Plavba Chorvatsko

Plavba Chorvatsko 2010 2.4. - 10.4.2010 2. 4. 2010 Dlouho očekávaný den, kdy se odjíždí do Chorvatska na plavbu plachetnicí. Plavba, která snad uspokojí mou dobrodružnou povahu i mou za poslední dobu přetíženou hlavu plnou mnohdy nedůležitých informací. Zhruba v 16 hodin se setkávám s bratry Scheirichy; zatím jsou jen dva, ale budou mi muset ještě nějakou tu chvíli stačit, protože k tomu třetímu je přes ucpanou Prahu cesta ještě hodně dlouhá. Felicie to zvládla z Holešovic do Ondřejova za půl druhé hodiny. Odtud už kompletní míříme směr Tesco Jihlava, kde máme naplánované setkání s druhým vozem výpravy, bílým Oplem. V Tescu se dělíme na dvě skupiny, právě tak, jak je rozdělený seznam věcí, co budeme na plavbu potřebovat. Jedná se většinou o jídlo, a jelikož jsme národ žravý (a taky je nás osm dospělých) jedná se o opravdu VELKÝ nákup, velký tak, že se z toho obě auta doslova posadila na zadek. Po půlhodince přemlouvání auta všechno spapala. Na řadě jsou naše žaludky, tak zastavujeme v hostinci kousek za Jihlavou, odtud najedeni opouštíme přes Znojmo Česko a také velký pátek. 3. 4. 2010 V autě už máme útulno - smrádek - a střídavě při pokynech navigace usínáme (kromě řidiče) a cesta přes Rakousko tak rychle ubíhá. Ve Slovinsku střídám Jana v řízení a hned průšvih navigace mi ukazuje, že jedu 120kou po poli. Po ujištění, že nespím, zapínám svou navigaci v telefonu, která má pro mě aktuálnější podání situace a tak už klidnější pokračuji, nyní už po dálnici, k hranicím Šengenu. Krátce po čtvrté hodině jsme v Chorvatsku. Tady nás opouští postupně všechny celsiovy stupně a v horách tu nezbyl vůbec žádný, přidává se hustá mlha valící se ze všech stran a bílá námraza na stromech. Dohromady to vytváří ponurou atmosféru. Zastávky na záchod pak byly opravdu jen na ten záchod. Doufajíc, že u moře bude tepleji se cestou dostáváme skrz trasklimatickopásový tunel blíže k moři, blíže k jarním teplotám a blíže ke kýženému cíli. Do mariny v Šibeniku, kde nás má čekat naše loď, přijíždíme v 10 hodin dopoledne, tedy přesně podle plánu. Parkujeme na hlídaném parkovišti přímo vedle lodí. Bratři Scheirichové jdou vyřídit papíry a my, zbytek posádky, vstřebáváme příjemně hřející jarní sluneční paprsky doprovázené vonícím vzduchem. Za námi se na pylem pokryté hladině poklidně pohupuje množství lodí kterápak je asi ta naše? Už jsem si jednu vyhlédl, když v tom Petr oznámil, že dostaneme úplně jinou loď, než bylo domluveno. Ta "naše" je rozbitá a tak dostáváme náhradní lepší větší hezčí Sun Oddysey 39i. Bez zkurpulí si ji běžím prohlédnout. Na první pohled je hrozně malá, tam se prostě osm lidí a dva narvané kufry aut prostě nemůžou vejít! Ještě se ale nestěhujeme, loď není řádně připravena. V získaném čase jedu jako vylosovaný řidič s Petrem dokoupit zbývající zásoby. Vyházíme proto obsah Feldy na ulici a do nedalekého obchodního centra jedeme koupit snad tisíc balených vod, karton mléka a jedno pivo. Když chceme platit u pokladny částku za nákup 307 KN, dává paní pokladní Petr 310 KN, ta to ale odmítá. Po chvíli nechápání a trapného ticha, dotazování a opět nepochopení, dává Petr pokladní 320 KN, ta poděkuje a vrátí nám 13 KN. Nechápu. Svršata, tak se jmenuje naše loď, i přes ohavný název je tu klidně přivázána k molu mezi

ostatními loděmi. Přes zadní dřevěnou lávku do ní přes půl druhé hodiny futrujeme zásoby, osobní věci, zbytečnosti, ale i věci důležité, jako například vyžádané vesty a harnessy (cajky na jištění). Dan dostal za úkol simultánně s nakládáním zakreslovat mapu rozmístění potravin v jednotlivých přihrádkách, skříňkách, podlahách atd. Při této činnosti jsem žasnul, jak efektivně je využit každý kousek lodi, začínám věřit, že se sem všichni se vším vměstnáme. A taky že jo. Dostaneme od kapitána instruktáž důležitých věcí - používání záchranných vest a záchodu. Dotankováváme ještě pitnou vodu a kolem patnácté hodiny odpolední vyrážíme na zkušební plavbu po šibenickém zálivu. První pocity na lodi jsou skvělé, avšak pro mě zatím ničím neznámé. Plujeme do ústí řeky Krka a u toho se učíme zacházet s kormidlem, startovat a číst data z palubního "počítače". Zjišťujeme, že nefunguje rychloměr. Po zkušenostech z minulé plavby se pokoušíme "fiktivní" škeble setřást rychlostí, ale marně. Necháme to zatím být a každý za sebe doufáme (aspoň ti co byli obeznámeni s akcemi minulé plavby), že nebudeme muset pod vodu. Mezitím podplouváme most, kam se s přehledem vejdeme, i když to v jeden moment tak nevypadalo. Pluli jsme ještě chvíli proti proudu řeky, ale co jsme to za námořníky na řece! Otáčíme se a rozhodnutím většiny měníme svou zkušební plavbu za plavbu skutečnou - už se nevrátíme do mariny, ale plujeme rovnou na moře. Všichni jsme už natěšeni a k tomu vládne hezké počasí. Pomocí řady manévrů a ostražitosti proplouváme úžinou spojující šibenický záliv s otevřeným mořem a loď stáčíme směr Národní park Kornat. Plavba probíhá tak, že kapitán křičí z podpalubí kurs, kormidelník (střídáme se) kormidluje a ovládá plyn a ostatní členové vstřebávají nově vnikající zážitky. Konečně se chvíli dostala řada u kormidla i na mě, je to krásný pocit řídit něco tak... něco bez kol a brzd. Ale je to krásný - vrčícím dieselovým motorem se roztáčí lodní šroub, který loď za pomoci kormidla posílá loď tam, kam chci (resp. kam kapitán nařídí). Přede mnou se zvolna kývá lodní kompas a pod ním se na displejích zobrazují všelijaké údaje zahrnující rychlost a směr větru (zdánlivý a reálný), hloubku pod lodí, rychlost (momentálně trochu hodně nereálnou) a azimut. Typické chorvatské pobřeží si jen tak stojí na místě, zatímco my brázdíme vody středozemního moře. Teď se mi to líbí! Po vzdálení se od pobřeží se i přes celkem malý vítr rozhodujeme vytáhnout plachty, resp. plachtu. Loď náhle zhezkla, avšak ani trochu nezrychlila. Vítr je tak slabý, že nám nechával plachtu jen tak plápolající na stěžni. Po chvíli "trápení" s vhodným kursem a stupni vytažení plachty kapitán boj vzdává a alespoň s pocitem, že se posádka naučila plachtu ovládat, ji pěkně zase srolujeme. Startujeme motor a držíme kurs. Během toho jsme si všimli, že rychloměr ukazuje, ale hodně špatně, tak jsme zkusili kalibraci a ejhle! Už nám to ukazuje i rychlost. Plujeme. Sedím tak opřený o "zábradlí", koukám se téměř klidné moře, pozoruji zapadající slunce (dělají to asi i ostatní, ale nějak je v tuhle chvíli nevnímám) a vůbec na nic nemyslím. Přichází asi fáze čištění hlavy, to jsem potřeboval. S hlavou zmatenou a unavenou téměř 34hodinovým bděním se nasoukám do kajuty, natřepu polštář a při poslechu motoru, který je mimochodem těsně vedle mě, usínám, loď se mírně pohupuje, pohupuje, pohupuje.

4.4.2010 V první minutě tohoto dne cítím bolest v rameni. Není to bolest, je to tlak, je to tlak kapitánova stisku, je to Petr budíc mě na službu na palubě. Mysleje, že už je ráno oblékám svrchní oblečení a vrávorajíc na palubu zjišťuji, že je buď tma, anebo nemám řádně rozevřená oční víčka - je tma, ale krásná tma! Svítí hvězdy a nejenom že svítí, ale jsou i vidět! Snažím se co nejrychleji probudit, abych si tuto chvíli náležitě užil. Po chvíli už dokonce poznávám, kdo že je to se mnou na "hlídce" a už si uvědomuji jedinečnost těchto momentů. Je teplo, vítr ještě spí a spolu s kolegou začínáme plnit svou povinnost při nočních plavbách. Pomocí triedru koukáme kolem sebe a hledáme případná další plavidla či jiné svítivé objekty. Pevniny a ostrovy za nás hlídá pravidelně pozicemi pokreslovaná mapa a GPSka. Kapitán občas zakřičí kurs a mezi tím se snaží alespoň na chvíli usnout. Chvílemi ho podezírám, že kursy křičí ze spaní, proto se o správnosti údajů občas ujišťuji pokukováním po mapě na lodní GPSce. Údaje se shodují. Takhle to probíhá několik hodin; dalekohledy na očích, náměrový kompas v ruce a pravidlo červeného a zeleného světla před očima. Klidným tempem míjíme pár periodicky blikajících majáků a dle mapy zaplouváme do spleti ostrůvků národního parku. V zátoce, která nás ze všech stran obklíčila svými temnými stěnami, mají být kotevní bóje. Spatříme kotvící loď, která nám možná vyfoukla tu jedinou co tu je. Jsem tedy poslán na příď, kde jak svatojánská muška svítím před loď a hledám případné další bóje. Po chvilce jich nalézám hned několik. Kapitán rozdělil nespící posádce úkoly, které by po splnění měly vést k přivázání lodě. První pokus lapení bóje nevyšel, druhým manévrem však bóji chytáme a vážeme se k ní. Kotvíme. Super. Vypínáme motor, je ticho. Krásné ticho. Tiché ticho. Jdeme spát. Čtyři hodiny spánku utekly jako voda, avšak mně stačily k tomu, abych si naplno vychutnal vynikající prvoživotní snídani na moři, je úplně jedno, co jím, je to výtečné. Posilněni dáváme sbohem bójce a plujeme na moře - od toho tu přeci jsme. Dnes sem má podle předpovědi přijít fronta, takže krásně fouká. Roztahujeme tedy plachty a já konečně poznávám, že práce a manipulace s nimi není žádný med a vyžaduje to sílu a hlavně rychlou a pohotovou organizaci, kterou náš kapitán ovšem bezproblémově zvládá. S větrem v plachtách plujeme mezi právě kvetoucími kytkami porostlými ostrovy. Je na nich spousta kamenů a taky šutrů a balvanů. Moc to nesleduji, jsem zahlcen pozorováním chování lodi a plachet ve větru. Nejsme tu sami a tak občas někomu dáváme přednost. Po prvotním vozkoušení plachet a plutím sem a tam určujeme příští cíl, kterým je nechvalně proslulé místo loňským havarováním trajektu Marco Polo. Samotný trajekt byl už pryč, ale v pobřeží po něm těsně vedle malého baráčku zůstala rýha do skály. Plujeme raději pryč, abychom tu také nezanechali nějaký ten vryp. Murterské moře je plné ostrůvků, na kterých se pasou osli a kvetou jakési žluté kytky. Mezitím začalo celkem foukat a my se rozhodli vyjet z Murterského moře, na moře širé, kde budeme moci konečně okusit pořádnou plavbu pod plachtami a na nějakých těch vlnách. Kapitán povinně nařídil každému jednu tabletku Kinedrilu a tak jsem poprvé v životě pozřel tuto legendární tabletu, mě známou hlavně ze škol v přírodě, ale to sem nepatří... Pomalu na motor vyplouváme ze zákrytu ostrovů a vlnky rostou a rostou. Loď se začala konečně pořádně pohybovat a já každou chvíli čekal, že se převrátíme. Náklony byly sice minimální, ale v takových vlnách jsem na takhle malé lodi ještě nebyl. Vlny nám šly do boku a pořád se mírně zvětšovaly, podle kapitánovy poučky, o krytí vrchu vlny s horizontem, jsme každou desátou vlnu označili za dvoumetrovou. Podle lodního deníku však jedeme po mírně zvlněném moři. Prvotní rozčarování z nevšední situace ovlivnily endorfiny, kterých se ve mně vyloučily mraky. Začal jsem si vlny

užívat a začal jsem je mít rád. Už střízlivým pohledem pozoruji chování lodi, (ne)funkci kormidla, kterou jsem si taky chvíli vyzkoušel a taky jsem si zašel do podpalubí, kde to bylo maso. Když oči neměly ani páru o okolí, hned se člověku zvedal kufr a chtěl házet šavli. (Dovolím si odbočit od příběhu a uvést doslovný překlad předchozí věty; zkuste jí pak říct nějakému cizinci:) When the eyes had no steam about the area, the man raised his trunk right now and he want to throw his saber.) Znovu na palubě pozoruji spolu se zbytkem posádky vzdalující se pobřeží. Je vítr a chladno, občas krápe a mě ani není zima. Teprve teď jsem si uvědomil, že dobré oblečení je na jachtě základ, na který se musíte spolehnout. Naštěstí nás kapitán předem informoval, takže jsme všichni dobře vybaveni počasoodolnými doplňky. Při přemýšlení o oblečení se jeden člen posádky najednou rozeběhl z podpalubí a honem rychle začal krmit rybičky, asi viděl okénkem nějaké hladové hejno:) Už jsme se dostatečně vzdálili od pobřeží, tak vytahujeme plachtu a vypínáme motory. Experimentujeme v kombinaci geny a hlavní plachty, kterou zkoušíme i "na motýla", ale rychlost nám napovídala, že asi ne e, tak jsme pluli jen na genu. Pomalu měníme kurs a stáčíme se podél pobřeží a vítr nám začíná foukat přímo do zad. Vlny tedy přestaly atakovat levobok a lezli lodi do zádi:) Houpačka se změnila na jinou houpačku, trochu pohodlnější. Opět „na motýla“ plujeme asi dvě a půl hodiny, s 25ti uzlovým větrem v zádech, plutím po vlnách a stále stejném kursu jsme úplně zapomněli na sílu větru a na velikost vln, pěkně jsme si povídali, myslím, že padaly i nějaké vtipy až do té doby, kdy bylo třeba stáhnout plachty a změnit kurs, abychom se dostali k pobřeží. Abychom mohli stáhnout plachty, musíme se natočit proti větru. Startujeme tedy motor, rozdáme si úkoly, zaujmeme pozice (na mě padlo uvolňování napínacího lana geny, takže jsem stál u druhého právě nepoužívaného kormidla a čekal na pokyny. Rovnáme ráhno hlavní plachty do osy lodi a kapitán nahlásil změnu kursu "proti větru a točit naplno doprava". Pozorný čtenář si v tuto chvíli už domýšlí, co se stane s lodi, která má naplno vysunutu plachtu v ose lodi, velké vlny v zádech a začne se točit bokem k větru a vlnám. Tato prekérní situace dovolila plachtou zachycený poryv větru, aby loď naklonil do tak velkého úhlu, že levá část paluby byla na úrovni hladiny. Stojíc u kormidla v přešlapovacím oblouku, usnadňující řízení lodi v náklonu, se stabilitou moc problém nemám, ale zbytek posádky má co dělat aby nezačal přepadávat přes palubu. Samozřejmě jsme byli všichni jištění harnessy, a náklon lodi nepřesáhl 30°, takže muži ani žena přes palubu neletěli. Každopádně vlivem plně vyrejtovaného kormidla loď zůstávala bokem k větru a neposlouchala, vracíme se tedy zpět na původní kurs a zkoušíme to znovu, tentokráte s motorem na nejvyšší otáčky. Druhý náklon byl brutálnější, paluba už se zatápěla, ale stále máme do 90°, což prý loď ještě nepřevrátí, velkou asi 50° rezervu. V tuto chvíli jsem nelitoval, že jsem na jachtu jel (mnozí by asi psali opak). Tolik adrenalinu v krátký okamžik jsem ještě nezažil. Jan za kormidlem měl smrt v očích, kapitán rolujíc hlavní plachtu rychlostí světla a ostatní posádka tahajíc různá lana, to vše se dělo na velmi šikmé ploše při stále silném větru a do očí bičujícím dešti. Loď jsme nakonec přemluvili, otočili proti větru a na druhý pokus už se hlavní plachtu podařilo dostat tam, kam jsme chtěli. Zbývá nám gena, kterou podobným manévrem, akorát točením vlevo, také smotáváme. Při manévru se loď dostala do náklonu opačného a já se tedy neráchal ve vodě, ale vznášel v neuvěřitelných výšinách. Po stažení plachet nastala desetiminutová diskuse o pocitech posádky, kdy si všichni teprve uvědomili, co se stalo. Srdce mi bušilo nad limit ještě asi hodinu, kdy jsme akorát dorazili do cílové zátoky, kde chceme kotvit. Už je tma a tak opět machruji na přídí se svou baterkou, žádný šutr z vody ale neční a tak hledáme vhodný kurs, zjišťujeme směr větru, polohu vůči břehu a hloubku a

spouštíme kotvu. Jal jsme se elektrického ovladače a na příkaz kapitána vytáčím "všechen" řetěz, co máme. Včas naviják zastavím a hlásíme, že kotva je spuštěna. Necháme se unést větrem, nastartujeme motor a větru ještě pomůžeme. Dle GPS zjišťujeme, že kotva drží. Vypínáme motor, začínáme vařit večeři a v kajutě se rozhostila pohoda a příjemný pocit pěkně zakončeného dne. Přípravy večeře se ujme jako včera Jitka s Ondrou, kteří byli samovolně prohlášeni za lodní kuchaře. Po večeři otevíráme "pivo" a domlouváme kotevní hlídky, když tu náhle zapípala GPSka, která nám chtěla sdělit, že táhneme kotvu. První dvě pípání jsme ignorovali, při třetím už raději zkontrolovali, jestli to náhodou není pravda. A taky že byla. Rozhodujeme se tedy, že překotvíme. Na tuto rutinní a nijak zvlášť složitou operaci stačí tři lidé. Stačí jen vytáhnout kotvu, popoplout kousek dopředu a znovu kotvu spustit. Jmu se kormidla, Dan vytahuje kotvu a kapitán naviguje. Vše jde podle plánu až do doby, kdy při příkazu vyhoďte kotvu, Dan vyhodil kotvu. Celou. Při spouštění si nedal bacha, a i když byl řetěz na konci jištěn jakýmsi zpuchřelým lanem, navijáku to nijak nevadilo a řetěz do vody spolu s kotvou spustil celý. To my ovšem nevěděli, a když na mě z přídě Dan křičel, že je kotva dole, poslal jsem to dál do kajuty kapitánovi. V tu chvíli se do mého uvažujícího centra v mozku dostal akustický vjem, který jsem zaslechl, těsně před Danovým hlasem. Lidově bych to nazval žblunknutí. Kromě deště mě tedy omyl studený pot a začala mi být zima. Bodejť by ne, když jsem jen tak v pantoflích odběhl od večeře přeparkovat loď:) Když se Dan kývavou chůzí (nikoli díky vlnám) a svěšenou hlavou pomalu přibližoval, už mi to bylo téměř jasné, takže jeho slova: "ta kotva je dole, jako úplně dole, i s řetězem" mě už ani nepřekvapila. Když jsme to oznámili kapitánovi, šel spolu s Danem okouknout místo činu a pak oba zalezli do podpalubí. Petr na mě ještě stačil zakřičet kurs a nějakou malou rychlost a já se ocitl na palubě úplně sám, v silném dešti, větru, 0,3 promilem alkoholu v krvi a pantoflích. Byla mi zima, měl jsem divné pocity a přemýšlel, co asi budeme dělat. Budeme hledat bóje, stopovat, pojedeme domů? Kotevní bóje tu podle mapy nebyly a jít si prostě jen tak lehnout nešlo. Začínal jsem být unavený, dobrých deset minut jen udržuji kurs a skrz z mého úhlu malou škvírou v podpalubí sleduji, jak se kapitán dívá střídavě do map a GPSek, snaží se řešit aktuální situaci. Občas zakřičí kurs, to je vše. Jímá mě deprese, už skoro věčnost jsem tu sám, v pantoflích, mám mokré ponožky, nemám ponětí, co se bude dít, ta neinformovanost mě ubíjí. Po uplynutí tří věčností jsem z azimutů pochopil, že se vracíme, vyplouváme ze zátoky a někam míříme. Konečně na palubu vychází kapitán a sděluje mi, že jedeme do nějaké jiné zátoky, kde jsou prý bóje a je to asi tři hodiny plavby. Přestal jsem být unavený a smířil jsem se s nastalou situací. Petr zbudil Ondru a s ním jsme to pak na palubě měli odřídit. Jakmile opouštíme zátoku, dostáváme se opět na silný vítr, jedeme přímo proti němu a k tomu hustě prší. Mám pořád pantofle. Dalekohledem máme sledovat případné lodě, ale nejde to, díky dešti se hned stane neprůhledným. Ani očima to nejde, kapky deště totiž nabíraly neuvěřitelnou rychlost a jako jehličky štípaly do obličeje. To ještě snést šlo, ale pokud jsem otevřel oči, bylo to velmi bolestivé. Řídím loď tedy se zavřenýma očima - to ale neříkejte Petrovi - a spoléháme jen na GPS, kterou jsem si pro účely nepřijití o zrak vyndal ve vodotěsném obalu ven na palubu. Najdu si i chvilku na přezutí:)

5.4.2010 Po třech hodinách skákavé plavby proti velkým vlnám míjíme maják, za kterým zahýbáme vpravo do zátoky. Otevírám oči a dostávám pokyny, abych šel na příď s baterkou. Předávám tedy kormidlo a hledám bóje, kroužíme pořád dokola jak supi a nic. Je vidět jen velký trajekt u mola a pár baráčků na pobřeží. Usuzujeme, že to frknem vedle trajektu a přivážeme se k molu. Tak jsme, díky špatně uvázaným fendrům s malým šrámem u přídě, taky učinili a šli kolem třetí ráno spát. Ani nevím, jak jsem usnul. Nikoho asi nepřekvapí, že se po včerejším na zážitky plnotučném dni probouzím až téměř v poledne. Nasnídám se, zbytek posádky se tak nějak poflakuje po lodi, někteří, co včera vše prospali, se nestačí ani divit. Jdu se projít po pobřeží, velký trajekt vedle nás má na vše vlastní názor. Jmenuje se Vladimir Nazor. Před ním čeká par aut na převezení. Na trávníku u moře roste pár opuncií a kvete nějaký keř, koukám ještě na poutač na krápníkové jeskyně "Strašna pec", na malou vesnici, která je ale větší než včera v noci. Vracím se k lodi a po dvou dnech si ji mohu znovu celou prohlédnout z dálky. Je úplně obyčejná a není nijak zvlášť hezká. Na jednom z lan se třepotá něčí ručník, nevyvolává to zrovna estetický dojem, ale pořád je hezčí než rozervaná chorvatská vlajka na zádi. Je to ale loď naše a už jsem si v ní zvykl a tak hurá z pobřeží zpátky na palubu. Přesně podle předpovědi přestává pršet. Všichni se už těší na metu naší plavby - Palagružu. Máme jen půl nádrže nafty a dochází nám užitková voda. Tyto všechny skutečnosti nás vedly k tomu, abychom zamířili do nejbližšího města, natankovali a odtud zítra vyrazili na Palagružu. Vybíráme si tedy Zadar, kam se ve dvě hodiny po poledni vydáváme. Odborně odvazujeme loď a odrážíme se o od mola, odvazovači skáčí na palubu a dáváme sbohem "kolegovi" Láďovi Nazorovi. U těchto činností nás s vážností ze břehu sleduje velmi zvídavý turista, div si nás nenatáčel; aby byl spokojený, trochu jsem mu zamával, ale tak aby to ostatní na lodi neviděli:) Turista nás však stále upřeně sledoval tváří bez jakéhokoli výrazu. Myslíme si o něm svoje a opouštíme zátoku. Mezi jarními ostrovy a ostrůvky, majáky, ostatními plachetnicemi, rybářů bez obličeje, trajekty a racky plujeme na motor směr Zadar. Asi v sedmnácti dvacetinách cesty nás zleva předjíždí Vláďa s názorem. Mezitím se na severovýchodě pomalu zvedá oblačnost, která nám ještě včera kondenzovala nad hlavami a ukazuje nám vrcholky hor, které jsou ještě, po dlouhé a kruté zimě, zasněžené. Je to nádherný pohled, který posádka na podzim zcela určitě neviděla, v duchu si pošlkíbnu. To už se ale blíží Zadar, resp. my se blížíme k Zadaru. Je tu celkem provoz a tak si dáváme bacha, během manévrování u přístavů a mol si loď pochopitelně bere "do ruky" kapitán a proto zůstávám v klidu i v situaci, kde u benzínky, kam chceme zajet, couvá trajekt, vyjíždí námořní loď a do toho se zde motá převozník se svou gondolou. Opět jsme dostali přiděleny úkoly vedoucí k zakotvení u mola, profesionálně ho čtyřikrát obkroužíme abychom po páté uvázali loď u velkých železných kotevních kůlů (jestli se tomu tak vůbec říká). Všímáme si, že ten samý člověk, co na nás "čuměl" při odplouvání dneska ráno na nás zíral i tady. Názor ho převezl až sem, asi jen kvůli nám. Na něj ale nemáme čas, musíme tankovat. Skočil jsem do navigačního stolku pro kličku od víčka nádrže. Je to taková malá lehce ztratitelná umělohmotná věc, co má na jednom konci 18ti úhelník a pasuje pouze do víček od vodních nádrží a od nafty. Vybírám tu správnou nádrž, otevírám a tankujeme... plnou. Odplouváme kousek dál, abychom se opět uvázali u mola, dnes budeme odpočívat, zítra nás totiž čeká plavba na Palgružu. Hned k nám přiskočí nějaký pikolík a chce po nás peníze. Tak si za ně alespoň hned naplňujeme nádrže s vodou. Když se trochu vzpamatujeme, navrhujeme se jít

podívat do města a tam někde jít na večeři. Dělíme se tedy na dvě skupiny, dva bratrové včetně kapitána zůstávají v lodi a my, zbytek, vyrážíme vstříc večernímu městu. Od přístaviště je to celkem dálka. Míjíme WC a sprchy v marině, což je pro nás důležitá lokalita, dále pár malých parčíků, jednu restauraci a po čtvrt hodině se ocitáme opět u "naší" benzínky. Přejdeme most a jsme ve městě. Od ostatních Chorvatských měst se ani Zadar moc neliší. Úzké uličky poskládané, z bílých, šlapáním vyleštěných, kamenů, kostel vedle kostela, na barácích malé balkónky, dřevěné okenice, zdi porostlé popínavými rostlinami, šňůry na prádlo z okna do okna, škemrající kočky a zvláštní vůně. Od letních měsíců se to liší mnohem příjemnější teplotou, větším klidem a domácí atmosférou. Uprostřed města je jakási botanická zahrada, odkud byl celkem pěkný výhled. U největší dominanty města mě pak zaujaly relikvie jen tak poházené po zemi (hlavy a paty sloupů, hrobky, sošky, sochy, kusy říms) a celkem pěkný západ slunce. Když už se setmělo a my dostali hlad (ten druhý důvod byl podstatnější), rozhodli jsme skupinově, že navštívíme restauraci, kterou jsme na začátku míjeli a zavoláme i zbytku, aby dorazili. Restaurace s příznačným názvem "Marco Polo" byla malá útulná chorvatská klasika. V jídelníčku pivo, víno, ryby a pizza. Po neuspokojení mé potřeby po Karlovačku si dávám Ožujsko a objednávám Miešané maso na grilu. Happy má to samé, Jitka si objednala vraždu ryby, kterou si předtím vybrala v akváriu (tohle je trochu přibarvené:) a ostatní měli nějakou Pizzu či saláty, už nevím. Jo a já měl ještě rybí polévku. Tu jsem taky dostal jako první a hnedky zhltl, byla vynikající. Po následné žranici si nikdo nestěžoval a všichni vypadali spokojeně, takže chutnalo. Přidali jsme pár piv a příjemně unaveni se pomalu vracíme k lodi. Nevím kdo všechno, ale já se šel ještě vysprchovat. Ostatní pak hráli Bang a já šel spát, páč jsem věděl, že nás čeká náročná cesta. 6.4.2010 Budíček je v 7:00, jsem ale čiperný a vstávám v 6:59. Rychle do sebe něco nahazujeme a vyplouváme ze Zadaru. Poplujeme dlouho podél pobřeží a ostrovů, takže nečekáme žádné vlny ani jiné komplikace. Vlevo od nás se znovu objevuje zasněžená kulisa hor a my po pár hodinách vypínáme motor a rozvíjíme obě plachty. A už je tu zase. Pohoda. Krásná klidná plavba nádhernou scenérií. Sem tam nás mine rychlejší loď, sem tam mineme pomalejší loď. Počasí je nádherné a většina posádky se "válí" na palubě. Řešíme jachtařské záležitosti, astronomické ale i fyzikální záležitosti a tak nějak další záležitosti. Jo a zuby. Ono v takové koncentraci vysokoškoláků a zubařky to ani jinak nejde. Vpravo od nás konečně poznávám most, který je na většině lodí ztvárněn, aby byl dodatečně červeně přeškrtnut. Loď našich rozměrů jej totiž nepodplave. Jedná se ale o dost velkou zkratku a tak to zřejmě občas nějaká ta posádka zkusí. My ne. Čas rychle ubíhá a my se připravujeme na nonstop plavbu přes noc. Kapitán rozděluje hlídky. První je on sám s Happym od 12 do 16, pak Dan, Jan a Tomáš do osmi večer, pak já s Jitkou a Ondrou do půlnoci a pak se to zas otočí. Čas mi vyhovoval. Vymotáváme se pomalu z ostrůvků a pomalu se stáčíme stále pod plachtami na jih. Během toho někdo udělá oběd, po tom se jako doposud jen zaprášilo. Takhle kdyby mi chutnalo i doma, byl bych koule. Dávám si po obědě dvacet, což se zvrtne asi v devadesát:) Vstávám asi v šest večer a užívám si další západ slunce. Je to zvláštní, s jakou noblesou se tady s námi plazma každý večer loučí. V osm už ale přebírám loď a dělám první zápis do lodního deníku, se kterým mi ještě kapitán pomáhá. Ptám se ho ještě na to, kudy poplujeme a posílám

ho spát. Vypadal jak chodící zombie, vždyť už je tolik dní jen s minimem spánku a maximem odpovědnosti. Chvíli kormidluji, pak předávám kormidlo do dívčích rukou a pozoruji rychle tmavnoucí obzor před námi i za námi. Každou hodinu pak zapisuji do deníku kurs, rychlost naši i větru, tlak, na jaký plujeme pohon a stav moře. Posledně jmenované moře bylo nepatrně zvlněné, což znamenalo asi 1,5 metrové vlny, loď se celkem hodně houpala, ale nikomu to nepřišlo zvláštní. Tělo už si na houpání tak zvyklo, že už to opravdu vůbec nepociťuji. Obloha byla naprosto vymetená. Jak si tak tady tomu velím, chodím si dolů do skříňky pro tatranky, nalévám se teplým čajem z termosek. Zbytek posádky spí anebo zevluje s námi na palubě. Po úplném rozhoštění tmy nasvěcuji náměrový kompas a sleduji barevná světélka na obzoru. Žádné z nich nepovažuji za hrozbu a tak neměníme kurs ani rychlost, která se mimochodem drží na celkem slušných 5,5 uzlech a to pouze na genu. Pozoruji nebe, které je báječné, v jednu chvíli chci vykřiknout STOP, což by ě ale stálo hodně vysvětlování neastronomům, tak si to v mžiku rozmyslím a než stačí bolid zmizet z oblohy, zamumlám si to jen tak pro sebe. Služba mi uběhla celkem rychle a o půlnoci předávám loď spolu s kormidlem samozřejmě další štaci, kapitánovi a Happymu. Ani se mi nechce spát, ale donutím se, abych byl příští den vyspalý. V kajutě mám teď prázdno, protože Happy slouží a tak si chvíli píšu tento deník a když zjistím, že se mi dělá šoufl, radši jdu opravdu spát. 7. 4. 2010 Moc jsem toho nenaspal. Moře se během noci nezklidnilo a s lodí dost pohupovalo. Bylo by to příjemné, kdybych občas neztrácel stabilitu a neházel sebou v posteli od stěny ke stěně. Pravidelné šplouchání vody navíc někdy k ránu vystřídal zvuk plně vytočeného motoru. Ve stavu polospánku jsem si celkem vážně myslel, že všichni usnuli a my vjeli do nějakého vojenského zálivu a vyhýbáme se na poslední chvíli spatřeným minám anebo vystřeleným dělovým koulím. Nedokázal jsem rozlišit, co je realita a co skutečnost. Než jsem si vše uvědomil, motor ztichl a mé představy se plynule napojily na sen, který zde raději nebudu popisovat Před sedmou hodinou rání, krátce po východu slunce se dozvídám, že mé noční můry způsobila neukázněná rybářská flotila. Zároveň vystupuji na palubu, a jak jsem předpokládal, náš cíl byl už v dohledu. Zpoza horizontu vyčnívá skalnatý útes s nepřehlédnutelnou dominantou, majákem na jeho vrcholu. Po pravoboku se hodně v dáli ponořené v oparu sotva zřetelně rýsuje pobřeží Itálie, jinak je horizont kolem nás rovný a nekonečný. Pomalým tempem se přibližujeme a ostrov se „zvětšuje“, od vycházejícího slunce máme dost silné protisvětlo, tak se zdá ostrov šedý a mrtvý. Při jeho pomalém obeplutí k jeho jižní straně však šikmo dopadající slunce odhaluje zeleně porostlé skály, nad nimiž krouží uřvaní racci. Kdyby na vrcholu nejvyšší skály nestál maják, byla by to perfektní scéna z filmů, kde lodě ztroskotají poblíž pustých ostrovů, a výsadek pluje zjistit, zda je ostrov obydlený. Chvíli se jen tak za lehkého vrčení motoru kocháme krásou tohoto místa a pak začínáme plánovat, jak se dostaneme na ostrov. Kotvení je z pochopitelných důvodů vyloučené a nezbývá, než výsadek udělat pomocí malého záchranného člunu, který je (ne)dílnou součástí lodi. Na jižní straně Palagružy je malá pláž – jediné místo, kudy se sem lze dostat. U pláže je malá zátoka, kde mají loďku nějací rybáři a kotví zde i jedna jachta. Nasnídáme se a mezitím se chopím odvazování člunu, který spouštíme na vodu a připravíme na zádi. První dva dobrovolníci lezou dovnitř, házíme jim pádla a přejeme hodně štěstí, aby dopluli a zároveň pro někoho z nás jeden doplul zpátky. Když vidím ten zápas malého člunu a jeho posádky s mořem a pádly, uvědomil

jsem si, že výsadek může trvat měsíce i roky Když se po celkem dlouhé chvíli ocitli na úrovni kotvící lodě, vyrazil k nim od ní motorový člun. Chvíli se motal kolem a pak náš výsadek dovezl až na souš. Očekáváme, že naši noví kamarádi odvezou i zbytek nás, kteří na se ostrov chtějí podívat (kapitán a Dan tu zůstávají, aby naše loď nezůstala bezvládná). Z podpalubí vytahujeme karton Gambáčů a pozorujeme blížící se motorový člun. Ten však občas škytá a chcípe. Na člunovoda z kotvící jachty někdo posměvně volá a ten odpovídá „nesmějte se mi, já za to nemohu“, ihned jak poznáváme náš rodný jazyk, měníme Gambáče za lahev skotské. Po obdarování nás náš krajan postupně doveze na ostrov. Na celkem malou oblázkovou pláž šplouchá křišťálově čistá voda. Po deseti metrech od moře se zvedají vysoké útesy. Na pravém okraji pláže se již zmínění rybáři pokouší vytahovat svou loď vysoko na břeh, kde vyndávají sítě a dolují z nich své dnešní úlovky. Za nimi je malý domek, kde mají asi zázemí a kolem pěkný nepořádek. Nějaká dřeva, kanystry a pytle s cementem. Za domkem se klikatí cesta vedoucí k majáku. Tou se, jako první, vydávám nahoru. Cesta krásně voní čerstvě posekanou trávou, která ji jistě ještě nedávno pokrývala. Podél ní kvetou snad stovky druhů rostlin, běhají zde ještěrky a posedávají rackové. Každým krokem vzhůru se mi poskýtá hezčí pohled na celý ostrov. Je to ostrov plný života a vůní. Když vycházím do jakéhosi sedla v půli ostrova, otvírá se mi i pohled na zbytek ostrova, kde majestátně ční maják. Je zde i nějaká rozpadlá stará stavba, kolem níž rostou růžové vlčí máky a keře fíkovníku. Je to hřích, ale v takto krásném romantickém prostředí zapínám mobil, navigaci a zadávám souřadnice Kešky, která zde někde má být. (Pro ty, co neví oč běží, nechť pošeptají Googlu slovo geocaching). Nechávám zbytek výpravy pode mnou, odbočuji z cesty a sledujíc šipku na displeji hledám správné souřadnice. Na nich pak šetrně převracím volné kameny, ale místo plastové krabičky nacházím jen tisíce mnohonožek, žížal, slimáků a hlemýžďů. Asi po deseti minutách to vzdám s tím, že jsem si asi chybně opsal souřadnice. Celkem mě to mrzí - sem se přeci jen tak znovu nedostanu. Při rozhlédnutí se kolem na to krásné moře, jasnou oblohu, klidnou zátoku i příkré útesy jsem rychle znovu šťastný a spěchám dohnat zbytek výsadku, který se mezitím dostal až k majáku. Je zavřeno a tak se nedostaneme dál, než před velkou železnou bránu. Pro krásný dechberoucí rozhled to však bohatě stačí. Chvíli tu jen tak stojíme a rozjímáme. Všechno samozřejmě fotím a dokumentuji. S ostatními se pak pokusím o druhý pokus nalezení kešky, tentokrát úspěšně. Byla umístěna na tak krásném místě, že jsme tu zase nějakých těch pár minut rozjímali. Když už si myslíme, že se náš čas naplnil, scházíme zpět na pláž, kde se máváním domáháme zpětného transportu na loď. Při čekání nasbírám hrst krásných kulatých oblázků jako suvenýry a naprosto vážně přemýšlím, že se vykoupu v té krásné křišťálově čisté, leč velmi studené vodě. Převozníkovi na motorovém člunu poděkujeme, zamáváme a už honem sdělujeme kapitánovi své zážitky z ostrova, které nás mimochodcem velmi vyhladověly. Vyndáváme ze zásob tedy brambory a všichni se alespoň nějakou činností podílíme na jejich uvedení v poživatelný stav. Po velmi dobrém obědě odpočíváme. Pořád se držíme zátoky u ostrova. Někdo spí. Chopím se klidné příležitosti, oblékám se do plavek a stejně jako Ondra lezu do vody. Na zadních schůdkách na půl ponořený do vody nejdřív jen tak stojím v křečích, dokud se neodhodlám do vody skočit úplně. Obeplavu párkrát loď a s osvěžujícím pocitem se vylézám na palubu slunit. Takhle asi hodinku relaxujeme, kapitán se vzbudí a zavelí návrat k pevnině. Předtím ještě obeplujeme celý ostrov, abychom jej spatřili v celé své kráse i z druhé strany. Zamáváme a míříme směrem ostrov Lastovo. Časově nám vychází, že k ostrovu připlujeme večer. Nechceme moc riskovat kotvení za

tmy a tak mírně spěcháme. Pomocí motoru si tedy vytváříme vlastní vítr, který nás za pomocí geny popohání kupředu. Zní to velmi paradoxně, ale po řádném popřemýšlení je to logické. Pozorujeme pomalu mizící Palagružu a vylézající vrcholky pevninských hor. Své čtyři hodiny služby strávím zpola u kormidla a samozřejmě každou hodinou zapisováním do deníku a zakreslováním do mapy. Je to velmi užitečné, protože velmi snadno zjistíte, kde se budete v určitý čas při určitém kurzu nacházet; podle toho pak plánovat změny kurzu či rychlosti. Do světla jsme to nestihli a tak opět za tmy manévrujeme v úžině vedoucí k vojenské zátoce, kde má být betonové molo. Molo tam spolu s rybáři nacházíme. Ti nám říkají, že zde můžeme přes noc stát a dokonce nám pomáhají uvazovat loď. O manévrech při najíždění k molu už nepíši, protože se staly rutinou, kterou všichni bezchybně zvládali. Po dobré večeři a dalších pěti litrech čaje si děláme společenský večer a hrajeme Bang. Postupně se odebíráme do kajut a usínáme. 8. 4. 2010 Ráno se probouzím. Po vykonání všech ranních činností vyjdu na palubu a rozhlížím se po neznámém prostředí. V noci toho člověk totiž moc nepochytí. Stojíme u značně starého a neudržovaného mola, jehož přesná kopie je i na druhé straně této malé zátoky. Kousek od lodi vede štěrková cesta zřejmě spojující městečko vpravo s dalšími osadami. Nad cestou v prudkém kopci stojí stará oprýskaná budova. Podobné stojí i na kopcích kolem, zřejmě se jedná o staré vojenské objekty. Beru foťák a jdu na průzkum okolí. Po široké cestě se dostávám k již zmíněné budově, která bývala kasárna. Čas jí dal dost zabrat, ale ještě nestačil zničit proletářské malby na stěnách chodeb a některých „pokojů“. Venku před kasárna býval asi pěkný park s vykládanou dlažbou a bohatou flórou. Teď je to vše utopeno v trávě a zarostlé velkými agáve a opunciemi. Ještě se chvíli procházím po pevné zemi (která se se mnou ale občas zhoupne) a pomalu se vracím k lodi. Tady už posádka mobilizuje a připravuje Svršatu na plavbu zpět do Šibeniku. Přijde se s námi ještě rozloučit smradlavý pes a odrážíme od mola. Vyjíždíme zpoza ostrovů, nastavujeme kurs, natahujeme plachty a plujeme. Je nádherné počasí, voda jako zrcadlo, ale dle předpovědi (která je sice týden stará, ale doposud celkem dobře vycházela) má večer dorazit fronta. Času ale máme zatím dost a tak si lážo plážo plujeme pohodovým tempem na autopilota. Velmi to připomínalo typické maríňáky – opalování na palubě, tažení lahve bílého vína za lodí za účelem zchlazení a následného vypití (i když nám ho dary moře skoro vzaly), po stažení plachet a plutí jen na motor sezení na přední lavičce a představování, že letíte atd. atd. Asi ve dvě hodiny odpoledne jsem si řekl, že už to snad nemůže být lepší… ale bylo! Zepředu k lodi mířilo hejno delfínů. Když nás míjeli, otočili se a pluli chvíli s námi. Podplouvali loď zleva doprava a naopak, vyskakovali z vody, pluli na boku s jednou ploutví ven – zkrátka dokonalé cirkusové vystoupení. Všichni jsme z toho byli samozřejmě paf a div jsme nepřevrátili loď, jak jsme se s foťáky nahrnuli k boku lodi. Ale stálo to za to. Jakoby jsme měli toto vystoupení delfínu zaplacené… po pěti minutách se sebrali a pluli dál svým původním směrem, ještě stihli zamávat ploutví a byli pryč. Tak takhle blízko jsem delfíny ještě neviděl („cccc“). Připisuji to tedy jako další z mých silných zážitků. Vpravo od nás v dáli míjíme Makarskou riviéru a zpoza ní vylézá nejvyšší hora Sv. Jura v pohoří Biokovo. Píšu to sem, protože je to jediný kus skály, který jsem identifikoval i bez mapy Večer už se blížil, Šibenik je ještě daleko a my pořád nezpozorovali jakoukoli změnu počasí. Jsme tedy trochu nervózní a raději přidáváme trochu na rychlosti, abychom byli v případě horších

povětrnostních podmínek blíže cíli. Slunce už se za chvíli dobrovolně ponoří do vody a my tento akt opět s fotoaparáty chceme zachytit. Mě už se ani moc fotit nechce, protože západů už mám mraky, ale přeci jenom jsem si svůj aparát vzal na palubu, protože se před námi objevilo UFO (Undefined Floating Object). Pomocí sblížení pořízeného snímku, zjišťujeme, že se jedná o dvě lodě, z níž jedna táhne druhou. Původní teze, že se jedná o hydroplán se tak nepotvrdily. Co je ale zajímavější je fakt, že při focení těch divných lodí akorát zalézalo slunce a tyto dvě události se děly na téměř shodném azimutu, střídavě jsem je tedy přes objektiv sledoval. Slunce pak denní oblohu opustilo zeleným zábleskem, který jsem poprvé v životě spatřil na vlastní oči. Bylo to, jako když na vás hodí někdo zelené (BIO) prasátko od zrcátka. Ani si v tu chvíli neuvědomuji, že to celé fotím. Zkouknu tedy snímky a hle, na jednom je záblesk i zaznamenán. Když už padne noc, jsou někteří spát, já se rozhoduji, že dnes nepůjdu, dokud nedoplujeme do cíle. V naprosté tmě pod krásnou jarní noční oblohou pozorujeme dalekohledy možné hrozby. Je tu provoz, ale ničemu neuhýbáme. Lodní kýl je pod mořským dnem, Orion se máchá po pás ve vodě, Venuše už se dávno topí a velký vůz je pořád velký a časem trochu popojíždí. 9.4.2010 Před lodí se mírně vlevo objevuje velmi jasné světlo, které nedokážeme identifikovat, po chvíli se objeví další a další a celkem je jich pět. Pět velmi silných světel vedle sebe tam, kde má být otevřené moře. Dalekohledem nelze najít navigační světla a tak jsme objekty vyloučili jako samostatné lodě a určili jsme, že je to jedna loď, obří loď. Asi je to nesmysl, ale únava spolu s bohatou fantazií pracuje na plné obrátky. Představujeme si loď dlouhou přes tři sta metrů, která se zasekla mezi ostrovy (mluvili jsme i možnosti, že by to mohl být Kocourův šatník). Náměrovým kompasem navíc zjišťujeme, že se „to“ s námi asi srazí a v jeden moment tak dokonce provedeme zbrzdění a úhybný manévr. Když „to“ pořád stálo a jednotlivá světla se od sebe začala vzdalovat, usmysleli jsme, že to asi přeci jenom budou jednotlivé lodě, zřejmě rybáři, kteří na silná světla lákají ryby a vůbec nerespektují pravidla námořní dopravy (rybáři jsou něco jako taxikáři ve městě). Mylsejíce pořád na podivnou událost připlouváme, už k ránu, do Šibeniku. Nikde ani noha (loď) a božský klid. Míjíme Šibenickou pevnost, bójky, majáky, skály – zkrátka vše, co je v průplavu do města k vidění. Zaplouváme do mariny, kde hledáme „naše“ místo na molu. Pár lidí z posádky se zbudí (vlastně všichni) a jdeme pomáhat s uvazováním lodi. „Do tak malého místa máme zaparkovat tu velkou loď? To sem na kapitána zvědavý“ říkal jsem si pro sebe. Petr však bez jediného zaváhání zacouval a zaparkoval. Jdeme se ještě vysprchovat do houpající se sprchy na pevnině a unaveni opět usínáme. Kolem desáté dopoledne odrážíme od mola a plujeme se podívat na místní pevnost, je to kousek odsud a tak nám cesta trvá pár minut. U mola pevnosti však narážíme na překážku v podobě přihlouplého rybáře, který až zcela určitě viděl, že zde chceme stát, nahazoval nám prut těsně kolem lodi (taxikář). Asi až při desáté otočce pochopil, že nám překáží a odešel. My se tak mohli bezpečně přiblížit k molu tak, aby většina posádky vyskákala na břeh a zbytek (kapitán a Jan) zase driftoval. Ocitáme se před hlavním vchodem do pevnosti, přímo nad vstupní branou je zachovalá římsa zdobená ozdobenými zvířecími lebkami. Procházíme chodbou do jakési předsíně, kde se chodby dělí na rovně, doleva a doprava (překvapivě). Znalý Dan nás vede doleva nahoru, kudy vystoupáme na střechu pevnosti. Je to tu dost zvětralé, ve spárách dlažby roste tráva a někde i keře. Po celém obvodu byla zřejmě umístěna děla, po kterých tu zbyly střílny s kolejnicí (jakýsi

natáčecí mechanismus) a celý prostor kolem pevnosti byl tak dokonale „pokryt“. Je to celkem strategické místo, lze odsud vidět jedinou přístupovou vodní cestu do města a několik okolních ostrovů. Nevím, z jaké války to tu pochází, ale muselo to být maso, střílet odsud na lodě. Po stejných schodech sestupujeme do přízemí, kde se na úrovni mořské hladiny nachází obrovský hangár. Ze stropů asi protéká při deštích voda a bere s sebou vápenec, který zde vytváří krápníčky a na zemi pak celá vápenná jezera, trochu si tu v tom čvachtáme a jdeme se mrknout ještě na projíždějící dřevěnou plachetnici. Zpět na mole už máváme na kapitána, aby nás vyzvednul. Odtud míříme na naši poslední plavbu, kterou ani neplánujeme a prostě jen tak plujeme. Poslední vykasání plachet, poslední generováni vlastního větru motorem a poslední nahlížení do námořnických map a lodní navigace. Obeplouváme jeden velký ostrov a vracíme se zpět do šibenického zálivu. Tady ještě ve městě natankujeme plnou nádrž a plujeme domů. Tady, už na správné místo (včera jsme parkovali o tři místa špatně), znovu bravurně přivazujeme loď… tentokrát skáču na molo a uvazuji příď. Při tom skoku (i když byl krátký) si uvědomím, že je to naposledy, co z plující lodi vystupuji a že už ji nebude třeba nikde vázat. Už mě nebude houpat na vlnách a vrčet mi do spaní. Už nebudu pozorovat kymácející se vařič, na kterém se vaří stý padesátý čaj. Točení kormidlem, hlášení polohy, rychlosti, vytahování plachet a zuřivé točení klikou, klábosení na palubě, boj s pohyblivým záchodem, vrčení vodní pumpy, tlačení se u společného stolu, snídání na moři, zakreslování do map, polospaní v kajutě, přehrabávání nepořádku ve své skříňce, falešné pípání hloubkového alarmu, příkazy kapitána, to všechno se tím skokem stalo minulostí. Večer spolu s Jitkou, Ondrou a Happym jedu do města. Procházíme krásnými večerními uličkami, chceme dojít i na pevnost nad městem, ta je ale zavřená, tak si kupujeme zmrzlinu a jedeme naposledy spát do lodi. 10.4.2010 Balíme. Všechno, co jsme sem předtím nanosili, vynášíme zpět na pevninu. Pravda, potravin je o poznání méně a některých se dodatečně zbavujeme (ještě teď mám pohled klesajících slepičích vajec na dno přístavu v živé paměti:) Dělíme věci do aut, loučíme se s lodí a kolem poledního odjíždíme. Při předání lodi došlo na očekávanou platbu pokuty za ztracenou kotvu:( Stavujeme se ještě v supermarketu pro tekuté suvenýry a po dohodě navštívíme ještě národní park Krka. Asi půlhodina jízdy nás dopravila až k pokladně národního parku, kde si platíme základní vstupné kolem nejzajímavějších vodopádů. Tím, že je jaro, je tu více vody a vodopády jsou divočejší. Jsem rád, že mám tu možnost vidět „Krky“ kromě léta i na jaře. Na konci trasy (pod největšími z vodopádů, kde se před deseti lety, kdy jsem tu byl naposledy, mohlo ještě koupat, si dáváme poslední „sladoled“, cestou k autu stihám ještě utratit pár Euro za Rakii a sušené fíky, děláme jedinou společnou fotku posádky a jedeme domů. Po cestě se nic zajímavého nestalo, snad jen lepení střešního okna u naší Felicie aby to nepískalo), spravování světel u Opla a výborné povečeření ve Slovinské rybářské hotelové restaurace a předcházející „rozhovor“ s místními puberťačkami (po zeptání anglicky, kde se tu dá najíst, utekly). U posledního tankování v Rakousku se oficiálně dělíme (neoficiálně to bylo ve Vídni:) na Opla a Feldu. Odřídím cestu až do Ondřejova, vyklápím nejdůležitějšího člena výletu a kolem třetí ráno se vyhazuji před barákem.

Co napsat závěrem? Asi to celé nějak shrnu do několika bodů.     

Plavba na lodi se Šajrim jako kapitánem byla nezapomenutelná a to pouze v dobrém slova smyslu. Nesmím zapomenout na dobře optimalizovaný seznam věcí, včetně jídla. Po celou dobu plavby nikomu nic nechybělo, co teda vím. Palagruža jako meta plavby byla zvolena více než dobře a zbylá trasa také. Kapitán se dobře staral o bezpečnost, důkazem je, že se nikomu nic nestalo Patřilo to k jednomu z nejlepších pobytů u moře.

Některé záznamy jsem přepisoval přímo z deníku, většinu jsem ale dopisoval dodatečně. Postupným vzpomínáním a dopisováním se to stalo téměř nekonečné. Někdy jsem ale musel skončit, plno věcí, skutečností a zážitků tu chybí. Když to tak po sobě čtu, zapomněl jsem se zmínit o skvělých lidech, co tam se mnou byli, o pudinku, co jsem vařil a zároveň to naučil Dana, o čůrání ze zádi, o opraváři na palubě, o testování záchranného kruhu, o skvělém jídle, o zvuku plápolající plachty, o ... Pokud chcete znát vše, musíte se někdy plavit se Šajrim a zažít to na vlastní kůži… stojí to za to!