TÝDEN MODLITEB ZA OSTRAVSKO-OPAVSKOU DIECÉZI
Úvodní slovo biskupa
Milé sestry a bratři, za týden o slavnosti svaté Hedviky, si chceme připomenout patnácté výročí naší diecéze. Datum založení diecéze je sice 30. května, ale připomínku výročí chceme prožít zvláště s patronkou naší diecéze. Spojme se v tomto týdnu ve společné modlitbě a skrze přímluvu svaté Hedviky odevzdávejme
dílo
Božího království v naší diecézi
milosrdné
lásce
všemohoucího Boha. Věřím, že nás přitom může inspirovat příklad života naší patronky, který byl plný lásky k Bohu a k bližním, ve kterém nechyběla modlitba, půst, život ze svátostí i skutky milosrdenství. V jednotlivých dnech tohoto týdne bude před nás v krátkých zamyšleních předstupovat obraz jejího života, tak jak se utvářel skrze její rodinu, životní události, ale především skrze její víru. Vytvořme jedno společenství v modlitbě, chtějme na sobě zakusit sílu modlitby, která nesla život svaté Hedviky v nelehkých časech přelomu 12. a 13. století. Neprosme za spokojený a bezproblémový život, ale za to, aby se na nás uskutečňovalo dílo našeho Pána, ke kterému si nás v této době a v našich životních okolnostech povolal. Posilněme se navzájem v modlitbě, upevněme se v důvěře v Boží pomoc a s vděčností se učme být každý na svém místě dobrými správci Pánovy milosti. V okamžiku svého křtu jsme se zřekli hříchu a slíbili věrnost své víře. Je dobré si to v úvodu připomenout. Žijme s radostí i hrdostí své povolání ve víře a po vzoru svaté Hedviky přispívejme ke společnému dobru všech.
biskup František Václav 1
Uvedení do Týdne modliteb za diecézi Před patnácti lety byla zřízena Ostravsko-opavská diecéze. Na připomínku výročí se chceme připravit především modlitbou, a to v týdnu, který předchází liturgické oslavě patronky diecéze, svaté Hedviky Slezské, tedy ve dnech 9. – 15. října 2011. K tomuto účelu byla sestavena tato brožurka, která má posloužit jako průvodce zmíněným Týdnem modliteb za diecézi. Její obsah může být využit jak během samotných mešních bohoslužeb v uvedené dny, tak ale i před jejich konáním nebo po jejich skončení, nebo během bohoslužeb slova (tam, kde není možné slavit eucharistii denně) či v rámci rodinné, domácí pobožnosti. S ohledem na tyto různé možnosti forem využití brožurky nabízíme vzápětí odlišná schémata doporučeného průběhu těchto bohoslužeb/pobožností, aby připravený materiál co nejlépe posloužil duchovnímu prospěchu všech věřících a zároveň respektoval ducha křesťanské liturgie. Ke každému dni se kromě obvyklých biblických čtení nabízí krátké zamyšlení, které se nechává inspirovat životem svaté Hedviky (čerpáme přitom zejména z takzvané Větší legendy – Legenda maior de beata Hedwigi - LM) k úvaze nad jednotlivými svátostmi a k následné modlitbě za konkrétní skupiny osob v církvi a společnosti v přímluvách (modlitbě věřících). V případě, že se modlitby konají před nebo po bohoslužbě či během domácí pobožnosti, je vhodné ji doplnit recitací nebo zpěvem litanií ke svaté Hedvice a uzavřít Modlitbou za diecézi, umístěnou v závěru brožurky. Tuto modlitbu je možné použít i samostatně před nebo po mši svaté. Pochopitelně, že naše modlitby za diecézi se nemusí, ba ani nemají omezit pouze na tuto jedinou formu a pouze na zmíněný týden: je vhodné a žádoucí, aby nás úmysly, na kterých se chceme v dané dny sjednotit, provázely i v jiné okamžiky týdne modliteb, ale i během ostatní doby, ať už se budeme modlit společně nebo v soukromí, ústní nebo vnitřní modlitbu, při meditaci růžencových tajemství, apod.
2
DOPORUČENÁ SCHÉMATA KONÁNÍ MODLITEB ZA DIECÉZI Ve mši svaté: Vstupní obřady – liturgická čtení – zamyšlení – přímluvy – eucharistická bohoslužba – závěrečné obřady Před mší svatou: Zamyšlení – litanie ke svaté Hedvice – Modlitba za diecézi – mše svatá (přímluvy) Po mši svaté: Mše svatá (přímluvy) – zamyšlení – litanie ke svaté Hedvice – Modlitba za diecézi Při bohoslužbě slova Vstupní obřady – liturgická čtení – zamyšlení – přímluvy – (obřad svatého přijímání) – závěrečné obřady Při domácí pobožnosti: Vhodný zpěv – biblická čtení – zamyšlení – přímluvy – litanie ke svaté Hedvice – Modlitba za diecézi – závěrečný zpěv
ZAHÁJENÍ TÝDNE MODLITEB PŘI MŠI SVATÉ neděle 9. října 2011 Vstupní zpěv Znamení kříže a vstupní pozdrav Uvedení do bohoslužby – přečíst slovo biskupa z úvodu této brožurky (str. 1) Obřad žehnání vody a kropení lidu (viz Český misál str. 945) Chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu a dále obvyklým způsobem 3
1. DEN
neděle 9. října 2011
ANDECHSKÉ NEBE SVÁTOST MANŽELSTVÍ – MANŽELÉ A RODIČE, RODINA
1) Biblická čtení: Iz 25,6–10a; Žl 23; Flp 4,12–14.19–20; Mt 22,1–14 2) Zamyšlení: Pokud by se někomu z vás poštěstilo zavítat do bavorského Andechsu, rodiště naší svaté patronky, ať neopomene navštívit místní hrad a jeho knížecí kapli; naskytne se mu totiž nevšední podívaná: na stropních freskách i nástěnných malbách je zobrazen Andechshimmel (tedy „Andechské nebe“), neboli všichni svatí, blahoslavení, případně v pověsti svatosti zesnulí příbuzní z Hedvičina rodu. Najdeme tu svatého Rassa, blahoslavené Ratharda a Mechtildu z Diessenu, hlavně však svatého Alberta z Lovaně a blahoslavenou Eufemii
z Altmünsteru,
které
světice
pravděpodobně
osobně
znala.
Pochopitelně, že taková duchovní společnost musela mít na Hedviku nemálo pozitivní vliv. Většina z nás podobné štěstí nemá; může se někdo z nás pochlubit tím, že má mezi příbuznými světce? A přece: Kolik z nás může s láskou a vděčností vzpomínat na mnohé své předky a příbuzné, případně sousedy a známé, kteří nás nejen uváděli do života z víry, ale také nás provázeli svou přímluvou, a hlavně, byli nám každodenním, mnohdy velmi nenápadným a prostým vzorem toho, jak lze žít v důvěrném společenství s Bohem! Naši úvahu však můžeme rozšířit a tak trochu „obrátit naruby“: rod, z nějž svatá Hedvika pocházela, nebyl jen rodem světců a světic; našli bychom v něm rovněž mnoho dokladů o nedůsledně praktikované víře, případy mravních selhání, ba i hříšného a pohoršlivého jednání. Hedvičina sestra Anežka je nelegitimní manželkou francouzského krále Filipa II. Další sestra, Gertruda, je sice matkou svaté Alžběty Uherské, ale zároveň se jako manželka uherského 4
krále chová tak provokativně a neúnosně, že je velmi brutálním způsobem zavražděna. Bratr Ekbert, bamberský biskup, je mnohem víc světským pánem než skutečným pastýřem, a dokonce se zaplete do vraždy švábského krále Filipa, jíž se dopustil jeho bratranec a chráněnec Otto z Wittelsbachu. Synové Jindřich a Konrád proti sobě vedou bratrovražednou válku a vnuk Boleslav diskredituje své panování bláznivými kousky: jednou například vtrhne do třebnického kláštera, který jeho svatá babička založila, a unese odtamtud dvě řeholnice… Jak na toto hříšné jednání svých příbuzných Hedvika reaguje? Ve Větší legendě mimo jiné čteme: „Když byla jednou dotázána, proč se po tolik dní tak tvrdě postí, odpověděla: „Je známo, že hříchy jsou napravovány tělesným postem a duše se pak pozvedají k nebi; jsou nám Bohem darovány ctnosti a věčné odměny, a tak se domnívám, že umrtvování těla postem je přínosné a užitečné“ (LM 4,7). Chceme-li tedy dnes – v první den našich modliteb za diecézi – pamatovat před Bohem na křesťanské manžele, rodiče a rodiny, ať nás přitom neodradí ani to, že mezi svými nejbližšími nejspíš nenajdeme svatořečené osoby, tím méně však také to, že ledasčím se z dějin (a možná i přítomné doby) své vlastní rodiny rozhodně nemůžeme chlubit. Tak jako byli Hedvice jedni příbuzní povzbuzením a příkladem v její touze otevřít se daru Boží svatosti, zatímco druzí ji svými poklesky nesváděli k odsuzování a pohoršování se, nýbrž ji jen víc mobilizovali v jejím nasazení v modlitbě a pokání, ať i nám vše, co ve svých rodinách před Boží tváří objevujeme, slouží jako „odrazový můstek“ k důvěryplnému skoku do Boží náruče: věci krásné a následováníhodné, ale i bolestné hříšné. Toužíme-li po tom, aby se naše diecéze opravdu líbila Bohu a aby věřící, kteří ji tvoří, mohli být výmluvným svědectvím o tom, že Bůh v nich a skrze ně koná skutečně velké věci, pak je třeba, abychom začali přímluvou za ty, kdo přijali svátost manželství, kdo založili křesťanské rodiny a stali se rodiči. Platí-li, že rodina je „domácí církví“, pak právě její obnova je pro růst a posvěcení 5
diecéze (místní církve) naprosto zásadní. Budou-li tyto základy, tj. křesťanské rodiny, pevné, nebude třeba mít obavy o budovu, která se na nich postaví. Kéž nás příklad svaté Hedviky povzbudí k velké důvěře v Boží milost, která zmůže víc, než kolik jsme s to sami připustit, a kéž nás tedy povzbudí k vroucí modlitbě za křesťanské manžele, rodiče a rodiny v naší diecézi.
3) Přímluvy: V důvěře v Boží moc a dobrotu obraťme se v prosbách k našemu nebeskému Otci: Prosíme tě, vyslyš nás.
Za církev, aby byla světu svědectvím o tvé lásce.
Za svět, aby se stále více otevíral hodnotám evangelia.
Za ty, kdo žijí v manželství, aby je provázela vzájemná láska, úcta a věrnost.
Za křesťanské rodiče, aby moudře a zodpovědně vedli své děti k životu z víry.
Za rodiny naší diecéze, aby v nich vládly svornost a pokoj.
Za (toto) naše farní společenství, aby bylo duchovním domovem všem, kdo do něj zavítají.
Za naše zemřelé příbuzné, aby v tobě došli plnosti slávy.
Dobrý Otče, do tvých rukou svěřujeme všechny své prosby v důvěře, že ty sám nejlíp víš, co potřebujeme; daruj nám to, co nám skutečně prospívá, a veď nás k sobě, skrze Krista, našeho Pána. Amen.
6
2. DEN
pondělí 10. října 2011
ZRALÉ SRDCE A ČISTOTA POD VEDENÍM DUCHA SVÁTOST KŘTU – DĚTI A MLÁDEŽ
1) Biblická čtení: Řím 1,1–7; Žl 98; Lk 11,29–32 2) Zamyšlení: Středověké legendy nám světce většinou líčí jako „dokonalé od narození“. Je tomu tak proto, že jim chybí perspektiva, která se v mnohem větší míře prosadila v novověku a nám je již zcela vlastní: totiž ono vědomí lidského rozvoje, růstu a zrání, k nimž patří i omyly, pády, návraty, hledání, zvlášť charakteristické a typické pro dětství a dospívání. Když tedy hledáme vzor pro naše děti a mládež ve Větší legendě o svaté Hedvice, může nás na první pohled líčení o dětství světice zklamat. Dozvídáme se totiž následující: „Svatá Hedvika měla již od dětství zralé srdce; ráda pracovala, vyhýbala se zahálce. Rostla v dobrých mravech a vyhýbala se povrchnosti mládí. Uchovávala si čistotu nevinného života a pilně se snažila udržet si čistotu srdce v počestnosti a vnitřním řádu. Ve všech těchto i jiných věcech jí byli učiteli pěstouni, které jí určili rodiče, ale skutečným vůdcem jejího dobrého chování byl Duch svatý, který ji od prvních let učil bázni Boží, a rovněž zdrženlivosti od veškerého hříchu, takže svou duši uchovávala čistou, osvobozenou od vší žádostivosti. Nikdy se neúčastnila rozpustilých zábav a vyhýbala se stykům s těmi, kdo vyhledávali kratochvíle“ (LM 1,2). Když se ovšem oprostíme od našeho obvyklého způsobu čtení a budeme mít na zřeteli, že středověké legendy užívají šablonovitých obratů, za nimiž se ovšem skrývají mnohdy i konkrétní originální prvky, typické pro danou postavu, nalezneme v daném úryvku přinejmenším tři prvky tohoto druhu: „zralé srdce“, „čistota nevinného života“ a „vedení Ducha svatého“.
7
Svatá Hedvika měla především „zralé srdce“ (v latinském originálu se uvádí doslova cor senile, tedy „staré, stařecké srdce“). Co se nám tím chce říci? Pro stáří je typická moudrost a rozvaha; naopak v mladém věku tyto vlastnosti člověku obvykle scházejí. Měla-li Hedvika „staré, stařecké srdce“, pak to neznamená, že by nebyla dítětem se vším, co k tomu patří, ale že na svůj věk prokazovala překvapivou moudrost a rozvážnost, že byla mimořádně zralá. Vedle této mimořádné zralosti se v Hedvičině dětství zdůrazňuje rovněž čistota. Legenda mluví o „čistotě nevinného života“, „čistotě srdce“ a „čisté duši, osvobozené od vší žádostivosti“. Že se tím nemíní zúžené pojetí čistoty jako absence hříchů v oblasti lidské sexuality, je zřejmé z toho, že se v textu v této souvislosti hovoří rovněž o „zdrženlivosti od veškerého hříchu“. Právě toto je křesťanské pojetí čistoty: čisté srdce, kterému se v Ježíšových blahoslavenstvích připisuje schopnost „vidět Boha“ (srov. Mt 5,8), je srdce prosté každého hříchu, neboť každý hřích nás od Boha odděluje a kalí náš duchovní zrak. Aby se však Hedvičina mimořádná zralost a její tíhnutí k čistotě mohly naplno projevit, bylo zapotřebí, aby vstoupila do školy Ducha svatého, aby se jím nechala vést. Mluvíme dnes často o duchovním životě a o spiritualitě a nejspíš si přitom ani neuvědomujeme, že „duchovní život“ je životem „podle Ducha“, pod jeho vedením, a že „spiritualita“ je odvozena od latinského spiritus, a to právě s ohledem na třetí božskou osobu. Chceme-li tedy v dnešní druhý den modliteb myslet především na děti a mládež naší diecéze, musíme nutně myslet na dar svátosti křtu, jehož účinkem je právě ono uvedení do duchovního života, do života z Ducha svatého, který se má stále více stávat naším nejdůležitějším vychovatelem. Vyprošujme jim toto vedení Duchem a sami se mu rovněž otevírejme, neboť tím prospějeme sami sobě a jim zároveň spontánně poskytneme ten nejlepší příklad. Pak se i v jejich životě Duch svatý projeví plody, podobnými Hedvičině mimořádné zralosti a 8
jejímu tíhnutí k čistotě, a to jak k jejich vlastnímu prospěchu, tak i k dobru nás všech.
3) Přímluvy:
Náš Pán Ježíš Kristus je živ a stále se za nás přimlouvá u Otce. Prosme jej tedy: Pane, smiluj se.
Prosíme tě za Svatého otce a všechny biskupy tvé církve; dej, ať jsou dobrými pastýři tvého lidu.
Prosíme tě za politiky a státníky; dej, ať svého postavení užívají ke společnému dobru.
Prosíme tě za děti; dej, ať mohou pod vedením Ducha svatého růst v moudrosti a čistotě.
Prosíme tě za mládež; dej, ať stále uvědomělejším způsobem žije ze svého křtu.
Prosíme tě za ty, jimž je svěřena výchova dětí a mládeže; dej, ať jsou jejich moudrými průvodci životem.
Prosíme tě za umírající; dej, ať mohou navěky patřit na tvou milosrdnou tvář.
Pane Ježíši Kriste, předkládáme ti všechny své prosby v důvěře, že nás slyšíš; uděl nám svou milost, neboť jsi živ a kraluješ na věky věků. Amen.
9
3. DEN
úterý11. října 2011
ŽIVOT MODLITBY SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ – ZASVĚCENÉ OSOBY
1) Biblická čtení: Řím 1,16–25; Žl 19; Lk 11,37–41 2) Zamyšlení: Člověk se stává dospělým a skutečně zralým až tehdy, když je schopen zodpovědně přijmout svou vlastní životní úlohu a zároveň si vážit odlišných povolání a poslání ostatních lidí. Svatá Hedvika bývá neprávem označována jako „řeholnice“: jednak proto, že závěr svého života strávila v klášteře cisterciaček v Třebnici, který sama založila a v němž byla abatyší její dcera Gertruda; jednak proto, že ji má takto tendenci vykreslit její první životopisec, zřejmě františkán. Místy to vypadá tak, jako kdyby byla „mniškou na knížecím dvoře“. Walter Nigg však správně poznamenává, že „tato dvojí tvář nepřicházela v úvahu, protože neodpovídala její situaci“. Snad je k tomu možné dodat, že neodpovídala ani jejímu vnitřnímu založení, neboť byla kněžnou „tělem i duší“. Naplno přijala své postavení i zodpovědnost „matky lidu“, kněžny Slezska. Závěr života, strávený v klášteře, je spíše dokladem toho, že se již necítila být dále vázána svými vladařskými povinnostmi, než aby svědčil o jakési alespoň krátké, „dodatečné“ realizaci snu o řeholním životě, který předtím uskutečnit nemohla. Ostatně, svědčí o tom i skutečnost, že nikdy nesložila sliby a bydlela mimo vlastní prostor klauzury. Modlíme-li se dnes za Bohu zasvěcené osoby, ať už jde o řeholníky a řeholnice nebo o lidi, žijící své zasvěcení ve světě, nebylo by správné spojovat je s Hedvikou na základě pokřivené představy o svaté kněžně, která by mnohem raději byla řeholnicí, i když se jí v závěru života skutečně stala! Takové úvahy se nezakládají na pravdě.
10
Mnohem spíše můžeme nalézat inspiraci v jejím velmi vřelém vztahu k řeholnímu životu jako takovému a v jejím nasazení v modlitbě, kterým může být ona sama vzorem i zasvěceným osobám. Na své budoucí poslání byla Hedvika připravována benediktinskou výchovou kláštera v Kitzingenu, a že ji později vnímala jako skutečně přínosnou a plodnou, svědčí výmluvný fakt: když se její bratr Ekbert stal roku 1203 bamberským biskupem, vyžádala si na něm příchod bamberských cisterciaček do Slezska, které v té době dosud nemělo žádné kláštery, přičemž za první abatyši dosadila svou někdejší vychovatelku, sestru Petrissu z Kitzingenu. V roce 1219 tak byl založen první ženský klášter v Třebnici. Záhy po něm následovaly další: klášter templářů, augustiniánů, v závěru Hedvičina života pak i dominikánů a františkánů. Legenda nás ujišťuje: „Také jiné kláštery Hedvika bohatě obdarovávala a posílala jim almužny, zvláště do Luběže, Jindřichova a Vratislavi: ke svatému Vincenci a k Panně Marii na Písku, menším bratřím a dominikánům, a také mnoha jiným lidem; stačilo, aby nosili řeholní oděv či znamení Ježíše Krista“ (LM 6,7). Vedle této zjevné Hedvičiny úcty k řeholnímu stavu stojí za to dnes meditovat rovněž o jejím nasazení v modlitbě. Zásadním textem v tomto ohledu je následující pasáž: „Ze zkušenosti již svatá kněžna věděla, že každá doba je vhodná k tomu, aby člověk hledal Boha, a že Bůh se často zjevuje těm, kdo bdí, jakož i těm, kdo ho s touhou hledají. Toužila zakoušet sladkost jeho slov a obvykle bděla, aby v době, kdy ostatní spali, mohlo její ucho jakoby úkradkem zachytit nitku jeho šepotu. Její neustále planoucí srdce se nemohlo oprostit od lásky toho, kterého si zamilovala a po jehož přítomnosti toužila, jako prahne laň po vodě z pramene. Dny protahovala do nocí a ty zase vázala se dny; setrvávala ve zbožných bděních a očekávala příchod Utěšitele, aby se mu otevřela, neboť on přichází a klepe na dveře srdce“ (LM 5,3.4). Modlitba byla v životě svaté Hedviky natolik intenzivně přítomná a zásadní, že nám nechybějí ani přímá svědectví těch, kdo jí stáli nejblíže. Legenda 11
například uvádí: „Pan Kosma, šlechtic v jejích službách, říkával: – Mnohokrát se mi stávalo, že když má kněžna, blahoslavená Hedvika, trvala na modlitbách, a já jsem k ní musel přistoupit v nějaké záležitosti, byla natolik ponořena do modlitby, že mě, který jsem jí stál po boku, nepostřehla, dokud po velmi dlouhé době opět nepřišla k sobě – “ (LM 5,13). Při dnešní modlitbě za zasvěcené osoby v naší diecézi mějme tedy před očima svatou Hedviku jako tu, která si jednak velmi cenila řeholního života, jednak byla sama velmi oddaná modlitbě (jež by měla být základní charakteristikou zasvěceného života, jakkoli se, pochopitelně, očekává u všech věřících), ale také ženou, která zrale přijala své vlastní povolání. A právě to je i základním smyslem svátosti biřmování, se kterou dnešní den také spojujeme: má všechny ty, kdo ji přijímají, disponovat ke zralému přijetí vlastního životního povolání. Platí to i u osob, které v době přijetí této svátosti dosud své poslání nerozlišily; ba, právě v této svátosti mohou nacházet světlo, potřebné k rozlišení svého povolání.
12
3) Přímluvy:
Bůh je náš dobrý Otec a s láskou se o nás stará. Bez obav mu tedy přednesme své prosby: Prosíme tě, vyslyš nás.
Prosme za celý Boží lid, aby se stále více stával světlem světa a solí země.
Prosme za ty, kdo mají pravomoc řídit společnost, aby podporovali každou dobrou iniciativu.
Prosme za zasvěcené osoby, aby jim byla svátost biřmování trvalou oporou v oddanosti Bohu.
Prosme za řeholníky a řeholnice, aby s tvořivou věrností naplňovali své poslání.
Prosme za ty, kdo žijí své zasvěcení ve světě, aby byli kvasem nového života.
Prosme za toto shromáždění, aby bylo společenstvím vytrvalé modlitby.
Dobrý Bože, předkládáme ti tyto své prosby v důvěře, že je vyslyšíš, skrze Krista našeho Pána. Amen.
13
4. DEN
středa 12. října 2011
EUCHARISTICKÁ ZBOŽNOST SVÁTOST EUCHARISTIE – BISKUP, KNĚŽÍ A JÁHNOVÉ
1) Biblická čtení: Řím 2,1–11; Žl 62; Lk 11,42–46 2) Zamyšlení: Eucharistie, která je podle známé koncilní výpovědi „zdrojem a vrcholem“ (fons et culmen) celého křesťanského života církve (srov. LG 11), se u svatých, pochopitelně, nachází vždy ve středu vlastní existence. Nejinak tomu bylo i v životě svaté Hedviky. Větší legenda o tom podává celou řadu svědectví. Když představuje její přípravu na přijetí eucharistie, uvádí: „Vždy, když toužila přijmout svátost těla Páně, její líce zaplavovaly takové proudy slz a tak se tehdy umrtvovala modlitbami, klečením i ležením křížem, že žár její zbožnosti účinně dojímal ty, kdo ji obklopovali, a přiváděl je k víře“ (LM 5,22). Není třeba, abychom se zde příliš věnovali tomuto konkrétnímu popisu (tím méně, abychom se jím nechali odradit pro jeho odlišnost od naší soudobé mentality), postačí nám vědomí toho, co chce uvedená pasáž vyjádřit: pro Hedviku bylo přijetí eucharistie zcela zásadní duchovní zkušeností, základním kamenem její zbožnosti. Samozřejmě, nikoli odděleně od mešní bohoslužby. „Bratr Herbord, Hedvičin zpovědník, říkával: – Nikdo nedokáže vyjádřit, jak velkou zbožnost a víru projevovala svatá Hedvika v průběhu obřadu mše svaté a Nejsvětější svátosti Těla Páně“ (LM 5,19). Z tohoto důvodu se také Hedvika ráda zúčastňovala – nakolik jí to jen bylo možné – každé mše, která se na zámku slavila, ba, sama o ně žádala i náhodně příchozí kněze. V této souvislosti je tedy snáze pochopitelné, že pro svou lásku k eucharistickému Kristu prokazovala svatá kněžna obrovskou úctu rovněž kněžím. I v této věci nejsou svědectví Větší legendy skoupá na slovo. Uvádí se 14
v ní například: „Nesedla si ke stolu dříve, dokud se neposadil kněz, který předtím sloužil mši svatou“ (LM 5,20). A o něco dále: „Zvlášť silnou láskou zahrnovala ty kněze, o nichž věděla, že svědomitě slaví bohoslužby. Není pochyb, že milovala více ty, kteří prokazovali větší zbožnost při sloužení mše“ (LM 5,22). Tím se na jedné straně jistě nechce tvrdit, že by si ostatních kněží nevážila, na straně druhé ovšem ani to, že by si vážila služebníků oltáře jen proto, že projevují navenek svou eucharistickou zbožnost. Jednoduše, chovala úctu ke všem kněžím, zvláště však k těm, u nichž viděla horlivý život z eucharistie. Chceme-li se dnes modlit za našeho otce biskupa a kněze a jáhny, působící v diecézi, pamatujme na ně především při adoraci Nejsvětější svátosti a často je odevzdávejme Pánu ve chvílích díkůvzdání po přijímání nebo i jindy během mše svaté. Vyprošujme jim, aby byli především zakotveni ve svém vztahu k eucharistickému Kristu a v něm nacházeli východisko a oporu ve své mnohdy nesnadné službě svěřeným věřícím.
15
3) Přímluvy: Našemu Pánu, Ježíši Kristu, který je vítězem nad hříchem a smrtí, přednesme své prosby: Kyrie, eleison.
Za putující lid Boží, aby věrně a vytrvale kráčel po cestách spásy, prosme Pána.
Za mezinárodní a celosvětové organizace, aby poctivě hledaly ušlechtilé cíle a uskutečňovaly je ryzím způsobem, prosme Pána.
Za ty, kdo mají podíl na Kristově služebném kněžství, aby svou službu věřícím budovali na eucharistii, prosme Pána.
Za našeho otce biskupa Františka Václava, aby mu Bůh dal potřebné zdraví a horlivost v jeho pastýřském poslání, prosme Pána.
Za kněze a jáhny našich farností, aby se nedali odradit těžkostmi a strádáními, spojenými s jejich působením, prosme Pána.
Za zemřelé, aby dosáhli plné účasti na věčném životě, prosme Pána.
Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že jsi Alfa i Omega, počátek i konec všeho, a že v tobě máme neúnavného přímluvce u Boha; přednes naše vroucí prosby nebeskému Otci, ty, který žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
16
5. DEN
čtvrtek 13. října 2011
SOUCITNÉ KONÁNÍ SVÁTOST POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH – NEMOCNÍ A TRPÍCÍ LIDÉ
1) Biblická čtení: Řím 3,21–30a; Žl 130; Lk 11,47–54 2) Zamyšlení: Je-li pro duchovní život svaté Hedviky něco opravdu typické, pak je to její nasazení v péči o nemocné a trpící. Větší legenda je plná textů, které to mohou dosvědčit. Čteme v ní kupříkladu: „Vůči těm, kdo byli postiženi jakýmkoli tělesným neduhem, přistupovala s podivuhodnou jemností soucitu a její duše roztávala při pohledu na ubožáky a nemocné, jimž prokazovala lásku a podávala pomocnou ruku. Jestliže si všimla jakéhokoli nedostatku, okamžitě je doplňovala se srdečnou sladkostí“ (LM 6,9). Zmíněná pasáž je pro nás významná tím, že nám ukazuje, jak se přirozené motivace
harmonicky
snoubily
v životě
svaté
kněžny
s pohnutkami
nadpřirozenými. Hedvika je puzena ke svému milosrdnému jednání vůči strádajícím jak přirozeným soucitem a jemnou ženskou citlivostí, tak na základě evangelijních hodnot, které přijala za své. Svědčí o tom i další text: „Dar zbožnosti a milosrdenství tak silně naplňoval srdce Kristovy služebnice, že byla vždy připravena projevit ke chvále Boží a svatých Páně jak svůj soucit, tak i účinné konání v pomoci bližním. Ve svém srdci totiž uchovávala nezničitelná slova našeho Spasitele a starostlivě je uskutečňovala činem: „Buďte milosrdní.“ Tato šlechetná paní zdědila po svých předcích vrozenou laskavost, kterou ještě více prohlubovala láska k Ježíši Kristu. Posilována jeho milostí se snažila, nakolik jen mohla, ustavičně konat dobro svýma vlastníma rukama, a když tak nemohla činit sama, dělala to prostřednictvím jiných lidí“ (LM 6,1). Ve svém pohledu na lidské utrpení se neomezila jen na soucit, sám o sobě planý a neplodný, nýbrž jej nechávala přerůst do konkrétního a velmi 17
praktického jednání: navštěvuje vězně, rozdává almužny ze svých osobních příjmů napravo nalevo, na svém dvoře trvale hostí třináct žebráků, kteří ji dokonce doprovázejí na všech jejích cestách… Naposled zmíněné gesto je velmi výmluvné: v chudých a trpících chce svatá Hedvika sloužit Kristu a jeho apoštolům. Je rovněž známo, že vždy na Zelený čtvrtek napodobovala Kristovo znamení služebné lásky, a to zejména vůči malomocným: „Vzala si za příklad pokorného Spasitele, který – jak nás učí evangelium (srov. Jan 13,5) – umyl nohy chudých apoštolů, a s velkým zanícením velmi často umývala nohy chudákům, a když je utírala lněným ručníkem, líbala v pokoře nejen jejich chodidla, ale i ruce, dávala jim almužny a dělala vše pro to, aby se s ní loučili potěšeni. Na Zelený čtvrtek umývala s obzvláštní láskou ke Kristu, který chtěl být pro nás považován za malomocného, nohy malomocným a odívala je do nových šatů“ (LM 2,16). Dnešní den modliteb za naši diecézi je věnován především nemocným a trpícím lidem. Chceme-li se za ně zvlášť přimlouvat a vyprošovat jim, aby zejména ve svátosti pomazání nacházeli skutečné povzbuzení a posilu ke snášení svých utrpení, nesmíme přitom zapomenout na to, že jen takový soucit nebolí a neuráží, který spolu s citovou blízkostí účinně pomáhá. Kéž je nám naše svatá patronka působivým vzorem toho, jak převádět svůj soucit do konkrétní pomoci, jak se vírou učit tomu, abychom v nemocných a trpících dokázali vidět Krista, a jak se zároveň my sami svým milosrdným jednáním máme připodobňovat Kristu, který vzal na sebe a nesl lidské bolesti.
18
3) Přímluvy:
Bohu, který s láskyplnou vlídností naslouchá našim prosbám a spěchá nám na pomoc v našich potřebách, předložme vše, co nás jakkoli souží. Prosme slovy: Bože, shlédni na nás ve své lásce.
Prosíme tě za biskupy, aby byli účinnými služebníky všech, zvláště svých svěřených věřících.
Prosíme za veřejné činitele, aby ochotně přispívali svou pomocí, kde je toho zapotřebí.
Prosíme za nemocné a trpící, aby ve svátosti pomazání i v naší konkrétní pomoci nacházeli útěchu a posilu ve svém strádání.
Prosíme za ty, kdo jsou z nejrůznějších důvodů vylučováni z lidské společnosti, aby v nás mohli objevovat své spojence a přátele.
Prosíme za ty, kdo s láskou slouží trpícím, aby byli v udílení pomoci trpěliví a v ní nacházeli své uspokojení.
Prosíme za naši farnost, aby byla citlivá k potřebám všech.
Dobrý Bože, věříme, že nám s láskou nabízíš víc, než oč tě prosíme a žádáme; dej, ať se naučíme přijímat tvá obdarovaní, skrze Krista, našeho Pána. Amen.
19
6. DEN
pátek 14. října 2011
VELKÉ NASAZENÍ SVÁTOST SMÍŘENÍ – KATECHUMENI A HLEDAJÍCÍ
1) Biblická čtení: Řím 4,1–8; Žl 32; Lk 12,1–7 2) Zamyšlení: Za katechumeny se většinou modlíváme v době postní, kdy obvykle vrcholí jejich příprava na přijetí iniciačních svátostí křtu, biřmování a eucharistie; případně je svou modlitbou provázíme ještě v prvních dnech po křtu, tj. ve velikonočním oktávu, kdy jsou jako nově pokřtění zmiňováni celebrantem během eucharistické modlitby. Katechumeni však potřebují naše přímluvy v průběhu celé přípravy na křest a tak je dobré, abychom si na ně navykli pamatovat i jindy během roku, a to bez ohledu, zda je v dané době ve své farnosti zrovna máme či nikoli. Je to tím důležitější, že církev v České republice se stává stále více církví konvertitů, tedy osob, které přijímají dar víry až v dospělém věku. A ačkoli to pro naši diecézi platí o něco méně než pro jiné, přesto i u nás přibývá těch, kdo objevují Krista, evangelium a církev až v dospělosti. Je ovšem pochopitelné, že se náš pohled nemůže omezit pouze na ně. Hledajících osob v nejrůznějších životních situacích je samozřejmě daleko víc. Jsou zde ti, kteří se vzdálili Kristu nebo církvi a nyní se plaše vracejí zpět. Jsou tu také ti, které od společenství věřících vzdálilo veřejné pohoršení, případně ti, kdo se od církve oddělili svým hříchem. Ať tak či onak, je zde celá řada osob, jež hledají Boha, Krista, evangelium, společenství věřících, nebo cestu zpět ke všem těmto hodnotám, které už měli a přišli o ně. Pohled víry nám napovídá, že pokud platí, že mnozí lidé neúnavně hledají Boha, pak ještě v nesrovnatelně vyšší míře platí, že Bůh hledá lidi, a to
20
všechny bez výjimky. Svátost smíření je jedním z nejvýmluvnějších znamení tohoto Božího hledání. Proto chceme dnešní den modliteb za diecézi věnovat právě katechumenům a hledajícím a zároveň vyprošovat sobě i ostatním obnovení života z víry prostřednictvím svátosti smíření. A třebaže v Hedvičině době těžko můžeme uvažovat o dospělých konvertitech, i ohledně těch, kdo hledají víru nebo její prohloubení, najdeme v Legendě nejedno svědectví. Omezme se však na jediný, velmi dojemný příběh: „Mezi svými služebnými měla i pradlenu v úctyhodném věku, která vůbec neznala modlitbu Páně. Kněžna ji osobně učila Otčenáš s tak velkým nasazením, že s pradlenou trávívala dokonce i noci a po deset týdnů jí před usnutím na lůžku, na němž stařenka spávala, přikazovala, aby opakovala slova této modlitby, a tak si je lépe zapamatovala ve své mysli, když s nimi na rtech usínala“ (LM 5,35). Je to zároveň svědectví o náboženské horlivosti světice a její lásce k modlitbě Otčenáš, ale i o její ženské jemnosti a obdivuhodné vytrvalosti, o „mateřském citu“, který jako kněžna živila vůči všem poddaným a projevovala jej zejména v předávání víry. Zvlášť oslovující a inspirující pro nás může být obrat „s velkým nasazením“. Tak jako svatá Hedvika s velkým nasazením učila starou pradlenu modlitbě Páně, i my jsme voláni k tomu, abychom jak modlitbou, tak slovem a konkrétním příkladem s velkým nasazením doprovázeli jak všechny, kdo víru teprve hledají, tak ty, kdo ji už objevili, a nyní se připravují na křesťanskou iniciaci, tak nakonec i ty, kdo ji z jakékoli příčiny ztratili nebo se odcizili společenství věřících.
21
3) Přímluvy:
Evangelium nás vybízí, abychom byli vytrvalí ve svých modlitbách. Obraťme se proto nyní k nebeskému Otci a volejme: Bože, přijmi naši modlitbu.
Za Svatého otce, aby jeho působení bylo povzbuzením pro věřící a pobídkou k hledání smyslu života pro všechny lidi.
Za ty, kdo utvářejí veřejné mínění, aby se nenechali vést sobeckými zájmy, nýbrž jednali ve shodě se svým svědomím.
Za katechumeny a hledající, aby byli stále víc uváděni do celé pravdy.
Za ty, které od církve odloučil hřích, aby ve svátosti smíření nalezli cestu k plnému společenství s Kristem a ostatními křesťany.
Za ty, kdo opustili církev kvůli pohoršením, aby mohli být přivedeni zpět příkladným životem podle evangelia.
Za umírající, aby byli posíleni ve svém smrtelném zápasu.
Bože, nemůžeme se spoléhat na své zásluhy, dovoláváme se však tvého milosrdenství a prosíme tě, abys vlídně přijal a vyslyšel naše prosby, skrze Krista, našeho Pána. Amen.
22
7. DEN
sobota 15. října 2011
PŘENÁŠENÍ PLAMENE LÁSKY SVÁTOST KNĚŽSTVÍ – LIDÉ MIMO CÍRKEV
1) Biblická čtení: Řím 4,13.16–18; Žl 105; Lk 12,8–12 2) Zamyšlení: „Církev je služebnicí lidstva,“ prohlásil při jisté příležitosti papež Pavel VI. a touto svou intuicí vyjádřil velmi důležitou skutečnost, kterou si zvlášť po Druhém vatikánském koncilu uvědomujeme stále víc. Být služebnicí lidstva neznamená přijmout postoj servilnosti, s kterým si jako křesťané necháme od ostatních všechno líbit, znamená to však hluboké vědomí, že zde jako věřící nejsme sami, a především, že zde nejsme jen sami pro sebe, nýbrž že jsme posláni k druhým. V prvních desetiletích po koncilu se zdůrazňovalo, že církev je communio (tj. „společenství“), přičemž toto společenství zahrnuje jak náš „vertikální“ vztah k Bohu, tak i „horizontální“ vztah mezi věřícími navzájem. Dnes se začíná zdůrazňovat, že církev je communio et missio (tedy „společenství a poslání“), přičemž oba prvky, společenství i poslání, jsou rovnocenné, takže si je můžeme představovat jako dvě ohniska pomyslné elipsy. Co to v praxi znamená? Církev musí, samozřejmě, myslet i na sebe, na život svých věřících, na rozvíjení jejich vztahu k Bohu, jakož i na jejich potřeby a nesnáze. Nemůže se však uzavřít jen do této „dostředivé“ tendence, musí vycházet i k těm, kdo stojí mimo církev, protože je poslána ke všem národům a generacím lidstva. Pro nás to v praxi konkrétně znamená i to, že když se v těchto dnech modlíme za naši diecézi, nemůžeme se omezit pouze na ty, kdo s námi vírou patří do téhož společenství církve, nýbrž myslet i na lidi mimo církev, kteří žijí kolem nás, nebo, chceme-li, my v jejich středu.
23
To, co si na úrovni teologie znovu začínáme uvědomovat, však bylo a je žito světci ve všech dobách a za nejrůznějších okolností. Svatá Hedvika v tom není výjimkou. Mnohé z toho, co jsme si z jejího života během uplynulých dní připomenuli, by se dalo zmínit i dnes jako její konkrétní projevy touhy zprostředkovat víru těm, kdo ji neměli (pomysleme na dosud nemálo rozšířené pohanství její doby) i jako touhy sloužit všem, bez ohledu na to, zda se jedná o křesťany nebo ne. Pomysleme jen na její zakládání klášterů a špitálů, nebo její charitativní činnost. Jedno konkrétní svědectví však pro nás může být zvlášť oslovující. Legenda uvádí: „Kristova služebnice byla přitahována k Bohu tak velkou žádostí a láskou, že se snažila nejen obětovat sebe samu, ale pokud možno přenést svůj plamen lásky i na ostatní zbožnou a věrnou službou. Proto i osobně, i prostřednictvím sluhy, kterého určila k tomuto poslání, poučovala jednotlivé hosty na dvoře o nutnosti zpovědi a modlitby, jakož i o ostatních věcech týkajících se spásy“ (LM 5,34). Dobovým jazykem se nám tu představuje zcela originální a přitom důkladně promyšlená a dobře zorganizovaná podoba evangelizace: svatá kněžna se nemíní omezit jen na náhodné rozhovory o Bohu, nýbrž promyšleně se věnuje všem příchozím na knížecí dvůr, aby je povzbuzovala k pravidelnému životu z víry. Pochopitelně, že ne vždy mohla této službě dostát sama; proto určuje jednoho sluhu (kterého k tomu jistě vybrala velmi pečlivě), aby konal totéž pokaždé, když tak pro jiné povinnosti nemůže činit sama. Dnešní den modliteb za lidi mimo církve spojujeme se svátostí kněžství. Je to totiž právě tato svátost, která je ustanovena ke službě jak „dovnitř“ církve, tak i „navenek“, mimo ni. Zvláště biskup není jen pastýřem svěřených věřících v dané diecézi, nýbrž má mít živou starost a ochotu pomoci a prospět všude tam, kde může uplatnit svůj vliv. Samozřejmě, že (na jiné úrovni a jiným způsobem) platí totéž i o kněžích a jáhnech, přičemž jejich služba „navenek“ má 24
povzbuzovat také všechny ostatní křesťany ve správně chápané a prožívané angažovanosti ve společnosti. Je-li totiž obecně pravdou, že služebné kněžství (biskupů, kněží a jáhnů) má usnadňovat všem věřícím, aby naplno prožívali své všeobecné kněžství, pak to platí i zcela konkrétně v tomto rozměru poslání k lidem mimo církev. Laici mohou tam, kam biskup, kněz a mnohdy i jáhen často přístup nemají. A to ne snad jednoduše za účelem jakési „indoktrinace“ křesťanstvím, nýbrž nezištné služby druhým a nabízení evangelijních hodnot.
3) Přímluvy: Náš Pán, Ježíš Kristus, ukřižovaný a vzkříšený, vítězný Beránek, je před Božím trůnem, aby se za nás přimlouval. S důvěrou mu tedy přednesme své prosby: Pane, smiluj se.
Prosme za celou církev i za jednotlivé diecéze, aby se učily autenticky sloužit lidstvu.
Prosme za vlády států, aby usilovaly o trvalý a spravedlivý mír.
Prosme za lidi mimo církev, aby mohli mezi křesťany nacházet pomoc a skutečné hodnoty. o Prosme za lidi dobré vůle, aby přijímali nabízenou ruku věřících v uskutečňování hodnotných záměrů. o Prosme za ty, kdo jsou lhostejní vůči poslání církve, aby mohli stále více objevovat její smysl a význam i pro život společnosti.
Prosme i za toto naše liturgické shromáždění, aby se v modlitbě otevíralo potřebám všech lidí.
Pane Ježíši, za dnů svého pozemského života jsi přednesl Otci své vroucí modlitby, a byls vyslyšen; svěřujeme ti tedy i tyto naše prosby v důvěře, že je přineseš před trůn milosti a dosáhneš toho, že budou vyslyšeny. Neboť ty jsi živ a kraluješ na věky věků. Amen. 25
8. DEN
neděle 16. října2011
POHLED DO BUDOUCNA TEOLOGÁLNÍ CTNOSTI VÍRY, LÁSKY A NADĚJE – VEŘEJNĚ ZODPOVĚDNÉ OSOBY
1) Biblická čtení: Př 31,10-13.19-20.30-31; Žl 103(102); 1Tm 5,3-10; Mk 3,31-35 2) Zamyšlení: Během uplynulého týdne jsme se modlili za naši diecézi. Každý den jsme se přitom věnovali určité skupině osob a modlitbu za ně jsme spojili s jednou ze sedmi svátostí církve. Dnes, kdy jsme dospěli ke dni, kdy oslavujeme výročí zřízení této naší diecéze, je namístě, abychom nejen vzpomínali, děkovali a chválili, nýbrž i hleděli vpřed. Za koho se máme modlit dnes a v příštích dnech a jaký program do budoucna si můžeme nebo spíše máme vytýčit? Bude jistě správné, když se i nadále budeme modlit za křesťanské manžele a rodiny, za děti a mládež, za zasvěcené osoby, za našeho biskupa, kněze a jáhny, za nemocné a trpící, za katechumeny a hledající, jakož i lidi mimo církev. Ve svých modlitbách ovšem nezapomeňme také na ty, kteří většinou pravidelně figurují v našich mešních přímluvách: totiž na veřejně odpovědné osoby. Vybízí-li nás Ježíš v evangeliu, abychom „dávali, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt 22,21), jistě nechce, abychom se vůči veřejně zodpovědným osobám omezili na pouhé plnění občanských povinností, nýbrž abychom je znovu a znovu zahrnovali také do svých modliteb. Podobnou úvahu můžeme vést rovněž vzhledem k budoucnosti. Je jasné, že jako katoličtí křesťané budeme svou víru žít pevně opřeni o sedmero svátostí, jak nám je nabízí liturgické slavení církve; je však ještě jiná perspektiva, která se nijak nemíjí se svátostným životem, naopak, je s ním pevně spjata. Jde o perspektivu teologálního života, jinými slovy o život z víry, lásky a naděje. 26
Pobídkou nám k tomu mohou být i slova svatého Pavla, ve kterých se obrací k Soluňanům (tedy právě k těm, kdo naší vlasti tyto božské ctnosti víry, lásky a naděje předali): „Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá“ (1Sol 1,3). Kéž tato slova mohou v plné míře platit i o nás a kéž právě naše účinná víra, obětavá láska a vytrvalá naděje jsou tím nejlepším vkladem pro život s ostatními lidmi. Oni se mohou domnívat, že víru nepotřebují, poněvadž jim k ničemu není; že lásku znají a mají, poněvadž se o ní všude mluví a všude je tendence dávat ji na odiv; a že skutečná naděje neexistuje. Setkají-li se však s vírou, která není jen naším osobním náboženským přesvědčením, nýbrž Božím darem, který účinně přetváří náš život, setkají-li se s láskou, která není v žádném případě synonymem potěšení, nýbrž obětavosti jdoucí až na smrt, a setkají-li se s nadějí, která není jen klamným přeludem nebo naivní touhou, nýbrž vytrvalým směřováním k nepomíjivým hodnotám, možná ledasčemu z toho, co tvoří náš život, začnou pomalu rozumět. Svatá Hedvika, která tyto ctnosti víry, lásky a naděje ve svém životě hojně rozvíjela, nám v tom může být velkým povzbuzením a příkladem. Navíc, právě ona to byla, kdo by dnešním jazykem mohl být označen jako veřejně odpovědná osoba. Myslet tedy při dnešní oslavě výročí zřízení naší diecéze především na tyto osoby a vyprošovat sobě i jim dar víry, lásky a naděje tak jistě není od věci.
27
3) Přímluvy:
Bůh obléká i polní lilie a živí i nebeské ptactvo. S důvěrou v jeho starostlivost o nás, kteří máme mnohem větší cenu, jej prosme: Ujmi se nás, Bože.
Prosíme tě za biskupy: ať jsou věrnými správci svatých tajemství.
Prosíme tě za všechny veřejně odpovědné osoby: ať nezneužívají svěřeného postavení, nýbrž je považují za příležitost k účinnému prosazování společného dobra.
Prosíme tě za křesťany působící v politickém a společenském životě: ať vydávají svědectví o své víře rovněž poctivou prací ve prospěch druhých.
Prosíme tě také za ty, kdo mohou jakkoli přispět k autentickému rozvoji lidské
společnosti: ať
neváhají
nasadit
všechny
své
síly
k jeho
uskutečňování.
Prosíme tě za všechny, kdo v naší diecézi přijali svátost kněžství: ať nás svým příkladem i slovem povzbuzení podporují v ochotě sloužit druhým.
Prosíme tě za naši farnost: ať ji naplňuje účinná víra, obětavá láska a vytrvalá naděje.
Bože, náš dobrý Otče, povzbuzeni k důvěře ve tvou dobrotu a ve tvé milosrdenství předkládáme ti tyto své prosby a prosíme tě, aby ses nás ujal, skrze Krista, našeho Pána. Amen.
28
LITANIE KE SVATÉ HEDVICE SLEZSKÉ Pane, smiluj se.
Pane, smiluj se.
Kriste, smiluj se.
Kriste, smiluj se.
Pane, smiluj se.
Pane, smiluj se.
Bože, náš nebeský Otče,
smiluj se nad námi.
Bože, Synu, Vykupiteli světa, Bože, Duchu svatý, Bože, v Trojici jediný, oroduj za nás.
Svatá Maria, Svatá Boží Rodičko, Svatá Panno Panen,
oroduj za nás.
Svatá Hedviko, Kněžno Slezska, Koruno knížat, Útěcho naše, Matko ubohých, Matko ztrápených, Matko nakažlivě nemocných, Zrcadlo manželek, Radosti kněží, Semeno královské, Půdo, které Bůh požehnal, Matko svatých synů a dcer, Strome dobrý, Ženo, plná bázně Boží, 29
Ženo, poslušná Božích příkazů, Příklade apoštolského života, Ty, kterás pohrdla tímto světem, Ozdobená důvtipem a dobrými mravy, Jasná pochodni Slezska, Perlo vdov, Vonná třebnická růže, Kristova snoubenko, Milovaná dcero Nejsvětější Panny, vysvoboď nás, Pane.
Měj s námi slitování, Ty, který sis zamiloval svatou Hedviku, Ty, který jsi její vodu proměnil ve víno, Ty, který jsi na ni promluvil z kříže,
Ty, který jsi ji zasvětil do tajemství svého umučení, Pro její zásluhy, Ode všeho hříchu, Ode všeho zlého, Od náhlé smrti, Od věčné záhuby, V den, kdy přijdeš soudit, prosíme tě, vyslyš nás.
Bože, my hříšníci,
Odpusť nám naše hříchy na přímluvu svaté Hedviky, Vysvoboď nás od všech trestů, Obrať nepřátele své církve, Uděl našim dobrodincům věčnou odměnu, Uveď do své blaženosti naše zemřelé bratry a sestry, Ježíši, Synu Boha živého, 30
Beránku Boží, tys na sebe vzal hřích světa,
smiluj se nad námi.
Beránku Boží, tys na sebe vzal hřích světa,
smiluj se nad námi.
Beránku Boží, tys na sebe vzal hřích světa,
smiluj se nad námi.
V: Oroduj za nás, svatá Hedviko, O: aby nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních.
Modleme se: Bože, ze své milosti nám dáváš odpuštění a spásu; milosrdně na nás shlédni a dej, abychom svůj trvalý domov nehledali zde, ale na přímluvu svaté Hedviky směřovali k věčným příbytkům, kterés nám připravil. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
nebo:
Modleme se: Milosrdný Bože, osviť naše srdce a dej, abychom na přímluvu svaté Hedviky nevyhledávali pozemské štěstí, nýbrž usilovali o ustavičnou radost v nebi. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
31
MODLITBA ZA DIECÉZI
Všemohoucí věčný Bože, přijmi naši modlitbu, kterou ti předkládáme za naši diecézi. Zdokonaluj v nás dílo, které bylo započato skrze Ježíše Krista a dovršuje se v Duchu svatém. Ať v síle tvých darů stále více rosteme v lásce k Tobě i ve vzájemné jednotě, aby nám nic nebránilo v naplňování Tvé vůle. Přiváděj nás k hlubšímu vnitřnímu životu, zapal v nás apoštolskou horlivost, která by zahrnula všechny lidi bez rozdílu, neboť byli vykoupeni Krví Ježíše Krista. Znič v nás pýchu, obdař nás svou pokorou a velkorysou odvahou. Pomoz nám skrze Ducha svatého uskutečňovat Tvé dílo ve světě, aby láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání byly patrné v našem životě a my tak s odhodláním až do krajnosti svědčili o Tobě, který žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
32