, protože projekt navazuje na vědecko-výzkumné aktivity naší katedry ochrany obyvatelstva a má i celoarmádní podporu. Ale problém je v tom, že určité prostředky, nějakých sto tisíc, potřebujeme hned. Jestliže totiž chceme systém, který průběžně doplňujeme o další možnosti a komponenty, předvést na cvičení, tak ho musíme mít kompletně hotový dva měsíce předem, abychom stihli všechno vyzkoušet. Bylo by ideální, kdybychom měli k dispozici určitou hromádku peněz, ze které by bylo možné finance čerpat podle okamžité potřeby.“
NAKOUPENO V OBCHOĎÁCÍCH Největší předností systému je obrovské množství kvalitního hardwaru a softwaru pracujícího na základě Wi-Fi technologie. Proto je komplexní. Umí totiž monitorovat, snímat a přenášet snad vše, na co si uživatel
21
PŘEDSTAVUJEME
PŘEDSTAVUJEME
Ani v důchodu nezapomínají Text: Jaroslav PAJER Foto: archiv KVD/1 Tábor
V táborské posádce už dlouhodobě a aktivně rozvíjí činnost Klub vojenských důchodců/1, který sdružuje více než 450 členů, z nichž je na 90 žen. Klub řídí patnáctičlenná rada, která se pravidelně každý měsíc schází, projednává a zajišťuje organizaci konkrétních aktivit.
Jejich plán dostává začátkem nového roku každý člen klubu v tzv. Zpravodaji, kde se kromě jednotlivých termínů najdou i další informace, například plánovací kalendář, seznam členů rady s telefonním spojením, otevírací doba vojenské knihovny atp. Akcí, jichž se mohou zájemci účastnit, je dlouhá řádka. Patří sem kupříkladu besedy o aktuálních otázkách i historických tématech, přátelská posezení v klubu, exkurze do místních závodů, muzeí a na ukázky výcviku místního praporu brigády rychlého nasazení, výstavky známek, odznaků, nálepek apod. ze sbírek členů klubu, ale i expozice z jejich výpěstků na zahradách a ve sklenících častokrát spojené s ochutnávkou. Mimo to za finančního přispění Krajského vojenského velitelství České Budějovice či jiné výpomoci z velitelství posádky pořádají táborští vojáci ve výslužbě zájezdy na památná místa, loni jich uspořádali šest, návštěvy představení v místním Divadle Oskara Nedbala a řadu dalších podniků. Zapomenout nesmíme ani na aktivní činnost
22
zájmových kroužků. K těm tradičním patří kroužky žen, zahrádkářů, plavců, nohejbalistů a karetníků. Poslední dva roky se buď na venkovních kurtech anebo v tělocvičně scházejí také milovníci tenisu. S velkou pečlivostí vede rada klubu přehled o životních výročích členů. Nejenže každý oslavenec od ní dostane písemné blahopřání, ale navíc jednou za čtvrtletí jsou ve spolupráci s KVV všichni jubilanti pozváni k přátelskému posezení s občerstvením v klubových místnostech.
Rada KVD/1 Tábor už druhým rokem usiluje o to, aby se v posádce v některé z armádou uvolňovaných budov zřídil penzion pro přestárlé, nemocné a osamělé vojenské důchodce a někdejší občanské zaměstnance. Tomuto návrhu vyjádřil podporu i ministr obrany Karel Kühnl loni v srpnu při návštěvě Tábora, stejně jako starosta města František Dědič. Bezprostřední zájem o bydlení v tomto domově projevilo 30 osob, perspektivně pak více než 250 lidí, přičemž všech vojenských seniorů je v Táboře registrováno bezmála 800.
Kolektivní láska mnoha mužů Text a foto: Pavel LANG
Přestože většina z nich už má na zádech nějaký ten křížek, žádní peciválové to nejsou. Naopak. S činorodostí si přímo tykají. Členy Svazu letců České republiky totiž potkáte na mnoha více či méně významných akcích po celé zemi. Trvale se snaží o jediné – o důstojnou propagaci letectví. Bezmála třináct set členů v šestnácti odbočkách. To je stručná vizitka Svazu letců ČR, jenž je součástí asociace „Vojáci společně“. „Můžeme se pochlubit tím, že se naše členská základna rok od roku rozrůstá. A obzvláště potěšitelné je, že do našich řad vstupují mladí lidé,“ říká předseda SL ČR plukovník ve výslužbě Stanislav Filip a uvádí konkrétní příklad: „Za minulý rok se nám odbočka v Příboře rozrostla z 22 na 35 členů.“ Mladí fandové avioniky jsou mezi seniory srdečně vítáni. Žákům základních a studentům středních škol Svaz letců nabízí činnost v tzv. letecké akademii na letňanském letišti. Obdobná aktivita se připravuje i u brněnské odbočky SL ČR.
To, co předsedu SL ČR plk. S. Filipa netěší, je malý zájem o členství ze strany současných příslušníků vzdušných sil Armády ČR. Jedinou výjimkou jsou Přerováci, neboť v tamní odbočce pracuje 25 výkonných letců převážně z bochořské vrtulníkové základny. „Snažíme se přitáhnout do našich řad generaci mladých armádních pilotů, ale upřímně řečeno, zatím se nám to moc nedaří,“ konstatuje předseda Svazu letců. Přitom nemusí jít pouze o bývalé či současné výkonné letce. Členy SL ČR mohou být i příslušníci technických a zabezpečovacích profesí. Zkrátka všichni ti, co měli nebo mají něco společného s letectvem, respektive jsou obyčejnými příznivci jakéhokoliv způsobu létání. „Svaz letců není žádná sekta, ale otevřené sdružení, v němž lidi
spojuje jedno jediné, a to láska k letectví. A nejen to. Jsme profesní organizací, jež je schopna hájit zájmy svých členů. V případě jakéhokoliv problému stojíme za nimi a snažíme se pomoci. Jde o vzájemnou solidaritu lidí, jimž se letectví stalo nejen koníčkem, ale i profesí. V mnoha případech dokonce celoživotní,“ dodává plukovník v. v. Stanislav Filip. Činnost Svazu letců je více než rozmanitá. Jeho členové nevynechají jedinou příležitost, když jde o uctění památky některého z válečných veteránů. Pořádají výstavy, jejichž posláním je propagace čs. vojenského letectví. Besedují s mládeží o hrdinství svých bývalých kolegů. A to nejen v tuzemsku. Zahraniční kontakty jim lecjaké sdružení může závidět. V loňském roce se setkali s profesními kolegy ve Velké Británii, na Slovensku, v Rakousku a Itálii. Nezapomínají však ani na zábavu. Zájezdů a společenských akcí evidují bezpočet, pořádají i letecké plesy. Dokonce reprezentační v pražské Lucerně. Zkrátka, na jejich aktivity nelze hledět s despektem. „Prostě chceme ukázat mladším, že věk nic neznamená, když máte vůli,“ říká S. Filip. Na tom, že jsou i v pokročilém věku organizováni, nevidí nic neobyčejného. „Stále máme chuť se setkávat, i když služba v armádě je dávno za námi. Přinejmenším se chceme spolu vidět a popovídat si. Vždyť to je specifika letectví. Tady si vytvoříte vztah, kdy jeden výhradně spoléhá na druhého,“ dodává plukovník ve výslužbě Miloslav Neuberg, předseda královéhradecké 11. odbočky Svazu letců ČR.
23
O ČEM SE MLUVÍ
Když se dva nedomluví, třetí nadává Zrušení výběrového řízení na rekonstrukci čtyř pater ubytovny Dědina-sever zkomplikovalo situaci ubytovacím orgánům v Praze Text: Jaroslav PAJER Foto: autor, Jiří HOKŮV
„Dobytčárna, chlív, katastrofa,“ tak ocejchoval svůj „nový“ pokoj na pražské ubytovně Ruzyně B jeden z důstojníků Generálního štábu Armády České republiky. Musel se sem v polovině loňského prosince přestěhovat poté, co byla zahájena dlouho očekávaná rekonstrukce ubytovny Juliska. Tvrdým slovům se není co divit. Špinavé tapety, znečištěný radiátor, značně zdevastovaná válenda, nevyprášené matrace i lůžkoviny, rozbité zrcadlo v koupelně...
V hlavním městě má vojenská správa k dispozici čtyři ubytovací areály s celkovou kapacitou přes 2 tisíce lůžek: Julisku a Podbabu, které jsou sdruženy do ubytovacího komplexu Dejvice (UK Dejvice), a Dědinu s Ruzyní, jež tvoří komplex Ruzyně (UK Ruzyně). Oprava Julisky, která právě probíhá a má skončit během prvních čtyř měsíců roku 2007, se chystala s předstihem. Aby bylo kam přestěhovat zdejších cca 150 dlouhodobě ubytovaných vojáků a občanských zaměstnanců, měla akci už v roce 2005 předcházet zhruba tříměsíční rekonstrukce 4 pater (76 pokojů) v ubytovně Dědina-sever. Výběrové řízení však bylo zrušeno a ubytovatel, Úřad provozu a služeb Ministerstva obrany (ÚřProS MO), se dostal do tísně. V sekci A ruzyňského areálu proto za téměř 2,4 milionu korun nechal upravit pokoje ve 4. patře, kam z Julisky přešli vysocí funkcionáři armády – generálové, ředitelé sekcí na ministerstvu a další. „Narychlo jsme tam také nechali vytapetovat a vybavit novějším nábytkem dalších 40 pokojů, aby alespoň část byla připravena pro příchozí z Julisky. Ne pro všechny se to povedlo,“ popsal situaci Vladimír Pejla, vedoucí oddělení ubytovacích služeb ÚřProS MO. „Nebylo to jednoduché, protože jsme to dělali za plného provozu.“ Do vytapetování úřad investoval 720 tisíc Kč.
DVA KOHOUTI NA JEDNOM SMETIŠTI Oddělení ubytovacích služeb ÚřProS MO je podle slov inženýra Pejly uživatelem pražských vojenských ubytoven. Ve své gesci má recepční službu na všech svobodárnách, jeho pracovníky jsou vedoucí a ekonomové obou ubytovacích komplexů a na starosti má též ohlašovnu pobytu, kde jsou lidem potvrzovány cestovní příkazy a kde se řeší tranzitní ubytování. Druhým hráčem, který má co do činění s chodem ubytoven, je Vojenská ubytovací a stavební správa Praha (VUSS Praha). Její provozní střediska 0004 (mj. pečuje o UK Dejvice) a 0006 (obhospodařuje UK Ruzyň) se o areály starají po stránce úklidu a běžné
24
údržby budov i vybavení. V souvislosti s přestěhováním lidí z Julisky jejich pracovníci ani na jedné ubikaci nic zvláštního nepřipravovali. Nemuseli by, kdyby své poslání plnili průběžně. A to se jim nedaří... „Co se týká stížností třeba na vybavení některých sprchových koutů, kde chybějí závěsy nebo jsou poškozená zrcadla, tak to by mělo být starostí VUSS Praha, respektive pracovníků jejich provozních středisek,“ říká k tomu Vladimír Pejla. „Ti by měli obcházet pokoje a kde je co špatné, tak to buď opravit nebo vyměnit. V těchto otázkách dochází k největším nedorozuměním a dohadům mezi námi a VUSS Praha. Zejména na ubytovně Ruzyně si neplní cestou svého provozního střediska 0006 své povinnosti.“
NĚKOLIK ŠOKŮ HNED V ÚVODU Že jsou v ruzyňském komplexu problémy s údržbou i úklidem, dosvědčují zápisy v Knize stížností: „Žádám o vyklizení skříně u vchodu do pokoje (horní skříň) a o zametení a vytření prachu...“ (20. 11. 2005), „Prosím o výměnu postelí, které jsou roztrhané a lítá z nich prach...“ (4. 1. 2006), „I přes několik telefonických urgencí mi nebyly odstraněny závady v ložnici – sklo ve dveřích, chybějící dvířka u skříňky v koupelně, rozbitá skříňka se šuplíky, potrhaný potah na křesle...“ (16. 1. 2006), „Po nastěhování do pokoje jsme strávili asi 75 minut úklidem. Všude bylo třeba vytřít prach (parapety, topení, na skříni i v ní, na i v nočních stolcích), zamést a vytřít (jak v pokoji, tak v koupelně), aby se zde dalo důstojně setrvat a neušpinit se...“ (22. 1. 2006). Důstojník Generálního štábu, jehož emotivní slova uvádějí tento článek, popsal svůj šok z „nového“ bydlení takto: „Já jsem přišel do pokoje, položil tam tašky a vrátil se do recepce, jestli to není omyl. Jestli to je opravdu pokoj pro bydlení. Paní na recepci mi řekla, ano, že stodevítka je pro mě. Říkám, tak počítejte s tím, že si budu stěžovat. No, my s tím počítáme, odpověděla. Nebudete první ani poslední.“
CO S TÍM DÁL? „Žádám lidi, aby intenzivně jednali s odpovědnými pracovníky. To znamená, aby šli za pokojskými, správci objektů, za vedoucími provozních středisek. A v případě, že se nemohou domoci nápravy v relativně krátkém čase, aby klidně ty věci zavolali mně. Já si je po své linii vyřeším,“ prohlásil ředitel VUSS Praha Robert Bochníček, když jsme s ním o situaci hovořili. „To, co mi tady ukazujete, jsou spíš závady provozního charakteru, které bychom měli odstraňovat průběžně. Nejdou zavírat dvířka? Tak to znamená seřídit panty, dát tam eventuálně nové magnety, nové úchyty,“ uvažoval nad snímky zanedbaného pokoje. „V tuto chvíli bych nechtěl říkat, že VUSSka za nic nemůže. Ale docela klidně je možné, že Ruzyně je připravena na generální opravu, takže se teď šetří, protože až se uživatelé přestěhují, obnoví se všechno.“ Ve chvíli našeho setkání ředitel Bochníček nevěděl, jsou-li nějaké plány ohledně rekonstrukce ruzyňského areálu, ani jak je řešena „Žádost o uvedení místnosti do použivatelného stavu“ stěžujícího si důstojníka. Slíbil, že obě věci prošetří a redakci se ozve. Od té doby do uzávěrky tohoto čísla A reportu uplynulo čtrnáct dní... „Můj hlavní úkol v roce 2006 bude vyčlenit co nejvyšší částku, abychom mohli nechat nově vytapetovat co největší množství dalších pokojů na Ruzyni a v maximální možné míře tam provést obměnu dnes již nevyhovujícího nábytku,“ prohlásil vedoucí oddělení ubytovacích služeb ÚřProS MO Vladimír Pejla. Z inkriminovaného pokoje už prý zmizely pavučiny a nešťastnému nocležníkovi vyměnili matrace, deku a polštář, později opravili anténní zásuvku. Dostalo se mu také doporučení, aby požádal o výměnu postele. A nakonec přišla nabídka, aby se přestěhoval do jiného pokoje s tím, že se po rekonstrukci původního může vrátit. Škoda, že pracovníci, kteří mají povinnost pokoje i další obytné prostory ve vojenských ubytovnách uklízet a udržovat v obyvatelném stavu, doposud trpěli provozní slepotou. Vždyť z fotografií je zřejmé, že závady nebyly nijak skryté.
25
HISTORIE
Půlstoletí vojenských vrtulníků Text: Tomáš SOUŠEK Foto: archiv časopisu L + K
Přeškolování bez jediného předpisu a bez strojů s dvojím řízením, přeprava cihel, písku či betonu, chemické postřiky polí, větroně nebo cvičenci zavěšeni pod trupem. To vše provázelo počátky nasazení vrtulníků v československé armádě.
26
HISTORIE Ačkoliv si letos připomínáme padesáté výročí vzniku první vrtulníkové jednotky, vrtulníky jako takové létají na našem nebi o nějaký ten rok déle. Již koncem druhé světové války se totiž v německé továrně Weserflug umístěné v Rabštejně rozjížděla výroba vrtulníku Focke-Achgelis Fa 223 Drache. Dokončeny byly celkem tři kusy, které se pokusně používaly také při některých stavebních pracích. Po válce byla ještě snaha o obnovení výroby, ale podnik nakonec zanikl. Nicméně továrně Avia se v letech 1946 – 1948 podařilo alespoň zrekonstruovat dva vrtulníky, které dostaly označení VR-1. První let československého vrtulníku se uskutečnil 13. března 1948 na továrním letišti v Čakovicích. Oba stroje byly po absolvování řady zkoušek předány tehdejšímu Bezpečnostnímu letectvu, kde pak sloužily až do roku 1950. Za první vrtulník československé konstrukce lze považovat stroj Praga XE-II, postavený známým konstruktérem Jaroslavem Šlechtou v letech 1947 – 1949. Jediný prototyp, i když byl nakonec zničen při katastrofě v roce 1952, přinesl řadu cenných technických poznatků. Díky nim bylo možné zahájit vývoj nového domácího typu, dvoumístného vrtulníku HC-2 Heli Baby. HC-2 poprvé vzlétl v březnu 1954 a poté následovala opět série mnoha zkoušek, které od poloviny roku 1956 probíhaly také u vojenských útvarů, konkrétně v Klecanech a ve Kbelích.
Ačkoliv vývoj vrtulníků v Československu šel poměrně rychle kupředu, jinde byli přeci jen o něco dál. A tak když se v armádě jednalo o postupném vyřazení vojenských nákladních kluzáků, v té době používaných zejména pro výsadkové úkoly, padla volba na sovětskou konstrukční kancelář Mil. Prvních devět vrtulníků Mil Mi-4 (původně označovaných VR-4 a V-4) přelétlo do Československa v červnu roku 1956. První várka byla zařazena do sestavy 1. dopravního leteckého pluku. Teprve v tomto okamžiku můžeme hovořit o skutečném vzniku našeho vrtulníkového letectva. Výcvik na nových vrtulnících Mi-4 byl zahájen prakticky okamžitě, a to za pomoci sovětských instruktorů. Dnes se zdá téměř neuvěřitelné, jak rychle přeškolení probíhalo, vezmeme-li v úvahu, že na vrtulníky byli často vybíráni piloti rušených kluzáků, které se ovládaly naprosto odlišným způsobem.
První let s instruktorem absolvoval major František Jindra již 28. června 1956. O měsíc později, 27. srpna, došlo na první praktické využití nového stroje. Osádka Mi-4 tehdy poprvé v naší historii přepravila zraněnou osobu, a to z Terezína do střešovické vojenské nemocnice. V dalším týdnu se pak dva vrtulníky poprvé představily veřejnosti. Diváci na leteckém dni v Praze-Ruzyni konaném 2. září 1956 zhlédli jak přepravu nákladu v podvěsu, tak i seskoky výsadkářů. Od té doby začaly přicházet nejrůznější požadavky na další využití vrtulníků. Dá se říci, že v počátečním období se jejich osádky uplatňovaly více při různých stavebních pracích než při plnění bojových úkolů. Například v listopadu 1957 posloužily tři vrtulníky pro přepravu stavebního materiálu na horskou chatu Slezský dóm nedaleko Starého Smokovce. Ačkoliv se dnes představa vojenského stroje přepravujícího cihly a písek
může zdát nemístná, faktem zůstává, že tehdy se tak podařilo náklady na přepravu snížit na méně než třetinu oproti pozemní cestě. Obdobně tomu tak bylo i o rok později, kdy vrtulníky do horského terénu v prostoru Lubochně vynášely beton a jednotlivé konstrukční celky nutné pro stavbu sloupů dálkového elektrického vedení. V roce 1958 poprvé vrtulníky Mi-4 významným způsobem pomáhaly také příslušníkům Pohraniční stráže, kteří na svých stanovištích na Šumavě a v Českém lese zůstali kvůli silné vrstvě sněhu zcela odříznuti od světa. Vojenští letci jim tehdy zajistili přísun potravin a dalšího materiálu, nutného pro přežití v kruté zimě. I když bylo uplatnění vrtulníků v civilu asi nejviditelnější stránkou jejich působení, nezapomínalo se ani na vojenský výcvik. Zpočátku však nebyly s jejich provozem téměř žádné zkušenosti, a tak neexistovaly ani takové
27
HISTORIE
HISTORIE Prvních dvanáct kusů dorazilo v demontovaném stavu v bednách, a tak bylo na polských technicích, aby je uvedli do letuschopného stavu. Záhy však nastal problém, neboť ani jeden stroj neměl dvojí řízení a nikdo z našich pilotů nebyl na tento typ vycvičen. Simulátory v té době pochopitelně také neexistovaly, a tak nezbývalo než sebrat veškerou odvahu a znalosti a začít létat rovnou samostatně. První, kdo se touto samoukou přeškolil na Mi-1, byl velitel letky major František Jindra, kterého pak následovalo několik dalších pilotů. Zde je na místě vyzdvihnout um a zodpovědnost veškerého tehdejšího létajícího i pozemního personálu, neboť za celou dobu riskantního přeškolování nedošlo k žádné nehodě zaviněné lidským činitelem. Vrtulníky Mi-1 se tak mohly krátce nato plně zapojit do plnění nejrůznějších, zejména pak kurýrních úkolů. Pokud jde o jejich civilní využití, sloužily například k chemickým
základní předpisy, jakými jsou „Instrukce pro pilota“ či „Osnova bojové přípravy“. Jedním z mála odborníků byl již zmiňovaný konstruktér Šlechta, který vojenské piloty zasvěcoval alespoň do základů konstrukce a praktické aerodynamiky. Ti tak specifika vrtulníkového létání objevovali takříkajíc za pochodu. Nové stroje byly mimo dopravy břemen a materiálu do nepřístupných míst používány také k přepravě nejvyšších představitelů resortu obrany a štábů jednotek pozemního vojska. Postupně došlo i na stavby pontonových mostů, kladení min, pátrací akce a nakonec i na střelby na pozemní cíle, a to jak pomocí palubního kulometu, tak i neřízenými raketami.
postřikům zemědělských plodin. Byl to právě 50. spojlp, který vedle strojů sovětského původu používal krátce také československé vrtulníky HC-2. Zhruba tři desítky těchto drobných vrtulníků byly zalétávány v rámci homologace typu. Vrtulníky, jako něco zcela nového, se staly zajímavou atrakcí na mnoha leteckých dnech či přehlídkách. V počátečním nadšení nad jejich možnostmi se předváděly i takové kousky, které by dnes jen stěží někdo povolil. Šlo například o akrobatické ukázky větroňů, které do vzduchu vynesl právě vrtulník, od něhož se pak odpoutaly. Ještě riskantnější bylo spartakiádní vystoupení, kdy pod vrtulníky
Mi-4 na speciální hrazdě cvičili dva cvičenci. Pražští svazarmovci zpočátku údajně chtěli cvičit bez jakéhokoliv zajištění, což jim však nebylo umožněno. Nakonec se nad Strahovem v osmdesátikilometrové rychlosti předvedlo šest sportovců zajištěných poutacími lany. Ta jim však způsobila četná zranění, a tak se tento experiment již nikdy neopakoval. V té době se však počet vrtulníků v Československu značně zvětšoval a například u typu Mi-4 dosáhl konečných 144 kusů. To samozřejmě umožňovalo vyzbrojit vrtulníky další útvary. Již v roce 1960 to byly vrtulníkové letky v Líních a v Bechyni, které vytvořil personál 50. spojlp, a také letka v Trenčíně.
V roce 1962 vznikl v Klecanech 12. vrtulníkový letecký pluk, avšak již o rok později se vzhledem k rozšiřování ruzyňského letiště vrtulníky vrátily zpátky do Kbel. K zásadní organizační změně pak došlo v roce 1964, kdy bylo rozhodnuto začlenit vrtulníkové jednotky také k pozemnímu vojsku. Téhož roku byly ukončeny dodávky Mi-4. Vrtulníkové letky či roje určené k podpoře motostřeleckých a tankových divizí se tak postupně objevily ve Slaném, Mladé, Plzni-Borech, Karlových Varech, Příbrami, Klatovech, Českých Budějovicích, Havlíčkově Brodě, Luštěnicích a Olomouci. Vrtulníky se v té době již staly nedílnou součástí celé naší armády a jejich osádky patřily k nejvytíženějším vojákům vůbec. O jejich činnosti by se dala napsat řada článků, ať už šlo o ničivé povodně na Slovensku v roce 1965 nebo o obrovská spojenecká cvičení, jako například Vltava 66. Ačkoliv Mi-4 tvořily páteř vrtulníkového letectva ještě hodně dlouho a poslední z nich dolétal v roce 1984, ani zde se vývoj nezastavil. Nové proudové motory určené pro vrtulníky znamenaly značné zvýšení výkonu i bezpečnosti létání, a tak se již v roce 1967 vydává do SSSR skupina pilotů a techniků, aby se zde přeškolili na zcela nový typ – dvoumotorový transportní Mil Mi-8. To už by však byla jiná kapitola.
JEDNIČKA AŽ PO ČTYŘCE V srpnu roku 1958 došlo k první z řady organizačních změn, kterými vrtulníkové letectvo za celou svou existenci prošlo. Kbelská letka byla totiž převedena do podřízenosti 50. spojovacího leteckého pluku umístěného v Klecanech, kam také přelétla svoje vrtulníky Mi-4. Již v následujícím roce obdrželo naše letectvo další typ vrtulníku. Stal se jím také sovětský Mi-1, avšak vyráběný licenčně v polském závodě ve Swidniku.
28
29
PÉČE O VETERÁNY
PÉČE O VETERÁNY
Ponižující podmínky? Nepravda! Ministerstvo obrany pomáhá účastníkům národního boje za osvobození, válečným veteránům a důchodcům v tíživých situacích Text a foto: Pavel LANG
Články týkající se péče o válečné veterány vyvolávají značný ohlas. Kromě mnoha dotazů se ozývají také kritici, kteří tvrdí, že veteráni dožívají své poslední dny v ponižujících podmínkách. Barvitě popisují neradostné příběhy, shodně volají po exemplárním potrestání viníků. Koho že mají na mysli? Ministerstvo obrany? Obvinit resort Ministerstva obrany z nečinnosti vůči této skupině lidí je mylné. Důkazů je dostatek. Kromě již vzpomínaných benefitů (článek „Šestnáct výhod“ v AR 3/2006) se jedná o další skutečnosti – při odchodu do důchodu mají veteráni sníženou věkovou hranici potřebnou pro nárok na starobní důchod. Podle délky a důležitosti své účasti na národním boji za osvobození jsou rozděleni do čtyř skupin a za každý započatý rok se jim zvyšuje důchod o 80 až 120 Kč měsíčně. Pokud tedy „účast“ trvala rovných pět let, mohl veterán odejít do důchodu v 55 letech
30
(jinak v 60 letech) a bylo mu přiznáno zvýšení důchodu až o 600 Kč měsíčně. V roce 1994 (zákon č. 217/1994 Sb.) byla poskytnuta jednorázová částka politickým vězňům ve výši 2300 Kč za každý měsíc omezení svobody. Částku 100 000 Kč obdržely vdovy nebo vdovci a sirotci po popravených nebo zemřelých osobách v době, kdy byly omezeny na osobní svobodě. V roce 2000 a 2001 byly přijaty zákony, které poskytly jednorázové částky ostatním účastníkům národního boje za osvobození (č. 39/2000 Sb. a č. 261/2001 Sb.). Na základě těchto zákonů náležela jednorázová peněžitá částka za dobu účasti v odboji alespoň jeden rok ve výši 120 000 Kč a za každý měsíc přesahující jeden rok částka ve výši 1000 Kč. Pokud činnost trvala dobu kratší než 1 rok, avšak delší než 3 měsíce, náležela jednorá-
zová peněžitá částka ve výši 60 000 Kč. Za pět let účasti v odboji obdržel veterán 168 000 Kč. Také nově přijatý zákon č. 357/2005 Sb. přináší veteránům z období I. a II. světové války i jejich nejbližším pozůstalým významnou finanční pomoc. Zákon v sobě zahrnuje tři samostatné nároky, a to příplatek k důchodu, zvláštní příspěvek k důchodu a jednorázovou peněžní částku. Pro rok 2006 se odhadují tyto výdaje na 50 milionů korun. „Klientela“ oprávněných osob, o niž Ministerstvo obrany pečuje, se neustále rozrůstá. V reálu už nejde jen o „vojenské“ veterány, ale o všechny účastníky národního boje za osvobození. Resort MO jim poskytuje šestnáct benefitů v podobě konkrétních příspěvků a dávek. K úplné spokojenosti veteránů snad chybí jediné. Až do roku 1993 měli přednostní právo na přijetí do sociálních ústavů. Nyní musejí, stejně jako každý jiný občan, včas požádat o umístění do ústavu. Pro zlepšení situace v péči o veterány však Ministerstvo obrany zřídí do roku 2008 sedm nových domovů pro válečné veterány a dvě léčebny dlouhodobě nemocných tak, aby jejich síť pokryla celé území České republiky. Veteráni však chtějí být umístěni poblíž svého bydliště. Pro tyto účely poskytuje MO zřizovatelům ústavů, tj. obcím, krajům a nestátním neziskovým organizacím, dotace. Ty jsou určeny především na řešení
nákladů spojených s přijetím veterána do ústavu a zajištění mu nadstandardní péče.
ZVLÁŠTNÍ PŘÍSPĚVEK K DŮCHODU S nazíráním čtenářů a následnými dotazy na tu či onu sociální dávku se doslova roztrhl pytel. Z mnoha došlých dopisů vybíráme jeden, jenž se týká zvláštního příspěvku k důchodu. Zaslalo nám ho Vojenské sdružení rehabilitovaných AČR a reaguje v něm na rozhovor s ředitelem Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha. Na základě publikované obecné informace o zvláštním příspěvku k důchodu (zákon č. 357/2005 Sb.) vznikly u některých rehabilitovaných osob nejasnosti z hlediska nároku na výše zmíněnou dávku. Ve snaze předejít zklamání ze zamítnutí žádostí neoprávněných žadatelů proto uvádíme přesnou citaci ustanovení zákona (§ 5). Občan České republiky, který pobírá starobní důchod nebo plný invalidní důchod nebo částečný invalidní důchod z českého důchodového pojištění a kterému byla výše důchodu upravena jako účastníkovi odboje (1a) nebo kterému Ministerstvo obrany na základě splnění podmínek stanovených v § 7 vydalo potvrzení o jeho účasti na povstání v květnu 1945 na žádost podanou ministerstvu do jednoho roku po nabytí účinnosti tohoto zákona (1b) nebo (1c) který : 1. je účasten rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., nebo u něhož bylo odsuzující soudní rozhodnutí pro trestné
činy uvedené v § 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušeno přede dnem jeho účinnosti anebo byl účasten rehabilitace podle § 22 písm. c) zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, jestliže neoprávněný výkon vazby nebo trestu odnětí svobody činil celkem alespoň 12 měsíců, 2. byl zařazen v táboře nucených prací nebo v pracovním útvaru, jestliže rozhodnutí o tomto zařazení bylo zrušeno podle § 17, odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, anebo ve vojenském táboře nucených prací, jestliže rozkaz o jeho zařazení do tohoto tábora byl zrušen podle § 18, odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 267/1992 Sb. a zákona č. 78/1998 Sb., anebo v centralizačním klášteře s režimem obdobným táborům nucených prací, pokud celková doba pobytu v těchto zařízeních činila alespoň 12 měsíců, má nárok na zvláštní příspěvek k důchodu. Nárok na zvláštní příspěvek má rovněž vdova nebo vdovec, pokud pobírá po osobě uvedené v odstavci 1 písm. a) nebo c) vdovský nebo vdovecký důchod z českého důchodového pojištění nebo jim takový důchod není vyplácen jen proto, že jiný vyplácený důchod přesahoval hranici nejvyšší výměry úhrnu důchodů podle předpisů účinných před 1. lednem 1996. Pobíráním důchodu po osobě uvedené v odstavci 1 písm. a) nebo c) se pro tyto účely rozumí též pobírání vdovského nebo vdoveckého důchodu po osobě, která splňovala příslušnou podmínku uvedenou v těchto ustanoveních, třebaže ke dni svého úmrtí
starobní ani plný invalidní důchod nepobírala. Osobou podle odstavce 1 písm. c) se pro tyto účely rozumí i osoba, která byla neoprávněně omezena na osobní svobodě způsobem uvedeným v tomto ustanovení po dobu kratší než 12 měsíců, avšak byl na ní vykonán trest smrti anebo která v průběhu tohoto neoprávněného zbavení osobní svobody zemřela. Výše zvláštního příspěvku činí u oprávněného uvedeného v § 5, odst. 1 písm. a) a c) částku 2500 Kč měsíčně, dále u oprávněného uvedeného v § 5, odst. 1 písm. b) a vdovy nebo vdovce uvedených v § 5, odst. 2 částku 1250 Kč měsíčně. V případě souběhu nároků na výplatu zvláštních příspěvků podle odstavce 1 se vyplácí pouze zvláštní příspěvek jeden, a to vyšší; je-li jejich výše stejná, vyplácí se pouze jeden zvláštní příspěvek k důchodu starobnímu, plnému invalidnímu nebo částečnému invalidnímu. Náleží-li zvláštní příspěvek podle § 5, odst. 2 vdově nebo vdovci, kteří nepobírají vdovský nebo vdovecký důchod, vyplácí se spolu s důchodem, který je vyplácen. O nároku na výplatu příplatku a o jeho výši rozhoduje na základě písemné žádosti orgán sociálního zabezpečení příslušný k výplatě důchodu. Žádost se podává u orgánu sociálního zabezpečení, což je v případě osob zabezpečovaných důchodově Ministerstvem obrany Vojenský úřad sociálního zabezpečení. Jde-li o poživatele důchodu vypláceného Českou správou sociálního zabezpečení, lze žádost podat nebo sepsat u okresní správy sociálního zabezpečení příslušné podle místa pobytu žadatele.
31
BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!
» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu: redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha-Dejvice, elektronickou poštou na adresu:
[email protected] nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933.
» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. » Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.).
Byty
» Vyměním Brno za Prahu. Obecní byt Brno Líšeň – garsoniéra + k. k (bar), 33 m2, sklep, plovoucí podlaha, 7. patro, plastové okno s výhledem na Pálavu, Albert, lékárna, kubánská restaurace. Popř. za větší s doplatkem. Tel. 777 853 131 » Pronajmu zrekonstruovaný byt 2 + 1 v Čáslavi. Kontakt: 605 700 722
» Pronájem v Praze. Pronajmu větší 1 + k. k. v Praze- Stodůlkách, stanice Metro-Hůrka. Tel. 775 051 575 » Vyměním byt v OV 3 + 1 v Jincích za 2 + 1 nebo 3 + 1 v Brně nebo okolí. Kontakt: 607 186 461 » Vyměním družstevní garsonku v Praze 5, sídl. Lužiny za 2 + 1/L, B. v Praze 2, 3, 10, vyšší patro, výtah.
Kontakt: alc. 204 401, 204 555, mob. 723 265 736 » Vyměním městský byt 1 + k. k. (bývalý služební) I. kategorie v Brně-Královo Pole za stejný v Praze. Byt se nachází jednu ulici pod velitelstvím Univerzity obrany, klidné prostředí, cca 15 min. do centra, MŠ a ZŠ (cca 5 min.). Kontakt: mob. 724 033 268
» Velitel VÚ 2316 Praha nabízí volná systemizovaná místa pro VZP se zájmem o službu u jednotek Čestné stráže AČR: – velitel roty (PH 64,ČVO 107, PT 10, BP „D“, znalost cizího jazyka vítána)
– střelec (PH 41, ČVO 107, PT 6, BP „V“, znalost cizího jazyka vítána) Další požadavky: výška 180 – 186 cm, štíhlá, vzhledná postava. Kontaktní osoba: Ing. Konečný, tel. 204 719
» Velitel VÚ 3068 Opava nabízí volné systemizované místo pro VZP, pro sbor nižších důstojníků: náčelník služby OUI – SH 64, ČVO 930, KvP 12/47, PT 11, BP „PT“, STANAG AJ 1111. Systemizované místo lze obsadit VZP v hodnosti npor.
Podmínka pro služební zařazení: praxe v OUI. Termín služebního zařazení: 1. 10. 2006. Bližší informace podá NO-1 kpt. J. Mittník, alc. 481 706 nebo VÚ pplk. P. Milčický, alc. 481 700.
» Prodám pistoli ČZ 75B (ve výtečném stavu, 3 různá pouzdra a přes 250 ks nábojů). Mjr. Mgr. Ing. Radek Novotný, alc. 973 445 252, mob. 777 083 126 » Pozvánka na VIl. mezinárodní prodejní výstavu sběratelů starých i moderních militarií. Setkání se koná v sobotu 25. března 2006 od 10.00 do 14.00 hod. v Praze 6-Dejvicích v menze ČVUT – roh Kolejní a Bechyňovy ul. (200 m od metra „A“, stanice Dejvická). Tato specializovaná akce si získává stále větší oblibu jak ze strany vystavovatelů, tak i sběratelů ze zahraničí. Uskutečňuje se 2x ročně a je jediná takového rozsahu v ČR (výstroj, výzbroj, technické vybavení, vyznamenání, optika, chladné zbraně, literatura, atd.). Bližší informace na tel. 604 717 897 nebo www.antiktrhy.cz » Prodám levně modrou slavnostní uniformu + slavnostní kabát (na výšku
postavy 170 cm). Kontakt: sms nebo volat na mob. 723 809 625 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 2395 Pardubice – řidič ČVO 173, VŘP sk. C ( k datu 1. 5. 2006). Kontakt: 777 814 205 » Oznámení. Absolventi Vojenské akademie v Hranicích z r. 1947 připravují v r. 2007 k 60. výročí ukončení studia setkání všech kolegů, zejména 1. a 2. roty. Prosíme, uvědomte o chystané akci své přátele. Kontaktní údaje (adresy, telefony, e-maily) zasílejte na adresu: Ing. Eduard Klečka, Havlíčkova 103, 586 01 Jihlava, tel. 567 300 908, e-mail:
[email protected] » Hledám za sebe náhradu k VÚ 3072 České Budějovice – starší řidič-strojník EC, hodnost rtm, PT 6. Výjezdová jednotka. Kontakt: alc. 322 394, 603 908 588 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 2395 Pardubice – řidič ČVO 173, VŘP sk. C. Tel. 606 660 454
» Prodám novou kevlar přilbu. Cena dohodou. Tel. 603 298 069 po 16. hod. » Prodám novou vestu vz. 95 – cena 800,- Kč. Tel. 603 159 064 po 17. hod. » Koupím do sbírky různá vojenská resortní vyznamenání, medaile a odznaky, současné i staré. Tel. 605 745 922 » Hledám k výměně či odprodeji, k doplnění expoziční sbírky vojenských odznaků a insignií, která je instalována v budově pobočky VoZP v Brně, odznaky a insignie naší armády z celého období její působnosti, prohlédnou lze i na www.insignie.wz.cz. Kontakt: e-mail:
[email protected] nebo 606 877 787. Děkuji za projevený zájem. » Koupím vycházkový stejnokroj starší (použitý) pro důstojníka AČR, výška 186 cm, pas 102 – 106 cm,
vycházkový plášť zimní starší (použitý) – vel. 56, čepice – vel. 58 – 59, použité termoprádlo (mikina, tričko). Kontakt: 603 935 934, Ostrava » Prodám současné nové nebo téměř nové stejnokrojové součástky pro důstojníka AČR, výška 175 cm, pas 85 cm, různé černé polobotky a kotníkové boty č. 8, nový zelený svetr, čepice, baret, lodička č. 57, opasek a různé doplňky, dále vojenské nové a použité vysoké hnědé kanady na zip s kožešinou uvnitř č. 8,5 a 8 a použité vojenské černé a hnědé důstojnické kanady na šněrování. Tel.: 604 440 612 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 1837 Chrudim – 43. výsadkový mechanizovaný prapor, ČVO – funkce střelec (rtn.). Informace na tel. 605 790 078
Různé
» Vyměním vojenský byt 3 + 1/L v Praze 3-Jarově, 4. p., výtah, telefon, dobré spojení do centra, u domu podzemní garáže, v blízkosti MŠ a ZŠ, obchody, poliklinika, za větší garsonku, dvougarsonku či byt 1 + 1 s výtahem (i nevojenský), telefon, v Praze 10-Zahradním Městě nebo v blízkém okolí. Kontakt: tel. 284 860 701 po 19. hod.
Volná místa
» Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!
32