Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra pedagogické a školní psychologie. Žánrové tendence ve vyprávění žáků čtvrté třídy ZŠ

Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta Katedra pedagogické a školní psychologie

Žánrové tendence ve vyprávění žáků čtvrté třídy ZŠ

Kateřina Pekárková Psychologie – speciální pedagogika 3. ročník – 2005/2006

OBSAH 1. Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 2. Teoretická část. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 2.1. Příběh. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 2.2. Vyprávění. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 2.3. Klasické žánry. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4

3. Empirická část. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 3.1. Sběr dat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 3.1.1. Příběhy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 3.1.2. Data o rolích ve třídě (Metoda HP). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 3.2. Analýza dat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 3.2.1. Analýza příběhů (žánrová typologie) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 3.2.2. Analýza dat od informanta (typologie rolí) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 3.3. Prezentace dat. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 3.4. Interpretace dat. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

4. Závěr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 5. Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 6. Přílohy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 6.1. Příběhy, jejich žánrové zařazení a data o respondentech . . . . . . . . . . . . . . 23 6.2. Záznam výpovědi respondenta (metoda HP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 6.3. Záznam výpovědi respondenta (doplňující rozhovor) . . . . . . . . . . . . . . . . . 41

2

1. ÚVOD Tématem této práce jsou žánrové tendence ve vyprávění žáků 4. třídy ZŠ. Toto téma vykrystalizovalo během cca roční práce s dětským vyprávěním. Data, patnáct příběhů napsaných žáky 4. třídy na volné téma a volným způsobem, byla sebrána v dubnu 2004 s cílem zachytit za prvé: jaká témata pro své příběhy takto staré děti volí, za druhé: jaké texty (pozn. textem zde myslíme např. i film, PC hru apod.) se v jejich příbězích objevují, a za třetí: jaká je celková literární (resp. slohová) úroveň jejich vyprávění. První, široce zaměřená, práce – „Dětský příběh“ – přinesla odpovědi na některé otázky, především však poukázala na zajímavé rozdíly ve způsobu jakým jednotlivé děti své příběhy „vyprávějí“. Tyto rozdíly byly podrobněji řešeny v rámci postupové práce „Styly dětského vyprávění“ (obhájené na KPŠP PEDF UK, 5.6. 2006). Zde se také podařilo na základě analýzy sebraných dětských příběhů vytvořit určitou „typologii způsobů (stylů) vyprávění“ a přiřadit jednotlivé typy ke klasickým žánrům (lyrika, epika, drama) podle kanadského literárního teoretika Northropa Frye. To otevřelo další možnosti, jak lze pohlížet na styl vyprávění. Těchto možností jsme se snažili využít v této práci. Kritérium, jímž Frye vymezuje rozdíly mezi klasickými žánry ( identifikovanými i v získaných dětských příbězích), je pozice (resp. vztah) autora vůči publiku. To nás inspirovalo ke stanovení hypotézy o souvislosti žánru vyprávění s postavením (rolí) jedince v rámci třídy. Pro účel ověření této hypotézy byla sebrána další data, čímž se těžiště práce rozšířilo z „pouhé“ analýzy příběhů směrem k širšímu sociálnímu kontextu, ve kterém příběhy vznikaly – tedy ke školní třídě.

2. TEORETICKÁ ČÁST Jak již zaznělo v úvodu, tato práce se zabývá příběhy a vyprávěním. Teoretickou část tedy věnujeme vymezení některých klíčových pojmů z této oblasti.

2.1.

Příběh

Příběh je specifický druh verbální výpovědi. Tato specifičnost, nebo kvalita, která jej odlišuje od ostatních výpovědí se někdy v literární teorii nazývá „vypravovatelnost“1 a vyjadřuje skutečnost, že aby byl příběh příběhem, musí splňovat určité elementární podmínky. Již od dob aristotelových je za nejzákladnější z těchto podmínek považována dějová osnova (plot)2. Dějová osnova totiž vytváří z jednotlivých událostí příběhu smysluplný celek, dává událostem, jež jsou zachycovány, určitý směr a význam. Dějovou osnovu tedy můžeme chápat jako určitou strukturu (formu), jejímž uplatněním na sérii událostí vzniká příběh. Kvalita „vypravovatelnosti“ však odkazuje také k daleko samozřejmějšímu faktu – k tomu, že příběh je k tomu, aby byl vypravován, tedy někomu „předán“. Způsob, jakým je toto předání učiněno (tj. způsob prezentace), je stejně jako dějová osnova podstatnou součástí každého příběhu. 1

Culler, 2002, s.42, definuje vypravovatelnost jako kvalitu příběhu, která vede k tomu, že tento příběh recipienta zaujme jako něco, co stojí za přečtení, resp. vyslechnutí. 2 „plot“ je pojem angloamerické literární teorie, který v češtině nemá přesný ekvivalent, a zpravidla označuje logicky či kauzálně strukturované řazení událostí příběhu; často se překládá jako „zápletka“, v tomto textu používám jako odpovídající pojem „dějová osnova“.

3

Můžeme tedy shrnout, že příběh je nějakým způsobem vyjádřená dějová osnova.

2.2.

Vyprávění

Vyprávění (vypravování) je nejběžnějším způsobem prezentace příběhu (resp. dějové osnovy). Je prvním slohovým útvarem (či spíše „nástrojem“), se kterým se děti setkávají ve školní výuce a formálně se jej učí používat. V učebnici českého jazyka pro 5. třídu ZŠ se setkáme s tímto vymezením vypravování: „Vypravování je slohový útvar, který nás seznamuje s příběhem, dějem nebo událostí, které se někomu přihodily. Každé vypravování má svého autora – vypravěče. Bývá dějové.“ Klíčová je pro nás v této definici věta „Každé vypravování má svého autora – vypravěče.“ Ta totiž zcela přesně specifikuje, jak má probíhat „vypravěčské“ předání (resp. „vypravěčská“ prezentace) příběhu – má probíhat skrze vypravěče, kterým je autor sám. Posláním tohoto vypravěče je zprostředkovat příběh (dějovou osnovu) posluchači, resp. čtenáři. Zabýváme-li se tedy vyprávěním jako jedním ze způsobů prezentace příběhu, bylo by vhodné uvést způsoby další. Tím se dostáváme k vymezení klasických žánrů (epika, lyrika, drama) podle Northropa Frye.

2.3.

Klasické žánry

Dříve než se pustíme do samotného definování klasických žánrů a rozdílů mezi nimi, zastavme se krátce u problematiky žánru obecně. I v literárních vědách, pro které je žánr tradičním tématem, je tento pojem vymezován dosti mlhavě. V psychologii se pak pojmové uchopení žánru teprve rodí. Poměrně zavedeným způsobem je nazírání žánru jako určitého způsobu strukturace zkušenosti v rámci příběhu. Uvědomíme-li si, že příběh jako takový představuje jednu z forem strukturace lidské zkušenosti3 (jinou takovou formou je např. logicko-hierarchická síť), pak žánry lze obecně chápat jako určité typy vnímání a interpretace reality, jako různé způsoby „bytí ve světě“4. Konkrétnější psychologická interpretace žánrů je komplikována tím, že chaotickou změť žánrů se dosud nepodařilo (ani literární, ani jiné vědě) smysluplně uspořádat podle nějakého jednotícího kritéria. Nepodařilo se najít způsob, jak současné obrovské množství žánrů systematizovat. Proto se řada teoretiků, zabývajících se žánry, obrací k pracím starých Řeků. Ti rozdělovali díla do tří velkých skupin podle toho, kdo v nich promlouvá: rozlišovali lyriku, kde vypravěč hovoří jako postava v první osobě, epiku (narativ), kde vypravěč mluví svým vlastním hlasem, ale nechává také promlouvat postavy, a drama, kde hovoří pouze postavy. (Culler, 2002, s.83). Tuto typologii žánrů rozpracoval v padesátých letech 20. st. slavný literární teoretik Northrop Frye (profesor a rektor Univerzity v Torontu). Frye uvádí, že základem žánrových rozdílů je princip prezentace (Frye, 2003. s.283). V epice jde o zprostředkování příběhu recipientovi prostřednictvím autora – vypravěče. Původním způsobem prezentace epiky byl ústní přednes autora naslouchajícímu publiku. S recipientem se tedy přímo setkává autor, zatímco postavy

3 4

volně podle Chrze, 2003 a 2005 volně podle Šlerky, 2004

4

příběhu se skrývají5. V dramatu se na rozdíl od epiky (a její odnože fikce) setkávají postavy příběhu s recipientem (publikem) přímo, autor je naopak skryt. V lyrice se pak před autorem „skrývá“ recipient. „Lyrická báseň je zaslechnutá výpověď“ (S. Mill in Frye, 2002, s.286). V lyrice autor předstírá, že nemluví k publiku, ale k někomu (nebo něčemu) jinému (např. k Múze, příteli, sám k sobě apod.). Epika (resp. epos a fikce) je tedy jediným žánrem, kde nacházíme přímé oslovení recipienta. Epická prezentace příběhu tedy nejvíce odpovídá běžné mezilidské komunikaci, kdy někdo něco někomu říká.

3. EMPIRICKÁ ČÁST 3.1.

Sběr dat

Sběr dat proběhl ve dvou fázích. V první fázi byly získány příběhy žáků čtvrté třídy napsané během jedné vyučovací hodiny na volné téma libovolným způsobem. Druhá fáze sběru dat proběhla s cílem získat další informace o jednotlivých pisatelích příběhů, zejména o jejich pozici (roli) v rámci školní třídy.

3.1.2 Příběhy Výchozí situace : Děti seděly ve třídě stejně jako při běžné vyučovací hodině. Vstoupila jsem do třídy a paní učitelka mě přivítala a oznámila dětem, že tuto hodinu povedu já. Děti reagovaly převážně pozitivně (očekávání nekonvenčního trávení hodiny...). Všechny děti už mě znaly z mých předchozích návštěv v jejich třídě, některé i z mimoškolního prostředí, protože jeden z žáků je můj bratr. Instrukce : Každému dítěti ve třídě jsem dala nalinkovaný papír se záhlavím, kde stálo:

Jméno a Příjmení : MŮJ PŘÍBĚH -------------------------------------------------------------------------

Poté jsem jim dala tuto instrukci: „Rozdala jsem vám papíry, které jsou nadepsány „Můj příběh“ a chtěla bych od vás, abyste na ně napsaly jakýkoliv vymyšlený příběh. Téma je úplně libovolné. Můžete psát pohádku, povídku, sci-fi příběh, horor, detektivku nebo něco úplně jiného... prostě jakýkoliv příběh. Jediná podmínka je, že musíte příběh sami vymyslet – nesmíte popisovat knížku nebo film... Zapojte vlastní fantazii.“ Na napsání příběhu měly děti libovolné množství času. Většina z nich byla hotova během jedné vyučovací hodiny - minus asi 5minutová instruktáž – tj. cca za 40 minut.

5

Zvláštním způsobem prezentace epiky je oslovení recipienta prostřednictvím knihy – zde dochází ke skrytí jak postav, tak autora – to vede k vymezení čtvrtého – tištěného – žánru, který bývá nazýván např. „román“ (Culler, 2002, s.82) nebo „fikce“ (Frye, 2003, s.285).

5

3.1.2. Data o rolích ve třídě (Metoda HP) Jak již bylo popsáno v úvodu, analýza původních dat – příběhů – si vyžádala data další, data o pozici (resp. roli) jednotlivých pisatelů příběhů uvnitř třídy. Rozhodli jsme se využít skutečnosti, že jeden z žáků zkoumané třídy je mým bratrem, a data o třídě byla tedy, v souladu s principy kvalitativního přístupu, získána od něj, jakožto našeho informanta6. Původní idea byla vést s informantem polořízený rozhovor o každém z žáků, zejména o jeho pozici (roli) v rámci třídy. Ukázalo se však, že málo strukturovaný rozhovor (s malým množstvím otázek) byl pro informanta obtížně zvladatelný a vyčerpávající, což vedlo k tomu, že při výpovědích sklouzával k povrchnosti, nesoustředil se, nevěděl, co říci. Na druhou stranu rozhovor s množstvím konkrétních otázek a vysokou aktivitou badatele hrozí rizikem návodných otázek a tedy zkreslení výpovědi. Bylo tedy třeba informantovi pomoci zjednodušit (strukturovat) realitu školní třídy, žáků a vztahů mezi nimi, avšak nedirektivním způsobem – tedy prostřednictvím vnějších (mimo třídu existujících) kategorií, resp. typů. Šlo vlastně o to, poskytnout mu určité kategorie (např. „neoblíbený“), ovšem ne přímo, ale prostřednictvím určitých „členů“, které budou dostatečně konkrétní a pro jedenáctileté dítě dobře uchopitelné. Tím jsme se snažili jednak usnadnit informantovi jeho situaci, jednak omezit riziko povrchních soudů vynesených bez zamyšlení a konečně nastavit jeho uvažování „objektivním“ směrem. Jako nositelé kategorií byly zvoleni dětští hrdinové populární knižní a filmové série Harry Potter (odtud také název metody – HP). Tito hrdinové představují relativně přirozené, přitom však dosti jasně vykreslené typy žáků. Pro lepší představu, jak vnímá jednotlivé HP postavy náš informant, byl nejprve požádán, aby určil, co se mu na každé postavě líbí, a co naopak nelíbí. Poté dostal tuto instrukci: „Představ si, že budete ve škole hrát scénky z Harryho Pottera a ty máš pro každého žáka vybrat ideální roli. Je potřeba, aby každý herec, co nejvíce ladil k postavě, kterou má hrát – svou povahou, postavením ve třídě (je-li oblíbený nebo neoblíbený, jestli se s ostatními baví, nebo je spíš sám, stranou…) apod. Jde o to, abys pro každého vybral nejvhodnější roli – na některé postavy se třeba od vás ze třídy nikdo nehodí, na jiné se zas může hodit víc dětí.“ Po ujištění, že všemu porozuměl, informant postupně přiřazoval role každému z patnácti respondentů (autorů příběhů), včetně sebe. Každé své rozhodnutí musel zdůvodnit (což však dělal sám, spontánně). Cílem popsané metody bylo zjistit, jaké role (např. bavič, agresor, žalobník apod.) jednotliví tvůrci příběhů ve třídě zaujímají, alespoň z pohledu informanta.

3.2. Analýza dat 3.2.1. Analýza příběhů (žánrová typologie) V rámci tvorby již zmiňovaných prací (Dětský příběh a Styly dětského vyprávění), byly jednotlivé příběhy analyzovány ze stylistického hlediska. Jako stylistické rysy pak byly na základě rozboru provedeného v teoretické části postupové práce Styly dětského vyprávění označeny všechny aspekty způsobu prezentace dějové osnovy. Nejprve byly identifikovány některé jednotlivé rysy (např. obraznost a rytmus jazyka), poté bylo u každého jednotlivého případu přistoupeno k charakteristice způsobu vyprávění jako

6

jde o pisatele příběhu č. 3

6

celku, které se ukázalo být pro žánrovou práci s příběhy klíčové. Považuji proto za vhodné uvést je zde v plném znění: Příběh č. 1 (příběh je uveden v Příloze – s.24 ) Styl vyprávění by bylo možné označit jako „popisný“. Budí dojem, že se autorovi jeho příběh jakoby odehrává před očima, že jej sleduje jako film a následně zapisuje. To se odráží mimo jiné v tom, že používá při vyprávění nejčastěji přítomný čas. Občas to, že se nachází v přítomnosti zdůrazňuje i volbou slov: „Teď jeli pro munici...“ (v této větě si navíc můžeme povšimnout zajímavého časového nesouladu: teď /přít./ ale jeli /min./ - je to zřejmě dáno již zmíněnou složitou rolí autora, který má vyprávět příběh, který v tu samou chvíli sleduje – resp. který mu běží hlavou). Příběh pak budí dojem série relativně detailně popsaných scén, které jsou však čtenáři předkládány bez vysvětlení jejich vzájemné souvislosti. Ani v rámci scén se autor příliš nezabývá uváděním příčin jednání osob, jejich charakteristikami apod. Jediným organizujícím principem příběhu je tak čas – autor postupuje chronologicky, čímž příběh dostává směřování a konzistenci. Jednotlivé „bloky“ příběhu autor občas propojuje jednou či dvěma větami – např. „Když vyjdou ven vylezou na střechu a z ní zabijou několik policistů. Když slezli dolů, tak ukradli auto. Autem jeli na policejní stanici, aby se pomstili. Vlezou dovnitř a policisty postřílejí a vezmou jim všechno, co potřebují...“ Příběh č. 2 (s.25) Styl vyprávění tohoto příběhu (podobně jako v příběhu prvním) navozuje dojem, jakoby vypravěč při vypravování viděl svůj příběh běžet před sebou a tyto jednotlivé obrázky popisoval, příliš nedbaje o to, zda bude mít příběh i pro čtenáře smysl, a zda pro něj bude pochopitelný. Často je tak třeba si řadu věcí domýšlet – např. „...našel skupinku 29 koní bez podkov a ty zabili jeho matku a otce.“ - Ačkoliv z dané formulace to nevyplývá, je logické, že nevraždili koně, ale jejich jezdci. Autor často užívá přímou řeč, přičemž dialogy jsou přepsány přesně tak, jak znějí (bez obvyklých uvozovacích vět a znamének), což dělá příběh poněkud nepřehledným. Příběh č. 3 (s.26) Tento příběh se ve sledované chrakteristice od předchozích dvou podstatně liší v tom, že je psán pro čtenáře. Prvním indikátorem tohoto posunu je, že příběh má název. Dalším je to, že se autor na mnoha místech na čtenáře přímo obrací: „...abyste veděli, jak doktor Tajtrlik vypadá...“... „...abyste věděli, doktor Tajtrlik uměl čarovat.“ apod. Vlastní vyprávění je relativně přehledné a logicky na sebe navazující, takže působí dojmem celkem konzistentního příběhu. Styl vyprávění tohoto autora by se dal tedy označit jako „vypravěčský“(v opozici ke stylu „popisnému“). Příběh č. 4 (s.27) Obzvláště v první části nacházíme spíše „popisný“ způsob vyprávění, kdy autorka přesně zachycuje jednotlivé události a v podstatě doslovně přepisuje dialogy. Druhá část je již více „vypravěčská“ – např. věta „Pak jsme nasedli do vlaku zahoukal a už jsme jeli“ je typicky vypravěčská. Obzvláště „vypravěčsky průkazný“ je pak obrat „zahoukal a už jsme jeli“. Při běžném popisování události bychom asi to, že vlak zahoukal, než vyrazil, neuváděli, protože v celku věty (s poměrně vysokou výpovědní hodnotou) je taková informace „jako pěst na oko“ (protože má v porovnání s celkem velmi malou výpovědní hodnotu – jako taková je informace, že vlak zahouká před odjezdem za prvé nepodstatná a za druhé nadbytečná, protože to se rozumí samo sebou – je to ze zkušenosti známá věc). V literatuře se však s takovými „okrasnými“ prvky setkáváme velice často. Příběh č. 5 (s.28) Zdá se, že autorka je poněkud rozpolcená mezi pózou „vypravěče“ (např. „Byl jednou jeden kůň a ten uměl mluvit a lítat...“ je typicky vypravěčský – pohádkový -

7

začátek) a pózou „popisovače“ (toho, kdo popisuje příběh, který vidí před sebou), která se projevuje např. v doslovném přepisování rozhovorů apod. Příběh č. 6 (s.29) Autor tohoto příběhu vyprávěl především pro čtenáře (resp. s ohledem na čtenáře). Nenechává se unášet od základních informací a událostí podstatných pro příběh. Postupuje téměř až systematicky, což je však alespoň zčásti dáno i systematickou povahou příběhu (dějové osnovy). To, že je příběh psán pro čtenáře je vidět i v některých spíše formálních znacích: příběh má nadpis, začíná typickou vypravěčskou frází „Byl jednou jeden...“, v textu se autor na čtenáře přímo obrací: „To víte...“ Příběh č. 7 (s.30) Styl vyprávění tohoto autora je možné označit jako „vypravěčský“, místy až literární. Jednotlivé věty jsou krátké a výstižné, a logicky na sebe navazují. Autorovi se dokonce daří navodit v příběhu určité napětí: „Pak přišel Jack a chtěl si hrát s šaškem. Flosákovi zatrnulo.“ Přímá řeč je užita jen v závěrečné fázi a, ač není správně uvozená a zapsaná, je srozumitelná a funkční (nesnižuje „vypravěčskou“ kvalitu příběhu). Příběh č. 8 (s.31) Stylem vyprávění odpovídá příběh nejvíce formě snu. Na první pohled je zarážející, že je napsán třemi různými psacími potřebami – tužkou (největší část), jednorázovým perem a propiskou. Skoro úplně zde chybí tečky, čárky či velká písmena označující začátky vět, což ještě zvyšuje dojem nepřehlednosti a posiluje vnímání příběhu jako spontánního nezadržitelného proudu vědomí/nevědomí. Příběh č. 9 (s.32) Autorka se rozhodně snažila podat příběh „vypravěčsky“ (jako pohádku, což je zřejmé hned z úvodu: „Byl jednou jeden hrad...“ a závěru: „A zazvonil zvonec a pohádky je konec.“ ), takže použila řadu vypravěčských obratů (kromě již zmíněného úvodu a závěru např. „Ale co se nestalo...“ nebo „...kdo to kdy slyšel, aby...“ nebo „Já nejsem ledajaký hrad...“ apod.), které sice do celku příběhu úplně nezapadají, ale ani výrazně neruší a v zásadě plní svou uměleckou funkci. Celkově je příběh srozumitelný a smysluplný, ačkoliv ve střední pasáži sklouzává autorka k „popisnému“ stylu (k prostému záznamu děje a přímé řeči). Příběh č. 10 (s.33) Styl vyprávění tohoto příběhu je jednoznačně „vypravěčský“. Příběh sice působí trochu nesrozumitelně, ale v tomto případě je tato nesrozumitelnost dána dějovou osnovou příběhu, nikoliv způsobem jeho prezentace. Zde si naopak můžeme všimnout poměrně velkého ohledu ke čtenáři (resp. udržování kontaktu se čtenářem) – např. z obratů „A ještě jak se skamarádily“ a „No a takhle to vzniklo že jsou přátelé“ je zřejmé, že autorka čtenáře bere v potaz a příběh vypráví pro něj. Příběh č. 11 (s.34) Styl vyprávění je spíše „popisný“ a odpovídá snovému charakteru příběhu. Autor budí zdání, že vlastně nevypráví příběh, ale spontánně zapisuje děj, který se odehrává v jeho mysli. Tomu odpovídá i časté opakování „akčních“ sloves v první osobě přítomného času („...tak za nim jedu a už vidim merkur a přistanu a vidim stopy...“). Celkově vzbuzuje příběh malinko dojem překotnosti a neplynulosti, což je zřejmě z velké části dáno tím, že autor užívá převážně jednoduché nepříliš rozvité věty spojené téměř výhradně spojkou „a“ („...a jdu spát, probudím se a je ráno a tam je pořád tma...“). Příběh č. 12 (s.35) Také tento příběh nejvíce připomíná „sen“. Na hororový začátek navazuje sled snových událostí. V tomto případě však snový charakter příběhu vyplývá spíše z dějové

8

osnovy než ze způsobu prezentace. Ten je sice dosti „popisný“, ale také hodně „vypravěčský“ – je zřetelné, že autor není příběhem zcela pohlcen (na rozdíl např. od autora příběhu č.8). Události jsou zde logicky propojeny, vysvětleny, autor se navíc přímo obrací na čtenáře: „A táta se otočí a já leknutím omdlím, výte proč?“. Ačkoliv působí příběh jako sen, čtenář jej stále chápe především jako příběh, jako vyprávění psané pro něj. Proto ani závěr, ve kterém autor nechává sebe a svého kamaráda zemřít, nepůsobí tak tvrdě a syrově jako u zmiňovaného 8. příběhu. Příběh č. 13 (s.36) Autor se snaží podat příběh vypravěčsky nebo spíš až umělecky. Používá některé vyloženě literární obraty (např. „Začaly se chvět“.), detailními popisy se snaží navodit atmosféru a zatáhnout čtenáře do děje („Jeden kluk jménem David se šel kouknout co se stalo když uviděl ten prasklý talíř ohnul se a pomalu ho zvedal po kouskách. Když se zvedl tak se otočil že půjde zpátky otočil se ale uviděl upíra a ten se mu zakousl do krku...“). Výsledkem je, že vyprávění je velmi obrazné (tedy „popisné“) (čtenář si při četbě představuje jednotlivé scény jakoby spíš sledoval film než četl příběh). Dramaticky (resp. filmově) působí také věty, které uvozují jednotlivé události (části příběhu, scény): „Byl pátek večer a na moři se projížděli mladí lidé na lodi...“; „Dnes je sobota odpoledne upír jde ven převlíknutý za normálního člověka“. Přesto je však příběh pro čtenáře srozumitelný, jednotlivé události na sebe logicky navazují, případně jsou uvedeny zmiňovanými „uvozovacími“ větami. Příběh č. 14 (s.37) Na stylu vyprávění nejvíce zaujme jeho nejednotnost. Autor začíná „vypravěčsky“ („Byl jednou jeden Kuba a ten měl dědu ale to nebyl jen takoví děda byl to čaroděj“), brzy však sklouzává k popisné poněkud překotné výpovědi v první osobě, která nejvíce připomíná sen: „...děda se na mě otočil a říká my že de nikam pryč. A ja sem ho sledoval aš dolu a pak sebral mího psa Azora. Já sem nic neřikal a nahle mlha a blesky hromy začal vítr kroupy a děda říká že dosklepa nemůžu ale já sem ho neposlech a šel za ním a tam vydim jak meho Azora na přístroj a davamu ten lektvar co byl na zahradě...“. Vše je pak zakončeno typicky vypravěčským obratem: „zazvonil zvonec a hororu byl konec“. Příběh č. 15 (s.38) Autorka příběhu používá převážně „snový“ styl vyprávění. Ve velké míře se nechává unášet asociacemi (např. „Klepal někdo na dveře šla jsem otevřít za dveřma stálá náká babka a měla čtyry jabka a dědoušek jen dvě“), příliš nedbá na to, zda jsou pro příběh funkční či nikoliv. Celkově klade minimální důraz na to, aby jednotlivé události byly přijatelně vysvětleny (proč se dějí), případně propojeny s jinými událostmi. Dějová dějová osnova příběhu sice nepostrádá kauzalitu a logičnost a je poměrně jednoduchá (dívka utrhne kouzelnou houbu a následuje trest – dívka tragicky umírá), avšak způsob vyprávění, které jakoby plyne sledujíc vlastní asociace bez ohledu na čtenáře nebo na smysluplnost příběhu, vyvolává dojem nepřehlednosti, nelogičnosti a překotnosti, který je charakteristický právě pro sen. Tento fenomenologický popis stylů vyprávění poukázal na to, že řada příběhů je vyprávěna podobným způsobem. Systematickou prací s podobnostmi a odlišnostmi jsme dospěli k určité typologii vypravěčských stylů. Uveďme tedy charakteristiku každého ze tří typů: První typ se vyznačuje velkou mírou popisnosti. Jednotlivé události příběhu jsou poměrně detailně vyobrazeny, podobně jako jednotlivé scény dramatu (nebo filmu) ve scénáři. To vede k tomu, že stimulována je především vizuální představivost recipienta. Tento styl vyprávění vede k tomu, že si čtenář při četbě představuje konkrétní obrazy příběhu. Jako příklad takové popisnosti uvádím úryvek z příběhu č. 13:

9

Jeden kluk jménem David se šel kouknout co se stalo když uviděl ten prasklý talíř ohnul se a pomalu ho zvedal po kouskách. Když se zvedl tak se otočil že půjde zpátky otočil se ale uviděl upíra a ten se mu zakousl do krku… (s.36 ) Vypravěči tohoto typu často vyprávějí v přítomnosti. Popisují události tak, jakoby se právě odehrávaly. Zajímavé je, že přes toto zjevné „bytí v přítomnosti“ používají většinou minulý tvar sloves. To pak může vést k zajímavým paradoxům (nelogičnostem) – např. „Teď jeli…“ (příběh č. 1, s.24 ). Výraz „teď“ implikuje, že se nacházíme v přítomnosti, tvar slovesa („jeli“) je však minulý. Dalším charakteristickým znakem prvního typu vypravěčského stylu je častá absence vysvětlování souvislostí mezi jednotlivými událostmi příběhu. Souvisí to s již zmíněnou popisností. Typickým modelem tohoto stylu vyprávění je sled popisů průběhu jednotlivých událostí jako to můžeme vidět např. v příběhu č. 2: Hoch jménem Tom hledal svého otce. Za den se vrátil a našel svou matku mrtvou. Když našel svou matku mrtvou šel ven a našel stopy. Nasedl na koně a sledoval stopy. A když dojel na konec bylo ta rozcestí. Vydal se po pravé cestě. Dojel na konec. by tam malý ranč. Slezl z koně a šel se zeptat jestli neviděli někoho na koních… (s.25 ) Z uvedených příkladů snad alespoň trochu vyplývá, co míním popisností a absencí vysvětlování. Abych mohla celý problém lépe popsat, rozdělím věty (resp. výpovědi, výroky) příběhu na „scénické“ a „interpretační“. Scénickými větami (výpověďmi) jsou všechny takové, které přímo zobrazují události příběhu – např. „Nasedl na koně a sledoval stopy“. Interpretačními větami (výroky) rozumím takové, které stojí „mimo události příběhu“, jejichž úkolem tedy není popisovat, co se děje, ale nějakým způsobem tento děj komentovat (nejčastěji vysvětlovat – tj. uvádět, proč se děje, to co se děje, co z toho vyplývá apod.). Zůstanu-li u příběhu č. 2 (s.25 ), tak příkladem interpretační věty je třeba tato: …aby už dále neškodili lidstvu. Tato věta je součástí souvětí Šel do baru a všechny je postřílel aby už dále neškodili lidstvu. První část tohoto souvětí (tedy „šel do baru a všechny je postřílel“) je výpovědí scénickou – je prostým zobrazením toho, co se děje (resp. co se stalo), druhá část „aby už dále neškodili lidstvu“ nepopisuje žádnou událost, ale dává čtenáři nějakou doplňující informaci o tom, co se odehrává (odehrálo), nějak tuto událost interpretuje. Scénické a interpretační věty plní v rámci vyprávění odlišné funkce. Scénické věty posouvají děj. Jsou nástroji vyjádření dějové osnovy příběhu. Předkládají „objektivní“ realitu příběhu – tedy to, co se odehrává. Úkolem interpretačních vět je pak tuto „objektivní“ realitu vysvětlit recipientovi. Interpretační výroky nikdy nejsou objektivní, ale subjektivní. Představují subjektivní názor na určitou událost. Ve vyprávění se můžeme setkat se dvojím typem interpretací (interpretačních výroků) podle toho, čí názor je v nich zachycen. Interpretační výroky mohou prezentovat buď názor jednající postavy (aktéra) nebo názor vypravěče (tedy obyčejně samotného autora). Ačkoliv aktérovy názory vycházejí z názorů autora, nemusí s nimi být totožné. Tento fakt je zřetelný v úryvku z příběhu č. 2 (s.25 ): Šel do baru a všechny je postřílel aby už dále neškodili lidstvu. A tím udělal i něco dobreho i zlého. Tento úryvek obsahuje dva interpretační výroky: „aby už dále neškodili lidstvu“ a „a tím udělal i něco dobrého i zlého“. První z nich prezentuje stanovisko aktéra, který danou událost (čin) (tj. postřílení všech zločinců) vidí jednoznačně pozitivně – bylo to správné a nutné, „aby už dále neškodili lidstvu“. Hned za tímto výrokem přichází stanovisko vypravěče, který daný čin vidí ambivalentně – „udělal i něco dobreho i zlého“. Relativní míru popisnosti vyprávění pak lze vyjádřit prostřednictvím poměru scénických a interpretačních vět. Posledním znakem, který se často vyskytuje ve stylu vyprávění prvního typu (ne však vždy) je užívání přímé řeči (obvykle bez uvození – tj. bez uvozovacích vět a znamének). Příkladem je např. tento úryvek z příběhu č. 9: Já nejsem ledajaký hrad já jsem

10

kouzelný zvířátka kouzla neexistují. To byste se divyly že jo tak schoď jeden ze svých kamenů aby jsme se předsvědčily tak dobře jak chcete ale ne že mi utečete neboj mi se nebojíme jenom aby to se uvydí pozor kameny padají hrad nelhal utíkejte nebo nás to zavalí nebojte se tak já přestanu tak přestaň sypat ty velké balvany jo. Zvířatka ano doopravdy jsi nelhal. jseš kouzelný. jo tak se ve mě zabydlete pojďte já vám nic neudělám budu vás chránit jako oko v hlavě. (s.32 ) Stylem vyprávění převážně prvního typu jsou psány např. příběhy č. 1, 2 nebo 13. Druhý typ způsobu vyprávění má některé shodné znaky s typem prvním – především vysokou míru popisnosti. S tou zřejmě (alespoň částečně) souvisí také to, že příběhy vyprávěné tímto způsobem vyvolávají v recipientovi určitý dojem překotnosti, neplynulosti, přílišné „spádovosti“ (rychlosti plynutí děje). Pro ilustraci uvádím úryvek z příběhu č. 11: Andělé mi připraví stíhačku a prej se máme s tim chlapem jak ukrat ty peníze honit po vesmíru anděle mi řekli že přistál na merkuru a tak za nim jedu a už vidím merkur a přistanu a vidím stopy a je tam dira do merkuru tak tam vlezu prohledam celé podzemí a v kapse mám sušenky tak se tam najim a jdu spát probudím se a je ráno a tam je pořád tma a samé hvězdy a v dáli je ozonová díra a měto docela zajímá ta díra a ten zloděj zavře a já mám už hlad a začnu jíst tu planetu a za tu dobu ubyde celé miliardletí a já vyrostu a otevřu si poklop a ten chlap je mrtví abaťoh mu vydržel a otevřu ho a strašný zápach a vidím těch 15 000 kč a už se vracím stíhačkou dolů a vidím podivné lidi a pak zjistím ze tady uplynulo vic let. (s.34 ) Někdy tato překotnost může přecházet až v nesrozumitelnost jako např. v příběhu č. 8: Když po mě už nešli chlupatý sli na mě se stíhačkama a mi jsme je bombardovali z dělobuchy a zvrtulníku sme jimtam házeli bombi tak sme je zabili všechny a potom jsem jel do pákistánu atam pomě šli chlupatý a my smeje zatkli do vězení a převlíkli za policajty a voni začali ponás střílet tak mi jsme je postříleli z bazukou a zničili jsme je zabili, a voni na pomalu zabíjeli a me taky zabili (s.31 ) Výrazným znakem tohoto typu vyprávění je asociativnost. Zdá se, jakoby autor příběh nevytvářel, nekonstruoval, ale jakoby jeho vyprávění bylo volně unášeno, jakoby jen spontánně zapisoval myšlenkový proud, jenž mu plyne hlavou. Asociativnost je zřetelná např. v příběhu č. 15: Klepal někdo na dveře šla jsem otevřít za dveřma stálá náká babka a měla čtyry jabka a dědoušek jen dvě. (s.38 ) Autorce se pravděpodobně v souvislosti se slovem „babka“ asociovala část známé lidové písničky, tak tuto asociaci zapsala a zanesla do příběhu. Tento styl vyprávění se výrazně objevuje např. v příbězích č. 8, 11 nebo 15. Třetí typ vyprávění se od předchozích dvou v řadě aspektů výrazně liší. Především je zde přítomen vypravěč v pravém slova smyslu – tedy ten, který příběh někomu vypráví, ten, který jiného člověka (recipienta) seznamuje s tím, co se děje (resp. událo). Přítomnost tohoto „pravého vypravěče“ se projevuje v lepší srozumitelnosti a přehlednosti příběhů. Čtenář je s postavami a událostmi příběhu seznamován postupně, není tedy do příběhu „vržen“ jako v případě obou předchozích typů vyprávění. Vypravěč mu poznání příběhu zprostředkovává, pomáhá mu se v příběhu vyznat, nějakým způsobem mu odehrávající se události strukturuje, spojuje a často i vysvětluje. Udržování kontaktu s recipientem se zřetelně projevuje v okamžicích, kdy se autor (resp. vypravěč) na čtenáře přímo obrací: Abyste věděli jak doktor Tajtrlik vypadá tak vám ho popíšu… Abyste věděli, doktor Tajtrlik uměl čarovat! (příběh č. 3, s.26 ) A náš příběh končí. (příběh č. 5, s.28) – zde se autorka sice na recipienta přímo neobrací jako v předchozím případě, ale dává najevo, že s ním počítá, že je to vlastně i jeho příběh – „náš“. To víte Jaro, Léto, Podzim, Zima museli mít něco čim to období ovládali (příběh č. 6, s.29)

11

A táta se otočí a já leknutím omdlím výte proč? (příběh č. 12, s.35 ) V tomto typu vyprávění (s „pravým vypravěčem“) se také často objevují typické vypravěčské obraty „Byl jednou jeden…“ „Zazvonil zvonec…“ apod.: Byl jednou jeden kůň a ten uměl mluvit a lítat a ten jse jmenoval Láďa. (příběh č. 5, s.28) Byl jednou jeden kouzelník, čarodějnice a rytíř archaňděl. (příběh č. 6, s.29 ) Byl jednou jeden kluk a ten byl hrozně blbí. (příběh č. 7, s.30 ) Byl jednou jeden hrad a ten hrad byl úplně opuštěný. (příběh č. 9, s.32 ) A zazvonil zvonec a pohádky je konec. (příběh č. 9, s.32 ) Byl jednou jeden Kuba a ten měl dědu ale to nebyl jen takoví děda byl to čaroděj. (příběh č. 14, s. 37) …a zazvonil zvonec a hororu byl konec. (příběh č. 14, s. 37) Z charakteristik jednotlivých typů vyplynulo, že nejvýrazněji se odlišuje třetí typ, a to tím, že jako jediný vstupuje do přímého kontaktu se čtenářem. Třetí typ je jako jediný vyprávěním v pravém slova smyslu, neboť v něm funguje „vypravěč“, kterým je autor sám, a jehož účelem je seznamovat recipienta (čtenáře, resp. posluchače) s tím, co se v příběhu odehrává (s dějovou osnovou). Jako jádro rozdílů byl tedy definován způsob prezentace, což nás odkázalo ke klasickým žánrům – epice, lyrice a dramatu. Teoreticky by přitom měla být otázka žánrovosti vyprávění nesmyslná. Vyprávění je dle literárních konvencí vždy chápáno jako epické – tedy takové, ve kterém je autor příběhu vypravěčem (to se ostatně praví i ve výše uvedené definici vypravování z učebnice pro 5. třídu ZŠ, viz s.2 ). Na našich příbězích však vidíme, že ne každý autor skutečně plní roli vypravěče. Někteří autoři spíše nechávají jednat postavy, podobně jako to dělá tvůrce divadelní hry. Jiní naopak sami promlouvají, ovšem ne jako vypravěči (tj. směrem k publiku), ale jako lyričtí básníci, kteří se tváří, jakože žádné publikum vlastně neexistuje a proto se necítí povinni srozumitelností své výpovědi (někdy se také lyrice dává přívlastek „osobní“ – to dobře vystihuje právě ten fakt, že na rozdíl od epiky primárně není pro ostatní). Žánrové vymezení vyprávění se tedy mírně komplikuje. Ukazuje se totiž, že preference určitého typu projevu podle postavení autora vůči publiku, je silnější než žánrové konvence, které se váží k souvislému prozaickému textu. Objevili jsme tedy najednou projevy určitých žánrů (v případě prvního typu vyprávění žánru dramatického, v případě druhého typu vyprávění žánru lyrického) tam, kde by správně být neměly – ve vyprávění. Tím jsme však zároveň přišli o základní kritérium, podle kterého se jednotlivé žánry rozlišují – tím je totiž situace prezentace: když je příběh hrán herci, jde o drama, když je příběh přednášen osamělým „pěvcem“, jde o lyriku, když je příběh vyprávěn posluchačům, jde o epiku (tedy vypravování). Abychom mohli dále s žánry v rámci „epických“ příběhů pracovat, bylo tedy nutné stanovit pro jejich zachycení kritéria nová. Připomeňme, že podle Frye jsou rozdíly mezi žánry dány odlišným postavením autora vůči recipientům jeho výtvoru. V epice jde o přímé setkání publika (resp. recipienta) s autorem, který recipientovi příběh zprostředkovává coby vypravěč. V dramatu se s publikem (resp. recipientem) setkávají jednající postavy (aktéři), autor zůstává skryt. Recipient je tedy přímo konfrontován s dějem příběhu a postavami, je do příběhu jakoby „vržen“, nikdo jej s ním neseznamuje, nikdo mu nevysvětluje to, co vidí (resp. to, co si představuje na základě popisu). V lyrickém žánru je přítomen pouze autor a jeho výpověď, publikum (recipient) je zde ignorován. Autor se tedy ani neschovává, ale ani tu není výhradně „pro čtenáře“, nevstupuje s nimi v přímý kontakt. Klíčové se ukázalo být definování rozdílů mezi dramatem a epikou. Bylo třeba si uvědomit, že v dramatu jde o to, ukazovat věci tak, jak jsou (popisovat je), zatímco v epice

12

jde o to, vyprávět o těchto věcech. Pro pojmové vyjádření tohoto rozdílu si vypůjčme téma přímé a nepřímé řeči. Přímá řeč je modelovým příkladem dramatického popisu, nahrazení přímé řeči řečí nepřímou, případně jiným vyjádřením, je příkladem epického opisu. Preference popisu (přímého zobrazování věcí a událostí) je potom kritériem pro zařazení do kategorie „dramatického vyprávění“, preference opisu (nepřímého zobrazování věcí a událostí) je kritériem pro zařazení příběhu (resp. autora) do kategorie „epického vyprávění“. Ukázalo se, že takto vymezená epická, resp. dramatická tendence, se objevuje i v lyrickém vyprávění. Samozřejmě zde nelze vycházet z míry přímého kontaktu se čtenářem, který je v lyrickém vyprávění vždy minimální (resp. žádný). Držíme-li se však kritéria popis (drama) versus opis (epika), lze určit, které příběhy jsou lyricko-epické (č. 11) a které jsou lyricko-dramatické (č. 8, č.12, č. 15). Považujeme za nutné tyto dva typy lyrického vyprávění rozlišit, především kvůli pozdější interpretaci podstaty (resp. příčiny) jednotlivých vypravěčských typů.

3.2.2. Analýza dat od informanta (typologie rolí) Metoda HP, kterou byla získána data o jednotlivých pisatelích příběhů, již byla popsána výše. Na tomto místě se tedy zaměříme přímo na tato data. Nejprve je však třeba ve stručnosti představit HP postavy, resp. role, které informant přiděloval svým spolužákům (a sobě). - Harry Potter Je pro informanta ambivalentní postavou. Oceňuje jeho statečnost a schopnosti, zároveň však jakoby pro něj byl až příliš vzdálený, nepřirozený (nechová se jako dítě, když čelí Voldemortovi), navíc se často chová jako „fracek“ (je drzý, vztahovačný, odmlouvá…) - Ron Weasley Je vnímán jednoznačně pozitivně, jeho dominantními charakteristikami jsou smysl pro humor, zábavnost a přirozenost - Hermiona Grangerová Je pro informanta především „průměrná“ („ona není taková zvláštní…“), vybočuje pouze svými schopnostmi, láskou k učení a náladovostí. - Ginny Weasleyová Další průměrná dívčí postava (pro informanta bylo relativně obtížné ji charakterizovat: „nevim, zrovna ji fakt nevim..“), hodnocená mírně pozitivně, jako sebevědomá, poměrně chytrá, i když výbušná a někdy ne úpně vhodně se chovající. - Fred/George Weasley (pozn. uvádím je jako jeden typ, protože jsou nositeli stejných charakteristik) Jde o jednoznačně pozitivně vnímané postavy, informant na nich oceňuje především smysl pro humor a bláznivé nápady. - Cedrik Diggory Představuje kladnou postavu, vynikající čestností a přátelskostí. - Neville Longbottom Je spíše oblíbenou postavou. Pro informanta představuje hodného, i když trochu málomluvného loosera (smolaře), jehož snaha vymanit se ze svého looserovství je svým způsobem milá. - Lenka Láskorádová (Střelenka) Je vnímána docela pozitivně, ovšem s tím, že jde o člověka nalézajícího se mimo všechna běžná měřítka. Jejím dominantním znakem je, že je „divná“. Je prototypem 13

-

-

-

-

osobnosti žijící ve svém vlastním světě, nedbajíc jakýchkoliv společenských konvencí či běžných zvyklostí. Ambivalentně (či spíše jako dvousečná) je vnímána její spontánnost a absolutní upřímnost. Viktor Krum Představuje zvláštní ambivalentní postavu. Podle informanta je zřejmě v jádru hodný a kamarádský, navenek však působí hrubě, skoro až zle. (pozn. s charakteristikou této postavy si informant nevěděl příliš rady, a nakonec ji přidělil spolužákovi, kterého měl také problém nějak charakterizovat, viz s. 20) Draco Malfoy Je pro informanta zcela negativní postavou, na které neshledává prakticky nic dobrého. Crabe/Goyle (pozn. uvádím je jako jeden typ, protože jsou nositeli stejných charakteristik) Typově jde o postavu přihlouplého jedince, který se snadno nechá ovládat a svést ke špatnostem (v případě HP je tímto svůdcem Malfoy). Pansy Parkinsonová Představuje negativní dívčí postavu. Jakožto členka Zmijozelu a přítelkyně Draca Malfoye je prakticky ztělesněním všech špatných vlastností, jaké jen se ve vztahu k druhým mohou projevit.

Z nabízené plejády 12 postav jich nakonec informant „použil“ 8 (Rona – 3krát, Hermionu – 2krát, Ginny – 2krát, Cedrika – 2krát, Malfoye – 1krát, Crabba/Goyla – 3krát, Viktora Kruma – 1krát, Lenku Střelenku – 1krát). Ve zkoumaném vzorku třídy se tedy nejčastěji vyskytují Ronové („baviči“), Crabové/Goylové („tupci“), dále Cedrikové („kamarádští slušňáci“), Hermiony a Ginny (průměrné a v zásadě nevýrazné dívky), jeden zlý a podlý Malfoy, poněkud „neprůhledný“ Viktor Krum a zvláštní „věčně mimo“ Lenka Střelenka. Ani jeden z žáků nepřipomínal informantovi Harryho Pottera (což je však logické vzhledem k tomu, že jeho hlavní výtkou směrem k této postavě byla nepřirozenost a nedostatek „dětskosti“), Freda/George Weasleyho (které lze považovat za prakticky nereálné ideální ztělesnění zábavnosti a rošťáctví), málomluvného věčného smolaře Nevilla, ani prototyp zlé, hloupé a záludné dívky, tedy Pansy Parkinsonovou. Pro lepší orientaci se ukazuje vhodné jednotlivé postavy utřídit do typologie, nazvané „rolová typologie“. Základní varianta této typologie sestává ze čtyř kategorií: 1. kladně hodnocení : Ron, Cedrik (celkem ve vzorku 5) 2. průměrní : Hermiona, Ginny (celkem ve vzorku 4) (celkem ve vzorku 4) 3. záporně hodnocení : Malfoy, Crabe/Goyle 4. zvláštní : Viktor Krum, Lenka Střelenka (celkem ve vzorku 2) Relativně nejmenší rozdíl je mezi první a druhou skupinou, tedy mezi pozitivně hodnocenými a průměrnými. Zdá se, že se v nich manifestuje odlišný pohled informanta na spolužáky – chlapce a spolužačky – dívky. Dívky vnímá méně výrazně, v podstatě mu, až na výjimku, kterou je představitelka Lenky Střelenky, splývají do nejasného, avšak spíše pozitivně než negativně vnímaného průměru (žádná z nich se ani vzdáleně neblíží Pansy Parkinsonové). Chlapecké typy (ať už kladně či záporně hodnocené) mají na rozdíl od těch dívčích v pohledu informanta vždy nějakou výraznou vlastnost – Ron zábavnost, Cedrik čestnost, Malfoy výrazně negativní vlastnosti obecně, Crabe/Goyle hloupost). Výjimku mezi chlapeckými typy představuje Viktor Krum – na jednu stranu se nepříliš vyhraněnou kladností/záporností blíží postavám Ginny a Hermiony, na druhou stranu se však zdá, že ji informant vnímá jako mnohem výraznější, a že problematičnost její charakterizace nespočívá pouze v tom, že je tak průměrná a v podstatě nezajímavá, že o ní vlastně nemá

14

moc co říct (jako v případě Hermiony a Ginny). Nakonec proto byla postava Viktora Kruma zařazena do kategorie „zvláštních“ po bok Lenky Střelenky, i když typově si tyto postavy příliš podobné nejsou. Obecně však naznačené čtyři kategorie (kladně hodnocení, průměrní, záporně hodnocení a zvláštní) vždy vyjadřují společný znak postav, které jsou v nich zařazené. Pro účely statistického zpracování dat, byla typologie zjednodušena na dvě kategorie: 1. postavy bezproblémové, označené +, (kladně hodnocení, průměrní; tj. Ron, Cedrik, Hermiona, Ginny) (celkem 9) 2. postavy problematické, označené -, (záporně hodnocení, zvláštní; tj. Malfoy, Crabe/Goyle, Viktor Krum, Lenka Střelenka) (celkem 6)

3.3. Prezentace dat Hlavním cílem práce bylo ověřit hypotézu o souvislosti mezi žánrem vyprávění a sociální pozicí (rolí) vypravěče uvnitř třídy. Tato hypotéza byla vytvořena a přijata na základě empirického materiálu (15 příběhů žáků 4.třídy) a Fryeova vymezení klasických žánrů spočívajících v rozdílném vztahu autora k publiku. Domníváme se, že preference toho kterého žánru by tedy mohla mít určitou „odezvu“ ve vztazích k druhým, tzn. např. ke spolužákům. K ověření hypotézy bylo nutné zpřesnit žánrovou typologii, aby do ní bylo možné zařadit každý z příběhů a získat tak první sadu dat. Druhá sada dat představuje informace o pisatelích – o jejich postavení (roli) v rámci třídy. Také tato data byla zpracována do podoby typologie (rolová typologie). Základní rolová typologie, v podstatě kopírující výpověď informanta, obsahuje 8 typů (v podobě dětských postav z Harryho Pottera). Tato typologie byla postupně zjednodušena na 4typovou, pro účely statistického zpracování dokonce na 2typovou (podobně jako typologie žánrová). V následující tabulce (č.1) jsou uvedeni všichni autoři příběhů, včetně zařazení v obou typologiích (na všech stupních složitosti – ZJv = zjednodušená verze). tabulka č. 1 autor příběhu 1 Tomáš 2 Honza 3 Jeňas 4 Martina 5 Terča 6 Dan 7 Michal 8 Honzík 9 Týna 10 Aneta 11 Dominik 12 Honzin 13 Lukáš 14 Jirka 15 Sandra

zařazení autora v žánrové typologii Dramatik Dramatik? Epik Epik Epik? Epik Epik Lyriko-dramatik Epik Epik Lyriko-epik Lyriko-dramatik Epik Epik Lyriko-dramatik

ZJv D D? E E E? E E D E E E D E E D

zařazení autora v rolové typologii Crabe/Goyle Crabe/Goyle Ron Ginny Hermiona Cedrik Cedrik Malfoy Ginny Hermiona Ron Crabe/Goyle Viktor Krum Ron Lenka Střelenka

15

ZJ verze Záporně hodnocení Záporně hodnocení Kladně hodnocení Průměrní Průměrní Kladně hodnocení Kladně hodnocení Záporně hodnocení Průměrní Průměrní Kladně hodnocení Záporně hodnocení Zvláštní Kladně hodnocení Zvláštní

ZJv + + + + + + + + + -

Pozn.

U dvou respondentů nebylo možné jednoznačně žánrově zařadit jejich styl vyprávění. Přiklonili jsme se k žánru, který u každého vyprávění převažuje. Lze říci, že oba autoři se snaží vyprávět epicky, ale oba (Honza, č.2 více, Terča, č.5 méně) sklouzávají k dramatickému vyprávění. Podrobněji jsou jejich příběhy rozebrány na s. 17.

3.4.

Interpretace dat

Cílem empirického šetření bylo prokázat (resp. vyvrátit) platnost hypotézy o souvislosti sociální pozice (role) jedince v třídním kolektivu a způsobem (resp. žánrem) jeho vyprávění7. Můžeme uvažovat o souvislosti dvojího druhu. Za prvé o souvislosti příčinné – tedy takové, kdy jeden znak (např. sociální pozice ve třídě) podmiňuje znak druhý (v tomto případě tedy žánrovost vyprávění). Za druhé můžeme uvažovat o poněkud volnějším vztahu mezi veličinami založeném na představě, že oba jevy – tj. určitá (např. dramatická) žánrovost vyprávění a určitá pozice/role ve třídě (např. izolovaný, neoblíbený)- mají společnou příčinu a proto se vyskytují současně. Výsledky prezentované v předchozí části v každém případě potvrzují domněnku o společném výskytu obou znaků v určité kvalitě (resp. určitého typu). Zadíváme-li se na tabulku č. 1, vidíme, že u dramatických vypravěčů daleko častěji nalezneme „záporně hodnocené“ a „zvláštní“ role než u vypravěčů epických. Přehledně tuto skutečnost zachycuje tabulka č. 2 a obrázkové schéma. tabulka č. 2 Epici Dramatici

Bezproblémoví 10 0

EPICI kladně hod. a průměrní

Problematičtí 1 4

DRAMATICI zvláštní

7

záporně hodnocení

přičemž předpokládáme, že základní žánrová preference – tj. epičnost / dramatičnost jsou poměrně stabilní osobnostní charakteristikou – alespoň v tomto věku (tj. 4. – 5. třída ZŠ)

16

Ron

+

Viktor Krum

-

Malfoy

-

Cedrik

+

Lenka Střelenka-

Crabbe

-

Ginny

+

Hermiona

+

Podrobíme-li data statistickému zpracování (konkrétně Fischerovu testu8), seznáme, že zjištěné rozložení znaků je nenáhodné (p<0,01). Tuto skutečnost ostatně naznačuje již první inspekce dat. S vědomím všech omezení, která práce má (relativně malý počet respondentů, data o respondentech zprostředkovaná jedním člověkem – informantem9) považujeme ověřovanou hypotézu za potvrzenou. Víme tedy, že výskyt tendence k určitému žánru je obyčejně provázen určitou sociální rolí uvnitř třídy. Domníváme se, že je to dáno buď společnou determinantou (resp. systémem determinant) těchto znaků, nebo příčinnou souvislostí znaků, tj. tím, že jeden znak determinuje znak druhý. Těsné souvislosti mezi oběma znaky nasvědčují některé skutečnosti vyplývající ze sebraných dat. Řada příběhů (nejen po žánrové, ale také po obsahové stránce) jakoby odpovídala „rolím“ svých pisatelů. 1/ Podíváme-li se na příběhy z hlediska originality (resp. nekonvenčnosti), zjistíme, že za nejoriginálnější by bylo možné označit příběh č. 11, jehož autorem je „Ron“ (tedy „bavič“, chlapec, který obvykle baví ostatní spolužáky). Také příběhy ostatních dvou „Ronů“ (č. 3 a 14) si nemohou stěžovat na nedostatek originálních prvků, i když první z nich č. 3 je laděn spíše humoristicky (jak ostatně napovídá už název: Doktor Tatar Tajtrlik a jeho cesta do Tramtárie, nebo jméno jednoho z hrdinů: Pepa Řepa z Depa), zatímco druhý spíše „temně“, hororově, ačkoli v závěru se autor pravděpodobně snažil o zábavné odlehčení („A ja sem na nej vletěl a říkám to byl muje pes seš truhlík nebo maďar a zazvonil konec a hororu byl konec.“) Zmiňovaný 14. příběh je místy nepřehledný (autor dokonce mění osobu vypravěče ze třetí na první osobu) a dalo by se říci „vypravěčsky úsporný“, takže připomíná příběh dramatický. Přesto je zde však přítomen kontakt se čtenářem, ohled k němu, převládá opisný způsob vyjadřování. Domníváme se, že uvedenou nepřehlednost a „úspornost“ alespoň částečně způsobuje autorova dyslektická porucha10.

8

Fisherův test se používá pro testování nenáhodnosti rozložení v tabulkách 2x2 (podobně jako chí-kvadrát test) a je vhodný pro výzkumná šetření s malými počty případů (volně podle Hendela, 2006, s.314 – 315) 9

k tomu poznamenejme dvě skutečnosti: za prvé, jeho informace o dětech a třídě byly v souladu s mými vlastními poznatky z pozorování učiněnými během března a dubna 2004, a za druhé, jsem měla možnost velmi dobře se přesvědčit o objektivnosti informanta a jeho schopnostech reflexe vlastních úsudků, a mohu zaručit, že představují sice subjektivní, ale dobře reflektovaný a erudovaný pohled na jednotlivé žáky a vztahy mezi nimi. 10 tento žák je jediným dyslektikem v našem výběru

17

2/ Další zajímavé skutečnosti vyplynuly z doplňujícího polořízeného rozhovoru s informantem11, ve kterém o dvou žácích (jde o Honzu, č.2 a Terču, č.5) uvedl, že se sice snaží často zapojovat do rozhovorů a být zábavní a vtipní, ale že nejsou příliš úspěšní (tzn. spolužákům obyčejně zábavní nepřipadají). To platí zejména v případě Honzy, jehož pokusy o vtipnost bývají často považovány za „trapné“ (doslovnou výpověď informanta uvádím v Příloze na s. 42 ). Podíváme-li se na jejich příběhy, nacházíme styl vyprávění, který by se dal nazvat „formálně epický“. Oba autoři začínají své příběhy vypravěčsky: „Jednoho dne narodil se na venkově prostý hoch.“ (č. 2, s.25 ), „Byl jednou jeden kůň a ten uměl mluvit a lítat a ten jse jmenoval Láďa.“ (č. 5, s.28 ). Brzy však oba autoři sklouzávají k popisnému vyprávění a přímé řeči (často ani neuvozené) : „…a barman se zasmál ale milí Tome tady jsou všichni na koních ale já mislím skupynu ne Tome.“ (č. 2), „Čau jak se máš dobře? Zajíci my se známe? A jak jse jmenuješ? Láďa a ty? Mirek. Láďa říká: já jdu jsi pro brýle pudeš se mnou? Ano pudu tak jdeme.“ (č. 5). Navíc se zdá, jakoby těmto autorům, i když se snaží vyprávět pro čtenáře, chyběl „ohled ke čtenáři“12. Některé věty v jejich příbězích jsou jaksi „přebytečné“ (nemají ani výpovědní a ani „okrasnou“ hodnotu jakou mívají tzv. „vypravěčské“ obraty) – např. „Nasedl na koně a sledoval stopy. A když dojel na konec bylo ta rozcestí. Vydal se po pravé cestě. Dojel na konec…“ (č. 2, s.25 ) anebo „Ano pudu tak jdeme. Tak šli a šli až když tam dorazili tak šli po schodech až do třetího patra. A když tam došli tak jsi sedli.“ – podstatnější však je, že jsou zde i věty, které nedávají smysl, nebo jejichž smysl si čtenář musí domýšlet – např. v příběhu č.2: „Prošel vesnici a v Příčnalicové ulici našel skupinku 29 koní bez podkov a ty zabili jeho matku a otce.“ Zde je třeba si nejprve domyslet, že pravděpodobně nevraždili koně, ale jejich jezdci, a za druhé si uvědomit, že v řadě westernů padouši jezdí na neokovaných koních. Pak teprve celou výpověď pochopíme. V příběhu č. 5 zase musíme zpětně (až po přečtení příběhu) rekonstruovat jeho zápletku – tedy to, že naši hrdinové potkali své kamarády, kteří se k nim však (z neznámých důvodů) nechtěli znát. Z pasáže „Nahle vedle sebe lišku která jse jmenovala Lída, Srnce který jse jmenoval Kuba. A Láďa říká: Ahoj Lído a Kubo. Ahoj. Zvířátka říká nemluvte na nás, a proč? Protože my tě neznáme.“ nejsme příliš moudří, další věta „A Láďa s Mirkem byli smutní že na ně kamarádi byli ošklivý.“ nám napoví, že pravda je zřejmě na straně hrdinů a zvířátka se navzájem opravdu znají. Tato domněnka je nám však potvrzena, až když „nekamarádská“ dvojice zvířátek přijde za hrdiny a omluví se. Po této mnohdy spíše dramatické (hlavně v případě příběhu č. 2) střední pasáži, oba autoři ukončují své příběhy opět vypravěčsky (resp. epicky): „Šel do baru a všechny je postřílel aby už dále neškodili lidstvu. A tím udělal i něco dobrého i zlého. Pak měl syna Davida.“ (č. 2, s.25 ), „My sme se vám přišli omluvi zato jak jsme se zachovali odpustíte nám to? Ano odpustíme tak už budeme na vždy kamarádi. A náš příběh končí.“ (č. 5, s. 28) Vypadá to skoro, jakoby se autoři (poměrně neúspěšně) snažili o epické vyprávění (a potažmo tedy kontaktovat a zaujmout čtenáře) podobně jako se snaží (poměrně neúspěšně) zaujmout a pobavit spolužáky. 3/ Za poznámku stojí také to, že třídní „Malfoy“ popisovaný jako výrazně neoblíbený, extrémně agresivní jedinec, je autorem příběhu, který je s přehledem nejnásilnější a „nejsyrovější“ ze všech (č. 8, s. 31). 11

Zaměřeném na zjišťování toho, jak moc jsou jednotliví pisatelé vnímáni v rámci třídy jako zábavní, vtipní. ohledem ke čtenáři myslím to, že příběh je vyprávěn tak, aby měl zřetelnou logiku, aby jedna událost vyplývala z druhé, aby každá věta měla v rámci příběhu jasně patrný smysl, zkrátka, aby byl příběh čtenáři srozumitelný 12

18

4/ Naopak jeden ze „Cedriků“ (třídní premiant, podle vyjádření třídních učitelek ze 4. a 5. třídy velice slušný, ukázněný, vždy velmi dobře naučený kluk), informantem označený za úplně „nejčestnějšího“ ze všech, napsal takřka „mravoučný“ příběh (č. 7) o klukovi, který kvůli hlouposti a lži ztratil své kamarády. 5/ Zajímavá je i postava „Viktora Kruma“, který byl pro informanta velmi obtížně zařaditelný. Jedná se o chlapce s velmi dobrým prospěchem, prakticky premianta, který pochází z velmi nízkých socioekonomických poměrů (matka je nezaměstnaná, otec provádí venkovní úklidové práce pro MÚ, oba mají dokončené základní vzdělání). Třídní učitelka ve 4. třídě jej hodnotila velice pozitivně (aktivní, pilný, bystrý), učitelka v 5. třídě pak poněkud ambivalentně (schopný, ale drzý, vyrušuje). Podle průběžných vyprávění informanta (během cca posledních 3 let) byl tento chlapec vždy poměrně oblíbený a měl vždy „vůdcovské“ sklony a respekt, který si však občas vynucoval agresí. Co se jeho příběhu (č. 13) týče, zdá se být poněkud žánrově nevyrovnaný. Několik úvodních vět je jasně epických, pak však následuje poměrně rozsáhlá dramatická pasáž, která však na rozdíl od podobně vystavěných příběhů č. 2 a 5 působí srozumitelněji a záměrně (jakože se jí autor snaží navodit nějaký efekt – pravděpodobně napětí čtenáře). Také „uvozovací věty“ (např. „Byl pátek večer…“ nebo „Dnes je sobota odpoledne…“), se kterými se setkáváme i v příběhu č. 1, navozují dojem dramatického žánru13. Na druhou stranu je zde však jasná preference opisu před popisem, prakticky se zde nevyskytuje přímá řeč, je zde řada vyloženě vypravěčských obratů (např. „otočil se že půjde zpátky otočil se ale uviděl upíra a ten se mu zakousl do krku…“ nebo „začaly se chvět“). Vypadá to, jakoby se tento chlapec nemohl rozhodnout, zda býti epikem či dramatikem, což lze vnímat jako paralelu k jeho nejednoznačnému chování ve třídním kolektivu oscilujícím mezi rolí poměrně oblíbeného žáka a výrazného vůdce třídy, který je však dík svým drsným prostředkům vnímán přinejlepším ambivalentně. 6/ A konečně další výraznou postavou je Lenka Střelenka, jejíž představitelkou je autorka příběhu č. 15. Tento příběh je vlastně koláží představ, běžných zkušeností (např. „...a šla jsem do kuchyně a uvařila jsem si čaj“ nebo „...poťte chvíli dovnitř uvařimvám kávu“) a literárních odkazů (zcela zřetelně je zde identifikovatelná Erbenova báseň „Vodník“, a lidová píseň „Měla babka čtyři jabka“). Rozhodně nepředstavuje běžný příběh, působí spíš jako výpověď člověka „v transu“, člověka, který je úplně „mimo realitu“, čímž zcela odpovídá roli své autorky. Po té, co jsme uvedli řadu souvislostí mezi příběhem a rolí některých autorů, zamysleme se nad možnými povahami vztahu mezi oběma charakteristikami. V úvodu této kapitoly uvádíme, že lze uvažovat dva druhy tohoto vztahu. Vztah příčinný, kdy podoba jednoho znaku určuje podobu znaku druhého, anebo volnější vztah, kdy oba znaky spolu souvisejí (vyskytují se společně v určité podobě), protože jsou vlastně dvěma různými projevy jedné charakteristiky jedince14.

13

při sestavování typologie vypravěčských stylů v rámci postupové práce (Styly dětského vyprávění) byly některé pasáže z tohoto příběhu použity jako demonstrace dramatického stylu 14 Takovou charakteristikou by například mohl být určitý poměr mezi expresivitou a senzitivitou, který bývá uváděn jako předpoklad dobrého vypravěče. Jedinec, který má dobré vyjadřovací schopnosti a zároveň je dostatečně citlivý, aby věděl, co, kdy, jak a komu říci, je ideálně disponován k tomu, být dobrým epickým vypravěčem a zároveň i k tomu, být oblíbeným členem kolektivu.

19

Z badatelského hlediska se zdá být zajímavější uvažovat nad příčinným vztahem obou veličin. Smysluplnou koncepcí by se v tomto směru mohla stát hypotéza, že preference určitého žánru vyprávění má původ v sociální pozici (roli) vypravěče ve třídě. Vraťme se k tomu, jak byly vymezeny jednotlivé typy vypravěčského stylu korespondující s klasickými žánry – epikou, lyrikou a dramatem. Základní rozdíl mezi nimi spočíval ve vztahu ke čtenáři. Epický způsob prezentace příběhu vyjadřoval skutečnost, že příběh je psán pro čtenáře, zatímco ostatní dva nikoliv. Připomeňme, že podstatným kritériem pro určení toho, zda příběh je či není napsán pro čtenáře, je přítomnost, resp. absence ohledu ke čtenáři. Příběhy, které jsou psány „dramaticky“ (a „lyricko-dramaticky“) tento ohled postrádají. Při jejich čtení se zdá, jakoby autor spontánně zapisoval představy, které mu právě běží hlavou, bez ohledu na to, zda budou pro někoho dalšího srozumitelné. Epické příběhy působí jinak. Jakoby jejich autoři měli „v mysli“ nejen příběh, který chtějí sdělit, ale také „druhého (člověka)“, kterému příběh sdělují. Otázka tedy zní, proč některé děti mají při vyprávění aktualizovanou mentální reprezentaci „druhého“ a některé ne. Domníváme se, že odpověď by se mohla nacházet v sociální pozici/roli dětí uvnitř třídy. Děti, které jsou ve třídě oblíbené a na jejichž projevy ostatní obvykle reagují spíše pozitivně (uznáním, obdivem, vstřícnou reakcí apod.), budou pravděpodobně s ostatními často vstupovat do interakcí, povídat si s nimi, vyprávět jim a naslouchat. Tím se u nich bude spontánně vytvářet a upevňovat jednak mentální reprezentace „druhého“ (posluchače/čtenáře), která vede k ohledu ke čtenáři, a jednak preferenci vyprávění v „přirozeném“ epickém žánru. Naopak u dětí, které jsou spíše neoblíbené, do kontaktu s ostatními příliš nevstupují a na jejich projevy je reagováno převážně negativně (posměchem, nadávkami, ignorováním apod.) se pravděpodobně mentální reprezentace „druhého“ bude vytvářet odlišně (pomaleji, nestandardně15 apod.). To pak vede u těchto dětí k tomu, že aby psaly příběh pro čtenáře, nemají ani motivaci, protože předpokládají, že ho druzí stejně neocení, a vlastně ani schopnosti, protože nemají dostatečně vypěstovaný ohled ke čtenáři. Máme za to, že situace kolem žánrů vyprávění se komplikuje nástupem puberty (tj. cca od začátku 6. třídy ZŠ), kdy se celkově posunuje motivace vlastních projevů směrem k sebevyjádření. Na rovině vyprávění jde o to, že účelem příběhu přestává pobavit někoho druhého, ale především prezentovat sám sebe. Je tedy jasné, že psychologické uchopení ohledu ke čtenáři a interpretace mezižánrových rozdílů vůbec, by musela být pojata jinak. Absence ohledu ke čtenáři (resp. preference neepického žánru) by totiž do vysoké míry ztratila svou výpovědní hodnotu.

15

Je možné, že se vytváří reprezentace „negativního“ druhého, který místo, aby byl při vyprávění brán na zřetel, musí být co nejvíce ignorován, protože je zdrojem negativních prožitků.

20

4. ZÁVĚR Cílem práce bylo zjistit, zda mezi rolí dítěte ve třídě a žánrem jeho vyprávění existuje nějaká souvislost, nějaký vztah. Povaha tohoto vztahu byla zatím řešena pouze na rovině spekulace, podstatné však je, že jeho existence snad byla přesvědčivě doložena na získaných datech, která představovaly jednak příběhy napsané žáky 4. třídy ZŠ, z nichž v několika byly identifikovány „nepatřičné“ žánrové znaky, jednak informace o pisatelích příběhů získaných od jednoho z žáků. Obě sady dat byly analyzovány a zpracovávány do konečné podoby typologií (žánrové typologie a rolové typologie). Každý respondent (autor příběhu) byl tak popsán prostřednictvím dvou typů, prvním na základě žánru vyprávění svého příběhu a druhým podle toho, jakou roli mu přidělil informant. To umožnilo hledat paralely mezi oběma jevy. Kladné výsledky tohoto hledání ukazují, že témata jako jsou vyprávění nebo žánr mohou být zajímavá i pro takové disciplíny jako je vývojová, sociální nebo pedagogická a školní psychologie.

5. LITERATURA CULLER, Jonathan, Krátký úvod do literární teorie, Host, Brno 2002, 1.vyd. Oxford University Press 1997 CHRZ, Vladimír, Možnosti narativního přístupu k autobiografickému rozhovoru, Bulletin PsÚ, 2003, 9, 1, s. 21 – 57 CHRZ, Vladimír, Konfigurace zkušenosti: figury a zápletky, které žijeme, In: Miovský, M., Čermák, I., Chrz, V. (eds.), Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku IV – vybrané aspekty teorie a praxe, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2005 FRYE, Northrop, Anatomie kritiky, Host, Brno 2003, 1.vyd. Princeton University Press 1987 HENDL, Jan, Přehled statistických metod zpracování dat, Portál, Praha 2006 PEKÁRKOVÁ, Kateřina, Styly dětského vyprávění, postupová práce, KPŠP PedF UK, 2006 ŠLERKA, Josef, Žánr jako řečová hra, In: Žánr ve filmu, Sborník příspěvků z VI. česko–slovenské filmologické konference, Národní filmový archiv, Praha 2004

21

6. PŘÍLOHY 6.1. Příběhy, jejich žánrové zařazení a data o respondentech (získaná metodou HP) Příběh č. 1 (Tomáš) Rok 1935 Německo. Lupiči přepadli banku a drží tam rukojmí. Lupiči jsou ozbrojeni pistolemi i samopaly. Posily jsou před bankou ale nemůžou dovnitř, protože lupiči by zabily rukojmí. Armáda se rozhodla že za střechu dají snipery a nasadí obrněná vozidla SDKFZ-250 a střední tanky PzKpFw Tiger 1. Uplynula hodina, ale lupiči jsou pořád uvnitř. Dovnitř vtrhne komando, ale lupiči se brání a střílí po komandu. Nakonec se jeden dostane k oknu a sniper ho trefí. Ostatní utečou. Dovnitř vtrhne další komando a to už lupiče zatkne. II. část Rok 1939 Po několika letech se lupiči dostaly z vězení a jdou si sehnat další zbraně aby se pomstily policii a armádě. Když mají zbraně jdou ukrást peníze do obchodu. V obchodě zabijou prodavače a ukradnou peníze a oblečení. Když vyjdou ven vylezou na střechu a z ní zabijou několik policistů. Když slezli dolů tak ukradli auto. Autem jeli na policejní stanici aby se pomstili. Vtrhnou dovnitř a policisty postřílejí a vezmou jim všechno co potřebují. Policistů bylo pět a lupičů také. Lupiči se za ně převlíkly aby nebyly tak nápadní. Vzali si i jejich auta a jejich zbraně pistole Walther P 38. Teď jeli k prodejci zbraní a vykradli je vzali si sniperovky a šli se pomstít armádě. Snipeři šli na střechu a odstřelily strážné. Ty lupiči co měly samopaly tam potom vtrhli a ukradli jeden z tanků Jagdpanther. Teď jeli pro munici a pro ostatní lupiče co odstřelovaly na střechách a jeli zničit muniční sklad. Policie mezitím vyhlásila poplach po lupičích které před 4mi lety zatknuly. Po půl hodině tam policie dorazila trochu včas lupiči totiž nestačili zničit všechno. Policejní komando je zadrželo a dalo je před soud. Soudce jim dal trest smrti, protože by znovu utekli. Armáda zatím dala vylepšit strážce arzenálu místo samopalů MP 40 dostaly odstřelovačky a už se tam nikdo nedostal. Všechno skončilo v roce 1941 v tom roce lupiče zabily. Žánr : Dramatický Jasná převaha scénických vět, chybí i formální znaky epického vyprávění (nadpis, úvodní a závěrečné vypravěčské obraty, oslovení recipienta). Navíc zde nacházíme řadu informací (přesné označení typů zbraní a vozidel), které jsou pro běžného čtenáře zcela bezvýznamné. Příběh tak působí jakože je napsán pro autora samotného, bez zřetele ke čtenáři. Role : Crabbe/Goyle Crabe (takovej blbec a Husák ho taky tak vede; Husák za nim furt leze a řiká mu trapný vtipy; a Niklovi, když někdo třeba jen naznačí, že se vytahuje, tak mu začne hned nadávat... prostě vůl)

22

Příběh č. 2 (Honza) Jednoho dne narodil se na venkově prostý hoch. Otce zastřelili na venkově. Hoch jménem Tom hledal svého otce. Za den se vrátil a našel svou matku mrtvou. Když našel svou matku mrtvou šel ven a našel stopy. Nasedl na koně a sledoval stopy. A když dojel na konec bylo ta rozcestí. Vydal se po pravé cestě. Dojel na konec. by tam malý ranč. Slezl z koně a šel se zeptat jestli neviděli někoho na koních a barman se zasmál ale milí Tome tady jsou všichni na koních ale já mislím skupynu ne Tome. Tak se Tom vrátil a jel tou cestou vlevo a tam byla vesnice. Prošel vesnici a v Příčnalicové ulici našel skupinku 29 koní bez podkov a ty zabili jeho matku a otce. Šel do baru a všechny je postřílel aby už dále neškodili lidstvu. A tím udělal i něco dobreho i zlého. Pak měl syna Davida. Žánr : Dramatický Zařazení tohoto příběhu není zcela jednoznačné. Především v úvodu a závěru je patrná snaha autora o epické vyprávění, na druhou stranu prakticky celý vlastní příběh (dějová osnova) je podána dramaticky. Na některých místech je zřetelná absence ohledu ke čtenáři – některé věty nejsou samy o sobě srozumitelné, je třeba si je domýšlet – viz s. 17 Role : Crabbe/Goyle Goyle (on je strašně debilní, abych řek pravdu, tak ho strašně ovlivňuje Tom Husák... Křížek pořád za nim)

23

Příběh č. 3 (Jeňas) Doktor Tatar Tajtrlik a jeho cesta do Tramtárie Pan Tajtrlik byl velký dobrodruh. Mýval sebou i jednoho kamaráda jménem Pepa Řepa z depa. Jednou doktor Tajtrlik řekl svému kamarádovi „půjdem objevit Tramtárii!“ Abyste věděli jak doktor Tajtrlik vypadá tak vám ho popíšu. Nosí klobouk, hnědé kalhoty a hnědý kabát. Abyste věděli, doktor Tajtrlik uměl čarovat! Uměl, ale občas se mu to nevivedlo. A tak jako zbraně nosil kolem opasku lektvary a čáry. Mněl i hůlku z které pomocí lektvarů udělal cokoliv a pak to mohl ovládat! Ale teď už jsou Pepa a doktor Tajtrlik na cestě do Tramtárie. Pepa nosí pumpky (červené) a kulaté brýle. Ještě kostkovanou košily. A tak šly, šly, šly, šly a šly až dorazili do vesničky známé jako Klamant. A tak to tam tak procházeli až konečně narazili na prvního člověka kterého se hned zeptali jestli neví kde je Tramtárie. Ale on to nevěděl jenom řekl že by to mohla vědět jejich stará čarodějnice která bydlí až na nejstrmější hoře! A tak tam lezli sem tam cestou potkaly nějakou tu kobru kterou hned Tajtrlik promněnil v mravence. A tak tam vylezly a zeptali se jí. A ta jim řekla že je to až v jiné dimenzi. A řekla, že jim dá všechny lahvičky do všech dimenzí a řekla jim, že je správná dimenze Y ale že musejí najít správný kruh, ve kterém se teprve můžou přenést do dimenze Y ale že je prý až naopačný straně zeměkoule. A tak jí poděkovali a šly. A tak šly směrem, kterým jim poradila čarodějka. A najednou k nim přilít jejich kámoš TURBO PILOT. A tak je tam hodil a oni se přenesly do dimenze Y. Tam byly takový modří přátelský skřítci kteří jim děkovaly. Protože tam už byl měsíc a osvobodily je od červů kteří jim jedly úrodu. KONEC Žánr : Epický Celé úvodní představení hlavních postav lze chápat jako akt pro čtenáře, je zde výrazná preference opisu před popisem, na mnoha místech se objevují interpretační věty, přímo oslovuje čtenáře. Role : Ron Ron (on dělá ty vtípky, já taky, má taky ty hlášky...)

24

Příběh č. 4 (Martina) Procházela jsem jednou městem a nikdo namně zavolal Martino! Já jsem se lekla až jsem s toho upadla a ona semi začala smát byla jsem na ni naštvaná, ale pak jsem zjistila že to byla moje nejlepší kámoška. Začala jsem se smát taky i, když jsem na koleni měla díru a ještě k tomu to byli nové kalhoty. A řekla mi že si pudu k nim já řekla že nemůžu protože jedeme do Liberce. To je škoda řekla mi já už musim tak ahoj. Ahoj odpověděla mi a byla smutná. Ale nemohla jsem čekat, ale musela jsem jít. Pak jsme nasedli do vlaku zahoukal a už jsme jeli. Jeli jsme dlouho tři hodiny konečně jsme přijeli. Teta se strejdou a moji sestřenkou Veronikou nás uvítali. Konečně byl večer, protože jsme jeli o den kdy se pálej čarodějnice tak večer jsme je pálili u nich. A bisme měli čarodějnice tak jsme je z Verunkou udělali z papíru a samo lepicí páskou je přilepili ke špejli a strejda rozdělal oheň. A pak jsme si udělali košťata vzali si čarodějskou sukni se záplatama a tričko šátek pak jsme dali květiny do hrnce a pak to začalo strejda měl bouchačky tak jsme měli ohňostroj byl tam i na puštěnej bazén tak jsme se koupali. Žánr : Epický Preferuje opisné vyjadřování než přímý popis, řadu věcí vysvětluje. Používá vypravěčské obraty (např. Pak jsme nasedli do vlaku zahoukal a už jsme jeli.). Role : Ginny Ta by se hodila k Ginny (má taky průměrný známky, takový nic exkluzivního, taková normální – jako Ginny)

25

Příběh č. 5 (Terča) Byl jednou jeden kůň a ten uměl mluvit a lítat a ten jse jmenoval Láďa. A Láďa řekl že jsi pude nají kamarádi, a tak jsi stoupl a letěl a letěl až naboural do stromu. A Láďa řiká: proč jsem naboural přeci nejsem slepí a když budu slepí tak jsi pudu pro brýle k doktorce. Láďa šel a šel až potkal zajíce. Čau jak se máš dobře? Zajíci my se známe? A jak jse jmenuješ? Láďa a ty? Mirek. Láďa řiká: já jdu jsi pro brýle pudeš se mnou? Ano pudu tak jdeme. Tak šli a šli až když tam dorazili tak šli po schodech až do třetího patra. A když tam došli tak jsi sedli. Nahle vedle sebe lišku která jse jmenovala Lída, Srnce ktery jse jmenoval Kuba. A Láďa říká: Ahoj Lído a Kubo. Ahoj. Zvířádka říká my se známe ano známe a od kuť. Od malička. Lída řiká a Kuba řiká nemluvte na nás, a proč? Protože my tě neznáme. A Láďa s Mirkem byli smutní že na ně kamarádi byli ošklivý. Tak šli k Láďovi domů. A doma si dali kafe. A vtom přišli zvířádka a zaklepali ťuk ťuk kdo je? My sme se vám přišli omluvi zato jak jsme se zachovali odpustíte nám to? Ano odpustíme tak už budeme na vždy kamarádi. A náš příběh končí. Žánr : Epický Podobně jako u příběhu č. 2 nelze tento příběh jednoznačně žánrově určit. Autorka se evidentně snaží o epický způsob vyprávění, ale místy, hlavně ve střední části, sklouzává k dramatickému vyprávění (což se projevuje především velkým množstvím přímé řeči). Zdá se, že ohled ke čtenáři není zafixován a chvílemi se vytrácí. Role : Hermiona Tak to je Hermiona (sice se tak nešprtá, ale jako jinak je to fakt Hermiona, taky občas někoho seřve a tak, náladová – něco ji řekneš a ona hned blé blé, řekneš ňákej vtip a zas se směje..)

26

Příběh č. 6 (Dan) Jaro, Léto, Podzim, Zima a vládce Byl jednou jeden kouzelník, čarodějnice a rytíř archaňděl. Archaňděl uměl ovládat Jaro, protože všechno probouzel ozdravoval. Čarodějnice uměla ovládat podzim, protože byla taková chladná všecho listí se jí vyhýbalo. Rytíř uměl ovládat léto, protože si rád hrál na hrdinu a jezdil přes celý tak léto se mu vždycky rozráželo před očima. Kouzelník mohl ovládat zimu, protože kouzelník byl skoro celý býlí a uměl dělat kouzla a nikdy neudělal špatný skutek. To víte Jaro, Léto, Podzim, Zima museli mít něco čim to období ovládali. Jaro mělo kouzelný prsten čtyrlístkový. Léto mělo kouzelnou hůl na které bylo srdce a boje. Podzim mělo kuzelnou korunu na které jsou všechny stromy listů. Zima ta měla měla celé tělo zmrzlé kór ruku. Za velkou hromadu let se zrodil pán temnot který chtěl mít vládu nad celým obdobím jmenoval se nebo říkalo se mu !Pan temné zatranců a legie nemrtvých! Šli do boje všechno období se rozpadla jeden den byl byl sních druhý slunce a tak dále. Když jednoho dne se období rozhodla že svoje kouzelné hole, prsteny, a tak dále dají do hromady. Dali je do hromady a on zemřel i období zemřelo. Žánr : Epický Celý příběh je psán s velkým ohledem ke čtenáři, jasná preference opisného vyjadřování, přímé oslovení čtenáře, žádná přímá řeč. Role : Cedrik Tak to jednoznačně Cedrik (Dan je takovej, abych pravdu řek, čestnej – ve škole nejvíc – on je teda čestnej všude, prostě připomíná mi Cedrika... poradí ti…, chápeš)

27

Příběh č. 7 (Michal) Byl jednou jeden kluk a ten byl hrozně blbí. Jmenoval se Flosák. Byl hrozně zlobyví a taky dělal samé kraviny. Od jeho kamarádů dostal šaška a pojmenoval ho Talu. Vzal si ho domu. Ten šašek pořád utíkal z krabice a tak ho zavřel do skříně. Za měsíc se mu už Talu nelíbyl. Koupil si nové hračky a Tala vyhodil. Zítra přišel Joe a chtěl si s Flosákem hrát. Pak přišel Jack a chtěl si hrát s šaškem. Flosákovi zatrnulo. Řekl, že ho ztratil, tak Jack řekl, že ho půjdem hledat. Nikde ho nenašli. Najednou se Joe koukl do popelnice a vyděl ho. Jaktože si nám lhal! Asi ho vyhodila máma? Proč by ho vyhodila když máš mladší sestru! Kamarádi Jack a Joe ho přestali mít rádi. Flosák byl už hodný a našel si nové kamarády. Žánr : Epický Zřetelná přítomnost ohledu ke čtenáři. Množství interpretačních vět a celková preference opisu. Role : Cedrik Cedrik (to je jako Dan – taky je čestnej, ve škole i jinde, občas dělá akorát drahoty než ti poradí, ale poradí ti, víš)

28

Příběh č. 8 (Honzík) jeli jsme do Prahy do zoo a málem mě sežral hat hrozníš a potom sem ho zabil a šli pomě chlupatý a potom sem na ně vzal tank a postřílel semje a jeli na mě s vrtůlníkem a ja jsem vzal na ně bazuku a voddělal sem ho kdyš sem je oddělal tak na mě vzali armádu a já si vzal němce a armádu sme porazili a jeli do mu z brekem. Když po mě už nešli chlupatý sli na mě se stíhačkama a mi jsme je bombardovali z dělobuchy a zvrtulníku sme jimtam házeli bombi tak sme je zabili všechny a potom jsem jel do pákistánu atam pomě šli chlupatý a my smeje zatkli do vězení a převlíkli za policajty a voni začali ponás střílet tak mi jsme je postříleli z bazukou a zničili jsme je zabili, a voni na pomalu zabíjeli a me taky zabili. Žánr : Lyricko-dramatický Příběh je vyprávěn v první osobě, je zmatený, často nesrozumitelný. Je zde patrná absence ohledu ke čtenáři. Jasná preference přímého popisu před opisem a scénických vět před interpretačními. Role : Malfoy Ten by na hraní asi neměl divadelní talent.. ale moh by hrát Malfoye (akorát místo toho, aby řek: začaruju tě ty mudlovskej šmejde, tak by řek: dám ti pěstí); nebyl by asi takovej hereckej tip, ale na Malfoye jak stvořenej.

29

Příběh č. 9 (F) Byl jednou jeden hrad a ten hrad byl úplně opuštěný. A řekl jsi kdyby mě tak někdo obsadil to by bylo něco. Jednou na podzim přišla strašně velká bouře. Všechna zvířátka se polekala a utíkala co nejdál mohly. Bouře byla ohromná. Ale co se nestalo celý les byl zapálen. Všechno tam schořelo jenom hrad vydržel. Zvířátka se tam do toho hradu nastěhovala. Říkala si aspoň něco tady vydrželo to jó. Ale jednou přijely strašlivý přímo strašidelný loupežníci a všechny zvířátka odvezly s sebou bylo to strašlivé. Všechny odvezly ale sovu ne a ta už si věděla rady. Když šli loupežníci spát tak sova je vyvedla zpět do hradu. Hrad byl rád že už není sám. A co zvířátka ty si tam udělaly své pelechy a stoly židle skoro vše co potřebovaly. Ráno chodily pro jídlo a pěkně se najedly. Jednou na ně hrad promluvil a zvířátka na to kdo to tady mluvý no přece já hrad. To není pravda kdo to kdy slyšel aby hrad mluvil. Já nejsem ledajaký hrad já jsem kouzelný zvířátka kouzla neexistují. To byste se divyly že jo tak schoď jeden ze svých kamenů aby jsme se předsvědčily tak dobře jak chcete ale ne že mi utečete neboj mi se nebojíme jenom aby to se uvydí pozor kameny padají hrad nelhal utíkejte nebo nás to zavalí nebojte se tak já přestanu tak přestaň sypat ty velké balvany jo. Zvířatka ano doopravdy jsi nelhal. jseš kouzelný. jo tak se ve mě zabydlete pojďte já vám nic neudělám budu vás chránit jako oko v hlavě. A co loupežníci ty už se ani nepřiblížily. A zazvonil zvonec a pohádky je konec. Žánr : Epický V celém příběhu je jasně vidět snaha o epické vyprávění, která je v zásadě úspěšná (pouze v závěrečné dějové pasáži sklouzává k dramatickému vyprávění – k přímé řeči). Role : Ginny Asi Ginny no (Ginny taky moc nemluvila – teď už dorostla tak povídá trošku – ale předtim nepovídala; a taky je taková naštvávavá – a jako Ginny: tváří se jak anděl a když ji něco uděláš tak na tebe sešle netopýří křídla, tak Týna taky – kopne tě a řekne Drž hubu...).

30

Příběh č. 10 (Aneta) Strýc a jeho tygr Můj strýc byla kostra a ten tygr byl mimozemšťan. Ten mimozemšťan byl hrozný hlupák. Strýc kostra přemýšlel jestli má být kostra nebo strýc. Přemýšlel tak dlouho že, aha už to mám budu strýc který bude strašit děti. Ten mimozemšťan bude pořád mimozemšťanem. A ještě jak se skamarádily. To byl tak že šel takle strýc pocestě lesem který byl tak strašidelný a tak podivný že si řekl postavím si na stromě ňáký příbytek. Ten příbytek byl tak blbě postavený že to všude lámalo a křupalo... vr – skříííííp ten strýc vyletěl z skrýše a uviděl mimozemšťana. Pomóóóc mimozemšťan. No a takhle to vzniklo že jsou přátelé. A proto se rozhodli že budou spolu přátelé a jednoho dne uvařili lektvar aby se mohly přeměnit podobu a potom se rozhodli že každý zůstane kým je a proto šly každy svou cestou. A strýc se setkal s dětmi a tak žili až do konce života. Žánr : Epický Příběh nejvíce působí jakoby byl náhodně zvolen nadpis a od něj autorka odvíjela vyprávění. Je patrný ohled ke čtenáři – dokonce explicitně se zamýšlí nad tím, co je třeba sdělit („A ještě jak se skamarádily.“). Mnoho interpretačních vět, vypravěčský konec. Role : Hermiona To je taková méně šprtavá Hermiona (ta se tolik neučí, ale celkově je potom úplně stejná jak Hermiona).

31

Příběh č. 11 (Dominik) Peníze Je 1. 3. 2995 Jdu ven a jdu koupit rohliky do obchoďáku a najednou se rozkřikne pani že jí chybí 15 000 v kapse že jí to někdo ukrat. Je večer 20:00 HODIN jdu ven hledat zloděje u školy přistane ufo jdu se kouknout a chci od nich podpis a oni píší samé kříšky přijde mi to divné tak jdu zase hledat. Jdu do parku na dětské hřiště a najednou se objeví schody do nebe a vidím chlapa v černém obleku a rozběhnu se zaním a křičim ZASTAV SE!!! a on zastaví a z kapsi vytáhne nůž a já běžím dolů a ten chlap jde nahoru už mě to štve a jdu za nim a už jsem v nebi. Andělé mi připraví stíhačku a prej se máme s tim chlapem jak ukrat ty peníze honit po vesmíru anděle mi řekli že přistál na merkuru a tak za nim jedu a už vidím merkur a přistanu a vidím stopy a je tam dira do merkuru tak tam vlezu prohledam celé podzemí a v kapse mám sušenky tak se tam najim a jdu spát probudím se a je ráno a tam je pořád tma a samé hvězdy a v dáli je ozonová díra a měto docela zajímá ta díra a ten zloděj zavře a já mám už hlad a začnu jíst tu planetu a za tu dobu ubyde celé miliardletí a já vyrostu a otevřu si poklop a ten chlap je mrtví abaťoh mu vydržel a otevřu ho a strašný zápach a vidím těch 15 000 kč a už se vracím stíhačkou dolů a vidím podivné lidi a pak zjistím ze tady uplynulo vic let. A jdu do obchodu si něco koupit a oni mě vyženou že mám nějaké trapné papírky na kterých jsou číslice a šel jse vrátit těch 15 000 kč a ta pani umřela. Žánr : Lyricko-epický Příběh je vyprávěn v první osobě. Ačkoliv zde není přímý kontakt se čtenářem, nechybí zde ohled ke čtenáři, příběh je srozumitelný. Autor preferuje opisné vyjadřování před přímým popisem a používá-li popis je vidět, že tak činí záměrně (pro navození napětí, spádovosti děje). Role : Ron Ty vole, tak to bude těžký – Ron Weasley (on taky dělá takový vtipy, dělá ze sebe blbečka občas...takovej pohodář jako Ron).

32

Příběh č. 12 (Honzin) Upíři Jedné Nedělní noci začal foukat silný vítr a zhasla světla. Vylétala pára ze všech kanálů a z děr v silnici. Najednou pod oknem je muž a má celá ústa od krve, za sebou táhl provaz a na konci bylo přivázané tělo. Tělo dělalo krvavé stopy, ale ty stopy ihned zmizeli. A najednou sliším z ložnice výkřik mé matky. Potichu jdu do ložnice a tam vidím mrtvou matku a v mém pokoji je ten muž s krvavými ústy. Tu sliším klíče v zámku je to táta řekl jsem mu co se stalo, ale pořád byl ke mně zády. Zavolám: tati slišeljs mně? A táta se otočí a já leknutím omdlím výte proč? Táta byl upír a máma také. Já utíkám z baráku je to dům upírů. Utíkám rychle z města do příztavu a tam se to hemží upírama je tam i můj kamarád i má teta, strejda, babička a děda. A najednou v dáli běží můj kamarád, ale naštěstí není upír. A v dáli vydíme auto. a říkám kamarádovy: pojď běžíme támhle je auto a kamarád odpoví: a umíš vůbec řídit ano táta mě to učil tak pojď. Jedeme, a na jeřába na stavišti stojí upír my jedem a upír nám skočil na čelní sklo krev byla na celém autě a já jsem pustil stěrače a před náma upíři celé město já jedu přidám a řadu prorazím jenže je tam více řad a ja zatočím a nabouráme a upíři jdou na nás a my jsme se snažili utéct, ale nepodařilo se nám to. Byli jsme obklíčeni a upíři se do nás zakousli a za hodinu jsme zemřeli. Žánr : Lyricko-dramatický Jde o vyprávění v první osobě. Příběh má epický začátek a směrem k epice odkazuje např. obrat ke čtenáři („...výte proč?“). Zejména v druhé polovině textu je však vyprávění výrazně dramatické – preference scénických vět a popisu. Role : Crabbe Crabe (víš on je blbej prostě, on je blbej a ještě se kamarádí s největším debilem ze třídy – Markvartem – takže se nedivim, že se na něj ta debilita přenesla; on by se na to hodil, protože cokoliv by řek, tak by řek jak debil a Crabe je debil..)

33

Příběh č. 13 (Lukáš) Upíři Jednou žil jeden zlí upír který zabíjel pro krev. Ten upír byl někdy vidět a někdy ne. Když se policie dozvěděla, že tam žije upír tak se začaly hodně bát, protože zabít upíra není nic jednoduchého. Byl pátek večer a na moři se projížděli mladí lidé na lodi když uviděl tu loď řekl si: co takhle zabít pár lidí. Když vystoupil tak bouchl do talíře a on spadnul když to uslyšely říkali si co se stalo. Jeden kluk jménem David se šel kouknout co se stalo když uviděl ten prasklý talíř ohnul se a pomalu ho zvedal po kouskách. Když se zvedl tak se otočil že půjde zpátky otočil se ale uviděl upíra a ten se mu zakousl do krku a David okamžitě na místě začal křičet pomoc, pomoc. A pak umřel. Všichni ostatní uslyšeli jeho křik začaly se bát. Pak šli dva chlapci do kajuty se podívat co se děje, když uviděli co se stalo Davidovi koukli na sebe a říkali si kdo ho zabil nebo se řízl sklem začaly se chvět. Už Už chtěli jít zpátky ale uviděli upíra ten jim vyrval srdce z těla a pak jej zmáčkl dva chlapce vzal za triko a vihodil je oknem ven. Dvě holky ho uviděli a utíkali pro pistole ale upír uměl lítat a chytil a potom je utopil. Potom uletěl zpátky domů do svého domu krve. Z okna uviděl krásnou ženu jménem Sindy. Když ji uviděl začala se mu líbit. Dnes je sobota odpoledne upír jde ven převlíknutý za normálního člověka. Ptal se jednoho starého pána a zeptal se ho kdo v tom okně bydlí. A on mu řekl, že Sindy. Ona šla zrovna ven nakoupit a on za ní pořád šel když se zastavila. On jí řekl že je to velmi krásná žena a domluvil si s ní rande. U nás doma v 8 hodin. Když přišla k němu chtěl jí zabít přišel tam dovnitř policista a střelil ho do srdce a on spadl celý od krve a potom umřel. Žánr : Epický Několik úvodních vět je jasně epických, pak však následuje poměrně dramatická pasáž, která však na rozdíl od podobně vystavěných příběhů (např. 2, 5, 12) působí srozumitelněji a záměrně (jakože se jí autor snaží navodit nějaký efekt – pravděpodobně napětí čtenáře). Také „uvozovací věty“ (např. „Byl pátek večer…“ nebo „Dnes je sobota odpoledne…“). Na druhou stranu je zde však jasná preference opisu před popisem, prakticky se zde nevyskytuje přímá řeč, je zde řada vyloženě vypravěčských obratů (např. „otočil se že půjde zpátky otočil se ale uviděl upíra a ten se mu zakousl do krku…“ nebo „začaly se chvět“). Role : Viktor Krum Toho bych dal Viktora Kruma (takovej silnej, respekt má, hodnej..no to vobčas je, ale zas aby toho bylo příliš to ne).

34

Příběh č. 14 (M) Byl jednou jeden Kuba a ten měl dědu ale to nebyl jen takoví děda byl to čaroděj. Kdiž se ráno Kuba probudil vyděl nedaleko se něco blýskat se byl to lektvar kerý byl celý červený děda se na mě otočil a říká my že de nikam pryč. A ja sem ho sledoval aš dolu a pak sebral mího psa Azora. Já sem nic neřikal a nahle mlha a blesky hromy začal vítr kroupy a děda říká že dosklepa nemůžu ale já sem ho neposlech a šel za ním a tam vydim jak meho Azora na přístroj a davamu ten lektvar co byl na zahradě Azora se stal býk děda říka jo povedlose ho proměnit. A ja sem na nej vletěl a říkám to byl muje pes seš truhlík nebo maďar a zazvonil zvonec a hororu byl konec. Žánr : Epický Řada znaků (vypravěčský začátek a konec, ohled ke čtenáři – např. „...a davamu ten lektvar co byl na zahradě“ – propojuje právě sdělenou informaci s informací ze začátku) nasvědčuje zařazení do epického žánru, i když příběh je trochu nepřehledný a úsporný (domníváme se, že podíl na tom má autorova dyslektická porucha). Na všech místech je však pochopitelný – dává smysl, nechybí mu ohled ke čtenáři. Role : Ron To je Ron (dělá vtipy, občas se mu sice nepovede, ale dělá srandu.. vobčas dodá takovou až bezvadnou hlášku).

35

Příběh č. 15 (Sandra) Jeden den jsem vstala z postele a šla jsem do kuchyně a uvařila jsem si čaj. A pak jsem musela jít do lesa na houbi našla jsem hobu ale velmi divnou šáhla jsem poní a někdo promluvil hej co děláš proč mně trháš! Ale kdo tu mluví? Přeci já. A kdo já nopřeci vzácná houba rosoňka. Jé tak když jsi vzácná houba totě hnedky musim utrhnout. Hm ale víš když mně utrhneš budou tě pronasledovat můmie, kostry, duchové, vodníkové, a klekánice tak tobych natvém místě nedělal. Samé srandičky viť ani bych neřekl. Au au co děláš ty kazisvěte to bolí! A misliš že mě to zajímá? Šla jsem domů lehla jsem si do postele a usla. Ráno mně něco vzbudilo. Klepal někdo na dveře šla jsem otevřít za dveřma stálá náká babka a měla čtyry jabka a dědoušek jen dvě. Ptám se co chcete! O děvo sla bys nám pomoc o víš už moc tak nic neprecteme a nepamatujeme víš musímejí na hrbitov ale až večer. A proč zrovna več . Víš je to útulnější. Tak dobře poťte chvíli dovnitř uvařimvám kávu. Je večer můžeme jí . Šli jsme tedy na hřbitov psi buťte chvíli ticho! Slišim nebezpeči sliším. Jak se otvírají hrobky a vilezají mumie. A asi ná sežerou ne to ne. Je já musím jí t vodě na mi měli te noci strasné ze necho´t holčič kvodě ven. Jít kvodě musm princ namě čeka hlavně nechoť nalávku ach já hloupá husa šla na lavku – Lávka se semnou prolomila a vodnik mě utopil. Konec příběhu Žánr : Lyricko-dramatický Příběh je vyprávěn v první osobě a nic nenasvědčuje tomu, že by byl vyprávěn pro čtenáře. Je na mnoha místech zmatený a nedává smysl, autorka na mnoha místech dává průchod svým asociacím. Objevují se zde spíše scénické věty, a co se týče interpretací jsou často zvláštní, nereálné... (např. „A proč zrovna večer? . Víš je to útulnější.“). Role : Lenka Střelenka Tyjo, tak to nevim – Ginny neni hloupá a navíc (Sandra) vůbec nešprtá (badatel: ještě tam máš Lenku Střelenku – informant: „jo tak to je ona“) Lenka Střelenka (já bych ji dal Lenku Střelenku a vona by to ani nemusela hrát – teď bych ji dal noviny a řek bych.. a vona: já vim „číst vzhůru nohama, to já dělám normálně.“

36

6.2. Záznam výpovědi respondenta (metoda HP) Harry Potter líbí: jak je odvážnej, že umí čarovat, že umí dobře lítat na koštěti, že vypadá jako já (smích) nelíbí: někdy až moc hrdinskej, jak bych to řek... jako když je dítě a přijde k vrahovi, tak asi je jasný, že s nim nerozmlouvá, ale bojí se.. to je jasný (je to až nepřirozený jak se chová k Voldemortovi); někdy fracek – někdy má takový záchvaty frackovitosti (třeba jak už promlouvá s tim Snapem, to je hrozný, když si vezmeš, že je to jeho profesor...) Ron Weasley líbí: smysl pro humor..to je nejlepší, dobrý hlášky, vůbec ta celá jejich je taková supr, Fred a George jsou taky takoví...víš mně přijdou úplně bezvadný, jak vyráběj ty svý věcičky a maj ten obchůdek s těma pokusama a jak zkoušeli projít k ohnivýmu poháru...; je supr jak se pořád hádá s Hermionou (jen kvůli tomu, že on má myš a ona má kočku); bylo dobrý taky v prvním díle, jak se cpali k tomu vlaku – Hermiona byla taková upravená a Harry tak a on se tam cpal až mu padaly z pusy lentilky; je takovej přirozenej a zábavnej – ten dobrej smysl pro humor; a jeho hysterie z pavouků, to je supr úplně – jak byli v tom lese a jak ho pořád Harry odbýval... nelíbí: to nejde říct, na něm neni skoro jako.. abych moh říct, že je na něm ňáká chyba.. on je prostě dobrej; mě přijde bez chyby Hermiona Grangerová líbí: asi nic teda.. dobrý je jak ona umí kouzlit úplně všechno – oni se do něčeho dostanou, do nějaký problémový situace a ona vždycky ví, co maj udělat, jak se z toho dostat, co vykouzlit, a kdy s tim už nic dělat nejde... takovej vševěd; jak se stará o tu kočku – ona je tak hrozná (ta kočka) a ona se tak o ni stará – tudlyky budlyky na ni nelíbí: asi že moc šprtá – to je nevýhoda, ale i výhoda občas; Ron a Harry se můžou někam vypravit a zažít toho spoustu a ona se místo toho v knihovně učí... neřek bych, že je to takový; náladová, bych řek – občas dostane záchvat a všechny je tam seřve – hlavně Harryho a Rona... asi všechno, ona neni taková zvláštní – to víš mudla (smích) Draco Malfoy líbí: nic (smích), úplně, vůbec nic, nikdy nic se mi na něm nelíbilo; leda ve dvojce, jak měl to nový koště, to se mi líbilo, ale na něm nic (smích) nelíbí: všechno (smích), odpornej účes například, úplně blbej, hlavně práskač, dost uráží... to bysme popsali další dvě stránky kdybych to měl jmenovat všechno... Ot: přijde ti zábavnej? – ne, no občas, mě přišlo takový trapný, ale i zábavný, jak přišli Harry a Ron za nim převlečený, tak jak s nima (Crabem a Goylem) mluvil jak se sluhama („Proč nosíš brejle?“ – „Na čtení“ – „Ty umíš číst?“). Neville Longbottom líbí: jak je smolař, třeba v tý pětce, jak tam bojujou a on s tim nosem huhlá pořád; občas je odvážnej, ale takový újmy přitom...; jakou měl posledně radost, když konečně vykouzlil první povedený kouzlo, to bylo dobrý no nelíbí: toho jako úplně neznám; na něm se nedá nic... ten se nedá znepřátelit, ten je už takovej hodnej, na něm se nedá nic nelíbit, je takovej neutrální; na něj se nedá nic najít – mě se líbí prostě... akorát je takovej nemluva... Lenka Střelenka

37

líbí: že si čte vzhůru nohama noviny (:-)) to je dobrý fakt...; že řekne svůj názor hned každýmu a tim si ho buď znepřátelí nebo skamarádí, taková otevřená; právě, že si ze všeho nic nedělá... to je asi tak všechno nelíbí: to je taky těžký, to je stejný jak s tim Nevillem, ona je taky hodná, nikomu nic nedělá; možná, že je někdyaž tak uvolněná... ona o tom ani neví... tak občas někoho tim zesmutní nebo ho přímo urazí – to je taková nevýhoda toho, že je taková uvolněná Ginny Weasleová líbí: že je z rodiny Weaslyových; sebevědomá je, ale ještě nevim jestli se mi to na ni líbí... asi jo; že se kamarádí s Lenkou Střelenkou...nevim, zrovna ji fakt nevim nelíbí: to je taky těžký...; asi občas moc brání Harryho holt no... to je takový divný, víš, jak se hádá Malfoy s Harrym a ona ho začíná hájit, celkem neúspěšně, abych pravdu řek Fred a George líbí: jaký maj bláznivý nápady, smysl pro humor, bráchové – že oba dva jsou stejný.. ale řek bych, že Fred je lepší, už podle toho jména nelíbí: na nich se líbí všechno Crabe a Goyle líbí: to se toho asi moc nedozvíš... opravdu moc dobrý nejsou... opravdu jako ne nelíbí: moc jedí; kdyby nebyli tak přituplý, blbý, tak by je Malfoy tolik neovládal a možná by byli trošku rozumný; že škodí Harrymu (ale to by nedělali, kdyby je Malfoy neovládal); takže hlavně to, že žerou a jsou tupý Cedrik Digory líbí: že byl takovej jakoby přátelskej a při tom boji o pohár – čestnej (jinej by se snažil Harryho zabít aby ho měl pro sebe...); líbilo se mi, jak poradil Harrymu – o tý koupelně a tak; líbilo se mi, jak se postavil proti Voldemortovi – ale on asi nevěděl kdo to je, viď? nelíbí: asi na konci jak běželi v tom bludišti, tak jak chtěl Harryho schodit najednou.. to je asi jediný, co se mi na něm nelíbilo Viktor Krum líbí: je hodnej – nevypadá na to, ale je hodnej a takovej čestnej nelíbí: jeho hůlka (smích), nemusel by bejt nemluva – kdyby mluvil, tak by to bylo lepší; na první pohled vypadá úplně zle a tak – asi ten vzhled mi na něm trošku vadí Pansy Parkinsonová líbí: jaká to je? – Ta ze zmijozelu, ta jak chodí s Malfoyem - Joo, už vim. No jestli chodí s Malfoyem, tak je asi hodně blbá, takhle bych to řek. A přijde mi zlá. Takže se mi na ni nelíbí vůbec nic. nelíbí: vše. Instrukce: Představ si, že máte hrát u vás ve třídě něco z Harryho Pottera. Ty máš rozhodovat o tom, kdo koho bude hrát. Máš rozhodovat podle toho, kdo Ti připadá, že je tý postavě nejblíž, kdo si myslíš, že by se na ni hodil. Neřiď se podle vnějšího vzhledu. Tomáš (1) – Crabe (takovej blbec a Husák ho taky tak vede; Husák za nim furt leze a řiká mu trapný vtipy; a Niklovi, když někdo třeba jen naznačí, že se vytahuje, tak mu začne hned nadávat... prostě vůl) Honza (2) – Goyle (on je strašně debilní, abych řek pravdu, tak ho strašně ovlivňuje Tom Husák... Křížek pořád za nim)

38

Jeňas (3) – Ron (on dělá ty vtípky, já taky, má taky ty hlášky...) Martina (4) – ta by se hodila k Ginny (má taky průměrný známky, takový nic exkluzivního, taková normální – jako Ginny) Terča (5) – tak to je Hermiona (sice se tak nešprtá, ale jako jinak je to fakt Hermiona, taky občas někoho seřve a tak, náladová – něco ji řekneš a ona hned blé blé, řekneš ňákej vtip a zas se směje..) Dan (6) – tak to jednoznačně Cedrik (Dan je takovej, abych pravdu řek, ve škole čestnej – nejvíc – on je teda čestnej všude, prostě připomíná mi Cedrika... poradí ti, chápeš) Michal (7) – Cedrik (to je jako Dan – taky je čestnej, ve škole i jinde, občas dělá akorát drahoty než ti poradí, ale poradí ti, viš) Honzík (8) – ten by na hraní asi neměl divadelní talent.. ale moh by hrát Malfoye (akorát místo toho, aby řek_ začaruje tě ty mudlovskej šmejde, tak by řek: dám ti pěstí); nebyl by asi takovej hereckej tip, ale na Malfoye jak stvořenej Týna (9) – asi Ginny no (Ginny taky moc nemluvila – teď už dorostla tak povídá trošku – ale předtim nepovídala; a taky je taková naštvávavá – a jako Ginny: tváří se jak anděl a když ji něco uděláš tak na tebe sešle netopýří křídla, tak Týna taky – kopne tě a řekne Drž hubu...) Aneta (10) – to je taková méně šprtavá Hermiona (ta se tolik neučí, ale celkově je potom úplně stejná jak Hermiona) Dominik (11) – ty vole, tak to bude těžký – Ron Weasley (on taky dělá takový vtipy, dělá ze sebe blbečka občas...takovej pohodář jako Ron) Honzin (12) – Crabe (víš on je blbej prostě, on je blbej a ještě se kamarádí s největším debilem ze třídy – Markvartem – takže se nedivim, že se na něj ta debilita přenesla; on by se na to hodil, protože cokoliv by řek, tak by řek jak debil a Crabe je debil..) Lukáš (13) – toho bych dal Viktora Kruma (takovej silnej, respekt má, hodnej..no to vobčas je, ale zas aby toho bylo příliš to ne) Jirka (14) – to je Ron (dělá vtipy, občas se mu sice nepovede, ale dělá srandu.. vobčas dodá takovou až bezvadnou hlášku) Sandra (15) – tyjo, tak to nevim – Ginny neni hloupá a navíc (Sandra) vůbec nešprtá (badatel: ještě tam máš Lenku Střelenku – „jo tak to je ona“) Lenka Střelenka (já bych ji dal Lenku Střelenku a vona by to ani nemusela hrát – teď bych ji dal noviny a řek bych.. a vona: já vim „číst vzhůru nohama, to já dělám normálně.“

39

6.3. Záznam výpovědi respondenta (doplňující rozhovor) otázka: „Jak jsou zábavní? Zapojují se do kolektivu? Dělají vtipy? S jakým výsledkem?“ Honza (2) „Ten neni vůbec zábavnej, spíš trapnej. Snaží se do kolektivu jít, ale často ho vystrnaděj z toho... takhle, vystrnaděj ho, protože ho nemaj rádi, protože je trapnej s těma vtipama a tak. Vtipy dělá s výsledkem hodně špatnym, tak že se tomu vůbec nikdo nesměje.“ Terča (5) „Hmm.. Jak bych to řek.. Ona je zábavná, se snaží, dělá vtipy a občas je i zábavná, ale někdy se jí to strašně nepovede. – Jak je oblíbená? - Mezi holkama je, tak trochu, docela jo, bavěj se s ní, a mezi klukama spíš ne.“

40