Transcedence aneb kolik Bohů se svým andělským chórem se za nehet vejde, o božské nejistotě, o živých mrtvolách a mrtvých živolách

Transcedence aneb kolik Bohů se svým andělským chórem se za nehet vejde, o božské nejistotě, o živých mrtvolách a mrtvých „živolách“ Projděme se barokním kostelem! Za pomoci zručných stavitelů, chytrých architektů, optických klamů a kontrastů světla a tmy v nás zůstává pocit malosti a ubohosti. Přečtěme si barokní báseň! Za pomoci inteligentních poetů, sličných metafor, slovních klamů a kontrastů světla a tmy (v básni nebo v našem pokoji) v nás zůstává pocit malosti a ubohosti. Kde se to v tom baroku bere? Proč, ačkoli tomu tak není, vše budí dojem nahodilé pompéznosti, obrovitosti, uměleckosti a krásy, aby člověk v přímém porovnání s věcí sám sebe hanbou zakopal, ba ještě lépe upálil a svůj popel pak rozptýlil v onom bezmezném prostoru? Proč je ale výsledná naměřená skutečnost ve vztahu k těmto pocitům naprosto relativní? A budeme „my“ po absolvování Víru totální perspektivy (Stopařův průvodce po galaxii: Restaurant na konci vesmíru) jen bezvýznamnou tečkou kdesi v nekonečném jsoucnu nebo, jako Zafod Bíblbrox, ten největší frajer ve vesmíru, tedy nejdůležitějším bodem? A jakou z těchto dvou možností vidí v sobě barokní básník? Ačkoli mezi hlavní motivy barokní poezie patří vypravěčova nicotnost, pomíjivost, bezmocnost, „červí existence“, těch velkých emotivních, tělesných a duševních zážitků by se nám nedostalo, kdyby každý z nich nebyl stejně tečkou a zároveň tak trochu Zafodem Bíblbroxem... Pohnutkou k tomu, bych Tě milovala, není mi příslib Tvého nebe, Pane, ba ani peklo, tolik obávané, mě nepudí, abych se hříchu bála. Ty sám jsi, Bože, pohnutka má stálá: když zřím, jak na kříži krev z ran Tvých kane, když vidím Tvoje tělo zbědované, Tvou smrt a ona muka neskonalá. Pohnutkou největší je láska Tvoje, takže bych ctila Tě a milovala, i kdyby pekla nebylo a nebe. Odměny nežádá si láska moje: i kdybych v to, več doufám, nedoufala, stejně jak teď bych milovala Tebe1 Od počátku středověku se lidské myšlení upíralo k a opíralo o jediný bod: Boha. Kde by člověk mohl brát jinde čas, chuť k přijímání vlastních myšlenek, než právě v kostele, na mši, o nedělích, poslouchaje kázání, jež ho, i kdyby mu nakonec neporozuměl, donutí alespoň 1

Tereza z Ávily : 1

minimálně zapřemýšlet. Vždyť celý týden jen živoří, pracuje, oře, prosí, trpí, sází, bojuje nebo „sakra vládne“, jak tomu bylo zvykem. Místo na vlastního ducha neexistuje. Pokud se snad přece jenom objeví, bývá okamžitě zavražděn dennodenním stereotypem, hlavně pak fyzickou námahou. Proto vše směřuje k Bohu, jakožto jedinému vytyčenému majáku lidské psychiky a psychického vnímání. Renesance přináší pokrok. Přináší touhu po vlastní úvaze. Je unešena hloubkou vlastních nápadů, filozofií, vnitřních pohledů, konstruovaných scénářů a idejí. Zkrátka odstupuje od Boha a přímé cesty takzvaně do nebe, do ráje, k Bohu a začne se pomalu nořit do hlubin lidské mysli, nebo spíše jejích výplodů. Čím hlouběji se potápíte, tím více „tušíte“ jak obrovský prostor vás obklopuje, ale zároveň stále hůře a hůře „vidíte“, neb do hlubin slunné paprsky nepronikají. Máte tento prostor jak využít? Možná ano! Ale co když ne? Uzavíráte se do sebe, plavete zmateně kdejakým směrem, neboť jste zapomněli, kde leží hladina, dostáváte strach, stáváte se zajatcem v nekonečnu, stáváte se bezvýznamným. Své vzpomínky upínáte k okamžiku, kdy jste jasně viděli Slunce přímo před sebou bez sebemenších pochyb o jeho skutečném tvaru, jasnosti a výhřevnosti. Litujete rozhodnutí smočit vlasy v moři mysli. Zjišťujete, že Slunce nejenom nehřeje, ale že bývá rozmazané, nekonkrétní, že se vlní, nebo že dokonce zcela mizí a ztrácí se. Taktéž se však ale můžete dostat k faktu, že sluneční žár oslepuje a někdy dokonce ničí zrak. Pak se stín neproměňuje v utrpení, ale útočiště. Pozor, níž už sídlí opravdu a pouze zaTEMNění mysli. A nyní zpět... Zaměřme se na první báseň (výše) od Terezie z Ávily. První tři strofy vypovídají o „lásce“ k Bohu, kde Boha (konkrétně jednu třetinu, Krista) Terezie vyobrazuje na kříží, jeho utrpení, rudou krev. Tělesné motivy, ostré barvy a tvary, jas, konkrétní představa, vzpomínka na hladinu, utkvělé detaily. Ve třetí strofě (konkrétně verš 11) čteme magické slůvko i. I kdyby pekla nebylo a nebe. Kde se berou v zajisté od srdce věrné sestry a pečlivé křesťanky pochyby o existenci nebe a pekla? Jakoby si nebyla jistá, zda to, čemu věřily celé generace středověkých oveček, může brát taktéž za vlastní. A poslední strofa mě jen utvrzuje (konkrétně 13. verš): i kdybych v to, več doufám, nedoufala. Doufat? V boží lásku? V prozřetelnost? V boží existenci? Ve svou vlastní víru? V dobré úmysly? Kdo ví? Terezie se topí ve vlastním oceánu. Už jí došlo, že vše nemusí zákonitě být, čím se jeví. Doufá v to. Přeje si to. Ví, že Bůh, jenž byl dříve vždy vysvětlen prostým slovem Bůh, najednou dostává nový rozměr. Nesleduje již přímo svůj ideál, ale klade takové otázky jako: Kde je Bůh? Co je Bůh? Existuje skutečně Bůh? Jaký význam má pak pro bližního mého? atd. Na druhou stranu stále chce, nutí se věřit v původním smyslu slova. Bezhlavě, přímo, slepě, protože prostě věří. Nejde to! Kdo začne klesat už se nevynoří. Přichází strach... přímo pudový... naturalistický. Strach lišky zahnané loveckými psisky. Rychlé oddechování, špatné myšlenky, pot, křeče svalů, bolest, krev... tělesný strach. Ačkoli ve skutečnosti všechny obavy vycházejí z duše a myšlenek, musí být vyjádřeny tělesně, abyste je cítili, abyste je prožívali a pochopili. Strach může mít mnoho příčin: v nejistotě, v marnosti, v bezvýznamnosti nebo strach ze smrti. Či jinak z života po smrti, ještě lépe z absence tohoto života. Každý, i kdyby se stokrát zapřísahal nevěřícím zůstat, narazí na moment, kdy je unešen svou vlastní úvahou, její rozverností, šířkou, extradimensionalitou, jakoby vůbec nepocházela z tohoto světa, jakoby nás její rámec určitým způsobem přesahoval, jakoby schopnost myslet kořenila kdesi mimo lidské chápání. Člověk doufá, že této neuvěřitelné transcendentální záhadě jednoho dne přijde na kloub. Kdy to ovšem bude? Opět někdy, někde daleko od lidské představivosti, tzn. nejlépe asi po smrti. Pak jedinec nejenže vyplave z pathosu vlastních duševních pochodů, dokonce se již ani nevznáší na jejich hladině, ale kompletně prohlédne v celý tento „mimozemský“ svět, získá nadhled a jeho otázky ohledně čehokoli záhy sami na sebe odpoví. Vše dostane smysl,

vše bude tak jasné, jak jen „boží“, „svaté“, „duševní“ slunce pravé podstaty věcí v tomto posmrtném prostoru může být. Vstoupíme do ráje, do Nirvány, do nebe, za řeku Styx. Naskýtají se ovšem pochyby. Co když se nám po smrti žádného podobného „osvícení“ nedostane? Co když až nadejde poslední hodinka naše slunce i hlubina poznání v níž toneme zmizí a šmytec a basta fidli? Co když smrtka skutečně pouze ničí kvetoucí lidskou mysl, těla a nepřináší ničeho nového? Co když vrchol našeho uvědomění probíhá právě teď v životě a žádná odpověď, jež bychom tak rádi slyšeli už nepřijde, pokud ji sami nenalezneme? Z toho mám strach... Smrti, svou pýchu zkroť; vždyť ač tě zvou mocnou a strašnou, tak se nám jen zdáš; vždyť když ti, které za mrtvé už máš, nezemřou, i já snesu kosu tvou. Klid se spánkem, jenž je tvou podobou, přináší slast – a ty jí více dáš! Nejlepší nejdřív k sobě povoláš, tělu jsi klidem, duši úlevou. Zoufalcům, králům, štěstí posluhuješ, nemocí žiješ, jedem, válkami; líp mákem uspat lze či čárami než šlakem tvým – tak proč se naparuješ? Na věčnost procitneme ze zdřímnutí a nebude už smrt: Ty zemřeš, smrti!2 Po prvém přečtení vypadá báseň Johna Donnea jako víra v pevnou posmrtnou budoucnost. Lehký, ironický výsměch smrtholce. Uvědomme si však jednu věc. Kdyby John Donne, a vůbec barokní myslitel, považoval smrt za pouhý přelom mezi bludným a snovým životem a procitnutím k věčnosti, pak použití slova „smrt“ nemá význam. Nemuseli bychom se o „smrti“ bavit a psát ..., svou pýchu zkroť... či ...a nebude už smrt.... Však právě proto, že smrt v této básni označuje naprosté vymazání člověka, lépe řečeno jeho odchod pryč, do neznáma, čiší z veršů nejistota. Zkrátka proto, že „smrt“ filozoficky obsahuje i onu možnost úplného konce a John Donne neví, zda jeho vyjádřený názor je správný, musí sám sebe a čtenáře přesvědčit, že po smrti „smrt“ zemře. Pochybuje tedy, má strach, že skutečnost se nám ukáže teprve v inkriminovanou chvíli, a že by ten pohled mohl leckoho stát obsah celého žaludku. Leč doufá v lepší stránku této celosvětové a historicky unitární polemiky, což vzbouzí touhu k napsání těchto 14 veršů. Pozorně sledujte motivy související s tělesností, strachem: ...i já snesu kosu tvou...; ...Nejlepší k sobě povoláš (tedy zabiješ zamorduješ, krev)...; ...nemocí žiješ (hnus, hnis, kašel, cholera apod.), jedem, válkami (krev)...; ...Ty zemřeš, smrti!.... Ty se střídají s náznaky touhy, naděje, víry, jež básník spojuje se spánkem, sněním, (absolutním) klidem, úlevou, omámením, aneb různými neobvyklými stavy mysli: ...jen zdáš...; ...Klid se spánkem, jenž je tvou podobou...; ...přináší slast...; ...tělu jsi klidem, duši úlevou...; ...líp mákem uspat lze či čárami (Velice zajímavé zaobírat se otázkou, jestli omamné látky nebo kouzla dokáží lidského ducha zničit, vyřadit z provozu lépe než smrt.).... Když přijmeme tvrzení o posmrtném stavu věcí, ať už to můžeme nazvat životem nebo nikoli, jako pravdivé, nutně s ním přichází jeden problém. Bude tento stav lepší či horší než stav stávající? Přijdeme do pekla nebo do nebe? A je vůbec peklo a nebe, nebo se vše stane rajským, nádherným, vysvětleným, objasněným (ovšem tak, jak bychom chtěli), či naopak nám konečně dojde, že jediný smysl přítomnosti osobnosti „já“, „mě“ ve vesmíru se skrýval 2

John Donne: Sonet smrti

právě v mém životě a nyní na věčnost nuceně přihlížím, jak jsem onu možnost propásl vlastní smrtí? Kde a v čem spočívá Bůh? Ve smrti nebo po ní? V životě? Ve světě? V lásce? Mimo svět? Účastní se přímo dějů pozemských, či čeká a sleduje s anděly „divadlo“, aby pak hodnotil u posledního soudu? Existuje vůbec? Běda, jak je život dlouhý! Jaké kruté vyhnanství! V žaláři má duše dlí, kde zří světla odlesk pouhý. Krutá trýzeň věčné touhy nepoleví na vteřinu: touhou zemřít mřu a hynu.3 Tereza z Ávily jistojistě má ve svém přesvědčení jasno. Její budoucnost skýtá pouze smrt. Tento svět působí nudně, nedůležitě, ale hlavně klamně, snově. Ona se stala tou vyvolenou, která prohlédla a musí být odměněna svým milencem, Ježíšem a jeho otcem. Paradoxní verš: ...touhou zemřít mřu a hynu.... Obsahuje nejen vědomí, že život zabíjí duševní mysl, ale i opravdovou touhu, víru ve smrt, víru ve smrt ve významu procitnutí k Bohu, k odpovědi apod. Opět se ale strojí otázka, z jakého důvodu si musíme připomínat, musíme toužit zemřít tímto způsobem a probudit se na druhé straně jsoucna. V případě, že zastáváme katolicismus měli bychom si tím být jisti stejně jako dříve středověký člověk. Proč ale vznikají texty o umění zemřít, že musíme chtít zemřít, že zemřít je krása? A teď silně pochybuji, že barokní společnost páchala sebevraždy a kdejaký člověk byl smířen nebo nedej bože potěšen smrtí svého blízkého nebo svým vlastním smrtelným zraněním. I tVá chvilkA jedNou přijde, s myslí na VELký soud žij; zbYl Čas Krátký, pOmíjiVý, Smrt už zvedá k ráně KYJ.4 Tento text představuje smýšlení o smrti jako o konečném zúčtování. Řekněme tedy o ničem nádherném, nikoli o vysvobození. Nenechává sice ani životu valný význam, vždyť už jen ...zbyl čas krátký, pomíjivý..., ale souzeno bude podle našich skutků, tedy svět zůstává divadlem, jehož herci se hodnotí. Básník nechce zemřít, neví, co má čekat. Nepřipadá si kompetentní k rozhodování o svých zhřešeních a svém konání, aby se jednoznačně mohl ujistit, že ho čeká ráj. Vývoj mezi středověkým a barokním člověkem pak proběhl přesunem od víry a její samozřejmosti přes oceán vlastního názoru, obrazu a myšlenky, který jsem schopen sdílet s ostatními, až k regresi a ústupu, uzavření osobnosti díky strachu z hloubky a velikosti, ale i obrovské odlišnosti od myšlenek ostatních. Touha spočívá v ideálu, ale renesanční pochyby a rozdíly tohoto ideálu přetváří větu: „Já věřím!“ v „Já doufám!“. Touha po boží lásce a spravedlnosti se mění v chtivost po nich. Dříve slýcháme „...za co zemřít?“, teď „...jak zemřít?“. Vraťme se k dotazu, kde sídlí Bůh? Hezký text se váže k úvahám o jeho přítomnosti zde na zemi či jinde, zda skutečně ovlivňuje naše konání či nikoli. Jestli pouze soudí nebo i ovládá. Sedlák a král (Lope de Vega) vypráví o rozhovoru sedláka Juana s jeho králem, aniž by sedlák věděl s kým opravdu mluví. 3 4

Tereza z Ávily: 2 Ivan Velyovskyj: Čtenáři

Král: Neviděl jste nikdy krále? Juan: Neviděl jsem nikdy krále! Král: Nebyl tady dneska ráno? Juan: Řekli mi to. Nevídáno! Když tu meškal na tom honu, byl jsem odtud na sta honů!...5 Sedlák v životě neviděl krále. Jako nikterý z nás nespatřil Boha. Stejně tak nikdo nebyl svědkem jeho činnosti a zázraků, pouze o nich slyšel a četl, neboť vždy pobíhal ...na sta honů... od místa konání. Přesto kdokoli se s ním možná setkal a hovořil, koukal se na něj, měl ho před nosem, ale neprohlédl. Juan mu vyjmenovává všechny nedostatky a povinnosti královského úřadu, ovšem nikdy králem nebyl. Tak může církevní představitel vyjmenovávat boží pravidla a doporučení, aniž by Bohem byl. Kdo jiný má rozhodovat o duchovních přikázáních než právě Duch svatý? Protože se ale žádný z katolíků s ním nesetkal při paralelním uvědomění jeho přítomnosti musí tyto zákony vyřknout sám. Ovšem mystickým tajemstvím zůstává, zda nám Duch svatý nesedí náhodou na špičce nosu. Po zralé úvaze o umístění Boha přejděme ke skutečnému životu. Téma toto blízce dotýká se už výše rozebírané smrti. Je snad tento život klamný, ze kterého se pak probudíme smrtí? Je tedy tento život smrtí (v jejím slova významu)? Nebo naopak? Teď přišla naše chvíle, teď probíhá smysl našeho bytí. Necháme pak slovům život (teď) a smrt (před a potom) jejich dlouholetý význam? Jsme ve skutečnosti mrtví (po stránce duševní) a živí (po stránce fyzické), nebo živí (po stránce duševní) a tělesná schránka slouží duchu pouze k reflektování sama sebe v materiálním světě? Nevědomost a pochyby tvoří základ veškeré atmosféry. V každé básni se polemizuje, pochybuje, doufá nebo touží. Právě proto, že člověk koná veškeré věci s absolutní nejistotou, vytváří napětí mezi textem a čtenářem. Vše zachází až k megalomanským rozměrům a pak netušíme zda můžeme věřit vlastním očím, uším. Naše smysly postrádají hloubku naší mysli a tedy nevytváří objektivitu. Důležitá zůstává víra, která se ale otřásá ve svých základech právě svojí vlastní sofistikovaností, a od momentů, kdy člověk každou neděli šel do kostela za účelem nechat svých smyslů odpočinout a rozjímat na hladině duchovní, byli tyto smysly vytlačeny na úkor zjištění o existenci miliónových mezer ve vlastním přesvědčení. Respektive smysly sobě přiřkli závislost na duchu a jako s takovými by se s nimi mělo zacházet. Nestálými, neuvěřitelnými. Získaly postavení na úrovni transcendentální a jejich použitelnost a spolehlivost v reálném světě proto ztratila důvěryhodnost. Tělesné motivy (smyslové) ze strachu pak fungují na principu, že vyvolávají stavy mysli jako hnus, bolest, nevolnost. Tak vždycky kdesi vpředu je cíl, jenž sílu dává, a když je dosažen, hned jiná láká meta. Tak za zimy a ledu nám kyne vesna smavá a vlídný podzim mírní žáry léta. Když z pozemského světa se štěstí vytratilo, alespoň štěstí naděje nám zbylo.6 Neklesejme na našich hlubokých myslích, na duchu, neutápějme se v oceánu nevědomosti, svědomí a pochyb. Za každých časů v jakékoli roční době existuje naděje s vyhlídkou na lepší budoucnost. Ať třeba nemusíme chápat význam sebe sama, ať třeba ho 5 6

Lope Felix de Vega Carpio: Sedlák a král Lupercio Leonardo de Argensola: Kancóna na naději

nezjistíme v tomto životě, ba ani po smrti (jakékoli). Máme naději a možná jen minimální pravděpodobnost, že ten slastný okamžik vysvobození našich myšlenek přijde. Dnes večer? Zítra? Za rok? Za tisíc let? Bůh nás miluje a nedopustí, aby veškeré zvěrstvo, hříchy, křivdy, zla a boje, které nechápeme zůstali nevysvětleny. Kde leží impulz k dění? Dozvíme se! I třeba u konce vesmíru a času! Až i Bůh zemře! Jak oklamané dítě, které drží na šňůře ptáka přeženouc hříčku popouští šňůru kousek po kousíčku a nechá vězně, ať si větrem krouží, až v nejlepším, když provaz nevydrží a přerve se či pták vyvlékne smyčku, vykřikne za ním, slzy na krajíčku, se srdcem, které strašná hořkost úží, tak já žil s tebou a přišlo mi draho, ó Lásko, že můj sen marnivě pustý mou mysl vodil na vlásku, sen o vás: vítr odnesl ptáka i mé blaho a ponechal mi šňůru mezi prsty, která mi dobře poslouží jak provaz.7 Co však, jestli všechny akce vyvolávající reakce v realitě leží v nás? Jako malá tektonická trhlina na dně? Pak až zemřeme, vše zmizí, akce ustanou a reakcí nebude třeba. Dílo vlastní fantazie leckdy předčí fantazii samu. Tak středověký ideál a nutné vysvětlení existence v podobě bílé holubice v hrsti je během renesance pouštěn na provázku, čímžto opisuje stále větší a větší kruh, který na druhou stranu zmenšuje možnost jejího přesného polohového zaměření. ...můj sen marnivě pustý (sen o větší volnosti vlastního ducha, o větší síle) mou mysl vodil na vlásku, sen o vás... (sen o Bohu a prozření, jež se obojí stává snem ve chvíli, kdy jejich místní určení už prakticky není možné). Tento vzdalující se ideál se nakonec v baroku utrhl a odnesl sebou jasný sluneční svit z povrchu mořské hladiny. Pták odletěl, hlava se potopila. Jakoby to slunce skrz hladinu bylo a nebylo to správné. Jakoby každý pták byl a nebyl ten, co uletěl. Zbyly pouze matné vzpomínky na hřejivou jistotu, víru a sebeurčení. Zbyl strach z jejich neskutečnosti a neexistence, z jejich smrti. Jakýkoli náznak návratu se jeví jako faleš. Svět zůstává klamný a neopodstatněný, člověk bezmocný, uzavřený, zmenšený, nijaký, „červí“. Divadlo vypadá pěkně, ale kam se poděl režisér? Na druhou stranu, co když diváka „hraji“ právě já? Co když ideál byl onen klam? Co když já jsem největším frajerem ve vesmíru? Co ale přijde po mě?

7

Lope Felix de Vega Carpio: Jak oklamané dítě