PŘEDVÁNOČNÍ SLOVO PŘEDSEDY

66

1

PŘEDVÁNOČNÍ SLOVO PŘEDSEDY Gloria, vážení přátelé betlémů, radujme se, čas vánoční kvapem přichází. V době kdy budete číst tyto řádky budeme, jak předpokládám, v závěru doby adventní, doby naplněné radostným očekáváním příchodu Páně, Kristova narození. V dnešní hektické době je bohužel tento adventní čas spojen s předvánočním shonem, nakupováním jídla, pití, stromků, jmelí, kaprů a především spousty dárků. Je celkem logické, že několik desetiletí trvající politická situace vymazala z povědomí lidí původní smysl těchto svátků, které se po staletí udržovaly v tradicích církevního roku. Pro nás, betlemáře je však podstatnější skutečnost, že v roce 1223 navštívil papeže Honoria III mladý jáhen Giovanni Bernadone, budoucí světec, kterého dnes známe pod jménem František z Assisi, aby si vyžádal souhlas s oslavou příchodu Spasitele novým, poutavým způsobem. Chtěl spodobnit narození Ježíška na seně spolu s volem a oslíkem po stranách jeslí. Tímto chci pouze připomenout hloubku tradic, které jsou spojeny se stavbou betlémů a jejich původní význam v křesťanském světě. Než však nastane onen posvátný a radostný okamžik Narození, prosím o pár chvil, které věnujete četbě těchto řádků. Od valné hromady uplynul již delší čas, ale přes veškerou snahu výkonného výboru a předsednictva se zatím nepodařila vyřešit personální situace, která vznikla odstoupením redaktora časopisu, webmastera a ekonomky

Členům sdružení a našim čtenářům přejeme prožití vánočních svátků ve zdraví, radosti a spokojenosti. Vám všem přejeme úspěšný rok 2008. Předsednictvo ČSPB a redakce časopisu Betlémy a betlemáři

66 ročník 17 č. 4/2007

Z obsahu Text k barevným obrázkům

(2)

Betlémy ve Svitavském muzeu

(3)

Betlémy v Národopisném muzeu Mohelnický kostelní betlém

(8) (10)

O malířce Elišce Peroutkové

(12)

České Vánoce (verše)

(15)

O malíři Važeckého betléma

(16)

In memoriam – malíř A. Krmíček

(18)

Výstava řezbáře Vojtěcha Večeře

(20)

Štědrovečerní zvyky

(22)

Informace pro členy ČSPB

(23)

Dodatky ke článkům v BaB

(24)

Vydavatel: České sdružení přátel betlémů Adresa redakce: P.O. BOX 66 501 01 Hradec Králové Sazba a tisk: OFTIS spol. s r. o., Ústí nad Orlicí Registrace: MK ČR E 11426 Do tisku zadal 3. prosince 2007 Ing. Ludvík Mátl

2

66

sdružení. Znovu se proto obracím na Vás, členy sdružení betlemářů, vystupte z pasivity a prosím, angažujte se v získání odborníků, nejlépe těch, pro které jsou betlémy láskou a se zájmem budou s námi spolupracovat ve vedení a řízení našeho sdružení. Dovoluji si zde poděkovat především panu ing. Mátlovi za jeho zodpovědný a obětavý přístup k práci v redakci při přípravě a tisku časopisu a spolu s ing. Procházkou s jeho distribucí. Zároveň děkuji všem, kteří svými příspěvky formují tvář našeho časopisu. Domnívám se, že v každém regionu je mnoho zajímavostí, které upoutají pozornost a stojí za to je publikovat. Věřím, že smysl betlemářské činnos-

ti našeho sdružení je ve vzájemném poznávání neznámého, v informacích a sděleních, v osobním kontaktu mezi betlemáři. Myslím, že není vhodnější chvíle než onen první okamžik u betléma, chvíle kdy budeme prožívat radost z narození Dítěte, než právě tato chvíle ke vzpomínce na ty betlemáře, kteří nás letos opustili. Myslím, že není vhodnějšího místa než je závěr tohoto povídání, abych vám všem popřál hodně zdraví v příštím roce. Přeji vám prožití klidných dnů vánočních a mnoho pěkných okamžiků strávených u betlémů. Radko Weigner předseda sdružení

Z ústeckoorlického betlému (autor Jiří Knapovský).

Popisky k barevným obrázkům Titulní strana obálky: Betlém (středová část) z kostela sv. Tomáše z Canterbury v Mohelnici (foto Petra Zápecová) 2. strana obálky:

PF 2008, pro časopis BaB namaloval a věnoval ak. malíř Jiří Škopek

3. strana obálky:

Nahoře – figurky svitavské betlemářské školy (král signován „Johann Willimek 1908“). Městské muzeum a galerie ve Svitavách. Dole: Sv. Rodina z betlému Františka Kubíčka z Plasnice v Orlických horách. Betlém zakoupen v r. 2006 Třebechovickým muzeem betlémů s finanční pomocí Ministerstva kultury ČR a Královehradeckého kraje. Autorem figurek P.Marie a sv. Josefa je uznávaný řezbář Wendelin Schmoranz. Chybějící Ježíšek byl doplněn prací Jarmily Haldové. Betlém je exponátem nové výstavy Třebech. muzea betlémů (foto Kamil Andres).

4. strana obálky:

Ukázka z nového vystřihovacího betlému Elišky Peroutkové (2007). Betlém je možno zakoupit, příp. objednat, ve Vydavatelství OFTIS Ústí nad Orlicí (nabídka prodeje v BaB č. 65, str. 24).

66

3

O betlémech v moravských muzeích

Svitavské muzeum a betlemářská tradice Mgr. BLANKA ČUHELOVÁ Už v roce 1894 byl ve Svitavách po úspěšné výstavě řemeslných výrobků z Hřebečska vytvořen výbor pro zřízení muzea – základem sbírek se měla stát část vystavených exponátů. Dary obyvatel se shromažďovaly v chlapecké škole, problematickým se ale ukázalo získání přijatelných prostor. První reálný záměr o zřízení muzea v roce 1914 v adaptovaných prostorách překazila 1. světová válka. V roce 1935 by ve městě zřízen Německý muzejní spolek – jeho snahy umístit muzeum do prostor staré radnice překazila 2. světová válka a tak muzeum ve Svitavách vzniklo de facto až v roce 1947 a bylo umístěno v jedné z tehdy nejvíce zachovalých budov (postavena 1892) ve městě – ve vile bývalého starosty Johanna Budiga. Sbírkový fond muzea tvořily především konfiskáty a soukromé sbírky původních obyvatel města. Soustředilo se zde velké množství obrazů, nábytku, knih, zbraní, porcelánu, skla, mincí a dalších předmětů. Velký zájem byl o malované střelecké terče Svitavského střeleckého spolku z poloviny 19. století a hlavně velký pohyblivý betlém. V roce 1955 byly sbírky obohaceny o stříbrný poklad – jednalo se o dva tisíce stříbrných rakouských, saských, belgických i jiných mincí ražených v letech 1770 – 1830. V současné době je součástí sbírek Moravského zemského muzea v Brně. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století utržilo muzeum rány, ze kterých se vzpamatovává dodnes. Budova byla z důvodů generální opravy vyklizena, sbírky deponovány do okolních muzeí či převedeny do majetku různých svitavských organizací a škol. Po ukončení oprav se většina sbírek zpět nevrátila – v budově bylo otevřeno muzeum dělnického hnutí. A tak se muzeum ve Svitavách mohlo vrátit ke svému původnímu poslání až po roce 1989. Získalo statut vlastivědné organizace, podařilo se vrátit zpět část sbírkového fondu deponovaného v šedesátých letech do okolních muzeí a byl nastartován nový sbírkotvorný program

se specializací na řemesla, historii domácích prací a hlavně dějiny praní. Svitavské muzeum vlastní největší sbírku pracích strojů v České republice. Základy k této sbírce byly položeny až v roce 1995 a během několika let narostla na takřka 200 exponátů. V roce 2000 byla instalována stálá expozice, která mapuje dějiny praní od nejstarších dob a zachycuje jeho vývoj od těch nejjednodušších plácaček a valch z různých materiálů přes mechanické, elektrické až po první plně automatické pračky. Městské muzeum a galerie ve Svitavách je také provozovatelem vyhlídkové věže u kostela Navštívení P. Marie na náměstí, reprezentativního Ottendorferova domu s dřevěným vyřezávaným koncertním sálem a zabezpečuje prohlídky města s historickým výkladem. Muzeum plní také funkci galerie. Rekonstruované výstavní síně patří k nejoblíbenějším ve východních Čechách a hostily řadu známých i méně známých výtvarníků. Na počátku 20. století se Svitavám říkalo město betlémů. A jak se vlastně betlémy do Svitav dostaly? První se objevil pravděpodobně po příchodu misie dvou členů jezuitského řádu v roce 1612. Prvním stavitelem svitavského betléma byl farář Andreas Marschalek. Jak takové

4

66

betlémy vypadaly nevíme, tušíme pouze, že se v nich prolínaly vlivy mnoha betlemářských škol zejména z ústeckoorlického okruhu, ale i z Kladska či z Telčska. Nezanedbatelný vliv měla na Svitavy i olomoucká betlemářská škola. Vrcholnými díly baroka „hřebečského okruhu“ se staly plastiky mistrů dláta jakými byli Friedrich Strauß, Judas Thaddäus Supper, Christian Franz David a Georg Franz Patzak, spolutvůrce impozantního betlému hraběte Sporka na Kuksu. Pramenné doklady o svitavských betlémech pocházejí až z roku 1680, jsou zde uvedena dvě jména: Starý Mathes a jakýsi Seitel. Takové jméno nacházíme v zevrubné publikaci Gustava Korkische, kde je uvedeno, že Seiel (Seidl; 1717 - 1763) pocházel z vesničky ležící poblíž Kuksu a nebylo by tedy divu, kdyby si vzorem pro svůj betlém vybral právě onen vrcholně barokní betlém. Podle zpráv vlastnily betlémy oba dva svitavské kostely daleko před rokem 1780, do

měšťanských a selských domácností pronikly v mezi lety 1740–1750. Známe jméno svitavského tvůrce Georga Antona Heintze, který se proslavil řezbováním překrásných a umělecky zdařilých betlémů, z nichž jeden je v majetku vídeňského muzea lidového umění. Souběžně s tvorbou betlémů v uměleckých dílnách se vyvíjí i lidové řezbování betlémových figurek - napodobovalo vzory barokních mistrů. Radiměřský malíř pokojů Thomas Haberhauer vynikal velikou uměleckou invencí a dokonalou řezbářskou technikou, jež napodobovala umění starých mistrů takřka k nerozeznání. Jeho figurky vynikaly spořádaností a vnitřním klidem a jeho jeden betlém z 30. let 19. století vlastnila svitavská rodina Tyroltů. Dědictví otce převzal syn Alois a betlém je dodnes ve vlastnictví rodiny v Německu. Wenzel Goliasch pracoval jako pomocník Haberhauerů - jeho betlém ožívá niterným

66

dějem, který zosobňuje příběh evangelií. Figurky jsou živé plné pohybu, který byl vlastní celému baroknímu stylu. Tito domácí řezbáři spolupracují i s mnoha dalšími: soukeníkem Antonem Hauptem, provazníkem Ignatzem Hanelem a uměleckým stolařem Simonem Sulke i jistý Soalerem (nebo Seilerem?). A ještě jedna zajímavost - betlémy z plechu nebo z chlebové střídy nebyly ve Svitavách známé. Ve 2. polovině 19. století nastoupila druhá generace laických řezbářů, kteří ještě pracovali podle starých vzorů. Tak víme, že zde tvořili Friedrich Sobola, Andreas Stiepak a starý Johann Willimek. Počátkem našeho století zaznamenáváme nástup generace mistrů „orientálního stylu“ představovanou Adolfem Adlerem, Friedrichem Sobolou, Franzem Schlesingeren, Bernhardem Schmeißerem, Karlem Langrem a Augustem Ohnerem. Změna způsobu práce se projevila ve figurální výzdobě betlémů, kdežto scenérie zůstaly zachovány v intencích baroka. Symetricky rozestavěné sloupy nesou věnec nebo oblak, jemuž dominují postavy andělů. Ti nesou nápisy „Gloria in excelsis Deo“ nebo „IHS“, nebo mají různé hudební nástroje - trubky a bubny - a tvoří nebeskou kapelu. Nezřídka je připojen žehnající Bůh a hvězda betlémská. Co se týče krajiny, setkáváme se zde s Schönnbrunem, vídeňským chrámem sv. Štěpána či s některými radnicemi. A aby té nádhery nebylo málo, okna těchto budov byla překryta stříbrnou fólií, sklem nebo zrcadly, takže při osvětlení betlém vypadal jako noční město. Na výzdobě malovaných scenérií, zvláště pozadí nebo teras se podíleli významní svitavští malíři (např. Johann Dittmann). V roce 1923 byl ve Svitavách založen spolek přátel betléma Krippenfreude, kteří se prý scházeli pouze v neděli - odtud název „nedělní řezbáři“. Členové spolku nebyli pouhými svátečními řezbáři, protože si za svého učitele vybrali mistra svého oboru – renomovaného sochaře

5

Pastýř ke zvěstování (Svitavská betl. škola – nedatováno).

Andrease Stiepaka. Představitelem spolku byl svitavský farář P. Karl Bilek. Anton Mudrak v roce 1922 napočítal ve Svitavách 49 majitelů velkých betlémů a spoustu malých. K roku 1945 se ve městě stavělo na 400 jesliček. Řada z nich byla zničena po roce 1945, některé figurky byly dávány dětem ku hraní, některé byly vystaveny v oknech mezi květináči jako ozdoby. Výsostné postavení mezi svitavskými betlémy zaujímal pohyblivý mechanický betlém, který byl do v 60. let 20. století majetkem svitavského muzea. Při opravách budovy byl několikrát stěhován z místa na místo, ukládán v nevyhovujících podmínkách, až byl v dezolátním stavu převezen do muzea v Pardubicích k restaurování. A v jeho depozitářích zůstal dodnes. V současné době bývá každý rok vystaven betlém v kostele Navštívení P. Marie. Je vlastně souborem něko-

6

66

Milada Kysilková: Betlém z kukuřičného šustí (současná tvorba).

66

lika betlémů tvořících ucelený příběh, podobně jako v jiných betlémech byly i zde poškozené figurky během času nahrazovány zdařilými i méně podařenými kopiemi. Proto se stěží dokážeme orientovat ve mnoha signovaných soškách, které představují osobitý autorský styl každého umělce. Nejinak je tomu i u orientálního betlému, který bývá vystaven v kostele sv. Josefa. Svitavské muzeum pokračuje ve sběru betlémů, řezbářská tradice 19. a 20. století se však už zřejmě nevrátí. Přesto mají staří řezbáři i dnes své pokračovatele např. v autorovi navazujícím na historické betlémy, Pavlu Grimovi. Ve sbírkách muzea se nacházejí betlémy především z jiných materiálů – keramický svitavských manželů Sekových, z kukuřičného šustí (čítající na 100 figurek) Milady Kysilkové z Dolního Újezda, papírový svitavského kreslíře Petra Biliny a mnohé další. Na pravidelné výstavy betlémů, které se ve svitavském muzeu konají vždy jednou za dva roky, si však dnes musíme půjčovat historické svitavské betlémy z kostelů či okolních muzeí. A kde jsou ostatní svitavské betlémy? V Pardubicích, České Třebové, Třebíči, ve Vídni, ale také v Německu, Kanadě a Brazílii. Tak čas rozesel po celém světě řadu těch skromných, leč půvabných betlémů, aby lidem připomínaly v dobách zlých i dobrých ctnostnou myšlenku pokoje a usmíření mezi lidmi, čehož máme pohříchu zapotřebí. Poznámka redakce: Autorka článku je ředitelkou Městského muzea a galerie ve Svitavách. Svitavské muzeum během letošních výstav „Nad betlé-

7

mem vyšla hvězda“ (3. regionální výstava betlémů) a „Vánoční pohlazení“ (Dřevo, kámen – Jan, Jana, Lada a Květa Rejmanovi a Bartoloměj Štěrba), které trvají až do 20. 1. 2008, naplánovalo rozsáhlou řadu doprovodných akcí určených pro širokou veřejnost, včetně např. prodejní a hudební účasti na jarmarku, adventního koncertu v kostele nebo promítaní pohádek pro děti. Pro zajímavost a případnou inspiraci pro ostatní připomeňme specializované námětové akce: Pečení vánočního cukroví a jiných specialit (9. 12.), Den vánočních ozdob (11. 12.), Den vánočních pochutin a těsta (12. 12.), Den voňavého dřeva včetně ukázek vyřezávání do betlému (13. 12.) a nakonec ŠTĚDRÝ VEČER V MUZEU (24. 12.) s prohlídkou expozic muzea od 22 do 24 hodin jako součástí štědrovečerní procházky historickým jádrem města, potkávání se s přáteli a svátečně stejně naladěnými známými před tradiční návštěvou půlnoční mše v kostele Navštívení P. Marie na náměstí. Podávat se bude teplý čaj.

Příspěvky do časopisu Betlémy a betlemáři v digitální podobě včetně vhodných doprovodných fotografií průběžně zasílejte zatím předsedovi redakční rady na e-mail: matl.ludvik@seznam. cz nebo předsedovi sdružení: [email protected], ale i na disketách (CD-ROM) nebo v rukopisné či lépe strojopisové podobě na současnou adresu: České sdružení přátel betlémů, P.O.BOX 66, Hradec Králové, PSČ 501 01.

8

66

O dvou zajímavých betlémech Betlémy ze sbírek Národního muzea v Praze PhDr. HANA JETMAROVÁ Klasický lidový betlém představují jesličky Eduarda Hladíka, žijícího v letech 1872–1916, „všeuměla“, vyučeného truhláře z Tříče u Vysoké nad Jizerou v hornatých severních Čechách. Celých třiadvacet let – od roku 1885 do roku 1908 – se věnoval jeho tvorbě. Mnohé figury, zvláště ty, které se mu nezdály pro jeho betlém vhodné, prodával svým známým nebo si je vyměňoval s jinými tvůrci jesliček, jak bylo a je zvykem v mnoha betlemářských oblastech. Někteří majitelé betlémů si velmi cení toho, že mají ve svých jesličkách figury více autorů. A jsou-li to autoři mistři, nezapomenou tuto skutečnost zdůraznit. V tomto celku nenajdeme anonymní figuru darovníka. Každá představuje konkrétní osobu-Hladíkova souseda nebo známého. Z žen je tu zastoupena jediná, ta která chybět nemůže: Ježíšova matka, Panna Maria. Postrádáme tu však Tři krále. Ty autor vyřezal, ale prodal je a k vytvoření nových se už nedostal. Poslední vyřezanou figurou-a svým způsobem figurou v betlémě kuriózní-je postava českého šlechtice, generalissima císařské armády v třicetileté válce. Byl mu vzdán hold zřejmě z lokálně patriotických důvodů“jako vévoda frýdlantský ustanovil hlavním městem svého „státu ve státě“ Jičín, centrální město této oblasti. Hladíkův betlém vytváří kompozičně dva sice oddělené, ale ústřední scénou „Narození Páně“ spojené celky: město a horskou krajinu s pastevci a stády ovcí. Z města postaveného od diváka vpravo proudí k místu „Narození“ měšťané s dary, zleva se k Ježíškovi blíží dary nesoucí venkované a pastýři. Levý okraj horské krajiny uzavírají skály s poustevnou, poustevníkem, myslivcem a jeleny. V lidovém prostředí-horské chalupě tvůrcova syna Josefa-byl betlém naposledy postaven v roce 1972. Spočíval na dřevěné konstrukci v délce čtyř metrů, zhotovené z hrubých prken a položené na čelech dvou postelí. Po celé vánoční období se

v těchto postelích přímo pod betlémem spávalo. Osobitě pojaté lidové ztvárnění jednotlivých figur, řezaných jednoduchým krátkým nožem zvaným „šnycr“, výtvarně procítěná kompozice obou citlivě spojených částí (pastviny-město), malované pozadí, tvořící s trojrozměrnou částí betléma jednotlivý celek-to vše naznačuje vynikající úroveň Hladíkova betlému. Na počátku roku 1973 byl betlém zdokumentován a prodán národopisnému oddělení Národního muzea v Praze. Oblast výroby proslulých kralických figurek se nalézá na hranicích Čech, Moravy a horního Slezska. Asi v třiceti obcích mezi Králíky, Červenou Vodou, Mladkovem a Rokytnicí nad Orlicí v Orlických horách se již v 2. polovině 18. století řezaly dřevěné figury různých velikostí. Velké až půlmetrové, pořizované pro kostelní jesličky (u Králík je např. známé poutní místo Hora Matky Boží) a převládající koncem 18. století, postupně ustupovaly figurám menším, až se velikost ustálila na cca 4–10 cm. Z těch byly sestavovány skříňkové betlémy a spolu se samostatnými figurkami této provenience prodávány nejen na předvánočních trzích v Čechách a na Moravě, ale velký zájem o ně projevovala i cizina. Byly vyváženy anonymně nebo pod značkou firmy Khon v Teplicích a Kober ve Vídni do

66

západní a jižní Evropy i do zámoří jako „pravé krušnohorské zboží nebo pravé vídeňské jesličky“. V této souvislosti je třeba se zmínit o vzájemném působení tvůrců betlémů v oblasti Králík v Čechách a řezbářů z betlemářského centra v Tyrolích, Grädnertalu. Králické figurky si v roce 1898 nakoupil i žák tehdejšího třetího ročníku reálného gymnázia v Plzni, Karel Turek a v následujících letech z nich vytvořil první verzi svého mechanického betlému. V roce 1938 ho převezl do Prahy a během následujících dvaceti let ho ještě dvakrát přestavěl. Betlém je komponován do třech podlaží. V prvním jsou tři jeskyně-střední veliká, po stranách dvě menší. „Narození Páně“ se nachází v největší z nich, v postranních se na dvou kruhových pohyblivých terčích otáčejí stáda ovcí s pastýři. Před jeskyněmi na předsunutém prostranství se scházejí k jesličkám ve volném seskupení nejen darovníci, ale i tři králové, muzikanti, pastýři s ovcemi, poustevník a kominík. Střední podlaží je vyhrazeno postavám darovníků, umístěných na pohyblivém pásu. V třetím podlaží stojí archi-

9

tektury-obytný dům, hospodářské stavení a kladivový hamr. Figury kolem umístěné vykonávají dvoufázový pohyb: žena tahá za uzdu osla, muž štípe dříví, pastýř troubí apod. Jeskyně jsou znázorněny papírovými skalami a celek bohatě dokomponován barvotiskovými stromy. Autor užíval k pohybu mechanismus kliky, pro výstavní účely bylo použito elektromotoru doplněného hnacím strojkem z Krušnohoří. Mechanický betlém Karla Tučka je důkazem, že stavitelem jesliček nemusí být jejich tvůrce. Řemeslně velmi precizně vypracované králické figurky, které dodnes udivují svým jednotným stylem řezby, byly i v obchodě zakoupené papírové stromy (pouze architektury si snad zhotovoval Karel Tuček sám) posloužily tvůrčímu nadšení stavby tohoto komplexu, hlavně jeho zmechanizování. (Převzato z časopisu „Nesem vám noviny“ Betlém-klubu 3/2006.) Poznámka redakce: Autorka článku PhDr. Hana Jetmarová (1932–2002) byla správkyní sbírek betlémů Národopisného muzea-Národního muzea v Praze a jednou ze zakládajících členů ČSPB.

Pohlednice od ak. malíře Jiřího Škopka „V Rohenici“ (2007).

10

66

Kostelní betlém s možností prohlídky

Mohelnický betlém PAVEL NENKOVSKÝ Každoročně o Vánocích je v kapli sv. Anny kostela sv. Tomáše Becketa v Mohelnici vystavován překrásný betlém. Od půlnoční mše až do svátku Hromnic k tomuto betlému proudí stovky návštěvníků, kteří obdivují opravdu skvostné řezbářské dílo. Autorem tohoto betlému je - JOSEF NEDOMLEL ze Starého Města u Bruntálu, který na tomto díle pracoval téměř třicet let. Narodil se 9. listopadu 1909 ve Víchové nad Jizerou. S prací se dřevem se mladý Josef začal blíže seznamovat v kolařské dílně svého bratrance Josefa Nedomlela v Železném Brodě. Později se tam i vyučil. Po vojně odešel do Zlína, kde pracoval u firmy Baťa a zde se po sedmileté známosti koncem druhé světové války roku 1944 oženil s Boženou Střechovou. Vychoval tři syny a od roku 1946 až dokonce svého života bydlel se svou manželkou ve Starém Městě u Bruntálu v budově vodního díla s pilou. A zde již začínají první kapitoly historie Mohelnických jesliček. V roce 1958 vyřezal maketu křižlického vodního mlýna, vzal ho do bruntálského kostela a po mši ho postavil na oltář. Tamní kněz, František Martinek byl nadšen. Slovo dalo slovo a tak začal pro bruntálský kostel postupně vyřezávat celý betlém. 1. září roku 1962 však státní orgány bruntálského kněze Františka Martinka přeložily do Mohelnice. Kontakty kněze a řezbáře však i přes tuto událost nebyly přerušeny a spolupráce trvala nadále. Každoročně vždy před Vánocemi odjíždělo auto z Mohelnice do Starého Města a zpět pak přiváželo dřevěné vyřezávané přírůstky pro tehdy nově vznikající mohelnický betlém. Vlastní stavba jesliček trvá téměř měsíc a je opravdu co sestavovat. Všechny budovy a figurky jsou vyřezány z lipového dřeva. K vidění jsou zde například velice přesné kopie hradu Bouzova a Karlštejna. Kromě těchto známých hradů jsou na ploše 42 metrů čtverečných umístěny rovněž velice přesné kopie farního kostela svatého Tomáše Becketa i přímo sousedící bývalé farní budovy - dnešního muzea. Za povšimnutí stojí i přesná kopie zvoničky, Kramerovy vily stojící na skále nad hrází přehrady ve Znojmě a především pak kopie vod-

ního mlýna v Křižlicích. Chasník s pytlem mouky na zádech stojící před tímto mlýnem je autoportrét tvůrce mohelnických jesliček. Právě do tohoto mlýna chodil se svým tatínkem mlít obilí na mouku. A tuto drobnou epizodu ze svého mládí řezbář zvěčnil ve svém betlému. Plány řezbáře Josefa Nedomlela byly veliké. Jeho stále mladistvý elán a nadšení pro práci se dřevem byl obdivuhodný. Mezi jeho poslední práce na tomto díle patří Svatá rodina a průvod Tří králů s nezbytným slonem a velbloudem. Ještě o Vánocích roku 1988 přímo u jesliček, kam každoročně se svou manželkou Boženou přijížděl, domlouval pan Josef Nedomlel svou další řezbářskou práci a to na skupince pohybujících se muzikantů. Tyto další plány však již nemohly být realizovány, protože dne 21. května roku 1990 řezbář a kolář pan Josef Nedomlel v nedožitých 81 letech zemřel. Zůstalo po něm opravdu mimořádně vzácné dílo. Betlém je umístěn na ploše 6 x 7 metrů v plasticky členěné krajině pokryté mechem a pilinami. Je zde umístěno celkem 16 budov, 46 oveček a 24 + 5 + 2 + 2 figur o výšce od 15 do 22 centimetrů. Betlém je rovněž mechanický a pohyblivý. V pohybu je zde vodní mlýn, dále pes obíhající stádo oveček a dvě ovečky kývající hlavou. Na kopci se otáčí větrný mlýn a pod ním jsou pak dvě patra pohybujících se darovníků. Jsou zde vidět i horníci v dolech, kteří ručně kopou uhlí a to odváží na vozících. Na rodinnou tradici vyřezávání betlémů úspěšně navázal jeho syn František, který do tohoto betlému v závěru roku 2003 vyřezal figurky pěti muzikantů, čímž po patnáctileté pomlce naplnil neuskutečněný plán svého otce. Jde o pět dřevěných figurek muzikantů, kteří se navíc i pohybují. I po smrti pana Josefa Nedomlela byl stále udržován kontakt s jeho rodinou.

66

Jeden z jeho tří synů - František Nedomlel se v době již předrevoluční živil dřevořezbou. Kopíroval různé sochy (zvětšoval či zmenšoval je v jakémkoliv poměru), vyráběl jesličky, různé barokní hlavice, rokokové rámy na zrcadla či rámy na obrazy a prováděl dřevařské práce i v zahraničí. Např. v kostele v Klagenfurtu vyrobil překrásné varhaní řezby. Při jeho poslední návštěvě našeho mohelnického betlému na začátku roku 2003 pak bylo domluveno, že se náš betlém pokusí rozšířit a to o již dříve zmiňovanou skupinku hrajících muzikantů. Tehdy poprvé přímo u jesliček ukázal svůj pracovní nákres figurek. Za největší problém František Nedomlel považoval oživení figurek. Zajel si do Třebechovic pod Orebem, kde si popovídal se správcem světoznámého betlému a hlavně se podíval na způsob pohonu tamních figurek. Přímo na místě tehdy zjistil, že vymýšlet něco nového je zcela zbytečné, že mechanický systém třebechovického betlému je téměř dokonalý. A tak naše mohelnické přírůstky byly rozpohybovány právě dle tohoto vzoru. V pohybu je tedy již možno vidět pět hrajících muzikantů a to tak zvaného gajdoše - houslistu a kapelníka v jedné osobě, hráče na zobcovou flétnu, hráče na tarogáto, dále e-trubku a muzikanta hrající na kontrabas. Výrobu těchto figurek zafinancovalo město Mohelnice. Dalšího přírůstku mohelnického betlému jsme se dočkali za tři roky poté, tedy v roce 2006. Přesně v pondělí dne 18. prosince roku 2006 v dopoledních hodinách dovezl syn autora betlému František Nedomlel další dvojici dřevěných a pohybujících se figurek. Byli to byli dva chasníci, kteří obloukovou pilou řežou dřevo. Jeden chasník při práci pořád povídá (otevírá ústa – tzv. „mele pantem“) a druhý mu na to souhlas-

11

ně kýve hlavou. Vlivem poněkud nevhodného typu motorku s převody, které zabezpečovaly pohon těchto figurek, však chasníci řezali dřevo poněkud pomaleji než bývá zvykem. To je ale již minulostí, celý pohon byl autorem díla předělán. Výsledkem je již zcela dokonalý a přirozený pohyb obou figurek. Podle další dohody správce betlému s řezbářem Františkem Nedomlelem byly i letos vyrobeny další pohybující se figurky. Jde o dva horníky tahající rumpálem ze štoly kbelíky s uhlím. A tak se všichni máme opět na co těšit. Tento betlemářský skvost budete mít možnost poprvé spatřit ihned po letošní půlnoční mši svaté a dále dle otvírací doby pro veřejnost až do svátku Hromnic – tzn. do 2. února roku 2008. Betlém řezbáře Josefa Nedomlela a jeho syna Františka může Mohelnici závidět mnoho měst. Každoročně dělá radost všem, kteří se rozhodnou naše město a náš betlém navštívit. Těšíme se na Vaši návštěvu. Správce betlému Pavel Nenkovský Kontakt pro případné dotazy: [email protected] tel./fax/záznamník: 583 430 099 Poznámky redakce: Autor článku patří k zakládajícím členům ČSPB a v současnosti je předsedou regionální pobočky Betlemáři Mohelnicka. a tím i členem předsednictva. V listopadu 2006 spoluorganizoval v Mohelnici výstavu 778 trojrozměrných jesliček a betlémů se zápisem do Guinessovy knihy rekordů (informace v BaB č. 62). Je místostarostou města Mohelnice. Betlém je přístupný v přesně stanovených odlišných denních dobách. S jistotou jej můžete navštívit: Od 25. 12. do 6.1. od 11–12 a 14–16 hodiny, ve dnech 25., 26., 30. 12., 1. 1. a 6. 1. prodloužené odpol. 13–18. Od 8. 1. do 2. 2. 2008 ve dnech úterý, čtvrtek a sobota 15–16, o nedělích po dopolední bohoslužbě (začíná 9.30) a odpol. 14–17.

66

12

Kdo je kdo? Eliška Peroutková: „Svět trvalých věrných citů“ JIŘÍ CHUM O jejích obrázcích, plných laskavosti, nadhledu i hluboké duchovnosti kdosi prohlásil, že připomínají gotické oltáříky. Scénografické práce, návrhy divadelních kostýmů, něžné drobné obrázky a především knižní ilustrace. Letos dokončuje veliký projekt betléma, který mezi většinu betlemářských prací uvízlých ve vyhaslé estetice devatenáctého století vnáší světlo a novou energii. Malířka Eliška Peroutková (1951) má hluboký vztah k východním Čechám a stále více se vrací ke krajinám Českého ráje. Naslouchejme jejímu příběhu a potěšme se obrázky, k nimž musela ujít dalekou cestu. „Narodila jsem se v Praze, v jednom z nejkrásnějších měsíců roku, v máji. Kdybych mohla rozdělovat měsíce lidem podle povolání, tak malířům bych určitě přidělila květen a ještě nejspíš říjen. V dětství mě rodiče vodili hodně do divadel, četli mi pohádky a snad více než často jsme sedávali u rozhlasového přijímače a poslouchali krásné úpravy divadelních her. Svítící stupnice přijímače v setmělé místnosti a pak už jen hlasy přilétající zdálky a hudba. Nádherně to rozvíjelo představivost. K malování mě až v pozdním dětství přivedla náhoda. Profesor Karel Růžek, který nás učil kreslení, byl podmanivá osobnost. Seznamoval nás s malířskými technikami, vodil nás do plenéru. Ruka se mi náhle a rychle rozkreslila. Na Lidové akademii se mi dostalo dalšího povzbuzení, v šestnácti jsem na první pokus složila úspěšně zkoušku na Akademii výtvarných umění. Ocitla jsem se v nultém ročníku. Byl osudový rok 1968, země se zhoupla do dalšího temného období. Nově jmenovaný rektorát nultý ročník zrušil, dalšími zkouškami jsem úspěšně prošla až po ústní pohovor, odkud mě však i s mými obrázky s církevní tématikou rázně vyprovodili. Otevřely se přede mnou brány „univerzity života”. Dlouhá léta jsem pak pracovala v jedné z tiskařských profesí. Láska k divadlu mě přivedla mezi divadelní ochotníky. Báječní lidé a jejich prostředí měli hojivé účinky.

Jako dnes existují soukromé školy uměleckého zaměření, byly takové i v minulé době. Založili je nadšenci, kteří dali prostor pro působení mnoha divadelníkům. Pod vedením předních divadelních odborníků jsem vystudovala školu scénografie. Posléze jsem vytvořila řadu scénografií pro mnoho souborů s profesionálním režijním vedením a několikrát vystavovala na pražském quadrienále. Z té doby mi zbyla četná ocenění, vzpomínka na kus zajímavého, kumštem naplněného života a pár přátel, kterých si vážím dodnes. Po dlouhé mateřské přestávce jsem se vrátila k vlastnímu intenzivnímu malování. Pro Městské divadlo v Mladé Boleslavi jsem vytvořila scénickou výpravu k několika inscenacím. V půvabné výstavní síni divadla doprovázely inscenace výstavy mých obrazů a kreseb. Věnuji se také knižní ilustraci a letos se pro mne stal velkou výzvou velký mnohovrstevný projekt betléma. Ve svých obrazech se snažím přivolat svět, tak jak jsem ho vstřebala v mládí, ze svého bezprostředního okolí. Svět trvalých věrných citů směřovaných jak k rodině, tak k vlasti. Mám pocit, že zmíněný svět nás trvale opouští a stává se zbožím bazarovým. Věřím však, že o to víc záleží na každém z nás, kolik toho dobrého zachováme pro naše následovníky.“ Převzato z časopisu Veřejná správa, číslo 51–52/2006.

66

13

Inspirace autorky nového vystřihovacího betlému

Jak jsem objevila betlém ELIŠKA PEROUTKOVÁ To bylo tak. Můj dědeček, byl dědečkem neobyčejně šikovným a umělecky zdatným. Vystříhal Alšův betlém, vyztužil ho potřebnými podložkami a každoročně o vánocích ho vyndal z tajemné úschovy a přidal pod vánoční stromek. Jako dítě jsem s úžasem hleděla jednak na svého dědečka, jak si počínal při tvorbě betlému a pak jsem se s fascinací koukala na to množství barevných postav jdoucích k chalupě z níž vycházelo světlo. To bylo, když jsem byla malá. Pak, když jsem se vdala, v rodině mého manžela měli vyřezávaný betlém. Byla jsem již o něco starší, ale byla jsem fascinovaná zase - jako tenkrát. Úžasné postavičky, ovečky, chalupa a z ní jdoucí světlo. Každý rok jsme vyndávali jesličky o vánocích, již ne z tajemné skrýše, ale z prostor nadepsaným nápisem vánoce. Tento betlém měl světlo elektrické, tedy posun vpřed směrem k technice doby, již ne tajemně ukrývaná svíčka a hlídání, aby celý betlém neshořel. Přeběhl dlouhý čas. Zazvonil telefon, to je vždycky kousek tajemství než ho zvednu a co pak. Na druhém konci drátu ing. Karel Kábrt, šéf nakladatelství Oftis. „Paní Peroutková, co vám říká betlém?“, zeptal se mě s radostnou tajemnou zvědavostí. Nevěděla jsem hned co odpovědět, ale tušila jsem, že ke mně zaválo teplo. Pan PhDr. Jiří Chum napsal svou sbírku poezie s názvem Český betlém. Po jejím přečtení mě zaplavila vlna naprostého nadšení a pak se mi dostalo té cti tuto sbírku ilustrovat. Propadla jsem naprosto vánoční atmosféře. „Ve třičtvrtě na sedm k ránu, klepal jsem na nebeskou bránu“, zní mi dodnes. Vytvořila jsem ilustrace ke každé básni a pak zase nějaký ten čas přeplynul. Dostalo si mi úkolu vytvořit vystřihovací betlém. Některé z ilustrací, jakož i básně PhDr. Jiřího Chuma jsem vystavila na výstavě betlémů v pražském kostele Panny Marie Sněžné. Tuto výstavu tam pořádá řezbář a báječný člověk pan Jiří Votruba. Když jsem stála před jeho vyřezávaným pohyblivým betlémem dostavila se opět ona dětská fascinace s přidáním pokory

a obdivu k tak úctyhodnému dílu. Zcela jistě by fascinace neminula nikoho, kdyby ještě jako já, měl tu možnost vidět pohybující se betlém

Obrázky k článku jsou z nového vystřihovacího betlému Elišky Peroutkové.

14

66

z té druhé strany. I to je výtvarné dílo samo o sobě. Do té doby jsem neměla nejmenší tušení, že existuje přímo betlémářské, lepe řečeno betlémářská sdružení. Že je tolik výtvarné krásy, kolik jí můžete shlédnout každoročně na pořádaných výstavách. PhDr. Vladimír Vaclík napsal o betlémech přímo encyklopedii. Jsem mu tolik vděčná za studnici, z níž jsem čerpala znalosti o betlémech. Zas a znova jsem procházela výstavou u manželů Votrubových, stála jsem před dosti pro mě závažným úkolem, vytvořit vlastní autorský betlém. Bylo již tolik řečeno, nakresleno, napsáno. Dosti jsem přemýšlela o tom, jak různí umělci zasazují betlémskou událost do svých krajin, do svých měst a výtvarných pojetí. Pak jsem si uvědomila, že mi tam v některých betlémech něco vadí, nejprve jsem nevěděla co, bylo to jen tušení. Tušení se proměnilo v uvědomění, že pro tolik postav, které mnohé Betlémy obsahují, leckde nevidím na Pannu Marii s Dítětem, to je na nejdůležitější osoby, že centrum betléma zůstává zahaleno. Uvědomila jsem si, že ta betlémská naděje, je naše naděje,

proto je jednou betlém třeba ústeckoorlický, jindy jindřichohradecký, je jedno jaký, on je náš. To je naše naděje. Zrození Ježíše Krista je pro mé chápání jen jedno, je nezaměnitelné, je jedinečné. My jsme jen Ti, kteří uctíváme tuto památku po dva tisíce let. Dva tisíce let uctíváme zázrak zrození a naději nám danou. Proto jsem umístila pannu Marii s Ježíškem nahoru nad nás. Oni jsou jediní. Duchovní bytosti nad námi. Rovněž ovečky, pro betlém tolik neodmyslitelné, jsem umístila nahoru. Jednak betlémskou událost dotvářejí svoji historickou skutečností, ale mám za to, že mohou mít i metaforický smysl. Rovněž metaforický smysl mají i pastýři, kteří v mém pojetí betléma jsou nahoře. Panna Maria s Dítětem, Josef, ovečky a pastýři nepřichází do styku s ostatními postavami, které můžeme považovat za současné, mnohé i nám podobné. Není pro mě důležitá ani tak krajina, jako výraz ve tváři a samotné symbolické postavy, v nichž se něco děje, kteří vytvářejí svůj postoj k události samé a k její tradici i k tradici různých výtvarných, zejména lidových pojetí. Uchopení události ve výtvarném pojetí lidového stylu mě oslovuje od mládí. Proto úkol před nímž jsem stála byl pro mne velice závažným a zavazujícím. K úkolu jsem přistoupila se zvláštní pokorou. Svoji hlubokou pokoru jsem složila nejen obsahu samotného zadání, ale také před vším, co lidská ruka pro tento motiv dokázala vytvořit. Náš vyřezávaný betlém již dávno neukrývám do krabice s nápisem vánoce, ale mám ho vystavený celý rok, denně se s ním těším, připadá mi to jako velká škoda dávat to dílo do krabice a vyndávat ho jen jednou za rok. Vždyť je tak krásný a poskytuje tolik kladné a radostné energie. Čerpala jsem hodně od PhDr. Vladimíra Vaclíka, ale dovolila jsem si vnést do tvorby betlému svoje poznání, svoji zkušenost a jako dodatek ke všemu jsem napsala báseň České vánoce, které tvorbu vystřihovacího betléma dotvářejí.

66

15

Eliška Peroutková: ČESKÉ VÁNOCE Prosinec, slunce je malé, nizoučko v dáli, není tím, co v létě nás pálí, ono se vrací, tam, jak ti ptáci, jako andělé v čase, kdy den potemní, prosinec prosí. Vždyť listopad navždy již k zemi pad, poslední list prosí o naději, že za závějí vykvete petrklíč, štěstím se chvěji. ............. Koupím si na trhu purpuru, františky, svíčky, barborku, med a kroucenou vrbu, zelené chvoje, adventní věnec, badyán, vanilku, skořici a trochu rumu pro horký čaj vonící. A když den potemní, k nebesům pohlédni, co jich tam svítí hvězd. Prohlédni. Doma je za plotem bílý dům. Kraječky vločka bílá, okno mi ozdobila, bílý ubrus, Dej Bůh štěstí tomu domu, nápis babičkou vyšitý, kde jsem já a kde jsi Ty? Kde Bůh, tam láska. Slunce pomeranč hřebíčkem provoním, vždyť já už dobře vím, že vůni vánoc já nasněžím, po celý žití čas. ............. Je Štědrý den, svítí den i noc vánočních svící. Sněží a jiskří, bílý sníh, přijíždí na saních. Dýchá a věří, že vůně ovoce přivábí

cukrové vánoce. Teče svěží voda, co rampouchy mívá kostel pod střechy věží. Je Štědrý den, je tichý, voní hřebíčkem a skořicí, vánoce, lásku mající. Troubí ponocný, pastýřů píseň vánoční, hej mistře, hola, zvolá Jan Jakub Ryba, jsou české vánoce, na mísách sušené ovoce. Otvírá vánoc se dveří, i schoulená kočka u kamen na lásku věří. Zdobí se tak jako vloni cukroví, i stromek jedlový, svítí jas, jenž je v nás, tichý a zpívá, přijedou vánoce, zvoní křídel let andělů, na kůru kostelů. Svěží se dýchá, vzduch noci, plná je ticha. Zvoní, tak jako předloni, tak jako vloni, po roce, české mé vánoce. Vybráno redakcí z rozsáhlého souboru veršů E. Peroutkové „České vánoce“ (2007)

16

66

O českém malíři slovenského betléma Putování za Važeckým betlémem JAROSLAV PARMA Pokud kde vystavíme „Važecký betlém“ od Jana Hály, je vždy středem pozornosti. Pro svoji originalitu, s jakou zachycuje prostředí, v němž vznikal. Není to tak dávno, co nás naše prázdninové cesty dovedly do Vysokých Tater, pod nimiž je schoulen i Važec, místo, v němž Jan Hála žil a pracoval. Bylo samozřejmé, že jsme nemohli návštěvu Važce opomenout. Škoda jen, že k vilce (dnes Galerie Jana Hály), v níž tvořil, jsme přišli v době, kdy neměla otevírací dobu, ale na obecním úřadě jsme dostali alespoň základní informace o autorovi, který sice vytvořil řadu jiných děl, ale pro nás je stále hlavně tvůrcem jedinečného betlému. Možná i vás bude zajímat jeho neobvyklý životní osud.

Jan Hála: Autoportrét (Soubor pohlednic – výběr z díla, vydala Galéria P. M. Bohúňa 1997).

Jan Hála se narodil 19.1.1890 v Blatné v jižních Čechách. Již od mládí se zajímal o historii, výtvarné umění a literaturu. Gymnázium ukončil v roce 1909 a zapsal se ke studiu historie na Filozofické fakultě University Karlovy v Praze, ale současně navštěvoval soukromou výtvarnou školu Ferdinanda Engelmüllera, kde se potvrdil jeho výtvarný talent. V letech 1910 - 1915 studoval na AVU

v Praze u prof. Maxe Pirnera. Věnoval se především krajinomalbě, ale také portrétoval, např. svou matku, rolníky, rybáře, horníky. V Blatné také uspořádal svoji první výstavu. Po I. světové válce maloval v roce 1922 v mosteckých hnědouhelných dolech (zaznamenal na řadě obrazů práci havířů v podzemí), pak odešel do Ostravy, kterou (vč. horníků) zachytil na mnoha olejomalbách a kresbách. Podtatranský Važec Jan Hála navštívil zcela náhodou poprvé v roce 1923 a už v něm natrvalo zůstal. Maloval velmi pilně, a to jak olejem, tak akvarely, a na Výstavě soudobé kultury v roce 1928 v Brně vystavoval „Važeckou mladuchu“. Týž olej uplatnil i na Výstavě slovenského umění v Praze v roce 1931, kde měl i další olejomalby z tohoto prostředí. V roce 1932 vystavoval v Praze soubor obrazů a studií z Važce, o rok později tamtéž na Výstavě slovenského umění vystavoval obraz „Tanec“, v létě 1934 představil 42 obrazy na výstavě v Žilině. Kresby Jana Hály lze najít v brněnských Lidových novinách, v časopisech Venkov a Salon, a to spolu s jeho články Jaro pod Tatrami, Večer na salaši, Hra s betlémem (V. ročník Salonu v r. 1926) a jinde. Koncem roku 1934 vyšla nákladem Spolku bibliofilov v Bratislavě jeho kniha

66

Vánoce na Važci s původními kresbami. Maloval vlastivědné obrazy pro československé školy. Když Važec 17. července 1931 vyhořel, tak požár zničil všechny poklady lidové architektury, která zůstala zachována jen na Hálových obrazech, jehož tato tragedie velmi ovlivnila. Historické a tradiční dřevěnice zůstaly jen na plátnech a listech Hálovy tvorby. Obnovovaný Važec se do původní podoby již nevrátil, byl ovlivněn tehdejším způsobem výstavby. Autor „Važeckého betlehemu“ ale také ilustroval, např. knihu Podtatranská dedina, čítanku Cestička, knihu J. Š. Baara Jan Cimbura aj. Byl činný i v jiných oblastech kultury. Pracoval na filmových a rozhlasových reportážích z Važce, vydal publikaci Památce starého Važce a bohatě vypravenou knihu Pod Tatrami. Pro Národné muzeum v Turčanskom Sv. Martine namaloval cyklus „Len“ a pro československý zemědělský pavilon na světové výstavě v New Yorku (1933) velký vlys „Tance“ a „Dvanáct měsíců“ jako návrhy na výzdobu kachlů. Mezi jeho poslední práce patří obrazy Na Bělidle, Přede žněmi, Na priadky, Pastorale, Švábka. Společně s Ludovítem Fullom, Martinem Benkem, Karolem Ondreičkem se stal zakla-

17

datelem slovenské, zejména dětské ilustrační tvorby, inicioval založení Tovaryšstva výtvarných umění Tatran, které ve Važci v roce 1926 vzniklo. Na začátku II. světové války musel Jan Hála odejít do Blatné, ale na mnohé žádosti obyvatel Važce mu bylo dovoleno vrátit se zpět na Slovensko. Po válce se aktivně podílel na kulturním rozvoji Liptova i celého Slovenska. Stal se čestným předsedou přípravného výboru pro založení Galerie Petera Michala Bohúňa v Liptovském Mikuláši. Náhlá choroba mu však nedovolila uskutečnit všechny záměry. Jan Hála zemřel 17. května 1959 ve Važci. Odešel nejen malíř, ale i spisovatel. Jeho rukopisy s vlastnoručními ilustracemi byly vydány pod titulem „Salašnická epopeja“ v roce 2001.

18

66

In memoriam – vzpomínka na řezbáře Antonína Krmíčka

Krmíčkův betlém JAN HORÁK Na výstavě betlémů v Hodoníně v roce 2002 u návštěvníků vzbudil pozornost betlém, do té doby zcela neznámého betlémáře, Antonína Krmíčka z Boleradic na Břeclavsku. Byla to premiéra pro autora i jeho dílo. Do té doby bylo možné betlém vidět jen v neprostorné verandě jeho domku. Tam si jej každoročně A.. Krmíček stavěl pro svoje potěšení a tam si jej mohlo během vánoční doby prohlédnout několik jedinců, kteří projevili zájem, nejčastěji to byli rodiče s dětmi. Každý, kdo viděl, byl nadšený a nešetřil slovy chvály. I to bylo podnětem přesvědčit pana Krmíčka, aby vystavil svůj betlém tam, kde ho uvidí co nejvíce lidí. To se povedlo a od roku 2002 je jeho betlém magnetem každoročních výstav v Boleradicích, rodišti i bydlišti autora. Betlém vždy vévodí prostornému sálu. Svoji velikostí a jedinečností láká stovky obdivovatelů. A je nač se dívat. Jednak je to poutavé celkové řešení, impozantní pozadí paláců a palem, řezbářská originalita, vystihující životnost darovníků a zvířátek. Především půvab celé kompozice vyvolává vánoční pohodu, poezii a jedinečnost. Antonínu Krmíčkovi učarovaly betlémy již v dětství. První setkání s malým papírovým betlémem bylo těsně po první světové válce. Donesl mu ho tatínek spolu s vánočním stromkem z proslulého hustopečského trhu. Malému Toníkovi přinášel obrovskou radost a vánoční pohodu po celé dětství. Další, a mnohem závažnější setkání s betlémem, bylo pro A. Krmíčka v místním kostele, kde v předvánočním čase se svou starší setrou pomáhal stavět kostelní betlém. Dobře si zapamatoval přesný postup jeho stavby a později jej dlouho stavíval sám, a to do doby než založil vlastní rodinu. Pak mu to už čas nedovoloval. Proto u něho vznikla touha vlastnit vlastní betlém, ale impuls k vlastní řezbářské práci na něj teprve čekal. Impuls přišel se synovým žadoněním, aby mu tatínek pořídil

nějaký betlém. To jen přimělo, že se o něj pokusil. Zkouška skončila jakousi nesourodou směsí dřevěných a durolinových figurek a papírových oveček. Dítě však bylo spokojené. Opravdová řezbářská tvorba pro Antonína Krmíčka nastala až po jeho padesátce, když přišlo závažné onemocnění ledvin. Po vyléčení byl nucen nastoupit dlouhodobou rekonvalescenci v sanatoriu v Jevíčku. Až tam získal dostatek sil a osobního volna, přišla touha realizovat svůj sen o vlastním betlému, který si sám vyřeže. Zvláštní atmosféra nejen způsobila, že vzal dláto do rukou a pojednou první palma budoucího betlému byla na světě, ale z práce i vyzařuje a nesmírně okouzluje. Postupně přidal palmu druhou, pokusil se o ovci, následovali pastýř, koza. Když po roce z Jevíčka odjížděl domů vezl si figurky dvou pastýřů, třech králů, anděla, volka s oslíkem, dvacet oveček a koz, deset palem, kaktusy a keře. Doma ve své tvorbě pokračoval, ovšem jen v zimním čase. Práce v zemědělství mu to ani jinak nedovolovala a ani neměl k řezání tu správnou pohodu.

66

Dnes je betlém A. Krmíčka tři metry dlouhý, metr široký, celý dřevěný vč. budov v pozadí, které jsou zevnitř osvícené. Má 56 ovcí a koz, 27 palem, několik keřů a kaktusů a také 26 figurek postav lidí. U mnohých mu byli předlohou vesničané, jeho známí a příbuzní. Mezi darovníky vymodeloval nejen sousedy, strejce a tetičky, ale i svého tatínka. Pozadí tvoří palmy a paláce. Každým rokem vyřezal něco nového, ale v posledních letech čím dál méně, léta mu ubírala zručnost i sílu. O to víc se těšil u svého betlému z obdivu malých a dospělých, těšilo jej, že betlém dává radost a vytváří hezkou vánoční pohodu. Pan A. Krmíček byl mnohaletým členem ČSPB a pravidelně se zúčastňoval schůzek jeho

19

Jihomoravské pobočky v Brně. Na schůzkách vždy udivoval svými vědomostmi, postřehem, humorem i venkovskou rozšafností. Krmíčkův betlém je velice osobitým výtvorem s velmi dobrou betlémářskou úrovní, a to navzdory tomu, že A. Krmíček byl samouk, který začal řezat až v pozdním věku. Zejména jeho figurky nejsou strnulé a toporné, ale hýří vtipem, pohybem a životností. Antonín Krmíček svůj betlém velkoryse daroval obci a ta jej vystavuje ve slavnostní síni Úřadu městyse Boleradice. Tam je možné betlém po dohodě kdykoliv uvidět. Pan Antonín Krmíček zemřel 5. září 2007 ve věku 90 let. Je pochován na místním hřbitově. Betlémáři, kteří jej znali, nezapomenou.

Detailnější záběr z betlému Antonína Krmíčka (archiv Jaroslava Parmy).

20

66

K výstavě nejmladšího řezbáře našeho sdružení

ŘEZBÁŘ VOJTĚCH VEČEŘE ING. JIŘÍ SLABÝ Prohlížím si obrázky kdysi pětiletého kluka (* 27. 11. 1990) s motivy svaté rodiny, tří králů, darovníků a zvířátek a nechávám se jimi inspirovat k této krátké výpovědi o mladém, dnes sedmnáctiletém, betlemáři. Není pro mne vůbec jednoduché psát o vlastním vnukovi s dostatečným objektivním odstupem a nezaujatě. Protože se to však ode mne žádá, musím se o to, s prosbou o Vaši shovívavost, pokusit.

Sotva tříletý Vojtíšek zahořel bezvýhradným obdivem a náklonností k betlémům, když jsme je doma spolu (pak už každoročně) stavěli. Byly to betlémky většinou jen tištěné a vystřihované z papíru, zato jich bývalo třicet i více. Ve vnímavé dětské duši tak zůstala symbióza krásné lidové tradice s voňavou atmosférou adventu a vánočního času dodnes. Snad byla i jedním z podnětů jeho pozdější vlastní tvorby. Přirozené výtvarné vlohy se u něj projevily velice brzy, takže už ve čtyřech letech začal navštěvovat výtvarný obor na ZUŠ v Litomyšli u paní Šárky Frankové, později byl dva roky externím žákem výtvarné školy pana Jaroslava Hrubého v Městě Albrechtice (u Krnova). Oba pedagogové citlivě rozvíjeli jeho nadání v kresbě, grafice i malbě, seznámili ho se základy keramické tvorby a vedli ho tak k nezbytné prostorové představivosti. S velkým pochopením při tom respektovali jeho „posedlost betlémy“, která dominovala všem jeho výtvarným projevům. Pod

jejich laskavým vedením vytvořil Vojta svoje první keramické reliéfní kachle a třírozměrné figurky. Srdce ho však táhlo ještě o kousek dál a o kousek výš – k dřevořezbě. Tu odmala považoval za nejúžasnější ztvárnění betlémského příběhu, fascinován především každoroční návštěvou Proboštova betlému v Třebechovicích a spoustou dalších předvánočních výstav s lidovými i profesionálními řezbami. Když mu bylo necelých jedenáct let, podlehl jsem jeho dlouholetému a vytrvalému nátlaku, pořídili jsme si několik lipových špalků a dvě kudly a začali se pokoušet o něco jako řezbaření. Naprosto spontánně – bez zkušeného instruktora a sebemenší praktické průpravy i teoretických znalostí. Vydobýt z neforemného kousku dřeva byť i jednoduchou figurku se jevilo jako utopie a poznání, že každé říznutí do dřeva je nevratné a říznutí do prstu bolestivé, nedalo na sebe dlouho čekat. Nicméně, navzdory tomu všemu, byl za několik měsíců Vojtův první řezaný betlémek na světě – sice poněkud neumělý a naivní, ale byl. Dnes je z Vojty zdatný a zručný řezbář s nevyčerpatelnou fantazií, nepřeberným množstvím nápadů a plánů a na svém kontě má už sedm vyřezávaných betlémů. Lidové postavičky, které je zaplňují, jsou vtipné, plné pohybu a spěchu, aby svůj dárek donesly k jesličkám včas. Nutno říci, že si všechny ty lidičky , zvířata i chaloupky vymýšlí a navrhuje sám a bez cizí předlohy. Za to, bezesporu, vděčí nejen své bohaté obrazotvornosti, ale také inspirujícímu vlivu svých, výše zmíněných, učitelů – výtvarníků, kterým chceme touto cestou upřímně poděkovat za trpělivý a laskavý přístup i za „gryf“, který od nich získal. Neméně vřelé poděkování a vděčnost vyjadřujeme osobnostem, které od samého počátku a s velkým

66

zaujetím sledovaly Vojtovy výtvarné i betlemářské pokusy: p. Dr. Vladimíru Vaclíkovi, prvnímu muži současného českého a světového betlemářství a p. Mgr. Jiřímu Kaše, nynějšímu proděkanovi Fakulty restaurování Univerzity Pardubice v Litomyšli. Oba mu byli nápomocní radou i morální podporou. Díky za jejich vzácné a nezištné přátelství! Cílevědomostí, důsledností (až tvrdohlavostí) se vyznačuje každá Vojtova aktivita – ať je to sportová-

21

ní, nebo v posledních několika letech muzika, která se stala další jeho životní vášní. Spolu s náročným studiem na gymnáziu ho časově limituje v jeho tvorbě betlemářské – ale o to jsou pak výsledky cennější. Všichni, kteří máme Vojtu rádi, přejeme sobě i jemu, aby mu šikovné ruce od Pánaboha a zaujetí pro všechno krásné vydržely po celý život – pro duchovní obohacení vlastní a všech, kterým betlémy přinášejí potěšení a radost. (redakčně kráceno)

BETLEMÁŘ VOJTĚCH VEČEŘE REGIONÁLNÍ MUZEUM V LITOMYŠLI – DO 13.1. 2008 2003–dosud: student Gymnázia Aloise Jiráska v Litomyšli Zaměření: Dřevořezba, malba, kresba, grafika, figurální a reliéfní tvorba z keramiky, převažuje betlemářská prostorová tvorba 1994–2000: výtvarný obor ZUŠ Litomyšl, pedagog Šárka Franková 2001–2002: soukromá výtvarná ZUŠ Krnov, pobočka Město Albrechtice, pedagog Jaroslav Hrubý Účast na výstavách: 1997 prezentace prací ZUŠ – Dům s pečovatelskou službou Litomyšl 1998 prezentace prací ZUŠ v rámci Smetanovy Litomyšle - zámecký pivovar 2001 výstava betlémů - Muzeum města Poličky 2001 výstava betlémů Staropražských betlemářů Kostel sv. Kajetána a P. Marie ustavičné pomoci v Nerudově ulici v Praze 2001 výstava „Vánoční inspirace“ v Sebranicích u Litomyšle 2002 česko-německá výstava betlémů, Německo, Straubing 2002 výstava „Půjdem spolu do Betléma“, Muzeum a galerie Litomyšl 2003–2007 výstavy Betlemářů Litomyšlska, Litomyšl, hotel Dalibor a YMCA 2005 výstava betlémů v Kamenci u Poličky 2006 výstava betlémů na hradě Svojanov 2006 výstava betlémů v nákupním a zábavním centru Novodvorská Plaza, Praha Samostatné výstavy: 12/2002–02/2003 o b r a z y , restaurace Lidového domu Litomyšl

Soutěže: 1999 výtvarná soutěž „Vánoce a betlém“, 6. ročník, Ústí nad Orlicí mimořádné ocenění v kategoii do 10 let 2000 výtvarná soutěž „Vánoce a betlém“ , 7. ročník, Ústí nad Orlicí vítězství v kategoii do 10 let, absolutní vítězství ve všech kategoriích, udělení Ceny Zdeňka Brožka za osobitý přístup k zobrazení betlémského tématu 2000 soutěž „Cena Itálie 2000“ pořadatel Ambasciata d’Italia Instituto Italiano di Cultura Praga (účast) 2001 soutěž Staropražských betlemářů „O nejhezčí betlém L. P. 2001“ Kostel sv. Kajetána a P. Marie ustavičné pomoci, Nerudova ul. v Praze, 1. místo Jiné odborné aktivity: 2003 mezinárodní řezbářský plenér – tvorba uměleckého díla – v rámci kulturního festivalu Dni Majstra Pavla, SR – Levoča účast – spolu s dalšími čtyřmi řezbáři reprezentace Města Litomyšle – vyřezávaný betlém, který zde vytvořil, daroval dětskému oddělení levočské nemocnice. Poznámka redakce: Texty na str. 20 a 21 převzaty od Regionálního muzea Litomyšl, které je otevřeno v úterý až pátek od 8 do 12 a od 13 do 16 hodin, o So, Ne a svátcích od 9 do 12 a od 13 do 17 hodin; 24.12. je otevřeno od 13 do 16 hodin; 31. 12.a 1.1. je zavřeno. Zároveň probíhá výstava hraček z přelomu 19. a 20. století „Dětský svět“ .

66

22

Štědrovečerní zvyky Jak vypadal štědrovečerní stůl kdysi dávno na Slovensku Co všechno bylo před sto roky na štědrovečerním stole slovenských rodin Novohradské župy, to usilovně posbírala Marta Galádová během desítek let a vystavila loni o Vánocích ve Škole našich předků ve Vietnamské ulici v Bratislavě. Výstava vzbudila velký zájem Bratislavanů, kteří si přišli ověřit obrázek, který mnohým načrtl ze vzpomínek nejeden „starý otec z vidieku“. Nepochybujeme, že by podobný obraz dávné štědrovečerní tabule v Čechách a na Moravě zajímal i dnešní generaci. Uprostřed stolu plála svíčka. To aby zapalovala srdce a přinášela lásku do rodiny. Před večeří babička hodila do každého rohu světnice oříšek. Pro rodinu znamenal lásku, víru, vděčnost a zdraví. Slaměný křížek měl připomenout, že se Ježíšek narodil na slámě. Nesměl chybět česnek; přinášel zdraví. Koláč „štědrák“ se pekl z pěti druhů těsta. Prý symbolizoval „lásku od počátku až do konce“. Medem dělal dědeček dětem křížky na čelo, aby byly pilné jako včely, po celý rok hodné a dobré a sladké jako med. Hrách a čočka měly přinášet do rodiny štěstí, podobně bochník chleba symbolizoval dostatek obživy pro rodinu na celý rok. Nechybělo ani věštění z rozkrojeného jablka a četlo se z modlitebních knížek.

datelství Arkáda v Klatovech. Jedná se o druhé přepracované a podstatně rozšířené vydání úspěšného titulu. Významné místo ve více než stostránkové bohatě ilustrované publikaci zaujímá kapitola o historii a přítomnosti betlemářství na střední Šumavě a v Pošumaví. V literární příloze je zde například poprvé publikován překlad vánoční šumavské povídky Hanse Kollibabeho „Řezbářovy Vánoce“. Knihu si můžete objednat na adrese: Nakladatelství ARKÁDA, Martin Kříž, Čs. legií 125/ I, 339 01 Klatovy; e-mail: kriz.arkada@gmail. com; mobil 604 945 439. Redakce knihu doporučuje Vaší pozornosti.

(Pramen: E. Žibritová v časopise Nový čas z 23. 12. 2006)

Stará Šumava ve zvycích adventu a Vánoc Pod tímto názvem vyšla v listopadu 2007 kniha napsaná členem našeho sdružení p. PhDr. Vladimírem Horpeniakem z Muzea Šumavy v Kašperských Horách. Vydalo nakla-

Pohlednice od Josefa Weniga (1885–1939), nedatováno.

66

INFORMACE Schůzky betlemářů v Brně Setkání betlemářů Regionální pobočky ČSPB pro Jižní Moravu se uskuteční v roce 2008 vždy poslední čtvrtek v měsíci (mimo červenec,srpen a prosinec) v 15.00 hodin v Etnografickém ústavu, Paláci šlechtičen na Kobližné ulici v Brně. Jedná se o tyto termíny: 31. ledna, 28. února, 27. března, 24. dubna, 29. května, 26. června, 25. září, 30. října a 27 listopadu 2008. Poznamenejte si do kalendáře. Noví zájemci jsou vítáni. Předseda pobočky: Radko Weigner.

Doplňujeme seznam betlemářských výstav 2007/08 uvedených v časopise BaB č. 65: Oblastní muzeum v Chomutově do 6. 1. 2008 vystavuje 23 dřevěných betlémů. Pro veřejnost budou nejatraktivnější dva mechanické betlémy místního řezbáře Josefa Fialy. Je autorem vystaveného velkého novodobého mechanického betléma s téměř 400 figurami. (Inf. převzata z deníku Metro – 26. 11. 07.) Muzeum v Lanškrouně pořádá do 13. 1. 2008 výstavu „Čas radosti, veselosti nastal nám …“. Vystaveno: soubor Hornonitranských betlémů (menší celky, cca 20 ks), Lanškrounský betlém (nový, autor p. B. Šilar), velký starý ústeckoorlický malovaný betlém (tzv. Brožkův betlém z Ústí n. Orl.), kralické betlémy, lanškrounský kostelní betlém a další. Otevřeno: prac. dny mimo pondělí: 9.oo–11.30, 13–16; So, Ne, 25. a 26.12.: 13–17. Telefon: 465 324 328.

23

pro členy Českého sdružení přátel betlémů Výstava „650 let od nařízení Karla IV. o zakládání vinic“, kde budou vystaveny i mince, medaile a grafiky s Karlem IV, se koná od 6. 2. do 18. 5. 2008 v Policejním muzeu, Ke Karlovu, Praha 2. Výstava bude otevřena denně mimo pondělí od 10 do 17 hodin. Jedná se o výstavu pozoruhodné a ojedinělé sbírky, kterou sestavil betlemář Ing. Milan Baše, člen Klubu sběratelů kuriozit v Praze. Pan Ing. Milan Baše náhle zemřel 3. 11. 2007 – dlouhodobě plánovanou výstavu zabezpečuje nyní jeho rodina. Doporučujeme zájemcům o tyto artefakty – minule to „nemělo chybu“. (redakce)

* Do kalendáře: Náš člen p. PhDr. Vladimír Horpeniak z Kašperských Hor doporučuje našim čtenářům premiéru nového televizního dokumentu Zdeňka Flídra „Koleda, koleda … „ na ČT 2 v neděli 23. 12. 07 ve 20 hodin.

* Poštou vrácená čísla časopisu BaB jako nedoručitelná: p. Jan Jelen, Opava (členské číslo 462); p. Dalibor Machek, Prostějov (499), p. Jiří Martínek, Rumburk (673), pí. Lenka Joklová, Mohelnice (763) a pí. Marie Kuželová, Brno (505 – podle sdělení pošty pravděpodobně zemřela).

* Poznámka redakce: Slíbený formulář závazné přihlášky na III. Ročník Mezinárodní soutěže „Nožík Tomáš Krýzy“ 2008 bude zveřejněn v příštím čísle 67 časopisu BaB.

24

66

Dodatky k dřívějším článkům v časopise BaB Světelský oltář zpět v Adamově V 54. čísle (str. 12) časopisu Betlémy a betlemáři vyšel článek „Navštivte světelský oltář v Adamově“. Pro oživení paměti uvádíme, že se jedná o střední díl oltáře z cisterciátského opatství ve Zwettlu (česky Světlá) v Dolních Rakousích, který vytvořilo údajně šest řezbářů v letech 1516–1525. Oltář po více než roce náročných restaurátorských prací, které si vyžádaly přes 2,5 mil. korun, převzal v polovině srpna letošního roku farář novogotického kostela sv. Barbory v Adamově Jiří Kaňa. Smyslem těchto prací bylo zlikvidovat zhoubnou dřevomorku, oltář očistit, nakonzervovat a oživit jemnou polychromii. Jak informoval p. farář Kaňa, uvažuje se o širším zpřístupnění oltáře veřejnosti od příštího roku. Dílo požehnal při bohoslužbě 25. listopadu 2007 brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle. (Ing. Radko Weigner)

Kristologický cyklus nástěných maleb znojemské rotundy sv. Kateřiny Na toto téma vyšel článek „Nejstarší románská nástěnná malba“ v 50. čísle (str. 2) časopisu Betlémy a betlemáři (pozornost byla věnována střednímu obrazu Narození Páně).

V roce 2005 vydalo nakladatelství Host-vydavatelství s.r.o., Radlas 5, 602 00 Brno (http:// www.hostbrno.cz, e-mail: [email protected]) velmi obsáhlou publikaci: Lubomír Jan Konečný: „Románská rotunda ve Znojmě“. Autor (nar. 1948) je absolventem Filosofické fakulty brněnské Univerzity. V době vydání knihy působil v Muzeu města Brna. Ze záložky knihy citujeme: Raněrománská rotunda sv. Kateřiny na znojemském hradě, pocházející z 11. století, je naší nejstarší národní kulturní památkou a také nejstarší stojící, téměř intaktně dochovanou svatyní na Moravě. Její nástěnné malby – v mnoha směrech evropsky unikátní – byly téměř po dvě staletí předmětem diskusí mnohých odborníků, které dosud nejsou uspokojivě ukončeny. Monografie přináší novou uměleckohistorickou interpretaci této památky v komplexním pohledu. Kromě souhrnu dosavadních poznatků je rozsáhlá problematika její architektury a maleb analyzována v celoevropském kontextu, což vede k objasnění původní podoby vzniku maleb, do jejichž náboženského programu je unikátně začleněno dynastické téma Přemyslovců. Publikace je výsledkem mnohaleté práce brněnského autora, který se jako historik umění a archeolog podílel na průzkumech znojemského hradu. (Ing. Radko Weigner)

Upozorňujeme členy na zaplacení členského příspěvku na rok 2008. Složenka na platbu, přihláška a pokyny byly v minulém čísle (65) časopisu. BaB. Včasné zaplacení příspěvku je podmínkou pro zasílání časopisu v příštím roce. Nové zájemce o členství prosíme o zaslání přihlášky obratem. Betlémy a betlemáři (čtvrtletník), vydává České sdružení přátel betlémů, P.O.BOX 66, Hradec Králové, PSČ 501 01. Jednotlivé příspěvky autorů neprocházejí jazykovou úpravou vydavatelství. Redakce si vymiňuje možnost opravy překlepů nebo zjevných chyb. Za odbornou a obsahovou náplň jednotlivých příspěvků odpovídají autoři. Toto číslo připravil do tisku předseda redakční rady Ing. Ludvík Mátl. Časopis vychází 4 x do roka. Členové sdružení dostávají jeden výtisk zdarma. Tisk a sazba: Tiskárna a vydavatelství OFTIS s. r. o., Ústí nad Orlicí