Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 2
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 3
Truhla s tisíci zámky
PRAHA 2006
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 4
Jan Cimický: Truhla s tisíci zámky Vydání první. Copyright © 2006 Jan Cimický All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Křižíkova 16, Praha 8, www.baronet.cz v roce 2006 jako svou 1125. publikaci. Přebal a vazba © 2006 Ricardo a Baronet. Ilustrace na přebalu © 2006 Martin Vančát. Odpovědná redaktorka Marie Hošková. Sazba a grafická úprava Ricardo, Přemyslovská 38, Praha 3 Tisk a vazba: FINIDR s. r. o., Český Těšín. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 80-7214-902-4 BARONET Praha 2006
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 5
Jan Cimický
Truhla s tisíci zámky
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 6
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
I.
Str. 7
ČÁST
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 8
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 9
1.
Tma. Taková zvláštní klidná tma, kde nic neruší, nic nevybočuje z příjemného pohlazení plynoucího času. Je to jako klidná hladina řeky. Jediným vjemem, jediným prožitkem je vnímání existence. A není vůbec důležité, co jsem, kde jsem, proč jsem, co tu dělám v té uklidňující tmě, jak jsem se tu objevil, netrápí mě, co bude dál, jak se bude odvíjet příští okamžik. Čas tady ztratil své ohraničení. Nespěchám. Je nádherné od všeho se oprostit, zamknout do truhly… Zbavit se tak všech provokujících otázek, které si člověk zbytečně a často docela marně klade, na které neumí najít odpověď, a možná to ani není důležité, jen se tím stresuje, a to ho trápí! Jak snadné je místo toho ponořit se do harmonie sama se sebou! K čemu je všechno, co nás obklopuje? Vím, že je mi tu dobře! Jen kdyby odkudsi nepronikala slova, útržky vět, které v té poklidnosti vyvolávají nepochopitelné napětí. A čím jsou slova blíže, tím víc se ztrácí klid, je to nepříjemné! Bojím se vzpomínat, bojím se vracet, bojím se odtud odejít. „Teď se mi zdálo, jako by se pohnul!“ „Jistě, sevřel víčka a otřásl se, viděla jsem to docela zřetelně!“ Odněkud mě pozorují! Proč se o mne zajímají a nenechají mě na pokoji? Kdo jsem? Vnáší to zmatek do toho předchozího vyrovnaného pocitu, kdy je každá otázka zbytečná, nezajímavá. Třeba se rozplynout? Až v mozku jsem ucítil bolest, která projela celým tě9
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 10
lem. Mám tělo, které vnímá! A mozek! Proč mne nenechají v tom stavu, kdy mi je dobře! „Podívejte, reaguje na bolestivý podnět! Ta grimasa v obličeji je jednoznačná.“ „Probouzí se?“ „Nejspíš ano, pomalu…“ Mluví o mně, chápu to a je mi to nepříjemné, nijak mě to netěší, nestojím o jejich pozornost, chtěl bych zůstat v té klidné a tiché tmě dál, snažím se sevřít víčka, jako bych tím mohl ovlivnit, co se mnou bude dál. Pořád nevím, co se se mnou děje, ani mne to neláká poznat. Ať zase odejdou! Ale ten zneklidňující pocit, že před nimi neuteču, začíná dorážet stále víc. Jak se ubránit? Možná, že tuším, možná, že si něco uvědomuji, ale neumím to pojmenovat, nevím vlastně, kde se objevuje ta zkušenost. Odkud se vzala. Připadá mi, že něco neobyčejně důležitého je stále zavřené v obrovské truhle, k níž nemám klíč, kterou neumím otevřít. Děsí mne, ani nevím, jestli to je správné slovo, ale nechtěl bych nic měnit. Je-li to všechno, co mne zase čeká, ukryto pod mnoha zámky, proč bych to měl otvírat? „Myslíte, pane primáři, že nás slyší?“ Je to měkký hlas, něco mi připomíná… Možná jeden z toho tisíce drobných zámků, kterými je spoutáno všechno, co bylo. „Zdá se, že snad něco vnímá. Není to už úplně jasné kóma, spíš útržkovité, zlomkovité,“ soudí mužský hlas. „A proč neotevře oči?“ „Časem je otevře, víte, máme mnohokrát ověřenou zkušenost, že se někdy lidé probírají z bezvědomí jako zázrakem, po šesti měsících, i později.“ „Ale on už takhle leží čtyři měsíce!“ „Nějaký pokrok udělal, je ovšem otázka, jestli to bude progredovat dál anebo se to někde zastaví.“ „Vy myslíte, že se nechce vrátit do života? Ale on přece žije!“ „Ovšem, jenže je to takový omezený vegetativní život, dýchá pomocí přístrojů, potravu dostává uměle, srdeční 10
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 11
činnost je na přístrojích. Je úplně závislý na naší pomoci. Musíme probudit mozek! Jedině mozek dává impulzy tělu, aby se samo zhostilo své přirozené role, aby se spustily obvyklé regulační mechanismy. Je to, jako byste nabíjela vybitou baterii, a ta se najednou rozsvítí.“ „A co když se nerozsvítí?“ Určitě mluvili o mně, ale je mi to docela jedno. Jako by se mne to netýkalo. Narušili můj svět, já jsem je nezval, nežádal jsem je o nic, bylo mi docela dobře. A cítím, že mě chtějí nutit, abych s nimi hrál jejich hru. Nestojím o to! „Podívejte, teď jako by pohnul víčkem!“ Musím si dávat pozor! Nechci, aby ve mně mohli číst! „To se vám asi zdálo. Takové záškuby vůbec nesouvisí s vědomím, jsou to jen přirozené fascikulace svalových vláken, které mají nevyrovnané napětí,“ říká ten mužský hlas. Jak dokážou všechno složitě pojmenovat! Sevření víčka, a hned je to vědecká záležitost. Zvláštní věc, kterou si neumím vysvětlit. Napadají mne slova, která se někde musela najít, musela odněkud přijít, někdo je do mne musel vložit, musel mne to naučit, vysvětlit, pojmenovat, vnímám je, i když je nikdo nevysloví. Nijak mě to nepřekvapuje, nic mne nepřekvapuje. Co jsem vlastně zač? Čím dál víc si začínám vybavovat konkrétní představy. „A nedalo by se nějak urychlit, aby se probral?“ „Věřte, paní Sambová, že děláme všechno, co je možné a na co naše medicína stačí. Nikde jinde na světě by nemohli udělat víc. Musíte se smířit s tím, že jedinou vaší zbraní je trpělivost. Jsem moc rád, že sem chodíte každý den, a chápu, že to musí být velmi vyčerpávající, ale právě tím pomáháte nejvíc. Udržujete kontakt, komunikujete s ním, mluvíte na něj…“ „Ale co když mne neslyší? Co když mě nevnímá?“ Je chvíli ticho, konečně. Snad je už omrzí vytrhovat mne z toho příjemného stavu a nechají mne zase jen tak se do něj vrátit. 11
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 12
„Pane Sambo, otevřete oči!“ Povel, kterému nechci vyhovět, nechci se stát závislým na jejich nařízeních, chci dál jen vnímat plynoucí čas a nijak se nepodřizovat. „Poznáváš mě, Jirko, to jsem přece já, Lucie! Lucie! Tvoje žena!“ Jaká moje žena, jaká Lucie? Kde se vzala? Do čeho mne to chtějí vtáhnout? Copak já znám nějakou Lucii? Chtějí mi nějak ublížit? Co zamýšlejí? „Vidíte! Vůbec na to nereaguje! Myslíte, že si pamatuje aspoň na něco? Na to, co se stalo? Nebo na to, co bylo předtím?“ „Amnézie může být hluboká, ale většinou se paměť postupně vrací. Musíte s ním pracovat, vyprávějte mu všechno, osvěžujte mu paměť!“ „Ale co když to neslyší? Má to smysl?“ „Určitě má! Záleží hodně na vás, věřte mi!“ Jirka. Lucie. Samba. Sambová. Nic to ve mně nevyvolává, jsou to obyčejná slova, asi nějaká jména a oni se mě snaží přesvědčit, že to nějak se mnou souvisí. Škoda, že nevnímají stejně jako já, že musí každé slovo vyslovit, já nic takového nemusím. Až do téhle chvíle jsem přijímal a vysílal myšlenky bez námahy. Asi neumím mluvit jako oni. Neumím vydat zvuk. „Dobře, já se pokusím,“ říká ten ženský hlas unaveně. Připadá mi to, jako by neměla sílu, a je mi jí líto. Rád bych jí pomohl, ocenil, že dělá asi něco prospěšného, ale nevím jak. Mohu zkusit usilovně se soustředit a třeba to zachytí! Třeba porozumí, co jí vzkazuji… „Určitě je tu vidět nějaké zlepšení. Horečka klesla, má sice pořád vzácná antibiotika, ale je vidět, že tělo se postupně vzpamatovává. Ostatně horečka je vždycky pozitivní známka, že se tělo brání. Dělá mi starost ta hnisavá píštěl na pravém kyčli, ale v tomto stavu nemůžeme operovat…“ mužský hlas se zarazil, jako by nechtěl něco dopovědět, jako by si na poslední chvíli rozmyslel, co řekne. Ale já mu přece rozumím: chtěl dodat, že bych to nepřežil. Mluví pořád o mně! Začínám se v tom malinko 12
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 13
orientovat. Já jsem někdo, komu chtějí za každou cenu pomáhat, mají o tom svou představu. Necítím už nějaké ohrožení. Přesvědčili mě, že mi nechtějí ublížit, a chtěl bych jim vyhovět, i když to jejich počínání je mi nepříjemné. Mám pro ně jakousi nevysvětlitelnou slabost. Že by mi jich opravdu bylo líto? Stejně nechápu, proč to všechno dělají. „Měla bych mu to vyprávět pořád dokola?“ „Zkuste se k některým základním detailům vracet a rozvíjet je. Možná, že nepatrná drobnost bude pro něj důležitější než to základní. Důležité je, aby ho něco z toho zaujalo, aby se chytil, začal spolupracovat, aby jeho mozek začal znovu fungovat. Pak si myslím, že by bylo vyhráno. Když se totiž začne přirozeně stimulovat mozková kůra, dostaneme se k zakódovaným zážitkům!“ Co když mají pravdu, co když se ten mužský hlas, co zní autoritativně a nepřipouští pochybnosti, přece jen mýlí! Připadám si najednou jako rozhodčí, jako soudce, který ví o mnoho víc, který pochopil souvislosti, jiným utajené. Nemohu jim to však sdělit. Nevím jak. A vlastně ani nevím, jestli chci. Mohli by pochopit to, co já prožívám, mohli by si osvojit mou zkušenost jen tak? Je přece tak snadné vytvořit myšlenku a slyšet na ni hned odpověď! Nemám pravdu? „Jistěže máš. Tvoje úvahy jsou správné, vzpomínky jsou totiž roztroušené v mozkové kůře a všechno, co jsi kdy zažil, je rozptýlené v mikroskopických bodech, tisíckrát menších, než je špendlíková hlavička, jako bublina, která má na povrchu pevnou blánu, a podle toho, jak je odolná, vydrží i vzpomínka. A nikdy není úplně zapomenuta, jen její povrch se svraští a splaskne jako ta bublina. Nemůžeme je navázat jako korálky, aby se vzájemně řetězily, to by bylo primitivní a snadné, jedna musí probouzet druhou.“ „A proč si tedy teď nevzpomínám na nic? Je to tím, že jsem nic z toho nezažil? Že si to jen vymýšlejí anebo se domnívají, že to je realita?“ 13
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 14
„Nemohou tušit, že jsi o kvalitu výše, a tvoje vjemy jsou bohužel archivovány v jiném, primitivnějším poschodí tvého vědomí.“ „A když budou dál neustále naléhat, abych si vzpomněl? Vybavím si něco z toho? Nebo je to jen citové vydírání a budu se muset naučit jejich verzi? Zažil jsem opravdu to, o čem hovoří?“ „Máš dvě možnosti, buď zůstat ve stavu, kdy je tvoje tělo jen zbytečnou přítěží a můžeš existovat bez něj, jen jako duch, jako vědomí, bez možnosti projevovat se v jejich světě. Anebo se vrátit. Být zase jako oni, se všemi nesnázemi a bolestmi, které vzniknou opětovným spojením tvého těla a vědomí. S každou navrácenou vzpomínkou na bezprostřední minulost budeš ztrácet jednu ze svých současných schopností. Kus nynější existence.“ Tak, vrátit se do předchozího života, přinutit se zapomenout na vyšší poznání, vědomí vrátit vesmíru a tělo na zem. Spojit, co zbylo, co takové spojení povolí… Kdyby tak tušili, co probíhá člověku hlavou v tom „hlubokém bezvědomí“, jak to moudře označují! „A jaké mám vlastně v nynějším stavu výhody, když s nimi nemůžu normálně komunikovat? Když oni mi nerozumí, nevnímají, co k nim vysílám? Mám se přizpůsobit já jim?“ „Nechceš? Tvůj spánek je hluboký a klidný, necítíš v něm bolest, protože umíš potlačit všechny pocity, ovládáš centrum bolesti, kterému lidé neumějí vládnout. Vrátíš-li se zpět, ztratíš tuhle schopnost a budeš trpět a strádat, bude to daň za návrat, za opětovné zařazení do lidské společnosti. Někteří jogíni odedávna hledali takovou schopnost a někteří ji nalezli…“ Nabízí se mi to jako možnost, jak se dostat z dilematu, jak zvolit řešení a které? „Říkají, že mne chtějí zachránit!“ „Ano, vidí to tak. Znají tě jako jednoho z nich, jako svého blízkého, jako vrstevníka, jako někoho milého. Chtěli by, abys byl mezi nimi, posílilo by je to, zahánějí tak svou vlastní úzkost před něčím neznámým, nepopsa14
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 15
ným, v čem jim chybí zkušenost. Ty jsi ji získal, a zase jim ji nemůžeš sdělit! Jeden řecký filozof tvrdil: Není nic, a kdyby něco bylo, nebylo by možné to poznat, a kdyby bylo možné to poznat, nebylo by možné to sdělit druhým! Už chápeš?“ „Ano… Co vlastně vědí o člověku? Co vědí o mně? Všechno je jen tisícero hypotéz o životě, které se pokládají za neměnné a opisují se v medicínských učebnicích stále dokola. Je to moc málo!“ „S každým krůčkem, kterým se budeš vracet do jejich světa, ztratíš kousíček dnešního poznání.“ „A k čemu mi vlastně je? Cítím se vyrovnaně, pravda, možná nejlépe, jak jsem se kdy cítil, ale k čemu mi to je, když to nemohu porovnat s tím, co bylo? Když si na to nevzpomínám, když ty zážitky jsou zakleté někde v mozku, kdovíkde! Beru to jen jako vyprávění, které se mne netýká!“ „Ano, jsi na tom relativně lépe, nejsi závislý na svém těle, jsi nezávislý, tvůj život se obohatil a oprostil od jejich formy, kterou pokládají za nejdokonalejší!“ „Jako jogíni!“ „Více než jogíni. Naučili se ovládat srdce a tep, dýchání a všechny známky té pozemské formy života. Ale nenaučili se otvírat ty části mozku, které u člověka stále spí. Ty, které mu umožňují pohybovat se prostorem bez schránky vlastního těla. Bez závaží. Možná, že někteří byli už blízko, ale ani nikdo z nich to nemohl sdělit druhým!“ „Jako by tělo bylo magnet, který člověku nedovoluje, aby se odpoutal od své planety!“ „Je to tak nějak. Všechny ty lety do vesmíru jsou z toho pohledu směšné. Vhodnější by bylo prozkoumat lidské možnosti.“ Tak proč se tedy vracet, když stejně všechno poznání zůstane mimo a nikdo z toho nebude mít užitek. Co má za smysl vracet se do primitivního světa, který si hraje na dokonalý. Který mučí tělo a tvrdí, že ho ošetřuje a chrání! 15
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 16
Zní to logicky. A jaká bude výhoda zůstat tady? Bez vzpomínek, bez zážitků, vyvrženec, který bude jen vnímat a… Nebo je ještě něco dál? Něco, co nastává ve chvíli, kdy na zemi konstatují smrt? „Patříš formálně k nim. S nimi tě spojují zážitky a vzpomínky, které se mohou vrátit, i když za cenu jisté degradace.“ Prožívám tmu, která mě hladí, a přitom vím, že se musím rozhodnout. Nikdy jsem nestál před tak složitým rozhodnutím. Zase vnímám hlasy, jež přicházejí z prostoru velice blízko, nade mnou. „Ale co když vůbec neslyší, co mu říkám?“ „Myslím, že i v hlubokém bezvědomí mají lidé schopnost registrovat, co se o nich říká. Ukládají si to a pak se jim to vybavuje. Četl jsem v jednom odborném časopisu, že člověk, který se probral z kómatu, dokázal poměrně přesně reprodukovat rozhovor, který nad ním lékaři vedli. Bylo to docela trapné. Na to by se mělo pamatovat vždycky, i když si myslíme, že nás dotyčný nevnímá!“ Mužský hlas se ji snažil uklidňovat. Byl laskavý a unavený. „Tak dobrá, já mu to budu vyprávět…“ říká ženský hlas. „Kdyby aspoň otevřel oči, kdyby něco udělal, dal mi znamení, abych věděla, že mě vnímá!“ Nemohu! Musím to zvládnout. „Byli jsme v Miami, v listopadu, protože tam je ještě hezky a tady už jenom prší a sněží,“ snažila se vyprávět, „taková krátká hezká dovolená! Bydleli jsme u tvého kamaráda, Jarky, chodil jsi s ním do školy. On teď žije ve Spojených státech, přes dvacet let. Vzpomínáš na něj? Je to malíř, módní návrhář, vydělává velké peníze a na jeho výstavy se lidé těší stejně jako na módní přehlídky. Zrovna na Floridě jednu měl, jako kdysi Versace… Obrovský úspěch!“ Jarka. Jaroslav… Kdo je to? Jaký Jaroslav? Jaký spolužák? I když se snažím, opravdu upřímně snažím, vůbec nic mi to neříká, nic mi to nepřipomíná. 16
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 17
„Jarka tam má nádherný veliký byt přímo nad zálivem. Sedali jsme tam ráno a večer na terase, snídali anebo jedli grilované langusty a kamenné kraby, moc ti to chutnalo. Pořád jste si připomínali všelijaké lumpárny, co jste dělali v dětství, až mě to otravovalo! Možná jsem vám trochu záviděla, že máte tolik zážitků a že jste byli a zůstali jste nejlepší kamarádi!“ Nejlepší kamarádi! Musel jsem mít nějakého kamaráda! Musel jsem chodit do školy! Nedovedu si však vybavit ani jeho tvář, vůbec nic. „Má doma nádherné obrazy. Nejen ty svoje, ale taky jednoho Kandinského a Marca Chagalla… Hlavně ten se ti líbil, sedal jsi u stolu proti němu a vždycky jsi opakoval, že takový obraz je jako nebe! Jarka se zrovna chystal na nějakou módní přehlídku do Paříže, ještě před Vánoci, a musím říct, že ty jeho modely byly hodně odvážné, ale ty ses jen smál.“ Na to si tedy nevzpomínám vůbec, nic mi to neříká. „A jeli jsme s ním na výlet do těch bažinatých mokřadů, mezi krokodýly! Hrozně jsi obdivoval to vznášedlo, které klouzalo po nízkých stvolech rákosí, na povrchu vody a bažiny, a dělalo to hrozný rámus. Dojeli jsme až na takový ostrůvek, kde byla pauza před zpáteční cestou, tak na procházku a na kávu, chodili jsme po uzounké cestičce a ty jsi najednou spatřil malého tlustého hada. Chtěl jsi jít dál, ale Jarka se strašně vyděsil a zastavil nás. Prý to je nejjedovatější had na Floridě, a kdyby nás uštknul, nikdo nám nepomůže…“ Had? Tlustý had? Ale ano, něco takového se mi mihlo někde v podvědomí. Jedovatý had… „Tak jsme se raději vrátili do Miami a trávili zbytek dne na pláži s těmi roztomilými medvídky, co se tam všude potulují kolem hospůdek na pláži. Na obzoru křižovaly pobřežní hlídky a snažily se pochytat běžence, co na všelijakých bárkách utíkají ze svých ostrovů, hlavně z Kuby.“ Moře! Teplé moře. Možná, že cítím slanou vůni. „A byli jsme na vyjížďce s lodí, co má skleněné dno, 17
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 18
taky se ti to moc líbilo. Viděli jsme takové barevné ryby, že by si to ani Jarka v největší fantazii nevymyslel! Všelijaké pruhované, flekaté, jednobarevné i jako duha. Některé se třely o dno lodi a vůbec jim nevadilo, že se na ně díváme, a pak se zase celé hejno vzneslo a někam zmizelo!“ Připomínalo to najednou jiskérky, které mají všechny barvy. Zdálo se mi, že to vyprávění je příjemné, že se dá poslouchat. Už mi to nevadilo. Bylo to jako hra. Co bude dál? „Říkal jsi, že je to krásné živé akvárium! A všechno jsi natáčel kamerou, aby ses na to mohl doma podívat znovu. Promítneme si to spolu, až se vrátíš domů z nemocnice…“ Tak jsem v nemocnici. Vím, co je to nemocnice. A proč jsem tady? Jaká je souvislost? Jak jsem se sem dostal? Kdo vlastně jsem? „Mimochodem, Jarka má taky byt v Paříži, přímo na Montmartru, dal nám klíč a můžeme tam kdykoliv zajet… až budeš zase v pořádku! Máš přece Paříž tak rád!“ Tak já mám rád Paříž? Byl jsem tam? Asi ano… Proč je to všechno tak vzdálené, jako v mlze? „A když jsme se vraceli z Ameriky, tak se to stalo, na zpáteční cestě taxíkem z letiště. Těšil ses, jak si vlezeš do vany a dáš si tam koupelovou sůl…“ Ano, jistě. Vlézt do vany a dát si tam koupelovou sůl… Ty drobné špendlíkové hlavičky vzpomínek pukají jako bílé kuličky pámelníku, na který se dupne. Je to moc zvláštní pocit. Trochu připomíná roztříštěnou a poněkud zamlženou mozaiku. Není nic úplně jasné a zřetelné! A přece každé slovo, které teď slyším a které ke mně cíleně směřuje, jako by něco probouzelo, jako by to nebyla docela čistá ozvěna, ale něco to připomíná. Něco… Neumím do detailu popsat, co každé z těch označení, každé z těch slov znamená, jaký má obsah, jen to tuším a mám přitom pocit, že tušení je správné. 18
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 19
Trochu se však asi bojím rychleji pronikat do obsahu slov, jako bych nějak nechtěl opouštět svůj současný stav. Je to zvláštní, stydím se za to! Nechci si to připustit. Jako by s každou uvolněnou obručí zapomenuté a zasuté vzpomínky, kterou mi zvenčí vracejí, mizela trochu i ta pohoda, co cítím, a nahrazovalo ji podivné napětí. Mám se tomu bránit? A ještě jedna podivná věc: jako by každá z těch vzpomínek měla více vrstev a já nedokázal vybrat tu pravou, jako bych stejné vzpomínky měl uložené někde v hlavě vícekrát a nevěděl jsem teď, jak je odhadnout v čase, některé jsou, jako bych je sám prožil, v jiných jako bych byl jenom divákem. Doráží na mne překotně tolik dějů, které probouzí ochota vzpomínat. „Ano, některé ze vzpomínek jsou jen střípky, které prožíváme, jsme rozptýleni v mnoha lidských osudech, v některých víc, v jiných méně. A v tom je podstata, není to duše, která by patřila jen jednomu, byla z celistvého jednoho kusu, je to naše představa, nedokonalá představa a náš omyl. Žijeme najednou více životů, jak se částečky života rozptylují a kondenzují. I mnoho životů najednou, kde jsme aktivními účastníky. A v jiném, pozdějším životě může být stavebnice částic jiná, ale útržky vzpomínek zůstanou. Vzpomínáme si jen na to, co jsme v tom aktuálním, současném a konkrétním životě prožili. Ale co si má člověk jako já počít teď, když je každá z částic života probuzená a každá se chce uplatnit? Co z toho je ozvěnou prožitého posledního života? A co jen odleskem něčeho méně podstatného, co se jen dotklo malé stavební součástky mé duše?“ „Bylo to tak prudké, nečekané… Přijížděli jsme po hlavní, už jsme byli skoro doma, a najednou se z vedlejší silnice vyřítilo nákladní auto, co vozí beton. Řidič snad vůbec nebrzdil, vjel v plné rychlosti z boku do našeho auta. Šofér taxíku to nepřežil…“ Cítím něco jako zablýsknutí, ano, je to oslnivý paprsek, který oslepuje. Nic víc. Je to snad kus vzpomínky? 19
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 20
„Ty jsi od té doby v bezvědomí, já jsem měla jen přelámaná žebra, dopadla jsem nejlíp… Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší, kdybychom to oba nepřežili…“ „Tohle mu nesmíte říkat!“ ozval se mužský hlas. „Jenom pozitivní impulzy, tohle ne!“ „Stejně mi nerozumí! Neslyší! Nereaguje!“ „Jak to můžete říci,“ zlobí se mužský hlas. „Jen nereaguje! Povolil jsem návštěvy kdykoliv, ovšem pouze s podmínkou, že nám budete pomáhat a ne mařit naše úsilí!“ Mužský hlas se asi opravdu zlobil. Rád bych dal nějak najevo, že se nemusí rozčilovat, že to na mne nijak nedoléhá, ale nemohu vládnout tělem, i kdybych si to přál. A co jsem vlastně zač? Co jsem dělal? Vkrádá se do toho najednou podivný zážitek, připadám si jako v akváriu a kolem mě na pilinách sedí tři bílé krysy a vzájemně se bedlivě pozorujeme. Mohlo se stát, že jsem byl někdy myš? Nebo laboratorní krysa a kousíček toho zážitku se v té mozaice najednou probouzí? Možná, že přenos vědomí funguje! Mužský hlas totiž pokračuje! „Nezapomeňte, že je to taky doktor, a navíc ho znám určitě stejně dobře jako vy. Chodili jsme spolu do školy od první třídy, seděl jsem za ním v lavici až do maturity. A na medicíně jsme byli v jednom kroužku, dokonce jsme promovali ve stejný den! Jediný rozdíl mezi námi je v tom, že já jsem anesteziolog a on je kardiolog. A skvělý kardiolog!“ Ženský hlas mlčí. Tak já jsem tedy doktor!
20
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 21
2.
Musím se schoulit a uzavřít do svého příjemného ticha, nechci nic slyšet, nic poslouchat. Nechci vědět nic víc, tahle dávka pro tentokrát stačí. Jsem doktor. Tedy nyní jsem doktor. Ale v tom stavu ticha a harmonie se mohu vracet časem, mohu odkrývat střípky mozaiky celého svého života. Života, který nikde nezačíná a nikde nekončí, a jen já to vím. Netuší to však nikdo z těch, co stojí nad mým nemocničním lůžkem a dohadují se o malicherných drobnostech. Mohu otevřít jakoukoli vzpomínku. Je to tak snadné, vrátit se dvě stě let zpátky… Můj kůň stoupá zvolna po kamenité cestě na plošinu uprostřed horských štítů, zprvu to však vypadá, že se co nevidět musí dotknout kopytem některého ze zasněžených vrcholků, až z toho jímá závrať! Někde vepředu, za záhybem cesty, leží městečko Lijiang, vysoko v horách, vypadá z výšky určitě jako malé ptačí hnízdo. Škoda, že nejsem orel, který tu zvolna krouží a ostražitě číhá na svou kořist. Jmenuji se Ding Haijia. A jak jsem si oddychl, když kopyta koně opustila pěšinu a dotkla se široké travnaté plochy, která se před námi otevřela. Kůň se sám zastavil. Nemám rád výšky, a po celou dobu jízdy po křivolakých pěšinách, jež vedou k městečku, jsem prožíval strašlivý strach, který jsem nesměl dát najevo ani před svým doprovodem, ani sám před sebou. Nechci, aby si toho někdo povšiml. Zvláště tady, na mé první štaci, na prvém místě, kde začínám svou pracovní ka21
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 22
riéru jako soudce. Oddychli si ale zřetelně všichni… nejen já! Je mi dvacet šest let a vystudoval jsem práva na univerzitě. Před dvěma měsíci jsem absolvoval císařský konkurz přímo v paláci a uspěl jsem! Stal jsem se jmenovaným soudcem v tom starobylém městě Lijiangu, vysoko v horách, severozápadně od hlavního města provincie Yunnan, Kunmingu. Pravda, konkurz byl těžký, ale má v Číně svou dlouhou tradici, nejméně dva tisíce roků se opakuje ve stejných regulích a žádný císař na tom nic nezměnil. Kdo uspěje, stává se na čtyři roky státním úředníkem, soudcem. Jeho úkolem je dbát na spravedlnost na svěřeném území, má v ruce zákon, je to zástupce císaře a soudce v jedné osobě… Ano, jako by se čas zastavil. Nazítří se ujmu úřadu a budu bydlet a pracovat v yamenu, stejně jako mí předchůdci za všech předchozích císařských dynastií. Soudní palác zůstává stejný. Tradiční, do čtverce postavený, kde v přední části, chráněné sochami dvou draků, zasedá soudní tribunál, kterému soudce předsedá. Sem přivádějí provinilé, tady se vyšetřují a soudí. V levém křídle bydlí pomocný personál, soudcovi pomocníci, jejichž pravomoc je vyšetřovací. V pravém křídle žije služebnictvo a všichni, co zajišťují fungování soudu. A konečně v zadním paláci jsou místnosti, které užívá soudce. Jsem nesmírně zvědav, jak bude vypadat můj nynější domov. Jsem ještě svobodný, většinu času mohu věnovat svým koníčkům a zálibám. Miluji poezii, hlavně verše Li Poa a Tu Fua a sám se také pokouším psát… A jako by se všechno přede mnou začalo prolínat, vnímám i sám sebe jako někoho jiného, a přece jsem to já. Soudce… Je to tak příjemné pozorovat všechno zpovzdáli, z nadhledu, jako by se to týkalo někoho jiného. „Vznešený soudce,“ uklonil se drobný mužíček, který se jmenoval Zhang a soudce již z Kunmingu doprová22
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 23
zel, „pojďte, čekají na nás. O vaše zavazadla se postará Bao, to je druhý pomocník!“ Soudce pokrčil rameny a následoval mužíčka k východu. Respektoval vše, co mu jeho nynější úřad předepisoval, nebránil se. I tak si připadal trochu jako ve snu. Znal tolik historek o slavných soudcích, kteří neúplatně hájili zákon a spravedlnost. A chtěl být vlastně taky takový. Jenom to oslovení mu připadalo trochu směšné, ještě si na to nepřivykl. Tak koně došli až před městské brány, kde na ně čekal jiný muž, ten byl na rozdíl od drobného Zhanga doslova hromotluk a mezi ostatními Číňany vypadal jako obr. Jakmile je spatřil vycházet, vrhl se k nim a téměř Zhangovi vytrhl vozík se zavazadly. „Pojďte, blíží se bouřka!“ Bylo znát, že tahle informace všechny zneklidnila. Ding věděl, že přijíždí do oblasti, kde se často může setkat s přírodními katastrofami, před několika lety tu bylo zemětřesení a zřejmě i bouře tu bývají silné. Nedával na sobě ovšem nic znát. Venku bylo příjemné teplo, i když končil zvolna podzim a blížila se zima. Čtyřiadvacet stupňů nad nulou. A někde ve zdejších hájích dozrávají mandarinky a banány! Tak vysoko v horách… „Bude se vám tu líbit, vznešený soudce!“ řekl pomocník Bao a naskládal truhlice na sebe. Všichni pak dál pohodlně vyjeli v bryčce. Ding si mlčky všímal cesty, vysokých štítů hor, které je obklopovaly a na nichž svítily bílé sněžné čepice. Na některých místech bylo zřetelné, že cesta je poničená prudkými dešti a přívaly vody, možná tu byly ještě znát stopy po zemětřesení. Jeli mlčky až do městečka. „Budete zatím ubytován v domě naproti yamenu,“ informoval Dinga Bao, „vaše bydlení se upravuje. Čekali na vás, jaká budete mít přání.“ Ding ještě nestačil plně akceptovat úctu, kterou mu tady projevovali. Přeskočil ze studenta do role důstojného 23
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 24
mandarína a dělalo mu potíže přivyknout. Řekl si však, že jistá zdrženlivost ničemu neuškodí. „Ano, rád se podívám,“ řekl, „ ale nejdřív bych si rád prohlédl městečko, kde mám působit. Chci si udělat představu.“ Nebe se zatím zatáhlo a zdálo se, že co nevidět se spustí skutečná horská bouře. Vítr se začal prohánět, až ohýbal stromy. „Bude rozumnější, když chvíli počkáme, zatím se ubytujete,“ navrhl Zhang. Dům byl stejně jako všechny budovy typickým příkladem architektury období Mingů, s dvorcem uprostřed, na němž byla roubená studna. Ding Haijia uložil pár svých věcí do skříně a otevřel okno, bylo z něj vidět přímo na hlavní lijiangskou ulici. Mohl se tak vrátit ještě o pár století zpátky. Až donedávna neměl o tomhle historickém skvostu ani tušení, vyrůstal v Beijingu! Musel dokonce dlouho hledat na mapě, aby věděl, kam ho vlastně jmenovali! Ty nádherné dřevěné štíty, patrové domky, kde je v přízemí krámek vedle krámku. Tady holičství a vedle je krejčovská dílna, apatyka, spousta malinkých hospůdek s jediným stolkem a nízkými sesličkami pro pár hostů. Odevšad se line vůně čaje a koření. Ale prudký déšť netrval dlouho. Ulice se spláchla proudem vody a déšť odtekl do jedné z bystřin, které městečkem protékaly a tvořily součást jeho půvabu. Jen to venku trochu oschlo, pomocníci byli připraveni, aby doprovodili svého nového pána podle jeho přání na první procházku. „Chci nasát vůni a atmosféru, abych se lépe orientoval,“ řekl Ding a vyšel s nimi ven. Bylo stále příjemné teplo, vzduch se deštěm osvěžil a dýchalo se dobře a snadno. I když se soudce najednou ocitl ve výšce dva a půl tisíce metrů nad mořem! Jako by zdejší kout velehory chránily! Neuvěřitelné, pomyslel si soudce Ding Haijia, tak právě tady se pěstuje vzácný červený čaj, připomínající šafrán, který se přidává ve špetičce do speciál24
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 25
ní vysokohorské odrůdy jiného čaje a působí proti bolestem a dodává se jen na císařský dvůr… Stačil si o tom něco před odjezdem přečíst a teď to měl před sebou na vlastní oči. Vždyť vlastně miloval čaj! Kráčeli uzounkými uličkami městečka a všichni otáčeli hlavy a uctivě je zdravili. Okamžitě pochopili, že s Baem a Zhangem prochází nový zdejší soudce. Číňan si soudce vždycky považuje, přece je to obhájce spravedlnosti! Lidé tu žijí, jako by jim byl veškerý spěch naprosto cizí. Usmívají se, všechno ochotně ukazují a trpělivě vysvětlují. Skutečně, veliký rozdíl mezi lidnatými městy! „Lijiangem protékají tři prudké říčky a dole v údolí se vlévají do jednoho z přítoků Dlouhé řeky,“ řekl Bao, když kráčeli podél koryta, naplněného vodou po okraj, „vidíte, jak je čistá? I po prudké bouřce!“ Místní obyvatele to nijak nevyrušilo. Ženy dál na bobku máchaly prádlo, čistily zeleninu k obědu anebo dokonce kuchaly rybu. Všechno se tu zdálo normální a docela samozřejmé. Putování městečkem nemá konce. Všichni tři bloudí uličkami až k tržišti. Stále je provází říčka, v některých místech dosahuje valící se voda až k okraji. Skoro to nahání strach. „Lidé tu obývají první patro, v přízemí jsou jejich krámky. Hodně se tu obchoduje…“ řekl Zhang. Tak došli až k domu, který zdálky vypadal opuštěný. Jistě ho poškodil požár, to bylo zřejmé na první pohled. „To je jeden z několika nevyřešených případů, co tu zbyl po vašem předchůdci, vznešený soudce,“ vysvětloval Bao, „stala se tu vražda, ale nenašel se dosud pachatel. Proto se nemohl dům opravit, i když tu poněkud hyzdí celkový vzhled města.“ „Ano, a koho tu zabili?“ zeptal se Ding zvědavě. „Ženu, která se jmenovala Hua Hong, byla to zdejší učitelka, moc oblíbená, lidé ji měli rádi, protože měla přátelskou povahu, s každým si popovídala, byla prostě 25
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 26
milá…“ Zdálo se, že Bao tu ženu osobně znal, protože v jeho hlase zaznělo něco jako lítost. To soudce Ding postřehl a měl na jazyku hned několik otázek, napadlo ho však, že bude lepší, když se seznámí nejprve s tím, co tady už vyšetřili, a pak se přímo a konkrétně zeptá. „Víte, ona byla z národnostní menšiny Naxi,“ dodal Bao. „Tady je většina lidí příslušníky národa Naxi, co tu žije víc než tisíc let!“ Ding něco o národnostních menšinách věděl, ale sám byl z většinové národnosti Hun, takže o nějakých podobnostech, v čem by se Naxiové lišili, neměl představu. „A vy, vy jste taky…“ uklouzlo mu. Bao se usmál. „Ano, já taky. I váš předchůdce…“ Dinga napadlo, jestli mu právě tenhle fakt nebude na obtíž, uměl si představit, že ho budou možná podezřívat, že nadržuje jiným, ale to byl holý nesmysl. O této národnosti věděl vlastně jen to, že jejich písmo je ve formě piktogramů, v mnohém podobných těm egyptským nebo babylonským. „Musíte mi o tom všem něco bližšího říci, ano?“ požádal pomocníka a ještě jednou se zahleděl na opuštěný dům. „Ona tu žila sama?“ „Ne, s dcerou, její manžel zemřel. A dcera teď bydlí u tety, v tom domku hned vedle.“ Pomalu se vydali zpět. Ding měl o čem přemýšlet a měl už i svou první velikou ctižádost: vyřešit tenhle případ. Najít vraha a odsoudit ho, tak jako to činili před ním v dějinách Číny jiní soudcové. Budova yamenu, se dvěma sochami strážců u vchodu, vypadala velice důstojně. Ding Haijia vstoupil do své pracovny, veliké místnosti, která sloužila odjakživa i jako soudní síň. Posadil se k prázdnému stolu a požádal pomocníky, aby mu našli spis zavražděné učitelky a zavolali velitele zdejší policie, který soudci podléhal. Než se vrátili, krátil si dlouhou chvíli listováním v jedné z tlustých knih, jež našel v knihovně. A začal pátrat. 26
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 27
Dozvěděl se, že národ Naxi přišel do Lijiangu v raném středověku z okolí Žluté řeky a tady se usídlil v povodí Dlouhé řeky. Jejich vladař se jmenoval Tuxi a měl dvě zákonité manželky a nespočet konkubín, mezi nimiž nedělal velký rozdíl. A když se začaly mezi sebou hádat, nechal je vypráskat bambusovou holí, všechny! Jeho sídlo bylo uprostřed města a z průchozího vyvýšeného a krytého mostku bylo vidět na tržiště. Vladař chtěl mít všechno důležité pod svou osobní kontrolou. Ding se začetl se zájmem. Chtěl se dovědět a poznat co nejvíc podrobností, aby se rychle orientoval. Hlavně jejich zvyky! Jejich zvláštnosti! Do místnosti vstoupil Zhang s hlubokou úklonou a nesl červené desky. „Nesu spis, vznešený soudce!“ Dingovi připadalo už skoro hloupé to uklánění a archaické titulování, ale musel si zvykat. Tradice je tradice. Vzal desky a poděkoval. Jeho předchůdce byl důkladný, poznamenal všechno, co se mu zdálo důležité, dokonce měl podezření, ale pachatele nikdy nechytil. Všechno se stalo v den, kdy Naxiové obětovali podle tradice svým božstvům kvůli úrodě. Všichni zdejší obyvatelé vyložili v ten den na slaměný podnos to nejlepší ze svých zahrádek a políček a ozdobili vše panenkami a panáčky, tyhle figurky, jak se Ding dověděl, symbolizují štěstí. Slaměné podnosy nechávají za okny anebo před dveřmi a ten den se všichni veselí a zvou hosty, i neznámé, aby je pohostili. Do města tak v tom dni přijde mnoho návštěvníků z okolí, z vesnic v kopcích i od Dlouhé řeky. Zvláštní, jistě i v domě učitelky bylo hodně hostů! Když pozdě v noci sousedé zpozorovali, že v jejím domě je oheň, začali hasit a mysleli si, že to byla asi nešťastná náhoda. Tělo učitelky leželo v přízemí na podlaze a bylo ohořelé od plamenů. Nejprve se velitel policie domníval, že se nebohá žena snažila dostat pryč z dosahu plamenů a dýmu, že tam upadla, ztratila vědomí a už nedokázala utéci. 27
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 28
Její dcera naštěstí spala v prvním patře, v zadní části, to jí asi zachránilo život. Při podrobném ohledání se však zjistilo, že učitelka ani nemohla utéci, protože měla vážné poranění hlavy, někdo jí rozbil lebku těžkým předmětem. Byla v agonii, když začal požár. Zřejmě ji někdo zavraždil a požár v domě pak založil nejspíš sám vrah, aby zakryl stopy. Anebo vznikl oheň od plamene dohořívající svíčky, kterou nikdo nehlídal. Ale kdo to byl? Kdo přišel do učitelčina domu po setmění? Byl to někdo, koho znala? Nebo nějaký cizí návštěvník? Co se tu asi stalo? Na nic z toho neuměli dát místní policejní velitel ani jeho lidé nějaké solidní vysvětlení. Nic podrobnějšího nezjistili. Jen takové nejisté pocity, které do protokolu uvedl obuvník z protějšího domu. Prý se mu zdálo, když zavíral okno, že do domu učitelky někdo vcházel. Spíše mladší a muž… Ale jistý si tím nebyl. A všichni ostatní, co se ten den s učitelkou sešli, měli alibi! Policie dala dohromady čtyři osoby, které v osudný den v domě učitelky pobývaly. Tři z nich odešly se setměním, byli to zdejší lidé, odešli domů a nikdo z nich o tom, co se dělo pak, nic nevěděl. A jejich nevinu jim mohli potvrdit spolehlivě ostatní z jejich rodiny. Nebylo pochyb, že tihle lidé s vraždou učitelky nemají nic společného. Hledal se tedy někdo neznámý! Ale koho vlastně sháněli? Neměli žádnou stopu, nikdo neznal jeho tvář. Nic konkrétního! Soudce Ding vstal a prošel po místnosti až k oknu, snažil se všechny informace urovnat v hlavě, ještě než se objeví policejní velitel. Takže: není pochyb, že učitelku někdo vážně poranil, ať už s úmyslem ji rovnou zabít, anebo nešťastnou náhodou, třeba ve vzteku, a pak ze strachu zapálil dům a utekl. To se zdálo nepochybné. Ale proč ten někdo vůbec přišel? Jen náhodou zabloudil? Anebo znal cestu? Byl to někdo, o kom by to policii vůbec nenapadlo? Ano, možná za ní nepřišel někdo úplně neznámý, ale spíš ten, koho znala. Přišel snad s úmyslem ji zabít? Ne28
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 29
bo se stalo něco nečekaného, co vyostřilo situaci, a vrah jednal? Chtěl něco ukrást a ona si toho všimla? Ding začal řetězit myšlenku za myšlenkou a přitom zamyšleně hleděl z okna na ulici, kde procházeli místní lidé. Nikdo nespěchal! Taková zvláštní pohoda! Všiml si podivné skupinky staříků, která se blížila k soudnímu dvoru. Každý z nich nesl nějaký hudební nástroj. Asi se někde scházejí a vyhrávají! Měli by snad sedět doma? „Vznešený soudce! Přišel velitel policie,“ ozvalo se ode dveří, „a přijďte se pak, prosím, podívat do svých pokojů, jestli vám bude všechno vyhovovat. Budu čekat v předpokoji soudní síně!“ Ding Haijia pokynul na souhlas pomocníku Zhangovi a vyšel několika kroky uvítat svého budoucího blízkého spolupracovníka. Byl to muž asi padesátiletý, trochu nahrbený, ale s bystrýma očima. „Jsem Wang,“ řekl prostě, „a čekám na vaše příkazy, vznešený soudce!“ A uklonil se. Jak těžko si budu zvykat na tyhle okázalosti, pomyslel si Ding, ale snažil se to raději přejít. „Pojďte, posaďme se a já se vás hned na něco zeptám. Moc by mě zajímal ten neuzavřený případ učitelky Hua Hong. Dneska odpoledne jsem se procházel městem a všiml jsem si, že její dům je po požáru stále opuštěný.“ „Ano, takový je náš zvyk,“ řekl Wang a opět se hluboce uklonil, „tomu nemůžete rozumět. Podle našich legend se musí dům, kde byl spáchán zločin, ponechat v tom stavu, v jakém byl v okamžiku zločinu, dokud se nenajde pachatel. Kdyby se v domě začalo něco opravovat nebo uklízet, duše Hua Hong by nikde nenalezla klidu!“ „Takže kdyby se vrah nenašel, dům bude dál chátrat, až docela spadne?“ „Ano, nikdo si netroufne do něj vstoupit, aby nenarušil nadpozemské síly, které trpělivě hlídají a čekají, až se odhalí a potrestá ten, kdo zločin spáchal!“ „Aha,“ přikývl Ding, „ale co když se nenajde? Prý nemáte žádnou jasnou stopu?“ 29
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 30
„Bohužel, máte pravdu, vznešený soudce,“ přisvědčil Wang pohasle. „Už mnohokrát jsme dům prošli, ale žádná stopa, které bychom se mohli držet, se tam nenašla. Možná, že ji jen nevidíme… Třeba budete mít víc štěstí! Chtěl byste se tam jít podívat? Třeba hned zítra?“ Soudce Ding přikývl. Tajemný domek ho lákal stále víc, vzbuzoval a jitřil jeho ctižádost. Bylo by krásné, kdyby… „Ano, rád. Ale řekněte mi, veliteli, nebylo by dobré promluvit si s její dcerou? Třeba něco zaslechla? Na něco si vzpomíná… Říká se, že s časem se najednou objeví vzpomínky, které byly někde zasuté!“ „Nemělo by to smysl, vznešený soudce! Opravdu nemělo. Zkoušeli jsme to mnohokrát, ale tomu děvčeti bylo tehdy jen osm roků, spalo a neslyšelo vůbec nic. Probudili ji, teprve když začali hasit požár, jistě by tam jinak taky uhořela!“ „Myslíte, že vrah věděl, že spí nahoře?“ Policista pokrčil rameny. „Vlastně o něm nic nevíme, přišel a zmizel se soumrakem, nic po něm nezbylo. Jen zkáza! A věřte mi, že lidé tady v Lijiangu paní Hong milovali, byla jako slunce, uměla zahřát duši. Kdyby se našel vrah, asi by dopadl špatně. A možná i dřív, než by předstoupil před vaši spravedlnost. To víte, tady lidé žijí daleko od hlavního města a spravedlnost tu často berou do svých rukou. Jsme klidný národ, vraždy a násilí se tu skoro neobjevovaly, až v poslední době…“ „Myslíte, že by nemělo smysl, abych s tou dívkou sám promluvil?“ „Vznešený soudce to může zkusit, ale myslím, že by to bylo bezvýsledné, jen by to tu malou mohlo rozrušit. Už takhle trpí tím, že přišla o otce i o matku…“ Měl jistě pravdu. Proč zatahovat dítě do tak pochmurných záležitostí, zvláště když se jí to tak osobně týká. „A opravdu jste nezískali žádné informace? Neměli jste na nikoho podezření?“ 30
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 31
Policejní velitel sklopil hlavu, vypadalo to, jako by ji stáhl mezi ramena. „Ne, opravdu je mi líto! Nic víc, než co je uloženo ve vašem spise, nevíme. Třeba zítra…“ Ding Haijia nepotřeboval, aby ho někdo utěšoval. Nebyl sice žádný snílek, naopak stál pevně na zemi, ale co kdyby? Říká se přece, že někdy člověk desetkrát projde kolem a teprve pojedenácté objeví, co předtím neviděl. Docela se na zítřek těšil! „Sie-sie, veliteli, díky! Zítra se tu pro mne zastavte!“ Dal tak najevo, že první seznamovací audience je u konce a že se bude pokračovat zítra. Policejní velitel v předklonu vycouval ze soudní síně a zmizel za dveřmi. Ding Haijia zůstal ještě chvíli nerozhodně stát. Rozhodně to bylo hodně zážitků najednou. A možná by tak stál ještě dál, kdyby se neobjevili jeho dva pomocníci. „Půjdete se podívat na své pokoje?“ Ding je následoval zachmuřeně a vlastně ani nevnímal, co mu ukazují, jen pokyvoval hlavou. Byl přece docela skromný a nevyžadoval žádný přepych, byl se vším spokojen. Těšil se už, jak si naproti v domě lehne na lůžko ve svém provizorním bydlišti a bude si v duchu promítat všechno, co za poslední den zažil. Pro jistotu, kdyby ho něco napadlo, si vzal vyšetřovací spis s sebou. Ještě se zastavil v hospůdce vedle yamenu a střídmě povečeřel, nezdržel se však dlouho. Chtěl být sám. Uvařil si voňavý zelený čaj a doušek po doušku, se zavřenýma očima, usrkával. Měl pocit, že lahodný obřad čaje v něm probouzí novou sílu a hlavně osvěžuje jeho myšlenky. Co všechno mu probíhalo za zavřenými víčky! Znovu procházel uzounkými uličkami, které lemovala prudká voda bystřiny valící se korytem, opakoval si každý detail, vybavoval si tváře lidí. A uvědomoval si, že navzdory tomu, že se dostal daleko od civilizace, se tu cítí dobře. Ti lidé, z nichž se přenáší zvláštní síla harmonie! A ještě než usnul, snažil se proniknout do kouzla pik31
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 32
togramů. Tak slunce vypadá jako kolo od vozu a déšť jako vinoucí se provazy a láska jako domeček, kde dvě postavičky spojuje symbolické srdíčko… Probudil se brzy ráno a měl pocit, že něco nesmí zanedbat, něco nesmí zapomenout, nedovedl si však vybavit, co vlastně. Pamatoval si, že je před ním návštěva toho zakletého domu, nad nímž se vznáší tajemství, ale bylo tu ještě něco, co se v jeho spánku přiblížilo a zase vzdálilo, a on nebyl v tu chvíli schopen rozluštit, o co se skutečně jedná. Marně si lámal hlavu! Posnídal v protější hospůdce s místními rýžovou kaši, snědl několik opražených čekankových puků a vydal se do své kanceláře. Byl to opravdu zvláštní pocit, když procházel vchodem, historicky střeženým dvěma mramorovými draky! Cítil se tu dobře! Od prvého okamžiku. A chtěl svůj úřad zastávat co nejlépe. Podaří se mu to? Ano, pociťoval nejistotu, ale nebylo, s kým by se mohl poradit. Budova yamenu byla tichá a důstojná. Podle tradice má každý Číňan, který se cítí poškozen, právo přijít a před yamenem vykřičet svou stížnost. Bude jistě vyslyšena a případ vyšetřen. Tak to platí už stovky, tisíce let. Ding Haijia se usadil v pohodlném křesle a začal se probírat v papírech. Ale jeho mysl stále zalétala k deskám, kde zůstával nevyřešený případ zavražděné učitelky. Je vůbec možné, aby vrah nezanechal žádnou stopu? Policejní velitel přišel včas, aby nenechal soudce čekat, a spolu se soudcovými pomocníky, Baem a Zhangem, vstoupili konečně do uzavřeného a pochmurného domu, kde jako by ještě po dvou letech bylo cítit spáleninu. Uvnitř bylo šero. Soudce Ding se zastavil hned na prahu. Před nimi, jako divadelní kulisa, zela prázdná místnost s ohořelým nábytkem. Tohle byl asi stůl, tohle sedačka, tohle skříň… Přijímací salon učitelčina domu. „Tady jsme ji našli,“ ukázal policejní velitel na zem, kde byl v prachu a mastné usazenině spálených tkanin docela zřetelný obrys těla. 32
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 33
Soudce Ding se zachvěl. Není snadné stát tak blízko místa, kde před časem tragédie zmařila lidský život. A on byl odjakživa citlivý. Snažil se však nedat nic najevo. Sklonil se nad místem, jako by si ho chtěl zblízka prohlédnout, a vtom se odkudsi zvedl průvan, snad ho způsobily otevřené dveře. Místností zavířil prach a saze, měli jich plné oči. „Tady jste ji našli,“ opakoval si polohlasem soudce, „ležela na břiše, nebo na zádech?“ „Na břiše,“ okamžitě odpověděl policejní velitel. „Levou ruku měla nataženou a pravou skrčenou pod tělem…“ Soudce Ding pomalu a systematicky prohlížel okolí. Něco tu přece musí najít! Něco! Ale bohužel, zdálo se, že ani on neuspěje. Nakonec poklekl a zašátral rukou někam pod ohořelou pohovku. Pomalu a opatrně se dotýkal prkenné podlahy, jako by ji chtěl hladit. „Co je tohle?“ zeptal se. V ruce držel zlehka ohořelý list papíru, jako ze školního sešitu. Vypadalo to, jako by na něm bylo něco nakresleno. Policejní velitel vzal papír do ruky a opatrně si jej prohlížel proti světlu. „To nic není, to je jen nějaká čmáranice! Asi tu tenkrát učitelka prohlížela školní sešity!“ Ale to Dinga jen tak neuspokojilo. Kdepak! Tohle je kresba! A co když to je zpráva? Co když to je informace, kterou tak zoufale celou dobu hledají? Kresba vypadala při troše fantazie jako postava opírající se o dlouhou tyč. „Ne, tohle je přece piktogram! To je zpráva!“ ujišťoval své společníky Ding, „jen se dobře podívejte. Umíte přece číst ve svém starém písmu!“ Nechtěli se nechat zahanbit, i když tomu moc nevěřili. Soudce je však přece jen soudce a jeho slovo je zákon! Tak to bylo a vždycky bude, za každých mocipánů. „No, možná by to mohlo znamenat… čahoun… dlouhán…“ uvažoval nahlas policejní velitel, který chtěl prokázat před novým soudcem svou loajalitu. Najednou 33
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 34
se zarazil a pohlédl na pomocníka Zhanga. „Dlouhé Bidlo!“ Nastalo ticho, kterému soudce Ding Haijia moc nerozuměl. „Rybář Čang, Dlouhé Bidlo, žije dole u Dlouhé řeky a sem na tržiště nosí ryby na prodej! Že by on?“ Zdálo se to příliš bláznivé, aby to mohla být pravda. Soudce cítil, že se v jeho útrobách všechno vaří, srdce se mu rozbušilo vzrušením. „Tak toho rybáře přiveďte do yamenu! Zeptáme se ho…“ řekl policejnímu veliteli. A opatrně schoval neumělou kresbu na listu zažloutlého papíru. V poledne přivedli Čanga do soudní budovy. Byl to asi třicetiletý muž, převyšoval je všechny nejméně o hlavu. „Já jsem nevinný, nic jsem neudělal!“ volal ode dveří soudní síně. „To si ověříme,“ řekl soudce Ding vážně a snažil se proniknout do jeho tváře, připadalo mu, že navzdory tomu, co vykřikuje, je uvnitř nejistý. Ale to může být tím tajemným prostředím yamenu, který je v mysli všech Číňanů místem nejvyšší spravedlnosti. Jistě takto působí i nyní! „Znal jsi učitelku Hua Hong?“ Rybář se uklonil a přikývl. „Ano, vznešený soudce, kupovala ode mne ryby!“ „A byl jsi někdy v jejím domě?“ „Ne, v žádném případě, to nikdy… Nedovolil bych si…“ Soudce zalistoval v listech před sebou a v té dramatické pauze zavládlo úplné ticho. „Švec odnaproti tě viděl! Zahlédl tě, jak jsi v den tragédie vcházel za soumraku do jejího domu, jak to vysvětlíš!“ „Já tam nebyl, opravdu nebyl!“ A upřímně řečeno, ani svědectví obuvníka nebylo moc konkrétní. „Pamatoval bych si to!“ „Bylo to v den oslav úrody a díků božstvům!“ Ding 34
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 35
přísně zvedl hlas a zahleděl se upřeně na rybáře. „Jistě jsi nesl učitelce rybu! Mám pro to důkaz!“ Rybář Čang vytřeštil oči a zíral na soudce nechápavě, jako by viděl přízrak. A Ding Haijia si v ten moment opakoval všechno, co se ve škole naučil, o lidské duši i o momentu překvapení. Rozevřel desky, vyňal z nich papír s kresbou a rychle ji nastavil rybáři před obličej. „Vidíš, tohle je zpráva, kterou nám Hua Hong zanechala. Tady je jméno jejího vraha! Rybář Čang, Dlouhé Bidlo!“ Soudce Ding Haijia by dřív nikdy nevěřil, že moment překvapení, banální šok, může tak zapracovat. Rybář Čang se zhroutil, padl na kolena a rukama si zakryl obličej. „Ano, byl jsem tam, donesl jsem jí rybu… Pozvala mne na šálek čaje, sám nevím, co mne to napadlo. Viděl jsem, kde bere peníze, aby mi zaplatila… Všechno to byl okamžik… Udeřil jsem ji několikrát palicí, co mám na omráčení ryb.“ Ta dřevěná palice se houpala v pase u jeho zástěry. „Opravdu nevím, co mě to napadlo! Jako by do mě vjel zlý démon, sebral jsem peníze a zapálil dům! Bože! Od té doby mě to pronásleduje…“ Vypadalo to, jako by se mu skutečně ulevilo. Soudce Ding dal znamení svým pomocníkům, aby Čanga odvedli. Výslech byl u konce. Sám nečekal tak rychlý a jednoznačně úspěšný průběh. Všiml si ale moc dobře, jak ho v tu chvíli všichni s úctou pozorují. Byl spokojen… Ano. Pak jsem vstal a založil popsaný papír zpět do desek. Byl to skutečně piktogram? Zpráva? Anebo jen obyčejná a náhodná čmáranice… Přímo přede mnou se rozvíjí jakási mléčná skvrna, která všechno pohlcuje. Je to moje vzpomínka, střípek. Byl jsem to skutečně já? Anebo jsem to všechno jen vnímal odněkud z prostoru, jako někdo jiný? Dá se snad dnes vůbec říci, kde a jak jsme žili v minulých letech? Když se hluboce soustředím, zdá se mi, 35
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 36
že tohle se stalo někdy v roce 1877, takže na sklonku dynastie Qing… Nikdy jsem v Číně nebyl. Tedy v tomhle současném životě. Anebo snad ano? Dokážu si vzpomenout i na vše, co tvoří součást mého dnešního života? Jsem lékař, prý kardiolog. Je to možné. Jestliže se však vrátím na své místo v dnešním světě, nebudu už se moci vrátit do tohoto příjemného stavu, zapomenu na všechno, co bylo předtím. Anebo nezapomenu? Jenom si to nebudu moci znovu vybavit? Ty drobné střípky, jako je tento? Byl jsem to já, soudce Ding Haijia? Anebo jen vědomí, které se vznášelo v nekonkrétní podobě někde poblíž? Chci se vůbec vrátit do svého světa? A mám na výběr? Chci žít svůj život, nebo raději zůstat tak, jak jsem? Ve stavu, který normální lidé nemohou pochopit? Začínám si stále více uvědomovat, že se vlastně vyhýbám jakékoliv osobní odpovědnosti. Že se mi nechce pachtit se jako dřív, protože tenhle stav je mnohem hezčí. Jsem lékař. Kardiolog. Nezemřel jsem, žiju, ale oni to neumějí zachytit. Plácají hlouposti, snaží se… A já jsem vlastně zbabělec, protože bych mohl něco udělat, mohl bych se rozhodnout, mohl bych se už vrátit. Ale raději zůstávám v tom svém zvláštním temném exilu. Je mi tu docela dobře. Trochu se stydím.
36
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 37
3.
Začíná to jako lehká melodie, která se vznáší prostorem, a do ní se pomalu vklíní hlas. Je měkký, nevýrazný, jako by neodrážel jedinou emoci. Klidný. Představte si svoje čelo, zkuste si představit svoje čelo, kůži na čele, uvolněte ji, aby vymizely vrásky. Jakmile se vám to podaří, oči se samy zavřou ještě pevněji. A teď uvolněte svaly na tváři… Připadá mi to směšné. Hlas ke mně doléhá, ale může být někdo víc uvolněný než já? Možná, že to není uvolnění, jak si představuje hlas. Nechávám jej znít a nevadí mi, že se mě snaží vemlouvavě ovlivňovat. Jistě to myslí dobře. „Musíš se k nám vrátit! Slyšíš? Veronika tě potřebuje a já taky. Potřebujeme tě! Nemůžeš nás tady jen tak nechat. Verča je v prvním ročníku, myslí na tebe, ani nešla do tanečních, víš, jak je na tebe fixovaná! Bojím se o ni!“ Tahle slova se hluboce zarývají, doléhají mnohem víc než jiná. Vnímám je! Musím něco udělat, projevit se. „Podívejte, teď se pohnul! Jasně jsem viděla, že se pohnul! Slyší mě! Bože, tak něco udělej, naznač to nějak, aspoň to naznač! Reagoval na to, rozumí!“ Ten ženský hlas zní povědomě. A šťastně. Možná bych docela rád vyhověl, ale není to tak snadné jako jen vnímat a prožívat. A moje pohoda, kterou jsem až do téhle chvíle měl, je najednou pryč, nemohu ji zadržet, zastavit… Je to skutečně vyčerpávající, vysiluje mě to. Snažím se zachytit prožitek, vrátit se do pohody vnitř37
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 38
ní harmonie. Ale není to snadné jako dřív, pořád mne v tom ruší hlasy z blízkosti. „Byli jsme tři kamarádi, jako z Remarqua, ty, Jarka a já, Pavel! Pavel, Jirka a Jarka. Já jsem Pavel, ty jsi Jirka a Jarka žije v Americe. Byli jste za ním na návštěvě.“ Ta jména znějí nějak známě. Začínám se bát, že každé slovo, kterému porozumím, mě posune dál a blíž k nim. Pořád nevím, jestli chci. „No tak, Jirko, slyšíš?“ To naléhání je úpěnlivé. Měl bych dát najevo, že je vnímám. Jenže jak? Nechávám plynout mužský hlas. „Narodili jsme se v šedesátém osmém, říkali nám děti Pražského jara! Jarňátka!“ Pamatuje si člověk alespoň něco z okamžiku narození, když vstoupí na svět? Nebo je to jen klam? Oživená vzpomínka někoho jiného, kdo ji vyprávěl a upravil podle svého? Dá se vůbec přesně popsat, co se stane ve chvíli narození? „Taky se mi zdálo, že zahýbal prsty u ruky. Nebo se mi to skutečně jen zdálo? Myslíte, že je to jen moje přání, které vidím jako skutečnost?“ Ta žena by si zasloužila trochu radosti – jestli o to skutečně tak stojí! Lucie! Jmenuje se Lucie! Lucie Sambová. A je to moje žena… „Možná… Ale ještě není vyhráno. Brání se.“ „A proč, proboha?“ Lucie se upřímně diví. Jak se někdo může bránit obživnout! A netuší samozřejmě, jak nádherný stav až do té chvíle prožíval! Teprve ve chvíli, kdy si začíná uvědomovat svou souvislost s jejich světem, začíná vnímat tíseň. „Asi je mu tak líp. Nevnímá bolest.“ „On necítí bolest? Všechny ty trubičky a hadičky necítí?“ „V tomhle stavu nejspíš ne.“ „A probere se… nebo… zůstane takhle?“ „Snad… uvidíme!“ Ani ten mužský hlas si není úplně jistý. Hlas jménem Pavel, který trpělivě pokračuje. „Byli jsme přece taková nerozlučná parta! Při písemkách jsme opisovali od Jitky, co seděla v řadě uprostřed 38
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 39
a měla pořád samé jedničky! Byla to přece moc hezká holka, kdepak šprt! A když dozrály třešně, jako teď, chodili jsme je krást do sadu ke kostelu a starý Pekárek po nás střílel ze vzduchovky. Nikdy netrefil… Možná ani nechtěl, jen nám chtěl nahnat strach…“ Zřejmě ho baví vyprávět, mluví pomalu, zřetelně a ochotně. Znám ho? Určitě na tom něco bude, přece si to jen tak nevymýšlí! Proč by to dělal. Ale já si na mou duši nevzpomínám ani na školu. Je to pořád v takovém podivném oparu, jako by se dávno setmělo a zapomněli rozsvítit. Možná… „Musíme na něj mluvit,“ říká Lucie, je to moje žena… Určitě se o mě vzorně stará. Ani si nedovedu představit, jak vypadám. Nevnímám svoje tělo. „V zimě jsme lyžovali po té prudké cestě do Tichého údolí. Na to si musíš pamatovat! Co? Jednou nám cestář posypal cestu uprostřed škvárou a my jsme o tom nevěděli… Jarka jel první a odřel si obličej, vypadal jako čert! A taky jsme chodili na kluziště, správce kurtů začal polévat, hned jak začaly mrazy, a jezdilo se až do února!“ Ta hudba v pozadí je vtíravá a začíná mě to všechno zajímat, je to možná nějaká hra, zatím všechno, o čem povídají, zní spíš jako něco vzdáleného, nedovedu si to představit, je to pod nějakým stěží průhledným plátnem, spíš to připomíná stíny. Jen náznaky. Vnímám obrysy situací i věcí. Představuji si je, ale není to přesné, nemohu to uchopit a dotáhnout do konce, rozčiluje mne to. Pořád to je jen nějaký příběh. Cizí příběh. Ale není nepříjemný. „Mluvte dál, mluvte! Zdálo se mi, jako by se jeho tvář uvolnila!“ „Nechci vám brát iluze, ale asi se vám to jen zdá. On je ještě daleko!“ Mýlí se, jsem blízko. „Tak to zkuste, vzpomínejte, prosím. Sám jste říkal, že to musíme zkoušet! A byl to přece váš kamarád! Spolužák!“ 39
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 40
Zdá se mi, že se nadechuje. Vnímám i ty nejjemnější zvuky, které přicházejí zvenčí. Možná chvění muších křídel. Muších křídel… Jsou věci, na které si vzpomínám snadněji. Je to snad tím, že ke mně nemají žádnou vazbu? Že se bráním všemu, co se týká mne? „Jednou jsme šli se školou do cirkusu a Míša Černý se nachystal, že pustí v nejnapínavějším okamžiku, třeba až bude krotitel strkat hlavu do lví tlamy, na zem bombičku. Taková blbost! Vzpomínáš? Poplašná patronka, špejle, připínáček a trochu formely. Skutečně ji pustil na zem, ale asi padla někam do pilin, nebouchla…“ Něco problesklo. Snad cirkusové šapitó a virbl bubnů. Hned to zase ustalo. A všechny hlasy jsou rázem vzdálené. Propadám se do své tmy, která mne obklopuje ze všech stran. A pak se rozetmívá… V prostorné gotické místnosti odněkud táhne chlad, jen v blízkosti hořícího krbu se mihotá teplejší vzduch. Polena hoří neklidně, praskají a drobné, ještě planoucí kousíčky dřev, jiskernaté uhlíky, vylétají co chvíli daleko do místnosti jako z jícnu sopky. Sedím za širokým a prostorným stolem, zřejmě zcela zaujat svou prací, hořícímu ohni nevěnuji pražádnou pozornost. Nebýt Grettl, služebné v tomto pohostinném domě, asi by oheň dávno vyhasl, aniž bych si toho stačil povšimnout. Ostatně já i celá moje rodina tu žijeme již nějaký čas jako v bavlnce. Na okraji stolu, mezi složenými papíry a nejrůznějšími měřidly, sextanty, armilárními sférami a rýsovadly, stojí cínový pohár. Sedím dál, soustředěný nad nějakým výpočtem, občas zvedám hlavu a jen mechanicky přiblížím pohár k ústům. I velmi nepozornému návštěvníkovi by bylo jasné, že moje zaujetí je tak značné, že nevnímám vůbec nic kolem. Hluboké pohroužení mě zřejmě přenáší jinam, možná i do jiných světů v nekonečném vesmíru. 40
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 41
Kružnice, čáry, elipsy, protínající se navzájem, mě ovšem dostatečně neuspokojují. Náhle jsem pozvedl hlavu a zahleděl se do plápolajícího ohně, snad jako bych v tancujících a ladně kroužících světélkách hledal inspiraci anebo odpověď. Moje vědomí v tuto chvíli pracuje na plné obrátky. Poskakující jiskérky připomínají slavnostní ohňostroj, mění barvu od stříbrně lesklé ke žluté, oranžové, modré i zelené. „Vesmírný třesk!“ zamumlal jsem, a jako bych se v tu chvíli vynořil z nějakého snu, vyplul na hladinu vědomí. Rozhlédl jsem se kolem sebe provinile, připomínaje dítě přistižené při nepravosti. „Buďte zdráv, příteli!“ říkám omluvně, „jak jste tu už dlouho?“ „Vrátil jsem se před chvilkou, ale nechtěl jsem rušit vzácného hosta, vida jeho soustředění a zanícení. Toho si já vážím a ctím to!“ „Ach tak! Posaďte se přece! Jsem vám tolik vděčný, že jste mě přijal pod svou střechu a celou mou rodinu také! Žijeme tu u vás ve velkém pohodlí a hojnosti. Snad vám tuto laskavost budu moci oplatit! Chystám se vbrzku do Prahy, mám pozvání k císařskému dvoru, neboť Jeho Veličenstvo císař Rudolf II. je velkým mecenášem věd a umění!“ „Ano, já vím…“ řekl zamyšleně hostitel a posadil se do dřevěného křesla, na němž ležela přehozená bílá kožešina. Měl však cosi na srdci a nevěděl, jak začít. „Nečekal jste mne, omlouvám se, že vás ruším z toho velikého soustředění. Nemohu se však ovládnout, už od včerejška mne cosi tíží, zvláštní pocit, dusí mne to a svírá tady na hrudi…“ „Vždyť jste lékař!“ „Není to žádná nemoc. Jen pocit. Úzkost. Nebo předtucha. I dnešní noc jsem se budil a převaloval, nedokázal jsem usnout a obával se, aby se to všechno neopakovalo. Po celý den na fakultě jsem za nic nestál. Ten vnitřní neklid člověka provokuje a nedovolí mu stát 41
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 42
chvíli na místě, nutí ho stále k pohybu. Bylo mi, jako by se mělo přihodit něco zlého,“ vysvětloval neohrabaně. Seděl jsem za stolem a pozorně jsem ho poslouchal, ale snažil jsem se, aby se na mé tváři nedalo přečíst zhola nic. Aby byla a zůstala neproniknutelná a zachmuřená. „Vy jste přece slavný astronom, rozumíte hvězdám i tomu, co nám říkají. I v astrologii jste nejuznávanějším znalcem na celém světě!“ „Chcete znát budoucnost?“ zeptal jsem se ho zpříma, aniž bych však tónem hlasu něco naznačoval. Hleděl jsem zasmušile dál do plamenů v krbu. Sem, do učeného města Wittenbergu, jsem přišel z rodného Dánska, kde jsem měl po dlouhá léta nejlepší podmínky pro vědeckou práci. Na ostrůvku Hven jsem vybudoval observatoř Uraniborg s rozsáhlou knihovnou, ale po smrti krále Frederika, mecenáše a obdivovatele, jsem opustil svou zem bez sebemenší lítosti. Tady, ve Wittenbergu, jsem se záhy spřátelil s uznávaným lékařem Johannem Jesseniem, a ten mně a mé rodině nabídl pohostinství pod střechou svého domu. Trávili jsme spolu v disputacích často dlouhé večery i noci. On, anatom a fyziolog, hledající řád v poznání hmatatelného, a já, pronikající za hranice poznaného vesmíru. Zvláštní přátelství. A oba jsme milovali rýnský ryzlink, skvělé víno, které zavlažovalo naše zaujaté diskuse. „Není jistota, jsou jen meze pravděpodobnosti. Zákony běhu hvězd, jež determinují naše osudy, mohou nám poodhrnout skulinku, kudy poputujeme dál, ale nespatříme nikdy nic skutečně konkrétního, jen prvky, které v konstelaci konkrétních okamžiků mohou ovlivnit naše počínání a náš život.“ „Ale můžeme se něčeho vyvarovat?“ Mlčel jsem a lékař vyčkával. V tuhle chvíli mi probíhala hlavou dávná vzpomínka. Mohl jsem se snad vyhnout svému osudu i já, když jsem kdysi jako student v německém Roztocku přišel 42
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 43
v duelu s krajanem o nos? Mohl jsem jistě i zemřít… Zasáhla snad prozřetelnost? Dodnes nosím umělou náhradu, abych zakryl znetvořenou tvář. Mohl jsem tomu zabránit, kdyby… Mohl jsem se tomu vyhnout? Tuto otázku jsem si však nikdy nekladl a ani mě nenapadlo, že bych tak měl učinit a využít svých vědomostí ve svůj prospěch. Nedokázal bych to! Byl jsem absolutně zanícen pro přesnosti výpočtů, běhu a řádu hvězd jsem věřil víc než čemukoliv jinému. I příteli Jesseniovi jsem rozuměl a chápal ho. Ale je možné prozradit poznané pravdy do posledního písmene? Vždyť sám Jessenius mi nedávno v přátelském rozhovoru tvrdil podle Cicerona, že „causarum cognitio cognitionem eventorum facit“, tedy že „poznání příčin je poznáním výsledků“! Sám se řídil spíše vědomím, že je lepší něčím opravdu být než být jen za něco považován. Musíme tedy nejprve žít, abychom se o pravdě dodatečně přesvědčili! Pokrčil jsem rameny. „Promyslím to.“ „Hořím netrpělivostí, příteli. Nemohl byste mne hned teď uklidnit?“ „Ovšem, pokusím se,“ řekl jsem, jako bych chtěl ukonejšit dítě, „všechno ve vesmíru má svá pravidla. Snažíme se k nim proniknout, porozumět jim, ale nikdy se nedovíme úplnou a celou pravdu. Bude trvat staletí, než se prokoušeme k onomu klíči, co otvírá brány naprostého a definitivního poznání. Proniknout za tuto hranici není smrtelníkovi umožněno.“ „Chcete říci, že jsme jako malí živočichové, co se jen tupě množí a nejsou schopni poznat víc? S tím nemohu souhlasit! Hleďte, jako lékaři poznáváme stále víc anatomii lidského těla i jeho funkce, jednou pronikneme až k tajemství života, poznáme skryté zákonitosti a budeme s nimi zacházet o své vůli.“ 43
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 44
„Myslíte?“ povzdychl jsem skepticky. „Vy asi nevěříte, že existuje vyšší systém, vyšší řád, který může korigovat naše marné snažení a bránit nám, stejně jako my umíme bránit broukům anebo mravencům, aby pochodovali svou cestou?“ „Rozhodně ne, věřím, že člověk je předurčen k tomu, aby rozvíjel své znalosti a krůček po krůčku poznával tento svět i celý vesmír. Což se o to i vy nesnažíte?“ Snad mne zviklal. Odložil jsem nákres a upřel na Jessenia pronikavý pohled. „Má-li být srovnání planet a jejich vztahu opravdu přesné a vystihující, musím znát co nejvíce základních údajů. Vyprávějte mi o sobě, o svém dosavadním životě, co jste prožil!“ „Jenže…“ Jessenius se zarazil, „já nechci hodnotit minulost, tu znám. A vím, kde jsem učinil chyby. Chci znát budoucnost…“ Odmlčel se a zavřel oči. Cítil jsem, že mi chce sdělit něco velice důležitého. „Měl jsem hrozný, děsivý sen, musím znát pravdu!“ Pokynul jsem hlavou. „Ovšem, já vím. Chci však srovnat i to, co předurčily hvězdy, s tím, co se skutečně stalo. Na lidský život má vliv spousta náhod, které mohou zasáhnout a pozměnit konečný výsledek. Teprve jejich souhra dá správnou odpověď.“ „Hořím netrpělivostí!“ Jessenius vstal a přihodil do ohně dvě polena. Vmžiku se po nich začaly šplhat drobné modravé jiskřičky, které jako divocí a neposední skřítkové tancovaly všemi směry. „Narodil jsem se 27. prosince roku 1566 ve Vratislavi, ve Slezsku. Moje matka byla Němka a otec uherský zeman ze Slovenska. Proto Jessenius, de Magna Jassen…“ Vztyčil se jako na přednášce a sledoval, zda jeho sdělení na mne udělá nějaký dojem. Poslouchal jsem ho zcela zaujat. 44
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 45
„Znáte přesnou hodinu svého zrození?“ „Nevím. Opravdu nevím…“ Bylo chvíli naprosté ticho, jen polena v krbu praskala. Musel jsem si všechno zaznamenat. Něco jsem změřil, kroužil a rýsoval. Jessenius si mě netroufal vyrušit. „Milý příteli, jste osoba zrozená podle vzdělaných Keltů ve znamení Jabloně.“ „Jabloně?“ Překvapený Jessenius svraštil nechápavě čelo. „Proč právě Jabloně?“ „Každému období roku je totiž přiřazen nějaký strom anebo keř. Den vašeho narození, milý Jessenie, spadá pod patronaci jabloně. Lidé v této dekádě zrození, jabloňoví lidé, jsou vesměs sympatičtí, nadaní zvláštním osobním kouzlem, jsou to srdeční a velkorysí hostitelé. To je svrchovaná pravda a prokazujete to mimoděk i v případě mém a mé rodiny. Navíc jsou to lidé hloubaví, ochotní pustit se do jakéhokoliv dobrodružství. Mají velké vědecké nadání a jejich objevitelský duch jim pomáhá a vede je k úspěchu v jakémkoli oboru.“ Odmlčel jsem se a hleděl na Jessenia upřeně, avšak duchem jsem byl kdesi daleko. O něčem důležitém jsem přemýšlel, a jako bych nevěděl, zda mám říci celou a úplnou pravdu. Bylo to asi příliš patrné. Jessenia to poněkud znepokojilo. Chtěl by znát všechno, ať je to dobré, či špatné, každý detail, který hvězdy prozrazují. „Nebojím se.“ Zamhouřil oči, až se uzounké štěrbinky víček docela uzavřely. „Takoví lidé mají mnoho přátel, často ale nejsou schopni rozeznat, zda jsou to opravdoví přátelé, neprohlédnou jejich faleš. Jejich velkorysosti a ochoty se rozdělit i o poslední věc mnozí zneužívají. Mají také rádi změnu, a tak si často sami komplikují život.“ Hleděl na mne zkoumavě, jako by chtěl proniknout do mých myšlenek a odhalit, zda mám pravdu. Je skutečně takový? 45
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 46
Skutečně, málokdy vydržel dlouho na místě, hodně cestoval. Z Vratislavi sem do Wittenbergu, kde studoval, potom do Lipska, aby pokračoval ve filozofii a medicíně. A odtud šel do italské Padovy, ale mezitím stačil navštívit i Prahu. V Padově před osmi roky obhájil svou doktorskou práci o onemocnění žluči. A dokonce i dizertaci z filozofie: Nároky lidu na odboj proti tyranům. Ano, Padova byla plná nápadů a pokrokových myšlenek, jenže jako nekatolík tam nemohl získat doktorát. Ten mu na přímluvu padovských profesorů udělili až v Praze… Praha mu však přesto ještě u nohou neležela. Vrátil se raději do rodné Vratislavi jako obyčejný lékař a teprve na intervenci saského vévody se dostal na drážďanský dvůr a pak přímo sem, zpět na saskou univerzitu ve Wittenbergu. Před šestnácti lety tu zahajoval svá studia. A před pěti lety se tu stal profesorem chirurgie, potom i anatomie a nyní je děkanem a dokonce i rektorem celé univerzity. Je mu nyní třiatřicet let. Kristovy roky. „Narodil jste se, Jessenie, rovněž ve znamení Kozoroha. A to jsou lidé důkladní, stálí, solidní a konzervativní. Jistě i věcní, vytrvalí a neústupní a zejména pracovití.“ Tohle vše jistě mohl Jessenius odsouhlasit. „Bohužel, neumíte získat snadno sympatie okolí!“ Byla to smutná pravda. „Kozoroh je příliš náročný, má značný odstup od ostatních a vypadá na první pohled chladně a nepřístupně. Přitom velice touží po úspěchu a ocenění, chce být vždy první a nejlepší, i když to nedává najevo. Není v tom nic nezdravého. Zná totiž své kvality a takové ocenění si jistě právem zaslouží.“ I tohle je ryzí skutečnost. Těžko získával přátele a těžko se prosazoval. V Padově, v Praze, ba i tady, ve Wittenbergu. Tolik pravdy najednou vehnalo Jesseniovi do tváře krev. Připadal si v tu chvíli jako nahý. „V Orientu označují toto období jako znamení Buvola. Takový muž budí u ostatních důvěru a jistotu, což ho 46
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 47
posiluje v práci. Vždy plní sliby a závazky, někdy až příliš trvá na konvencích, nesnáší dotěrnost a povrchnost. Své city dává najevo, až když si je jist odezvou. Bojí se ponížení, je velmi hrdý a věří jen sobě a své práci. Jeho hrdost mu nedovoluje přijmout cizí pomoc, i kdyby mu to mělo zachránit život…“ Ach, ten podivný sen! Je to vůbec možné? „Tohle všechno o mně říkají hvězdy?“ zeptal se chraplavě, těžko přemáhaje vzrušení. Usmál jsem se. „Je to jen pouhý základ, okraje cesty. Tu svou si dláždí každý sám. Teprve až změřím a propočítám všechny ostatní veličiny, budu moci prozradit něco konkrétního. A možná to nebude nic nového. Některé věci ani hvězdy neprozradí.“ „Ale mohou varovat!“ Opět jsem se raději odmlčel. „To ano, mohou… Když se v nich umí číst!“ „Dovím se pravdu, ať je jakákoli?“ Ač nerad, přisvědčil jsem. Věděl jsem příliš dobře, že svět kružnic a přímek, spojnic pevných bodů i ze vzdálených těles, je jiný svět. Věřil jsem svým výpočtům, ale s hvězdami jsem si hrál. A možná jsem se jich i trochu bál, naplňovaly mne posvátnou hrůzou a nejistotou. Neuvěřitelný paradox! Čím více jsem je znal, čím více jsem s nimi žil, tím větší jsem měl před nimi úctu! Ale svým přátelům jsem počítal horoskopy nerad. Bál jsem se, že tím naruším křehkou ochranu jejich bytosti, že je tím vystavím nějakému neznámému riziku, jehož důsledky ponesou jen oni. Své pocity jsem se ovšem snažil nedával najevo. „Kdy se dovím víc?“ naléhal Jessenius. „Snad zítra…“ „Moc mi na tom záleží, počkám. Budu tu jen sedět, nebudu rušit!“ Naléhání přítele a hostitele se jen těžko odolává. Oheň v krbu dál plápolá a klenutou komnatou se nese smolnatá vůně praskajících borovicových dřev. 47
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 48
Doktor Jessenius sedí v křesle, podřimuje. Tak plyne čas, hodina, dvě, tři. Jsem tak zaujat svými výpočty, že po celou tu dobu jsem ani nezvedl hlavu, jako v horečce počítám a porovnávám. Až někdy nad ránem jsem se narovnal a odkašlal si. Měl jsem před sebou list pergamenu, kde se kružnice a elipsy vzájemně protínaly, klouzaly po sobě a stýkaly se. Horoskop byl hotov. Jan Jessenius se probral, promnul si prochladlými prsty obě oči a zkoumavě se zahleděl do mé tváře. Jaký osud mu hvězdy nabízejí? „Pokusil jsem se najít pravdu,“ řekl jsem mu tiše a téměř jako bych se omlouval, „podívejte, tady jsou vaše souřadnice!“ „A co z toho plyne?“ vykřikl netrpělivě, „co jste se o mně dověděl?“ „Je tu mnoho věcí, které jsem už o vás věděl anebo tušil. Dosáhnete vysokých poct díky svému talentu a vzdělanosti, ale…“ „Co ale?“ Jesseniovi přeskakoval rozčilením hlas, „nalezl jste tam něco nepříznivého?“ „Mnohé pokazíte překotností, zbrklostí a špatným odhadem skutečnosti.“ Jessenius se schoulil do křesla, ve tváři pobledl a napjatě poslouchal. Neprotestoval, nezasahoval do mého výkladu, ale každým pórem kůže zachycoval vyřčená slova v maximálním soustředění. Vrýval si je do paměti. „Vy, příteli, podceňujete nebezpečí a nedokážete rozpoznat varovné signály. Jste odvážný, ale příliš důvěřivý. Musíte se naučit vnímat ohrožení a vyhýbat se mu! Zbytečně neriskovat, být také trochu opatrný.“ „Něco mi hrozí?“ Co jsem mohl dělat, jen jsem pokrčil rameny. „Každý člověk prožívá krize, na každého čeká nebezpečenství. Pohleďte, třeba tady: progresivní sekundární direkce Slunce v opozici k Saturnovi radix.“ „A kdy to bude?“ vyhrkl doktor Jessenius a do bledé tváře se mu opět nahrnula krev. 48
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 49
„Při progresivní direkci slunečního oblouku, když je Ascendent v opozici k Mediu coeli radix, a to podle mých výpočtů nastává 21. června 1621.“ Rozrušený a napjatý Jessenius vyskočil. „Ale to je až za dvaadvacet let! Mám ještě spoustu času mnohé dokázat a vykonat. Vrátil jste mi chuť do života! Už jsem se bál…“ Jessenius si zřetelně oddychl a opět usedl do křesla. „Dobrá, příteli, ale slibte mi, že budete věnovat větší pozornost vztahům s lidmi a naučíte se rozeznávat falešné pochlebníky od skutečných přátel! Nespoléhejte se na úctu ani vděčnost…“ „Já vím, já vím… Ani nevím, jak bych vám poděkoval, opravdu jste mi pomohl svalit kámen ze srdce. Už jsem se domníval kdovíco, takové nepříjemné myšlenky se mi v hlavě honily, hrůza!“ „Měl jste zlý sen?“ „Teď jsem už klidný. Ale věřte, že to byl hrozivý sen, jak rád jsem se ráno probudil! A vůbec mi nevadilo, že záda jsem měl mokrá, studeným potem zbrocená…“ Ano, mlčel jsem a zdvořile naslouchal. Jsou etické principy, které musí astrolog respektovat. Může však naznačit… Nebyl jsem však zjevně ve své kůži. Mlčel jsem. „Prožil jsem vlastní popravu! Představte si! S prvními paprsky světla mne vyvedli z ponuré a vlhké vězeňské kobky. To oslnivé a oslepující ranní slunko! Nějaký farář, kterému říkali mistře Davide, mi přistrčil před obličej krucifix, a když jsem na kříž přitiskl rty, zašeptal, že se postará o mou dcerku. O jakou dcerku? Na vyvýšeném pódiu na náměstí stál připravený kat se svými pomocníky. Nad celým městem, nad domy i nad řekou, se klenula duha. Zvláštní úkaz! Tribuna, pokrytá černým suknem, byla zaplněná do posledního místečka vznešenými diváky. Postupně přicházeli muži, které sem vyváděli jako mne, poklekali u popravčího špalku, ve slunci se zablýskla širočina a za víření bubnů se hlava oddělená od 49
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 50
těla kutálela po zkrvavených prknech. A katův pacholek ty hlavy postupně ukládal do proutěného koše, jako zelné hlávky na trhu. ‚Provinil ses jazykem proti císaři tím, žes jednal o spojenectví rebelů s Uhry! Proto jazyk tobě bude zaživa uřezán, tělo pak čtvrceno a na rozcestí u stínadel rozvěšeno, hlava pak s jazykem v jisté místo na mostě dána bude!‘ Odpověděl jsem sevřeným hlasem, ale pevně: Hanebně a krutě s námi zacházíte! Ale vězte, že se najdou ti, kteří hlavy naše, od vás potupně na divadlo vystrčené, poctivě pohřbívati budou! Ve chvíli, kdy kat pevně stiskl do kleští můj jazyk a chystal nůž, aby dokonal ortel, probudil jsem se hrůzou. Pohleďte, celá ústa mám opuchlá! Taková hloupost! Proto jsem chtěl znát, co mne čeká. Ale uklidnil jste mne, díky! Ach, příteli, jak jsem rád, že tohle vše byl jen zlý a děsivý sen! Ať mne chrání hvězdy!“ A uvolněnou tváří Jana Jessenia se rozlil bezstarostný a vyrovnaný klid. Bylo to na podzim roku tisícího pětistého devadesátého devátého. Opravdu nevím, byl jsem víc Jan Jessenius, anebo Tycho de Brahe? Je to zase jen střípek podivné vzpomínky, která je živá, která je dokonce mnohem jasnější než všechno, o čem mluvily hlasy blízko mne. Jsem anebo byl jsem někdy jinou osobou a osobností či jsem jen obyčejný pozorovatel? Někdo z uctivé vzdálenosti hledící na dění a události? Utápím se ve svém tichu a vůbec nevnímám, zda na mne ještě někdo hovoří, nechci nic slyšet. Vím, že kdybych podlehl pokušení a začal vnímat, co mi říkají, nakonec bych nemohl zůstat jen tak. Nakonec bych se musel vzpamatovat, odvrhnout všechno, co mi můj dnešní stav nabízí, a vrátit se mezi ně. Přijmout svou někdejší roli. Kdy by mě bylo napadlo, že budu jednou řešit takové dilema. 50
Truhla s tisici zamky
21.8.2006
15:52
Str. 51
Nemohu se však už úplně ponořit do svého klidu, něco ho ruší, provokuje. „Musíš se vrátit, potřebujeme tě!“ Kdo mě potřebuje? Proč? Proč mě nenechají, abych se vzdálil z jejich života? Oni sami nikdy nepoznali, co jsem zakusil já. Nikdy bych jim nemohl vysvětlit ani vylíčit, co prožívám teď, v tuto chvíli. Možná je to daň za utrpení. Anebo odměna? Vůbec mne netrápí myšlenka, že nevím, kdo jsem. Možná doktor, o němž mluvili. Možná Tycho de Brahe anebo Jan Jessenius. Anebo čínský soudce Ding Haijia. Možná všichni. Zmocňuje se mne krásné uvolnění a připadá mi, jako bych se vznášel. Možná se opravdu vznáším, jsem lehký a mohu proniknout i mezi atomy vzduchu. A vtom mě zachvátí strašlivá umrtvující bolest…
51
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.