SVĚTY

Michal Josephy

SVĚTY / MEZI / SVĚTY

Copyright © 2014 Michal Josephy ISBN 978-80-87970-52-2 (ePub) ISBN 978-80-87970-53-9 (mobi) ISBN 978-80-87970-54-6 (PDF)

Obsah MŮJ PIGMENTOVÝ OSTROV ........................................................................................... 9 Objevení ostrova ................................................................................................................. 10 Buněčné dělení..................................................................................................................... 11 Překročit práh ...................................................................................................................... 13 Tohuwabohu........................................................................................................................ 14 TEMNÁ POLE NEAPOLE .................................................................................................. 18 Odpad a zlatý důl ............................................................................................................... 18 Město (z) módy.................................................................................................................... 20 Šaty dělají mafiána .............................................................................................................. 21 Stanice Scampia. .................................................................................................................. 22 Benvenuti. ............................................................................................................................ 23 Manageři strachu ................................................................................................................ 24 Jako droga ............................................................................................................................ 25 MÁ MILKA TAMILKA....................................................................................................... 28 Čas zabíjení much ............................................................................................................... 28 Mughella............................................................................................................................... 30 Síla zvaná Ampu ................................................................................................................. 30 LOVCI SNŮ ........................................................................................................................... 34 Ve skrytu macchie............................................................................................................... 34 Rostlina smrti....................................................................................................................... 35 Freudova noční můra ......................................................................................................... 37 Madonna a paroháč ............................................................................................................ 38 Pastýři smrti ......................................................................................................................... 40 NA TRHU LÁSKY................................................................................................................ 42 Co trhnout na trhu .............................................................................................................. 42 Svatba s duchy..................................................................................................................... 43 Speed dating a teorie ceny ................................................................................................. 44 SOKOLOVÉ NA ZÁLETECH ............................................................................................ 48 Radost z pohybu ................................................................................................................. 48 Tajemství lékárny................................................................................................................ 49 Sokol v srdci......................................................................................................................... 50 Otec a syn ............................................................................................................................. 51 NA VÁŽKÁCH ..................................................................................................................... 53 Stvoření světa....................................................................................................................... 53 Šídlo v pytli .......................................................................................................................... 54 Váhy rozvahy....................................................................................................................... 55 Jak zachytit okamžik........................................................................................................... 56 ARMÁDA KRÁSY ............................................................................................................... 58 Armáda krásy ...................................................................................................................... 58 Psychoanalýza chudých..................................................................................................... 59

Tělo je v módě...................................................................................................................... 60 BIKINY A KVÉRY................................................................................................................ 63 Svaté přijímání ..................................................................................................................... 63 Sašovo desatero ................................................................................................................... 64 Myslet paradoxy.................................................................................................................. 65 Na obou březích .................................................................................................................. 66 NUDA NA PLÁŽI SARAKINIKÓ .................................................................................... 69 Bloudění a malíř Nicolas .................................................................................................... 70 Divoši 21. století .................................................................................................................. 71 Potámos a polibek horské kozy ........................................................................................ 72 INSTINKT SMRTI............................................................................................................... 76 Osudová přitažlivost .......................................................................................................... 76 Lekce kentaurky .................................................................................................................. 77 Dno lampy............................................................................................................................ 78 Hrdina tisíce tváří ............................................................................................................... 79 LÁSKA Z MASÁŽE ............................................................................................................. 82 Ta dnešní (zlatá) mládež .................................................................................................... 82 Kde lišky dávají dobrou noc.............................................................................................. 83 Vypustit páru, vytlačit olej ................................................................................................ 84 „Hlava cikády a obočí můry, … ........................................................................................ 84 Hvězdné os(t)udy ............................................................................................................... 85 ZA OBZOR ............................................................................................................................ 88 Ďáblův avokád .................................................................................................................... 90 Vzlety a pády ....................................................................................................................... 92 BÍLÉ NOŽKY ČERNOŠKY ................................................................................................. 95 Velký přístav ........................................................................................................................ 95 Joa, Niña, Pinta .................................................................................................................... 96 Divoký host.......................................................................................................................... 97 Atlantik vášně ...................................................................................................................... 98 ODKOUZLENÍ SVĚTA..................................................................................................... 101 S cizí ženou v cizí kuchyni............................................................................................... 101 Tak pravil Čirikil ............................................................................................................... 102 Zoči voči ............................................................................................................................. 103 O LIDSKÝCH HYENÁCH................................................................................................ 106 O / špatné / pověsti hyen ................................................................................................. 106 Džin v Hararu.................................................................................................................... 107 Chytré, pružné, učenlivé .................................................................................................. 109 Poslové smrti ..................................................................................................................... 110 SVĚTY MEZI SVĚTY......................................................................................................... 113 Neřádi na okraji ................................................................................................................. 114 Odpad společnosti ............................................................................................................ 115 Citlivka stydivá ................................................................................................................. 116 Rozhodčím v bordelu ....................................................................................................... 117

Použitá literatura: ............................................................................................................... 119 Ostatní zdroje :.................................................................................................................... 120

Jak jsem poznával svět.1

„Mezisvěty“ vznikaly na podkladě cest realizovaných cca v období 2003–2014, a to prostřednictvím „antropologického cestování“ zaměřeného na pozorování a poznávání (cizích) kultur a ne snadno přístupných „světů mezi světy“ pomocí pohledů lidí, které je žijí a (spolu)vytvářejí, a rovněž na vztah „člověk – zvíře“. 1

7

Léto, z něhož pramení má raná vzpomínka, bylo jako každé jiné: co nejvíce času jsem trávil ve svém živlu. Od mého narození uplynulo již devět let, přesto se stále nejlépe cítím ve vodě, symbolu bezpečí mateřského přístavu, ale též neprobádaných hlubin a tajemství pod její hladinou. „Namaž se,“ zaznělo tehdy zprostřed kostkované deky, na níž jsem se občas musel ukázat a podat důkaz, že jsem se při potápění v Jordánu neutopil a jsem živ a zdráv. Ačkoliv mi olej na opalování od „pohledu příliš nevoněl“, vymáčkl jsem onu vazkou tekutinu na rameno a paži, na níž mi téměř před očima vystoupila nepravidelná, asi deseticentimetrová pigmentová skvrna s rozpitými okraji. Nemizela ani následující léta; pouze v zimě mírně vybledla – ne však natolik, abych nerozeznal její kontury, připomínající obrys neznámého ostrova zakresleného na námořní mapě. Tento „ostrov“ se postupem času stal součástí mého těla a měl jsem jej vždy „po ruce“ i ve chvílích, kdy se pro mne skutečný svět stal natolik tíživý, že jsem z něj potřeboval utéct. Podle mých propočtů vycházejících z geografie denního snění ležel ostrov někde daleko v oceánu, za hranicí mého známého světa, a byl obydlený divochy, jejichž jazyku jsem nerozuměl2. Už je to dávno, co se objevil, ale všechno, co se nám kdysi dostalo pod kůži, si beztak prorazí cestu na povrch a vynoří se znenadání na hladinu. 3

Antropologie ve smyslu poznávání toho „druhého“, „cizího“, „jiného“ je důsledkem historického procesu evropského expanzionismu, překračování hranic bezprostřední zkušenosti, setkávání se s „exotickými kulturami“, jejichž zvyky a vidění světa se výrazně odlišovaly od tradičních západních, „eurocentrizovaných“ norem. Více viz např. v knize Za obzor Západu: Proměny antropologického myšlení od Isidora ze Sevilly po Franze Boase od I. T. Budila. (Budil 2001) 3 Z „terénních deníků“ (dále „ted“). 2

8

MŮJ PIGMENTOVÝ OSTROV „Hej, dávej pozor na hlavu,“ zasmál se Alí, když přehazoval trojcípou režnou plachtu na příznivější vítr. „Moje práce,“ dodal pyšně k větrem naduté vele a uvelebil se u kormidla. Uznale jsem otočil palec nahoru. Táhlo zrovna k poledni a jiskřivé slunce si brousilo ostruhy o hladinu moře. Otřel jsem si pot z čela a s nadějí vzhlédl k obloze. Na ní se prohánělo jen pár neškodných beránků vytvořených z cukrářského sněhu. Leden se chýlil ke svému konci a já na lodi dhau mířil k ostrovu Mosambik.

9

Objevení ostrova „Támhle naproti je Cabeceira Pequena a studna Vasca da Gamy,“ ukazuje Alí do nerozlišitelné modré dáli směrem k pobřeží, k němuž portugalští objevitelé poprvé přirazili v roce 1498 v rámci první výpravy Vasca da Gamy. Nedaleký ostrov, k němuž jsme se s Alím4 blížili, byl tehdy součástí šejchátu, jemuž vládl Mussa Ben Mbiki. Teprve poté, co se jej Portugalcům podařilo svrhnout, získal ostrov, potažmo celý východoafrický kontinentální pás, jméno Mosambik. Přestože Ilha de Moçambique na mapě připomíná zrnko pepře, strategický význam ostrova byl vždy nezměrný a své by oněm mohl vyprávět jak Čeng Che, tak Ibn Madžid. Portugalcům od roku 1507 sloužil jako vojenská a „zazimovací“ základna pro plavby do Indie, jelikož v Mossurilském zálivu mohly karavely v klidu a bezpečí vyčkávat na příznivý letní monzunový vítr. Námořníci z evropského Zapadákova samozřejmě nebyli v arabském dominiu vítáni: mezi muslimskými obchodníky se v té době šířily zprávy o dobyvačných křesťanech, které jsou zapsané v jedné z arabských kronik: „Na počátku 10. století hidžry (1495–1591) bylo mezi strašnými a mimořádnými událostmi té doby zaznamenáno, že prokletí Portugalci, jedna z národností prokletých Franků, přijeli do Indie.“ Ačkoliv hlavní obchodní komoditou nově otevřené námořní cesty do Indie bylo „černé zlato“ (malabarský pepř), s postupem času došlo ke změně preferencí a komodit a ostrov sloužil i coby opora portugalské pigmentokracie a centrum masivního obchodu s otroky. „Počkejte, pomůžu vám, pane,“ chopil se zřejmě v této „tradici“ Alí mých zavazadel, jakmile jsme dorazili k ostrovním břehům. „Nejsem ženská,“ hodím si batoh na záda, „tohle snad ještě zvládnu.“ Spolu s muito obrigado mu do dlaně vtisku pár meticais a začnu stoupat směrem k městu. Po dlouhé a namáhavé cestě z pár tisíc kilometrů vzdáleného Maputa jsem vyčerpaný a vede mě myšlenka co nejrychleji najít Casa Ruby, dům, v němž mám domluvené ubytování, a na chvíli v něm složit hlavu. Když se po pár hodinách probudím a z přívětivého stínu koloniálního domu vyjdu znova na ulici, zdá se mi, že jsem spal už roky. Proud fotonů mě přirazí ke zdi a rozzáří sytou a neředěnou paletu barev: žlutá, oranžová, černá, třískání kladiv a opuštěný dům hned přes ulici, v němž přechodně „žil a tvořil“ portugalský básník Luís de Camões: Valnou část Afriky jsme objížděli, jež sama zůstávala na východě územím Jalofo, o něž se dělí černý lid různých kmenů v dávné shodě, Da Gama sice otevřel námořní cestu do Indie, ale výsledky jeho první výpravy byly „diplomaticky rozporuplné“: pokoušel se sice vystupovat coby vyslanec „nejmocnějšího krále světa“ ale pohádkově bohatému zamorínovi (zkomolenina Samudri Rádža, „vládce moří“) přivezl darem sukno, tucet štůčků bavlněného plátna, perly, šest misek na umývání rukou, žok cukru a dva barely másla a medu. (Subrahmanyam 1997) 4

10

i zemi Mandingů (od nichž jsme měli ten kov, jenž tolik platí v lidském rodě), kde Gambie se vine křivolaká, než širý Atlantik ji v náruč zláká. Luis de Camões, Lusovci Ačkoliv je mi tradice romantického objevování5 blízká, nenacházím v něm žádný poletující nasládlý pel, heroický patos či v mlze utopený obzor dálek, jímž je zapotřebí proplout, aby člověk uzřel věci nové a v tvaru jasné a zřetelné. Smyslové počitky na mou hlavu dopadají zpříma: boxerské direkty, jimž se nelze bránit, ale jež je nutné ustát. I přes jejich důraznost nacházím někdejší hlavní město portugalské východní Afriky v téměř nezměněné podobě, která je zakreslena na historické mapě z roku 1754 uložené v lisabonském námořním archívu: konvent sv. Pavla, kostel sv. Antonína i mohutnou pevnost sv. Sebastiána s manuelskou kaplí Nossa Senhora do Baluarte (1522), která bývá považována za nejstarší evropskou stavbu na jižní polokouli. „Tak co říkáš na Ostrov?" zachytím v síti ulic povědomý hlas (kolem mne prolétne Alí se slepicí, kterou má zavěšenou za zápěstí téměř elegantně – jako špacírku). Kdyby tolik nepospíchal s večeří a nebyla to zdvořilostní fráze, řekl bych mu, že Ilja (jinak tomuto místu místní neřeknou) je zřejmě ten nejkouzelnější ostrov, jaký jsem kdy navštívil. Ostrovy totiž záměrně a dlouhodobě vyhledávám, protože se naivně domnívám, že je dokáži uceleněji obsáhnout a zasadit do rámu obrazu svého světa. Buněčné dělení Již v okamžiku, kdy mi Alí minul sítnici, mám téměř kompletně zmapováno Cidade de Pedra, kamenné město postavené kolonialisty v 17.– 18. století. Ani koutkem oka však nezahlédnu scénu, na kterou vstoupím cestou na jižní okraj Ostrova: hlavní úlohu v něm hraje majestátní neoklasistická nemocnice, za níž nastane „tektonický zlom“, a já se propadnu do jiné časové, kulturní i sociální vrstvy. Podobně jako mozkové hemisféry dělí mozek vedví či se v rámci buněčného dělení „utahují chromozómy v pase“, zde se (archi)tektonicky oddělovalo Cidade de Macuti – město domorodého kmene Makua, nacházející se pár metrů pod úrovní hlavní komunikace. Tradiční makuánské domy pokrývaly střechy z palmových listů a díky výškovému nadhledu bylo patrné, že by se územní plán čtvrti dal snadno a přehledně překreslit na čtverečkovaný papír – neboť jej „linkovaly“ kolmice odpadních kanálů. Já se však chtěl ztrácet v nečitelnosti. Dostat Rorschachmat. V těchto případech pak mřížku mé mentální mapy vytváří a lavíruje momentální pocit, křik dětí či pohledy místních. Je to obvyklý postup, protože zpočátku chci místo

5

Více viz (Lourenço 2002: esej Romantismus a Camões).

11

zakusit, přijít mu na chuť: z tohoto hlediska je mi tedy gut-feeling vhodným vodítkem a průvodcem. Samotné cerebrum začne kručet až poté, co se tento „druhý mozek“ – hustá neuronová síť v oblasti žaludku a střev – nasytí elementárních bitů a prvotních impresí. Tento druh poznávání je de facto pokušením zvědavosti našlapující před zavřenými dveřmi, do nichž je třeba proniknout, aby člověk nahlédl, co se ukrývá „pod povrchem jevů“6 (antropolog pak nejlépe přímo očima lidí, kteří v daném životním prostoru žijí a rovněž tak do něj „vidí“).7 Na klasické „zúčastněné pozorování“8 však v případě „antropologického cestování“ není čas ani peníze, a tak nouze začasté naučí Dalibora „druhým houslím“: vstupuje-li totiž antropolog do prostředí, které chce zkoumat, musí nejprve navázat osobní vztahy či alespoň raport s členy tohoto „žitého světa“, jenž mu „otevřou dveře“ do světa, kterému chce porozumět. Nemá-li „antropolog-cestovatel“ či „novinářreportér“ k dispozici výše zmíněné prostředky, otevře zpravidla složku více či méně osvědčených life hacks a použije z nich ty, které mu na způsob zkratky zkrátí a zjednoduší „vstup do terénu“ a umožní mu alespoň pozorující účast 1.0 (a to i tehdy, operuje-li coby bílý pěšák na černém poli a působí jako pěst na oko).9 „Můžu vám pomoci?“ ptám se na toto konto ženy přenášející plné a těžké vědro na hlavě, ale kdysi sociální zázraky působící způsob selže a nesetká s větším úspěchem. To samé nastane v případě, kdy se snažím najít zasvěceného informátora, případně „dveřníka“10, který mi umožní vstup do onoho kýženého prostoru „skrytého za dveřmi“ (zdaleka ne vše podstatné se totiž v životě Makuanů odehrávalo na „forbínách společenského života“, stinných verandách11 domu, na nichž se – slovy mého gymnaziálního profesora zeměpisu – jedlo, spalo, bavilo i milovalo). Dokonce ani muži „v tradičních sociálních rolích“ nefungovali a mně bylo čím dál tím jasnější, že klíčem ke vstupním dveřím kmene je jeho matrilineární uspořádání. O poznání méně zjevné mi však bylo to, do jakých niterných hloubek mě touha nahlédnout pod povrch dostane: Prvním úkolem bylo propracovat se k mwene , „šéfce klanu“, a následně k piumuene, její nejstarší dceři, která měla mít v gesci kmenové rituály. Ačkoliv jsem narážel na dosud nepoznané nárazníky ženské moci, nakonec se mi to podařilo. K mému překvapení však piu-muene neměla pod palcem jen přechodové rituály spojené se

Srov. tzv. „konceptuální metafory“ (např. typu kontejner) a tradici poznání modelovaného na základě skrytosti a uzavřenosti („to hodnotné se nachází „pod povrchem, hladinou, v uzavřeném prostoru, za dveřmi apod.) Více viz Metafory, kterými žijeme (Lakoff, Johnson 2002). 7 Srov. Geertzovo pojetí kultury coby souboru textu, který se antropolog snaží přečíst jejím „rozeným čtenářům“ – aktérům, tedy těm, jimž vlastně náleží… 8 Zúčastněné pozorování založené na dlouhodobém, nejméně šesti měsíčním výzkumu je dnes spíše ideálem a tradicí nežli normativem (více viz Bronislaw Malinowski). Stále však platí však to, že cílem antropologie je porozumění způsobům života „těch druhých, jiných“ tzv.„z dola“, prostřednictvím „domorodého“ úhlu pohledu (a je jedno, zda se jedná o pravidelné návštěvníky Ipanemy hodující kultu krásy či indiány Yanomamo). 9 Na Ostrově jsem sbíral data a fotografický materiál pro Unicef Mozambique. 10 Dveřníka pojímám coby „gate-keepera“ (tedy osobu, která je klíčová nejen pro vstup na „prestižní party“, ale např. i na stránky magazínů). 11 Srov. Bronislaw Malinowski: Off the Veranda. Films Media Group, 1985. 6

12

smrtí a zrozením, ale také ty, které se týkají sexuality a plodnosti. Jednoho takového jsem se měl před zraky užšího mocenského kruhu žen účastnit: erukulo – děloha této vysoce postavené ženy – totiž představovala přímé spojení s duchy předků vedoucí až do symbolického utera, jeskyně v bájné hoře Namuli. Ženská stopa „Velké Matky“, otištěna na jedné z jejích stěn, představuje primární blueprint, archetypální pečeť, od níž první příchozí lidé (inhapakho) do dnešní oblasti provincie Nampula odvozují svůj původ. Skutečnost, že jsem piu-muene odmítl předat své ephome – plodivou tekutinu, tak bylo považováno za urážku, která přesahovala všechny meze, ale přímo se dotkla najmě přítomných žen, jenž jsou přímé, živočišné a „mužsky agresivní“ – a zvyklé vzít si v tomto ohledu, co chtějí. Překročit práh „Vzal bych si kilo banánů, dvě manga, a co je tohle?“ Macatá žena se pobaveně zazubí a plácne do masitých stehen. „Co asi?“ rozkrajuje mamasita plod a podává mi ho do pusy. Od trhu, na němž s nepopsatelnou chutí nakupuji čerstvé ovoce, vede široká prašná cesta k štíhlé smaragdově zelené mešitě. Lodě vytažené na písečný břeh mi připomenou, že islám se na Ostrov naplavil kolem 11. století spolu s arabskými obchodníky, kteří na svých cestách Indickým oceánem nesměňovali jen zboží, ale i náboženské ideje.12 Okolí Alláhova svatostánku však žije ukázkově všedním životem: muži natírají nafouknutá břicha lodí pestrými barvami a děti na místo, které by mohlo být ukázkovou katalogovou pláží, prostě a jednoduše kadí. Všechno má svůj začátek a konec, tudíž se „trávící cestou“ vydávám zpátky k tržišti a poté blíže k středu, plicím a srdci města. Ve vzduchu tentokrát cítím něco jiného; atmosféra v pozdní odpoledne dramaticky zhoustne, setkání na nárožích se odděluje rychlou střihovou klapkou, vzrůstá neklid a něco vytrhává lid z obvyklé každodenní rutiny. Někde na pomezí obou měst zahlédnu tvář, která vystoupí ze stínu zářícími ornamenty. Musiro, bleskne mi hlavou. Bílá, z kořenů stromu Olax dissitiflora nadrcená maska, kterou ženy používají k slavnostním příležitostem, jako je… Nepřemýšlím příliš dlouho, otočím se a udělám pár rychlých kroků zpět. Pohledná žena, zahalená v tradiční pestré capulaně, mi nesměle, ale vstřícně odpoví na pozdrav, ale kromě jména mi nic víc neodhalí. Rozloučíme se. Jakmile však Fatima kousek poodejde, chytnu se její vlající balonové sukně, která mě navede zpět k mešitě, prolétne jejím zadním traktem a poté úzkým vchodem obklopeným lidmi, kde obrysy jejího těla zahalí tma. Ocitnu se tak před prahem, za nějž mohou vkročit pouze místní, dění se účastnící muslimové. Zde by také mé cesta poznání skončila, to, co se v místnosti odehrává, by Spolu s muslimy na ostrově spolužijí křesťané (potomci evangelizace a portugalské „populační politiky“) a hinduisté (původně Goané, kteří se na ostrov nastěhovali coby zaměstnanci obchodní společnosti Mazanes de Diu, 1686). 12

13

mi zůstalo skryté, pokud bych v davu nezahlédl známou tvář „dveřníka“, který mě společně s proudem rozvášněných těl „propašuje“ dovnitř. Z neprosvětleného rohu, kam se uklidím poté, co ze sebe skopnu boty, pozoruji, že se zde všechno točí kolem vzorně a čistě ustrojených chlapců, kteří bohorovně sedí uprostřed místnosti na koberci. „Jsou tady už pár dní. Dnes budou zasvěceni," napoví mi jeden ze starších přihlížejících mužů, když mi ve tváři odečte údiv. Uvědomím si, že jsem se nevloupal do zvláštní mateřské školky, ale namísto toho se stal svědkem synkretického iniciačního rituálu Nivunco, jenž spojoval tradice kmene Makua s islámskými zvyky. V dramaturgii probíhajícího rituálu bylo snadné rozeznat tři van Gennepovy přechodové fáze, po jejichž absolvování získají chlapci v rámci komunity vyšší status a vstoupí do nové životní etapy: Zatímco ve fázi odloučení byli izolováni v temné místnosti od světla, vody a potravin, nyní se nacházeli na pomezí, prahu nové identity, rozkročeni „mezi světy“ (tzv. liminární fáze, limen lat. práh – pozn. aut.) Jakmile mwene, nejstarší muž z klanu, zaklapl svatou knihu a práce se chopil jeho pobočník, namku. Jeho úkolem bylo chlapce provést až do závěrečné fáze rituálu, kterou představuje znovupřijetí. Namku se postavil před chlapce, nad hlavou rozprášil trochu mouky a z ošatky rozdal pár sladkostí. Membrány bubnů djembe se znovu rozechvěly. Dovnitř místnosti se začaly drát ženy, které sem neměly přístup, a před chlapce házely peníze a drobné dary. Některé z nich propadaly vytržení, takže je muži museli podpírat. Poté, co se komunita po čase znovu usadila, obešel ji Namku s konví vody. Očista je předehrou společného jídla, které mělo završit znovupřijetí chlapců do společenství jako těch, kteří přijali Alláha. Slavnost jídla se však ráz na ráz zvrhne v nefalšovanou rvačku, pro kterou platí jen jediné pravidlo: co si urveš, to taky máš. Rozlícený dav mě vyplivne na světlo boží stejně rychle, jako mě předtím pozřel. Tohuwabohu Výkřik. Záblesk slunce vyšlehne od okna k oknu, a nežli si promnu oči, rozbřeskne místnost jednou velkou světlicí. Tři do široka otevřené okenice dokazují, že moře existuje. Sedím na kraji postele a jako každé ráno pozoruju měkká sgrafita, která se postupně vykreslují na stěnách koloniálního domu. Rostou mi před očima jako řasy a divoce větví svou strukturu. Kůže mé bytné voní solí, mangem a čerstvě rozkrojenými citrusy. Dříve, nežli se ráno probudím k životu, je vždy vzorně upravena: do uzlu utažené vlasy, nažehlený barevný „turban” a v ruce majolikový talíř zaplněný čerstvým sýrem, pečivem a rajčaty. Je to už šest dní, co opakuji tenhle ranní obřad: sedím s Célií na terase, upíjím černočernou hořkou kávu a pozoruji hladinu oceánu – ladné křivky, vlny, úlomky svého života. Moře šumí. Célie šišlá melodickou portugalštinou. Dívám se jí do plného výstřihu a v hlavě cítím příjemné prázdno, jako tehdy, kdy jsem jako dítě záhybům lastur vyložených spolu s porcelánem v obývákové vitríně: Tak takhle šumí moře, víš…

14

Do města vcházím horkým, pulzujícím středem. Uhýbám před vypálenými stěnami, přecházím sežehnuté kříže, úzké uličky, které se do sebe zakusují jako had. Vyprahlý stoupám po schodišti bílé koloniální nemocnice, obtáčím se kolem zábradlí, já, pouhá hlístice plazící se po Asklepiově holi. Barva mé kůže bledne v souladu se stěnami, krev v žilách chladnoucí je láva. V mém úmyslu je projít do nitra budovy, ale mátožné postavy – vysáté a vyprahlé do mor(k)u kosti – mi to beze slova rozmluví. Nepřekročím hranici, za níž „žijí“ odtrženi od života, hroutí se na zem a kladou oběti neznámému bohu; nepřekročím ani ochranný kruh vykreslený v písku kolem ženy, která si kvůli „očistě“ a zmrtvýchvstání kope symbolický hrob. Obrátím se na ústup a sestupuji mezi živé po dekadentně velkolepém schodišti a v ztěžklém, stuporickém pohybu si otírám ledový pot z čela. Od moře dorazí poryv silného větru, rozhoupe boky rybářských lodí a rozechvěje membrány bubnů. S lehce otupělými smysly ztrácím jasné a rozlišené obrysy čtvrti Macuti vybičované k masovému šílenství horečnatým rytmem tance Tufu.13 Procházím vytrvale místa, na kterých jsem před chvílí byl a jsou mi „dobře známá“: musím přetrhnout niť, která mě má vyvést z bludiště, přeprogramovat algoritmus, který mě vrací znovu na začátek. V prázdném prostoru mezi domy mě omráčí ohlušující ticho. U odvodného kanálu spatřím sedět osamělého albína, který do vody – blunk – blunk – háže klacek. Nevím proč, ale ten obraz na mě působí děsivě svou prázdnotou. Vykreslím kruh na patách a chci odtud co nejrychleji zmizet. Pryč. Na druhou stranu. Do bezpečí kamenného města. Když se mi konečně podaří vymotat se na hlavní cestu, je už nebe podbarvené jako tři dny starý monokl a vítr trhá dráty zavěšených pouličních svítidel. Na ostrov vtrhl cyklon a začal bít město kapkami velkými jako pěsti. Kusy vlnitého plechu lítaly jako papíroví draci, palmové domky postupně mizely v přívalech vody. Schoval jsem se pod střechu domu a pozoroval to nebeské divadlo, bouři, která všechno to lidské hemžení kolem proměnila v dramatický a neuspořádaný pohyb trepek. „Prospero v Bouři říká: ‚Jsme látka, z jaké jsou utvořeny sny‘ a jistě není daleko od pravdy. Ale já si občas myslím, že sny jsou jen útržky té látky, z níž jsme stvořeni. Jako by byla zcela průsvitná a tudíž nepostřehnutelná, a jako by jedinými projevy této neviditelné matrice, které jsme schopni zachytit, byly trhliny a spáry. Možná, že sny, vjemy, příběhy jsou těmi trhlinami a nepravidelnostmi v jednotné, bezčasé matrici. Nemyslel tím Plótínós onu ‚vší prostupující neviditelnou a neměnnou krásu‘?“14 Při pohledu na to, co se dělo kolem, jsem si tím byl téměř jistý; pod bosýma nohama mi spěšně vzkypěla voda a já se stal součástí „šelfového moře“, v němž vřela evoluce.

13 14

Možná mě přepadala proslulá „doença africana: „nemoc“ z opojení Afrikou způsobující touhu se tam vracet. Cit. dle Bateson (2006: 24).

15

Starý svět zanikl za zvuku „This is the end, beautiful friend“15 bottlenecku16 a lidé vylézali ze svých „děr“ coby nová stvoření – krásná, podivuhodná a nádherná. Netrvalo však dlouho a pochopil jsem, že drama se odehrává (pouze) na mém jevišti. Samotní aktéři se ve skutečnosti pohybovali jako „ryba ve vodě“ a jejich chování bylo dopředu dobře zrežírované, protože hru Monzun již mnohokrát reprízovali. Děti surfovaly po dlaždicích a propukaly v gejzíry radosti, ti starší nabírali životadárnou vodu do džberů, a když bylo vše hotovo, ženy a dívky si sundaly tradiční kapulany a pod okapy se sprchovaly dočista nahé. Před očima jsem měl řádky, na nichž jezuita António Gomes (1645) popisoval své první setkání s ženami kmene Makua: „Chodily špatně oblečené, takže se zakrývaly jen proužkem látky, zatímco mladé dívky pod 12 let byly úplně nahé. (...) Lidé měli sbroušené zuby ‚jako psi‘, tetované obličeje i těla ‚tak krásná, jako by vyšla z pekla‘.“ Déšť však hříchy (z) ostrova rozhodně nesmývá; ba co více, vytváří pro ně živnou půdu: mladé svůdnice nabízejí pod sprchou svá lesklá, měděná těla, na něž vábně a přitom dobrosrdečně nabízejí nezištnou možnost schovat se do jejich přístřeší. Horko a vlhko jim jde na ruku, neboť bohužel vytváří „substrát“, na jehož základě je lidský čich nejcitlivější; a tak když petrichor17 – typickou vůni deště – nasytí „feromony“ namíchané z pižma, růží, manga a kůry limetek, cítím se být Jeanem-Baptistem Grenouillem vdechujícím „the imponderabilia of native life“.18 Zhluboka jsem se těchto prchavých omamných částic nadechl, přestože jsem věděl, že se mi „můj pigmentový ostrov“ 19 tak trochu vymyká z ruky a tuto noc nezamhouřím do rozbřesku oči. Díky bohu, Tohuwabohu. ***

Úvod skladby The End (The Doors). Efektem „bottleneck“ proslul kytarista The Doors Robby Krieger, přičemž v rámci evoluční teorie se jedná o efekt, který nastává po prudkém snížení počtu jedinců v populaci. 17 Více viz: http://www-old.national-geographic.cz/detail/proc-nam-voni-dest-vsechna-slava-nepatri-jen-ozonu-41726/ 18 Terminus technicus B. Malinowského zdůrazňující důležitost popisu pachů, zvuků či výrazů tváře, jež podle něj prokreslují kontury dané kultury stejně tak jako rozhovory s aktéry. 19 Co je to příběh, je – li s to propojovat své části, všechna A a B ? ptá se Bateson: „ Je tomu skutečně tak, že tento způsob propojení částí leží u samého základu toho, co to znamená být živé? Nabízím pojem kontextu jako podoby (probíhající) v čase (pattern through time).“ (Bateson 2006: 24) 15 16

16

„Antropolog a cestovatel“: ano, poznávám se v tom, přestože donedávna mi bylo ono mediální přízvisko cizí (Cestovatelství a cestovatele nenávidím, a teď se tu chystám vyprávět o vlastních výpravách,“ píše hned v úvodu Smutných tropů Lévi – Strauss). Díky němu jsem si však alespoň musel ujasnit, co mají či mohou mít tyto dvě „profese“ společného. Pohyb a cesta jdou trochu stranou, protože se jedná o „dynamické archetypy“, které člověka provázejí na „cestě životem“ i k sobě samému.20 Antropolog cestuje jako poutník „do Středu světa“21, k základům náboženství či kultury, někdy se dokonce programově oddává i „opovrhovanému“ masovému, pasivnímu a „neautentickému“ turismu, ale zejména se pak vypravuje za Jiným, nevšedním, autentickým, obvyklou zkušenost přesahujícím zážitkem (i z toho důvodu musí občas „sejít z cesty“, oddat se bloudění, hledání, či nomádství – jak to ve své „sociologii dobrodružství“ vidí kupříkladu M. Maffesoli). Antropolog je v zásadě hermovský „messenger“: pohybuje se (nejen) mezi uvedenými světy, ale i jejich obrazy, reprezentacemi, kulturními vzorci (…), které by měl nejen být schopen nahlédnout, analyzovat, interpretovat (…), ale i předat, komunikovat dál.22

Sociolog Z. Bauman vidí (postmoderní) život jako pouť a na tomto základě rozlišuje čtyři „osobnostní typy“: zevlouna, tuláka, turistu a hráče. Více viz (Bauman 2006). 21 Např. Jeruzalém (viz pojetí izraelského „antropologa turismu“ Erika Cohena). 22 ted 20

17

TEMNÁ POLE NEAPOLE Ospalé slunce prozařuje neapolský záliv a pomalu se škrábe nad úzké, ještě zšeřelé uličky. To ráno, kdy poprvé vycházím do města, mi v jedné z nich padne zrak na uraženou palici zlatožluté slunečnice. Stejně tak, jako má stíny nasycený den blízko k noci, smrt se zde kloní k životu. V kulisách města Neapole je pocit bezpečí narušován jemným, systematickým mravenčením. Jste obsazeni do role turisty, v níž je vám dáno vzrušeně obdivovat fasádu, ale i propadat nedůvěře, chvět se a bát. Ta emoce je jako neznámý jed s postupně uvolňovanými účinky. Nikdo vám přesně neřekne, oč se jedná. To slovo občas zaslechnete na ulici, ozve se v žertu, narážce, ale vždy ztišeně, s výrazem modlitby či posvátnou úctou tremenda maiestas. Stane se vaším blízkým společníkem, průvodcem, jenž bude nenuceně sledovat vaše kroky. To slovo zní… Odpad a zlatý důl Ve staré alchymické tradici lze zčernalou, rozloženou a páchnoucí hmotu zvanou nigredo transformovat ve zlato. Tento transmutační proces se každodenně, prozaicky a bez špetky nevysvětlitelného zázraku odehrává v neapolských ulicích. Stačí se pozorně dívat. Ve staré čtvrti, kousek od kanálu, se zvedne víko a udýchaná plnoštíhlá

18