Rekultivace a využití elektrárenských popílků
Tomáš Severa, Jiří Frána PÚPN, 3.ročník
1
1. Popílek a jeho vlastnosti 1.1. Vznik popílku Elektrárenský popílek vzniká při spalování uhlí v tepelných elektrárnách. Jedná se o nespalitelné anorganické příměsi, které byly buďto součástí rostlin, nebo byly do uhlí splaveny podzemní vodou. Čím je uhlí méně kvalitní, tím více těchto nespalitelných příměsí (popelovin) obsahuje. Naše hnědé uhlí, které se v tepelných elektrárnách používá nejvíc má obsah popelovin 20-25%. Létavý popílek ( ten který nezachytí odlučovače elektráren a který tedy se spalinami vyletí komínem ) působí v ovzduší značné škody. V zemědělství tím, že ucpává průduchy rostlin, čímž snižuje intenzitu asimilace a tím i výnos, snižuje kvalitu plodů, které mají horší chuťové vlastnosti, pomaleji dozrávají a bývají menší. V lesnictví způsobuje odumírání smrkového jehličí. Dále nepříznivě působí na zdravotní stav lidí. Částice popílku jednak svým mechanickým účinkem poškozují dýchací ústrojí a způsobují silikózu, chronickou bronchitis atd., jednak se na ně adsorbují karcinogeny, které by bez adsorpce na pevný nosič byly neškodné, takto však při vdechnutí zůstávají v plicích po dlouhou dobu. Z těchto důvodů se snažíme co největší množství popílku zachytit. Stále účinnější zachytávání popílku však přináší problém kam s ním. Problém likvidace miliónů tun velmi jemných popílků je problémem moderní doby, kdy je uhlí kvůli větší účinnosti spalování spalováno v mletém stavu . Dříve byla produktem spalování kusového uhlí škvára, jejíž skladování bylo méně náročné (popel je směsí popílku a škváry). Kolem elektráren se tedy tvoří stále rostoucí haldy popílku. Pokud se popílek ukládá tím způsobem, že je naplavován vodou, pak se místo jeho ukládání nazývá složiště nebo odkaliště popílku, pokud je ukládán ve zvlhčeném stavu bez použití splavování, nazývá se místo skládkou popílku. V této práci se pokusíme popsat způsoby rekultivace těchto složišť a skládek i další možnosti využití popílku, protože popílek rozhodně nemusí být jen obtížným odpadem, může být i cennou surovinou. Budeme se věnovat pouze elektrárenským popílkům, ale podobně se mohou využívat i popílky vzniklé jinde, např. v teplárnách nebo při spalování komunální odpadu. Fyzikální vlastnosti mají podobné, ale chemické složení mohou mít velmi pestré, mohou obsahovat různé toxické látky, dioxiny, což může jejich využití limitovat. 1.2 Fyzikální vlastnosti Popílek se skládá z velmi jemných částic, snadno roznášených větrem, se strukturou písčitého prachu. Nejvíce částic bývá v rozmezí 0,01-0,2mm. Velikostní složení částic se však může u jednotlivých elektráren značně lišit, záleží na kvalitě spalovaného uhlí, na jemnosti namletí ( pokud je uhlí jemněji namleté, má jemnější nespalitelné zbytky) i na způsobu odlučování popílku z kouřových plynů. Podle Matouška(5) jsou nejrozšířenější elektrostatické odlučovače, které mají účinnost 99% a dokáží zachytit i nejjemnější frakci pod 10-5 µ m. Dále existují odlučovače mechanické ( suché, mokré), jejich účinnost je 60-80%. Popílek značně sesedá a v některých případech vytváří těsně pod povrchem tvrdou vrstvu. Sorpční schopnost popílku pro vodu je vysoká, kapilární vzlínavost značná. V sorpci vody předčí popílek většinu půd. I za velkého sucha rostou na popílku rostliny, které za stejných podmínek na normální půdě vadnou. Mikrobiologicky je popílek zcela sterilní. Štěpánek uvádí, že kvalitní suchý popílek je mnohdy k nerozeznání od cementu
2
1.3 Chemické vlastnosti Po chemické stránce je popílek bazický materiál s pH 7,0-10,5, je dobře zásoben vápníkem a přiměřeně draslíkem, má určité množství fosfátů. Existují však popílky, především naše hnědouhelné, jejichž charakter je zcela jiný. Jsou kyselé, obsahují velmi málo draslíku, fosforu, vápníku a hořčíku. Stopové prvky jsou přítomny ve vysokých koncentracích, některé mohou být pro rostliny toxické např. hliník, mangan, železo, nikl a především bór. Jeho množství závisí na druhu uhlí, zpracování popílku a především na stupni zvětrání. Popílek postupem času zvětrává a jeho toxicita pro rostliny se snižuje. Popílek z černého uhlí zvětrává rychleji.
2. Rekultivace Cílem rekultivace je jednak stabilizace povrchu a prevence rozfoukávání větrem, jednak zpětné získání zabraných ploch. Uplatňuje se i hledisko estetické, haldy zamaskované vegetací neruší vzhled krajiny. Rekultivace může být zemědělská( např. orná půda, trvalý travní porost), lesnická a parková . 2.1 Zemědělská rekultivace 2.1.1. Rekultivace překrytím popílku vrstvou půdy nebo rašeliny Tento způsob je pro pěstování rostlin nejvhodnější, ale lze jej použít pouze tam, kde se půda k překrytí popílku získá hloubením usazovacích nádrží. Dovážení půdy z větší vzdálenosti by bylo neúnosně nákladné. Rekultivace musí být provedena tak, aby nedocházelo ke kontaminaci potravních řetězců cizorodými látkami. Pro zajištění této podmínky se považuje za účelné překrytí popele vysokou vrstvou zeminy, ve snaze izolovat popílek od kořenů pěstovaných rostlin. Vzhledem k tomu, že řada zemědělských plodin může svými kořeny pronikat hluboko do orničního profilu, nemusí být toto opatření spolehlivé. Pro nezávadnou zemědělskou rekultivaci je rozhodující kvalita popílku, tedy obsah těžkých kovů a dalších cizorodých látek, které by mohly kontaminovat potravní řetězec. Pokud se v popílku nalezne obsah škodlivin vyšší, než je hraniční hodnota pro jejich obsah v půdě, je účelnější toto složiště vyloučit ze zemědělské rekultivace, než jej překrývat neúměrně vysokou vrstvou zeminy a provést zde například rekultivaci lesnickou. Petříková(6) uvádí vzorec ( El-Bassam, 1982), podle kterého lze stanovit výšku překrytí popílku ornicí tak, aby se nezvýšila hladina (Otol − O) p .4200000 nežádoucích prvků v ornici : N = , kde O h .D r N – počet roků aplikace hmot do půdy Otol – tolerované množství škodlivé látky v půdě v mg/kg zeminy Op – současný obsah příslušné škodlivé látky v půdě v mg/kg zeminy Oh – obsah příslušného prvku v meliorační hmotě v mg/kg zeminy Dr – roční přísun aplikované hmoty do půdy v kg Kolář(3) uvádí, že pokud se popílek uloží v usazovací nádrži (nebo vybere z této nádrže rypadly a složí na skládce) a následně se převrství zeminou o síle alespoň 30-35cm ( Valečko(7) uvádí 40-50cm), je rekultivace dokonalá a lze pěstovat všechny zemědělské plodiny. Petříková(6) uvádí, že pro urychlení rekultivačních procesů je třeba zajistit dobré propojení vrstvy ornice s popílkem, což je možno provést prooráváním popílku do ornice (
3
např. povrch popele převrstven 30cm vrstvou zeminy a bude se orat na hloubku 35cm). Nejnižší vrstva zeminy (10-15cm) se doporučuje pro založení travních a pastevních porostů. Podle Koláře(3) můžu při nedostatku zeminy popílek pokrývat i slabou vrstvou bahna nebo jílovité břidlice. Je prospěšné promíchat popílek s touto vrstvou rotačním kultivátorem. Následná úspora hnojiv často vyrovná náklady na promíchání. Agrotechnika pěstování rostlin na popílku převrstveném zeminou se u jednotlivých elektráren liší. Musí být uplatňována s ohledem na místo, povahu popílku a dostupný materiál určený k převrstvení. Tam, kde je povrchová vrstva zeminy slabá je nejvhodnější plochu na určitý čas zatravnit. Během zatravnění se popílek pod zeminou zvlhčuje a klesá jeho toxicita. Po dočasné louce mohou následovat některé snášenlivé plodiny ( viz 2.1.2) a po určité době většina zemědělských plodin. V počátečních letech rekultivace má rozhodující vliv na ozelenění složiště a tvorbu výnosů forma hnojiv. Důležitější než přímé dodání živin je biologické oživení složiště, proto doporučuje především používání organických hnojiv. Vzhledem k nedostatku hnoje je vhodná především kejda, s jejímž využitím si někdy nevíme rady. Petříková(6) uvádí, že po hnojení kejdou byl prokázán prudký rozvoj půdních mikroorganismů v popílku. Intenzita hnojení složiště popílku se přizpůsobuje charakteru technické rekultivace, čím nižší vrstvou zeminy je popílek překryt, tím vyšší intenzita hnojení se volí. Z průmyslových hnojiv je vhodné na určitou dobu zvýšit hnojení dusíkatými a fosforečnými hnojivy o 50% oproti normálním půdám. Jonáš(2) uvádí osevní postup, který se osvědčil v terénních podmínkách. 1.-3.rok vojtěška 4.rok ozimá pšenice 5.rok jarní směska na zrno ( oves + vikev setá + hrách) 6.rok jetel nachový 7.rok brambory 8.rok pšenice ozimá 2.1.2. Přímá rekultivace (pěstování rostlin na čistém popílku) Nedostatek zeminy k převrstvení popílku je dost častým jevem a řeší se zúrodňováním čistého popílku. Všeobecně platí zásada, že i slabé převrstvení zeminou dává rychlejší výsledky než pěstování rostlin na pouhém popílku. Hlavním nebezpečím pro pěstování rostlin je toxicita bóru, popřípadě hliníku. Množství bóru dostupného pro rostliny je v popílku až 15x vyšší než v běžné půdě. Před rekultivací se dělá rozbor povrchového popílku a na jeho základě (podle hodnoty pH a množství dostupného bóru) rozhodneme, zda lze zahájit výsev, nebo je nutné půdu ponechat ladem a příští rok rozbory opakovat. Rostliny lze podle jejich tolerance k popílku rozdělit na snášenlivé a nesnášenlivé s výraznými rozdíly mezi oběma skupinami. Nejvíce odolná je čeleď vikvovitých, zejména komonice, jetel bílý, jetel červený a vojtěška. Dále jsou snášenlivé trávy, především různé druhy jílků. . Z ostatních zemědělských plodin se nejlépe dají na popílku pěstovat řepa a různé druhy kapusty. Z obilnin je tolerantní žito. Zcela nesnášenlivé plodiny jsou oves, ječmen, hrách, boby a brambory. Zvětráváním popílku jeho toxicita klesá a tím narůstá množství plodin, které můžeme pěstovat. Výhodné, z hlediska dodávání přiměřeného množství dusíku (hlavní problém při zúrodňování popílku), je vysazování vikvovitých. Osivo se napřed musí naočkovat nitrifikačními bakteriemi, protože v popílku nejsou. Hnojení je v případě přímé rekultivace ještě důležitější. Je potřeba dostat do půdy značné množství organické hmoty. Petříková(6) uvádí, že při pěstování rostlin přímo v popílku se osvědčily extrémně vysoké dávky kejdy. Valečko(7) uvádí, že je při rekultivaci popílku výhodné použít kaly z čistíren odpadních vod. Kaly obsahují asi padesát procent
4
organických látek, a jsou tedy vhodné k obohacení popílku o organickou hmotu. Zároveň jsou náklady na rekultivaci částečně (někdy zcela) uhrazeny z poplatků inkasovaných za ekologickou likvidaci čistírenských kalů. Nevýhodou je možný nárůst obsahu těžkých kovů v půdě. Sklizená plodina (pokud neodpovídá určitým potravinářským kriteriím) může být mulčována, následně doplněna další vrstvou kalů a zaorána, čímž se opět popílek obohacuje o organickou hmotu. Valečko(7) dále uvádí, že některé rostliny mají schopnost vstřebat do svých tkání těžké kovy. Jejich pěstováním lze tedy eliminovat obsah těžkých kovů v půdě. Takovéto vypěstované rostliny je pak výhodné použít jako fytomasu pro energetické účely. Popílek, jako všechny lehké půdy, podléhá větrné erozi. Podle Koláře(3) je nejlepším řešením pokrýt popílek tenkou vrstvou půdy nebo použít půdní zlepšovače. Povrch lze stabilizovat i postřikem emulzí asfaltu, nebo rozhozem škváry. Petříková(6) uvádí jako vhodné opatření hnojení kejdou. Princip snížení prašnosti vlivem kejdy spočívá jednak v rozprostření kejdy na plochu popílku, který se kejdou stmelí, jednak ve vytvoření vegetačního krytu po vyhnojení kejdou. Vhodným opatřením je i rozprostření čistírenských kalů či mulč. 2.2. Lesnické a parkové rekultivace Někteří autoři zpochybňují možnosti využívání popílků v zemědělství při produkci potravin, protože mohou obsahovat různé těžké kovy (olovo, škodlivé formy chromu a další škodliviny) a proto jsou podle nich vhodnější pro parkové a lesnické rekultivace, než zemědělské. Pokud se popílek překrývá vrstvou zeminy, tak slabší než při zemědělské rekultivaci ( pro lesnickou rekultivaci je dostatečná vrstva 10cm, pro parkovou rekultivaci je lepší vrstva vyšší). Většinou se provádí přímá rekultivace. Odkaliště se může přímo osázet dřevinami, nebo se před vlastní výsadbou dřevin ( případně současně) vysejí nenáročné jeteloviny a traviny. Kolář(3) uvádí že na čistém popílku lze výhodně pěstovat tzv. pionýrské dřeviny, tedy stromy, které žijí v symbióze s nitrifikačními bakteriemi a obohacují půdu (resp. popílek) o dusík, například různé druhy olše. Jonáš(2) uvádí další vhodné dřeviny. Ze stromů jsou to bříza bradavičnatá, topoly, vrba křehká, lípa srdčitá, jeřáb ptačí, javor jasanolistý, akát a hloh. Z keřů jsou to ptačí zob, tavola kalinolistá, rakytník a čimišník obecný. Dále uvádí částečně vhodné dřeviny. Ze stromů jsou to javory, duby, jilm vaz, jasan ztepilý, borovice lesní a černá, z keřů jsou to tavolník vrbolistý, svída krvavá a zimolez tatarský. Dřeviny vhodné jsou většinou dřeviny pomocné, meliorační, nenáročné, mohu je použít na všech typech popílku. Dřeviny částečně vhodné mají již cílový význam, ale rostou na popílku hůře. Petříková(6) uvádí, že při použití kejdy lze úspěšně pěstovat většinu dřevin. Při přímé rekultivaci se na odkališti vysázejí meliorační dřeviny. Hlavními dřevinami jsou olše černá a olše šedá, které se sází do sponu 1x1m. Vzniká tzv. přípravný les. Jeho význam spočívá ve zlepšování stanovištních poměrů na odkališti. Po určité době se přistupuje k přeměně přípravného lesa na les hospodářský. Doba potřebná k tomuto cíli se pohybuje v rozmezí 10-30let. Při rekultivaci překrytím popílku vrstvou zeminy se k výsadbě používají cílové dřeviny ( 50%) s dřevinami pomocnými ( 50%). Při výsadbě se vždy střídá dřevina cílová s dřevinou meliorační. Jako meliorační dřeviny se doporučují olše černá a olše šedá. Jonáš(2) uvádí, že popílek lze místo ornice překrýt cukrovarskými kaly ( mocnost 5cm) s dosažením velmi dobrých výsledků . Při zakládání parku nebo parkového lesa ( kompromis mezi produkčním lesním porostem a parkem, uplatňuje se jako příměstská zeleň) se povrch odkaliště musí před výsadbou dřevin překrýt vrstvou zeminy, aby se zamezilo prašnosti.
5
3. Možnosti využití popílku 3.1 Využití popílku v zemědělství 3.1.1. Navážení popílku na zemědělské pozemky v blízkosti elektráren Popílek má značnou sorpční schopnost pro vodu, kterou lze využít ke zlepšení zamokřených a močálovitých pozemků. Popílek také můžeme použít jako meliorační substrát který vylehčuje a zahřívá těžké půdy. Také je schopen z půdy abstrahovat těžké kovy aniž by je sám uvolňoval do okolí. Dále tato možnost zahrnuje využívání popílku k zavážení erodovaných půd. 3.1.2. Využití popílku v živočišné výrobě Popílku z černého uhlí lze podle Koláře(3) použít jako přísadu do krmiva při odstraňování sterility u skotu. 3.1.3. Filtrace a zahušťování kejdy na složišti popílku Pro využití mimořádně velkých přebytků kejdy, kterou již nelze žádným jiným způsobem zužitkovat, je vhodné její ukládání do složiště popílku, které se tak významně obohatí o rostlinné živiny a organické látky. K tomu účelu je třeba vyčlenit omezenou plochu, asi 0,2-3ha, naplnit ji do výšky min. jednoho metru vrstvou popílku a na tuto plochu lze téměř bez omezení aplikovat veškeré přebytky kejdy i jiných biologických kalů včetně silážních šťáv apod. Před plavením či navrstvením popele se na dně nádrže vytvoří drenážní systém zaústěný do kolmé sondy, kde se jímá a postupně odčerpává prosakující voda. Filtrace kejdy přes popílek dosahuje stejné nebo i vyšší účinnosti čištění jako ve složitě fungujících biologických čistírnách. Povrchová vrstva popele včetně odvodněné kejdy je vhodný hnojivý substrát. Po ukončení ukládání kejdy do popele a vyschnutí povrchu složiště se tento hnojivý substrát shrne mimo filtrační plochu a s výhodou jej lze využít ke hnojení, zvláště nezemědělských kultur (lesní školky, parky apod.), popřípadě pro vylehčení těžkých půd. 3.2. Využití popílku ve stavebnictví Využití popílku ve stavebnictví je velmi rozšířené. Adllová(1) uvádí, že ve stavební výrobě se popílek zpracovává v několika technologiích, které se dělí do dvou základních skupin. Do první skupiny patří výroba betonů a malt s přídavkem popílku. Zde dosáhneme především úspory pojiv ( cementu, vápna). Do druhé skupiny patří zpracování popílků a popelů do zemních prací. Jedná se především o budování hutněných násypů, zásypů a obsypů z optimálně vlhčených popílků ( popílek zvlhčený na takovou vlhkost, která umožňuje při dokonalém hutnění dosažení maximální objemové hmotnosti zhutněné popílkové vrstvy), dále pak o stabilizované vrstvy pro podklady vozovek a stabilizaci základových půd. Zde dosáhneme úspory přírodního kameniva, které je nahrazeno popílkem nebo popelem. Zároveň můžeme při použití popílku dosáhnout i úspory pojiv. K posouzení, zda je popílek vhodný pro stavební účely jsou nutné některé chemické a technologické zkoušky ( stanovení vlhkosti, stanovení ztráty žíháním, chemický rozbor, stanovení jemnosti, stanovení objemové stálosti….). Pro použití popílku ve stavebnictví jsou dány normy.
6
3.2.1. Využití popílku při výrobě betonu a malt Popílek má schopnost aktivně spolupůsobit s cementem nebo vápnem. Cement nebo vápno tedy můžeme popílkem částečně nahradit. Výsledkem je značná úspora spotřeby cementu ( částečně i kameniva) zvyšování pevnosti v tlaku u betonu, zlepšuje se zpracovatelnost betonové směsi a zvyšuje se odolnost betonu proti účinkům agresivních vod, zejména síranových. Adlová(1) uvádí, že dávka popílku 50kg znamená úsporu 20kg cementu na 1 m 3 vyrobeného betonu. Popílek se přidává v předem vyzkoušeném množství. Za optimální poměr mísení se považuje ten, při němž je součet pevnosti v tlaku po 28 a 90 dnech největší. Popílek se používá zejména pro betony nižších značek, většinou do 250 B. Zvláště vhodné je využití popílku při výrobě čerpaných betonů, tedy při velmi měkké a tekuté konzistenci. Popílkové betony jsou vhodné pro výstavbu masivních konstrukcí ( základové, podzemní, opěrné stěny, přehradní hráze apod.). Kolář(3) uvádí, že beton s přídavkem popílku má nižší objemovou hmotnost, popílek snižuje spotřebu vody, snižuje koeficient roztažnosti betonu a zmenšuje množství uvolněného tepla. Přídavek popílku v kombinaci s plastifikačními přísadami zvyšuje vodotěsnost betonu. Podle Adlové(1) lze popílky výhodně použít při provádění litých podlah. Lité betonové potěry, zvané též samonivelizační podlahové vrstvy,jsou technologií, která snižuje pracnost provádění podlah, ale její nevýhodou je vysoká spotřeba cementu. Při použití popílku jako přídavku do betonu lze snížit potřebné dávky cementu až o 50kg na 1 m 3 . Při výrobě malt je úspora pojiva i kameniva výraznější, než při výrobě popílkových betonů. Popílek se podle Adlové(1) používá především pro výrobu malt pro zdění a hrubé vrstvy omítek. Kvalita malt, zvláště jejich spojení s vlastním stavebním materiálem, je lepší. Popílek snižuje pronikavost pro vodu. Podle Koláře(3) je optimální přídavek popílku je kolem 65 procent. 3.2.2. Popílek jako náhrada přírodního kameniva Neupravovaný popílek se používá zejména k budování hutněných konstrukcí zemních prací z optimálně vlhčených popílků, pro podkladové vrsvy vozovek nebo ke stabilizaci základových půd. Existují také samotuhnoucí popílkové suspenze, které jsou určeny k ukládání do konstrukcí zásypů a obsypů bez dalšího hutnění. Částečně upravený popílek se používá jako kamenivo do lehkého hutného betonu z pórovitého kameniva. Popílek se nejprve zpevňuje lisováním mezi válci, vzniklá zrna se pak vypalují na aglomeračních roštech. Dříve se tak vyrábělo umělé kamenivo Agloporit nyní Lytag. Takovéto betony pak mají nízkou objemovou hmotnost a dobré tepelné a zvukové izolační vlastnosti. Velice perspektivní je výroba autoklávovaných pórobetonů. Málek(4) uvádí, že pórobeton se stal jedním z nejvýznamnějších stavebních materiálů na trhu proto, že se jeho výrobu podařilo zmechanizovat a že se při výrobě používá elektrárenský popílek. Výroba je založena na chemické reakci mezi kyselými složkami ( plnivo) a zásaditými složkami ( pojivo). Ve světě se jako plnivo nejčastěji používá jemný křemičitý písek, který se většinou musí domílat, protože jeho jemnost není dostatečná. U nás se jako plnivo používají kyselé popílky z hnědého uhlí. Nejčastějším výrobkem z autoklávovaných pórobetonů jsou tvárnice, izolační desky, překlady apod.
7
3.3. Jiné možnosti využití Popílky je možné využít v metalurgii, kde se z nich dá získávat velké množství kovů. Je možné získat především germanium( důležitý prvek v elektronickém průmyslu), galium( výroba polovodičů), berylium(lehké slitiny pro letectví a kosmonautiku), titan, železo ( získávání železa z popílku je podle Koláře (3) ekonomicky efektivní a velice rentabilní) a hliník. Dále je možné popílky využít ve vodním hospodářství především k poutání zvláště znečištěných a špatně čistitelných odpadních vod. Je to výhodné především proto, že popílek má schopnost poutat značné množství vody, někdy více než 100 procent své hmotnosti. Kolář cituje Riedla, který doporučuje využít popílku k dočištění odpadních vod obsahujících fenoly. I v malé koncentraci působí fenoly ve vodním roztoku značné potíže, především proto, že takovou vodu už nelze vodárensky zpracovat. Nedá se totiž chlorovat, protože jinak vznikají páchnoucí chlorfenoly účinné ve velmi nízkých koncentracích. Schopnost popílku poutat fenoly je dána obsahem nedopalu.. Pevnost vazby fenolů na popílek je tím větší, čím větší je kapacita popílku. Existuje hodně dalších možností využití popílku a hodně firem, které se využíváním popílku zabývají. Například ostravská firma Gemec řeší technologické propojení elektráren a hlubinných dolů. Prosazuje vyplňování vytěžených prostor nízkostlačitelným odpadem vyrobeným z odpadních hlušin a elektrárenského popílku. Tím šetří plochy země zavážené haldami a předchází velkým poklesů půdy vlivem poddolování. Pro popílkový substrát se jezdí ze šachet cisternami, aby se předešlo zhoršování ovzduší. Firma Reco zase z popílku vyrábí substrát, kterým zaváží bývalá odkaliště uranových rud. Popílek je k zavážení vhodný, protože je lehký a nepropadá se na dno odkaliště .
8
Použitá literatura: 1) ADLOVÁ, R. Umíme využívat popílky ve stavební výrobě?. Praha: Ústav stavebních informací. 1986. 35 s. 2) JONÁŠ, František. Ochrana půdy a rekultivace – část rekultivace. 1. vydání. Praha: Vysoká škola zemědělská v Praze. 1981. 157 s. 3) KOLÁŘ, Ladislav. Popílky a možnosti jejich využití. 1.vydání. Praha: Práce. 1969. 92 s. Na pomoc vynálezcům a zlepšovatelům, sv. 5. 4) MÁLEK, Petr. Stavební materiály a konstrukce. 1.vydání. České Budějovice: Jihočeská univerzita. Zemědělská fakulta. 2002. 208 s. ISBN 80-7040-568-6 5) MATOUŠEK, Antonín. Elektrárny 1. 1. vydání. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií. Ústav elektroenergetiky. 2002. 150 s. ISBN 80-214-2269-6 6) PETŘÍKOVÁ, Vlasta. Systém hnojení při rekultivacích důlních ( jílových) výsypek a složišť popelů. Praha: Federální ministerstvo zemědělství a výživy. Ústav vědeckotechnických informací pro zemědělství. 1990. 44 s. ISSN 02319470 7) VALEČKO, Zdeněk. Biomasa na rekultivovaných plochách. Biom.cz. 2004. http://biom.cz/index.shtml?x=165153
9