VYMÝŠLÍM FUNKČNÍ ŠÍLENOSTI Z číhané na Číhala v ostravské Stodolní jsem měl poněkud obavy, den před tím byl totiž ukřižován - na stole s prostřenou hostinou přibit k dveřím a postaven do kouta, aby nerušil obecné gaudium sponzorské večeře. Stalo se tak během představení poslední inscenace ostravského Bílého divadla, jehož je Jan Číhal (1944), jinak rentgenolog, nejen duší, ale jak vidno i samým tělem. Jednak jsem pociťoval jisté výčitky, že se snad také kvůli mně a pro mě někdo nechává dobrovolně týrat, jednak jsem pociťoval řadu ambivalentních pocitů, nejistot a otázek… A pak: obětní beránci bývají často i berany, a tento sporý chlapík je bezesporu umanutým maximalistou - jak jinak by mohl vydržet viset až do krajní chvíle fyzické křeče, v níž se mu tělo rozechvělo jako přepjatá struna. Křeče skutečné, nehrané, vyvolané reálnou námahou a bolestí. S takovou vehemencí zveřejňovaného „masochismu“ se lze setkávat spíše u performerů, těch vyzývavých, exhibicionistických provokatérů, těchto akrobatů, balancujících na žiletce sebeprezentace a obrazu. Proto jsem začal in medias res:
Zdá se mi, že máš blízko k pojetí divadla , které rádo sází na provokující kontrapukt materiálnosti a tělesné podstaty divadla, jakési syrové citace naturalismu s obrazem a symbolem.
Něco na tom je, mám rád skutečné, nekašírované věci nebo i život… V divadle preferuji např. živého kohouta než jeho scénickou náhražku, skutečný kámen, skutečné dveře, skutečné tělo, fyzické herectví i nahotu a možná i diváctví, tj. divadlo jako konkrétní setkání konkrétních lidí i věcí. V Opilém korábu např. potřebuji nutně skutečné nákupní vozíky, máme jich pětadvacet, jsou jaké jsou, jezdí a musí jích být masa….Vůbec rád vymýšlím funkční šílenosti… Třeba i šoky, ale ne bez účelu.
Co je při tom vymýšlení prvotní?
Nejdřív myšlenka, nápad a obraz, k nim teprve obvykle hledáme text a slova. Nejmarkantněji je to vidět samozřejmě u Lyžařů, ty by prostě bez Velíškových kreseb nevznikli. Nebo je třeba např. jít do supermarketu a vidět ty příběhy, které se tam odehrávají – konkrétní, směšné i tragické. Skutečné bezdomovce, bloudící s vozíky těmi konzumními vesmíry zazobaných leč prázdných existencí. Jinak ovšem nezapřu svou generaci. Nejsilnější impulsy pro mě představuje literatura – kdysi konkrétně i časopis Světová literatura… Ale za svého celoživotního průvodce světem slova považuji Vladimíra Machka. Přítele, kterého jsem poznal již na vojně, básníka a dodnes našeho dvorního dramaturga, spoluautora a inspirátora většiny scénářů našich inscenací. Za ta léta mne ovšem zasáhla celá řada autorů, s výjimkou Becketta však jde o básníky nebo prozaiky.
1
Proč tahle „nepravidelná dramaturgie“?
Asi právě proto… Je v tom kus volby nenechat se předem divadelně determinovat, nesednout na lep dramatické konvenci. Takže větší možnost pro vlastní hledání a výraz. O tu nám jde asi především. A pak – jako amatéři nemusíme spěchat. Máme čas. Řadu nápadů i náčrtů scénářů nosíme sebou i celé roky. Vracíme se k nim, stejně jako je opouštíme, ale víme o sobě…
Bílé divadlo slaví letos už dvacáté jubileum. Kdy jsi s divadlem začínal ty sám?
V šestnácti, kdy jsem drze a naivně v Křižanovicích nedaleko Bučovic „inscenoval“ Věru Lukášovou. Pocházím z venkova, ale již v těchto letech jsem v Brně navštěvoval tehdejší Ochotnické studio Divadla bratří Mrštíků, kde nás vedli např. Ladislav Lakomý, Helena Trýbová nebo Vilém Pfeiffer a vznášel se duch E.F.Buriana – proto ten pokus. Mezi mými kolegy byli tehdy i později známí hybatelé brněnského divadla E.Tálská – s tou jsem dokonce hrál jednu scénu v inscenaci Brechta (Strach a bída třetí říše), Z. Pospíšil, ale např. i P.Minařík, později i svérázně proslulý špiónský „kapitán“ naší rozvědky ve Svobodné Evropě… Pak přišla vojna v Lounech a ve Slaném, kde jsem potkal Vladimíra Machka, a v roce 1967 umístěnka do Ostravy, kde jsem dodnes coby „rentgenolog“. Divadelně jsem pak v Ostravě začal pěkně zhurta. V roce 1969 jsem se již s kamarádem Petrem Nejedlým ocitli na Wolkrově Prostějově s takovou menší provokací Těla. Šlo o texty A.Marijengofa, A.Bělého a J.-P.Dupreye a divadelně o pokus dělat fyzické divadlo. Přes jistou sympatii poroty (např. básníka M.Topinky), jsme byli šalamounsky neoceněni, ale zato vysláni na slovenský Štúrův Zvolen, kde jsme tzv. vyhráli a seznámili se mj. i s K.Horákem (významnou postavou studentského divadla, později i známým spisovatelem i dramatikem).
Začal jsi tedy skandálem v době nastupující normalizace?
Dá se to tak říct, ale vlastně tím nic nekončilo. Působili jsme při Domě kultury ve Vítkovicích, kde se nám např. podařilo založit přehlídku Generace, na které např. v roce 1970 hrál brněnský Quidam svého známého Archimima a tohle setkání s P.Oslzlým, I.Krobotem pro nás mělo svým tvarem velký dopad. Tento druh divadla ovšem brzo narazil, a tak jsem vlastně celá sedmdesátá léta bloudil po různých štacích v Ostravě i okolí (Vítkovice, Poruba, Bohumín, Klimkovice) a zakládal soubory, kde se dalo: ACT Studio, Někde něco, K-klub i spolupráce s divadlem Aureko - to byly všechno pokusy o divadlo, které se tehdy silně inspirovalo J.Grotowským a Living Theatrem. Četl jsem, co se o tom dalo, a musím se přiznat, že se mi i podařilo v polovině sedmdesátých účastnit jedné z dílen wroclavského Teatru Laboratorium. Byla to pro mne samozřejmě důležitá zkušenost, akci vedl Ludwik Flaszen a Ryszard Cieślak, viděl jsem také Apocalypsis cum figuris… Objížděl jsem tehdy všechny polské festivaly – silný dojem na mně např. zanechala Communa Baires a Odin 2
Teatret. Když jsem pak zkusil po vzoru Livingu něco podobného – totiž Mystéria, malé hry, které byly opět nevhodně „fyzické“ a navíc koláží textů např. i J.Durycha, ale např. i I.Svitáka - byl jsem tehdejším ředitelem DK (a pozdějším ředitelem Divadla P.Bezruče) vlastně „odejit“…
A co tvá účast na činnosti pražského Bílého divadla?
Byť jsem se mezi ně dostal vlastně až na konci jejich krátké, ale významné anabáze, znamenalo to pro mne opět jeden z nejsilnějších impulzů. Ta chuť a houževnatost jít za svým, a pak setkání s Františkem Hrdličkou, Milošem Horanským, Václavem Martincem, Jáno Sedalem… Škoda, že to vše tak brzo skončilo, resp. bylo skončeno…
Nezůstalo z něho vlastně právě vaše jméno?
Když jsme v roce 1982 zakládali nynější soubor nic takového jsme v prvním plánu neměli na mysli, ale oním alternativním směřováním a např. i propojováním práce na inscenacích s prací na sobě a s organizováním různých workshopů sledujeme vlastně obdobné cíle. Navíc s námi dodnes často spolupracuje i V.Martinec, jeden ze souběžců tehdejšího BD. Jinak ovšem přičítáme onomu názvu své významy, snad nejvíce jím rozehráváme význam bílé jako barvy, která v sobě skrývá všechny odstíny spektra a pak přání nic neskrývat … V roce 1984 jsme ostatně vystoupili s Bílými sny, později i s Bílou lokomotivou…
O čem byly ony dílny?
O tom, že divadlo nemusí být nutně jenom divadlem, resp. tradičním zkoušením repertoáru, ale i pokoušením tvořivosti vůbec. Snažili jsme se o proces společné tvorby i hravosti, ovšem vždy s jistým zaměřením. Tak v roce 1984 jsme pořádali Dílnu politického a angažovaného divadla, jejímž lektorem byl Petr Oslzlý a pod oním šalamounským heslem jsme vlastně předvedli své Turnikety smrti a společně pak zkoušeli variace na Antigonu s názvem Lidé ještě příliš trpí proléváním krve – vlastně opět jako jistý ohlas na Living Theatre, později pak Dílnu pohybového divadla s V.Martincem, sami jsme se ale také účastnili např. akce Senohrabska strašidla se svou volnou variací na motivy prózy T.Nowaka I když králem, i když katem budeš, která se odehrávala v plenéru za ranního úsvitu v obilném lánu, v roce 2000 jsme před zrodem Opilého korábu pořádali dílnu (opět s pomocí V.Martince) pro desítky lidí, kteří se pak do této naší akce zapojovali atd. Jednak tedy jde o ověřování různých fragmentů práce, představ a cest, jednak o setkání se stejně naladěnými lidmi.
3
Kdo jsou vlastně ti lidé?
Bílé divadlo je dnes vlastně jakýmsi dosti širokým kruhem lidí, jehož jádrem jsou dnes již lidé střední generace, onen „stálý soubor“. Od počátku by BD nebylo myslitelné např. bez spolupráce bratří Luďka a Petra Jičínských, Táni Bartošové a Ivany Durzcakové, Rosti Holmana, Zbyňka Popelky a hrstky dalších. Jsou to přitom lidé různých povolání, knihkupec, výtvarník, inženýr, lékař, úřednice, nejsou především herci, zato ale osobnostmi…Ale kolem nichž krouží celá řada dalších tváří, mnohé se za ta léta vystřídaly, ale bez nich by BD nebylo, čím je.
A co vaše publikum?
Dnes můžeme říct, že za námi chodí, což neznamená, že my také nechodíme za ním – rádi totiž děláme pouliční i plenérové divadlo, jehož se mohou účastnit i zcela náhodní diváci. Měli jsme své publiku vždy, dnes se ale zdá, že jsme na tom lépe než kdykoliv dříve. Především si ceníme těch, kteří se nejen dívají, ale i účastní a berou hru za svou. A také těch přibývá. Vůbec platí, že nám vždy šlo také o hledání netypických kontaktů s diváky. O jakési totální setkání. Snad nejpřesvědčivějším důkazem je naše Poslední večeře, v níž skutečně jde o společnou tabuli a hostinu, setkání i mejdan, který se obyčejně protáhne i o několik hodin po konci představení. Jí se, mluví, poslouchá, hraje i zpívá společně. Vlastně žádná opona, co bylo obrazem, se stává realitou, alespoň o něco takového nám jde. Přitom je to značné riziko pro obě strany, ta nejistota, zda se lidé otevřou a budou umět vzít situaci v celé její divadelní i nedivadelní složitosti a jedinečnosti setkání. Vlastně nám už v těchto akcích nejde jen o divadlo, ale vždy o prolínání divadla, performance a setkání. Proto také dáváme přednost živé hudbě: uvolňuje, strhuje, vylaďuje. Jak říkám, mnohdy jako bychom už ani divadlem nebyli. Spíše než o představení nám nyní jde o jedinečné události.
Právě tato oscilace se mi zdá na vás zajímavá. Jednak děláte inscenace v jasném divadelním rámci, jednak se divadlo stává součástí širších záměrů.
V podstatě se pokoušíme na jedné straně o inscenace pevné struktury, které představují např. Dům mé matky nebo Lyžaři, na druhé zkoušíme onu strukturu co nejvíce otevřít náhodě i publiku. V té druhé linii tak vznikají věci, které vlastně jakoby ani neměli přesné jméno, ale nějak nás to netrápí. Vlastně chceme být někde „mezi“ nebo i „jinde“ a můžeme si to jako amatéři dovolit, to je asi naše výhoda.
4
Odkud a kam míříte?
Za dvacet let se ledacos měnilo, ale na druhou stranu to hlavní zůstává. Nebudu vyjmenovávat jednotlivé inscenace a akce, ale zdá se mi, že nejlépe obecně vystihl naše směřování brněnský kritik Vít Závodský, jenž o nás kdesi napsal, že celá naše dráha je vlastně „zkoumáním lidského údělu“. Od naší hrabalovské Hráze věčnosti po dnešek se něco takového možná dá vysledovat, a to přesto, že to možná může překvapovat. Za všemi těmi našimi šílenostmi totiž lze zahlédnout červenou niť existenciální výzvy po smyslu života a odpovědnosti ve světě, který jako by byl Bohem spíše stále a znova opouštěn. V celém rozpětí takového ptaní a polemik, od Becketta přes Holana, Demla, Durycha po Stachuru a Róžewiczovu Smrt v starých kulisách. To, že hovoříme jazykem třeba i groteskního, nahého těla, na tom nic nemění. A kam míříme? Těžká odpověď. Jsme zkrátka na palubě opilého korábu. Určitě bych nechtěl skončit jako pasažér výletního parníčku…
(BÍLÉ) DIVADLO JAKO POSEDLOST, VŮLE A PŘEDSTAVA Tak před deseti lety o Bílém divadle mimo Ostravu vědělo jen velmi úzké publikum a pár pamětníků a vyznavačů alternativního divadla. Pro ostatní bylo spíše jen „bílým místem“ naší divadelní mapy. Dnes je možné říct, že toto občanské sdružení zná nejen více lidí u nás, ale i v zahraničí. Dokonce je možné tvrdit, že se stali přes svou výlučnost přímo jistým vývozním artiklem našeho divadla vůbec (jen jejich inscenaci Ty, který lyžuješ vidělo dosud publikum ve dvanácti zemích). Tato „kariéra“ je ovšem zasloužená. Toto netradiční uskupení divadelních excentriků – jinak ovšem solidní o.s. (občanské sdružení) - dovršuje letos už dvacetiletou tradici svého působení.
U jeho zrodu stál úzký kruh lidí, především ovšem již tehdy zkušený divadelní harcovník Jan Číhal, jenž čeřil stojaté divadelní vody v Ostravě a okolí již od svého příchodu z Brna na konci šedesátých let. Kde se objevil, vznikl kolem něho rozruch, přitahoval i provokoval přímočarým sledováním představ divadelní alternativy, tak jak ji poznával a vstřebával mezi svými generačními vrstevníky a autoritami studiového divadla v Brně a Praze, ale také na svých častých návštěvách Polska. Byl radikálem, a to v té době naráželo. A tak postupně zakládal i opouštěl několik souborů, až se konečně dočkal roku 1982 založení BD. Jeho první inscenací byla Hráz věčnosti podle Hrabalových Klubů poezie, pro niž získali výsostné požehnání od samého autora. V postavách Hanti a Vladimíra, kteří mezi sebou stále budují i bourají zeď z reálných cihel, se vedle Číhala objevuje další z hybatelů divadla – Luděk Jičínský. Ti později vystupují i v klauniádě Dva kohouti na smetišti. Soubor se postupně rozrůstá a začíná si hledat svou tvář: jde jim o divadlo autorského typu a od počátku se orientují k syntéze postupů studiového, alternativního a pohybového divadla. Jejich další inscenace Tristan a Izolda, Faust (podle lotyšského autora M.Zariňše) a I když 5
králem, i když katem budeš T.Nowaka obsahují vždy pokus o dráždivé propojování akcentované tělesné akce a verbální i výtvarné obraznosti. Dramaturgicky se vždy jedná o montáže textů různých autorů, budované často na prosvítajícím archetypálním, vlastně až rituálním základě a tématu, které – zdá se – do inscenací vnáší i jejich „externí“ dramaturg, budějovický básník Vladimír Machek. Pro BD a jeho „excentričnost“ – alespoň v ostravských poměrech - bylo příznačné, že jeho činnost nemířila jen k inscenacím, ale i k metodickému zájmu o herectví a současné divadlo. Jejich různé divadelní „dílny“ se stávají něčím mezi zkouškou, prací na sobě, školou tvořivosti, „interním“ divadlem i spikleneckým setkáním vyvolených. Osou a „lektory“ těchto seancí se stávají často protagonisté tehdejšího divadelního okraje – např. P.Oslzlý a V.Martinec, jejichž prostřednictvím získávají nejen informace, ale především praktické zkušenosti s impulzy chudého a alternativního divadla. Zrovna tak rádi pokoušejí nejrůznější možnosti paradivadelních akcí, happeningů a performancí. Jindy se prostě BD vydá za svou inspirací do přírody, nahrazuje jeviště i arénu plenérem - loukou nebo obilným lánem, noří se i vrypuje do krajiny na způsob land-artu, akčního umění anebo v kontaktu s ní rozehrává rozpomínání na kultovní kořeny a prameny divadla. Jako by již ani nešlo v prvé řadě o budoucí představení, ale o samotný proces hledání divadelní imaginace souběžný s prožitkem životní autentičnosti a také - jak by řekl E.Fink - s vyhledáváním oáz štěstí, totiž hry. V různých podobách se zde ozývají ohlasy oněch známých hesel alternativy, proklamující divadlo za způsob života. Utopie i skutečnost, romantický únik i provokující subverze, vize splývání umění a života, – to je rozpětí území, na němž se BD zčásti programově, zčásti instinktivně pohybuje již od svého počátku. V tomto smyslu bylo BD jedním z nemnoha ostrůvků divadelní alternativy již v moři konvenčního divadla normalizační doby.
Po roce 1989 BD může ve svých „bílých snech“ pokračovat v příznivějším, otevřenějším klimatu. Nabírá svůj druhý dech: jeho inscenace dosahují větší zralosti, jeho paradivadelní akce získávají na formátu a rozletu. Přibývají i další členové a rozšiřuje se i divácká obec. První výraznou inscenací je Dům mé matky vycházející především z básně V. Holana Návrat, v níž téma meditace nad životem a smrtí získává působivý, divadelně symbolický a přitom lapidární výraz: vedle oproštěného, na hlavní významy soustředěného hereckého projevu se zde pomocí jednoduché scénografie (dřevěná vrata, kameny, zrcadlo) rozehrává celá škála asociací kroužících kolem lidského údělu. Podobnými prostředky se vyznačuje i Smrt ve starých kulisách T. Różewicze, která zaujme i svým základním gestem: publikum na jevišti sleduje akci na forbíně a v divadelním sále plném starých kulis. Kde končí a začíná věčné theatrum mundi je otázkou, faktem zato zůstává konečnost jeho aktéra. A opět charakteristický detail: turistický poutník ve věčném městě vede Holanovými verši vnitřní monolog nad ohřívanou konzervou lunchmeatu… Beckettovy Šťastné dny a Poslední Krappovu pásku nabízí BD simultánně i jako tragikomický dialog o smyslu, nesmyslu i kráse života: divák jej sleduje v aréně na způsob tenisových výměn z až nebezpečně bezprostřední i mentální blízkosti.
6
Za prozatímní vrcholy této divadelní linie je možné považovat dvě inscenace z posledních let: Ty, který lyžuješ (1997) a Poslední večeře (2001). První z nich je zkrátka a jasně řečeno kongeniální trefa. Ze známé knihy Velíškových kreseb Lyžaři dokázalo BD vytvořit absurdně groteskní podobenství dnešního stádního, resp. globálního světa. Šestice nahých, nikterak sportovně pěstěných mužských těl na starodávných lyžích se urputně snaží obstát na své okružní cestě odnikud nikam. Vedeni slepcem následují jeden druhého, soupeří, jsou egoističtí i solidární, banální i obřadní. Za hudebního doprovodu černě oděného kvarteta se pohybují po bílých pláních a stráních, když jeden z nich zahyne, vystrojí mu „lyžařský pohřeb“, zavzpomínají, popijí, zapějí, zatančí a skončí tam, kde začali: před blikající televizní obrazovkou. Přes všechno nebezpečí tezovitosti představení vyznívá jako působivá groteskní moralita opět beckettovského ražení. A zprvu šokující nahota? O její funkčnosti snad svědčí slova jedné německé kritiky: „Herci hrají nazí, jejich tělesnost ale tak vůbec nepůsobí.“ Poslední večeře je a není představením, alespoň ne s jednoznačným koncem. Ale ani vyzněním. Jeho základem je příběh biblické poslední večeře, který je apokryficky radikalizován ukřižováním Krista jeho učedníky přímo na stole probíhajícího hodokvasu. Ten probíhá zcela reálně. Diváci sedí kolem dlouhého stolu a za doprovodu temperamentní cikánské kapely hodují s pohostinnými a bodře hovornými apoštoly, užívají si bohaté sponzorské večeře, shlédnou skutečný striptýz, dočkají se avizovaného příchodu Pána, stanou se svědky jeho ukřižování a ani snímáním z kříže nerušeného pokračování bujarého rautu. Zvláštní směs chutí i pachutí na jazyku i duši, příjemné i nepříjemné vtahování do hry, přiznávaný i nepřiznávaný pocit trapnosti až z taktilní účasti na extrémní, rouhavé mystifikaci. Podivně vlezlý pocit viny z nepatřičnosti toho, kde jsem se ocitl, střídaný s momenty nečekaných významových spojnic a asociací. Divák se skutečně spíše než na představení ocitá přímo uprostřed – jak je proklamováno – „události obrazu a obrazu události“.
Ona druhá linie aktivit BD nabývá v posledních letech především na svém měřítku, otevřenosti a rozmanitosti. Vedle pouliční inscenace Červený kohout letí k nebi podle textu M.Bulatoviće, osnované na evokaci prvků folklórních, svatebních a iniciačních rituálů, s živým kohoutem i ohněm, a Betlému na motivy J.Erbena, se ostatní aktivity BD rozlévají do nebývalé šíře. Patří mezi ně Bílá lokomotiva, plenérová akce inspirovaná poezií i životem Edwarda Stachury, polského vyznavače axiómu, že „vše je poezií a každý je básníkem“, ale především pak nově vzniklá tradice velkých, otevřených událostí. Jejich volný, happeningový rámec vyplňují jak relativně ucelené divadelně tvarované fragmenty nebo i inscenace BD, tak i hudební čísla, výtvarné performance, různé spektakulární atrakce i na spontaneitě a momentální konstelaci publika, resp. „sešlosti“ závislé interakce. Místem konání se již podvakrát na konci roku staly prostory pavilónu A ostravského výstaviště. V prosinci 1999 (a znovu v roce 2001) se tak realizoval projekt BD Opilý koráb, pokus o „veřejný prostor“, resp. „divadelní událost“ propojující antický mýtus o výpravě argonautů za bájným zlatým rounem s osudy A.Rimbauda i motivy jeho klíčové básně blasfemickým způsobem se současným světem novodobých nomádských tuláků – nejrůznějších exulantů a bezdomovců. V rámci této značně rozvolněné feérie lze objevit opět ledacos z typických prostředků BD: např. jako koráb se objevují dvě desítky nákupních vozíků a mýtickou Kolchidou se stává supermarket…. O rok později se pak na přivítanou novému miléniu dočkalo publikum 7
příchodu Godota v události Poslední Godot (montáži z textů S.Becketta, M.Bulatoviće a M.Visniece), a to v podobě lékaře, jenž zachraňuje již se věšící Vladimira s Estragonem. Oba tyto projekty jsou směsí řízené i neřízené zábavy, podívané, ostrůvků stylizované divadelnosti i dění s jen rámcově naznačeným směřováním a záblesky významů. Provokují svou rozvolněností, sémanticky „bílými místy“ a tím, že intenzitu často nahrazují extenzitou. Zdá se, že prozatím tyto akce doplácejí na rozpor velkých, proklamovaných témat a až příliš chaotického, významově plochého, mezerovitého i poněkud samoúčelného dění. I víra v chaos a jeho tvůrčí potenciál má zcela zřejmě své hranice: ty ovšem prozatím tyto produkce a akce jen poněkud bezstarostně testují. Na druhou stranu buďme velkorysí: je známo, že víra i hory přenáší a kdo nic nezkouší, tak nic nepokazí.
K dnešní vitalitě BD ovšem patří i jeho nedocenitelná organizační vůle. Nové poměry mu umožnily stát se pro Ostravu i nepostradatelnou základnou setkávání toho nejvíce provokujícího, co naše scéna nezávislého divadla nabízí. Svědčí o tom mj. i festival Někde něco (např. v roce 1996 a 1998), který se stal vlastně ostravskou obdobou pražské Příští vlny. I tímto způsobem potvrzuje BD své pevné místo na mapě Ostravy i celého Česka.
Kdybych se měl pokusit nějak souhrnně a okřídleně pojmenovat dosavadní činnost a vývoj BD, napadá mě parafrázovat název klíčového díla filozofa A.Schopenhauera Svět jako vůle a představa: v případě BD jde „nejen“ o svět, ale také o „divadlo jako vůli a představu“. A to v onom nejlepším významu obdivuhodně odhodlaného a trvalého hledání alternativního jazyka divadla. Že je tato potřeba mnohdy provázena až voluntaristickou posedlostí na tom nic nemění. V každém případě totiž dvacet let jeho aktivity neznamená málo. Cosi způsobilo, ovlivnilo i v dobrém smyslu zavinilo, vyrylo svou čitelnou brázdu a z eklektických začátků se dobralo výrazné vlastní poetiky. V mnoha ohledech tak představuje dnes již – paradoxně řečeno – „klasiku“ našeho alternativního divadla. Lze snad pochybovat o tom, že je zcela jednoznačně nejdéle vyzařujícím ohniskem tohoto tak potřebného druhu tvrdošíjného divadla u nás? Jan Roubal Bílé divadlo Ostrava. Divadlo jako posedlost, vůle a představa. Divadelní noviny, 2002(15), č.11, s.14. Ostravské Bílé divadlo: Od Hráze věčnosti k Poslední večeři. In: Orghast 2003. Almanach příští vlny divadla Revue nezávislé scény RED (Revue exotického divadla), Pražská scéna, Praha 2002, s.59-62.
8