SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

ZEMAN A FICO ZACHRA≈UJÍ âEST EVROPY

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)

MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR

Dnes v ãísle VZPOMÍNKA NA J. HUSA (s. 2) V KOSTNICI STATEâN¯ GENERÁL ALOIS ELIÁ·

(s. 3)

SUMMITY V UFù

(s. 4)

RUSKO ODMÍTLO REZOLUCI (s. 5) OSN FENOMÉN ALEXANDROVCI (s. 6)

VÁLKA SKONâILA, OTAZNÍKY ZÒSTALY...

(s. 7)

Miloval âapka i Ha‰ka Smutná zpráva z Moskvy: 4. července zemřel velvyslanec české literatury Sergej Nikolskij. Bohemistka Rajsa Filipčíková nás svým telegramem z 4. července nepotěšila: její manžel, významný ruský znalec české literatury, dlouholetý vědecký pracovník Slovanského výboru Ruské federace, ve věku 90 let zemřel. Jako svůj studijní obor si vybral Karla Čapka, který ho jako čtenáře z mnoha důvodů upoutal. V ruské publicistice o něm napsal objevnou stať, která se pro české ctitele našeho velkého spisovatele stala – jak se ukázalo – v tehdejších českých podmínkách trapného Čapkova nedoceňování jeho významnou obranou. Díky Nikolskému Češi a jejich tehdejší politická reprezentace pochopili, že v autorovi Krakatitu, Válce s mloky, Bílé nemoci a Matce mají spisovatele svě-

Sergej Nikolskij v Praze

tového významu. Nezměrná autorita sovětské literatury to v osobě Sergeje Nikolského dotvrzovala. Poté, co Sergej Nikolskij „objevil“ pro Čechy Karla Čapka, začal se sovětský literární vědec zabývat i Jaroslavem Haškem. V krátké době své vědecké činnosti začal objevovat i jeho světovou proslulost. Haškovi, stejně jako Čapkovi, věnoval Nikolskij řadu knih, některé vyšly i v češtině. Svého času se stal v Moskvě předsedou tamějšího Klubu Jaroslava Haška. Nebylo přeháněním, když jsme i v našem časopise nazvali Sergeje Nikolského „velvyslancem české literatury“ v Rusku. Každopádně se stal trvalým symbolem česko-ruské vzájemnosti a nejen v literatuře. Je nesporně i jeho zásluhou, že se oba čeští spisovatelé těší v Rusku velké oblibě, a to nejen u starší, ale i u mladší generace. Například Haškův Dobrý voják Švejk má v této zemi za sebou milionové náklady. (zh)

ROČNÍK XVIII

ČÍSLO 190, ZÁŘÍ 2015

CENA 10 Kč

Oslava v˘roãí konce války v âínû Podle dostupných informací prezident Miloš Zeman pojede do Číny na oslavy výročí konce druhé světové války v Tichomoří a jinde. Šéf diplomacie Zaorálek také odmítl, že by Česká republika vetovala návrh EU, aby se evropské politické špičky vyhnuly cestě do nejlidnatější země. Řekl: „Nemyslím si, že by

tam existoval nějaký dramatický problém nebo nějaká dramatická diskuse, to si myslím, že je umělé.“ Je podle něj správné uctít oběti války. Připomněl také, že na čínské straně bojovalo během druhé světové války několik desítek Čechů a že Čína byla jednou z prvních zemí, která uznala československou exilo-

vou vládu Edvarda Beneše. Zemanovu cestu nezpochybňuje ani premiér Sobotka. Zeman podle něj v rámci pietní vzpomínky důstojně uctí oběti druhé světové války. „Nevidím na tom nic špatného. Srovnávat tuto cestu s nedávnou návštěvou Moskvy je nesmysl, vůči Číně neuplatňuje EU žádné sankce,“

sdělil premiér. Poznamenal, že Zeman je silně angažován ve zlepšování českočínských vztahů, „které jsou i významnou prioritou“ vlády. „Pozitivní posun ve vztazích s Čínou se už projevil jak v oblasti našeho exportu do Číny, tak i čínských investic v ČR,“ dodal Sobotka.

Tisková zpráva Slovanského v˘boru âR Jak SV ve svém ãervnovém ãísle informovala, v kvûtnu se v Moskvû konalo mezinárodní setkání, které z neznám˘ch dÛvodÛ pfiijalo název 11.(?) v‰eslovansk˘ sobor (sjezd). Jeho iniciátor – Nikolaj Kike‰ev, pfiedseda ruského slovanského sdruÏení, dlouhodobû usiloval o to, jak si – tfieba i rozkolem – podfiídit mezinárodní slovanské hnutí. Touto otázkou, ale i dalšími problémy – se ve dnech 1.-4. července zabývalo v Praze setkání zástupců slovanských sdružení z Česka, Polska, Slovenska a Bulharska. Jan Minář jako hostitel na něm uvítal Dagmar Bollovou, místopředsedkyni Slovenského slovanského sdružení, Boleslawa Tejkowského, předsedu Polského slovanského sdružení, Barbaru Kriegovou, jeho zástupkyni a Kruma Lazarova, generálního tajemníka Bulharského slovanského sdružení. Pražské setkání se zabývalo i 70. výročím Dne vítězství nad německým fašismem a shodně vyjádřilo protest proti rozšiřování NATO na východ, obdobně i se zasahováním Západu do politických událostí na Ukrajině.

Zahraniãní hosté setkání zástupcÛ slovansk˘ch sdruÏení (zleva B. Tejkowski, D. Bollová, K. Lazarov, B. Kriegerová) Foto Eva Holeãková

Jak konstatoval ve své zprávě o setkání Jan Minář, všechna zúčastněná sdružení spojuje programově přátelství, rozvoj kulturních a duchovních hodnot a mírová spolupráce evropských národů v duchu historických setkání takových sdružení, jakým byl Slovanský sjezd z roku 1848

a jeho další pokračovatelé – 10. všeslovanský sjezd v Kyjevě. Účastníci pražského setkáni potvrdili, že se budou i nadále řídit Stanovami Mezinárodní slovanské rady ustavené v Kyjevě a rozvíjet základní program hnutí – slovanskou vzájemnost. (SV)

■ Celostátní shromáždění Slovanského výboru ČR konané 4. července 2015 schválilo nové stanovy. Účastníci diskutovali o aktuálních otázkách a postavení SV ve společnosti.

Japonsko však nebylo ochotno svou bezvýchodnost připustit a jeho vláda nadále tvrdila, že bude neochvějně bojovat až do vítězného zakončení války, ostatně rozpoutané na asijském kontinentě ještě před japonským vpádem do Pearl Harboru. Prezident Roosevelt byl tak maximálně zainteresován na tom, že Rudá armáda co nejdříve vstoupí do bojů proti Japonsku. Rudá armáda začala proto přesunovat vojska z Evropy do dálněvýchodních oblastí SSSR a do Mongolska od dubna 1945. Konkrétní plán Rudé armády se řídil hlavní Stalinovou směrnicí – nasadit sovětská vojska proti Kwantungské armádě okupující Čínu „v době co nejkratší“. Rudá armáda zaujala ve svém novém válečném bojišti tzv. mandžuský směr, tedy prostor, kde byla rozmístěna milionová Kwantungská armáda císařského Japonska. Tím také byla zničena hlavní úderná síla japonských pozemních vojsk. Situace se v tomto prostoru koncem války vyvinula tak, že se nepřítelem Japonska stal i generalissimus Čankajšek. Japonské velení bylo těmito událostmi doslova otřeseno, navíc 6. srpna byla na Japonsko svržena první atomová bomba a o dva dny později i druhá – na Nagasaki. Dodnes se historici přou o to, která síla donutila Japonsko kapitulovat – sovětská vojska drtící Kwantungskou armádu nebo obě bomby. Nechme historiky přít se i nadále.

Fakt ale je, že jak sovětská vojska, tak i Američané začali už koncem srpna tlačit na Japonsko, aby konečně přijalo kapitulaci. Došlo k ní 2. září, poté, když se Američané jednostranně rozhodli splnit hlavní japonský požadavek, že vítězové

vezmou na vědomí „božský titul“ japonského císaře. Sovětská strana to, jak známo, vzala na vědomí také. Konec války v Asii byl nesporně velkým vítězstvím celé protihitlerovské koalice. (zh)

Pfied 70 lety Evropa uÏ dávno slavila pád Berlína, kdyÏ se na pofiad dne protihitlerovské koalice dostala otázka jak donutit ke kapitulaci i japonského císafie Hirohita. Generál S. V. Štemenko ve své knize Generální štáb za války prozradil: oba hlavní spojenci se na ukončení války domluvili ještě na krymské konferenci. Kromě jiných důležitých otázek bylo na ní definitivně upřesněno, že SSSR vstoupí do války s Japonskem za dva tři měsíce po skončení války v Evropě. Americký prezident dal v této souvislosti Stalinovi významný slib: Za prvé - že po skončení druhé světové války v Asii bude zachován status quo Mongolské lidové republiky. Za druhé - že budou obnovena práva Ruska, jež Japonsko porušilo v roce 1904 za rusko-japonské války – mj., že bude Rusku vrácen jižní Sachalin. Za třetí – že bude Sovětskému svazu předáno Kurilské souostroví, které se podle sovětských stratégů muselo stát součástí obrany SSSR na východě, tváří v tvář možného útoku japonských námořních sil. Roosevelt tyto podmínky s plným porozuměním přijal. Dne 5. dubna 1945 sovětská vláda vypověděla sovětsko-japonskou smlouvu o neutralitě. „Všem už bylo naprosto jasné, že v nejbližších 30-40 dnech válka v Německu skončí naprostým vítězstvím protihitlerovské koalice,“ píše Štemenko.

Skulptura Jan Hus – cesta ke smífiení

Foto Jan Jelínek

2

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

190/2015

U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA

Jan Hus a Jeron˘m PraÏsk˘ ãekají na rehabilitaci Nad Bodamským jezerem v Kostnici krouží rackové a mávají na pozdrav hostům hotelu Steingenberg. Kdysi tu býval dominikánský klášter žebravého řádu, založený již roku 1235. Místnosti kláštera jsou přestavěny na přepychové apartmány. V nich si mohou dovolit přespat jen velcí pracháči, když vysolí v recepci na dřevo kolem 300 euro za noc. Ke stěně hotelu s vchodem naproti jezeru je jako vlaštovčí hnízdo přilepená věž, v níž byl 89 dní vězněný mistr Jan Hus. Náš světec byl žalářován i v blízkém Gottliebenu a sousední celu zde sdílel svržený papež Jan XXIII! Hus přijel do Kostnice 3. listopadu 1414. Historické prameny uvádějí, že měl bydlet s doprovodem v domě U Červené konve v příbytku vdovy Fidy Pfisterové až do 28. listopadu. Právě odtud ho biřicové odvlekli do věznice. Jenom 25 dní se mohl volně pohybovat na svobodě. Tady, na Husově ulici, je i muzeum našeho mučedníka a na domě přitahuje zrak turistů i jeho kamenná bysta. Nelze opomenout zhlédnout i další příbytek v Kostnici: dům U Delfína, kde bydlel Jeroným Pražský. Věrný Husův přítel a spolubojovník.

V chrámu, kde odsoudili Husa k smrti Vcházíme na Münsterově náměstí do baziliky Panny Marie Sněžné, vysvěcené již roku 1089. Pod klenbou dómu statečně hájil mistr Jan Hus své učení a pravdu, která vítězí. Tady byl odsouzen církevními inkvizitory k bestiální bolestivé smrti. Zřejmě je dráždila až k nenávistné zuřivosti kritická slova Husa kazatele. V jedné z kritik, která je navýsost aktuální pro dnešek proti chamtivé restituční žranici katolické církve v České republice, tenkrát řekl: „Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrno zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zledovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí... A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeledˇnepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl hlavu kde složit.“ Mocnému kléru pěnila žluč i Husova slova o nestydatém svatokupectví – kšeftování s hříchy, kdy ozdravení církve spatřoval v jejím navrácení se k původní chudobě. Běsnili z Husova přesvědčení, že za hlavu katolické církve nelze považovat papeže, ale pouze Ježíše Krista. Procházím chrámem Panny Marie Sněžné a dotýkám se místa na jeho dlažbě, kde stál Hus, odsouzený k popravě jako kacíř, kterému pak preláti posadili na hlavu potupnou čepici s obrazy čertů. To místo dodnes mění barvu a dokonce až zčernává. Fanatici z katolického kléru hlásali lež, že se tak děje proto, že do kostela se vloudil i sám ďábel, který svedl Husa k jeho blu-

Pietní vzpomínka u Husova kamene

dům. Vědci udělali výzkum zvláštního úkazu. A odhalili příčinu měnění barvy. V tomto bodě se totiž nachází pod podlahou kostela prostor, v němž se drží voda, obsahující rozličné chemické látky a bakterie. A když její hladina stoupne, tak tlačí vzhůru na dlažbu, která pak jejich působením mění barvu až dočerna.

Vzpomínkové shromáždění v Koncilu JAN HUS. ROK SPRAVEDLNOSTI. Tak znělo motto vzpomínkového shromáždění v historické budově kostnického Koncilu, kde v letech 1414-1418 nejvyšší katolický klérus zasedal, aby v církvi udělal pořádek a odstranil papežský rozkol, neboť v té době stáli v čele katolíků tři papežové, což působilo zmatky a rozbroje. Shromáždění se konalo při příležitosti 600. výročí Husovy statečné smrti v plamenech na hranici (6. července 1415). Právě v této budově byl český kazatel z pražské Betlémské kaple preláty nucen, aby odvolal radikální myšlenky a bludy, jak mu podsouvali. Neodvolal! S cejchem kacíře a spolčence ďábla byl odsouzen v blízkém chrámu Panny Marie Sněžné k smrti upálením. Necelý rok poté čekal stejně potupný konec i Husova druha Jeronýma Pražského (30. května 1416).

Církev pošlapala křesťanské hodnoty Na shromáždění prohlásil starosta města Kostnice Uli Burchhardt, že vzpomínka na Husa Němce a Čechy sbližuje. Poslanec německého Spolkového sněmu Andreas Jung tvrdě odsoudil katolickou církev za to, že usmrcením obou českých kněží pošlapala křesťanské hodnoty. Bylo to příčinou husitských válek a zanechalo krvavou stopu v celé Evropě. Jung vyslovil potěšení nad tím, že nyní 600 let po upálení mistra Jana Husa žije lid německý a český v míru a přátelství. Tomáš Butta, patriarcha

Foto autor

Církve československé husitské, v projevu vyzdvihl Husa jako význačnou osobnost českých a evropských dějin, která zůstává inspirující i v 21. století. Patriarcha zdůraznil: „Usiloval o hledání pravdy, dialog, neboť pravda je víc než moc! Chtěl obstát před svým svědomím, neboť nadčasové hodnoty jsou víc než chvilkový prospěch a dočasné výhody.“ Shromáždění se také zúčastnili předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jan Hamáček a místopředsedkyně Senátu Miluše Horská. Hamáček ve své řeči netajil, že pro nás, Čechy, má koncil stále poněkud temný nádech. Připomněl, že Husovo upálení vystupňovalo politický střet, neboť potupná smrt jeho i Jeronýma Pražského vyvolala v českých zemích lavinu válečného násilí. To na mnoho roků poznamenalo dě-

jiny českých zemí i Evropy. Na náš dotaz, zda by měl být Hus plně rehabilitován, Hamáček řekl: „Samozřejmě. Pokud by byla rehabilitace, tak by se naplnil odkaz mistra Jana!“

přátelství a touhy po smíření a lidské pospolitosti, přesahující hranice národů a církevní příslušenství.

Bohoslužba a odhalení pilíře víry mučedníků

Pak se poutníci odebrali do parčíku na okraji města k Husovu kameni, kde ve středověku za hradbami bývalo mrchoviště. Právě na místě tohoto kamene spáchala katolická církev ohavný zločin upálením na hranici obou českých kněží. Husa tenkrát s rukama svázanýma provazy přivázal kat s pacholky ke kůlu a krk mu k němu přimáčkli řetězem. K nohám Husovi navršili dřevo a slámu, jež pak zapálili. Husův popel vrazi vysypali do řeky Rýn, aby jeho stoupenci nemohli z hrobu učinit poutní místo. Lidé k Husovu kameni, který je památníkem, letos pietně položili věnce a květiny, Pěvecký dívčí sbor z Příbrami mistra Jakoubka zazpíval husitský chorál Ktož sú boží bojovníci. Kámen leží v těsné blízkosti německo-švýcarské hranice. Má barvu tmavého vápence. Váží 17,5 tuny. Slavnostně jej vysvětili 6. října 1862. Z jedné strany kamene promlouvá nápis JOHANNES HUS a ze strany druhé HIERONYMUS VON PRAG. Oba naši mučedníci stále čekají na úplnou rehabilitaci. Nalezne v sobě papež František odvahu k Husovu svatořečení?! Ani Jeroným Pražský by neměl zůstat ve stínu mistra Jana. V Kostnici byl na oficiálním shromáždění v budově Koncilu i kardinál Miloslav Vlk. V proslovu se ale o rehabilitaci našich mučedníků nezmínil. A k Husově kameni vůbec nepřišel. Slušelo se, aby zde učinil pokání! JAN JELÍNEK

Na bohoslužbě, která se konala v sobotu 4. července v Lutheránském kostele, Tomáš Butta, patriarcha Církve československé husitské, ve svém kázání řekl: Husovo poselství, shrnuté do jeho známé prosby, přesahuje konfese, národy a doby a je univerzálně platné: „Prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“ Butta připomněl, že Husa při cestě z Čech do Kostnice provázel cejch nebezpečného kacíře. Avšak on byl lidmi v Německu přesto s pohostinností vítán. V žáru slunce poté před Lutherským chrámem odhalili plastiku, pojmenovanou JAN HUS – CESTA KE SMÍŘENÍ. Je projektem Střední průmyslové školy keramické a sochařské v Hořicích. Tvůrkyní krásného díla je Adéla Kačabová, která považuje za ohromnou poctu, že dostala v Kostnici příležitost jej zvěčnit a být osobně přítomna. Na jedné straně monumentu je vysocháno JAN HUS 1415 a na protější straně HIERONYMUS VON PRAG 1416. Skulptura se zrodila díky hlavní záštitě prezidenta České republiky Miloše Zemana. Představuje pevný sloup, odolávající i ohni, symbolizující též plamen a kalich, nezdolnou víru a přesvědčení mistrů Jana Husa a Jeronýma Pražského. Je prezentována i jako kamenný pilíř

Pieta na popravišti u Husova kamene

Bojovali za âeskoslovensko – a slavnû zvítûzili Oba velitelé 1, československého armádního sboru v Sovětském svazu – Ludvík Svoboda a Karel Klapálek – si zaslouží absolutorium. Patří k našim nejvýznačnějším frontovým generálům. Na dubnové konferenci, uspořádané společností Ludvíka Svobody (SLS) v Domě armády v Praze 6 – Dejvicích při příležitosti 70. výročí účasti zmíněného armádního sboru na osvobozování Československa a zakončení druhé světové války, to prohlásil docent Jozef Bystrický z bratislavského Vojenského historického ústavu.

Zakrvácenou cestou domů V těžkých bojích s hitlerovskými vetřelci měl sbor velké ztráty: 3942 padlých a 11 173 zraněných. Třiadevadesát procent obětí z tohoto počtu bylo na území Československa, počínaje karpatsko-dukelskou operací a konče pražskou operací, dodal Bystrický. Připomněl také ocenění vojáků Svobodovy armády pováleč-

ným předsedou vlády Zdeňkem Fierlingerem, který jim složil hold slovy: „Vaše zásluhy se pokryly slávou díky vašemu vojenskému umění, vaší statečnosti a sebeobětavosti. Mnoho z vás bylo vyznamenáno sovětskými a československými řády a medailemi. Probojovali jste si cestu do vlasti s pomocí Rudé armády... Bojovali jste od Sokolova přes Kyjev, Bílou Cerekev, od Žaškova po Duklu... Po boku Rudé armády jste se účastnili osvobozování Slovenska a Moravy. Osvobodili jste Bardějov, Kežmarok, Poprad, Liptovský Mikuláš, Ružomberok, Žilinu, Vsetín, Kroměříž, Prostějov...“

Ostravsko-opavská operace, umučený Kubinec Profesorka Nina Pavelčíková z Ostravské univerzity pak hovořila o urputných bojích tankistů 1. čs. armádního sboru o Moravskou Ostravu. Přitom vyzdvihla krásný fakt, že také volyňští Češi šli osvo-

bozovat svou vlast, kterou však nikdy předtím neviděli! Mezi nimi byli i jedni z vojáků nejudatnějších – Mikuláš Končický a Bedřich Opočenský, pocházející z Volyně. Pavelčíková vzpomněla statečnosti svého příbuzného četaře Josefa Rainera, osvětového důstojníka, který byl v ostravsko-opavské operaci těžce raněn, když mu střepina granátu proletěla oběma očnicemi, takže pak oslepl. Navzdory svému postižení dokázal po válce vystudovat vysokou školu. Při krvavých bojích o ves Štítinu na Opavsku, na přístupech k Ostravě se podařilo fašistům zajmout jednadvacetiletého Ivana Ivanoviče Kubince z podkarpatské Novoselice. Zvěrsky se s tímto příslušníkem technického praporu 1. tankové brigády krutě vypořádali. Po sadistickém mučení ho zaživa přibili hlavou dolů na vrata jednoho ze statků. Ivana Kubince tak bestiálně ukřižovali v noci ze 17. na 18. dubna 1945. JAN JELÍNEK

Zeì je hanbou Evropské unie To bylo vítězoslavného halasu a křečovitých lekcí o demokracii a svobodném světě, když padla Berlínská zeď, prý symbol komunistické totality, a s ní poté i Německá demokratická republika, první německý socialistický stát dělníků a rolníků na světě. Ale farizejsky se obcházela zeď, vystavěná na hranici mezi Spojenými státy americkými a Spojenými státy mexickými. Žádné spojenectví tím obě země nedemonstrovaly. Spíše drsnou odtažitost. Neboť na této hranici na řece Rio Grande se střílejí migranti jako králíci a mrtvých už je dost. Vzpomeňme také na zeď, jež vyrostla i u nás doma před několika lety v Neštěmicích, jedné z čtvrtí Ústí nad Labem jako zábrana proti Romům, která pak musela

Milí ãtenáfii, děkujeme za vaši trvalou přízeň. V dalším období budeme pokračovat v otiskování vzpomínek na válku i osvobození. Tištěné slovo pamětníků má z hlediska autentičnosti pro budoucnost velikou váhu. Otvíráme nový seriál Válka skončila – otazníky zůstaly. Nadále se však těšíme na vaše ohlasy i příspěvky do ankety či dokumenty. PAVEL NOVÁK, šéfredaktor SV

být zbourána. Existuje i další zeď, vybudovaná Izraelem proti Palestincům. A jsou i zdi asociální. Předěly mezi boháči a chudáky v globálním světě! Nyní se staví další zeď nazvaná alibisticky plotem, jedním ze států Evropské unie, která takovým zdem nikdy slovně nebyla nakloněna a pokrytecky je kritizovala. Výstavbu této bariéry započali v Maďarsku vojáci jeho armády u obce Mórahalom. Bude 175 kilometrů dlouhá a čtyři metry vysoká. Tato záchytná síť jako mucholapka na dotěrný hmyz má zabránit vstupu nelegálně migrujících lidí ze Srbska do Maďarska, které se rozhodlo na vznik tohoto díla vynaložit šest a půl miliardy forintů. Zdejší obyvatelé tvrdí, že je škoda vyhozených peněz, neboť uprchlíci si mohou najít jinou cestu přes hranici směrem na sever, kde sní o blahobytném žití, které je v jejich rodné zemi v troskách právě přičiněním i EU. Maďarští občané by raději přivítali, kdyby půl miliardy forintů bylo investováno do maďarského školství a zdravotnictví a na další sociální účely. Podle údajů z poloviny letošního července proniklo na území Maďarska přes jeho jižní hranici se Srbskem více než 78 000 běženců; nyní už to je mnohem více!

Stránku 1 připravil a rediguje Zdeněk Hoření, stránku druhou Jan Jelínek.

Policie má se zadržením těch mužů, žen a dětí mnoho starostí. V současnosti se političtí hlavouni Evropské unie dohadují, kolik by její jednotlivé státy měly přijmout tuláckých nešťastníků většinou z Blízkého východu a Afriky. Kupodivu k jejich přijetí a nezištné pomoci na domácí půdě se vůbec nehlásí Velká Británie a USA! A právě tyto přímo ďáblem posedlé imperialistické velmoci sehrály roli zloduchů, když válečnými operacemi ničily Irák, Afghánistán a Libyi a způsobily ohromný chaos, který vyvolal exodus, vyhnal civilní obyvatelstvo z jejich vlasti a způsobil jim utrpení a beznaděj, srazil je k ukrutnému ponížení. Samozřejmě tady na rozpoutání válečných běsů nese vinu také Německo a Francie a potažmo vlastně celá Evropská unie, která vojenské zásahy podpořila! Její státy sice určité kvóty pro přijetí běženců bez domova, vyhnaných peklem války, přijaly, ale jako původci zla, jež katapultovalo do migrujícího úprku veliké masy běženců, by měly tyto kvóty zvýšit. Ale vůbec nejlepší by bylo, kdyby EU byla schopna se svým zámořským zloduchem – Velkým bratrem – napomoci řešit problémy zemí, z nichž uprchlíci pocházejí. Řešit je rovnou tam, kde vznikly! Tedy přímo na teritoriích Libye, Iráku, Afghánistánu, Sýrie...

Autor fotografie Pavel Novák byl jeden z posledních zahraniãních novináfiÛ, jimÏ bylo umoÏnûno nav‰tívit muzeum u Braniborské brány krátce pfied pádem Berlínské zdi

Ano, zde by měly EU a USA zřizovat humanitární centra, poskytovat zdejším domorodcům lékařskou a sociální péči a učinit rovněž pokání, že vehnaly zoufalé lidi na trnitou kalvárii, nedůstojnou jednadvacátého století! A hlavně by se měly přestat vměšovat do vnitřních záležitostí těchto zemí. Navíc Velká Británie, Francie či Itálie dříve v některých z těchto rozvrácených zemí měly své kolonie a proto těmto zemím mnohé dluží! Je patrné, že si s migrující vlnou lidí, valících se do Evropy jako tsunami, nevědí

příliš rady. Snad si uvědomují možné riziko, že se s prchajícími mírumilovnými chudáky mohou dostat na evropský kontinent také otrlí fanatici Islámského státu s nabroušenými noži. A ti už by si jistě věděli rady, komu podříznou krk nebo uříznout i celou hlavu! Je přitom naprosto jasné, že islámské džihádisty, kteří řádí nejen na teritoriu svého chalífátu, zplodila zejména choromyslná politika USA, proti nimž zejména obrátil Islámský stát ve jménu Alláha svou nenávist a zbraně. JAN JELÍNEK

190/2015

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

3

SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS

Na Dálném v˘chodû skonãila válka Dlouhých sedmdesát let už uplynulo od okamžiku, kdy skončila na Dálném východě druhá světová válka. Mnoho bylo již napsáno o přepadení Spojených států americkým Japonskem v prosinci 1941, které vedlo k rozšíření celosvětového válečného konfliktu a přineslo nezměrné utrpení a oběti na životech i civilnímu obyvatelstvu. Japoncům se tehdy podařilo ovládnout obrovské prostory na Dálném východě a získat zprvu válečnou převahu ohrožující dokonce australský kontinent. Tak jako ve válce rozpoutané japonskými militaristy již dříve proti Číně, dopustili se řady válečných zločinů. Tak tomu bylo i na okupovaných Filipínách a jinde. Při 135kilometrovém pochodu smrti amerických válečných zajatců zahynulo okolo 7000 lidí. Nemalé byly ztráty USA v těžkých bojích válečných operací v širých prostorách Tichého oceánu. Udává se, že ztráty amerických vojenských sil dosáhly okolo 157 938 lidí, z tohoto počtu přišlo o život 50 385 lidí a 107 553 utrpělo zranění. Zvlášť se vyčíslují ještě ztráty námořní pěchoty a námořně vojenských sil, kdy je udáván počet 127 334 lidí, včetně 49 497 těch, kdož padli a 77 837 zraněných. Veškeré ztráty vojenských sil USA na těchto bojištích jsou odhadovány na 285 272 lidí, včetně 99 882 zabitých a 185 390 raněných. Japonskou porážku uspíšily zejména v průběhu závěrečných bojů nálety amerických vzdušných sil. Nejkontroverznější se však stalo použití jaderné bomby v Hirošimě a Nagasaki. Hrůzné důsledky použití jaderné zbraně, která přinesla desetitisícové oběti na životech v těchto městech (např. jen v Nagasaki zabila 70 000 lidí) a v následujících měsících připravila o život zhruba 140 000 lidí, se stalo mementem pro všechny příští generace, nemá-li být život na naší planetě vyhuben!

Přestože porážka hitlerovského Německa byla zlým znamením i pro dobyvačné plány japonského militarismu, japonská vláda i dále byla rozhodnuta ve válce pokračovat. Ve vojenských akcích na tichomořských ostrovech utrpěla japonská armáda poměrně nepatrné ztráty. Na situaci Japonska neměly rozhodující vliv ani operace v Barmě a na Filipínách. Válkou neutrpělo ani závažnější ztráty japonské hospodářství a válečná výroba na japonských ostrovech zůstávala na poměrně vysoké úrovni. Za této situace vlády USA a Británie se zřetelem na nedotčené síly Japonska počítaly, že válka proti Japonsku potrvá ještě mnoho měsíců. Nejmocnější seskupení japonské pozemní armády bylo v té době v Mandžusku, a to v plné bojové pohotovosti. Vzhledem k tomu vládnoucí kruhy USA a Velké Británie kalkulovaly se vstupem SSSR do války proti Japonsku jako vítaným klíčovým činitelem, i když jejich zájem směřoval k zmenšení významu vojenských operací sovětské armády. O výsledku války nerozhodlo samo o sobě ani použití jaderné zbraně v Hirošimě a Nagasaki. Byl si toho vědom ve svých pamětech i Winston Churchill, který napsal: „Bylo by chybné předpokládat, že o osudu Japonska bylo rozhodnuto atomovou pumou.“ Historik G. A. Děborin se ve své knize Druhá světová válka (vydané v nakladatelství Naše vojsko v roce 1960) podrobně rozepisuje o situaci před vstupem SSSR do války proti Japonsku. Otázka války s Japonskem byla předmětem jednání také v Postupimi, kde byla přijata Deklarace zveřejněná 26. června 1945 požadující neprodlenou a bezpodmínečnou kapitulaci Japonska. Jak píše již zmíněný ruský historik „... V době 1941-1945 shromažďovala japonská vláda pomocí svého diplomatického aparátu v SSSR

vyzvědačské informace jak pro sebe, tak i pro Německo. Japonská agentura se zvlášť zajímala o stav sovětských ozbrojených sil a sovětského průmyslu. Tak tedy v době, kdy sovětská armáda vedla samojediná boj s fašistickým Německem, provádělo Japonsko politiku, kterou hrubě porušovalo sovětsko-japonskou smlouvu o neutralitě, podepsanou

kterým posléze nezbylo jiné východisko než bezpodmínečně kapitulovat. Bylo však třeba ještě jisté doby, než bylo od japonských vojsk osvobozeno Mandžusko, severní Korea, jižní Sachalin a Kurilly. Sovětská armáda zajala přibližně 600 000 japonských vojáků a důstojníků a dovršila japonskou porážku. Dne 2. září 1945 byla závěrečným aktem podeV Evropû jiÏ 2. svûtová válka v kvûtnu 1945 skonãila, ale na Dálném v˘chodû je‰tû boje neutichly. 6. ãervna americké bombardéry tûÏce po‰kodily japonsk˘ kfiiÏník „ Mikuma“, kter˘ se vzápûtí potopil.

13. dubna 1941. Proto sovětská vláda oznámila 5. dubna 1945 vládě Japonska, že smlouvu ruší (s. 416). Od 9. srpna 1945 pak Sovětský svaz prohlásil, že se nachází ve válce s Japonskem a splnil tak i své dřívější spojenecké závazky přijaté na krymské konferenci. Bojové akce zahájila sovětská armáda na celé frontě již 9. srpna 1945, včetně akcí tichomořského loďstva a leteckých sil. Během necelého týdne byla prolomena dálněvýchodní obrana nepřítele a rozdrcena seskupení Kwantungské armády. Vojska zabajkalského frontu postoupila do vzdálenosti 500 kilometrů a zlomila odpor Japonců,

psána kapitulace Japonska a druhá světová válka vstoupila do historie. Další poválečný vývoj na Dálném východě, a to zejména pokud jde o válku na Korejském poloostrově, ale i v jiných částech této oblasti, je již jinou kapitolou. Má-li přežít lidská civilizace i do dalších pokolení, pak je nutno připomínat si utrpení a oběti válečných požárů, odhalovat imperiální zájmy, které k nim vedou a věnovat patřičnou pozornost řešení mnoha klíčových problémů a výzev, jímž současný svět čelí ve vzájemné spolupráci a porozumění. MIRKO SVOBODA

Nenechal se podplatit – byl popraven Protektorát. Dnes se často bagatelizuje role někdejšího říšského protektora von Neuratha. Byl to však on, který spolu s K. H. Frankem předložili 30. srpna 1940 Adolfu Hitlerovi plán na postupnou likvidaci českého národa. Jeho roli následně převzal „krvavý pes“, jak mu potajmu přezdívali soukmenovci i naši lidé. Zásluhy si získal likvidací Norů a dalších. Reinhard Heydrich. Své pověsti nezůstal nic dlužen. Na Hrad nastoupil 27. září 1941, den nato vyhlásil civilní stanné právo a v Černínském paláci nechal zatknout předsedu protektorátní vlády gen. Aloise Eliáše, který organizoval český odboj a napomáhal mu. Začala likvidace představitelů domácího odboje, vyneseno 486 rozsudků smrti, 2242 lidí bylo deportováno do koncentračních táborů.

Osudy Aloise Eliáše Jako nejmladší ze tří dětí se narodil 29. září 1890 v rodině krejčovského pomocníka. Po maturitě vystudoval c. k. Českou vysokou školu technickou v Praze, pak pracoval u soukromé firmy na stavbě železnice v Bosně. Absolvoval vojenskou službu. Po vypuknutí první světové války odjel na východní frontu, kde záhy přešel v Haliči do ruského zajetí. zde pracoval jako technický pracovník carské armády a podílel se na stavbách v Rusku. V srpnu 1917 vstoupil do čs. legií a s transportem se dostal do Francie. Jako úspěšný velitel bojoval u Verdunu i jinde. Do ČSR se vrátil v lednu 1919 v hodnosti štábního kapitána pěchoty. Byl nasazen v bojích o Těšínsko, jižní Slovensko, proti Maďarské republice rad. Oženil se a v roce 1920 byl povolán do generálního štábu. Ve Francii vystudoval Vysokou válečnou školu, po návratu pracoval v různých funkcích. jako divizní generál velel posádce v Trenčíně. Po podepsání mnichovské dohody v září 1938 byl Eliáš v nové vládě gen. Syrového jmenován jeho náměstkem a fakticky vedl MNO. V následné vládě Rudolfa Berana řídil ministerstvo dopra-

vy. Znepokojivé kroky Hlínkovy slovenské ľudové strany vedly k tomu, že se armáda s Eliášem rozhodla pozatýkat nejradikálnější luďáky a vytvořit zde novou vládu (10. 3. 1939). S podporou Německa vzápětí Slovensko vyhlásilo svou samostatnost.

Když německá vojska začala 15. března 1939 obsazovat zbytky ČSR, ani vláda se nezmohla na formální protest a stala se protektorátní až do 26. 4. Moc převzala německá správa a říšský protektor Neurath. Ještě předtím stačil ministr Eliáš realizovat připravovanou změnu v dopravě – jízdu a chůzi vpravo. Po odstoupení Berana přijal A. Eliáš post předsedy vlády s vědomím rizik i většího zapojení do odboje. Šlo o podzemní organizaci Obrana národa, napojení na zahraniční odboj vedený E. Benešem, Věrni zůstaneme i I. ilegální ÚV KSČ. Z bývalých zpravodajců vytvořil štáb Obrany národa. Spolu s Háchou vytvořili prohlášení proti zahraničnímu odboji, odmítl však přísahu vůdci. Následovaly nepokoje 28. října, pohřeb Jana Opletala. Následovalo uzavření českých vysokých škol, popravy zástupců studentů, internace. Hácha podal demisi – nebyla přijata. Pro některé kroky vlády došlo k ochlazení vztahů s E. Benešem. Gestapo nemělo spolehlivé údaje o odbojové činnosti A. Eliáše. Vzhledem k větší vstřícnosti některých ministrů vůči Němcům, zvažoval premiér emigraci. Obsazením Balkánu se mu cesta uzavřela. Koncem července 1941 pražské gestapo s Frankovým souhlasem připravilo

Eliášovu obžalobu. Ve Frankově předpokoji byl Eliáš zatčen a dopraven do Petschkova paláce, provedeny domovní prohlídky. Za stanného práva byli popraveni čelní představitelé odboje. Soud s Eliášem se uskutečnil 1. 10. 1941. Jako obhájce mu byl přidělen nacista, který podle Hitlerova vyjádření „pomohl při znamenitém vedení procesu“. Hácha podal opět demisi – nebyla přijata. Soud shledal A. Eliáše vinným ve všech bodech obžaloby i těch zmatečných a vynesl rozsudek smrti. Háchova žádost o milost nebyla akceptována. Až do popravy byl Eliáš v pankrácké věznici. Byl jediným z předsedů vlád okupovaných zemí odsouzený k smr ti. Zřejmě i tato bestialita Němců podpořila myšlenku na odplatu. Atentát na Heydricha se uskutečnil 27. května 1942. Následovalo stanné právo, popravy, likvidace Lidic, deportace. V pravoslavném kostele v Resslově ulici v Praze Čurdovou zradou zahynuli mstitelé i výsadkáři. Navečer 19. června spolu s dalšími 25 vězni stanul neohrožený generál Alois Eliáš před popravčí četou na Kobyliské střelnici a byl zastřelen. Po osvobození Československa byl Alois Eliáš povýšen in memoriam do hodnosti armádního generála. PAVEL NOVÁK

Nelze zapomenout! Před jedenasedmdesáti lety vypuklo Varšavské povstání. Bylo svědectvím odhodlaného boje polských vlastenců proti nenáviděným okupantům. I když lze jen stěží odhlédnout od zákulisních politických cílů tehdejších polských činitelů v londýnské emigrantské vládě a nekoordinovaností okamžiku vyvolání povstání s velením postupující sovětské armády, zůstává historickou skutečností hrdinství polských bojovníků proti nenáviděným fašistům. Povstání, k němuž došlo 1. srpna 1944 zmobilizovalo do nerovného boje varšavské občany, a to všech odbojových skupin. Jak se můžeme dočíst

v Dějinách Polska (nakl. svoboda 1975, s. 447 a sl.) „V prvních dnech měli povstalci značné úspěchy. Brzy však začali Němci početní a technickou převahou zvládat situaci.“ Povstalcům se sice dostávalo pomoci. „Sovětské a polské letectvo shazovalo po celou dobu povstání bojujícímu varšavskému lidu munici a další zásoby. Na pomoc bojující Varšavě létalo i polské spojenecké letectvo z italských letišť, to bylo ovšem spojeno s velkými ztrátami a malým efektem. přestože povstalci bojovali velmi hrdinně, byl jejich odpor postupně likvidován. Po dvouměsíčních bojích se poslední zbytky povstaleckých jednotek začátkem října vzdaly.“

Následky povstání a jeho potlačení byly kruté. Podle Hitlerova rozkazu měla být Varšava smazána z povrchu země. Při potlačování povstání se Němci dopouštěli nebývalých represí. Ztráty civilního obyvatelstva byly obrovské. Celkem ve Varšavě padlo asi 18 000 povstaleckých vojáků, 25 000 jich bylo raněno, přes 15 000 jich kapitulovalo a bylo zajato. Kromě toho však zahynulo téměř 200 0100 varšavských obyvatel., Ty, kteří přežili, pak Němci vysídlovali. Po válce znovuvybudovaná Varšava dnes opět žije a je dokladem toho, že nad barbarstvím válečných útrap lze zvítězit! (-da)

Neu‰lo nám ■ Prezident Miloš Zeman navštíví v souvislosti se 70. výročím ukončení druhé světové války na Dálném východě Čínu. Státnické rozhodnutí, které lze uvítat. Vždyť to byla zejména Čína, která se stala předmětem japonské agrese a přinesla nezměrné oběti v dlouholetých válečných letech. Připomenout je třeba i utrpení způsobené Japonskem mnoha dalším asijským zemím, zejména též v násilně okupované Koreji. ■ Populaci v Evropě čeká další obohacení, narůstá počet imigrantů ze zemí, které postihly válečné hrůzy a následná bída. V Německu prý letos požádalo o azyl 300 tisíc lidí, pod přílivem imigrantů praská ve švech Itálie, Řecko a další evropské země včetně Rakouska a Maďarska. Problémy vznikají i u nás. Do doby než Evropská unie přijme potřebná opatření a dohodne se o nich, mohla by u příslušných unijních představitelů a orgánů nastat shoda alespoň o větší potřebě studia muslimské ideologie a historie. Kdopak z evropských činitelů například ví, že už v roce 634 usedl na arabský trůn chálifa Omar I., jeden z hlavních vůdců muslimské obce, spolu s Muhammadem? Za jeho vlády zažila islámská říše nebývalý rozkvět a stala se světovou velmocí. Vždyť Omar dobyl Palestinu, Sýrii, Egypt a Babylon a provedl řadu administrativních reforem, které se staly základem budoucího arabského státního zřízení. ■ Vždycky se neděje, jak se kdo naděje! Platí to i o sankcích proti Rusku. Ve Francii vyrobili dvě válečné lodě pro Rusko, které však Rusku Francie nedodá, a tak si je asi uskladní. Podle ruských médií zaplatila však Rusku celkem 1,1 miliardy eur. Jak známo, platí při smlouvách zásada „co je psáno, to je dáno“, za opomenutí se platí!

■ Odhad vývoje naší ekonomiky je prý příznivý. Nadějná čísla o hrubém domácím produktu Česka, například v mezičtvrtletním srovnání v procentech jistě potěší každého, kdo je už přes rok bez práce a takových je u nás 210 tisíc, nehledě na 300 tisíc lidí čelících již více než třem exekucím. Právo 3. srpna přineslo v souvislosti s nezaměstnaností u nás výstižný titulek „návrat jde ztuha“ – jinými slovy „kdo si počká – snad se dočká!“

■ Andrzej Duda, nový polský prezident, se nedávno vyslovil pro zřízení stálých vojenských základen NATO v Polsku a dalších středoevropských zemích. Jestlipak také v Polsku mají úsloví „nové koště – dobře mete!“ ■ Zahraniční cestovní ruch je významným zdrojem devizových příjmů, ale také nástrojem vzájemného poznávání a porozumění. Ve 2. čtvrtletí letošního roku k nám přijelo ze Slovenska 150 128 návštěvníků, z Polska 134 578, z Ruska 119 288 a pro zajímavost z daleké Číny 85 881 turistů. Mezinárodní cestovní ruch má u nás dlouholeté tradice. Československá republika byla aktivním členem Světové organizace cestovního ruchu a zaznamenala úspěch v jeho rozvoji, který dokumentovala i na zasedání zmíněné organizace v Manile a dalších místech. ■ Lužickým Srbům věnoval pozornost v článku v Naší pravdě (č. 30 t. r.) František Truxa. Uvedl mj., že „situaci Lužických Srbů lze rapidně zlepšit, a protože nemají svoji mateřskou zemi, musí aktivity pocházet od nás, a to za podpory obou komor parlamentu. Český národ nesmí opustit Lužici, se kterou jsme byli přes tři sta let spojeni v jedné zemi“. ■ Co by tomu asi řekl? Za používání jména někdejšího prezidenta Václava Havla při pojmenování ulic, náměstí či veřejných budov český stát nadaci Dagmar a Václava Havlových Vize 97 nakonec prý platit nebude. Pokud nepůjde o komerční využití Havlova jména, bude nově stačit, když bude nadace o takovém úmyslu předem informována. Stát tak nezaplatí ani za náměstí Václava Havla v Haifě, jak uvedla MF Dnes 4. 8. t. r. Lze jen dodat „jaká velkorysost!“ (ms) Stránku 3 připravil a rediguje Mirko Svoboda.

4

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Neu‰lo nám ■ Podle údajů ruské Federální

migrační služby se v Rusku nachází přes dva a půl milionu ukrajinských občanů a téměř 854 000 z nich přišlo z jihovýchodu Ukrajiny. Od začátku konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny požádalo asi 900 tisíc Ukrajinců o status, který by jim umožnil delší pobyt anebo stálé bydliště v RF. Se žádostí o poskytnutí občanství RF se obrátilo 104 291 lidí.

■ Rusko zbrojit bude. NATO se svými základnami okolo jeho území jej klidné nenechá. Kdo chce válku, zjistíte jen rozborem, kdo by z ní mohl mít užitek. Je jasné, že Evropa jako celek včetně Ruska ho mít nemůže. Užitek má jen stát, na jehož území se neválčí. Kdo platil Majdan v Kyjevě, je jasné už každému, kdo se pravdu dovědět chtěl. Dokonce majdanisté si stěžovali, že jim na konci již nebylo za některé dny zaplaceno. V roce 2010 byli takto zaplaceni revolucionáři v běloruském Minsku. Tehdy ale Lukašenko vyhodil amerického velvyslance, protože hrubým způsobem porušil Vídeňskou úmluvu, která zakazuje diplomatům se vměšovat do vnitřních záležitostí hostitelského státu. Bylo zavřeno několik desítek osob, které zaútočily na prezidentský palác, a bylo po Majdanu. ■ Uzbekistán se po dlouhé ro-

ky snaží balancovat mezi hlavními centry síly. Letos Spojené státy předaly Uzbekistánu na jeho podporu obrněná auta a obrněnou opravárenskou a evakuační techniku. Jednalo se o 380 aut a 20 strojů údržby za přibližně 150 milionů dolarů. Rusko by rádo vidělo Uzbekistán ve své sféře vlivu a odepíše Uzbekistánu 865 milionů dolarů z celkového dluhu 890 milionů. Letos je desetileté výročí podpisu dohody o přátelských vztazích obou zemí. V. Putin pozval prezidenta Karimova na návštěvu. Ten k tomu řekl: „Nejsem pouze rád, myslím, že je to žádoucí,“

■ Oligarchové ukrajinskou

politiku a ekonomiku nejen ovlivňují, ale dnes jí již přímo vládnou. Z jejich řad jsou jmenováni guvernéři regionů, jeden z nich je prezidentem Ukrajiny a mají navíc soukromé armády. Korupce nabyla řádově větších rozměrů a dá se říci, že si Ukrajina sama pod sebou řeže větev – nezávisle na tom, kolik finančních prostředků do ní Západ nalije v půjčkách a programech, většina nikdy nedosáhne svého určení. Zmizí beze stopy. Ukrajina dosud neudělala ani jeden krok k reformě. A dnes už i její největší přátelé jí mají dost. Premiér Estonska Toomas Hendrik Ilves v Bratislavě přirovnal Ukrajinu k vyděračskému bankovnímu lupiči. A Porošenkův poradce Gorbulin vážně uvažuje o eskalaci občanské války na „totální válku“ s Ruskem jako způsob, kterým by „odpor ukrajinského lidu proti ruské agresi vrátil vedoucí státy světa na naši stranu“. Ukrajinská vláda i celé opozice, od demokratických stran až po neonacisty, vědí, že tato vláda je odsouzena zaniknout. A začíná boj o startovní pozice v závodě o novou vládu. ■ V roce 2012 dosáhl nárůst byrokracie v Rusku největší úrovně, když státní aparát podle statistiků Rosstatu dosáhl velikosti 1,5 milionu lidí. (Pro srovnání – v roce 1982, v době kdy SSSR tvořilo kromě Ruska dalších 14 republik, byla velikost státního aparátu cca 2,5 milionu lidí). Avšak podle expertíz, když sečteme všechny dnešní poslance – federální, regionální a místní, dále ministerstva a státní instituce a jejich regionální kanceláře, všechny krajské a obecní správy, zaměstnance mnoha regulačních agentur, sociálních fondů a všech jejich nafouklých aparátů, dojdeme k číslu šest milionů lidí umístěných v byrokracii.

190/2015

S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S

■ V létě klesl počet ruských tu-

Neposlu‰ní poslanci Ve dnech 23. a 24. července delegace deseti francouzských poslanců navštívila Jaltu, Simferopol a Sevastopol, kde měli řadu setkání s místními vládními činiteli. Vedoucí skupiny předseda výboru pro zahraniční věci Národního shromáždění T. Mariani zdůraznil, že na Krymu mohli komunikovat s mnoha „obyčejnými lidmi, kteří vyjadřovali spokojenost, že se vrátili do Ruska“. „Před dvěma měsíci jsem byl v Severodoněcku, Slavjansku a Kramatorsku. Viděl jsem zkázu, mluvil s uprchlíky. Je výborné, že jste to tady nedopustili,“ řekl. Z Itálie se na Krym chystají poslanci za Hnutí pěti hvězd, které je druhou nejsilnější politickou stranou v italském parlamentu a v roce 2013 získalo 23procentní podporu voličů. Cílem cesty je poznat, jak se lidem na Krymu žije po referendu v roce 2014 „z první ruky“. Skupinu bude vést člen zahraničního výboru italského parlamentu A. di Battista a přidat se chce i senátor Ligy Severu S. Divina. Pozadu nezůstávají ani europoslanci. Předseda poslanecké skupiny socialistů v Parlamentním shromáždění Rady Evropy (PACE) A. Gross potvrdil možnost návštěvy Krymu delegací PACE. Uvedl, že považuje za nespravedlivé, aby krymský lid trpěl za svou geopolitickou volbu a kritizoval sankce zavedené vůči obyvatelům, které poloostrov de facto izolují. Delegace by mohla

přijet v říjnu nebo listopadu a mají s ní jet i členové parlamentů různých zemí Evropy. Úmysl vypravit se na Krym potvrdila také europoslankyně N. Morano, která v červnu shromáždila v Evropském parlamentu skupinu „Pro nový dialog s Ruskem“, kde jsou zástupci francouzské, italské, britské, německé, portugalské delegace. I jejich cesta je naplánována na září – začátek října. Mezi jednotlivými europoslanci, kteří Krym navštívili, je na prvním místě M. Ransdorf. Jeho vystoupení a názory (např., že „Evropa už nesmí být užitečným idiotem USA“) citovaly četné ruské i ukrajinské noviny. Byl také hostem krymské talk show Vse kak jest na Prvním krymském kanálu. „Napravit“ to vše chce zřejmě J. Štětina pozváním do Evropského parlamentu velitele ukrajinského dobrovolnického praporu Azov A. Bileckého s bojovou přezdívkou Bílý vůdce). I podle západního tisku vyznává tisícovka příslušníků praporu Azov „otevřeně neonacistické názory“. Bojový prapor Azova nese vyobrazení symbolu hitlerovské divize SS „Das Reich“, příslušníci praporu propagují teze o převaze bílé rasy a autokratické diktatuře. Není asi třeba dodávat, že zprvu uvedené akce vzbudily nevoli francouzské i ukrajin-

Jednou vûtou

ské vlády a netěší ani sociálnědemokratického předsedu EU M. Schulze a rusofobistického tzv. prezidenta EU Tuska. Nás však těší, že mezi českými poslanci nacházíme stále více takových jako R. Fiala, který jasně řekl: „Celý vývoj je hluboká porážka životních zájmů České republiky. Chceme Ukrajinu jako místo obchodu a tranzitu. Nechceme z ní bojiště a chceme mít vyvážené vztahy s Ruskem. Místo toho jsme pěšáky v globálním geopolitickém konfliktu. Nejsem proruský politik, pouze odmítám nebýt pročeský politik. Vzdáváme se suverenity pro cizí zájmy. A budeme za to platit, doufejme, že jen penězi.“ A na závěr – hlas lidu. Dejme slovo lidové moudrosti – jednomu z internetových blogerů M. Krátkému: „Ukrajina samozřejmě měla právo vydat se svou vlastní cestou do Evropy a vzdát se spojenectví s Ruskem, i když se to Rusům nemusí líbit, ale nemohla si zároveň ponechat Krym. Kdyby ano, tak by se jednalo o klasický tunel, neboť by se na jedné straně zřekla svého spojence Ruska a na straně druhé si současně ponechala to, co získala právě a jen díky spojenectví s ním. Čili Rusko se nám už nelíbí, nechceme ho, ale Krym je pěkný, ten se nám líbí a ten si necháme. Ne, takhle opravdu nelze postupovat. Bylo by namístě říci to tak, že Rusko už nechceme a Krym Vám tudíž vracíme. Tak by to bylo správné a čestné a mohl být klid.“ (kd)

ristů, kteří se vypravili na dovolenou do zahraničí o 25-30 procent a jejich počet do České republiky se ve druhém čtvrtletí oproti loňsku propadl o 34,4 procenta. ■ Francouzského herce Gerar-

da Depardiea, srbského režiséra Emira Kusturicu, amerického režiséra Olivera Stoneho, 14 ruských a další zahraniční umělce zařadil Kyjev na černý seznam osob, které podle ukrajinského ministerstva kultury představují hrozbu pro národní bezpečnost Ukrajiny. ■ Ruská tajná služba odhaduje, že kolem 2200 lidí z Ruska je zapojeno do operací Islámského státu v Sýrii a v Iráku, kde internetové rádio al-Baján vydává každodenně zprávy v ruštině a vycházejí tam ruskojazyčné časopisy Istok a Furat.

■ Hlava FIFA J. Blatter ubezpečil prezidenta Putina, že mistrovství světa v kopané 2018 proběhne v RF, což, podle jeho názoru, je mimořádně důležité v současné geopolitické situaci. ■ Bývalý ukrajinský premiér

M. Azarov oznámil v Moskvě vytvoření Výboru na záchranu Ukrajiny, který má obnovit přátelské vztahy s Ruskem, „vyhnat z vlády cizince“, vyzval k vypsání mimořádných voleb a oznámil, že kandidátem výboru na prezidentskou funkci je

Summity v Ufû „Evropa, která jen těžko zvládá trojí krizi (řeckou, ukrajinskou a migrační), si skoro nevšimla nedávného trojího summitu BRICS. Euroasijské ekonomické unie (EEU) a Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS). A to je škoda,“ napsal polský publicista D. Warzsawski. A i další významní politologové se shodují, že prezidentu Putinovi se v mezinárodní politice opět povedl mistrný tah. V rámci ruského předsednictví BRICS a ŠOS pozval do baškirské Ufy nejvyšší představitele dalších 19 zemí. Prezidentka Brazílie Dilma Rouseffová, předseda indické vlády Narendra Módim, prezident Číny Si Ťin Phing, prezident Jihoafrické republiky Jacob Zuma, arménský prezident Serž Sargsian, afghánský prezident Achmadzaj, běloruský prezident Alexandr Lukašenko, íránský prezident Hasan Rouhání, kazašský prezident Nursultan Nazarbajev, kyrgyzský prezident Almazbek Atambajev, mongolský prezident Tsakhiagiin Elbegdori, pákistánský premiér N. Šaríf a tádžický prezident E. Rachmon měli tak počátkem července možnost v průběhu tří dní projednat cesty posílení vzájemné spolupráce. Bezprostředně v návaznosti na zasedání ŠOS se uskutečnil summit BRICS. A nemálo toho, ještě se konala společná porada představitelů lídrů BRICS, ŠOS, ale i Euroasijského ekonomického společenství (EEU) a dalších zemí, které mají zájem o členství v těchto uskupeních.

Nejvýznamnějším bodem jednání světového společenství BRICS byla Nová rozvojová banka, která zahájí činnost příští rok v Šanghaji s kapitálem v hodnotě sto miliard dolarů za účelem financování velkých rozvojových projektů, budování infrastruktury a udržitelného rozvoje nejen v členských státech, ale i v dalších rozvíjejících se ekonomikách. Bude úzce spolupracovat s Asijskou infrastrukturní investiční bankou (AIIB), vedené Čínou. Prvním generálním guvernérem banky BRICS bude Ind a předsedou správní rady Brazilec. Na zasedání ŠOS bylo projednáno připojení Indie a Pákistánu jako řádných členů organizace. Hlavním tématem summitu byla otázka projektu finanční spolupráce. Zároveň se posuzovala strategie dalšího rozvoje organizace do roku 2025. Mezi projekty a iniciativami bylo založení Energetické asociace, zřízení Mezinárodního centra pro výzkum v oblasti energetiky. vytvoření Svazu slévárenství, společné sdílení systému navigace GLONASS a mnohé další. Cílem zůstává vytvoření zóny volného obchodu mezi ŠOS a BRICS. Avšak snad nejdůležitějším výsledkem smmitu je pokračování trendu vytváření nové globální finanční architektury. V oblasti mezinárodní politiky Čína a Rusko podpořily aspirace Indie, Brazílie a Jihoafrické republiky zasednout v Radě bezpečnosti OSN. Největším úspěchem V. Putina je podpora, které se mu dostalo od partnerů v BRICS při odmítnutí západních sankcí uvalených na Rusko, žádná ze zemí

BRICS nevystoupila proti připojení Krymu k Rusku v březnu 2014. Ohledně konfliktu na Ukrajině vyjádřili lídři pěti velmocí v závěrečné deklaraci hluboké znepokojení nad situací v této zemi. Hlavy států – účastníků summitů přijaly též Společné prohlášení u příležitosti 70. výročí Vítězství nad fašismem ve druhé světové válce, ve kterém se vyjadřuje hluboké díky těm, kteří za cenu obrovských lidských obětí a materiálních ztrát zbavili svět hrozby zotročení a likvidace. V hodnocení výsledků tohoto úspěšného plodného setkání mnozí zahraniční novináři opět připomněli možnosti položení základů nového řízení světa. Obě organizace působí ve čtyřech ze šesti kontinentů světa a disponují značným lidským potenciálem a velkými surovinovými zdroji. Celkový objem vnitřní zbožní výměny zemí BRICS však činí 320 miliard dolarů, zatímco zbožní výměna s USA a EU takřka dva biliony. (Avšak výměna Číny s celým vnějším světem dosahuje 4,5 bilionu.) Nelze zároveň opomíjet, že jak země BRICS, tak ŠOS mají své specifické vzájemné problémy. Nicméně je snaha řešit otázky efektivně a pružně. Převládajícím názorem realistických odborníků tak zůstává, že VII. summit BRICS lze hodnotit jako další úspěšný krok v budování multipolárního světa a významný posun na cestě k ukončení světové finanční dominance USA. Snaha o dedolarizaci světové politiky všechny tyto země sjednocuje. Zároveň byla potvrzena skutečnost, že Rusko není v mezinárodní izolaci, jak tvrdí představitelé Západu a jim podřízená média.

Rusko – USA: sankce i kontakty Z událostí uplynulého období proběhlo v rusko-amerických kontaktech několik zajímavých událostí. V květnu přijel ministr zahraničí USA J. Kerry do Soči, kde s V. Putinem řešil Írán, Sýrii a Ukrajinu a otevřel diplomatický kanál mezi náměstky ministrů Nulandovou a Karasinem. Následovala Obamova chvála role Ruska ve sjednání dohody o íránském jaderném programu. Poté Nulandová vycestovala do Kyjeva, aby přesvědčila ukrajinské zákonodárce, aby v ústavě uznali zvláštní status Doněcka a Luhanska, tedy oblastí, které drží v rukou separatisté. Nato měl Obama „dva dlouhé telefonické hovory 25. června a 15. července“ s Putinem. Z nepřeberných komentářů dejme slovo bývalému poradci V. Putina Illarionovi, než ho „zapudil“ a šel pracovat pro americký CATO Institute (ze kterého pro proruské názory nechal vyloučit V. Klause). Ten konstatoval: „Vznikla dohoda o Ukra-

M. Azarov

bývalý poslanec kyjevského parlamentu V. Olijnyk, který je v Kyjevě trestně stíhán.

■ Na vídeňském letišti Schwechat byli policií zadrženi američtí vojáci cestující na Ukrajinu s nelegálně vezenými útočnými puškami M16 a pistolemi.

■ Ukrajina je slepenec, v němž Bukovina tíhne k Rumunsku, pro Zakarpatí, kde žije až sto padesát tisíc etnických Maďarů, může být kulturní autonomie málo a též v Haliči (Lvově) žijící Poláci oznamují na svých sjezdech konaných v Polsku, že chtějí udělat vše pro to, aby jejich děti žily ve sjednocené zemi, sděluje novinářka běloruského původu N. Sudlianková, která už 15 let působí v Česku a vydává ruskojazyčný časopis Pražský telegraf. ■ Většina ekonomů předpoklá-

dá pokles ruské ekonomiky, za letošní rok klesne o více než tři procenta a propad u Ukrajiny odhaduje její centrální banka o 9,5 procenta. ■ Rusko a Spojené státy našly konečně něco společného a zavedly pro domorodé obyvatelstvo amerického státu Aljaška a ruského AO Čukotka bezvízový režim.

■ Americké vojenské automobi-

ly Humvee, které byly dodány na Ukrajinu, se staly pro ukrajinskou armádu problémem po nedostatek náhradních dílů, které nejsou zejména za staré pneumatiky. ■ Na mezinárodní trh přichází

jině bez Ukrajiny“ čili nechali ji tak trochu Putinovi. T. Spencerová pak připomněla okřídlené věty H. Kissingera po „úchodu“ z Vietnamu, že je sice „nebezpečné být ne-

přítelem Ameriky, ale být jejím přítelem je smrtící“. Aby o něco později konstatoval, že „Amerika nemá trvalé přátele nebo nepřátele, jen zájmy“.

unikátní civilní bezpilotní letoun (dron) české společnosti Primoco UAV SE ovládaný na dálku, který je schopen létat samostatně pomocí naprogramovaných letových plánů a je určen pro komerční využití. Stránku 4 připravil a rediguje Karel Dostál.

190/2015

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

5

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

Neu‰lo nám ■ Také pozdûji do dÛchodu

Rusko odmítlo rezoluci Rusko vetovalo rezoluci Rady bezpečnosti OSN k dvacátému výročí srebrenického masakru, při němž bylo zavražděno přes osm tisíc Bosňanů. Nové usnesení označovalo krveprolití z července 1995 za genocidu, Informovala o tom agentura Reuters. Ruský velvyslanec při OSN Vitalij Čurkin považuje rezoluci za „nekonstruktivní, konfrontační a politicky motivovanou“. Rusko místo toho navrhlo odsoudit nejzávažnější zločiny, které byly spáchané v devadesátých letech minulého století během válečných konfliktů v bývalé Jugoslávii. Při hlasování se zároveň zdrželi další čtyři členové rady – Čína. Nigérie, Angola a Venezuela. Zbylých deset členů hlasovalo pro přijetí rezoluce.

Apel pro MÍR generála Mladiçe S generálem Ratko Mladičem se znám řadu roků, vloni v dubnu 2014 jsem ho navštívil ve víceleté vyšetřovací vazbě v Scheveningenu (Haag, Holandsko), v rámci zcela jednostranného Mezinárodního trestního tribunálu pro někdejší Jugoslávii (ICTY), který srbské velitele soudí podle „velitelské zodpovědnosti“, i když nevydali povely, které byly podle ICTY zločiny a při tom to byly běžné válečné operace. I když se nesmí zapomenout, že válečné operace a etnické čistky započaly muslimské a chorvatské bojůvky, para vojenské jednotky, které začaly „rozbíjet“ multietnickou Jugoslávii. Násilné odtržení Slovinska a Chorvatska 25. června 1991, Bosny a Hercegoviny (proti vůli tamních Srbů) 6. dubna 1992. Ve stejné době propustil tribunál na svobodu s prokázanými četnými zločiny velitele teroristické organizace UCK na Kosovu Ramuše Haradinaje, známého pro jeho „vlastní“ četné zločiny a zločiny jeho jednotek proti Sr-

rodní vyšetřovatel, senátor Švýcarska Dick Marty. Tribunál ICTY také téměř s omluvami propustil za dva roky velitele 28. muslimské divize ze Srebrenice Nasira Oriče, který se i západním médiím chválil, jak surově likvidoval srbské obyvatelstvo v okolí Srebrenice a Bratunce. Orič, Haradinaj, Thači měli tu výhodu, že je chránily (protoRajko Doleãek s pfiítelem generálem Mladiçem že pro ně pracovalí) USA, Británie, Německo. bům a Romům na Kosovu, neodsoudil S generálem Mladičem si dopisuji. premiéra vlády Kosova Hašema Thačiho, V jeho posledním dlouhém dopise ze dne zodpovědného za četné zločiny UCK, za 9. června 2015 je i jeho apel pro zachováobchod s drogami, za zločiny, že nechal ní míru ve světě. Stojí zato si jeho apel zabíjet srbské a romské zajatce, aby po- přečíst... tom prodával do zahraničí jejich orgány „Já vím, že jsou USA velmoc, v kažk transplantacím, jak to uváděl meziná- dém oboru, ve vědě, technice, kosmické

technologii – procházejí se vesmírem, objevují tajemství vesmíru – tak proč tu svou moc nenasměrují k míru a svobodě celého lidstva! Bůh násilí nemiluje – násilí se k Pánu Bohu nemodlí. Je na čase, aby se moc NATO zkrotila a aby svět žil v míru a bez jejich násilí. Bratře Rajko, alespoň Ty a ostatní váleční veteráni znáte hrozné následky 2. světové války – tak Vás prosím, abyste zahájili iniciativu, aby se spory ve světě řešily v míru, politickými a diplomatickými cestami a ne silou zbraní, kterékoliv ze stran. Chci Ti poblahopřát k narozeninám a popřát Ti hodně zdraví a elánu, a abys pomohl, aby se omyly NATO rozprášily a aby jeho útvary odpochodovaly do svých původních států a aby tam cvičily své svaly v Nevadě – Tvůj přítel a bratr Ratko Mladič“ Prof. Dr. RAJKO DOLEČEK, DrSc.

Nad knihou o prezidentu Havlovi Začetl jsem se s velikým zájmem do knihy učitele etikety Ladislava Špačka „Deset let s Václavem Havlem“ (2012). Skoro jsem panu Špačkovi odpustil, že se snaží z prezidenta Václava Havla udělat téměř lidového světce, který si za své credo vybral krásné dávné heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Odpustil jsem mu i to, že uváděl téměř prezidentovu abstinenci od alkoholu. Ale pak přišly dva šoky, jeden menší „Cesta do NATO“ a druhý až trapný svým rozsahem dezinformací v kapitolce „KOSOVO“. To už nebyla ta celkem přijatelná až milá autorova licentia poetica, kterou spojoval a koloroval ty různé střípky z cest, událostí, rozhovorů, úvah. Tady to heslo o pravdě a lásce už zcela přestalo fungovat. Prezident Havel, jak ho líčil pan Špaček, bohužel vyměnil své heslo o pravdě a lásce za určitých situací za podporu zcela jednostranné a pravdě nekonečně vzdálené politice Západu (USA, Německo, Evropská unie, NATO), následkem které zbytečně umíraly po světě doslova sta tisíce lidí. Docházelo k neuvěřitelnému ničení, nebývalému růstu nenávisti, rozvracely se i celkem prosperující státy (Jugoslávie, Libye). Svá srdíčka prezident pokrytecky kreslil dál, ale příliš často je doplňoval doporučením bombardování (tedy i ničení a zabíjení), tak jak to měla nejednou nevhodně použitá politika Západu za následek (Bosna, Kosovo, Irák, Libye, Sýrie). Trapně zní proto věta toho, který osobně viděl následky na místě, že prezident Clinton byl „velmi vnímavý vůči středoevropským a balkánským problémům, hlavně dík své ministryni zahraničí... Madeleine Albrightové...“, kterou kdosi, ne bez vtipnosti, už před lety nazval „balkánskou řeznicí“, za její vedoucí roli při vzniku 78 dnů i nocí trvajícího bombardování Srbska v 1999. Vše na základě obrovských dezinformací a smyšlenek doprovázejících rozpad Jugoslávie, zejména pak událostí v Kosovu. Tajemník NATO Javier Solana svévolně pak nařídil agresi, bez povolení Radou bezpečnosti, s tisíci mrtvých a zraněných civilů, s obrovským ničením infrastruktury, neuvěřitelnými materiálními škodami (já mnoho z nich viděl), s následnou ekologickou katastrofou země, vyvrcholenou zcela zbytečným a kriminálním použitím raket s ochuzeným uranem nejen v Srbsku a na Kosovu, ale před tím i v Bosně. Po těch letech je už vidět vzestup výskytu rakoviny, malformací novorozenců, v oblastech, kde byl Američany ochuzený uran použit. Pan Špaček téměř idylicky líčí ten protizákonný postup NATO. Vůbec se nezmiňuje o neuvěřitelných dezinformacích šířených v této souvislosti, kdy například David Scheffer, putující americký velvyslanec

(ambassador at large) pro válečné zločiny, vykládal v květnu 1999 o nezvěstných a zřejmě mrtvých (feared dead) 100 000 až 225 000 albánských mužích a chlapcích mezi 14 až 59 lety. Ani prezident Clinton nebyl troškař. V zahradě Bílého domu 25. června 1999 na tiskové konferenci prohlásil, že v Kosovu leží deseti tisíce povražděných Albánců. „Hitem“ se stala zpráva „očitého albánského svědka“, že Srbové povraždili 700 (!) Albánců a že mrtvoly naházeli do šachet dolu Trepča... Pak přišly strašlivé odhady (zprávy) od OSN o 44 000 pobitých Albánců, to číslo bylo brzy „upraveno“ na 22 000, pak na 11 000 (je strašné takto mluvit o tisících mrtvých!). Nakonec se ale objevil i článek M. Farleyové „V Kosovu bylo dosud vykopáno 2109 mrtvol“ – všech národností! (Los Angeles Times 11. listopadu 1999) a A. Cockburna „Kde jsou doklady o genocidě kosovských Albánců?“ (Los Angeles Times 29. října 1999). Mluvčí vyšetřující komise tribunálu v Haagu Kelly Moore prohlásil (prohlásila?) 12. října 1999, že v šachtách dolu Trepča žádné mrtvoly ani jejich zbytky nebyly nalezeny... Ale moc se nešířila zpráva, že američtí letci (bombardovali

z bezpečné výše 5000 metrů) a jako „vedlejší ztráty“ (collateral damage) omylem zasáhli albánskou kolonu (mysleli, že je srbská) mezi Dečani a Djakovicí a za použití zakázaných kazetových bomb zabili 75 albánských civilů, včetně dětí (14. dubna 1999). Další „omyl“ se stal 13. května mezi Prizrenem a Suvou Rekou, kdy v albánské koloně zahynulo 80 (!) civilů a mnoho dětí (mám obrázky z toho masakru), atd. Náš pan prezident o tom všem nijak nemluvil, pošlapal tradiční česko-srbské přátelství a celým svým vystupováním v letech 1993-1999 působil až trapně protisrbsky. V pařížském Le Monde (29. dubna 1999) napsali téměř výsměšně prezidentova slova: „Během zásahu NATO na Kosovu se domnívám, že existuje element, který nelze popřít: nálety, bomby, nebyly vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární...“ Když jsem to četl, nějak jsem se za ta slova styděl. Pan Špaček píše o „chirurgické přesnosti“ NATO náletů. Musím ho tvrdě opravit. Jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců jsem některá rozbombardovaná srbská města navštívil...

V Bělehradě byla vybombardována jedna z významných nemocnic. Byly zničeny rafinerie nafty, chemické závody (Pančevo, Novi Sad), ale i mnoho škol, zdravotnických zařízení, desítky významných mostů (např. tři u Nového Sadu přes Dunaj), atd. Když za letecké podpory NATO, před 20 lety v srpnu 1995 bylo vyhnáno na 230 000 Srbů (a kolem 2000 jich bylo povražděno) z jejich staletých sídlišť v Chorvatsku (Kninska Krajina), prezident Havel nenašel slova útěchy pro vyhnané. Do té doby Srbové představovali kolem 12 % obyvatel Chorvatska, pak jich zbylo už jen kolem 2,5 %. Známý britský novinář Misha Glenny tehdy rozhořčeně napsal: - „Role Spojených států v chorvatské ofenzivě je skutečně hanebný a odporný šrám v amerických diplomatických dějinách“ (The Boston Globe, 16. srpna 1995). To je jen tak pár informací a úvah po přečtení, jinak velmi čtivé a vtipně napsané, knihy našeho populárního učitele etikety pana Ladislava Špačka. Prof. Dr. RAJKO DOLEČEK, DrSc. (red. kráceno – bez narušení myšlenky autora)

Obãane, kudy kam, ãi kam kudy? Jak se v tom má vyznat řadový občan, který není hluchý a slepý a aspoň občas sleduje naše média. V Kosovu západ podporuje separatisty proti státní armádě (2008). Na Ukrajině západ podporuje státní armádu proti separatistům. V Jemenu západ podporuje vládu proti povstalcům. V Sýrii západ podporuje povstalce proti vládě. V Libyi západ podporuje povstalce proti vládě (od 2011 dosud). Do Iráku západ vtrhne na základě lží

a bez mandátu OSN v rozporu s mezinárodním právem. Kosovu západ uzná nezávislost s odůvodněním, že někdy se v rámci nezávislosti může porušit ústava státu. Izrael od roku 1967 okupuje Západní břeh a pásmo Gazy. Na počátku 80. let provedl mezinárodně neuznanou anexi území Golanských výšin patřícího Sýrii a východního Jeruzaléma patřícího Palestině. Žádná sankce! Turecko od roku 1974 – již jako člen NATO – okupuje severovýchodní část Kypru. 1500 kyperských Řeků je nezvěstných. Žádná sankce!

Krym, Rusko 2014, za souhlasu drtivé většiny obyvatel Krymu a bez obětí na životech, anektuje Krym. Uvalíme sankce, sankce a zase sankce! Krymu západ nezávislost neuzná, protože je v rozporu s ústavou státu. Západ tvrdí, že o vládě se má rozhodovat v demokratických volbách a ne pomocí násilných převratů. Na Ukrajině západ podpoří násilný převrat proti prezidentovi a vládě, jejichž volby sami pozorovatelé z EU a OBSE označili za demokratické. Jak se ten chudák Putin v tomhle mezinárodním právu má orientovat, aby se západu zavděčil? (z internetu)

Srbsko Kosovo neuzná Srbsko neuzná Kosovo, i když je to nejdůležitější podmínka jeho přijetí do Evropské unie. Ruské agentuře Interfax to řekl srbský prezident Tomislav Nikolič, podle něhož „na něco takového mohou přistoupit jen otroci“. Myslím, že nejdůležitější podmínkou pro náš vstup do EU bude uznání nezávislosti Kosova, ale Srbsko to nikdy neuznalo a nikdy neuzná. A my jsme to jasně řekli všem představitelům evropských zemí a institucí. Ale pokud EU bude trvat na tom, abychom to udělali, pak to znamená, že si nás nepřeje vidět ve svých řadách,“ řekl Nikolič

v rozhovoru, který Interfaxu poskytl před cestou do Moskvy, aby se tam zúčastnil oslav výročí konce druhé světové války. Podle Nikoliče bude za takové situace svědomí Bělehradu čisté, „neboť všichni budou vědět, že jsme udělali vše pro to, abychom se stali členy EU“. „Ale na takovou podmínku by nepřistoupil žádný národ. Na to mohou přistoupit jen otroci,“ zdůraznil. Na otázku, jaké kroky je možné očekávat od Bělehradu, jestliže bude spolupráce s Ruskem překážkou začlenění Srbska do Evropské unie, srbský prezident řekl, že o to

teď nejde, protože důležitější je problém Kosova. „Řešení této otázky je hlavní podmínkou pro náš vstup do EU, zatímco vztahy s Ruskem, konkrétně zavedení sankcí proti němu mohou být problémem, teprve když se staneme členem unie,“ řekl. Srbsko podle něj všem evropským představitelům sdělilo svoje stanovisko, že v této chvíli nesouhlasí se zavedením sankcí proti Rusku, ale když se stane členem Evropské unie, bude povinno respektovat společnou zahraniční politiku. „Zatím nejsme členy EU a nejsme povinni připojit se k sankcím,“ poznamenal.

Bulharský parlament odhlasoval postupné zvyšování důchodového věku a sociálních odvodů. Zahájil tak důchodovou reformu země, která patří k nejchudším v Evropské unii a má problémy s financováním penzí pro stárnoucí obyvatelstvo, jehož počet se ale stále snižuje.

■ V˘mûna za Kosovo? Řecko jedná s EU a MMF o urovnání dluhu ve výši přes 240 miliard eur, a splátce další části dluhu. Balkánská masmédia mezitím tvrdí, že výměnou za půjčky požádali na řeckém premiérovi uznání Kosova, a že „Tsipras musel nátlaku západu ustoupit“.

■ ManÏelka Mladiãe potvrdila jeho nevinu Před haagským tribunálem svědčila manželka souzeného bývalého velitele bosenských Srbů Bosiljka Mladičová. Svému manželovi Ratkovi poskytla alibi – během své výpovědi uvedla, že v červenci 1995, v době, kdy došlo k údajnému masakru ve Srebrenici, byli s mužem u nich doma v Bělehradě. O tom informoval server Balkaninsight.

■ PapeÏ a ovzdu‰í války Papež František na jednodenní návštěvě Bosny, při mši na olympijském stadionu pro 65 000 věřících, varoval před ovzduším války, které panuje ve světě. „Je to svým způsobem třetí světová válka podávaná po kouskách a v kontextu globální komunikace je zde cítit klima války. Je to klima, které vyvolávají a záměrně podněcují zejména ti, kteří si přejí střet mezi různý-

mi kulturami a civilizacemi, a také ti, kteří s válkami spekulují, aby vydělali na prodeji zbraní,“ řekl papež během mše.

■ Srbsk˘ premiér napaden Nečekaný průběh nabrala pieta k 20. výročí srebrenického masakru. Srbský premiér Aleksandar Vučič ji musel opustit po tom, co ho dav nejprve počastoval nadávkami a následně na něj začal házet kameny a lahve. Podle srbských médií jeden předmět zasáhl Vučiče do obličeje.

■ Soudit váleãné zloãince Kosovský parlament přijal zákon umožňující ustavení zvláštního soudu pro válečné zločiny spáchané v Kosovu v období ozbrojeného konfliktu v letech 1998 a 1999. Už předtím souhlasil se změnami v ústavě potřebnými k vytvoření této soudní instituce, prosazované Západem.

■ Kosovského expremiéra zadrÏeli Ramushe Haradinaje (46), někdejšího kosovského premiéra, zadrželi na letišti ve slovinské Lublani na základě mezinárodního zatykače vydaného Srbskem v roce 2006. Haradinaj, známý pod přezdívkou Rambo, v autobiografické knize Příběh o válce a míru napsal: „Likvidoval jsem srbské policisty, zabíjel srbské civilisty a neposlušné Albánce. Už jako dítě jsem pochopil, že albánský a kosovský problém lze vyřešit pouze silou.“

■ Memento války Na papíře skončila válka v Kosovu před patnácti lety. V Kosovské Mitrovici, na severu země, však napětí mezi Srby a Albánci přetrvává. Symbolizují ho bizarní barikády na mostě přes řeku Ibar, která půlí město na dva díly: srbský sever a albánský jih. Stranu 5 připravil a rediguje Stanislav Hrzina.

6

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Neu‰lo nám ■ Udûlejte radost Komu? Svým dětem, vnukům, ale i sobě. Česká televize, Národní galerie a Muzeum Kampa pro všechny věkové kategorie připravily k 50. výročí vzniku Večerníčka ojedinělou interaktivní výstavu ve Valdštejnské jízdárně a na Kampě. Děti si mohou povodit Spejbla a Hurvínka, zahrát si pexeso, prolézt kdeco, navštívit Krakonošovo, napsat Večerníčkovi atd. Česko-

K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A

Fenomén Alexandrovci Sborový zpěv patří v nejrůznějších svých podobách – leckdy zřejmě velmi odlišných – k nejstarším lidským projevům, a to patrně již od pravěku. Zpočátku však namísto kultivace společenstev či pozdějšího ryze uměleckého zaměření plnil spíše funkci informativní nebo komunikativní, tedy sociálně sbližovací. Platilo to částečně pravděpodobně ještě v dávném starověku. Teprve zřejmě až s rozvojem moderních kultur v Číně, Egyptě, Mezopotámii i jinde, zejména během antiky a křesťanství (nikoli ovšem v nynějším vnímání) sborový zpěv začal plnit i svá další poslání, zejména v rovině estetickoumělecké.

Od Husa po dnešek

slovenský i ten dnešní film si již dávno vydobyl světové renomé. Pamětníci tu najdou fotografie a jména slavných osobností, jejichž hrdinové se zapsali do světového kulturního dědictví. Původní animované snímky vznikaly trikovými kamerami okénko po okénku, aby při zrychlení získaly pohyb. Dnes se využívá počítačová animace. Oproti jiným jsou naše Večerníčky laskavé i výchovné. Až zase zhlédnete chlapečka s papírovou čepicí z dílny Radka Pilaře, pospěšte rychle na obě výstavy. Končí totiž 13. září. (pn)

■ V‰estrann˘ Karel Berman Už jako školák 4. třídy K. Berman (1919-1995) bavil dětské publikum svou hrou. V pozdějším věku se začal připravovat na pěveckou dráhu. Za protektorátu byla jeho celá rodina deportována do Terezína. Zde spolu s dalšími vězněnými umělci se Karel věnoval divadlu a zpěvu. Další jeho cesta vedla do Dachau. Z celé rodiny se po válce vrátil K. Berman sám. Intenzivně dostudovával dirigování, režii a další operní profese, které pak uplatnil na scéně Národního divadla. Pro mnohé z nás zůstal ve vzpomínkách jeho nezapomenutelný dr. Bartolo v Rossiniho Lazebníku sevilském. Své jindřichohradecké rodáky potěšil svým temperamentem hýřícím Mefistem v Gounodově Faustu a Markétce v provedení známé zdejší amatérské opery. Tehdy na jevišti na třetím zámeckém nádvoří, jak říkají herci, „trhal kulisy“. (pn)

■ Umûlci a proroci Veletržní palác Národní galerie hostí až do 18. října výstavu Umělci a proroci. Poznáte jednu z dnes málo známých kapitol umělecké avantgardy. Někteří „proroci“ se stylizovali vzezřením i chováním do nových Kristů, jiní byli naturisté či sociální revolucionáři. Za svého života se těšili u širokého publika velké oblibě. Pro naše návštěvníky je zajímavé zjištění, že F. Kupka se ve společnosti proroků inspiroval ke svým pozdějším abstraktním dílům. Egon Schiele sám sebe vnímal jako vizionáře a prorockého umělce. (pn)

Legendární Gustav Brom Zvláště starší generace má v živé paměti brněnského všestranného hudebníka a kapelníka Gustava Broma (1921-1995) a jeho taneční orchestr. Narodil se na Slovensku jako G. Frkal. Jak sám vtipně poznamenal, aby hrál na saxofon a jmenoval se Frkal – to prostě nešlo. A tak v roce 1945 zapíchl tužku do encyklopedie a byl tam brom. To rozhodlo. Byl vynikající hudebník, manažer, objevil mnohé talenty, psal texty, zpíval. Let prvního kosmonauta Jurije Gagarina v roce 1961 o několik málo hodin oslavil velkým hitem Pozdrav kosmonautovi (Dobrý den, majore Gagarine) na text Jaromíra Hniličky a Pavla Pácla. Ke škodě posluchačů již delší čas zmizel z obrazovky i rádia. Stránku připravil a rediguje Pavel Novák.

190/2015

Překvapuje tedy, že během nedávných vzpomínkových oslav 600. výročí potupné smrti mistra Jana Husa zpravidla nebyl připomínán také reformátorův velký zájem právě o sborový zpěv coby názorově pospolitní prostředek. V té době ovšem plnil již více poslání. Esteticky vnímavý kazatel Hus zpěv (a hudebnost vůbec) výrazně podporoval. Není tudíž divu, že neodmyslitelnou součástí dění následné historické etapy se stal také husitský chorál. Svou bezprostředností

mnohdy budil obavy námezdných žoldnéřů: dokázal nepřátele lekat, dokonce je přimět až k útěku. Podrobně to odůvodňuje také všestranně obeznalý kulturní znalec Zdeněk Nejedlý, jehož syn – mimořádně talentovaný skladatel a sbormistr Vít Nejedlý - se během druhé světové války podílel na zrodu známého vojenského uměleckého souboru. Veřejné spolky, zabývající se sborovým zpěvem různého zaměření, se průběžně významně podílely na rozvoji moderně vnímané kultury po celé Evropě. U nás zejména v průběhu národního obrození, ale i v dalších historických etapách. Tradice husitského chorálu není v tomto ohledu zanedbatelná a projevuje se v různých podobách – alespoň zprostředkovaně – stále. Při současné citelné absenci této hudební formace, u nás zejména v posledním čtvrtstoletí, není tedy divu, že publikum sborový zpěv postrádá, tedy v různých podobách jej vyhledává alespoň v pasivně pojímané formě. S neuvěřitelnou intenzitou a přirozeným zájmem proto našinci například spontánně navštěvují také sborová vystoupení v rámci pravidelně se opakujících uměleckých turné světoznámého ruského (sovětského) Alexandrovova souboru písní a tanců (zkráceně Alexandrovci).

Národní archiv k Husovi K šestistému výročí upálení Jana Husa Národní archiv krátkodobě zpřístupnil veřejnosti některé unikátní archiválie vztahující se k této události. Krátkodobě proto, že vzácné originály potřebují speciální režim a delší vystavování by je pro budoucnost poškodilo. Účastníci již 7. setkání přátel Národního archivu se ve velkém počtu zúčastnili závěrečné besedy k tématu a ukončení výstavy. O Husově osobnosti a jeho době i přípravě výstavy a jejích artefaktech poutavě hovořil odborný správce archivních souborů Národního archivu v Praze PhDr. Denko Čumlivski. Na výstavě bylo možno zhlédnout mj. Litoměřický graduál, stížný list české a moravské šlechty proti upálení Jana Husa, list uherského a římského krále Zikmunda Václavu IV. a další unikáty. (pn) Litomûfiick˘ graduál

Blahopfiání Významného životního jubilea se v září dožívá naše přední sochařka a keramička Marta Taberyová. Uznávaná doma i v zahraničí. Ve svých trojrozměrných keramikách a reliéfech s náměty životního prostředí, krajin a zahrad, flóry i fauny laskavě pohladí po duši. Působila v zahraničních porotách, dostalo se jí řady ocenění.

Krédem umělkyně je poctivé umění i optimismus. Z naší někdejší diskuse o současném českém umění mi utkvěla její památná věta: „Oni to podepisují.“ Přejeme do příštích let zdraví, elán a nové nápady. V rodinné tradici pokračuje dcera M. Tabery. (red.)

Na‰i buditelé Posláním naší Slovanské vzájemnosti je v době, kdy se opravdové vlastenectví „nenosí“, připomínat jména léty zasunutá do pozadí paměti či jména mladé generaci neznámá. Pokračovatel Čelakovského JUDr. Josef Krasoslav Chmelenský žil v letech 1800-1839. Byl literárním i hudebním kritikem, vydával sborníky písní spolu s notovými záznamy (Kytka, Věnec ze zpěvů vlasteneckých). Mnohé z písní zlidověly. To vše podporovalo i vznik českého společenského života. Chmelenský se stal i libretistou českých oper, které složil F. Škroup - Dráteník, Oldřich a Božena, Libuščin sňatek. František Doucha (1810-1884) je znám především jako jeden z prvních překladatelů Shakespeara (devět dramat). Tento český katolický kněz, spisovatel, překladatel a bibliograf bývá společně s K. A. Vinařickým za zakladatele české literatury pro děti. Vydal 80 děl pro mládež. Mravokárné verše mají didaktickou funkci, zároveň však berou zřetel na psychologii dítěte.

V dnešní době stovek vydaných kuchařek je často citována Magdalena Dobromila Rettigová (1785-1845), roz. Artmannová. Bohužel se tak stírá její význam spisovatelky, autorky veršů, divadelních her a próz. Její dětství ovlivnila smrt nejbližších. Nejprve byla vzdělávána soukromě a teprve v deseti letech šla do školy. U tety v Praze se musela starat o domácnost, pomáhat matce vydělávat na živobytí. V roce 1808 se z lásky provdala za vlastence J. A. Sudiprava Rettiga, který ač rodilý Němec, vedl svou ženu k psaní v češtině. Po třech šťastných letech se manželské představy obou začaly rozcházet. Měli tři děti. Po Ústí nad Orlicí, Rychnově nad Kněžnou zakotvili roku 1834 v Litomyšli. Rettigová patřila do literární společnosti J. L. Zieglera, měla úzké kontakty s nakladatelem J. H. Pospíšilem. Dopisovala si se vzdělanci z okolí i Moravy. Shromažďovala měšťanské dívky a učila je vedení domácnosti. Zároveň na ně působila vlastenecky. Cílem jejího působení i vydaného díla byla morální, citová a volní výchova. (pn)

Oslovují u nás již přinejmenším čtvrtou generaci.

Ruský žák českého hudebníka Skladatel, sbormistr a dirigent Alexandr Vasiljevič Alexandrov (1. 4. 1883 Plachin, Rjazaňská oblast - 8. 7. 1946 Berlín) je kromě jiných skladeb autor hudby k někdejší sovětské, nynější ruské hymně. Mezinárodně proslulý hudební – časem i taneční – těleso založil ve skromných podmínkách 12. října 1928. Skupina pod označením Soubor rudoarmějské písně zpočátku čítala pouhých dvanáct členů – osm zpěváků, dva tanečníky, harmonikáře a recitátora. Méně se ví, že zakladatel tělesa Alexandrov své hudební znalosti i první zkušenosti získával u českého hudebníka Oldřicha Havránka (26. 12. 1853 Klučenice, Čechy – 12. 8. 1937 Moskva). Na ruském území byl znám jako Ulrich Josifovič Avranek. Tento dirigent, sbormistr a pedagog, absolvoval pražskou konzervatoř coby violoncellista. Následně hrál v orchestru pražského Německého divadla, leč tamní odlišné jazykové prostředí – spojené často i s národnostně vnímanými názory kolegů – mu nevyhovovalo. Roku 1874 proto Havránek odešel do Ruska. Umělecky a pedagogicky tam působil až do konce života. Podílel se na dění operních divadel v Astrachani, Charkově, Kazani, Nižním Novgorodě i jinde. Od roku 1882 Havránek až do svého skonu působil jako dirigent a hlavní sbormistr moskevského Velkého divadla. Pod jeho vedením například poprvé zazněla Borodinova opera Kníže Igor, z odkazu Rimského-Korsakova Mozart a Salieri a další známé i již zapomenuté tituly. Všestranně nadaný hudebník Havránek se uplatňoval také jako sólový violoncellista. Komponoval též

různé příležitostné skladby, zejména pro violoncello a klavír. K jeho úspěšným žákům patřil i pozdější národní umělec SSSR Alexandr Vasiljevič Alexandrov.

Neznámá vzpomínka Na svého – původem českého – učitele respektovaný zakladatel pozdějšího slavného souboru Alexandrovců vzpomínal až do svého stáří s úctou a patrným vděkem. „Havránek byl zkušený hudební praktik. Ve svém myšlení a cítění vždy vycházel především z hudby samotné, z její struktury,“ charakterizoval Alexandrov v polovině třicátých let dvacátého století Havránkovy pedagogické zásady. „Mně osobně poskytl možnost širokého poznání různých praktických zkušeností a dokonalé orientace v široké hudební nabídce. Díky jemu jsem mohl pochopit hudbu a její zvláštnosti v jejím nejkrásnějším širokém smyslu slova, tedy prostřednictvím rozumu i citu současně.“

Byli vždy vítáni Mnohostranné česko-ruské vztahy, ale i osobní zkušenosti zakladatele souboru A. V. Alexandrova mohou možná být jedním z klíčů k pochopení, proč k nám světoznámé těleso v historii tak často přijíždělo a čím si tedy naše publikum dlouhodobě průběžně tak intenzivně získávalo. Alexandrovci jsou u nás publikem stále vítáni, byť donedávna jejich přítomnost byla po roce 1989 nejednou mediálně zesměšňována, až téměř utajována. Výsostně interpretační umění bylo leckdy téměř až nechutně diskreditováno či nivelizováno. Trvalý zájem širokých vrstev české veřejnosti napříč generacemi je jistě jedním z dokladů kvalit a ojedinělosti souboru. Může to být i poznání, v čem možná tkví jedna z podstat „fenoménu Alexandrovci“. TOMÁŠ HEJZLAR

Pokles masmediálního pÛsobení Obsahová úroveň mediálních pořadů klesá, děj je tvořen podle ustálených schémat s malými obměnami, ale stoupá jeho brutalita a napětí, čehož se bohatě dosáhlo kupříkladu v tzv. satanské sérii. Mluví se o vymytém mozku diváků, ale lebka nemá být prázdná, má se naplnit hned vhodným obsahem, a tak se pěchuje do ní nenávist, brutalita, ale také patřičná dávka patolízalství a poddajnosti. U mladé generace se sleduje jiný cíl: „zdánlivá apolitičnost“, a tak se zahlcují buď zábavnými pořady anebo erotickými, brutálními, a to až mezihvězdně situovanými příběhy. Cílem soudobého mediálního působení je poslušný, ochočený, zmanipulovaný a nekonfliktní občan. Pokud jde o úroveň mediálního zpravodajství, pak zjistíme velice brzy, že se zprávy vzdalují objektivnímu pohledu, protože jejich majitelé si pečlivě hlídají, aby zaměstnanci dodržovali servilní postoj se psí oddaností a mzda je projevem spokojenosti s jejich lokajstvím: ne už stát, ale nejrůznější korporace, často se zahraniční účastí provádějí selekci záběrů tak, aby odpovídala jejich politickému zaměření a ekonomickým

zájmům. K tomuto stavu přispívá i okolnost, že divák nemá možnost si ověřit pravdivost obsahu vysílaných zpráv. Ty často zaměstnávají především jeho emoce (spíše bychom mohli konstatovat, že na ně obratně a záměrně útočí) a manipulují s jejich dopadem do jeho vědomí a bedlivě sledují jejich ohlas, aby byl v souladu s jejich politickými cíli. Chtějí formovat jejich „stádní“ chování, v žádném případě nestojí o individuální kritický přístup. Komerční televize mají ještě jednu „přednost“: dovedou velice dobře ve „vhodný“ okamžik vmontovat do pořadu reklamu na kosmetický výrobek nebo na posilující masáž a je jim lhostejné, že naruší nejen děj, ale i koncentraci diváka, který je uchvácen hodnotným dějem a pojednou má být získán ke koupi depilujícího krému nebo eroticky povzbuzujícího přípravku. Na závěr uvedu jedno nabádavé varování. Sled velice zajímavých a působivých reklam se v žádném případě nesmí narušovat záběry z nudných historických, psychologických dramat nebo divadelních her, které zcela zbytečně odvádějí pozornost od novinek na trhu atraktivního zboží. ZBYNĚK KUCHYŇKA

Spor o madonu Naše poznámka Soud zatím nepravomocně přiřkl Madonu z Veveří katolické církvi. Největší hvězdou komentářů pro televizi byl místní farář. Cvičen v rétorice nám, místo ve společnosti nepopulárnímu majetnictví, nabídl „duchovní rozměr“. Aby už jeho farníci nepoklekali před kopií, ale originálem.

Ten je dnes pečlivě chráněn před poškozením klimatickými změnami i zloději v Anežském klášteře. Kdo toto ve venkovském kostelíku zabezpečí? Nebylo už dost neobjasněných krádeží církevního majetku? Mezinárodním gangům pracujícím na objednávku bohatých sběratelů nezáleží na tom, že klidně zbourají kus kostela, aby za tučnou odměnu ukradli poklad nevyčíslitelné hodnoty. (pn)

Jihoslovanská inspirace Významný český malíř Jaroslav Čermák (1831-1878) je znám jako realista i romantik, autor rozměrných pláten. Studoval nejprve na pražské akademii, od roku 1849 cestoval přes Mnichov, Drážďany, Berlín, Düsseldorf do Antverp, kde pokračoval v malířských studiích. Následovala cesta do Nizozemí a Francie. V šedesátých letech minulého století pro sebe objevil jihoslovanské země – Černou Horu a Dalmácii.

Místní obyvatelé se stali jeho modely. Vznikaly romantické obrazy s náměty osvobozovacích bojů proti nadvládě Turků. Na pařížském Salonu 1853 obraz třiadvacetiletému umělci zajistil místo mezi francouzskými tvůrci. Známy jsou jeho heroické obrazy: Zajaté Černohorky, Bosna 1877, Husité bránící průsmyk, Raněný Černohorec a další. Čermák se následně usídlil v Bretani. (el)

190/2015

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

7

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E rozkazy jsme poslouchat museli, byli jsme vojáci.“ Údajně zbloudilých 40 (?) bombardérů splnilo rozkaz a typické „Ano, pane“ zabilo nevinné a fašisty deptané Pražany a zničilo Emauzský klášter, poškodilo Palackého most a další objekty a domy.

Válka skonãila, otazníky zÛstaly (1)

Bomby na Prahu „Myslím, a proto jsem“ (René Descartes) Vidím to jako dnes. v hlavním zpravodajském pořadu veřejnoprávní televize moderátorka Marcela Augustová nastoupila 14. února na značku, aby s výrazem a dikcí nepřipouštějící jakékoliv pochybnosti sdělila národu: „byl to tragický omyl.“ nálet amerických, tehdy ještě spojeneckých, letadel na Prahu byl skutečně tragický. Ale byl to opravdu omyl? Tvrdí to USA. Seriózní historici jsou ve svých kategorických soudech velice opatrní kvůli nedostatku průkazných svědectví. ale Česká televize má jasno.

Co předcházelo Kobercové nálety spojenců na Drážďany v noci z 13. na 14. února 1945 zničily téměř celé historické jádro. Ve dvou vlnách 772 britských bombardérů shodilo 2600 tun zápalných a tříštivých bomb. Zkázu dovršilo 311 amerických bombardérů, které se neztratily, tak jako ty bombardující Prahu. Pokračovala letecká válka proti c i v i l n í m cílům, kterou nacisté zahájili v roce 1940 proti britskému Coventry a předtím Rotterdamu. V Drážďanech údajně zahynulo 650 tisíc obětí, mezi nimiž byli i uprchlíci z okupovaných zemí na nucených pracích. Požár města byl tak mohutný, že jeho záři na noční obloze bylo vidět na celém našem severu tehdejšího protektorátu. Nejprve bylo bombardováno nádraží plné uprchlíků. Za svítání, podle svědků, byl nad městem sloup kouře vysoký pět kilometrů. Piloti se záměrně strefovali do civilních cílů s velkou koncentrací. Bombardování Drážďan a dalších měst velel Arthur Harris. Byl mu v roce 1992 odhalen v centru Londýna pomník na Trafalgarském náměstí.

V dostupných materiálech jsem se nikde nedočetl, jak se jmenoval velitel, který s částí letadel se odpoutal od celého roje a dal rozkaz k ničení Prahy. Náhradními cíli byla Saská Kamenice a Kassel. Dá se předpokládat, že drážďanskému náletu předcházela vojenská příprava. Proto velice pochybně zní obrana jednoho z navigátorů, že kvůli silnému větru se letadla dostala (ve velkém počtu) z daného kurzu, vypověděl radar, atd. Tady přicházejí otazníky. každé letadlo má s v é h o navigátora. To všem selhaly přístroje a odvál je vítr? Jaký měl velitel vlastně rozkaz? Byl duševně zdráv? Při vyšetřování mnozí piloti uvedli urputnost velitelů, kteří nepřipouštěli svůj omyl, a to, že zvolili špatný cíl. Přístroje v letadlech musely signalizovat, že do Drážďan chybí ještě asi 140 kilometrů, stejně tak měřiče paliva. Americké bombardéry B17 1. letecké divize 8. americké armády přilétly od jihozápadu.

Den masakru Pražané, kteří dosud bombardování nezažili, často podceňovali houkání sirén a včas nevyhledali protiletecký kryt. Byl to den jako každý jiný v protektorátu. Čtrnáctého února 1945 bylo oblačno. Důležité bylo, že asi 20 minut po poledni se mraky roztrhaly a objevily se americké těžké bombardéry. Tenkrát se létalo zhruba ve stejných výškách jako dnes. Až poletíte na dovolenou, podívejte se z okénka dolů. Americký pilot měl lepší výhled. Při dobré viditelnosti bylo možné zjistit, že dole je poklidné město a nikoliv den předtím rozbombardované a hořící Drážďany. A dole se klikatila poklidná Vltava, ne Labe. Pro bombardování je třeba klesnout na takovou výšku, aby vý-

Otec kosmonautiky V čase, kdy lety do vesmíru se staly běžnou záležitostí, se vracíme ke kořenům a zakladateli moderní kosmonautiky. Konstantin Eduardovič Ciolkovskij (1857-1935) se narodil ve středostavovské rodině. Otec Polák, matka vzdělaná Ruska, která seznamovala syna s čtením, psaním a základy aritmetiky. Bohužel, na následky spály Konstantin ohluchl a byl vzděláván matkou a soukromými učiteli. Jeho dětství bylo bez her s vrstevníky. Po smrti matky se jeho studijní výsledky zhoršily a z gymnázia byl vyloučen. Ale

projevilo se nadání pro vědu a techniku, a proto šel studovat do Moskvy. Zde Ciolkovskij navštěvoval knihovny, studoval klasickou literaturu i přírodní vědy. Z nedostatku peněz žil poměrně nuzně. Tady se také seznámil s N. F. Fjodorovem a jeho filozofií kosmismu. To byl začátek zájmu o kosmonautiku. Učitelskou zkoušku složil v roce 1879. Po revoluci byl v roce 1919 zatčen čekisty, ale na zásah V. I. Lenina byl propuštěn a byla mu přiznána doživotní penze. (el)

Dluh Postupimi Ve dnech 17. července až 2. srpna 1945 probíhala na půdě poraženého Německa postupimská konference. Místem setkání Velké trojky se stal zámek Cecilienhof na okraji Berlína. Jednání navazovalo na teheránskou a jaltskou konferenci.

sovětskou delegaci měl zapůsobit úspěšný pokus s atomovou bombou, Její použití v Japonsku pak bylo skrytým varováním. V Postupimi byl mj. schválen odsun provinivších se Němců v ČSR, Polsku a Maďarsku. Bohužel, jeden ze tří konfe-

Závěr

Po náletu

buchy bomb nepoškodily bombardéry. Piloti museli zaregistrovat bezstarostné mávající obyvatele Prahy, vítající spojence a blížící se konec války. A právě v tom okamžiku velitel perutě vydal povel během tří minut svrhnout 153 tun bomb v širokém pásu, kdy byly zasaženy některé významné historické památky a domy. Odhady obětí se liší – snad 700 plus ranění. Na internetu je zajímavé svědectví paní Jarmily Pekové, která nálet na Prahu zažila. Kdysi pracovala jako tlumočnice

v americké armádě ve vídeňské posádce. Po roce 1990 prováděla po Praze turisty. Prováděla i Američany a své skupině se zmínila o bombardování Prahy. Přítomen byl i starší muž s manželkou, který řekl: „Když teď vidím, jak je Praha krásná, tak toho strašně lituji, ale já jsem jeden z těch letců, kteří vám tehdy ty bomby na hlavu házeli.“ A rozhodně odmítl navigační chybu: „Byli jsme školeni a nikdy bychom se takto nespletli. Naházeli jsme to přesně tam, kam jsme měli. Omlouvám se, ale

Pro starší pamětníky je 14. únor velkým traumatem. Stále mnozí upravovatelé dějin či dokonce falšovatelé spoléhají na vymírání pamětníků, aby pak vešla ve známost historie z dílny vstřícných „badatelů“ a neseriózních historiků. Ti slušní a objektivní se na obrazovku dostanou málokdy. Praha zažila i druhý nálet 25. března 1945. Americké bombardéry 15. letecké armády v počtu 400 se tentokrát trefily přesně. Hlavním cílem byly tovární objekty v Libni a Vysočanech, letiště Kbely. bylo zničeno 700 továrních budov, zahynulo 370 lidí a 416 zraněno. To, co se nepodařilo Němcům demontovat a ukrást, rozbombardovali Američané téměř v konci války, kdy chyběly suroviny v protektorátu. A nejen v Praze. Budoucí strategické objekty pro nově vznikající Československo se zřejmě z konkurenčních důvodů staly terčem amerických bombardérů. PAVEL NOVÁK P. S. Autor čerpal z otevřených zdrojů a předem se omlouvá za možné nepřesnosti.

Bojovali za mír Několik let od let od nelítostné druhé světové války, milionových obětí a napáchaných zvěrstvech se začíná studená válka měnit v tu ozbrojenou. Sever Koreje osvobodila v roce 1945 Rudá armáda, jih Američané. Demarkační čáru tvořila 38. rovnoběžka. Odlišný vývoj v obou státech a velmocenské zájmy dospěly vrcholu. V roce 1950 začíná nejnebezpečnější a také nejrozsáhlejší lokální konflikt. Trumanova doktrína přislíbila pomoc všem státům „ohrožených komunismem“. Po třech letech války USA došlo k příměří. Vietnamská demokratická republika byla vyhlášena na celém území od 2. září 1945. Intervence Francie, Velké Británie a čankajškovské armády skončila v roce 1954. V roce 1961 vstupují na kolbiště USA. Nelítostně se zde používá napalm, defolianty, brutálně bombardují severovietnamská města. Jenže ve Spojených státech postupně vzniká generační hnutí, které má již dost

Autoportrét Johna Lennona

toho, aby mladí lidé umírali ve válce, kterou rozpoutali zbrojní jestřábi. Hromadně ničí povolávací rozkazy a svérázně hlásají v polovině šedesátých let minulého století naplnění svobody a lásky. Kromě dvaceti států USA se hnutí šíří dál do světa. V ro-

ce 1973 konečně Američané odcházejí z Vietnamu a o tři roky později dochází ke sjednocení obou částí. Květinové děti najdete ještě dnes při cestách po jižní Evropě. Z dnešního pohledu se jeví tento kontroverzní život – volné mravy, alkohol, drogy, dost podivně. ale tehdy to bylo východisko z neutěšeného stavu světa a často konzervativní občany šokovali. Patřil k nim i člen skupiny Beatles John Lennon (1940-1980). Prosadil se jako zpěvák, kytarista, skladatel i malíř. Významně ovlivnil vývoj rockové hudby dvacátého století. Po rozchodu se skupinou se věnoval především mírovým snahám a prosazoval nenásilí. A svět si dobře pamatuje jeho skladbu Give Peace a Chance (Dejme míru šanci). Tento významný umělec, člen řádu britského impéria a dalších, zemřel rukou vraha. PAVEL NOVÁK

Strach i po letech Oslavujeme 70. výročí ukončení zatím nejstrašnější války ve světě, kterou rozpoutalo fašistické Německo spolu s dalšími státy. Připomněly jsme si na dubnové schůzce našeho Levicového klubu žen v Praze 4 poslední dny války. Vzhledem k tomu, že jsem byla na rozdíl od ostatních děvčat teprve roční batole, vlastní vzpomínky mi chyběly. Mohla jsem vzpomínat na vyprávění mých rodičů, ale přece jen jsem si něco vybavila: ještě dlouho, vlast-

ně celé dětství, jsem se nemohla zbavit tísnivého pocitu a strachu, který jsem zažívala, když jsem nad sebou zaslechla zvuk leteckých motorů, ano, v mém podvědomí to zůstalo. Vždy mne napadlo jediné: NÁLET! Přece to, že jsem jako malé miminko a batole zažila nálety na Prahu, zanechalo v mé mysli nezapomenutelnou stopu. S postupem času a s narůstajícím napětím kolem nás si umiňuji, že musíme dělat

všechno pro to, aby se nikdo a zvlášť děti, nemusel bát válečných hrůz! Chce snad někdo z nás, obyčejných lidí, válku? To může prospět jen těm, kdo na ní vydělávají. Představuji si, jak by mohli v klidu a blahobytu žít i ti nejchudší lidé, kdyby se jim věnovaly prostředky, které se dávají na zbrojení. Mír – to je jediná budoucnost pro naši planetu! To si, myslím, uvědomuje každý rozumný člověk. JANA SPILKOVÁ

Pomáhaly i dûti

Stalin, Truman a Churchill tûsnû pfied zahájením konference

Za SSSR byl přítomen J. V. Stalin, za USA H. Truman, Velkou Británii zastupoval W. Churchill (po prohraných volbách C Attlee). Bohužel, některé spojenectví po skončené válce již přerůstalo ve studenou válku. Konfrontační duch a antipatie k SSSR Churchill přenesl i do jednání a také do pozdějšího vývoje v Evropě. Na

renčních postulátů nebyl dodržen – denacifikace. Záměr i liknavost USA i Velké Británie způsobily to, že tisíce čelných představitelů fašismu uniklo bez trestu za minulá zvěrstva a v klidu dožívali. Často i ve funkcích nového Německa. Také katolická církev díky Římu „uklízela“ do bezpečí fašisty.

Otec po celou dobu protektorátu nenáviděl fašistický útlak občanů, byl vlastencem, i když navenek nemohl tyto vlastnosti projevovat. Proto spolupracoval s partyzány I. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Chtěl, aby fašismus byl zničen, chtěl, aby svoboda přišla co nejdříve. Dobrovolně pomáhal partyzánům materiálně, opravoval obuv, šil novou, dodával chléb a další. Partyzánům podával také zprávy o pohybu německých jednotek. Když získal zprávy například, že němečtí vojáci dislokovaní ve Vsetínské sokolovně se chystají na partyzány v horách, bylo dohodnuto, že takováto důležitá zpráva musí být ihned doručena do hospody k Babicům v Semetíně, kteří ji neprodleně předají partyzánům. V březnu, před sedmdesáti lety, takovouto důležitou informaci získal otec, ten ji předal své dceři Zdence (16 let), vše jí vysvětlil a také poučil. Zdenka nasedla na kolo a zprávu dovezla k Babicům. Když Zdenka odpočívala, Babicovi při debatě s ní zjistili, že Zdenka má ráda koně a ráda

s nimi jezdí. V tu dobu Babicovi řešili problém, jak nenápadně odvézt tři raněné partyzány do partyzánského lazaretu vybudovaného v Ratiboři, v Mynaříkově pile pod pilinami. Babicovi nabídli Zdence, mé sestře, zda je ochotna tři raněné partyzány, ukryté ve třech velkých dřevěných pivních bečkách, odvézt do Ratiboře, že je to kousek, jen dva kilometry. Zdenka bez váhání souhlasila, ač jako mladá si neuvědomila, co vše se může stát. Sedla si na vůz, práskla bičem nad koňmi a už jela. Byla veselá jako vždy. Byla ráda, že právě jí byl svěřen tak odpovědný úkol. Od hospody Babiců (nyní restaurace Formánka Semetín) je na hlavní silnici kousek. Když vjížděla na hlavní silnici VsetínValašské Meziříčí, náhle uviděla skupinu německých vojáků. Když přijela blíž, křičeli „halt“ zastavit. Řekla si: Tož to je zle, to jsem nečekala, to smrdí hřbitovem, bude určitě prohlídka. Srdce jí silně zabušilo. Dle otcových rad nedala na sobě nic znát, přetvařovala se a na vojáky byla stále usměvavá. Než se nadála, němečtí vojáci si

sedali na povoz a také na tři pivní bečky, ostatní šli za povozem. Vojáci nic nekontrolovali, ale přesto se jí hlavou rojily otázky, co když se budou chtít napít piva z beček, co když partyzáni zakašlou, a další nezodpovězené otázky. Navenek veselá Zdenka nedala na sobě nic znát, špásovala s vojáky. Německy znala ze školy, stále si přála, aby nenastaly žádné komplikace, aby to dobře dopadlo. Na křižovatce Jablůnka-Ratiboř Němci z povozu seskákali a dále šlapali na Valašské Meziříčí. Zdenka si oddechla, strach z ní spadl, řekla si: Tož to jsem měla z pekla štěstí; je neuvěřitelné, že za asistence německých vojáků převezu raněné partyzány. Práskla bičem nad koňmi a uháněla do pily. Tam v pořádku předala tři zraněné partyzány. Byla šťastná, že vše dobře dopadlo. Uvědomila si, že tentokráte odvaha a štěstí si podaly ruce. Ze vzpomínek rodinných příslušníků napsal VIKTOR SPURNÝ, Vsetín Stranu 7 připravil a rediguje Pavel Novák.

8

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

190/2015

L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A Michail Illarionoviã Kutuzov

Hrdina SSSR Antonín Sochor

Michail Illarionovič kníže Goleniščev Kutuzov – Smolenskij se narodil 16. září 1747 v Petrohradu, byl významný ruský vojevůdce z období napoleonských válek. Od sedmi let se učil doma, v červnu 1759 nastoupil do Šlechtické dělostřelecké a inženýrské akademie, ve které dělostřelecké předměty vyučoval jeho otec. V prosinci téhož roku získává vojenskou hodnost konduktora I. třídy (nižší poddůstojník, stevard), skládá přísahu a přiznává se mu žold. Talentovaný mladík se zapojuje do výuky pro důstojníky. V únoru 1761 zakončil školu a s hodností inženýra-praporčíka na ní zůstal jako vyučující matematiky. Roku 1762 byl jmenován velitelem roty Astrachaňského pěchotního pluku, kterému v té době velel plukovník Alexandr Vasiljevič Suvorov.

Antonín Sochor se narodil 16. července 1914 v hornickém vestfálském městečku Lohberg (dnes místní část obce Dinslaken), kde jeho otec pracoval na šachtě. Když byl otec po vypuknutí první světové války povolán na italskou frontu, vrátila se Antonínova maminka s dětmi do severočeského Duchcova k rodičům. Protože na rodinu dolehla hospodářská krize třicátých let, nemohl Antonín Sochor dokončit obchodní akademii v Teplicích a roku 1933 musel nastoupit do skláren jako dělník. V říjnu 1936 nastoupil prezenční vojenskou službu v Trenčíně. O dva roky později absolvoval poddůstojnickou školu. Během mobilizace sloužil na Slovensku a i poté zůstal v armádě jako délesloužící. Po vzniku protektorátu se vrátil do Duchcova, tam však byl po konfliktu s henleinovci zatčen a v květnu 1939 internován do pracovního tábora Bitterfeld u Lipska. V továrně, kde pracoval, se mu podařilo provést několik sabotáží. Aby se dostal pryč z pracovního tábora, a tak i mimo podezření, zažádal o vstup do německého wehrmachtu, a jakožto německý rodák, navíc bydlištěm v Sudetech, byl odveden. Dostal krátkou dovolenou na vyřízení náležitostí a odjel do Duchcova, odkud se mu, i přes dohled gestapa, podařilo odejít do polského exilu, když předtím ještě stihl hodit do rybníka nacistického starostu města Kutscheru-Hasslingera. V létě 1939 se

Rusko-turecké války Velký význam ve formování Kutuzova coby vojevůdce měla bojová zkušenost, kterou získal v období rusko-tureckých válek ve druhém pololetí osmnáctého století pod vedením vojevůdců Rumjanceva a Suvorova. V průběhu rusko-turecké války (1768-1774) se v hodnosti řadového a štábního důstojníka účastnil bojů u Rjabé mohyly, Largy a Kahulu. Za své vojenské úspěchy byl v prosinci 1771 povýšen na podplukovníka. V červenci 1774 během bojů u vsi Šumy (nyní Kutuzovka) byl Kutuzov těžce raněn kulkou, která mu prorazila levý spánek a vylétla u pravého oka; následkem zranění trvale osleplo. Po návratu do Ruska zpočátku organizoval jednotky lehkého jezdectva, roku 1777 byl povýšen na plukovníka a jmenován velitelem Luhanského kopinického pluku, dislokovaného v přístavu Azov u ústí řeky Don. Na Krym byl převelen roku 1783 jako velitel Mariupolského lehkého jezdeckého pluku. V listopadu 1784, po potlačení povstání na Krymu, dostal hodnost generálmajora. Když roku 1787 začala válka s Tureckem, bránil se svým sborem hranice podél Jižního Bugu. V létě 1788 se se svým sborem účastnil obléhání Očakova. Zde byl v srpnu 1788 podruhé těžce raněn do hlavy. V roce 1789 převzal samostatný sbor, se kterým bojoval u Causeni.

Napoleonské války (1805) Roku 1804 Rusko vstoupilo do koalice proti Napoleonovi a roku 1805 ruská vláda poslala do Rakouska dvě armády, vrchním velitelem jedné z nich byl jmenován Kutuzov. Rusové postupovali přes Moravu a Dolní Rakousko do Bavorska, kde měli podpořit rakouskou armádu pod velením gen. Macka. Ale rakouská armáda, se kterou se měli spojit, byla již poražena Napoleonem v bitvě u Ulmu. Kutuzovova armáda tak zůstala osamocena proti protivníkovi, který měl trojnásobnou převahu sil. Aby ochránil vojsko, provedl Kutuzov ústupný manévr o délce 425 km od Braunau k Olomouci, během kterého porazil oddíly francouzských maršálů Murata u Amstettenu a Mortiera u Dürnsteinu. Tím se mu podařilo vyvést svoji armádu z hrozícího obklíčení. Napoleon mezitím obsadil Vídeň a severně od Dunaje mohl operovat ztenčenými silami. Navzdory Kutuzovovu názoru, na naléhání ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I., kteří byli povzbuzeni svojí mírnou početní převahou nad Francouzi, přešly spojenecké armády do útoku. Dne

2. prosince 1805 došlo k bitvě u Slavkova. Bitva skončila naprostou porážkou Rusů a Rakušanů. Kutuzov byl lehce raněn kulkou do tváře. Padl zde jeho zeť baron Tiesenhausen. Car Kutuzova v únoru 1806 vyznamenal Řádem sv. Vladimíra 1. st., nicméně osobně mu prohru u Slavkova nikdy neodpustil.

Vlastenecká válka (1812) V noci 24. června se Napoleon se svou Velkou armádou začal přepravovat přes Němen, což byl počátek jeho Ruského tažení neboli Vlastenecké války (1812). V počáteční etapě Vlastenecké války ustupovaly 1. a 2, západní ruská armáda pod náporem sil Napoleona. Neúspěšný průběh války donutil šlechtu požadovat jmenování velitele, který by měl důvěru ruského obyvatelstva. Ještě před vyklizením Smolenska ruskými vojsky byl car Alexandr I. nucen jmenovat generála pěchoty Kutuzova vrchním velitelem všech ruských armád a domobrany. 10. srpna car udělil Kutuzovovi titul Nejjasnější kníže. Jmenováni Kutuzova vyvolalo vlastenecké nadšení v armádě i u lidu. Sám Kutuzov se vyjádřil takto: „My Napoleona neporazíme. My ho obelstíme.“ Dne 29. srpna převzal Kutuzov v dědině Carevo Zajmišče ve Smolenské gubernii armádu od generála Barclay de Tolly. Velká přesila protivníka a nedostatek rezerv ho však donutily ustupovat. Po získání nevelkých rezerv se tedy Kutuzov rozhodl pro čelní střet s Francouzi, první a jedinou masovou bitvu ve Vlastenecké válce – bitva u Borodina. Bitva u Borodina proběhla 7. září 1812. Za den bojů ruská armáda způsobila Francouzům těžké ztráty, ale sama podle předběžných odhadů ztratila k večeru téhož dne téměř polovinu mužstva. Kutuzov se tedy rozhodl ustoupit z pozic u Borodina a poté, po poradě v osadě Fili (dnes část Moskvy), vyklidil Moskvu. Ruská armáda si přesto vedla u Borodina důstojně, za což Kutuzov 11. září obdržel hodnost generál-polní maršál. Po opuštění pozic před evakuovanou Moskvou se ruská armáda stáhla po Rjazaňské cestě na jihozápad od města. Pak se ale po křídle skrytě přesunula na Tulskou a Kalužskou cestu do blízkosti vsi Tarutino. Rozmístěním svých armád jižně a na jihozápad od Napoleona znemožnil Kutuzov Francouzům cestu do jižních částí země a kontroloval jejich zásobovací linie od Smolenska. Další jednotky kontrolovaly území severně od Moskvy směrem na Tver a Jaroslavl a na východ směrem na Nižnij Novgorod. Ruská vojska začala s protiútoky, které Kutuzov organizoval tak, aby Francouzi byli z boků napadáni oddíly regulérní armády a partyzánů. Přitom se Rusové vyhýbali čelnímu střetu s velkými skupinami vojsk. Francouzi se snažili zjistit, kde je Kutuzov. Když Napoleon zjistil, kde se nachází, pokusil se s ním neúspěšně vyjednat mír. 18. října došlo k bitvě u Tarutina s Muratovým předvojem. Rusové zde vyhráli. 24. října se střetla ruská a francouzská vojska u Malojaroslavce. Napoleon byl Kutuzovem poražen. Bitva u Malojaroslavce se stala bodem obratu ve Vlastenecké válce, neboť Napoleon od té doby už jen ustupoval. Nakonec unikl jen s 9000 muži. Kutuzov 22. prosince ve Vilniusu oznámil: „Válka skončila úplným vyhlazením nepřítele.“

Kutuzov se rozhodl pronásledovat Napoleona i za hranicemi. Rusové brzy začali ofenzivu na třech směrech: Královec, Plock a Varšava. Na Královec byl hlavní, zde Rusové dosáhli velkých úspěchů. Přesvědčili Prusko, aby se přidalo k protinapoleonské koalici. Bojovalo zde asi 60 000 Rusů, velel P. V. Čičagov. Na Varšavu vedl 13 000 Rusů M. A. Miloradovič. Na Plock postupovala hlavní armáda, která měla za úkol podpořit síly útočící na Varšavu a na Královec. Ve východním Prusku útočily tři skupiny. vojsk. Nejsilnější uskupení mělo 33 000 mužů. 30. prosince 1812 přešel generál Yorck na stranu Ruska. U Libavy byl poražen Mackdonaldův sbor. Mackdonald se po bitvě stáhl do Královce. Byl vytrvale pronásledován a po krátkém boji Rusové Královec dobyli. V lednu Rusové obsadili Elbing, Marienburg a Marienwerder. Hlavní armáda překročila Němen a 24. ledna dosáhla Visly a obsadila Plock. 7. února padla Varšava. V polovině února Rusové dosáhli Odry. Kutuzov chtěl dobýt Berlín ve dvou směrech. Plán nemohl uskutečnit, neboť pruští generálové Yorck a Bülow odmítli účast na dobytí Berlína. Kutuzov zvyšoval početní stav armády. 28. února se Prusko přidalo k protinapoleonské koalici. Generál Scharnhorst se postavil do čela Osvobozeneckého hnutí. Došlo k navázání přátelství Kutuzova a Scharnhorsta, kteří se setkali v Kališi. Na jaře Rusové dobyli Berlín. 19. března padl Hamburk. V dubnu byly hlavní síly soustředěny za Labem. Kutuzov 17. dubna odjel z Hainau, ale 18. dubna se musel ze zdravotních důvodů (nastydl, neboť za sychravého počasí jel na koni) zastavit v Boleslavci (dříve Slezsko, nyní Polsko). Byl těžce nemocen. Ovšem i přes nemoc velel vojskům. Dne 28. dubna v 21 hodin a 35 minut v Boleslavci zemřel.

Blahopfiejeme! ● František Janda z Kladna bude slavit 1. září 70. narozeniny. ● V Krupce oslaví 66. narozeniny dne 2. září Stanislav Holešinský. ● V Kladně bude slavit 4. září František Kupec 72. narozeniny. ● Květoslava Verešová z Liberce, členka Celostátní rady SV ČR a obětavá distributorka Slovanské vzájemnosti, oslaví také 4. září 82. narozeniny. ● 90. narozenin se dožívá v Praze Alex Turna dne 6. září. ● V Táboře bude slavit 13. září své 77. narozeniny Vladimír Prinke. ● 79 let se dožívá distributor Slovanské vzájemnosti 21. září Václav Rába z Klatov. ● Hana Kuželová z Liberce bude slavit 24. září 72. narozeniny. ● Slavit bude také v Krnově 67. narozeniny Rudolf Palica 30. září. Všem jmenovaným i těm nejmenovaným oslavencům blahopřejeme!

Vzpomínka na plk. Václava Pfiibyla V minulých číslech Slovanské vzájemnosti jsme otiskovali vzpomínky na bojovou cestu plk. Přibyla. Vzácného člověka, který spolu s dalšími druhy prošel tou dlouhou strastiplnou cestou na jejímž konci byla svoboda Československa a dalších zemí. Václav Přibyl byl také spolu s prezidentem M. Zemanem na oslavách 70. výročí vítězství nad fašismem v Moskvě. Nejvíce si cením spolupráce s čs. válečnými veterány. Jsou pro mne jako rodina a nesmírně si jich vážím. Bohužel, jejich životní cesty pomalu končí a oni nám odcházejí. Avšak, když umírají, umírají vestoje. Při nejbližším setkání jsem jim o tom pověděla. Klub čs. válečných veteránů Svobodovců, jehož předsedou byl Ing. plk. Václav Přibyl, se schází každý první čtvrtek v měsíci v hotelu Legie. Při posledním červnovém setkání, které proběhlo Stránku Listárna řídí a rediguje Nataša Weberová.

spolu s potomky Svobodovců a interbrigadistů, při závěrečném přípitku Václav Přibyl pronesl: „Jestli do té doby neumřu a zůstanu živej, tak se tady v září opět první čtvrtek sejdem.“ Vzali jsme to jako dobrý vtip. Bohužel. Těžko se mi píše tato vzpomínka, stále nemohu uvěřit tomu, že plk. Václav Přibyl již není mezi námi. A nejsem sama. Jsem však šťastná, že jsem při různých akcích, zájezdech, besedách a setkáních mohla tohoto skvělého člověka blíže poznat. Líbily se mu moje verše, které jsem pro veterány složila a proto je otiskujeme. ● Ne, plukovník Václav Přibyl nezemřel. To jen rozšířil řady svých bývalých druhů ve zbrani a nyní bok po bok s nimi jde svůj nesmrtelný pochod. NATAŠA WEBEROVÁ

válečným křížem 1939 a sovětským Řádem Rudého praporu. 3. července 1943 byl jmenován velitelem motorizované roty 1. čs. samostatné brigády, na kterou se mezitím 1. polní prapor transformoval. Prvního září 1943 se mu narodil syn Ludvík. 5. listopadu 1943 zahájila 1. čs. brigáda útok na Kyjev a poručík Sochor znovu vedl své muže do boje. Za statečnost v boji při osvobozování Kyjeva byl vyznamenán podruhé Čs. válečným křížem 1939 a 21. listopadu 1943 mu pak byla udělena Zlatá hvězda hrdiny SSSR. Za vynikající velení v bojích u Bílé Cerkve byl znovu vyznamenán Čs. válečným křížem 1939. V lednu 1944 byl podruhé lehce raněn. 13. dubna 1944 se stal velitelem motorizovaného praporu samopalníků 1. čs. samostatné brigády, zúčastnil se karpatsko-dukelské operace, kde několik dní dobýval se svým praporem kótu 534. Při jednom z útoků na silně opevněnou kótu byl 14. září 1944 těžce zraněn. Po osvobození Československa zůstal v armádě. Absolvoval v letech 1945-1947 Vysokou vojenskou školu. Jako major pak sloužil na velitelství 1. divize v Praze a od července 1948 na Hlavním štábu čs. branné moci. 11. dubna 1947 se mu narodila dcera Eva. V září 1949 byl jmenován profesorem pěchotního učiliště v Milovicích u Prahy a sou-

V zarostl˘ch zákoutích za budovou Policie âR v ãásti Mladá mûsta Milovic je pozapomenut˘ pomník generála Antonína Sochora, hrdiny druhé svûtové války, na snímku dobrovolnici, ktefií pomník oãistili

přihlásil do řad Československé vojenské skupiny Ludvíka Svobody, tzv. Československého legionu. Když pak na přelomu let 1941-1942 vznikl 1. čs. samostatný polní prapor, byl Antonín Sochor již jako podporučík jmenován (v únoru 1942) velitelem výcvikové čety. V říjnu pak převzal velení čety průzkumníků. Mezitím se 17. září 1942 oženil s příslušnicí 1. polního praporu Štěpánkou Cejzlarovou. V lednu 1943 odjel s praporem na frontu a byl to právě on, kdo byl 6. března 1943 pověřen vykonáním první bojové akce 1. polního praporu – průzkumem okolí obce Sokolovo. Rozkaz splnili on a jeho muži na výbornou. V přestřelce dokonce zlikvidovali skupinu německých tankistů (proti našim vojákům tu stáli muži elitních tankových jednotek Waffen-SS 1. SS Panzer Division Leibstandarte SS Adolf Hitler a 3. SS Panzer Division Totenkopf). O dva dny později pak aktivně bojoval v bitvě u Sokolova. Přestože utrpěl zranění, vytrval v boji až do večera a teprve v noci se stáhl se zbylými vojáky za řeku Mžu. 10. března byl se svým zraněním převezen do nemocnice v Charkově; ten byl 13. března dobyt jednotkami SS, avšak Sochor dokázal z obsazeného města uniknout, dokonce s sebou z Charkova vyvedl další dva raněné Čechy vojáky, zdravotnici Marii Pišlovou a Viléma Rawka, čímž sobě i ji zachránil život, neboť Němci čs. vojáky hospitalizované ve zdejší nemocnici postříleli. Za statečnost v boji a odvahu při záchraně raněných z Charkova byl vyznamenán Čs.

časně velitelem školy středních velitelů. 1. července 1950 byl povýšen na podplukovníka. V noci z 15. na 16. srpna 1950 došlo ve vojenském výcvikovém prostoru Mimoň, u obce Hamr na Jezeře, poblíž Stohánku ke srážce lehkého vojenského nákladního vozidla výsadkářů se štábním Tudorem podplukovníka Sochora. Nákladní automobil výsadkářů narazil do osobního vozu z pravé strany, kde na místě spolujezdce seděl právě Antonín Sochor, který byl nárazem těžce zraněn. Sochorův řidič se snažil jízdou vlevo srážce vyhnout, dle stop na vozovce a postavení vozidel po nehodě bylo zřejmé, že velmi silný náraz a následné odtlačení osobního vozidla mimo vozovku bez sebemenší reakce brzdění nebo vyhýbání nebyla jen náhodná nehoda, při které Sochor utrpěl těžká poranění hlavy, kterým 16. srpna v nemocnici v Jablonném v Podještědí podlehl. Pohřeb zesnulého se konal v pondělí 21. srpna 1950 v 16 hodin průvodem z Památníku osvobození v Praze-Žižkově do krematoria v Praze-Strašnicích.

Dopis M. Kubína Vážení přátelé, srdečně děkuji za knižní dar, kterým jste mi udělali velkou radost. Je to pro mě povzbuzení k další třeba jen drobné práci pro Slovanskou vzájemnost. Velice si vážím Vaší záslužné práce ve Slovanském výboru a přeji Vám hodně sil a vytrvalosti. A hodně zdraví. Se srdečným pozdravem MIROSLAV KUBÍN, Chlum u Třeboně

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 190/2015, cena 10 Kč. Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc. Vydavatel: Slovanský výbor ČR. Řídí redakční rada: šéfredaktor Pavel Novák, Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek, Miloš Prošek, Jiří Stano, Mirko Svoboda, Jana Vacková, Nataša Weberová. Distribuci vede Alexandr Pospíšil. Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1, III. patro, kabinet č. 147, tel./fax: 222 897 261, internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral). Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 24. 8. 2015. Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.