Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav Dálného východu. Tomáš Horák. korejské gramatice. filologie. jazyky zemí Asie a Afriky

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav Dálného východu

Tomáš Horák

Pojetí slovních druhů a jejich klasifikace v tradiční korejské gramatice

filologie jazyky zemí Asie a Afriky

vedoucí práce - doc. PhDr. Vladimír Pucek, CSc.

2003

Obsah Předmluva ………………………………………………………………………..

4

1. Úvod .............................................................................................................

8

1.1. Slovní druhy v tradiční evropské gramatice ………………………….

8

1.1.1. Antika a středověk .......................................................................... 1.1.2. Slovní druhy v moderních evropských jazycích............................... 1.1.3. Shrnutí tradičních přístupů ke slovnědruhové kategorizaci.............

9 15 26

2. Slovní druhy v korejské gramatické tradici.....................................

30

2.1. Zahraniční korejské gramatiky ..........................................................

31

2.1.1. Počátky studia gramatiky korejského jazyka v letech 1832-1882 .. 2.1.2. Prakticky zaměřený výzkum v letech 1883-1938 ........................... 2.1.3. Lingvistické práce po roce 1939 .....................................................

32 38 48

2.2. Tradiční korejská gramatika................................................................

60

2.2.1. Periodizace a typologizace tradiční korejské gramatiky.................. 2.2.2. Pregramatické studium korejštiny ................................................... 2.2.3. Počátky moderní korejské gramatiky a její zakladatelé................... 2.2.3.1. Ju Kil-džun................................................................................ 2.2.3.2. Ču Si-gjǒng............................................................................... 2.2.3.3. Kim Hǔi-sang............................................................................ 2.2.4. První období - formování domácí gramatické tradice...................... 2.2.4.1. Kim Tu-bong............................................................................. 2.2.4.2. An Hwak................................................................................... 2.2.4.3. Hong Ki-mun............................................................................ 2.2.5. Období systematizace a reflexe...................................................... 2.2.5.1. Čchö Hjǒn-bä........................................................................... 2.2.5.2. Pak Sǔng-bin........................................................................... 2.2.5.3. Čǒng Rjǒl-mo...........................................................................

60 64 68 70 77 89 96 97 104 109 117 119 126 132

3. Závěr ...................................................................................................................... 141 3.1. Gramatika v Korejské republice ........................................................

141

3.1.1. Přehodnocení dosavadních přístupů a vliv nových lingvistických trendů ............................................................................................. 142 3.1.2. Návrh sjednoceného systému slovních druhů pro korejštinu problémy a polemiky ………………................................................ 150 3.2. Závěrečné poznámky...............…………………....……………………..

156

Bibliografie .................................................................................................

164

Předmluva Téma a cíle práce Předkládaná práce si v první řadě klade za cíl zmapovat vývoj pojetí a klasifikace slovních druhů v rámci tradiční korejské gramatiky a úlohu slovnědruhové klasifikace v gramatickém popisu korejštiny. Ačkoliv v současné době nejde o téma příliš aktuální, tak zvláště v počátečních fázích formování korejské jazykovědy, resp. gramatiky jako samostatné vědecké disciplíny, ke kterému docházelo pod vlivem západní kultury na přelomu 19. a 20. století, představovala otázka slovních druhů a jejich klasifikace klíčovou oblast zájmu tehdejších badatelů. Tento enormní zájem trval zhruba až do 50. let 20. století, kdy s rostoucím vlivem amerického deskriptivismu, evropského strukturalismu a později především transformativně-generativní mluvnice, se do centra pozornosti dostaly jiné problémy a otázky. Nicméně na poli tzv. školní, či normativní mluvnice pokračovala diskuse v neztenčené míře, a přes direktivní zásah komise při Ministerstvu školství v roce 1963, kdy byl formulován jednotný systém určený pro výuku na školách všech stupňů, neutichly tyto diskuse a polemiky ani řadu let poté. Lze tedy říci, že pro korejskou gramatiku představuje otázka slovních druhů výzvu podstatně závažnější, než je tomu v případě gramatik většiny indoevropských jazyků. Svou roli přitom sehrála jistě i skutečnost, že byl vpodstatě importován relativně ucelený systém vytvořený pro klasické jazyky (řečtinu, latinu) flektivního typu, který při své aplikaci vyvolával řadu obtížně řešitelných problémů. Dalším z cílů práce bude pokus o zachycení širšího pozadí formujícího charakter korejské gramatiky, která se po značnou část doby své existence snažila vycházet z postojů normativní mluvnice. Byla to totiž právě oblast školní gramatiky, kde slovní druhy hrály v gramatickém popisu centrální úlohu. Práce se také bude zabývat tím, do jaké míry je pojetí slovních druhů ovliněné momentálním paradigmatem jazykovědy, a jak se eventuálně proměna paradigmatu projeví na změně pojetí a uspořádání systému slovních druhů. Tento přístup by mohl být určitým vodítkem při vysvětlení existence značných rozdílů a radikálních změn, kterých systém doznal v průběhu několika málo desítek let. V návaznosti bude také věnována pozornost otázce, jak se na konečném vymezení systému slovních druhů podílí „účelové hledisko“ autora, a to nejen v souvislosti se zvláštním případem normativní mluvnice, kterou je mluvnice daného jazyka, určená pro výuku cizinců. Obecný předpoklad je zhruba takový, že odlišnost účelu, za kterým jsou jednotlivé gramatiky sepsány se spolupodílí na výsledných rozdílech celkového popisného systému. Půjde samozřejmě spíše o „slabou interakci“, tzn. že působení tohoto faktoru nemusí být příliš zřetelné, ale rozhodně 4

nebude ve většině případů zanedbatelné. Rozvržení textu Hlavní cíle práce by se tedy daly shrnout slovy „zmapovat“ a „vyložit“, přičemž není usilováno o vzájemnou návaznost těchto dílčích cílů. V celkovém rozvržení to znamená, že tato není rozdělena do celků „popisného“ a „výkladového“, nýbrž oba úkoly jsou pokud možno naplňovány souběžně. Zároveň je však usilováno o to, aby bylo podání faktů pokud možno vždy snadno odlišitelné od jejich výkladu. Práce je rozdělena do tří větších kapitol, které jsou členěny do podkapitol a ty dále do menších oddílů, přičemž jednotivé celky hierarchické struktury jsou pro lepší přehlednost číslovány. Úvodní kapitola představuje určitou „přípravu půdy“ pro vlastní práci. První část je věnována slovním druhům v evropské gramatické tradici. Jedná se samozřejmě jen o nepatrný a velmi omezený výsek z dané problematiky, který by měl nicméně danému účelu dostatečně posloužit. Je třeba zdůraznit, že nejde o systematický přehled, ale o prosté uvedení některých skutečností, které jsou považovány za relevantní pro předkládanou práci, a na které bude poukazováno při dalším rozvíjení tématu. Na základě jistých společných rysů v pojímání slovních druhů jsou vyčleněny tři základní typy gramatik s tím, že těchto typů je dále využito při charakterizaci jednotlivých tendencí v tradiční korejské gramatice. Vlastní jádro tvoří druhá kapitola, rozsahem největší a obsahově nejpodstatnější. Nejprve je analyzována poměrně samostatná linie prací zahraničních autorů, která je jednak vývojově starší a navíc i „originálnější“, pokud jde o míru eventuálního vzájemného ovlivńování. V rámci domácí, korejské gramatiky je hlavním předmětem zájmu tzv. „tradiční gramatika“ (kor. čǒntchong munpǒp), což je souhrnné označení pro korejskou jazykovědu první poloviny dvacátého století. Pro lepší přehlednost je celé období rozděleno do tří hlavních, chronologicky následujících fází, přičemž u každé vývojové etapy jsou jako reprezentativní vzorek analyzovány práce několika autorů. V závěru jsou pak kromě celkového shrnutí, znovu zdůrazněny hlavní teze předkládané práce, tentokrát však již založené na konkrétních zjištěních z předchozích kapitol. Hlavním cílem je tedy systematizace dílčích zobecnění z jednotlivých částí práce. Poznámky k metodologii a technické poznámky Celá práce je v jistém smyslu „metalingvistická“, jelikož předmětem jejího zájmu a objektem analýzy není sám jazyk, ale především způsob jeho uchopení a 5

popisu v určitých gramatických modelech. Zdrojový materiál tak primárně netvoří konkrétní jazyková fakta (i když jsou na nich různé přístupy doloženy), ale gramatiky několika reprezentativních autorů. Jinými slovy, práce se spíše než samotnými slovními druhy v korejštině, zabývá tím jak na ně bylo nahlíženo, a jak se tento pohled měnil a vyvíjel v závislosti na nejrůznějších faktorech. Pro zdůraznění vývojového aspektu byl celkem přirozeně zvolen diachronní způsob popisu, čímž se ale rozhodně nepředpokládá kontinuální vývoj pojetí slovních druhů v jednotném proudu. Jsou pouze v přibližně chronologickém pořadí zmiňovány různé způsoby řešení v různých obdobích, přičemž samozřejmě mohla odlišná pojetí existovat, a také skutečně existovala, paralelně. V souvislosti s proklamovaným metalingvistickým hlediskem je třeba podotknout, že bylo usilováno o oproštění se od předpokladů jednotlivých jazykovědných směrů. Konkrétně to znamená, že výsledky např. tradiční mluvnice nejsou hodnoceny z pozic ani deskriptivní, ani generativní lingvistiky, ani žádné jiné. Toto pokud možno neutrální stanovisko lze zaujmout z toho důvodu, že (jak již bylo řečeno) předmětem zájmu v této práci je nikoliv jazyk sám, ale jeho odraz v jazykovědných pracích, a celý výklad tak může být veden bez vyhraněného a explicitně definovaného pohledu na jazyk. Na závěr ještě několik technických poznámek. Pro lepší přehlednost a snadnější interpretaci textu jsou citace přeložené do češtiny s tím, že původní znění je uváděno v poznámkách pod čarou, spolu s uvedením zdroje. Pokud jde o bibliografické údaje, jako přehledný a systematický se jeví způsob označení díla příjmením autora a rokem vydání v závorce, např. Siebold (1832). V tomto případě je u první zmínky uveden plný název v poznámce pod čarou, další údaje pak v bibliografii na konci. Je-li u jednoho autora více děl vydaných v témže roce, jsou za rokem vydání v abecedním pořadí malá písmena, např. (1952a), (1952b). Korejská jména a termíny jsou v textu převážně přepsány českou vědeckou transkripcí1, kdy původní tvar v korejském písmu je uveden buď v závorce, nebo v poznámce pod čarou. Česká vědecká transkripce není užita v případech, kdy je čerpáno ze zahraničních autorů, u nichž je respektován jejich vlastní přepis. Transliterace je použita v některých příkladech, kdy je žádoucí, aby zůstala zachována morfologická struktura slova. Při citování korejských zdrojů, je mimo text (tj. v poznámkách pod čarou a v závěrečné bibliografii) ponechána jejich původní podoba v korejském písmu, případně kombinovaném s čínskými znaky. Důvod je především ten, že dosud neexistuje mezinárodně uznávaný a používaný standard pro přepis korejštiny latinkou, a použití kteréhokoliv systému transkripce tak nejen 1

viz Vochala, Novák, Pucek (1975), s. 241-244 6

ztěžuje identifikaci příslušného autora a práce, ale navíc znesnadňuje i vyhledávání v knihovnických databázích.

7

1. Úvod 1.1. Slovní druhy v tradiční evropské gramatice Ačkoliv je téma práce vymezeno názvem „Problematika slovních druhů v korejské gramatické tradici“, jakákoliv smysluplná diskuse se neobejde bez přinejmenším letmého odkazu k tradici evropské. Kromě jiného také proto, že celá novodobá korejská gramatika, jakožto specifická oblast bádání o jazyce, se konstituovala na základě evropských vlivů, které působily buď přímo, nebo zprostředkovaně, především přes Japonsko. Hlavně v počátečních fázích vývoje bylo toto ovlivnění dosti zásadní a rozhodným způsobem formovalo fundamentální postoje, hlediska i metodologii prvních korejských gramatiků. V tomto kontextu lze i samotné pojetí slovních druhů, jak je známe z indoevropských jazyků, považovat svým způsobem za importovaný produkt západního myšlení. Dalším důvodem úvodního exkurzu jsou odkazy na „tradiční (evropskou) gramatiku“, které se objevují dále v textu, kdy se jeví nezbytným podat určitý nástin toho, co je v této práci tradiční gramatikou, popř. tradičním pojetím slovních druhů označováno, a co v jejich rámci je považováno za relevantní pro další výklad. Cílem samozřejmě není vyčerpávající studie, mapující formování a vývoj evropské gramatiky, resp. kategorie slovních druhů. Jde spíše o postižení základních východisek a na nich vybudovaného systému druhů slov, který se v modifikované podobě poměrně zřetelně promítnul do korejské gramatiky. Následující stručný přehled čerpá v nemalé míře z prací Robinse, Dinneena, Černého a dalších. Vývoj pojetí slovních druhů je sledován od období antiky přes středověk, až do novější doby, kdy se pozornost gramatiků začala přesouvat z klasických jazyků, tj. řečtiny a latiny, na jazyky moderní. Pokus aplikovat tehdy již poměrně ucelený gramatický systém na strukturálně nesouvisející jazyky s sebou samozřejmě přinášel některé problémy, které se v zesílené míře projevily i později při obdobném pokusu u typologicky naprosto odlišné korejštiny. Pro srovnání zde bude zmíněna slovnědruhová klasifikace v češtině, u které jako u jazyka flektivního typu (tj. stejného typu jako jazyky klasické) lze předpokládat nejméně problémů. Dále je pozornost věnována angličtině, která je důležitá především proto, že se díky aktivitě amerických a anglických misionářů stala postupně nejvlivnějším západním jazykem v Koreji a gramatiky anglického jazyka často sloužily jako zdroj inspirace pro sepsání obdobných prací korejských. Je také třeba podotknout, že v souladu s celkovým pojetím práce bude pozornost zaměřena na vývoj slovnědruhové klasifikace se zřetelem k měnícím se obecnějším východiskům a cílům gramatické analýzy. Tyto „skryté“ faktory v pozadí

8

jsou totiž jedním z klíčových témat, o která půjde ve vlastní stati věnované korejské gramatice. 1.1.1. Antika a středověk Evropská gramatická tradice se ve svých hrubých obrysech začala formovat již ve starověkém Řecku, kdy byly postupně položeny základy systému, který přetrval s poměrně malými obměnami řadu staletí. Výsledky práce řeckých gramatiků byly převzaty latinsky píšícími autory a v pozdějších obdobích se gramatika stala nejen pilířem výuky klasických jazyků, ale tvořila i rámec obecnějších teoretických úvah o jazyce. Ačkoliv se zájem nejprve soustředil téměř výhradně na řečtinu a latinu, dostaly se později do zorného úhlu pozornosti i další, převážně evropské „vulgární“ jazyky. V průběhu zhruba dvou tisíc let tak byla jako nedílná součást západní vzdělanosti ustavena gramatická tradice, kterou pojí jak zčásti sdílená východiska, tak i poměrně přesně vymezený a obecně rozšířený terminologický aparát, a na kterou bude dále odkazováno jako na „tradiční gramatiku“. O ní lze bez nadsázky říci, že její základní osnovu tvoří systém slovních druhů (mérē lógou, partes orationis) a gramatické kategorie (pád, číslo, čas, rod atd.) s nimi spojené, které slouží k rozlišování a definování těch tříd, jejichž členy připouští flexi.1 Ačkoliv bývá kodifikace relativně uceleného systému osmi slovních druhů pro řečtinu připisována Aristarchovi ze Samothrácie, resp. jeho žáku Dionýsiu Thráckému2, pokusy o analýzu logu lze nalézt již u Platóna. V Platónově době sice nelze ještě mluvit o gramatice jako takové, nicméně už tehdy byly formulovány základní otázky, které v jistém smyslu předurčovaly směřování pozdějšího bádání. Jedním z nastolených problémů bylo, zda společenské instituce jsou dány přírodou či konvencí. V oblasti jazyka to konkrétně vedlo k úvahám o motivovanosti jazykového znaku, což je i ústředním námětem dialogu Kratylos. Platón zde vyděluje jako základní (nejmenší) jednotku řeči pojmenování, ónoma 3 . Toto pojmenování podle něj slouží jako nástroj k poučování a rozebírání jsoucnosti (také činnosti mají své vlastní jsoucnosti, stejně jako věci). Pokud přistoupíme na názor, že jmenování je v podstatě napodobování jsoucnosti hláskami a slabikami, dalo by se mluvit i o správnosti či nesprávnosti samotných slov (pojmenování), podle věrnosti „napodobení“.

1 2 3

Robins (1966), s. 4 Srov. Dinneen (1966), s. 95; Robins (1966), s. 4; Černý (1966), s. 63 slovo v překladu F. Novotného, viz Platón (1994), s. 17

9

V dialogu Sofistés zase Platón analyzuje řeč na onómata a rhémata 4 . Rhéma je projev (hlasový) vztahující se k činnostem a onóma je hlasový výraz označující sám podmět oněch činností. Teprve kombinací těchto elementů vzniká řeč. Oproti předchozímu dialogu je zde zřejmé vytyčení rozdílu mezi řečovým aktem pojmenování (něčeho) a vypovídání (o něčem). Tyto zárodky slovních druhů u Platóna, tj. onómata, či onómata a rhémata, netvoří ještě součást gramatického popisu jazyka. Pojmy jsou zmiňovány v rámci ontologických úvah a úvah o vztahu jazyka k podstatě bytí. V tomto kontextu se pak jeví naprosto relevantní vydělení jediné (onóma), resp. dvou (onóma a rhéma) kategorií v lexiku daného jazyka. Zatímco Platón se jazykem zabýval v souvislosti s filozofií, pohybují se „gramatické“ úvahy Aristotela převážně v intencích logiky. Při formulování základů logické techniky se zabýval problémem vymezování pojmů a zkoumáním jejich vzájemných vztahů. Výsledkem pokusů o klasifikaci pojmů byla kategorizace, považovaná za nástroj k lepšímu poznání a pochopení zákonitostí abstraktního myšlení (a vzhledem k úzkému sepětí mezi slovem, pojmem a reálným předmětem u Aristotela) i jazyka a okolního světa. Ačkoliv mají Aristotelovy kategorie, jakožto nejvyšší rodové pojmy resp. nejobecnější výpovědi o jsoucnu, charakter veskrze logický, tím že představují základ klasifikační metodologie, byl nemalý i jejich přínos pro pozdější vývoj gramatiky. I když to není ve spisu Kategorie explicitně vyjádřeno a koneckonců by to ani neodpovídalo logickému duchu díla, nebylo by příliš obtížné přiřadit k uváděným nejobecnějším pojmům jazykové kategorie slovnědruhové. Např. kategorii podstaty by v jazyce odpovídala substantiva, kvalitu lze vyjádřit adjektivy, kvantitu pomocí číslovek, kategorii místa a času adverbii, činnost a trpnost slovesy, vztahy pak spojkami a předložkami atd. Ve spisu O vyjadřování, kde Aristoteles rozebírá především soud a jeho vyjádření v oznamovací větě, se lze setkat s dělením výrazu5 na jména (onóma) a slovesa (rhéma)6. Jelikož zde není činěno přesné rozlišení mezi logickými prvky soudu a jazykovým členěním věty, oba výrazy zhruba odpovídají termínům soudu (subjekt, predikát). Snad s nejexplicitnější analýzou řeči se lze setkat ve dvacáté kapitole Poetiky. Ačkoliv je předkládané členění dosti heterogenní, objevuje se v něm jako

4

jména a slovesa u F. Novotného, viz Platón (1995), s. 78 Výrazem je zde míněn „významuplný hlas”, který má význam sám o sobě. Vyloučena jsou tak slova se syntaktickou funkcí, která význam ostatních slov mohou pouze modifikovat. 6 „jméno - je hlas, mající význam podle dohody, bez časového určení, jehož žádná část nemá význam o sobě…“ „sloveso - je slovo, které spoluznačí čas, jehož žádná část nemá samostatný význam a jež je vždy označením toho, co se vypovídá o jiném…“, (překlad A. Kříže), viz Aristoteles (1959), s. 25 5

10

inovace oproti Platónovi spojovací částice 7 , která již zahrnuje slova se syntaktickými funkcemi, tj. pozdější spojky, předložky a člen. U Aristotela je tedy patrné převážně logické hledisko klasifikace částí řeči. Výsledkem je dělení na jména a slovesa (onóma a rhéma), která zhruba odpovídají subjektu a predikátu logického soudu. Toto dělení je však příliš hrubé pro přirozený jazyk v jeho dalších aspektech, proto Aristoteles v Poetice vyděluje další skupinu „zvuků“, jejichž společným rysem je absence samostatného významu, a které mohou mít různé syntaktické funkce. Opět lze na závěr říci, že v souladu s předpokládanou intencí autora, což evidentně nebyl vyčerpávající gramatický popis jazyka, jsou výše uvedená členění víceméně dostačující. K detailnější kategorizaci v pozdějších obdobích pak došlo v podstatě až se změnou motivů studia jazyka. Kvalitativně odlišný přístup lze pozorovat u stoiků, zvláště příslušníků alexandrijské školy. Jazykověda pro ně mj. představovala nástroj ke studiu starých literárních památek, kdy bylo nutno popisovat, vykládat a systematizovat archaické tvary. Na rozdíl od dřívějších prací tak u nich jde již o studia vpravdě gramatická. Pojetí jazyka a gramatiky bylo v té době dosti zásadním způsobem formováno antagonismem analogie/anomálie, který vzdáleně připomíná dřívější spor o přirozený (tj. povahu jsoucen odrážející) či konvenční charakter jazyka. Tentokrát šlo o to, zda je v jazyce (a ostatních přírodních a společenských jevech) možné nalézt a popsat určité pravidelnosti (analogie), které jsou projevem a odrazem přirozeného řádu, nebo zda je jazyk a okolní svět pouhým souhrnem nepravidelností (anomálií), v jazyce fixovaných konvencí. Představitelé alexandrijské školy evidentně zastávali první stanovisko a výsledkem jejich úsilí byly soupisy analogií odhalených v jazykových formách řečtiny. Dalším úkolem gramatiků pak bylo odkrývání jazyku imanentních kategorií, do kterých bylo možno zjištěné analogie zařadit. Autoritativní kodifikací takto pojímané gramatiky alexandrijských analogistů je dílo Techné grammatiké, jehož autorství je připisováno Dionýsiu Thráckému. Poprvé se zde objevuje klasifikace do osmi druhů slov, která se na řadu staletí stala vzorem pro gramatiky mnoha dalších jazyků. Těchto osm slovních druhů (částí řeči) představuje jméno (onóma), sloveso (rhéma), participium (metoché), člen (árthron), zájmeno (antonymía), předložka (próthesis), příslovce (epírrhéma) a spojka (sýndesmos). Při distinkci jednotlivých druhů se uplatňují především kritéria formální, ale i sémantická a syntaktická. Např. jméno se vyznačuje pádovou flexí 7

„spojovací částice - jest zvuk, který o sobě nemá význam, jenž ani nebrání, ale ani nepřispívá k utvoření skupiny slov, mající smysl… Anebo je to hláskový útvar, jenž o sobě nemá význam, který z více slov než jednoho, jež však mají význam, může tvořiti jediný celek, mající smysl… člen částice je zvuk, který nemá vlastní význam a ve větě označuje buďto začátek, nebo konec, nebo rozhraní.“, viz Aristoteles (1999), s. 369

11

(resp. pěti gramatickými případky) a kromě toho znamená osobu nebo věc. Sloveso je část věty bez pádové flexe, rozlišuje však čas, osobu a číslo a znamená vykonávanou či podstupovanou činnost nebo děj. Člen rozlišuje pád a stojí před jménem nebo za jménem. Zájmeno se užívá namísto jména a vyjadřuje osobu. Spojky jsou slova, která spojují myšlenky a vyplňují mezery v řeči atd. Teprve u stoiků můžeme mluvit o slovních druzích jasněji odlišených od větných členů (syntaktických komponentů, popř. logických prvků). Jsou sice ještě nazývány části řeči (mére lógou), ale syntaktické funkce nejsou primárním kritériem dělení; v definicích jednotlivých druhů se uplatňují především tam, kde lze obtížně aplikovat kritérium formální či sémantické. Slovní druhy zde tak vystupují jako kategorie především gramatické, nikoliv např. logické. Souvisí to se zmiňovaným přístupem stoiků, kteří vycházeli z jazykových faktů řečtiny, když v mnohosti forem hledali analogie, na jejichž základě pak druhy slov stanovovali8. Proto zde jako jedno ze základních kritérií distinkce figuruje ohebnost slova (obzvláště pádová flexe) a formální podobnost obecně. Pouze jako kritérium doplňující a pomocné je zvolen i význam, přičemž je zajímavé, že morfologické charakteristiky jsou převážně v korelaci se sémantickými kategoriemi. Převratnost gramatiky Dionýsia Thráckého možná spočívá právě v upřednostnění formálního hlediska, byť tento její aspekt nemusel být v pozdějších dobách vždy dostatečně akceptován, hlavně v univerzalističtěji pojímaných gramatikách. Jedním z prvních římských myslitelů, který se zabýval gramatikou, byl Marcus Terentius Varro. V částečně dochovaném spise De Lingua Latina 9 zastává pozice umírněného analogisty, kdy pravidelnost je sice jedním ze základních atributů jazyka, je však narušována lidskou možností svobodné volby. Při hledání podobností mezi slovy výslovně spoléhá na formu (zvuk), nikoliv na význam10. Velmi originální je využití binárních opozic při klasifikaci latinských slov. Slova tak lze v první řadě rozdělit na proměnlivá a neměnná. Proměnlivá pak na ta, která tak činí pravidelně, a která nikoliv. Hledání analogií pak má už z definice11 smysl pouze u „pravidelně proměnlivých“ slov. Na základě této přirozené deklinace

8

Gramatika byla pro Thraxe „technickou” znalostí jazyka, což je znalost, kterou má člověk uvědomující si skryté principy a analogie, jenž spojují zdánlivé nepravidelnosti. viz Dinneen (1966), s. 102 9 Stejně jako v některých dalších případech, kdy nebyl k dispozici překlad originálního textu, čerpám z rozborů a citací autorů uvedených v odkazech. 10 „…(podobnost slov) by měla být studována na základě zvuku; když tedy řekneme, že slovo je maskulinum, není to proto, že znamená samce, nýbrž proto, že lze před něj umístit hic a hi…”, citace z Dinneen (1966), s. 111 11 „Analogie je podobné ohýbání (declinatio) podobných slov, neodporující obecnému úzu.”, Dinneen (1966), s. 112

12

(declinatio naturalis - v opozici k úmyslné, dobrovolné declinatio voluntaria odpovídající zhruba derivaci) dělí slova, která jí podléhají, do čtyř skupin - jména (+pád), slovesa (+čas), participia (+pád, +čas) a adverbia (-pád, -čas; lze je však stupňovat). Zbytek tvoří slova odvozená („nepravidelně proměnlivá“) a neměnná. Ačkoliv Varro neměl na pozdější vývoj gramatiky zásadnější vliv, přesto je pozoruhodný jeho značně formální přístup, s jehož obdobou se můžeme setkat bezmála o dvě tisíciletí později. Z hlediska deskriptivní mluvnice je jeho systém relativně přehledný a konzistentní, založený na zjištěných analogiích jazykových forem. Autorem snad nejreprezentativnější latinské gramatiky starší doby je Priscianus. Jeho dílo se opírá především o předchozí řecké práce, možná proto, že latinsky učil Řeky v Konstantinopoli. Při rozlišování slovních druhů však považuje za ústřední sémantické kritérium12, i když využívá i kritéria formální a syntaktickofunkční, byť v neustáleném pořadí. Celkem uvádí osm slovních druhů stejně jako Thrax, jedinou změnou je náhrada v latině neexistujícího členu citoslovci (interiectio). Rozeznává tedy jméno (nomen), sloveso (verbum), příčestí (participium), zájmeno (pronomen), příslovce (adverbium), předložku (praepositio), citoslovce (interiectio) a spojku (coniunctio). Jelikož je oproti dřívějšku věnována zvýšená pozornost sémantickému hledisku, celkem přirozeně to obnáší větší zájem o jazykové formy s referenčním významem a naopak relativně menší zájem o formy s čistě gramatickou funkcí (které však významnou měrou utvářejí charakteristické rozdíly mezi jednotlivými jazyky). Jak již bylo řečeno výše, dílo navazuje na předcházející řecké i římské gramatické práce, nicméně je třeba si uvědomit podstatnou změnu východisek. Priscianus, z hlediska jeho žáků, sepisoval gramatiku cizího jazyka, jejímž cílem bylo vpodstatě předkládání „správných“ forem a pravidel jejich kombinace. Formální hledisko tak sice má zásadní význam, nicméně v podání je patrný určitý posun v akcentu od formy (která je úzce specifická pro ten který jazyk) k obsahu (který je v jistém smyslu univerzální). Jinými slovy jde o směřování ke gramatice, hledající v jazyce (v tomto případě v latině) rysy společné s jazyky jinými, a tím se jej snaží zpřístupnit nerodilým mluvčím, což v praxi vypadá tak, že jazykově specifické formální analogie jsou podávány v rámci obecnějších, obsahově-sémanticky vymezených kategorií. Priscianovo dílo tak významně přispělo nejen k ustálení základní terminologie, ale do určité míry i k položení základů tradice, která bývá označována jako školská či normativní gramatika.

12

„Není jiná možnost jak rozlišit slovní druhy (partes orationis), než se zaměřit na charakteristický význam každého z nich.“, Dinneen (1966), s. 116

13

Pomalu se zde také začínají rýsovat dvě základní tendence v gramatickém uchopení jazyka, které můžeme zjednodušeně označit jako deskriptivní gramatiku na jedné straně a normativní (preskriptivní, školskou) na straně druhé. Zhruba to odpovídá dvěma základním motivům gramatického bádání, kterými může být snaha mluvit o jazyce, resp. mluvit daným jazykem.13 Nejde však v žádném případě o jasně definované pojmy, pod které by bylo možno zařadit jednotlivá díla, ale spíše o naznačení základních koncepčních a metodologických postojů, z nichž slovnědruhová klasifikace v jednotlivých pracích vycházela. Ve stejném smyslu je užito i termínu spekulativní gramatika.14 Spekulativní 15 gramatika zde označuje obecnou tendenci, představující větší sblížení gramatiky s aristotelskou logikou a pokus o začlenění gramatiky do systému scholastické filozofie, která se významněji prosadila od druhé poloviny 13. století. Ještě zřetelnější než u Prisciana je zde odklon od formálních rysů specifických jednotlivým jazykům a hledání univerzálního základu (i když zkoumanou matérií stále zůstávají především jazyky klasické). V tomto smyslu přelomovým dílem je komentář k Priscianově gramatice od Petra Heliase, který sice přebírá jeho základní definice16, nicméně při rozvíjení jednotlivých témat je již silně ovlivněn logikou. Přísně logické je i dělení slov u Petra Hispánského, který rozlišuje kategorémata (mohou sloužit jako subjekt či predikát - tj. jména a slovesa) a synkategorémata (všechna ostatní slova). Jde sice o určitý návrat k Aristotelovi (onómata a rhémata na jedné straně, syndesmoi na straně druhé), nicméně pokrokem je uznání důležitosti kontextu (tj. požadavek studovat slovní druhy nikoliv izolovaně, nýbrž v konstrukcích, ve kterých se vyskytují17). Spekulativní gramatika obecně měla v podstatě sloužit jako jeden z prostředků k pochopení povahy bytí a v jejím rámci bylo hledáno spojení či vztah mezi věcmi, jejich chápáním myslí, a vyjádřením v jazyce. Gramatické kategorie se zde objevují v korelaci s logickými, popř. metafyzickými (např. jména a zájmena jsou vztažena ke kategorii permanence, verba a participia ke kategorii stávání se atd.). Ačkoliv rozlišování slovních druhů ve spekulativní gramatice je ve velké míře přejato z dřívějších řeckých a latinsky psaných prací, zaměření pozornosti na „způsob významu“ (modi 13

Tyto dvě tendence jsou také postulovány s ohledem na dále probíranou situaci v korejské gramatice. 14 V principu nic nebrání tomu mluvit u jednotlivých děl o deskriptivně-spekulativním, deskriptivněpreskriptivním atd., charakteru. 15 „Spekulativní“ zde má svůj původ v latinském slově „speculum“(zrcadlo); v tomto pojetí tak jazyk „zrcadlí“ metafyzickou realitu tohoto světa. Částečně to připomíná Platóna, u kterého se objevuje představa jazyka jako odrazu či nápodoby povahy jsoucen 16 „... gramatika je věda, která nám ukazuje, jak správně psát a mluvit ... je úkolem tohoto umění uspořádat kombinace písmen do slabik, slabik do slov a slov do vět...“, Dinneen (1966), s. 129 17 Např. ve větě „Petrus est solus.“ je solus kategoréma, zatímco ve větě „Petrus solus scribit.“ je solus synkategoréma. Dinneen (1966), s. 135

14

significandi)18 vedlo k řešení některých sémantických problémů, jako bylo například vyčlenění katerogie adjektiva, které bylo do té doby zahrnováno mezi jména. Je prakticky nemožné stručně, a přitom dostatečně věrně, charakterizovat jakoukoliv oblast lidského bádání, která se vyvíjela po řadu století v rozličných historicko-kulturních podmínkách. Pro potřeby této práce jsem se však pokusil na základě dostupných materiálů vydělit z bohaté tradice evropské gramatiky určitý soubor rysů a tendencí, na jejichž základě je postulován „tradiční“ systém slovních druhů. Snažil jsem se mj. naznačit, jak byla slovnědruhová klasifikace ve své výsledné podobně determinována zvolenými kritérii jejího stanovení, a jak dále byl výběr a zdůraznění jednotlivých kritérií ovlivněn základním východiskem a cílem gramatického popisu. Ať už však byly výchozí metodologické postoje spekulativního (resp. logicko-filozofického), deskriptivního či preskriptivního charakteru, popř. se uplatňovala kombinace těchto zřetelů, výsledkem byl poměrně jednotný a ustálený systém, platný s jistými obměnami pro celou tehdejší evropskou učenost. Tento soubor tradičních přístupů zároveň představuje základní zdroj, z něhož, jak uvidíme, vyrůstala a čerpala i moderní gramatika korejská, i když především zprostředkovaně přes japonštinu a angličtinu. 1.1.2. Slovní druhy v moderních evropských jazycích I když jde v jistém smyslu o odbočení od hlavního tématu, pro srovnání je zde uvedena slovnědruhová klasifikace ve vybraných evropských jazycích, konkrétně v češtině a v angličtině. V obou jazycích je pozornost věnována především návaznosti na ten směr tradiční jazykovědy, který bývá nazýván školská gramatika a který se vyznačuje normativním charakterem a praktickým zaměřením (dle předchozího výkladu jde o mluvnici s preskriptivními rysy). Školská gramatika se přes částečné přizpůsobení jednotlivým jazykům opírá o sdílený pojmový (a často i terminologický) aparát zavedený již ve starém Řecku a Římě. Také cíle gramatického popisu zůstávají obdobné, když hledání zákonitostí v jazyce je nahrazeno didaktickou snahou o vštípení správné mluvy, tj. u studenta se předpokládá zvládnutí „správných“ forem a pravidel jejich kombinace. Zatímco dříve však byl předmětem výuky cizí (latinský) jazyk, převážně v jeho klasické podobě, po nástupu renesance a osvícenství se do popředí zájmu dostaly jednotlivé národní jazyky. Normativní (školská) gramatika se postupně stala součástí jazykové politiky a jako součást školních osnov napomáhá rodilým mluvčím k osvojení kultivované a

18

Podle názvu většiny prací De modis significandi tractatus se tento směr někdy označuje jako Modistae. Viz např. encyklopedie Britannica

15

žádoucí formy jazyka - jazyka spisovného. Školská gramatika jako součást tradiční jazykovědy tak se všemi svými neduhy19 zůstává rozšířenou pomůckou při vědomé a cílené výuce jazyka, ať už cizího nebo pouze spisovné formy vlastního. Z lingvistického hlediska nevhodné aplikace kategorií a kritérií se poněkud paradoxně stávají pojítkem, které usnadňuje překonávání odlišností mezi různými jazyky. Pro nás je důležité, že je to právě takto pojatá školská (normativní) mluvnice, která dominovala korejské jazykovědě až do konce první poloviny 20. století, z příčin uvedených v příslušné části textu. Bude tedy velmi zajímavé sledovat, jak společné cíle a metodologická východiska ovlivňují výslednou podobu slovnědruhové klasifikace u jazyků typologicky odlišných jako jsou čeština, angličtina a korejština. Jak bylo naznačeno výše, tvoří slovní druhy páteř gramatického popisu normativních mluvnic, a jejich klasifikace je proto nejpodrobněji rozvedena v příručkách spisovného jazyka. Z tohoto důvodu jsem v případě češtiny čerpal ze Stručné mluvnice české (SMČ) a Mluvnice češtiny (MČ). SMČ je koncipována jako doplňková učebnice pro základní školy, čímž je dáno i celkové ražení práce. Poučky a definice jsou vzhledem k přirozené snaze postihnout především centrum jazykového systému co nejstručnější. Autoři se nepouštějí do hlubších teoretických rozborů a periferní jevy zmiňují především v poznámkách. Hned v úvodním poučení o jazyce je vymezena spisovná čeština jako nejdůležitější podoba národního jazyka, která slouží jako společný, jednotící komunikační prostředek. Cílem školní výuky pak je naučit se psát i mluvit tímto „správným jazykem spisovným“. Gramatika (mluvnice) je zde definována jako oblast jazykovědy, která zjišťuje a podává pravidla, podle kterých se slova obměňují a spojují ve větách; jedna z jejích součástí - morfologie (tvarosloví), pak podává poučení o druzích slov a o jejich tvoření. 20 Zcela otevřeně je tedy gramatika prezentována jako nauka „podávající poučení“. Pravděpodobně i z tohoto důvodu v ní slovní druhy zastávají velmi významnou úlohu, jelikož v rámci jednotlivých druhů mohou být přehledně uspořádána paradigmata „správných tvarů“ (pravidla obměny slov) 21 , popř. mohou být jednotlivým kategoriím připisovány typické syntaktické funkce (pravidla „spojování ve větách“). Z hlediska rozdělení do slovních druhů je v SMČ zdůrazněno rozlišování významu věcného a mluvnického, podle jejichž poměru lze rozeznávat slova plnovýznamová (kam patří příslovce a citoslovce, a dále jména a slovesa, přičemž poslední dva druhy kromě významu věcného mají ve 19

Viz např. Čermák (1997), s. 55 SMČ, s. 5nn 21 To také implikuje možný závěr, že slovnědruhová klasifikace je užitečná především ve školských mluvnicích flektivních jazyků. 20

16

větě i různé významy gramatické) a slova gramatická (předložky, spojky a částice)22. Jako základní kritérium slovnědruhové klasifikace je zvolena relativně snadno uchopitelná a popsatelná forma, resp. tvary slov. V zásadě jsou slova primárně rozdělena na ta, která různými tvary označují různé mluvnické významy (slova ohebná), a na slova, která svůj tvar nemění (slova neohebná). Flexe (ohýbání) je dále rozdělena na skloňování a časování podle toho, jaké mluvnické kategorie změny tvarů vyjadřují. Teprve po tomto hrubém rozdělení je aplikováno kritérium sémantické a jako doplňkové též syntaktickofunkční (to hraje roli zejména při klasifikaci synsémantik). Celkem je tedy v SMČ rozlišeno deset druhů slov (viz schéma č. 1). Schéma č. 1: Klasifikace slovních druhů podle SMČ

Kritéria formální

Kritéria sémantická, resp.

Dělení z hlediska

(morfologická)

syntaktickofunkční

významu

Přítomnost flexe Slova

ohebná

Druh flexe skloňovaná (jména)

podstatná jména

plnovýznamová

přídavná jména zájmena číslovky časovaná (slovesa)

slovesa

neohebná

příslovce předložky spojky

gramatická

částice citoslovce

Toto schéma zhruba popisuje postup, kterým se dobereme k jednotlivým slovním druhům. Např. „Slova, která různými tvary označují různé významy mluvnické..., jsou slova ohebná. ... Slova ohebná, která se skloňují, jsou jména, a to jména podstatná, přídavná, zájmena a číslovky. ... Podstatná jména jsou jednak názvy osob, zvířat a věcí, jednak samostatné názvy pro vlastnosti, děje a vztahy. Jsou ve větě nejčastěji podmětem nebo předmětem, ale mohou být i jiným 22

Srov. dělení na autosémantika a synsémantika

17

větným členem...“23 Jak vidíme ze schématu, jednotlivé slovní druhy jsou stanoveny pomocí sledu kvalitativně odlišných kritérií, která jsou aplikována v relativně pevně stanoveném pořadí. Nelze však vyloučit případy kolize těchto kritérií a potenciální možnost řazení formálně shodného členu do různých kategorií.24 Na první pohled jasně vyhraněné kategorie tím ztrácejí své ostré okraje a zdánlivě statický soubor tříd se jeví adekvátněji popsatelný jako dynamický systém množin (vydělených na základě stanovených kritérií), které mají zřetelná centra a rozmazané, často se prolínající periferie. Didaktickým potřebám ale nepochybně mnohem lépe vyhovuje zjednodušený model, který usiluje o popsání především typických jevů, když okrajové a obtížně zařaditelné případy jsou většinou uváděny v poznámkách. U SMČ lze mluvit o účelově pojaté klasifikaci, ve které základní východisko tvoří rozdíly forem, což v případě ohebných slov (představujících jádro slovní zásoby flektivních jazyků) umožňuje systematické podání jejich paradigmat. Je však třeba podotknout, že tento postup, jakkoliv vhodný pro flektivní češtinu, může být značně neadekvátní pro jazyky jiných typů. Na tomto místě bych chtěl ale především opětovně zdůraznit zmiňované účelové zaměření slovnědruhové klasifikace, které evidentně ovlivňuje volbu kritérií a pořadí jejich aplikace. Jak uvidíme později, toto účelové zaměření, patrné zvláště ve školních mluvnicích, lze vysledovat i ve značné části korejských gramatik, hlavně v klíčovém období japonské okupace. Ve srovnání se SMČ je Mluvnice češtiny (MČ) poněkud odlišného charakteru. Zatímco SMČ podává pravidla, je MČ komponována jako reprezentativní akademický popis spisovného jazyka. Problematika slovních druhů je zpracována v části věnované tvarosloví. Skloubení novějších přístupů (zvláště funkčního výkladu systému jazykových prostředků) s tradiční gramatikou se projevilo rozdělením výkladu do dvou celků - tvarosloví funkčního a formálního. Zatímco funkční tvarosloví se zaměřuje na funkce slov a jejich tvarů v systému jazykových prostředků a v procesu komunikace, podává formální tvarosloví (uspořádáním vztažené k funkčnímu) zevrubný popis paradigmatiky a navazuje tak na tradiční přístupy. Cíle slovnědruhového výkladu jsou celkem jasně vytyčené. Zaprvé je to popis tvarosloví české slovní zásoby a zadruhé soustavný popis funkce slov a jejich tvarů jako výrazových prostředků jazyka25. Vzhledem k tomu, že

23

SMČ, s. 46 „Poněvadž druhy slov jsou určovány jednak podle významu věcného, jednak podle významu mluvnického a podle tvarů, bývají případy, že některá slova patří podle významu věcného k jinému druhu slov než podle významu mluvnického.“...Např. ... „Některé číslovky (násobné nebo neurčité, jako dvakrát, několikrát) jsou slovy neohebnými jako příslovce, ale podle vyhraněného významu číselného je řadíme mezi číslovky.“ SMČ, s. 48 25 MČ, s. 16 24

18

popis paradigmatiky v rámci formálního tvarosloví má smysl pouze u ohebných slov, je obecný výklad slovních druhů a jejich klasifikace podán v rámci tvarosloví funkčního (což je i v souladu s proklamovaným důrazem na funkční výklad). V tomto pojetí je slovo (jeho tvar) chápáno jako gramatická jednotka, která plní různé funkce v procesu komunikace a která se vyznačuje různými tvaroslovnými významy26. Na základě rozdílů v oblasti těchto funkcí a významů pak lze rozlišovat jednotlivé druhy slov. Rozdělení slovních druhů v MČ lze schematicky znázornit zhruba následovně (viz schéma č. 2) Schéma č. 2: Rozdělení slovních druhů dle MČ

Slovní druhy

substantiva.... Ss (Sa, Sv, Sc)

základní

adjektiva........ Aa (As, Av, Ac) verba ..............Vv (Vs, Va, Vc) adverbia .........Cc (Cs, Ca, Cv) nezákladní

nástavbové

zájmena

.......D (D/S, D/A, D/C){s, a, v, c}

číslovky

.......Q (Q/S, Q/A, Q/C){s, a, v, c}

citoslovce nesamostatné

předložky

autosémantika

spojky

synsémantika

částice

S, A, V, C, D, Q - významová báze (C - cirkumstantiva, D - deixe, Q - kvantovosti, atd.)27 s, a, v, c - funkční příznak Významová báze v podstatě představuje sémantickou složku, která odpovídá nejobecnějšímu významu slov. Např. substantiva v tomto smyslu označují jevy nazírané jako samostatná, zřetelně vydělená a vyhraněná fakta skutečnosti, slovesa označují dynamické, v čase probíhající příznaky přiřazované substantivům atd. 28 Je samozřejmé, že pomocí významové báze lze vykládat pouze autosémantika a v jejich rámci především základní slovní druhy. Funkční příznak je 26

Tvaroslovný význam, jehož je slovo (slovní tvar) vyjadřovacím prostředkem, je mj. explikován následovně: „Pod pojmem tvaroslovného významu se tedy rozumí sepětí slova nebo tvaru slova jako gramatického prostředku s některým z uvedených typů jazykových funkcí.“, MČ, s. 13. Srov. význam mluvnický (gramatický) v SMČ 27 Kvantovost nemá zcela specifickou formu vyjádření - povahy znaku nabývá až spojením s významovou bází některého ze tří základních slovních druhů S, A, popř. C. Proto jsou číslovky značeny Q/S, Q/A, Q/C. Obdobně též deiktická slova. 28 MČ, s. 16

19

reprezentován příslušnou funkcí ve větné struktuře (např. s - funkční příznak substantiva, tj. tradiční větněčlenská funkce subjektu a objektu, a - funkce shodného přívlastku, atributu atd.). Důležité jsou v MČ pojmy primární a sekundární (terciární) funkce. Primární funkce jsou ty, které jsou ve shodě se základním významem daného znaku; příslušné slovní druhy jsou v nich „nejvíce samy sebou“.29 Tato jednota významu a funkce je ve schématu značena Ss, Aa, Vv, Cc. Funkční rozlišení spolu s vymezením procesu slovnědruhové transpozice 30 umožňuje poměrně dobře vystihnout dynamiku celého systému slovních druhů a oddělení významové báze od funkčního příznaku zase zohledňuje různé funkce slova v rámci větné struktury, aniž by docházelo ke směšování pojmů slovních druhů a větných členů, se kterým se můžeme např. setkat v počátcích moderní korejské gramatiky. Srovnáme-li metodu slovnědruhové klasifikace v SMČ a MČ, pak jako nejvýraznější rozdíl se v obecném výkladu jeví upřednostnění syntaktickofunkčního a obsahově-sémantického kritéria v MČ, oproti prvořadosti tvaroslovného v SMČ. V podstatě jsou v obou pracích uplatněny ve větší či menší míře všechny tři nejužívanější typy kritérií (tj. obsahově-sémantické, syntaktickofunkční a tvaroslovné), nicméně liší se principem jejich uspořádání, hierarchizací. Právě na základě této hierarchizace, resp. upřednostnění různých klasifikačních kritérií, se na jiném místě pokusím o částečnou charakteristiku jednotlivých typů gramatického popisu a o zařazení převládajícího směru korejské gramatiky daného období do tohoto rámce. Při srovnávání obou českých gramatik si můžeme povšimnou zajímavého jevu. Že totiž přes odlišné uspořádání soustavy kritérií v SMČ a MČ se prakticky neliší výsledné slovní druhy ani jejich počet. Rozdíl lze spatřovat snad jen v modelové struktuře slovnědruhového systému. Budí to sice dojem jisté imanentnosti slovnědruhových kategorií pro jednotlivé jazyky, ale je otázkou nakolik je výše uvedená skutečnost výsledkem vnitřní struktury jazykového systému a nakolik jde o ovlivnění tradicí, či podvědomou snahou dobrat se určitého počtu tříd. Zřetelněji tento problém vyplyne napovrch, vezmeme-li si za příklad korejštinu, resp. korejskou gramatiku, ve které se při uplatnění prakticky stejných kritérií (v různém pořadí a s různou mírou akcentu) výsledný počet slovních druhů pohybuje zhruba od šesti do třinácti. 29

MČ, s. 17 „Slovnědruhová transpozice je proces přenesení výrazové složky jaderného slovnědruhového znaku do funkční pozice jiného jaderného slovnědruhového znaku. ... (při tom) dochází k narušení jednoty významu jaderného slovnědruhového znaku a primární funkce, která mu přísluší.“ V případě neukončeného procesu hovoříme o transpozici gramatické (jejím výsledkem je sekundární (terciární) funkce téhož základního slovního druhu, v případě ukončeného procesu pak o transpozici slovotvorné (výsledkem je změna jednoho základního slovního druhu v jiný). Opět je však třeba poukázat na neostrost jejich hranice. MČ, s. 19nn 30

20

Na závěr zbývá alespoň letmo naznačit situaci v novodobé gramatice anglosaské. Tato nutnost přinejmenším orientačního uvedení nepramení z toho, že by jí zde bylo přisuzováno jakkoliv výlučné postavení, nebo že by se snad v jejím rámci vyskytlo naprosto originální a pro další vývoj gramatiky zásadní řešení slovnědruhové problematiky. Význam gramatik anglosaské provenience v korejském kontextu má svůj původ v celkovém společensko-politickém klimatu tehdejší doby. Od konce druhé poloviny 19. století, kdy se počínala formovat korejská gramatika, byly v rámci evangelizačních aktivit protestantských misionářů (převážně anglicky mluvících) zřizovány školy, které zpočátku představovaly jednu z mála cest k modernímu vzdělání evropského stylu. 31 Součást osnov tvořila samozřejmě také gramatika angličtiny (s nezbytným systémem slovních druhů), která se později stala modelem pro mnohé práce korejské, případně je více či méně ovlivnila. Bohužel však vzhledem k tomu, že v té době nebylo příliš zvykem citovat prameny, objevují se v korejských pracích pouze vágní odkazy na „ostatní gramatiky“, popř. na „gramatiky angličtiny“ (viz dále). Výběr díla Sweet (1892)32, jako reprezentativního vzorku, je tak značně arbitrární a velkou roli při volbě sehrála především datace. Přelom století je totiž obdobím největšího vlivu angličtiny, neboť po anexi Koreje v roce 1910 a následném útlumu osvětových aktivit cizinců, se hlavním inspiračním zdrojem stává Japonsko. Tato svévolnost výběru by však neměla být na závadu, vzhledem k tomu, že stejně jako v předchozích případech jde pouze o naznačení potenciálních zdrojů inspirace, na základě kterých se vznikající korejská gramatika formovala. Sám Sweet označuje v předmluvě svou gramatiku jako historickou a logickou s tím, že zároveň proklamuje její vědecký přístup. Tato vědeckost v praxi mj. znamená, že velká pozornost je věnována co možná nejpřesnějším definicím základních gramatických kategorií, včetně slovních druhů. Kromě toho se také autor omezuje především na konstatování a výklad faktů, aniž by se snažil posuzovat relativní „správnost“ různých variant konkrétních jazykových jevů. Zde vidíme rozdíl oproti dřívějším latinským gramatikám, které již od raného středověku nabyly značně preskriptivní charakter, když kodifikovaly normu vytvořenou na základě klasické formy jazyka. Sweet volí metodologický model, v němž se základem a východiskem stává popisná gramatika („descriptive grammar“), ze které následně vychází gramatika výkladová („explanatory grammar“). Zatímco jedním z hlavních úkolů popisné gramatiky je systematická klasifikace jazykových jevů, směřuje gramatika výkladová v konečném důsledku ke gramatice obecné („general, 31

Podrobněji o stavu tehdejší jazykové výuky a jazykové politice v Koreji obecně viz Pucek, Bušková (2000), s. 63nn 32 Sweet, H. (1892). A New English Grammar : Logical and Historical. (N.E.G.)

21

philosophical grammar“), která se zabývá obecnými principy skrývajícími se v pozadí gramatických jevů všech jazyků 33 . Vztažení k předpokládané logické gramatice obecné je u Sweeta důležité i z toho důvodu, že studium anglické gramatiky mělo mj. sloužit i jako příprava pro studium jazyků cizích. V obecném úvodu se objevuje dost zásadní rozlišení na kategorie gramatické a logické. Zatímco gramatická kategorie je skupina gramatických forem vyjadřujících stejný význam (majících stejnou funkci), logická kategorie představuje obecnou ideu, jejímž je gramatická kategorie vyjádřením34. Jedná se tedy o rozdíl typu vyjádřit něco (log.) nějak (gram.). Například mnohost (kvantita) je logická kategorie, která může být v jazyce vyjádřena gramatickou kategorií plurálu. Důležité je, že gramatická kategorie je závislá na formě35, a proto by se i klasifikace slovních druhů (které spadají mezi kategorie gramatické) měla z velké části opírat o formální kritéria. Pokud jde o logické kategorie, lze v prvé řadě rozlišovat substance a jejich atributy (permanentní a proměnlivé - jevy), dále kvalifikátory (jejichž vyjádřením jsou např. kvantitativní slova - „značkovače“ (mark words)) atd. Z logického hlediska jsou také nazírány obecné vztahy mezi slovy ve větě, na jejichž základě se vydělují např. modifikátory (modifier, adjunct word) a řídící členy (head-word, modified), subjekt, predikát apod. Tyto logické kategorie a jejich vzájemné vztahy hrají nezanedbatelnou roli při klasifikaci druhů slov, neboť v logicky pojímané gramatice odpovídají funkci a obecným významům slov. Jelikož jsou slovní druhy kategorií především gramatickou a jsou navzájem rozlišovány určitými společnými formálními charakteristikami, dal by se celkem přirozeně očekávat důraz na formální kritéria při jejich klasifikaci. Avšak vzhledem k tomu, že Sweet programově usiluje o gramatiku založenou na obecně platných principech logických, uchyluje se v základní definici slovních druhů k jejich funkcím, přičemž funkcí slova ve větě je zde míněno jeho postavení v logické struktuře věty. 36 Předpokládá tak v jistém smyslu korelaci mezi prvky logické stavby a gramatickými jednotkami. 33

Sweet (1892), s. 3 Ibid., s. 10 35 Takto např. výraz man ve spojeních „one man“ a „many a man“ v obou případech představuje gramatickou kategorii singuláru, ačkoliv z logického hlediska jde ve druhém spojení o vyjádření „více než jednosti“. Ibid., s. 11 36 „As regards their function in the sentence, words fall under certain classes called parts of speech, all the members of each of these classes having certain formal characteristics in common which distinguish them from the members of the other classes. Each of these classes has a name of its own - noun, adjective, verb etc. ... If we examine the functions of these three classes, we see at once that all verbs are predicative words - that they state something about a subject word, which is generally a noun (the snow melts); that adjectives are often used as assumptive words (white snow), and so on.“. Ibid., s. 35 34

22

Při samotné klasifikaci jsou aplikovány všechny tři základní typy kritérií, tedy funkční, významové i formální. Za formální kritérium je kromě flexe považována i distribuce prvku 37 . Primárně se slova ve flektivních jazycích (kam je, snad s ohledem na historický vývoj, mlčky řazena i angličtina 38 ) dělí na ohebná a neohebná (declinable, indeclinable). Také zde je patrné silně logické založení Sweetovy gramatiky, neboť dokonce i toto rozlišení má údajně svůj hlubší základ v logických vztazích39. Stejně jako v jiných jazycích není v angličtině neobvyklý jev slovnědruhové konverze. U Sweeta je pro posouzení otázky aktuálního slovnědruhového zařazení rozhodující přijetí příslušných formálních charakteristik. Tak např. silk ve spojení silk thread je považováno za jméno s atributivním užitím, jelikož nepřipouští adjektivní distribuci *very silk (Sweet (1892), s. 39). Slovo tedy může buď pouze přebírat funkce ostatních slovních druhů, nebo v některých případech částečně konvertovat (v tom případě se vyznačuje i některými formálními charakteristikami jiných slovních druhů), popř. může svou slovnědruhovou příslušnost změnit úplně, a to i beze změny vlastní formy40. Vzhledem k důležitosti formálních charakteristik platí, že čím méně jsou výrazné, tím obtížnější je určení slovního druhu. To je případ neohebných slov a sám Sweet přiznává těžkosti např. při rozlišování adverbií a spojek. Je zajímavé, že uvedené slovní druhy působí problémy i v korejské gramatice (nověji se spojky jako samostatný slovní druh nevydělují), což částečně potvrzuje platnost výše uvedeného závěru. Pro lepší přehlednost a možnost pozdějšího srovnání uvádím schéma (viz s. 24) slovnědruhové klasifikace vytvořené na základě N.E.G. Za zmínku stojí způsob, jakým se Sweet vypořádal s číslovkami a zájmeny, které považuje za zvláštní třídu jmen a adjektiv (již v poznámce 27 bylo poukázáno na „nástavbovost“ kvantovosti a deiktických slov). Je zajímavé, že v pasáži věnované detailnímu popisu jednotlivých slovních druhů se Sweet částečně odchyluje od jím navrhované klasifikace a zabývá se číslovkami a zájmeny nikoliv v rámci jmenných a adjektivních slov, jak by 37

Uplatnění distribuce jako formálního kritéria se jeví nezbytným v jazycích izolujícího typu, mezi které patří i angličtina. V té se sice zachovalo torzo flektivního systému, nicméně pro důkladnější klasifikaci by flexe samotná byla naprosto nedostačující. 38 Sweet rozlišuje stupně flektivnosti. Platí pak, že „...the more inflectional a language is, the easier the discrimination of the parts of speech is.“. Ibid., s. 39-40 39 „The distinction between the two classes which for convenience we distinguish as declinable and indeclinable parts of speech is not entirely dependent on the presence or absence of inflection, but really goes deeper, corresponding, to some extent, to the distinction between head-word and adjunct word.“. Ibid., s. 38 40 Pokud jde o případ částečné konverze, tak např. good, ve spojení the good are happy, se pojí se členem stejně jako jméno, stejně jako jméno funguje ve větě coby podmět, nicméně postrádá plurálovou flexi, a proto zůstává adjektivem. Jako příklad úplné změny slovnědruhového zařazení lze uvést walk ve spojení he took a walk, protože se jednak může pojit s členem, a také podléhá plurálové flexi. Ibid., s. 39.

23

se dalo očekávat, nýbrž o nich pojednává v samostatných kapitolách. Je otázkou, nakolik šlo o přehlednost výkladu a do jaké míry se uplatnila tradice. Kapitoly, tak jak následují za sebou, jsou nazvány: nouns, adjectives, pronouns, numerals, verbs, adverbs, prepositions, conjunctions, interjections. Vidíme systém až na detaily totožný se SMČ (včetně pořadí), což jen dokládá univerzálnost pojetí slovních druhů v tradiční evropské (školní) gramatice. Schéma č. 3: Klasifikace slovních druhů podle - Sweet (1892)

parts of speech

declinable

noun-words

nouns noun-pronouns noun-numerals noun-verbals (infinitives, gerunds)

adjective-words

adjectives adjective-pronouns adjective-numerals adjective-verbals (participles)

verbs

finite verbs verbals (inf., gerund., particip.)

indeclinable (particles)

adverbs prepositions conjunctions interjections

Zajímavé je i srovnání hierarchické struktury klasifikačních kritérií ve SMČ a N.E.G. U Sweeta sice slouží tato kritéria při detailním popisu jednotlivých tříd spíše jako hlediska, ze kterých jsou příslušné třídy vykládány, nicméně důležité je to, že většina slovních druhů je v prvé řadě vykládána z hlediska formy, pak významu a teprve na posledním místě z hlediska funkce. Opět tedy jasná paralela se SMČ. Shoda je natolik výrazná, že svádí k předpokladu určitého typického řešení slovnědruhové otázky v rámci tradiční školské gramatiky a bude zajímavé sledovat výskyt tohoto modelu v gramatice korejské. Poslední prací, u které se v tomto stručném přehledu krátce zastavím bude Akmajian (et al.) (1984).41 Zajímavá je pro nás především tím, že do značné míry vychází z transformačně-generativní mluvnice a představuje tak přístupy 41

Akmajian, A. (et al.) (1984). Linguistics : An Introduction to Language and Communication

24

kvalitativně odlišné od předchozích. Nejde sice již o „tradiční“ gramatiku, nicméně pokud jde o slovní druhy, bez kterých se ani ona ve svém syntaktickém popisu neobejde42, přebírá je v prakticky nezměněné podobě. Slovnědruhové kategorie jsou vymezeny na logicko-sémantickém základě, pak však následuje zjištění, že v daném jazyce sdílejí slova náležející ke stejnému slovnímu druhu důležité gramatické vlastnosti, které se projevují formálně (distribucí, flexí). 43 Vzhledem k tomu, že velká pozornost je věnována syntaxi, zcela přirozeně je v této souvislosti kladen důraz na funkci, která také určuje slovnědruhovou příslušnost.44 Celkově se tedy zdá, že základní charakteristiky slovních druhů daného jazyka se v rozdílných gramatických pojetích příliš neliší. Z dosavadních rozborů vyplývá, že rozdělíme-li podle logicko-sémantických kritérií lexikum příslušného jazyka do různých kategorií, mají tyto kategorie zároveň jisté (jazykově specifické) gramatické vlastnosti, které se projevují formálně, resp. funkčně (dlužno dodat, že stejný strukturní prvek může mít ve větě různé relační funkce, např. substantivum může fungovat jako subjekt nebo objekt apod.). Proto i odlišně nastavený analytický přístup, který v tomto případě představuje syntaktickou analýzu začínající na úrovni věty a postupující přes „frázové kategorie“ (phrasal category - NP, VP, AP...), dospěje nakonec ke kategoriím, které jsou v těsné korelaci s logicko-sémantickými (morfologickými) třídami (N, V, Adj, Adv...). Pomineme-li sémantiku, která pro svou obtížnou uchopitelnost vždy působí v gramatickém popisu potíže, zůstává problémem mj. i evidentní, nikoliv však samozřejmý vztah mezi formálním a funkčním aspektem slovních druhů. Poměrně elegantní řešení však nabízí např. Halliday ve své práci z roku 1961 45 . Pokud vycházíme z funkčního pojetí, můžeme třídu (např. slovní druh) chápat jako množinu prvků dané jednotky (např. slova), která je definována fungováním ve 42

Důležitost slovních druhů pro popis syntaktických struktur v transformačně-generativní mluvnici je výslovně zmiňována i při formulaci gramatických pravidel, např. transformačního pravidla pro tvoření otázky z oznamovací věty: „the words in a sentence must be classified into parts of speech. It should be stressed that this classification is not a matter of convenience or conjecture; rather, it turns out to be impossible to state the Question Rule properly if we cannot appeal to such a classification.“. Ibid., s. 171 43 „...we will adopt certain traditional intuitive notions as forming the basis for the classification of the major parts of speech...“; „...nouns - proper names, as well as words for humans, animals, and other living things, physical objects, and certain abstract ideas ... verbs - words for actions, events, and relations ... adverbs - words used to modify verbs, adjectives or other adverbs...“; „Nouns can combine with demonstratives, such as this, these, those..., with a few exceptions, nouns can take the plural suffix -s. ... Verbs take the suffix -s in the present tense...“. Ibid., s. 60 nn. 44 „We can recognize which category the word belongs to by the way it is used. ... words of a language can belong to more than one part-of-speech class and we can determine which part(s) of speech a word belongs to by examining how the word functions in phrases and sentences of the language.“. Ibid., s. 63 45 Halliday, M. A. K. (1961). Categories of the Theory of Grammar, s. 259 nn.

25

struktuře jednotky vyššího řádu (např. větě). Analogicky lze samozřejmě postupovat i u nižších jednotek. Třída je tak ustavena s odkazem k formě (struktuře) nejblíže vyšší jednotky - celý popis je tak zároveň formální i funkční, kde „funkce“ je pouhým aspektem formy.

1.1.3. Shrnutí tradičních přístupů ke slovnědruhové kategorizaci Na závěr bych se chtěl pokusit o stručné shrnutí tradičních přístupů ke slovnědruhové kategorizaci. Především je třeba si uvědomit, že systematizace a klasifikace analyzovaných jazykových jednotek (zde „částí řeči“, resp. slov) v evropské tradiční gramatice je výsledkem dlouhodobého procesu a vývoje, trvajícího řádově stovky, ba tisíce let. Proto je příhodnější hovořit spíše o tradičních přístupech, než o tradičním pojetí. Je totiž naprosto přirozené, že v průběhu doby se podstatně měnilo celkové paradigma gramatiky jako specifické oblasti lidského bádání, a v souvislosti s tím docházelo i ke změnám v pojímání slovních druhů. V daném časovém úseku navíc bývá často obvyklé, že proti sobě stojí řada odlišných, až protichůdných názorů a koncepcí. Nebylo by tedy příliš korektní prezentovat určitý konkrétní model (který by navíc byl s největší pravděpodobností značně nesourodý, alespoň pokud by šlo o syntézu jednotlivých koncepcí) jako „tradiční pojetí slovních druhů“. Jakákoliv klasifikace zcela nutně předpokládá klasifikační kritéria, ať už implicitní nebo explicitně vyjádřená. V tradičních přístupech k rozlišování slovních druhů se obvykle v různé míře uplatňují tři základní typy kritérií: obsahová, formální a funkční46. Jedná se samozřejmě pouze o dělení hrubé a orientační. Kritérium formální může např. zahrnovat tvarové změny nebo distribuci prvku, funkce může být pojímána různě - jako funkce v logické stavbě věty, nebo jako podíl na výstavbě textu obecně apod. Pro předkládanou práci je důležité, že na základě upřednostnění či zdůraznění jednoho z těchto tří základních typů klasifikačních kritérií, resp. na základě jejich odlišné hierarchizace, je do jisté míry možné vydělit a charakterizovat odlišné typy gramatik. Lze sice vznést oprávněnou námitku, zda je hierarchizace kritérií klasifikace slovních druhů sama dostatečně průkazným kritériem pro stanovení typů gramatik. Zdá se, že snad ano, vzhledem k tomu, jak významné místo slovní druhy zaujímaly a zčásti i zaujímají v soustavném gramatickém popisu jazyků. Podobná typologie se jeví smysluplná a žádoucí i z 46

Preferování jednotlivých klasifikačních kritérií ve své vyhraněné podobě vede k odlišnému pojímání slovních druhů, které tak mohou být chápány jako logické kategorie, nebo jako formální či funkční třídy.

26

toho důvodu, že umožní poměrně stručně vymezit a zařadit převládající směry v korejské gramatice sledovaného období a zároveň je uvést do souvislosti s evropským kontextem. Gramatiky preferující obsahová, resp. obsahově sémantická kritéria, můžeme pracovně označit jako logické, či logicko-filozofické. Samotný problém analýzy řeči a klasifikace jazykových jednotek byl zpočátku formulován v souvislosti s obecnými filozofickými úvahami o jazyce (Platón), a k jeho systematičtějšímu rozpracování došlo na poli logiky (Aristoteles) 47 . V gramatických přístupech výrazněji ovlivněných logikou a filozofií jsou slovní druhy převážně chápány jako vyjádření základních, univerzálně platných logických kategorií. Kromě obecného významu se při definování slovních druhů mohou uplatnit též funkce; míněny jsou ovšem funkce logické, které má slovo v základním typu věty - logickém soudu, a které jsou v těsném vztahu se sémantickou stránkou slova (např. slovo vyjadřující substanci „funguje“ převážně jako subjekt, slovo vyjadřující příznak jako predikát apod.). V zásadě však má slovo svou slovnědruhovou příslušnost jako inherentní vlastnost, předtím než je užito ve větě. Logické gramatiky se obvykle vyznačují univerzalistickým pojetím, které odhlíží od charakteristických formálních a strukturních rysů jednotlivých jazyků, a usiluje o obecnou klasifikaci odrážející základní vzorce lidského myšlení a přeneseně i vztahy mezi věcmi a jevy okolního světa. Ačkoliv může přístup, který automaticky implikuje korelaci mezi strukturními formami individuálního jazyka a obecnými schématy myšlení a který operuje s nesnadno uchopitelným obsahem (významem) jazykových jednotek, vyvolávat určité pochybnosti, nelze popřít lákavost myšlenky „správného“ a všeobecně platného rozdělení slovních druhů. Nepochybně také tato metoda poskytuje poměrně spolehlivé a přesvědčivé výsledky minimálně při klasifikaci autosémantik. Za pozitivní aspekt z hlediska didaktického pak lze považovat skutečnost, že soustavné popisy jazyků vzniklé na tomto základě vykazují nápadnou podobnost, což může např. při výuce usnadnit překlenutí rozdílů mezi různými jazyky a napomoci jejich racionálnímu uchopení. I to je pravděpodobně jedním z důvodů, proč logizující tendence v gramatice zdaleka nejsou jen otázkou dávné minulosti,

47

Ačkoliv se nezabýval gramatikou jako takovou, je Aristoteles pro dějiny této vědní disciplíny důležitý zejména tím, že v rámci svého systému logiky vypracoval metodologické zásady analýzy a kategorizace, které do jisté míry připravily teoretickou půdu pro klasifikaci slovních druhů. R. H. Robins např. cituje jeden ze základních principů Aristotelovy analytické metody („When one is dealing with a subject in its entirety one must divide the species into its minimal constituents and then in this way try to grasp their definitions“, citováno dle Robins (1986), s.32) a konstatuje: „ The application of these Aristotelian principles to linguistic analysis was bound to lead to the breakdown of the material of discourse into classes of minimal elements that can be separately defined and distinguished, words in grammar and letters or phonemes (γράµµατα) in phonetics“. Robins (1986), s. 33

27

ale lze se s nimi setkat i v poměrně nedávné době.48 Gramatiky, které na první místo v hierarchii kladou formální kritéria, zde nazvěme formálními. Zatímco za předchůdce logických gramatik lze považovat Aristotela, kořeny formálních gramatik sahají k alexandrijské škole. Pro uchování a rozvíjení kultivované varianty jazyka se zdálo být nezbytné kodifikovat tvary považované za správné a žádoucí, a tyto tvary začaly být postupně uspořádávány s ohledem na formální analogie. Srovnáním podobnosti flektivních (a derivačních) paradigmat vyšlo najevo, že jazykové jednotky tvoří poměrně zřetelně odlišené formální třídy, známé pod názvem druhy slov (části řeči). Klasifikace podle aktuální morfologie má nespornou výhodu v tom, že je velmi exaktní. Umožňuje přehledný a systematický výklad jazyka na úrovni lexikálních jednotek, který je dále využitelný i při práci na vyšších popisných úrovních (syntax). Tím, že v rámci této klasifikace může být podán soustavný přehled „normovaných“ tvarů, je tato přímo předurčena k praktickému využití při výuce gramatiky jazyků, ať už cizích, nebo spisovné varianty mateřského. Byť i jen zběžný pohled na většinu tzv. školních gramatik ukáže, že tomu tak opravdu je (viz např. SMČ). Z hlediska tohoto přístupu platí, že čím je jazyk flektivnější, resp. čím výraznější má morfologické charakteristiky slov, tím snadnější a úplnější je slovnědruhová klasifikace. Obráceně tedy plyne, že čím je v daném jazyce morfologie chudší, tím obtížněji je formální klasifikace aplikovatelná. I u typicky flektivních jazyků, jako je čeština, je řada neohebných slov, která tvoří natolik heterogenní skupinu, že je třeba ji dále rozdělit s použitím jiných kritérií než formálních. Ještě problematičtější je situace u jazyků izolačního typu. U těch bývá jako podobně exaktního (a stále ještě „formálního“) užíváno kritéria distribuce. To však již výrazně zasahuje do sféry sémantiky a syntaxe (kterou je lépe pro potřeby této klasifikace držet oddělenou) a navíc klade zvýšené nároky na rozsah zkoumaného korpusu. Poslední, třetí typ v navrhovaném dělení představují gramatiky, které se zaměřují především na syntaktickou analýzu. Zjednodušeně řečeno, spíše než obsah či forma jazykových jednotek stojí v centru pozornosti relace mezi nimi a jejich fungování v rámci jazykového systému. Slovní druhy v takto pojímaných gramatikách primárně představují funkční třídy, jejichž prvky se určitým způsobem podílejí na výstavbě věty a textu. Je tak možno vyčlenit skupiny slov, která mají funkci specifikační (např. předložky, kterým v korejštině funkčně zčásti odpovídají 48

Z relativně novějších prací lze např. uvést Magnusson (1954). Magnusson sice připouští důležitost formálních kritérií při klasifikaci slov, ale staví se proti myšlence slovních druhů jako čistě formálních tříd. Pomocí pečlivé a detailní analýzy se snaží dokázat, že slovní druhy mají logický podklad tvořený čtyřmi nejdůležitějšími aristotelovskými kategoriemi (substance, kvantita, kvalita a vztah). S jistými omezeními dokládá možnost vytvoření poměrně uceleného systému slovních druhů na čistě logickém základě a může nám tak posloužit jako typický příklad gramatiky prvního typu.

28

postpozice), spojovací (spojky), deiktické (zájmena) apod. Syntaktickofunkční kritéria se také mohou uplatnit při subkategorizaci slovních druhů, stanovených na základě sémantických a morfologických principů (viz např. rozlišování tzv. spojovacích adverbií v korejštině). Pokud jde o gramatiky tohoto posledně jmenovaného typu, zdá se, že samotná otázka slovnědruhové klasifikace ustupuje poněkud do pozadí. I zde jsou sice slovní druhy potřebné pro usnadnění gramatického popisu49, ale „nezaujímají nijak výlučné postavení, ... jsou naprosto ekvivalentní s ostatními kategoriemi na vyšších a nižších úrovních syntaktického popisu.“ 50 Přestože je slovnědruhový aparát zčásti převzat z tradiční gramatiky, hrají zde tyto kategorie kvalitativně odlišnou roli, jelikož tu nejde o určitým způsobem definované třídy lexikálních či gramatických jednotek, ale spíše o kategoriální symboly, které odkazují k souboru distinktivních rysů relevantních pro formulaci syntaktických pravidel. Z historického hlediska převažovaly dříve gramatiky, které by bylo možno podle použitých kritérií zařadit mezi první dva typy (tj. gramatiky „logické“ a „formální“). Tradiční mluvnice (v jejímž rámci nás bude zajímat především tzv. školská, či normativní gramatika) je tedy převážně syntézou těchto dvou typů, i když samozřejmě může částečně nést i rysy typu třetího. Přes možné výtky nežádoucí hybridnosti metod a nekonsistentnosti51 nelze popřít i jisté výhody tradičního řešení. Zatímco logicko-sémantická kritéria zajišťují potřebnou míru obecnosti, formální kritéria zase umožňují soustavný a přehledný popis. Nezanedbatelná výhoda z didaktického hlediska také spočívá v možnosti kodifikovat v rámci daného popisu žádoucí formy, a tím i stanovit a udržovat spisovný standard. Jak uvidíme dále, všech těchto předností uvedené metodologie hojně využívala i nově se formující korejská gramatika, především v období první poloviny 20. stol., ze kterého pochází většina sledovaných prací. V následujících částech bych kromě systematizace pojetí slovních druhů v tradiční korejské gramatice chtěl také zmínit některé problémy související s aplikací zavedených slovnědruhových kategorií na typologicky odlišnou korejštinu, a dále bych si povšiml účelové zaměřenosti klasifikačních postojů v rámci převládajícího směru korejské gramatiky daného období, v souvislosti s širším historicko-společenským pozadím. 49

Vezmeme-li jako příklad jednu z vývojových fází generativní syntaxe, pak vidíme, že postulovaná pravidla operují s kategoriálními symboly, které jsou zčásti interpretovatelné jako slovní druhy (srov. např. S → NP Aux VP, NP → Art N, VP → V NP apod.) 50 „Parts of speech in generative grammar do not occupy a distinguished status, ... they are entirely equivalent with other categories on higher and lower levels of syntactic description.“, Mártonfi, F. (1977), s. 302 51 viz Čermák (1997), s. 55; poměrně trefnou kritickou charakteristiku donedávna rozšířeného způsobu gramatického popisu podává také Jespersen (1924), s. 37-39

29

2. Slovní druhy v korejské gramatické tradici Jak již bylo avizováno v předmluvě, předkládaná práce si klade za cíl systematizaci pojetí slovních druhů v tradiční korejské gramatice a zmapování vývoje této problematiky od samých počátků studia korejštiny až zhruba do první poloviny 70. let dvacátého století. Značný rozsah zaujímá historický přehled, který usiluje o postižení názorů jednotlivých autorů na problematiku klasifikace slovních druhů v korejštině a zároveň podává nástin konkrétních výsledků klasifikace, jak se objevují v příslušných gramatikách. Kromě toho, že nám to umožní seznámit se s různými metodami a řešeními, vyjdou najevo, jak alespoň doufám, určité obecné tendence v úsilí o ustavení systému slovních druhů v korejštině v jednotlivých obdobích, přičemž vysledování a formulace příčin vedoucích k formování těchto tendencí je také jedním z cílů této práce. Obecně lze říci, že gramatická kategorie slovních druhů představuje třídy, jejichž prvky se vyznačují specifickými funkčními, sémantickými a ve většině jazyků též morfologickými charakteristikami. Důležitým faktorem ovlivňujícím konečnou podobu slovnědruhového systému v gramatickém popisu jsou jednak kritéria, na základě kterých jsou jednotlivé třídy vymezovány, a také relativní důležitost, která je jednotlivým kritériím přisuzována, jinými slovy hierarchizace kritérií. V tomto ohledu hraje významnou roli teoretické pozadí, ze kterého jednotliví autoři vycházeli. Nelze také pominout, že studium korejské gramatiky bylo limitováno nejen úrovní tehdejší jazykovědy, ale bylo částečně formováno i dobou s jejími specifickými podmínkami a potřebami, které se projevovaly zaujímáním účelově zaměřených postojů. Jak uvidíme dále, tato účelová zaměřenost je charakteristická pro většinu sledovaných prací. Analýza všech těchto vlivů, uplatňujících se ve větší či menší míře, snad umožní alespoň zčásti objasnit značně rozdílné výsledky, ke kterým dospívali jednotliví autoři. Historii korejské gramatiky lze ve stručnosti charakterizovat postupnou proměnou paradigmatu od prvních pokusů o systematický popis, které se často vyznačovaly poněkud mechanickou aplikací evropské gramatiky a jejích kategorií, přes stále vyhraněnější přístupy, více zohledňující strukturní zvláštnosti korejštiny, kdy za určitý mezník tohoto procesu může být považováno sjednocení školské gramatiky (a v jejím rámci též slovnědruhové klasifikace a příslušné terminologie) v roce 1963. V tomto období je již zřetelně patrný odklon od převážně normativní, tzv. „tradiční gramatiky“ (傳統文法), což zároveň znamenalo ochabnutí zájmu o slovní druhy, do té doby stojící v centru gramatických bádání. Koncipování historického přehledu bylo vedeno snahou o zachycení maximální názorové šíře a zahrnutí většiny významnějších prací, přičemž dílům a

30

autorům zásadnějšího dosahu je samozřejmě věnováno více prostoru. Výklad postupuje podle jednotlivých autorů, kdy pořadí v kapitolách je dáno datem publikace práce, která slouží za základ rozboru. Pro lepší přehlednost je dále výklad veden podél dvou relativně samostatných linií. První tvoří západní tradice, tj. díla napsaná cizinci, a druhou pak domácí tradice korejská. Toto dělení není čistě arbitrární, neboť obě linie vycházely z odlišných východisek a měly na zřeteli odlišné cíle, takže je patrná mnohem silnější provázanost v jejich rámci, než mezi nimi navzájem. Nejprve jsou zařazeny výsledky bádání cizinců, a to z toho důvodu, že to byli právě oni, kdo započali systematické studium korejského jazyka a gramatiky, a první práce na toto téma z pera Korejců se objevují až o několik desetiletí později.

2.1. Zahraniční korejské gramatiky Termín „zahraniční korejské gramatiky“ zde označuje gramatiky korejského jazyka, které jsou psány převážně cizím jazykem (tj. ne korejsky) a jejichž autor zpravidla není Korejec. Nerozhoduje zde místo vzniku ani vydání. Je také nutno dodat, že se z velké části nejedná o ucelené gramatiky v pravém slova smyslu (hlavně v počátečních obdobích); předmětem rozboru jsou i krátké studie, učebnice praktického jazyka a konverzační příručky, ve kterých se objevují gramatické poznámky. Pro potřeby předkládané práce jsou všechny tyto materiály zahrnuty pod pojem „gramatiky“. Jak již bylo naznačeno výše, je u těchto gramatik patrná určitá organická návaznost a tvoří poměrně kontinuální tradici. Každá práce buď obvykle přímo vychází z předcházejících, nebo na ně přinejmenším odkazuje a určitým způsobem reaguje, často se snaží o jejich korekci, doplnění a rozvinutí. Zahraniční gramatiky samozřejmě nepostrádají názorovu pestrost a nevyhýbají se polemice, je však patrné, že jejich autoři byli dobře obeznámeni s předcházejícími pracemi a často se jimi nechávali inspirovat. Historie studia korejského jazyka a gramatiky sahá až do první poloviny 19. století, přičemž v ní lze zhruba vymezit tři období, z nichž každé se vyznačuje určitými charakteristickými rysy.1 Následující kapitoly představují pokus o stručný nástin řešení slovnědruhové otázky v jednotlivých obdobích.

1

Toto členění je s menšími úpravami převzato od Ko Jŏng-gŭna. Viz 고영근 (1994), s. 3-31; (2001), s. 4-43

31

3.1.1. Počátky studia gramatiky korejského jazyka v letech 1832-1882 Pokud bychom měli stručně charakterizovat práce z počátečního období studia korejského jazyka, pak v prvé řadě je třeba zmínit, že vznikaly převážně mimo území Korejského poloostrova. Vinou izolacionistické politiky byla Korea až do druhé poloviny 19. století pro cizince nepřístupná, a tak autoři zabývající se korejštinou často zakládali své bádání na nepříliš spolehlivých materiálech omezeného rozsahu. Korejci, se kterými eventuálně přicházeli do styku, nezřídka hovořili dialekty a sami autoři zpravidla nebývali filologové.2 První práce představují povšechné studie podávající obecnou charakteristiku korejského jazyka a písma, se stručnými poznámkami ke gramatice, často je prováděno srovnání s okolními východoasijskými jazyky. Z výše uvedených důvodů se v nich lze setkat s mnoha nepřesnostmi i omyly zásadnějšího rázu, nicméně jim nelze upřít historický význam průkopnických děl. Mezi nejstarší dochované práce představující korejštinu západnímu světu patří Gützlaff (1832)3 a Siebold (1832)4. Gützlaff (1832) podává především obecné poznámky o korejském jazyce a písmu. Pro nás je relevantní poznámka ke gramatice, která zní následovně: „Korejština, jako další jazyky východní Asie, nemá ani deklinaci, ani konjugaci. Úplně se shoduje s čínštinou, pokud jde o postavení (ve větě) jako náhradu za flexi.“5 Tato stručná zmínka je zajímavá z toho důvodu, že předjímá metodologický přístup západních badatelů ke korejštině, který převládal po řadu následujících desetiletí. Kromě srovnávání s okolními jazyky se při popisu korejštiny opírali o gramatické systémy vlastních jazyků a snažili se o nalezení příslušných ekvivalentů, popř. o dosazení analyzovaných jazykových jevů do gramatických kategorií důvěrně známých jim i jejich čtenářům. I když má tento postup své oprávnění při zběžném představení naprosto neznámého jazyka, a určitou pozitivní roli může hrát i v prvních fázích výuky cizích jazyků, při značné typologické odlišnosti je zavádějící a mívá za následek nekonzistentnost gramatického popisu s řadou vnitřních

2

Pokud budeme vycházet z prací zmiňovaných dále, pak kromě jednoho lékaře a několika diplomatů se korejštinou zabývali převážně katoličtí kněží a protestanští misionáři. 3 Remarks on the Corean Language. Carl Friedrich Augustus Gützlaff (1803-1851) – holandský misionář německého původu, který působil v Číně. 4 Nippon: Archiv zur Beschreibung von Japan und dessen Neben und Schützländern. J. Philipp Franz von Siebold (1796-1866) – německý lékař pobývající v letech 1823-1830 v japonském Nagasaki. 5 „The Corean language, like other languages of eastern Asia, has neither declension, nor conjugation. It agrees exactly with the Chinese, so far as regards position, as a substitute for inflection.“, s. 278

32

rozporů. Jednou z forem tohoto přístupu je i negativní vymezování, tj. konstatování, že příslušná kategorie v jazyce nebyla identifikována, což je právě případ výše uvedené citace. Siebold (1832) představuje sice podstatně podrobnější uvedení do korejštiny, nicméně stále ještě bez uceleného systému slovních druhů. S jednotlivými druhy se lze setkat v průběhu popisu, kdy jsou zmiňována podstatná a přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa a částice (partikeln). Stejně jako ostatní díla tohoto a následujících období má zčásti charakter kontrastivní mluvnice. V pasáži věnované substantivům zmiňuje, že tato nevyjadřují mluvnický rod a dále, že plurál, který je mnohem méně častý než singulár, se tvoří spojováním či opakováním. Dále uvádí, že komparativ a superlativ se tvoří pomocí částic, u sloves poukazuje na vyjadřování času atd.6 Dalším dílem je Rosny (1864) 7 . Jde v podstatě o systematizaci dosavadních útržkovitých poznatků, publikovaných v evropských jazycích. Vzhledem k tomu, že korejština byla v té době stále ještě prakticky neznámým jazykem, vypomáhá si při jejím popisu srovnáváním s čínštinou a japonštinou a naznačuje dokonce podobnost s tatarskými (altajskými) jazyky. V části věnované gramatice zmiňuje celkem sedm slovních druhů – podstatná a přídavná jména, číslovky, zájmena, slovesa, částice a spojky. U substantiv správně poukazuje na odlišnost mechanizmu deklinace, která se na rozdíl od flektivních jazyků realizuje pomocí postpozic, které mají vlastní význam a nedochází u nich k alternacím po připojení ke jménu. Setkáváme se zde i s řadou nepřesností (hlavně u popisu korejských sloves, ale také plurálu substantiv, tvoření číslovek atd.), zaviněných především nedostatkem jazykového materiálu. Jako příklad výše předpokládaného metodologického přístupu aplikace gramatických kategorií mateřského jazyka pak lze uvést vymezení kategorie vztažných zájmen v korejštině, která jsou údajně vytvářena pomocí slova „pa“.8 (přičemž sám Rosny vyjadřuje nejistotu, pokud jde o skutečné užití tohoto slova – viz s. 183). Dallet (1874) 9 je údajně zkrácenou verzí jednoho z prvních nepublikovaných rukopisů gramatiky francouzských misionářů v Koreji.10 Přestože 6

Podrobnější rozbor, včetně vlivu na následující gramatiky lze nalézt např. v 고영근 (1994), s. 254259, dále též v 이광정 (1987b), s. 35 7 Aperçu de la langue coréenne. Leon de Rosny (1837-1916) – francouzský orientalista (japanolog). V této práci vycházím z anglického překladu A Sketch of the Corean Language and Grammar, který vyšel o rok později v časopise „Chinese and Japanese Repository“, viz bibliografii. 8 Jde zhruba o ekvivalent čínského suǒ (所), s gramatickým významem „to, co...“, „ten, který...“. V korejštině je pa (바) obvykle řazeno mezi neúplná (závislá) substantiva (의존명사). 9 La langue coréenne. Jde o sedmou kapitolu úvodu k jeho dílu Histoire de l´Église de Corée. Zde vycházíme z korejského překladu 韓國天主敎會史(上) – 朝鮮語, z roku 1979. 10 viz editorskou předmluvu v 歷代韓國文法大系 2 21. Další podrobnosti lze nalézt v 고영근

33

tedy z větší části nejde o původní dílo, lze ho označit za první systematický přehled základní gramatiky korejského jazyka, ve kterém se již rýsuje ucelený systém slovních druhů (§ 2. Grammaire – parties du discours). Dohromady rozlišuje devět slovních druhů – podstatná a přídavná jména, „číselná jména“(noms de nombre), zájmena, slovesa, příslovce, postpozice, spojky a citoslovce. U podstatných jmen si všímá absence kategorie rodu. Dále podotýká, že korejština, jako aglutinační jazyk, má oproti jazykům flektivním pouze jednu deklinaci, v jejímž rámci lze vyjádřit devět různých pádů. Zajímavé je, že vyděluje kategorii adjektiv, přestože vzápětí dodává, že v korejštině adjektiva v pravém slova smyslu nejsou, resp. jsou nahrazena jmény a slovesnými participii. Zájmena rozlišuje osobní, ukazovací, tázací a zvratná, přičemž ukazovací a tázací se v pozici před jménem mění v adjektiva (neskloňují se). To, že jako většina autorů té doby vycházel z gramatiky mateřského jazyka, se ukazuje např. v tom, že mluví o přivlastňovacích a vztažných zájmenech, která sice v korejštině nenalézá, ale uvádí alternativní způsob vyjádření (pomocí osobních zájmen, resp. vztažných participií). Slovesa rozlišuje na „actifs“, „neutres“ a „verbes substantifs“, což podle podané charakteristiky odpovídá slovesům dějovým a kvalitativním, jako příklad substantivního verba pak uvádí „ista“(být-existovat) a „ilda“(spona).11 K postpozicím dodává, že nahrazují předložky. Přestože se zjevně nejedná o čistě kontrastivní mluvnici, pro lepší názornost a pochopitelnost výkladu si autor na mnoha místech vypomáhá srovnáním s francouzštinou a „vypůjčováním“ jejích gramatických kategorií. Další v pořadí je Aston (1879)12. Jak již sám název napovídá, jde o studii srovnávající korejštinu a japonštinu, přičemž charakteristické zvláštnosti obou jazyků staví do kontrastu s indoevropskými jazyky. Odlišný způsob myšlení má podle něj za následek nepřítomnost gramatických forem vyjadřujících kategorie životnosti a rodu u substantiv, a osoby u sloves. Ve slovech analyzuje kořeny, které mohou připojením příslušných sufixů získávat charakter jmen, adjektiv, adverbií či verb. U jmen rozeznává několik fonologicky podmíněných deklinací. Zájmena dělí na osobní, ukazovací, tázací a zvratná, a všímá si absence zájmen vztažných. Číslovky uvádí základní, kořenné (root numerals), a číslovky pro označení dní. V pasáži pojednávající o pozici slov ve větě dále hovoří o částicích (slovesných koncovkách) a spojkách připojovaných za příslušné slovo nebo klauzi. Jeho pevné zakotvení v gramatice mateřštiny se projevuje mj. v tom, že vyděluje kategorii „prepozic“, které se připojují za jméno. Jak sám přiznává, potýkal se s nedostatkem

(2001), s. 8-9; (1994), s. 5, 244 11 v současné korejštině „issta“(있다) a „-ida“(-이다) 12 A Comparative Study of the Japanese and Korean Languages. W. G. Aston (1841-1911) anglický tlumočník a posléze diplomat, působící od r. 1864 v Japonsku.

34

důvěryhodných materiálů, a tak se na některých místech můžeme setkat se stěží akceptovatelnými závěry. Poněkud kuriózní se například jeví jeho etymologie osobních zájmen, popř. tvrzení, že částice –i, vyznačující v korejské větě podmět, je ve skutečnosti adverbiální zakončení.13 MacIntyre (1880-1882) 14 se spíše než mluveným jazykem zabývá postpozicemi tcho (kukjǒl 口訣) vkládaných v Koreji do čínských textů k usnadnění čtení a interpretace. Rozlišuje postpozice připojované za jména a za verba. U jmenných postpozic analyzuje pět pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ a ablativ). Verbální postpozice pak podle něj nahrazují interpunkci a vyjadřují také rytmus, mluvnický čas, otázku, citový postoj atd. Správně si všímá, že u sloves chybí kategorie čísla a osoby, a analyzuje také pomocná slovesa hata (하다 - dělat) a issta (있다 - být, existovat, popř. mít ). Ridel (1881) 15 je jedna z nejreprezentativnějších a nejvlivnějších prací tehdejší doby. Vyniká nejen svým rozsahem, ale i hloubkou a důkladností zpracování, což je dáno mj. tím, že autor navazoval na mnohaletou práci předchozích francouzských misionářů a navíc mu jako konzultant vypomáhal korejský věřící Čchö Či-hjǒk (崔智爀)16. Slovnědruhová klasifikace, která zabírá převážnou část knihy, není založena na explicitně vyjádřených kritériích. Je zřejmé, že autor vycházel z gramatiky mateřského jazyka, na jejímž základě se snažil o popis korejštiny. Výklad tak začíná členem neurčitým a určitým, kdy vzhledem k jejich neexistenci v korejském jazyce jsou uváděny přibližné významové ekvivalenty. Dále následují substantiva, u kterých popisuje pět různých deklinací a celkem devět pádů. Přestože uznává absenci kategorie jmenného rodu, uvádí alespoň příklady lexikálního rozlišení pohlaví. Adjektiva dělí na nesklonná, verbální, ukazovací, kvantitativní a číselná (která též nazývá „číselnými jmény“). Zájmena rozeznává osobní, přivlastňovací, ukazovací (ta se formálně překrývají s ukazovacími adjektivy – např. i (이) je považováno za adjektivum ve spojení i salam (이 사람) – tento člověk, a za zájmeno ve spojení s pádovou koncovkou –lǔl: i-lǔl (이를) – to, toto (akuzativ)), zvratná, vztažná, tázací a neurčitá. U kategorie vztažných zájmen, stejně jako předtím u členů, nejde o vymezení na základě analyzovaných jazykových faktů, spíše zde vidíme snahu o nalezení obdobného vyjádření známého jevu. Vyčerpávajícím způsobem je zpracována pasáž týkající se slovesa; kromě vyjádření způsobu, času a zdvořilosti je popsáno tvoření záporu, participií, 13

např. spojení mal-i issta (말이 있다), s významem „kůň je (existuje)“, popř. „mít koně“, překládá jako horse-ly is („být koňsky“) 14 Notes on the Corean Language. viz bibliografii 15 Grammaire coréenne. Félix-Clair Ridel (李福明) (1830-1884) – francouzský kněz. V Koreji pobýval od roku 1861 do roku 1866, kdy uprchl před perzekucí do Číny. 16 viz předmluvu v 歷文 2 19; též 고영근 (1994), s. 7-9, 207-213, 245-251

35

kauzativa a pasíva, a prostor je věnován i složeným a pomocným slovesům. Dále jsou uvedena adverbia (původní a odvozená ze sloves), a prepozice. Zde se opět jasně projevuje výše naznačený metodologický přístup – kapitola je nazvána „prepozice“ (de la préposition), přestože v zápětí je dodáno, že jde ve skutečnosti o postpozice. Jako poslední jsou uváděny spojky a citoslovce. I přes řadu nedostatků lze Ridela (1881) považovat za nejvýznamnější dílo počátečního období studia korejské gramatiky, které sloužilo jako materiál ke studiu korejštiny ještě desítky let po svém vzniku (např. v roce 1908 byla kniha přeložena do ruštiny). Posledním dílem, které uzavírá první období je Ross (1882) 17 . V gramatické části zmiňuje jména, adjektiva, zájmena a verba. U jmen rozlišuje šest pádů, zájmena dělí na osobní, tázací, vztažná, neosobní a ukazovací. Dále popisuje vyjádření kategorií času, způsobu, zdvořilosti a rodu u sloves, ze kterých dále vyčleňuje slovesná adjektiva, slovesná jména a pomocné sloveso hata (하다). Také Ross naznačuje některé problémy slovnědruhové klasifikace v korejštině. Např. u jmen poznamenává: „modifikující, popř. určující jména jsou ve skutečnosti adjektiva, a stejně jako ona předcházejí modifikovaná jména, aniž by jakkoli vyjadřovala pád“.18 Nejednoznačné je samotné vydělení kategorie adjektiv, což je patrné už z jejich charakteristiky: „adjektiva jsou verba; v případě, že je použit k modifikování jména, je slovesný kořen umístěn před toto jméno, úplně stejně jako modifikující jméno.“19 Jak již bylo poznamenáno v úvodu, studium korejštiny v prvním období (tj. v letech 1832-1882) bylo prováděno zvnějšku. V doslovném významu to znamenalo, že autoři neměli možnost (až na některé vyjímky, jako byl např. Ridel) shromažďovat potřebné materiály v příslušném jazykovém společenství, a značně problematické bylo dokonce i získávání spolehlivých písemných zdrojů, vzhledem k uzavřenosti Koreje vůči okolnímu světu a nedostatku korejsky psaných materiálů obecně (jako psané médium sloužila převážně klasická čínština). Tato historická danost pak nevyhnutelně vedla k pohledu „zvnějšku“ i v přeneseném slova smyslu. Definujeme-li gramatiku zjednodušeně jako: „konečný soubor pravidel a principů pro zachycení pravidelností v jazyce“20, pak na základě

17

Korean Speech with Grammar and Vocabulary. John Ross (1842-1915) – anglický misionář pobývající v Mandžusku. Korean Speech je přepracovaným vydáním knihy Corean Primer (1877), která je sbírkou tematicky uspořádaných konverzačních obratů a gramatikou se až na několik kusých poznámek nezabývá. 18 „...qualifying of defining nouns are in reality adjectives, and like the latter, they precede the qualified noun, without any case signs.“ . Ross (1882), s. 9 19 „...adjectives are verbs; when used to qualify a noun the verb root is prefixed to the noun, exactly as the qualifying noun.“ ibid., s. 9 20 „A grammar is a finite set of rules and principles for capturing the regularities in the language.“ – Akmajian (1984), s. 164

36

krajně omezeného korpusu je velmi obtížné, ne-li přímo nemožné, vysledovat tyto pravidelnosti a na jejich základě formulovat příslušná pravidla. Autoři tak byli víceméně nuceni nahlížet na korejštinu „zvenku“, z hlediska vlastních jazyků. V praxi to vypadalo tak, že základní osnovu popisu tvořil gramatický systém mateřštiny a v rámci jednotlivých gramatických kategorií byly uváděny odpovídající způsoby vyjádření v korejštině. Tak se můžeme např. setkat s popisem vyjádření členů a jmenného rodu, s vydělením kategorií vztažných zájmen, předložek apod., o kterých lze jen stěží tvrdit, že se zakládají na jazykových faktech korejštiny. Takovýto přístup samozřejmě vede k nekonzistentnosti a nepřesnosti popisu a přispívá i k jeho komplikovanosti postulováním řady vyjímek a uváděním lexikálního způsobu vyjádření gramatických pravidel výchozího jazyka. Na výše uvedené práce je také možno nahlížet z hlediska jejich „účelovosti“. Lze totiž vysledovat určité společné charakteristické tendence v metodologii gramatického popisu podle účelu, resp. cílové skupiny, pro kterou byly určeny. Na jedné straně tu jsou články uveřejňované v odborných časopisech pro relativně úzký okruh čtenářů, jejichž cílem byla převážně systematizace dosavadních útržkovitých poznatků o korejštině, její obecná charakteristika a srovnání s okolními jazyky (popř. pokus o zařazení do příslušné jazykové rodiny). Jde o víceméně teoretické studie, ve kterých jsou slovní druhy zmiňovány pouze okrajově, a to většinou v souvislosti s ostatními gramatickými jevy (flexí, slovosledem apod.). Druhou skupinu prací tvoří první jazykové učebnice, které měly na zřeteli spíše praktické cíle, tj. pomoc při osvojení jazyka. Jelikož byly určeny širší veřejnosti, pro kterou byla korejština naprosto cizím exotickým jazykem, projevuje se zde evidentně metodika „popisu neznámého pomocí známého“. I když má tento postup bezesporu své výhody, zvláště v prvních fázích výuky, často má za následek postulování gramatických kategorií, které nemají opodstatnění z hlediska faktického materiálu popisovaného jazyka. Ačkoliv bylo studium korejštiny ve svých počátcích spojeno s četnými omezeními a překážkami, bylo na tomto poli s ohledem na dané podmínky dosaženo pozoruhodných výsledků. Pokud jde o slovní druhy, pouze v některých pracích se setkáváme s jejich systematickou klasifikací; většinou jsou jakoby mimochodem zmiňovány v průběhu gramatického výkladu a často není jasné, zda jde o samostatný slovní druh, nebo jen slovnědruhovou subkategorii. Následující tabulka číslo jedna (s. 38) je tedy pouze orientační a měla by dát přibližnou souhrnnou představu o tom, kolik a jaké slovní druhy se objevují v prvních pracích zabývajících se korejským jazykem.

37

Tab. č. 1 autor Siebold Rosny Dallet Aston McIntyre Ridel Ross

slovní druhy celkem substantiva, adjektiva, zájmena, číslovky, slovesa, částice 6 substantiva, adjektiva, číslovky, zájmena, slovesa, částice, spojky 7 substantiva, adjektiva, číselná jména, zájmena, slovesa, adverbia, postpozice, spojky, 9 citoslovce substantiva, adjektiva, adverbia, verba, zájmena, číslovky, částice, spojky, prepozice 9 substantiva, verba, postpozice 3 člen, substantiva, adjektiva, číselná jména (adjektiva), zájmena, verba, adverbia, 10 prepozice, spojky, citoslovce substantiva, adjektiva, zájmena, verba 4

3.1.2. Prakticky zaměřený výzkum v letech 1883-1938 Po vynuceném ukončení izolace Koreje v druhé polovině 19. století došlo k legalizaci pobytu cizinců v zemi. Dlouhodobý pobyt s sebou celkem přirozeně nesl potřebu komunikace v místním jazyce. Ať už to byli misionáři, diplomaté nebo obchodníci, všichni pravděpodobně pociťovali nezbytnost ovládnout korejštinu pro zvýšení efektivity své činnosti a snadnější dosažení svých cílů. Studium korejštiny v tomto období tak bylo zaměřeno převážně prakticky a více méně reagovalo na dobovou poptávku. Publikované práce sice vycházejí z předchozích, ale přijímají je kriticky. Je u nich patrná snaha o důslednější zachycení struktury korejštiny a o popis, který by systematičtěji a přesněji vystihoval jazyková fakta, a tím usnadnil praktické zvládnutí řeči. Tento kvalitativní posun byl dán především tím, že autoři se rekrutovali z řad rezidentů, dlouhodobě pobývajících v Koreji, a mohli se tak opřít o vlastní zevrubnou znalost jazyka. Stejně jako v předchozím období tvoří slovní druhy základ gramatického popisu; gramatické jevy jsou uváděny v rámci jednotlivých druhů. Scott (1893) 21 je přepracovaným a rozšířeným vydáním stejnojmenné úspěšné učebnice s podnázvem En-moun Mal Ch´ăik (언문말) z roku 1887. Kniha, která měla podle autora sloužit jako úvod do hovorového jazyka, v jistém smyslu navazovala na slovník a gramatiku francouzských misionářů v Koreji22. Jde o sbírku krátkých vět a konverzačních obratů, jejímž cílem bylo pomoci studentovi překonat počáteční obtíže při zvládání mluveného jazyka.23 Gramatický výklad je podáván v rámci jednotlivých slovních druhů, jichž Scott rozlišuje celkem osm –

21

A Corean Manual or Phrase Book with Introductory Grammar. James Scott (1850-1920) – anglický diplomat; pobyt v Koreji v letech 1884-1892 22 Ridel (1881) 23 viz autorskou předmluvu; Scott (1893)

38

jména, zájmena, číslovky, adjektiva, verba, adverbia, postpozice a spojky. Na rozdíl od prvního vydání vyčlenil jako samostatnou kategorii číslovky, které dříve řadil mezi adjektiva. Bohužel, stejně jako u předchozích prací ostatních autorů se ani u něj nesetkáme s vymezením pojmu slovních druhů, ani s jasným definováním kritérií, na základě kterých jsou slova do jednotlivých kategorií řazena. Pokud jde o jména, tak ačkoliv mluví o jejich deklinaci, vzápětí dodává, že se realizuje prostřednictvím pravidelného systému aglutinace. Jména tak analyzuje na neměnný kořen (noun-root), u kterého je možná pouze mírná modifikace v souladu s pravidly korejské eufonie, a dále na aglutinační suffix, který v případě jmen slouží mj. k vyjádření pádů. Pravděpodobně v reakci na Ridela (1881) se také stručně věnuje problematice kategorií čísla, jmenného rodu a členu, jejichž existenci však v korejštině popírá.24 Zájmena dělí na osobní, ukazovací, přivlastňovací, tázací, zvratná, neurčitá a uvádí i tzv. zástupné zájmenné výrazy (pronominal substitutes), které ve zdvořilé mluvě nahrazují osobní zájmena. Vztažná zájmena podle Scotta v korejštině nejsou, jejich funkci plní vztažná participia. Jako názorná ukázka metodologie popisu vycházejícího z mateřského jazyka může posloužit subkategorie neurčitých zájmen, u kterých je uveden výčet anglických výrazů a k nim odpovídající korejské ekvivalenty (např. Each, every → kak, sik, mǎi, mata). S podobným přístupem se setkáváme i u číslovek, které dělí na základní a řadové, dále zmiňuje řadová adverbia(?), zkrácené formy, zlomky a násobení, numerativy a dokonce i způsoby vyjadřování času a období. Zde se tedy opět výrazně projevuje ono „účelové“ kritérium slovnědruhové klasifikace jako součásti gramatického popisu využívajícího znalosti vlastního jazyka a sloužícího coby prostředek výuky jazyka cizího. Kromě řadových adverbií, kde uvádí sporné korejské ekvivalenty k anglickým výrazům firstly, secondly atd., tak mezi číslovky řadí i numerativy (numeratives, classifiers) a zabývá se v jejich rámci i názvy období a vyjadřováním času, tj. uvádí například překlady výrazů jako včera, každý den, jaro, léto, měsíc apod. Adjektiva dělí na ohebná a neohebná, mezi která patří jednak adjektivně užitá jména 25 a dále „pravá“ adjektiva (true adjectives) odvozená z čínštiny. Zajímavá je jeho „dekompoziční“ sémantická analýza ohebných adjektiv, která považuje za složeninu vlastního adjektiva a slovesa být (to be). 26 U ohebných

24

ibid., s. 21 tj. jména užitá k modifikaci jiných jmen. Jako příklad je uvedeno 쇠그 soi keurat; soi – železo, keurat – miska, ibid., s. 58 26 V tomto ohledu se zdá být ovlivněn překladem do indoevropských jazyků. Viz např. 길다 kilta – být dlouhý, 예쁘다 jeppǔta – být krásný apod. 25

39

adjektiv dále uvádí tvoření participiálních a predikátových forem, a také způsob překladu komparativu a superlativu. Komplikovaná slovesná flexe, resp. aglutinace je uváděna jako jeden ze základních rysů korejštiny. V rámci konjugace, kterou Scott dělí na běžnou, tázací, zdvořilou a spojovací, se zde opět setkáváme s aglutinačními sufixy. Pomalu se již začínají rýsovat jako samostatná kategorie, byť ne explicitně vyjádřená, pod kterou spadá řada forem s nejrůznějšími funkcemi a významy. Následkem značně vágní terminologie27 a jejího volného užívání se vedle sebe ocitají jazykové jednotky, v původní korejské tradici souhrnně označované jako tcho (吐), jejichž zařazení působí problémy i v pozdějších gramatikách. Vyděluje také subkategorii pomocných sloves, slovesných jmen a konečně také „ukazovacích sloves“ (demonstrative verbs), kam řadí verba významově odpovídající anglickému slovesu to be28, tj. itta (잇다) - být (existovat), mít; a ilta (일다) - být (spona). Toto vyčlenění však mimochodem nemá jen sémantický základ, díky své charakteristické morfologii byla tato verba v pozdějších obdobích některými gramatiky uváděna dokonce jako samostatné slovní druhy. Adverbia rozlišuje odvozená (od sloves a adjektiv) a vlastní (adverbs proper), která dále dělí na místní, časová, způsobu, míry a na adverbia záporu a potvrzení (negation and affirmation). Část uváděných příkladů tvoří spojení, která by bylo možno lépe označit za příslovečná určení, např. pame (밤에) - v noci, ittaka (잇다가) - za chvíli, it´eunnal (이튼날) - druhého dne. O morfologické nesourodosti adverbií svědčí dále i fakt, že mezi nimi nalezneme i jazykové formy, na jiných místech označované jako sufixy, např. man (만) - pouze, torok (도록) - aby, sarok (록) - čím více, apod. Jako postpozice vyděluje skupinu slov, která mají funkce podobné předložkám v evropských jazycích. V jistém smyslu tedy doplňují aglutinační sufixy vyjadřující pádové vztahy, i když jejich použití je samozřejmě širší. Nicméně hranice není příliš jasná, což je patrné i z poznámek k některým uváděným postpozicím, např. peut´e (브터) - From (governs instrumental or ablative), tarye (려) - To (substitute for dative) atd. Podobně jako postpozice, jsou i spojky chápány jako určitý komplement, v tomto případě ke spojovacím sufixům (conjunctions, conjunctional agglutinations). Na rozdíl od těchto sufixů, které tvoří součást konjugace, jich však lze užít 27

V průběhu výkladu Scott celkem volně zaměňuje termíny agglutination, (agglutinative) suffix, (agglutinative) particle, termination, ending atd., v určitých pasážích též post-position a v případě konjugace i conjunction či conjunctional agglutination. 28 opět příklad postulace kategorie na základě „projekce“ z mateřského jazyka. Výklad je zahájen slovy: „The English verb „to be“ is represented in Corean by two distinct words, each with a use and meaning essentially its own.“, ibid., s. 133

40

samostatně. I zde se projevuje praktické hledisko, když autor uvádí různé alternativní překlady anglické spojky and. Vzhledem k tomu, že Scott (1893) je jen částečnou úpravou vydání z roku 1887, zařadili jsme jej před následující práci, kterou je Underwood (1890)29. Jak píše autor v předmluvě, nebyla jeho cílem systematická gramatika v pravém slova smyslu; veškerá systematizace a formulace pravidel měla sloužit k odstranění překážek a těžkostí při zvládání mluvené korejštiny. Pokud jde o metodologii, je zajímavé jeho rozdělení práce do dvou částí (Grammatical Notes a English into Korean), z nichž v každé usiloval o přístup k jazyku z odlišného hlediska. V té době byl celkem standardní přístup, který lze v případě učebnic stručně charakterizovat jako „překlad“ mateřského jazyka do korejštiny. Underwood si však byl evidentně vědom nedostatků a problematičnosti této metody, proto zařadil na první místo gramatické poznámky, při jejichž formulaci se snažil důsledně vycházet z jazykových faktů korejského jazyka.30 Celkem v korejštině rozeznává devět slovních druhů – jména, zájmena, číslovky, postpozice, verba, adjektiva, adverbia, spojky a citoslovce. Připouští sice i oprávněnost tradičního dělení na jména, verba a částice31, nicméně pro potřeby výkladu shledává výhodnější detailnější rozdělení, které se ale do jisté míry odchyluje od jeho proklamovaného úsilí o přístup z hlediska korejštiny.32 Pokud jde o jména, tak dosavadní převažující pohled, který v korejštině předpokládal deklinaci, považuje Underwood za vliv řecké a latinské gramatiky. Sám deklinaci korejského jména důrazně popírá na základě toho, že až na vyjímky jméno při tzv. „deklinaci“ nepodléhá změně a částice připojované za jméno, které jsou navíc v běžném hovoru často vynechávány, spíše odpovídají anglickým prepozicím – odtud pak analogicky vytvořený název postpozice. Další kategorií jsou zájmena a zájmenná adjektiva. Underwood jejich existenci částečně zpochybňuje na základě toho, že z hlediska etymologie lze většinu členů považovat za jména s vlastním významem.33 Přesto s nimi nakládá 29

An Introduction to the Korean Spoken Language. Horace Grant Underwood (1859-1916) – korejským jménem 元杜尤, presbyteriánský misionář, v Koreji od r. 1885 30 Přesný název kapitoly je Part I. Grammatical Notes, or the Korean Spoken Language from the Korean Standpoint. Explicitně formuluje svůj postup následovně: „...we must approach the language from two sides, the Korean and the foreign. ...In the first or grammar part of the book, the effort has been made to present Korean from the Korean standpoint. ...to take the Korean as it is, systematize it in part, divest it of everything foreign, show as far as possible how the Korean thinks and how he constructs his sentences...“, Underwood (1890), s. 3 31 viz např. MacIntyre (1880-1882) 32 Ilustrativní jsou v tomto ohledu jeho poznámky, kterými zdůvodňuje řazení slovních druhů: „As all pronouns are in reality nouns, the chapter on the former, immediately follows that on the latter. As nearly all true adjectives, are really verbs, the chapter on verbs precedes that on adjectives.“; Underwood (1890), s. 7 33 „With reference to Korean pronouns, it is doubtful whether such in the true sense of the word

41

jako se samostatnou kategorií a dělí je na osobní, zvratná, ukazovací, tázací a neurčitá. V případě spojení osobního zájmene a postpozice je vztah již tak těsný, že lze podle něj mluvit v jistém smyslu o deklinaci. Jako zájmenná adjektiva (pronominal adjectives) označuje zájmena, jichž je možno užít adjektivně. Číslovky dělí na korejské a sinokorejské, přičemž u korejských rozeznává substantivní a adjektivní užití (do čísla šest formálně rozlišené). Kromě toho rozlišuje číslovky základní a řadové. Stejně jako v ostatních jazykových učebnicích se i zde v kapitole věnované číslovkám setkáváme s popisem vyjádření času a období, se zlomky a klasifikátory, a místo je věnováno dokonce i problematice peněz, měr a vah. U postpozic, jako specificky korejské kategorie, se dokonce objevuje jejich definice, založená na formálním a funkčním hledisku.34 Popření deklinace se zčásti zakládá na tom, že autor považuje za mnohem jednodušší brát všechny postpozice za oddělená slova (přestože v pravopise je často píše dohromady s předcházejícím jménem) a nevidí dostatečný důvod vydělovat část z nich jako pádové koncovky. I když je řada postpozic podle něj odvozená z jmen, nezabývá se autor jejich etymologií, jelikož dle vlastních slov usiluje o systematizaci současného jazyka a zaujímá tak důsledně synchronní přístup. Postpozice dělí na prosté, složené a verbální. Verba, která považuje za nejobtížnější aspekt korejské gramatiky, dělí v souladu s dosavadním územ na aktivní (vyjadřující děj) a neutrální (přiřazují kvalitu subjektu), a analyzuje je na kmen (stem, v případě prostého verba též root), časový kořen (tense root) a koncovku (termination). V některých pozdějších gramatikách bývaly koncovky brány za samostatný slovní druh, nicméně Underwood je považuje za součást verba, v kontrastu ke vztahu jméno-postpozice. Toto řešení má své opodstatnění, neboť spojení verbum-koncovka je mnohem těsnější (sloveso, na rozdíl od jména, nelze ve větě užít samostatně bez koncovky). V jeho pojetí mají k sobě formálně velmi blízko koncovky a spojky, které se obojí připojují za sloveso. Koncovky se pouze funkčně odlišují tím, že zakončují výpověď v samostatné větě. V rámci podrobného popisu slovesné flexe analyzuje též verbální a vztažná participia a dále také deziderativní a negativní základ. Poněkud problematickou kategorií s nejasnými hranicemi jsou u Underwooda adjektiva. Dělí je na limitující (limiting), kam řadí číslovky a zájmenná adjektiva, a na modifikující (qualifying). Převážnou většinu modifikujících adjektiv really exist. It is so easy, with most of the words used for pronouns to trace out their original meaning, and to show that they are really nothing but nouns... . For the sake of convenience, however, it has been deemed best to treat of these words by themselves...“; ibid., s. 39 34 „There is a large class of words, which are affixed to nouns, and show their relation to some other

42

pak tvoří slova na jiném místě označovaná jako neutrální verba. U těch rozlišuje verbální formy, užívané predikativně, a participiální formy, užívané atributivně. Za adjektiva považuje i sinokorejské derivační afixy ve slovech jako täpchung (대풍; tä – velký, pchung – vítr; tajfun), hwanggǔm (황금; hwang – žlutý, gǔm – kov; zlato), pängma (백마; päk – bílý, ma – kůň) a zaznamenává i adjektivní užití jmen, jako např. patamul (바다물; pata – moře, mul – voda). Adverbia dělí na prostá a odvozená, přičemž mezi odvozená z verb řadí mj. formy, na jiném místě označované jako budoucí verbální participia, a jako příklad adverbií odvozených ze jmen a zájmen uvádí složené tvary (zá)jmeno + postpozice, odpovídající příslovečnému určení. Spojky, které se dělí na souřadné a podřadné, mají u Underwooda velmi blízko ke koncovkám (terminations). Připojují se za verbum v indikativu, za verbální či vztažná participia a některé přímo za slovesný kmen. Na základě krajně analytického přístupu, kdy jsou rozkládány formy obvykle brané jako nesložený celek, považuje jazykové formy řazené v jiných gramatikách mezi spojky (그러나 kǔlǒna, 그러면 kǔlǒmjǒn ) za fráze, které lze překládat spojkami. Přes proklamovanou snahu vycházet při gramatickém popisu důsledně z hlediska korejštiny, oproti dosavadnímu přístupu založenému převážně na „vpasování“ korejštiny do systémů evropských gramatik, vybočuje Underwood z řady obdobných prací jen částečně, neboť byl zřejmě omezován cílem přiblížit srozumitelným a jasným způsobem korejský jazyk anglickému mluvčímu. V souladu s tehdejším územ tvoří páteř popisu nedefinované slovní druhy, u nichž je předpokládána přinejmenším intuitivní znalost, a které jsou často spíše než na základě jasných kritérií vymezovány, dle autorových slov, „for the sake of convenience“. Poslední prací druhého období, kterou se zde budeme zabývat, je Eckardt (1923) . Jak uvádí sám autor v předmluvě, jedná se o první německo-korejskou gramatiku, která se v mnoha ohledech odlišuje od předchozích anglických a 35

francouzských prací. Hlavně při výkladu sloves je patrná snaha o vlastní systematizaci. Kromě gramatických pravidel „vyvozených z chaosu forem“ v průběhu mnohaletého styku s korejskými rodilými mluvčími jsou uváděny i způsoby překladu a možnosti opisu jazykových jevů němčiny. Opět se tedy setkáváme se specifickou účelovostí gramatického popisu, což v tomto případě znamená usnadnění zvládnutí korejštiny jako cizího jazyka německým mluvčím. V průběhu výkladu se objevuje devět slovních druhů – substantiva, verba, word or words in the sentence.“; ibid., s. 72 35 Koreanische Konversations-Grammatik mit Lesestücken und Gesprächen. Andreas Eckardt (1884-1974), korejským jménem 옥락안(玉樂安). Od roku 1909 působil v Koreji jako katolický kněz.

43

zájmena, adjektiva, adverbia, číslovky, spojky, postpozice a interjekce. Eckardt měl již pravděpodobně možnost se seznámit s domácími korejskými gramatikami, o čemž mj. svědčí na některých místech uváděná korejská terminologie. Substantiva (Hauptwort, Substantiv, myǒngsa) jsou zmiňována v souvislosti s deklinací, kterou Eckardt na rozdíl od Underwooda uznává a dělí ji na vokálovou, konsonantovou a nepravidelnou. Pádů rozlišuje osm, přičemž se netvoří pomocí předložek, nýbrž pomocí koncovek (Endung, Suffix), a pádové formy dělí na jednoduché a složené. Korejština podle něj nemá člen ani gramatický rod a obvykle se nečiní rozdíl mezi singulárem a plurálem. Samotná substantiva jsou dělena na vlastní a odvozená, když je uváděno pět základních způsobů odvozování. Mimo jiné sem patří i tzv. substantivizovaná participia typu irhanankǒsi (doslova „pracující věc; věc, že pracuje“), která bychom dnes označili spíše jako jmenné fráze. Nejkomplikovanější kategorii představují slovesa (Zeitwort, Verbum, tongsa), která dělí na „vlastní“ (eigentliches) a „nevlastní“ (uneigentliches, pantongsa). Výklad nevlastních sloves představuje v podstatě možné způsoby překladu německého „sein“ do korejštiny. Řadí sem tak „koncovku“ –ita (-ta), která má podle něj význam příslušnosti k určité skupině (odpovídá zhruba sponě „být“), dále sloveso idta s významem „existovat“, a konečně také kvalitativní slovesa (Zeitwort der Eigenschaft), která se v němčině vyjadřují dvěma slovy (např. namuka tjotha – der Baum ist schön). Vidíme zde tedy typický případ heterogenní kategorie, v rámci které jsou např. zmiňována i kvalitativní slovesa, přestože jsou na jiném místě řazena mezi vlastní verba. Pokud jde o samotná vlastní verba, mohou být tranzitivní, intranzitivní, kauzativní, aktivní a pasivní. Jak již bylo řečeno, patří mezi ně též adjektivní, či kvalitativní slovesa (adjektivische Verbum, Zeitwort der Eigenschaft, hyǒngyongtongsa), která se sice formálně podobají ostatním slovesům, resp. mají podobnou konjugaci, ale liší se významem (odpovídají německému predikátu typu „gut sein“, „hoch sein“). Subkategorií charakteristickou pro Eckardta jsou tzv. „střední verba“ (Mittelzeitwort, tjungtongsa), která podle něj stojí uprostřed mezi slovesy kvalitativními a intranzitivními (odtud „střední“). Jedním z jejich hlavních znaků je, že vyjadřují duševní stavy či pocity. Jednoduchá forma se užívá převážně v první osobě, zatímco ve spojení se slovesem hata (dělat) nabývají významu vyjádření pocitu navenek a užívají se pro ostatní osoby. K syntaktickým zvláštnostem sloves této skupiny patří, že se vyskytují v konstrukci s dvojím nominativem, např. nâika koltchika aphǔta – já(nom.) hlava(nom.) bolet. Dále Eckardt rozlišuje slovesa pomocná (Hilfszeitwort, tjotongsa) a složená (zusammengesetztes Zeitwort, haptongsa), i když mezi oběma skupinami není příliš ostrá hranice. Z hlediska současné morfologie je řada jeho pomocných sloves,

44

jako např. -surǒpta, -tapta, -ropta, -kǒrita atd., považována za derivační sufixy. Jako základní rozlišovací pravidlo mezi pomocnými a složenými slovesy je uváděna poučka, že každá část složeného slovesa má svůj vlastní význam, a že pomocné sloveso se neužívá samostatně. První část pravidla týkající se složených sloves je zajímavá z toho důvodu, že zatímco dnes jde z větší části o gramatikalizované konstrukce, tak ještě v Eckardtově době byl evidentně mnohem silněji vnímán původní význam jednotlivých částí, alespoň pokud můžeme soudit z jeho výkladu. Např. konstrukce mǒkko idta (jíst – průběhová forma) je u Eckardta překládána jako essen und sein=wohnen, když dnes je idta (resp. issta) v konstrukci -ko idta vedeno ve slovnících jako samostatná lexikální jednotka vyjadřující aspekt průběhovosti.36 Velmi složitý je výklad slovesné flexe. Základní slovesný tvar není infinitiv (forma zakončená na –ta se jako infinitiv označuje čistě pro potřeby výuky), nýbrž tzv. „slovesná, kmenová forma“ (Verbalform, Stammform, Grundform, ponsa), jejíž konjugace se liší podle zakončení. Uvádí tak konjugaci konsonantických a vokalických kmenů a dále konjugace nepravidelné, přičemž každá z nich se realizuje v pěti zdvořilostních stupních, což dává celkem sedmnáct různých konjugačních vzorů. Kromě kmenu prostého rozlišuje Eckardt též zdloužený, krácený, minulý, budoucí a dvojitý, a dále uvádí na dvacet pět různých participií. Celý výklad je sice velmi vyčerpávající, nicméně značně komplikovaný, k čemuž kromě jiného přispívá i nedůsledná analýza kmene a koncovky, a jak uvidíme později i nevyjasněný statut samotných koncovek, se kterými se opět setkáváme mezi spojkami, postpozicemi a dokonce i mezi interjekcemi. Za zmínku stojí též vydělení zvláštní skupiny slov, jejichž společným znakem je, že se pojí s participii. Eckardt uvádí pouze jejich význam, resp. překlad do němčiny; uvedené příklady ale odpovídají zhruba dnešním neúplným, či závislým substantivům (의존명사) školské gramatiky. Praktické zřetele gramatického popisu jsou znovu konkrétně dokládány několika lekcemi, které se zabývají překladem německých sloves wollen, mögen, müssen, können, sollen. Dále následují zájmena (Fürwort, Pronomen, tâimyǒngsa), která jsou dělena na osobní, zástupná, ukazovací, neurčitá a tázací, zvratná a vztažná. Pokud jde o zájmena osobní, mohou v pozici před substantivem sloužit zároveň jako přivlastňovací. Do skupiny zájmen zástupných (stellvertretenden Fürwörter, Pronomen officiale) patří řada výrazů – substantiv, která se užívají namísto zájmen osobních a vyjadřují titul, postavení a různé společenské vztahy. Téměř všechna tázací zájmena v korejštině mají stejnou formu jako neurčitá a totéž platí i pro

36

Další příklady obdobného jevu viz Eckardt (1923), s. 167-172. Pokud jde o lexikografické zpracování jednotlivých částí složených sloves, viz např. 연세대학교 언어정보개발연구원 (2001)

45

adverbia; příslušné zájmeno (adverbium) tak lze použít jak v otázce, tak ve výpovědi. Jinak Eckardt u řady zájmen rozlišuje adjektivní, substantivní a adverbiální užití. Výklad zájmen ukazovacích, zvratných a vztažných37 je dalším dokladem celkové koncepce knihy, tj. pohledu z hlediska německého mluvčího. Jak již bylo zmíněno v souvislosti s předchozími pracemi, je postulace vztažných zájmen v korejštině krajně problematická. Ve skutečnosti také Eckardt jejich existenci v korejštině netvrdí, pouze uvádí, jak lze tuto kategorii v korejštině vyjádřit. Adjektiva (Eigenschaftswort, Adjektiv, hyaingyongsa) se ve většině případů odvozují od kvalitativních sloves. Kromě toho však existují „čistá adjektiva“ (reine Eigenschaftswort), jako např. sai (nový), hod (jednoduchý, prostý), kyǒp (dvojitý), nye, nyed (starý, dávný) atd. Problém je, že značná část těchto „adjektiv“ představuje vázané morfémy, které nelze užít samostatně (týká se to především těch, které jsou odvozeny z čínských znaků, ale nejen jich) a je tedy možno je považovat spíše za derivační prefixy. V rámci adjektiv je též zmiňováno adjektivní užití adverbií, verbálních forem a substantiv, a dále také způsob opisu německých adjektivních výrazů typu dřevěný, železný (hölzern, eisern) atd. Stejně jako v případě adjektiv se i adverbia (Umstandswort, Adverb, pusa) často tvoří odvozením ze sloves, dle jednotlivých konjugací pomocí -i, -hi, -ki, -tji, tchi, -ke, -kche, popř. je možné i adverbiální užití verbální formy. Kromě toho existuje řada prostých adverbií (einfache Adverbia), která lze dále rozdělit na způsobová, časová a místní. V rámci adverbií je zmiňován i opis pomocí substantiva v dativu, ablativu či lokativu. Konečně jsou mezi adverbia řazena i slova zvukomalebná a slova dokreslující činnost či stav („tvaromalebná“). U číslovek (Zahlwort, Numerale, susa), rozeznává Eckardt dvě základní řady - korejskou a sinokorejskou. Užití se řídí obecným pravidlem, kdy korejské číslovky se pojí s původními korejskými slovy, sinokorejské pak se sinokorejskými. Na základě funkční charakteristiky rozlišuje substantivní číslovky, stojící buď samostatně nebo následující substantivum, a adjektivní číslovky, které stojí před substantivem. Kromě toho je bez dalšího komentáře uvedeno vyjádření řadových číslovek. Samostatnou kapitolu tvoří numerativy (Zählwort), které se přidávají ke spojení substantivum - číslovka a jsou různé pro různé třídy objektů. Eckardt je dělí do několika paragrafů, ale není příliš jasné na základě jakého kritéria. Uvádí též zvláštní skupinu číslovek pro vyjádření dní, zvláštní pro vyjádření věku zvířat a konečně také zmiňuje peněžní jednotky, míry a váhy, početní úkony apod. Spojky (Bindewort, Konjuktion, tjǒpsōksa) rozlišuje v první řadě samostatné,

37

Např. „...dieser, jener lauten im Koreanischen...“, Eckardt (1923), s. 280 „...einander, gegenseitig, beide heißt sǒro (*phitcha)...“ ibid, s. 290 atd.

46

resp. nezávislé (např. oa, koa, mid, do, dohan, manil atd.), odvozené ze substantiva či substantivizovaného verba (hakie, gatalke, kǔrǒmǔro atd.), a konečně odvozené ze sloves. Zde uvádí početnou řadu koncovek, které se pojí s různými tvary slovesa (s prostým či zdlouženým kmenem, verbální formou apod.). Paralelně s tím dělí spojky na souřadné (slučovací a vylučovací) a podřadné (časové, podmínkové, příčinné a přípustkové). Celkové uspořádání není příliš systematické, což je dáno tím, že jsou mezi spojky zahrnuty formálně odlišné jevy. Např. spojky odvozené ze substantiv lze stejně dobře popsat v rámci jmenné deklinace a spojky odvozené z verb zase v rámci slovesné konjugace, což se místy i děje, a dochází tak k opakování, popř. odkazování na předcházející kapitoly a paragrafy. Problematická je i klasifikace spojek na základě významu vzhledem k polysémantičnosti některých z nich. Celá kategorie je evidentně budována v intencích autorova didaktického záměru, o čemž svědčí i několik samostatných paragrafů zabývajících se překladem německých spojek daß, zu, ob a dalších. Vzhledem k tomu, že korejština nemá prepozice, nazývá Eckardt vztahová slova postpozicemi (Verhältniswort, Postpositio, hu-myǒngsa). Podobně jako spojky je dělí na vlastní, kam lze podle něj počítat i pádové částice (Kasuspartikel), a na odvozené ze substantiva a ze sloves. Opět tak dochází k částečnému překrývání výkladu, když jsou zde uváděny složené pádové částice, plurálové koncovky apod. Posledním slovním druhem jsou u Eckardta interjekce (Empfindungswort, Exklamation, Interjektion, kamtansa), které jsou vydělovány na sémantickém základě jako slova vyjadřující překvapení, bolest, nechuť a další citová hnutí. Analogicky s předchozími případy kromě samostatných interjekcí rozlišuje též připojené ke jménu a ke slovesu, takže se zde opět pohromadě ocitají formálně naprosto odlišné elementy, z nichž některé by bylo možno zařadit na jiná místa výkladu. Společným rysem výše uvedených prací je jejich ryze praktické zaměření. Gramatický popis zde nebyl v žádném případě samoúčelný; jak často autoři zdůrazňují v předmluvách, měl sloužit především jako pomůcka při zvládání korejského jazyka. Stejně jako v předchozím období vychází jejich systém slovních druhů z tradiční evropské gramatiky, nicméně na základě důkladnější znalosti jazyka, jsou mnohem obezřetnější v postulaci některých kategorií známých z vlastních jazyků (shodně je popírána např. existence členu v korejštině, či gramatického rodu substantiv). Je patrná také určitá „stabilizace“ systému, kdy se zdá, že dané rozvržení celkem dobře sloužilo danému účelu. Pro srovnání uvádím tabulku (tab. č. 2), z níž je vidět, že rámcová klasifikace slovních druhů se u jednotlivých autorů příliš neliší. Menší rozdíly lze spatřovat v uspořádání slovních

47

druhů, které je podřízeno potřebám návaznosti výkladu, a částečně se také různí obsah těchto tříd. Tab. č. 2 autor Scott Underwood Eckardt

slovní druhy celkem substantiva, zájmena, číslovky, adjektiva, verba, adverbia, postpozice, spojky 8 substantiva, zájmena, číslovky, postpozice, verba, adjektiva, adverbia, spojky, interjekce 9 substantiva, verba, zájmena, adjektiva, adverbia, číslovky, spojky, postpozice, interjekce 9

Tato poměrně značná podobnost výsledné klasifikace ve většině prací je sice samozřejmě zapříčiněna především daným charakterem analyzovaného jazyka, v tomto případě korejštiny, nicméně nezanedbatelnými faktory, na které je opakovaně poukazováno, jsou i společná východiska, představovaná evropskou gramatickou tradicí, a v neposlední řadě obdobné účelové zaměření gramatického popisu. 2.1.3. Lingvistické práce po r. 1939 Pokud bychom měli stručně charakterizovat třetí období, kdy za významný přelom ve studiu korejského jazyka a zároveň za počátek nové etapy lze považovat Ramstedtovu gramatiku z roku 1939, tak přestože se i nadále objevují prakticky zaměřené práce (zvláště v Americe, kde v 50. letech nabyla výuka korejštiny strategického významu vzhledem k angažovanosti USA na Korejském poloostrově), je zde obecně jasně patrná tendence či posun k teoretičtějšímu lingvistickému přístupu. Dalším rysem je, že práce z tohoto období mají stále méně kontrastivní charakter. Řidčeji se tak setkáváme s dříve běžnými formulacemi typu „...korejština postrádá tu a tu kategorii ... tato kategorie se v korejštině vyjadřuje takovým a takovým způsobem...“ apod. Jinými slovy to znamená důslednější zaměření na jazyková fakta samotné korejštiny, jako důsledek snahy o osvětlení její vlastní gramatické struktury (a v případě Ramstedta i historie). Pro toto období je také charakteristické určité porušení organické návaznosti či kontinuity zahraničních korejských gramatik. Vpodstatě zahraniční autoři pomalu přestávají hledat inspiraci pouze u ostatních cizinců a stále více obracejí svou pozornost především ke korejským zdrojům, na které stále hojněji odkazují. Svědčí to o rostoucí úrovni a významu domácí korejské jazykovědy, jejíž představitelé postupně převzali ve studiu korejského jazyka vedoucí úlohu. Jak již bylo naznačeno, významný mezník v dějinách studia korejské

48

gramatiky představuje Ramstedt (1939).38 Hned v úvodu Ramstedt uvádí hlavní zdroje, ze kterých čerpal - jmenovitě Underwooda (1914) 39 , Galea (1916) 40 , Eckardta (1923), Rosse (1882) a další. Zmiňuje také japonské lingvisty Maemu a Oguru, zatímco korejskou jazykovědu prakticky ignoruje s tím, že nepřináší nic nového ani cenného. Ačkoliv staví na dosavadních poznatcích, jeho pohnutky a zřetele jsou naprosto jiné než u většiny předchůdců, kterým šlo v prvé řadě o praktické využití jejich prací při výuce korejštiny. Kromě toho, že ho k sepsání vedlo vlastní chápání struktury korejštiny, které bylo odlišné od pojetí evropských a japonských kolegů, byla hlavním motivem jeho zájmu o relativně málo prozkoumanou korejštinu nedořešená otázka jejího původu. Na základě zevrubných znalostí altajských jazyků usiloval ve své gramatice o prokázání jejich genetické příbuznosti s korejštinou, kterou považoval za jednu z větví altajské jazykové rodiny. Jeho ovlivnění gramatikami altajských jazyků se výrazně projevilo na celkovém rozvržení práce, které se značně lišilo od dosavadních výkladů, střižených a uspořádaných podle tradičních druhů slov. Z hlediska metodologického stojí zhruba na pozicích srovnávací jazykovědy, když diachronní přístup s výkladem pravděpodobné etymologie gramatických forem a se srovnáváním obdobných forem ostatních altajských jazyků v různých fázích jejich vývoje, převažuje nad snahou o synchronní popis gramatického systému. Při vzájemném srovnávání jazyků hraje zásadní úlohu formální stránka lexikálních a gramatických jednotek. Při účelově zaměřeném postoji, formovaném srovnávacím hlediskem, bychom mohli právem předpokládat velký podíl morfologie v gramatickém popisu. Podíváme-li se na Ramstedtovu gramatiku, pak ze 188 stran textu zabírá samotná morfologie jména (nominální třídy slov) a slovesa (verbální třídy slov) cca 115 stran, tj. zhruba 60 procent, a připočteme-li dalších 33 stran věnovaných postpozicím, adverbiím, nesklonným slovům a slovotvorbě, tak tvarosloví (spolu se slovotvorbou) zaujímá bezmála 80 procent celkového rozsahu práce. Tato čísla jsou ještě výmluvnější, uvážíme-li, že o syntaxi (resp. o struktuře věty) je pojednáno na pouhých pěti stranách. Sám Ramstedt ostatně již v úvodu připouští, že jeho gramatika vznikla na základě poznámek ke korejské deklinaci a konjugaci. Účelově zaměřený postoj v tomto případě více méně vyžaduje upřednostnění formálního kritéria klasifikace na úkor kritérií logicko-sémantických a 38

Ramstedt, G. J. (1939). A Korean Grammar. John Gustaf Ramstedt (1873-1950) - finský lingvista a diplomat. Korejštině se věnoval intenzívně po dobu několika let během své diplomatické mise v Japonsku. Při studiu využíval pomoci místních Korejců, když jmenovitě je zmiňován Rju Čin-gǒl (류진걸). 39 H. G. Underwood: „An Introduction to Korean Spoken Language“ (Yokohama 1914) 40 J. Gale: „Korean Grammatical Forms“ (Seoul 1916); práce ostatních autorů viz bibliografii

49

funkčních, což přirozeně vede k výkladu slovních druhů především z hlediska jejich formálních charakteristik, ke kterým patří v prvé řadě příslušnost k deklinačním a konjugačním paradigmatům.41 V obecných poznámkách k morfologii klasifikuje Ramstedt slova korejského jazyka do tří základních skupin. Za nejdůležitější je považováno rozlišování jmenné a verbální třídy slov, třetí skupinu tvoří částice a další neohebná slova. Stručné schéma obecného rozdělení vypadá zhruba následovně. Schéma obecného rozdělení slov dle Ramstedta

slova

jména

substantiva zájmena číslovky nominální postpozice

verba

vlastní verba verbální postpozice

neohebná slova

částice interjekce

Třída jmen se vyznačuje existencí hlavní, fundamentální formy (jmenného základu) pro každé slovo, která je zároveň nominativem.42 Naproti tomu slovesný kmen se neužívá jako samostatné slovo - ve větě se vždy objevuje ve spojení s koncovkou. Jmenná a verbální třída jsou tedy rozlišeny čistě za pomoci formálního kritéria, na základě kterého je v korejštině rovněž popřena existence adjektiv a adverbií jako samostatných slovních druhů. Kromě adjektiv a adverbií chybí v základním schématu i spojky (zařazené mezi spojovací slovesné koncovky - konverba), což je další odlišnost od předchozích prací. Bohužel je přirozený jazyk příliš složitý a komplikovaný na to, aby bylo možno jeho jednotlivé aspekty popsat jednoduchým, elegantním a přitom vyčerpávajícím způsobem. Ani Ramstedt se nemohl vyhnout určité nekonzistentnosti v tom smyslu, že na různých místech byl nucen v různé míře aplikovat i další kritéria, tj. funkční a obsahově-sémantické. Na obsahové stránce je založena např. kategorie číslovek, které zároveň dále dělí na substantivní a adjektivní formy a řadí k nim i obecná počítací jména - klasifikátory. Z hlediska 41

I když v případě korejštiny jako aglutinačního jazyka je sporné, zda je u jmen vůbec oprávněné mluvit o deklinaci, když připojení „koncovky“, resp. postpozice je velmi často (zvláště v hovoru) fakultativní. 42 Základní forma však může sloužit jako vyjádření i jiných pádů, např. akuzativu.

50

významu definuje i slovesa atd. Pokud bychom následovali výklad, tak detailnější dělení slovních druhů by vypadalo zhruba takto: Detailní dělení slovních druhů u Ramstedta (jak se objevuje v jednotlivých pasážích výkladu)

jména

jednoduchá (primitivní a derivovaná) složená

zájmena

osobní (často nahrazována substantivy) ukazovací (užívaná jako adjektiva) zvratná (vyjádřená lexikálně pomocí sinokorejských slov) tázací a neurčitá neurčité číslovky

číslovky

korejské

základní (substantivní a adjektivní)

sinokorejské

řadové klasifikátory (jména užívaná s číslovkami jako počítací jednotky)

verba

dějová

formy verb. flexe

ukončený přísudek

kvalitativní

(na zákl. syntaktických fcí)

konverba (dříve v kategorii spojek) verbální jména

verb. adjektiva verb. substantiva

postpozice

nominální (etymologicky substantiva; často nezřetelná hranice s plnovýznamovým jm.) verbální (etymologicky verba)

adverbia*

záporná místní časová kvalitativní a způsobová kvantitativní

nesklonná slova

enklitika interjekce onomatopoia

* Ačkoliv z morfologického hlediska korejština adverbia postrádá, stejně jako adjektiva. Viz Ramstedt (1939), s. 158 a jinde

Na první pohled je tedy zřejmé, že vydělení přinejmenším části kategorií a subkategorií není založeno na morfologických kritériích (viz např. adverbia, která podle samotného Ramstedta v korejštině morfologicky specifikovanou kategorii netvoří), ačkoliv ta se v základním dělení uplatňují podstatně více než v dosavadních pracích. Zdá se však, že popis gramatického systému korejštiny,

51

má-li být sdostatek podrobný, se bez aplikace dalších dvou základních kritérií prostě neobejde. Už jen proto, že korejština je jazyk se silně aglutinačními rysy a o existenci tvaroslovného paradigmatu se dá s jistou dávkou oprávněnosti hovořit pouze u verbální třídy slov. Ramstedt sice neusiloval o systematický soupis „správných“ tvarů, jako tomu často bývá v normativních mluvnicích, nicméně důraz na formální aspekt gramatických jednotek (z čehož pravděpodobně plyne i preference morfologického kritéria při slovnědruhové klasifikaci) byl pro něj důležitý vzhledem k jeho cíli, kterým bylo prokázání příslušnosti korejštiny k altajské jazykové rodině. Důsledná analýza a odkrytí etymologie slovních a gramatických forem nejenže odhaluje zajímavé souvislosti, ale umožňuje především srovnání s obdobnými formami (majícími podobný význam) ostatních, hypoteticky příbuzných jazyků, i když z pozice synchronního výkladu gramatického systému korejštiny může být tato metoda kontraproduktivní, jak ukazuje např. dělení na verbální a jmenné postpozice, které se v současném jazyce prakticky neliší z hlediska distribuce ani funkce. Zatímco Ramstedt (1939) má zčásti charakter historickosrovnávací mluvnice, Cholodovič vymezuje svou práci z roku 1954 jako „...popisnou gramatiku současného korejského literárního jazyka“43. Gramatika je určena jak studentům vyšších ročníků orientalistických oborů, tak pedagogům. Autor zároveň předpokládá, že kniha by mohla být svým způsobem zajímavá i pro studenty altajských jazyků, vzhledem k předpokládané příbuznosti korejštiny s touto jazykovou rodinou. Na rozdíl od Ramstedta je však použitelná spíše jako mluvnice kontrastivní, jelikož Cholodovič volí vcelku konzistentní metodologický přístup synchronního popisu. Ačkoliv odkazuje na severokorejské práce - hlavně v příkladové části, výslovně zdůrazňuje odlišnost v chápání i výkladu řady gramatických problémů, a to jak vzhledem k nejčastěji zmiňované „Gramatice korejského jazyka“ (Čosǒnǒ munpǒp, Pchjǒngjang 1949), tak také k Ramstedtově gramatice. Slovní druhy jsou předmětem studia morfologie, která se zabývá analýzou struktury a změnami tvarů slov. V prvé řadě (snad částečně pod vlivem Ramstedta) vyděluje Cholodovič dva základní typy slovních kořenů - jmenné (lze užívat jako samostatná slova bez koncovek) a slovesné (mohou být užity pouze ve spojení s koncovkami, resp. jako část slova). Na rozdíl od Ramstedta však zde nejde o slova, nýbrž o kořeny, což je kategorie, se kterou se dále pracuje při výkladu alternací, sufixací a ohýbání. Zajímavý je způsob rozlišení sufixů a koncovek, které v aglutinační korejštině představují poměrně složitý problém44. Zatímco sufixy buď 43

Холодович, А. А. (1954). Очерк грамматики корейского языка.s. 3 V různých gramatikách korejštiny se lze setkat s řadou často nevyjasněných a vzájemně „prostupných“, mísících se pojmů (kategorií) jako jsou sufixy, koncovky, záložky (postpozice), spojky,

44

52

mění slovní druh, nebo vyjadřují nepoziční gramatické významy - to jest takové, které nemají přímý vztah k syntaktické funkci slova (čas u slovesa, zdvořilost u jména apod.), koncovky nevytváří nové slovo (nemění slovní druh), ale vyjadřují pouze gramatické významy, které jsou na rozdíl od významů vyjadřovaných sufixy poziční, to znamená vztažené k syntaxi. Koncovky se rozlišují jmenné (pádové) a slovesné (ukončeného přísudku, příčestí a přechodníkové (u Ramstedta řazené mezi konverba, u jiných autorů též mezi spojky) atd.). Slovo je podle Cholodoviče třeba nahlížet ze dvou aspektů - lexikálního a gramatického, a proto i základní dichotomické dělení slov korejského jazyka se zakládá na zohlednění obou těchto stránek. První třídou slov jsou „části“ (части речи), které pojmenovávají předměty a jejich vlastnosti, kvality, děje, stavy, procesy atd., druhou jsou pak „částice“ (частицы речи), které vyjadřují převážně vztahy mezi slovy prvního typu, nebo vyjadřují doplňující odstíny významů. Mezi „části řeči“ patří podstatná jména, číslovky, slovesa, přídavná jména, příslovce a zájmena, k „částicím“ jsou řazeny postpozice, spojky a částice („ve vlastním slova smyslu“). Vzhledem ke značné podobnosti některých přídavných jmen a sloves, by bylo údajně možné vydělit i skupinu predikativů. V každém případě vypadá systém slovních druhů u Cholodoviče přibližně následovně: Systém slovních druhů - Cholodovič (1954)

slova

části řeči (autosémantika)

podstatná jména číslovky slovesa přídavná jména příslovce zájmena

částice řeči (synsémantika)

postpozice spojky částice

Ačkoliv to není explicitně uvedeno, zdá se, že primárně jsou jednotlivé slovní druhy vyděleny na základě logicko-sémantického kritéria (autosémantika),

částice atd. Vymezení této vnitřně členité, heterogenní třídy, resp. třídy tříd, je obtížné i navenek vůči zbytku slovních druhů - zdánlivě jednoduché dělení autosémantika/synsémantika není vždy spolehlivé vzhledem k probíhající gramatikalizaci a obsahovému „vyprazdňování“ řady původních autosémantik.

53

resp. syntakticko-funkčního (synsémantika). 45 Jelikož jsou ale druhy slov podle Cholodoviče předmětem studia morfologie, do které u něj evidentně spadá i slovotvorba, uplatňuje se při jejich subklasifikaci v první řadě strukturní analýza, zkoumající způsob jejich výstavby. Např. přídavná jména dělí na neodvozená, složená, derivovaná, odvozená pomocnými slovy a odvozená pomocí sufixů. Zároveň však, nezávisle na prvním dělení, u přídavných jmen rozlišuje i čtyři gramatické třídy s odlišnými morfologickými 46 a syntaktickými vlastnostmi. A konečně znovu zohledňuje i významovou stránku, když mluví o přídavných jménech plnovýznamových a pomocných. Každé adjektivum je tak současně charakterizováno z několika hledisek, např. ttattǔs-hata (따뜻하다 - teplý) může být popsáno jako plnovýznamové přídavné jméno, odvozené pomocným slovem -hata a patřící do první gramatické třídy (ta se vyznačuje morfologickou i syntaktickou blízkostí k slovesu). Pokud jde o funkční aspekt slovních druhů, tvoří především nedílnou součást výkladu syntaxe. V podstatě se zde setkáváme s pojetím srovnatelným s tím, které se objevuje v MČ 47 . Na rozdíl od MČ ale u Cholodoviče nejsou jednotlivé slovní druhy charakterizovány svými typickými a méně typickými větněčlenskými funkcemi, nýbrž naopak jsou jednotlivé větné členy definovány pomocí slovních druhů, jejichž jsou základními funkcemi. Např. podmět je primární syntaktickou funkcí (vyjadřovanou základním tvarem slova) podstatných jmen a zájmenných substantiv, a zároveň sekundární syntaktickou funkcí (vyjadřovanou odvozenou formou slova) číslovek, sloves a časovaných adjektiv.48 Zjevně nejužívanějším kritériem, které se uplatňuje při podrozdělení většiny slovních druhů (všude tam, kde je to možné), je klasifikace z hlediska morfologických (strukturních, slovotvorných) příznaků. Podle potřeby jsou však uplatňována i nejrůznější kritéria jiná. Např. slovesa dělí podle přítomnosti/absence lexikálního/gramatického významu (slovesa s lexikálním významem, slovesa s lexikálním i gramatickým významem, slovesa s pouze gramatickým významem), zájmena dělí z hlediska modálnosti na tázací-neurčitá a na určitá, z hlediska odkazu na jmenná (odkazují na předmět v nejširším slova smyslu), adjektivní

45

Pokud jsou u Cholodoviče na s. 45 „části“ (части речи) definovány jako slova, která pojmenovávají předměty a jejich vlastnosti, kvality, děje, stavy, procesy atd., pak při absenci jiných odkazů lze předpokládat, že mezi „podstatná jména“ jsou řazena slova pojmenovávající předměty, mezi „adjektiva“ slova pojmenovávající vlastnosti atd. Synsémantika jsou výslovně definována podle svých funkcí, např. spojky jako slova spojující slova nebo věty (s. 228) atd. 46 V tomto případě jsou míněny morfologické vlastnosti z gramatického hlediska (např. formální vyjádření gramatických kategorií jako jsou čas, způsob, osoba apod.). U předchozího tak můžeme mluvit o morfologických vlastnostech z hlediska lexikálního (odvozenost, složenost apod.) 47 Mluvnice češtiny (1986). Academia, Praha 48 Холодович, А. А. (1954), s. 233 nn

54

(odkazují na příznak), adverbiální (odkazují na příznak příznaku) a číselné (odkazují na kvantitu). U postpozic se uplatňuje etymologické kritérium, když je dělí podle původu na jmenné a slovesné, spojky pak rozděluje z hlediska funkce podle toho, zda spojují slova nebo věty. Vidíme zde tedy uplatnění pestré škály různých měřítek a klasifikačních kritérií. Zdánlivou nesourodost je opět třeba přičíst na vrub účelovému postoji, kdy evidentním cílem je u Cholodoviče především vyčerpávající, nikoliv metodologicky „čistý“ popis. Na obranu tohoto přístupu je nutno dodat, že umožňuje popis opravdu komplexní; naproti tomu zásadové lpění na metodologické konzistentnosti mívá často za následek postižení pouze jednotlivých, izolovaných stránek jazykového systému. Z vědeckého hlediska je sice druhý přístup možná serióznější, ale pro potřeby pedagogické praxe krajně nevýhodný. Snad nejdůslednější ze sledovaných prací je Martin (1954)49. Autor je odchovancem amerického deskriptivismu padesátých let, což se poměrně výrazně projevuje na jeho stylu. Při formální strukturní analýze postupuje od promluvy přes bezprostřední složky k základním prvkům, u nichž zkoumá tvarové změny s ohledem na jejich distribuci. Nezaměřuje se na celkový popis jazykového systému, ale pouze na jeho jednu poměrně jasně vydělenou část - morfofonémiku. Ta je u Martina definována jako „...systém (popř. studium systému) tvarů a tříd tvarů složek promluvy.“50 Pokud jde o úlohu slova a slovních druhů v morfofonémickém popisu, může být označena za pomocnou. To znamená, že slovo zmiňované v rámci „operačního pole“ („field of operations“) tvoří „taktické pozadí“ („tactical background“) dalšího popisu. Pro potřeby práce je korejské slovo definováno jako „třída slovních alternantů, které jsou v komplementární distribuci a mají stejný význam.“51 Ačkoliv je tedy prvořadý důraz kladen na formu, neobejde se ani takto pojatá analýza bez odkazu k sémantické stránce jednotek. Řeč je ovšem o „diferenčním významu“ („differential meaning“), který je buď na základě dostatečné podobnosti (zjištěné sémantickou analýzou nebo intuicí rodilého mluvčího) považován za stejný, nebo za různý. Významová podobnost je navíc doložitelná i formálně - např. u dvou morfů mluví Martin o významové podobnosti, pokud mají mnoho společných okolí v rámci částí promluvy52. Ve vztahu ke slovním druhům to znamená, že je minimalizován odkaz k logicko-sémantickým kategoriím či pokus o pojmové vymezení jednotlivých druhů. Protože je důraz kladen především na formu, jsou korejská slova na 49

Martin, S. E. (1954). Korean Morphophonemics „...morphophonemics is the system, or the study of the system, of the shapes and classes-ofshapes of utterance constituents.“ Martin (1954), s. 1 51 „...a class of word alternants in complementary distribution and with the same meaning.“ ibid., s. 3 52 „Two morphs are similar in meaning if they have many (immediate and non-immediate) environments in common within parts of utterances.“ ibid., s. 4 50

55

základě vnitřní struktury rozdělena do dvou tříd: na slova ohebná a neohebná. Ohebná slova lze analyzovat na bezprostřední složky - bázi a koncovku, přičemž báze se vyskytují pouze ve spojení s koncovkou. Neohebná slova, která takovéto restrikci nepodléhají, se dělí na tři hlavní třídy - jména, částice a interjekce, přičemž hlavním kritériem klasifikace je vnější okolí (vyloučené, možné, typické). Např. prvky třídy jmen jsou distribučně určeny výskytem před částicí nebo sponou, popř. před modifikovaným jménem či jmennou frází, nebo konečně v absolutních konstrukcích (nemodifikuje následující slovo n. frázi, ani jimi není bezprostředně omezováno). Částice jsou vymezeny jak distribučně, tak funkčně. V distribučním určení jsou zajímavé neurčité formulace typu „vyskytují se někdy před pauzou“, „většina částic se někdy vyskytuje po jménu“, „je neobvyklé, aby se pauza vyskytovala před částicí“ atd53. Z toho je zřejmé, že i přes úsilí o co nejexaktnější popis, zůstavají slova a tím i slovní druhy zčásti kategorií intuitivní, u níž lze důsledně definovat pouze typické příklady. Vzhledem k tomu, že je slovo definováno distribučně, s přihlédnutím k významu (viz pozn. 52), bez odkazu na tvar či nutné okolí, nemusí mít slovo bezpodmínečně alternant vyslovovaný izolovaně (omezený pauzou). To umožňuje přiznat status slova nejen částicím, ale dokonce i elementům, které jsou v současných školních gramatikách pojímány jako sufixy (např. -tǔl, -ne, -čil, -nim u Martina „post-noun“, nebo -lop-, -sǔlǒp-, -tap-, -kǒli- řazené mezi „postnominal verbs“). V rámci jmen je na základě distribučního kritéria vydělena řada subkategorií, které jsou charakterizovány zejména svým typickým výskytem. Jádro popisu však u Martina tvoří ohebná slova (verba), protože především u nich dochází k morfofonémickým změnám. Nejprve dělí verba do několika vzájemně se prolínajících tříd. Tranzitivní verba, která jsou vždy zároveň průběhová, se vyznačují tím, že se někdy vyskytují s předcházejícím přímým předmětem. Naopak verba intranzitivní, kam patří průběhová („processive“), popisná („descriptive“) a spona, nikdy přímým předmětem předcházena nejsou. Kauzativum a pasivum představují „párové“ kategorie. Například pasivní verbum je charakterizováno jako člen tvarově vztaženého páru, v němž je pasivní člen vyznačen sufixem54. Specifickou kategorií jsou tzv. postnominální verba, která se vyznačují užitím v těsném spojení s verbálními jmény (která jsou zase charakterizována typickým výskytem před postnominálními verby). Oddělitelná postnominální verba bývají v jiných gramatikách obvykle řazena mezi pomocná 53

ibid., s. 15; pozn.: v originále nejsou vybraná slova zdůrazněna kurzívou. „A passive verb is a memeber of a shape-related pair, of which the active member is a transitive and the passive member an intransitive processive verb. The passive member is marked by a suffix.“ 54

56

slovesa, zatímco neoddělitelná bývají většinou považována za derivační sufixy. Už podle názvu studuje morfofonémika fonémickou podobu morfému a jeho alternace. Tyto alternace (morfofonémické změny) jsou u ohebných slov zkoumány v rámci jednotlivých konjugací, kterým odpovídají třídy sloves (bází) jako např. „konsonantické báze“, „vokalické báze“, „báze končící na h“, „báze končící na l“, „svypouštějící báze“ atd. Další složky ohebných slov, koncovky, jsou vykládány s ohledem na kategorie (u Martina sémantické), které vyjadřují, tj. čas, vid, styl, způsob, status apod. Se zajímavou poznámkou, ilustrující metodologický přístup klasifikace slovních druhů, se setkáme v pasáži věnované derivovaným, adverbiálně-jmenným formám (forma vzniklá připojením sufixu -i, -li, -o apod., k bázi). Z hlediska syntaxe by bylo možno výslednou skupinu rozdělit na adverbia a ostatní jména, protože však je studována forma, je celá skupina ponechána pohromadě55. Z probíraných prací dosud „nejformálnější“ klasifikace slovních druhů v korejštině tedy vypadá následovně: Slovní druhy podle Martina (1954)

slova

neohebná

jména

prostá jména („just a noun“) před-jména („pre-noun“) post-jména („post-noun“) včetně numerativů („counter“) post-modifikátory* číslovky** adverbia verbální jména

částice interjekce ohebná(verba)

tranzitivní (průběhová, kauzativní...) intranzitivní (průběhová, deskriptivní, spona, pasivní...) - pomocná, postnominální

*

vyskytují se typicky po modifikačních kategoriích ohebných slov; kategorie obv. označovaná jako neúplná

substantiva **

také číslovky jsou zde definovány pozičně jako slova, která se typicky vyskytují na místě mjǒčch (česká

translit.) v odpovědi na otázku „Kolik...?“ a která se dále vyskytují před numerativy („counters“)56 55

„For purposes of syntax, we can divide the group into adverbs and other nouns, but for purposes of shape study they can be kept together as derived adverb-noun forms.“ ibid., s. 50 56 ibid., s. 16

57

Vidíme zde klasifikaci značně odlišnou od většiny dosavadních. Náznaky formálního přístupu jsou sice patrné již u Ramstedta (viz jeho základní dělení slov na jména, verba a neohebná slova podle tvarových charakteristik), ale Martin je mnohem důslednější. Zásadně potlačuje kritéria logicko-sémantická a dokonce i syntaktickofunkční (srov. pozn. 56). Hlavním, a prakticky jediným, měřítkem jsou pro něj tvary, jejich změny a výskyt v rámci promluvy. Účelové zaměření slovnědruhové klasifikace je zde poměrně jasné - třídy slov slouží k systematizaci výkladu morfofonémických změn. Neohebná slova je tak možno „odbýt“ na necelých dvou stranách, a k jejich subkategorizaci postačí jako měřítko typický výskyt v promluvovém úseku, aniž by byly zmíněny např. jejich funkční charakteristiky apod. Výsledkem uvedeného přístupu je redukce počtu slovních druhů na dva základní - ohebná a neohebná slova. Nejde tady jako např. u SMČ o mezistupeň, operační krok směrem ke specifikovanějším kategoriím, nýbrž o vymezení dvou základních formálních tříd, které jsou dále vnitřně strukturovány. Je ovšem třeba dodat, že pro daný popis je relevantní pouze strukturace (a subkategorizace) založená na formálních, nikoliv např. na sémantických nebo funkčních, charakteristikách. Striktně vzato, by Martin (1954) neměl do předkládané práce patřit - nejde o popis gramatický, ale morfofonémický, a tím se zčásti vymyká zadanému tématu57. Nicméně je zajímavé sledovat, že slovní druhy se uplatňují i na nižších úrovních popisu jazykového systému, jinak řečeno, že jevy popisované v rámci morfofonémického plánu jazyka mají evidentní souvislost se slovními druhy. V historické perspektivě přibližně jednoho století jsme měli možnost sledovat celou řadu pokusů o systematický popis korejštiny. Od prvních zmínek popisujících na základě kusých informací dosud neznámý exotický jazyk, přes prakticky zaměřené gramatické učebnice určené studentům korejštiny jako cizího jazyka, až k vědečtěji zaměřeným publikacím se specifickými cíly. Přestože objektem zájmu zůstával prakticky týž jazyk (s ohledem na slovní druhy je možné vývojové změny v řádu destítek let zanedbat), jsou na první pohled zřejmé podstatné odlišnosti jak v celkovém systému slovních druhů, tak v jejich počtu - 3 (McIntyre), 4 (Ross), 6 (Siebold), 7 (Rosny), 8 (Scott, Ramstedt), 9 (Dallet, Aston, Underwood, Eckardt, Cholodovič), 10 (Ridel). Jistě jsou možné různé interpretace tohoto jevu, nicméně zdá se být nepochybné, že výsledná podoba slovnědruhového systému

je do

značné míry dána preferencí možných

57

Na druhou stranu je pravda, že například řada korejských prací, označovaných jako gramatiky, obsahuje také kapitoly věnované fonetice a dokonce i písmu.

58

klasifikačních kritérií, která jsou pro změnu upřednostňována s ohledem na cíle popisu daného jazyka, jak již bylo naznačeno v první kapitole. Značná část sledovaných prací sloužila jako jazykové učebnice pro západní mluvčí, a proto, hlavně zpočátku, vycházela z gramatik rodných jazyků příslušných cílových skupin. Toto „ukládání na prokrustovo lože“ bylo pravděpodobně založeno na myšlence, že každý jazyk nutně odráží univerzální logické kategorie a obecně platná myšlenková schémata, na jejichž základě je možno jazyk přehledným, vyčerpávajícím a snadno pochopitelným způsobem popsat. Pokud bychom se přidrželi výše navrhovaného orientačního dělení převládajících přístupů ke slovnědruhové klasifikaci, tak bychom mohli gramatiky podobného ražení označit jako logické, či spíše logizující (viz str. 20). Setkáváme se u nich s „důvěrně známými“ kategoriemi (byť většinou nedefinovanými), „přiměřeného“ počtu (u autoritativních učebnic 8-9 slovních druhů). Na druhou stranu se objevují i gramatiky, které by bylo možno nazvat formální (viz str. 21). Cílem je zde podat přehledný soupis forem, ať už za účelem srovnání s jinými jazyky (Ramstedt), nebo za účelem systematického výkladu tvarových alternací (Martin). Společným rysem těchto gramatik je dělení slov do několika základních slovních druhů (jména, verba a neohebná slova, resp. slova ohebná a neohebná) na základě formálních kritérií. Základní kategorie lze dále dělit podle dalších kritérií (Ramstedt), nebo je možné pouze poukázat na jejich vnitřní strukturu, opět z formálního hlediska. Ilustrativní je srovnání tohoto přístupu např. s Cholodovičem, který sice také rozeznává dvě základní slovnědruhové kategorie, jde ovšem o kategorie logicko-sémantické - slova významová proti slovům vztahovým. V další části práce, věnované domácí korejské gramatické tradici, bych se samozřejmě chtěl v první řadě pokusit o co nejvěrnější zachycení rozdílných pojetí slovních druhů v korejštině, ale jedním z cílů je i nalezení a charakteristika společných východisek jednotlivých autorů, popř. naznačení možné souvislosti s výslednou podobou slovnědruhového systému (aniž bych usiloval o absolutizaci tohoto potenciálního vztahu), v souladu s předpoklady formulovanými v první kapitole.

59

2.2. Tradiční korejská gramatika 2.2.1. Periodizace a typologizace tradiční korejské gramatiky Podobně jako v jiných oborech lidského bádání nepostupoval vývoj vědění na poli studia gramatiky korejského jazyka kontinuálně. Období relativního „klidu“, kdy byly rozpracovávány dříve zformulované otázky a problémy a kdy docházelo k systematizaci dosažených výsledků, byla střídána více či méně přelomovými etapami, kdy působením určitého výraznějšího stimulu docházelo k přehodnocení dosavadních pohledů a k formulaci nových přístupů. Tímto stimulem mohlo být např. publikování nějaké zásadní domácí práce, nebo uvedení nových obecně lingvistických směrů ze zahraničí. Na změnu paradigmatu korejské gramatiky 1 často nepřímo působily i vnější okolnosti, kdy například otevřeně formulované a proklamované konkrétní cíle vlivné „Korejské lingvistické společnosti“ (Čosǒnǒ hakhö) do značné míry určovaly nejen předmět zájmu tehdejších gramatiků, ale zároveň tyto cíle ovlivňovaly i základní přístup k daným tématům. Dalším výrazným podnětem bylo také osvobození Koreje, které znamenalo ukončení represí vůči jazykovědcům ze strany japonských úřadů a konec cíleného potlačování národního (korejského) jazyka, včetně jeho zkoumání a vyučování, což samozřejmě vedlo k nebývalému oživení činnosti na tomto poli. Obnovené budování všeobecného státního školského systému a znovuzavádění korejštiny jako oficiálního jazyka státní administrativy s sebou navíc přinášelo řadu specifických problémů a požadavků, na které pochopitelně jazykovědná obec musela odpovídajícím způsobem reagovat. Ačkoliv nelze v rámci periodizace vymezit jednotlivá období kategoricky a s absolutní platností, tak pokud jde o hlavní etapy vývoje, panuje přes drobné odlišnosti u řady historiků korejské gramatiky relativní konsenzus2. Přibližné časové dělení, obecně akceptované v dějinách korejské gramatiky, postačí i pro potřeby této specificky zaměřené práce. Je to především proto, že vzhledem k centrální úloze slovních druhů v popisu jazykového systému tradiční gramatikou, se jakákoliv drobnější změna v přístupu a metodologii odráží i ve slovnědruhové klasifikaci. Chronologické dělení zde rozhodně není samoúčelné. I když jsou jednotlivá období časově určena poměrně volně, plní mj. nezanedbatelnou pomocnou funkci při

1

Zde i na jiných místech práce (pokud není výslovně uvedeno jinak) označuje termín „korejská gramatika“ jazykovědnou disciplínu, jejímž předmětem studia je „gramatika korejštiny“. 2 Viz např. 강복수(1979), 고영근(1994,2001), 김민수(1974), 이광정(1987a) atd. Jednotliví autoři se sice částečně liší jak v charakteristice, tak v přesnějším časovém vymezení, nicméně hrubé obrysy zůstávají zachovány.

60

systematizaci výkladu. Počátky tzv. tradiční gramatiky (kor. čǒntchong munpǒp), která představuje hlavní objekt našeho zájmu, se kladou zhruba do období přelomu 19. a 20. století. Její konkrétnější obrysy se začínají rýsovat v desátých letech 20. století, kdy se do tisku dostávají stěžejní díla zakladatelů domácí korejské gramatické tradice, dosud šířená pouze v opisech a kopiích. Poměrně záhy začínají působit žáci těchto prvních zakladatelů a objevuje se řada prací, které ale ve většině případů jen znovu rozvádí již řečené a nepřináší nic nového, pokud jde o metodologický přístup. Charakteristická pro toto první období je velká neustálenost jak v terminologii, tak v počtu slovních druhů. K určitému zlomu dochází ve třicátých letech, kdy se v souvislosti s aktivitami „Korejské lingvistické společnosti“ objevuje práce „O slovnědruhové klasifikaci v korejštině“ od Čchö Hjǒn-bäho3. Její význam spočívá především v tom, že se snaží o teoretičtější výklad a explicitně uvádí kritéria, na základě kterých jsou jednotlivé slovnědruhové kategorie definovány. V dosavadní praxi totiž spíš převládala metoda „definice výčtem členů“. Také se v ní poměrně přesvědčivě argumentuje ve prospěch tzv. „kompromisního“ přístupu k dělení slovních druhů (viz dále), který údajně více zohledňoval specifika korejštiny jako aglutinačního jazyka a který si v následujícím období získal řadu příznivců (dokonce se prosadil v současné oficiální školské gramatice). Obecně platí, že počátek třicátých let znamená v oblasti studia slovních druhů natolik výrazný kvalitativní posun, že vymezuje novou etapu - druhé období tradiční gramatiky. V této době dochází k částečnému ustálení příslušné lingvistické (a slovnědruhové) terminologie, nicméně počet slovních druhů u jednotlivých autorů se nadále výrazně liší 4 . Zároveň se na počátku třicátých let začínají formovat vyhraněné skupiny, reprezentované „Korejskou lingvistickou společností“ (jejíž jádro tvořili žáci a přívrženci Ču Si-gjǒnga) a konkurenční „Společností pro studium korejské jazykovědy“ (soustředěná kolem Pak Sǔng-bina)5. Poslední, třetí etapa nastává po skončení okupace Koreje. Stejně jako v předchozích obdobích si tradiční gramatika udržovala charakter školské, normativní mluvnice, což se navenek projevovalo tím, že většina prací byla publikována ve formě středoškolských učebnic. Je to celkem pochopitelné vzhledem k aktuálnímu požadavku doby, kterým bylo odstranění akutního

3

최현배(1930). 朝鮮語의 品詞分類論 Podle souhrnných údajů se počet slovních druhů v pracích publikovaných v letech 1930-45 pohyboval od šesti do dvanácti. Viz např. přehledná tabulka u 李光政 (1987a), s. 114 5 „조선어학회“ (pův. založená r. 1921 pod názvem „조선어연구회“; přejmenovaná v r. 1931) a „조선 어학연구회“ (založená r. 1931) 4

61

nedostatku moderních výukových materiálů pro nově se formující systém státního školství. Neustále přetrvávající názorová rozrůzněnost a nejednotnost, jakkoliv plodná na poli vědy, se ve sféře školství ukázala být neúnosnou, a proto se od roku 1961 začíná vážně pracovat na sjednoceném návrhu školské gramatiky. Výsledkem tohoto projektu, řízeného korejským Ministerstvem školství, byl soubor závazných směrnic a metodických pokynů, vyhlášený roku 1963. Mimo jiné tím došlo k výraznému umrtvení dosud velmi živé diskuse o slovních druzích a přesunu zájmu většiny lingvistů na jiné problémy. Zároveň už v této době nezadržitelně dochází k výraznějšímu prosazování strukturalismu a deskriptivismu, o něco později potom transformačně-generativní mluvnice6. K pronikání uvedených vlivů docházelo samozřejmě již podstatně dříve, uplatňovaly se však jen v omezeném rozsahu a většina gramatických prací nevybočovala z dosavadního zavedeného schématu. Z výše uvedených důvodů je v této práci považován rok 1963 za symbolický konec éry tradiční, školské gramatiky, která dosud zaujímala v rámci korejské lingvistiky dominantní postavení. Z hlediska slovních druhů je pro třetí období důležité, že se sílícím vlivem strukturální jazykovědy se stále víc začíná prosazovat třetí, tzv. syntetický přístup ke slovnědruhové klasifikaci (viz níže). Na závěr je třeba se alespoň stručně zmínit o „typologicky“ odlišných přístupech ke slovnědruhové klasifikaci - analytickém, kompromisním a syntetickém, na které bylo odkazováno v předchozím textu. Konkrétně tyto přístupy v kontextu tradiční korejské gramatiky znamenají zhruba následující. Hned od samých počátků formování korejské gramatiky podle evropských vzorů vyvstal problém, jak naložit se jmennými částicemi (postpozicemi, partikulemi) a se slovesnými koncovkami, které při zběžném pohledu připomínají koncovky flektivních jazyků. Vzhledem k typologické odlišnosti korejštiny se však při bližším ohledání dost podstatně liší. O komplikovanosti problému svědčí i to, že obecnější shody v této otázce nebylo vpodstatě dosaženo dodnes. Pro nás je důležité, že pojetí těchto elementů, resp. jejich postavení v rámci slovnědruhového systému tvoří natolik charakteristický rys, že na tomto základě jsou gramatické práce děleny do tří skupin, „typů“7. První typ, tzv. „analytický“, uznává jako samostatný slovní druh jak jmenné partikule (kor. čosa, čcheǒntcho), tak slovesné koncovky (kor. ǒmi, jongǒntcho). U tohoto přístupu (gramatického typu) lze dále rozlišovat stanovisko krajně analytické, které na základě různých kritérií řadí tyto koncové elementy do různých slovnědruhových kategorií (odlišných u jednotlivých autorů), nebo naopak stanovisko více syntetizující, které v souladu s domácí tradicí (viz následující

6 7

고영근(1994), s. 112n., s. 121n. Viz např. 金敏洙 (1954), 李光政 (1987a) a další.

62

kapitola) všechny tyto vpodstatě nesamostatné, funkční elementy zahrnuje do jediné kategorie „prázdných“ slov (kor. hǒsa, tcho). Tzv. „kompromisní“ typ bere v úvahu významnou morfologickou odlišnost jmenných a slovesných partikulí (koncovek), kdy ve druhém případě jde o připojení za nesamostatný větný člen, tj. užití těchto slovesných partikulí (koncovek) je striktně obligatorní, zatímco v případě jmenných partikulí je spojení mnohem volnější a dochází k častému vynechávání (tzn. jméno se v promluvě může realizovat jako samostatná jednotka bez připojené partikule). Na tomto základě se tedy zvlášť vyděluje slovní druh jmenných partikulí (kor. čosa), zatímco slovesné koncovky (kor. ǒmi) jsou považovány za součást slova, se kterým se pojí. Posledním je „syntetický“ typ. Pravděpodobně pod vlivem gramatik flektivních indoevropských jazyků jsou u tohoto typu všechny partikule považovány za analogie flektivních koncovek. V korejštině je tak uznána existence deklinace a konjugace, což je sice přístup problematický z hlediska jazykových faktů, nicméně usnadňuje (přinejmenším zdánlivě) systematizaci partikulí v rámci flektivních paradigmat. Dalším faktorem, který by zčásti mohl legitimovat tento přístup je skutečnost, že autoři preferující toto pojetí, většinou věnovali zvýšenou pozornost problémům syntaxe a celkem logicky tak upřednostňovali funkční kritéria klasifikace slovních druhů. Jinými slovy, ačkoliv z morfologického hlediska bylo možno vznést řadu námitek proti pojetí partikulí jako koncovek (především u jmen), z hlediska syntaktického bylo možno argumentovat tím, že obě analyzovatelné složky, tedy jméno plus partikule, popř. verbum plus koncovka, tvoří ve větné struktuře jeden celek - syntaxém. Mohlo by se zdát, že samotný způsob, jakým je v rámci gramatického popisu, resp. v rámci systému slovních druhů, naloženo s jednou skupinou jazykových elementů, není příliš dostatečným kritériem na to, aby bylo na jeho základě možno vydělovat „typy“ gramatik. Nicméně je třeba si uvědomit, že po celé období tradiční gramatiky byly slovní druhy hlavním středem zájmu, což se mj. projevovalo i tím, že příslušná pasáž převážné většiny tehdejších gramatických prací byla v poměru k ostatním částem nejobsáhlejší. Při nedostatku jiných výrazných a podstatných odlišností z hlediska metodologie či celkového pojetí je i taková na první pohled méně závažná charakteristika natolik vypovídající, že umožňuje zařazení práce do určité skupiny. Navíc to není charakteristika izolovaná, ale má souvislost s dalšími rysy, teoreticky významnějšími. Zajímavá je z tohoto pohledu spojitost mezi jednotlivými časovými etapami vývoje tradiční korejské gramatiky a zastoupením gramatických typů, založených na postavení partikulí ve slovnědruhovém systému. Orientační tabulka v souborné

63

práci I Kwang-džǒnga8 celkem přesvědčivě ukazuje, že zatímco v prvním období, tj. do třicátých let 20. století, naprosto dominoval první typ (krajně analytický a syntetizující analytický přístup se dohromady objevuje v 85% prací), tak v období druhém výrazně vzrostl podíl gramatik druhého, kompromisního typu (ze 17% v prvním období na zhruba 33% ve druhém). Naproti tomu typ třetí, syntetický, se výrazněji prosadil teprve ve třetím období, tj. po osvobození Koreje, kdy se objevuje v 35% prací publikovaných do začátku šedesátých let. Dáme-li tyto skutečnosti do spojitosti s částečnou změnou teoretických východisek, praktických potřeb a cílů gramatického popisu v jednotlivých obdobích, získáme tak argument, který by mohl zčásti hovořit ve prospěch hypotézy o nezanedbatelném vlivu těchto aspektů na výsledné uspořádání slovnědruhového systému. V dalších částech budu vycházet z předběžného předpokladu, že analytický přístup je znakem preference pojmověsémantických kritérií, kompromisní upřednostňuje morfologická kritéria a syntetický pro změnu zdůrazňuje syntakticko-funkční aspekt slovních druhů. Před tím, než se však budeme podrobněji zabývat problematikou pojetí slovních druhů v období tzv. tradiční korejské gramatiky, nahlédneme ve stručnosti do minulosti poněkud vzdálenější. Nesetkáme se tam sice s explicitně formulovaným systémem slovních druhů, nicméně už v tomto období se objevují některé pojmy a koncepce, které se později staly součástí teoretické výbavy korejských gramatiků a jejichž stopy jsou patrné v řadě prací sledovaného období. 2.2.2. Pregramatické studium korejštiny Hned na začátku je třeba opětovně zdůraznit, že k systematičtější jazykové reflexi v Koreji dochází v podstatě teprve na přelomu 19. a 20. století, v souvislosti s přílivem západní civilizace a kultury. Na samém počátku bylo formování korejské gramatiky podníceno a ovlivněno studiem gramatik západních jazyků a japonštiny, což mj. znamenalo i přejímání principů a metod uplatňovaných v těchto vzorových pracích. Určité gramatické povědomí mezi korejskými učenci samozřejmě existovalo už před příchodem západní vědy, nebylo ale jasněji formulováno a konkretizováno v rámci systematického výzkumu. Můžeme tedy říct, že do konce devatenáctého století v Koreji prakticky chybí gramatika jako vyhraněná oblast jazykových bádání.9 8

李光政 (1987a), s. 234 Např. Koncevič ve své stati věnované periodizaci korejské lingvistiky výslovně uvádí: „ Grammar was almost not developed. ... Grammar in modern sense appeared in Korea only at the end of the 19th century, under the influence of European grammar and Japanese grammatical learning... viz Концевич, Л. Р. (2001). Some problems of periodization of Korean linguistics history (from ancient times until the 1950´s). s. 45 9

64

Z filologických disciplín byla rozvinutá především fonetika 10 , která se zabývala nejen klasifikací hlásek, uspořádáním a kodifikací „správného“ sinokorejského čtení (čǒngǔm 正音) čínských znaků, ale i teorií rýmu a tónů. K dalším oblastem zájmu patřila lexikografie (sestavování znakových slovníků), etymologie, stylistika, textová kritika či interpretace klasických děl konfuciánské a buddhistické literatury. Především je ale historie korejské jazykovědy těsně spjatá se studiem čínského znakového písma a posléze i korejské hláskové abecedy. A právě v souvislosti s různými systémy písma11 lze usuzovat na úroveň gramatického povědomí v tom kterém období. Pro nás je důležité, že u jednotlivých systémů zápisu korejštiny se nepřímo setkáváme i s klasifikací jazykových jednotek, jejíž stopy jsou patrné i v počátcích moderní korejské gramatiky. Zhruba kolem počátku našeho letopočtu dochází spolu s rostoucím stupněm organizovanosti větších společenských celků v oblasti Korejského poloostrova k jejich zesílenému ovlivnění vyspělejší čínskou kulturou. Součástí tohoto kulturního vlivu bylo i přijetí čínského znakového písma, u kterého se na poloostrově předpokládá zásadnější rozšíření zhruba od 4. - 5. století n. l. 12 Zpočátku byla převzata psaná čínština jako taková, později celkem přirozeně docházelo i k pokusům využít znaků k zápisu korejštiny - nejdříve vlastních a místních jmen, názvů úředních hodností apod., později i k zápisu celých vět. Zvláště při pokusech o přesnější zápis celých vět musely nutně vyjít najevo zásadní strukturní odlišnosti korejštiny a čínštiny. Můžeme se tedy domnívat, že minimálně od doby převzetí čínských znaků a psané čínštiny dochází při srovnání obou typologicky odlišných jazyků k vnímání rozdílů ve větné stavbě, uvědomění si tvarových charakteristik korejských slov apod. V průběhu staletí byly vyvinuty různé způsoby zápisu korejštiny pomocí čínských znaků. V zásadě mohly být použity dvě základní strategie; využití významové složky znaku - sémantická výpůjčka (kor. hunčcha 訓借, popř. sǒkčcha 釋借), využití zvukové hodnoty znaku - fonetická výpůjčka (kor. ǔmčcha 音借), nebo konečně mohly být kombinovány oba postupy. Mezi nejstaršími dochovanými znakovými texty se objevují i takové, v nichž je patrné výrazné porušení poměrně striktních pravidel slovosledu klasické čínštiny, přesněji řečeno, v nichž jsou znaky uspořádány podle korejského slovosledu. Tyto texty je možné interpretovat jako první pokusy o zápis korejštiny s využitím

10

Je zde míněna tradiční fonetika, resp. fonologie, označovaná termínem ǔmunhak (čín. yinyunxue

音韻學) 11

Stručná charakteristika grafemických systémů odvozených z čínského písma je uvedena v Pucek, Bušková (2000), s. 16-24 12 Viz např. Pucek, Bušková (2000), s. 15

65

významové stránky znaků. Sémantické výpůjčky ovšem umožňovaly pouze zápis sémantických (lexikálních) jednotek, nikoliv např. hojných sufixů a koncovek, typických pro korejštinu. Počáteční neschopnost zapsat gramatické morfémy vlastního jazyka ale neznamenala, že nebyla vnímána jejich existence. Naopak je pravděpodobné, že díky problémům zápisu začali Korejci postupně rozlišovat nejen plnovýznamové (čínsky shici 實辭) a gramatické, neboli „prázdné“ (čín. xuci 虛辭) jazykové jednotky 13 jako Číňané, ale v rámci plnovýznamových jednotek v korejštině intuitivně rozeznávali významovou část (意味部) a část formální (形態 部). V pozdějších, rozvinutějších systémech písma bylo totiž obvykle k zápisu významové části použito sémantické výpůjčky (hunčcha 訓借), zatímco formální část byla zapisována výpůjčkou fonetickou (ǔmčcha 音借). Přes slibný vývoj v oblasti zápisu korejštiny pomocí znaků, dominovala v psané komunikaci klasická čínština (kor. hanmun 漢文), a to dokonce i po vytvoření korejského hláskového písma. Zajímavá je pro nás skutečnost, že pro usnadnění čtení a interpretace byly často do čínsky psaného textu doplňovány značky, které jednak členily delší úseky a naznačovaly tím jejich výklad, a kromě toho vyjadřovaly korejské gramatické morfémy. Tyto značky se obvykle do textu vpisovaly ručně, převážně zjednodušenými čínskými znaky, nebo korejským písmem. Používalo se pro ně různé označení - kukjǒl (口訣), tcho (吐), hjǒntcho (懸 吐), hjǒnkjǒl (懸訣), nebo ipkjǒt (입겿).14 Z hlediska slovních druhů je důležité, že se v kukjǒlu objevuje jasné rozlišení mezi koncovkami připojovanými za jména (nečasovaná slova) a mezi koncovkami připojovanými za verba (časovaná slova). Jinými slovy, odlišný inventář příslušných koncovek znamenal vnímání rozdílu mezi jmennou a verbální kategorií slov (úseků), které tak byly formálně vyznačeny (nikoliv však v samotné klasické čínštině, nýbrž pouze v korejském čtení!). Na základě výše uvedených skutečností se můžeme pokusit o částečnou rekonstrukci, nebo spíše o návrh potenciální klasifikace slovních druhů, jak by mohla být aplikována na psanou čínštinu v Koreji, ve světle tehdejších vědomostí. Jazykové jednotky (slova, znaky) byly v první řadě děleny na „skutečné, opravdové“ - silsa (čín. shici 實辭) a na „prázdné“ - hǒsa (čín. xuci 虛辭). Jak jsme viděli v předchozí pasáži věnované kukjǒlu, v rámci „skutečných“ slov by bylo možno na základě distribučního, resp. vazebního kritéria vydělit třídu jmennou a slovesnou. Pokud jde o „prázdná“ slova, často jsou tímto názvem souhrnně označována jak vlastní gramatická slova klasické čínštiny, tak početné korejské sufixy a koncovky. Později dochází k částečnému ustálení, kdy pro čínská 13

Vzhledem k tomu, že termín „slovo“ by vyžadoval zvláštní vymezení pro každý z obou zmiňovaných jazyků, je zde použito relativně neutrálního pojmu „jazyková jednotka“. 14 Viz např. 한국정신문화연구원.한국민족문화 대백과사전 (EncyKorea), heslo 구결

66

gramatická slova se užívalo označení ipkjǒt (kor. 입겿) a pro korejské gramatické morfémy se vžilo označení tcho (토), resp. čosa (조사). Celý systém by pak mohl vypadat následovně: slovo15

„skutečné, plné“ (silsa)

jmenné (vazba s jmennými tcho) slovesné (vazba se slovesnými tcho)

„prázdné“ (hosa)

ipkjǒt - pomocná slova v hanmun (焉,哉,也atd.) tcho16, později čosa - korejské gramatické elementy (sufixy, koncovky, částice apod.)

Přes evidentní vnímání různých kategorií jazykových jednotek, není až do příchodu moderní jazykovědy patrná výraznější snaha o jejich uspořádání a klasifikaci. Tato určitá necitlivost vůči gramatice, jejímž důsledkem je absence systematického gramatického popisu, který by se alespoň vzdáleně blížil dílům Dionýsia Thráckého či Prisciana, je ale celkem pochopitelná. Předmětem zájmu korejského učence byla v drtivné většině případů klasická čínština ve své psané podobě, což je jazyk se silně izolujícími rysy a minimální flexí. Pro čínštinu tedy nepřipadá v úvahu gramatický popis založený na uspořádání jednotlivých tvarových paradigmat, popř. klasifikace slov podle příslušnosti k těmto paradigmatům. Stejně tak je obtížné i eventuální rozdělení slov na základě jejich funkce, jelikož většina z nich je polyfunkčních, podle aktuálního kontextu. Vidíme tedy, že tradiční model gramatiky, opírající se do značné míry o slovní druhy a jejich morfologii se ve sféře čínského kulturního vlivu mohl jen stěží rozvinout 17 . Obdobnou roli, jakou u flektivních (morfologicky „bohatých“) jazyků plní gramatická příručka, může v čínštině stejně dobře zastávat lexikon, neboť je v jeho rámci možné vyložit i tzv. „prázdná“ (gramatická, funkční) slova, což je jedním z důvodů velké pozornosti, která byla v Koreji věnována lexikální klasifikaci slov a problematice uspořádání slovníku. V předchozích kapitolách již byla řeč o účelových aspektech gramatického popisu a slovnědruhové kategorizace. Touto účelovostí lze trochu paradoxně

15

Opět je třeba připomenout, že pod vlivem čínštiny byla za základní jednotku řeči považována slabika, které odpovídal znak. Slovem je zde míněna blíže neurčená jednotka, jejíž minimální rozsah tvoří jeden znak. 16 V souvislosti s moderní gramatikou je důležitá především tato kategorie tcho (čosa), která pro korejské jazykovědce stále představuje značný problém, protože jde o třídu značně nesourodou, u níž je sporné samotné její vymezení jako samostatné slovnědruhové kategorie. 17 Novodobé pokusy aplikovat „evropské“ slovnědruhové dělení na čínštinu narážely od samého počátku na řadu zásadních problémů, což vedlo až ke zpochybňování možnosti klasifikace slov izolovaných mimo větný kontext, popř. byla brána v potaz vůbec účelnost těchto pokusů. Viz např. Kwan-Terry, A. (1979). The problem of word classes in Chinese: a brief historical survey.

67

vysvětlit i nerozvinutost konceptu slovních druhů a jejich systému v předmoderní Koreji. Zdá se, že tyto otázky byly opomíjeny právě proto, že pro klasickou čínštinu, která byla hlavním předmětem zájmu, nemají v podstatě smysl. Základní „částí řeči“ je totiž spíš než slovo slabika, které v písmu odpovídá znak. Tyto slabičně-znakové jednotky, popř. jejich kompozita, je velmi obtížné rozdělit do gramatických kategorií, protože potenciální gramatické charakteristiky nejsou vyjádřeny formálně a rovněž funkční dělení je problematické, kvůli jejich zmiňované polyfunkčnosti. Zásadní pokrok v oblasti gramatiky a pojetí slovních druhů je tak v Koreji spojen nejen s příchodem západního vědění, ale také se změnou postoje k vlastnímu, typologicky odlišnému jazyku, kdy teprve jeho usilovné zkoumání vyvolalo potřebu systematického popisu s uplatněním slovnědruhové klasifikace. 2.2.3. Počátky moderní korejské gramatiky a její zakladatelé Po vynuceném otevření se Koreje okolnímu světu v osmdesátých letech devatenáctého století následovalo postupné pronikání zahraničních vlivů do všech oblastí života společnosti. Zvláště po tzv. „reformách roku kabo“ (1894) příliv západní

civilizace

a

kultury

nebývale

zesílil

a

zároveň

začaly

nabývat

konkrétnějších obrysů snahy tehdejších imperialistických mocností o získání rozhodujícího vlivu v Koreji. V reakci na tento kulturně-politicko-ekonomický tlak zvenčí dochází k růstu národního uvědomění a začíná se formovat moderní korejský nacionalismus. Jedním z projevů tohoto nově se formujícího nacionalismu byla také změna postojů k vlastnímu (psanému) jazyku, jehož společenská prestiž se po řadu uplynulých století nemohla měřit s klasickou čínštinou. Vlastní jazyk a písmo pro nacionalisticky smýšlející inteligenci představovaly základní atributy svébytného a civilizovaného národa a zároveň i nezbytný předpoklad jeho dalšího rozvoje. Jako takový se korejský jazyk a hláskové písmo staly předmětem úcty, lásky a, co je důležité, také předmětem systematického zájmu a výzkumu. I v oficiální sféře došlo ke změně statusu korejštiny, resp. korejského 18 písma . Místo rozšířeného, a tehdy už zčásti pohrdlivého, označení ǒnmun (諺文,

18

Na tomto místě je třeba poznamenat, že v korejském úzu je hranice mezi použitím slov pro písmo a řeč dost nezřetelná. Dokonce se zdá, že donedávna bylo nejasné a nejednoznačné samo pojmové vymezení. Tato indiference k rozlišování se projevuje především na úrovni hlásek a písmen (znaků), což byly v minulosti naprosto zaměnitelné pojmy. Např. už v dekretu, kterým se veřejnosti představovalo nově vytvořené korejské hláskové písmo (tehdy pod názvem Hunminčǒngǔm), jsou jednotlivá písmena definována jako zvuky. Kupříkladu grafém „ㄱ“ je popsán jako „stoličkový zvuk (hláska), který je stejný jako zvuk vydávaný na začátku znaku „kun“. („ㄱ 牙音如君字初發聲“. 訓民 正音)

68

„vulgární písmo“) se začal používat název „kukmun“ (國文, „státní písmo“) a toto „státní písmo“ se napříště mělo užívat ve veškerém úředním styku (byť eventuálně v kombinaci s čínskými znaky). Tato „pouhá“ změna písma však fakticky znamenala postupné nahrazení klasické čínštiny psanou korejštinou. Zhruba ve stejné době byla také oficiálně zahájena výuka korejského jazyka na nově zřizovaných moderních státních školách. Najednou tak pro potřeby státní administrativy a školství vyvstala řada akutních úkolů, jako např. nutnost kodifikace písma a vytvoření pravopisné normy, sestavení školské gramatiky, či ustavení normy spisovného jazyka. Celkovou situaci komplikovala skutečnost, že při vytváření spisovné normy prakticky nebylo možné použít historického kritéria a obrátit se k autoritativním vzorům z minulosti. Jinými slovy nešlo použít měřítko „dobrého autora“ prostě proto, že dobří autoři do té doby v drtivé většině případů psali čínsky a prakticky neexistovala dostatečně výrazná, rozšířená a ustálená „kultivovaná“ varianta korejského jazyka. Chyběla také tradiční metodika, či přístup ke studiu a popisu jazykového systému, jelikož v minulosti evidentně nebyla potřeba pro klasickou čínštinu takovéto nástroje vytvářet (viz předchozí kapitolu). Průkopníci studia korejské gramatiky tak doslova začínali na „zelené louce“, a není tedy divu, že aktuální poptávku zpočátku uspokojovali přejímáním gramatického modelu, založeného na tradiční latinské mluvnici, ovšem bez jejího logicko-filozofického podkladu, představovaného antickými kořeny, středověkou scholastikou, či univerzalistickým racionalismem. Hlavním zdrojem inspirace se zpočátku stalo Japonsko, které se se západní kulturou a vědou seznámilo o několik desetiletí dříve a byl tak zde dostatek zkušeností s aplikací západní gramatiky. Západní gramatika byla v prvních desetiletích dvacátého století v Japonsku už vstřebána natolik, že na jejím základě mohl být vytvořen model relativně použitelný pro japonštinu, a ten pak bylo možno celkem snadno adaptovat i na korejštinu. Ovlivnění japonskou gramatikou19 bylo v prvních etapách vývoje velice silné nejen proto, že japonština je díky jisté míře podobnosti pro Korejce jedním z nejsnáze naučitelných cizích jazyků, ale i proto, že studium v Japonsku představovalo v té době jednu z mála možností přístupu k vyššímu vzdělání. Dalším pramenem, ze kterého bylo možno čerpat, byla angličtina, vyučovaná v Koreji řadou misionářů na misijních školách. V období japonské okupace (1910-1945) sice vliv angličtiny ve sféře korejské jazykovědy znatelně poklesl, ale po osvobození dochází k opětovnému růstu zájmu o anglosaskou kulturní oblast. 19

Hojné příklady přebírání celých pasáží v dílech korejských autorů viz 姜馥樹 (1979)

69

Shrneme-li situaci v korejské jazykovědě v samých začátcích jejího formování, pak na jedné straně zde byly naléhavé úkoly doby, jako např. kultivace národního jazyka, kodifikace jeho spisovné normy a pravopisu, vytvoření systému školské mluvnice atd., a na druhé straně nedostatečné teoretické zázemí, což v oblasti gramatiky (slovních druhů) vedlo k tomu, že spíš než k formulování systému založeného na korejštině docházelo k roubování korejštiny na systém západní gramatiky. Obdobný přístup je zřetelný i u řady zahraničních gramatik, i když v tomto případě má uvedený přístup kvalitativně naprosto odlišné motivy a příčiny (především snaha o „přiblížení“ korejštiny západnímu mluvčímu). Přesto je třeba zdůraznit, že ačkoliv lze formující se korejské gramatice vytknout řadu omezení a pochybení, jde z historického hlediska o významný počin, neboť teprve v tomto období můžeme hovořit o počátcích vědeckého zkoumání jazyka v moderním smyslu. Období uvedení západní gramatické tradice je spojeno se jmény „čtyř velkých gramatiků“ („文法四家“) - Ju Kil-džunem, Ču Si-gjǒngem, Kim Kju-sikem a Kim Hǔi-sangem. Pokud bychom měli stručně charakterizovat společné rysy jejich prací, tak je především můžeme označit za první pokusy o ustavení základního systému slovních druhů v korejštině. Jednotlivé kategorie jsou však poměrně nejasně vymezené a vágně definované, časté je jejich překrývání. Vyjímkou nebývá nekonzistentnost popisu a opomíjení řady jazykových jevů. Autoři v tomto období pracovali evidentně jednotlivě, samostatně, bez vzájemného ovlivňování, kontaktů a kritické spolupráce, a čerpali zřejmě především z japonských gramatik 20 . O neustálenosti popisu slovnědruhového, a šířeji gramatického, systému svědčí řada vlastních revizí a přepracování během relativně krátkého období. 2.2.3.1. Ju Kil-džun Jedním z prvních publikovaných pokusů 21 o systematický učebnicový výklad gramatiky korejštiny, ve kterém se objevuje poměrně ucelený systém slovních druhů, je Ju Kil-džun (1909)22. V úvodu autor vlastenecky horuje pro 20

Viz např. 고영근 (1994, 2001), 李光政 (1987a) a zvláště kontrastní srovnání u 姜馥樹 (1960) Již v roce 1897 se objevují práce I Bong-una (이봉운 „국문졍리“) a I Kju-däa (이규대 „국문졍리“), ale pasáže věnované gramatice jsou příliš kusé na to, aby bylo možno hovořit o slovnědruhovém systému. Bibliografické údaje a stručná analýza prací viz 고영근(2001), s. 46-47. 22 兪吉濬 (1909). 大韓文典 (歷文 1 06). Tato verze je podle autorské předmluvy již osmou v řadě s tím, že již dříve se do oběhu nedopatřením dostala verze čtvrtá (pravděpodobně jde o stejnojmennou knihu z r. 1908, u níž je jako autor uveden Čchö Kwang-ok(崔光玉)). Chronologické uspořádání dochovaných verzí, včetně opisů a kopií, je uvedeno spolu s odkazy na příslušný díl „Velkého sborníku korejské gramatiky (歷代韓國文法大系)“ u I Kwang-džǒnga (李光政 (1987a)), s. 52 21

70

studium vlastního, domácího jazyka a písma, resp. jejich zákonitostí, a podněcuje „ducha jednoty psaného a mluveného jazyka“ („ǒnmun ilčchiǔi čǒngsin“ 言文一致의 精神). Vzhledem k tehdejší absenci normy spisovné mluvy a k nejednotnostem v pravopise (kdy psaný jazyk byl navíc pod masivním vlivem klasické čínštiny), představovala pro Ju Kil-džuna gramatika celkem přirozeně určité vodítko, či soubor pokynů nezbytných ke správnému užívání jazyka. Pro řádný jazykový život je podle něj gramatika stejně potřebná „jako je kolo pro pohyb vozu, nebo kormidlo pro pohyb lodi“23. Normativní charakter mluvnice v jeho pojetí naznačuje už sám termín „munčǒn“ (文典), kde druhý znak kromě pravidla, zákona, mj. označuje i kodex, autoritativní písma. Tuto interpretaci nepřímo podporuje i jeho formulace ze závěru předmluvy, kde argumentuje tím, že prakticky ve všech státech mají občané svou gramatiku24. Tedy gramatika nejenom obecně jako „nauka zaznamenávající pravidla, jak přesně vyjádřit lidské myšlenky“ (s. 1), ale také jako kodifikovaná autoritativní příručka pro uživatele jazyka. V takto normativně pojímané gramatice zaujímají slovní druhy značnou část rozsahu práce. Zatímco syntaxi („nauka o větách“ - „munčanglon“) je věnováno stěží třicet devět stran, výklad slovních druhů („nauka o slovech“ - „ǒnǒlon“) zabírá bezmála dvakrát tolik, přesněji sedmdesát čtyři stránek z celkových sto dvaceti osmi. Za pozornost stojí samotný termín „ǒnǒ“ (言語), který u Ju Kil-džuna poměrně volně označuje jak slovo, tak slovní druh (pro který se v textu vyskytuje také zvláštní termín „druh řeči“ - 語種), zatímco v dnešním úzu se „ǒnǒ“ používá pro jazyk (ve smyslu langue i parole). Přestože se jedná o pojem zásadní, nejsou jeho vymezení, popř. postavení a funkce v gramatickém popisu blíže specifikovány. Z výkladu se pouze dovíme, že „... texty a promluvy, kterými člověk vyjadřuje své myšlenky, jsou nejrůznějších podob a v nespočetném množství; rozdělíme-li je však zhruba, není jich více než osm druhů, tzv. „druhů řeči“, a jejich názvy jsou následující...“25 Pokud jde o volbu kritérií pro stanovení jednotlivých slovních druhů, tak tato sice nejsou explicitně uvedena a tím méně teoreticky zdůvodněna, nicméně z příslušných pasáží textu vyplývají některé zajímavé tendence. Předně je výklad každého slovního druhu rozdělen do několika oddělených podkapitol, přičemž v názvu prvních z nich se objevuje termín „ǔiǔi“ (意義 - význam, smysl). S ohledem 23

V argumentaci o důležitosti gramatiky klade autor řečnickou otázku: „...zdalipak se vůz může přemísťovat bez kol, zdalipak se může loď pohybovat bez kormidla?... („...車가輪업시能히轉며舟 가柁아니고能히行는가...“). 兪吉濬 (1909); Předmluva - s. 4. 24 „...文典업는國民업시니...“, ibid., s. 5 25 „...吾人의 思想 發表는 語와 文이 其類의 多과 其數의 衆이 實로 勝言키 不可호대 大 別면 八種에 不過나니 卽 語種이라 其名稱은 左와 如니라...“, ibid., Úvod - s. 2 (pro lepší přehlednost jsou doplněny mezery mezi jednotlivými částmi textu)

71

na faktický kontext by se jako nejpřiléhavější překlad hodilo „vymezení“, „definice“, nicméně je třeba mít na paměti původní význam znakové složeniny, který je umocňován synonymitou s termínem „ǔimi“, označujícím „význam“ v jazykovědném smyslu (srov. „ǔimilon“ - sémantika). Jinými slovy, základní charakteristikou každého slovního druhu (uváděnou na prvním místě) je jeho „význam, obsah“, byť velmi široce chápaný a volně parafrázovatelný, jako např. „co znamená sloveso“, s tím, že toto sloveso může „znamenat“ slovo jak s určitým pojmovým obsahem, tak s určitou funkcí. Široce pojímaný význam, určující jednotlivé kategorie, tedy může zahrnovat libovolné charakteristiky, od sémantických a funkčních až k distribučním, jako je tomu v případě spojek. Konkrétní systém slovních druhů u Ju Kil-džuna (1909) lze schématicky znázornit následovně: Slovní druhy

jména (名詞)

vlastní (特立名詞) *

(言語,語種)

zájmena (代名詞)

obecná (普通名詞)

deadjektivní

transformovaná(變化名詞)

deverbální

osobní (人代名詞) ukazovací (指示代名詞) tázací (問代名詞) vztažná (關係代名詞)

slovesa (動詞)

intranzitivní (自動詞) tranzitivní (他動詞)

**

pomocná slovesa (助動詞)*** adjektiva (形容詞)

prepoziční (前置)

spojky (接續詞)

postpoziční (後置)

denominální

původní (原存)

deverbální (participia)

odvozená (轉成)

znaková

určující (定體) spojující (連體) - bez určení vzáj. vztahu subordinační (順體) adverzativní (反體)

„přípojky“ (添附詞)

řádné (正格) odvozené (變格)

citoslovce (感動詞; popř. 間投詞) * **

včetně číselných (數名詞) a abstraktních (無形名詞) v rámci tranzitivních dále rozlišuje aktivní (主動詞) a pasivní (被動詞)

***

klasifikace na základě vyjadřovaných kategorií (času, modality), syntaktických funkcí atd.

72

Jména jsou podle Ju Kil-džuna slova (語), označující pojmenování (名) předmětů s formou i bez formy (hmotných i nehmotných) (s. 15). Tedy kategorie primárně pojmová. Ačkoliv při výkladu obecných jmen zmiňuje i jména číselná (číslovky) a abstraktní, vzhledem k tomu, že se svým charakterem neliší od ostatních jmen, nevidí důvod k jejich vyčleňování. Zato jako zvláštní skupinu vyděluje jména transformovaná, tvořená připojením „podpěry“ (밧침) „ -m“, nebo „přípony“ (붓침) „ -ki“26. V současné školské gramatice jsou takto tvořená slova považována za flektivní tvary sloves. Kromě toho, že mají jména pojmenovávací funkci, vyznačují se také kategorií čísla (數量) a pádu (位格). Ju Kil-džun tak nastiňuje možnost vymezení jmen i jako kategorie morfologicky charakterizované. Jak je však evidentní z jeho výkladu a příkladů, číslo je pro něj formální kategorií pouze zčásti; spíše je považuje za pojmovou kategorii kvantity (kromě tvoření plurálu jmen pomocí sufixu „-tǔl“ uvádí např. i opozici „pjǒngčjǒng“ - voják(sg.) x „kuntä“ - armáda(pl.)). Stejně tak i pády, které rozlišuje dva - nominativ a akuzativ, pojímá především jako hloubkové funkce, nikoliv povrchové, morfologické kategorie, jelikož ve výkladu zmiňuje jméno v pádovém tvaru bez příslušné pádové partikule. Zájmena jsou definována primárně funkčně jako slova, která se užívají místo pojmenování objektu. Při subkategorizaci se uplatňují kritéria funkčně sémantická, kdy osobní zájmena se užívají místo pojmenování osob, ukazovací při odkazu na objekt, místo n. směr, tázací se zástupně užívají při otázce na osobu, předmět, místo, čas nebo směr apod. Velice sporná je kategorie vztažných zájmen, která je pravděpodobně produktem vlivu gramatik indoevropských jazyků. Jako příklad „ryzích vztažných zájmen“ (純全關係代名詞) uvádí „pa“ (바) a „kǒ“ (거), která jsou v současné školské gramatice považována za neúplná substantiva27. Stejně jako u jmen je u zájmen možné tvoření plurálu, a to buď pomocí sufixu „-tǔl“ nebo v některých případech lexikálně („na“ - já(sg.) x „uli“ - my(pl.)). Slovesa jsou definována významově jako slova, vyjadřující děj nebo stav jmen či zájmen. Podle charakteru vyjadřování tohoto děje n. stavu se slovesa dále dělí na intranzitivní a tranzitivní, která mohou být aktivní nebo pasivní. Definice slovesného rodu je založena na vztazích mezi podmětem (jménem v nominativu), vyjadřovaným dějem a předmětem (jménem v akuzativu). Aktivní sloveso tak vyjadřuje vztah, kdy jméno v nominativu působí na jméno v akuzativu, zatímco pasivní sloveso vyjadřuje vztah, kdy jméno v nominativu je zasaženo činností 26

Rozdíl mezi „podpěrou“ a „příponou“ spočívá pouze v tom, že „podpěra“ je součástí poslední slabiky slova, ke kterému se připojuje. 27 Jedna z konstrukcí, kterou Ju Kil-džun uvádí jako příklad užití („가무는에바라는바 바비가“ suchý-v době-být očekávaný-který-déšť“, tj. déšt, (který je) očekávaný v době sucha) je přinejmenším pro současného korejského mluvčího (tehdejší úzus nebylo možno ověřit) velmi nezvyklá až „nesprávně formovaná“.

73

jména v akuzativu. Na tomto místě je opět vidět Ju Kil-džunovo pojetí pádů jako hloubkových funkcí, jelikož ve vysvětlení uvádí jména bez příslušných pádových partikulí a navíc za jména v akuzativu považuje i ta, která jsou v příkladových větách morfologicky určena dativem (partikulí „-eke“). Nepřímo to potvrzuje důraz na sémantická a funkční kritéria v gramatickém popisu, na úkor kritérií morfologických, což je jev patrný i v klasifikaci slovních druhů. Slovesa se mohou transformovat pomocí koncovek („ǒmi“ 語尾), a to buď na jména nebo participia. Participia jsou primárně definována funkčním užitím (adjektivním) a teprve druhotně jsou uváděny formální příznaky - připojení „podpěr“ (밧침) a distribuční omezení na pozici před jménem. Zvláštní slovnědruhovou kategorií, která je výsledkem krajně analytického přístupu prvního období, jsou tzv. „pomocná slovesa“ („čotongsa“ 助動詞). Jsou definována jako slova, která napomáhají slovesné flexi a kompletují význam sloves s tím, že výskyt kterékoliv z obou kategorií (tj. slovesa a pomocného slovesa) je podmíněn přítomností druhé. Na rozdíl od koncovek flektivních jazyků jsou tato „pomocná slovesa“ poměrně dobře analyzovatelná, nicméně stejně jako koncovky jsou „obtížena“ současně několika funkčně-sémantickými kategoriemi28. Z hlediska typologického tato simultánní polyfunkčnost posouvá pomocná slovesa od aglutinačních sufixů směrem ke koncovkám a v jistém smyslu by tak bylo možno hovořit o flektivních rysech korejštiny, která je jinak řazena mezi jazyky aglutinační. Adjektiva jsou vymezena převážně pojmově, jako slova vyjadřující vzhled (形狀) a vlastnosti (性質) jmen. Druhy adjektiv jsou rozlišovány na základě distribuce (prenominální a postnominální) nebo tvoření (původní a odvozená). Absolutní preference sémantického kritéria vede ke vzniku obsáhlé kategorie, ve které jsou zastoupeny konstituenty nejrůznějších forem a větněčlenských funkcí. Mezi prenominální adjektiva ve funkci atributu tak patří kromě tzv. „původních“ adjektiv („nophǔn mö“ - vysoká hora) také participiální tvary sloves 29 („kanǔn salam“ - jdoucí člověk), jména s připojenou genitivní partikulí „-ǔi“30 („salam-ǔi mǒli“ - hlava člověka („salam“ - člověk, „mǒli“ - hlava)), první část jmenného kompozita („ismom“ - dáseň („i“ - zub, „mom“ - tělo)) atd. Původní adjektiva se navíc mohou vyskytovat i v postonominální pozici ve funkci predikátu („möka nophǔǒ“ - hora je vysoká). V tomto případě jde o „realizaci adjektiva ve formě verba“ („形容詞가動詞 軆로現는者“, s. 76), neboť je vyžadována přítomnost pomocného slovesa, stejně

28

Např. „pomocnému slovesu“ „-o“ (-오), je připisováno vyjádření prézentu (現在), ukončenosti (終 結段) a navíc vyjadřuje také indikativ, interogativ nebo imperativ (v řeči odlišené intonačně) 29 Tyto tvary jsou řazeny pod záhlaví „adjektiva tvořená ze sloves“ („動詞로서轉成는形容詞“) s tím, že „jsou to participia vykládaná v kapitole slovesa“ (s. 72-3) 30 U Ju Kil-džuna je řazena mezi „spojky“ (接續詞)

74

jako u sloves. Spojky jsou definovány jako slova, která se vkládají mezi ostatní slovní druhy, spojují je a ozřejmují jejich význam. Samy se dělí podle významu, který obsahují, na určující (vymezující), navazující, subordinační a adverzativní. Určující, vymezující spojky (定體接續詞) se připojují za jméno a určují jeho „konstituci“ (體格). Do této kategorie jsou řazeny jednak pádové partikule (vyjadřující nominativ a akuzativ) 31 a dále partikule vyjadřující dynamiku či statiku referentu jména, se kterým se pojí (v podstatě ostatní pády). Zdá se, že pojetí spojek je ovlivněno psaným jazykem, přesněji řečeno pravopisem bez mezer, který vede k určité necitlivosti pokud jde o otázky samostatnosti jazykových jednotek (všechny jsou podobně „nesamostatnými“ součástmi souvislého textu) a jejich seskupování do vyšších celků. Vidět je to i u „navazujících“ spojek (連軆接續詞), které spojují jména n. fráze, bez určení vzájemného významového vztahu. Řadí mezi ně jak např. genitivní partikuli „-ǔi“, která je z fonetického hlediska součástí předcházejícího slova (např. „apǒči-ǔi čchäk“ - „otec-gen. kniha“), tak foneticky samostatné slovo „sto“ ( - také). Celkově lze říct, že kategorie spojek, vymezená „spojovací funkcí“ je morfologicky značně nesourodá, což je jen umocněno zařazením slovesných koncovek neukončeného přísudku do spojek subordinačních (順軆接續詞) a adverzativních (反軆接續詞). Podobně formálně nesourodá je i kategorie „přípojek“ (添附詞), které modifikují význam sloves, adjektiv (kvalitativních sloves) a jiných přípojek, se kterými se pojí. Tyto „přípojky“, které zhruba odpovídají adverbiím, se dělí na „řádné“ (正格) a „nepravidelné“ (變格). Zatímco řádné přípojky jsou původní, neodvozené (např. „čačo“ - často, „mäu“ - velmi), tak nepravidelné vznikají změnou jiných slovních druhů, a to buď adjektivní flexí (např. „spal-hǔn“ x „spal-hi“ - rychlý x rychle; „nop-hǔn“ x „nop-ke“ - vysoký x vysoko), připojením partikule za jméno („stä“ x „stä-lo“ - čas, doba x občas; „čip“ x „čip-e“ - dům x doma, v domě), připojením řádné přípojky ke jménu, adjektivu n. verbu („so“ x „so-kashi“ - kráva x jako kráva; „pchǔlǔn“ x „pchǔlǔn-tälo“ - modrý x modravě), nebo konečně připojením

korejského elementu „-hi“, „-hake“ za čínský znak („甚“ x „甚히, 甚하게“ - vážný x vážně). Morfologická „pestrost“ této kategorie je opět způsobena preferencí funkčně-sémantických kritérií na úkor formálních. Posledním slovním druhem jsou citoslovce (感動詞). Ju Kil-džun je v prvé řadě charakterizuje jako slova, která vyjadřují projevované lidské emoce s tím, že 31

Podle obecné definice z úvodu kapitoly (viz s. 78) by určující spojky měly „spojovat“ předcházející a následující slova (slovní druhy); je však otázkou zda např. ve větě „Apǒči-ka čip-e kasinta“ („Otecnom. dům-lok. jde“) spojuje pádová partikule „-ka“ předcházející jméno „otec“ s následujícím „dům“, nebo vyjadřuje vztah k predikátovému slovesu „jít“.

75

různým emocím odpovídají různá citoslovce. K jejich užití dodává, že stojí samostatně mimo další slovní druhy bez vztahu k ostatním frázím (句節). Jak je vidět z popisu jednotlivých slovních druhů, prvořadou úlohu při jejich klasifikaci hraje sémantické kritérium, tzn. že slovní druhy jsou zde především pojmové kategorie. Pouze v případech, kdy lze sémantického kritéria použít jen s obtížemi, popř. jej nelze použít vůbec, se uplatňuje kritérium funkční. Je tedy zvolen přístup, kdy jsou postulovány jednotlivé sémanticko-funkční kategorie, a v jejich rámci je uveden výčet forem, které je vyjadřují. Kromě zahrnutí morfologicky naprosto odlišných prvků do stejné skupiny (viz např. adjektiva) to zčásti vede i k nesystematičnosti výkladu, kdy jedna forma je vykládána na různých místech (to se týká především pomocných sloves nebo spojek). Důvodem preference sémantických a funkčních kritérií je pravděpodobně jejich relativní univerzálnost. Stejně jako v indoevropských jazycích, není ani v korejštině nijak zvlášť obtížné vydělit skupinu slov, která „označují pojmenování předmětů“, nebo „vyjadřují děj či stav jmen“, popř. jejich „vzhled a vlastnosti“. Rovněž tak lze klasifikovat slova, která „se užívají místo pojmenování objektu“ nebo která „spojují ostatní slova“. Problém je, že tyto víceméně univerzální kategorie mohou být v různých jazycích realizovány různými gramatickými formami, nebo dokonce jinými výrazovými prostředky32. Malá pozornost věnovaná morfologickým kritériím pramení nejen z nepropracovanosti jazykové analýzy v počátcích studia korejské gramatiky, ale souvisí zřejmě i s typologickou charakteristikou korejštiny, která jako aglutinační jazyk neumožňuje přehlednou klasifikaci slov na základě stejných flektivních paradigmat. Zatímco v tradiční evropské gramatice slouží systematicky uspořádaný soubor těchto paradigmat jako určitý kodex, jehož cílem je uchování „čistých“ a „správných“ tvarů, v korejštině slovnědruhová klasifikace plní funkci poněkud jinou. Například u Ju Kil-džuna jde o rozdělení částí promluv do skupin, které se vyznačují přítomností různých gramatických kategorií - čísla a pádu u jmen, času a způsobu u sloves atd. Gramatické kategorie a „pravidelnosti“ či „analogie“, pak mohou být v rámci těchto skupin - slovních druhů - vyloženy a uspořádány přehledným způsobem. Slovní druhy jsou tedy velmi užitečné pro systematický výklad pravidelností jak v jazycích typologicky různých, tak i s ohledem na různé specifické potřeby a cíle popisu.

32

Viz lexikální vyjádření pojmové kategorie čísla či rodu podstatných jmen u řady korejských gramatiků

76

2.2.3.2. Ču Si-gjǒng Ču Si-gjǒng a jeho místo v dějinách moderní korejské jazykovědy Dílo jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších zakladatelů moderní korejské jazykovědné tradice je třeba chápat v širším historicko-společenském kontextu, na pozadí tehdejší pohnuté doby a v souvislosti s jeho rozsáhlou osvětovou a pedagogickou činností. Neboť Ču Si-gjǒng byl nejenom jazykovědec, ale především zanícený národní buditel a vlastenecký myslitel s širokým okruhem zájmů, aktivně se angažující ve společenském dění. 33 Toto vlastenecké cítění, spolu s láskou k rodnému jazyku a původnímu korejskému písmu, tvořilo důležitou součást jeho odkazu pozdějším následovníkům. Velkého ohlasu se jeho jazykově buditelským snahám dostalo hlavně v řadách členů „Společnosti pro výzkum korejského jazyka“ („조선어연구회“, později „조선어학회“), která navazovala na jeho program jazykové obrody a dosáhla významných úspěchů v oblasti kodifikace pravopisu, spisovného jazyka, či sestavování korejského slovníku. Pokud jde o Ču Si-gjǒnga gramatika, tak přestože díky své bohaté pedagogické činnosti vychoval a ovlivnil mnoho žáků, z nichž někteří se později stali významnými korejskými jazykovědci (např. Čchö Hjǒn-bä, Kim Tu-bong, Sin Mjǒng-gjun, Čǒng Rjǒl-mo, Kwǒn Tǒk-kju, I Kju-jǒng a další), některé oblasti jeho zkoumání zůstaly téměř nerozpracovány (např. jeho pojetí větné stavby) a jiné oblasti doznaly v hlavním proudu podstatných změn (mj. i námi sledovaná problematika slovních druhů). V každém případě jsou z dochovaných prací zřejmé jeho pronikavé analytické schopnosti a originální chápání hierarchické struktury jazyka. To, že se mu řádného zhodnocení dostalo až s časovým odstupem bylo dáno jednak charakterem díla, které v řadě ohledů předstihovalo dobový průměr (pozoruhodné jsou zejména postřehy týkající se „vnitřního významu“, který jakoby předjímal hloubkovou strukturu, nebo morfologická analýza na jednotky odpovídající „sémantémům“ a „morfémům“), a v neposlední řadě také složitou situací tehdejší korejské jazykovědy, jejíž rozvoj byl zbrzděn japonskou okupací. Celkové posouzení díla Ču Si-gjǒnga sice dosud bývá zatíženo subjektivními a emotivními faktory34, na úkor objektivnějších kritérií, jako jsou např. vnitřní soudržnost a jasnost gramatického výkladu, vyčerpávající a jednoduchý popis prostý rozporů apod.35, nicméně zcela klíčové postavení v dějinách moderní korejské jazykovědy a zásadní vliv na následující generace jazykovědců mu upřít 33

Podrobné biografické údaje viz např. 金敏洙 (1986); 허웅, 박지홍 (1980) „... dosavadní hodnocení Ču Si-gjǒnga se ve většině případů nedokázala vymanit ze stylu pietního vzdávání úcty zesnulému učiteli, a to i na úkor objektivity...“, 고영근 (1994), s. 269 35 Hjelmslev, L. (1971), s. 98; (1972), s. 15 34

77

nelze36, a to je jedním z důvodů, proč mu je věnováno tolik místa v práci zabývající se pojetím slovních druhů v korejštině „Gramatika národního jazyka“ Za stěžejní Ču Si-gjǒngovo dílo, ve kterém usiluje o celkový systematický popis korejské gramatiky (v širším slova smyslu, tj. včetně hláskosloví a pravopisu), je považována „Gramatika národního jazyka“37, z roku 1910. Práci na ní zahájil již v roce 1893, pravděpodobně pod vlivem studia anglického jazyka, a první (nedochovaná) verze byla údajně dokončena v roce 189838. Kniha byla od počátku koncipována především jako učební pomůcka a skutečně také při výuce sloužila první dochovaný exemplář jsou zápisky jednoho z jeho žáků, které pocházejí z roku 190539. Jednalo se v podstatě o pracovní verzi, která byla v průběhu následujících let opakovaně přepracovávána a doplňována. V gramatickém popisu došlo k podstatným změnám, a to jak k terminologickým, tak k systémovým (přičemž terminologické změny jsou větším dílem výsledkem jeho snahy o nahrazení sinokorejských termínů nově tvořenými korejskými). Při analýze Ču Si-gjǒngova pojetí slovních druhů budeme jako ze základního zdroje vycházet z vydání z roku 1910. V následujících letech sice vyšla kniha ještě dvakrát, v roce 1911 a 191340, ale nedoznala výraznějších obsahových změn. Jelikož v té době už byla Korea anektována Japonskem, musel být pouze vypuštěn nacionalisticky laděný úvod a název knihy byl změněn na „Čosǒnǒ munpǒp“ („조선어 문법“; „čosǒnǒ“ - „korejština“, namísto „kugǒ“ - „státní, národní jazyk“). Nepočetné terminologické změny se týkaly hlavně fonetické části, i když byl např. upraven i název pro slovní druhy („ssi“ místo „ki“). Kniha je rozdělena do devíti kapitol (včetně úvodu a závěru), přičemž zvláštností je včlenění syntaxe („nauka o pravidlech spojování“ - „짬듬갈“) mezi kapitoly pojednávající o slovních druzích. Dříve než přistoupíme k vlastnímu tématu, jak je rozpracováno v uvedené knize, bude nutné ve stručnosti zmínit Ču Si-gjǒngovo pojetí jazyka, a to do té míry, do jaké zakládá jeho chápání gramatiky a v jejím rámci též pojetí, postavení a funkci slovních druhů. 36

김석득 (1982), s. 10 주시경 (1910). 국어문법. (歷文 1 4). Práce je dále přetištěna v 李基文 (1976), nověji též v 고영 근, 이현희 (1986) (kritické vydání opatřené poznámkami a vysvětlivkami). Odkazy v textu jsou na původní stránkování originálu. 38 Bližší údaje lze nalézt v 金敏洙 (1986), s. 44nn; viz také vlastní autorovu poznámku v 주시경 (1910), s. 117 39 „국문문법“, (歷文 2 39) 40 přetištěno v (歷文 1 4) 37

78

Pokud jde o jazyk jako takový, chápal jej Ču Si-gjǒng poněkud deterministicky, jako součást přirozeného řádu, kdy řízením vesmírného principu je země rozdělena na jednotlivé oblasti, do každé oblasti patří příslušný národ (rasa) a každému národu je daný jeho vlastní jazyk, který představuje charakteristický rys národa a zároveň základní předpoklad jeho svébytnosti.41 Ve vztahu ke společnosti považoval jazyk za základ její organizace, za nástroj, pomocí kterého je řízena a spravována. Důležitost jazyka pak radikálně formuloval slovy: „...rozkvět a úpadek dané země spočívá v rozkvětu a úpadku jazyka, existence či neexistence země záleží na existenci či neexistenci jazyka“.42 Z toho pramení jeho snaha o kultivaci jazykového úzu a kodifikaci „správného“ jazyka jako nezbytné podmínky rozvoje společnosti. U Ču Si-gjǒnga je tak patrná tendence k normativnímu pojetí mluvnice a cílem studia gramatiky je pro něj v konečném výsledku správné užívání jazyka mluveného i psaného. Zdá se, že více méně předpokládá existenci univerzálně platných, obecně gramatických principů, resp. univerzálně aplikovatelné metodologie a systému popisu, neboť aplikuje postupy užívané při sestavování gramatik ostatních jazyků. Jak sám uvádí: „Tento text vychází z gramatického popisu, který je v současné době užíván ve světě...“, i když, jak vzápětí dodává, se jej snažil přizpůsobit specifickým rysům korejštiny.43 Shrneme-li tedy výše uvedené poznámky, můžeme konstatovat, že cílem Ču Si-gjǒngova snažení nebyla ani tak čistě „vědecká“ mluvnice, které by šlo primárně o postižení systému skrytého za mnohostí forem výrazového plánu jazyka, ale usiloval spíš o systematický popis pravidel výstavby a strukturování textu, jejichž pochopení a zvládnutí mělo zajistit správné užívání a efektivní fungování jazyka ve společnosti. Klasifikace slovních druhů To, čím se „Gramatika národního jazyka (1910)“ na první pohled odlišovala od srovnatelných prací tehdejší doby, byla především zřetelná snaha o vypracování vlastního terminologického aparátu na základě původní korejské slovní zásoby. Kromě toho, že Ču považoval za přirozené, aby učebnice korejské gramatiky užívala v maximální možné míře korejských výrazů, vyhýbal se sinokorejským termínům (znakům) také proto, že údajně sváděly čtenáře k prostému výkladu podle významu jednotlivých znaků, bez ohledu na autorem zamýšlený pojmový 41

주시경 (1910), s. 1 „...其國家의盛衰도言語의盛衰에在하고國家의存否도言語의存否에在한지라“. Ibid., s. 1 43 „이 글은 今世界에 두로 쓰이는 文法으로 읏듬을 삼아 꿈임이라. 그러하나 우리 나라 말에 맞 게하노라 함이라“. Ibid., s. 117 42

79

obsah.44 Bohužel ve skutečnosti i tyto nově vytvořené termíny mohou ztěžovat (a také ztěžují) přesné pochopení autorova záměru, neboť jsou často definovány jen velmi vágně a neurčitě. Navíc mnohdy působí značně cizorodě, až krkolomným dojmem, jelikož korejské kořeny a odvozovací sufixy se navzájem nespojují zdaleka tak ochotně jako elementy sinokorejské, které v tomto ohledu podléhají jen minimálním restrikcím. Z nejasného vymezení pojmů v originálu textu vyplývá pro předkládanou práci to, že jednomu korejskému termínu jsou přiřazovány různé ekvivalenty v závislosti na kontextu, ve kterém jsou užity, a tyto české ekvivalenty navíc postrádají poměrně přesné vymezení, které mají v současném úzu, tzn. že zachovávají volnost a neurčitost originálu. Slovním druhům je věnována bezmála polovina Ču Si-gjǒngovy knihy. Zajímavé je rozvržení popisu, kdy po stručném uvedení do „studia dělení slov“ („기 난갈“) následuje výklad syntaxe („짬듬갈“), a teprve potom se Ču Si-gjǒng vrací k podrobnějšímu uspořádání a podrozdělení slovnědruhového systému („기갈래의 난틀“). Naznačuje tím zásadní důležitost syntakticko-funkčních zřetelů pro detailnější slovnědruhovou klasifikaci a pro chápání kategorie slovních druhů obecně, neboť jak výslovně uvádí „... bez znalosti uspořádání jazykových jednotek lze stěží důkladně pochopit pravý význam slovních druhů...“45. Syntaktická analýza tedy zaujímá v Ču Si-gjǒngově gramatickém systému klíčové postavení a slovní druhy jsou z velké části určovány větněčlenskou funkcí. Jak sice uvidíme dále, základní definice jednotlivých slovních druhů jsou více méně pojmové, nicméně tento „obecný význam“ tvoří součást široce pojatého „charakteru, povahy, založení, dispozice, podkladu či základu“ (tyto a další významy jsou obsaženy v původním termínu „patchang“, „바탕“), podle kterého jsou slova do slovních druhů (skupin) dělena46. Jinými slovy, kritériem klasifikace je obecný charakter slova („patchang“), který může být jak sémantický, tak funkční. Za jeden z nepřímých důkazů, který podporuje domněnku, že Ču Si-gjǒng chápal slovní druhy především jako nedílnou součást věty a větné stavby (tj. nikoli pouze jako lexikální kategorie), lze považovat i jejich uspořádání. Nejdříve uvádí ty slovní druhy (jména, dějová a kvalitativní verba), které obvykle ve větě plní funkci základních větných členů, potom následují partikule a spojovací elementy, vyjadřující syntaktické vztahy mezi těmito základními větnými členy, a teprve pak přichází na řadu slova plnící funkci rozvíjejících větných členů (adjektiva a adverbia). Předposlední jsou citoslovce, zaujímající ve větné struktuře relativně 44

Ibid., s. 117 „... 말듬을 알지 못하면 기난의 참 뜻을 깨듯기가 어렵은지라...“. Ibid., s. 36 46 „난은 分의 뜻과 같은 말이니 각 낫 기의 바탕 (性質과 한 가지의 뜻으로 씀이라) 따르어 결 에 (族, 同種, 類의 뜻과 같은 말) 되는 分別이 잇음을 이름이라.“ Ibid., s. 27 45

80

nezávislé postavení, a celý výčet je zakončen slovním druhem, ke kterému patří jazykové elementy uzavírající jednotlivé promluvy (věty). Jazykové jednotky klasifikované v rámci jednotlivých slovních druhů, jsou výsledkem analýzy víceméně intuitivní, a blíží se v řadě případů spíše pojetí morfému (jako minimální významové či funkční jednotky), než obecnému pojetí slova (jako minimální volné jednotky). Dochází tak mj. i k vydělení vázaných forem a k jejich zařazení do samostatných slovnědruhových kategorií, což je usnadněno jednak aglutinačním charakterem korejštiny, která umožňuje poměrně snadnou morfematickou analýzu, a také faktem, že řada gramatických morfémů vznikla procesem gramatikalizace z významových, což pravděpodobně také přispívá k pociťování jejich relativní samostatnosti. Podle „gramatické typologie“ rozebírané výše (s. 55n.), bychom Ču Sigjǒngovu práci mohli zařadit mezi gramatiky prvního, analytického typu, jelikož uznává jako samostatná slova (slovní druhy) jak jmenné partikule, tak slovesné koncovky. Zajímavé však je, že tento analytický přístup uplatnil pouze u slovních druhů, které ve větě fungují především jako hlavní větné členy, zatímco u slovních druhů fungujících primárně jako větné členy rozvíjející, modifikující (adjektiva, adverbia), ponechal řadu dále analyzovatelných tvarů. Většinu jeho adjektiv například tvoří kmeny kvalitativních sloves s připojenou „adjektivní koncovkou“ (participiální tvary verb) jako „čǒk-ǔn“ („čǒk-ta“ - být nemnohý), „čchak-ha-n“ („čchak-ha-ta“ - být hodný) atd. Mezi adverbia dokonce řadí i tvary složené ze jména a partikule47, jako např. „tǔl-esǒ“ („tǔl“ - pole, „-esǒ“ - na), „pus-ǔlǒ“ („pus“ štětec, „ǔlǒ“ - instr.) atd., čímž opět dává jasně najevo, jak důležitá je v jeho popisu větněčlenská funkce; dokonce tak důležitá, že ho vede ke směšování kategorií slovních druhů a větných členů (viz zařazení příslovečného určení mezi příslovce). Na tomto místě je nutno dodat, že v principu si je Ču Si-gjǒng rozdílu vědom a dokonce vytváří i odlišný terminologický aparát pro slovní druhy (do nichž jsou slova řazena na základě jejich „charakteru“) a větné členy (v kapitole věnované syntaxi jsou syntaktické jednotky, tedy i slova, klasifikovány podle jejich postavení, resp. funkce, ve větě), nicméně nedokáže obě hlediska zřetelně oddělit, když např. „charakter“ slova může představovat také jeho postavení a funkce v rámci věty. Jak již bylo řečeno (s. 71), konkrétní podoba slovnědruhové klasifikace se u Ču Si-gjǒnga neustále vyvíjela, ať už šlo o názvy jednotlivých kategorií, jejich počet či obsah. V „Gramatice národního jazyka“ se již setkáváme se systémem poměrně ustáleným. I když později opět došlo k dalším významným změnám (náznaky jsou

47

V subklasifikaci adverbií („ǒkǔi kallä“) např. uvádí „... případ, kdy se spojují jméno a partikule, a užívají se jako příslovce...“ („임기에 겻기가 더하여 억기로 쓰이는 것“). Ibid., s. 91

81

patrné především v díle „Malǔi soli“ - „Hlásky řeči“), autorova předčasná smrt zabránila jejich důkladnějšímu rozpracování, a proto je pro nás směrodatný následující systém devíti slovních druhů. Systém slovních druhů podle Ču Si-gjǒnga (1910)48

jména (임 임)

vlastní (제임)

obecná (두로)

věci, konkréta (몬) děje, abstrakta (일)

zástupná (대임)

jednotlivá (홀로)

(vlastní jména)

osobní (사람)

ukazovací (가르침) doplněk atributu (언잇) neurčitá a tázací (모름) číselná (헴)

základní (읏듬) přibliž. množství (어림) neurčitá (모름)

věcná (몬)

doplněk atributu (언잇) neurčitá a tázací (모름) číselná (헴)

základní (읏듬) přibliž. množství (어림)

místní (곳) kvalitativní slovesa (엇 엇)

neurčitá (모름)

vlastnosti, charakter věcí (物品) vzhled věcí (物貌) vlastnosti, charakter dějů (行品) „vzhled“ dějů (行貌) čas (때) (jaký je, tj. být brzký, pozdní apod.) kvantita (헴) (být mnohý, hojný, nepočetný apod.)

slovesa pohybu (움 움)

charakter pohybu (움뜻)

vlastní (제움) (intranzitivní) přenesený (남움) (tranzitivní)

„síla“ pohybu (움힘)

„přímý“, aktivní (바로움) „trpěný“, pasivní (입음움)

partikule, „příložky“ (겻 겻)

funkční (만이) - subjektové (임이만), objektové (씀이만) atd. vymezovací (금이) (vymezují místo a okolnosti slovesného děje)

spojky (잇 잇) - 11 podtříd vyjadřujících koordinaci, následnost, ukončenost, paralelnost, adverzativnost atd. 48

Ve skutečnosti se v jednotlivých pasážích setkáváme s různými alternativami slovnědruhové subkategorizace, proto je uvedené schéma spíše orientační. Detailní podrozdělení nemělo zřejmě ani pro samotného Ču Si-gjǒnga absolutní platnost, neboť jak poznamenává např. v kapitole věnované jménům: „Dělení lze provést i jinak, než je uvedeno výše, je možná klasifikace na méně či více skupin; stejné je to i v případě ostatních dělení.“ („우에와 다르게 난홀 수도 잇고 더 적게 난 홀 수도 잇고 더 많게 난홀 수도 잇으니 이 알에 다른 난틀도 다 이러하니라.“) Ibid., s. 71

82

adjektiva (언 언) -11 podtříd (6 shodných s kval. slovesy, dále ukazovací, číselná, neurčitá a tázací, jmenná atd.) příslovce (억 억) - 11 podtříd (místní, časová, způsobu, míry, srovnání, příslovečné tvary jmen, přitakávací atd.) citoslovce (놀 놀) koncovky (끗 끗) - oznamovací, tázací, rozkazovací, monologické

Jak je vidět například u jmen, systém je poměrně komplikovaný a přebujelý, proto v řadě případů Ču Si-gjǒng uvádí alternativní, zjednodušenou klasifikaci. Pro zmiňovaná jména uvádí pod označením „jednoduché dělení jmen“ 49 kupříkladu následující: jména (임)

vlastní (제임)

podstatná, konkréta (몬) bezpodstatná, abstrakta (일)

zástupná (대임)

zastupující konkréta (몬) zastupující abstrakta (일)

Základním kritériem klasifikace slov v Ču Si-gjǒngově gramatice je jejich „patchang“ (charakter, povaha, založení, dispozice, podklad, základ atd.). Z definic jednotlivých slovních druhů je patrné, že tento „charakter“ je ve většině případů dán pojmenovávaným pojmovým obsahem, obecným významem slov. Např. „jména“ (임) jsou definována jako označení slov, která pojmenovávají různé předměty a jevy, „kvalitativní slovesa“ (엇) označují slova pojmenovávající „jakost“ (엇더함), „dějová slovesa“ (움) označují slova pojmenovávající různé druhy pohybu, „adjektiva“ (언) pak slova vyjadřující „jaká“ jsou jména, „adverbia“ (억) jsou vymezena jako slova vyjadřující „jak“ (jakým způsobem) jsou slovesa, a konečně „citoslovce“ (놀) označují zvuky vyjadřující údiv, překvapení či jiné pocity50. Jak již bylo zmíněno výše (s. 73), je termín „patchang“ značně vágní a kromě pojmového obsahu může zahrnovat i funkční charakteristiky slov. Např. „partikule (příložky)“ (겻), jsou definovány jako slova vyjadřující funkci (postavení) jmen a sloves, „spojky“ (잇) označují slova spojující jednotlivé jazykové jednotky, a „koncovky“ (끗) jsou slova označující konec promluvy51. Mezi „jména“ zahrnuje Ču Si-gjǒng i slova, která v současné školské gramatice tvoří samostatné třídy zájmen a číslovek. Je to celkem logický důsledek preference syntakticko-funkčních zřetelů, neboť v rámci větné struktury jde o elementy se srovnatelnou distribucí a větněčlenskou funkcí. Výše uvedené ohledy se zvlášť výrazně uplatňují například v případě klasifikace číselných výrazů, které 49 50 51

„임의 簡略한 갈래“. Ibid., s. 71 Ibid., s. 28 Ibid., s. 28

83

jsou na základě své „zástupné“ funkce řazeny mezi zájmena, a to dokonce hned dvakrát. Jednou jako číselná zájmena zastupující osoby a jednou jako číselná zájmena zastupující věci. Na rozdíl od většiny ostatních slovních druhů, které jsou definovány na základě společného pojmového obsahu, není zde využita možnost vydělit samostatnou třídu číslovek, vztaženou k pojmové kategorii, v tomto případě kvantity. Přestože jsou tedy Ču Si-gjǒngova jména (임) definována v prvé řadě sémanticky jako označení předmětů a jevů, odpovídají vpodstatě substantivním slovům (體言) současné školské gramatiky, což je kategorie chápaná především funkčně52. Dalším slovním druhem jsou kvalitativní slovesa (엇), přesněji řečeno jejich kmeny. Základní definice, stejně jako subklasifikace je založena na vztahu ke kategorii „jakosti“ (jaká jsou jména). Tato kategorie „jakosti“ má podstatně větší rozsah než aristotelská kategorie „kvality“, neboť jako „jakost“ je kromě vlastností a vzhledu věcí (物品, 物貌), charakteru a „vzhledu“ dějů (行品, 行貌), predikována i časová okolnost („být brzký“, „být pozdní“), kvantita („být mnohý“, „být nepočetný“), či vztah („být takový“ apod.)53. Vzhledem k tomu, že nejsou blíže rozvedeny ani morfologické, ani syntaktické charakteristiky kvalitativních sloves, je význam jediným kritériem umožňujícím odlišení od sloves dějových. Dějová slovesa (움), která „označují různé druhy pohybu“, se dělí v prvé řadě podle charakteru označovaného pohybu (움뜻), tj. zda se pohyb realizuje na subjektu, na „vlastním těle“ (제움)54, nebo zda existuje objekt, na který se pohyb přenáší (남움). Dalším kritériem subklasifikace je pak „síla pohybu“ (움힘), která umožňuje na jedné straně rozlišení pohybu „přímého“ (바로움), svobodného, o vlastní vůli, a na druhé straně pohybu trpěného, vynuceného (입음움). Třídou poněkud problematickou z hlediska systematičnosti podrozdělení jsou partikule, „příložky“ (겻) připojované za jména. Primárně jsou děleny na tzv. „mani“ (만이), což jsou partikule specifikující větnou roli, funkci subjektu a objektu, a dále na „kǔmi, čali“ (금이, 자리), které vymezují místo a okolnosti slovesného děje. Pokud jde o „mani“, některé z nich mohou vyjadřovat pouze dané role, zatímco jiné i doplňující významy (shodnost, „hromadnost“, kontrast, lhostejnost výběru atd.). V podstatě sem patří všechny partikule, které v povrchové struktuře mají signalizovat roli přímých účastníků slovesného děje. Naproti tomu „kǔmi, čali“ poukazují na místo a okolnosti děje, činnosti. Na základě poměrně detailní

52

Viz např. 남기심, 고영근 (1996), s. 61 Zde může být použití českých ekvivalentů poněkud zavádějící, protože v korejštině jsou kvalitativní slovesa připojována bez použití spony, stejně jako slovesa dějová. 54 Nemusí jít vždy jen o agens slovesného děje. Mezi „samohybná“ slovesa je např. řazen i kmen „čaphi-“ (잡히-) „být chytán (chycen)“. 주시경 (1910), s. 73 53

84

„kategorizace“ těchto okolností jsou určeny třídy partikulí, které označují místo, kde se děj odehrává, předmět, na kterém k ději dochází, dále čas, množství (na kterém se děj realizuje), prostředek, původce, příčinu, příjemce, spoluvykonavatele děje atd. Na první pohled je celá klasifikace poněkud nesystematická, jelikož řada partikulí je do značné míry polyfunkční, a při malém stupni abstrakce se stejná forma objevuje opakovaně na různých místech popisu. 55 Sporné je i samo rozlišování „mani“ a „kǔmi“, které vychází z předchozí syntaktické analýzy věty na podmět, předmět (označované pomocí „mani“) a další větné členy, jako příslovečné určení nebo nepřímý předmět (označované pomocí „kǔmi“) 56 . Většina význam doplňujících partikulí řazených mezi „mani“ (jako např. -man, -to, -nǔn, -mata, -ja atd.) se totiž běžně připojuje i k jiným větným členům (a funguje tak jako „kǔmi“), zatímco např. partikule „-kkači“ (-까지) - „dokonce, i“, řazená mezi „kǔmi“, se může pojit s větným podmětem i předmětem atd. Je také otázka jestli např. „předmětná partikule“ „-ǔl/-lǔl“ (-을/-를) ve větě „Čchǒlsu-ka hakkjo-lǔl kanta“ (Čhǒlsu-nom. škola-akuz. jít-préz.) opravdu vyjadřuje předmět, objekt slovesného děje (v tom případě by bylo nutno považovat sloveso „kata“ - „jít“ za tranzitivní sloveso). Nehledě na otázku polyfunkčnosti jednotlivých partikulí, zůstává problémem i explicitní stanovení rolí subjektů, objektů a okolností slovesného děje v sémantické struktuře věty a relevantnost tohoto rozlišení v gramatickém popisu57. Na závěr snad ještě zbývá podotknout, že jednotlivé subkategorie jsou převážně uzavřené třídy s velmi omezeným počtem členů, kdy navíc jde často o fonologicky vázané varianty jediného gramatického morfému. Podobně nesourodou skupinou jsou spojky (잇). Ačkoliv jsou vymezeny funkčně jako slova „...označující spojení jedné části promluvy s druhou“58, jejich dělení probíhá na logicko-sémantickém základě; kromě toho, že mají spojovací funkci, mohou také vyjadřovat významy a vztahy, např. skupinovosti, následnosti, 55

Např. partikule „-esǒ“ (-에서) je řazena do skupiny vymezení místa (자리금), předmětu (몬금), času (때금), množství (헴금) či výchozího abstrakta (일금). Srov. příklady: a) „Pramen vychází ze země (샘이 땅에서 에서 나오)“ - určení místa b) „Vůně vychází z květiny (향기가 꼿에서 에서 나오)“ - určení předmětu c) „Od (z) rána do večera čtu texty (내가 아츰에서 에서 저녁까지 글을 읽으오)“ - určení času d) „Z deseti odečti tři (열에서 에서 셋을 덜어라)“ - určení počtu e) „Velká věc se rodí z velkého odhodlání (큰 일이 큰 뜻에서 에서 나오)“ atd. Ibid., s. 79nn. 56 Zčásti to připomíná rozlišení pádů podle jejich „gramatických“, resp. „lokálních“ funkcí (viz např. Lyons (1968), s. 295n.). Ču Si-gjǒng však v tomto kontextu za gramatické považuje pouze subjektivní (nominativ) a objektivní (akuzativ) funkce pádů. 57 Jaký je například z gramatického hlediska rozdíl mezi „에서“ ve větách a), b), e) nahoře? Zajímavé je také srovnat např. věty „Nä-ka čämi iss-nǔn halu-lǔl ponässta“ („Strávil jsem zajímavý den“) a „Nä-ka Čchǒlsu-wa ssawǒssta“ („Popral jsem se s Čchǒlsuem“), kdy podle Ču Si-gjǒnga „halu“ (den) v první větě by představovalo „předmět“ slovesného děje, zatímco Čchǒlsu ve druhé větě pouze „okolnost“. 58 „한말이한말에잇어지게함을이르는여러가지기...“. Ibid., s. 28

85

ukončenosti, souběžnosti, příčinnosti, zvratu, neočekávanosti, podmínky, výlučnosti, záměru atd. Narážíme zde opět na problém vágnosti sémantické interpretace a polyfunkčnosti (polysémantičnosti) jednotlivých spojek, která vede jednak k zavádění kategorií do značné míry subjektivně posuzovaných a na druhé straně k zahrnutí formálně neodlišených a významově blízkých jazykových jednotek současně do několika takto arbitrárně stanovených kategorií. Také z formálnědistribučního hlediska se Ču Si-gjǒngova kategorie spojek jeví poněkud nesourodě. Většinu z nich tvoří elementy označované v současné školské gramatice jako spojovací slovesné koncovky (연결어미), nebo jinde také jako koncovky nonterminativní (비종결어미), koncovky neukončeného přísudku, konverba. Kromě toho jsou sem však řazeny i jmenné partikule (dokonce do stejné subkategorie se slovesnými koncovkami) a složené tvary, často označované jako spojovací adverbia. Pokud jde o další charakteristiky spojek, na jiném místě je uvedena klasifikace podle typu spojovaných jednotek, podle distribuce (na základě slovních druhů, se kterými se spojky pojí) a dokonce jsou uváděny i kategorie „času“ a „zdvořilosti“ u spojek.59 Rozdělení adjektiv (언) je strukturováno podobně jako u kvalitativních sloves (엇), ze kterých je většina z nich odvozena (participiální tvary). Na základě sémantického obsahu jsou tak rozlišována adjektiva vyjadřující „jaký“ je charakter či vzhled předmětů, povaha či „vzhled“ jednání, „jaký“ je čas (adjektiva typu „časný“, „pozdní“ atd.). Kromě toho vyděluje Ču Si-gjǒng i subkategorie adjektiv vyjadřujících „odkaz“ (감르침), „počet“ (헴)60, „srovnání“ (견줌), „neznámost“ (모름) či „pohyb“ (움)61. Základní funkční definice adjektiv, coby slov vyjadřujících „jaké je jméno“62, vede k tomu, že mezi adjektiva jsou řazena i jména ve funkci adjektiva (např. „tol-čip“ - „kámen“, „dům“, tj. „dům z kamene“, „kamenný dům“), popř. spojení jména s genitivní partikulí „-ǔi“. Stejně jako u spojek tedy vidíme značnou formální rozrůzněnost sémanticko-funkčně stanovených tříd. Totéž platí i o adverbiích, která jsou k verbům v analogickém vztahu jako adjektiva ke jménům, tj. mají modifikační, vymezovací funkci. I u nich se při detailní klasifikaci uplatňují pojmová kritéria, na jejichž základě jsou vyčleněny skupiny adverbií vyjadřujících vzhled, způsob, místo, čas, kvantitu, zápor, domněnku,

59

Ibid., s. 96n. Řešení, kdy jsou gramatické morfémy vyjadřující kategorie času a zdvořilosti považovány za součást spojek (koncovek neukončeného přísudku), se poněkud příčí principu ekonomičnosti v gramatickém popisu, neboť prakticky stejný jev, vyjadřovaný stejnými prostředky je třeba opětovně vykládat na jiném místě (v tomto případě u koncovek ukončeného přísudku). Navíc toto řešení opomíjí skutečnost, že čas je především kategorií spojenou s verby. 60 Adjektivní tvary číslovek (한, 두, 세...). 61 Participiální tvary dějových sloves. 62 „엇더한(임기)이라이르는여러가지기...“. Ibid., s. 28

86

srovnání atd., ve vztahu ke slovesu. Zásadní zanedbání morfologických kritérií však vedlo k tomu, že kromě „původních“ adverbií sem byly zahrnuty jak adverbiální tvary sloves, tak i jmenná příslovečná určení, ve tvaru jméno+partikule. Jak již bylo zmíněno výše (s. 74), Ču Si-gjǒngova gramatika patří spíše k analytickému typu, nicméně důsledná analýza slovních tvarů byla uplatněna pouze u slov ve funkci hlavních větných členů, tj. podmětu, předmětu a přísudku, zatímco slova v postavení vedlejších větných členů zůstávají neanalyzována. Kromě neúměrného nárůstu počtu členů jednotlivých tříd (např. mezi adverbia patří všechna verba v různých adverbiálních tvarech, dále všechny kombinace jmen a části jmenných partikulí atd.), to vede i k rostoucí složitosti gramatického popisu, neboť např. kategorie zvořilosti se objevuje jak u koncovek spojovacích a terminativních, tak u adjektiv a adverbií.63 Koncová slova, koncovky (끗), ukončující jednotlivé promluvy, se dělí podle kategorie způsobu, který vyjadřují. Kromě oznamovacího, tázacího a rozkazovacího, jsou rozlišovány i koncovky tzv. způsobu „monologického“ (홀로). Není to však jediné kritérium, podle něhož lze koncovky klasifikovat. Na jiném místě64 je Ču Sigjǒng například dělí i podle „místa užití“ („쓰이는 곳“), zdvořilostní úrovně či času. Zajímavá je klasifikace z hlediska místa užití, kde kromě fonologicky podmíněné distribuce závislé na předcházející hlásce, je uváděno i rozdělení koncovek podle toho, se kterým slovním druhem se pojí. Odlišné řady koncovek, připojované za dějová verba na jedné straně a za kvalitativní verba na straně druhé, by totiž bylo možno použít jako formálního kritéria stanovení obou slovesných slovních druhů. Že k tomu u Ču Si-gjǒnga nedošlo, lze považovat za důsledek zřejmé preference pojmově-sémantických a funkčních kritérií. Zvláštní třídu tvoří koncovky připojované za jména. Jde v podstatě o analyzovatelné tvary, jejichž součástí je spona „-i-ta“. Přijaté řešení má sice svá úskalí (na tomto základě by bylo možno například hovořit o „konjugaci jmen“, se vším co k tomu patří), ale umožňuje relativně bezbolestné odložení komplikovaného problému korejské spony a jejího postavení v rámci slovnědruhového systému. Závěrečné pasáže se více věnují morfologii, jelikož se zde setkáváme s výčtem nejrůznějších způsobů derivace a kompozice slov, byť ve vztahu k slovnědruhové transformaci („změně slovnědruhové formy“, „기몸박굼“) . V jistých případech jsou za dostatečnou podmínku transformace považovány i samotné

63

Srov. např. páry koncovek „-ni“ x „-si-ni“, „-pnita“ x „-si-pnita“, adjektiv „čchakha-n“ x „čchakha-sin“, či adverbií „čchakha-ke“ x „čchakha-si-ke“ apod. („-si“ - morfém vyjadřující kategorii zdvořilosti vůči subjektu promluvy) 64 Ibid., s. 98n.

87

funkční změny, bez jakéhokoliv formálního příznaku65, podobně jako tomu bývá v morfologicky „chudých“ jazycích izolujícího typu. Na druhou stranu umožňuje aglutinační charakter korejštiny akumulaci jednotlivých sufixů, které vedou k vícečetnému odvozování jednoho slova, takže postupnou derivací se např. jméno mění na kvalitativní sloveso, příslovce a posléze na dějové sloveso (takto vzniklý tvar je označován jako de-nominálně-verbálně-adverbiální sloveso, „임엇억본음“). Ne vždy však derivace či skládání vede ke změně slovnědruhové příslušnosti. Takové případy jsou označovány jako významové změny slov (기뜻박굼). Pokud bychom se pokusili o stručné shrnutí Ču Si-gjǒngova pojetí slovních druhů a přitom se snažili nalézt jisté účelové hledisko, projekci metodologických postojů do výsledků jeho práce, závěr by mohl být následující. Vzhledem k otevřeně proklamovaným postojům a cílům gramatického popisu se lze domnívat, že prvotní byla snaha o funkční klasifikaci, jejímž předmětem by byly jednotky používané při výstavbě gramaticky „správných“ vět. Ze základních definic jednotlivých slovních druhů by se mohlo zdát, že jde z větší části o pojmově vymezené lexikální třídy, nicméně je třeba si uvědomit, že jazykové jednotky představující slovní druhy jsou v těsném vztahu s výsledky větné analýzy a mají obvykle specifickou větněčlenskou funkci, přičemž tato funkce je navíc často důležitým kritériem slovnědruhové příslušnosti a sama o sobě může danou příslušnost změnit. Na formální charakteristiky není brán příliš zřetel a z tohoto hlediska jsou jednotlivé slovní druhy často dost různorodé - týká se to především „adjektiv“ (언) a „adverbií“ (억), které hrají roli vedlejších větných členů. U adverbií se preference funkčního kritéria a výsledné nerozlišování mezi slovním druhem a větným členem projevila dokonce i zahrnutím tvarů složených ze dvou jiných slovních druhů (jména a „příložky“). U Ču Si-gjǒnga, stejně jako u ostatních gramatiků tohoto období, je patrné menší ovlivnění aristotelskou logicko-filozofickou tradicí a nerozvinuté spekulativní myšlení. Pojmové definice jsou poměrně hrubé a vágní, a stejně hrubá a nesystematická je i práce s většinou „klasických“ kategorií, ať už substance, kvantity, kvality nebo vzahu, či gramatických kategorií času nebo rodu. Intuitivně zřejmě připouštěl jistý logický základ gramatiky, potenciálně společný všem jazykům, což ho vedlo k metodologickému přijetí gramatického popisu „v současné době užívaného ve světě“ (viz citace s. 72), ale univerzalistické a logizující tendence byly u něj, a v Koreji obecně, podstatně slabší než v Evropě. V kontextu tehdejší situace je tedy možné učinit závěr, že Ču Si-gjǒng, inspirovaný evropskými gramatikami, zčásti převzal univerzálněji aplikovatelný, 65

Viz např. „Denominální adjektiva (임본언)“, ibid., s. 157.

88

pojmově zaměřený přístup ke studiu gramatiky s tím, že v souladu s „požadavky doby“ zaměřil svoji pozornost z velké části na fungování, syntaktickou roli jednotek, neboť jeho cílem byla v období národního obrození výuka pravidel „správného“ tvoření, používání jazyka. Naopak morfologická kritéria, tak důležitá při slovnědruhové klasifikaci klasických jazyků, se uplatnila v mnohem menší míře, pravděpodobně kvůli své značné vázanosti na jazyky flektivního typu. Zdá se, že jejich role vzrostla teprve později, v souvislosti se snahami o vytvoření spisovné normy a sestavení slovníku korejštiny. Tyto cíle vedly celkem přirozeně k soustředění pozornosti na strukturu a utváření jednotlivých slov a jejich realizací. Zdá se tedy, že na příkladu Ču Si-gjǒngovy slovnědruhové klasifikace lze ukázat, jak pojetí slovních druhů může být kromě jiného podmíněno dobovými okolnostmi a dále jak výsledná podoba slovnědruhového systému má evidentní spojitost se zvolenými kritérii klasifikace a jejich hierarchizací, když preference jednotlivých kritérií může souviset s konkrétními cíli gramatického popisu. Z podobného hlediska se pokusím analyzovat i práce následujících gramatiků. 2.2.3.3. Kim Hǔi-sang Posledním ze „čtyř gramatiků“ (文法四家), jehož pojetím slovních druhů se budeme zabývat, je Kim Hǔi-sang. Jako materiál pro analýzu poslouží kniha „Uli kǔltchǔl“ - „Rámec (forma, kadlub) našeho písma“66 z roku 1927. Jak se autor zmiňuje v předmluvě, práci na gramatice korejštiny zahájil již na přelomu století, a první knižní podoba - úředně schválená učebnice pro základní školy, vyšla v roce 1908. Na základě letité pedagogické praxe prošla řadou úprav, přičemž údajně třetí verze z roku 1927 je přepracovaným vydáním předchozí „Korejské gramatiky“ („朝 鮮語典“).67 Prvotním impulsem, který přivedl Kim Hǔi-sanga k bádání na poli korejské gramatiky, bylo studium jazyka cizího, konkrétně angličtiny. Při sumarizaci ve škole probrané anglické gramatiky si celou látku z cvičných důvodů přeložil do korejštiny, a při pročítání „pocítil přání, aby něco podobného bylo k dispozici i pro rodný jazyk“68. Motiv a hlavní zdroj inspirace jsou tedy poměrně jasné. Podobně jasně je formulován i konečný cíl celého snažení, kterým bylo „...abychom se my Korejci správně vyjadřovali a správně psali...“69. Z názvu knihy by se mohlo zdát, že autora

66

김희상 (1927). 울이 글틀. Viz editorskou předmluvu v (歷文 1 21). 68 „«울이 말에도 이러 한 것이 잇었으면» 하는 늣김이 스스로 일어 나았다...“. 김희상 (1927). předmluva, s. 1 69 „...울이 조선 살암이 울이 말을 발르게 옴기고 울이 글를 발르게 쓰기를 뜻하고 은 것인 67

89

zajímal výhradně jazyk psaný, nebo dokonce písmo samotné, ale v tomto případě jde spíš o otázku symbolické připomínky původní korejské hláskové abecedy, neboť kniha vyšla při příležitosti kulatého výročí jejího vzniku.70 Pokud jde o bližší vymezení pole autorova zájmu, tak jak sám uvádí, v jeho práci není cílem podání pravopisných pravidel, ani lexikální výklad či etymologie slov, ba ani seznámení se stylistickými zásadami, umožňujícími dosáhnout zesíleného působení textu na příjemce. Gramatika v Kim Hǔi-sangově pojetí jsou pravidla, jak z kategoriálně (slovnědruhově) specifikovaných jednotek vytvořit úplnou část promluvy (tj. obsahující podmět, přísudek, ev. předmět), a tím vyjádřit (přenést) vlastní myšlenky řečí nebo písmem. Není možné vytvořit řádnou promluvu ani text, pokud by se jejich výstavba, realizovaná spojováním jednotlivých slov (詞), těmito pravidly neřídila.71 Celá kniha je charakterizována jako rámec, či forma (본새, 틀), učící správnému vyjadřování korejštinou, ať už mluvenou, nebo psanou. „Správnost“ není blíže specifikována, pouze se v předmluvě uvádí jako standard „soulská řeč“.72 Pojetí slovních druhů vychází z analýzy promluvy (말) na hlásky (솔애), slova (詞) a fráze, či věty (句語). Analogicky se text (글) skládá z písmen (字母), psaných slov (單字) a vět (글월). Slova, resp. slovní druhy (詞), stojí v opozici k hláskám, na rozdíl od kterých se vyznačují připojením významu jednotlivých objektů73. Představují tedy spojení zvukové formy s významovým obsahem, což přibližně odpovídá pojetí znaku. Jelikož je sémantický obsah hlavním kritériem, které odlišuje slova (slovní druhy) od hlásek, není divu, že zároveň hraje klíčovou úlohu při jejich definici. Jinak řečeno, slovní druhy jsou především děleny podle jednotlivých významů, které jsou jim přiřazeny. Jména tak označují pojmenování osob, předmětů, živočichů apod., slovesa jsou slova obsahující význam pohybu, kvalitativní slovesa (adjektiva) jsou slova označující atributy předmětů, adverbia jsou slova napomáhající významu jiných slov, interjekce jsou zvolání vyjadřující emoce atd. Pouze „prázdná“, gramatická slova, tedy koncovky a partikule (resp. aglutinační sufixy), jsou definována funkčně, jako elementy připojované za ostatní slovní druhy a vyjadřující jejich okolnosti a vztahy. Na převážně významovém základě tedy Kim Hǔi-sang rozlišuje sedm různých slovních druhů, které dále dělí na subkategorie, opět z hlediska významu, alespoň v případech, kdy je to možné. Pro lepší představu je uveden stručný 이...“. Ibid. s. 3 70 Konkrétně šlo o 480. výročí. V korejském kontextu se však za „kulaté“ tradičně považovalo nikoliv století, ale uzavření šedesátiletého cyklu. Z toho vyplývá, že korejská abeceda „slavila“ osmé šedesátiletí. 71 Ibid., s. 4-5 72 „말의 標準은 서울 말로 한 것“. Ibid., s. 6 73 „詞이라 하는 것은 솔애에 對하야 한 낫 事物의 뜻을 붙치는 것인이 곧 單語이다.“ Ibid., s. 1

90

schematický přehled. Systém slovních druhů podle Kim Hǔi-sanga slova (詞)

jména (名詞)

vlastní (固有名詞) obecná (普通名詞)

tvarová (有形) - konkréta beztvará (無形) - abstrakta dějová (行動) - deverbální atributivní (形容) - deadjektivní

zájmena (代名詞)

osobní (人類) věcná (事物) místní (處所) neurčitá (未定) - osobní, věcná, místní, množstevní adjektivní, ukazovací (形容) množstevní (數量) vztažná (關係)

slovesa (動詞)

dle charakteru (性質)

intranzitivní (自動詞) tranzitivní (他動詞)

dle kmen. samohl. (別音) adjektiva (形容詞)

dle významu (뜻)

8 tříd (ㅏ,ㅓ,ㅕ,ㅗ,ㅜ,ㅡ,ㅣ, složenéㅣ) obecná (普通) množstevní (數量)

určitý počet (定數) neurčitý p. (未定數)

dějová (行動) - deverbální (participia) ukazovací (指示) neurčitá (未定) dle kmen. samohl. (別音) - 8 tříd (ㅏ,ㅓ,ㅕ,ㅗ,ㅜ,ㅡ,ㅣ, složenéㅣ) adverbia (副詞)

dle významu (뜻)

míry (度量) atributu (形容) - odvozená z adjektiv děje (行動) - odvozená ze sloves faktická (事實) časová (時期) směrová (方向) záporná (抹消) přitakávací (應對)

dle utváření (成立)

původní (原副詞) odvozená, „kvaziadverbia“ (準副詞)

interjekce (感歎詞) částice (吐)

pomocné (助吐) - poziční, atributivní, adverbiální, modální, spojovací... koncové (終止吐) - indikativní, interogativní, exhortativní, imperativní emfatické (感嘆吐)

91

Jména dělí Kim Hǔi-sang podle předmětů, entit, na které odkazují. Vlastní jména označují singulární pojmy, které nelze použít k odkazu na předměty stejného druhu, a obecná jména se používají pro označení předmětů, které se vyskytují dvaa vícekrát. Stejné kritérium, tj. pojmově-sémantické, se uplatňuje i při subklasifikaci obecných jmen na „tvarová“ (konkréta), „beztvará“ (abstrakta), dějová a atributivní. Poslední dvě skupiny zahrnují slova odvozená derivací z příslušných dějových a kvalitativních sloves. Takto transformovaná slova jsou mezi jména zařazena pravděpodobně proto, že z gramatického hlediska mají obdobné charakteristiky (pojí se např. s typicky jmennými tcho, vykonávají ve větě funkce podmětu, předmětu atd.), nicméně definována jsou opět významově74, a pokud jde o bližší výklad, je čtenář odkazován na kapitolu věnovanou slovesům, konkrétně slovesným změnám (動詞의 밧구임). Jinými slovy je gramaticky určená třída pouze letmo zmíněna s odkazem na „základní“ třídu vymezenou pojmově. V kapitole „Proměny slov“ (詞의 變化) je jménům připisováno vyjádření kategorií čísla, rodu a zdvořilosti, což je s největší pravděpodobností důsledek ovlivnění tradiční evropskou gramatikou. Z hlediska korejštiny jde totiž v zásadě o kategorie pojmové, vyjadřované především lexikálními prostředky.75 Zájmena, užívaná místo jmen, se dělí do sedmi podtříd podle svého charakteru (性質). Tento charakter není sice nijak blíže specifikován, ale z definic jednotlivých podtříd je zřejmé, že ve většině případů opět souvisí s denotovanými entitami či kategoriemi. Osobní zájmena mají souvislost s osobami, věcná s předměty, místní s lokací, množstevní s kvantitou atd. Kromě toho jsou však rozlišována i zájmena, jejichž společným charakterem je „neurčitost“ (a mohou být jak osobní, tak místní, věcné nebo množstevní), ukazovazí funkce, či vyjádření vztahu. Mezi množstevní zájmena patří i číslovky, které jsou považovány za odvozené tvary adjektiv. Slovesa jsou velmi zhruba rozdělena, opět na základě charakteru (性質), na intranzitivní (自動詞), která označují vlastní pohyb, a tranzitivní (他動詞), kam patří slovesa označující pohyb zasahující jiný objekt. Výklad se však omezuje na nejnutnější definice s uvedením několika příkladů a stručnou poznámku, že tranzitivní slovesa vyžadují předmět, který je cílem slovesného pohybu. Podrobněji

74

„Dějová jména jsou jména, která mají význam pohybu...“ („行動名詞이라 하는 것은 움작이는 뜻 으로 된 名詞인이...“). Ibid., s. 35 75 Je sice pravda, že plurál jmen je možno vyjádřit pravidelně, systematicky pomocí sufixu „-tǔl“ (-들), nicméně připojení je fakultativní a navíc bez dalších syntaktických konsekvencí (neexistuje např. subjekt-predikátová shoda s hlediska čísla). Z tohoto pohledu je jmenný plurál v korejštině přinejlepším kategorií „kvazigramatickou“. Podobně i prefixace jmen pomocí „am-„ (samice, samičí) „su-„ (samec, samčí) patří spíše do sféry slovotvorby, jelikož se neprojevuje v syntaktické struktuře věty.

92

se Kim Hǔi-sang k otázce tranzitivity vrací v kapitole „Změny sloves“ (s. 63), kde se zabývá tvořením tranzitivních sloves z intranzitivních, a kauzativních a pasivních z tranzitivních. Dále je uváděna klasifikace sloves podle samohlásky poslední slabiky kmene (別音). Otázkou zůstává, nakolik je výsledných osm tříd gramaticky funkčních. V korejštině se sice například při výběru alternativních slovesných koncovek částečně uplatňuje princip vokálové harmonie, nicméně i v těchto případech se rozlišují pouze dvě řady samohlásek - „jinové“ a „jangové“. Hlavním kritériem dělení adjektiv je význam (뜻). Společným rysem adjektiv obecných (普通形容詞) je vyjádření nejrůznějších atributů předmětů, množstevní adjektiva (數量形容詞) vyjadřují určitou nebo neurčitou kvantitu, adjektiva dějová (行動形容詞), což jsou v podstatě participiální tvary sloves (sloveso + pomocné tcho), mají význam pohybu nebo činnosti, a konečně neurčitá adjektiva (未定形容 詞) vyjadřují, jak sám název napovídá, neurčitost. Skupinou, která údajně nahrazuje ostatní adjektiva jsou adjektiva ukazovací (指示形容詞) (srov. „mladý člověk“ x „tento člověk“). Kromě toho se adjektiva, stejně jako slovesa, dělí do osmi skupin podle samohlásky poslední slabiky kmene. Morfo-syntaktické charakteristiky adjektiv jsou probírány až v druhé části knihy, v kapitole „Proměny slov“ (詞의 變 化)76. Důležitá je zejména relativní pozice vzhledem k modifikovanému jménu, na základě níž jsou adjektiva buď předložková (冠置), nebo záložková (後置). Zvláště u předložkových adjektiv vystupují do popředí funkční kritéria slovnědruhové příslušnosti (v případě adjektiv modifikace jména) na úkor formálních. Jsou sem totiž řazena například „změněná“ jména (jméno + koncovka genitivu, jméno + spona + participiální koncovka), zájmena (obdobné komplexní tvary jako u jmen), nebo slovesa (kmen + participiální koncovka)77. Adverbia jsou také sortována na základě významu („...뜻에 말미암아...“), resp. na základě vyjádření míry, vlastnosti, činnosti, času, směru, záporu, faktu a přitakání. Kromě toho uvádí Kim Hǔi-sang ve stejném oddílu i dělení příslovcí podle stavby („...成立에 좇아서...“). Mimo původních se zde objevují příslovce „vytvořená“ (造副詞), tzv. „kvaziadverbia“ (準副詞). V zásadě jde o kompozita vytvořená spojením základního slovního druhu a pomocné částice (助吐). Posledním druhem jsou funkční slova, částice, tcho (吐), které se dělí na pomocné (助吐), koncové (終止吐) a emfatické (感嘆吐). Jak uvádí Kim Hǔi-sang, samotný termín „tcho“ pochází z tradice „idu“ (吏讀)78, která je spojována již se jménem sillského učence Sǒlčchonga (655-?) (s. 33n.). V kapitole věnované 76

Jedná se o tvarové změny bez ovlivnění slovnědruhové příslušnosti. Kim Hǔi-sang analyzuje tyto tvary na základní slovní druh (jméno, adjektivum, sloveso) a „pomocné tcho“ (助吐). Ibid., s. 74n. 78 Modifikovaný systém čínských znaků, užívaný k částečnému zápisu korejštiny. 77

93

pregramatickému studiu korejštiny (2.2.2.) jsme viděli, že v souvislosti s pokusy o zápis korejštiny pomocí čínských znaků docházelo k rozlišování plnovýznamových (意味部) a formálních (形態部) částí jazykových jednotek. V nejrozvinutější podobě tohoto typu zápisu byly jednotky nesoucí lexikální význam zapisovány pomocí sémantických výpůjček, zatímco jednotky s gramatickým významem byly zapisovány pomocí výpůjček fonetických. Právě pro tyto gramatické elementy (aglutinační sufixy), připojované za různé slovní druhy se vžilo souhrnné označení „tcho“. Vzhledem k tomu, že mají nejrůznější funkce, vyjadřované v ostatních jazycích jinými prostředky, jde o kategorii velmi rozsáhlou a nesourodou, což vedlo u některých autorů ke snaze odlišit přinejmenším tcho jmenná od slovesných. Kim Hǔi-sang však tcho rozděluje na základě „...okolností užití a vztahů...“.79 Nejrozsáhlejší subkategorií jsou pomocná tcho (助吐). Sem patří tcho vyjadřující pády (pouze strukturní - nominativ a akuzativ), atributivní tcho (genitivní a participiální koncovky), tcho vytvářející adverbiální tvary, tcho vyjadřující modalitu (včetně času a zdvořilosti), a konečně spojovací tcho. Dále se dělí také koncová tcho (終止吐), a sice podle vyjadřovaného způsobu na indikativní, interogativní, exhortativní a imperativní. V souvislosti s tímto slovním druhem stojí za pozornost způsob a struktura výkladu. V teoretické části se při klasifikaci jednotlivých „tcho“ uplatňuje především kritérium vykonávaných funkcí a vyjadřovaných gramatických kategorií s tím, že tyto funkčně vymezené třídy se dále dělí na základě specifické distribuce jejich prvků80. Naproti tomu v kapitole věnované praktickému používání (吐의 用法) jsou

jednotlivá tcho vykládáná z hlediska významu (뜻), způsobu připojení ( 임) a užití (쓰임)81, v uvedeném pořadí. Celý inventář uváděných tcho je strukturován podobně jako slovník, to znamená, že jsou uváděna v abecedním pořádku a vysvětlována obdobným způsobem jako slovníková hesla. V jistém smyslu to

můžeme považovat za doklad toho, že alespoň v počátečním období moderního studia korejské gramatiky byla tcho považována za jednotky se samostatným významem, přičemž evidentně nebyl pociťován významnější rozdíl mezi významem lexikálním a gramatickým. Postoje tradiční gramatiky, operující s pojmovými a sémantickými kategoriemi, se odrazily i ve způsobu, jakým se Kim Hǔi-sang vypořádal se sponovým elementem „-i-ta“ (-이-다), který přibližně odpovídá anglickému „to be“ (v „kopulativní funkci“) nebo českému „být“. Pokud jde o slovesa

79

„吐는 그 쓰이는 境遇이나 關係에 말미암아 助吐, 終止吐, 및 感嘆吐의 세 가지에 나누인다.“ Ibid., s. 50 80 Např. „tcho vyjadřující adverbiální pád“ (副詞格 助吐), se dělí podle toho, zda se připojují za jméno, zájmeno, sloveso dějové nebo kvalitativní. 81 „...각종토에 대하야 그 뜻과  임과 쓰임을 말하갰다.“ Ibid., s. 96

94

tohoto typu, tak jak poznamenává např. Lyons, jsou sémanticky prázdná, nejsou součástí hloubkové struktury a slouží pouze jako „nosiče“ pro vyjádření slovesných kategorií času, způsobu či vidu v povrchové struktuře.82 Možná i proto vysvětluje Kim Hǔi-sang přítomnost elementu „-i-ta“ fonologicky, jako důsledek „zvukového pohodlí“, pohodlné výslovnosti (音便을 말미암은). Kromě jiného má toto řešení (obdobné jako u Ču Si-gjǒnga) za následek zahrnutí jmen do verbální flexe, tzn. že většina „slovesných“ tcho je připojitelná i za jméno (se sponou, která je však považována za fonologický jev, nikoliv gramatický), čímž dostáváme jedinou třídu poměrně univerzálně připojitelných sufixů. Mizí tedy v zásadě opodstatnění pro rozlišování jmenných a slovesných tcho, a tím je znesnaděna i možnost primární klasifikace jmenných a verbálních kmenů na základě kombinovatelnosti s určitou třídou částic tcho. Jak jsme viděli v základní klasifikaci slovních druhů, preferováno bylo pokud možno kritérium pojmově-sémantické. V kapitole věnované slovnědruhovým změnám (詞의 밧구임) se ale jasně ukazuje, že pro příslušnost k danému slovnímu druhu byla zásadní i funkce ve větě, přesněji v logické struktuře věty. Připojením jiného slovního druhu, částice tcho, popř. určité hlásky, spolu se změnou relativní pozice vůči ostatním větným členům dochází ke změně role v rámci věty, a tím podle Kim Hǔi-sanga i ke změně slovního druhu83. Hlavním kritériem určujícím např. adjektivum přestává být význam (뜻) a místo toho se jím stává role modifikátoru (viz adjektiva typu „kkos-i-n“ - jsoucí květinou, „kkos pjǒng“ - „láhev na květiny“, váza), příslovcem se stává každé vyjádření větných okolností („hanǔl-e“ - na nebi, „ahäeke“ - dítěti) atd. Samotná transformace je sice záležitostí formální, neboť k ní ve většině případů dochází připojením morfému, nicméně je třeba si uvědomit, že připojení určitého tcho je bráno pouze jako prostředek slovnědruhové změny, nikoliv kritérium slovnědruhové příslušnosti. Celková charakteristika Kim Hǔi-sangova pojetí slovních druhů se příliš nebude lišit od předchozích. Podobně jako jeho současníci, se i on pokoušel o systematickou klasifikaci jazykových jevů, zakládající se na předpokladech obecné, logicko-filozofické gramatiky, což vedlo k chápání slovních druhů především jako pojmových a logicko-funkčních kategorií. 82

„...‘to be‘ is not itself a constituent of deep structure, but a semantically-empty ‚dummy verb‘ generated by the grammatical rules ... for the specification of certain distinctions...“ (s. 322); „...what is generally referred to as ‚the verb to be‘,...is a grammatical element, devoid of meaning, which serves only to ‚carry‘ the markers of tense, mood and aspect in the surface structure of sentences.“ (s. 388). Lyons, J. (1968) 83 Např. připojením „pomocného tcho“ -ǔi, -l, nebo -n za jméno, se toto mění na předložkové adjektivum (冠置形容詞), jiná pomocná tcho mění jména na odvozená, „kvazi-“ adverbia (準副詞), odvozená adverbia vznikají i připojením pomocných tcho za některá adjektiva atd. 김희상 (1927), s. 83n.

95

2.2.4. První období - formování domácí gramatické tradice Období první fáze formování korejské gramatické tradice je pro potřeby této práce kladeno zhruba do desátých až třicátých let 20. století. Po generaci zasloužilých domácích průkopníků studia korejské gramatiky, do které patřili mj. autoři uvedení v předchozí kapitole, nastupuje generace nová, jejíž příslušníci se rekrutují převážně z řad žáků těchto prvních zakladatelů. V oblasti slovních druhů je patrný relativně plynulý vývoj - nově se vynořivší gramatikové většinou přejímají, rozvíjejí a uspořádavají práce svých učitelů. Nevybočují výrazně ze zavedeného rámce, spíše jen dodávají vlastní postřehy a částečně přeformulovávají myšlenky svých předchůdců. Historické podmínky a okolnosti se sice neustále mění, nicméně základní vnější impulsy a „tlaky“ zůstávají obdobné. Jak již bylo zmíněno, dochází na přelomu 19. a 20. století ke kulminaci vlivu západní civilizace a následně k postupnému ovládnutí Koreje Japonskem. Všechny tyto pronikavé společensko-politické změny vedly už dříve k růstu národního uvědomění a formování moderního nacionalismu, doprovázeného zesíleným zájmem o vlastní jazyk a písmo. Obzvláště důležitým a bezprostředním podnětem pro studium gramatiky však bylo především zahájení oficiální výuky korejštiny na státem zřizovaných i soukromých školách, čímž vyvstala v prvé řadě potřeba vytvoření určitého popisného gramatického systému, který by tvořil náplň školních osnov. Vzhledem k absenci tradiční metodiky a přístupu ke studiu jazykového systému docházelo zpočátku celkem přirozeně k přejímání a napodobování gramatik cizích jazyků, především japonštiny a angličtiny, což bylo ovšem spojeno s řadou problémů. Vnějšími projevy obtíží doprovázejících ustavení základního gramatického (a slovnědruhového) rámce bylo nejasné a vágní vymezení klíčových pojmů a kategorií, jejich překrývání, nekonzistentnost popisu, značná nejednotnost v počtu slovních druhů, neustálenost terminologie1, a u jednotlivých autorů pak časté revize a přepracování vlastních prací. S rostoucím počtem gramatiků se poměrně záhy začínají formovat jednotlivé „linie“, či školy. Za představitele linie, silně ovlivněné japonskou gramatikou, bývá považován Ju Kil-džun, Kim Hǔi-sang zase reprezentuje „anglickou větev“, zatímco Ču Si-gjǒng bývá často označován za zakladatele ryzí domácí tradice. Vzhledem k tomu, že jednotliví autoři čerpali celkem přirozeně z různých zdrojů, takže například i v Ču Si-gjǒngově linii je patrné značné ovlivnění japonskou gramatikou 2 , se stala nejvýraznějším odlišujícím rysem používaná 1

Jen pro označení „slovní druh(y)“ v tomto období cituje např. I Kwang-džong jedenáct různých termínů. 李光政 (1987a), s. 32 2 Viz 姜馥樹 (1979)

96

terminologie. Na tomto základě se později vžilo rozdělení na skupinu gramatiků používajících pokud možno čistě korejskou terminologii (우리말계), a na skupinu využívající terminologii sinokorejskou (한자어계). V následujících oddílech se zaměříme na pojetí slovních druhů a jejich klasifikaci v dílech dvou výrazných představitelů obou směrů. Prvním je Ču Si-gjǒngův žák a stoupenec Kim Tu-bong, druhým pak An Hwak, Ču Si-gjǒngův kritik. Kromě toho nemůžeme opominout ani jednoho z exilových představitelů - Hong Ki-muna, který snad i díky menší vázanosti na domácí školy přišel s řešením na tehdejší dobu poměrně originálním a neobvyklým. 2.2.4.1. Kim Tu-bong Kim Tu-bong patří mezi Ču Si-gjǒngovými žáky k těm nejvýznamnějším, už jen proto, že v době po osvobození pronikl mezi špičky politické reprezentace Severní Koreje a měl tak do značné míry možnost ovlivňovat tamnější jazykovou politiku a náplň učebních osnov. Kromě jeho vlivu na formování a směřování oficiální školské gramatiky, zůstává však nezanedbatelný i jeho přínos vědecký, který je reprezentován pracemi publikovanými už od dvacátých let minulého století. V obecném úvodu upraveného a rozšířeného vydání „Gramatiky korejštiny“3 vymezuje Kim Tu-bong jazyk jako nejefektivnější prostředek komunikace myšlenek mezi lidmi. Pro zajištění této základní funkce jazyka je podle něj žádoucí, aby se při používání tohoto prostředku pokud možno všichni mluvčí řídili stejnými pravidly. Proto „...v řeči každého národa a každé země existují vzájemně srozumitelná a (obecně) užívaná pravidla, a tzv. gramatika je právě označením těchto pravidel.“4 Gramatika se však odvozuje z řeči a nejde tedy o pečlivě promyšlený, čistě racionální systém pravidel. Sestavovatel gramatiky by měl popisovat a vysvětlovat užívaná pravidla bez ohledu na to, zda jsou racionální či nikoliv. Vidíme zde tedy jasné varování před snahou odhalovat a popisovat pouze ty jevy, které jsou v domnělém souladu s logickými principy. Na druhou stranu by měl gramatik vystupovat jako korigující činitel, neboť ne každý vývoj či jev v jazyce je žádoucí a výhodný z hlediska dlouhodobé perspektivy. Kim Tu-bong tak dospívá ke kompromisnímu stanovisku, kdy úkolem gramatika je v maximálním možném záběru popisovat principy, kterými se řídí současný jazykový úzus, a přitom by měl zároveň „napravovat“ některé negativní tendence a jevy. Výrazným rysem jeho gramatiky je snaha o popularizaci a demokratizaci, 3

김두봉 (1922). 깁더 조선말본 „... 이러하므로 어느 결레 어느 나라의 말에든지 반듯이 제각금 서로 트어 쓰는 한 본이 있게 되엇나니 이르는 바 말본은 곳 이를 가리침이라.“ Ibid., s. 1 4

97

zpřístupnění co nejširšímu okruhu uživatelů. Proto zavrhuje převážnou většinu sinokorejské terminologie, která je údajně nesrozumitelná prostým lidem neznalým klasické čínštiny, a pokračuje ve stopách svého učitele při vytváření nového názvosloví z pokud možno čistě korejských kořenů. Pokud jde o slovní druhy, tak jejich základní pojetí je pravděpodobně založeno na předpokladu přinejmenším částečného izomorfizmu mezi jazykem a mimojazykovou skutečností, neboť rozdíly ve slovních druzích údajně souvisí se vzájemnými rozdíly mezi jejich referenty (denotáty). 5 Samotné dělení slovních druhů však probíhá s ohledem na jejich funkci, resp. „principy užití“.6 Celkem Kim Tu-bong rozlišuje devět slovních druhů, jejichž přibližné schéma je uvedeno na straně 99. Jednotlivé slovní druhy nejsou ve vzájemně rovnocenném postavení. Podle Kim Tu-bonga se sdružují do tří hierarchicky vyšších skupin. Jména (몸씨) a verba (씀씨) společně patří mezi tzv. „primární slova“ (으뜸씨), částice, spojky a koncovky lze zařadit mezi „partikule“ (토씨), a konečně adjektiva, adverbia a interjekce jsou souhrnně označovány jako „sdružená, vázaná slova“ (모임씨). Charakteristiky, kterými se tyto skupiny vyznačují, jsou převážně pojmově-funkční. Primární slova jsou tedy ta, která přímo označují věci, jevy a děje. Naproti tomu partikule předměty ani jevy přímo neoznačují - naznačují pouze vztahy mezi primárními (plnovýznamovými) slovy. Konečně sdružená slova jsou specifikována jako ta, jejichž význam se váže k primárním slovům a partikulím. Jména (임씨) jsou definována jako slova pojmenovávající předměty a jevy. Kromě vlastních jmen (제임), která vykonávají pojmenovávací funkci přímo, vymezuje Kim Tu-bong také skupinu zájmen (대임), která se užívají místo jmen pro zkrácení řeči. Skupina vlastních jmen se dále dělí na jednotlivá, obecná, s formou (konkréta) a bez formy (abstrakta). Vzhledem ke kombinovatelnosti těchto kategorií, je možno je v jistém smyslu považovat za specifikační rysy jmen. Např. jméno hlavního města Koreje by bylo možno na tomto základě popsat jako Sǒul [jednotlivé, s formou], název jednoho z úředních postů jako “mangnidži” [jednotlivé, bez formy] atd. Zájmena jsou dělena do pěti různých druhů; kromě osobních, ukazovacích, vztažných a neurčitých mezi ně patří i zájmena číselná, tedy číslovky. U číslovek není zohledněn vyjadřovaný sémantický rys kvantity, resp. počtu, ale hlavní důraz je kladen na jejich zástupnou funkci a úlohu při počítání entit.

5

„Slovní druhy se říká skupinám slov, které označují předměty a jevy podle jejich vzájemných odlišností.“ („일이나 물견의 서로 다름을 따라 따로따로 이르는 낱말을 말의 씨라 하나니 라.“ Ibid., s. 48 6 „씨는 그 쓰이는 결을 딸아 여러 가지 갈래로 난호나니...“. Ibid., s. 48

98

Systém slovních druhů podle Kim Tu-bonga

Slovní druhy (씨)

jména (임)

vlastní (제임)

jednotlivá (홀로임)

s formou (꼴있는 임)

obecná (두로임)

bez formy (꼴없는 임)

osobní (사람 대임)

zájmena (대임)

číselná (셈 대임) ukazovací (가리침 대임) vztažná (매임 대임) neurčitá (모름 대임) kvalitativní verba (얻)

vlastnosti (갈얻) vzhledu (꼴얻) času (때얻) počtu (셈얻) odkazu (가리침얻)

dějová verba (움)

částice (겻)

neurčitosti (모름얻)

aktivní (제로)

intranzitivní (제움)

pasivní (입음)

tranzitivní (남움)

přímo přechodná (바로)

podmětové (임자겻)

kauzativní (건느움)

modifikační (딸림겻) vazební (매임겻) pomocné (돕음겻) spojky (잇)

prosté slovní (다만잇) souřadné frázové (두로잇)

monologické (홀로맺) indikativní (이름맺)

koncovky (맺)

tázací (물음맺) rozkazovací (시김맺)

adjektiva (언)

ukazovací (가리침언) číselná (셈언) rozlišovací (가림언) neurčitá a tázací (모름언)

adverbia (억)

ukazovací (가리침억) časová (때억) zamezovací (막음억) považovací (녀김억) srovnávací (견줌억) mimetická (짓꼴억) barevná (빛갈억)

interjekce (늑)

99

Zvláštní podkapitoly Kim Tu-bongovy gramatiky tvoří „rod podstatných jmen“ (임의결에) a „užití jmen“ (임의쓰임). Jelikož následují až po oddílu „dělení jmen“ (임의갈래), lze je považovat za sekundární charakteristiky, nikoliv za klasifikační kritéria. Jinými slovy, tím že jsou jména jmény, mají určité užití v rámci věty; samotné užití slova (kde jsou mimo funkcí podmětu, přísudku, přívlastku a příslovečného určení zmiňovány i základní vazební vzory pro jednotlivé větné členy a jejich relativní pozice ve větě) není ale považováno za podmínku jeho zařazení do určité slovnědruhové kategorie. Také kvalitativní verba (얻씨) jsou definována především pojmově, jako slova označující jakost předmětů a jevů. Z toho vyplývá jejich další charakteristika, totiž to, že se ve svém užití (logicky) vážou ke jménům.7 Pojmové kritérium se silně uplatňuje i při subklasifikaci kvalitativních verb do šesti skupin označujících charakter, vzhled, čas, počet, odkaz, neurčitost (neznámost). V souvislosti se sémantikou slovesa jsou zajímavá tzv. „neúplná kvalitativní slovesa“ (절얻), jejichž neúplnost se projevuje tím, že údajně nemohou tvořit úplný predikát bez jmenného doplňku. 8 Stejně jako u jmen následuje kapitola věnovaná použití kvalitativních verb teprve po jejich rozdělení. Vidíme tedy, že dělení z hlediska významového obsahu je nadřazeno potenciální klasifikaci na základě distribuce a větněčlenských funkcí. Dějová verba (움씨), jak už sám název napovídá, sdružují slova označující různé děje (pohyby) a způsoby existence. Stejně jako kvalitativní verba se také dějová slovesa logicky vážou ke jménům. To je pravděpodobně i jeden z důvodů proč je přechodnost, resp. nutná přítomnost či nepřítomnost objektu pohybu, hlavním kritériem jejich subklasifikace. „Samopohybová slovesa“ (제움) žádný objekt nevyžadují, i když v případě „spolusamopohybových sloves“ (더불제움) je nutná přítomnost komplementu.9 Tranzitivní slovesa (남움) jsou definována jako ta, která pro vytvoření kompletní promluvy přítomnost jmenného objektu vyžadují. Podle počtu valenčních pozic se tranzitivní slovesa dále dělí na „prostopárová“ (홋 짝남움) s jedním objektem děje, a „složeněpárová“ (겹짝남움), která kromě objektu 7

„...임씨에 딸리어 쓰이므로 씀씨라 하나니라.“ Ibid., s. 57 Jako příklad je uváděno sloveso „katchta“ („být stejný jako“). Např. „Nalläki-ka pǒm-kwa katchta“ („Hbitost-nom. tygr-jako(s) být stejný“ - Hbitost je stejná jako tygrova). 9 Zdá se, že Kim Tu-bongovo dělení na „samostatně samopohybová slovesa“ (홀로제움, dále samoslovesa) a „spolusamopohybová slovesa“ (더불제움, dále spoluslovesa) souvisí s rysem agentivnosti subjektu. Spoluslovesa se zřejmě pojí se subjektem [-ag.], např. „os-i mos-e kollita“ (šaty-nom. hřebík-lok. viset-indik.), „ai-ka ǒlǔn-eke mač-ta“ (dítě-nom. dospělý-dat. dostat-indik.) apod., s tím, že vyžadují jmenný komplement (viset na hřebíku, dostat (výprask) od dospělého). Naproti tomu samoslovesa se pojí se subjektem [+ag.], jako např. „ai-ka us-ta“ (dítě-nom. smát seindik.), „kočch-i pchi-da“ (květ-nom. kvést-indik.), a potenciální příslovečné určení (např. „směje se doma“, „kvete na větvi“) lze považovat za adjunkt s velkou mírou fakultativnosti. Příkladové věty viz ibid., s. 64 8

100

děje vyžadují i benefaktora, příjemce děje. Je zajímavé, že dělení na základě vazebnosti sloves má přednost před obvyklejší klasifikací založené na aktivitě, pasivitě či kauzativitě slovesného děje, která je zmiňována pouze okrajově na konci paragrafu „dělení sloves“. Vazebnost slovesa souvisí s jeho sémantikou a stejně tak i „neúplnost“. Tzv. „neúplná dějová slovesa“ (절움) jsou (podobně jako neúplná kvalitativní slovesa) ta, která nemohou plnit roli predikátu bez spojení se jmenným doplňkem, když jako příklad je uváděno sloveso tö-ta „stát se (něčím)“. Za důsledek druhořadosti funkčních kritérií slovnědruhové klasifikace v systému gramatického popisu u Kim Tu-bonga je možno považovat řešení, které řadí flektivní tvary sloves do původních, z větší části pojmových tříd. Participiální či adverbiální tvary dějových a kvalitativních verb jsou uváděny v podkapitolách věnovaných použití příslušných slovních druhů. Odlišné užití ve funkci predikátu, jmenného „přívažku“ (딸림), nebo verbálního modifikátoru je umožněno připojením různých aglutinačních sufixů, resp. koncovek tcho. Samotné slovo si ponechává svou původní slovnědruhovou příslušnost, a tak např. adnominální funkce je jen jednou z řady dalších potenciálních funkcí verba, které jsou realizovány prostřednictvím určitého tcho. Nesporná výhoda tohoto přístupu spočívá především v tom, že předchází velké formální nesourodosti jednotlivých slovních druhů a zároveň omezuje podstatným způsobem i počet prvků jednotlivých tříd. Další kategorií jsou částice, partikule (겻씨, 토). Vyskytují se mezi primárními slovními druhy a dělají z předchozího slova podmět (임자) nebo doplnění, připojení (붙음) následujícího.10 Jde tedy o vymezení distribučně funkční. Explicitní uvedení kategorie primárních slovních druhů v definici znamená, že do stejné kategorie jsou řazena jak jmenná, tak verbální tcho, naprosto v souladu s tradicí. Funkční kritérium, přesněji podíl na určování role primárního slovního druhu v rámci věty, vedlo k rozdělení částic na podmětové - „임자겻“ (čistě podmětové a vokativně podmětové), modifikační („přívažkové“) - „딸림겻“ (jmenné i slovesné částice vyznačující modifikační funkci v adnominální pozici), vazební - „매 임겻“ (vážící předchozí primární slovo k následujícímu slovesu 11 ) a konečně pomocné - „돕음겻“, připojované za jména a modifikující jejich význam. Spojky (잇씨) jsou tvořeny poměrně omezenou skupinou jazykových jednotek. Prvořadé je při jejich stanovení kritérium funkční s tím, že subkategorie 10

„겻은 으뜸씨의 사이에 있어 위의 으뜸씨가 아래의 으뜸씨의 임자 되게 하거나 또는 붙음이 되게 하는 씨니...“, ibid., s. 73 11 Vazby mohou být různého druhu a podle toho se částice dále dělí. Buď dělají jeden významový blok z předcházejícího jména a následujícího predikátu, vyžadujícího komplement, nebo jen doplňují nedostatečný význam predikátu formou adjunktu (příslovečného určení), popř. stojí za verbem a dělají z něj „modifikátor“ následujícího verba (tyto elementy jsou známé pod označením „konverba“). Ibid., s. 76n.

101

jsou vymezeny na základě distribučních charakteristik. Prosté slovní spojky (다만 잇) jsou tedy ty, které bez dalšího doplnění významu spojují jména do jednoho celku, zatímco frázové spojky (두로잇) spojují souřadně části věty. Aby bylo dodrženo celkové rozvržení práce, je i kapitola věnovaná spojkám rozdělená do částí „definice“, „rozdělení“ a „užití“, nicméně vzhledem k tomu, že definice je podávána na základě užití, dochází zde v podstatě k opakování stejných formulací. Koncovky (맺) jsou definovány funkčně, stejně jako částice a spojky, se kterými společně tvoří kategorii „prázdných slov“ (허사, 토). Jejich hlavní úlohou je ukončení promluvy, ale přitom vyjadřují i různé gramatické kategorie, jako např. způsob, modalitu, zdvořilost, čas apod. Podle „způsobu užití“ (쓰이는 길을 딸아) rozlišuje Kim Tu-bong koncovky monologické mluvy (홀로맺), koncovky indikativní (이름맺), tázací (물음맺) a rozkazovací (시김맺). Některé z nich se užívají pro více způsobů, v takovém případě se v řeči liší intonací. Při klasifikaci koncovek se mohou uplatnit i různé vyjadřované modální významy, jako např. přání (바람), pocit (느낌), odhad (밀움), vybídnutí (함께) apod. Jak již bylo poznamenáno, není dělán striktní rozdíl mezi tcho jmennými a slovesnými. Je to umožněno mj. tím, že spona -i-(ta) je považována za součást koncovky, jakýsi „mezizvuk“ (間音), který se vkládá po souhláskových jmenných kmenech, podobně jako se vkládá -ǔ- po souhláskových kmenech slovesných 12 . Toto „fonologické“ pojímání spony je v počátcích korejské gramatiky poměrně rozšířené; snad k němu přispěla i absence scholastické tradice a z toho plynoucí snížená všímavost k její úloze v logické struktuře věty. Mezi adjektiva (언) jsou poměrně důsledně řazena pouze nesklonná slova, tj. ta, za která se nepřipojují žádná tcho, i když definice je vymezuje pouze na základě ukazovací a modifikující funkce 13 . Funkčně obsahové kritérium se uplatňuje i při subklasifikaci adjektiv. Ukazovací adjektiva (가리침언) ukazují, o které jméno jde14, číselná (셈언) počítají kusy nebo množství jmen, popř. vyjadřují pořadí, rozlišovací (가림언) odlišují vzhled nebo charakter jmen, a konečně neznámá (모름언, tázací a neurčitá) se používají ke specifikaci dosud neznámých 12

Například kontrast sakwa-nja („je to jablko?“) x salam-i-nja („je to člověk?“), by v tomto pojetí nebyl vykládán jako elize spony -i- po vokalickém kmeni, nýbrž jako fonologicky podmíněná realizace koncovkového morfému. Výběr příslušného alomorfu z celé řady -nja, -inja, -ǔnja, -nǔnja je pak určován kombinací fonologických a morfologických ohledů; -nja se používá po otevřené koncové slabice kmene podstatných jmen a kvalitativních sloves, -inja po uzavřených jmenných kmenech, -ǔnja po uzavřených kmenech kvalitativních sloves, a konečně -nǔnja po otevřené i uzavřené koncové slabice kmene dějových sloves. Ibid., s. 86 13 „언은 몸씨를 가리치어 그리는(形容) 씨니...“, ibid., s. 93 14 Není zde příliš zřejmý rozdíl mezi ukazovacími adjektivy (가리침언) a ukazovacími zájmeny (가리 침대임). Uváděné příklady ukazovacích adjektiv „jo, ko, čo“ bývají v dnešních slovnících považovány za pouhé hovorové, či zdrobnělé varianty tvarů „i, kǔ, čǒ“, které Kim Tu-bong řadí mezi ukazovací zájmena s podobným významem, ale odlišným použitím (distribucí). Ibid., s. 94

102

skutečností. Výrazné jsou uváděné distribuční charakteristiky adjektiv, která se mohou vyskytovat pouze před jménem, ev. před adjektivem (ale i v takovém případě se významově vzahují až k následujícímu jménu, resp. ho modifikují). Jak jsme však viděli už u jmen, „použití“ (쓰임) je považováno pouze za sekundární rys, doplňující charakteristiku daného slovního druhu, nikoliv za směrodatné klasifikační kritérium. Adverbia (억씨) jsou definována jako slova, která modifikují a omezují verba či jiná adverbia. Na základě sémanticko-funkčních rozdílů jsou dále dělena do sedmi podtříd. Kromě ukazovacích (가리침억), časových (때억) či srovnávacích (견 줌억), sem patří i tzv. adverbia „zamezovací“ (막음억), „považovací“ (녀김억)15, „mimetická“ (짓골억) nebo „adverbia barev“ (빛갈억). Přestože funkční definice poskytuje dostatek prostoru pro zahrnutí např. adverbiálních tvarů sloves, pomíjí je Kim Tu-bong podobně jako participiální tvary u adjektiv, a za adverbia považuje pokud možno pouze slova původní, neodvozená. Distribuce je analogická k adjektivům - adverbia se vyskytují pouze před slovesem (stejně jako adjektiva před jménem), a i v případě, že se nacházejí v pozici před jiným slovem, se jejich význam váže ke slovesu. Poslední ze skupiny tzv. „vázaných slov“ (모임씨), tj. slov jejichž význam se váže k primárním slovům a partikulím, jsou citoslovce (늑씨). Podobně jako interjekce v jiných jazycích se výrazněji nezapojují do větné struktury, a přestože jsou řazena mezi slova „vázaná“, mohou se užívat jako samostatné věty s vlastním významem. 16 Pokud jde o podrozdělení citoslovcí, je prováděno na základě vyjadřovaných emocí. Výsledkem je šest tříd, např. citoslovce radosti (깃븜억), překvapení (놀람억), obav (걱정억), hodnotící (녀김억) atd. Toto dělení je ale v korejštině gramaticky celkem irelevantní, neboť se nezakládá ani na formálních, ani na funkčních kontrastech. Slovnědruhová klasifikace u Kim Tu-bonga je především rozdělení slovní zásoby jazyka z hlediska významu, ať už lexikálního, či gramatického. Preference sémantického kritéria je celkem logickým následkem představy korespondence přirozených tříd denotátů a jim odpovídajících jazykových jednotek. S výslednými třídami pak autor samozřejmě dále pracuje a snaží se o systematický popis dalších charakteristik. Jako příklad obecného schématu gramatického popisu nám mohou posloužit třeba jména. Po jejich (pojmové) „definici“ (두레) následuje „dělení“ (갈래).

15

„Zamezovací“ adverbia „brání“ významu verba, resp. ho popírají, „považovací“ vyjadřují hodnocení, posouzení apod. 16 „Citoslovce se nepoužívají stejně jako ostatní slovní druhy; užívají se samostatně jako věty ... samy o sobě jsou větami vyjadřujícími daný význam...“ („늑은 다른 갈래의 씨와 같이 쓰이지 아니 하고 홀로 한 월(文)과 같이 쓰이나니 ... 제홀로 한 뜻을 다 낱아낸 월이요...“. Ibid., s. 100

103

Třída je tedy dána svým pojmovým vymezením a teprve poté jsou zmiňovány nejrůznější jevy (gramatické) s jejími prvky spojené, jako např. rod, použití (větněčlenské funkce, kolokabilita), změny (významové, slovnědruhové), nebo konečně pravidla stavby slov a jejich skládání. V rámci jednotlivých slovních druhů jsou tak probrány jak otázky morfologie, tak zčásti i syntaxe, a dokonce i významových změn. Jak již bylo opakovaně zdůrazňováno, jiné charakteristiky slovních druhů než pojmové jsou uváděny mimo definice, z čehož vyplývá, že jsou považovány za sekundární rysy, které se nepodílejí na určení a vymezení slovního druhu. Zdá se tedy, že slovní druhy u Kim Tu-bonga jsou převážně pojmové a na různé jazyky poměrně univerzálně aplikovatelné kategorie, které se pro jednotlivé jazyky liší ve svých sekundárních rysech, jako jsou užití (funkce), vnitřní struktura, pravidla tvoření a transformací atd. 2.2.4.2. An Hwak (An Ča-san) Za představitele opozičního proudu formující se korejské gramatiky lze považovat An Hwaka. Spíše než Ču Si-gjǒngem byl ovlivněn japonskými autory17, což snad bylo jedním z důvodů jeho kritiky tehdy rozšířených snah o přílišné zdůrazňování zvláštností korejského jazyka. Jeho pojetí gramatiky a slovních druhů budeme sledovat v práci „Korejská gramatika (revidovaná)“ z roku 1923.18 Hned v úvodu se vymezuje proti řadě dobových tendencí, kde kromě výše uvedených snah uvádí např. i značnou arbitrárnost řady gramatických pouček, přehnané zaobírání se marginálními jevy a vyjímkami, nepraktičnost apod. Zajímavý ve srovnání s ostatními autory je i jeho názor na cíle studia gramatiky. V jazyce, jako prostředku výměny myšlenek mezi lidmi, existují dohodnutá pravidla, která jsou však uložena v podvědomí jednotlivých mluvčích. Nejedná se proto o vědomě vytvořené normy, jako jsou například zákony. Úkolem gramatiky je vyvozování, studium existujícího řádu a popis distinkcí na základě existujících jazykových skutečností. Cílem tedy není vytvoření jazykové normy, ale získání obecných vědomostí o jazyce, v daném případě korejštině. O důležitosti postavení slovních druhů v gramatickém popisu jazyka u An Hwaka svědčí už jenom rozsah, který je jim věnován. Kapitola „O slovních druzích“ (元詞論) zabírá 84 stran z celkových 138, tj. bezmála dvě třetiny. Oproti Kim Tu-bongovi je jeho pojetí „gramatičtější“, alespoň nominálně. Slova se nedělí na základě rozdílů způsobených rozdílností denotátů, na které odkazují (viz str. 91),

17 18

viz 姜馥樹 (1979); 金敏洙, 河東鎬, 高永根 (1977-1986). 歷文 1 26 atd. 安廓(安自山)(1923). 修正 朝鮮文法.

104

ale podle „gramatické podobnosti“.19 Výsledkem je deset druhů - jména (名詞), zájmena (代名詞), číslovky (數詞), adverbia (副詞), spojky (接續詞), interjekce (感動 詞), dějová slovesa (動詞), kvalitativní slovesa (形容詞), partikule (助詞) a pomocná slovesa (助動詞). Zdá se, že An Hwak chápe tyto třídy jako naprosto základní a navzájem rovnocenné, jelikož nikde výslovně nezmiňuje jejich hierarchické uspořádání do nadřazených skupin. Přestože proklamuje klasifikaci na základě gramatických podobností, hned první slovní druh - jména (名詞), jsou definována sémanticky, jako „souhrnný název pro slova, která označují jména předmětů“.20 Pravděpodobně jde o úlitbu „společně uznávaným principům Podnebesí“ (天下의共認하는原理), resp. „obecným principům a pravidlům gramatiky a jazykovědy“ (文法學는言語學等의原理原則)21. Jinými slovy, jak je patrné i z jeho kritiky přehnaného zdůrazňování specifik korejštiny (jako jednotlivého jazyka), předpokládal zřejmě existenci univerzálněji platných zákonitostí, které nacházejí svůj odraz v popisu všech jazyků. Z různých jazykových plánů je to právě sémantická rovina, u které jsou patrné jisté univerzální rysy, vzhledem k tomu, že do značné míry reflektuje obecně sdílenou mimojazykovou realitu. Na obranu An Hwaka je ale třeba navíc dodat, že součástí širší definice jsou i distribuční vlastnosti jmen, konkrétně obligatorní spojení

s různými částicemi (토, 조사) v promluvě. Také odmítá subklasifikaci jmen, u většiny autorů prováděnou na sémantickém základě, která podle něj nemá gramatické opodstatnění. Za zvláštní druhy jmen považuje pouze transformovaná, která se tvoří z dějových, nebo kvalitativních sloves připojením sufixu „-m“, resp. „ki“, a dále složená, která se tvoří ze dvou jmen pomocí vkladného „-s-“. V korejštině

existují i jiné způsoby tvoření, ty jsou však jako nepravidelné vyloučeny z gramatických pravidel. Pokud jde o další gramaticky relevantní rys jmen, jejich užití, tak to je dáno spojením s různými tcho (koncovkami, prefixy, sufixy). Kromě pádu a čísla, rozlišuje An Hwak také rod podstatných jmen (realizovaný pomocí prefixů „am-“ a „su-“), a dokonce i gramatické vyjádření „mladosti“ (pomocí prefixu, či spíše lexému „sekki“ - mládě). Zčásti pojmová je i definice dalšího slovního druhu, zájmen (代名詞). Ta údajně nahrazují původní jména předmětů a podle blíže neurčeného charakteru (性

質) se dělí do čtyř skupin. Osobní zájmena (人代名詞) nahrazují pojmenování osob, ukazovací zájmena (指示代名詞) nahrazují všechny názvy kromě jmen osob,

19

„V korejštině se v současnosti užívá statisíce slov ... rozdělíme-li zhruba jejich charaktery podle gramatické podobnosti, tvoří deset druhů...“ („朝鮮語는現代行用하는單語數가凡十萬에達하는지라 ... 其性質이文法의近似함을라大別하면 十種이니...“). Ibid., s. 18 20 „名詞라하는것은 ... 곳事物의닐홈을謂하는單語를總稱하야名詞라하나니라.“ Ibid., s. 19 21 Ibid., s. 2

105

neurčitá zájmena (不定代名詞) slouží k nespecifikovanému, nejistému označení, a konečně plurálová zájmena (多類代名詞) slouží k označení množství. Kromě toho existují i elementy, které zástupně označují vztahy (např. „pa“, „kǒs“, „su“); ty jsou ale vzhledem k jejich nesamostatnosti řazeny mezi sufixy. Na základě údajného odlišného charakteru i užití An Hwak výslovně nesouhlasí s řazením zájmen mezi jména. Ani další kategorii - číslovky (數詞), nelze s klidným svědomím označit za gramatickou, jelikož se jedná o výrazy definované jako ty, které „označují počet, nebo pořadí nejrůznějších předmětů“.22 Kromě základních (元數詞) a řadových (序 數詞) existují i tzv. číslovky pomocné (助數詞), které označují počet jmen (podle příkladů jde o elementy, které bývají často nazývány „numerativy“). Zdá se, že teprve adverbia (副詞) jsou vymezena způsobem odpovídajícím zadání z úvodu práce. Jsou totiž definována svou „gramatickou podobností“, přesněji distribučně funkční charakteristikou, jako slova, která „se připojují k dějovým a kvalitativním verbům, nebo k adverbiím, a ohraničují, nebo modifikují jejich význam.“ 23 Preference funkčního kritéria je natolik silná, že je naprosto pominuta vnitřní formální struktura jednotlivých slov. Mezi adverbia jsou tak řazeny i komplexní tvary, odvozené z jiných slovních druhů, resp. adverbiální tvary těchto druhů.24 Příslovce tak svým rozsahem odpovídají příslovečnému určení. Dlužno dodat, že odvozená příslovce tvoří zvláštní skupinu (變軆副詞). Stejně jako adverbia, tak i spojky (接續詞) jsou definovány především funkčně, jako slova spojující dvě a více slov, nebo vět. Opět nezáleží na tom, zda jde o tvary jednoduché, nebo složené. Spojovací funkci, resp. užití stejné jako spojky, mohou mít také slova, ba dokonce celé fráze, za kterými jsou připojeny příslušné partikule tcho (např. „moře a...“ - „pata-wa“; „Bratr odešel, ale...“ - „Hjǒngǔn kass-ǔna...“; „Napršelo, a tak...“ - „Pika o-tǒni...“ atd. Pomlčky a mezery mezi slovy v korejských příkladech jsou doplněny pro lepší přehlednost). Na druhou stranu se spojky mohou stát příslovci, a to pouze na základě relativní pozice ve větě a z ní plynoucí modifikační funkce. Zde tedy vidíme, že programový důraz, kladený při slovnědruhové klasifikaci na „gramatickou podobnost“ (v tomto případě funkci), nezůstal jen prázdným pojmem, přinejmenším pokud jde o adverbia a

22

„數詞라하는것은各色事物의數爻와次序를謂하는것이니...“. Ibid., s. 31 „副詞라하는것은動詞形容詞밋他副詞에附하야其意義를制限하고副飾하는것이니...“. Ibid., s. 38 24 Např. „tong-ǔlo“ („tong“ -východ; „-ǔlo“ - direktiv; „na východ, východním směrem“), „čǒmčankche“ („čǒmčanh-“ - „důstojný“; „-ke“ - adverbiální sufix, či spíše koncovka adverbiálního tvaru), „nǒkas-tchi“ („nǒ“ - zájm. 2. os.; „katch-“ - být stejný; „-i“ - adverbiální sufix (koncovka) atd.). Ibid., s. 3940. (pozn.) Vzhledem k tomu, že An Hwak používá fonologický pravopis, analýza tvarů není tolik zřejmá. Transliterace současného, morfologického pravopisu použitého v závorkách osvětluje vnitřní strukturu slova mnohem lépe. 23

106

spojky. Citoslovce (感動詞) jsou tradičně definována jako slova označující nejrůznější emoce. Rozdíl oproti ostatním autorům spočívá především v tom, že podle An Hwaka mohou získat „citoslovečné užití“ (感動詞의用) i ostatní slovní druhy, pokud se za ně připojí odpovídající partikule. Tedy situace obdobná jako u předchozích slovních druhů. Největší část výkladu zabírají dějová slovesa (動詞). Snad v důsledku výše zmiňované snahy o aplikaci univerzálních principů, jsou vymezena na základě sémantického rysu dynamičnosti, jako slova „...označující proměnlivé, dynamické akce předmětů.“25 Hned vzápětí je ale definice modifikována v tom smyslu, že slovesa jsou určena svými tvarovými změnami, nikoliv pouze svým významem.26 Tyto změny znamenají v podstatě připojování různých koncovek (aglutinačních sufixů) v závislosti na „užití“ slovesa. Ke změnám však dochází i na samotném kmeni slovesa (hláskové změny, vsouvání „mezizvuků“ apod.), což vede An Hwaka k rozlišování slovesných „pádů“ (格) a „řad“ (列). Systém je velmi komplikovaný a zbytečně složitý, a je otázkou, nakolik je opodstatněný v rámci gramatického popisu. Uspořádání slovesných kmenů do „flektivních“ paradigmat podle hláskových změn, bez jakýchkoliv funkčních či významových konsekvencí, by bylo možno přehledněji popsat a vyložit z hlediska fonologie. Navíc zvolený způsob výkladu vede také k tomu, že se vedle sebe ocitají tak rozdílné jevy jako např. vyjádření rozkazu, rozhodnutí, nebo minulosti (připojují se ke 2. řadě 5. pádu), nebo neurčitost, změna na jméno, či význam realizace, ustavení (pojí se s 1. řadou 5. pádu). Určité opodstatnění má tento model z toho důvodu, že v následujících kapitolách, věnovaných způsobům vyjadřování slovesných kategorií rodu, aspektu, času a modality (v podkapitole „způsoby užití“) mohou být odpovídající koncovky (sufixy) připojovány za sloveso v jasně určeném tvaru („pádu“ a „řadě“). Kvalitativní slovesa (形容詞) jsou pojímána logicko-sémanticky, jako slova, která označují vzhled (貌樣), nebo charakter (性質) předmětů. Také ona podléhají tvarovým změnám kmene, které jsou však podmíněné převážně fonologicky, a proto zůstavají obdobné jako u dějových sloves. Ačkoliv je údajně i „způsob užití“ obou verbálních tříd podobný 27 , na rozdíl od dějových sloves, která jsou 25

„動詞라하는것은事物의變動作用을謂함이니...“. Ibid., s. 43 Proto mezi slovesa patří i slova jako např. „hnít“ (ssǒk-ta), „vědět, znát“ (al-ta), „být, existovat“ (iss-ta) atd. Ibid., s. 44; Tato „identifikovatelnost“ slovesa na základě formy (tvarových změn) je obecnějšího charakteru, jelikož je s ním spojena řada kategorií (čas, aspekt, modalita apod.) vyjadřovaných často pomocí různých gramatických morfémů. Platí to dokonce i pro převážně izolující angličtinu, jak poukazuje např. F. Jonhson: „Perhaps form is sufficient for identifying all verbs; if so, that is the only part of speech that can be totally and reliably identified by form alone.“ Johnson (1966), s. 749 27 „形用詞의用法은動詞와近似하니...“, 安廓(安自山)(1923), s. 81 26

107

charakterizována vyjádřením různých, převážně modálních významů (např. vysvětlení, odmítnutí, pochybnost, dotaz, rozkaz, přání, naděje a zákaz), je u kvalitativních sloves soustředěna pozornost na některé specifické funkce a na slovnědruhovou transpozici. Kromě vysvětlovacího způsobu (說明法), sem patří „způsob spojení se jmény“ (合軆法), kde se bez bližšího komentáře setkáváme s výčtem kvalitativních sloves v adnominální pozici, a „způsob spojení s verby“ (合用 法), což znamená postavení v adverbiální pozici. Do stejného oddílu je konečně zařazena i transpozice na dějové sloveso, nebo na jméno. Partikule, neboli „pomocná slova“ (助詞, 吐) se podle definice připojují k původním slovům (元詞) a určují jejich význam a vztahy.28 Z hlediska gramatiky jde o třídu navýsost důležitou, jelikož se řada gramatických kategorií vyjadřuje právě prostřednictvím těchto tzv. tcho. Jejich klasifikace však v An Hwakově pojetí není příliš systematická, ani vyčerpávající. Pádové partikule (位格), určující postavení a funkci jména, jsou částečně zmíněny již v kapitole „užití jmen“, zde je výčet doplněn o další, a dohromady tvoří systém osmi pádů. Nesourodá třída spojovacích partikulí (接續) je jen obtížně odlišitelná od spojek, se kterými sdílí spojovací funkci. Navíc jsou zde jmenné partikule volně řazeny dohromady se slovesnými konverby i se sinokorejskými kořeny. Také terminativní partikule (結了), které „uzavírají význam“, se objevují ve výkladu již dříve; s jejich pomocí se totiž realizuje většina modálních významových odstínů, uváděných v kapitole „způsob použití sloves“. Zatímco první tři skupiny jsou funkčními třídami, v případě „úsudkových partikulí“ (度量) je hlavním pojícím rysem jejich význam, konkrétně vyjádření úsudku, odhadu. Pokud jde o kapitolu „užití částic“, je v ní rozebírána řada jevů - od stylového odlišení psaného a mluveného jazyka různým inventářem částic, přes výčet fonologicky vázaných alomorfů jednotlivých gramatických morfémů (v tomto případě částic), až k pravidlům vkládání „mezizvuků“ -ǔ-, nebo -i(spony). Posledním slovním druhem jsou pomocná slovesa (助動詞). Podle definice jde o jeden z druhů partikulí, který se vyznačuje změnou koncovky. Dalším charakteristickým rysem pomocných sloves pak je to, že se připojují za dějová a kvalitativní verba, popř. za jiné slovní druhy a doplňují jejich význam. 29 Podle vnějšího tvaru (外形) a funkce (役用) je An Hwak dělí do dvanácti skupin, každou skupinu však tvoří pouze jeden prvek. Vidíme tedy, že jde o třídu velmi uzavřenou a omezenou. Většinu z uvedených příkladů tvoří derivační sufixy jako např. „-tchǔli-“, 28

„助詞라하는것은各種元詞의下에加添하야其語의趣意와關系를定하는말이니 或曰吐라하나니 라.“ Ibid., s. 85 29 „助動詞라하는것은助詞의一種으로語尾가變化하는것이오 한動詞形容詞又는他語에附하야其意 義를助役하는것이니라.“ Ibid., s. 90

108

„kǒli-“, „-tap-“, „-sǔlǒp-“ atd. Kromě toho se zde objevují i gramatikalizovaná slovesa „pǒli-“ (pův. odhodit; zde význam završenosti), „njǒki-“ (považovat; zde funkce tvoření adjektiv), záporky „an“, „mos“, složené verbální tvary vyjadřující přání, chtění „-kosip-“, „-kočaha-“ atd. Podobně jako částice je to tedy třída z morfologického hlediska velice pestrá. Pokusíme-li se o shrnutí An Hwakova pojetí slovních druhů, zdá se, že je pojímá spíše jako třídy slov (word-classes), než jako větné konstituenty (parts of speech). Příslušnost k jednotlivým třídám je určována především „gramatickou podobností“ (文法의近似함), i když řada definic, hlavně u základních slovních druhů, je logicko-sémantická. Jedním z možných vysvětlení je interpretace termínu „gramatický“ ve spojení „gramatická podobnost“, ve smyslu „analogický“, nebo též „pravidelný“, a to na úrovni všech jazykových plánů. Některé jazykové jednotky jsou si tak podobné na rovině sémantické, jiné na syntaktické (funkční), nebo jiné dokonce na rovině fonologické (viz např. řazení verbálních kmenů do skupin podle způsobu ohýbání), přičemž podobnosti na jednotlivých rovinách spolu mohou korelovat. Toto hledání a popis „analogií“ (gramatických podobností) připomíná původní východiska tradiční evropské gramatiky, s kořeny sahajícími až k alexandrijské škole, což mj. nepřímo podporuje domněnku o ovlivnění An Hwaka evropskou tradicí a jejími přístupy v míře větší než bylo obvyklé u ostatních kolegů. 2.2.4.3. Hong Ki-mun Posledním gramatikem počátečního období, jehož pojetím slovních druhů se budeme zabývat, je Hong Ki-mun. V úvodu své první významnější práce „Základní principy korejské gramatiky“30, publikované na pokračování v prvním až pátém čísle časopisu „Soudobá revue“ (現代評論), vysvětluje motivy a pohnutky, které jej vedly ke studiu mateřského jazyka. Bylo to především uvědomění si klíčové role jazyka pro formování moderního národního státu a zároveň realistické zhodnocení tehdejšího neutěšeného stavu a postavení korejštiny. Bezprostředním impulsem pak bylo vzedmutí vlasteneckých nálad během Hnutí 1. března31, kdy byla uvězněna řada jeho příbuzných a známých. Přes jeho nacionalistické smýšlení nemůže být zařazen do podobně uvažující Ču Si-gjǒngovy školy, jelikož byl v podstatě samouk a navíc ve svých dvaceti letech odešel do Číny a posléze do Japonska, což bránilo kontaktům s domácí scénou. 30

홍기문 (1927). 朝鮮文典要領. Jelikož se jedná o seriál vycházející na pokračování, stránkování jednotlivých částí na sebe nenavazuje. Při eventuálním vyhledávání odkazovaných stran je proto třeba nejprve najít příslušnou část. 31 viz Wagner, E. W. (a kol.) (2001), s. 199n.

109

Slovní druhy jsou náplní hned první kapitoly celé série. Obeznámenost s danou problematikou v evropské tradici dokazuje ve stručném historickém přehledu, kde sleduje vývoj slovnědruhové klasifikace od Aristotela, přes Stoiky a alexandrijskou školu, až k latinské gramatice a moderním evropským jazykům. Také zmiňuje problém klasifikace slovních druhů v japonské gramatice, která se potýkala s obdobnými problémy jako korejská o několik desetiletí později, tj. s mechanickou aplikací tradiční evropské gramatiky na typologicky odlišný jazyk. Pro Hong Kimuna z toho vyplývá důležitý závěr, totiž to, že při analýze a klasifikaci jazykových jednotek je třeba mít na paměti strukturní rozdíly mezi jednotlivými jazyky.32 Právě tyto strukturální ohledy ho nejspíš vedly k vypracování systému zakládajícího se na vnitřní organizaci korejštiny. V primární klasifikaci slovních druhů, pro které používá termín ǒsa (語詞), vychází z analýzy korejštiny (podobně i japonštiny) na „hlavní části“ (主要部分) a „přidané části“ (添加部分). Ačkoliv toto rozdělení fakticky kopíruje tradiční domácí klasifikaci na plnovýznamová (實辭) a prázdná slova (虛辭), zásadně se liší v tom smyslu, že nejde o sémantické dělení, nýbrž kritériem je potenciál fungování jako samostatné jednotky ve větě. Další klasifikace pak probíhá na základě vztahu těchto dvou druhů „částí“. Jednotky, které netvoří úplné, kompletní slovo a kterých se užívá pouze jako pomocných prostředků jiných slov, se nazývají částice (tcho, 吐). Další jsou jednotky, které se nemohou používat bez pomoci těchto tcho, a patří mezi ně verba (dějová a kvalitativní slovesa - 動詞, 形容詞). Následují jednotky, které se používají ve spojení s tcho, ale i samostatně bez nich, tj. jména a adverbia (名詞, 副詞), a konečně jednotky, které nemají k tcho žádný vztah - interjekce (感歎 詞). Takto jsme dostali systém čtyř základních skupin slovních druhů, který je podle Hong Ki-muna velice vhodný pro korejštinu, byť obsahuje některé obtížně akceptovatelné rysy, jako např. zahrnutí jmen a adverbií do jedné třídy.33 Bohužel však zůstalo pouze u rozpracovaného návrhu, který nakonec nebyl zakomponován do uceleného gramatického popisu. Jedním z důvodů možná byla i skutečnost, že přestože jde o klasifikaci relativně jednoduchou a systematickou, skrývá se v ní řada problémů. Kromě výše uvedeného zpochybnitelného zahrnutí jmen a adverbií do jedné skupiny (mj. mají rozdílné syntaktické funkce, odlišný inventář připojitelných tcho atd.), vyvstávají problémy také u původních, nesklonných adjektiv, která by podle definice patřila nejspíše k interjekcím apod.

32

„Jak pošetilé je napodobovat nějakou slovnědruhovou klasifikaci, bez prozkoumání eventuálních rozdílů ve struktuře jazyka!“ („言語의組織上異同을살피지안코한갓品詞分類를模倣한다면그어無謨 한닐이아닐?“). 홍기문 (1927), s. 98-99 33 „내個人의意見으로는이分類方式이우리말에퍽適當한것갓다. 비록名詞와副詞가한部門에屬하게된 것이多少미흡한점이라고하더라도.“ Ibid., s. 99

110

Pozornost si však tento systém zaslouží z toho důvodu, že jde v Koreji o ojedinělou snahu vytvořit slovědruhový systém na základě čistě formálních (ve smyslu „k formě se obracejících“) kritérií, bez odkazu k logicko-sémantickému obsahu. Obdobné pokusy byly činěny pro jazyky převážně flektivního charakteru (kde se slova mohou dělit na neohebná a ohebná, ta zase na podléhající deklinaci, popř. konjugaci apod.), ale zdá se, že pro aglutinační jazyky je tato metoda podstatně hůře aplikovatelná, jelikož aglutinační sufixy netvoří natolik neoddělitelnou součást vnitřní struktury slova (ve srovnání s koncovkami), aby mohly být úspěšně využity k jeho identifikaci, a pokud jde o kombinatorické vlastnosti („spojitelnost“), ty jsou zase natolik rozmanité a často nepravidelné, že také nemohou samy o sobě sloužit jako jednoznačné kritérium. Proto Hong Ki-mun, vědomý si zřejmě některých omezení navrhované klasifikace, předkládá alternativní variantu, výslovně kopírující západní systém. Je zajímavé, že ačkoliv byl na základě jasně definovaných kritérií vytvořen přehledný systém čtyř hlavních slovních druhů, s ohledem na možné těžkosti při formulaci a aplikaci zvoleného gramatického modelu byl nakonec preferován „osvědčený“ systém devítidruhový. Zůstává otázkou, zda je to důkazem autorovy snahy o cestu nejmenšího odporu, nebo neadekvátnosti nově navrhované klasifikace. Kontrastivní přístup při vymezování slovních druhů má za následek faktickou absenci definic, ze kterých by bylo možno vyvozovat, jakým způsobem jsou pojímány. U řady z nich je uvedena pouze lakonická poznámka, že „... jsou stejné jako západní.“ 34 Také elementy charakteristické pro korejštinu jsou vysvětlovány ve srovnání se západními (tj. indoevropskými) jazyky. Např. k „pádovým partikulím“ (格詞) poznamenává, že zatímco v západních jazycích se pád obvykle vyjadřuje prostřednictvím deklinace jména, v korejštině se realizuje pomocí zvláštního druhu slova. „Záložky“ (後系詞) zase údajně odpovídají západním předložkám, s nimiž mají podobný vztah ke jménu, i když opačnou relativní pozici.35 Jelikož chybí definice i kritéria stanovení slovních druhů, nezbývá než se pro lepší pochopení obsahu a funkce těchto tříd podívat na náplň jednotlivých kapitol jim věnovaných. Jména (名詞) jsou rozdělena do čtyř poddruhů - původních jmen (原名詞), zájmen (代名詞), číslovek (數詞) a pomocných elementů jmen (名詞補助). Každý

34

35

Např. „2) Slovesa. Jsou stejná jako západní.“ („(二) 動詞. 西洋의그것과갓다.“) „3) Adjektiva (taktéž).“ („(三) 形容詞. (上同)“) „4) Adverbia (taktéž).“ („(四) 副詞. (上同)“) „5) Interjekce (taktéž).“ („(五) 感歎詞. (上同)“)... ... „8) Spojky. Jsou stejné jako západní.“ („(八) 接續詞. 西洋의그것과갓다.“). Ibid., s. 99n Ibid., s. 99-100

111

z těchto poddruhů se dále dělí, i když kritéria opět nejsou explicitně dána a představu lze získat pouze z názvu a uvedených příkladů. 36 Svým způsobem zajímavé jsou pomocné elementy (名詞補助), kam patří především odvozovací přípony, ale i neúplná substantiva, numerativy atd. Za jednotící rysy by se daly považovat syntaktická nesamostatnost, a jistá míra lexikálního obsahu (kteréžto kritérium by je odlišovalo od pádových partikulí a záložek), nebýt toho, že mezi ně byly zařazeny i verbální koncovky „-ǔm“ a „-ki“. Jinými slovy jsou zde sdruženy jak prostředky lexikální, tak gramatické. Stejně jako řada „pomocných elementů“, tak i jevy popisované v další podkapitole, „jmenné přípojky“ (名詞의添加), spadají spíše do pole působnosti lexikologie, neboť jde převážně o odvozovací sufixy s expresívním významovým odstínem.37 Slovesa (動詞) se dělí na tranzitivní (他動) a intranzitivní (自動). Tyto dva poddruhy však nejsou vymezeny podle „přechodnosti“ děje, nýbrž podle toho, zda vyžadují jméno v akuzativu, či nikoliv. Zde opět vidíme náznaky deskriptivistického přístupu, který Hong Ki-mun důsledně zaujímal ve své původní klasifikaci. Definice se sice obejde bez sémantické interpretace, nicméně v sobě skrývá rozpor v podobě intranzitivních sloves se jmenným komplementem v akuzativu. 38 Další problém představuje skupina sloves, která mají jak tranzitivní, tak intranzitivní užití (ankä-ka nalinta, mlha-nom. klesat, „padá mlha“; čuǔi-lǔl nalinta, kabát-akuz. klesat, „sundat kabát“; 홍기문(1927), s. 120), tj. mohou se pojit jak s nominativem, tak s akuzativem a znesnadňují tak dělení podle zvoleného kritéria. Vzhledem k tomu, že gramatické kategorie obvykle spojované se slovesem (čas, způsob, stupeň zdvořilosti apod.) jsou vyjadřovány pomocí aglutinačních sufixů, z nichž část je Hong Ki-munem pojímána jako samostatný slovní druh, jsou tyto jevy popisovány v příslušné kapitole. V kapitole „slovesa“ se tak setkáváme pouze se slovesným rodem, přesněji s popisem tvoření kauzativních a pasivních tvarů, a s různými způsoby skládání a odvozování sloves, a konečně s popisem nejdůležitějších fonologických jevů (asimilace, nepravidelné „vkládání“ hlásek apod.) Poměrně problematickou kategorií jsou adjektiva (形容詞)39. Jde totiž o třídu 36

Např. k původním jménům je uvedeno: „Původní jména se dělí na vlastní a obecná. (Vlastní jména) Kjǒngsǒng, Pchjǒngjang, I Sun-sin, Sedžong täwang. (Obecná jména) oblast, země, člověk, panovník. („原名詞는固有名詞와普通名詞로난혼다. (固有名詞) 京城 平壤 李舜臣 世宗大王. (普通名 詞) 지방  사람 帝王.“). Ibid., s. 131 37 Odvozené varianty 코이（코），배이（배）atd., jsou dnes považovány za silně expresívní výrazy, odpovídající zhruba českému „frňák“ (nos), „panděro“ (břicho) atd. 38 Zdá se, že korejština obecně tíhne k objektovému doplnění slovesa. Hong Ki-mun uvádí řadu příkladů jako čam-ǔl čanta (spánek-akuz. spát, tj. „spát spánek“), usǔm-ǔl usnǔnta (smích-akuz. smát se, tj. „smát smích“, „smát se smíchem“), kǒlǔm-ǔl kǒsnǔnta (krok-akuz. jít, „jít krok(y)“, „kráčet“), ale také Sǒul-ǔl kasta (Soul-akuz. jít (min.), tj. „šel Soul“, „šel do Soulu“) a mnohé další. Ibid., s. 119 39 Termín hjǒngjongsa (形容詞) je obvykle lépe překládat jako „kvalitativní slovesa“, v opozici k

112

velmi nesourodou jak z morfologického, tak ze syntaktického hlediska. Na základě relativního postavení vůči jménu, které je adjektivem modifikováno nebo „vysvětlováno“, resp. na základě zaměnitelnosti vzájemné pozice s ním, se adjektiva v prvé řadě dělí na „vyjadřující“ (表示形容詞) a „vysvětlující“ (說明形容詞). „Vyjadřující“, se vyznačují tím, že se nikdy nevyskytují v predikátové pozici. Dělí se na adjektiva charakteru či stavu (性質, 狀態), adjektiva číselná (數量), ukazovací (指定), neurčitá a tázací (不定稱, 疑問稱). Morfologickou nesourodost lze doložit tím, že kromě výše uvedených nesklonných a většinou jednoslabičných slov40, jsou do stejné skupiny řazeny i participiální tvary kvalitativních sloves, vytvořené ze slovesného kmene připojením „časového vyjádření“ (時間的表示). Zatímco výše uvedená adjektiva obvykle stojí přímo před modifikovaným jménem, „vysvětlující“ (說明形容詞) se vyskytují za ním, v pozici predikátu. Z hlediska morfologického i syntakticko-funkčního mají „vysvětlující“ adjektiva, tedy kvalitativní verba, mnohem blíže k verbům dějovým, než např. k nesklonným adjektivům, čehož si všímá i sám Hong Ki-mun, a připouští proto alternativní klasifikaci se společnou třídou dějových a kvalitativních sloves na jedné straně, a s třídou vyjařujících adjektiv na straně druhé. Podobně jako u ostatních slovních druhů se hlavní zájem soustředí na otázky slovotvorby (odvozování adjektiv a jejich skládání), a hodně prostoru je věnováno i fonologickým změnám. Adverbia (副詞) se dělí do tří hlavních skupin podle vnitřní struktury slova. Nejpočetnější jsou prostá adverbia (單純副詞), která se dělí na místní (場所), časová (時間), míry a počtu (程度, 數量), způsobu (方法), dále na záporná (否定), ukazovací (指定), tázací (疑問) a neurčitá (不定). Zvlášť jsou zmiňována adverbia tvořená odvozením od dějových sloves, nebo adjektiv. Do druhé skupiny patří tzv. „frázová adverbia“ (句副詞). Podle příkladů se zdá, že jde o adverbia vzniklá zkrácením složené fráze jako např. kǔläsǒ (kǔlǒhke häsǒ), amolǒtchǔnči (amolǒhke hatǔnči) apod. Poslední skupinu tvoří „zdvojená adverbia“ (疊立副詞), mezi která se především řadí v korejštině hojná onomatopoia a mimetická slova. Tradičně velký prostor je věnován hláskovým změnám, které v tomto případě způsobují pouze posuny významových nuancí podle pravidel hláskového symbolismu. Třídou gramaticky nejméně zajímavou jsou citoslovce (感歎詞), což je dáno jejich nezapojeností do větné struktury. Ze tohoto důvodu je také jediným potenciálním kritériem eventuálního dělení citoslovcí jejich sémantický obsah. Jsou „dějovým slovesům“. V tomto případě by to však bylo zavádějící z toho důvodu, že jde o třídu podstatně rozsáhlejší a navíc velmi nesourodou, řada jejíchž prvků s dějovými slovesy opozici netvoří. 40 Řada z charakterových a stavových adjektiv (性質, 形態) bývá v důsledku velké míry nesamostatnosti a svázanosti s modifikovaným slovem řazena mezi odvozovací prefixy. Srov. např. 홀-, 찰-, 풋-, 생-, 숫-, 맨-, 헛(헷)-, 수-, 암- v Pucek (1997), s. 130n., a v 홍기문 (1927), s. 125n.

113

uváděny pouze dvě skupiny - citoslovce vyjadřující emoce (表情) a imitující zvuky (擬聲). Poslední čtyři slovní druhy by se daly označit souhrnným názvem partikule, částice, tcho. Podle původní Hong Ki-munovy klasifikace jde o jednotky, které netvoří úplné, kompletní slovo a kterých se užívá pouze jako pomocných prostředků jiných slov. V první řadě sem patří pádová slova (格詞). Výklad je strukturován do oddílů po jednotlivých pádech, kterých je rozlišováno celkem osm. Nejprve jsou vysvětlovány sémantické role s nimi spojené, a teprve potom následuje uvedení příslušných výrazových prostředků v korejštině. Důležité je, že vyjádření pádu se údajně realizuje spojením pádového jména (格名詞) a pádového pomocného slova, partikule (格助詞). To znamená, že pro určení pádu jména jsou rozhodující jeho relace a funkce v hloubkové struktuře věty a připojení pádového formantu v povrchové struktuře je záležitostí druhořadou, neboť jméno je v příslušném pádě „samo o sobě“ (tím se dá vysvětlit absence pádových partikulí, častá zvláště v mluvených projevech). Souvisí s tím také jev zdvojeného výskytu nominativní či akuzativní částice v rámci jediné věty, z nichž jeden výskyt Hong Ki-mun označuje jako „sekundární nominativ“ (副主格), resp. „sekundární akuzativ“ (副客格). Jde o případ, kdy „...slovo sice nezujímá postavení nominativu nebo akuzativu, nicméně pojí se s nominativní, popř. akuzativní partikulí“41, které se tak objevují namísto formantů odpovídajících hloubkovému pádu jména. Motivaci tohoto jevu sice Hong Ki-mun nevysvětluje, zato neopomíná uvést výčet nejrůznějších vzájemných kombinací pádových partikulí. Třídou velmi podobnou ze syntaktického hlediska jsou postpozice, záložky (後系詞). Ve skutečnosti je velmi obtížné vymezit striktní hranici a oddělit je od pádových slov, už jen proto, že chybí explicitní definice i zvolená kritéria výběru. Pokus o jejich subklasifikaci je založen na rozdílu v jejich distribuci, konkrétně na tom, zda se připojují pouze za jména, nebo také za jiné slovní druhy. Stejně jako na jiných místech, i zde tvoří značnou část popisu prostý výčet jejich kombinací, bez uvedení významu či gramatické funkce. Na pomezí mezi pádovými partikulemi a postpozicemi na jedné straně (dohromady by se daly označit jako post-nominální částice), a spojkami a koncovkami na straně druhé (pro tyto dvě skupiny je charakteristická post-verbální pozice), stojí zvláštní skupina tzv. „pomocných partikulí“ (보조로 쓰는 조사). Vedle sebe se zde totiž objevuje mj. vkladná hláska -ǔ-, která se připojuje za slovesný

41

„그句에잇서그말이決코主格이나客格되는地位를占有치못하건만토로는主格과客格的助辭를가지 는말이잇다.“ Ibid., s. 175

114

kmen s uzavřenou koncovou slabikou, a spona -i-(ta), považovaná zde za vpodstatě fonologický jev, tj. hlásku připojovanou za jméno kvůli dosažení zvukové harmonie. Kritériem pro subklasifikaci spojek (接續詞) jsou jejich syntagmatické vztahy k ostatním jazykovým prvkům. Spojky s neurčitým časem (時間未定), se fakultativně pojí s časovými elementy, zatímco spojky s určeným časem (時間定) nelze bez časového elementu vůbec použít. Jde však o rozlišení čistě formální, jelikož v uváděných příkladech -n čǔk, -n tǔl, -l ssä, -l ssalok, -l mangčǒng („-n“ a „l“ jsou participiální koncovky) nejde o vyjádření času v pravém slova smyslu. Existuje také skupina spojek, které se s časovými elementy neužívají. Posledním slovním druhem jsou koncovky (終結詞). Zde je termín koncovka použit pravděpodobně v tom smyslu, že jde o element ukončující větu, nicméně je třeba si všimnout, že se zčásti blíží pojetí koncovky ve flektivních jazycích, neboť jedna koncovka je spojována s více mluvnickými významy, resp. gramatickými kategoriemi - způsobem a zdvořilostním stupněm. Pokusíme-li se stručně shrnout pojetí slovních druhů u Hong Ki-muna, pak je třeba rozlišovat dvě odlišné koncepce. Zaprvé je to „strukturně adekvátní model“, ve kterém jsou vyčleněny čtyři základní slovnědruhové skupiny na základě volnosti či vázanosti forem, se zřetelem k jejich vzájemné kombinovatelnosti. Tento model, který se obejde bez odkazu k obtížně definovatelnému sémantickému obsahu, je sice v souladu s vnitřním uspořádáním korejské věty, nicméně opomíjí řadu důležitých formálních i funkčních distinkcí, důležitých pro systematický popis jazyka. Z tohoto důvodu byl nakonec akceptován druhý model, který můžeme s ohledem na jeho účel nazvat „popisně adekvátním“, s tím, že podle Hong Ki-muna byla jeho adekvátnost zřejmě „prověřena časem“ na řadě indoevropských jazyků. Přejímá proto prakticky hotové slovnědruhové kategorie, aniž by se podrobněji zabýval jejich definicí, či specifikací klasifikačních kritérií. Výsledný systém samozřejmě evropskému vzoru neodpovídá do všech detailů. Z hlediska popisovaného obsahu je mj. důležité, že k přejatým třídám nelze v korejštině přiřadit všechny gramatické kategorie, které jsou s nimi původně spojené např. v klasických jazycích 42 . Relativně nižší počet vyjadřovaných gramatických kategorií, spolu s aglutinačním charakterem korejštiny pravděpodobně přispěl k tomu, že značnou část popisu zaujímá slovotvorba a také jistý druh kombinatoriky. Už Hong Ki-munova původní klasifikace je v podstatě 42

Např. korejská jména nevyjadřují pravidelně gramatický rod, číslo, životnost atd. Pokud jde o kategorii času, musel být jeho popis zařazen mimo slovní druhy, protože vysvětlení spony jako fonologického jevu vkladné hlásky vedlo k závěru, že gramatické vyjádření času je v korejštině spojeno nejenom se slovesy a adjektivy, ale dokonce i se jmény a adverbii. Ibid., s. 105n.

115

založena na potenciální kombinaci samostatných a nesamostatných jednotek, a tento sklon se projevuje i v následujících oddílech, kde obvykle po uvedení výčtu základních prvků následuje soupis všech jejich možných kombinací, aniž by byla vysvětlena odpovídající změna významu či funkce. Vzhledem k tomu, že tedy jedním z cílů a účelů Hong Ki-munova gramatického popisu byla podle všeho mj. také inventarizace možných kombinací gramatických prvků (snad po vzoru inventarizace flektivních paradigmat v tradiční evropské gramatice), nepřejímal slovní druhy jako pojmově či jinak definované třídy, ale spíše pouze jako pojmenované „složky“, do kterých bylo možno umístit jednotlivé položky, mj. na základě jejich obdobných možností syntagmatického sřetězení. Hong Ki-mun je tedy posledním ze sledovaných autorů počátečního období moderní korejské gramatiky. Možná i díky jeho dlouhodobému pobytu v zahraničí a omezeným kontaktům s domácí scénou se jeho pojetí a klasifikace slovních druhů poněkud liší od tehdejšího převládajícího úzu. I když je obtížné hledat společné rysy řady rozdílných prací od různých autorů43, lze první období uzavřít zhruba následující charakteristikou. Zpočátku bylo slovo bráno především jako minimální významová jednotka, resp. jednotka reprezentující určitý pojem s tím, že teprve později začala být patřičná pozornost věnována také otázce samostatnosti analyzovaných forem. Slovní druhy, odpovídající těmto minimálním významovým jednotkám, byly zřejmě pro většinu tehdejších gramatiků univerzálně platné pojmové třídy, se specifickými funkcemi v logické struktuře věty. Toto rozšířené pojetí, jehož kořeny sahají až k Aristotelovi, bylo doplněno stoickou tradicí, která věnuje velkou pozornost morfologickým vlastnostem slova. Vzhledem k tomu, že korejština není typicky flektivní jazyk, nýbrž aglutinační, a vzhledem k tomu, že aglutinačním sufixům byl zpočátku často přiznáván status slova, je však v tomto případě lepší mluvit o formálně-distribučních charakteristikách slov. Spíše než paradigmatické vztahy, hrály tedy zásadní úlohu vztahy syntagmatické, které ale fungovaly jako specifikační rys jednotlivých slovních druhů, nikoliv jako klasifikační kritérium. Podobně sekundární úlohu při stanovení slovního druhu měly i vyjadřované gramatické kategorie, jako např. rod, číslo, čas, způsob, zdvořilost atd. Hong Ki-munova práce zčásti předjímá nastupující trend, jímž byl posun směrem k větší akcentaci formálně-distribučních charakteristik slovních druhů na úkor jejich významového obsahu, a spolu s tím i k většímu důrazu na syntaktickofunkční charakteristiky. Konkrétní projevy tohoto trendu a jeho souvislost se změnou jazykovědného paradigmatu budou obsahem následujících kapitol.

43

I Kwang-džǒng uvádí pro období do r. 1930 celkem čtyřicet čtyři dochovaných gramatik od šestnácti autorů. 李光政 (1987a), s. 33

116

2.2.5. Období systematizace a reflexe Jak již bylo opakovaně naznačováno výše, většina gramatiků prvních několika desetiletí dvacátého století přistupovala ke studiu jazyka s více či méně silnými nacionalistickými pohnutkami. K obecnému úzu patřilo pojetí jazyka jako základního předpokladu civilizovanosti národa a zároveň jako nezbytného prostředku jeho materiálního i kulturního rozvoje. Po ztrátě politické samostatnosti začal být jazyk, coby „duše“ každého národa, spojován s jeho svébytností, ba dokonce se samotnou jeho existencí. Není tedy divu, že jednou z cest k obnově politické nezávislosti mělo být pěstování všeobecné vzdělanosti v čele s mateřským jazykem. V prvních fázích emancipace korejského národa na přelomu 19. a 20. století šlo především o přiznání odpovídajícího statusu korejštině, zejména její psané podobě. Pod heslem jednoty psaného a mluveného jazyka (言文一致), bylo prosazováno používání korejštiny a originálního korejského hláskového písma, namísto dosavadní klasické čínštiny, přičemž k úspěšné realizaci tohoto cíle měl přispět vznikající systém moderního školství, jehož úkolem bylo šíření obecné gramotnosti a západního vzdělání. K efektivní výuce korejštiny a její gramatiky však bylo zapotřebí vhodných učebních materiálů, což byl problém, neboť na rozdíl od ostatních předmětů nestačilo prostě přeložit a mírně adaptovat zahraniční učebnice. To, že ve sledovaném období jsou práce zabývající se korejským jazykem a gramatikou psány, až na vyjímky, ve formě učebnic pro různé typy a stupně škol, je tedy z velké části výsledkem dobové poptávky. Není snad třeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že způsob gramatického popisu, jak se objevuje v těchto učebnicích, nepředstavuje výsledek vývoje trvajícího řádově stovky a tisíce let, nýbrž jde o systém převzatý ve své aplikované podobě, často bez příslušného teoretického pozadí. Platí to samozřejmě i o slovních druzích. Setkáváme se jen s velmi stručnými a vágními definicemi a autoři většinou bez uvedení jasných metodologických východisek přecházejí přímo ke slovnědruhové klasifikaci. Základní otázka - k čemu má tato klasifikace v gramatickém popisu korejštiny sloužit - zůstala nevyjasněná, což spolu s nerozvinutou morfologickou a syntaktickou analýzou přispělo k velké neustálenosti a častým změnám jak počtu, tak obsahu jednotlivých tříd. V prvním období tedy působil jistý vnější tlak (poptávka) na systematický popis korejštiny po vzoru západních jazyků. Minimální významové jednotky byly rozděleny do tříd zhruba odpovídajícím tradičním slovním druhům, a v jejich rámci byly po západním vzoru vyloženy gramatické kategorie s nimi spojené - rod, číslo, čas, zdvořilost, způsob atd. (často se v popisu objevují i ty kategorie, které jsou

117

v korejštině vyjádřeny jinými prostředky, popř. vůbec - viz např. jmenný rod nebo číslo). Kromě toho tyto třídy posloužily také pro výklad základních slovotvorných principů, popř. větných rolí apod. K určité změně dochází zhruba od třicátých let dvacátého století, částečně v souvislosti ze zesílením kulturního útlaku ze strany japonských úřadů. V tomto nelehkém období ohrožení národní identity Korejců se pozornost jazykovědců soustředila na vytvoření a uchování spisovné normy národního jazyka a na sestavení korejského slovníku. 1 K prosazení těchto na tehdejší poměry ambiciózních cílů bylo nezbytné kolektivní úsilí a získání potřebného vlivu a prostředků, a není proto divu, že se nově zformovaly jazykovědné společnosti, které v následujících letech udávaly směr a tón lingvistickému bádání.2 Korejská gramatika si nadále udržovala preskriptivní charakter školní mluvnice, ale nové cíle přispěly k viditelným změnám náplně studia. Pro sestavení slovníku bylo nezbytné vyřešit otázky spisovné normy a především pravopisu, což podnítilo citlivější vnímání problémů z oblasti morfologie (otázka základních tvarů morfémů, jejich hranice apod.) To se zpětně promítlo i do slovnědruhové klasifikace, zejména do způsobu zpracování funkčních elementů s gramatickým významem. Lexikografické ohledy podporovaly pojetí slova jako lexikální jednotky (zpochybnění statutu slova u partikulí a koncovek) a zároveň sváděly ke zjednodušenému spojení typu slovní druh = slovo = slovníkové heslo. Z tohoto pohledu by bylo neúnosné např. počítat mezi příslovce všechny kombinace jmen a lokativních partikulí, nebo sloves a adverbiálních koncovek, které by pak bylo nutné zanášet do slovníku. Zvýšený tlak na identifikaci slovního druhu s lexikální, později syntaktickou, jednotkou může být i jedním z možných vysvětlení postupně klesající obliby tzv. prvního, analytického typu gramatického popisu, ve kterém jak jmenné partikule, tak slovesné koncovky (popř. aglutinační sufixy) tvoří samostatné slovní druhy. Budeme-li čerpat ze statistického zpracování I Kwang-džonga (1987a), pak zatímco v období do roku 1930 se ke gramatikám analytického typu řadí 85% dochovaných prací, v období 1930-1945 už je to pouze 67%, a mezi lety 1945-63 dokonce jen 35%.3 Jak jsme již viděli, pojetí slovních druhů v korejských gramatikách je velmi pestré a různorodé, proto lze jen se značnými obtížemi formulovat jakékoliv

1

Blíže k tehdejší situaci v korejské lingvistice viz Pucek, V., Bušková, M. (2000), s. 89-110 K nejvlivnějším patřily „Korejská lingvistická společnost“ (朝鮮語學會), která vznikla v lednu 1931 reorganizací „Společnosti pro studium korejšitny“ (朝鮮語硏究會), a konkurenční „Společnost pro studium korejské jazykovědy“ (朝鮮語學硏究會), založená v prosinci 1931. Viz příslušná hesla v Encyklopedii korejské duchovní kultury (한국정신문화연구원.한국민족문화 대백과사전) 3 李光政 (1987a). 國語品詞分類의 歷史的 發展에 관한 硏究 2

118

zobecňující tvrzení. Abychom tedy konkrétněji doložili, k jakým změnám došlo v chápání slovních druhů a v jejich klasifikaci oproti předchozímu období, zaměříme se na vybrané práce několika významných představitelů tehdejší gramatiky. Na jedné straně to bude Čchö Hjǒn-bä, jako vlivný reprezentant Ču Si-gjǒngovy školy a člen „Korejské lingvistické společnosti“ (朝鮮語學會), a na druhou stranu jeho odpůrce Pak Sǔng-bin, který je zároveň zakládajícím členem konkurenční „Společnosti pro studium korejské jazykovědy“ (朝鮮語學硏究會). Autorem poslední z analyzovaných prací je Čong Rjǒl-mo, který spojuje tradice Ču Si-gjǒngovy školy s vlivem japonské gramatiky, a jehož práce může být považována za reprezentativní vzorek gramatiky třetího, syntetického typu. 2.2.5.1. Čchö Hjǒn-bä Velmi významná a ve sledované oblasti vlivná je studie „O slovnědruhové klasifikaci v korejštině“ („朝鮮語의 品詞分類論“), kterou publikoval Čchö Hjǒn-bä v roce 1930. 4 Od ostatních prací té doby se odlišuje relativně důsledným vymezením teoretických východisek, která pak byla prakticky rozvedena v jeho pozdějších gramatikách.5 Čchö se sice hlásí k tradici Ču Si-gjǒnga a jeho žáků v čele s Kim Tu-bongem, nicméně odsuzuje nekritické přebírání cizích názorů bez důkladné diskuse. Ačkoliv výslovně uvádí, že aktuálním tématem doby jsou otázky písma a pravopisu, neopomíná zdůraznit důležitost slovních druhů pro vyřešení i těchto otázek. Hned v úvodu se Čchö Hjǒn-bä staví proti chápání slovních druhů jako pouze pojmových jednotek. Vidí v tom přílišný vliv gramatiky západních, resp. flektivních jazyků, u kterých jsou gramatické funkce vyjadřovány převážně pomocí koncovek, a nepůsobí tedy větší problémy definovat slovo, a přeneseně slovní druh, jako minimální samostatnou významovou jednotku. Aglutinační korejština má však bohatý systém „prázdných“, gramatických slov tcho, hǒsa (吐, 虛辭), a je tedy pro ni třeba takové definice slovních druhů, která by zahrnovala i tato tcho. Při uvažování o slovech, potažmo slovních druzích, vychází Čchö Hjǒn-bä z analýzy věty, která je základní jednotkou promluvy. Jinými slovy, jeho jazykový model neoperuje s generováním věty z primitivních stavebních jednotek, nýbrž s analýzou věty jako základního promluvového celku, přičemž slova, která jsou výsledkem této analýzy, mohou, ale nemusí, odpovídat „jednotkám myšlení“. 6 4

최현배 (1930). 朝鮮語의 品詞分類論. Celkové zhodnocení díla Čchö Hjǒn-bäho, popř. rozbory jeho jednotlivých prací lze nalézt např. v 고영근 (1994), (2001); 姜馥樹 (1979); 李光政 (1987a) atd. 6 „...slovní druhy jsou jednotkami promluvy; někdy souhlasí s jednotkou myšlení, někdy 5

119

Slovní druhy tak nejsou ztotožňovány s autonomními pojmovými jednotkami, ale spíše s minimálními jednotkami schopnými plnit funkci samostatného větného členu7. V jeho pojetí jde tedy o kategorie v první řadě syntaktické, nikoliv logickosémantické, nicméně dále uvidíme, že skutečná klasifikace není v úplném souladu s vyznávanými zásadami. Z teoretického hlediska je důležité, že dělení slov do několika skupin se provádí kvůli „pohodlnosti“ při zkoumání jazyka, neexistuje tedy univerzální, neměnný a a priori daný standard; rozdíly mezi klasifikacemi v různých zemích jsou naprosto přirozené a pramení z odlišnosti jednotlivých jazyků. Obecně platí, že „...je třeba provádět takovou slovnědruhovou klasifikaci, která nejlépe odpovídá charakteru daného jazyka, která usnadní jeho chápání a používání, a která je výhodná pro jeho další rozvoj.“8 Z tohoto pohledu odmítá příliš analytický přístup Ču Si-gjǒnga a většiny jeho žáků, a programově usiluje o přístup syntetičtější, tj. takový, který více zohledňuje potenciál slovního druhu fungovat jako samostatný větný člen a který je v souladu s údajnými vývojovými tendencemi v jazyce. V zásadě se Čchö Hjǒn-bä snaží uplatňovat všechna tři základní kritéria slovnědruhové klasifikace - funkční, formální i významové. Vzhledem k tomu, že slovní druhy nejsou imanentní kategorie, nýbrž třídy vymezované za určitým cílem9, kterým je v tomto případě usnadnění gramatického popisu, volí jako primární kritérium „úlohu v rámci gramatiky“ (말법에서의 구실). Touto gramatickou rolí se rozumí jednak vztahy mezi jednotlivými slovními druhy (tj. zda se mezi sebou spojují či nikoliv, popř. jakým způsobem a na jakém místě ve větné struktuře), a dále funkce při utváření věty (tj. zda slovo funguje jako predikát, nebo subjekt predikace apod.). Řečové jednotky mají sice jako typické znaky formu a obsah, a bylo by tedy teoreticky možné jejich dělení na základě těchto jednotlivých aspektů, tj. pouze z hlediska formy nebo pouze z hlediska obsahu, nicméně tato klasifikace by byla nedostačující pro studium gramatiky. Z tohoto důvodu zjišťování tvarů a významů následuje jako druhotné kritérium teprve po prozkoumání gramatické nesouhlasí...“ („씨는 말의 單位이니, 思想의 單位와는 一致하기도하고 一致하지 아니하기도 하나 니라.“), Ibid., s. 54 7 „Slovní druh je jednotka odpovídající větnému členu a zároveň dále nedělitelný shluk hlásek. ...pokud bychom (tento shluk hlásek) dále dělili, nemůže se stát jednotkou větného členu.“ („ 씨란 것은 월의 成分의 單位이니, 그 以上은 더가를수 없는 수리의 한 덩어리이다. ...더가를것같 으면 월의 成分으로의 單位가 되지 몯한다.“), Ibid., s. 54 8 „그러한즉 우리가 우리말을 가름에는 우리말 固有의 바탕에 맞으며, 우리말의 理解와 實用에 가장 맞으며, 또 말의 發達에 가장 有利한 가름을 하여야 한다.“, Ibid., s. 58. Prakticky stejná formulace je použita nejprve obecně a hned vzápětí také konkrétně pro korejštinu. Zde je citována konkrétní aplikace. 9 „...klasifikace není nic víc, než druhotné dělení původně o sobě jsoucí řeči podle potřeby (kvůli pohodlí)...“ („...分類가 元來부터 제스스로 잇는 말을 第二次的으로 便宜에 딸아서 가른 것에 지 나지 아니한 것인즉...“). Ibid., s. 61

120

funkce. Jak ale uvidíme vzápětí, není tato hierarchie kritérií uplatňována příliš striktně. V první řadě jsou slovní druhy děleny naprosto tradičně na „pojmová slova“ (생각씨, 觀念語), odpovídající známým „plným slovům“ (實辭), a na „vztahová“ (걸힘씨, 關係語), kam patří všechny partikule, tedy dřívější „prázdná slova“ (虛辭). Mezi pojmové slovní druhy se řadí jednak „primární slova“ (으뜸씨, 主要語), která obvykle plní úlohu hlavních větných členů, a dále pak „modifikující slova“ (꾸밈씨, 修飾語), fungující jako vedlejší větné členy. Konečně posledním stupněm základní klasifikace je rozdělení primárních slov na „subjektová slova“ (임 자씨, 體言) a „predikátová slova“ (풀이씨, 用言). Vidíme tedy, že přes proklamovanou preferenci gramaticko-funkčních kritérií, hraje při základní klasifikaci slov velkou roli jejich pojmový obsah, přesněji jeho přítomnost či absence (pojmová x vztahová slova). Pojmová kritéria se uplatňují i při pomocném vymezení, když např. primární slova jsou doplňkově definována jako „...slova označující předměty nebo vyjadřující pohyb a jakost...“ 10 atd. Toto pomocné vymezení zároveň naznačuje předpokládanou korelaci mezi obsahem a funkcí. Např. slova označující nejdůležitější pojmy (předměty, děje, jevy) zároveň obvykle fungují jako hlavní větné členy, zatímco slova označující okolnosti bytí, pohybu atd. těchto předmětů fungují jako větné členy vedlejší. Díky této korelaci pak platí, že „... dělení do čtyř slovních druhů (subjektová, predikátová, modifikační a vztahová slova) je velmi vhodné, ať už z hlediska gramatické funkce, formy, obsahu nebo z hlediska jejich vzájemných vztahů.“11 Při rozdělení subjektových slov (임자씨), i některých dalších slovních druhů, se operuje s pojmy a jejich obsahem, takže celá diskuse se nese jakoby v duchu konceptualismu. Společným rysem jmen (이름씨, 名詞), zájmen (대이름씨,代名詞) a číslovek (셈씨, 數詞) je vyjádření pojmů, přičemž jména vyjadřují tyto pojmy konkrétně a přímo, zatímco zájmena a číslovky formálně a nepřímo. Proto jsou subjektová slova také dělena na „skutečná, či podstatná jména“ (바탕임자씨, 實質 體言), která vyjadřují pojmy s určitým základem (일정한 바탕이 잇는 개념), a na „formální jména“ (골임자씨, 形式體言), jejichž významu neodpovídá určitý základ, ale jde o abstraktní vyjádření formy, pod kterou si lze představit různé věci.12 Toto abstraktní vyjádření může být buď subjektivní (v takovém případě mluvíme o zájmenech), nebo objektivní (což je případ číslovek). Jak ale Čchö poznamenává,

10

Ibid., s. 62 „...임자씨, 풀이씨, 꾸밈씨, 걸림씨(토)의 네가지의 가름은, 그 말법에서의 구실과 形式과 뜻과 서로사이의 關系와로 보아, 매우 適切한 것이라 할만한 것이라고 생각된다.“, Ibid., s. 63 12 „...골임자씨(形式體言)는 그뜻에 對하여 一定한 바탕이 없고 그 한낱의 말로써 ㄱ이나 ㄴ이나 ㄷ이나 맘대로 생각할수 잇는 꼴 혹은 골(形式) 을 抽象的으로 드러낸 것이니...“, Ibid., s. 65 11

121

v korejské gramatické tradici reprezentované Ču Si-gjǒngovou školou není příliš zvykem subjektová slova dále dělit. Z hlediska gramatického popisu totiž jejich dělení není nutné, jelikož se vyznačují podobnými rolemi i formálními rysy. Gramatickou rolí se zde myslí především schopnost, „síla“ stát se podmětem, resp. tvořit „kostru“ (뼉다귀, 骨格) věty. K formálním charakteristikám skupiny subjektových slov patří připojování partikulí pro vyjádření větných vztahů. Důležité je, že v tomto případě nejde o změnu tvarů slova za účelem vyjádření gramatických kategorií či větněčlenských funkcí (flexi), nýbrž o syntagmatické spojení dvou členů různých slovnědruhových tříd. Predikátová slova (풀이씨, 說明語, 陳述語, 用言) se vyznačují tím, že mají schopnost vysvětlovat a popisovat věci nebo jevy. Vyjadřují statické či dynamické atributy těchto věcí nebo jevů, jinými slovy, z hlediska větného obsahu říkají ‚jaké‘ nebo ‚co‘ je jméno. Při vyjadřování myšlenek je ale třeba kromě jednotlivých izolovaných pojmů také vynášet soudy, úsudky, což se děje predikací, která je základní funkcí a zároveň i hlavním kritériem pro určení predikátových slov. Podmínkou příslušnosti ke slovnědruhové kategorii tak není pouhé vyjádření atributu (sémantický obsah), neboť ten mohou vyjadřovat i jiné slovní druhy, např. jména (srov. černoch, rudoch), adverbia (pomalu, tiše) atd., nýbrž schopnost plnit úlohu predikátu (logická funkce). Predikátová slova posuzují a vysvětlují subjekty různým způsobem, a podle toho dochází ke změnám koncovek. Slovesná konjugace tak v pojetí Čchö Hjǒn-bäho není primárně spojena s vyjadřováním gramatických kategorií, nýbrž s logickou či větnou funkcí. Např. slovesný kmen ve spojení s určitými koncovkami predikuje a ukončuje větu, s jinou koncovkou má predikativní funkci a zároveň modifikuje následující verbum, s dalšími modifikuje následující substantivní slovo, může také mít predikativní funkci a přitom vytvářet jmennou frázi atd. V Ču Si-gjǒngově tradici je myšlenka slovesné flexe považována bezmála za herezi, neboť dosud bylo každé verbum analyzováno na kořen a koncovku s tím, že každé části byl přiznán status samostatného slovního druhu. V takovém případě by podle Čchö Hjǒn-bäho ale bylo nutné psát kořen a koncovku zvlášť, jakožto samostatná slova, což by často vyžadovalo provedení etymologické analýzy. Zde vidíme, že při úvahách o slovnědruhové klasifikaci se uplatňují i takové faktory, jako pravopisné ohledy. Pokrok oproti předcházejícím pracím představuje systematická morfologická analýza verba, které má v korejštině poměrně komplikovanou strukturu, schematicky znázorněnou na obrázku na straně 123. Pokud jde o dělení predikátových slov (verb), uplatňuje se zde jako kritérium přítomnost či absence pojmového obsahu. Na tomto základě jsou rozlišována podstatná, skutečná verba (바탕풀이씨, 實質用言) a formální verba (골풀이씨, 形

122

式用言). Zatímco formální verba jsou reprezentována pouze specifikačním slovem, sponou (잡음씨, 指定詞), dělí se podstatná verba na dvě skupiny - kvalitativní (která vyjadřují charakter a vzhled předmětů; obecně jejich jakost) a dějová (vyjadřující děj, pohyb). V jistém ohledu (vyjadřování jakosti) jsou korejská kvalitativní verba (어떻씨, 形容詞) srovnatelná s adjektivy indoevropských jazyků, na rozdíl od nich ale mají samy o sobě predikativní schopnost a umožňují časové vyjádření. Jak je vidět výše, hlavním kritériem dělení na dějová a kvalitativní verba je v korejštině význam13, protože z hlediska predikativní funkce nebo časovosti, ani z hlediska s nimi spojené flexe, se obě skupiny nijak zvlášť neliší.14 Schematická struktura korejských verb (predikátových slov) (viz 최현배(1930), s. 75 ). sufixy (발가지) kořen (뿌리) + pomocný kořen (도움뿌리) prefix (머리가지) + tělo (씨몸) + pomocný kmen (도움줄기) kmen (줄기)

+

koncovka (씨끝)

predikátové slovo (풀이씨) Jak už sám název napovídá, jsou modifikující slova (꾸밈씨, 修飾語) definována funkčně, a to tak, že modifikují primární slova nebo celou větu. S tím souvisí i jejich další vlastnost, že totiž sama o sobě netvoří základní kostru věty. Jazykové charakteristiky této kategorie mají podle Čchö Hjǒn-bäho psychologický základ, neboť slova tohoto druhu jsou evolučně sekundární a začala se používat v rozvinutější fázi jazyka k přesnějšímu vyjádření jemností lidského myšlení a subtilností pocitů a emocí. Z hlediska gramatiky se modifikující slova v korejštině vyznačují absencí flexe a bezpříznakovou pozicí před modifikovaným slovem. Podle charakteru a funkce je možné detailnější dělení na adjektiva (어떤씨, 形容詞), která modifikují jména, dále na adverbia (어찌씨, 副詞), která modifikují verba, a konečně na interjekce (느낌씨, 感歎詞), modifikující fráze nebo věty. Adjektiva a adverbia spolu tvoří skupinu slovních modifikátorů (낱말꾸밈씨), zatímco interjekce jsou označovány jako frázový modifikátor (마디꾸밈씨). Stejně jako na jiných 13

„...우리말에서의 어떻씨와 움즉씨와의 다름은 주장으로 그뜻에 잇나니...“. Ibid., s. 81 „...우리말에서는 움즉씨와 어떻씨는 그 풀이힘에서나 그 때매김(時制)에서나 딸아 그 끝바꿈 (活用)에서나 별로 다름이 없은즉...“. Ibid., s. 81 14

123

místech, je ale i zde jedním z hlavních kritérií vhodnosti subklasifikace její racionálnost a logická akceptovatelnost 15 , nikoliv postižení formálních či distribučních rysů slov. Posledním slovním druhem jsou vztahová slova (걸힘씨, 토씨, 關係語, 助 詞). Vzhledem k absenci pojmového obsahu jsou charakterizována svým připojením k verbům, jménům, popř. modifikujícím slovům, a dále tím, že explicitně vyjadřují vztahy mezi slovy, za která se připojují. Rozsah třídy vztahových slov se však nekryje s tradiční kategorií tcho (吐), která podle Čchö Hjǒn-bäho pro gramatický popis korejštiny není příliš vhodná. V souladu s proklamovaným syntetickým přístupem jsou slovesná tcho považována za koncovky, a jako takové za součást verba. Status slova je tak v korejštině přiznán pouze jmenným partikulím. Jelikož vztahová slova nevyjadřují pojmy, kterým by odpovídaly určité objekty (ať už reálné či objekty mysli), jsou stavěna do opozice k pojmovým, myšlenkovým slovům, která takové pojmy vyjadřují. Čchö Hjǒn-bä naznačuje možnost subklasifikace vztahových slov na partikule pádové (자리토씨, 格助詞), pomocné (도움토씨, 補助 詞) a emfatické (느낌토씨, 感助詞). Z logického hlediska by takový systém byl sice uspokojivý, nicméně za předpokladu odděleného psaní jednotlivých slovních druhů (slov), by zvláště v případě spojení několika partikulí za sebou docházelo k těžkostem při čtení, proto je nakonec preferována varianta, při níž se vztahová slova dále nedělí.16 Pokud bychom se pokoušeli o funkční výklad některých rysů systému slovních druhů u Čchö Hjǒn-bäho, mohli bychom začít u nově upravené terminologie. Vychází sice z Ču Si-gjǒnga, ale podstatným způsobem ji přepracovává, a to nikoliv kvůli gramatickému popisu samotnému, nýbrž kvůli lepší srozumitelnosti pro laickou veřejnost, neboť jeho cílem byla popularizace gramatiky a větší rozšíření základních vědomostí z tohoto oboru. Dalším mimogramatickým faktorem, který se uplatnil při dělení slovních druhů, byly pravopisné ohledy. Kromě toho, že byly použity jako pomocný argument pro syntetický pohled na spojení slovesného kmene a tcho, převážily nad logickými principy u subklasifikace vztahových slov (dřívější subklasifikace byla následně úplně opuštěna a třída vztahových slov zůstala nestrukturovaná). Podstatně zásadnější vliv na podobu výsledného systému však měla celkem přirozeně teoretická východiska, chápání gramatiky a pohled na jazyk, kteréžto faktory se ve sledované práci projevily poměrně zřetelně. 15

„이는 論理的으로 보아, 매우 合理한 일이요, 또 合理한 分類이라 할지니라.“. Ibid., s. 88 „...씨를 標準單位로 하야 글월을 씰 적에 觀念語가 아닌 關係語가 여럿이 連續하게 되어 讀書 上 不便이 잇을 듯하므로, 이를 다시 가르지 아니하고, 토로써 씨가름의 單位로 삼는 것이 適當 하다고 한다.“. Ibid., s. 91 16

124

Celkové pojetí slovních druhů u Čchö Hjǒn-bäho můžeme přes jeho proklamace v úvodu práce označit za konceptualisticky a mentalisticky laděné. Slovnědruhové kategorie jsou určovány a vymezovány vztahem svých prvků k pojmům a jejich sémantickému obsahu. Dalším kritériem klasifikace je role jednotlivých slov v rámci logicko-sémantické struktury věty. Stále se tedy pohybujeme ve sféře tradiční logicko-filozofické gramatiky, která je založena na systematických vztazích korespondence mezi mimojazykovými jevy a pojmy na jedné straně, a jazykovými jednotkami na straně druhé. Klasifikace tedy není založena primárně na zkoumání distribučních charakteristik analyzovaných jednotek v daném korpusu, ani na jejich fungování v autonomních syntaktických strukturách. Výsledný systém je sice velmi „logický“ (protože je na logických kritériích založen), nicméně nevystihuje přesně složité vztahy mezi jazykovými jednotkami ani jejich různé, byť méně typické, případy užití. Z hlediska gramatického popisu tak vzniká řada problémů, které jsou sice řešitelné různými způsoby, ovšem na úkor jednoduchosti a konzistentnosti. Schema slovnědruhového systému podle Čchö Hjǒn-bä (1930) slova (씨)

pojmová (생각씨)

primární (으뜸씨)

subjektová (임자씨)

podstatná ......................................... jména (바탕임자씨) (이름씨) formální (골임자씨)

subjektivní.......... zájmena (主觀的) (대이름씨) objektivní........... číslovky (客觀的) (셈씨)

predikátová (풀이씨)

s pojmovým zákl. (바탕풀이씨)

pohyb........... slovesa pohybová (動作) (움즉씨) kvalita........... slovesa jakostní (性質) (어떻씨)

formální........................................... spona (골풀이씨) (잡음씨) modifikující (꾸밈씨)

modif. slova (낱말꾸밈씨)

modifikující jména........... adjektiva (임자씨를꾸미는것) (어떤씨) modifikující verba............ adverbia (풀이씨를꾸미는것) (어찌씨)

modif. fráze...................................................... interjekce (마디꾸밈씨) (느낌씨) vztahová...................................................................................................................partikule (걸힘씨) (토씨)

125

2.2.5.2. Pak Sǔng-bin Práce „Hlavní body přednášek o korejském jazyce“ (朝鮮語學講義要旨)17, kterou publikoval Pak Sǔng-bin v roce 1931, reprezentuje opoziční proud, který se vymezoval vůči „Korejské lingvistické společnosti“ (朝鮮語學會) a připravované pravopisné reformě („Návrh jednotného korejského pravopisu“ - 한글맞춤법통일안, 1933). Proto také přes čtyřicet procent rozsahu zabírá kapitola věnovaná otázkám písma, pravopisu, fonetiky a fonologie. Nauka o slovech, či spíše slovních druzích, tvoří převážnou část náplně vlastní gramatiky, přičemž nauka o větě je rozebírána velice okrajově (zhruba čtyři procenta celkového rozsahu práce). V souladu s dobovou atmosférou zdůrazňuje Pak Sǔng-bin důležitost jazyka pro kulturní i mocenský rozkvět národa, z čehož pro něj vyplývá veliká zodpovědnost a nutnost obezřetného přístupu při sestavování gramatiky a vytváření jazykových norem. Naprostý primát pro něj představuje živý mluvený jazyk, a to nejen jako objekt gramatických bádání (gramatická pravidla musí být v souladu s aktuálním územ), ale i jako vzor pro kodifikovaný pravopis. Na rozdíl od Korejské lingvistické společnosti důsledně razil zásady fonetického pravopisu a naprosto odmítal prvky zohledňující morfologické principy. Projevila se zde patrně úcta k historické tradici preferující zápis co nejbližší skutečné výslovnosti, neboť z hlediska jeho krajně analytického přístupu ke slovnědruhové klasifikaci, je fonetický pravopis, odrážející početné asimilace a stírající hranice mezi morfémy, velmi nevýhodný. Základními jednotkami gramatického popisu u Pak Sǔng-bina jsou slovo a věta. Slovo je definováno jako „významová jednotka lidského řečového zvuku“18, čímž tedy začíná na úrovni minimální významové jednotky. Jelikož se příliš nebere ohled na samostatnost těchto významových jednotek, přiznává status slova, a potažmo slovního druhu, i těm, které samy o sobě nemohou fungovat jako větný člen. Řada z nich dokonce ani netvoří slabiku, která byla tradičně považována za základní a minimální element jazyka. Celkem je rozlišováno dvanáct různých slovnědruhových kategorií. Nejprve je uveden jejich výčet, s velmi stručnou, převážně sémantickou nebo funkční charakteristikou. Teprve poté, co je načrtnuta hrubá kostra celého systému, přistupuje Pak k jejich podrobnější charakteristice a zároveň subklasifikaci. Zde se již podle potřeby uplatňují různá kritéria, i když význam a role v logické struktuře zůstávají nadále důležitým charakterizačním prvkem. Přestože jsou slovní druhy za

17 18

朴勝彬 (1931). 朝鮮語學講義要旨 „사람의 聲音으로서 意義가 잇는 것의 單位를 語 又는 單語(word)이라고 니“. Ibid., s. 80

126

sebou řazeny v prostém výčtu, je naznačeno určité hierarchické uspořádání, či kroková klasifikace, jejímž jsou slovní druhy výsledkem. Pro lepší představu je níže uvedeno schéma, které podle autora naznačuje „...rozdělení jednotlivých slovních druhů podle jejich vztahu k jazyku...“19 Stručné schéma základního systému slovních druhů podle Pak Sǔng-bina (1931), s. 85 jazyk (言語)

hlavní části (主成部分)

substantivní slova (體言)

jména (včetně číslovek) (名詞) zájmena (代名詞)

verba (predikáty) (用言, 敍述語)

verba (hlavní) (主된用言)

slovesa existence (存在詞) sponové sloveso (指定詞) kvalitativní slovesa (形容詞) dějová slovesa (動詞)

podřízené části (從屬 部分)

pomocná verba (助用詞, 補助用言)

rodu, zdvořilosti, času (態, 尊敬, 時相)

partikule (助詞)

jmenné, slovesné, zvláštní (體言, 用言, 別動 助詞)

adjektiva (冠形詞) adverbia (副詞) spojky (接續詞) interjekce (感歎詞)

Mezi substantivní slova patří jména, která jsou definována jako slova označující názvy předmětů s formou i bez formy (tj. konkréta a abstrakta), a zájmena, což jsou slova, která se užívají místo jmen. Samotná jména se dále dělí na obecná, vlastní, beztvará (bez formy, abstrakta) a číselná. Číselná jména, neboli

19

„言語에 對한 關係에 依하야 各 品詞를 分類하면 左와 가틈...“. Ibid., s. 85

127

číslovky, jsou tedy chápána jako jména vyjadřující počet, přičemž mohou být buď základní, řadová nebo násobná. Jedním ze znaků substantivních slov je vyjadřování pádu. Důležité je, že pády jsou podle všeho pojímány jako sémantická role jména, bez ohledu na přítomnost či absenci pádových formantů (kterými jsou v korejštině pádové partikule). Pádové formanty mají tedy pouze pomocnou funkci, a v případě jejich kolize s intuitivním pádovým významem (například objektová, akuzativní částice vztahující jméno k intranzitivnímu slovesu - např. hakkjo-lǔl kanta, škola-akuz. jít, jít do školy, doslova „jít školu“), má tento sémantický pád přednost. Shrneme-li kategorii jmen u Pak Sǔng-bina, jde o převážně pojmově definové jednotky získané logickou analýzou věty. Verbální slova, u kterých jsou rozlišovány čtyři různé skupiny (slovesa existence, spona, dějová a kvalitativní slovesa), jsou určena svou predikativní funkcí. Jako první jsou uváděna slovesa existence (存在詞), tj. být, nebýt ve smyslu existovat. Mají sice kromě jiného i poněkud odlišný inventář připojovaných koncovek, ale hlavním důvodem nutnosti oddělení od ostatních sloves je „z teoretického hlediska zásadní různost existence na jedné straně, a děje či stavu na straně druhé“ 20 . Spona, nebo přesněji řečeno „indexové slovo“ (指定詞), je pouze „definována“ výčtem a uvedením příkladů na užití ve funkci predikátu a adjektivního slova. Poněkud podrobněji je rozebírána struktura, užití a druhy kvalitativních sloves. Zajímavé je vysvětlení mechanismu odvozování kvalitativních a dějových sloves z přejatých i domácích kořenů pomocí sufixu „-ha-“. Tento sufix se připojuje za slova (kořeny) s verbálním významem, která nemají potřebnou „verbální sílu z hlediska gramatiky“ (文典上 動詞/形用詞됨의 勢). Jinak řečeno, daná slova sice mají příslušný pojmový obsah určující jejich slovnědruhovou příslušnost, nicméně postrádají „gramatickou sílu“, nutnou pro řádné fungování v jazykovém systému korejštiny. Zde jasně vidíme, že tzv. gramatická síla je pouze sekundární charakteristikou slovního druhu a neslouží tedy jako klasifikační kritérium. Poslední skupinou jsou dějová slovesa. I když se dělí na tranzitivní a intranzitivní, je toto dělení pouze orientační, jelikož v korejštině údajně existuje řada případů změněného užití. Dělení verbálních slov souvisí s jejich predikační funkcí, resp. se způsobem, jakým vypovídají o věcech. Vzhledem k tomu, že Pak Sǔng-bin rozeznává čtyři způsoby predikace21, je pro něj rozdělení verb na čtyři skupiny velmi logické a racionální, a eventuální absenci některé z těchto skupin sloves považuje za výrazný nedostatek jazyka (viz např. angličtina nebo japonština). Důležité je, že verba jsou 20

„存在와 動作(狀態)과는 純理論으로 그 性質이 아조 다.“ Ibid., s. 105 1. něco je (existuje), 2. něco je něčím, 3. něco je takové (stav), 4. něco dělá něco (děj, činnost, pohyb). Ibid., s. 108 21

128

považována za naprosto nezbytnou součást věty, za její obligatorní konstituent. Kromě predikativního užití však také mohou v participiálním tvaru modifikovat jména. Pro Pak Sǔng-binovu gramatiku je příznačné originální pojetí systému slovesné flexe. Chápe ji v podstatě pouze jako změnu fonetické podoby, bez jakýchkoliv dalších gramatických konsekvencí. Celý systém konjugací, resp. „stupňů“ (段), je tak svého druhu soubor odlišných způsobů připojení následujících elementů. Mimo jiné to znamená, že nedílnou součástí gramatického popisu se stává popis fonologických pravidel a jevů, když např. „stupeň slovesa“ (jeho fonetické zakončení) slouží jako kritérium pro klasifikaci partikulí a samotné „stupně“ se dělí podle samohlásky poslední slabiky. Postulací zdlouženého kmene jako základního slovesného tvaru 22 , se připouští možnost samostatného výskytu slovesa bez koncovky ve větné struktuře. Jde však pouze o „poloviční řeč“ (반말), neúplnou promluvu, během které nejsou vyjádřeny kategorie způsobu ani zdvořilosti. Další důkaz toho, že přinejmenším verba jsou chápána čistě jako pojmově-sémantická kategorie, přičemž gramatické kategorie a významy se vyjadřují partikulemi (助詞) a pomocnými slovesy (助用詞), připojovanými za změněné stupně (變動段), popř. zkrácené tvary (略音) (viz též mechanismus odvozování přejatých slov na předcházející straně). Pomocná slovesa (助用詞, 補助 用言) „... jsou slova, která se připojují za verbální slova, napomáhají jim a přidávají k jejich obsahu určitý význam“23, přičemž jejich místo v gramatickém systému zhruba odpovídá anglickým pomocným slovesům. Na rozdíl od partikulí nevyjadřují gramatické vztahy, ale pouze „určité významy“, podle kterých se dělí do tří hlavních skupin. Jednak jsou to pomocná slovesa vyjadřující slovesný rod (態), dále zdvořilost vůči subjektu promluvy (尊敬), nebo konečně časové určení (時相). Užívají se v těsném spojení s verby (stojí mezi verbem a koncovkou) a v případě současného výskytu mají pevně určené pořadí (rod - zdvořilost - čas). V souvislosti s popisem slovesného rodu opět vyvstává najevo Pak Sǔng-binův silný cit pro logiku, když složité, komplikované a neustálené tvoření a užití slovesných rodů (kromě aktiva a pasiva též kauzativum a zvláštní rod dosažení, realizace stavu - 遂成) považuje za velký „nedostatek“ korejštiny, která je jinak údajně velmi systematická a logická.24 22

Základní tvar slovesného kmene musí podle Pak Sǔng-bina končit otevřenou slabikou. Kmeny se zavřenou koncovou slabikou považuje za tzv. zkrácené zvuky (略音). Např. v opozici k základním tvarům (原音) 머그(며) - „jíst“, 노프(며) - „být vysoký“, existují zkrácené zvuky 머ㄱ(고), 노ㅍ(고). Viz např. ibid., s. 113 23 „助用詞는 用言에 連接하야서 用言을 補助하야 그 內容에 무슨 特定한 意義를 添加하는 單語 임.“ Ibid., s. 140 24 Ibid., s. 144

129

Jak již bylo naznačeno výše, vyjadřují pomocná slova, neboli partikule (助 詞) gramatické vztahy, a to buď mezi jednotlivými slovy, souslovími, či frázemi, nebo vztahy těchto jednotek k větě. V korejštině jsou tedy partikule velmi důležité, jelikož teprve ony určují větné funkce hlavních „větných částí“ (tj. substantivní nebo verbální slova), a to v tom nejširším slova smyslu od pádových vztahů a spojení jmen až k vyjádření stylu řeči a zdvořilosti vůči partnerovi v promluvě. Dělí se podle druhu jednotky, ke které se připojují, na partikule jmenné (體言 助詞), slovesné (用 言 助詞) a zvláštní (別動 助詞). Jmenné partikule se dále dělí na pádové (表格 助詞) a na spojovací (接續 助詞). Setkáváme se zde s dokladem toho, že i při detailní subklasifikaci mají funkčně sémantická kritéria přednost před formálními. Např. jsou rozlišovány dvě různé partikule -wa/-kwa (-와/-과), které jsou identické z hlediska formy i postnominální pozice, a to podle toho, zda vyjadřuje tzv. relativní pád (相對格), nebo zda spojují více jmen stejného pádu atd.25 Složitější je subklasifikace slovesných partikulí. Nejprve se dělí na zakončující (終止), středové (中間) a přídavné (附加). Zakončující slovesné partikule, které ukončují větu, vyjadřují zároveň styl (zdvořilost) a způsob, a na základě toho se komplikovaně dělí podle jemných modálních nuancí. Středové slovesné partikule, které spojují slova nebo fráze, jsou klasifikovány na spojovací (接續), s rozlišením prostého spojení, výběru, odporovacího vztahu, příčinnosti, podmínky atd., a dále na aplikované (應用), které mění status, aplikaci na jmenné, adjektivní, adverbiální či záporné užití. Jako přídavné partikule jsou uváděny příklady elementů vyjadřujících zdvořilost nebo záměr, u nichž není naprosto jasné, čím se liší od pomocných sloves. Poslední skupinou jsou „zvláštní partikule“, které se připojují jak za jména, tak za verba. Nevyjadřují přímo vztah připojovaného slova k organizaci věty, ale spíše vztah k okolnostem, pozadí promluvy (當時엣 背景에 對한 關係..., ibid., str. 175). Jde tedy v jistém smyslu o tematizační částice, které „vsouvají“ individuální slovo do věty, při jeho minimálním zapojení do větné struktury. Adjektiva (冠形詞) se svým významem podobají kvalitativním slovesům, ale na rozdíl od nich nevystupují ve funkci predikátu, nýbrž modifikují jména, před kterými stojí. Kvalitivní slovesa sice také mohou stát před jménem a modifikovat jej, ale pouze po připojení partikule. Na základě významu a funkce se adjektiva dělí na obecná, číselná, ukazovací a tázací/neurčitá. Mezi obecná (普通 冠形詞) patří kromě skupiny slov označovaných často jako nesklonná adjektiva („sä“ - nový, 25

„Ikun-i Čchössi-wa ǔinonhao“ („李君이 崔氏와 와 議論하오“ - Pan I jedná s panem Čchö) - „částice relativního pádu“ (相對格 助詞). „nǒ-wa na-nǔn“ (너와 와 나는 - já a ty) - „spojovací jmenná částice“ (連繫的 接續 助詞). Ibid., s. 168

130

„hǒn“ - starý, atd.) také původní korejské prefixy, sinokorejské morfémy (odpovídající jednotlivým znakům), a dokonce i jména užívaná „pro označení materiálu“.26 Číselná adjektiva (表數 冠形詞) se z hlediska formy až na vyjímky neliší od příslušných číselných jmen, stejně jako ukazovací adjektiva (指示 冠形詞) jsou formálně totožná s ukazovacími zájmeny. Jediný rozdíl mezi oběma skupinami je v distribuci, přesněji v adnominální pozici adjektiv. Adverbia (副詞) jsou také definována na základě svého významu a funkce, a sice jako slova, která modifikují význam verb, nebo jiných adverbií (i v tomto případě však údajně nepřímo modifikují verbum). Obecná adverbia (普通 副詞) se dělí podle toho, zda vyjadřují situaci, okolnosti, množství, míru, čas, nebo konečně místo. Také ukazovací adverbia (指示 副詞) lze dělit podle vyjadřovaného obsahu na časové, místní, nebo míry. Dále jsou rozlišována adverbia tázací/neurčitá (疑問 及 不定 副詞) a záporná (否定 副詞). Zajímavou skupinou jsou adverbia existence (存在 副詞), což jsou v podstatě adverbiální tvary „existenčních slov“ (存在詞), které vyžadují jmenný komplement („jǒmljǒ ǒpsi“ - „obavy“, „bez“ - bez obav). Adverbia jsou klasifikována i podle způsobu tvoření. Mimo původních, neodvozených existují adverbia vzniklá změnou užití jmen, nebo zájmen („näil“ zítřek i zítra, „ǒndže“ - někdy i kdy, apod.), a dále adverbia derivovaná. Ačkoliv Pak Sǔng-bin vyděluje také kategorii spojek (接續詞), neopomíná zdůraznit, že jde o skupinu cizí původnímu jazykovému systému korejštiny. Obdobnou funkci totiž v korejštině plní partikule a používání spojek je důsledek „požadavků doby“ (obliba stylu klasické čínštiny, vliv indoevropských jazyků a japonštiny). Přesto, že je tedy nutno uznat existenci používaného systému spojek, zůstává pravdou, že nejsou v harmonii se strukturou korejštiny.27 Dělí se podle toho, zda vyjadřují vztah prostého spojení, výběru, či podmínky, nebo vztah odporovací, popř. příčinný. „Nezapojenost“ spojek, zvláště sinokorejských (původem čínských znaků), do struktury korejské věty je zřejmá i z jejich fakultativního užití, když ve většině příkladů se vyskytují paralelně s obdobnými korejskými výrazovými prostředky (jmennými a slovesnými sufixy) a jsou tedy v podstatě redundantní. Posledním slovním druhem jsou citoslovce (感歎詞), která jsou definována 26

„Jako adjektivum označující látku se užívá příslušné jméno. Např. sö kitung („železo“, „sloup“ železný sloup); ǔn sigje („stříbro“, „hodinky“ - stříbrné hodinky)“. („物質을 表示하는 冠形詞에는 그 名詞가 그대로 使用됨. 例 쇠 기둥, 銀 時計“). Ibid., s. 177 27 „純粹한 朝鮮語의 組織을 考察하야보면 朝鮮語에는 本來의 接續詞로 成立된 單語가 업고 助 詞가 그 使用을 하는 것이 正則이라 그러나 時代의 要求에 라서 (漢文式 氣分의 吸取와 歐米 語의 制度 및 日本語의 制度의 模倣에 因하야) 朝鮮語에도 接續詞를 使用하는 制度를 認定하게 되야잇는 바이라 그러나 接續詞의 制度는 朝鮮語의 組織과 適切하게 調合되디 아니 하야서 恒常 齟齬한 形態를 呈함이라.“ Ibid., s. 182

131

jako slova vyjadřující emoce, která nemají syntaktické vztahy s ostatními slovy věty. Podobně jako adverbia se mohou dělit podle svého původu na původní, odvozená změnou použití a na derivovaná. Metodologický přístup Pak Sǔng-bina ke slovnědruhové klasifikaci příliš nevybočuje z rámce gramatiky, kterou bychom mohli označit za pojmovou. 28 Výklad převážně postupuje směrem od významu a funkce, resp. od logickosémantických kategorií nezávislých na daném jazyce, k formám, které jsou uváděny jako příklady konkrétních aplikací. V pomyslném žebříčku důležitosti tedy formální kritéria zaujímají nejnižší pozice - viz např. slovesa existence, u kterých je odlišný inventář připojovaných koncovek zmiňován pouze jakoby mimochodem (s. 121). Dalším dokladem „druhořadosti“ formálních zřetelů je skutečnost, že identické formy se často objevují na různých místech výkladu (viz např. problém zařazení partikule -wa na s. 123). Celkové pojetí vynikne např. ve srovnání s deskriptivistickým přístupem, který by spíše postupoval od klasifikace a výčtu analyzovaných formálních jednotek k výkladu jejich funkcí, ev. významů. 2.2.5.3. Čǒng Rjǒl-mo Čǒng Rjǒl-mo sice patří k přímým žákům Ču Si-gjǒnga, nicméně ve srovnání s učitelem u něj klasifikace slovních druhů doznává podstatných změn. Jeho práce „Nová gramatika pro vyšší střední školy“29 z roku 1946 je typickým příkladem třetího, syntetického typu, což znamená, že nepřiznává status slova jmenným partikulím ani slovesným koncovkám. Výsledkem tohoto krajně „syntetického“ přístupu je systém s historicky nejmenším počtem slovních druhů, kterých je rozlišováno celkem pět - jména (명사), slovesa (동사), adjektiva (관형사), adverbia (부사) a interjekce (감동사). Protože Čǒng Rjǒl-mo usiluje o systematický, vědecký přístup, začíná jeho práce poměrně obšírným úvodem, ve kterém se mj. zabývá metodologií gramatiky z hlediska obecné teorie vědy, jejím vztahem k dalším vědeckým disciplínám a konečně též vymezením pole její působnosti. Při výkladu často využívá i poznatků jiných oborů, jako logiky, filozofie nebo psychologie, a to z toho důvodu, že podle něj přinejmenším část gramatických pravidel (tzv. „vnitřní pravidla“ - 속법칙) souvisí s mechanismy lidského myšlení, které je předmětem zájmu výše uvedených věd. Gramatický popis v podání Čǒng Rjǒl-moa operuje s třemi základními typy jazykových jednotek - s tzv. nattǔt, kammal a wǒl. Prvním dvěma odpovídá v oblasti 28

Bližší vymezení „pojmové gramatiky (notional grammar)“ lze nalézt např. v Jespersen, O. (1924), Lyons, J. (1966) a (1968) 29 정렬모 (1946). 신편고등국어문법. 한글문화사

132

myšlení pojem (개념)30, poslední je spojena s logickým soudem (단정). Nattǔt (낱 뜻), neboli „kusový význam“, je základní (nikoliv nutně minimální) významová jednotka, která vyjadřuje pojem buď samostatně nebo ve spojení, zatímco kammal (감말) je větný element schopný vyjádřit pojem „vlastní silou“ (단독의 힘으로). Ačkoliv se kammal „skládá“ z významových jednotek nattǔt, nepanuje mezi nimi vztah prosté hierarchické nadřazenosti. Oba elementy se totiž k sobě mají jako materiál a jeho použití, tzn. že nattǔt je jednotkou čistě významovou a kammal jednotkou převážně funkční. Je to v podstatě nahlížení téhož jevu z různých aspektů, když např. výraz „květina“, jako výsledek stavby z významových elementů, je z hlediska užití kammal, zatímco z hlediska materiálu nattǔt31. Stejně jako nattǔt není totožný s morfémem, protože nejde o minimální významovou jednotku, neodpovídá ani kammal svým rozsahem slovu v jeho obvyklém úzu, jelikož i zde chybí omezovací pravidlo „minimálnosti“ volné formy. Kammal je tedy chápán jako libovolně komplexní, syntakticky samostatná jednotka, která se po dosažení určitých podmínek stává větou (wǒl), což znamená, že věta je pouze specifickým případem slova (kammal). Před rozborem vlastní slovnědruhové klasifikace bude užitečné nejprve uvést celkové rozvržení práce, jak se objevuje ve stručném autorově schématu jednotlivých oblastí studia gramatiky (정렬모 (1946), s. 27), do kterého jsou doplněna čísla odpovídajících kapitol výkladu. obecný úvod (kapitola 1) gramatika

význ. jednotky (nattǔt) (2) jednotl. oddíly

původní vlastnosti (3)

„etymologie“ slova (kammal)

podoba (4) druhotné vlastnosti

„syntax“ (6)

status (5)

Po obecném úvodu následuje kapitola věnovaná významovým jednotkám (nattǔt). Jak již bylo řečeno, jde o základní prvky, které slouží jako materiál pro výstavbu funkčních prvků (kammal). Dělí se na primární (으뜸낱뜻) a pomocné (도 움낱뜻) podle toho, zda mají nebo nemají potenciál vytvořit samostatnou funkční jednotku (slovo) samy o sobě. Obě třídy se odlišují také významovým obsahem. Zatímco primární jednotky se vyznačují „plným“ významem (알찬뜻), pomocné mají

30

Pojem je chápán z větší části psychologicky, jako abstrakce souhrnu dojmů (인상) vyvolaných vjemem jednotlivin. Viz ibid., s. 9-11 31 „꽃“은 감말이니, 그것은 감말이 된 결과를 말하는 것으로, „꽃“ 이라는 감말은 „꽃“ 이라는 낱 뜻에서 성립되여 있는 것이다. 쓰임으로 보아서 감말 이오, 재료로 모아서 낱뜻 인 것 이 다.“ Ibid., s. 19

133

význam pouze „povrchový“, formální (겉뜻). V konečném výsledku patří mezi primární jednotky báze tvořící základ všech plnovýznamových slov, tj. neohebných jmen, adverbií a adjektiv, i ohebných verb (dějových, kvalitativních, spony), zatímco pomocné jednotky tvoří bohatý inventář gramatických elementů od jmenných partikulí, přes slovesné koncovky až k derivačním afixům. Vidíme tedy, že vázané segmenty, které jsou u jiných autorů řazeny do samostatných slovnědruhových tříd (koncovky, částice, spojky apod.), jsou u Čǒng Rjǒl-moa považovány za pouhý slovotvorný materiál, který nepatří mezi plnohodnotné funkční jednotky (slova). V rámci individuálních významových jednotek je vykládána i slovesná flexe, která je charakterizována jako diferenciace vnější formy, beze změny vnitřního významu.32 V podstatě vychází z Pak Sǔng-binova pojetí, když za flexi nepovažuje alternaci koncovek připojovaných za sloveso, nýbrž změny samotného slovesného kmene, ale na rozdíl od Paka přiřazuje jednotlivým konjugačním stupňům odlišné formální významy (겉뜻), jako „otevřenost“, „zavřenost“, nebo „spojenost“. Jelikož je ohýbání slovesného kmene v principu podmíněné fonologicky, neslouží k výkladu gramatických kategorií, ale má pouze za cíl ustavení základního tvaru a systematizaci popisu koncovek tcho.33 Následující kapitoly se zabývají funkčními jednotkami kammal34, a to jak izolovaně (kapitola „etymologie“ - 단독론), tak v jejich vzájemných vztazích („syntax“ - 상관론). Slova sama o sobě se vyznačují souborem vlastností a schopností, které se dělí na původní (本性) a druhotné (副性), přičemž mezi druhotné patří např. vyjádření gramatických kategorií času, čísla, zdvořilosti apod., popřípadě postavení ve větě (vyjadřované u jmen pádem a u sloves neukončeným přísudkem). Slovnědruhová klasifikace je ale založena především na původním, od slova neoddělitelném a stále zachovávaném charakteru (本性). Z uvedených příkladů je zřejmé, že tato imanentní a vrozená povaha jazykové jednotky souvisí s jejím pojmovým obsahem35, který se tak stává základním kritériem slovnědruhové příslušnosti. Systematické klasifikaci napomáhají především jemnější analytické nástroje tradiční logiky 36 , které Čǒng Rjǒl-mo aplikuje na řadě míst své práce. 32

„...몸이 갈리되, 속뜻에 다름이 없고...“. Ibid., s. 36 „...이러한 안을 낸 것은 토에 대한 처리를 깨끗이 하여 보자는 생각과 씀말(用言)의 개념이 확실히 들어나는 대표형(代表形)을 세워 보자는 생각에서 나온 것인데...“. Ibid., s. 42 34 Přestože termín kammal neodpovídá svým rozsahem slovu jak bývá běžně chápáno (tj. minimální volná forma), je dále pro zjednodušení výkladu používáno tohoto překladového ekvivalentu. 35 Např. základním atributem („schopností“) slova „měsíc“ je vyjádření předmětu (사물을 나타내는 성능), neoddělitelnou vlastností slova „vznášet se, plout“ je popis děje, činnosti předmětu (물견의 작 용을 서술한다는 성능) atd. Ibid., s. 48 36 Klíčové jsou zejména intenze (內包) a extenze (外延). Na rozdíl od tradiční logiky je však vztahuje nejen k samotnému pojmu, ale i k objektům, jejichž je pojem abstrakcí. Extenze a intenze pojmu 33

134

S využitím logicko-filozofického aparátu se slova (kammal) krokově dělí binárním způsobem37, přičemž při každém kroku je z výchozí množiny vydělována koncová třída. V první řadě je posuzováno, zda slova vyjadřují pojem subjektivního nebo objektivního jevu. Výsledkem jsou subjektivní slova (주관말), kterým odpovídá slovní druh interjekcí (감동사), a dále dělitelná objektivní, resp. pojmová slova (객관 말, 개념말). Dalším kritériem je přítomnost/absence extenze u vyjadřovaného pojmu. Na tomto základě dostaneme extenzionální slova (외연말), neboli slovní druh jmen (명사), a zbytkovou kategorii intenzionálních slov (내포말). Intenzionální slova se dále dělí podle rysu predikativnosti na predikátová slova (서술말), neboli slovesa (동사), a slova atributivní (속성말), která rys predikativnosti postrádají. Posledním krokem je rozdělení atributivních slov podle toho, zda jsou subordinována subjektu jiného pojmu („...다른 개념의 실체에 종속하는 것...“), popř. jeho činnosti, ději, užití („...운용에 종속하는 것...“). V prvním případě jde o adjektiva (관형사), ve druhém o adverbia (부사). Celý systém vypadá zhruba následovně (정렬모 (1946), s. 62): extenzionální .......................................................................................jména (외연말) (명사) pojmová (개념말)

predikátová ..............................................................slovesa (서술말) (동사) intenzionální (내포말)

slova (감말)

atributivní (속성말)

spojená se substancí..........................adjektiva (연체말) (관형사) spojená s užitím................................adverbia (연용말) (부사)

subjektivní..................................................................................................................interjekce (주관말) (감동사)

Tyto základní vlastnosti slov vyplývají především z jejich „role při vytváření jsou tak důsledkem jejich přítomnosti u odpovídajících objektů. Zatímco v tradiční logice bychom intenzí pojmu mohli zjednodušeně nazvat soubor všech rysů potřebných k definici daného pojmu („... 주어진 개념을 충족시키는 모든 성질...“) a extenzí pak množinu objektů, na které je pojem aplikovatelný („...개념이 적용되는 대사의 집합...“, viz 황세연(1994). 哲學事典), znamená intenze u Čǒng Rjǒl-moa v prvé řadě charakteristické rysy předmětu a extenze pak sílu „podpírající“ tyto rysy („내포는 그 사물의 성질이오, 외연은 그 성질을 지지하는 힘이다.“). Vztaženo na pojem, představuje intenze „abstraktní charakter pojmu“ („개념의 추린것(抽象性)), jeho vyabstrahované rysy, a komplementárně pojímaná extenze pak to, co zbude po „odtržení“ intenze („떼낸것(捨象性)“, tj. to, co tvoří společný a univerzální podklad početných rysů (viz 정렬모 (1946), s. 50n.). Zdá se, že se zde autor v jistém ohledu blíží stanoviskům aristotelské metafyziky, neboť takto pojímaná intenze je do značné míry ekvivalentní souboru „případků“, zatímco extenze by odpovídala nosné „substanci“ (v případě abstraktních pojmů pak čisté „ideji“). Tuto interpretaci by ospravedlňovala i skutečnost, že pouze jména, neboli substantiva reprezentují pojmy, které se vyznačují extenzí (viz dále). 37 Viz 정렬모 (1946), s. 61-2

135

promluvy“38, což zde ovšem neznamená postavení složky v syntaktické struktuře věty, ale spíše obecné, logicko-filozofické charakteristiky, rozhodující pro úlohu konstituentu v logickém výroku. Kategoriální pojmy jsou tak svou povahou primárně logické, nikoliv syntaktické. Z toho také vyplývá, že jde o „stálé, neměnné a absolutní kategorie“, nezávislé na genealogické příslušnosti jazyků; kategorie, do kterých spadá kterékoliv slovo kteréhokoliv jazyka39. Nyní se podívejme, jak vypadá konkrétní aplikace tohoto univerzálního systému na korejštinu. Základním slovním druhem jsou jména (명사, 임), vyjadřující pojmy předmětů. Ačkoliv jsou tyto předměty myšleny jako původci (subjekty) procesů a dějů, jejich pojmy jsou od vztahu k těmto procesům abstrahovány. Jak již bylo naznačeno výše, pro vymezení jména vzhledem k ostatním slovním druhům je velmi důležitá extenze a intenze vyjadřovaných pojmů, resp. jejich denotátů. I když většina jmen reprezentuje pojmy, které se vyznačují jak extenzí tak intenzí, existují i tzv. formální jména představující pojmy bez intenze - tj. dle naší interpretace pojmy vztažené k čisté substanci bez určujících rysů (případků)40. Naproti tomu ostatní pojmové slovní druhy, tj. slovesa, adjektiva a adverbia, reprezentují pojmy, které se vyznačují pouze intenzí (postrádají tedy extenzi). Celá klasifikace se silně opírá o sémantické zřetele, což v tomto případě mj. implikuje předpoklad přesné korespondence mezi pojmem a slovem. V praxi to znamená, že např. libovolně rozsáhlá jmenná fráze je považována za jedno slovo (jméno), pokud odkazuje k jednomu předmětu (pojmu). Je to zdůvodňováno tím, že přes komplexní vnitřní strukturu je gramatická hodnota složeného jména (fráze) stejná jako v případě jména jednoduchého.41 Sekundární dělení, založené na (ne)přítomnosti tzv. „skutečného významu“, je opět čistě sémanticky podmíněné, a tím také použitelné pro všechny slovní druhy. V podstatě každé slovo může být údajně buď původně určené (本定的; mající neustále určitý reálný význam), zástupně ukazovací (代指的; s dočasně přiděleným reálným významem), neurčené (未定的; s nespecifikovaným reálným významem), nebo formální (形式的; bez reálného významu). Na tomto základě lze tedy jména subklasifikovat na původní jména (본명사), zájmena (대명사), neurčitá jména (미정명사), a konečně na jména formální (형식명사). Tím však možnosti sémantické klasifikace zdaleka nejsou vyčerpány. Původní jména je možno dále dělit na obecná (vyjadřující rodové pojmy) či vlastní (vyjadřující pojmy jednotlivin), 38

„...감말이 말씀을 이룰 적의 구실(職能)로서 이러한 근본적 성질을 각각 가지고 있다.“ Ibid., s.

62 39

Ibid., s. 62 Jedná se tedy o „vyprázdněná“ jména jako kǒs, pa atd., která se vyznačují absencí konkrétních definujících rysů. 41 „...내부의 구조는 복잡하여도 그 문법적 가치는 홑감말의 명사나 같다.“ Ibid., s. 52 40

136

absolutní či relativní (myšlená ve vztahu k jiným objektům/pojmům, např. rodič, potomek, manžel, manželka, uprostřed atd.). Zájmena se dělí na osobní, místní a obecná. Dokonce i neurčitá jména se dělí podle významového obsahu, a to na „neznámá“ (모름명사) a tázací (무름명사), u kterých je neznámý obsah předjímán. V této souvislosti stojí za pozornost fakt, že funkčně a distribučně vymezitelná třída zájmen se rozpadá do různých subkategorií na základě sémantického rysu /±určitost/. Vidíme tedy, že významová kritéria jsou dominantní na všech úrovních slovnědruhové klasifikace. Slovesa jsou jazykové jednotky (kammal), které vyjadřují intenzionálně charakterizovanou činnost, aktivitu (내포적 작용). Vzhledem k tomu, že každý pojem činnosti v sobě zčásti implikuje soud vztahující se k subjektu činnosti, jsou slovesa určena také svým predikativním charakterem. V tomto ohledu není podstatný rozdíl mezi dějovými a kvalitativními slovesy, a proto je Čǒng Rjǒl-mo považuje pouze za poddtřídy jedné skupiny sloves. Při jejich odlišení se obrací ke Kantovi a jeho čistým formám, konkrétně k času. Zatímco dějová slovesa jsou myšlena ve vztahu k čisté časové formě (bez ohledu na to, zda jsou statická či dynamická), kvalitativní slovesa jsou myšlena mimo tuto časovou formu. Jinými slovy, pojmově srovnatelné skupiny sloves se liší přítomností/absencí čisté časové formy. Tato do značné míry kognitivní distinkce se v některých případech projevuje i v povrchové struktuře, když jako příklad jsou uváděny odlišné participiální tvary obou podtříd. Slovesa se také dělí podle řady jiných kritérií, např. podle toho, zda mají oddělený (vyjádřený) nebo implikovaný subjekt, zda mají vyjádřený či implikovaný objekt atd. Podobně jako v jiných gramatikách zabírají slovesa poměrně rozsáhlou část celého gramatického popisu. U Čǒng Rjǒl-moa je to umocněno tím, že je pojímá značně holisticky, z čehož pak vyplývá jejich velice komlikovaná sémantická struktura. Slovesný děj je chápán komplexně, včetně všech okolností a zasahovaných objektů, sournně označovaných jako „materiály“ (재료). Štěpení pojmu děje a oddělování jednotlivých „materiálů“ vede k rozlišování různých valenčních typů sloves, u kterých však není zásadní ani tak počet vazeb, jako spíše významový vztah mezi slovesem a jeho „materiály“. Platí pravidlo, že čím méně má sloveso valenčních vazeb, tím je úplnější, neboť okolnosti a objekty děje vyjádřené samostatnými větnými členy jsou od původního slovesného významu „odseparovány“. Kompletní sloveso je tedy takové, které samo o sobě tvoří uzavřenou část promluvy, když jako příklad je uváděno přitakání „kǔrǒhta“ (tak jest). Kromě toho se však slovesa dělí také podle univerzálního kritéria přítomnosti reálného významu. Stejně jako u jmen jsou rozeznávána slovesa vlastní, původní (본동사), zástupná (대동사), neurčitá (미정동사) a formální (형식동사). Pouze u

137

subklasifikace formálních sloves bez skutečného významu se setkáváme s čistě formálním kritériem (přesněji řečeno distribučním), neboť dělení je prováděno na základě způsobu připojení k elementu, ve spojení se kterým je vyjadřován úplný pojem. Adjektiva jsou jazykové jednotky, které vyjadřují pojem atributu přináležejícího k denotátu (skutečné podstatě) jiného pojmu. Vzhledem k tomu, že pouze modifikují význam jiné jazykové jednotky, nemají predikativní schopnost.42 Obdobně jako jiné slovní druhy se i ona dělí na původní, zástupná, neurčitá a formální. Tzv. zástupná adjektiva zahrnují elementy jinými autory označované na základě jejich funkce jako ukazovací adjektiva (지시관형사); Čǒng Rjǒl-mo se však drží sémantické interpretace a chápe je jako slova, kterým je dočasně přiřazen skutečný význam, teprve díky němuž mohou plnit danou funkci. Formální adjektiva jsou trochu paradoxně z hlediska formy třídou značně heterogenní. Jsou sem řazeny různorodé elementy od adjektivních tvarů číslovek, přes slovotvorné prefixy až k participiálním koncovkám. Ačkoliv většina adjektiv vyjadřuje pouze atribut, řada z nich v sobě implikuje také soud. Ani ty však samostatně nemohou stát v roli predikátu a tím se odlišují od kvalitativních sloves. Adverbia vyjadřují pojem atributu subordinovaného (종속) činnosti, ději (운 용) jiného pojmu. Nemodifikují tak nositele významu (뜻의 실체), ale pouze jeho činnost, užití.43 Stejně jako adjektiva, ani ona nemají predikativní schopnost. Podle Čǒng Rjǒl-moa nelze pro jejich definici použít distribučního kritéria, protože mohou stát nejen před slovesem, ale vyskytují se také před jinými adverbii a dokonce mohou vymezovat i jména před kterými stojí (srov. stěží jeden won, pouze já, přímo na boku atd.). Stejně jako ostatní slovní druhy se adverbia podle svého obsahu dělí na skutečná, mezi která patří původní, zástupná a neurčitá, a na formální. Mezi formální adverbia jsou řazena i gramatikalizovaná slovesa v ustrnulém tvaru, která vyprázdněním svého obsahu ztratila predikační schopnost (např. -에 있어, -로 써, 로 하여금, 가지고...). Kromě toho patří mezi formální adverbia i spojky, které nejsou definovány obyklým způsobem funkčně, nýbrž obsahově. Jsou to údajně sémanticky prázdná slova, která se „naplňují“ významem předchozích částí promluvy (slov, frází, vět) a modifikují části následující. Posledním slovním druhem jsou interjekce, což je označení pro vyjádření subjektivních stavů mysli řečovými zvuky. Dokonce i ony se dělí na formální a významové, byť je jejich skutečný význam nezřetelný a nevyjadřuje pojem, kterému by odpovídalo cokoliv objektivního. 42

„관형사 (Adjective) 는 다른 개념의 실체에 종속하는 속성의 개념을 나타내서 다른 감말의 뜻 을 고루는 것으로 서술썽이 없는 감말 이다.“ Ibid., s. 57 43 Ibid., s. 58n.

138

Do každé slovnědruhové kategorie však kromě slov „řádných“ patří také slova transformovaná, jejichž zařazení je určeno tzv. „hlavní, typickou funkcí“ (대표 성능), která ovládá původní, podřazenou funkci (종속성능). Z toho je zřejmé, že přestože jsou slovní druhy definovány především s ohledem na způsob pojmového vyjádření, jde také o funkční jednotky, které stojí v kontrastu k čistě významovému materiálu (nattǔs). Sémantický obsah však tvoří jejich podstatné jádro. I v gramaticky komplexní jednotce je totiž analyzována původní slovnědruhová část (품사부), která se vyznačuje určitým sémantickým charakterem a která teprve v průběhu výstavby promluvy mění svou funkci, a to navíc převážně vzhledem k následující části promluvy. Např. denominální verba, adverbia a adjektiva mají společnou jmennou část (명사부), která ztrácí gramatický vztah k následujícím slovům, zato si ale ponechává původní „jmenný“ účinek na slova předcházející (z toho pro korejštinu vyplývá základní schéma levostranného řízení, resp. pravostranné závislosti).44 Stručné shrnutí pojetí slova a slovních druhů u Čǒng Rjǒl-moa, lze provést zhruba následovně. Slovu se nejvíce blíží tzv. kammal, který se skládá z významových prvků nattǔt a po splnění daných kritérií tvoří větu wǒl45. Vzhledem k absenci požadavku minimálnosti této syntakticky volné formy jde ve skutečnosti často o endocentrickou konstrukci, která v rámci věty funguje stejně jako její dominantní člen. Jednotky kammal jsou klasifikovány do slovnědruhových tříd, neboli pchumsa, na základě svého původního charakteru (본성), který se uplatňuje při výstavbě promluvy. Jelikož je tento původní charakter výrazně logickosémantické povahy, zakládá se celá klasifikace na (přinejmenším zčásti platném) předpokladu izomorfie mezi sémantickým obsahem slova a jeho gramatickou funkcí. Pro gramatický popis jsou však také důležité tzv. sekundární, doprovodné rysy (부 성), ať už určující formu (꼴) nebo „kvalifikaci“ (빛). Klasifikace těchto druhotných rysů, resp. jejich formantů, se však děje nikoliv v rámci jednotlivých slovních druhů, ale víceméně napříč nimi, podle toho, zda určují nebo neurčují postavení kammalu ve větě. Morfologické charakteristiky tak v podstatě nehrají při určování slovnědruhové příslušnosti žádnou roli, což je patrné i z toho, že ve výkladu následují až po kompletním rozdělení slovních druhů. Celkově lze práci označit za jednu z nejdůsledněji „pojmových“ v dějinách tradiční korejské gramatiky, a zároveň jednu z posledních tohoto typu před nástupem deskriptivní a strukturní jazykovědy. Slovní druhy jsou chápány především jako třídy jednotek vyjadřujících pojmy 44

Např. ve větě „Nanǔn kkočch-ǔl po-ki-ka silhta“ („Já květ-akuz. vidět-nominalizační sufixnominativ být nepříjemný“) se „po-“ (vidět) chová vzhledem k předcházejícímu „kkočch“ (květ) jako verbum („dívat se na květinu“), ale vzhledem k následujícímu silhta (být nepříjemný) se chová jako jméno („dívání je nepříjemné“, volně „nesnáším pohled“). Ibid., s. 106 45 Platí přitom nattǔs ≤ kammal ≤ wǒl

139

s určitými vlastnostmi, přičemž tyto jednotky mají na základě svého obsahu určité funkce při vytváření promluvy. Sám Čǒng Rjǒl-mo neopomíná zdůraznit (정렬모 (1946), s. 62), že takto pojatá klasifikace je univerzálně platná pro všechny jazykové rodiny (což zároveň znamená i pro typologicky odlišné jazyky), neboť je založená na neměnných absolutních kategoriích (일정불변하는 절대적 범주). Není tedy divu, že mezi tyto kategorie mohly být zahrnuty pouze „hlavní druhy slov“46, „otevřené třídy“ používané při srovnávání jazyků různých typů47. Z výše uvedeného přehledu je patrné, že také v další etapě vývoje tradiční korejské gramatiky je možné se setkat s nejrůznějšími přístupy ke slovnědrouhové klasifikaci. Vzhledem k podstatným odlišnostem u jednotlivých autorů lze stěží provést paušální hodnocení, přesto však můžeme pozorovat jisté změny oproti dřívějšímu období. Především je patrná určitá stabilizace, či vytváření šířeji akceptovaného úzu, byť pouze v rámci jednotlivých linií, resp. „škol“ (학파). Nadále sice přetrvávají značné rozdíly jak v preferenci klasifikačních kritérií, tak v počtu a názvu slovních druhů, nicméně ve srovnání s předchozím obdobím se částečně sjednocuje přinejmenším terminologie (sinokorejská i domácí korejská). Pokud však jde o vlastní pojetí slovnědruhových kategorií, liší se u analyzovaných autorů dost výrazně - od minimálního samostatného větného konstituentu (s určitými funkcemi ve větné struktruře a s charakteristickými vztahy k ostatním konstituentům) až po samostatné (nikoliv minimální) funkční jednotky definované čistě svým pojmovým obsahem. Tato různost mimo jiné nepřímo poukazuje na spjatost slovních druhů s celkovým chápáním jazyka a gramatiky, kdy výsledný slovnědruhový systém je zásadně spoluurčován úhlem pohledu na jazyková fakta a způsobem aplikace zvolených poměřovacích kritérií, volených opět v souladu s intencemi autora gramatického popisu. Viditelný posun nastal ve způsobu vedení argumentace. Většina „tradičních“ gramatik byla psána ve formě učebnic pro nižší stupně vzdělání, což se hlavně zpočátku projevovalo tím, že závěry byly předkládány, nikoliv vyvozovány, a často ani nebyly zdůvodňovány. Naproti tomu, počínaje Čhö Hjǒn-bäem se objevují vědečtěji zaměřené studie s jasněji formulovanými metodologickými východisky a předpoklady. V souvislosti s tím také dochází k postupnému odklonu od čistě normativně pojímané mluvnice a řada prací získává teoretičtější charakter. Tím se také dostává do závěrečné fáze jedna etapa korejského jazykovědného bádání, která zde byla označována jako období tradiční gramatiky.

46 47

„...four MAJOR ‚parts of speech‘ - nouns, verbs, adjectives and adverbs.“ Lyons, J. (1966), s. 211 Viz Schachter, P. (1992)

140

3. Závěr 3.1. Gramatika v Korejské republice Ukončení japonské okupace Koreje, následné rozdělení a občanská válka představují důležité historické mezníky, které byly doprovázeny nezanedbatelnými změnami v korejské jazykovědě. V jistém smyslu uzavírají období, v němž naprosto převládal vliv tzv. tradiční gramatiky, která se v Koreji začala formovat bezprostředně po počátečních přímých kontaktech se západním myšlením. Koloniální nadvláda po roce 1910 mimo jiné vedla k relativní izolovanosti a uzavřenosti korejské společnosti směrem k zahraničí, což spolu s diskriminační politikou okupačních úřadů přispívalo k posilování nacionalistických tendencí v řadě oblastí, jazykovědu nevyjímaje. V ní se izolace projevila také tím, že při nedostatku vnějších podnětů a impulsů se diskuse neustále točila kolem týchž problémů a otázek, aniž by docházelo k hlubším a podstatnějším reflexím základních předpokladů a východisek. V tomto ohledu jistě sehrála svou roli i tradiční úcta k učiteli a k obdrženému vědění, která bránila přímému napadání a zpochybňování autorit. V každém případě je u většiny prací patrné myšlení, které příliš nevybočuje ze zažitých schémat a stereotypů. Platí to zvláště pro tzv. školskou gramatiku, která tvořila hlavní proud po celé sledované období. Šířící se výuka korejštiny „západním způsobem“ v podmínkách naprosto nedostatečné oficiální ucelené státní koncepce, s sebou nesla proliferaci nejrůznějších učebnic, které na jednu stranu postrádaly společný základ a na druhou stranu byly v rámci jednotlivých „škol“ jen více či méně modifikovaným opisem předchozích. Prakticky jediným zdrojem nových podnětů a zároveň „oknem do světa“ bylo v tehdejší době Japonsko, které představovalo hlavní destinaci pro korejské studenty toužící po vyšším vzdělání. Řada budoucích korejských lingvistů měla na japonských univerzitách možnost seznámit se jak s pracemi japonských autorů, ovlivněných evropskou gramatikou, tak pravděpodobně i s přeloženými díly evropskými. Ačkoliv při psaní učebnic nebylo zvykem uvádět použitou literaturu, jak ukazuje srovnávací studie Kang Pok-sua 1 , byl vliv japonských gramatiků dosti značný (vyjímkou nejsou ani téměr doslovné překlady celých pasáží). Osvobození a následné prohloubení kontaktů se západním světem v čele s USA, představovalo čerstvý proud v dosud stojatých vodách korejské jazykovědy. Sílící vliv byl umožněn nejen (omezenými) možnostmi studia v západních zemích, ale též přísunem odborné literatury a lepšící se jazykovou výbavou korejských 1

姜馥樹 (1979). 國語文法史硏究 141

gramatiků (projevilo se to mj. i nápadným zvýšením četnosti odkazů na původní zdroje). Konec japonské okupace však s sebou přinesl i rozdělení poloostrova a následný vznik dvou samostatných korejských států, z nichž každý se ubíral vlastním směrem. Následující pasáže se budou věnovat situaci v jižní části, tedy v Korejské republice. 3.1.1. Přehodnocení dosavadních přístupů a vliv strukturní jazykovědy Bezprostředně po osvobození došlo ke zrušení restrikcí týkajících se výuky korejštiny a k jejímu znovuzahrnutí do školních osnov. Z tohoto důvodu se úsilí gramatiků nadále zaměřovalo na sestavování aktualizovaných učebnic, které však již často měly teoretičtější charakter, jako např. výše rozebíraná práce Čǒng Rjǒlmoa. Situací ve školské gramatice se však bude zabývat kapitola 3.1.2., a proto se na tomto místě zaměříme na vývoj pojetí slovních druhů v oblasti vědecké mluvnice. Po mezeře způsobené válkou je v korejské lingvistice patrný pozvolný růst vlivu strukturní jazykovědy, zvláště amerického deskriptivismu. K často citovaným autorům patří např. Samuel Martin2, který se jako jeden z prvních pokusil uplatnit na korejštinu formální analýzu. Korejce ovlivnil především svým vyhraněným a jasně definovaným metodologickým přístupem, na kterém se zakládala jeho slovnědruhová klasifikace, přestože tato nebyla hlavním cílem jeho práce. Pozornost korejských jazykovědců se následně obrátila ke stěžejním deskriptivistickým pracím a v odkazech a bibliografiích se stále častěji objevují jména jako Bloomfield, Hockett, Harris, Bloch, Trager, Gleason a další (byť jde v řadě případů o japonské překlady). Snahy o slovnědruhovou klasifikaci tak dostávají kvalitativně nový rozměr, když se do popředí opět dostávají otázky samotné povahy jazykových jednotek a možných způsobů jejich vymezení. Alternativou k pojetí slova jako významové, pojmové jednotky se stává chápání slova především jako fonetické formy, resp. minimální volné formy. Typickým příkladem tohoto přístupu je např. studie Čang Ha-ila3 z roku 1957, která je v podstatě aplikací Bloomfieldových myšlenek na korejštinu. Jsou zde uváděny překlady celých pasáží knihy „Jazyk“ (Bloomfield, L. (1933). Language), ke kterým jsou připojovány komentáře a příklady z korejského jazyka. Podle autora souvisí obecná necitlivost Korejců vůči dělení promluvy na slova zčásti s pravopisem, neboť historicky se korejština zapisovala bez mezer, a zčásti je zapříčiněna 2

3

Zvláštní pozornosti se v Koreji dostalo jeho práci Korean Morphophonemics, z roku 1954. Viz kap 2.1.3 (s. 48n.) 장하일 (1957). 낱말의 定義

142

vlastnostmi samotné korejštiny, jejíž analýza na strukturní jednotky je údajně podstatně obtížnější než je tomu u většiny indoevropských jazyků. V každém případě představuje tato práce výrazný pokus o definici slova s minimálním odkazem k jeho sémantickému obsahu, pouze s využitím zavedených pojmů volné a vázané formy. Tento formální přístup však s sebou nese i řadu problémů, z nichž autor podrobněji zmiňuje např. otázku složených slov či zařazení neúplných substantiv. Podobného ražení je i práce I Nam-doka z roku 19634, která se zabývá teoretickým problémem stanovení jednotek v korejské gramatice. Je z ní zřejmé, že ještě v této době, kdy již pomalu nastupuje generativní mluvnice, představuje americký deskriptivismus v korejském prostředí stále významný zdroj inspirace. Dosud se však nedokázal prosadit v nějaké obecněji akceptované podobě, což je patrné z toho, že jsou nadále probírány základní otázky spojené s vymezením sféry gramatiky z pohledu deskriptivní lingvistiky, s rozdělením do jednotlivých oblastí v porovnání s tradiční gramatikou, se zařazením slovních druhů do gramatického popisu atd. Poměrně výrazně se již profiluje rozdíl mezi slovem jako lexikální jednotkou na jedné straně, a slovním druhem jako třídou slov s určitou gramatickou funkcí (직능). Slovo je zde v zásadě chápáno jako významová jednotka, která je potřebná spíše v lexikologii, než při studiu gramatiky.5 V gramatice je namísto toho postulována jednotka úsek (마디), jako strukturní mezistupeň mezi větou a morfémem. Tento úsek je „jednotkou přirozené analýzy větné struktury, skládající se z jednoho či více morfémů“6, a v korejštině jej lze klasifikovat do pěti tříd, které zhruba odpovídají pěti základním slovním druhům - jménům, verbům, adjektivům, adverbiím a citoslovcím.7 V podstatě tedy jde o tzv. syntetický přístup, ve kterém je spojení jména a partikule, resp. slovesa a koncovky, považováno za jednu strukturní jednotku, s tím rozdílem, že tato strukturní jednotka je vnímána jako odlišná od slova coby jednotky lexikální (tedy nikoliv gramatické). Kromě nastupující generace lingvistů ovlivněných moderními trendy, zůstávají činní i představitelé staré školy, kteří sice do svých koncepcí a argumentací zčásti zahrnují nové pohledy, ale základní stanoviska mění pouze nevýznamně. Ve větší míře se u nich objevují typologická a srovnávací hlediska jako pravděpodobný důsledek inspirace altaistikou, která se zabývá jazyky 4

李男德 (1963). 國語文法의 單位問題 „單語라는 單位는 우리 文法에서는 별로 알맞는 單位는 아니나 ... 文法硏究의 單位보다 語彙 論에서 다루는 意味의 單位로서 必要한 單位라고 생각 된다.“ Ibid., s. 399 6 „하나 혹은 그 이상의 형태소의 결합체로서 sentence구성의 자연스러운 분석단위“. Ibid., s. 398 (pozn. tyto analytické jednotky opírající se o intuici rodilého mluvčího odpovídají v písmu úsekům odděleným mezerami.) 7 Ibid., s. 399 5

143

korejštině blízkými jak genealogicky, tak typologicky. Typickým příkladem přežívající tradice je studie Kim Jun-gjǒnga z roku 1959, která má název „Směřování jazykového vývoje a slovnědruhová klasifikace“.8 Po rekapitulaci tradičních přístupů k vymezení slova a slovních druhů, tj. analytického, kompromisního a syntetického, argumentuje autor pro prvně zmíněný, a to na základě údajného obecného kulturního vývoje, který spěje od syntézy k analýze, což dokládá naprosto nelegitimními a zavádějícími analogiemi. 9 Tyto „obecné tendence“ pak svérázným způsobem aplikuje také na vývoj jazyka od primitivních, syntetických a neanalyzovaných promluv, k promluvám analyzovaným. Výsledkem těchto úvah je přinejmenším „politicky nekorektní“ vývojová klasifikace jazyků od primitivních polysyntetických (které jsou užívány v nerozvinutých společnostech, např. Eskymáků, Indiánů apod.(!)), přes inkorporující, izolační a flektivní, až po nejrozvinutější aglutinační (z nichž nejanalytičtější, a tím snad na nejvyšším stupni vývoje(?), je korejština!). Ve snaze o „pokrokovou“ analytičnost, se tak autor vrací k počátkům moderní korejské gramatiky, kdy byla jako samostatný slovní druh vydělována skupina tzv. prázdných slov, částic (虛辭). Kromě slov primárních (jména, kvalitativní slovesa, dějová slovesa) a modifikujících (adjektiva, adverbia, interjekce), tak Kim rozlišuje tři druhy těchto částic (허사, 토씨), které se mezi sebou liší větnou rolí, bez ohledu na slovní druh, ke kterému jsou připojovány. Kromě toho, že tato klasifikace nejlépe odpovídá „vyspělému“ analytickému charakteru korejštiny, je její oprávněnost dokazována intuitivním vnímáním samostatnosti prázdných slov, což se nejzřetelněji projevuje při sestavování slovníků, ve kterých bývají tato prázdná slova zpracována jako samostatná hesla. Z tohoto příkladu je zřejmé, že rozlišování mezi lexikálními a gramatickými jednotkami nebylo v té době ještě plně rozšířené. Jako jeden z pozdních výtvorů tradiční, nacionalistické gramatiky tato práce sice nepřináší nový pohled na slovnědruhovou klasifikaci, ale je zajímavá tím, že po vyčerpání relevantních argumentů v průběhu diskuse trvající řadu desetiletí, se snaží podložit vlastní stanovisko neotřelými fakty z více i méně příbuzných oblastí. Ve studii I Sung-njǒnga „Můj postoj ke studiu gramatiky“, z roku 195910, jsou kromě vlivu deskriptivismu patrné též stopy ovlivnění srovnávací jazykovědou. Kvůli

8

김윤경(1959). 말의 발달의 방향과 씨가름 např. argumentuje tím, že ve fyzice se analýza propracovala od původně několika málo živlů k destítkám prvků periodické soustavy, v tiskařské technice pak vývoj spěl od dřevěných matric k jednotlivým pohyblivým typům, ve společnosti se poměrně jednolité procesy uspokojování potřeb (výroba obydlí, ošacení, obstarávání potravy apod.) „analyzovaly“ do spousty specializovaných fází atd. Je až s podivem, že ve vědeckém časopise se mohla uplatnit analogie nikoliv jako pomůcka výkladu, ale jako svého druhu zdůvodnění sledovaného jevu! 10 이숭녕(1959). 나의 문법 연구의 태도 9

144

omezenému rozsahu se práce zabývá pouze některými stránkami slovnědruhové klasifikace, především jmennými partikulemi. Ty údajně nemohou být chápány jako samostatné slovo (slovní druh) ani na základě formální analytické procedury, ani s ohledem na srovnání s gramatikami ostatních altajských jazyků. Jinými slovy, deskriptivisté ani altajisté pádové partikule za slovní druh nepovažují 11 . Tento základní předpoklad rozvíjí I Sung-njǒng také vlastními argumenty, od poukazu na nemožnost určení kmene jednotlivých partikulí, přes absenci vlastního významu, až k fakultativnosti jejich užití atd. Zřejmá inspirace altaistikou není příliš štastná z toho důvodu, že podobně jako Ramstedt (viz s. 49 a následující) uplatňuje i I Sung-njǒng na řadě míst diachronní analýzu, ovšem na rozdíl od něj se ji mnohem otevřeněji snaží použít k synchronnímu popisu jazyka. Vztaženo na problematiku jmenných partikulí se to projevuje např. tak, že rozdíl mezi pádovými koncovkami (格助詞) a postpozicemi (後置詞) spočívá především v etymologické odvoditelnosti postpozic z jiných slovních druhů, a zařazení do příslušné subkategorie tak není otázkou synchronní analýzy, nýbrž výsledkem posouzení skupinou vědců.12 Postupný odklon od těchto variací na tradiční postupy představuje Pak Čihongova studie „Slovnědruhová klasifikace v korejské gramatice“, s podtitulem „Logické spojení slovních druhů a syntaxe“.13 Přestože pro něj zůstává klasifikace slovních druhů alfou a omegou gramatického bádání, programově se snaží vyloučit při jejich určování významové aspekty a spoléhá se pouze na formální a funkční charakteristiky slov, přičemž je podle něj třeba zapojit obě tato kritéria, neboť jen v takovém případě mohou být výsledné třídy nápomocny při zkoumání struktury jazyka a zároveň umožní logické propojení nauky o slovních druzích a syntaxe. Nejprve na základě morfologických charakteristik dělí slova na samostatná a přídavná. Samostatná slova dále klasifikuje na neohebná a ohebná, která se pro změnu dělí na plně ohebná a kvazi ohebná. U takto formálně vyčleněných tříd se pak zkoumají jejich funkce ve větě. Verbální flexe zahrnuje tvary ukončené predikativní (종지설명형), spojovací predikativní (접속설명형), komplementové (보 어형), adjektivní (관형어형), adverbiální (부사어형) a konečně nominální tvary (명사 어형). Za zmínku snad stojí skutečnost, že mezi verba počítá i sponu i-ta (kmen i- je podle něj řádný semém), která je součástí větných konstrukcí typu subjekt komplement - predikát. Podobně jako se funkční klasifikace sloves zakládá na příslušných koncovkách, tak i funkční klasifikace jmen vychází především z

11

Ibid., s. 47 (331), č. 8, 9 „그러면 무엇무엇이 후치사냐는 아마도 학회에서 여러 학자가 모여 회의 뒤에 결정을 해야 할 것이다.“ Ibid., s. 51 (335), č. 8 13 박지홍 (1961). 국문법의 품사 분류론 - 품사론과 구문론의 논리적 연결. 12

145

připojovaných morfémů.14 Výsledné kategorie se tedy netýkají samotných jmen, ale spojení relativně samostatného jména a morfému (čosa); proto se mluví o semiflexi (준활용). Jmenné tvary se dělí podle toho, zda výsledné spojení funguje ve větě jako subjekt, výraz adjektivní či adverbiální, jako komplement či samostatný člen apod. Také nesklonná slova se dělí podle „funkčních kategorií v rámci věty“ (월 의 기능 범주), tj. podle toho, zda vystupují v roli jmenného či verbálního modifikátoru, resp. přívlastku či příslovečného určení (adjektiva a adverbia), v roli spojovacího výrazu (spojky), nebo zda fungují jako izolovaný větný člen (interjekce). Toto úsilí o logické propojení morfologických a syntaktických kritérií slovnědruhové klasifikace, s vyloučením sémantických zřetelů, je zcela v intencích nastupujícího deskriptivismu, byť je v tomto případě jeho vliv zprostředkovaný.15 Pak Či-hong se však také snaží o překlenutí rozdílů mezi deskriptivní mluvnicí a tzv. „praktickou gramatikou“ (실용문법) zavedením „sémantické interpretace“ (의미적인 해석), s jejíž pomocí subklasifikuje formálně-funkční třídu verb na slovesa dějová, kvalitativní a sponu, třídu jmen zase na podstatná jména a zájmena apod. Snaží se tedy o kompromis mezi čistým metodologickým přístupem ke gramatickému popisu a praktickými potřebami, což je ostatně jev patrný i v řadě ostatních prací, ve kterých však nebývá takto otevřeně přiznáván. Padesátá a šedesátá léta se tedy vyznačují pozvolnou změnou paradigmatu korejské gramatiky, charakterizovanou rostoucím vlivem amerického deskriptivismu, což se v oblasti slovních druhů projevilo zesíleným vnímáním těchto tříd jako primárně formálně-funkčních, nikoliv pojmových, resp. sémantických. Z citací a bibliografických odkazů je zřejmé, že nezanedbatelná část korejských jazykovědců se s těmito myšlenkami seznamovala jak prostřednictvím japonských překladů, tak také zprostředkovaně studiem prací japonských autorů deskriptivismem ovlivněných. Proto bude užitečné si pro ilustraci uvést příklad studie odrážející obdobný příklon ke zkoumání jazyka z hlediska analýzy fonetických forem a pravidel jejich kombinací v japonské lingvistice; konkrétně půjde o práci Hiroshi Miyajiho, z roku 1969. 16 Předně je třeba si uvědomit, že stejně jako ostatní jazykovědné přístupy, tak ani deskriptivismus se bez určitého ekvivalentu slovních druhů (částí řeči) neobejde, jelikož „teprve (formální) jednotky umožňují gramatický popis, a identifikace a klasifikace jednotek je základním předpokladem jakéhokoliv 14

Pak Či-hong zde užívá termínu „morfém“ (形態素), s významem „gramatický element“, v opozici k termínu „semém“ (意義素), který označuje element významový. 15 Výše uvedený přístup ke slovnědruhové klasifikaci je např. podepřen argumentem, že „nově nastupující američtí lingvisté prý tvrdí, že slovní druhy je třeba klasifikovat podle jejich formy a funkce“ („오늘날 미국의 신 언어학자들은 품사는 형태와 기능으로써 분류해야 한다고 주장하고 있다고 한다.“). Ibid., s. 87 (215) (pozn. zvýraznění kurzívou je moje vlastní) 16 Hiroshi Miyaji (1969). On The Definition of Japanese Words and Word Classes

146

gramatického popisu.“ 17 Základní premisy, na nichž stojí autorův pokus o slovnědruhovou klasifikaci, důsledně vycházejí z myšlenek Blocha, Tragera, Hocketta a dalších deskriptivistů. To znamená, že „slova musí být klasifikována podle jejich morfologického uspořádání nebo syntaktické funkce“, „klasifikační kritéria by měla být formální, tj. založená na podobnostech a rozdílech flektivního a syntaktického chování kmenů jazyka, a lingvista by se měl zdržet svévolného užití sémantických kritérií“ atd.18 To ovšem implikuje také další závěr, a totiž ten, že tyto třídy musí být definovány v rámci daného individuálního jazykového systému a že tedy každý jazyk má unikátní systém slovních druhů. Jinými slovy „žádná teorie slovních druhů není univerzálně aplikovatelná“.19 V konktrétním případě japonštiny se autor snaží definovat slovní druhy primárně jako třídy vyznačující se určitými syntaktickými funkcemi, s tím, že morfologická kritéria jsou považována za užitečný doplněk syntaktických. I když jde v zásadě o logicky nezávislá kritéria, neměla by být navzájem inkompatibilní, uvědomíme-li si, že tzv. „syntaktické funkce“ jsou zde částečně ekvivalentní distribuci slov 20 a podobně tak i deskriptivisticky pojaté morfologické charakteristiky můžeme pro aglutinační jazyky přibližně interpretovat jako distribuci slov (ev. kmenů) vzhledem k vázaným formám (tj. aglutinačním sufixům, resp. koncovkám). Čistě formální přístup, jakkoli na první pohled metodologicky konzistentní, však v sobě skrývá řadu záludností, na řadu z nichž poukazuje Monica Lascelles21 ve své studii věnované Friesovu pokusu o striktně deskriptivní analýzu angličtiny. Jde sice o kritické zhodnocení jedné konkrétní práce, nicméně některé závěry lze vztáhnout obecně na daný metodologický postup. Problematické se ukazuje být samo kategorické vyloučení významových aspektů z procesu jazykové analýzy. Např. v rozebírané práci je v rozporu s původními záměry, tj. s programovou snahou o ignorování sémantického kritéria, v některých případech skutečnost taková, že „...významový předpoklad, nikoliv poziční analýza výskytu slov, je prostředkem, pomocí kterého jsou sdružena dohromady“22. Jinde je zase nutné se

17

„Units make grammatical description possible. These units are forms. ...the identification and the classification of units are a prerequisite to any grammatical description.“ Ibid. s. 229 18 „Words must be classified «according to their morphological construction or their syntactic function» , ... the classificatory criteria should be formal, i.e., based on «similarities and differences of inflectional and syntactical behavior of the stems of a language», and the arbitrary use of semantic criteria should be avoided.“ Ibid., s. 241 19 „No theory of word classes is universally applicable“. Ibid., s. 241 20 „Our purpose is to define word classes primarily as classes of syntactic functions: words with similar privileges of occurence must be assigned to the same class.“ Ibid., s. 241 (pozn. zvýraznění kurzívou je moje vlastní) 21 Lascelles, M. (1956). Fries on word classes 22 „... a meaning assumption, and not positional analysis of the occurences of the words, is the means by which they are grouped together.“ Ibid., s. 93

147

otevřeně spolehnout na tzv. strukturní význam (sice „strukturní“, ale přece jen význam!), aby mohly být dány dohromady různé formální rysy jako charakteristika jedné třídy. 23 Dalším problémem čistě funkčně-formálního vymezení je možná opozice flexivních a pozičních charakteristik. Jinými slovy, různá kritéria poskytují různé třídy, takže např. poziční analýza výskytů vede k vytvoření třídy, která nemusí souhlasit s třídou určenou paradigmatem připojovaných koncovek. Tyto těžkosti byly sice s největší pravděpodobností umocněny typologickou charakteristikou angličtiny jako převážně izolačního jazyka, u kterého se slovní druhy obecně špatně rozeznávají, nicméně ani u aglutinační korejštiny nebyla aplikace formálního postupu zcela bez problémů 24 . Přesto se však ke konci šedesátých let, i přes značnou nejednotnost v konkrétní podobě slovnědruhového systému, z větší části prosadil přístup, se kterým jsme se výše setkali i v japonské gramatice (Hiroshi (1969)). To znamená, že slovní druhy byly určovány jako třídy, které se primárně vyznačují určitými syntaktickými funkcemi, přičemž kritéria morfologická sloužila jako užitečný doplněk. Tento trend lze doložit citací z práce „Problémy slovnědruhové klasifikace v korejštině“ od Kim Hjǒng-gjua, ve které kromě povzdechu nad panující nejednotností uvádí, že „dnes už obecně převládá názor, že význam ve slovnědruhové klasifikaci nehraje žádnou roli, podstatná je pouze gramatická funkce slova a jí odpovídající formy.“25 Důraz na funkční aspekty slovnědruhové klasfikace s sebou zároveň celkem přirozeně přinášel i zesílené vnímají slova jako samostatné větněčlenské jednotky, což se zpětně projevilo převahou gramatik třetího, tzv. syntetického typu (viz s. 63). Na závěr se ještě krátce zastavíme u práce, která naznačenému schématu. Chápe sice slovní druhy jako funkční snaží se vnímat i významovou stránku slov jako materiálu, ze členy vystavěny. V době nastupující „nové“ jazykovědy tak

úplně neodpovídá kategorie, nicméně kterého jsou větné představuje jeden

z nemnoha pokusů o organické začlenění tradičních pohledů do nového rámce. Jde o studii „Postavení slovních druhů v gramatice“ od Kang Pok-sua26, ve které se autor zamýšlí nad obecnějšími otázkami souvisejícími s celkovým pohledem na

23

„... it is only through structural meaning that we can bring the different formal features together as characteristics of a single class.“ Ibid., s. 91 24 K charakteristikám obou typových konstruktů patří obtížná rozlišitelnost slovních druhů. Viz např. Skaličkovy závěry: „Vidíme, že další vlastností isolačního typu je nedostatečná hranice mezi jednotlivými slovními druhy.“, „Tak patří ke konstruktu aglutinačního typu nedostatek slovních druhů, to znamená, že každé slovo může mít kteroukoli koncovku a může také plnit jakoukoli funkci ve větě.“ apod., Skalička, V. (1982), s. 63, 132 25 „이제 와서는 品詞分類에 있어 意味는 아무 구실을 가지지 못하는 것이고, 오직 그 낱말이 가 지는 文法的 職能과 이에 對應되는 形態가 문제가 된다는 것은 하나의 常識이 되었다.“, 金亨奎 (1968), s. 3 26 姜馥樹 (1960). 品詞의 文法上 位置

148

jazyk a gramatiku. Zatímco v dosavadní korejské gramatice byl jazyk brán převážně jako prostředek pro vyjádření myšlenek pomocí řečových zvuků, z čehož nepřímo vyplýval statický pohled a analytický přístup ke studiu gramatiky, tj. klasifikace jednotek coby stavebních komponentů a následné zkoumání jejich vzájemných vztahů a způsobů spojování, autor usiluje o poněkud „behaviorističtější“ přístup, tzn. že na jazyk pohlíží především jako na činnost, na jednání v konkrétním kontextu. Oproti slovu, které je systémovou jednotkou jazyka, tu stojí jako základní promluvová jednotka věta. Podle tohoto názoru tedy „...gramatika vychází z věty a musí se k větě vracet“. 27 Takto pojímaná věta, která je výsledkem činnosti vyjadřování psychických jevů, nemůže být vymezena formálními logickými pravidly (např. jako spojení subjektu a predikátu), nýbrž z principu musí být určena jazykovým jednáním. Dostáváme se tedy k definici věty jako promluvového celku vyjadřujícího jednotnou myšlenku.28 Nyní je teprve možno přistoupit k analýze na funkční jednotky, zde nazývané „ǒ“(語), které tvoří organickou součást tohoto celku a které jsou spolu ve vzájemných vztazích významové řízenosti a vázanosti. V kontrastu k těmto funkčním jednotkám „ǒ“ (語) stojí sémantické jednotky odpovídající slovům, „tanǒ“ (單語), které reprezentují jednotlivé (lexikální) významy bez ohledu na větněčlenskou funkci. Větný konstituent ǒ (語) je tedy funkčně a kontextově zapojené slovo tanǒ (單語). Vzhledem k tomu, že v gramatice se zkoumají především vzájemné vztahy součástí promluvy, jsou pro studium gramatiky důležité funkční vlastnosti slov, coby materiálu tvořícího tyto součásti. Podstatné ale nejsou funkční vlastnosti jednotlivých slov, nýbrž celých tříd - slovních druhů, při jejichž stanovení se zohledňují tři různé aspekty, totiž význam, forma a funkce. Pokud jde o význam jako gramatickou charakteristiku, má se zde na mysli společný význam slov, která mohou fungovat jako daný větný člen, tj. význam přináležející místu určitého větného členu a zohledňující příslušnou větněčlenskou funkci. Zdá se, že tento vysoce vyabstrahovaný společný sémantický jmenovatel se blíží pojetí sémantických rolí; každopádně je natolik vágní a obtížně definovatelný, že jej lze použít pouze jako sekundárního kritéria. Gramatická forma zase představuje rozdíly ve vnější podobě způsobené rozdílností vztahů v rámci větné struktury. Jinými slovy, z formálního hlediska je podstatná změna slovního tvaru, která má za cíl vyjádření vztahu k ostatním konstituentům promluvy. Tato tvarová 27

„...文法은 文에서 出發하여 文으로 돌아와야 할 것이다.“, Ibid., s. 8 „Podstata věty spočívá v řečové činnosti. Jakožto jednotka promluvy je věta kompletním celkem vyjadřujícím jednotnou myšlenku.“ (文의 本質은 言語 活動의 面에 있는 것이며 說話(speech)의 單位로서 統一된 思想을 表現하는 全一體이다.) Ibid., s. 9 28

149

změna tak slouží k přeměně slova (tanǒ) na větný člen (ǒ). Jelikož zde ale forma vystupuje jako pouhá vnější charakteristika funkce, může sice sloužit jako užitečné kritérium určování slovních druhů 29 , nicméně v konečném důsledku zůstává primárním měřítkem funkce. V zásadě se v souvislosti se slovem rozlišují dva typy funkcí. Za prvé je to tzv. kinǔng (機能), což je schopnost slova změnit se na určitý větný člen a navázat příslušné vztahy s ostatními částmi promluvy, a za druhé je to čingnǔng (職能), což pro změnu znamená úlohu konkrétního větného členu v konkrétní větě. Jde tedy v principu o kontrast mezi potenciální možností a konkrétními realizacemi. Z výše uvedeného je zřejmé, že slovní druhy u Kang Bok-sua představují jistou přechodnou fázi změny slov (lexikální jednotky) na větné členy (syntaktické jednotky), přičemž základním kritériem jejich určení je potenciální role (funkce) ve větě. Jakožto třídy slov si však ponechávají určité sémantické charakteristiky a jejich funkční realizace se zase v řadě případů projevují formálními změnami. Přestože jsou tedy slovní druhy definovány jako „funkční kategorie slov“ 30 , uplatňuje se při jejich vymezení celý „tradiční“ soubor kritérií, tj. forma, funkce i význam. Na rozdíl od tradiční gramatiky má ale význam roli druhořadou a poměrně jasně je zde přijato nově se prosadivší pojetí slovních druhů, které by bylo možno zjednodušeně vyjádřit rovnicí slovní druh=slovo+funkce. 3.1.2. Návrh sjednoceného systému slovních druhů pro korejštinu - problémy a polemiky Zatímco na poli čistého vědeckého bádání je názorová pluralita žádoucím, ba nezbytným předpokladem dalšího pokroku, na základním stupni vzdělání může být přílišná pestrost různých koncepcí spíše překážkou efektivního vedení výuky, než přínosem. Platí to i pro gramatiku korejštiny, která byla znovuzavedena do středoškolských osnov v roce 1946. Přestože byl už v roce 1949 ustaven systém autorizace učebnic Ministerstvem školství, neznamenalo to v žádném případě vytvoření jednotného konceptu výuky gramatiky. Jak ukazuje přehledná studie I Kwang-džǒnga31, vychází v letech 1946-1963 nejméně 38 gramatických monografií (z čehož většinu tvoří středoškolské učebnice), ve kterých jen samotný počet slovních druhů kolísá od pěti do třinácti.

29

Platí to však především pro jazyky s výrazně flektivním, popř. aglutinačním charakterem. Stěží bychom mohli toto kritérium použít pro jazyky izolační, u nichž se tvar slov (pokud vůbec můžeme mluvit o slovech) v závislosti na větněčlenské funkci nemění. 30 „...單語의 機能 範疇가 곧 品詞다.“, Ibid., s. 16 31 李光政 (1987a). 國語品詞分類의 歷史的 發展에 관한 硏究, s. 168

150

Tento stav byl přirozeně z dlouhodobé perspektivy neúnosný, a proto od druhé poloviny padesátých let sílí hlasy po vytvoření sjednoceného systému školní mluvnice. Jak jsme však viděli, v této době se ale vedle zasloužilých zastánců tradiční gramatiky (kteří byli sami o sobě značně nejednotní) začínají objevovat i propagátoři nových směrů a přístupů, takže bylo pochopitelně velmi obtížné nalézt společnou řeč. Přestože diskuse na stránkách odborných časopisů32 nevedla ke kýženému konsensu, docházelo v rámci vědecké komunity ke spontánnímu tvoření akčních skupin, které se snažily o vytvoření systému dostatečně kompromisního na to, aby byl akceptovatelný pro většinu odborné veřejnosti. Za jeden z relativně zdařilých pokusů lze označit učebnici kolektivu autorů vedených Kim Min-suem, která vyšla v roce 196033. Jak se dozvídáme v úvodu, byla sepsána jako odezva na „společenskou poptávku“, v rámci přípravných prací pro sjednocení školní gramatiky, a proto se snaží o spravedlivou syntézu gramatických systémů i jednotlivých názorů řady gramatiků. Ožehavým otázkám se autoři mohli zčásti vyhnout díky tomu, že se soustředili především na výklad větné stavby a slovním druhům se věnují spíše okrajově. I když kvantitativní podíl sám o sobě nemusí být měřítkem důležitosti, můžeme jen pro zajímavost uvést, že studijní jednotka věnovaná problematice slovních druhů zabírá zhruba 13,5% stránkového rozsahu celé učebnice, a navíc ve výkladu následuje až po probrání syntaxe. Toto pořadí je přirozené vzhledem k tomu, že pojetí slovních druhů vychází z předchozího rozlišení větných členů a jejich funkcí. Stručně řečeno, věta se skládá ze slov, která se v tomto případě označují jako větné členy. Přestože mají slova různý význam, jsou u nich patrné obdobné vlastnosti při vytváření věty, a právě na základě těchto vlastností, resp. gramatických charakteristik, jsou rozlišovány třídy slov, tzv. slovní druhy. Konkrétně pro korejštinu jsou stanoveny dvě hlavní zásady jejich stanovení. Především každý slovní druh předpokládá slovo jako samostatný větný člen, a nelze tedy přiznat slovnědruhový status jmenným partikulím či jiným vázaným formám. Dále je specifikováno klasifikační kritérium, kterým jsou tvarové charakteristiky slov, resp. morfologicky vyjádřené rysy rolí ve větné struktuře. Takto dostáváme sedm různých tříd - adjektiva (관형사), jména (명 사), adverbia (부사), dějová a kvalitativní slovesa (동사, 형용사), spojky (접속사) a konečně interjekce (감탄사).34 Jak je vidět, tak kromě jmenných partikulí, jsou ze základního přehledu vyloučena zájmena a číslovky (mají stejné role i tvarové změny jako jména), a zvlášť se nevydělují ani slova existence nebo spona (dle 32

Viz např. jazykovědné periodikum Hangǔl, roč. 1959 김민수, 남광우, 유창돈, 허웅 (1960). 새 고교 문법. 34 Zajímavé je uváděné pořadí, které z větší části kopíruje slovosled korejské věty. Lze to považovat za další potvrzení toho, že slovní druhy jsou zde chápány jako funkční kategorie slov. 33

151

zvolených kritérií součást kvalitativních sloves). Naopak jsou zde zvlášť vyčleněny spojky, pravděpodobně s ohledem na svou výraznou větněčlenskou funkci, která je odlišuje od příslovcí. Důležitý je dále i fakt, že je zde systematizován vztah mezi existencí tvarových změn slova a růzností větněčlenských funkcí, což zpětně určuje strukturu slovnědruhového systému následovně.35 Systém slovních druhů podle Kim Min-su a kol. (1960) 1. jména (명사) 2. dějová slovesa (동사) 3. kvalit. slovesa (형용사) 4. adjektiva ......... (관형사) 5. adverbia .......... (부사) 6. spojky ............. (접속사) 7. interjekce ........ (감탄사)

1 substantivní slova ...........vyjadřují role pomocí (체언) partikulí (토)

různé funkce tvarové změny

2 verbální slova .................vyjadřují role pomocí (용언) koncovek (어미) slovní druhy (품사) 3

.....................................předchází a modifikují jedna funkce bez tvar. změn

4

.............................................nemodifikují

Zatímco při vytváření slovnědruhového rámce se uplatňují převážně funkčně-formální kritéria, v detailním rozdělení a specifikaci jednotlivých druhů hraje svou roli i sémantický obsah. Jde však o pouhou doplňující roli charakterizační, danou tím, že morfosyntakticky určené kategorie se často vyznačují jistým společným významem. Proto může být u jmen poznamenáno „...slova převážně vyjadřující pojmenování objektů nazýváme jména.“36 (zdůraznění kurzívou je moje vlastní). Ostatně při subklasifikaci slovních druhů se uplatňuje řada jiných ohledů. Např. dělení na jména, zájmena a číslovky se děje „dle rozsahu užití“ (쓰이는 범위 에 따라), adverbia se dělí na základě „původnosti“ či „odvozenosti“atd. U některých slovních druhů je navíc možná několikerá subklasifikace. Dějová slovesa tak mohou být nejen tranzitivní či intranzitivní, ale též samostatná nebo pomocná, číslovky zase mohou být základní nebo řadové, popř. je lze nezávisle na tom dělit na korejské či sinokorejské atd. Celkově je zřejmé, že ve zvoleném gramatickém modelu má opodstatnění pouze dělení do sedmi základních tříd s tím, že subklasifikace pouze ukazuje vnitřní strukturovanost těchto tříd, která se ale nijak výrazněji neprojevuje na syntaktické úrovni (přinejmenším nejsou eventuální projevy těchto rozdílů naznačeny).

35 36

Ibid., s. 122 „주로 사물의 이름을 나타내는 말을 명사(名詞) [이름씨]라 한다.“, Ibid., s. 123

152

Ani toto kolektivní dílo se ale plně neprosadilo a v podstatě pouze rozmnožilo již tak dost početnou řadu ostatních učebnic. Pokračující zmatek nakonec přiměl zodpovědná místa k činnosti, a tak byla v březnu 1963 zřízena při Ministerstvu školství posuzovací komise pro osnovu výuky korejštiny. Z jejího popudu byl o několik týdnů později sestaven odborný šestnáctičlenný výbor37, který po několikaměsíční debatě předložil závěrečné výsledky své práce komisi. Ta na tomto základě vydala 25. července 1963 soubor metodických pokynů pro sestavování učebnic korejské gramatiky, nazvaný „Sjednocený návrh školní gramatiky“ (學校文法統一案), s tím, že dodržování těchto pokynů mělo být na příště podmínkou udělení autorizace každé učebnici. Součástí návrhu byl i seznam standardizované terminologie, která měla mj. splňovat požadavky obecné užívanosti a snadné srozumitelnosti při dodržení kompatibility s terminologií užívanou při výuce cizích jazyků, popř. šířeji s terminologií užívanou v příbuzných oborech. Nepřímo tak bylo diskvalifikováno svévolně tvořené puristické názvosloví. Celkem bylo uznáno devět slovních druhů - podstatná jména, zájmena, číslovky, dějová slovesa, kvalitativní slovesa, adjektiva, adverbia, interjekce a partikule. Definice jednotlivých druhů jsou podány formou jednoduchých, převážně sémantických charakteristik, které jsou druhotně doplněny výčtem hlavních funkcí, popř. typů vztahů navazovaných s jinými větnými členy. Evidentně není cílem zařazení do uceleného systému gramatického popisu, nýbrž jde o prosté vymezení základních, závazných pojmů a kategorií použitelných pro další práci. Pro nás bude zajímavý rozbor těchto kusých charakteristik ve srovnání s nastíněnými tendencemi v tehdejší jazykovědě. Jména (명사) jsou vymezena jako „převážně slova označující jména předmětů“38, která sama o sobě mohou plnit funkci podmětu, popř. ve spojení s partikulemi i jiných větných členů. Jako další vlastnost je uvedena modifikovatelnost adjektiválními výrazy (관형어). Zájmena (대명사) jsou slova, která přímo poukazují na osoby a věci, a označují je, jakožto náhrada jejich jmen. Funkce v rámci věty je prakticky stejná jakou mají jména. Číslovky (수사), jsou slova označující počet nebo pořadí předmětů. Vyňaty jsou číslovky adjektivní, které jsou na základě své funkce 39 (modifikace jmenných výrazů) řazeny mezi adjektiva. Dějová slovesa (동사) označují pohyb nebo děj spojený s předměty. Sama o sobě se mohou stát predikátem, nebo po příslušné změně koncovky i jiným větným členem. K jejich dalším charakteristikám patří i modifikovatelnost adverbii.

37

Podrobné údaje viz např. komentář ke „Sjednocenému návrhu školní gramatiky“ (學校文法統一 案) v Sebraných spisech korejské gramatiky (歷文 1 100) 38 Následující definice jsou citovány ze sjednoceného návrhu, jak je uveden v Sebraných spisech korejské gramatiky (歷文 1 100) 39 Tvarově se od základních odlišují pouze 1, 2, 3, 4.

153

Kvalitativní slovesa (형용사) vyjadřují charakter, formu nebo existenci předmětů, přičemž funkční vlastnosti jsou obdobné jako u sloves dějových. Adjektiva (관형사) jsou slova modifikující význam ve smyslu „jaká je věc“, přičemž jako modifikátor fungují sama o sobě. Adverbia (부사) jsou slova omezující význam dějových a kvalitativních sloves, popř. jiných adverbií. Samostatně tedy tvoří adverbiální výraz. Byly mezi ně zařazeny i spojky, které sice mají specifickou funkci, ale nebyla pro ně vytvořena zvláštní slovnědruhová kategorie. Následují interjekce (감탄사), což jsou zvuky vydávané na základě nějakého pocitu. Posledním slovním druhem jsou jmenné partikule (조사), definované jako slova, která se připojují za jména, zájmena nebo číslovky a vyjadřují jejich vztah k ostatním částem promluvy. Jako další rys partikulí je uváděna jejich nesamostatnost a absence skutečného významu. Už při zběžném pohledu je nápadný rozhodující podíl významu na vymezení slovních druhů. Kde je to jen trochu možné, uplatňuje se jako první sémantické kritérium, a teprve poté jsou pro zpřesnění uváděny funkční vlastnosti jednotlivých tříd, což je v zásadním rozporu s tehdejšími dobovými trendy. Částečným vysvětlením tohoto jevu by mohlo být již několikrát zmiňované účelové hledisko slovnědruhové klasifikace. Připomeneme-li si poznámku o nutnosti sjednocení terminologie užívané při výuce korejštiny s terminologií užívanou při výuce cizích jazyků, není tak úplně nepředstavitelná domněnka, že tato nivelizace názvosloví mohla být doprovázena i více či méně uvědomovanou snahou o nivelizaci v oblasti gramatického popisu. Jinými slovy, ve svém úsilí o snížení výukové zátěže studentů učinila školní mluvnice určitý krok nazpět k tradiční gramatice, založené na pojmových kategoriích, poměrně univerzálně aplikovatelných na různé jazyky. Další věc je, že slovní druhy předkládané sjednoceným návrhem nejsou součástí uceleného systému gramatického popisu a chybí tedy motivace pro preferenci určitého kritéria v souladu s konkrétním metodologickým přístupem a celkovou intencí. A není-li důvod volit jinak, pak se jako nejsnadnější možnost nabízí staré a osvědčené (navíc relativně univerzálně platné!) kritérium významové. Nově kodifikovaný systém slovních druhů ponechal řadu otázek otevřených a nedořešených. Nedlouho poté, co v roce 1966 vstoupil v platnost, se proto sešla skupina autorů středoškolských učebnic, aby se na jeho základě pokusila o zformulování propracovanějšího systému. Výsledkem byl tzv. „Detailní návrh pro sjednocení školní mluvnice“ (學校文法 統一을 爲한 細案), který v podstatě pouze rozvádí a doplňuje oficiálně daný rámec, což v praxi znamená především subkategorizaci jednotlivých slovních druhů. Například jména jsou dále dělena na obecná a vlastní, zájmena na osobní, věcná a místní, číslovky na základní a řadové apod. Opět je třeba zdůraznit, že toto podrozdělení není funkční v rámci žádného

154

určitého gramatického systému, ale je pouze výsledkem konsensu zúčastněných gramatiků. Přes nespornou potřebu určitého ujednocení náplně výuky korejské gramatiky na školách, nelze sjednocený návrh označit za zvlášť zdařilý pokus. Předně, jak jsme viděli, není příliš v souladu se stavem tehdejšího vývoje korejské gramatiky, která se speciálně problematikou slovních druhů zabývala řadu desetiletí a nacházela se ve fázi, kdy převažovala tendence považovat slovní druhy spíše za kategorie funkční než pojmově-sémantické. Jelikož tedy návrh do značné míry neodpovídal aktuálnímu stavu vědění v dané oblasti, setkal se přirozeně s odporem části odborné veřejnosti, který se vyostřil v tzv. souboj mezi „školou gramatiky“ (문 법파) a „školou mluvnice“ (말본파)40. Nemělo by ale smysl zde zabíhat příliš do detailů těchto sporů, které byly často očividně podbarveny osobními averzemi41. V každém případě pravdou zůstává, že tímto veskrze politickým rozhodnutím došlo k určitému zakonzervování stále otevřené otázky slovních druhů a k narušení přirozeného vývoje. Na druhou stranu je nutné připustit, že tzv. sjednocení znamenalo pouhé zformulování jednotného penza vědomostí pro středoškolské studenty, nikoliv prosazování oficiální ideologie ve vědeckém světě. Přesto se prosazení návrhu projevilo viditelným opadnutím zájmu o tuto problematiku, resp. o školní mluvnici obecně, což bylo ale pouhým urychlením trendu započatého již podstatně dříve. Zatímco do té doby lingvisté nadále věnovali nemálo úsilí „aplikované“ gramatice (psaní učebnic patřilo k hlavním výstupům jejich práce), poté, co se přijetím jednoho určitého systému radikálně zúžil prostor pro další diskusi, přesunula se pozornost přirozeně do oblasti „čistší“ vědy. Přestože období vrcholného rozkvětu tradiční gramatiky (전통문법) skončilo již na přelomu čtyřicátých a padesátých let, ve školní gramatice (ve skutečnosti nelze tyto od sebe přesněji odlišit; v některých případech je možné dokonce oba pojmy považovat za synonyma) si nadále uchovávala přinejmenším část svého vlivu, čehož je nejlepším dokladem sjednocený návrh. Stejně jako tento návrh udělal tlustou čáru za dlouholetou diskusí týkající se slovních druhů v korejštině, končí jím zároveň i tato práce mapující pojetí slovních druhů v tradiční korejské gramatice.

40

고영근 (1994). 國語文法의 硏究, s. 96 Ilustrativní je v tomto smyslu např. emotivní prohlášení části lingvistické společnosti Hangǔl hakhö (한글 학회), nazvané “Kritizujeme Detailní systém založený na Sjednoceném návrhu školní gramatiky ustaveném Ministerstvem školství” („문교부 제정 학교 문법 통일안에 따른 세부 체계에 대하여“를 비평한다). 한글 학회. 학교 말본 동지들 (1967) 41

155

3.2. Závěrečné shrnutí Již na základní škole byl člověk poučen, že slova (což jsou jednotky, které rodilí mluvčí většinou celkem bez problémů rozeznávají intuitivně) se dělí do deseti skupin, označovaných jako slovní druhy. Na první pohled klasifikace nevypadá nijak složitě, ale při pozornějším ohledání vyjde najevo řada nejasností, ať už jde o samu podstatu těchto druhů, nebo o zařazení sporných případů. Situace se dále zkomplikuje, pokud rozšíříme obzor na jazyky cizí, pokud možno typologicky odlišné. Některá domněle univerzální kritéria se ukážou být jen stěží použitelná, objeví se druhy v mateřském jazyce nerozlišované, a dokonce i ty známé mohou mít poněkud jiný obsah a charakteristiky. Jedním z jazyků typologicky odlišných od češtiny je i korejština, kterou se zabývá předkládaná práce. Přesněji řečeno, práce se nezabývá přímo korejštinou, nýbrž její reflexí v lingvistických dílech, a na základě těchto materiálů se snaží o zmapování toho, jak byly na daný jazyk aplikovány slovnědruhové kategorie, coby produkt evropské gramatické tradice. Nepodává sice vyčerpávající přehled všech dochovaných názorů a koncepcí (v tomto lze odkázat na práce I Hǔi-sǔnga, Kim Min-sua, Ko Jǒng-gǔna, I Kwang-džǒnga a dalších), nicméně je reprezentativní v tom smyslu, že by měla poskytnout dostatečně plastický obraz dané problematiky. Určitou přípravnou fázi představuje stručný přehled vývoje slovních druhů v tradiční evropské gramatice. V něm jsem se především snažil zdůraznit potenciální souvislost mezi cílem gramatického popisu a způsobem slovnědruhové klasifikace. Zdá se totiž, že kromě řady dalších, se na výsledné podobě systému podílel i faktor, který bychom mohli nazvat účelovým hlediskem. Vezmeme-li namátkou alexandrijskou školu s její snahou o hledání analogií v mnohosti jazykových forem, popř. se snahou o uspořádání a kodifikaci kultivovaných a žádoucích tvarů, nepřekvapí nás jistě skutečnost, že slova byla rozdělena do jednotlivých tříd na základě morfologických kritérií. Formální třídy s uspořádanými paradigmaty kodifikovaných deklinací a konjugací totiž pravděpodobně nejlépe vyhovovaly zamýšlenému účelu. Ranná slovnědruhová klasifikace může být považována za převážně morfologickou i přesto, že v definici jednotlivých druhů se lze často setkat se sémantickou interpretací vymezených tříd. Definice v tradiční gramatice totiž ne vždy nutně odrážely skutečné principy klasifikace, jak poukazuje např. Arutjunova1. Zásadní vliv na preferenci morfologických hledisek při klasifikaci 1

„Одной из характерных черт традиционной грамматики является отсутствие соотнесенности

между применяемыми принципами классификации и определениями полученных классов или категорий...“. Citováno v Алпатов, В.М. (edit.)(1990), s. 7

156

slov měl nepochybně i flektivní charakter klasických jazyků, s relativně snadno identifikovatelnými tvarovými distinkcemi mezi většinou jednotlivých druhů, nicméně i u těchto jazykových typů se mohl projevit účinek účelového aspektu, když už ne při samotném procesu vydělování tříd, tak přinejmenším v jejich celkovém pojetí, jak uvidíme dále. Zatímco v ranném období evropské gramatiky bylo působení účelového hlediska v souladu s typologickým založením analyzovaných jazyků rozlišujících řadu morfologicky určených tříd, v pozdějších dobách tato účelovost naopak přispívala k převážně sémantickému výkladu slovních druhů. Změna paradigmatu byla způsobena souhrou různých příčin, kdy kromě znovuobjevení Aristotela a následného pronikání logiky a spekulativní filozofie do gramatiky, sehrál svou roli pravděpodobně i fakt, že latinská gramatika začala být sestavována jako popis cizího jazyka. Z tohoto pohledu se zdá být výhodné a účelné postulovat univerzálně identifikovatelné pojmové kategorie a teprve v jejich rámci uspořádat příslušné soubory forem daného jazyka podle vyjadřovaných kategorií gramatických. Na tomto místě je třeba připomenout, že se nutně nemuselo jednat o skutečný postup klasifikace, jelikož slovní druhy byly již z větší části kodifikovány; šlo tedy spíš o podstatnou změnu pojetí povahy slovních druhů. Účelové hledisko, v tomto případě snaha o univerzálnost, vedoucí k chápání slovních druhů jako pojmových kategorií, sice v principu vyvolávalo kolizi s morfologickou povahou dosavadních tříd, nicméně v celkovém uspořádání se to výrazněji neprojevilo, jelikož mezi pojmovými a formálními třídami v klasických jazycích existovala do jisté míry korelace. Rostoucí význam a prestiž národních jazyků v pozdějších dobách se projevily zvýšeným zájmem o jejich studium a systematický popis. Je celkem přirozené, že tento popis zpočátku vycházel ze zažitého modelu tradiční gramatiky, který byl ale původně konstruován pro jazyky flektivní, zatímco u řady moderních evropských jazyků flexe z větší části vymizela a získaly tak izolační charakter. To platí zvláště pro angličtinu, francouzštinu a částečně i němčinu, což jsou jazyky pro nás nejdůležitější.2 Z hlediska své struktury se vyznačují nevýrazností až absencí morfologického vyjádření gramatických kategorií, z čehož plyne špatné rozlišování slovních druhů jako formálně odlišených tříd. Už svou podstatou tedy vybízejí k vydělování pojmově-sémantických kategorií jako základního popisného rámce. I u izolačních jazyků je sice možná formální slovnědruhová klasifikace, založená např. na distribuční shodě jednotlivých skupin prvků, nicméně snaha o univerzální platnost výrazným způsobem přispěla k preferenci kritérií pojmově-sémantických.

2

Byli to právě mluvčí těchto jazyků, kteří se na základě své mateřštiny jako první pokoušeli o systematický gramatický popis korejštiny.

157

Zhruba do takto pojaté tradiční slovnědruhové osnovy byla tedy mluvčími výše uvedených jazyků „vetkána“ korejská mluvnice. Pro zahraniční gramatiky korejštiny, jejichž rozbor tvoří další část předkládané práce, ale v zásadě není otázka přesné povahy uváděných slovnědruhových kategorií příliš důležitá, uvážíme-li, že funkcí těchto kategorií bylo především vytvoření popisného rámce, do kterého by mohla být uspořádána co největší část jazykových faktů korejštiny tak, aby výsledkem byl systém přehledný pro mluvčí příslušného jazyka. K danému účelu postačovalo mlčky převzít důvěrně známé pojmy, aniž by byla podána jejich explicitní definice. Šlo tedy v podstatě o přizpůsobování korejštiny zažitému systému, což je jev patrný zejména v pozdějších učebnicích pro cizince, ve kterých se často setkáváme s uváděním ekvivalentů odpovídajících „domácím“ kategoriím. Jinými slovy, běžně užívaný postup byl takový, že do hotových a nedefinovaných slovnědruhových kategorií byly dosazeny třídy intuitivně srovnatelných jazykových jednotek3 a v případě jejich absence byly doplněny odpovídajícím významovým vyjádřením (viz např. člen v korejštině u Ridela). Pokud jde o domácí korejskou gramatickou tradici, střetává se v ní hned od počátku řada různých pojetí a koncepcí ovlivněných jak přímo tradicí evropskou, tak modifikovanou japonskou. Jednak se zde setkáváme s postupem obdobným jako u tvůrců učebnic korejštiny pro cizince, tj. na základě implicitního předpokladu univerzální platnosti slovnědruhových kategorií (nebo přinejmenším většiny z nich) je převzat hotový systém, do kterého jsou slova řazena víceméně intuitivně na základě široce pojímaného významu, který podle potřeby zahrnuje charakteristiky sémantické, funkční nebo dokonce distribuční atd. Hlavní důraz při samotné klasifikaci i následné subklasifikaci je ale kladen na obecně identifikovatelné rysy sémantické. U řady autorů jsou zřetelné i programové snahy o postižení specifických rysů korejštiny a jejich zohlednění při slovnědruhové klasifikaci, nicméně v reálném popisu se klasifikace zakládá na podobně vágním základu (převážně sémanticky určeném) a jediný viditelnější rozdíl spočívá v tom, že je věnována větší pozornost úloze jednotlivých druhů v syntaktické struktuře věty. V řadě úvodů k jednotlivým pracím je výslovně uvedená snaha o sestavení normativní mluvnice, tj. o zformulování pravidel, jak správně mluvit a psát, což znamená, že motiv či účel gramatického popisu byl obdobný jako v jednom z hlavních proudů tradiční evropské gramatiky. V této souvislosti je ovšem zajímavá otázka, nakolik byl převzatý model, který se pro daný účel osvědčil v evropské tradici, funkční pro typologicky odlišnou korejštinu. 3

Obsah jednoho slovního druhu tak mohly tvořit morfologicky i syntakticky odlišné třídy. Viz např. adjektiva u Ridela, Scotta a dalších, kde jsou do jedné skupiny zahrnuta jak neohebná adnominální slova, tak ohebná kvalitativní verba apod.

158

Pokud bychom se nejprve zamysleli nad funkčností slovních druhů v rámci normativní gramatiky obecně, pak se zdá, že pro klasické flektivní jazyky jsou to kategorie velmi výhodné. Představují totiž klasifikaci slov na základě souboru vlastností a rysů, v nichž prim hrají bez ohledu na definice charakteristiky morfologické4. Morfologicky určené slovnědruhové třídy pak umožňují přehledné a systematické uspořádání kodifikovaných tvarů ve flektivních paradigmatech a současně vyložení morfologicky realizovaných gramatických kategorií rodu, čísla, osoby, času atd. Čistě z hlediska normativní mluvnice tedy chápání slovních druhů jako pojmových kategorií působí v gramatickém popisu spíše problémy, neboť může docházet ke kolizím obou principů klasifikace. Na jednu stranu mohou mít významově vztažená slova různé gramatické vlastnosti (srov. číslovky v češtině), nebo naopak se pojmově odlišná slova mohou vyznačovat společnými morfologicko-funkčními charakteristikami. Např. „proudění“, „spánek“ či „chůze“ lze stěží nazvat označením předmětů nebo substancí; i přesto se však v jazykovém systému chovají podobně jako „stavení“, „zámek“ či „růže“. Z toho plyne, že uplatnění sémantického principu při vymezení slovních druhů může být v normativní gramatice flektivních jazyků pouze velmi nedůsledné. To, že se tento princip přesto uplatňoval, a dokonce s nezanedbatelným vlivem, bylo způsobeno především úzkým sepětím gramatiky s logikou a filozofií, a dále snahou o nalezení univerzálně platného základu těchto kategorií, který by byl využitelný i při výuce cizích jazyků.5 Ve flektivních jazycích tedy existuje řada morfologicky vyjádřených gramatických kategorií (rod, číslo, pád, čas, způsob atd.), které se realizují na určitých skupinách slov. Z toho plyne, že u nich lze relativně snadno a bez závažnějších problémů provést formální slovnědruhovou klasifikaci, přinejmenším u slov ohebných. Naproti tomu v typologicky odlišných jazycích, např. izolačních, se výše uvedené kategorie (jsou-li přítomny) vyjadřují jinými než morfologickými prostředky, ať už slovosledem, pomocnými slovy nebo lexikálně6. Samotná slova se tak vyznačují minimální gramatickou specifikací a z hlediska své funkce v jazykovém systému jsou velmi flexibilní. To zároveň znamená, že pokud bychom alespoň zčásti přistoupili na pojetí slovních druhů jako morfologizovaných větných členů, bude zařazení jednotlivých slov jazyka izolačního typu velmi nesnadné, a to

4

Pokud by opravdu důsledně platilo, že např. slovesa jsou slova označující činnosti či děje, mohli bychom mluvit o deklinaci „slovesa“ běhání (sloveso na základě svého sémantického obsahu) apod. 5 Jak je vidět např. v Magnusson, R. (1954), jsou pojmově chápané slovní druhy univerzálně identifikovatelné v různých jazycích. 6 V těchto jazycích bývá dobře patrný jev gramatikalizace, kdy se původně plnovýznamová slova postupně sémanticky vyprazdňují a stávají se slovy pomocnými, popř. nakonec ztrácejí syntaktickou samostatnost a stávají se sufixy (to je pro změnu rys příslušející aglutinačnímu typu).

159

dokonce i v případě tak základních kategorií jako jsou např. jména a slovesa.7 Obecně tedy platí, že čím je jazyk flektivnější, tím snažší bude klasifikace jeho slov na základě morfologických kritérií (srov. poměrně snadné rozlišení podstatných jmen, přídavných jmen a zájmen na základě rozdílné flexe v češtině), a naopak, čím více bude mít izolační charakter, tím bude „tradiční“ klasifikace obtížnější. Korejština jako jazyk převážně aglutinačního typu stojí na této škále někde uprostřed. Samotné převzetí tradičního evropského gramatického modelu a jeho aplikace na korejštinu s sebou přinášely řadu problémů, které jednak pramenily z typologické odlišnosti, ale souvisely také s „nezacíleností“ účelu gramatického popisu. Intence školní mluvnice (což byl směr převládající v Koreji po celou první polovinu 20. století) byly sice obdobné, tzn. že studium gramatických pravidel mělo napomoci správnému tvoření promluvy, ale v korejštině vyvstává otázka, jakým způsobem gramatický popis uspořádat, aby opravdu sloužil proklamovanému cíli. V počátečních etapách je patrná nevyjasněnost této otázky. Mechanicky jsou přejímany univerzálně identifikovatelné pojmově-sémantické kategorie s tím, že jsou kromě nich vydělovány i třídy, odpovídající tradičním „prázdným slovům“ (tím je učiněno zadost okázale zmiňované snaze o zohlednění zvláštností korejštiny). Další věc je, co si s takto vymezenými třídami v gramatickém popisu počít. Časté jsou pokusy o výklad gramatických kategorií v rámci klasifikovaných slovních druhů, ať už jsou v korejštině skutečně realizovány, nebo ne. U jmen tak kromě pádů bývá vysvětlován i rod, číslo apod., u sloves zase kategorie času, způsobu, zdvořilosti, kauzativity atd. Na rozdíl od evropského modelu by bylo velmi obtížné usilovat o způsob gramatického popisu výčtem paradigmat jednotlivých slovnědruhových tříd. Nehledě na to, že aglutinační sufixy bývaly většinou na základě své relativně snadné analyzovatelnosti a přítomnosti vlastního (gramatického) významu považovány za samostatný slovní druh, resp. druhy, při jejich ohromném počtu a vzájemné kombinovatelnosti by hypotetická kvaziflektivní paradigmata mohla zahrnovat až stovky různých tvarů jedné lexikální jednotky. Navíc mezi tzv. prázdná slova patří i řada elementů etymologicky odvozených od plnovýznamových slov a v některých případech je míra gramatikalizace dosud tak nízká, že by jednoznačné zařazení bylo velmi obtížné. Hodí se také poznamenat, že „deklinační“ a „konjugační“ vzory by nebyly určeny rodově, nýbrž foneticky, podle poslední hlásky kmene, tzn. že by stačila v podstatě dvě rozsáhlá paradigmata souhláskové a samohláskové. 7

Srov. „...další vlastností izolačního typu je nedostatečná hranice mezi jednotlivými slovními druhy. ... není tak naprosto ostrá hranice mezi podstatnými jmény a slovesy jako třeba v češtině nebo latině.“ Skalička, V. (1982), s. 63

160

Páteř tradičního gramatického popisu aglutinační korejštiny tak netvoří klasifikace slov do formálně-funkčních tříd, ale spíše výčet „přejatých“ tříd pojmověsémantických (včetně na nich realizovaných gramatických kategorií), spolu s výkladem funkce a významu velkého počtu koncovek a částic, často pojímaných jako samostatné slovnědruhové jednotky. Zde je také určitý prostor pro zavádění správnosti a normy do gramatiky. Srovnatelný s výběrem žádoucího flektivního tvaru v jazycích flektivních, může totiž být v aglutinačních jazycích výběr, „správná“ funkčně-sémantická interpretace a následné užití aglutinačního sufixu (partikule, koncovky). Tyto elementy byly samozřejmě ve svém výčtu uváděny ve „správné“, etymologicky a historicky zdůvodněné formě, která se ale vzhledem k tehdejší praktické absenci kritéria dobrých autorů (ti psali až do přelomu 19. a 20. století vesměs čínsky) u jednotlivých gramatiků často lišila. Spolu s problémem slovnědruhové klasifikace proto otázky pravopisu představovaly ve školní mluvnici neustálý předmět sporů a polemik. Jak jsme viděli v předcházejících kapitolách, základní přístupy k aplikaci slovnědruhových kategorií na korejštinu se neustále vyvíjely a často působily ve stejném období značně protichůdné tendence. Žádný zobecňující závěr tedy nemůže platit absolutně, ale spíše pouze statisticky. I když v počátečních fázích korejské gramatiky převládalo přejímání slovních druhů jako univerzálně platných pojmově-sémantických tříd, u zahraničních gramatik, především z pera misionářů, je patrné důsledné přebírání kompletního modelu evropské gramatiky, tj. včetně faktické klasifikace slovních druhů jako morfologických tříd, což vyplývá z tradičního důrazu nejen na význam, ale i na formu. Ve snaze co nejvíce přiblížit korejštinu západnímu studentovi, jsou do popisu zaváděny analogie převzaté z evropských jazyků, jako např. jmenná deklinace, slovesná konjugace apod. Zde se setkáváme s celkem zřetelným projevem vlivu účelového aspektu na slovnědruhovou klasifikaci korejštiny. Naproti tomu u Korejců bylo slovo zpočátku bráno jako minimální jednotka vyjadřující význam (lexikální nebo gramatický), bez ohledu na syntaktickou samostatnost. Z toho plyne, že tzv. tcho (prázdná slova) nebyla většinou považována za koncovky, nýbrž za kategorii rovnocennou s plnovýznamovými slovy, a jako takovým jim byl přiznáván status samostatného slovního druhu. Kromě abstraktního pojmového obsahu byla pozornost věnována i větněčlenským rolím (taktéž relativně univerzálním), což se projevilo tím, že v řadě případů můžeme fakticky mluvit o syntaktických druzích slov, tedy o ztotožnění slovních druhů a větných členů. Platí to zvláště v případech, kdy je syntaktickofunkční změna (doprovázená často i změnou tvarovou) interpretována jako změna slovnědruhové příslušnosti, viz např. řazení spojení jméno+ǔi(gen.) mezi adjektiva,

161

jméno+e(lok.) mezi adverbia apod. 8 Původní paradigma slovní formy se tak „rozprostře“ do několika tříd, čímž sice poněkud utrpí přehlednost, ale to nijak zvlášť nevadí, pokud je cílem (opět se nám tu objevuje „cíl“, „účel“) to, aby si rodilý mluvčí uvědomil určité vztahy ve větě a jejich spojitost s určitými jazykovými jednotkami. Toto nesystémové řešení (slovnědruhová jednotka skládající se ze dvou jiných slovních druhů, tj. např. adjektivum skládájící se ze jména a partikule) bylo opuštěno velmi záhy, zvláště v souvislosti s plánovaným sestavováním velkého korejského slovníku. Představovalo by totiž zbytečnou komplikaci a neúměrné zbytnění lexika, pokud by měly být mezi adverbia zahrnuty i všechny kombinace jmen a příslušných partikulí, popř. sloves a koncovek. Teprve později, v souvislosti s požadavkem exaktnějšího určení dosud vágně vymezovaných tříd, roste vliv pojetí slovních druhů jako morfosyntaktických kategorií. Nejvíce formální přístupy usilovaly o vymezení slovních druhů na základě jejich distribučních charakteristik (a to jak vzhledem k volným, tak k vázaným formám, tj. aglutinačním sufixům, jmenným partikulím a verbálním koncovkám), popř. se vracely ke zkoumání morfologických charakteristik, což je patrné zvláště u autorů inspirovaných altaistikou, kterým šlo pravděpodobně o dosažení kompatibility s gramatikami hypoteticky příbuzných jazyků. Jak je z rozboru prací jednotlivých autorů doufám patrné, stěží lze v rámci tradiční korejské gramatiky mluvit o nějakém obecně akceptovaném pojetí slovních druhů, tím méně o široce přijímaném systému jejich klasifikace. Vzhledem k absenci historických kořenů byla domácí (tj. korejská) gramatika neustále pod proměnlivými vlivy různých trendů v obecně lingvistických přístupech, ať už přicházejících ze zahraničí nebo formujících se na domácí půdě. V předkládané práci jsem se proto zaměřil především na postižení eventuální závislosti pojetí slovních druhů a jejich klasifikace na momentálním paradigmatu gramatické teorie, s přihlédnutím ke konkrétním cílům gramatického popisu. Pokud to bylo shledáno užitečným, byly činěny odkazy i na širší historicko-společenský kontext, a to zvláště v případech, kdy byl rozhodující pro formování tzv. účelového hlediska. Celkový závěr plynoucí z práce je, že otázka slovních druhů je obtížně řešitelná univerzálně, a to nejen pro různé jazyky, ale dokonce i pro jazyk jediný. Uplatňují se zde totiž nejen konkrétní jazykové charakteristiky, ale i celkové založení gramatického modelu a cíle, kterým má sloužit. Jinými slovy - slovní druhy jako součást systému gramatického popisu se mění v závislosti na parametrech tohoto systému. Citát jednoho z velikánů světové jazykovědy, L. Bloomfielda, byl 8

To vypadá jako rozpor s výše uvednou tendencí považovat prázdná slova za samostatný slovní druh, nicméně při vágním pojímání rozsahu jazykových jednotek se nevylučuje možnost zahrnout do množiny prvků slovního druhu i jednotky neelementární.

162

sice formulován pro angličtinu, ale zdá se, že má obecnější platnost. Podle něj tedy: „...systém slovních druhů v jazyce jako je angličtina nemůže být sestaven plně uspokojivým způsobem; náš seznam slovních druhů bude záviset na tom, které funkce považujeme za nejdůležitější...“ 9 . Dá se předpokládat, že důležitost připisovaná jednotlivým vlastnostem a charakteristikám jazykových jednotek je, kromě jiného, dána i potřebami konkrétního popisného modelu, které jsou v této práci označovány jako faktor účelovosti. Další zobecnění, kterého se na základě předloženého jazykovědného (nikoliv jazykového) materiálu můžeme „dopustit“, by mohlo znít, že gramatik není jen „objektivní“ pozorovatel, odhalující a studující apriori existující jazykové zákonitosti a jevy, ale stává se zároveň součástí pozorovaného systému, který dotváří v souladu se svými výchozími předpoklady a cíly (ať už v práci implicitně obsaženými, nebo explicitně vyjádřenými). Řád panující ve studovaném systému tedy pouze neobjevuje, ale do značné míry ho na základě svých intencí objektu pozorování vtiskuje. Vyplývá z toho programový funkční přístup nejen k jazyku, ale i k jeho rozboru a popisu. Není to samozřejmě myšleno jako výzva k zavádění svévolnosti a krajně subjektivního přístupu do jazykovědy, ale spíše jako námět k zamyšlení nad způsobem a metodami lingvistovy práce, které jsou motivovány různými mimojazykovými okolnostmi. Kromě vnitřní konzistentnosti a adekvátnosti by tedy jako další kritérium poměřování „kvality“ gramatického popisu měla být vzata v úvahu i jeho vhodnost s ohledem na daný cíl. Tento úhel pohledu snad může vést i k větší shovívavosti k často přezíraným přístupům tradiční gramatiky, která ve své době relativně spolehlivě plnila požadované úlohy a vcelku vyhovovala daným cílům.

9

„... a system of parts of speech in a language like English cannot be set up in any fully satisfactory way; our list of parts of speech will depend upon which functions we take to be the most important...“, Bloomfield, L. (1933), s. 269

163

Bibliografie Letopočet v závorce za příjmením autora označuje rok vydání použité verze. U korejských materiálů je místo vydání uvedeno pouze v případě, že se nejedná o Soul. Značka (歷文 ... ...), označuje sbírku „Jǒktä hankuk munpǒp täkje“ (歷代韓國文 法大系 - Major Works on Korean Grammar), viz 김민수 (et al.) (1977-86). Kolektivní práce publikované pod jménem institucí jsou uvedeny až po jednotlivých autorech. 姜馥樹 (1960). 品詞의 文法上 位置 (Postavení slovních druhů v gramatice). 靑丘大 學論文集 3, 靑丘大學 _____(1979). 國語文法史硏究 (Dějiny korejské gramatiky). (증보판). 螢雪出版社 고신숙 (1987). 조선어리론문법: 품사론 (Teoretická gramatika korejštiny - nauka o slovních druzích). 과학, 백과사전출판사, 평양; 북한어학자료 총서 313, 탑출판사 고영근 (1994). 國語文法의 硏究, 그 어제와 오늘 (Zkoumání korejské gramatiky minulost a současnost). 탑출판사 _____(1999). 우리말의 총체서술과 문법체계 (Souhrnný popis a gramatický systém naší řeči). 一志社 _____(2001). 역대한국문법의 통합적 연구 (Souborný historický přehled korejské gramatiky). 서울대학교출판부 고영근, 이현희 (1986). 주시경 국어문법 (Ču Si-gjǒngova „Gramatika korejštiny“). 탑출판사 김두봉 (1922). 깁더 조선말본 (Revidovaná mluvnice korejštiny). 새글집. 상해 (Šanghaj) (歷文 1 23) 金敏洙 (1954). 國語文法의 類型 (Typologie korejské gramatiky). 국어국문학 10. Přetisk v 南基心, 高永根, 李翊燮 (1975). s. 7-13 ____(1960). 國語文法論 硏究 (O gramatice korejštiny). 通文館 ____(1974). 新國語學史 (Nová historie studia korejštiny). 일조각 ____(1986). 주시경 연구 (Studie o Ču Si-gjǒngovi) (개정증보판). 탑출판사 김민수, 남광우, 유창돈, 허웅 (1960). 새 고교 문법 (Nová gramatika pro vyšší střední školy). 동아출판사 金敏洙, 河東鎬, 高永根 (1977, 1979, 1983, 1985, 1986). 歷代韓國文法大系 (Sbírka důležitých prací o korejské gramatice). 탑출판사 (v odkazech jen 歷文) 김석득 (1982). 주시경 문법론 (Ču Si-gjǒngovo pojetí gramatiky). 형설출판사 김윤경 (1959). 말의 발달의 방향과 씨가름 (Vývoj jazyka a slovnědruhová klasifikace). 한글. 제 125 호, s. 7-15

164

金亨奎 (1968). 國語 品詞 分類의 問題點 (Problémy slovnědruhové klasifikace v korejštině). 李崇寧博士頌壽紀念論叢, 을유문화사 김희상 (1927). 울이 글틀 (Rámec našeho jazyka). 永昌書館. 京城 (서울) (歷文 1 21) 남기심 (1989). «조선어 문법 (주시경) »과 «깁더 조선말본 (김두봉)»의 „씨“에 대 한 비교 • 검토 (Srovnání gramatik Ču Si-gjǒnga a Kim Tu-bonga). 한힌샘 연구 2. 한글학회 南基心, 高永根, 李翊燮 (1975). 現代國語文法 (Moderní gramatika korejštiny). 硏究 論文選 (4), 啓明大學出版部, 大邱 남기심, 고영근 (1996). 표준 국어문법론 (Gramatika standardní korejštiny). (개정 판). 탑출판사 朴勝彬 (1931). 朝鮮語學講義要旨 (Hlavní body přednášek o korejském jazyce). 普 成專門學校, 경성 (歷文 1 48) 박지홍 (1961). 국문법의 품사 분류론 (O klasifikaci slovních druhů v korejské gramatice). 한글. 제 128 호, s. 83-106 安廓(安自山)(1923). 修正 朝鮮文法 (Revidovaná gramatika korejštiny)). 朝鮮語學 叢書 1. 滙東書館. 京城(서울) (歷文 1 26) 兪吉濬 (1909). 大韓文典 (Gramatika korejštiny).同文館. (歷文 1 06) 李光政 (1987a). 國語品詞分類의 歷史的 發展에 관한 硏究 (Studie historického vývoje slovnědruhové klasifikace korejštiny). 韓信文化社 _____(1987b). 國文法 初期의 西洋人의 品詞硏究 (Zkoumání slovních druhů cizinci v prvních fázích korejské gramatiky). 論文集 5, 暻園大學校 _____(2001). 국어 어휘의 품사적 의미 특성 - 국어의 품사 분류와 의미 (Sémantické slovnědruhové charakteristiky korejského lexika) 국어 의미론 학회 소식. 제 1 호, pp. 18-58 李基文 (1976). 周時經全集 (Sebrané spisy Ču Si-gjǒnga). (上, 下), 亞細亞文化史 李男德 (1963). 國語文法의 單位問題 (Problém jednotek v korejské gramatice). 국 어국문학. 제 26 집, s. 395-404 이숭녕 (1956). 고등 국어문법 (Gramatika pro vyšší střední školy). 을유문화사 _____(1959). 나의 문법 연구의 태도 (Můj postoj ke studiu gramatiky). 한글. 제 125 호, s. 44-53 이익섭 (2001). 국어학개설 (Úvod do studia korejštiny). (재판). 學硏社 이익섭, 채완 (1999). 국어문법론강의 (Přednášky z korejské gramatiky). 學硏社 이희승 (1955). 國語學槪說 (Úvod do studia korejštiny). 民衆書館 _____(1959). 내가 주장하는 국어문법의 기준 (Moje kritéria studia korejské gramatiky). 한글. 제 125 호, s. 24-31 임호빈 (1994). 외국인을 위한 한국어 문법 (Gramatika korejštiny pro cizince). 연세 대학교 출판부

165

임홍빈 (2001?). 국어 품사 분류의 몇 가지 문제에 대하여 (O některých problémech slovnědruhové klasifikace korejštiny). nepublikovaná verze 장하일 (1957). 낱말의 定義 (Definice slova). 一石 李熙昇 先生 頌壽 紀念 論叢. 일조각 정렬모 (1946). 신편고등국어문법 (Nová gramatika pro vyšší střední školy). 한글문 화사. (歷文 1 61) 주시경 (1910). 국어문법 (Gramatika korejštiny). 박문서관. 경성(서울) (歷文 1 4) 최현배 (1930). 朝鮮語의 品詞分類論 (O klasifikaci slovních druhů v korejštině). 延禧專門學敎出版部. 경성(서울) (歷文 1 44) _____(1959). 나의 주장하는 우리말의 말본의 기준 (Moje kritéria studia gramatiky naší řeči). 한글. 제 125 호, s. 16-23 허웅, 박지홍 (1980). 주시경 선생의 생애와 학문 (Život a dílo Ču Si-gjǒnga). 과학사 홍기문 (1927). 朝鮮文典要領 (Základní principy korejské gramatiky). seriál v 現代評 論 (The contemporary review) 1-5 號. 現代評論社. 京城

(歷文 1 38)

문교부 (1964). 학교문법의 통일 (Sjednocení korejské gramatiky). 편수자료 5 집 (歷文 1 100) 學校文法細部體系統一協議會 (1967). 文敎部制定 學校文法統一案에 따른 細部體系 에 對하여 (Detailní systém založený na Sjednoceném návrhu školní gramatiky, ustaveném Ministerstvem školství). (歷文 1 101) 한글 학회. 학교 말본 동지들. (1967). „문교부 제정 학교 문법 통일안에 따른 세부

체계에 대하여“를 비평한다 (Kritizujeme Detailní systém založený na Sjednoceném návrhu školní gramatiky, ustaveném Ministerstvem školství). (歷文 1 102) Akmajian, A., R. A. Demers, R. M. Harnish, (1984). Linguistics : An Introduction to Language and Communication. (second edition), MIT Press, Cambridge, Massachusetts Алпатов, В.М. (edit.)(1990). Части речи. Теория и типология. Наука. Москва Aristoteles (1958). Kategorie (Organon I). (přeložil A. Kříž), ČSAV, Praha _______(1959). O vyjadřování (Organon II). (přeložil A. Kříž), ČSAV, Praha _______(1999). Poetika. (přeložil A. Kříž), Nakladatelství Petr Rezek, Praha Aston, W. G. (1879). A Comparative Study of the Japanese and Korean Languages. The Journal of Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland, vol. XI, pp. 317-364, London Bloomfield, L. (1933). Language. New York. Holt, Rinehart and Winston Čermák, F. (1997). Základy lingvistické metodologie. Karolinum, Praha

166

Černý, J. (1996). Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc Dallet, Ch. (1874). Histoire de l´Église de Corée (Tome Ier) – La langue coréenne. Paris; 韓國天主敎會史(上) – 朝鮮語 (korejský překlad). 분도출판사, Soul (1979) (歷文 2 21) Dinneen, F. P. (1966). An Introduction to General Linguistics. Georgetown University; Holt, Rinehart and Winston, Inc., New York Eckardt, A. (1923). Koreanische Konversations-Grammatik mit Lesestücken und Gesprächen. Julius Groos Verlag, Heidelberg (歷文 2 23) Eco, U. (2001). Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře. LN, Praha Gützlaff, Ch. (1832). Remarks on the Corean language. Chinese Repository, Vol.I, pp. 276-279 (歷文 2 01) Havránek, B., Jedlička, A. (1983). Stručná mluvnice česká. SPN, Praha Halliday, M. A. K. (1961). Categories of the Theory of Grammar. Word (the journal of the Linguistic Circle of New York), Vol. 17, pp. 241-292 __________(1966). Some notes on ‚deep‘ grammar. Journal of linguistics. Vol. II, pp. 57-67 Hiroshi Miyaji (1969). On The Definition of Japanese Words and Word Classes. Word. Vol. 25, pp. 228-244 Hjelmslev, L. (1971). Jazyk. (přeložil a upravil M. Dokulil). Academia, Praha ________(1972). O základech teorie jazyka. (přel. F. Čermák). Academia, Praha Холодович, А. А. (1954). Очерк грамматики корейского языка. Издательство литературы на иностранных языках. Москва Jespersen, O. (1924). The Philosophy of Grammar. George Allen & Unwin, London Johnson, F. S. (1966). On Identifying the Parts of Speech. English Journal 55:6, pp. 747-751 Koch, W. A. (1963). Towards a definition of the parts of speech. Studia linguistica. Num. 1, pp. 1-12 , Einar munksgaard, Copenhague Концевич, Л. Р. (2001). Some problems of periodization of Korean linguistics history (from ancient times until the 1950´s). in Корееведение. Избранные работы. Муравей-Тайг. Москва Kwan-Terry, A. (1979). The problem of word classes in Chinese: a brief historical survey. Archivum linguisticum, Vol. X, Num. 2, Mansell Lascelles, M. (1956). Fries on word classes. Language and speech 2:2, pp. 86-105 Lyons, J. (1966). Towards a „notional“ theory of the „parts of speech“. Journal of lingustics 2, pp. 209-235 _____ (1968). Introduction to Theoretical Linguistics. Cambridge University Press MacIntyre, J. (1880-1882). Notes on the Corean Language. The China Review,

167

Vol. VIII, pp. 149-156, 230-234 Vol. IX, pp. 28-33, 89-95, 219-223 (歷文 2 04) Magnusson, R. (1954). Studies in the theory of the parts of speech. Lund, Gleerup v edici Lund studies in English (sv. 24) Martin, Samuel E. (1954). Korean Morphophonemics. Lingustic society of America, Baltimore Mártonfi, F. (1977). On conceptions of „parts of speech“ in Chinese and generative grammar. in Acta Orientalia Academiae Scientiarum Hung., Tom. XXXI(3), pp. 279-310 Mluvnice češtiny (1986). Academia, Praha Penttilä, A. (1951). Concerning the so-called parts of speech. Studia lingustica, vol. 5, pp. 1-6 Platón (1994). Kratylos. (přeložil F. Novotný). ISE, edice OIKÚMENÉ, 2. vyd. _____(1995). Sofistés. (přeložil F. Novotný). ISE, edice OIKÚMENÉ, 2.vyd. Pucek, V. (1997). Lexikologie korejštiny. Karolinum, Praha Pucek, V., Bušková, M. (2000). Jazyková politika v Koreji. Karolinum, Praha Ramstedt, G. J. (1939). A Korean Grammar. Suomalais-ugrilainen Seura, Helsinki Ridel, F. C. (1881). Grammaire coréenne. Yokohama (歷文 2 19) Robins, R. H. (1966). The Development of the Word Class System. Foundations of language, vol. 2, D. Reidel Publishing Company, Dordrecht-Holland ________ (1986). The Technē Grammatikē of Dionysius Thrax in its historical perspective: the evolution of the traditional European word class systems. in Mot et parties du discourse. Swiggers, P., W. van Hoecke (edit.), Leuven University Press, Peeters Leuven, Paris Rosny, L. de (1864). Aperçu de la langue coréenne. Journal Asiatique, 6-e série, tome III., pp.287-325, Paris A Sketch of the Corean Language and Grammar (angl. překlad), Chinese and Japanese Repository (1865), No.XIX, pp. 49-56, XXI, pp. 182-184 (歷文 2 20) Ross, J. (1877). Corean Primer. Shanghai (歷文 2 02) _____ (1882). Korean Speech with Grammar and Vocabulary. Kelly&Walsh, Shanghai (歷文 2 06) Schachter, P. (1992). Parts-of-speech systems. in Language typology and syntactic description. Edited by Timothy Shopen, Cambridge University Press Simon, W. (1937). Has the Chinese language parts of speech? Transactions of the Philological Society, pp. 99-119. London Scott, J. (1893). A Corean Manual or Phrase Book with Introductory Grammar (2nd edition). English Church Mission Press, Seoul (první vydání s

168

podnázvem 언문말 (En-moun Mal Ch´ăik), Shanghai 1887) Siebold, Ph. Fr. von (1832). Nippon: Archiv zur Beschreibung von Japan und dessen Neben und Schützländern. Leyden Skalička, V. (1982). Lingvistické čítanky III. Typologie (sestavil B. Palek). SPN, Praha Sweet, H. (1892). A New English Grammar : Logical and Historical. Clarendon Press, Oxford Stručná mluvnice česká, viz Havránek, B., Jedlička, A. (1983) Taylor, J. R. (1989). Linguistic Categorization: Prototypes in Linguistic Theory. Clarendon Press, Oxford Underwood, H. G. (1890). An Introduction to the Korean Spoken Language (韓英文法). Yokohama (歷文 2 11, 12) Vochala, J., M. Novák, V. Pucek (1975). Úvod do čínského, japonského a korejského písma II. (skripta). SPN, Praha Wagner, E. W. (a kol.) (2001). Dějiny Koreje. Nakladatelství Lidové noviny. Praha Slovníky a encyklopedie: 백봉자 (2001). 외국어로서의 한국어 문법 사전 (Gramatický slovník korejštiny jako cizího jazyka). 연세대학교 출판부 연세대학교 언어정보개발연구원 (2001). 연세 한국어사전 (Slovník korejštiny Yonsei). 두산동아 한국정신문화연구원.한국민족문화 대백과사전 (Velká encyklopedie korejské národní kultury). (EncyKorea, CD-ROM). 동방미디어 황세연(외) (1994). 哲學事典 (Filozofický slovník). 중원문화 Encyclopædia Britannica (Britannica 2001, CD-ROM)

169