Vydává Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského – Bohemia Sdružení křesťanů zřízené Českou biskupskou konferencí dle kanonického práva
reunion 4 / 2015 ročník XXXIX
Svatolazarská úcta
ve středověkých Čechách
KAT E D R Á L A
Báseň Dr. Jiřího Suchánka, napsaná v době největšího útlaku Církve komunistickým režimem, vroucná apoteóza víry a pražského metropolitního chrámu. Byla dlouho považována za ztracenou, teprve nedávno byla objevena v archivech bývalé Státní bezpečnosti v Suchánkově vyšetřovacím spisu. Nyní toto unikátní dílo někdejšího náměstného převora (od roku 1948, po emigraci Karla VI. knížete Schwarzenberga) Českého velkopřevorství Řádu sv. Lazara vychází vůbec poprvé jako bibliofilský tisk v úpravě a vazbě Zdirada J. K. Čecha, KCLJ, který knihu též opatřil šestnácti původními linořezy. Limitovaná edice v počtu 200 číslovaných výtisků vychází péčí Českého velkopřevorství Řádu. Formát 17 × 21 cm, 38 stran, ruční sazba Jaromíra Štourala písmem Veneziana na papíře Munken Pure 240 g/m2. Knihu je možné objednat na adrese OSLJ-B, n. g. o., Vrážská 323, 252 28 Černošice nebo elektronickou poštou na adrese
[email protected] Cena 600 Kč + poštovné a balné.
obsah Slovo kancléře Z Velké rady svatolazarská úcta ve středověkých čechách
P. Karel Dachovský O heraldice (dokončení) Řád německých rytířů Lazariánský fotoarchiv: Dr. Jiří Suchánek In memoriam László kardinál Paskai Vzpomínka na kardinála Tomáška Zprávy z komend Heraldické střípky
slovo na cestu 2 3
4
8 8 10 12 13 14 15 16
FOTO NA 1. STANĚ OBÁLKY Lippo Memmi, 14. století, Vzkříšení Lazarovo, Kolegiátní kostel Nanebevzetí Panny Marie v San Gimignano, Toskánsko, Itálie (foto Wikimedia Commons)
reunion
Vydává Vojenský a špitální řád svatého Lazara Jeruzalémského – Bohemia, n. g. o. Vychází šestkrát ročně. Adresa redakce: OSLJ-B, n. g. o., Vrážská 323, 252 28 Černošice. Šéfredaktor: Petr J. Řehoř, KCLJ, KSS. Grafická úprava a sazba: Daniel Vojtíšek. Produkce a tisk: Černošická investiční, s. r. o. www.oslj.cz kontakt:
[email protected] Příspěvky do dalšího čísla Reunionu zasílejte na e-mailovou adresu
[email protected] Za obsah příspěvků odpovídají autoři. Redakce si vyhrazuje právo příspěvky krátit. Uzávěrka dalšího čísla je 22. 10. 2015 ISSN 1214-7443
reunion 4/2015
Polovina srpna a Slavnost Nanebevzetí Panny Marie…
Pohleďme na naši Matku Marii již v nebesích . ,,Jako pocestný, který si rukou stíní, aby zřetelněji viděl celé panorama, vyhlíží, zda není nablízku nějaká lidská bytost, která by mu o těch končinách pověděla něco bližšího, poznáváme a vítáme i my, oslněni při pohledu na Boha jasným leskem, jednu ryze lidskou postavu, která stojí vedle jeho trůnu. Loď doplula do přístavu, cíl byl splněn, bylo dosaženo lidské dokonalosti. Při pohledu na Marii, mistrovské dílo vztahu Stvořitele k člověku, vidíme Boha zřetelněji a v celé vznešenosti“. Všechna Mariina privilegia souvisí s jejím mateřstvím, a tedy i s naším vykoupením. Maria Nanebevzatá je předobrazem církve, která je dosud na cestě do věčné vlasti. Z nebe ,,září před putujícím Božím lidem jako znamení jisté naděje a útěchy, dokud nepřijde den Páně“. ,,V tajemství nanebevzetí se Marii definitivně splnily účinky jediného prostřednictví Krista, Vykupitele světa a vzkříšeného Pána. V tajemství nanebevzetí je vyjádřena víra církve, podle níž je Maria spojena s Kristem tělesným a nerozlučným poutem.“ Ona je jistotou a důkazem, že i my, její děti, staneme jednoho dne ve svém oslaveném těle po boku oslaveného Krista. Naše naděje na věčný život dostává křídla, když si při rozjímání uvědomujeme, že naše Nebeská Matka je tam nahoře, odkud nás vidí a pozoruje pohledem plným něžnosti. Její láska je tím větší, čím potřebnější se jí jevíme. ,,Má též úlohu Prostřednice milosti, jaká je vlastní Matce, také při jeho konečném příchodu.“ Marie je naší orodovnicí, a to velkou u Nejvyššího. Pravdou je a zůstává, že pozemský život je pro nás slzavým údolím, protože v něm není nouze o oběti a trápení, chybí nám především nebe. Pán nám však současně dopřává mnoho radostí a naději ve věčnou slávu, která naši cestu naplňuje optimismem. Mohli bychom pokračovat ještě dál, ale zakončím to prosbou: Dej, ať tvé Matce sloužíme tak, abys nás přijal za služebníky, ona ať je i nadále naší Paní na zemi, a ty naším věčným Pánem po smrti. Nejprve ale, jsi-li hrdý a hrdá na to že jsi synem dcerou Panny Marie, polož si otázku: kolikrát během celého dne, od rána do večera, projevuji úctu svaté Panně? Například formou modlitby Anděl Páně, Posvátného růžence, třemi Zdrávasy před spaním…
R.D. Pavel A. Porochnavec, ECLJ vikář duchovního převora
1
slovo kancléře
z velké rady Vážené sestry, vážení bratři, milí přátelé! Čas léta a dovolených v těchto dnech vrcholí a já věřím, že jste měli čas i příležitost věnovat se svým bližním, odpočinout si a načerpat dostatek sil do dalšího roku. Naše letošní generální kapitula bude opět probíhat v mezinárodním duchu, tedy za účasti polských a slovenských spolubratří, kterým dosud nebyl přiznán statut samostatných velkopřevorství. S potěšením mohu konstatovat, že naše řady se opět rozšiřují. Už v průběhu generální kapituly budeme přijímat nebo povyšovat 17 sester a bratří a na přijetí během roku 2016 se již nyní připravují další postulanti. Také soupis činností, které jsme v průběhu posledních dvanácti měsíců pod hlavičkou zeleného kříže uskutečnili, nebo v nichž nadále úspěšně pokračujeme, je příjemně obsáhlý. Nelze zde jmenovat všechny aktivity, zmiňme proto alespoň některé. Mezi aktivní členy patří bezpochyby csr. Kamila Malinská. Velký dík jí patří jak za přípravu projektů ve prospěch Dětské psychiatrické nemocnice Opařany (vánoční bazárek, pravidelná herecká čtení pro děti a další připravované projekty), tak rovněž za skvělou reprezentaci českého velkopřevorství na mezinárodní úrovni. Živý je rovněž projekt Apolinář, v jehož rámci zajišťujeme právní služby pro klienty známé kliniky pro léčbu závislostí. Přestože csr. Lenka Pavlová na tomto projektu odvádí velký kus užitečné práce, přivítali bychom, kdyby některý z dalších členů s příslušným vzděláním tento projekt svým zapojením posílil, a přispěl tak k jeho větší personální stabilitě. Mezi dlouholeté projekty řádu patří Mariánský sloup. V současné době lze prohlásit, že sloup sám je de facto hotov – nyní již nezbývá než v modlitbách myslet na to, aby byl i postaven. V publikační oblasti bych rád vyzdvihl dva projekty. Za prvé se nám podařilo vydat knižně báseň někdejšího náměstného převora řádu Dr. Jiřího Suchánka „Katedrála“, která se pro svou literární kvalitu a duchovní hloubku setkala s velmi pozitivním přijetím (bohužel pouze zvenčí, uvnitř řádu je o ni zatím minimální zájem). Druhým dobrým počinem je příloha, kterou díky práci našeho herolda Zdirada J. K. Čecha od letošního února pravidelně otiskujeme v časopise Reunion. Tato příloha postupně vytvoří český svatolazarský armoriál se všemi erby či osobními znaky jednotlivých členů ČVP. Armoriál chápeme mimo jiné jako výzvu těm členům, kteří osobní znak dosud nemají! Na závěr bych rád poukázal na to, jak příkladnou a dobře fungující, ač co do počtu nevelkou, je slovenská komenda. Naši slovenští spolubratři jsou důkazem toho, kolik dobrého může při skutečné motivaci vykonat i malá skupina lidí. Věřím, že jejich práce se stane inspirací i pro ostatní komendy. Při každé společné návštěvě pražské katedrály sv. Víta přicházíme po mši svaté s modlitbou také do Thunovské kaple, kde je umístěna pamětní deska trýzněným českým lazariánům. Věřme, že i prostřednictvím těchto modliteb si vyprosíme pomoc Boží, Panny Marie a sv. Lazara pro naši další práci. Atavis et armis! Petr J. Řehoř, KCLJ, KSS kancléř ČVP
2
reunion 4/2015
Z jednání Velké rady dne 17. června 2015
Z jednání Velké rady dne 19. srpna 2015
Jednání proběhlo podle plánu jednání Velké rady ČVP, po úvodní modlitbě se ujal vedení jednání kancléř a omluvil nepřítomné. AAVelká rada zhodnotila formační setkání postulantů a poděkovala chev. Michalu Zahálkovi za zajištění prostoru a za přípravu programu chev. Petru Řehořovi. Zúčastnilo se 12 kandidátů, někteří z nich budou přijati do Řádu na podzim, někteří byli přijati do postulátu. Program a prostředí byly důstojné, slavnostní atmosféře přispělo také setkání s J. E. velmistrem, který se části setkání zúčastnil. AADo programu jednání GK bude inovačně zařazeno představení postulantů. Jejich profily budou následovně zveřejňovány také v Reunionu, jak tomu bylo dosud. AAPřipravuje se memorandum o spolupráci jihočeských skautů s LP. Dále byla špitálníkem podána zevrubná informace o projektu Poradna sv. Apolináře – zde patří velký dík csr. Lence Pavlové za efektivní a nadšenou činnost, která pomáhá klientům a vzbudila zájem a uznání vedení nemocnice.
Jednání proběhlo podle plánu jednání Velké rady (v červenci se setkání zpravidla nekoná), v úvodu zúčastnění vzpomněli v modlitbě na zemřelého emeritního duchovního protektora Řádu, o. kardinála László Paskaie, OFM. AAVR se zabývala komunikačními otázkami a strategií, k tomu budou přizváni ke spolupráci chev. Marek Sobola a cfr. Jakub Holman. AAVelká rada obdržela a projednala přání Slovenské komendy o možnost založení Lazariánské pomoci na Slovensku jako samostatného právního subjektu. K tomu bylo přijato následující stanovisko: a) VR vítá a podporuje myšlenku založení Lazariánské pomoci na Slovensku jako samostatné právnické osoby, b) VR požaduje, aby tato organizace byla budována jako nadkonfesní a nestanovovala povinnost členů LP Slovensko příslušet k jakékoliv křesťanské církvi. Činnost a zaměření však musí být deklarována jako křesťanská, v duchu tradic katolického špitálního řádu a poskytovaná všem potřebným. V tomto duchu požadujeme změnit návrh stanov, c) VR zplnomocnila chev. Kučeru dořešením této záležitosti. AAČlenové Velké rady debatovali o možných nových zdravotnicko-osvětových aktivitách ČVP a LP. Ty budou prezentovány na Generální kapitule. AAOd září dojde k trvalému přesunu termínu jednání Velké rady, a to z třetí na první středu v měsíci. Ondřej Vanke Bailli ČVP
Naši jubilanti
Členská výročí V letošním roce si připomínáme kulatá členská výročí některých členů. Jsou to Chev. MUDr. Jiří Franěk, KLJ. V letošním roce oslavuje 25 let v našem Řádu. Chev. Doc. MUDr. Vladimír Stibor, KCLJ, nositel stříbrného záslužného kříže Pro Fide et Merite, emeritní špitálník ČVP, je členem 20 let Chev. Mgr. Radovan Ocsovay, KLJ, velitel Slovenské komendy, je členem 10 let Chev. JUDr. Pavel Kavinek, KLJ, MMLJ, (častý právní zástupce ČVP) je členem 10 let A. S. reunion 4/2015
3
S
Jan Adámek, postulant
RELIKVIE
foto archiv autora
Svatolazarská úcta ve středověkých Čechách
tředověk, a po něm ještě doba baroka, neznal intenzivnější vztah ke svatým, než úctu k jejich relikviím. Blízkost relikvie svatého totiž zaručuje jeho přítomnost nikoli toliko mystickou, ale též fyzickou. Možnost zbožně se dotknout části jeho těla, oděvu či předmětu spojeného s jeho působením posouvá vztah až k intimitě a usnadňuje tak rozjímání o jeho ctnostech, příkladu života a jeho patronátní úlohu ve vztahu k nám. V našich časech úcta ke svatým vyhasíná. Světci jsou respektováni jako historické osobnosti, ale osobní vztah k nim se vytrácí; úcta k jejich relikviím pak bývá občas považována za až nepatřičnou. To, co kdysi tvořilo jednu z významných opor katolické zbožnosti, stává se pozvolna jen dějinnou kapitolou. Svatí však stojí před Boží tváří a přimlouvají se za nás. A na tom nezmění nic ani to, že podle vzoru reformačních církví mnozí vyloučili světce ze svého náboženského života, který si tak ochudili o jednu z tradičních dimenzí. • Úcta ke sv. Lazarovi z Betánie, příteli Páně, byla v českých zemích rozšířena jen málo. Přes tuto exkluzivitu však v naší zemi byla přítomna (a částečně stále je) a ctěna významná část světcových ostatků. Stalo se tak především díky úsilí českého krále a římského císaře Karla IV. Výjimečně se s přítomností svatolazarské relikvie setkáváme již dříve. V roce 1096, ve dnech 14. až 16. října, vysvětil pražský biskup Kosmas v jakési oratoři zbudované opatem Božetěchem řadu oltářů, do jednoho z nich byl společně s jinými vložen také ostatek sv. Lazara. Skutečně významnou část ostatků sv. Lazara však obstaral až roku 1353 král Karel Lucemburský při své cestě po Říši. V alsaském Andlau, ležícím v jednom z údolí východních Vogéz, nedaleko Štrasburku, navštívil klášter benediktinek při chrámu sv. Petra a Pavla, kde si vyprosil část ze světcových ostatků, které tam kdysi z Marseille přenesla zakladatelka kláštera (zal. r. 880) blahoslavená Richilda z Provence, která se roku 870 provdala za západofranského krále (od roku 875 císaře) Karla II. Holého. Karel získané ostatky společně s dalšími odeslal z Mohuče 2. ledna 1354 do Prahy, jakožto dar pro katedrálu sv. Víta,
reunion 4/2015
Václava a Vojtěcha. Ostatky nejsou v průvodní listině určitěji specifikovány, král Karel pouze píše, že „získal část těla sv. Lazara, kterého všemohoucí Bůh probudil z mrtvých“ (obtinuimus partem corporis b. Lazari, quem Deus omnipotens a mortuis suscitavit). Datace královské listiny byla pak pražským arcibiskupem Arnoštem stanovena jako výroční den přenesení ostatků (allatio reliquiarum), který byl pak každoročně slaven, neboť papež Innocenc VI. již 22. ledna zmíněného roku na panovníkovu žádost udělil odpustky v hodnotě jednoho roku a čtyřiceti dnů všem, kdo kajícně navštíví svatovítskou katedrálu a uctí jmenované ostatky. Soubor byl pak vložen do relikviářových schránek – z karlovské doby se však nedochovala ani jediná. Část byla vložena do schránky, která měla pravděpodobně připomínat hrobovou tumbu, jak tomu nasvědčuje její pojmenování i použitý materiál. Její stěny, vytvořené z ametystu, byly smontovány a ozdobeny stříbrnými pozlacenými pásy. Její popis je obsažen v inventáři chrámového pokladu z roku 1355 – „Tumba beati Lazari amatistina circumdata argento deaurata“ a téměř týmiž slovy také v inventáři z roku 1387. Zdá se, že byla vyrobena právě onoho roku 1355, protože v inventáři z roku 1354 je řeč jen o části těla a později je připsáno, že je vložena „in cista amatismo facta“. Relikviář byl roku 1420 z bezpečnostních důvodů převezen na hrad Karlštejn. V seznamu tam převážených klenotů je totiž uvedeno „Sepulchrum S. Lazari“; tady však stopa po relikviáři končí. Skříňka snad padla za oběť finančním potřebám obránců hradu za jeho dlouhého obléhání husity; záznam v dochovaných účtech hradu Karlštejna o tom však postrádáme. Ostatky byly snad vyjmuty a možná k nim náleží femur, uložený dnes v kapli sv. Ostatků. Neznámá část kosti z ruky (z dnešního souboru známe pouze falanx, vložený do křišťálového relikviáře), byla vložena do relikviáře, jenž je zmiňován v inventáři z roku 1355, když ve skupině nadepsané Manus sanctorum confessorum nalézáme „Manus sancti Lazari argentea deaurata“. Je velmi pravděpodobné, že tento relikviář ze zlaceného stříbra byl
vytvořen ve formě pozvednuté paže, jako některé dosud dochované. Antonín Podlaha se domníval, že tato relikvie nepatřila do souboru přivezeného z kláštera Andlau, ale že ji Karel získal na neznámém místě při cestě do italských zemí v roce 1355. To je sice možné, právě tak je však možné, že relikvie byla zapsána do inventáře teprve v roce 1355 až poté, co pro ni byl vyhotoven relikviář. Ten se opět nedochoval. Inventář z roku 1387 uvádí bez bližšího popisu jen ruku sv. Lazara. Zdá se, že relikviář byl také převezen na Karlštejn, i když v seznamu z roku 1420 samostatně nefiguruje a skrývá se možná pod souhrnnou položkou „Decem manus diversorum Sanctorum“. Jisté je, že ostatek z ramene či ruky sv. Lazara (jakož i jeho sestry sv. M. Magdaleny) byl roku 1645 převezen do Prahy. Pražský kanovník Jan Vojtěch Berghauer uskutečňoval v letech 1711–13 úpravy relikviářů. Do většího relikviáře ve formě paže, dřevěného a pozlaceného, vložil ostatek „de brachio s. Lazara Episcopi resuscitati a Christo“. Zřejmě právě tento svatolazarský relikviář ve formě ruky byl mezi jinými vystaven na oltáři při příležitosti korunovace Marie Terezie dne 12. května 1743. Nejasné jsou osudy části lebky sv. Lazara, kterou král Karel odeslal do Prahy s ostatními ostatky a o níž čteme v nejstarším inventáři z roku 1354: „Et adhuc intendimus capita beati Bartholomaei apostoli et beati Sveti et sancti Lazari decorare“. Byla tedy zamýšlena výroba relikviáře a to velmi pravděpodobně ve formě busty. Zatímco relikviář ve formě hlavy sv. Bartoloměje je uváděn již v inventáři z roku 1355, o hlavě sv. Lazara se dále již nedovídáme nic; možná ji panovník zařadil do své soukromé kolekce, uložené na Karlštejně. Kromě toho existovaly v chrámovém pokladu ještě další svatolazarské relikvie, které nebyly vloženy do nákladných, zlatnicky provedených relikviářů, byť byly součástí souboru relikvií získaných králem Karlem. V seznamu, který sepisuje předměty převezené roku 1421 na hrad – klášter Ojvín poblíž Žitavy, jsou registrovány „Os et pulveres s. Lazari allati per Serenissimum dominum Karolum, Romanorum imperatorem“, tedy kost a prach (míněno z hrobu světce).
5
Pacifikál z druhé poloviny 15. století, v jehož střední části je uložena relikvie sv. Lazara; foto z roku 1903
6
reunion 4/2015
foto archiv autora
Je možné, že částečky z Karlem získaného souboru relikvií, získaly i některé významné kostely, dokázat to však nelze. Jisté ovšem je, že nevelkou relikvii vlastnil významný pražský kostel sv. Havla. Víme o tom díky podrobnému soupisu chrámového inventáře, který dne 8. září 1381 dokončil nový svatohavelský farář Jan z Pomuku, pozdější sv. Jan Nepomucký. Soupis se dochoval díky jeho opsání do jednoho ze svazků Libri erectionum dne 19. srpna 1390. Příslušná pasáž zní: „Item monstrancia argentea partim deaurata canulam seu cyphum cristallum argento in parte inferiori et superiori decoratum, reliquias S. Gertrudis, Lazari et aliorum sanctorum continens.“ Ostatek sv. Lazara zde byl s dalšími uložen do křišťálové schránky patrně protáhlejší formy ve tvaru jakési číše či konvice, jež byla v horní i dolní části ozdobena stříbrem a osazena na stříbrné, částečně pozlacené noze. Artefakt se žel, podobně jako svatovítské karlovské relikviáře, nedochoval. Nabízí se hypotéza, že ostatek se stal součástí chrámového pokladu již roku 1354, kdy sem král Karel věnoval hlavu sv. Havla. • Přes ztráty, způsobené zmatky husitských válek, se však něco ze svatolazarských relikvií v pražské katedrále dochovalo až do našich dnů. Střední článek prstu ruky (corpus falangis) a fragment křížové kosti (os sacrum) jsou vloženy do křišťálové schránky, která je součástí 31 cm vysoké relikviářové monstrance ze zlaceného stříbra. Šestilaločnatá noha nese nodus, provedený v architektonické formě. Šestiboká centrála je prolamována sdruženými okénky, nároží zpevněna složitě členěnými opěráky a římsa završena cimbuřím. Z polygonální stříšky pak vyrůstá podstavec pro zmíněnou křišťálovou schránku ve tvaru válce, uzavřeného svrchu polokulovitým křišťálovým víč-
kem, završeným křížkem. Relikvie jsou identifikovány textem na pásce: „S. Lazari fratris M. Magdalenae et Marthae“. Souvislost s Karlem darovaným souborem relikvií je pravděpodobná, Antonín Podlaha ji považuje za jistou. Samotný relikviář byl vyroben až ve druhé polovině 15. století a souvisí zřejmě se snahou kapituly znovu opatřit relikvie klenotnickými schránkami, jejichž předchůdkyně vzaly za své, jakožto snadno dosažitelný zdroj drahých kovů. Dalším cenným artefaktem je bezmála půlmetrový pacifikál, obsahující řadu relikvií, mezi nimiž se nalézá prozatím blíže neurčená částečka z těla sv. Lazara. Pacifikál 43,5 cm vysoký je vytvořen ze zlaceného stříbra s výjimkou novější šestilaločnaté nohy. Nodus je proveden v architektonické formě v podobě vícedílných oken vrcholících kružbami s rotujícími plaménky. Bohatě zdobené jsou i jejich vimperky i fiálami završené opěráky. Ramena křížového pacifikálu jsou zakončena ve tvaru trojlistu. Po stranách spodního trojlistu jsou upevněny konzolky s figurami Panny Marie Bolestné a Krista Trpitele. Na zadní straně byly do takto vzniklých útvarů vyryty tříčtvrteční figury sv. českých patronů: nahoře sv. Václava, po stranách sv. Víta a Zikmunda, dole sv. Vojtěcha. Uprostřed je do kruhového plaménkového rámu osazen v perleti řezaný obrázek P. Marie s Dítětem, sedící v zahradě. Zepředu jsou na zakončeních ramen osazeny kruhové relikviářové schránky, uzavřené vypouklými křišťálovými víčky. Největší kruhová schránka, uzavřená křišťálem s malým kovovým reliéfem polopostavy P. Marie s Dítětem na půlměsíci, je osazena na křížení. A právě v ní, tedy na nejčestnějším místě, je vložena relikvie identifikovaná nápisem na pásce: „S. Lazari Episcopi“. Soubor zde vložených relikvií lze charakterizovat jako mimořádně reprezentativní, neboť obsahuje partikuli ze dřeva Kříže, ze závoje P. Marie, apoštolů sv. Petra, Pavla, Ondřeje, Jana, Jakuba Staršího i Mladšího, Matouše, Tomáše, Filipa a Bartoloměje, evangelisty Lukáše, jáhnů Štěpána a Vavřince, biskupa Blažeje a sv. panny Barbory. Sv. Lazar je zde tedy v nejlepší myslitelné společnosti. Podle inventáře chrámového pokladu z roku 1476 se zde pacifikál nalézal již
foto ar chiv autora
Křišťálový relikviář z druhé poloviny 15. století, ve kterém jsou vloženy dvě částečky z kostí sv. Lazara, na historické fotografii z roku 1903
před tímto rokem. Podle pozdější zprávy, obsažené v inventáři z roku 1540, ji svatovítskému pokladu odkázal Jan Kůrka. Největší relikvií sv. Lazara je značná část jeho stehenní kosti (femur). Ta je dnes, společně s relikvií sv. Makaria, uložena v pouzdře v oltáři v kapli sv. Ostatků v chóru svatovítské katedrály. Pouzdro je vlastně krabice z tuhého papíru, potažená červeným sametem a uzavřená skleněným víkem, lemovaným zlatým dracounem. Vnitřek je vyložen dracounem s barevnými sklíčky. Samotná kost je upevněna dvěma dracouny a skly zdobenými vínovými stuhami a identifikována textem na pergamenové pásce „S. LAZARI, FRAT. MAGD.“ Kromě toho je přímo na kosti (na viditelné straně) rukou 15. – 16. století napsáno „S. Lazar“ a „sancti Lazari“. Původem se snad jedná o relikvii z velkého souboru karlštejnských ostatků, k němuž náleží téměř všechny relikvie uložené v této kapli. Snad je to táž, kterou inventář karlštejnských ostatků z roku 1598 zaznamenává v jedné z truhlic, zabalenou v červeném a zeleném damašku. Těžko však rozhodnout, zda byla částí souboru karlštejnské sbírky od počátku, nebo zda pochází z relikvií katedrálních (např. z výše zmiňované tumby), převezených za dob husitských válek do bezpečí. Úprava relikviářových pouzder v kapli je jednotná a pochází z roku 1645, kdy sem byly karlštejnské relikvie natrvalo přemístěny. • Bibliografická poznámka: Inventáře svatovítského pokladu edičně zpřístupnili a relikviáře podrobně popsali Antonín Podlaha a Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze. Jeho dějiny a popis, Praha 1903. Některé doplňky přinášejí titíž autoři i v knize Poklad svatovítský, Praha 1903, která vyšla v řadě Soupis památek historických a uměleckých v Království českém. Další upřesnění přinesli Jaroslav Bauer a Josef Klimeš v práci Křišťály svatovítského pokladu, Praha 1991. Karlštejnský inventář otiskl František Fišer, Karlštejn. Vzájemné vztahy tří karlštejnských kaplí, Karmelitánské nakladatelství 1996.
Nekvětší z relikvií sv. Lazara, část stehenní kosti, je vložena ve schránce z doby po roce 1645 společně s ostatkem sv. Makaria. Relikviář je umístěn v kapli Sv. Ostatků svatovítské katedrály
Alsaské město Andlau s někdejším benediktinským klášterním chrámem sv. Petra a Pavla uprostřed
reunion 4/2015
7
P. Karel Dachovský 1949–2015
O heraldice
aneb několik poznámek k erbovnímu právu v českých zemích
V úterý 11. srpna 2015 zemřel ve vinohradské nemocnici v Praze kněz a básník P. Karel Dachovský. Karel Dachovský se narodil 1. května 1949 v Praze na Vinohradech, vystudoval Vysokou školu ekonomickou (1973). Během základní vojenské služby se seznámil s tajným provinciálním představeným řádu františkánů, u něhož se začal připravovat na kněžskou dráhu. Poté, co státní bezpečnost odhalila tajnou františkánskou komunitu v Liberci, kam i on dojížděl, onemocněl a pro svou nemoc již nemohl naplno vykonávat své dosavadní zaměstnání. Krátce pracoval jako poštovní doručovatel, než mu byl přiznán plný invalidní důchod. Roku 1981 jej tajný biskup Václav Razik vysvětil na kněze a po pádu komunismu se ke svému kněžství přihlásil i veřejně. Tehdejší pražský arcibiskup Miloslav Vlk jej 12. února 1993 podmíněně znovu vysvětil a otec Karel byl ustanoven jako farní vikář v pražské farnosti Holešovice. Poté vypomáhal v kostele sv. Rocha, Šebestiána a Rozálie na Olšanském náměstí v Praze, a to až do roku 2006. Od roku 2007 až dosud vypomáhal v různých pražských kostelích a farnostech, nejčastěji u sester alžbětinek a boromejek. Roku 1990 založil nakladatelství Řád, které sám řídil a v němž vydával nejdříve stejnojmenný časopis, posléze především knihy, věnující se životopisům svatých a blahoslavených. Je též autorem několika básnických sbírek, které mu vyšly v jeho nakladatelství. Tisková zpráva Arcibiskupství pražského www.apha.cz
Řád sv. Lazara s P. Dachovským spolupracoval a přispíval na jeho publikační činnost. Requiescat in pace.
8
V
19. století totiž již heraldika bohužel nebyla živou vědou. V měšťanských kruzích (alespoň v českých zemích) do poloviny 18. století prakticky vymizela a znaky se postupně staly jen výsadou šlechty, měst a cechů. V 18., ale zejména 19. století pak došlo k další závažné změně: erb, původně jeden z hlavních symbolů šlechtice, již nebyl pro platnost titulu nezbytný a řada nově povýšených osob se obešla bez něj. Po polovině 18. století se totiž v podunajské monarchii objevilo hned několik variant, jak titul získat a obejít se bez diplomu. Nejprve šlo jen o nositele vojenského řádu Marie Terezie, kteří se na základě řádových statut z roku 1757 automaticky stávali rytíři (respektive od roku 1895 prostými šlechtici). Diplom vystavován (a jeho prostřednictvím udílen znak) pouze osobám, které dále požádaly o povýšení do stavu svobodných pánů. Situace se dále zhoršila v první polovině 19. století, kdy se začalo rozlišovat mezi tzv. nejvyšším rozhodnutím (tedy udělením titulu) a datem listiny. Původně totiž byla listina obvykle datována dnem, kdy byla příslušná osoba povýšena do některého šlechtického stupně, i když k vydání majestátu došlo o několik týdnů či měsíců později. Taxa za zhotovení majestátu, která v této době představovala nedílnou součástí poplatku za udělení titulu, byla přitom poměrně vysoká. V éře osvícenského absolutismu, kdy stát potřeboval nové, kvalifikované úředníky a důstojníky, ale začalo stále častěji
dokončení
docházet k nobilitaci s prominutím povyšovacích tax a peníze se platily pouze za vydání listiny. Protože řada těchto novošlechticů nepatřila mezi zámožné osoby, snažila se poplatkům za listinu vyhnout a tím prakticky rezignovala na erb. Úspory však nebyly to nejdůležitější. Jak již bylo řečeno, obecné povědomí o heraldice bylo v 19. století relativně malé a pro některé povýšené již nebyla držba znaku důležitá. Takový případ představovala i mladší linie známého rodu Nádherných (starší větev nosila později titul Nádherný z Borutína), která byla nobilitována po polovině 30. let 19. století. Roku 1835 byl c. k. dvorní rada Franz Nadherny bez taxy povýšen do šlechtického stavu s čestným titulem „šlechtic“, krátce nato byl titul rozšířen i na jeho bratra Ignaze. V roce 1838 byli oba bratři povýšeni do rytířského stavu bez taxy. Ani jeden nepožádal o diplom a kompetentní úřady nikdy tuto záležitost neurgovaly. Franz rytíř Nadherny zemřel v srpnu 1848 a majestát potvrzující jeho šlechtictví (a udělující erb) byl vydán až o necelý rok později synům a bratrovi Ignazovi (obr. 28).1 Tento postup postupně vedl ke sporu mezi některými nobilitovanými, kteří tvrdili, že majestát nepotřebují a erb nechtějí, a úředníky, kteří měli na starosti správu šlechtických záležitostí. Spor se táhl několik desítek let a byl po právní 1 Znak porušoval výše zmíněné nařízení z roku 1752, podle kterého měly na srdeční štítek nárok jen příslušníci panského stavu.
reunion 4/2015
Kresby erbů: Michal Fiala & archiv autora
Prof. Jan Županič, SBLJ
stránce uzavřen teprve v červenci 1868, kdy císař František Josef I. prohlásil, že při nobilitaci je určující jeho rozhodnutí a že k užívání šlechtického stavu není zvláštního diplomu zapotřebí. • Přezíravý vztah novošlechticů k erbům byl dán nepochybně exkluzivitou heraldiky, která v 18. a 19. století přestala být živou vědou. Zásadní zlom přitom představoval rok 1820, když bylo zastaveno vydávání erbovních listů pro měšťany a nárok užívat znak zůstal vyhrazen pouze šlechtě. Historicky posledním rakouským erbovníkem se stal roku 1818 soudní pokladník z tyrolského Thauru Johann Ginner (obr. 29) a až do zániku monarchie nebyl žádný měšťanský znak udělen. Jedinou výjimku představovalo potvrzení rodového znaku velkoprůmyslníku Arthuru Kruppovi z roku 1907 (obr. 30). Šlechtický odbor c. k. ministerstva vnitra, nejvyšší instance ve věci šlechtického práva a heraldiky, ovšem zároveň dohlédl na to, aby jeho erb neměl s „klasickým“ šlechtickým znakem nic společného: místo znaku s kolčí přílbou s točenicí, získal Krupp jen štít převýšený listovou korunou, ze které vycházela přikrývadla! Po roce 1848 totiž právo na erb patřilo mezi těch několik málo výsad, které zůstaly šlechtě zachovány, a nejvyšší šlechtický úřad monarchie, ministerstvo vnitra, přísně dohlížel na to, aby se tento výnos dodržoval. Pokuta či trest odnětí svobody nehrozily jen tomu, kdo se neoprávněně tituloval jako šlechtic, stačilo používat osobní znak. Přesto byl o nešlechtické znaky stále zájem a v tisku se čas od času k tomuto tématu vedly více či méně bouřlivé diskuse. Přitažlivost heraldiky jasně vyplývá ze skutečnosti, že se od druhé poloviny 19. století mimořádně rozbujel nešvar tzv. Wappenfabrik (továren na erby), které nejen zájemcům navrhovaly erby, ale také slibovaly dokázat jejich (většinou neexistující) šlechtický původ. Vrcholu své činnosti dosáhly tyto podvodné heraldicko-genealogické instituty na počátku 20. století, kdy se někteří z jejich provozovatelů ocitli za svou činnost před soudem. Na tomto místě je ale třeba zdůraznit, že ani úředníci šlechtického odboru se
k možnosti udílení občanských znaků nestavěli odmítavě. V březnu 1907 dokonce vypracovali zvláštní memorandum, ve kterém panovníkovi navrhli znovuudílení nešlechtických znaků s kolčí přílbou a točenicí. Rakouské ministerstvo vnitra totiž předpokládalo, že by tento krok podvázal další činnost heraldických a genealogických „podnikatelů“, a protože počítali s velkým zájmem bohatých nešlechtických rodin, zdůrazňovali i možný finanční přínos. Propracovaný plán ale smetl ze stolu císař František Josef I., jenž podobné ústupky nešlechticům odmítal a udílení měšťanských erbů zakázal Situace občanské heraldiky se nezlepšila ani po vzniku Československé republiky. Zákon č. 61/1918 Sb. sice mluvil jen o zrušení šlechtictví a řádů, ovšem v jeho novele z roku 1920 již bylo konstatováno, že „přestupku se dopouští, pokud nejde o čin soudně trestný“, ten, „kdo úmyslně a veřejně hledí naznačiti své zákonem zrušené šlechtictví, zejména kdo úmyslně a veřejně za tím účelem užívá zákonem zrušených šlechtických titulů a erbů…“. Zákon se sice týkal pouze šlechtických znaků, heraldice se ovšem v éře první republiky příliš nedařilo. A podobná situace prakticky vládla až do konce 80. let 20. století. Současný stav české heraldiky je spíše otázkou pro právníky. Zatímco záležitosti krajských a obecních znaků byly ošetřeny příslušným zákonem2 a jsou udíleny předsedou poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, v případě fyzických osob vládne fakticky právní vakuum. Znaky nejsou (na rozdíl od Slovenska, kde při ministerstvu vnitra existuje tzv. Heraldický registr3 Slovenské republiky), nijak evidovány, ani právně chráněny. Existují sice některé (často poměrně obskurní) spolky, které se touto činností zabývají, ovšem větší ohlas jejich aktivity nezískaly. Lze proto jen vítat záměr velké rady Řádu svatého Lazara na zřízení vlastního erbovního registru, jenž by evidoval erby rytířů a členů našeho společenství. 2 Zákon o obcích (128/2000 Sb.) a Zákon o krajích (129/2000 Sb.). 3 Viz http://www.vs.sk/heraldreg/.
9
ŘÁD NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ
ordo teutonicus
kých rytířů nepřátelské postoje, pramenící zejména z vypjatého nacionalismu. Velmistr Eugen se proto z Moravy uchýlil do Švýcarska, a aby neohrozil další existenci řádu, resignoval na svůj úřad. Řád pak prošel složitou transformací a v roce 1929 byl přeměněn na řád řeholních kanovníků s názvem Bratři Německého řádu Panny Marie Jeruzalémské. Rovněž nacisté se k řádu chovali nepřátelsky, zabrali jeho majetek a velmistr byl dokonce na Moravě internován. Přesto nebyl po II. světové válce řádu v řadě zemí majetek vrácen a pod tíhou masové propagandy (která mimochodem v České republice probíhá čas od času dodnes) nakonec velmistr přesídlil do Vídně, kde residuje dodnes. Navzdory všem těmto okolnostem řád vnitřně sílil, rozšířil svá působiště a vrátil se dokonce i do České republiky.
Kotva. Postupně Němečtí rytíři zřizovali v Čechách a na Moravě další komendy a špitály, např. v Dobrovicích, Chomutově, Plzni, později i ve Slavkově na Moravě, Jindřichově Hradci, Řepíně, Německém Brodě, Bílině, Moravském Krumlově, Miletíně, Býčkovicích, Polné a nakonec i v Hradci Králové, Kunovicích, Deblíně. V roce 1382 působilo v Čechách 105 členů řádu ve 28 špitálech a komendách. Za vlády Václava IV., který řádu nepřál, byla zastavena řada komend a za husitské vlády zaniklo i pražské ústředí. Další komendy pak vzaly za své během operací husitských vojsk. Po tomto období se řád nacházel jen v Plzni, Jindřichově Hradci a v Chomutově. Tak postupně opadalo působení řádu v českých zemích, až nakonec zcela zaniklo v 1. polovině 15. století. K návratu řádu Německých rytířů do českých zemí došlo v době pobělohorské, kdy velmistr Karel Ferdinand Rakouský Řád Německých rytířů začal budovat nové řádové dominium v českých zemích koupěmi konfiskovaných statků. Tak získal postupně Bruntál s Andělskou Horou Do Čech se řád dostal někdy kolem roku a Vrbnem (1621) a dále pak panství So1200, přičemž není známo, kdy se tak vinec (Eulenburg) s Rýžovištěm (1623). přesně stalo. Rytíři se nejprve usadili Za Třicetileté války trpěla Morava v německé osadě obchodníků a řemesl- řáděním Dánů a Švédů, přičemž se řád níků při kostele sv. Petra Na Poříčí před vyznamenal zejména hrdinnou obranou hradbami Starého Města pražského. Tam hradu Sovince (1643). Po válce začal řád si zřídili špitál a komendu a stali se tak promyšleně hospodařit, čímž dosáhly řápo johanitech druhým rytířským řádem dové državy nebývalé prosperity. V roce v českých zemích. Na Moravě se usadili 1696 pak řád přikoupil panství Bouzov a nejprve v Opavě. v roce 1707 Dolní Dlouhou Loučku. Když v roce 1233 odkoupila vdova Když donutily napoleonské sekulapo Přemyslu I. Otakarovi královna rizace v roce 1806 velmistra Antonína Konstancie od Německých rytířů jejich Viktora Rakouského opustit Mergenthemajetek Na Poříčí i s dalšími vesnicemi, im, přestěhoval se do Bruntálu, kde se přenesl řád své sídlo ke kostelu sv. Be- tamější zámek stal jeho novou rezidennedikta na Starém Městě pražském, do cí. Řád založil roku 1834 lázně Karlova míst, kde se dnes nachází obchodní dům Studánka a v roce 1837 přikoupil panství
PhDr. Milan Buben, rytíř Řádu sv. Jana
10
Novgorodu u Čudského jezera a později byl řád postupně vypuzen i ze Svaté země. Oproti tomu řád s podporou českého krále Přemysla II. Otakara pronikl do Sambie a český král tam spolu s řádem založil hrad a město, nazvané na panovníkovu počest Královec (Königsberg, dnes Kaliningrad). V roce 1283 pak došlo k vytvoření vlastního řádového státu na území Pruska. Po pádu Akkonu bylo hlavní centrum řádu přeneseno nejprve na Kypr, pak do Benátek a nakonec v roce 1309 do Marienburgu (dnes Malbork), kde postupně vznikala jedna z největších a nejpevnějších hradních pevností v Evropě. Řád udržoval těsné a přátelské kontakty i s Lucemburky, zejména s králem Janem a císařem Zikmundem. Rozpínavosti řádu se postavil polský král Vladislav Jagellonský, který řád v bitvě u Tannenbergu (Grünwaldu) roku 1410 porazil. Tato bitva započala postupný pokles vlivu řádu v regionu. Skandálním se stalo vydání hlavního řádového centra v Marienburgu českou posádkou roku 1457, která za peníze vydala hrad polskému králi Kazimíru IV. Proto velmistr i řádová vláda byli nuceni se uchýlit do Královce. Krize vyvrcholila roku 1525 odpadnutím velmistra Albrechta von Brandenburg-Ansbach od víry, přičemž se jako vévoda zmocnil bývalého řádového státu, který sám sekularizoval. Rytíři věrní svému poslání se odebrali
do Německa, kde vzniklo nové řádové centrum v Mergentheimu u Würzburgu. Postupně se řád vymanil z krize a zapojil se do obrany Evropy proti Turkům, přičemž od roku 1696 byl zřízen vlastní řádový pluk (Hoch- und Deutschmeister Regiment). Pohromou pro řád byla francouzská revoluce, respektive následné sekularizace za vlády Napoleona Bonaparta, kdy řád ztratil nejenom řadu komend, ale dokonce i celé baillivy. Velmistr byl nucen opustit svou rezidenci v Mergentheimu a přesídlit do Bruntálu na Moravě. Tam a pak ještě v Tyrolsku a ve Slezsku řád přežil. V průběhu 19. století došlo k řadě změn, při nichž byl znovu položen důraz na nemocniční práci a zdravotní službu a péči v polních lazaretech. Došlo rovněž k reformě řádového kněžstva, byl obnoven středověký institut Milosrdných sester od Německého domu Panny Marie v Jeruzalémě a byl i zaveden institut čestných rytířů a později i mariánů. Protože se řád těšil z ochrany habsburské dynastie, pocházela celá řada velmistrů z tohoto rodu (nepřetržitě pak v letech 1780–1923), z nichž posledním byl arcivévoda Eugen (1894–1923). Naposledy se řád, resp. jeho pluk, zúčastnil bojů v průběhu I. světové války. Následný rozpad rakousko – uherské monarchie znamenal pro řád úplnou katastrofu. Nástupnické státy, zejména pak Československo, zaujaly vůči řádu Němec-
reunion 4/2015
foto wikimedia commons
T
ento řád se vyvinul z německy mluvících členů řádu johanitů, kteří neovládali francouzštinu, tehdy převládající jazyk nejenom rytířů, ale celého Jeruzalémského království. Tato skupina se usadila při kapli Panny Marie, kde začala pečovat o poutníky z německých zemí. Po pádu Jeruzaléma přesídlili po dobytí Akkonu do tohoto města a to již pod ochranou papeže Klementa III. Dne 5. 3. 1198 došlo v Akkonu se souhlasem templářů i johanitů via facti k osamostatnění bratrstva v samostatný řád, což papež Inocenc III. svou bullou Sacrosancta Romana ze dne 19. 2. 1199 potvrdil. Následně začaly vznikat komendy a špitály nového řádu i na evropském kontinentě, zejména v německy mluvících zemích. V letech 1211–1226 působili na pozvání uherského krále Ondřeje II. v Sedmihradsku při obraně před Kumány, ale panovník se obával jejich vlivu a síly. Ještě v roce 1226 byl řád pozván mazovským a kujavským knížetem Konrádem I., aby mu pomohl při pacifikaci pohanských sousedů. Přitom císař Friedrich II. zaručil řádu právo na nově získaná území. Při tomto úsilí získali němečtí rytíři bezvýhradnou podporu nejenom německých, ale i českých panovníků. Řád však stíhaly i pohromy. Jeho oddíly byly poraženy roku 1241 v bitvě u Lehnice mongolskými hordami, velkým nezdarem skončila i výprava proti
foto wikimedia commons
Marienburg (Malbork) v Polsku
Bouzov
reunion 4/2015
Hrabyně. Ještě během napoleonských válek byl přeměněn zámek v Horní Dlouhé Loučce na nemocnici a útulek obětí bojů a v roce 1858 byl pak na hradě Sovinci zřízen chlapecký seminář. Velmistr – arcivévoda Evžen Rakouský provedl v letech 1895–1909 poměrně náročnou přestavbu rozpadávajícího se hradu Bouzov v romantické sídlo, které mělo sloužit k letním pobytům velmistrů. Tam shromáždil řádové umělecké sbírky, cennosti a relikvie. Tentýž velmistr se zasloužil i o stavební úpravy a opravy bruntálského zámku a sovineckého hradu. Po I. světové válce zkonfiskoval československý stát řádu veškerý majetek (Bruntál, Sovinec, Bouzov, Horní a Dolní Dlouhou Loučku, Karlovu Studánku, Hrabyni a další statky), protože republika pokládala komorní statky velmistra za soukromý (tj. habsburský) majetek. Řád se proto obrátil s žalobou na Mezinárodní soud v Haagu, který rozhodl ve prospěch řádu. Stát musel Německým rytířům vše vrátit, nicméně se během tzv. pozemkové reformy v letech 1925–1926 obohatil alespoň přibližně o 10% řádové pozemkové držby. Nacistická okupace znamenala pro řád další katastrofu, když mu úřady znovu zabraly majetek a zakázaly činnost. Velmistr Schälzky se pokusil řád zachránit i za cenu obětování vlastní důstojnosti. Noví mocipáni jej internovali v hájovně nedaleko Karlovy Studánky a po válce byl označen za kolaboranta. Adolf Hitler daroval již v roce 1939 reprezentativní hrad Bouzov přednímu nacistovi Heinrichu Himmlerovi a hrad Sovinec sloužil nejprve v letech 1940–1944 jako vězení, pak v něm sídlila zvláštní jednotka SS. V červnu 1945 pak hrad z blíže nezjištěných příčin vyhořel.
Sovinec
11
Ničivým bojům ke konci II. světové války podlehl i zámek v Hrabyni. Po válce byl na základě tzv. Benešových dekretů řádový majetek opětovně zkonfiskován a všichni kněží německé národnosti byli násilně vyhnáni ze země. Řád podal stížnost a nejvyšší správní soud ji uznal za oprávněnou a konfiskaci majetku zrušil, což bylo potvrzeno i dne 19. 12 .1948, tedy po komunistickém
převratu. Rozsudek však nenabyl z čistě formálních důvodů právní moci. Kněžský konvent v Opavě byl pak zlikvidován po přepadení klášterů a konventů v noci z 13. na 14. 4. 1950 komunistickými ozbrojenými složkami. Po pádu komunismu došlo k obnovení činnosti řádu a ministerstvo kultury České republiky dne 18. 3. 1993 potvrdilo, že Řád bratří a sester Panny Marie Jeruza-
IN MEMORIAM lazariánského kardinála,
lémské je uznáván jako řeholní instituce, nicméně řádu nebyl dosud vydán jeho legitimní majetek, protože morálka a právo při politickém rozhodování poklesla v postkomunistické České republice tou měrou, že zatím neexistuje v tomto státě vůle napravit mnohonásobné zločiny na tomto řádu učiněné.
J. Em. László Paskaie, OFM
Z lazariánského fotografického archivu: vzpomínka na náměstného převora Dr. Jiřího Suchánka
Kardinál László Paskai (uprostřed) jako hlavní celebrant slavné mše svaté v pražské katedrále sv.Víta u příležitosti mezinárodního Reunionu řádu v září 2006 v Praze.
foto daniel vojtíšek
K
12
reunion 4/2015
ardinál Svaté Církve římské László Paskai se narodil 8. května 1927 v křesťanské rodině s židovskými kořeny jako syn Ádáma Paskaie a Márie ŐrdŐg, usazených v Szegedu. Vyslyšel Boží volání a započal studovat teologii zejména na františkánských školách a v semináři v Budapešti. Svá studia zakončil doktorátem a v nelehkých 50. letech (viz Reunion 3/2015: 4–7) přijal dne 3. března 1951 ve svých 24 letech kněžské svěcení. Působil zejména ve své domovské diecézi v Szegedu a v diecézi Oradea, byl knihovníkem tamního semináře a biskupským ceremoniářem, později vykonával prefektský úřad v semináři v Szegedu. V 70. letech byl jmenován rektorem semináře v Budapešti a tuto funkci zastával až do r. 1979. V březnu téhož roku byl jmenován apoštolským administrátorem ve Veszprému, tedy v diecézi, kde řadu let
reunion 4/2015
předtím, před svým jmenováním ostřihomským arcibiskupem, působil kard. Jószef Mindszenty. László Paskai přijal jako řádný sídelní biskup z rukou kard. László Lékaie biskupské svěcení 5. dubna 1979 jako titulární biskup bavagaliánský. Po úmrtí pro komunistický režim relativně přijatelného, což samozřejmě automaticky neznamená, že spolupracujícího, kard. László Lékaie (1910–1986) byl biskup Paskai jmenován Jeho Svatostí Janem Pavlem II. arcibiskupem ostřihomským a primasem maďarským. 28. června 1988 obdržel v Římě červený biret a titulární kostel Sv. Terezie z Avily na Corso d‘Italia č. 37 v Římě. Po dosažení kanonického věku v prosinci r. 2002 rezignoval na svou funkci. Kardinál Paskai byl dlouholetým příznivcem a členem Řádu sv. Lazara – Ostřihom je ostatně důležité evropské lazariánské duchovní centrum a pan kardi-
nál tuto skutečnost vždy připomínal. Po r. 2004 se uvolil zastávat funkci duchovního protektora Řádu, tedy hlavního kaplana a s tímto úřadem provázel náš Řád až do r. 2006, kdy z důvodu náročného boje se zhoubnou nemocí byl přinucen na tento úřad rezignovat. Osobně také doporučil svého dlouholetého přítele a spolupracovníka, o. kardinála Dominika Duku OP k tomu, aby jeho funkci v Řádu převzal. Otec kardinál László Paskai, statečný kněz, pokorný františkán a zásadový lazarián podlehl v boji s rakovinou v pondělí 17. srpna tohoto roku v Ostřihomi. „Bože, tys povolal svého služebníka Otce Lászla Paskaie ke kněžství a svěřil jsi mu svatou službu; uveď ho mezi své vyvolené do svého království připraveného pro ty, kdo Ti oddaně slouží. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen“. Ondřej Vanke, GCLJ-J
13
Vzpomínky na kardinála Františka Tomáška
V
a který se na přelomu osmdesátých a devadesátých let dočkal velikých změn v české společnosti. Téměř patnáct let byl jediným biskupem v Čechách a na Moravě. František kardinál Tomášek je jistě osobností, která se nesmazatelně vryla do novodobé české historie. Na otce kardinála, od jehož smrti uplynulo 4. srpna letošního roku už 23 let,
jsme vzpomněli při mši svaté ve svatovítské katedrále, které předsedal kardinál Dominik Duka, generální kaplan řádu. Dovolím si (osobní) vzpomínku na otce kardinála Františka, který mě biřmoval. V rodinném archivu máme fotografii ze Svaté hory z roku 1965. Já, tehdy ještě v kočárku, oba moji dnes již nežijící rodiče a tehdy ještě jako apoštolský administrátor pražské arcidiecéze mi otec kardinál požehnal. S otcem kardinálem Františkem nás nespojují jen osobní vzpomínky, ale i vyprávění našeho herolda chev. Zdirada Čecha. Ten po dohodě s hodnostáři exilové větve našeho Řádu v roce 1981 předal Františku kardinálu Tomáškovi záslužný řádový velkokříž. Spolu s ním se malé ceremonie zúčastnili cfr. Zdeněk M. Zenger (autor fotografie otce kardinála s velkokřížem) a cfr. Pavel R. Pokorný. Tedy osobnost otce kardinála Tomáška je v našich vzpomínkách i úzce spjata s naším Řádem. Myslím, že bez jakéhokoliv patosu mohu závěrem prohlásit, že postava pražského arcibiskupa Františka kardinála Tomáška je svým odkazem stále živá a jsem rád, že si osobnost tohoto formátu i dnes s úctou a láskou připomínáme. Petr J. Řehoř, kancléř
barevné foto Jitka Marková, Člověk a víra
ětšina z nás si jistě dobře pamatuje na výraznou postavu druhé poloviny dvacátého století. Postavu duchovního, který byl svými komunistickými trýzniteli hanlivě označován za generála bez vojska. Člověka, který stál za svým národem, vyhlásil desetiletí duchovní obnovy, doprovodil své stádo ke svatořečení Anežky České
Kríza nie je koniec, ale podnet k prehodnoteniu života
14
reunion 4/2015
foto marek sobola, klj
Novoročenka Zd. J. K. Čecha na rok 1982 tištěná ve Švédsku, linořez, velkokříž (v armoriálu tohoto čísla je blason znaku otce kardinála)
zprávy z komend V sobotu 25. júla 2015 sa v Starých Horách konala celonárodná púť ctiteľov karmelitánskeho škapuliara. Po rannej akadémii spojenej s modlitbou sv. ruženca v bazilike zaplnili pútnici z celého Slovenska priestory na Studničke, aby si spoločne s celebrantom hlavnej svätej omše, biskupom Františkom Rábekom a miestnymi bratmi z Rádu bosých karmelitánov uctili posolstvo Panny Márie Karmelskej. Biskup Rábek v úvode homílie priblížil pôvod karmelitánskej tradície pochádzajúcej od križiakov vo Svätej zemi, z ktorých mnohí po neúspešnom boji za oslobodenie Božieho hrobu padli do zajatia, kde podstúpili veľké utrpenie. Po svojom vyslobodení sa ako pútnici utiahli na horu Karmel, kde po vzore Panne Márii zasvätili svoj život Bohu. Hlavné posolstvo týchto bývalých križiakov spočívalo v tom, že aj v čase najväčšieho trápenia nepodľahli duchovnej apatii a napriek veľkému súženiu sa usilovali porozumieť Božiemu zámeru. Boh nás totiž neraz vedie k poznaniu seba cez bolesti, sklamania a rôzne krízy. Títo križiaci, ktorí odložili meč, aby nasledovali Boha a z ktorých sa neskôr stali bratia karmelitáni, sú živým odkazom, že sa nestačí len vymaniť z ťažkostí, ale že v extrémne náročných situáciách treba do dôsledkov prehodnocovať svoj doterajší život a hľadať čo od nás chce Boh. Krízu preto netreba chápať ako koniec, ale ako začiatok nového, kresťanskejšieho života. Rábek ďalej pútnikom pripomenul, že podobne aj Panna Mária prešla mnohými trápeniami a predsa stále hľadala čo chce Boh, plnila jeho vôľu a vieme, že to následne viedlo k šťastnému koncu – k zmŕtvychvstaniu ukrižovaného syna Ježiša a jej nanebovstúpenia. Práve pre svoje mnohé utrpenie, ktoré vždy veľmi statočne znášala a pre svoju blízkosť k svojmu synovi Ježišovi patrí Panna Mária k najvznešenejším členom cirkvi. V závere homílie biskup povzbudil pútnikov, aby im Panna Mária Škapuliarska bola i naďalej vzorom
reunion 4/2015
Pohľad na oltár Panny Márie na Studničke v Starých Horách počas homílie biskupa Františka Rábeka. Lazariánska pomoc rozdávala na zmiernenie horúčavy bezplatnú balenú vodu a poskytla svoj prístrešok a posedenie pre starých ľudí a malé deti . a ochrankyňou, aby sa za každých okolností a najmä v kríze otvárali Božej vôli, prehodnocovali svoj doterajší život a hľadali nové cesty k tomu lepšiemu. V úplnom závere liturgie predniesol príhovor o význame a ochrane karmelitánskeho škapuliara Łukasz Kasperek, provinciálny vikár Bosých bratov karmelitánov z Poľska a odovzdal pozdravy provinciála biskupovi Rábekovi, prí-
tomným kňazom, rehoľníkom a všetkým pútnikom. Počas púte v Starých Horách zaisťovala Lazariánska pomoc službu prvej pomoci a bezplatný pitný režim, v rámci ktorého rozdala vyše 150 balených vôd a poskytla najmä starším pútnikom a deťom prístrešok pred slnkom, ale i následným dažďom a krupobitím. Radovan Ocsovay, KLJ
15
heraldické střípky
Marek Maria, markýz de Hrabata a markýzové de Bombelles, biskup amienský Bombelles, baroni de la Motte (1744–1822) Sainte Liée Zlatě a červeně čtvrcený štít se zlatou Zlatě a červeně čtvrcený štít se stříbrnou (stříbrnou) ostruhou v červených polích. hlavou. V ní je fialově a zeleně štenýřem Štítonoši dva stříbrní (někdy okřídlení) čtvrcený heroldský kříž spojených řádů jednorožci. Deviza původně BOMBEL- Panny Marie z Hory Karmel a svatého LES IN BELLO NON IMBELLES, poz- Lazara z Jeruzaléma, dole zlatá pole ději PAX IN DEO nebo A DEO ET ENIS. prázdná, v červených zlatá (někdy stříKoruna hrabat nebo markýzů, podle osob- brná) ostruha (šestihrotá hvězda proraního titulu toho kterého člena rodu. Zde žená ve středu kruhovým otvorem – tedy ještě s přidanými symboly spojených řádů ostruhové kolečko). Pod patou štítu podPanny Marie z Hory Karmel a svatého loženého osmihrotým bíle lemovaným Lazara z Jeruzaléma, tedy hlava štítu a křížem spojených řádů Panny Marie a svatého Lazara s ovinutou stuhou s depodložený kříž ovinutý kolanou Původně portugalský a italský, pak korací téhož řádu je zavěšen na červené francouzský a nakonec rakouský rod stuze kříž Královského a vojenského řádu udatných vojáků dal řádu svatého La- svatého Ludvíka. Nad štítem je mezi mitzara tři rytíře: hraběte Josefa Jindřicha rou a berlou koruna markýzů, nade vším (přijat 1725, †1783), Jana Karla (přijat zelený biskupský klobouk. 1727) a markýze Marka Antonína (přijat Pozoruhodný muž pozoruhodného 1775, viz vedlejší sloupec). Protože noví osudu. Od mládí v královské armádě, členové řádu předkládali řádovému he- oženil se, byl pověřen diplomatickými roldovi doklady ke svému erbu, lze řá- službami a při propuknutí francouzské dové erbovníky pokládat za hodnověrný revoluce byl v zahraničí. Zůstal věrný pramen. Přesto se někdy vyskytnou ne- králi, složil úřad a zůstal v emigraci a zísvysvětlitelné záhady. Erb rodu Bombelles kal inkolát v Rakousku, kde jeho synové je v literatuře (i v dostupných zobraze- působili jako vojáci a dvorští hodnostáři. ních pramenné hodnoty, jako například Když ovdověl, vstoupil v Brně do kláštera, v parmské galerii nositelů Konstantinova po vysvěcení na kněze působil v prusřádu) vyobrazen tak, jako na kresbách kém Slezsku a po restauraci Bourbonů se nahoře (s drobnými nepodstatnými od- vrátil do Francie a posléze byl ustanoven chylkami, například hvězdy, někdy pěti biskupem v Amiensu. nebo osmihroté, místo ostruh), v řádovém erbovníku jsou pro první dva jmenované pány nakresleny čtvrcené štíty, 1. a 4. pole pětkrát zlatě a červeně polceno, přes to stříbrná šestihrotá hvězda, 2. a 3. pole stříbrné prázdné.
16
J. Em. Ondřej František ardinál Frühwirth O. P. (*1845, k 1930, 1933) Štít s hlavou, ta je černá se stříbrnou (Kazatelský řád), dole v zeleném poli lev nesoucí patriarší kříž, vše zlaté. Štít je podložen bíle a černě smaltovaným liliovým křížem kazatelského řádu a zeleně smaltovaným zlatě lemovaným křížem svatolazarským, ovinut dekorací svatolazarského velkokříže, vše je podloženo arcibiskupským křížem a převýšeno červeným kardinálským kloboukem. Dole deviza FIDE IN CARITATE. Rakušan, postupně dominikán, kněz, profesor teologie, generální mistr Dominikánského řádu, nuncius v Bavorsku, titulární arcibiskup herakleiský a pak instalován jako kardinál v bazilice sv. Kosmy a Damiána a později jako kancléř Svaté římské Církve dostal k této hodnosti náležející kostel sv. Vavřince. Členem Řádu sv. Lazara se stal v roce 1930 Připravuje Croix Amaranth
reunion 4/2015
Loutky v Opařanech Na letní čas jsme “Čtení s hvězdou“ přerušili vzhledem k dovoleným a prázdninám dětí v Opařanech, pokračovat budeme opět v září. Pro ty děti , které v nemocnici tráví i celé léto, jsme uspořádali 23. 7. 2015 “Odpoledne s loutkami“. Oslovila jsem známou loutkářku, spisovatelku, autorku oblíbeného Večerníčku “Chaloupka na vršku“, milou a činorodou dámu, paní Šárku Váchovou. Ta do Opařan přivezla na jedno odpoledne některé loutky ze svých Večerníčků, promítli jsme si i některé z dílů a opravdu důkladně jsme si s dětmi prohlédli loutky. Prožili jsme velmi hezké odpoledne a těšíme se již nyní, že paní Šárku opět pozveme. Kamila Malinská, SSLJ
Doménikos Theotokópoulos, El Greco: Nanebevzetí Panny Marie 1577-1579, olej na plátně, originál 401x228 cm, Art Institute of Chicago
Reunionu
galerie
