Vynikajících vzorů není nikdy dost Jan Peringer
Ústí nad Orlicí 2014
Jan Peringer Vynikajících vzorů není nikdy dost Vydal: OFTIS Ústí nad Orlicí Elektronické vydání první Rok: 2014 Sazba: Václav Novák © Jan Peringer, 2014 ISBN 978-80-7405-293-4
Zármutek zkracuje život. Proto bychom si ho neměli dopřávat více, než je nezbytně zapotřebí.
Vynikajících vzorů není nikdy dost Občas s pocitem neskrývané závisti slýcháme o přednostech některých národů, jimž je poctivost, spořádanost, čistota, pohostinnost či smysl pro pořádek něčím tak samozřejmým, že se u nich o těchto vlastnostech vůbec nehovoří, jako se nehovoří o dýchání, ranním mytí či podobných běžných každodenních úkonech. A pokud o těchto vzácných vlastnostech vůbec někdo mluví, pak jsou to jen nezasvěcení a překvapení cizinci. Na rozdíl od některých zarytých skeptiků, kteří vidí doma jen to černé, se domnívám, že i uvnitř naší národní pospolitosti se sice zřídka, nicméně přece jen někdy setkáme s lidmi skromnými a nenápadnými, kteří mohou být díky svým vynikajícím vlastnostem zářivým vzorem pro milióny. Je jenom zapotřebí v té všeobecné šedi pozorně pátrat, hledat jako tu příslovečnou jehlu v plné fůře sena. To hledání a objevování se musí stát naším nejsvětějším posláním. Jsem totiž hluboce přesvědčen, že nemáme právo zanedbat a bez povšimnutí pominout ani jediný příklad lidské výjimečnosti a dokonalosti, se kterým se tu a tam setkáváme. Naopak, je naší nejpřednější povinností skvělé vlastnosti takových jedinců náležitě publikovat, aby se posléze jako čítankové příběhy hluboce vryly do obecného povědomí a nakonec se staly nevykořenitelnou součástí národního charakteru. Dovolte mi, abych zde vyprávěl příběh o vzácné bytosti, která plnou měrou vyhovuje všem náročným podmínkám, jež jsou běžně na národní idoly kladeny. Byla to žena. V našem příběhu ji budeme neotřele nazývat paní Novákovou. Paní Nováková vstoupila do manželského života jako málokterá žena, to znamená přes svatební síň a manželské lože přesně v tom pořadí, jak je tu řečeno. Už sama tato skutečnost je pozoruhodná a mluví za všechno. Doma se jí totiž dostalo výtečného vychování a ona později projevovala neobyčejné vlohy k prohlubování a upevňování přísných morálních zásad vštípených jí v raném mládí.
6/37
…
Nikdy nepodceňuj své dítě! Miluji černou kávu! Silnou a vonící jako exotické dálky, ve kterých vyrostly její keře a uzrály její plody. Při jejím usrkávání zavírám oči a nechávám si zdát o vzdálených romantických krajinách s rozpáleným sluncem nad hlavou, záplavách tropické zeleně a neuvěřitelných barvách jejich květeny. Jen taková káva dovede navodit tu správnou atmosféru pro chvilku žádoucího odpočinku, přemýšlení a konečně i odpoledního vyprávění. „V Čimperku byla veselá svatba“, pravil jsem manželce při hřejivém šálku tohoto lahodného moku po jednom nedělním obědě, kdy už bylo vše uklizeno a chtělo to jen okořenit chvilku slastné pohody roztomilým příběhem ze života. Vždyť v tom našem malém světě se neustále něco děje. „Brali se dva mladí lidé“, pokračoval jsem, „svatební hostina se odbývala v hospodě a rozsáhlé příbuzenstvo obou stran novomanželského páru se náramně bavilo, jak se na pořádnou svatbu patří. Ženich však k večeru delší dobu postrádal nevěstu. Když ji nenašel na toaletě, šel se po ní podívat ven. Našel ji v jednom zaparkovaném autě ve velmi intimní situaci, jak se loučila se svým patrně nedávným přítelem. Byli právě v nejlepším. Tomu příteli nafackoval hned, jí až uvnitř. Svatba skončila všeobecnou pranicí jako správná vesnická tancovačka a navíc ještě u soudu. Bylo to snad nejkratší manželství, jaké široké okolí pamatuje.“ Manželka jen povzdechla a pohoršeně kroutila hlavou nad tou dnešní morální spouští. Ti mladí! To se za našich časů opravdu stát nemohlo! …
Dědečkovy pohádky O Karkulce „Tak, děcka, dost!“, pravil děda přísným hlasem k rozdováděné mládeži. „Přestaňte skákat po postelích a mlátit se polštáři. Pěkně zalehněte a spěte!“ „Dědo, ještě ne. Ještě chvíli nás nech bojovat“, škemrala skotačící vnoučata. „Konec zábavy a basta! Dneska jste se už navyváděli až až.“ „Tak nám alespoň vypravuj pohádku, dědó, dědečkůůů!“ „My chceme pohádku, my chceme pohádku,“ začalo skandovat sedm rozesmátých harantů, kteří věděli, že jim děda neodolá. „Tak dobrá, kterou chcete?“ „To je jedno. Nějakou. Třeba o Karkulce.“ „Má-li být o Karkulce, bude tedy o Karkulce“, resignoval děda. Sedm malých rozjívených divochů přitáhlo přikrývky až po bradu, dědeček se pohodlně usadil do starého ušáku, natáhl nohy na přistavenou židli a začal vyprávět. … *****
O hloupém Honzovi … *****
O hrdinném Jaromírovi …
Půjčovna manželů Elegantní, dobře oblečená dáma středních let, se zastavila před třípatrovým domem v ulici ležící trochu stranou rušného centra města. Pohlédla nejprve na drobný lístek, který svírala v dlani, poté na diskrétní tabulku z naleštěné mosazi, visící na zdi vedle poněkud obhroublých domovních dveří prvorepublikového činžáku. Dáma se ještě jakoby okamžik rozmýšlela, pak ale sáhla po klice a vystoupala po ošlapaném kamenném schodišti do prvního patra. Zastavila před vysokými, dobře udržovanými, poněkud starobylými dveřmi, na nichž ve výši očí visela jen o málo menší mosazná tabulka než byla ta venku. Na ní stálo vyryto velkými a dočerna vyvedenými tiskacími písmeny poněkud starobylého řezu sdělení, že za dveřmi se nalézá PŮJČOVNA MANŽELŮ. Žena ještě jednou krátce zaváhala, pak ale odhodlaně sáhla po klice. Přes malou předsíň s věšákem na stěně vstoupila do kanceláře. Na schodišti táhl syrový chlad starého domu, zde však bylo příjemné teplo. Zařízení místnosti svědčilo o dobrém vkusu majitele, nábytek, koberec i ostatní doplňky vytvářely sladěný celek a působily dojmem pohody a pohodlí. …
S tím ženěním ještě raději počkám Ležela vedle mne nahá a krásná. Její kůže byla jemná a vlahá a voněla po jarních bylinkách, v půvabném obličeji zářil úsměv mladé světice jen malinko zesvětštělý roztomilými dolíčky ve tvářích. Zlehka se ke mně tiskla a když jsem ji hladil, její tvář zaléval jemný ruměnec. Byla to žena mých snů. Tedy spíš položena, s ohledem na jejích sedmnáct let a nějakých sedm měsíců navíc. Takové odrostlejší dítě, nevinné a hledající, kterému však už zákon dovoloval všechno. Dívka, která jednou vyroste v nádhernou ženu, obdivuhodnou manželku a skvostnou matku. Tedy pokud se jí ujme rozumný a zkušený muž, který té nadějné a dosud nerozvinuté mase vdechne svého jedinečného ducha a obratně ji vypracuje k obrazu dle svých představ. Pravda, zjevně jsem nebyl mužem, se kterým udělala svou první intimní zkušenost, nicméně kdo by v dnešní moderní době, navíc na začátku třetího tisíciletí, očekával poctivou panenku v dívce na prahu její plnoletosti. Nebyl jsem puritán ani bloud, a proto mou hlavu naplňovaly docela jiné myšlenky. Přivíral jsem oči a před mým duchovním zrakem se vybavoval sladký žánrový obrázek jako ze staré pohlednice. V postýlce leží krásné děťátko, natahuje své buclaté ručky k překrásné a usmívající se mamince a vzadu stojím já, šťastný otec a strůjce té vzácné rodinné idylky. Nevidím jediný důvod, proč by se tato příjemná představa jednou nemohla uskutečnit. Žába je inteligentní, milá a zevnějšku bezpochyby velmi atraktivního, uvažoval jsem. Po maturitě chce na vysokou, což představuje nějakých pět šest let vcelku bezstarostného studentského života. Na vážnou známost to není zase tak dlouho. Můžeme si užívat cestování, společenského života. A zvláště teď, když jsem hmotně vcelku velmi dobře zajištěn, nebude problém dopřát si všeho v plné míře. …
Hrabátko Staromládenecký život Viktora Horáčka očividně bavil a uspokojoval. Bylo tomu zejména proto, že si tento způsob pohodlného života zcela svobodně a vědomě zvolil bez cizího přičinění či zavinění. Ani jiné okolnosti neměly vliv na jeho rozhodnutí, tedy přihlédneme-li příkladně k jeho zevnějšku, neboť patřil do kategorie mužů docela atraktivních, jak o něm občas usoudily mnohé ženy, zejména ty na jeho existenci neúčastné. Viktor totiž miloval svůj klid a nepřipouštěl, aby kdokoliv rušil ticho a pohodu v době jeho častého rozjímání. To se ve volných chvílích, kdy náhodou nekonal své dlouhé a pečlivě připravené procházky, povětšinou odbývalo v poloze, kdy tělo bylo příjemně vodorovně natažené a zavřené oči nepřijímaly žádné podněty, které by narušovaly tok jeho myšlenek. Jako úředník jedné nepříliš oblíbené státní instituce (finanční – aby si čtenář nepomyslel něco nepatřičného) byl hmotně zajištěn natolik dobře, že si mohl dovolit slušnou životní úroveň. A on si ji skutečně dopřával. Svůj byt si vybavil moderně, účelně a natolik technicky dokonale, aby se maximálně vyhnul domácím pracím, které sice považoval za nezbytné a potřebné, nicméně za obtěžující a tím pádem protivné. Viktor se totiž úzkostlivě vyhýbal všemu, co by narušilo jeho zaběhnutý životní pořádek. Jako čtyřicátník měl ještě velmi svěží a zachovalou matku, která mu každé tři týdny vyprala a vyžehlila velký ranec prádla, pořádně vyhubovala a jako nesčetněkrát předtím ho ujistila, že tentokrát je to doopravdy naposledy. Prý je už dost starý klacek, aby se konečně oženil a založil si spořádanou domácnost. …
Laikservis Odjakživa jsem obdivoval lidi zručné a technicky nadané, pro které žádný stroj, přístroj či jiný výplod technické civilizace nebyl neproniknutelnou záhadou. Prostě lidi, kteří s jistotou dovedli cokoliv rozmontovat a znovu složit dohromady, aby to zase fungovalo, aniž by jim přitom zůstala nějaká součástka, nebo šroubek navíc, jak se to občas stávalo mně. Můj bývalý spolupracovník Karel v dobrém rozmaru říkával: dejte mi sekyru a krumpáč a já vám rozšroubuju autobus! Tento poněkud silový přístup k technice však byl jen frajerským gestem, protože Karel opravil televizor a rádio stejně spolehlivě jako domácí vodárnu, nebo svou „chrchlu“, jak něžně a láskyplně nazýval stařičkou předválečnou motorku značky ČZ. Také kamarád Jarda předváděl kousky, nad kterými by odborníci žasli. Sám si postavil soustruh i stojanovou vrtačku, bez jediného technického dokumentu rozdělal téměř do šroubku starý buldozer, který po několikaměsíčním shánění a výrobě náhradních dílů chodil jako ty příslovečné hodinky. A nebyl to jeho jediný husarský kousek, dalo by se jich vyjmenovat bezpočet. Co si ale máme počít my, kterým nebylo shůry dáno. Nezbývá nám, než se spolehnout na návod, který zpravidla zakoupený výrobek doprovází. Jenže návody představují jistý problém. Nebývaly vždycky tak docela běžnou samozřejmostí. Vzpomínám si na hodně dávné časy, kdy jsme s ženou jako mladí manželé zařizovali svou domácnost. K mlýnku na mák za pětašedesát korun byl návod se dvěma obrázky čelního a bočního pohledu s důkladnou instrukcí, jak tento složitý přístroj upevnit na stůl a jak ho po semletí hrsti máku opět odmontovat, rozdělat a vyčistit. To bylo kouzlo, panečku! Když jsme si nedlouho potom koupili nábytek – obývací pokoj v rozloženém stavu za jedenáct a půl tisíce, kromě účtenky jsme nedostali jediný kousek papíru, ze kterého bychom se dověděli, jak tu pohromu sestavit dohromady. …
Mistr zemřel „Račte vstoupit, pánové!“ Starší, velmi dobře vypadající dáma otevřela dokořán branku do předzahrádky vilky a pokynula dvěma mužům, aby vešli dovnitř. „Vy jste kolegové mého manžela, tedy zemřelého manžela. Volali jste mi …“ „Ano, to jsem byl já. Mé jméno je Zahradník“, s lehkou úklonou se představil první z návštěvníků a lehce stiskl podanou pravici. „A vy prosím?“ „Já jsem Navrátil, tady – tedy – spolupracovník kolegy Zahradníka“. Pan redaktor Navrátil se trochu zadrhl v řeči, neboť se až příliš soustředil na pozorování zajímavé ženy, která je přišla uvítat. Paní Hana Holánková, jak se ta dáma jmenovala, byla nedlouho vdovou po Vladimíru Holánkovi, redaktorovi jednoho známého a docela oblíbeného listu. Byla vyšší postavy, na svůj věk v obličeji stále velmi hezká a docela štíhlá. Léta se samozřejmě úplně zapřít nedala, ta své stopy vždycky zanechají. Jejich důsledky zakrývala dokonalou péčí, takže se jevila o hodně mladší, než ve skutečnosti byla. Měla melodický hlas a uměřené pohyby a působila na své hosty samozřejmou důstojností a přirozenou autoritou. „Mohu vám nabídnout kávu, nebo snad čaj?“ zeptala se paní Holánková, když pánové usedli v útulné hale s širokým oknem do prosluněné zahrady. „Raději kávu,“ shodli se oba pánové. „Vladimír si žil!“ šeptl Zahradník, když paní Holánková odešla do kuchyně. „Skoro bych mu záviděl,“ stejně odpověděl Navrátil. …
Pro obec jen to nejlepší „Tak, panstvo, prosím klid! Ženské, utište se na moment, pak si všechno povíte! Chlapi, dávejte chvilku pozor!“ Pepa Drápek zvýšil hlas, aby přehlušil šum v sále místní hospody, pomáhaje si cinkáním nože o poloprázdný půllitr. Pár okamžiků trvalo, než návštěvníci hospody v Dolních Vrbovičkách ztlumili své povídání natolik, že Pepa mohl pokračovat v projevu, aniž by musel při tom hulákat. „Přátelé, obešli jsme vás všechny a pozvali na dnešní schůzi, která by měla přinést do naší obce významné a tolik potřebné změny. Chceme, tedy já a tady několik dalších spoluobčanů, aby se v naší vesnici něco pohnulo, abychom mohli svým způsobem začít nový život.“ Pepa se rozhlédl po shromáždění a pak po několika mužských, kteří seděli nejblíže, jako by chtěl dát najevo, že právě pánové kolem jeho stolu naplňují obsah množného čísla slovesa ‚chceme‘. „Nechci vás unavovat dlouhými projevy, ale něco si k tomu musíme říct. Podívejme se kolem nás! Čtete v novinách, posloucháte rádio a díváte se na televizi. Všude se dozvídáte, jak se tady buduje, támhle se staví, investoři ze zahraničí přicházejí do republiky a utrácejí tu miliardy. Lidi mají zaměstnání, staví baráky a kupují auta, jezdí k moři a bůhví kam a mají se dobře. A jak to naproti tomu vypadá u nás? Dolní Vrbovičky mají třiašedesát čísel popisných, necelé dvě stovky obyvatel včetně několika kojenců a starých důchodců a průmysl žádný. Pár lidí dělá v cihelně, kam musí chodit skoro půlhodiny pěšky a ostatní jezdí za prací kdoví kam. Autobus sem nejede, fabriku tu nikdo nepostaví, a tak jediné, co tu máme, je čistý a zdravý vzduch. A to je k živobytí trochu málo!“ …
Podivín Vídal jsem ho téměř každou neděli, tedy pokud jsem využil svátečního dopoledne a zašel si na pravidelnou schůzku filatelistického spolku, jež se konala ve společenském sále místního hotelu. Tato rozlehlá místnost, z jejíchž těžkých okenních závěsů a ztemnělého táflování dýchala starosvětská solidnost, se nalézala vedle lokálu, oddělena masivními, širokými, dvoukřídlými dveřmi z tmavého modřínového dřeva. Skýtala dostatek klidu a pohodlí milovníkům nejmenšího umění na malých formátech poštovních známek. Vážní pánové většinou středního a vyššího věku se zaujetím listovali v objemných albech a prohlíželi ozubené obrázky, pod lupami zkoumali zachovalost nabízených exemplářů, prodávali a nakupovali a své cenné úlovky opatrně zakládali do malých alb a albíček, počínajíce si s blýskavými pinzetami stejně obratně, jako zkušení chirurgové s jejich operačním nádobíčkem. A když byli hotovi u jednoho stolu, poposedli zase ke stolu dalšímu a tam se obřad v důstojném tichu a nepředstíraném soustředění opakoval. Zdaleka jsem nebyl tak vášnivým sběratelem jak někteří přítomní kolegové, spíš jsem se zajímal jen o některé zvláštnosti do mé námětové sbírky. Proto mi obvykle zůstávalo více času na to, abych mohl svou pozornost věnovat tvářím a chování aktérů této pantomimy. Rád jsem pozoroval, jak přes jisté vlastnosti společné všem sběratelů byl každý v něčem trochu jiný. Ano, tam ten jako vždycky spěchá, stránku s vyrovnanými známkami přelétá rychlým pohledem a kvapně listuje, zatímco onen každé straně alba věnuje zase pozornosti až příliš. Starý pán mne zaujal tím, že se z obvyklého sběratelského chování poněkud vymykal. Většinou popocházel od stolu ke stolu, pokud bylo volné album s výběrem známek tak usedl na nejbližší prázdnou židli, někde jen postál, aby krátce nahlédl přes rameno prohlížejícím a hledajícím, aniž by rušil otázkami panující klid. V albech vyhledával jen určitá místa, která ho z nějakého důvodu zajímala a po prohlídce tiše popošel o pár kroků dál. Občas nějakou známku koupil a tu pak opatrně uložil mezi listy malého kapesního kalendáře. Většina přítomných ho vlastně ani příliš nevnímala a pokud ano, připadal jim jako neškodný podivín.
16/37
…
Mohlo to dopadnout daleko hůř Strana žalovaná: Obžalovaný: Ing. Rozhodný Oldřich Obhájce: JUDr. Opatrný Štěpán Strana žalující: Žalobce: Podhodníček Pankrác Práv. zást.: JUDr. Mluvnický Bořivoj *** Soudní řízení začalo. Předseda soudu zahájil stání nezbytnými úkony a poté předal slovo zástupci strany žalující. „Vážený pane předsedo, vážení páni porotci, vážení přítomní zástupci veřejnosti,“ zahájil svou řeč právní zástupce žalující strany pan doktor Bořivoj Mluvnický, při čemž naznačil zdvořilou úklonu směrem k jmenovaným stranám. Pan doktor na svůj věk vypadal až příliš dobře, tedy pokud se obvodu pasu týče, a na první pohled bylo vidět, že se umí náležitě chovat. „Obsah žaloby je ve všech podrobnostech precizně zpracován v protokolech a ve svědeckých výpovědích, které tento vážený soud má k dispozici. Nicméně mi dovolte, dámy a pánové, abych, pokud to jen bude možné, stručně a věcně seznámil vážený soud a ostatní ctěné přítomné se skutkovou podstatou celé kauzy, a tak poskytl všechny potřebné informace pro spravedlivé rozhodnutí soudu.“ Pan doktor Mluvnický se nadechl a vážným pohledem přelétl auditorium. „Nejprve mi dovolte, dámy a pánové, abych vám představil žalobce a mého mandanta pana Pankráce Podhodníčka. Tento vážený a bezúhonný občan byl, bohužel, záludnou a těžko zjistitelnou chorobou předčasně vyřazen z pracovního procesu a oloupen tak o možnost živit se svým
18/37
původním povoláním poctivého zámečníka. O jeho naprosté bezúhonnosti svědčí zejména to, že ačkoliv stál před tímto soudem již osmnáctkrát, nikdy nebylo v jeho jednání shledáno jakékoliv pochybení proti právu a zákonu. Soud dal pokaždé průchod spravedlnosti tím, že ho veškerých křivých nařčení zbavil a jeho čest před veřejností očistil a ochránil.“ Znovu nadechnutí a krátký pohled do soustředěných tváří publika. …
Byl to dokonalý zločin Vztah tchýně se snachou, popřípadě zetěm, je snad nejstarší problematickou otázkou kulturního lidstva a byl zpracován nesčetnými způsoby. Byly o něm napsány tisíce knih, stovky divadelních her, desítky dobrých i špatných filmů a nejméně milión soudních protokolů. Asi proto, že tento vztah byl vždycky vztahem dvou rozličných generací, postojů a názorů a nad všechno jiné závisel na osobních vlastnostech jeho protagonistů. Mám přítele, který na svou tchýni nedá dopustit. Je už sice na pravdě boží, tedy ta tchýně, ale přítel vždycky o ní mluví s velkou úctou a uznáním, neboť po jeho mamince a samozřejmě manželce byla v pořadí tou nejváženější a nejmilejší ženou jeho života. Dokonce v některých aspektech, tedy pokud se týká prostřeného stolu a péče o jeho pohodlí, jeho vlastní ženu daleko předstihovala. Je mi skoro líto, že po mnoha letech od chvíle, kdy naši společnou domácnost moje tchýně opustila, já na ni nemohu s takovou láskou vzpomínat. Řekl bych dokonce, že nejlepší je nevzpomínat. Původně byly naše vztahy docela idylické. Od té doby, co jsem její dceru z velké lásky a notné dávky neopatrnosti přivedl do jiného stavu a následně ji jako čestný mladý muž po krátkém zdráhání pojal za svou právoplatnou manželku, mě docela snášela. Vídali jsme se při občasných návštěvách, což bylo tak jednou až dvakrát za čtvrtletí, a byli jsme všichni náramně spokojeni. Bylo to samé maminko sem, maminko tam, v podstatě to nemělo vadu. Komplikace ovšem nastaly, když se maminka tchýně nastěhovala do naší zaběhnuté domácnosti, protože věkem se nachýlila její postava a zeslábly její vždycky tak pracovité ruce. Pokládali jsme s ženou za samozřejmou povinnost postarat se o ni tak, aby zbytek života strávila v zasloužené péči a bez valných starostí. A tehdy to všechno začalo! Nebudu se zabývat detaily. Je to zbytečné a navíc většina čtenářů o tom ví z vlastní zkušenosti svoje. Jak byla tchýně na mne předtím vždycky docela milá, tak po nějakém čase vzájemného soužití ve společné domácnosti se stala vůči mně nemilá, nepříjemná a někdy dokonce až nesnesitelná.
20/37
…
Vždycky především vědecky! Celý kulturní svět se toho dne v roce 2505 shromáždil před superobrazovkami supertelevizních přijímačů ve všech domácnostech, úřadech a institucích na celé planetě Zemi, aby se stal svědkem největší události, jaká tu už nebyla nějakých tři sta sedmdesát let od poslední mírové konference. V Kongresovém sále sídla Konfederovaných států evropských (KSE), v jejich hlavním městě Praze, se sešla intelektuální elita kontinentu, aby jednala o objevu největšího významu, k jakému došlo v poslední čtvrtině tisíciletí. Melodický mužský hlas se linul z televizního přijímače, jeho tón byl vážný a důstojný, jak se přesně hodilo k velikosti a významu okamžiku. „Vážení televizní diváci! Vítám vás u vašich přijímačů při přímém přenosu z jedinečné události, která se dotkne celého kulturního světa a nesmazatelně ho poznamená. Vraťme se však nejprve o nějakých dvacet měsíců nazpět, kdy došlo k významné události. V jednom středoevropském městečku v blízkosti Prahy, hlavního města kontinentu, byla prováděna stavební rekonstrukce na objektu, jehož původní poslání nebylo vědci dosud zcela jednoznačně objasněno. Při bourání starého betonového základu narazili stavební dělníci na zvláštní drobný předmět kruhového tvaru, který částečně vyčníval z kusu vybouraného betonového balvanu. Dělníci okamžitě přerušili práci a povolali na místo pracovníky nejbližšího Badatelského střediska pro výzkum historie lidstva. Přivolaná komise nařídila podrobné prozkoumání místa nálezu. Výsledkem byla odborná veřejnost na nejvyšší míru překvapena. Zdivo bylo mechanicky i chemicky opatrně zcela rozmělněno a z takto získané měli bylo vypreparováno celkem jedenáct kusů kovových kroužků. Podle některých pramenů stavba, ve které se tyto historické artefakty našly, pochází z přelomu dvacátého a jednadvacátého století, což představuje, jak mi zajisté dáte všichni za pravdu, úctyhodnou dobu jejího trvání. Tyto kovové předměty ležely v místě svého uložení celou polovinu tisíciletí a tato dlouhá doba pochopitelně jejich stav poznamenala.
22/37
Předměty, o nichž budou všechna jednání vedena, jsou zhotoveny z plechu obecného kovu, slitiny, ve které podstatně převažuje chemický prvek železo. To svědčí o tom, že již v době jejich vzniku jim nebyl přisuzován takový význam, aby byly zhotovovány z drahých kovů, případně jejich slitin. To však hodnotu nálezu z našeho historického pohledu nijak nesnižuje. Vzhledem k tomu, že z období před půl tisíciletím se zachovalo tak malé množství dokladů tehdejší kultury, tento nález můžeme s plnou odpovědností hodnotit jako suverénně prvořadý. …
Za seriály krásnější … Ano, je to tak. V našich televizích soukromých i té veřejnoprávní se pevně zabydlely, ukrajují ten nejvzácnější vysílací čas, statisíce dívčích očí ve věku od čtrnácti do devadesáti let hltá srdceryvné příběhy se zatajeným dechem a pootevřenými ústy. Jsou nekonečně dlouhé, takže babičky jsou nuceny vyprávět svým vnučkám, jak to všechno začalo ještě v době, kdy ony samy byly v jejich útlém dětském věku. Jinak by ty chuděrky nebohé nepochopily, oč vlastně v tom veledíle vůbec jde. A vidíte, mě to nějak nechce popadnout. S pocitem studu v srdci a s ruměncem ve tvářích přiznávám, že většinu televizních seriálů nemám rád. Tedy – jsou samozřejmě výjimky. Putování za životem v hlubinách moří, stepí, pouští i pralesů dovedu konzumovat v jakémkoliv množství, aniž bych trpěl pocitem přesycení. S teplými bačkorami na nohou a hřejivou dekou na kolenou jsem schopen přežít urputné souboje hrdinů s nelidskými podmínkami obou zemských pólů. Dovedu také fandit udatným četníkům a někdy dokonce zvrhle i těm drobným hříšníkům v souboji se zákonem. Moje žena je pravým opakem a v bohaté televizní nabídce našich stanic se k některému nekonečnému příběhu upne. Pak se ovšem stává, že sladké příběhy z rozkvetlých zahrad, ulic a manželských i nemanželských ložnic, bez ohledu na vztahy a pouta jejich protagonistů, dostávají přednost před úporným zápolením geniálních vojevůdců, případně před poutavými pohledy do nedávné i vzdálenější minulosti. Jak se říká – nemám nárok, soucitu se mi nedostane. V době vysílání těchto sladkobolných výplodů lidského ducha se pak trucovitě uzavírám s knihou nebo počítačem a ignoruji televizní obrazovku i okolní svět. Nic jiného mi totiž nezbývá. Kromě absence závažných myšlenek mi na těch sladkých příbězích vadí především to, že jsou unylé, postrádají šťávu a ten správný dramatický náboj. Nakonec mi připadá, že po několika stovkách pokračování se sami autoři ocitají v nezáviděníhodné situaci, kdy nejen nevědí, jak s tím příběhem dál naložit, ale jak jej vůbec důstojně zakončit. Jenže on jednou
24/37
musí skončit, ať se to někomu líbí, nebo nelíbí. Všechny intriky, podrazy a ničemnosti jsou vyčerpány, všechny nemanželské postele vymeteny, nedostávají se nové nápady. A pak přichází neodvratný okamžik, kdy už opravdu nezbývá nic jiného, než zatahat za provaz toho příslovečného závěrečného zvonce. …
O kouzelném dědečkovi Bedřich Škudlílek si konečně splnil svůj velký životní sen. Ze svého skrovného platu cílevědomě šetřil, k tomu poctivě přikrádal a dnešního dne – ano, dnes si odváží z autobazaru své první fáro. Pravda, nic moc, něco tak ze třetí ruky, ale kdo by na takový detail hleděl. Nikde to napsáno nemá a co je nakonec každému po tom. On si bude konečně jezdit jako pán. Střecha nad hlavou je přece jen něco docela jiného, než šlapat pěšky pod nebeskou bání, i když také ona má někdy svůj půvab. Nic naplat, auto je prostě auto. Na motorizovaného Bedřicha se budou děvčata daleko více a ochotněji lepit, než na Bedřicha pěšáka. Bedřich rozpřáhl ruce, jako by chtěl všechnu tu krásu obejmout, zasněně přivřel oči a nozdrami nasál vánek vonící příslibem dálek a galantních dobrodružství. „Ještě mít trochu štěstí a pak mi všichni můžou vlézt na záda,“ pravil si Béďa tiše pro sebe, nastartoval a vyrazil brázdit všechny silnice této požehnané země. Patníky a stromy uháněly kolem jedoucího auta, vesnice a města ohmatával svými koly jako kuličky růžence na nitce vozovek první, druhé i třetí třídy. Jeho nitro naplňoval slastný pocit nepřekonatelného suveréna. A ten neustále narůstal a košatěl s ujetými kilometry. Teď hlavně mít štěstí, znovu mu prolétlo hlavou. Jak tak Béďa jede a kouká na krajinu před sebou, uviděl na patníku u silnice sedícího staříka. Kolem hlavy záplava bílých vlasů, na bradě dlouhý bílý plnovous splývající do půl prsou. Oděv skromný, ba dalo by se říci, že docela ošuntělý, boty nesou stopy dlouhé chůze. Nesměle zvedl ruku jako stopař na silnici, který má obavu, že stejně neuspěje. „Ty by sis rád vozil zadek, dědku,“ prohodil Béďa pobaveně. „Na takovýhle auto seš ale moc obyčejnej,“ zazubil se na pocestného a šlápl na plyn. „Jó, kdybys byl pěkná holka, tak by se dalo o tom uvažovat,“ dále vedl svou, „ale ty bys mě tu akorát nasmradil. Jen šlapej!“ Auto svižně pojídalo kilometry, scenérie venku za okny se proměňovala a Béďa spokojeně předl jako kocour za pecí.
26/37
„No co je?“, vyjekl najednou překvapeně. Na patníku u silnice seděl stařík, který vypadal přesně tak, jako by tomu předcházejícímu vypadl z oka. Bílé vlasy a stejný vous, obnošený oděv a ty boty, které už delší dobu neviděly kartáč. Bedřich se pozorně rozhlédl po krajině, zda snad nezabloudil a nějakým nedopatřením se nevrátil znovu na stejné místo. Ale nebylo pochyb, pole, stromy i okolní kopce kolem měly docela jinou tvář. Jen ten stařík, jen ten stařík byl navlas stejný! A k tomu také stopuje. …
V jednotě je síla Otec Svatopluk Ouřada se pohodlně posadil na židli s vysokým opěradlem u svého psacího stolu v jedné místnosti úhledného rodinného domu. Tuto místnost s jistou dávkou pýchy nazýval pracovnou a zařídil si ji ještě v době svého aktivního působení pod střechou jistého významného státního úřadu. Aby se zde cítil opravdu šťasten, vtiskl jí ducha i styl kanceláře, jež byla jeho láskou a celoživotním druhým domovem. Nedovedl si totiž představit, že by někdy nemohl chvíle svého zaslouženého odpočinku trávit mezi ctihodnými atributy povolání, jež mu bylo nejen údělem, ale také vášnivě prožívaným koníčkem. Otec Svatopluk se spokojeně rozhlédl po tvářích svých synů, s pocitem otcovské hrdosti se na ně usmál a jal se k nim mluvit: „Milí chlapci! Jsem rád, že jste si udělali čas a vyhověli mému pozvání, přestože jste už každý zaneprázdněný vlastní prací a starostmi. Právě proto, že již žijete vlastními životy, v nichž budete narážet na nejrůznější úskalí, je mou povinností občas vám předat něco ze svých bohatých zkušeností. Dopřál jsem vám to nejlepší, co bylo v mých silách vám dát. Je to vzdělání. Já vím, stálo vás to, a konečně také mne, hodně práce, úsilí, starostí a nervů. Ale to všechno pominulo, vystudovali jste a dnes jste na nejlepší cestě udělat slušnou kariéru státních úředníků. …
Tak zlé to asi nebude Dočetl jsem se v novinách, že Češi jsou nejpověrčivějším národem ve Střední Evropě. Prozradila to statistika, kterou uveřejnila jakási renomovaná zahraniční agentura, jíž nebylo líto ani líno vyzpovídat nějakých šest tisíc dobromyslných občanů, kteří zřejmě neměli nejmenšího tušení, jak závažné a kompromitující informace na sebe prásknou. Řada velikánů dávné i nedávné minulosti měla velmi skeptické mínění o vypovídací hodnotě statistik (lež, sprostá lež a statistika), nicméně netroufal bych si statistiku jako způsob zjištění některých parametrů a skutečností jen tak mávnutím ruky zavrhnout. Jen si myslím, že k jejím výsledkům je třeba přistupovat s jistou opatrností a nebrat je jako jedinou a stoprocentní pravdu. Jistý obdiv si už zaslouží fakt, že tazatelé se sveřepou vytrvalostí obtěžovali povětšinou nevrlé občany hned čtyřech státu v srdci našeho kontinentu, vytáhli z nich odpovědi, ty pak statistickými metodami zpracovali a seřadili je do výsledného pořadníku. Naše umístění v něm není pro nás nijak lichotivé. Před námi se s daleko příznivějšími výsledky umístili Švýcaři, Němci a Rakušané. Oč těm statistikům vlastně šlo? Zajímali se o to, který z uvedených národů je pověrčivější. No a my Češi jsme podle jejich mínění dopadli nejhůř. Prý se bojíme černých koček, které nám přeběhnou přes cestu a dokonce téměř polovina našinců se raději vrátí, než by riskovali nějaký malér. Nesmysl, zdaleka ne tolik našich občanů podléhá obavám tohoto druhu. I když by někdy měli. …
Anketa Měl jsem kdysi jeden nesplněný sen. Tedy, těch nesplněných snů jsem měl mnohem víc, ale na tento si vzpomenu nejčastěji. Toužil jsem jít na maškarní ples za masku. V anonymitě, ve skrytu pod škraboškou si užít sladké nevázanosti, šprýmovat a bavit se neškodným šibalstvím na účet rozdováděných tanečnic, které by se marně namáhaly uhodnout, kdo je to ten sympaťák s lehkým krokem a obdivuhodným smyslem pro rytmus. Bohužel, splnění tohoto velkého přání se mi vyhnulo. Nějak tomu nepřála doba. V současné době mě už rychlý pohyb nesvádí, tedy pokud se právě neodbývá na čtyřech kolech. Víc mě láká pohodová činnost, která vyžaduje rozvahu a přemýšlení, kdy mohu zasněně civět do dálky a při tom tvrdit, že usilovně pracuji. Má současná přání jsou proto povětšinou přizpůsobena tomuto žádoucímu stavu těla i ducha. Už delší dobu mě však pronásleduje nutkání udělat si nějaký průzkum. Anketu, znáte to. Dneska je to na denním pořádku, zkoumá se kde co. Přijde za vámi někdo, představí se jako zástupce agentury iksypsilon, zeptá se vás nejprve na věk a stupeň vzdělání, aby si vás správně zařadil do příslušné škatulky, pak se vás optá, zda byste mu věnoval dejme tomu tak hodinu svého času a když mu na to kývnete, začne podle připraveného lejstra zkoumat. Tak nějak bych si představoval i svou práci, i když bych u ní dával přednost něčemu jinému. Ani by mě tak nezajímalo, co mi dotazovaný na otázky odpovídá, spíš by mě zajímalo, jak se u toho tváří. Bavilo by mě pozorovat, jak se v jeho nitru sváří různé pocity, jak smysl pro jistou dávku poctivosti soupeří s přirozenou opatrností. Do jaké polohy se stylizuje a vůbec jak se snaží vypadat. Jestli je na něm znát nervozita, nebo naopak sebejistota ostříleného světáka, stojícího vysoko nad problémy doby. …
O princezně Růžence „Co soudíte o tomto kousku, pane řediteli?“ zeptal se svého hosta pan Václav Šalomoun, majitel průměrně prosperujícího obchodu s uměleckými předměty všeho druhu. Pan Pravdomil Kožák, věhlasný ředitel místní galerie a nesporný odborník na moderní umění, se procházel zvolna úzkými uličkami mezi bezpočtem artefaktů, pro něž nebylo v prodejně očividně dostatek místa. Klouzal očima po vystavených dílech velmi proměnlivé kvality, obrazech rozvěšených po stěnách, plastikách i kusech starého nábytku rozestavených všude, kde to bylo jen trochu možné. „To myslíte tohle?“ obrátil se na svého hostitele, který se rukou lehce opíral o kamennou sochu. Představovala postaršího muže oblečeného v domáckém oděvu, sedícího v pohodlném křesle a opírajícího se levým předloktím o opěradlo. Pravou rukou přidržoval dýmku, která mu ležena na břiše tak, jak by ji před chvilkou vyndal z úst. „Ano, myslím právě tohle“ „Kde jste to, prosím vás, sebral“ „Tak to je trochu podivná historie“, rozpovídal se pan Šalomoun. „Je to nějaké tři čtyři měsíce, přijeli s tím dva chlapi, dovezli to na nákladním autě s mechanickou rukou a jestli bych to od nich koupil“. „A vy jste to koupil?“ „Koupil, nekoupil Nejprve jsem je odmítl, protože jsem je podezříval, že to někde ukradli. Dušovali, že to získali zcela legálně, oni jsou jen prostředníky. Nějaká paní prý vlastnila celá léta tuto sochu a teď se rozhodla, že ji prodá. Dal jsem jim čtyři tisíce a kvitanci, že případnou vyšší cenu jim doplatím až po ověření skutečné hodnoty díla. Samozřejmě chci mít také jistotu, že mne nezačne honit policie, protože obchoduji s kradeným zbožím.“ „A oni se od té doby neozvali, že ano?“ „Zatím ne, a to už mi začíná být divné“ …
Letní škola nadávání Pan Bonifác Schlíplý, ředitel Institutu pro kultivaci společenské komunikace, lehkým pokynem ruky utišil šum ve velkém sále svého školícího střediska a oslovil přítomné: „Dámy a pánové, je pro mne velkou ctí a potěšením, že vás mohu přivítat na prvním letním kurzu nadávání, který náš institut uspořádal. Přišli jste sem, abyste v tomto klidném a příjemném prostředí strávili týden svého času, v němž si doplníte vzdělání o nové poznatky, podstatně zvýšíte odbornou kvalifikaci a tím pádem najdete další bohaté možnosti svého pracovního i společenského uplatnění. Připravili jsme pro vás kurz s kvalitní obsahovou náplní, vycházejíce z nejnovějších poznatků v oboru společenské komunikace. Vašeho vzdělávání se ujmou na slovo vzaté kapacity, které bezpochyby uspokojí vaše vysoká očekávání. Pro informaci vám mohu již v tomto úvodu sdělit, že se nám podařilo kromě jiných odborníků zajistit jako lektory také pana profesora Hulvátka a neméně věhlasného pana doktora Nestydu. Přes jejich nesmírné zaneprázdnění se tito pánové uvolili předat vám v několika lekcích nejnovější poznatky v oboru svébytné verbální komunikace, jejíž název je konečně obsažen i v názvu našeho semináře. A nyní předám slovo naší paní magistře Kateřině Fourié-Silné, která bude něčím jako vaší třídní učitelkou, jež se bude po celou dobu kurzu o vás starat a dovede vás až k jeho úspěšnému zakončení. Prosím, paní magistro, ujměte se slova!“ Oslovená žena předstoupila rázným krokem před své nové žáky. Hezká, něco kolem čtyřicítky, bezchybně ustrojená a upravená, hned na první pohled působila dojmem, že je to pracovnice na svém místě. „Dámy a pánové,“ oslovila přítomné, kteří seděli u konferenčních stolků a pozorně na ni upírali své zraky. „Zasedli jste do této učebny, abyste se po řadě let vrátili do svých studentských časů. Do věku naplněného zvídavostí, touhou poznávat a také samozřejmou snahou se mezi svými vrstevníky uplatnit a náležitě prosadit. …
Zase na předním místě Opravdového vlastence potěší, jestliže se jeho země a její lid v neustálé mezinárodní soutěži umístí na některém z předních míst, lhostejno v jaké je to disciplíně. V podstatě nezáleží na tom, jde-li o sportovní výkon nebo o konzumaci piva. V každém takovém případě má řada lidí dobrý důvod vyjít do ulic s prapory a transparenty a jásavě vyjádřit své nadšení. Nadmou se hrudi, tváře se roztáhnou do širokých úsměvů a do výše vyletí půllitry. Tedy s jistou dávkou opatrnosti, toho moku by bylo přece škoda. Existuje ovšem disciplína, na niž příliš hrdí být nemůžeme. Je to úplatkářství, neboli korupce. V Evropě sice nejsme úplně na špici, ale prý není moc národů, jimž dýcháme na záda. Obecně cítím hlubokou nedůvěru k těmto paušálním soudům, o nichž se domnívám, že mají za cíl mou milovanou vlast jen zostudit a vrhnout na ni špatné světlo. Proč, to je úplně jasné. Někdo nám prostě závidí naši pracovitost, poctivost, důvtip a smysl pro pořádek. Nepřeje nám, přátelé, nepřeje! Dost dobře totiž nechápu, z jakých podkladů a pramenů čerpali ti lidé, kteří nám takové nedůstojné místo přiřkli. Jsou snad nějací sudí, rozhodčí nebo časoměřiči, kteří měří a počítají korupcečasy, korupcemetry, korupcekoše nebo korupcebranky, a pak je následně sestavují do tabulek, jak se to dělá ve sportovních přílohách novin? Nevím jak vy, ale já jsem nikdy nikoho takového neviděl. A přesto nás mají změřené a přečtené, prostě o nás vědí všechno. To jsou právě dobré důvody k tomu, abych takovým urážlivým hodnocením nevěřil. Ve svém blízkém okolí totiž neznám nikoho, kdo by byl někým podplacen, nebo cítil potřebu někoho podplatit. Mohu to konečně doložit i na mé osobě. V životě mi nikdy nikdo nenabídl úplatek. Bylo to asi tím, že jsem nezastával odpovědnou pozici, ze které bych mohl za takovou pozornost přinést přiměřenou protislužbu. No, popravdě řečeno, jednou jsem byl trochu odměněn, ale to v žádném případě nemohlo být považováno za úplatek. …
Smutný konec Rychlého Billa Bill se stal už v raném mládí legendou. Mladík vysoký šest stop a dva palce, útlých boků a širokých ramenou a nad tím vším pohledná tvář se zářivým úsměvem. Všechny panny i lehké děvy od Appalačských hor po „Old Mississippi“, od severní hranice Alabamy po jižní hranici Kentucky, se předháněly v úsilí dostat Billa nejen ke svému stolu, ale ještě lépe do svého lože. Neboť jeho chrpově modré oči, tmavé lehce vlnité vlasy, a to ostatní, o čem se také s pochichtáváním a lehkým ruměncem ve tvářích šeptalo, jim vskutku stály za to. Bill byl prostě pěkný chlap, ženy o něm snily a on si toho byl vědom. Co u něj zase muži všech věkových kategorií respektovali, byla skutečnost, že byl vynikající střelec. Jeho ruka byla rychlejší než blesk, jeho oko neomylné a kulky z jeho pistole Smith&Wesson nalézaly svůj cíl s přesností na tisícinu palce. Prostě, postavit se Billovi s bouchačkou v ruce, znamenalo vykoledovat si smrt tak jistě, jako si nechat přejet lokomotivu přes krk. Díky těmto vynikajícím schopnostem se začalo Billovi s úctou říkat rychlý, tedy Rychlý Bill. Po celém Tennessee od východu až na západ bylo Billů bezpočet, ale jen jediný si zasloužil toto čestné přízvisko. A protože bylo lepší být s Billem zadobře, než s ním vyhledávat půtky, chlapi jej ochotně zvali na skleničku, při které byl jejich host vždycky roztomile přátelský a dobře naladěn. Tak se stalo, že z Billa se stal pěkný ožrala, který se dovedl pořádně zmrskat. Jenže ani v takovém stavu nebylo radno Billa podceňovat. Také několikrát dokázal, že i ve stavu opojení byla jeho ruka rychlá a oko nad očekávání bystré. Billovi se proto vedlo dobře a všechno nasvědčovalo tomu, že se jednou úspěšně propije až do úřadu místního šerifa. A jistě by se tak stalo, nebýt jisté banální nepříjemnosti. Jednou k ránu, když takhle vyspával opici mezi stájí a hnojištěm, probudil se Bill do jitřního chladu právě v nejvyšší čas. Nad hlavou na šeřícím se nebi svítil Měsíc v úplňku a proti jeho zářícímu kotouči spatřil, jak k jeho obličeji míří temná ruka. …
Poděkování Na závěr chci poděkovat paní Mgr. Martě Demelové za obdivuhodnou trpělivost a řadu dobrých rad. autor
Obsah Vynikajících vzorů není nikdy dost Nikdy nepodceňuj své dítě! Dědečkovy pohádky O Karkulce O hloupém Honzovi O hrdinném Jaromírovi Půjčovna manželů S tím ženěním ještě raději počkám Hrabátko Laikservis Mistr zemřel Pro obec jen to nejlepší Podivín Mohlo to dopadnout daleko hůř Byl to dokonalý zločin Vždycky především vědecky! Za seriály krásnější … O kouzelném dědečkovi V jednotě je síla Tak zlé to asi nebude Anketa O princezně Růžence Letní škola nadávání Zase na předním místě Smutný konec Rychlého Billa
36/37
Poděkování
@Created by PDF to ePub
